#covidover | Explore Tumblr posts and blogs

hernameisally · 4 years ago

Text

Léto 2020: Zavirovat kulturu. Na hlavu nasadit kondom. Najít viníka. A otrávit sociální sítě.

Nadechnout se

Je název knihy od Orwella. A taky přesně to, co teď ve smyslu tý knihy nikdo z nás udělat nemůže.

Tohle léto ve mě vzbudilo tyhle dvě otázky.

Proč jsme ochotní platit vydřiduchům i za ten nejnuznější servis, ale za kulturu ne?

Na základě čeho ještě důvěřujete naší státní správě a "hygieně” na úkor lidí, vedle kterých žijete?

Nakonec to ale bude mnohem víc otázek, který tu zazní.

Není tajemstvím, že jsme s Míšou Jiráčkovou v rámci objevování vyhlášené pohostinnosti naší vlasti skončily letos na pár dní v campu, jehož životní podmínky nešlo snad ani brát vážně. Chatka prolezlá pavučinama, která ruku uklízečky neviděla, co je rok dlouhej. Válendy, jejichž povrch smrděl tak (včetně děravého povlečení, které jsme dostaly na recepci), že otevřít jejich útroby a vytáhnout z nich lůžkoviny, jsme se ani neodvážily.

Proražen�� stěny a nábytek, jehož kusy na nás vypadávaly, už v nás vyvolaly jen čirý smích. Celou chatkou se to hemžilo okřídlenými broučky a při manipulaci se zažloutlou záclonkou u okna na nás padaly krom pavučin i spadance z okolních stromů. Společná toaleta a sprcha se nacházely desítky schodů nahoru do strmého kopce, takže stačí jen hádat, kde většina lidí v noci vykonávala svou nejnutnější potřebu - mezi chatky, v areálu, kde stejně nikdo ani neuklízel odpadky.

Camp Skalice se nachází nedaleko Prahy, jako jeden z mála je dokonce zalistován na Booking.com. Nejednalo se o žádnou černotu nebo anomálii. A měli plno.

Pochopila bych, kdyby se tahle divoká jízda stala jakousi alternativou pro sociálně slabší rodiny.

Noc pro jednu osobu v takové chatce ale stála pro jednotlivce 500 korun. Připočtěte poplatky za děti, psy, auto, za dřevo na gril, za cokoli, co vás jen napadne, aby cena mohla šplhat řádově o stovky za noc výš.

Pošmáknout jste si mohli v areálu na kousku z “bohaté” nabídky smažených jídel a specialit typu boloňéze za 132,- a zapít to Turek kafíčkem za 35,-.

Avizovaná pláž na místě znamenal ve skutečnosti asi metr bahínka u mola s loděmi. Zábava pro děti? Torza klouzaček, která pamatují studenou válku.

Proč do uprchlického tábora v Řecku, když stejnou exotiku zažiju i v Česku. Můžeme jen dodat v duchu miliónový reklamní kampaně na dovolenkování v tuzemsku. Té, kterou jsme si zaplatili z veřejných peněz v době, kdy naše vláda měla místo propagace turismu ládovat peníze do boje s koronakrizí.

Já teda spala za svůj život na různejch místech, i na ulici. Naštěstí zadarmo. Jaký jsou ale obvyklý náklady jednotlivce, který v takovém průměrném českém campu stráví den? Ubytování, 3x jídlo, několikrát pivo? Není problém vyšplhat se k částce víc než 1 000/den/osoba. To je docela dost, ne? Kdo na to má? Kdo za tohle dobrovolně každoročně platí? 7, 10, 12 000 Kč/osoba za týdenní dovču na takovym místě? Ti samí lidi, kteří tvrdí, že nemůžou jezdit na festivaly typu Rock for People nebo Colours of Ostrava, protože vstupenka je moc drahá? Na Rock for People koupíte vstupenku na tři dny v předprodeji do dvou tisíc, na Colours za 2 500,-.

Na zahraniční Sziget jsem si kupovala lístek na sedm dní festivalu v přepočtu cca za 7 000 Kč. Ubytování: můj stan, čisté a moderní toalety a sprchy pár metrů od stanu. A jen tak mimochodem k tomu krom pláže a sportovního vyžití megalomanský program nabušený největšími hvězdami současné pop music, rocku, alternativy i fyzického divadla. Foo Fighters, Muse, Ed Sheeran, Rihanna. All included. Nabízim. Jen jako bonus samozřejmě. Vim, že většina našinců si vystačí s diskočkou protáčející Kapitána Dema a nablitem pod molem. Kulturu k životu nepotřebujou. Ale naše kultura neni dlouhodobě podfinancovaná a závislá na sponzoringu jen kvůli těmhle ignorantům. Kultura je pro našince prostě tak nějak moc drahá. A je jedno, jestli se jedná o lidi, co si koupí tenisky za 5 000,- a jezdí meďanem nebo o “chudé studenty”. Jít za kulturou je pro nás, pro Čechy, pořád něco, co se musí nějak “ojebat”. Žiju s člověkem, co se pohybuje v hudební produkci, a já sama o kultuře publikuju x let. Taky se, vy z branže, tetelíte, kolik se vždycky vyrojí “kamarádů”, kteří by potřebovali sehnat lístek na tu nebo tu akci, na který se podílíte? A co vy, holky, co jste pro kulturu nikdy rukama ani nehrábly, ale považujete svůj umoučněnej stárnoucí nosánek za ozdobu každý backstage. Jedete na festival? Chcete na koncert? Tak to honem musíte napsat někomu z produkce, ať vás “napíše na guest”. Sice na místě následně prochlastáte tvrdýho moku z kabelky víc, než stál lístek, a prošoupete si ony značkový tenisky, ale srdíčko je v teple, protože jste zadarmiko ve VIPku. Jste důležitý, máte známosti a nebudete přece za koncerty platit jak nějakej plebs. Nějak si řikam, jestli tahle naše nátura napříč společností, neni pro naši kulturu mnohem větší problém, než třeba takovej ministr Zaorálek. (Ten ministr, na kterého mají potřebu naši zvukaři křičet na náměstí, ať - cituji: “Jde do prdele”. Doteď je mi stydno, že jsem se toho sofistikovanýho a kulturního setkání na Staromáku “Za živou hudbu” účastnila, btw. Kultura odskákala krizi, tak jdem vyřvat ministra. Super nápad.)

Kdo trpí nejvíc? Vždycky já.

“Lidí od hudby” mám logicky kolem sebe hodně. A nejde přehlídnout, že představitelé naší hudební branže se už od jara předhánějí v tom, kdo vyšle do světa ublíženější příspěvek o tom, že jsou to právě oni, kdo doplatili na tuhle krizi nejhůř. Najít viníka je prostě třeba. Ošklivě s nima údajně vyjebává ministr kultury, sportovci a dokonce už i nějaká uměle vykonstruovaná divadelní lobby.

Je smutný, že namísto toho, abychom se v době krize jako “lidi od kultury” semkli, tak se čas tráví kopáním do lidí, kteří tuhle krizi neodskákali o nic míň. Sportovci, kterým odložili olympiádu? Mladý herci, kteří regulérně nemají leckdy ani na nájem, protože od jara až doteď nehráli? Novináři, který se potýkaj s další mediální krizí? A co třeba rovnou piloti? Vážně tihle lidi můžou za vaše zpackaný životy odproštěný od hudebních mejdanů? Posloucháte vůbec příběhy ostatních lidí, nebo se jen donekonečna ukájíte v tom, jak se zrovna vám nedaří?

Ale nejsou to samozřejmě jen dělníci hudby, kdo kope kolem sebe. Hledat viníka za covidovou krizi je teď na sociálních sítích ohromnou módou a továrnou na lajky.

A pro nepřátele se nechodí daleko. Nadávání na vládu bylo módní v první vlně, dnes se na to jde jinak. Jste levičák? Tak za druhou covidovou vlnu může buržoazie, která nám to sem přitáhla v létě od moře. Jste zapšklá bába? Tak to za všechno můžou ty študáci, co kalili v létě na Mácháči. A jste mladý pražský intelektuál? Tak to musíte pro uznání šít do tzv. antirouškařů.

Trend hovoří jasně - kdo nemá roušku je sociopat a narcis a zabíjí svými výpary v tramvaji vaši devadesátiletou babičku.

Fascinuje mě ta míra empatie našich intelektuálů, kteří na první pohled poznají, že kdo si sundá roušku, aby se nadechl, nemá např. respirační potíže. Ne, je to automaticky kokot.

Přirovnávání samospásných roušek k ponožkám na nohách a kondomu, kterej si přece taky bez remcání vemete, to už jsou pak pro mě přímo fascinující konstrukce, který nechápu, jak může vytvořit někdo, kdo má IQ přes 80. Pokud teda nedýchá penisem nebo nohama.

Já samozřejmě roušku nosim, podotýkám. Abych uklidnila ty, co si mě zrovna zařadili mezi nebezpečnou osobu na úrovni teroristy s kalachem, a už roztřesenym prstem šátraj po tlačítku "vyhodit z přátel", zatimco druhym vytáčej hygienu, jejíž číslo maj v mobilu uložený jako “Aaa spása 1”.

Roušku nosim předevšim proto, že nemam potřebu se potýkat ani s policií ani s výše zmíněnou ponožkovou “inteligencí”.

Ano, i v první vlně se u nás v domě našli lidi, kteří vtipkovali o tom, jak by lidi bez roušek - včetně dětí - mlátili kovovou tyčí. Ha ha ha. I v první vlně důchodci pokřikovali na mámy najíždějící s kočárem do tramvaje, že si nasazujou hadr na obličej málo rychle. Ano, i na jaře se policajtům bonzovali lidi, co si u kafe nebo v domovní chodbě sundali roušku.

Jak málo lidem stačí, aby se k sobě začali chovat jako svině. Dneska už je to plně v mezích tzv. odpovědnýho chování, kterym je navíc třeba se řádně pochlubit a blejsknout.

Já, která nedávno jela večer ve větraný tramvaji, kde seděli všehovšudy tři lidi, jsem si - přiznám se - v tu chvíli roušku stáhla na bradu a konečně se nadechla. A hle - dle hojně sdílených edukativních obrázků na Facebooku to ze mě dělá sociopata, potažmo rovnou popírače vědy?

Ať mi kdokoli, kdo má potřebu takhle lidi kolem sebe nálepkovat, poradí, jak jemu by se dýchalo přes roušku za dva, s tří kilovým tvorem v břiše. A jak by se mu třeba s takovou rouškou přes nos a ústa dýchalo během spontánního porodu, jako k tomu u nás byly donuceny rodičky v první vlně šíření nákazy. Já si třeba umim představit, že rodim v ponožkách, ale s tou rouškou, ať mi prosim třicetiletý pražský odborník z marketingu poradí, jak na to. Jak ono to srovnání s ponožkama funguje v praxi. Třeba zná nějaký dýchací techniky, vyvinutý pro ponožkáře a aplikovatelný i na fanatický rouškaře, který mi unikly. Já zatim budu dál hrát roli příležitostného sociopata, co se prostě občas potřebuje zhluboka nadechnout, zatímco prochází v devátym měsící těhotenství s dvouletym dítětem celym vagonem tramvaje, aby někoho poprosil, zda ho pustí alespoň sednout. Ono je totiž krásný ze sebe na Facebooku statusama o blbcích bez roušek dělat příkladnýho kazatele o empatii a péči o druhé, zatimco v praxi skrz samý zírání do mobilu ty samý lidi neuměj ani uvolnit místo někomu, kdo to třeba v tu chvíli fakt potřebuje.

No a teď se vraťme obloukem zpět do našeho legendárního campu Skalice a tamním hygienickým podmínkám. Výše popsané se tam dělo tohle léto. Za plnýho vědomí úředníků jedné z poboček naší “hygieny”. V době pandemie. Docela by mě zajímalo, jak vypadala třeba kuchyň v tomhle zařízení, to musela být přímo vyvoněná, vydezinfikovaná svatyně prostoupená vánkem zářivý čistoty. A rozhodně by nebyla jediná, stačí se podivat na jakejkoli díl Polreicha, co všechno v našich restauracích s posvěcením místní hygieny už roky prochází.

Když jsme si chtěly zkontrolovat aktuální stav sinic na Slapech, na stránkách hygieny jsme letos našly dva týdny staré informace. Mezitím vyšla v novinách zpráva, že se v jednom rybníku objevil nový druh škůdce, který donutil tamní hygienu rybník zavřít. “Na zakalenou vodu upozornili hygieniky sami lidé,” uváděl článek. Kdo jinej taky. Roušky jste si taky ušili sami, tak jste snad nečekali, že tu někdo pro vás kontroluje zdravotní ne/závadnost vody.

Už v první, jarní, vlně nákazy se mezi mými známými (a následně médii) násobily příběhy, kdy se hygiena lidem s příznaky neozývala v řádu dnů až týdnů.

Trasovat se hygienici nenaučili ani za půl roku, přestože měli k ruce několik IT špiček, které jim nabízely pomoc. Hygienici, zaskočení tím, že po nich někdo chce, aby vykonávali nějakou práci mimo svoje úřednický tabulky, tak raději letos na podzim rovnou vyhlásili osobní bankrot.

“Nestíháme, trasujte se sami.” Ok.

No tak, hlavně že jim na rozdíl od zbytku populace nikdo nesáhne na příjmy. Že nikdo za tu neschopnost a nečinnost neponese odpovědnost. Občané maj stejně mezitim totiž plný ruce práce s tim, aby se pomlátili mezi sebou.

Opravdu jsme od ale od odborníků z Hygienické stanice hlavního města Prahy, kteří mi byli schopní na redakční e-mail na jaře smrtelně vážně odpověďět, že povinnost nosit roušky platí i pro novorozence, čekali něco jinýho? Aktivní přístup třeba, přemejšlet? Ještě před půl rokem jsme měli fáčovat ústa třeba i měsíčnímu miminu, aby někoho nepoprskalo, a pak mě ta samá hygiena chrání takovym způsobem, že mě nechá se ubytovat v campu, jehož hygienický podmínky neodpovídaj ani rozvojový zemi?

Když se nakazil jeden ze šéfů Seznamu, hygiena ztratila jeho výsledky. Před pár dny se nakazil jeden pražský politik. “Hygiena mne doposud nekontaktovala, aby mne od středy oficiálně potvrdila, že jsem se nakazil COVIDem, předal ji své trasování se seznamem jmen a minimálně, abych od ní obdržel kód do eRoušky. Smysl eRoušky pro mne postrádá smysl, pro který jsem se nadchnul a eRoušku v mobilu si nainstaloval,” píše v pátek.

O tom, jak reálně funguje eRouška, si doporučuju víc přečíst na iRozhlase například. Aplikaci má staženo bezmála půl milionu lidí. Denně se dočítáme o tisícovkách nově nakažených. Co na to eRouška? “Ověřovací kód pro aktivaci aplikace eRouška, nástroje, který by měl restartovat pokulhávající chytrou karanténu, zatím přišel 167 pozitivně testovaným Čechům,” uvádí se v textu.

Kdo je tu ten nejpříkladnější? Vždycky já.

A jak na tuhle situaci, kdy se za chvíli s kitem mladého medika budeme sami i operovat, reaguje moje bublina?

Neustálým hledáním viníka mezi těmi, kteří jsou nám ať profesně nebo fyzicky nejblíž. “Debilové bez roušek”. “Divadelníci”. “Děti”. Neustálou potřebou upozorňovat, že JÁ jsem ten ODPOVĚDNÝ občan. Já rouškuju, já si nainstaloval app. A kdo ne, “je debil”.

To, že nosíte (nosíme) roušku a nainstalovali jste si (ano i já ) appku z vás nedělá chytřejší nebo lepší lidi. A už vůbec z vás nedělá lepší lidi neustálý hledání “těch druhých” mezi námi, zatímco slepě a někdy až fanaticky dodržujete plošná opatření, která tu dávno nemusela být, kdyby například povolanci z hygieny dělali od jara svou práci. Fakt stojí za to rozdělovat už takhle rozdělenou společnost ještě víc? Kvůli potřebě světu ukázat, že vy to s tou rouškou na obličeji myslíte fakt extra vážně? Proč nestačí si ji prostě oblíknout, proč je nově potřeba o tom vystříknout post na Facebook?

A otázka za milion. Když jsou ty roušky tak samospásný a zachrání celou Čechii před zkázou, tak proč jste je nenosili dobrovolně i přes léto, ale čekali jste, až vám je zase někdo nařídí? Jestli jsem někoho potkala v létě v roušce, byla to stará paní v zájmu vlastní ochrany - naprosto v pořádku. Podle mý sociální bubliny to ale vypadá, že jste se dychtivě v rouškách celý léto koupali, zpívali, fotili si profilovky, souložili (dyť rouška is new šprcka, žejo) a dodnes chodíte orouškovaný s nadšením i domácí trasu toaleta-postel. Ne, vy se netěšíte jako já, až si roušku sundáte, netěšíte se, až se vám pod ní nebude kazit pleť, vás to takhle podle všeho baví.

Vyjádřit nahlas negativa a nepohodlí roušky, to už se dneska nenosí. Nedejchat je ok, kdo chce dejchat, je debil.

"Debila" je totiž veřejně potřeba udělat z každýho, kdo má prostě jenom potřebu se nadechnout bez látky na obličeji. A dělají to ti samí lidi, který zároveň nechává úplně v klidu, že je celý náš trasovací systém na covid v úplný prdeli například.

Antirouškaře upřímně neřeším, ať si dělaj, co chtěj. Stejně je na ulici nepotkávám, a jejich boje proti spikleneckým teoriím na základě fake news jsou mi upřímně fakt jedno. Neřešim ani, co si o covidu myslí celebrity. A neměli byste ani vy. Má cenu sledovat, co o covidu říkají lékařský kapacity? Ano. Ale jestli je potřeba každej rozhovor sdílet na svůj kanál s tím, že jeden den je debil Šmucler, druhej den je debil Flégr… Hele sorry, prostě si z těch rozhovorů něco vemte, ale nedělejte ze sebe větší odborníky na covid, než jsou tázaní, prosím, jo?

Kdo je nejpoučenější? Vždycky já.

A jak je to vůbec s know how o covidu v zemi, kde se ani neobtěžujeme pitvat zemřelé s covidem, abychom o tom viru zjistili víc? Z jakejch informací vlastně čerpáte, že se cejtíte oprávněný soudit neustále lidi kolem sebe, protože jedině vy víte, jak je to s tim covidem správně? Z hejtů, co sdíleli vaši kámoši na Facebooku, nebo máte přístupu k nějakým datům, o kterých my, plebs, co čerpá z médií a od epidemiologů, nevíme?

Jediný způsob, jak nás tu příslušné orgány už půl roku chrání jsou plošný zákazy a destrukce naší ekonomiky, ale vy se stejně potřebujete nejvíc vymezit proti pipině, co na Staromáku rapuje něco z ranku antirouškařství a Frantovi, kterej jede v metru bez roušky. Těmahle lidma se cítíte ohrožení?

Já se fakt nebojim Franty. Ať se de Franta bodnout. Ale bojim se života v zemi, kde se nemůžu spolehnout na to, že tu kdokoli ze státního aparátu bude dělat svojí práci. Ani ohledně olezlýho campu Skalice, odkud se divim, že už dávno do světa nevylezl ještěr s devíti smrtonosnejma virama, ani v případě právě probíhající pandemie.

Bojim se života v zemi, kde kolem sebe vidím na sítích nejvíc ze všeho přehlídku nabubřelejch eg. Ať už kopajících kolem sebe, ublížených nastalou situací. Nebo vymezujících se proti “debilům bez roušek” v rámci image slušného člověka. Ale taky v rámci proma právě probíhajících vládních nařízení. A že dělat PRko nařízením vlády, která za půl roku viru v Evropě nezvládla nic jinýho než jen oklešťovat naší existenci od všeho, co má nějakej smysl a činí život životem, to chce zvláštní smysl pro ironii.

Jo, uměj nám zakázat skleničku vína v baru, živou hudbu a divadlo. Otcům znemožnili zažít první momenty života jejich dětí. Uměj nám přikázat zakrývání nosu a úst a vnést do našich životů chaos a nejistotu, která většinu z nás drtí mnohem víc, než virus sám.

But not in my name.

Není tu nikdo, komu by tahle pandemie negativně nezasáhla do života. Ať už jste umělec, produkční, hospodskej, cestovatel nebo třeba jenom člověk potřebující jakoukoli lékařskou péči.

A co je nejhorší?

Všichni žijeme v zemi, kde se o sebe musíme postarat tak nějak sami. Aniž bychom věděli, kdy se zase budeme moci nadechnout. Tak kéž bychom se aspoň uměli vysrat na to věčný kopání do sebe navzájem.

#covid19 #lockdownblues #czechia

1 note · View note

hadivadlo · 2 years ago

Text

Předtucha radosti – Reflexe nerůstové sezony HaDivadla, 2021/22

Kolektivně psaný reflexivní text, který vznikal v rozmezí červen–srpen 2022

Ivan Buraj, Matěj Nytra, Anna Prstková, Anna Stránská

Nerůstová sezona před nás položila nové výzvy a otázky, které jsme se rozhodli jako vedení HaDivadla společně reflektovat. Z našich diskuzí vzešel tento text – rekapitulace uplynulé sezony, ale i úvaha nad tím, jaký byl její smysl a co nás naučila do budoucna.

V HaDivadle se od počátku námi programovaného dramaturgického směřování snažíme klást důraz na témata spojená se vztahem mezi naší osobní každodenností a společností, v níž žijeme. Souvislostmi mezi vnitřním prožíváním člověka a kontextem, které toto prožívání spolutvoří. Cítíme v tom souvztažnost s původním étosem HaDivadla. Jako součást dobové kontrakultury v 70. a 80. letech mělo kromě zkoumání úkolů aktivního a kriticky přemýšlejícího občanství zájem také o intimitu člověka a jeho malé dějiny.

www.hadivadlo.cz/sezony

Kořeny sílícího environmentálního důrazu dramaturgie současného HaDivadla můžeme vysledovat minimálně od 44. sezony s názvem Práce. V tehdejším manifestu zaznívá, že: „Pojmy jako péče, veřejná služba a obnovitelnost jsou, i přes všudypřítomný ekologický kolaps naší planety, přehlušovány pojmy jako efektivita, zisk nebo růst. Práce vytvářející hodnoty je odsunutá prací vytvářející jenom peníze.“ Na tento motiv navázala 45. sezona Zdroje, která přinesla autorskou inscenaci Naši zkoumající explicitně téma klimatické krize skrze situaci nedělního rozhovoru rodiny po obědě. Následující 46. sezona s názvem Adaptace, nás – jako i všechny ostatní – zasáhla nucenou transformací naší pracovní rutiny v covidové pandemii a byla výzvou k reflexi současného stavu divadla a našeho místa v něm, čehož výsledkem byl i náš podcast Budoucnost divadla.

budoucnost.hadivadlo.cz

V něm jsme mimo jiné vyhodnotili pro nás jako důležité zdůrazňovat v novém začátku divadelního provozu motiv zpomalování, vědomé a pravidelné reflexe, komunitnosti a bližšího kontaktu s diváky. Pandemická změna perspektivy před námi tedy otevřela úkol v nové sezoně komplexněji přetavit dramaturgický koncept do samotného provozu a podmínek, ve kterých tvoříme. A tak jsme se rozhodli pro v celé své formě experimentálněji, radikálně laděnou 47. sezonu s názvem Nerůst.

Pojem „nerůst“ vychází ze společensko-ekonomické koncepce (s kořeny již v 70. letech zejména ve Francii) kritizující neudržitelnost současného stavu setrvalého růstu ekonomiky. Zdůrazňuje nutnost zpomalit a nacházet v omezení a uskromnění nové kvality. Nerůst upřednostňuje lokálnost, kvalitu před kvantitou a klade důraz na péči a vztahy místo pouhé akcelerace zisku. Důležitým motivem nerůstového myšlení je taky sociální spravedlnost a snaha uvidět hojnost v novém kontextu – například hojnost spokojeně stráveného času, hojnost kamarádství, hojnost vazeb k bezprostřednímu okolí.

Koncept nerůstové sezony

Původně zamýšlenou sezonu nových titulů reflektujících covidovou dobu jsme tak v duchu nerůstového myšlení vyměnili za rozhodnutí neodpremiérovat, kromě v lockdownu připravovaných projektů, žádnou novou inscenaci. Nabytý čas jsme se rozhodli věnovat jiné činnosti, na kterou v běžném provozu nemáme kapacitu.

Před vstupem do řečiště restartovaného postcovidového světa a tvorby nových děl jsme taky chtěli vědomě, spolu s našimi diváky, prodělat reflexi toho, co jsme zkoumali v karanténách izolovaně – kdo jsme a kým můžeme být?

Nerůstový koncept jsme rovněž chápali jako reakci na přehlcenost produkcí, jíž se podle nás vyznačoval všude deklarovaný „restart normálu“, jak jsme poznali z mnohých osobních rozhovorů s řadou kolegů.

Důležité pro nás bylo nechápat nerůst jako rezignaci a nicnedělání, ale jako impuls pro nové a inspirativní přístupy k tvorbě. Rozhodli jsme se nově nahlížet na náš stávající repertoár a to, jak s ním můžeme zacházet. Z těchto východisek se zrodil koncept tzv. tvůrčích intervencí: různorodých událostí, které reagovaly na jednotlivé inscenace z repertoáru. A to například formou přednášky, bytového divadla, vznikem nového textu, inscenovaného pásma poezie, výzkumem nebo výtvarnou instalací.

Kromě ideového podhoubí vycházela nerůstová sezona i z našeho permanentně probíhajícího výzkumu v praxi, ohledávajícího současné možnosti kulturní instituce. Práce s divákem a vytváření událostí kontextualizujících náš repertoár je pro nás důležitá už od předešlých sezon. Vnímáme tuto roli jako důležitou součást identity nově formulované koncepce Centra exprimentálního divadla.

Současná vize Centra experimentálního divadla

Takzvaný offprogram tvořený v HaDivadle řadou setkání, dramaturgickými úvody, besedami s tvůrci, diváckými laděními nebo Diskuzemi A2 spojuje jedno – naše snaha neprodukovat pouze izolovaná divadelní díla, ale vytvářet mnohovrstevnaté události, širší mentální pole, která podněcují tvorbu nových kontextů. Jako by se časem z naší doprovodné činnosti stávala aktivita rovnocenná té inscenační. Věříme, že právě tato komplexnost vnímání a schopnost propojovat i zdánlivě nečekané dimenze je hlavní výzvou budoucnosti kulturních institucí.

youtube

Co konkrétně Sezona 47 přinesla?

V druhé polovině sezony jsme připravili v programu celkem devět tvůrčích intervencí.

Zadání celému kolektivu před začátkem sezony znělo, aby se každý v divadle zamyslel nad inscenací, kterou by rád nově nahédl, doplnil nebo si s ní jednoduše imaginativně pohrál. Inventura těchto nápadů proběhla v hostinci U Olinka, kam jsme se po letech vrátili za bývalou garderobiérkou divadla Evou na soustředění divadla před sezonou.

Vzpomínka na soustředění U Olinka

Nápadů bylo hodně, chvílemi až příliš, ale právě o rozehrání této kolektivní imaginace a otevřenosti novým možnostem náhledů na stávající repertoár nám šlo. Jako klíčová se ukázala schopnost vybrat si z tohoto pole to, co by dávalo smysl ve své realizovatelnosti a dramaturgické nápaditosti, se snahou o to udržet také různorodost forem a přístupů.

Tvůrčí intervence: Naši

Úvodní intervence, která se v našem programu objevila v lednu, reagovala na inscenaci z roku 2020 Naši. Hra Ivana Buraje, Bohdana Karáska a Pavla Sterce původně nesla podtitul Studie rozhovoru o klimatické krizi. Představitelka role Elišky Táňa Malíková přizvala ke spolupráci intermediálního tvůrce Michala Mitra, který pro HaDivadlo adaptoval a rozvinul svůj koncept instalace světelné terapie – lampy, která má během dvacetiminutové terapie léčit pocity žalu a smutku ze současného světa, jíž doprovází voiceover balancující na hraně marketingového hyperrealismu a ironie. Záři s tímto efektem ve scénografickém fragmentu obývacího pokoje, převzatém přímo z Našich, doplnily video prezentace, v nichž vystupovali herci inscenace, a čtyřdenní blokové uvedení v tomto programu provázely diskuze s tvůrci a večerní reprízy představení. Původní Mitrovo výtvarné dílo, které vzniklo pro dřívější výstavu v Olomouci, se v HaDivadle protnulo s motivy a příběhem divadelní hry a sloužilo jako úvodní nebo závěrečné terapeutické setkání pro diváky, kteří přišli zhlédnout Naše.

youtube

Tvůrčí intervence: HaDivadlo v Alfa pasáži

Následným plánem bylo v rámci intervencí připravit dočasnou scénografickou instalaci ze zdrojů a materiálů současných i nedávno derniérovaných repertoárových titulů. Před vstupem do HaDivadla v Alfa pasáži, v ústí tohoto ceněného funkcionalistického paláce z 30. let minulého století, postavili naši stálí výtvarní spolupracovníci Lenka Jabůrková a Matěj Sýkora s dcerkou Evelínou oživlou koláž z fragmentů scén, objektů, rekvizit a inscenačních motivů, doplněnou videem, citovanými úryvky z textů nebo nádobou naplněnou potravinami a věcmi k výměně či daru. Tento otevřený prostor poskytl na necelý týden příležitosti k setkávání s útržky ze světů inscenací, které se jindy společně na jevišti nepotkají, a příchozí do divadla či kolemjdoucí zde mohli dle libosti pobýt a posedět.

Tvůrčí intervence: Náměsíčníci (imitace a tušení)

Další z doprovodných programů patřil naší už kultovní inscenaci z roku 2016 Náměsíčníci (imitace a tušení) v režii Ivana Buraje. Diváci měli dvě příležitosti, jak se do kontextů této volné adaptace slavného modernistického románu Hermanna Brocha z meziválečného období ponořit, a to jak posluchačsky a studijně, tak i osobním vkladem. Nejprve měli možnost účastnit se formy rekonstrukce první čtené zkoušky přímo za režijního vedení. Zde hráli herce HaDivadla, jejichž identity a setkání s fiktivním německým režisérem Buchem byly předobrazem pro druhou polovinu inscenace. Tento koncept reagoval na modernistickou koncepci světa, který chápe bytí jako možnost a ne danost – a tak jsme si řekli, že i zobrazení něčí identity může jako možnost putovat od herce k divákovi a zase zpátky v duchu věty z Náměsíčníků: „Pane Buchu, hraju teď sebe, nebo jsem to já?“ Realizovali jsme také přednáškovou událost, literární mini-konferenci s názvem Možnosti Brocha, kde vystoupili germanista a překladatel Zdeněk Mareček a současný ředitel Moravské zemské knihovny, literární teoretik Tomáš Kubíček, s nimiž jsme díky tomu navázali vstřícné a příjemné vztahy. Třetí z hostů, legendární překladatel, estetik a sociolog Jaroslav Střítecký vystoupil nakonec v pozdějším termínu před derniérovou reprízou v dubnu a rozšířil pohled na Hermanna Brocha do celého spektra dalších oborů a souvislostí, dosud jistě nevyčerpaných. Dozvěděli jsme se například o intimitě, kterou čeština a Češky reprezentovaly v německé literatuře díky tomu, že mnozí tamní spisovatelé zažívali mateřskou lásku skrze často najímané české kojné, které na ně v dětství i česky mluvily, a tak se jim tento jazyk stal vzpomínkou na něhu, již v domácím protestantském klimatu pak celý život hledali.

youtube

Tvůrčí intervence: Woyzeck

U intervence k úspěšnému Woyzkovi z roku 2019 jsme se rozhodli pro rozsáhlejší podobu programu. Pozvání znovu přijal režisér této variace Büchnerova dramatického fragmentu Miroslav Bambušek a strávil se souborem týden, během nějž jsme vedle repríz doplněných besedami nabídli koncert Tomáše Vtípila a muzikantů z inscenace a promítání nového tematicky s inscenací souvisejícího Bambuškova filmu Lidi krve ve spolupráci s Univerzitním kinem Scala. Hlavním programem bylo jednorázové uvedení v týdnu nazkoušeného remixu z motivů Woyzka (odehrávajícího se v situaci fašankové ne/slavnosti s motivy nejen z Georga Büchnera, ale také Jana Patočky, Goetheho či z lokálních lidových slavností) s obsazením takřka celého souboru. Tento čas byl ovšem poznačený počátkem ruské invaze na Ukrajinu a do původních rozvah tak vstoupilo i aktualizované téma moci a útisku (ostatně samo büchnerovské), bohužel v příliš reálné a blízké podobě.

Tvůrčí intervence: Vernisáž

V případě intervenční série k naší inscenaci Havlovy Vernisáže jsme přistoupili k ještě více přesahujícímu modelu uvádění – a to návratu k někdejší tradici bytového divadla a hostování doslova v obývacích pokojích diváků. Po zkušenostech s lockdownem, kdy bylo divadlo ve své živé formě na čas ztracené a digitální přenos či záznam mohly utvořit jen velmi odlišnou diváckou situaci bez přímého setkání, jsme tento fenomén domácích představení chtěli vrátit do hry i pro jeho společenský a komunitní rozměr. Čtyřdenní březnovou sérii jsme započali v domě dřívějšího ředitele CEDu, pamětníka bytových aktivit normalizačního undergroundu Petra Oslzlého. Pohoštění diváků u sebe doma v Lelekovicích u Brna doplnil pan profesor osobní kontextovou – a dalo by se říct i performativní – přednáškou o bytovém divadle proslovenou takto ve vlastním bytě, nebo jak by on sám dodal – ve vlastním bytí. Výklad doplňoval ukázkami z archivních záznamů bytových inscenací na domácí televizi a doporučená literatura putovala přímo z rodinné knihovny přes ruce účastníků. Čas této pasáže decentně rámovala manželka pana profesora Eva poznámkami laskavé znalkyně výkladů svého muže. Vedle dvou dalších repríz odehraných na pozvání u diváků v Židenicích či na ulici Jiráskové jsme realizovali také plenérové představení doplněné besedou a večeří v kontaktním centru Vlhká (organizace Podané ruce), nabízejícím podporu lidem ohroženým závislostmi a životem na ulici. Bytová Vernisáž přinesla silné i milé zkušenosti – bylo fascinující pozorovat, jak se vyznění příběhu o návštěvě rodinného přítele v novém bytě manželského páru měnilo s každým bytem, který stejnému textu vtiskával novou dramaturgickou vrstvu. Opakovaně nás překvapovalo, jak intenzivně blízkou komunitu diváků a herců vytvářela odvaha hostitelů otevřít svůj byt neznámým lidem a mnohé návštěvy se tak protáhly ve své neformální části déle do noci.

Tvůrčí intervence: Zeď

Následná intervence připravovaná jako jediná v dubnovém období zacílila naopak na méně frekventovanou skupinu našich diváků nebo i jejich rodičů. Rakouská spisovatelka Marlen Haushoferová, autorka románu Zeď, jehož adaptaci jsme uvedli v říjnu 2021 v režii Kamily Polívkové, napsala v 50. a 60. letech množství knih určených dětským čtenářům a mládeži. Proto jsme se k intervenci ke Zdi rozhodli pozvat nejmladší diváky a herečka souboru Kamila Valůšková iniciovala a vedla dětský workshop na motivy z knihy. Kromě společného stavění a bourání výtvarně pojednané zdi jsme se podělili o osobní příběhy ze setkávání se zvířaty a trávení času v lese, a vedli povídání o tématech jako je strach, osamělost a o možnostech, jak je překonávat.

Tvůrčí intervence: Vnímání

Hlavním projektem následné květnové intervence ke Vnímání bylo vytvoření původního, kolektivně psaného textu Nikola 2030, 2045, 2080, nabízejícího možnost promýšlet, kde končí utopie a začíná dystopie. Projekt ohledával fabulaci jako nástroj pro konstruktivní promýšlení cest naší budoucnosti z perspektivy nerůstu. Roční práce na jeho psaní propojila umělecký přístup s vědeckým – právě rozšiřování kontaktů mimo hranice divadelního oboru chápeme jako jeden z impulsů, ze kterého chceme dále vycházet i v budoucnu a navazovat další mezioborové spolupráce bez zbytečných zábran. Text byl v režii Ivana Buraje instalován ve formě hypnotického poslechu živé četby, kdy diváci leželi na karimatkách hlavního sálu a světelná instalace vytvořená ve spolupráci s osvětlovačskou kabinou umístěná ve stropě jeviště tento pohled doplňovala. Výjimečným týmovým zážitkem byla i nečekaná zkušenost, kdy jednu z hereček v náhlé indispozici nahradila v četbě naše osvětlovačka Nikol Piškytlová. Uvedení doplnila přednáška k otázkám nerůstové budoucnosti a současným diskuzím v oboru ekologické ekonomie, kterou vedli dva ze spoluautorů textu, environmentalisté Anna Kárníková a Adam Čajka.

Tvůrčí intervence: ’68

Závěrečnou intervencí jara byl širší, příznačně modernistický kolážový program sobotního večera k avantgardní eseji J. A. Pitínského ’68, před uvedením dvou jeho derniérových repríz. Hlavním dílem bylo kolektivně zkoušené inscenované čtení z textů francouzské prokleté poezie 20. století (Bytosti schopné snít), které korespondenčně na dálku spoluvybral věčný souputník souboru Pitínský. Pod vedením herce Jiřího Svobody zároveň vznikala v celém podzemí HaDivadla celá členitá expozice z artefaktů a motivů souvisejícího fenoménu překladatelství, proměn a interpretačních her (workshop překladu čínských Tao aj.). Pozvání přijal i brněnský básník a teoretik uměleckého překladu Zbyněk Fišer, který svou participativní přednáškou posílil záměry setkání v duchu otevřené spolupráce s diváky. Obdobná spolupráce byla ostatně klíčová také při přípravě intervence, na které se autorsky podíleli herci i rekvizitáři, přizvaní spolutvůrci (scénograf Matěj Sýkora) či zvukaři, mistři světel a další kolegové.

Odrazy nerůstové sezony v chodu divadla

Intervenční události přinesly sérii příjemných setkání a úvah nad proměnami divadelního provozu, který se vymkl zvyku. Ohledávání nepravidelných forem programu se ostatně už delší dobu cíleně prosazuje ve spolupráci s platformou Terén, ve sdílené realizaci mezioborového projektu Dům kultury a únavy (2021) respektive Dům kultury a naděje (2022).

youtube

Díky práci na intervencích jsme nabyli schopnosti spontánně reagovat na aktuální dění a netypické formy realizovat v rychlé spolupráci, jak se ukázalo při přípravě březnového programu Palianytsia / Паляниця – Den ukrajinské kultury, ke které jsme přizvali studenta režie Maxe Nowotarského i jeho spolužáky a oslovili k účasti řadu ukrajinských hostů nejen z tvůrčích sfér.

Cesta k těmto formám, kdy se divadelní východiska a prostředí inspirativně střetávají s bezprostřední realitou a například se světem vědy či jiných uměleckých principů, a to za akcentované divácké spoluúčasti, je ostatně Centru experimentálního divadla vlastní od jeho počátků. Vzpomeňme třeba tradici v předchozí historii HaDivadla a Divadla Husa na provázku z konce 80. let, jejich mezidruhová a mezioborová pásma scénického časopisu Rozrazil.

Zároveň je pro nás důležité být upřímnými v poznatku, že přerod v jiný, než zvykem zavedený systém, vyžaduje mnoho nové energie, a právě kvantita všech produkcí se paradoxně ukázala být slabinou v konceptu této sezony. Organizace společné práce na tvůrčích intervencích měla u každé z nich jinou povahu a chtěla vždy od zúčastněných nebo i divadla jako celkového organismu specifický vklad.

Přetrvávající téma v komunikaci s diváky HaDivadla – hledání správného poměru mezi avantgardou a přístupností programu – zde výrazně vystoupilo na povrch skrz nutnost hledat cesty, jak publikum na speciální události umět pozvat tak, aby nebyli odrazováni neznámem.

Produkční náročnost příprav intervencí nás, umělecké i produkční vedení, na nějakou dobu zahltila. A na druhé straně zde byl herecký soubor, z nějž se jednotlivých intervencí účastnila většinou jen malá část, a vytrácela se tak přirozená kolektivní pospolitost vznikající v „běžné“ sezoně pravidelným zkoušením inscenací. V průběhu jara se radost z objevování nových možností a přístupů k naší práci střídala s frustrací z tvůrčího nenaplnění. Vztahy zaměstnanců, které pro nás byly jednou z priorit při ustanovování nerůstové sezony, tak paradoxně zůstaly pro zaneprázdněnost jinými principy nerůstu na čas opomenuty.

Zpětná snaha o pozitivní proměnu komunikace směrem k vzájemné otevřenosti a blízkosti nás proto přivedla k iniciování pravidelných, intimnějších setkání hereckého souboru s uměleckým šéfem a dramaturgy: otevřený rozhovor o tom, jak se kdo v divadle cítí, jak vnímá jeho směřování v průběhu sezony a co čeká od té příští. Léčivými se nakonec ukázaly hlavně ochota k vzájemné důvěře a snaha být k sobě upřímní, aniž by cílem bylo si navzájem ublížit. To je mimo jiné jedno z důležitých poznání, které nám umocnila letošní sezona – fakt, že jedním z nejpodstatnějších rysů nerůstové kulturní instituce není umělá harmonie, ale aktivní iniciace bezpečného prostoru pro nedestruktivní konflikt a otevřený, klidně i divoce proudící dialog. Jakmile nějaká kulturní instituce tento prostor ignoruje, ponechává sérii náhodných excesů, nebo ho dokonce vytěsňuje, začíná její rozklad.

Série derniér a další vnitřní posuny

K těmto všem transformormačním procesům přibyl v programu sezony také poměrně obsáhlý balík celkem osmi derniér inscenací. Ty mnohdy v repertoáru plnily funkci nejen celosouborových setkání, ale ve svých sezonách vznikaly třeba jako průzkum a hlubší rozvedení jednotlivých tvůrčích cest a formálních principů, jimiž se v HaDivadle zabýváme opakovaně – ohledávání postupu live cinema, práce s realismem či esejistickou kompozicí apod.

Derniérová série, která nastala v jarních měsících, v tak velkém počtu vědomě souvisela se sezonní nerůstovou perspektivou – s apelem k péči o repertoár v jeho udržitelné dimenzi. Sezonu jsme zahajovali s celými 18 inscenacemi na repertoáru, které navíc doplnila trojice tří podzimních premiér připravovaných v lockdownových časech (Moby Dick podle Melvillova románu v režii Rastislava Balleka, zmíněná adaptace Haushoferové Zdi týmu Kamily Polívkové a autorský experiment Po celou dobu představení probíhá představení od Jiřího Austerlitze). Nevyhnutelný krok derniérovat, vzhledem k přebytku, tedy i kritikou ceněné, kvalitně vyhrané i divácky stále přitažlivé inscenace byl pro nás kompromisem, který do divadla a souboru opakovaně vnášel i emočně náročnou atmosféru loučení – repertoár od prosince do června postupně opustily inscenace Čevengur, Náměsíčníci (imitace a tušení), Eyolf, Woyzeck, Macocha, Moby Dick, zřejmě dočasně ’68 a nakonec studiový Doktorand Jan Faust.

S touto pozorností k vnitřnímu chodu divadla souvisí i přirozené posuny nejen v hereckém kolektivu, odcházení (soubor s koncem roku opouští stálí herci Mark Kristián Hochman a Jiří Svoboda) i výhledy k nově příchozím (v první premiéře nové sezony Humanismus 2022 se můžeme těšit na Radima Chybu, dosud spojeného zejména s brněnskou skupinou D'epog). V produkčních a technických složkách došlo v průběhu nerůstové sezony k zásadnímu posílení a upevnění vztahů, a právě společné náročné – a mnohdy spontánní energií poháněné – realizace v tomto byly pravou zkouškou toho, jak jednotlivé sekce kolektivu dokáží živě kooperovat. V této sezoně plné výzev v HaDivadle zakořenila i nová dramaturgyně Anna Prstková, dokončující aktuálně studium na KALD DAMU. Svou pozici potvrdil druhý rekvizitář, výtvarník Martin Cáb. Tým rozšířil své řady i na pozicích zvukařských či osvětlovačských asistentů.

Práce s diváckým zážitkem a vzdělávání

Jak jsme v textu již vícekrát zmínili, v nerůstové sezoně pro nás bylo zásadní zamýšlení se nad tím, jak můžeme jako kulturní instituce pečovat o naše diváky. Vedle tvůrčích intervencí jsme uskutečnili dva drobnější rozšiřující projekty, kterými chceme směřovat pozornost k tomu, jak se u nás diváci cítí a jak se tento zážitek proměňuje v čase. Od ledna probíhal kontinuálně Průzkum diváckých zážitků, při kterém naše lektorky formou dotazníku a dialogu oslovily některé z diváků s prosbou, zda by se s námi podělili o svůj zážitek z představení v časových rozestupech – před představením, bezprostředně po něm, na druhý den, po týdnu, po měsíci a po třech měsících.

Průzkum diváckých zážitků

Na sedačkách také před každým představením v rámci projektu Rozšiřování diváckého zážitku čekají na diváky kartičky s drobnými indiciemi inspirované fenoménem fortune cookies, které mohou směřovat pozornost nečekaným směrem – například pobídkou k zaměření se na určitý detail nebo otázkou související s některým motivem inscenace.

Rozšiřování diváckého zážitku

V této linii práce s diváky chceme i nadále klást důraz na vzdělávání, v rámci nějž jsme v nerůstové sezoně kromě již zavedených dramaturgických úvodů a besed po představení přinesli novou formu tzv. diváckého ladění (vyvinula ji naše lektorka Tereza Chvátalová). Na podzim 2021 proběhla přednášková série Theater heute und morgen: Cyklus současné divadlo, tvořená ve spolupráci s mladými teatrology a kritiky Janem Doleželem a Eliškou Raiterovou. Eliška také vedla prezentaci tvorby proslulé německo-britské skupiny Gob Squad, jejíž participativní performanci We Are Gob Squad and So Are You a doprovodný program jsme v říjnu uvedli společně s Terénem v HaDivadle.

Vedle stále trvající série Diskuzí A2 jsme nově zařadili programovou sekci HaDivadlo podporuje, v rámci níž jsme postupně dosud navázali spolupráci s organizacemi My je v tom nenecháme, Lékaři bez hranic a brněnským Rezekvítkem. Přizvání do programu je zde možné posunout i do propojení s přípravou inscenace, jako v případě spolupráce s Vilémem Jurkem z Rezekvítku, který vedl v červnu komentovanou procházku na Velký Hornek pro projekt Moravský kras připravovaný pro příští 48. sezonu.

V nové sezoně zůstaneme v kontaktu s pražským Divadlem Archa, v němž jsme na přelomu března a dubna uvedli ve dvoudenním bloku společně s představením současných dramaturgických východisek, dramaturgickými úvody a besedami dvě inscenace v režii Ivana Buraje, Naše a Vnímání. Možnost hostování a prezentace v jiném prostoru a pro jiné než brněnské publikum má na nás občerstvující, ale také satisfakční dopad – nacházet smysl své práce i jinde, než v domovském prostředí, přispívá k motivaci zabývat se tématy, která přesahují regionální hranice. Obdobně přispělo k získání cenných reflexí setkání s nejen odbornou veřejností na 25. Divadelní Floře Olomouc, kde jsme měli příležitost vytvořit širší a formálně hutný program v rámci vlastní profilové linky programu (rovněž šlo o představení Našich, doplněné prezentací tvůrčí intervence, dále dvojí uvedení Vnímání, bytové Vernisáže, otevřenou zkoušku připravované intervence Nikola 2030, 2045, 2080, a vedle toho prezentaci současného směřování HaDivadla a dramaturgické úvody či besedy).

Výhled směrem k Sezoně 48: Blízkost

Zkušenosti, které rozmanité podoby sezony tvůrčích intervencí přinesly jak v umělecké, realizační a organizační, tak i v lidské rovině, vnímáme ze zpětného pohledu jako velmi cenné pro budoucí směřování HaDivadla.

Možnost experimentovat s formáty zkoušení a uvádění si odnášíme do nové sezony třeba i pro dokumentárně založený projekt Než skončí válka / До кінця війни v režii Maxe Nowotarského, který uvedeme v blokové sérii v prosinci 2022. Díky rezonujícímu diváckému zájmu prodlouží svou životnost intervence Nikola 2030, 2045, 2080, se kterou se bude možné setkat v programu na začátku sezony a při speciálním uvedení na konci října v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. K začátku sezony chystáme rovněž část odložené intervence k Indiánovi v ohrožení v režii Jiřího Havelky, který se tak vrátí ke svému dnes již čtrnáctiletému scénickému experimentu na téma einsteinovské teorie relativity. Organičnost při sestavování programu, jeho uvádění i přípravách, je pro nás cestou, na které je stále co objevovat a inovovat. V duchu pokračujícího výzkumu budeme dále ohledávat možnosti kulturních institucí v programu říjnové oslavy výročí 30 let Centra experimentálního divadla – hravou debatní událostí s názvem Divadlo pro všechny.

Uplynulá, v lecčem radikální, sezona Nerůst přetavená do rozhodnutí věnovat se místo tvorbě nových inscenací tvůrčím intervencím, byla od začátku chápána jako experimentální gesto ohledávající a rozvíjející možnosti naší práce. Od začátku jsme věděli, že se nesnažíme o konec repertoárového divadla, ale o dočasné vykročení z běžné praxe, kterým chceme zkoumat její smysl.

Nerůst se nedá zjednodušit a uzavřít do jediného konkrétního manuálu, není k němu metodologie implikovatelná do všech kulturních institucí – a je to tak dobře. Nerůst je živé a pohyblivé uvažování, místy i provokace, těžko se redukuje. Jedná se spíš o komplexní uvažování, do kterého jsme přizvání my všichni, abychom ho používali jako nástroj k ohledávání možné budoucnosti a použili různé jeho elementy jako inspiraci k tomu, jak tvořit udržitelněji a radostněji.

Sami jsme se v některých ohledech v nerůstové sezoně zacyklili v kvantitě a upřednostněním jednoho elementu nerůstu potlačili jiný. Neexistuje žádný instantní klíč k úspěchu, jenom poctivé zkoušení různých cest a citlivost vůči tomu, co se děje. Je skvělé, že ještě pořád žijeme ve společnosti, kde je experiment nejen na jevišti, ale i v provozu možný, a kde praxe kulturní instituce nemusí být samozřejmostí a mechanickým opakováním téhož, ale třeba i permanentně se sebeohledávájícím procesem.

Po sérii vnitřních diskuzí si odnášíme z nerůstové sezony zejména intenzivně prožité poznání, že základem dobrého divadla jsou kvalitní vztahy uvnitř, komunikace a spokojenost všech složek týmu ve stávající dramaturgii. Věříme, že z dlouhodobého hlediska je tato hodnota důležitější než dílčí umělecký úspěch, i když ani na ně nesmí divadlo nikdy rezignovat. V těchto ohledech nás nerůstová sezona obohatila o perspektivy, díky kterým teď k přípravám nových inscenací vyhlížíme s čerstvostí a elektrizujícím pocitem nových začátků. Těšíme se na energii, kterou přinese kolektivu opětovné společné zkoušení, a na setkávání s diváky a jejich pohledy na téma 48. sezony: Blízkost.

www.hadivadlo.cz

Začátek psaní textu v červnu 2022

Pokračování práce na textu v srpnu 2022

#Youtube

0 notes