#elitářství | Explore Tumblr Posts and Blogs

odkladiste · 4 years

Text

Multikulturalismus jako kognitivní elitářství: Prolog

Trigger warning: V této plánované sérii postů hodlám psát politicky nekorektní myšlenky týkající se nejvíce destruktivní a paradoxně nejvíce diskriminující síly novodobé historie: multikulturalismu. Posty budou cíleně provokativní s vědomím, že si to jako jeden z mála lidí mohu dovolit napsat, aniž by mě někdo mohl osočit z oblíbených „ismů“. Podobně jako mí předci v otroctví před tisíci lety jsem totiž i já nyní „nedotknutelný“. Chci toho využít pro osvobození ducha a intelektuální terapii, pro kterou využívám tento blog-zápisník jakožto zrcadlo své mysli. Potřebuji vědět, co v ní je. To mi rouška anonymity Tumblru dovoluje. Bez ní se domnívám, že to, co chci psát, by mi mohlo přinést zbytečné problémy u lidí, kteří se narodili bez pochopení pro ironii, hravé sebemrskačství, spekulaci ve vědě a filosofii, inteligence, ale především, bez smyslu pro humor. Protože takových lidí je většina (avšak mí čtenáři do ní nepatří), bylo by možné, že následující řádky by sice nezpůsobily, že bych si musel balit fusekle do Gulagu, ale mohl bych přijít o akademickou nebo pracovní pozici. Doufejme, že se tak nestane. Jako Otto Weininger ale nedopadnu. Tento text je prvním experimentem toho, co jsem začal nazývat „Xenodoxií“. Není to ani ortodoxie, ani heterodoxie. Jsou to myšlenky mainstreamovým masám populace tak cizí (odtud řecká předpona „xeno“), že se musí jevit buďto jako šílenou heresí, nebo zábleskem geniality. Nechám posoudit čtenářky a čtenáře, k jaké interpretaci se přikloní. Zároveň jsem založil nový tumblr blog https://xenodoxy.tumblr.com/, který bude sloužit právě k těmto kacířským esejům .

---

Během posledních týdnů jsme asi všichni zaregistrovali, co se děje za oceánem ve Spojených státech, v zemi, ke které většina z nás donedávna vzhlížela, a dokonce uvažovala o přestěhování, ať už za studiem nebo za bohatým partnerem se stálým pracovním místem ve společnosti Google nebo humanitárním institutu Goldman Sachs. Situace to není vůbec jednoduchá a její vysvětlení by si zasloužilo celý semestrální kurz politické a kulturní analýzy. Já se zde zatím omezím na zdánlivě lapidární shrnutí a řeknu, že Spojené státy byly donedávna obrovskou laboratoří, ve které tamní obyvatelé byly pokusnými králíky a zkusili si otestovat, zda koncept multikulturní společnosti může fungovat. Nemůže. Dávno předtím, než z drogově závislého a několikanásobně trestaného zločince George Floyda udělala mainstreamová americká média černého Ježíše-bojovníka za pravdu, čest a rasovou spravedlnost (Floyd byl údajně zatčen i za to, že mířil hlavní pistole na břicho těhotné ženy a vyhrožoval jí, to ale považuji za nemožné), se Spojené státy potýkaly s etnickou diverzitou a z ní vyplývajícím rasismem jako jedním z nejpalčivějších společenských a politických problémů.

Vedle afrických otroků a amerických Indiánů se jako s obyvateli třetí kategorie historicky také zacházelo s migranty z Irska a později i Itálie. Irové, kteří v půlce devatenáctého století utíkali před hladomorem ve své zemi, byli v USA přijati nevlídně. Nejen, že byli považováni za špinavé, nevzdělané a nekultivované lidi, jejich katolická víra byla v protestanské Americe ještě zásadnějším problémem. Protikatolický sentiment docházel tak daleko, že byli mučeni katoličtí kněží, vypalovaly se kostely a v neposlední řadě mnoho lidí se domnívalo, že papež chce touto irskou migrantskou vlnou podvrátit americký justiční a právní systém a místo něj zavést kanonické právo katolické církve, a tím vytvořit „nový Vatikán“. Italové ke konci devatenáctého století utíkali z jihu Itálie za lepším životem do jižních států USA. Kvůli své tmavší barvě kůže a kudrnatým vlasům byli považováni rasistickými narážkami za „bílé negry“, nevzdělance, špinavce se zločinnými sklony. Podobně se v druhé půlce devatenáctého století zacházelo s migrujícími Číňany. Rasistickým útokům a diskriminaci se nevyhnuli ani Japonci. V reakci na útok na Pearl Harbor ze 7. prosince 1941 se začala v USA šířit mezi obyvateli protijaponská nálada. Ze strachu, že by obyvatelé japonského původu mohli být tajnými kolaboranty s fašistickým Japonským císařstvím, se USA rozhodly zřídit koncentrační tábory, do kterých od roku 1942 bylo násilně přesunuto až na 110 000 obyvatel, kteří museli opustit své domovy a živnosti.

Ve všech těchto případech a v mnoha dalších (nezmínil jsem migraci východoevropských Židů, jež si zaslouží článek sám o sobě) reagovali rodilí Američané opakujícím se vzorcem chování: zdůrazňovali negativní stereotypy chování a vzhledu příchozích migrantů, poukazovali na jejich nekompatibilitu s protestanským étosem pracovitosti a morálky, často tyto nálady vedly ke tvorbě radikálních politických hnutí, v horším případě k lynčování a násilným proti migrantským útokům, pokud politické řešení nebylo možné nebo bylo příliš pomalé. Zmíněné skupiny migrantů z Evropy patřily v průběhu devatenáctého století na nějakou dobu k těm „Druhým“, kteří jsou jiní, nesdílí zvyky místních a věřilo se, že jejich přítomnost zásadně promění celé Spojené státy v pracovní, kulturní a náboženské sféře. Všechny tyto skupiny mají taktéž společné to, že se přes brutální diskriminaci dokázaly přenést a úspěšně se integrovat do širší americké společnosti. Dnes najdeme Američany irského a italského původu na předních politických, právních a kulturních místech amerického života. To pochopitelně platí i o východoevropských Židech, kteří z ghetta ukrajinského a ruského „štetlu“ se staly v USA kulturní, vědeckou a politickou elitou. Jejich schopnost se úspěšně integrovat je o to obdivující, když budeme brát v potaz, že jako skupina dosáhli průměrných platů srovnatelných s rodilými Američany za pouhých jedenáct měsíců! Ne nadarmo staří Řekové považovali Izraelity za „národ filosofů“ a dva tisíce let náročného studia a memorizace Talmudu se zřejmě také musely projevit.

Všichni při smyslech a s morálním kompasem musí dnes říct, že historické lynčování a diskriminace v USA existovaly a že se objevovalo mnoho konspiračních teorií, které byly bizarní a fantasmagorické. Třebaže to považuji za automatické, bylo nutné to ze začátku říct, abych ukázal, že jsme v tomto zajedno a na stejné lodi. Zmiňuji to také proto, že se chci pustit do otázky, která je většinou zastíněna jinou otázkou dotýkající se historického násilí. Mou otázkou je, proč takto rodilí Američané, a obecně můžeme říct, že většina civilizací a skupin, reagovali a reagují?

Méně sofistikovaní lidé a poličtí dogmatici a dogmatičky dnes většinou odpoví jednoslovně nebo jednou větou: může za to rasismus a systém bílé nadřazenosti. Tím ale neříkáme nic jiného, že za rasismus může rasismus, anebo 1 = 1. Historicky znalému člověku musí být jasné, jak tato odpověď je příliš úzká, příliš provinční, příliš zaslepená americkým kulturním imperialismem, kde historie a kulturní vzorce Spojených států tak hluboce prosakují skrze americkou populární kulturu do našich myslí, že nám doslova „mcdonaldizují“ mozek a paměť. Anebo si skutečně nevzpomeneme, že Egypťané podle Bible zotročili Israelity; že Israelité genocidou vyhubili hned několik národů Kaanánu na území dnešní Izraele a Palestiny; první muslimové si násilím podrobili oblasti Blízkého východu, včetně Persie; mongolský vojevůdce Čingischán si podrobil a zavraždil národy od Číny až po dnešní oblast Krymu; mnoho arabských zemí až do první poloviny dvacátého století provozovalo masivní systém otroctví subsaharských černochů, kde muže často kastrovali a ženy znásilňovali a byly nucené žít jako konkubíny; co dále fašistické Japonsko, komunistická zvěrstva v Kambodže a Číně a v neposlední řadě dnešní diskriminaci Izraele vůči Palestincům a čínské koncentrační tábory, kde „převzdělávají“ ujghurjské muslimy?

Vybírat si pouze ty nejhorší historické okamžiky jedné společnosti bez toho, aniž bychom to zařadili do širšího historického kontextu a porovnali s praktikami v jiných zemích činíme ten nejhorší přestupek, který každý seriózní historik a historička mohou udělat. Taková historie není historií, nýbrž cvičením v ignorantsví, lhaní, fachidiotství, kvazi-náboženské politické dogmatice. Právě v těchto okamžicích tyto historické neduhy vykazují takové morální a intelektuální autority jako politické hnutí ikonoklastů Black Lives Matter (odlišuji od hesla „black lives matter“, se kterým všichni normální lidé souhlasí), larpující Leninisté aka levicoví studenti humanitních věd nebo poslední vlna feminismu, které nevadí, že muži, kteří se včera rozhodli, že budou ženou, jsou 100% kopií, ba klonem ženství, čímž tato poslední radikální vlna feminismu dělá (úspěšně) vše proto, aby eliminovala většinu právem vybojovaných ženských práv, neboť se její členky bojí vystoupit z davu, myslet samy za sebe a nemají sílu nepropadnout nátlaku „peer group“, kde se očekává do puntíku souhlas se všemi tezemi přibitými na dveře kostela (učebny), jinak budou exkomunikovány svými přáteli, možná i rodinou, ale určitě svou profesorkou teologie ženských studií, která je přestane zvát na obědy ve veganském bistru, v němž i mužští studenti loutkového divadla nebo operního zpěvu ztělesňují toxickou maskulinitu.

Ale zpátky k původní otázce, která se týkala toho, proč lidé tak ostře reagují na cizorodý prvek ve společnosti. Anebo jinak, proč by ho lidé měli přijímat vždy pozitivně? Mým názorem je, že pro většinu obyvatelstva je nenásilný negativní náhled na nově příchozí migranty přirozenou reakcí, která pramení z toho, že jsou si vědomi toho, co migrace přináší, odnáší, ale především, co vyžaduje po místních obyvatelích. Dále mým názorem je, že v drtivé většině případů jsou to pouze intelektuální, tedy kognitivní elity, které se politicky angažují na podporu migrace (a ženy, ale z jiných důvodů). Mezi kognitivní elity neřadím pouze akademiky, spisovatele, vědce či novináře, nýbrž kohokoli, kdo svým intelektem značně převyšuje průměrného člověka daného obyvatelstva, tzn. i většinu univerzitních studentek a studentů.

K tomu je potřeba si připomenout následující poznatek psychologie: kognitivní dovednosti se mezi lidmi liší. Z politického a právního hlediska možná mezi lidmi panuje rovnost, ale co se týče kognitivních dovedností, nejsme si rovni. Jak bychom mohli? V jakém smyslu jsem si já a Albert Einstein rovni? Einstein na rozdíl ode mě nenosil ponožky, uměl hrát mnohem lépe na housle, znatelně mě převyšoval ve znalostech matematiky a teoretické fyziky a v neposlední řadě získal Nobelovu cenu. Einstein měl dokonce více vlasů před svou smrtí, než mám ve třiceti já na své hlavě! V čem jsem si roven s Einsteinem? Anebo jinak: v čem jste si vy rovni s Einsteinem? Jste chytřejší? Umíte lépe teoretickou fyziku? Kde je ona rovnost? Vaše a má rovnost s tímto geniálním fyzikem pramení pouze a jen ze společenského právního konstruktu, že jakožto živočichové patřící do rodu Homo máme stejná lidská práva. Litera práva je naše jediná rovnost. Jiná neexistuje. A pokud byste tvrdili, že ano, budu od vás potřebovat odůvodnit, z jakého metafyzického systému vycházíte, ze kterého logicky vyplývá, že všichni lidské bytosti jsou si rovni. Zvláště, pokud jste ateističní larpující Leninisté a feministky třetí vlny.

Nemusíme ale zacházet do těchto extrémních příkladů, abychom ukázali na to, že kognitivní rozdíly mezi lidmi se v každé společnosti liší. Distribuce kognitivního talentu následuje tzv. Gaussovu křivku: většina lidí tak má průměrné schopnosti, menší skupina lidí má nadprůměrné a podprůměrné dovednosti, a nakonec velmi malé skupiny lidí jsou extrémně inteligentní, ale také extrémně hloupí.

Jakým způsobem dokážeme definovat kognitivní talent? Existuje mnoho definic. Rozhodně nesouhlasím s definicí Howarda Gardnera, jehož model mnoha inteligencí do dnešního dne nemá rigorózní experimentální otestování, přestože se jeho teorie běžně aplikuje na nižších stupních vzdělávacího systému, bohužel proto, že paní učitelky mají více starostí srovnat do latě Pepíčka, než číst nejnovější akademické články v časopise Nature.

Model kognice, který mi přijde dostatečně jednoduchý a funkční, je následující: inteligence, respektive kognitivní dovednosti poukazují na schopnosti týkající se rychlosti zpracování nových informací, jejich zapamatování a jejich flexibilní využití při řešení existujících, ale především nových každodenních problémů, mezi které taktéž řadíme intelektuální problémy abstraktního, jazykového, matematického, hudebního, uměleckého či vizuálně-prostorového charakteru. Stručně řečeno, čím je člověk inteligentnější (má kognitivní talent), čím lépe se dokáže vyrovnat s novými věcmi, adaptovat se a využít je ve svůj prospěch.

Důležité doplnění této definice je, že inteligence je obecná a netýká se pouze jedné specifické dovednosti. Avšak čím je člověk inteligentnější, tím více bude oproti průměru inteligentní ve všech intelektuálních doménách. To znamená, že člověk mající matematické dovednosti na úrovni Einsteina má vysokou obecnou inteligenci, která ho předurčuje k tomu, že bude mít oproti průměrnému člověku také nadprůměrné schopnosti jazykové, hudební apod. Jako technickou poznámku o tom, jak funguje lidské inteligence, ještě uvedu, že čím je člověk inteligentnější, čím více se projevuje jedna konkrétní inteligence, což je jakási biologická daň za to, že člověk byl obdařen od pána boha jednou geniální dovedností (matematikou, pamětí na jazyk, absolutní sluch apod.) Přestože jedna dovednost u geniálních lidí často dominuje, neznamená to, že jejich ostatní dovednosti budou podprůměrné, budou vždy nadprůměrné, avšak ve srovnání s tou jednou geniální dovedností budou horší. Zde také začíná a končí populární představa, kdy si průměrní lidé utěšují, že nevadí, že nejsou geniální, protože géniové trpí mnoha neduhy a psychickými poruchami, tzn. že nejsou normální a nedokážou fungovat ve společnosti.

Jejich fungování či nefungování ve společnosti se odvíjí od toho, jak se příliš svým intelektem odlišují od svých vrstevníků a také, zdali daná společnost dokáže géniům poskytnout prostředí a cíle, ve kterých by se génius mohl chovat dle své přirozenosti a mohl naplno využít svého potenciálu. Tímto vyhrazeným prostředím byly v Evropě od nepaměti univerzity a jejich antické a středověké předchůdkyně. Toto vyhrazené prostředí bylo též důležité, protože géniové často vykazují minimální touho následovat zavedené společenské řády, které považují za trapné a nesmyslné, způsob, jak ovládat průměrné masy lůzy, aby se mezi sebou nepovraždila. To není můj názor, nýbrž to vychází z psychologie geniality, kde geniální tvůrci převratných myšlenek a děl vykazují velkou kreativitu, otevřenost vůči novým věcem, ale minimální ochotu se podřizovat společnosti, což je vlastnost v tradičním Big Five rozdělení asociována s vlastností přívětivosti (agreeableness).

Ženy ze statistického hlediska jsou průměrně přívětivější než muži. To je jedna z příčin, proč mnohem více mužů končí v kriminále, má problémy ve škole (holky posledních dvacet let převyšují kluky na střední a vysokém stupni školského systému), kdežto mnohem více žen následuje mainstreamové kulturní a intelektuální vzorce jako veganství nebo feminismus třetí vlny, neboť mají z emocionálního hlediska problém vystoupit z davu, avšak psychologicky vyžadují, aby byly součástí nějakého davu, což je důvod, proč všechny „alternativní“ ženy současností tíhnout k feminismu jakožto zastřešujícímu pojmu pro „alternativní femininitu“, třebaže v minulosti by byly nejspíše součástí jedné z alternativních kultur emo, punkerů, metalistů, rockerů, hipíků apod. Feminismus redukuje ženství na ufňukané čtení lehce nadprůměrné básnířky Sylvie Plath, nábožensky následované (gluten-free) veganství a umělou morální nadřazenost a nesnášenlivost vůči 50 % planety Země vyvolanou emocionálním přežvýkáním Simone Beauvoir a jejího The Second Sex, Kate Millett a její Sexual Politics, Luce Irigarayová a její Speculum of the other woman, pamflety od Gloria Steinem, případě bell hooks a její rasové pasáctví a nedej bože Judith Butler, která píše o genderu, aniž by se obtěžovala porozumět biologickým mechanismům zvířecí přírody – ale chápu, genderová teorie, podobně jako marxistická deterministická historie společnosti jsou stejně, ne-li více přesné a robustní teorie jako kvantová mechanika. Dnes bych to této nejsvětější skupiny autorek přidal i Robin DiAngelo, která přišla na fascinující myšlenku, že svůj rasismus vysvětlí tím, že všichni bílí lidé jsou rasisté, ať už se jedná o ukrajinské farmáře, bezdomovce v Albánii nebo rybáře na Islandu. Zdá se, že ženy rádi čtou tuto knihu, neboť našly kvazi-filosofický důvod, proč samy sebe nesnášet, a také, jak dále odůvodnit svou morální nadřazenost. Jelikož se nepovažuji za „bílého člověka“, mohu svou inteligenci a kulturnost oslavovat, kdežto vy, bílé ženy a muži, musíme sami sebe jen nesnášet. Údajně. Jak vám to jde, mimochodem?

Na druhou stranu muži jsou častěji nepřívětiví, což je často vede k tomu, že nechtějí pracovat s lidmi (na rozdíl od žen) a raději se vrtají v nějakých technických objektech. Geniální muži pak obecně patří mezi nejméně přívětivé lidi, a proto historicky jediné místo, kde skutečně mohli aspoň trochu normálně přežívat, byly kabinety univerzit. Dříve to bylo možné, protože univerzity nevyžadovaly po akademicích, aby museli pravidelně publikovat. Mohli tak několik let být zavřeni ve své laboratoři a pracovat na dlouhodobém projektu. Byrokratičtí administrátoři univerzit doufali, že když jim poskytnout takovou volnost, dříve nebo později přijdou s nějakým geniálním dílem, které odůvodní jejich několikaleté stranění se veřejnému životu. Bohužel s tímto je již konec. Univerzity jako na běžícím pásu adoptují různé praktiky sociální spravedlnosti a rovnosti, což vede k tomu, že méně přívětiví lidé nejsou na univerzitách tolerováni, místo toho jsou přijímáni lidé, kteří nejsou geniální, snad pouze „lehce výjimeční“, ale zato parádně umí následovat veškerá nařízení sociální spravedlnosti a rovnosti, nikdo nikoho neurazí a vždy se svými kolegy souhlasí, pokud se jedná o ženy a ženy nebílé pleti, souhlas s nimi je de facto vyžadován. V opačném případně nesouhlas často vede k pokárání, povinnému přeškolení, a nakonec k vyhazovu a ostrakizaci způsobené tím, že Twitter lůza si mezi sebou napíše, jak daný ne-věřící kacířsky odmítl se podrobit dogmatům nejsvětější trojice novodobého náboženství Kulturní smrti - D.I.E (diverzita, inkluze, ekvita). Nepřívětiví (mužští) géniové ztratili tímto jediné místo ve společnosti, kde mohli v klidu pracovat, bez toho, aniž by byli zatíženi morálkou mas. Pokud přišli o své tmavé kabinety univerzit, kde se nyní nepřívětiví geniové shromažďují? Jedním slovem: YouTube.

Intelekt je ve společnosti nerovnoměrně rozdělený. Co z toho vyplývá? Podle mého názoru z toho můžeme vyvodit jednoduchý závěr: většina společnosti se nedokáže dobře vyrovnat s rychlými změnami ve společnosti, protože jejich intelekt není dostatečně flexibilní a pružný, aby to zvládli. Z tohoto důvodu většina populace každé společnosti tíhne ke konzervativnějšímu politickému náhledu, neboť zcela přirozeně kvůli svému psychologickému profilu vyžadují stabilní prostředí, kde se hodnoty nemění tak často, kde se nemusí učit nové hodnoty každý rok, kde nemusí se učit deseti až dvaceti různým způsobům, jak jednat a chápat mnoho etnických a minoritních skupin. Chci jednoznačně říct, že to není a priori rasismus nebo nativismus. Jde jednoduše o to, že ne všichni chtějí každý den „počítat sociální integrály a derivace“, mnohem raději budou za to, pokud zůstanou u „společenské násobilky“, která je sama o sobě náročná. Většina lidí ve společnosti kvůli svému průměrnému intelektu vyžadují stabilní „kulturní software mysli“, kterým jsou společenské, náboženské a kulturní vzorce a hodnoty, po dlouhou dobu zakořeněné v dané společnosti. Jsou to osvědčené hodnoty, které se lidé nemusí explicitně učit, neboť v nich jsou doslova od narození namočení a postupem času je nasákli stejně jako se naučili mateřským jazykem. Kulturní software mysli je důležitý, neboť je pomyslnou optikou, kterou interpretujeme a chápeme svět kolem sebe. Všichni tento software máme, všichni ho potřebujeme. Neexistuje člověk, který by neměl žádné hodnoty. Takový člověk, čistokrevný nihilista, by totiž neviděl žádnou hodnotu v tom ráno vstát z postele, jít se nasnídat, nebo dokonce si dojít na toaletu. Vše by bylo bez hodnoty, ploché a zbytečné. Takový člověk by se ale nenarodil, protože takto čistě nihilistické matky by buďto neviděly hodnotu v sexu, anebo pokud by náhodně otěhotněly by neviděly hodnotu v tom se starat o narozené dítě, takže by rychle zemřelo a tyto bizarní nihilistické geny by se nepřenesly na další generaci. Nikdo není nihilistou, všichni máme vedle mozku jakožto hardwaru v hlavách nějaký kulturní software.

Po dlouhou dobu lidské historie bylo nejúspěšnějším kulturním softwarem náboženství všech druhů. Náboženství si nikdy nekladlo za svůj cíl být vědeckou metodou. Jak by také mohlo, vždyť systematická věda evropského typu se začala ustanovovat až počátkem 17. století. Místo toho náboženství představovalo ucelený světonázor, který vznikal a stále vzniká po tisíce let, možná již od prvních dob, kdy se zrodil moderní člověk. Náboženství nemělo pro své měření a zkoumání urychlovač částic nebo umělou inteligenci a chytré algoritmy. Místo toho lidé využívali to, co viděli před nosem. Tato „smyslová data“ lidé použili pro své spekulování a abstrakce. Protože lidé jsou zvířetem obdařeným schopností hledat pravidelnosti v chaosu, dříve nebo později náboženství začala kodifikovat smyslový, či chcete-li filosoficky přesněji fenomenologický svět do vzorců, pravidelností, proměnných a stálých struktur. Náboženství je tak do určité míry „vědou“ toho, co člověk dokáže pozorovat svými smysly – fenomenologií světa.

Fenomenologii nezmiňuji náhodou, protože fenomenologie Martina Heideggera mi poskytuje vhodné podloubí pro myšlení o tom, proč je idea multikulturalismu kognitivním elitářstvím. Nepočítám s tím, že v tomto prologu dokážu shrnout Heideggerovo myšlení do několika vět. Avšak naznačím aspoň to, že Heidegger přišel s revoluční myšlenkou, kdy se ve svém velmi abstraktním tázání po Bytí dobral k novému pojetí člověka a jeho existence ve světě; pojetí, které se zásadně liší od toho karteziánského, jež dominovalo v Západním myšlení od 18. století poté, co geniální francouzský matematik a filosof René Descartes ustanovil, že myšlení a racionální uvažování, tedy mysl, je nezávislá na těle a okolním světě. Zatímco Descartova (karteziánské) vidina člověka poukazovala na možnost, že člověk dokáže fungovat jako člověk bez vnějšího světa, Heidegger tuto myšlenku zcela převrací naruby a tvrdí, že Bytí člověka (tzv. Dasein) je hluboce integrováno do okolního prostředí. Podle Heideggera technická racionalita, logické uvažování a v neposlední řadě věda samotná jsou velmi neobvyklými módy, jak se dívat na svět. Člověku mnohem bližší je totiž vidět svět nikoli jako svět oddělených a jasně čitelných a vnímatelných objektů, nýbrž jako svět, ve kterém se pro nás vnější realita ukazuje jako možnosti pro akci, činnost a jednání. Svět se lidem jeví jako tma, ze které prosvětlují věci způsobem, že se nám jeví jako věci, se kterými můžeme něco udělat, něco vykonat. V ekologické psychologii, teorii designu a architektury o těchto způsobech ukazování hovoříme jako o „afordancích“, případně můj známý Palo Fabuš afordances překládá jako „skýtavosti“. Tedy, věci „skýtají“, poskytují nebo nám dávají možnosti, jak se ve světě chovat. Zatímco však ekologická psychologie v čele s J. J. Gibsonem tvrdila, že tyto afordance nebo skýtavosti jsme schopni vnímat přímo, Heidegger, ale i teoretik designu Don Norman oponují a vcelku rozumně tvrdí, že afordance je nutné nějakým způsobem interpretovat. Otázkou je, na základě čehož interpretujeme afordance a ve výsledku celý (fenomenologický) svět? Zde přichází na řadu Heideggerův koncept bytí-ve-světě a vtělenosti.

Francouzští postmoderní myslitelé jako Michel Foucalt nebo Jacques Derrida měli mimo jiné pravdu v tom, že význam literárních nebo vědeckých textů se nenachází v textu samotném, ale odvíjí se od mimo textových faktorů jako jsou kultura, historický kontextu, náhodné společenské jevy apod. Podle postmoderního myšlení texty potenciálně schovávají v sobě nekonečně mnoho možných interpretací a není možné privilegovat jednu interpretaci nad druhou. Derrida a později další převzali tuto myšlenku týkající se interpretace textů (tzv. hermeneutiky) a aplikovali jí na celý svět, který se začal jevit jako jeden velký text. Ne náhodou zde vidíme podobnost s tím, co tvrdil Heidegger. Například Derrida byl velmi vášnivým čtenářem a obdivovatelem Heideggerovy hermeuticko-fenomenologického přístupu ve filosofování.

Potíž je v tom, že to není pravda. Text ani svět neinterpretujeme nekonečně mnoho způsoby. Ať už se nám to líbí nebo ne, vždycky svět interpretujeme na základě naší vtělenosti, naší situovanosti ve světě, v jaké kultuře žijeme, v jaké historické době se nacházíme, ale také na základě mnohem jednodušších faktorů našich fyzických proporcí i kognitivních dovedností: muž měřící 195 cm bude svět doslova vidět jinak, než žena měřící 155 cm. Důvodem není éterický sexismus, ale prostý fakt, že vysoký člověk dosáhne na vysoká místa, o kterých méně vysoký člověk ani nepřemýšlí, protože během života taková místa jednoduše vytěsnil ze své pozornosti, aby poskytl místo jiným, důležitějším věcem k přemýšlení. Dále také člověk, který má přes dva metry přemýšlí o své budoucí kariéře jinak než zmíněná malá žena. Znamená to, že žena se 155 cm nemůže například hrát basketbal nebo být horským záchranářem? Po právní stránce samozřejmě může a nemyslím si, že nikdo bude aktivně takovou ženu diskriminovat a odrazovat. Na druhou stranu by tato nízká žena měla dříve nebo později pochopit, že právní svoboda se nutně nepropisuje do svobody od gravitace a fyzikálních zákonů fyziognomie těla. Může 155 cm / 45 kg žena úspěšně zachránit dvoumetrového muže, který byl zavalen v horách lavinou? Teoreticky ano, prakticky však ona „vtělenost“ této ženy jí klade určité limity, které jí předurčují k jiným dovednostem a kariérám.

Akademici a akademičky by nejspíše nyní zírali, jak jsem přízemně vysvětlil vtělenost a argumentovali by, že jsem ji redukoval vysloveně na fyzické proporce těla. Faktem je, že vtěleností a situovaností myslíme ve fenomenologii něco o trochu obecnějšího: to, jak kombinace našeho těla, kultury, společnosti a historického kontextu vytváří určitý rámec, kterým interpretujeme svět, a jak tato vtělenost a situovanost vytváří určité limity, jak svět interpretujeme a jak nás vůbec svět napadne interpretovat.

Proč domorodý Papuánec nepřemýšlí o kvantové fyzice? Respektive pro Pepík o tom nepřemýšlí při hraní fotbalu a proč Janička při uploadování selfies na svůj Instagram nepřemýšlí o tom, proč teorie relativity není kompatibilní s kvantovou fyzikou? Fenomenologie by řekla, že jejich rámec světa tyto věci neobsahuje, tudíž se to ani neobjevuje v jejich myšlení. Já bych však dodal jednu důležitou a již zmíněnou věc, kterou (prozatím) fenomenologie úspěšně ignoruje: kognitivní dovednosti. Člověk s IQ 60 nejen, že bude přemýšlet o jiných věcech, ale také má úplně jiné limity toho, o čem je vůbec schopen přemýšlet, i kdyby o tom chtěl přemýšlet. Anebo jinak: proč průměrná Janička přemýšlí spíše o tom, jak vypadá, kdežto průměrný Pepíček přemýšlí o tom, aby byl dobrým fotbalistou a vydělal hodně peněz? Zde se Judith Butler a její zástup extrémně maskulinizovaných, přesto ječících žen automaticky mýlí, neboť zcela ignorují milión let biologické evoluce, která pro ně z nějakého důvodu funguje u všech zvířat až po šimpanze a neandertálce, pak se však evoluce u člověka zastavila a lekla se, neboť by mohla způsobit biologické genderové nerovnosti způsobené fyziognomickými, tělesnými, hormonálními, psychologickými a kognitivními rozdíly, jakožto důsledek odlišných biologických tlaků, limitů a funkcí, které by Matka Příroda nadělila sexuálně dimorfním zvířecím druhům, kde žena rodí a muž nikoli. I přírodní zákony údajně mají Twitter účet a bojí se dělat politicky nekorektní věci, takže u šimpanzů a neandertálců vše funguje podle pravicových extrémistů a sexistů, kdežto u člověka jsou muž a žena amorfní kumbája, identičtí, k nerozeznání, skoro by se dalo říct kloni a více stejní než jednovaječná dvojčata.

Zas seriózně. Znamená to, že sociální a kulturní genderová očekávání nehrají vliv na to, jak se ženy a muži prezentují navenek? Pochopitelně ne, tyto očekávání jsou součástí toho, co nazývám kulturním softwarem mysli. Znamená to však, že milión let evoluce se zázrakem zastavilo u člověka, který čirou náhodou je bratrancem šimpanze? Také ne. Diskuze nad přírodou a kulturou jsou mrtvé. Máme nový a lepší model, kde se geny a kultura vzájemně ovlivňují. Tento model vysvětluje, proč akvarijní rybičky nemají v plánu sestrojit jadernou elektrárnu, ale také, proč autisté se více zdržují v Sillicon Valley.

Díky tomu, že naše bytí-ve-světě a situovanost je biologicky limitována, jsme schopni vůbec ve světě existovat, a opačně, naše biologie ovlivňuje, jaké bytí a jakou situovanost jako lidský druh budeme mít. Díky částečně biologické determinaci jsme i schopni se během dětství velice rychle naučit mateřský jazyk, protože všichni lidé, až na zdravotní výjimky, jsou schopni si osvojit mateřský jazyk. Podle Noama Chomského nám totiž příroda nadělila určité mozkové struktury, jakousi univerzální či proto gramatiku, které umožňuje novorozencům rychle začít rozeznávat, jaké zvuky jsou ruchy a šumy, a jaké kódují lingvistické údaje. Bez biologické připravenosti našeho mozku bychom se většinou nenaučili mluvit, protože naše rodinné prostředí není nikdy dostatečně stimulující na to, abychom z něho pochytili všechny potřebné znalosti. Dále ve prospěch biologické připravenosti našeho mozku také hovoří to, že děti se samozřejmě nikdy neučí jazyk přímo tím, že by studovali gramatiku, syntax, sémantiku, slovní zásobu apod. Mateřský jazyk v dětech roste podobně přirozeně jako lidem rostou vlasy nebo končetiny. V neposlední řadě musíme mít v hlavě biologickou komponentu pro jazyk, protože jsme schopni používat slovní zásobu a vytvářet věty, které jsme nikdy v životě neslyšeli. Zde se mýlili behavioristé na počátku dvacátého století, kteří zastávali pozici, že se lidé učí mateřský jazyk „imitací“ toho, co slyší kolem sebe. Nemůžeme vyloučit, že imitace je důležité pro zdravý vývoj jazykových dovedností dítěte, ale nemůže to být celá „story“. Biologie musí hrát roli. Dnes o tom seriózní lingvisté, kognitivní vědci, psychologové a filosofové nepochybují. Až tedy na radikální levicové a feministické teoretičky, pro které vidina toho, že by člověk mohl být jakkoli částečně determinován biologií je jen krůček od koncentračních táborů, ztráty volebního práva žen a pravěkého sexismu.

Profesor Petříček by mě asi tímto od zkoušky fenomenologie vyhodil (a nene, ohromil bych ho svým intelektuálním šarmem, už o něco méně svým výstřihem), ale shrnuto podtrženo můžeme říct následující: ten nejniternější způsob toho, jak žijeme ve světě, jak vnímáme věci kolem nás, jaké hodnoty zastáváme, je ovlivněn naší vtělenou situovaností, ale také kognitivními dovednostmi. Čím více inteligentní lidé jsou, tím méně se potřebují spoléhat na „kulturní software“ a tedy i hodnoty, které jim předává společnost, v níž žijí, a naopak si více mohou sami vybírat, jaké jiné a nové hodnoty budou chtít a mohou přijímat, protože díky své vyšší inteligenci jsou mnohem flexibilnější v tom se učit, asimilovat a aplikovat nové věci a informace. Naše vtělená situovanost, kognitivní dovednosti a komplexita kulturního softwaru, který pobere mysl, jsou určený pochopitelně kulturním kontextem, ale také biologií, jež člověku dává velkou volnost v relativně jasně vymezených horních a dolních limitech toho, čeho bude člověk schopen po kognitivní stránce dosáhnout. Někdy dobrý kulturní software mysli dokáže kompenzovat nižší „rychlost biologického hardwaru mysli“. Někdy naopak rychlý biologický hardware mysli dokáže znovuvytvořit a znovunalézat věci nezávisle na existujícím kulturním softwaru mysli, ba dokonce nahradit částečně stávající kulturní software něčím relativně novým, až revolučním: vzpomeňme si na změnu, kdy jsme přijali, že Země není placatá, že není středem vesmíru, že člověk je součást biologické říše, kde čas a prostor jsou propojené apod. Lidé s průměrnou nebo nižší inteligencí se o to více spoléhají na zděděný kulturní software, jelikož jejich biologický hardware mysli není schopen si vytvářet nové hodnoty, nové teorie, nové vědecké poznatky.

To pochopitelně je v pořádku, ostatně všichni stojíme na ramenou intelektuálních obrů minulosti (Newton) a vše, co je nově vytvořené, vychází vždy s řešení předchozích designérů, umělců, architektů, vědců a vědkyň – všichni jsme tak spojeni s minulostí jakoby pupeční šňůrou (Jan Michl), která nám dodává potřebné živiny pro přežití v současnosti a budoucnosti.

Avšak v otázce multikulturalismu nalézáme zajímavý paradox, který mnohé z toho, co jsem zmínil, ignoruje. V první řadě multikulturalismus je ideologie, která tvrdí, že je jednoznačně prospěšné pro všechny strany, pokud všichni z nás nahlédnou na to, jak žijí jiné kultury a pochopíme jejich hodnoty. Již u této nejvíce nevinné definice musím nesouhlasit. Pokud žijeme ve státě, kde jasně dominuje majoritní kultura, běžný člověk nepotřebuje pro své přežití se učit, jak funguje kultura domorodých Papuánců nebo proč arabské země považují ženskou obřízku klitorisu za pozitivní přístup k ženství. Tam, kde dominuje jedna majoritní kultura, tam je třeba v první řadě se během života naučit tento jeden dominantní kulturní software mysli.

Ostatně naučit se pořádně jeden kulturní software není nic jednoduchého. Od malička se člověk učí mateřský jazyk, musí se zorientovat, v jakém prostředí žije, kde a co ve městě nebo v přírodě se nachází, co nás chce zabít, co je jedovaté a co nikoli. Ještě v předškolním věku musíme mít už docela jasno, jak fungují společenské vztahy v nejužších rodinných vazbách a mezi prvními dobrými přáteli. Po nástupu do školy se začíná náš kulturní software více a více zaměřovat na intelektuální dovednosti. Učíme se počítat, učíme se psát a číst. Vše v počátku v našem mateřském jazyce, případně k tomu postupně přidáváme další jazyky, které nás rodiče od mala učili. Od nějaké třetí třídy se to se školou začíná myslet vážně. Učíme se přírodovědu, matematiku a dějepis. Očekává se od nás, že budeme znát nejdůležitější událost nejen našeho národa, ale také celého kontinentu. Po dokončení základní školní docházky buďto pokračujeme v rozšiřování a prohlubování humanitních a přírodovědných znalostí, nebo se chceme zaměřit na o něco více praktické dovednosti, které ale svou komplexitou často převyšují gymnazijní látku. Ještě do první poloviny dvacátého století žákyně a žáci, kteří vystudovali střední stupeň vzdělání byli považováni za dobře vzdělané osobnosti, které jsou relativně schopnosti myslet samostatně. Ti, kdo vystudovali gymnázia nebo získali maturitu, častokrát měli hlubší porozumění o životě a souvislostech mezi historií, kulturou, vědou a technikou daného národa, než mají mnozí dnešní studenti vysokých škol. Každopádně i po dostudování vysoké školy málokterý člověk dokáže říct, že se naučil více než přibližně 20-30 % kulturního softwaru, který mu jeho vlastní kultura a národ nabízejí. Větší historický, kulturní a technický záběr pak mají pouze intelektuální elity, které dle definice jejich společenské pozice, prodávají směrem ke společnosti své intelektuální dovednosti, a proto mají pobídku tyto dovednosti a znalosti po celý život doplňovat a aktualizovat. Přesto, který novinář má výborné znalosti matematiky a který učitel matematiky má encyklopedické znalosti českého hospodářství za Rakouska-Uherska?

Získat hluboké znalosti své vlastní kultury vyžaduje kontinuální zájem se učit celý život. Nabýt hluboké znalosti o dvou kulturách je pak pro většinu lidí nemožné a pouze kognitivní elity mají dostatečně rychlý biologický hardware mysli a velkou paměť pro mnoho kulturních softwarů. Proto nejvíce šetrná definice multikulturalismu, která se týká poznávání druhých kultur, je v základu nesmyslná, protože poznávat více kultur můžeme, pouze pokud si uvědomíme, že poznávat další kultury můžeme vždycky pouze velmi povrchně. Ba co více, schopnost poznávat nové kultury na úrovni biologického hardwaru je ve společnosti nerovnoměrně rozdělena a opět je to umožněno pouze intelektuální smetánce. Ta pochopitelně z multikulturních znalostí těží také nejvíce, protože tyto znalosti dokáže dobře aplikovat ve své práci a akademické činnosti, ve svých mezilidských vztazích, čímž z toho na úkor průměrných lidí o to více profituje a o to více se vzdaluje svým průměrným spoluobčanům. Zůstaneme-li pouze u poznávání jiných kultur, multikulturalismus je kognitivně elitářská ideologie, která čím více je propagována, tím více z ní profituje pouze kognitivní elity, zvláště tehdy, pokud se multikulturní ideologie zavede do společnosti jako něco povinného, co všichni musí praktikovat.

Multikulturalismus ale není pouze barevná ideologie, která by nevinně jako vlídná učitelka říkala Pepíčkům, aby se naučili něco nového o jiných zajímavých zemích. Ve věku digitálních technologie totiž by takto chápaný multikulturalismus šlo docela pohodově praktikovat prostřednictvím internetu: jazykové chaty, práce na dálku, dopisování si s „pen friendy“, sledování dokumentům, či filmů. Objednávání si poznávacích zájezdů a ochutnávek exotických jídel lze také částečně dělat po internetu, avšak pochopitelně osobní zkušenost s reálnými lidmi v reálném prostředí je něco jiného. Avšak pokud skutečně jde o „poznávání“, většinu lze, jak ostatně ukázala i doba koronavirová, poznávat online.

Multikulturalismus ale není pouze o vzájemném poznávání. Stejně jako pracující třída v sovětských republikách nebo nyní minoritní skupiny v USA, jsou masy davů reprezentující „the Other“ zneužívány úzkou skupinou intelektuálních elit s cílem napravit historické prohřešky způsobené evropskou civilizací. A to tím způsobem, že evropské hodnoty budou aspoň částečně nahrazeny ne-evropskými hodnotami. Důvod? Aby bylo pro ne-Evropany co nejjednodušší se integrovat do států Evropy. Jak jsme si totiž řekli, situovanost člověka, jeho vtělenost a učení se novému kulturnímu softwaru jsou vysoce náročné věci, které zásadně limitují to, jak člověk vnímá svět a jak v něm dokáže fungovat. Protože tradiční evropské hodnoty jsou antitezí vůči těm ne-evropským, a to i z důvodu historických nespravedlností (kdo by a priori vyčítal Židům, že se nechtějí učit Německy a německou historii?), pokud chceme dostat ne-Evropany na území Evropy, musíme toto území tak upravit, aby integrace migrantů byla co nejrychlejší a nejjednodušší. Multikulturalismus tak není „operační systém mysli“, nýbrž je to „cíleně vytvořený softwarový virus“, který má za úkol přepsat, pokud ne celý, tak aspoň části stávajícího kulturního softwaru a nahradit jej jinými kusy kódy, které budou lépe vstřebatelné novým příchozím.

V důsledku toho je multikulturalismus ve svém základu o přesunutí lidí do Evropy. Jak jinak lze zdůvodnit ideologii multikulturalismu? Pokud by šlo pouze o hodnoty, stěhování národů není třeba, stačí vytvořit vhodné webové a mobilní aplikace, vytvořit lepší připojení k internetu, aby ti lidé, kteří chtějí provozovat „multikulturalismus“, tak mohli dobrovolně činit ve svém volném čase. Přemisťovat těla z jednoho konce planety na druhý není třeba pro to, abychom se učili hodnoty druhých kultur.

Nebo by snad Japonci a Číňané souhlasili, pokud by se milióny Čechů a Rusů stěhovalo do těchto asijských zemí jen proto, aby se mohli jejich obyvatelé něco naučit o těchto dvou evropských civilizacích? Každý asijský Pepíček se zeptá: „a je nutné, aby Jan Novák nebo Igor Medveděv se ke mně přestěhoval, není jednodušší si napsat po internetu nebo si přečíst článek na wikipedii, případně si dvakrát do roka zaplatit poznávací zájezd nebo aspoň letenku na couchsurfing?

Faktem je, že naše planeta je multikulturní již od počátku. S přibývajícím možnostmi cestovat do zahraničí nadzvukovou rychlostí pak již zcela postrádá smysl, aby kvůli ideologii multikulturalismu docházelo k masivnímu stěhování národů. Ten, kdo tvrdí opak, poukazuje pouze na reálné cíle své ideologie.

V neposlední řadě ale ještě nabídnu poslední, nejvíce filosofický argument proti multikulturalismu ve formě stěhování národů. Heidegger by řekl, že každý člověk se narodí do nějakého kulturního a sociálního prostředí, jež tvoří bytí-ve-světě člověka. Člověk není pouze biologií, masem a kostmi, nýbrž právě i tím, jak toto bytí-ve-světě člověka od malička formuje. Pokud však budeme stěhovat masy lidí z jedné části planety na druhou, tyto masy přijdou o své „autentické“ bytí-ve-světě. Místo toho budou žít neautenticky v cizorodé kultuře, do které se nenarodily, ba co více, ve které se po tisíce let neformovaly jejich genetické predispozice (to by Heidegger neřekl, ale je to přirozené rozšířené Heideggeriánského myšlení). Jinak řečeno, pokud multikulturalismus praktikujeme stěhováním lidí, nevyhnutelně tím přicházíme o autentičnost existujících kultur. Kulturu tvoří ideje, materiální artefakty a samotní lidé a jejich znalosti o dané kultuře. Pokud něco z toho měníme nebo zcela odstraníme, přijdeme o kulturu. Pochopitelně, každá kultura se v průběhu věku vyvíjí, kultura není statická. Ale je něco jiného sledovat 2000 let vývoje katolictví v Evropě a něco jiného násilně zavést cizí náboženství do velkolepé kultury tak, jak to učinili mezi osmým a devátým stoletím první muslimové v Persii, kde Peršané (Íránci) byli nuceni přestat praktikovat své náboženství (Zorostriánství), nebo jim hrozila smrt. Který normální člověk by ten druhý příklad považoval za šíření „multikulturalismu“? Peršané, respektive mnoho dnešních Íránců rozhodně nikoli. Mísení a syntéza kultur logicky vede k aktivnímu vyhlazování kultur. Pokud smícháte černou a bílou barvu, dostanete padesát odstínů šedé, již nikdy z ní ale neuděláte čistou černou nebo čistou bílou (pokud při slovech „bílý“ a „černý“ si okamžitě přestavujete v nějaké podobě rasismus, říká to něco o vás než o mně, já se totiž právě zamýšlím nad temperovými barvami své neteře).

Nemusíme však spekulovat o tom, proč multikulturní centra, neziskovky a další organizace tak touží po tom přemisťovat těla z jednoho místa do druhého, abychom se zaměřili na hlavní téma této série esejů. Proč by běžní lidé měli trpět multikulturní ideologii, která je jednoznačně navržena tak, aby z ní benefitovaly pouze kognitivní elity, protože jsou to právě kognitivní elity, kteří mají na to stavěný hardware i software mysli? Proč by lidé dobrovolně měli tolerovat, že již tak náročné studium vlastní kultury musí být po nátlakem sociální ostrakizace doplněno o studium dalších kultur, když je technicky nemožné, aby se průměrní lidé naučili o více než jedné kultuře něco, co nebude povrchní (seriály, pokrmy, pár historických milníků)?

Mým názorem je, že by to lidé tolerovat neměli. Ba co více, všem, komu jde o blahobyt druhých lidí by to také neměl tolerovat. Neboť na multikulturní ideologii doplácí nejvíce běžní, čti kognitivně průměrní občané. Ztrácejí pevnou půdu pod nohama, kterou reprezentuje kulturní software, který zdědili po svých předcích a který se pracně během života naučili. Nové hodnoty, nové situace, noví lidé a jejich zvyky, odlišné psychologické profily, způsoby reakcí a jednání, to vše přináší neskutečnou kognitivní komplexitu a nároky na paměť a myšlení lidí. Nároky tak velké, že je dle mého názoru nelidské chtít po kognitivně průměrném člověku, aby si na ně zvykal, zatímco musí pracovat, starat se o rodinu a o své nemocné prarodiče.

Nejedná se o populismus, ani xenofobii. Nýbrž o aplikaci zcela známých poznatků z kognitivní vědy a psychologie na politické myšlení o tom, co to udělá s lidmi, když se jejich životy stanou komplexnějšími, než jsou schopny zvládnout. Jistě, mnoho lidí reaguje podrážděně až násilně. Dokonce i rasisticky. Potíž je v tom, že kognitivně průměrní lidé, na které dopadají nevýhody multikulturalismu nejvíce, nemají z logiky věci tak vyvinutý slovník a znalosti, aby dokázali intuitivně cítěné nesouhlasy převést do uhlazených textů eseje nebo knihy. Od toho ostatně jsou intelektuálové, respektive kognitivní elity, aby hájili zájmy svého lidu pomocí svých znalostí, státem placeného vzdělání a vybraného slovníku, který od kognitivních elit očekáváme.

Největší zrada, kterou se kognitivní elity dopustily v historii lidstva, bylo uvrhnout na své kognitivně průměrné obyvatele multikulturní ideologii a jakýkoliv nesouhlas nazvat oblíbenými nálepkami jako jsou xenofobie, rasismus apod. Tyto nálepky nemají žádnou hodnotu a lidé, kteří je používají se de facto vzdávají myšlení. Od toho nálepky jsou: nahrazují myšlení.

Multikulturalismus je kognitivní elitářství a zrada kognitivních elit. Teze, kterou chci dále prozkoumat ve svých následujících textech.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Internace_Ameri%C4%8Dan%C5%AF_japonsk%C3%A9ho_p%C5%AFvodu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Big_Five

#česky #multikulturalismus #xenodoxie #xenodoxy #čeština #esej #herese #filosofie #kognitivní věda #elitářství #elita #intelektuálové #zrada

5 notes · View notes

kocourmokroocko · 5 years

Text

Nevím, kdo to dnes potřeboval slyšet, ale

opravování cizí gramatiky (a chování se, jakože je to důležitější, než pointa příspěvku) z vás hustohrubou horákyni s odérem intelektuální vyspělosti neudělá.

A elitářství celkově není osobnostní rys, je to spíš nudný.

#gramatika není znak inteligence #znak inteligence je například správná interpretace pointy textu i přes onu příšernou hrozivou překážku v podobě špatného přechodníku #buďte na sebe hodný kurnik #... řekla něžně #česky #čumblr #obrození #čeština #kot

99 notes · View notes

honzovykomentare · 8 years

Text

Nenávist vůči "těm nahoře"

Nenávist vůči “těm nahoře”

Kdo se dere nahoru, patří k elitě. Být vzdělaný znamená být pomýlený. A tím jsme se už také dostali k tématu fašizmu. Od sociálnědemokratického kandidáta na kancléře až po populisty jsou si všichni zajedno: elita by měla odstoupit. To je ale žalostný omyl. Článek Jense Jessena pro Die Zeit. Západní svět dobyla nová nadávka. Za co dříve mohli kapitalisté, vojenskoprůmyslový komplex nebo zkrátka a…

View On WordPress

#elitářství #elity #hodnoty #Martin Schulz #populizmus

0 notes

ristoilic · 3 years

Text

youtube

THERE'S BLACK AND WHITE, DAY AND NIGHT, GOOD AND EVIL, YIN AND YANG 2021, video,9:03 Risto Ilič & Barbora Ilič

Je barokní černá něčím jiným, než černá v konzumní společnosti dvacátého prvního století? Mění se povaha barev tak, jako se mění povaha společnosti? Práce vytváří portrét Černé a Bílé, jakožto odvěkých bytostí asimilovaných do současné společnosti pozdního kapitalismu a konzumu. Tento portrét je odrazem kultury, jejíž hodnotami je elitářství, workoholismus, perfekcionismus, přehlížení alternativ a důraz na efektivitu. Čím to, že právě v takové kultuře dosahuje černobílost větší popularity než kdy jindy v minulosti?

Odpovědi na tyto otázky můžou diváci hledat v pořadu, do nějž byly pozvány samotné dvě barvy – Černá a Bílá. Ty se pro tuto příležitost ukázaly ve svých, současnosti přizpůsobených, personách, a to jako dvě excentrické osobnosti grafických designérů, kvazi-expertů na dnešní vizuální kulturu a ultimátních garantů vkusu. Mezi jejich dvě osobnosti práce rovnoměrně rozkládá charakterové neduhy dnešní společnosti. Z kdysi nevinné čistoty a božskosti Bílé se v dnešním světě stává vyprázdněná posedlost “krásnem”, konzumní spiritualita a buržoazní arogance. Černá se oproti tomu naopak zbavuje svého stigmatizujícího spojení s temnotou a smrtí a stává se oslavou individualismu a uniformou efektivity. Postavy Černé a Bílé představují dvě strany jedné mince, kterou je ve skutečnosti systém, produkující vyprázdněné archetypy autora – designéra. (plná anotace na Youtube)

#Youtube

0 notes

xenodoxy · 4 years

Text

Multikulturalismus jako kognitivní elitářství: Prolog

---

Multikulturalismus je kognitivní elitářství a zrada kognitivních elit. Teze, kterou chci dále prozkoumat ve svých následujících textech.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Internace_Ameri%C4%8Dan%C5%AF_japonsk%C3%A9ho_p%C5%AFvodu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Big_Five

#česky #čeština #xenodoxy #multikulturalismus #multikulti #multikulturní #zrada #intelektuálové #elity #slovensky #esej #essay

0 notes

khalilhumam · 4 years

Text

Czech author Radka Denemarková on Kundera and patriarchy on the Czech literature scene

New Post has been published on http://khalilhumam.com/czech-author-radka-denemarkova-on-kundera-and-patriarchy-on-the-czech-literature-scene/

Czech author Radka Denemarková on Kundera and patriarchy on the Czech literature scene

Denemarková believes Czech society still hasn't begun to face its pre-1989 past

Portrait of RAdka Denemarková by Soňa Pokorná, photo used with permission

Last month the Czech Republic was rocked by a literary scandal that soon took on political overtones: Czech author Jan Novák released the first ever Czech biography of Milan Kundera, a Czech-French author who enjoys great popularity worldwide but is often frowned upon in the Czech Republic. The 900 page-long book covers the Czechoslovak years of Kundera's life before he went into exile in France in 1975. It describes his early literary career, including his full endorsement of Stalinist ideology, many of his sexual encounters and his alleged collaboration with the Czechoslovak State Security. The book has caused a sensation, while the reaction in traditional and social media has been mixed to say the least. To understand the many aspects of the debate, Global Voices talked to Radka Denemarková, one of the most awarded contemporary Czech writers, who is also a literary critic and a translator from German. The interview was edited for brevity. Filip Noubel (FN): Is the scandal around the alleged collaboration of Kundera with the Czechoslovak State Security a sign that Czech society has not made its peace with the lustration process that led to purges of communist-era government officials?

Společnost se s obdobím před rokem 1989 vyrovnávat ještě ani nezačala. A letošní kniha o Kunderovi takovým krokem není, naopak, je tu v sázce sama polarita viníků a obětí. Až se společnost začne narovnávat, tak budou konečně vycházet knihy o lidech, kteří Kundery a další do podobných situací dostali. Kniha je dílem šikovného řemeslníka, ale není o Kunderovi, je o Novákovi, z každé stránky čiší nadřazené já a bezbřehý sadismus, řečeno s Jiřím Kolářem „strašlivá nevzdělanost, která zahaluje text jako neproniknutelná mlha“. Chybí zásadní kunderovské jádro, ironie a povědomí o umění (evropského) románu. Takový text má vycházet na pokračování v bulvárním deníku, kam patří. Ovšem s literaturou, natož pravdou nemá příliš společného. Kniha sama je spíše odrazem dnešní buranské mentality. Kniha je reklamním trikem, profesionálně zpracovaným produktem. Její jazyk je nasycený dikcí prokurátorů, připomíná padesátá léta, která autor Kunderovi vyčítá. Na knihu o Kunderovi si musíme počkat, měla by ji napsat inteligentní, vzdělaná, citlivá mladá žena, protože Kunderův svět je světem patriarchálních hodnot, které Novák odhalit nemůže, protože je sám žije.

Radka Denemarková (RD): Czech society hasn't begun to face its pre-1989 [the end of communism, also known as the Velvet Revolution] past. And this year's book about Kundera is not a step forward in that direction. On the contrary, what is at stake here is the polarity of perpetrators and victims. When our society will finally get its act together, then we will finally have books about the people who got Kundera and others in the situations we are currently witnessing. This book is the product of a skilled craftsman, but it is not about Kundera, it is about Novák. Each page reeks of an inflated sense of ego and endless sadism. As Jiří Kolář [an influential Czech author who sided with Havel and other dissidents] wrote, it is an example of a “terrible lack of culture, which covers up the text like an impenetrable fog”. What is missing in this book is the essence of Kundera, his irony and his awareness of the art of the European novel. Such a text can only be released as instalments in some yellow press publication, where it belongs. It has little to do with literature, and even less with truth. The book itself is an expression of today's country bumpkin mentality. The book is an ad trick, a professionally developed product. Its language and tone belong to state prosecutors and recall [the period of Stalinist show trials] 1950s , for which the author blames Kundera. We still await a book about Kundera written by a young, sensitive, educated and intelligent woman, as Kundera's world is based on patriarchal values, with which Novák himself cannot identify, because his life is also based on them.

FN: Why is Kundera so unpopular in the Czech Republic?

RD: Protože je úspěšný v zahraničí a Čechy vůbec nepotřebuje. České myšlení je hluboce provinční, závistivé, uznává jen místní celebrity. Ale pozor, je to daleko složitější, Kundera je Francouz elitářstvím i jazykem, který si zvolil. Nechce mít s Čechami nic společného i proto, jako by se bál, že se odkryje jeho skutečný předsrpnový příběh. O ten nestojí. Už si vybájil jiný. Kundera je přitom v jistém a paradoxním slova smyslu poctivý, jednolitý a důsledný, chová se ke svému životu jako ke svému dílu, dílo je pouze to, za čím autor sám stojí ve chvíli bilancování. A k tomu, co by se dalo nazvat „jeho“ dílem podle něj nepatří, co je nezralé, co je nezdařené. Patří ale rovněž ke generaci, která nerada připomíná, že tanky v roce 1968 byly poslány na expartajníky, mnozí z nich Stalinovi v padesátých letech ochotně pomáhali věšet oprátky. Kundera sice s Čechami nechtěl mít nic společného, takže se bohužel ke kauzám z dob komunismu kolem své osoby nevyjádřil, a kdo je jednou v podezření, že napomáhal režimu, který vraždil, musí se postavit ke svým činům. Protože jinak urážíme mrtvé. Kundera ale není Günter Grass, který se k problematickým činům mládí za nacismu vrátil v knize Loupání cibule. Kundera totiž na rozdíl od Grasse nikdy nebyl tak vyhraněně politický, nikdy se netvářil jako morální autorita. V širším kontextu Kunderův případ ale otevírá zásadnější, širší témata, v němž je i on obětí. Například soudy s komunistickými zločinci se tu vlekly, nikdo nebyl, není a nebude potrestán, protože společnost odmítá přijmout podíl viny. Ke Kunderovi měl a má navíc odstup i Havlův disidentský okruh jenom proto, že Kundera tvrdil, že disidenti jsou pokaždé mimo realitu. Češi jako národ plebejců jsou také alergičtí na projevy elitářství. Proto mají škodolibou radost nad každým pokleskem a v Čechách si pokaždé našli zástupné „viníky“ v osobnostech. Zatímco skuteční viníci nepozorovaně unikli. A stejně je vidět na Kunderu. Plivají na něho hlavně ti, kdo mají vždy navrch.

RD: Because he is popular abroad and he doesn't need the Czech Republic at all. Czech mentality is deeply provincial, full of jealousy, and recognizes only local celebrities. But beware, it is all very complicated: Kundera is French because of his elitism and choice of language. He doesn't want to have anything in common with the Czech Republic, so that the truth about what he did before 1989 will not surface. He doesn't want that because he has already told another tale about his life. Yet Kundera is paradoxically honest, uniform and consistent, he treats his life the same way he treats his work, because when it comes to considering life's outcomes, the author can only rely on his or her works. And what was immature, what was a failure, doesn't belong to the works. At the same time, Kundera belongs to a generation who doesn't like to remember that in 1968 [the year of the Soviet invasion of Czechoslovakia] tanks were sent against former Communist Party members, many of whom willingly helped Stalin to hang opponents in the 1950s. Kundera perhaps didn't want to have anything in common with the Czech Republic, thus he unfortunately didn't take a stand on his role during the communist era. But anyone who is once suspected of having helped a regime that killed people must answer for his acts. Otherwise we insult the dead. Yet Kundera is not Günter Grass, who talks about his problematic actions in his youth during the Nazi period in the book “Beim Häuten der Zwiebel” (“Peeling the Onion“). Kundera, unlike Grass, was never had such an acute sense of the political, never presented himself as a moral authority. But the case of Kundera opens a larger and even more important topic, of which he is also a victim. For example, the trials of communist crimes dragged on here, no one was, is not and will not be condemned, because society refuses to accept its share of guilt. The dissident circles around Václav Havel kept and still keep their distance from Kundera, because he once said that they have no sense of reality. Czechs are a nation of plebians who are allergic to any form of elitism. That's why they experience a form of schadenfreude at anyone's fall, and they always find ideal culprits in public figures, while the real culprits get away, The same is happening with Kundera. The ones spitting at him are those who have the upper hand.

FN: Why did you chose to include Kundera as a character in your most recent novel, “Hodiny z olova” (“The Hours of Lead”)?

RD Pro mě je Kundera jako postava (nejen) povýšeného elitáře důležitá pro objasnění češství, českého údělu a mentality středoevropského prostoru, do kterého svými výtečnými romány patří (k ironii dějin patří, že v roce 1954 se Havel po maturitě na večerním gymnáziu hlásil na různé vysoké školy, v přijímací komisi na filmovou fakultu AMU seděl Milan Kundera, Havel kvůli kádrovému posudku přijatý nebyl). Kundera odmítal podepisovat petice a rebelovat. Na což má každý právo. Ale Havel mu vytýkal něco jiného: že téměř programově odmítá vidět i tu druhou stránku těchto věcí. Totiž nepřímý a dlouhodobý význam, který mají. Havel říkal, že Kunderův apriorně skeptický vztah k občanským aktům, které jsou bez naděje na okamžitý efekt a jeví se pouze jako výraz snahy jejich autorů demonstrovat svou vlastní skvělost, dobře zná. A nesdílel ho. Havel cítil, že je třeba něco udělat nejen z principu, ale že se má něco dělat vždy, když jsou lidé nespravedlivě zavíráni. Zatímco my Havla doma dnes pomalu zesměšňujeme, například pro čínské disidenty je obrovským vzorem, i tam vznikla Charta 08. Nebezpečí vidím ještě jinde. Arogantní knihou o Kunderovi odvádíme pozornost od skutečných zločinců. Tváříme se, že nevidíme tváře vrahů ani kolaborantů okupačního režimu před rokem 1989. Kam se rozplynuli příslušníci Státní bezpečnosti? U nás nebyl za zločiny komunismu nikdo (jako například v západním Německu za zločiny nacismu) vyloučen z veřejného života. Po roce 1989 se přelili do parlamentu a podnikatelských kruhů, jeden z nich je v roce 2020 premiérem české vlády. To je náš hlavní problém, o kterém se společnost bojí mluvit. Ale my potřebujeme osudy v soukolí dějin pochopit do hloubky, v jejich celistvosti a existenciální obnaženosti, jak se o to snaží Kundera ve svých románech, ne je pošlapávat, zesměšňovat. A já opakuji s Lao-c´: „Každá z bytostí nese ve svém týle temnotu,/ ve svém náručí světlo./ I když je v člověku něco špatného,/ je třeba ho zahanbovat?“

RD For me Kundera as a character representing this elistim is important to explain the Czech mentality, and of Central Europe, to which he belongs with his outstanding novels. The irony is that in 1954 when Havel finished school, he tried to get into different universities, including the Film Academy. The commission reviewing the candidates included MIlan Kundera, and Havel was not accepted because his family did not have the right political background, as the regime privileged workers and farmers while Havel came from a bourgeois family. Kundera refused to sign [anti-communist] petitions and to be a rebel. Which is his right, of course. But Havel reproached him for something else: that he refused to see the other aspect of dissident activism — the indirect meaning it carries over a long period of time. Havel used to say he knew very well Kundera's a priori skepticism regarding civic activism, and [that he thought] it is hopeless as it has no immediate effect and is just an attempt by dissidents to look good. But Havel didn't share that skepticism, he felt one needs to do something not just out of principle, but that one must always act when people were being detained unfairly… While we are almost making fun of Havel today, he remains an huge inspiration for Chinese dissidents that created Charter 08. I see the danger elsewhere: this arrogant book about Kundera is a distraction from the real crimes. We pretend we don't see the faces of criminals and collaborators of the pre-1989 regime. To where did the members of the State Security dissolve? Here, no one was expelled from public life for crimes committed under communism, as was the case, for example, in Western Germany for crimes committed under Nazism. After 1989 those people entered parliament, business circles and one of them today is the current Czech Prime Minister. This is our own problem, which our society is afraid to discuss. But we need to understand deeply the fate of people in the context of history… just as Kundera tries to do it in his novels, and not trample or make fun of those human fates. I repeat the words of Laozi: “Each person carries obscurity on their head/ and light in their hands/ And even if there is something bad with a person / do we need to embarrass them?”

< p class='gv-rss-footer'>Written by Filip Noubel · comments (0) Donate · Share this: twitter facebook reddit

0 notes