#cyklovýlet

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 16 - 33,5km

Ráno vstanu a jdu ven. Majitelé akorát přijíždějí, tak si objednám kafe a psychicky se připravuji na dnešek. Pak se rozloučím a vyrážím na cestu, dnes poslední 30+etapa v této sérii. Za 4km je hned Mikulov. Začíná to pěkně smažit a já se musím hydratovat. Na stanovišti u jeskyních na Turoldu do sebe zvrhnu flašku vody a ledňáčka a koupím něco do deníčku. Jdu směrem do města a nedaleko je Kozí hrádek s vyhlídkou, tak si koupím vstupenku a jdu se podívat. To je nádhera vám povím. Mikulov jako na dlani, radnice, zámek, židovská obec, Dietrichsteinská hrobka (kostel sv.Anny), apod. Nad městem se tyčí Svatý kopeček, kde se to hemží lidmi a jsem rád, že tamtudy stezka nevede. Tady je to mnohem lepší. Tak se kochám a fotím.

Odtud pokračuji dále do města na krásné náměstíčko se spoustou obchůdků, vináren a restaurací.

Chci se někde najíst, ale nakonec nic nevyberu a když se ocitnu u Billy na konci města, je to jasný. Sekačka, dva rohlíky a kuřecí kousky. Další láhev vody k tomu. Následující občerstvení bude až za dlouho, tak posilněn vyrážím za město, kde se napojuji na cyklostezku, ze které nemám slézt až do konce dne. Pravé poledne, slunce praží a nikde žádný stín. Ale nějak extra mi to nevadí, příprava byla správná. To šlapání po asfaltu už třetí den ale není to pravé ořechové…velmi slušně řečeno. Do sluchátek si dám další podcast o hokeji, ať se trochu ochladím. 

Na zastávce vlaku v Březí je hospůdka, tak mám cíl, kde se občerstvím. Dám si pivečko a přečkám trochu toho přímého slunce. To je asi to poslední dobrý, co mě dneska čeká. Nevím ani jak to popsat, jsou to nekonečné dálavy asfaltové silnice, kde si všichni sviští na kolech, nezdraví a já jako jediná jitrnice, jdu pěšky. Vlastně celá etapa by byl krásný cyklovýlet, je to tu rovné, cyklostezky jsou všude a jede to pěkně. Po pár dalších úmorných kilometrech se u obce Jevišovka zjeví stánek, který mi mapa předtím neukazovala. Jsem v půlce a už absolutně nemůžu. Dávám si radler a zouvám si boty na odpočinutí. Do řeči se semnou dá místní pobuda co smrdí víc než já a vůbec nemám sílu na něj reagovat. Když se to začne zvrhávat tak uteču, teda spíš se sunu jak slimák. Problém je v tom, že mám úplně otlačená chodidla a na tom tvrdém betonu prostě nemůžu došlapovat. Takže často zastavuju a snažím se odpočívat a přitom odháním bandy komárů. To člověka prostě vydeptá. Bolest je jen informace pro mozek, ale když nemůžeš šlapat, je to na vycházce trochu problém. Plosky mi hoří a chodidla mám v pěst. Mozoly mám i na puchejřích. Každý krok nejde myslet na nic jiného. Podcastů jsem slyšel už asi 10. Musím se dostat do tábořiště u vody a jestli se mi to nějakou náhodou povede, tak mě tam sežerou komáři, takže stejně umřu. Konečně se doplazím pod obec Hevlín, kde zase pauzíruju a pak se kolem řeky Dyje vydávám k tábořišti, které je jestě 5km daleko. Pozitivní je, že se jde trávou, což už není tak hrozné. Konečně sem tu!

Strkám nohy do ledové vody a je to úleva. Dám si cigáro abych zahnal komáry, postavím tarp, najím se a dobrou. Zítra spím do probuzení. Tohle byl prozatím nejnáročnější den na stezce. 

[jenich33]

Shaun the Sheep and the Flock #ovce #sheep #bee #cyklovýlet #s7edge #landscape (v místě Vranov - Pantheon Malá Skála)

[vyletaci]

Poslední 52 km úsek Šumavské magistrály se táhne kolem vodní nádrže Lipno a následně kolem toku Vltavy do Vyššího Brodu.

I když je Lipno vodorovnou vodní plochou, Šumavská magistrála je vedena mírně kolem, a tak i v tento den jsem si užil výstup konkrétně na Liščí vrch.

Velmi fotogenickými místy bylo město Frymburk a Lipno nad Vltavou. Vidno, že se tam investuje hodně peněz, protože je tam postavených mnoho rezortů a vše je upraveno a připraveno na masovou turistiku… přece jenom Lipno je takové “české moře” 😀

Za nejhezčí úsek považuji terénní sjezd od Loučovic do Vyššího Brodu, který jsem si opravdu užil. Konečně terén, kde jsem stále jel dolů a nemusel šlapat. Vpravo byla vyhlídka na Vltavu a vlevo na Čertovy skály.

This slideshow requires JavaScript.

Po příjezdu do Vyššího Brodu, kde Šumavská magistrála končí, jsem se patřičně pofotil, osvěžil a kouknu na jízdní řády… za 6 minut mi jede vlak. Vystartoval jsem rychle na nádraží, koupil jízdenky a vlak stihl… jinak bych čekal další 2 hodiny. Byla na trase ale výluka. V Rybníku jsme přesedali na autobus… ten mě s kolem nevzal… mám čekat na dodávku. Dodávka dojela s dalším turnusem, ale zavařil se jí chladič. Takže mě nakonec vzali do busu i s kolem. Jenomže už jsem v Českých Budějovicích nestihl rychlík do Prahy… ale byl tam 30 minut zpožděný expres, který právě čekal na nás. Jedno z druhým, nakonec jsem asi po 4 hodinách do Prahy dorazil… ale byl to tedy zážitek 😀

Šumavská magistrála: úsek Horní Planá – Vyšší Brod Poslední 52 km úsek Šumavské magistrály se táhne kolem vodní nádrže Lipno a následně kolem toku…

[chatarky-blog]

Tour de Nummela

Zase tu byla středa a jako vždy se stalo něco, co sem prostě MUSÍM napsat. Dneska to bude vyjímečně (čti “Jako vždy”) o tělocviku. 

Dnešní hodina byla na místě čtyři kilometry od naší školy, na místě o kterém jsem vůbec nic nevěděla. Chtěla jsem jít s kamarádkami, ale všechny byly na kole a já jediná pěšky. Takže jsem rychle psala mámě aby mi dovezla kolo před školu, abych mohla jít s ostatními. Když vycházím ze školy, tak vidím kolo hned u vchodu. Uf!! Následně nasedáme všichni na kolo a vyrážíme na cestu do neznáma. První kilometr do kopce jsem vyšlapala v pohodě (šla jsem pěšky a kolo vedla vedle sebe) a pak to začalo! Tři kilometry téměř pořád z kopce, a když né z kopce, tak to byla krátká rovinka. Tahle část tělocviku byla ta nejlepší, protože jsem v podstatě pořád seděla a jenom mačkala brzdy aby mě dole nemuseli seškrabovat ze země. Jakmile jsme se dostali do cíle, tak začala oficiální hodina. Celou dobu jsme hráli Vlajky. Po vlajkách hodina skončila a my jsme se museli dostat domů, což už byl problém. Tři kilometry do kopce... Chvíli jsem myslela, že pojedu na kole, ale na to jsem za chvíli zapoměla. I když jsem jela na první přehoz tak jsem si připadala jako bych jela na čtyřce. Tak jsem se rozhodla že půjdu pěšky. A tak jsem šla. Snažila jsem se myslet pozitivně a kochat se krajinou, ale myšlenka “Já umřu a máma ani nebude vědět kde” byla silnější. A pravá, a levá, a pravá... Po prvním kopci jsem si dala přestávku a koukala jsem kolem sebe. Támhle je ten velký červený dům, a tam je ten most pod kterým jsme projeli na cestě sem... Most?? Most!! Okamžitě jsem nasedla na kolo a jela dál. Most znamenal, že už zbývá maličký kopeček a pak už pojedu jen a jen dolů! Cítila jsem se jak znovuzrozená. Za chvíli jsem byla nahoře a pak jsem svištěká dolů. A bez brzd! V tu chvíli jsem zjistila jak se cítí motorkáři. Pak jsem dojela do města a domů. A rovnou do sprchy!!!

Frutti :)

[girodiumbria]

V neděli 25.9. jedeme s Lenkou na cyklovýlet po stopách bývalé železnice Spoleto - Norcia. Začínáme v městečku Norcia, kam nás dovezl cyklobus. Železnice vede horským údolím a tak je cestou spousta tunelů. Samozřejmě jsem si zapomněl světlo - ještě že mám Lenku!

[blog-vice-hudby]

VE STROJI ČASU - den třetí

Ať už jedete na cyklovýlet, lyžovat nebo k moři, třetí den je prostě krizový... tedy byl by, kdyby naše báječné lektorky nepřipravili další báječný cestovatelský zážitek a neokořenili jej trochou nevšednosti... co jsme dneska všechno zkusili?

Vítání - hymna - pohybová rozcvička... to už všechno známe! Ale co dál?

Starší tanečníky Gábina zasvětila do kouzel náročných baletních skoků a termíny jako “grandpadesha” nebo “shase” či “antrlase” se to dnes v tanečním sále jen hemžilo. “Bylo to obtížné, ale oni chtěli sami od sebe” referovala taneční lektorka. 

Navíc se naučili baletní pozice a složitější otočky. Dnes už známe i základy “contemporary” (moderní výrazový tanec), i nadále zdokonalujeme svoji choreografii a dokonce jsme si zvládli i zaposilovat.

Po svačině pak následovala párová improvizace.

Menší děti mezi tím vyzkoušeli, jaké je to být dirigentem. A že je to doopravdy náročná profese! Musíme to vyzkoušet všichni! Síla dirigentské taktovky je obrovská...magická...kouzelná...někdy to zkuste :)

Opakujeme co už skoro umíme a také v hudebce se improvizovalo! Teda jako s tóny a rytmy, samozřejmě. Od starších hudebníků jsme si vypůjčili cajony bonga a omítka školy měla co dělat, aby se udržela na zdech :)

Na oběd jsme si dali boloňské špagety!

Po naordinované poslouchací a trávící přestávce jsme se zase pustili do práce! 

Jen co se menší děti rozcvičily, dovolila jim Gábina, aby se znovu “prohrabaly” v kostýmním fundusu, aby mohly “doladit” své zvířecí převleky.

Pak se zase ozvala děvčata...jestli by si nemohla vyzkoušet ty krásné růžové špičkové taneční boty. No jasně, že jo!... ale opatrně...

Pak už ale měla zvířátka zase moc práce se svojí choreografií, a tak poctivě nacvičovala a tančila.

Přes to všechno jim zbylo dost času na to si zacvičit s nářadím nebo si zahrát taneční hry.

Starší děti mezi tím v hudebce “oprášili futrály” svých hudebních nástrojů. ZUŠky se přeci jen už za pár dní otevřou a bylo by prima si osvěžit, jestli ještě umíme držet smyčce, poskládat všechny prstíky na zobcové flétně nebo naladit lyru.

Po chvilce už si všichni vzpomínáme a hurá do toho! A protože naše Míša a Lucka nejsou žádné “troškařky”, za chvíli nám to “jazzuje” a “jamuje”. A ten, kdo se na žádný hudební nástroj (zatím) neučí hrát, ten “vyfásnul” zvonkohru nebo bubínek a už to jelo, už to znělo! Chudák ta omítka :)

Ještě Vám musím ukázat tu lyru :) Tu jsem si doopravdy nevymyslela.

Kdyby jste někdy potřebovali orchestr! Tak se ozvěte! My můžeme a fakt nám to hraje! Však se v pátek můžete přesvědčit sami!

Kristýna Drášilová

[cysnews]

Začíná sezóna cyklopůjčoven ČD Bike, národní dopravce rozšíří možnosti vypůjčení elektrokol

Začíná sezóna cyklopůjčoven ČD Bike, národní dopravce rozšíří možnosti vypůjčení elektrokol

V pátek 1. dubna zahájily České dráhy novou sezónu oblíbených cyklopůjčoven ČD Bike. Zapůjčit si kolo v železniční stanici a vyrazit odtud na cyklovýlet bude letos možné na celkem 70 místech v republice. Zcela nová bude půjčovna v ČD Muzeu v Lužné u Rakovníka a po rekonstrukci se letos znovu otevřou pobočky ve stanicích Litoměřice město a Veselí nad Lužnicí. S ohledem na rostoucí poptávku ČD…

[ciclopoint]

Z Měnín do Kaple Nejsvětější Trojice

Trasa 71,3 km • 4:53 hod

Možná už zítra cyklovýlet za jednou zajímavosti 👍. Otázkou zůstává jak to bude s počasím. Dnes jsem pěkně promokl a promrzl, z části vlastní vinou, protože se mi nechtělo oblékat nepromoky, které jsem měl v batohu 🤔 #honzaporadjede

[ivami71]

Cyklo Radotín - Zadní Třebáň

Sobotní parádní cyklovýlet z Radotína do Zadní Třebáně 🚴‍♂️ Cyklostezka pohodová, většinou podél vody a s množstvím stánků či restaurací nutících k zastavení 😊 Bylo to fajn a příště až na Karlštějn, bohužel jsem to časově tentokrát nestíhal. Bohužel jsem přišel o pár kilometrů v měření, Garmin měl díky hackerům výpadek ...

sobota 25.7.2020

[hankarose-geo]

9/5/2020

Cyklovýlet do Brodu a zpět.

[michalmajka]

5 týdnů karantény v kostce - VÝLETY Wellington

[denik-uprchlika]

DEN 01: Přes hory, přes doly

Nikita měl před pár dny narozeniny. V posledních letech se mi sice dařilo za ním vždycky dojet v den jeho narozenin, tentokrát jsme se ale domluvili, že to necháme na první sobotu po jeho narozeninách, protože bych to k němu stejně nestihl otočit a on už toho měl naplánovaného stejně dost. Tak jsme se aspoň domluvili v době, než nás vůbec napadlo, že se něco může zkomplikovat. A pak u nás začínaly docházet mouky, nudle... a já mu psal, že letos ode mě dostane to nejcennější, co existuje: mouku. On na to hned, že v Německu je nedostatkové zboží hlavně toaletní papír a poslal fotku prázdného regálu. Srandičky, srandičky.  A pak už jsem jen psal, že nevím, jestli se vůbec v sobotu uvidíme, protože se omezuje cestování a že mu to budu schopný potvrdit až v noci podle toho, jak dopadnu.

Je krátce po půlnoci, přijíždíme FlixBusem do Drážďan a mě berou ještě poslední obavy, aby ještě nestáli celníci při výstupu z autobusu. Němci ale naštěstí nestresují tak moc jako bývalý komunistický blok a nechávají dveře otevřené všem. Zlatá německá pohostinnost. Nikitovi píšu, že se skutečně dnes uvidíme, že jsem v Německu. A jdu na tramvaj, ode dneška bydlím v Drážďanech. Nikdo nevíme, na jak dlouho.

Když jsem se vyspal, připravil jsem kolo. Podle mapy to bylo k Nikitovi asi 75 kilometrů. Ale řádil tam nějaký šotek, psalo to dobrých šest a půl hodiny jízdy. Jaká blbost! Mám silniční kolo, to musím dát za tři hodiny. Dívám se na převýšení, no, něco málo tam bylo, vlnilo se to nahoru a dolů, ale to nemůžu jet šest hodin. Optimistický (v tu chvíli v mých očích realistický) plán byl, že tři hodiny tam, tři hodiny s Nikitou a tři hodiny zpátky, to bude fajn, do tmy budu zpátky.

Kdyby to byla cyklostezka podél Labe, kde se na silničce bez přehazovačky jede krásných pětadvacet až třicet kilometrů za hodinu, byl by můj propočet dokonalý. Na co jsem ale nemyslel, že ty malé vlnky na profilu trasy jsou Erzgebirge (německá část Krušných hor). Ono totiž už jenom v Drážďanech jakýkoliv jiný směr od Labe je do kopce, a tak jsem už po pár prvních kilometrech hezky poslušně šlapal pěšky vedle kola do prvního nekonečného kopce. Průměrná rychlost se po půldruhé hodině stále držela kolem 15 km/h, což ani trošku nestačilo k tomu, abych byl za dalších 90 minut ještě o dobrých padesát kilometrů dále. Udělal jsem si zastávku u opuštěného zámečku a informoval Nikitu, že budu mít jakési zpoždění. Informací o tom, že to bude několikahodinové zpoždění, jsem jej zatím nechtěl zbytečně zatěžovat a tak trochu jsem si to ani nechtěl připustit.

I přes úpění při jízdě a chůzi do kopců a zběsilé brždění při jízdě z prudkých kopců do údolí, to byla moc pěkná trasa a třeba Freiberg budu muset někdy navštívit znovu i s tím rizikem, že to bude napůl procházka a napůl cyklovýlet. Nikita mě již za pár hodin zpraví o tom, že Freiberg je také jediné město v Německu, jehož univerzita vlastní vlastní doly. Ale Nikita má ještě čas a netrpělivě čeká doma. Nakonec si i sám udělá oběd, což mi ve výsledku ušetří peníze, protože nebude mít hlad.

Když jsem jel zrovna po hezké zelené rovince, slyšel jsem v dálce výstražné sirény. No, tak to asi bere i Německo vážně, tu koronu, říkám si. Teď se už ani nedostanu zpátky do Drážďan. To to s malým cyklobaťůžkem, ve kterém mám akorát foukání na kolo a müsli tyčinku, dotáhnu daleko. Budu dělat, že jsem to neslyšel a hlavně, co tady v polu vymyslím.

Abych už opět Nikitovi nemusel psát, že mé zpoždění stále roste a mé smíření se s šestihodinovou jízdou zrovna tak, začal jsem mu sdílet svou aktuální polohu, aby si sám dokázal posoudit, kdy tak jako asi dojedu.

S průměrnou rychlostí 17 km/h jsem po čtyřech a půl hodinách dojel do cíle. Než na naše místo setkání dojel i Nikita, zaběhl jsem ještě rychle do DM a koupil mu dvě rolky prémiového pětivrstvého toaletního papíru. Ne snad proto, že to byl narozeninový toaletní papír, ale spíše proto, že toho moc na výběr nebylo a vážně byl skoro všechen vykoupený. 

Radoval se. 

Stihli jsme spolu vypít kafe, probrat, co nového, a už bylo na čase se vypravit na cestu domů. Bylo mi jasné, že teď už je na řadě vlak, byť jízdenka na hodinovou jízdu zpátky do Drážďan stojí zhruba tolik, jako cesta z Drážďan do Ostravy. 

Bez hotovosti kupuji jízdenku přes aplikaci. Spoj sice ukazuje možnost přepravy kol, ale není možné si za kolo připlatit. Zkouším to opakovaně, ale nejde to.

“Myslím, že u toho spoje máš kolo dokonce zadarmo,” doplňuje Nikita. Bylo by to fajn, protože hotovost na to, abych to zaplatil ve vlaku, nemám.

Máme ještě trochu čas, pomalu vycházíme z restaurace a postáváme u kol. Po dvou minutách za námi přes celé náměstí přichází svižným krokem servírka, která nás obsluhovala. Zapomněl jsem si na stole své sluneční brýle, tak mi je přinesla.

S Nikitou vlastně vždycky něco zapomenu: u Syřana v cukrárně jsem před rokem zapomněl na stole oba dva mobily. Na náměstí na trzích, když jsme si byli sednout u stánku na kafe, jsem zapomněl longboard. Takže na to, že za mnou přicházejí cizí lidé a nosi mi mé věci, jsem ve společnosti Nikity už docela zvyklý. Možná proto ještě vždycky chvilku postáváme opodál, aby nás ti cizí lidé spolehlivě našli.

Pomalým krokem jdeme na nádraží, než se podívám na hodinky a zjistím, že vlastně žádný čas nemáme a že mi to ZA PĚT MINUT UŽ JEDE! 

Rychle se loučíme, sedám na kolo a šlapu, co to jde, k nádraží. Vlak jsem stihl tak tak. Hned vyjíždíme. Po pár minutách mě už kontroluje průvodčí.

“To kolo patří k Vám?” ptá se mě.

Je to relativně očividné: kolo se mě téměř dotýká, sedím tam v cyklodresu a široko daleko není nikdo jiný. Chce mi tím něco naznačit? Vypadám málo jako cyklista? Mám kolo zapřít a říct, že ne, že kolo přistoupilo už přede mnou a neznáme se? Jezdí Němci rádi vlakem v cyklodresu, aniž by si s sebou brali kolo? Odpovídám, že ano, to kolo patří ke mně.

“No, ale na to tady nevidím jízdenku,” opáčí po opakovaném pohledu do svého displeje, kde měla načtenou mou jízdenku z aplikace. Že mi odpověď, že Nikita říkal, že kolo by mělo být v tomto spoji zadarmo, nepomůže, mi bylo jasné. Raději jsem Nikitu zapřel, aby z toho neměl chudák ještě problémy za šíření nepravdivých informací. Raději jsem vytáhl jinou pravdivou informaci - nemám hotovost, proto jsem to všechno řešil přes aplikaci a ať jsem hledal, jak to šlo, možnost přidání kola k jízdence mi aplikace neumožnila. “Takže vám to klidně doplatím, ale mám s sebou jenom kartu,” byl můj závěr příběhu. “No, to bude zajímavé, bude to chvilku trvat,” odvětila průvodčí a odešla.

O něco později se vrátila: se svým terminálem na jízdenky, s platebním terminálem, powerbankou a kabelem. Pro dvě ruce docela slušný arzenál. A teď to přede mnou začala skládat. Termínál pro jízdenky a platební terminál se propojovaly bezdrátově, což při jízdě lesem, kde mi místy nadobro vypadával signál, byl docela oříšek i pro zkušené ajťáky, natož pro postarší průvodčí. Asi po deseti minutách žonglování oznámila, že je na čase to vyzkoušet.  Frajeřinka: přikládám na displej platebního terminálu svůj mobil. Po chvilce zavibruje a pípne, že se platba podařila. Jelikož jsem zrovna měl trošku signálu, hned jsem v Revolutu viděl, že se platba šesti euro za kolo stáhla z účtu. Bohužel jsem byl jediný, ke komu tato informace došla - průvodčí neviděla nic. Ukázal jsem jí ve svém výpisu, že se platba stáhla.  A pak jsme pět minut čekali na potvrzení na jejích terminálech, které nepřišlo.

Rozložila svou přenosnou bankovní soustavu a provedla restart.

Do toho vypravila vlak ze dvou zastávek.

Revolut usoudil, že dráha moje peníze nechce a vrátil mi je zpátky na účet. Férově přiznávám průvodčí, že se platba stornovala. “Dobře, zkusíme to ještě jednou a jestli to nevyjde, smůla, technika stojí při Vás,” prohlašuje rezignovaně, ale stále přátelská průvodčí a skládá svou soustavu ještě jednou. Pomalu se blížíme k Drážďanům.

Poslední pokus vyšel. Ještě nikdy se mi téměř po celou dobu jízdy vlakem nevěnovala moje osobní průvodčí. Popovídali jsme si, vždycky se omluvila, že musí jít vypravit vlak, a zase se vrátila za cyklistou, který možná ani neměl kolo. A to se za těch šest euro navíc vyplatí.

A navíc - nakonec se naplnil i můj realistický plán. Za soumraku jsem byl zpátky v Drážďanech.

[vyletaci]

Druhý úsek Šumavské magistrály vás zavede přes nejvyšší místo trasy ve výšce 1146 m.n.m., který následuje po Filipově Huti.

Ze Železné Rudy následuje trochu nepříjemný úsek po lesní stezce až k rozcestníku Hůrecká silnice. Potom trasa vede většinou po asfaltových cyklostezkách vedle hlavní silnice.

Hezký úsek začíná po překročení řeky Vydra směr Modrava, Filipova Huť a Kvilda. Je to tak krásně opravené a velmi romantické. Projedete nejvýše položenou osadou v ČR (Filipova Huť) a nejvýše položenou obcí v ČR (Kvilda).

Po příjemném sestupu z Kvildy následoval ještě jeden nepříjemný výstup do Českých Žlebů. Už jsem měl v nohách 90 km, proto tento výstup byl hodně namáhavý… ale dalo se to zvládnout.

U Nové Peci dorazíte k vodní nádrži Lipno. Řeknete si, je to vodorovná vodní plocha, to se pojede krásně. Ale ne, trošku nahoru, trošku dolů. Dotáhl jsem to po 119 km do Horní Plané, kde jsem zakotvil v místním kempu.

This slideshow requires JavaScript.

Šumavská magistrála: úsek Železná Ruda – Horní Planá Druhý úsek Šumavské magistrály vás zavede přes nejvyšší místo trasy ve výšce 1146 m.n.m., který následuje po…

[bettythesmellycat]

18.2.2019 Cyklovýlet

Ráno jsme posnídaly palačinku u paní domácí a na kolech jsme vyrazily do města prohlédnout si starobylé domky za světla. No musím říct, že v noci to bylo hezčí, mělo to své kouzlo. Do středu města se platí vstup, na náš vkus zbytečně vysoký a tak jsme město procouraly jen okolo a do středu, kde je hlavní mostek, který jsme viděly z venku, jsme nešly. Daly jsme si kávu a domluvily se, že mramorové hory, které jsme na ten den plánovaly, asi nezvládneme. Tady na tom pobřeží je opravdu daleko větší horko, než u Trinh. Chcípala jsem vedrem, a to jsem jen zlehka chodila po městě. Při představě, že lezu několik set schodů na skále, abych se vyškrábala do skalních chrámků, kde bude další milión lidí, mě děsila. A tak jsme se domluvily, že dáme výlet na kole do přilehlé vesničky, kde měly být rybářské restaurace a mělo se tam jet přes zeleninová políčka. A tak jsme se proplétaly městem, já na googlu opět testovala svůj orientační smysl a tak jsme město křižovaly, jak nadranej námořník. Asi po půl hodině a chvíli jízdy ve špatném směru jsme se z města dostaly a pokrčovaly mezi políčky dál. Políčka byla rýžová, ale to nám bylo dost jedno, hlavně že proudil vzduch a my měly směr. Asi po 20 minutách jsme dojely do městečka, které končilo na pláži. Na pláži typu Itálie, kde byl jeden bar vedle druhého a s autobusy tam najížděli další a další turisté. Aha aha, tak někde se asi stala chyba. V mé navigaci to určitě nebylo! No nic, tohle nás neoslnilo a tak jsme skočily na kola a jely jsme zpět, hledat obědové klidné místo.

Když jsem vyškrtávala výlet na mramorové hory, tak jsem netušila, že se na tom úmorném slunci budu přes hodinu prohánět na kole. Odměnou nám ale byla místní restaurace s chládečkem a dobrým jídlem a samozřejmě pivem.

Na pokoji jsem si hodila v klidu sprchu, abych nemusela bojovat na hostelu o své místo v koupelně a vyrazila jsem zpět do města, kde jsem si chtěla prohlédnout známé mosty a hlavní třídu. To mě asi po 10 minutách přestalo bavit a začala jsem litovat, že jsem místo města nejela na ty hory, ale to už bylo pozdě. A tak jsem čas využila na návštěvu supermarketu, kde jsem zjistila, že je všechno pěkně drahý a že raději přeci jen nakoupím na trhu pěkně z pytlů se surovinami, než tady v tom sterilním prostředí.

Slavný dračí most, kde mi trochu překáželo slunce...

Na hostelu jsem si přebalila příruční batoh a šla si ulovit večeři, ke které jsem měla vietnamskou pizzu a misku manga. Oboje jsem si šla sníst na pláž a užívala jsem si poslední chvíle u moře. Bylo to vážně krásný, úplněk, moře, vlny, klid, jídlo. Trochu mě rozhodila krysa, co vedle mě proběhla hledat něco k snědku na pláž. Ale i tak jsem tam strávila krásnou chvíli a pomalu se po pláži vydala zpět do hostelu. Byla už tma a já podle mapy našla nejbližší cestu dom. Vypadalo to celkem easy, ale pak jsem došla k tmavý ulici, kdy bylo na jedné straně staveniště a na druhé nějaké domky, ale osvětlení nic moc a lidi taky žádný, a tak šlo hrdinství stranou a přišel čas na Grab. 

Kýč jak bič...

Na hostelu jsem mlaskla rozlučkový pivo, přebalila batoh na cestu, pohrála naposledy na uku a zatáhla si svou kóji a šla chrnět.

[girodiumbria]

V úterý 28.6. nás čeká cyklovýlet údolím řeky Passirio až do města Merano. Jak jinak než na zmrzlinu. Je krásně teplíčko.