#co to má bejt?

[internet-goblin]

[transmasc-wheatley]

TYVOLE TODLE. drtí mě to

jak jako cumin neni kmín. cože

mě nejvíc mrdá ale;

borůvky =/= blueberries. Naše borůvky jsou APPARENTLY 'bilberries' a ty hnusný kanadský jsou blueberries. Zrada největšího kalibru nemoh bych žít v zahraničá bez českejch borůvek

Obrozenectvo, podělte se se mnou o zrady anglického jazyka. Já půjdu první.

Perník ≠ gingerbread.

Již od raných školních let během vánočního období lekce angličtiny obsahovaly relevantní slovíčka, jedním z nich prominentně gingerbread. A obrázky k nim dané vypadaly jako naše vánoční perníčky! I ve filmech byl překlad stejný. Tak jsem žila v přesvědčení, že jsou jedno a to samé, a že se budou chuťově lišit asi tak, jako když ochutnáte jednou perníček od babičky a jednou od souseda. Pořád ale nepopiratelně stejné.

Hovnajs.

Představte si moje překvapení, když jsem před rokem měla poprvé (ne)štěstí ochutnat anglické vánoční perníčky. A ještě k tomu na kameru do reklamy, takže jsem nemohla ani vyjádřit svoje pocity. Myslela jsem si, že vím přesně co čekat.

Vždycky jsem si říkala, proč, do prdele, ginger. Nikdy jsem v perníčkách zázvor nepociťovala, ať už byly od kohokoli, domácí či kupované, nebo i v jiné formě, jako třeba ta měkká perníková buchta (🎶maminčin perník, však ho znáte, ten nikde jinde nepečou🎶). Řekněme, že jsem byla poučena.

Základ je dost podobný. Představte si perníček, ale do těsta jste omylem vysypali celý sáček sušeného zázvoru. A místo toho, abyste se ho pokusili vybrat, radši jste ho zamíchali, aby to nikdo neviděl.

Ano ano, vím, že je to velmi příbuzné a jde spíš o náš místní ekvivalent než doslovný překlad, ale i tak jsem si přišla zrazená. Jsem hnidopich a chci se podělit s dalšími hnidopichy.

Tohle je moje aktuální hovězí, ale za zmínku stojí také:

Tvaroh ≠ cream cheese (VELKÁ zrada, když jsem chtěla poprvé před lety péct cheesecake)

Brusinky ≠ cranberries (ok jsou příbuzný ale není to totéž)

Kmín ≠ cumin (znovu velmi podobné ale není to úplně to samé, moje chyba bo jsem si myslela že když je to tak podobný slovo, musí to být stejný)

Třtinový cukr ≠ Brown sugar (ano, je hnědý. Ne, není to ten co po vás chtějí v receptu na cookies. Věřte mi.)

[kocourmokroocko]

častěji, než bych chtěl, se setkávám s lidmi typu "a k čemu ti ta diagnóza [dosaď mentální problém] je?? to je jako sbíráš, abys byla zajímavá? MNĚ stačí vědět, že jsem taková, jaká jsem, chochocho-"

a pro tuto odrůdu živočicha mám naprosto seriózní dotaz z publika:

kdybyste se narodili s fakt nechutnou kožní vyrážkou. jakože představte si hnisající, bolestivou, nateklou vyrážku, co vás nejenže rozptyluje od každodenních činností, ale ještě vám zamezuje si užít momenty, který by bez tý vyrážky byly fakt hezký. a nejenže o ní víte vy, věděj o ní i ostatní lidi, protože občas se vyrážka zničehonic rozjede i na váš ksicht a dekolt a lidi jsou jako "ale ne, ty máš zcela zjevně vyrážku, proč si to něčim nenamažeš? to musí bejt napíču". a nikdo, včetně vás, netuší, co je to za vyrážku, co jí způsobuje etc. a i když to hodně VYPADÁ jako jeden velmi specifický, známý, léčitelný, rozhodně manažovatelný typ vyrážky, nemůžete dostat lékařskou pomoc s tou vyrážkou a například úlevy v zaměstnání od věcí, co vám zhoršujou vyrážku, dokud nepodstoupíte testy a nemáte papír, co jasně říká "TENTO ČLOVĚK MÁ TUTO VYRÁŽKU A DĚJÍ SE MU KVŮLI NÍ TYTO VĚCI". a bez týhle diagnózy je tu akorát zasraná Nivea. a když si napatláte krém Nivea po celým těle, pomáhá vám to snížit efekty vyrážky dejme tomu o pár procent, do takový míry, že jste alespoň část dne funkční a i když je vám totálně na pizdu, alespoň si zvládnete vydělat peníze a přežít, ale nic moc jinýho. a pořád máte vyrážku a pořád je bolestivá a nechutná a pořád se cítíte mizerně.

no a kdybyste měli tuhle vyrážku a věděli tohle všechno, včetně toho, že máte možnost získat diagnózu, se kterou byste mohli lidem mnohem líp vysvětlit, co se to děje na vašem ksichtě a dekoltu a v práci by vám nedávali úkony, co vyserou vyrážku o tisíc procent do pekel a mohli byste dostat pomoc/medikaci, která by vyrážku natolik zlepšila, že by vám bylo doopravdy DOBŘE a užívali byste si život,

šáhli byste po zasraný plechovce Nivei s hrdou myšlenkou, že jste prostě takoví, jací jste?

protože jestli jo, tak si nemyslim, že já jsem tady ten bizarní jedinec, muclíku. ❤

tohle bylo vaše čtvrteční pojednání od zkurvený sněhový vločky. buďte na sebe hodný, nebo vám seberu dýchací privilegia. rukulíbám!

[klenotnicechvil]

vždycky mě štvalo, že se snažím někoho nebo něco napodobit. chtěli jsem být jako moje spolužačka, mít spoustu barevných kalhot, hezký zuby a být oblíbení. přebírali jsem slova od nejlepší kamarádky, jako by mě tenhle přídavek ve slovní zásobě mohl učinit oblíbenější. snažili jsem se nebýt „jako ostatní holky“, a tak jsem si kupovali černý oblečení a tvářili se strašně smutně, jako ty slečny, co jsem vídali na instagramu. půjčovali jsem si klasickou literaturu, který jsem ani za mák nerozuměli, protože to bylo to, co četly mý oblíbený bookstagramerky, a já chtěli mít velkej bookstagram… dělali jsem to, ale nesnášeli jsem to na sobě. mám přece bejt autentičtí, mám to bejt já!

až teď mi dochází, že přebírat si z okolí věci, který se mi líbí, který mi kouzlí úsměv na tváři, je v pohodě. je v pohodě bejt skládačka různých lidí, různých stylů, různých hodnot. a tak jsem do svý slovní zásoby infiltrovali oslovení „kočko”, protože mě rozesmívá, když mi tak říká spolubydlící. začali jsem po 15 letech znovu koukat na Mumínky, protože jsem to viděli dělat ségru. vybírám si kusy oblečení z fotek na Pinterestu, a pak se podobný věci snažim najít v sekáči. snažím se znovu hledat krásu ve všednosti a tam, kde ji opravdu nevidím, protože to dělá kamarádka, a já zbožňuju, jak sluníčkově díky tomu působí. začali jsem jíst tofu, protože ho má ráda moje slečna, a teď ho miluju. taky přebírám věci od postav z knih. Nosili jsem na krku mušli, protože to tak bylo ve Smečce rváčů. Začali jsem si, stejně jako Aljaška Young, budovat „životní knihovnu”…

A pořád jsem to já! I přesto, že jsem seskládaní z kousků všeho možnýho, jsem to já. <3

[vrabec-v-hrsti]

Je večer obšitej bílou třásní a z díry ve zdi lezou rybénky a měsíc má monokl ale nechce o tom mluvit

a tak už se ho neptám.

Respektuju, že svět chce svoje soukromí a tak si zatahuju závěs a dívám se jen na díru ve zdi a jak z ní lezou rybénky a naši spolubydlící dělají hrozný randál a zněj mrtvě a zněj čím dál mrtvěji, čím jsou hlasitější a zněj jako někdo, kdo se hystericky snaží dokázat světu že není mrtvej zněj jako někdo kdo by udělal měsíci monokl aby ho umlčel protože ta svoboda bejt měsícem mu připomíná že se nemá moc rád a že vlastně ničím tak docela není.

Zněj jako někdo kdo zahání vrabce z parapetu objíždí hřebíkem hřbitovní zdi a zabíjí rybénky.

Polykám výhledy na horizont když se dívám do zdi a sleduju, jak z ní lezou rybénky v řadě, jedna za druhou jako když padá voda z okapu po silným listopadovým dešti co v našich vzpomínkách voní rzí a chladem polykám všechno, i stud který pořád cítím, když spolu zase nemluvíme a je trapný ticho a výmluvný pohledy stydím se v tu chvíli za lidskost za to, že tě mám pořád i po letech tak nějak ráda i když platonicky a s pohřebáčkem ale i to je společensky nepřípustný máme soupeřit o to komu z nás na tom druhým v konečným důsledku záleželo míň a tak polykám stud v tom trapným tichu stydná tím, že se poddávám týhle hře na netečnost když to vůbec není můj styl a tichá studem.

Je večer obšitej bílou třásní jako babiččin stůl na Vánoce a z díry ve zdi lezou rybénky z díry ve zdi lezou všechny ty lži z hrdosti který jsem kdy řekla světu z díry ve zdi lezou moje momenty studu jako třeba teď stýská se mi po tolika lidech a věcech ale trvající láska je stále společensky nepřípustná trvající láska znamená slabost a asi je to jen pieta a ten týpek za to stejně nestál trvající láska musí být romantická jinak se nebude dobře prodávat a co se neprodá, je přelud trvající láska musí být známka chorý mysli a obsese jinak je to přelud trvající láska k něžnosti člověka který hlídal jako pes u nohou dokud horečka neopadla je závislost a přelud

a tak si jen na malou chvíli společensky nepřípustný slabosti pobrečím a polknu.

— Rybénky, 2017

[atempause-art]

já už tohle do čumblru neštítkuju, to už má k vodníkovi dost daleko i když je to furt ten samej oc

moderní AU navazující na ten eurovizní hovnopříspěvěk. nemá blízko vodu takže se ten kretén narve celej s oblečením i botama do vany, sousedy už vytopil aspoň čtyřikrát a udělá to znova a hulí v bytě kde je přísnej zákaz kouření

a v tej vaně bydlí Sumec protože to je jeho nejlepší kámoš a já je nehodlám rozdělit. každej večer mu Samuel pičuje co se za ten den udělo. účet za vodu musí bejt proklatě vysokej a on ho nejspíš stejně neplatí

[takovanormalnielie]

10.4.2024

Kluk se mi tu úplně sesypal. Už jsem pochopila, proč to na tři týdny zazdil. Měl strach. Zavřel před tím oči a zůstal tam, kde se cítí bezpečně. Teď ho dohnala realita. Zjistil, že už má na to málo času, že udělal blbost a složil se z toho. Nedokázal mi ani vysvětlit, co přesně je problém, ale pochopila jsem, že je to o sebevědomí. Nechala jsem ho chvíli uklidnit o samotě, protože začal hyperventilovat. Když se dostal do relativního klidu, tak jsem na to šla z druhý strany a vyprávěla jsem mu o tom, že celej život bojuju se svým sebevědomím. Často jsem se cítila naprosto k ničemu, bezcenná a že si nic v životě nezasloužím, ale nikdy to nebyla pravda. Byl to jen projev strachu. Strachu z nový výzvy, která nás čeká. Ten pocit nevyhnutelnosti je svírající, ale na konci je vždycky odměna a to minimálně v tom, že na sebe můžem bejt hrdý i kdybchom to jen zkusili. Najednou jsem nevěděla, jestli mluvím k němu, nebo sama k sobě.

[nakanary8]

Vpis 6 - Lov nocillek

(9.12.) Jakmile se rozezní kakofonie animačních programů a ucítím cigaretovej kouř, s chutí usedám ke svýmu večernímu rituálu, kdy se po večeři usadím na pokoji a začnu psát blog. (Dneska jsem si začal uvědomovat, že celodenní zvuková kulisa plážového rezortu je tak výrazná, že takhle večer si sluchátka bez ANC už nedovedu představit.) Here goes... Vstáváme na osmou už přesně jak hodinky a dáváme si pomalou snídani, po níž ožívá i whatsapp skupina, kde že to jsme a ať se přidáme. (Zvlášť Víťa se do toho opřel, zjevně dobré ráno!)

Takže probíhá ranní poradička, co s dnešním dnem. Návrh, abychom se vypravili do vedlejšího městečka na nákupy, v naší delegaci boduje, nicméně nejdřív ještě procházka po pláži. Sluníčko dneska zas začíná zostra, zdá se. Ahój od oceánu!

A co mě na ranní poradičce zvlášť potěšilo, že se ještě ozývaly hlasy, co všechno jsem do blogu zapomněl zahrnout! Tak třeba uděláme nějakej PS vpis, kde to budem doplňovat :-) Ono včera byl program i vpisek tak náročný, že jsem tam zapomněl taky vepsat, že jsme v horách našlapali 17 tisíc kroků a 13 kilometrů, a že jsem na nás, plážoví povaleče, hrdej! K výletu do Puerto Rica nabízím přivést auto k hotelu, ale Evička i ostatní se chtějí projít, tak to je voda na můj mlýn!

Ono ta procházka k autu vlastně celkem pěkný trek o délce necelého kilometru, to je dobrý parkoviště nakonec!

Seat Arona není nejmenší auto, ale naskládat do něj pět dospěláků přece jen je maličko výzva, který se ale zhostíme se ctí, zejména řada na zadních sedadlech. Jedeme!

Do Puerto Rica se mi bez navigace úplně nepovede trefit, jak jsem si myslel, tak to máme trochu jako vyhlídkovou jízdu, ale zase se podíváme trochu po okolí. Nakonec se trefíme, ideálně parkujeme a jdem to prozkoumat. Mogan Mall je moderní nákupák, kterej je částečně zastřešenej s velkolepě pojatým open air food courtem, co má uprostřed fontánu. “Baví tě to tu s námi?” jakoby říkala Evička :)

Hlavní misí naší části delegace je Nocilla. Přímo v nákupáku je SuperDino, kde sice něco mají, ale není to ono.

Takže je třeba pátrat dále, kousek vedle nákupáku je Mercadona, řetězec, kde jsme byli úspěšní posledně. Leč tam toho mají ještě míň, tak začínám bejt maličko zoufalej. No ještě je ve městě Spar, což je poslední naděje. A voilá, ten nakonec nezklamal!

(Znalci poznali, že mi jde o ty velký balení :) Mogan Mall je oděn do takový tý trošku kýčovitý vánoční výzdoby jednoznačně zacílený na přespolní turisty, jinak by se tu tak velký nákupní centrum uživit nemohlo. A s výzdobou se tu nezapomíná na děti. Tohle si říká o novou profilovku!

I druhá polovina delegace je s nákupy spokojena, tak valíme zpět do hotelu, dát si rychlý relax před obědem, to nám to pěkně odsejpá. Na oběd se zas potkáváme s Martou, která trávila dopoledne na pláži, ještě dokud bylo sluníčko. Na obědě je o dost míň lidí než na snídani nebo večeři, až některý hosty podezříváme, že mají polopenzi. Po obědě vycházka kolem hotelu.

I u hotelu se nějaká vánoční výzdoba najde, posílá Marta do skupiny fotku rodinky. Takovýhle jsou tady oni šťastný!

Odpoledne nám zase uteklo rychle, což přiznávám je způsobeno poobědovým šlofíkem. Zvažoval jsem původně, že bych si aspoň na západ slunce zašel na pláž, ono to ale nakonec vypadá hezky i z balkonu pokoje, že jo :)

Ostatní strávili odpoledne na pláži a přestože bylo pod mrakem a dámy ho strávili obaleny osuškami, pánové si dali dálkový plavání až k osmý bójce, což jsme se posléze nemohli shodnout, jestli tedy bylo sto metrů nebo dva kilometry, ale bylo to daleko. Před večeří se šla projít do zahrady i Marta a takhle nám to tam vyblejskla.

Mně se povede nám ještě udělat skupinovou rezervaci na zítřejší večeři do lepší hotelový restaurace, tak jsme na to zvědavi. Při naší normální večeři jsme se dneska zase našťouchli, probrali, co den dal, pobavili a potvrdili si, že nejvíc nadračku jde toto:

To je horká voda, kterou si dámy ředí svoje nápoje. A takhle my si tady žijem... Po jídle se zasekneme před restaurací u info tabule, kde najdeme menu tý restaurace, kam bychom měli zejtra zajít, tak to natěšeně studujeme. A někteří už si zvykají, že fotím momentky ;)

Dáme si rovnou malou tour po sedacích možnostech rozlehlý hotelový haly, celkem se nám to líbí. Další dnešní profi focení!

Po vydatný večeři a pár pivečkách přichází můj čas, tak se se skupinkou loučím a odebírám se do svých komnat. Oni jsou pařit na hudbu, kterou já můžu poslouchat i v pátým patře, i když bez těch drinků. Jsou hodní a posílaj mi pozdravy.

Andrému na baru nechtěli dneska udělat drink, i když už ho tam předtím dostal. Zkusili tam vyslat jiné členy delegace no a ti dostali drink bez problémů. Jestli tam není věkový limit, nadhazuju do skupiny. “Je, mojito je věkově omezený nad 75,” vrací úder André. Dlouho tam neposedí, únava ze slunce si vybírá svou daň, Marta navíc musí jít dočítat ještě blog ze včera, no je to tu náročný, helejte. Já si dopisuju ten dnešní, abych si pak mohl jít sednout na balkonek a koukat na hvězdy - krásně je tu vidět souhvězdí. Orion tu máme v nadhlavníku a krásně vedle něj září Býk, doporučuju. Jo ještě mi zbývá vymyslet název dnešního vpisu. Helejte měl jsem několik super tipů, ale to mi ostatní zakázali použít (Marto :), tak musím najít něco jinýho a podařilo se to výtečně. Milí sledovatelé naši, mějte se krásně, zdravíme do všech koutů a přejem dobrou noc / ráno!

PS: A teď si připadám jak DJ písniček na přání, protože tu máme pozdrav, to je skvělý! Čili: Andrému už oba chybíte a těší se na vás!

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 11 - Obyčejná budka

„Tohle prostě není fér,“ povzdechl si Tasse a odhrnul si vlasy z očí. Začínaly být trochu dlouhé, zatím ne tak, aby si je mohl zastrčit za ucho, ale dost na to, aby mu mohly překážet. Seděl na povaleném špalku a s velice otráveným výrazem vyhraboval zbytky starého hnízda z ptačí budky.

„Co? Že nás nepustěj na krok z Lesního hradu protože jsme v doupěti tý pavoučí holky omylem strávili čtrnáct dní? A já myslela, že ty na venkovní aktivity moc nejseš,“ uchechtla se Mara. 

„Však teď jsme venku, ne? Ale tak nějak jsem nečekal, že skončíme u tohohle. Čištění ptačích budek - vážně?“

„Blíží se zima, někdo ty opuštěný musí vyčistit a připravit na jaro.“

„Já vím,“ zabručel Tasse a pokusil se odfouknout neposedný pramen vlasů, který ho lechtal na čele. „A ostatní si tohle všechno odbyli před týdnem mezi tím, co nás hledali. Jenom… Nikdo mě tak úplně nepřipravil na to, že budu pracovat.“

Mara vyprskla. „To jako fakt? Počkej, doopravdy?! Na co tě pak teda připravovali?“ 

„Na studium?“

„A k čemu myslíš, že to studium vede?“

„…k vzdělání?“

„A k práci! Tomu se tady v ř��du nevyhneš. Každýho tady učej, jak bejt co nejvíc samostatnej. I když jseš kluk z bohatý rodiny.“ Mara se zazubila. „Možná, že tohle je ten důvod, proč si ten tvůj vychovatel myslel, že to tady nezvládneš…“

„Já tě nesnáším.“

„To je mi úplně jasný.“

„Podáš mi další budku?“

„Ani nápad!“ prohlásila Mara. Ještě ani nedomluvila a už se natahovala pro jednu z budek, které jim bylinkáři v rámci údržby sundali ze stromu. „Tahle je pěkně těžká…“

„Nevadí, postarám se o ni!“

„Když myslíš…“ Mara budku zdvihla. „Jo, váží o něco víc než ty ostatní… Ale zase je o dost větší. Zajímalo by mě, co v ní hnízdilo…“

„Škoda, že v těch budkách nenechávají podpisy, co?“

„Ty doma normálně píšeš po stěnách? Navíc… zůstává tam po nich peří a tak, takže vlastně jo, něco jako podpis po sobě nechávaj.“

„Hmmm…“ přikývl Tasse zamyšleně. „Tak se podíváme, kdo se nám podepsat tady?“ poklepal na stříšku budky. Budka zasyčela.

„Um… Maro?“

Mara vzhlédla od budky, do jejíhož čištění se právě pustila. Tasse na stříšku zaklepal znovu. Budka opět zasyčela. 

„Tohle ptačí budky normálně nedělají, že ne?“

„Tak…třeba taková husa dovede syčet pěkně. Ale do obyčejný budky se husa nedostane…“

„To řekni téhleté!“

Tasse natáhl ruku a opatrně nadzvedl stříšku budky, aby viděl dovnitř. Z příšeří na něj zasvítil pár žhnoucích očí. Tasse jejich pohled opětoval.

„Ty nevypadáš jako husa…“

„Sssssss.“

„Co tam máš?“ vyzvídala Mara.

„Pojď se podívat!“

Mara odstrčila svou budku a znovu vyskočila na nohy. V mžiku byla u Tasseho a nakláněla se mu přes rameno. Ve škvíře mezi budkou a stříškou byly vidět oči jako řeřavé uhlíky navrchu šupinaté hlavy, z jejíž tlamy podrážděně šlehal rozeklaný jazyk.

„Had…?“

„Tohle nebude had,“ potřásl Tasse hlavou a pootevřel budku ještě o něco víc. „Podívej.“

Tvor v budce sice připomínal hada, ale byl výrazně mohutnější. Šupiny, na pohled hrubší než ty hadí, se mu duhově leskly a na zádech měl složená křídla připomínající netopýří. V  budce byl zaklíněný tak natěsno, až to vypadalo, že se dost možná nemůže ani hnout.“

„Vypadá to, že tu máme smoka. Vidíš? Má křídla a už i nohy.“

„Tak to jsem s tím hadem nebyla až tak daleko, co?“

„Vlastně ne. Kdo ví, jak dlouho v té budce byl, možná se tam dostal už v hadí podobě a jak rostl, nemohl se už dostat ven…“

„Představ si, že by tam dorost na draka,“ zamumlala Mara. 

„No nevím, podvyživeně sice nevypadá, ale potom, co si asi smlsl na ptácích, co tu budku obývali, tak asi moc další potravy očekávat nemohl. Ven se dostat nemohl a ptáci určitě nejsou tak hloupí, aby za ním do budky sami lezli. Četl jsem, že vydrží bez jídla docela dlouho, ale takhle by se té druhé stovky asi nedožil, aspoň ne v dobrém zdraví…“

„Co s ním teda? Zkusíme ho dostat ven?“

„Můžeme to zkusit… Pak ho vezmeme za mistrem Sestem, ten by mohl vědět, co s ním.“

Tasse odklopil stříšku budky úplně a zanořil do ní ruku. „Tak pojď, kamaráde, vytáhneme tě na světlo, ať se v té krabici moc- ÁÁÁÁÁU!“ zařval a odskočil od budky. Ruku prudce vytáhl a s ní i rozvášněného smoka, který se mu zakousl do předloktí. Na denním světle byl překrásný - hrál všemi barvami a z čela mu vyrůstal pár zlatavých růžků. Hrabal ve vzduchu krátkýma nohama a křídla, momentálně moc malá na to, aby s nimi mohl létat, se mu podrážděně škubala. 

„Sakra, Tasse!“ zaječela Mara. 

„Uh… mám ho?“ uchechtl se Tasse rozpačitě. 

„Nejsou tyhle potvory náhodou jedovatý?!“

„…možná?“

„Ty jseš takovej idiot!“

„Tohle snad nemyslíte vážně!“ zazněl dvorem hlas mistryně Luidgardy. „Vy jste se úplně zbláznili?! Maro, okamžitě přiveď mistra Sesta! Tasartire, ty se nehýbej, toho smoka z tebe musíme dostat dolů, ať do tebe nenapumpuje ještě víc jedu. Bohové, začínám mít pocit, že na vás dva budu muset víc dohlédnout!“

[nedavam-smysl]

Jsi jedna z nejkrásnějších náhod, která mě v životě potkala a zároveň jsi moje noční můra. Jsi obojí a z toho mi je fakt špatně. Máme toho tolik společnýho, že to snad ani neni možný. Jak je možný, že jsme si tak strašně podobný, jsme pomalu jak zrcadla, ale zároveň jsme úplně odlišný? V tobě totiž žije něco strašně temnýho. Pořád mám chuť věřit, že to temný nejsi skutečně ty. Jak bys mohl? Jak by se mohl z něžnýno člověka, kterej tajně miluje Asterixe a Obelixe, je společně se mnou nadšenej z každý sladkosti, kterou si koupí a miluje stejný věci stát takovej necita? Nikdy to nepochopim. Ve spoustě věcech mi občas strašně ubližuješ a ty to moc dobře víš. Jenže to nechceš změnit. Pro tvůj nejbližší okruh jsem tvoje druhá polovička a pro zbytek jsem jen další tvář z davu. Přitom mi ale říkáš, že jsem pro tebe jeden z nejdůležitějších lidí na světě. Co to má jako bejt?

Když uděláš jednu ze tvejch píčovin, kterou se náhodou od někoho dozvim, tak mám najednou chuť ti ani nevěřit nos mezi očima. A to jsme spolu ještě před několika hodinama měli krásnej den a měli se rádi. Proč mi to děláš? Proč si to děláš? A proč to dělám já sama sobě, že tohle trpim? Občas bych chtěla bejt srab a všechno hned vzdát. Ale ne. Já prostě musim všechno vydržet, abych si přišla dobrá.

[violetwonder]

Vlastně se furt točím v kruhu. Ráda bych řekla, že jsou nějaký posuny, ale ty nejvýraznější jsou jen v tom, že si uvědomuju co všechno je ve mě špatně. Ve mě a vlastně i okolo mě.

Nechápu proces léčení sebe. Nechápu jak to má fungovat. V jednu chvíli si myslíte, že jste něco překonali, zaléčili a už to bude dobrý, ale v další chvíli vás srazí vlak plný emocí, který úplně nevíte kde se vzali.

A v tu chvíli přichází můj distanc. Což dělám pokaždé, protože proč někoho otravovat s bordelem ve vlastní hlavě. Moje jeden a půl kamarádky na dálku s tím stejně moc nezmůžou a mají svých, takzvaně hovének, dost. No a když si teda řeknu, že to tentokrát udělám jinak a svěřím se, jak moc velký úzkostný záchvaty mám, tak z toho vyjdu jako blbec, kterej vstával prdelí napřed a je od něj ustoupeno vzad, protože je protivnej. Takže děkujeme za nic a příště žádný novinky.

Vlastně internet je zahlcenej vším tím "heal your trauma". Je to trend jako kdysi byly crocs boty (stále dělaj gumový zvěrstva). A já si říkám, že je to už takový celý toxický. Protože tě to zase nutí na sobě hledat všechny chyby a vady který někdo napáchal a slibuje ti to hory doly a zámek v duhovým královstí. Občas se tomu směju, občas se tím nechávám strhnout a hrozně se řeším, a chci ty věžičky s výhledem na zářivou budoucnost. Ale víte, co je pech? Já žádnou budoucnost u sebe nevidím.

Jako puberťačka jsem si myslela že ve svejch skoro třiceti budu mít třeba už dítě, někoho kdo mě bude mít rád natolik že mě nenechá topit se ve vlastní hlavě a hodí nějaký to záchranný lano. No a zhruba od svých jednadvaceti jsem ztratila iluze o to, že mě bude mít někdy někdo rád. Víte jak to myslím, ne? Rád jako hodně rád. Ne víc než sebe, ale třeba víc než svoji práci na kterou nadávám pokaždý, když stojí na parkovišti před ní a vážně, ale vážně se mu tam nechce.... No a v pěta dvaceti jsem začala chápat, že se mnou ani přátelé nevydrží dokud tu budem. Špatně jsem snášela každýho, kdo najednou nebyl poblíž a ztratil se do svýho života, kde pro mě nebylo místo. No a pak jsem to začala nějak vstřebávat. Nikoho přece na vodítku držet nemůžeš. A pokud se nechtějí pohybovat ve tvojí bublině, tak okay bye měj se nejlíp... A teď si opět vypisuju bordel v hlavě sem.

Vážně bych si měla najít terapeuta. Jen ten krok k tomu je ... no nezvládám ani pravidelný prohlídky u zubaře, tak co se sebou asi nadělám.

vtipná poznámka, prý je to taky forma sebedestrukce, nechodit na preventivky. Heh... jo. Přesně takhle to u mě funguje.

Možná bych to celý mohla už uzavřít.

Zkrátka a dobře.

I když jsem sama se sebou ráda, pokud tedy neroním vodopády slz který by zalili pul planety, tak občas je to hrozně málo. Jenže, když vystoupím z toho opakovanýho systému, že jako zkusím to jinak, třeba to bude jiný a on vás někdo odpálí a vlastně odmítně tady pro vás bejt když potřebujete... well, jsme tak kde jsme byli. Nebo teda aspoň já jsem tam kde jsem byla. Ale zase, jak to mít někomu za zlý, kdy se potýká se svými takzvaně hovénky?

pusťe si Inception od Ateez

[nejsemzezplzne]

Tohle nebude hluboký, ačkoli by mělo bejt, ale a) nejsem kvalifikovaná, b) je půl jedný v noci:

Akorát jsem volala s mladší sestrou, která letos maturuje, a přirozeně jsem se musela zeptat, jestli ví kam se chystá a co by se sebou chtěla dělat (bydlim v jiný zemi a naše rodina neni zrovna známá pro pravidelnou a kvalitní komunikaci, což v překladu znamená že jsme spolu pořádně nemluvily od září). A teď je mi smutno/jsem nasraná, protože je totálně v hajzlu. Je na zdrávce, což byla při podání přihlášek na střední druhá možnost, kterou si tam napsala ze zoufalství, protože nevěděla, a protože byla ve škole vždycky úspěšná, učitelé a rodina ji tlačili k vědeckýmu oboru. Teď má za sebou skoro čtyři roky oboru, kterej ji z celý duše sere z mnoha důvodů. Když jsem se jí zeptala, co by actually chtěla dělat, řekla mi, že by nejradši měla hospodu (což mě zahřálo u srdíčka protože mým celoživotním cílem je mít kavárnu/pekárnu), ale pořád se cítí tlačená do akademických kruhů.

Já jsem si před pár lety prošla tím samým. Při volbě střední všichni trvali na něčem "pořádným", já si ale postavila hlavu a utekla na média. Štěstí stálo na mý straně, protože to mi umožnilo prakticky odejít z domu v patnácti a mnohem líp tedy najít to, co mě vopravdu baví. Když jsem v maturitním ročníku oznámila, že bych jako k filmu, veškerý příbuzenstvo a jejich sousedi dělali, jak kdyby byl konec světa (a pořád dělaj). Jednu dobu jsem dokonce šla ve směru vůbec nestudovat, a to jste měli vidět to zoufalství - výchovná poradkyně malém měla infarkt.

Ta představa, že protože se dítěti daří ve škole, musí pak jít do akademických oborů, mě vysírá už fakt dlouho. Nejdřív to bylo jen kvůli mě, ale postupně jsem si uvědomila, že to bylo všude okolo. A když to vidím u sestry, nejradši bych vraždila. Rozumím tomu, že žijeme ve Společnosti™ a že k Dobrému Životu™ je potřeba dělat Kariéru™, ale to fakt nikoho nenapadlo, že když nebudeme tlačit děti do směrů, co pro ně nejsou, fungovat to bude taky, a dost možná mnohem líp? Dokonce i opačně - měla jsem spolužačku, která měla, řekněme, průměrný prospěch, ale fakt moc chtěla jít na medicínu. Celý učitelstvo jí to vymlouvalo, že ať jde radši na učňák. Naštěstí si taky postavila hlavu, a dneska je opravdu na medicíně. Jasně, v patnácti nejsme ještě úplně nejchytřejší, ale přece jen můžeme mít slušnou představu alespoň o směru, kterým se vydat, a když nás okolí tlačí někam, co se nám nechce, končí to na houby.

Pointu jsem zapomněla před dvaceti minutama, ale myslim, že aspoň nějaká esence v tomhle projevu je.

[kocourmokroocko]

takový to, když má váš choť nedostatek železa a ADHD a vy potřebujete zajistit, že si v práci nezapomene vzít dvakrát denně železo, takže

manželství je bejt dva potkani s kreditkou co se navzájem udržujou naživu neustálým obohacováním výběhu

[mozaika-pismen-a-slov]

Knížky, co jsem teď přečetla a neměla jsem nějak na to sem o nich něco psát

Máj (K. H. Mácha)

- přečteno poměrně rychle, ale moc mi to nesedlo - znala jsem zhruba ten příběh, ale rozhodně jsem nečekala, že se celej odehraje na začátku a zbytek bude lyrika - ta část, jak tam přírodniny vyjmenovávají, jak mu přispějou na pohřeb, mě poněkud zaskočila - jsem byla jako "to je jako horečkovej sen :D :D", a až pak mi došlo, že to MĚL bejt horečkovej sen - ten konec byl velmi cool (ich-forma omg)

Kytice (K. J. Erben)

- miluju. - Erbenovy storytelling schopnosti>>> - ich-forma na random mytickou vědmu? ano, prosím!! - změny pohledů byly skvělý - konzistentní, ale obměňovaný styl, takže to bylo celistvé, ale neohrávané - KOMUNIKACE. DOHÁJE, KOMUNIKUJTE, LIDI. a zjišťujte si už kurňa pravidla nadpřirozena, než je začnete porušovat. koukám se na tebe, matko z vodníka. - mega mě pobavilo záhořovo lože. ten kluk na konci musel bejt hrozně zmatenej. prostě přišel do lesa s dědou, jde mu najít pramen, místo toho objeví jablka v hesperidčinym stylu, pak na něj promluví pařez, tak se skutálí ze svahu a jde to ukázat dědovi, ale ten pařez je najednou jako "jé, ahoj, pojďme spolu umřít", děd je jako "ok" a... umřou. - plus začátek týhle balady byl hrozně cool. - tak lehce plynoucí verše..! - re: svatební košile -- kdybyste. kdybyste jen neučili svoje ženy mlčet a ukázali jim, jak říkat "ne", když se jim něco nelíbí. možná že by se nic takovýho nestalo. - takže až na to, že ta verze, kterou jsem si stáhla z knihovny do čtečky, vynechávala každý písmeno V na začátku řádku, jsem si to moc užila. čte se rychle, rozhodně zajímavější než máj, aspoň pro mě. hrozně moc to stálo za to.

Noční cirkus (Erin Morgenstern)

- skvělá atmosféra - hned první, co mě zaujalo, byla fakin' du-forma. na začátku. oni začali du-formou. omg. - trošku jsem se do toho ke konci tlačila. upřímně jsem čekala vyšší stakes, možná víc temnoty... možná jsem zkažená grim dark věcma, co jsem kdysi hltala. ale jinak to bylo moc fajn. - moc mi neseděl ten psací styl. jo, mělo to svý kouzlo, ale ubíralo to na živosti. asi je to osobní věc, ale já strašně nemám ráda, když se ta přehršel uvozovacích slov, kterou čeština disponuje, nahrazuje "řekl". ok, je to styl a v angličtině mi to nevadí, ale pak tam byl dialog, který vyústil tím, jak postava A mrštila po postavě B nějakou věc, ale tím, jak to bylo samý "řekne" a "řekne", tak jsem vůbec necítila to napětí. navzdory přítomnému času mě to vůbec nedostalo do toho momentu. - možná jsem prostě zvyklá na větší popis emocí? - ale ti reuvers na konci, to bylo zatraceně sweet - a miluju oboje dvojčata. ten fakt, že tam byla dvoje, přičemž jedna byla stejná a druhá "opačná", i když se ne-nenáviděla >>> - čekala jsem hodně, ale ne wlw reprezentaci :D - celou dobu jsem četla cukiko s k, dokud mě nenapadlo najít si mbti těch postav a nezjistila jsem, že se to původně píše tsukiko... TwT - ta romantika mě mnohem víc bavila ze začátku, upřímně. ale asi nejsem úplně romantickej člověk. (haha.) - ty jednotlivý linky byly tak cool - celý to bylo cool. - řeknu to ještě jednou, TA ATMOSFÉRA - já chci bejt marco ;-; chci bejt cool kouzelnej iluzionistickej pán z devatenáctýho století, co má buřinku a pochybnou morálku a spoustu záhadnejch sešítků a knih a- - byli v praze! byli v praze! :D - jsem chvílema byla jako "to už oscar wilde nežil" "teď byl odsouzenej" "teď zrovna umřel", protože referát- - ale bylo to fakt extrémně kouzelný - hrozně hezká bichle, toto - doporučuju

[zlutyzakaznik]

Nejlepší trachtace

(25. 11. 2024) Brněnské Vánoce v duchu smířlivém.

Svařákový stánek na Svoboďáku. Prostě klasika.

Po roce je to tu zas! Cože? Inu, nikoli vidličky a nože, kterých se v ČR za všimné 50 milionů korun ujal Michelin, nýbrž již tradiční setkání trhovců a jejich do značné míry naivních zákazníků. Prostě Vánoce certifikované v sebeoceňující anketě a pokud nyní čekáte, že budu dštít oheň a síru tak jako loni, předloni a před čtyřmi lety, musím Vás potěšit anebo zklamat (nehodící se prosím škrtněte).

Ač se to nezdá, i má kapacita hejtu má své limity a, stejně jako v případě Baristy roku nebo ankety Gourmet Brno, dochází i v tomto případě k autorské únavě a poklesu výtěžnosti tématu. A vzhledem k tomu, že celou akci letos absolvuji dokonce dvakrát – nejprve při sólo průzkumu pro tyto řádky a pak 20. 12. se svou třídou, kdy budeme já i oni rádi, že nemusíme do školy – je můj letošní tón lehce smířlivý. Částečně i kvůli tomu, že jsem na letošní verzi přece jen nalezl jistá drobná pozitiva a ta teď vyjmenuji.

Označení luxusní langoše nepobavilo jen mou maličkost, ale také spoustu kolemjdoucích. Přesto byl o ně zájem...

Vánoční jedle na hlavním brněnském náměstí se mi letos líbila jako už dlouho ne a jakkoli má blízko k homolovitému pojetí anglosaské tradice svátků a není to oldschoolový minimalismus stříbrných lamet, jaký býval k vidění v kostele sv. Janů (U Minoritů), říkám: Proč ne?

Pěkná je i besídka s posezením před kostelem sv. Jakuba (mezi Kopi Luwak a Pikolou) a Ferrisovo kolo při pohledu ze zastávky Milady Horákové či od Janáčkova divadla přinese do duše étos velkoměsta. Lokálpatrioty jistě potěší červenobílé vejce vedle nábojovitého Orloje na Náměstí Svobody.  

Některé věci se u druhých nejlepších Vánocích na světě nikdy nemění a tak jsme se i letos dočkali svařáku na dvacatero způsobů, langoše získaly přídomek luxusní, uzenin a sýrů, jež jsou k mání celý rok, bylo požehnaně a pochopitelně nechybí legendární a olejem a moukou „vytěžkané“ bramboráky, které nejenže obsadily to samé místo na Svoboďáku, ale i cena zůstala prakticky stejná (35 Kč za 100 g).

Bramboráky musí bejt. Jinak by to nebyly druhé nejlepší Vánoce na světě v Brně.

Světelná stezka na Baštách coby nová lokace v rámci už tak rozsáhlé nabídky působí velmi chudě a chtěně a kromě tří stánků, z nichž jeden nabízí párek v rohlíku za 48 Kč, je to hlavně přehlídka lacině působících zvířátek ze žároviček. Pobočky Turbomoštu jsem letos ani nepočítal, ale nejen ony působí dojmem stokrát opakovaného. Méně je více je krédo, kterým se organizátoři zjevně neřídí...

Nádvoří Staré radnice opět patří zástupcům brněnských gastro provozů, ale proč by měl člověk podupávat v teplotách blízkých nule venku, když může v klidu a pohodě navštívit jejich kamenné provozovny, mi zůstává záhadou. Už v první dva dny trvání akce také byla patrná vzrůstající nervozita: prostě předvánoční klasika.

Inovace na Svoboďáku...

Je do diskuse, zda je nutné akci zahajovat vystoupením Leoše Mareše za půl milionu, ale tohle mecheche si nikdy nehrálo na elitní záležitost a milovníci free jazzu nebo techno death metalu musí zamířit jinam. Davy jistě neopomenou Davida Kollera s Jasnou pákou, Originální pražský synkopický orchestr, Michala Hrůzu s Kapelou Hrůza nebo Karel Gott Revival Morava.

Srdce pamětníků a hudebních dramaturgů zahřeje Alanis Morissette Revival – co by na to řekli Flea a Dave Navarro, kteří stojí za rytmickou sekcí megahitu 90. let? – a jestliže se před páteční cestou z Billy do divadla přemůžu, poslechu si dva nebo tři songy The Coffees.

Hlavně rustikálně!

Kardinální dilema letošních Brněnských Vánoc, které si musím vyřešit jen a pouze sám, tak zní: Co si má z nabídky stánků vybrat pan třídní až je bude procházet se svými dětmi? Vybízet ke konzumaci horké čokolády nebo nealko punče a usrkávat přitom Rebely ze skleněné placatky by asi v očích prváků nebylo úplně cool. :-)

[dobretane]

Vpis 6 - S vichrem v zádech

(27.9.) Spalo se báječně, přestože venku hučela vichřice a my jsme měli jednu postel, která ale byla obrovská a s kvalitní matrací. Možná, ale jen možná to bylo tou lahví bretaňskýho vína, co jsme večer vyzunkli. Snídaně byla rovněž fajná, malá restaurace s výhledy - mraky se trhají, pláž s balvany z růžový žuly nás láká.

Po chodbě v hotelu si všimneme starých fotek na zdi, tenhle hotel je tu víc jak sto let!

Relativně pozdní čas na check-out nevyužijeme, jsme natěšení na prozkoumání okolí. Vracíme klíče od pokoje i vývrtku na víno a když vycházíme z hotelu, dveře s námi v tom vichru málem odletí. Bágly si dáváme do auta a odhodlaně vyrážíme na trek kolem poloostrova Renote. Zase je odliv, tak záliv zeje prázdnotou, ale balvany tu jsou. Domečky mezi šutrama jsou fotogenický.

I přes psí počasí pár turistů potkáme, ale většinu času jsme sami. Jižní a východní část poloostrova je před větrem trochu chráněna, takže se jde dobře. Díky odlivu můžeme ze stezky brzy sejít přímo na pláž a tady teprve koukáme, jak ty balvany jsou veliký.

A pak jsou ještě větší.

To si tak člověk představuje oblázkovou pláž a ono tohle, he he. Nikdy jsme nic takovýho neviděli a děsně nás baví tu lozit a skákat po kamenech. Někdy se dostaneme do slepé uličky, když jsou kameny moc velký a nelze pokračovat.

A pak jsou ty kameny zase ještě větší. Je to boží!

Za celou dobu se stalo myslím jednou, že zpoza tý hustý mrakový duchny vykouklo na vteřinu sluníčko, ještě že jsem si vzal ty sluneční brejle. Rychle, selfie!

Vracíme se po návětrný straně poloostrova a tam teda funí tak, že se nám místy jde celkem těžko. A občas do toho zaprší, nebo to je spíš mořská voda z vln, vyhodnotil Matěj, když kapky ochutnal. No tak tenhle ranní trek nás tedy probral, jsme vyfoukaný, ale nadšený ze zážitku. Bretaň super. Dneska se budeme přesouvat nějakých sto padesát kilometrů na východ, kde máme další ubytko a po cestě se budeme kochat přírodou. Jako další zastávku volíme místo Le Gouffre, kamenitý pobřeží, který je slavný hlavně díky domečku mezi skalami. Jede se sem úzkýma silničkama, což nás baví, i když vlastně pořád prší. Na parkovišti je i skupina asi pěti aut veteránů, s nimi pochopitelně senioři, které potkáváme během vycházky, jak ve svých spíš letních šatech bojujou s větrem a deštěm. Výhledy unikátní!

Je po poledni a začínáme bejt maličko unavení turisti, ten vítr tomu nepřidává, no ale když jsme jednou tady, že jo. Další atrakcí je přírodní rezervace Sillon de Talbert, písečná duna o několika kilometrech táhnoucí se daleko do moře. Když dojedem na místo, nejprve si chceme dát něco k obědu. Když si v mapách vyfiltrujeme restaurace tady v Pleubianu, co jsou otevřený, tak zůstanou dvě. Jeden foodtruck, u kterýho stojíme, a je evidentně zavřenej. A pak jedna pizzerie. Tak jedem tam, v jinak prázdném podniku sedí jeden pár v bujarém rozhovoru s paní číšnicí. Ta nás vítá, usazuje, no ale stejně se nám to tady moc nezdá. Maličko to tu zapáchá zatuchlinou, asi jak jsme mimo sezonu. Matěj si dal slanou crepe, udělal dobře, já si dal pizzu, která nebyla dobrá ani dopečená, holt není každej den posvícení. Venku teplota spadla na jedenáct stupňů, což znamená, že si beru místo šortek dlouhý kalhoty. Když dojdeme k začátku tý písečný duny, tak pořád zběsile funí a poprchává. Tam se táhne!

Myšlenku na trek po duně jednoznačně zapuzujeme a valíme zpět do auta. Rádi bysme si spravili chuť dezertem. Matěj navrhuje městečko Plouha, že ho má označený v mapách, už ale nevíme proč :) Nicméně pekárna tam je a má být otevřená. Což se naštěstí potvrzuje, kupujeme si dobroty, ale nedá se tu sednout. V mapě najdeme nedaleký vyhlídky u oceánu, tak jedem tam. Venku se čerti žení, ale s dobrým pečivem je nálada v autě výborná.

Na parkovišťátku jsme sami, protože když sem někdo zabloudí, jen se otočí a jede zas pryč. No ale my když už jsme tady… Oblíkáme se a razíme na trek. Hned u parkoviště začíná stezka, kterou mapy.cz sice značnenou nemají, ale zdejší turistická info tabule ano. Začíná celkem divoce.

Trochu nás nervuje, že pořád klesáme, ale aspoň tady nefouká a taky přestalo pršet. Po pár minutách se vyloupneme z lesa a juch, stezka vede po hřebenu takovýho útesu, srázy po obou stranách.

Omámeni myšlenkou, kampak stezička asi vede, neúnavně kráčíme dál. Teda kráčíme, ono místy je to víc o takovým lezení. 

Ale nebojte, jsme opatrní a vyhýbáme se srázům na obou stranách stezky, kde by bylo snadné se v tom větru svalit desítky metrů do moře. A sláva, na kopečku před námi je nakonec taková malá plošinka s výhledy, a taky s vichrem na urvání hlavy, no ale pokochat se je třeba!

Za odměnu se nám ukáže i sluníčko a to hned ta krajinka kolem a hlavně to moře pod námi získá nádherný barvy.

Vracíme se (opatrně!) lesíkem zpět skoro k autu a tentokrát pokračujeme po červený na západ směrem k přístavu. Tahle stezka je pohodlná, pak se mění dokonce v cestu a pak ve schody, kterými se dá sejít po útesu až k moři. K našemu překvapení tady potkáváme celkem asi deset osob, to jsme nečekali. Mapy.cz tu nabízí několik vyhlídek, kde chybí fotky, tak to tam leju. Za šíjí z kamenitý pláže je další ostrůvek, kam bysme se chtěli vypravit, má tam být také vyhlídka. Leč se blíží příliv a přístupová cesta se rychle zalívá vlnami z obou stran.

Z bezpečnostních důvodů to tedy zavrhujeme, nicméně chvíli se tu kocháme to vůní oceánu a živlama… Mastíme zpět do auta, teď už zas vylezlo sluníčko, tak ještě chvíli posedíme na vyhlídce. Jsme zase obživlý, tak se nám přímo do hotelu zatím nechce, navíc se tam ubytujeme přes přístupový kód, takže odpadá potřeba tam být do určitý hodiny. Matěj navrhuje ještě procházku lesem u starýho mlýna, což se mi líbí. Kus cesty je po dálnici, kde je trochu zácpa, ale hlavně se mi povede úlovek - poprvý v životě vidím auto s SPZ Andory!!

No tak to byl úlovek tedy! Pokračujeme až za město Matignon, kde u sídla Le Clos parkujeme v údolí u řeky a jdem na výlet. Zas ten nádhernej les!

Matěj má na tyhle snad čuch, anebo je toho Bretaň plná… Moulin de la Mer je ruina mlýna, co se přestal používat před sto lety. Dneska už zarostlej, ale genius loci jako blázen.  

Po stezce se dá dojít až k zálivu moře, čemuž neodoláme, takový procházky máme rádi.

Zpět v Matignon je supermarket Super U, ve kterým jsme zatím nebyli, tak jdem koupit večeři. Obchod je to obrovskej a výběr teda mega. Jen sekce s palačinkama nám chvíli zabere!

Odtud už je to necelá hodina do ubytka, google mapy si nás asi hýčkaj, tak nás tahaj okrskama, což je lepší než dálnice.

Bydlíme v Dol-de-Bretagne, ubytko i parkování najdeme podle pokynů snadno, Matěj přes všechny kódy získá klíč (to je jak pevnost Boyard!) a chytá večeři, zatímco já trochu odpočívám. A za chvilku je večeře na stole! Palačinky se sýrem a lososem a koprem, plus ten bretaňskej cider.

Dobrý to bylo! Jo a bydlíme přímo u katedrály, prozkoumávat to budeme zejtra, ale výhled z pokoje prosím takto.

No tak vykoupat, napsat blog a spát! Dneska máme zas jednu postel a jednu deku, tentokrát menší, jestli to takhle půjde dál… :) Dneska v nohách zas skoro 16 tisíc kroků, to je slast. Zítra jedem dál! Dobrou noc z větrný Bretaně!