#cinkot

[sacred-coffin]

For the ship thingy... Couldn't choose one so have them all and pick.

Swiss x Cirrus, Aurora x Cumulus, Primo x Mist (I really don't know how I got that, but I love them), Aether x Mountain, Dew x Rain x Phantom

Ok I couldn't NOT answer all of these, they were all very interesting to think about. SO I'm gonna answer one & then put the rest under the cut

SWISS X CIRRUS

I SO badly want to see them hanging out and being close with each other. I don't think they're hard-core in love but I think they're besties with benefits (all ghouls are besties with benefits imo.) But they share a deep bond over bitching about things & also being a lil County. I think they're two hot bitches that love to hang out together. There's no reason for them not to.

AURORA X CUMULUS

THEYRE SO CUTE. THEYRE SO IN LOVE. AURORA ADORES AND LOOKS UP TO CUMULUS SO MUCH. ok ok "Cumulus/cirrus bonded pair" sure and it goes hard. But that doesn't mean they can't share & have massive amounts of affection for others. CUMULUS THINKS AURORA IS SO CUTE AND SWEET AND coughs. I have something innapropriate I could say. Anyways,

PRIMO X MIST

I just think Primo hates women.

I'm fascinated tho

AETHER X MOUNTAIN

I think they're two big, strong, goofy guys. Mountain is more introverted while Aether is more of an extrovert, and it balances them out. I don't think about shipping these two often, but GOD I think they get along so well. I think they'd be hot.

But also lowkey I think Mountain is straight. He's weird. (I'm being partially silly and partially serious about him being straight. At the very least I think he has a heavy preference for women)

DEW X RAIN X PHANTOM

I THINK THEYRE CUUUUUTE. I'm not super compelled by them being like, a unit, but I think they all love each other a lot. Phantom think Dew is sooooo cool and Rain is so fun and great to hang out with. Rain & Dewdrop just mesh together, and Rain thinks Phantom is adorable. Dew is a massive softy at heart & liked both of them the moment he laid eyes on them (maybe not romantically, but 100% when he saw Phantom he was like "ugh God dammit I can't NOT like this guy")

I think they have very different dynamics with each other, so sometimes I can make it difficult for them to hang out together as a romantic trio, but they all love each other a lot regardless <3

[patchy-sunlite]

A character outfit challange I did with @cinkot. My OC Charley 🍒

[slecnapise]

Zavrieš oči. Pokožku ti obmýva ľahký vietor s príchuťou jari. Ani nie teplý a ani studený, tak príjemne osviežujúci pre tvoju kožu, ktorá sa na slnku vyhrieva. Najväčší hluk robia vrabce. Tešia sa, že je ich počuť, a tak sa pripomínajú. Kde tu počuť cinkot hrncov, ktoré sa pripravujú na nedeľnú šichtu. Nedeľa však nie je. Dni sú pominuteľné. Každý jeden obed sa stáva slávnostným, je pripravovaný s bdelou pozornosťou, pomalosťou.

Život dostal akúsi lásku, nový pokus, ktorý mal dostať už dávno. Nastal reštart. Všetci sme čakali, kým nás niečo zatlačí do kúta. Pritom sme sa doň tlačili svojou nedbanlivosťou sami. Ľahkovážnosť vniesla doň prazvláštne stavy. Na pokraji šialenstva a úzkostí. Zem sa neprestala točiť okolo svojej osi. Slnko na koži páli rovnako, ako nás pália lži. Ty však zrazu dýchaš pomaly. 

Stíhaš vnímať ako ti čerstvý vzduch preteká nozdrami. Plní pľúca, rozbieha sa tvojím krvným obehom, odhodlaný dať ti príležitosť na nový štart. Ten istý vzduch, premenený vo vánok, nedbalo ti presúva chĺpky na tvári. 

Stačí privrieť viečka a nájdeš svoj zen, na ktorom si zrazu všetci fičia. Malý moment a si na pláži. Nasávaš slnko všetkými bunkami. Hrmot áut v diaľke mení sa na zvuk vĺn, ktoré sa lámu na brehu. Nie sú to vrabce, čo džavocú v obďaleč. Deti tešia sa z prílivu, čakajú na ďalšiu vlnu, aby im zmáčala oblečenie, v ktorom pred chvíľou počítali násobilku. 

Stačí zavrieť oči. Vypnúť svet, nájsť sa v tme. Zhlboka sa nadýchnuť, procesy automatické vnímať všetkými zmyslami. Vypnúť v hlave notifikácie. Nepremýšľať nad tým ako rýchlo vdychuješ a vydychuješ. Vnímať chuť kyslíka, jeho náboj, silou, ktorou si razí cestu do pľúc. Môžeš byť kdekoľvek. Zapni letový profil, nechaj poklesnúť viečka a vydaj sa na cestu k slobode. Zabor si nohy do vlhkej hliny, z ktorej blízky vinič ťaží vitamíny. 

Prestaň sa hľadať niekde, kde nepatríš. Skákať do čiernych dier, dopamínových priepastí. Odviaž sa a tancuj. Po celý čas ti hrá hudba v ušiach. Ty si však dobrovoľne ohluchol. Sme nenásytní, bažíme po ľuďoch a ich emóciách. Nechávame ich stratiť sa v našich tragédiách. Požierame sa bez zapojenia chuťových buniek, jeden po druhom, ako chipsy z bezodného balíčka. Prežívaním bez prežúvania. 

Chuťové poháriky sú otupené instantnou prísadou všedných, ponáhľajúcich sa dní. Bežíme maratóny za svojimi osobnými víťazstvami, kto si nahrabe viac. Všetko je málo a aj to, čo by za to stálo sa nám máli. 

[existencnikrize]

Abstinent

zboření alkoholem

se potácíme

ulicemi spících měst

a nikomu o nic nejde

cinkot lahví a zpěv ptáků

ve tři ráno

bolí hlava bolí plíce

na chodníku

kdosi leží

a já ti přísahám!!!!!!!!

že od teď už jenom vodu

před spaním modlitbu

čtyřikrát amen

[nula7]

Mezi pátky bez legrace CLXXXII.

Nesuďme a neodsuzujme.

Ulice

Povadlé holky Nad ránem S kelímkem kafe S cigárem

Na kostkách Vlhkých studených Kramflíčků cinkot Tiše zní

Po rušné noci Svítání Shořelé duše Ochrání

Povadlé holky Nad ránem V zrcadle křivém Beztvarém

[zlutyzakaznik]

Brněnská atmoška 2022

(5. 12. 2022) Na kluzké stezce langoše a svařáku.

Potřebujete-li Vánoční trhy, abyste zažili sváteční náladu a pocítili aspoň drobný závan duchovna, velmi pravděpodobně jste zvolili špatnou akci. Taková a další vyjádření se s větší či menší pravidelností objevují v diskusích tematizujících návrat veselic s vínem a kořalkou do ulic Brna i dalších českých měst. 

Dejme stranou nevyvratitelnost mnohasetleté tradice, jež má přinejmenším pro rozzářené oči dětí nějaký význam a pohleďme ve stručnosti na gastronomický aspekt trachtace, která po dvou letech vládního škrcení slaví triumfální návrat. Anebo ne?

Není tajemství, že s organizací Brněnských Vánoc (například 2017 a 2020) se pevně pojí cinkot kovu. Nejde však o lahodné výšky adventních zvonků či sobích rolniček, ale zlaťáky vydávané pronajímateli a přijímané na straně města, přičemž kovový nádech mají i hrnky, které letos, nomen omen, zajistil Goldfinger. Vybrat za dodavatele firmu pojmenovanou po arcipadouchovi a legendární titulkové písni a spojit ji se svátky klidu, míru a největších tržeb v roce?

Vánoční atmosféru lze nalézt na Zelňáku při budování stánků...

To se, stejně jako opuštění Ferrisova kola provozovatelem, může podařit jen v Brně. (Záměrně užívám název atrakce vycházející ze jména autora a nikoli umělé označení, které upomíná na “ruský čaj” dříve předepisovaný lékaři.) 

Pokusme se tedy najít aspoň jedno pozitivum. Tím je, že kolo na čerstvě renovovaném Moravském náměstí má za určitého světla jisté kouzlo, jež je tím větší, čím dále je člověk od štrúdlu korzujících a svezeníchtivých. A pokud jeden projíždí v optimálně vytopené tramvaji kolem anebo je sleduje ze zastávky tramvaje Milady Horákové, vypadá scéna téměř idylicky.

I trdelník má svého patrona. Tedy aspoň v Brně na Zelném trhu LP 2022. Když je sobota navečer, praskají ve švech i trdloprovozy jinak zející prázdnotou.

Jelikož trhy fungují teprve deset dní, mnozí prodejci, a zvláště ti, jež mají v sortimentu alkohol, mají ještě úsměv na tváři oproti těm, co obracejí bramborové nebo langošové těsto za hradbou olejových van. A apatie je přítomná ve výrazu stánkařů nabízejících nepotravinářské výrobky, protože tito dost možná přemítají, zda se jim ta oběť a vynaložené finance vůbec vyplatí.

Jak již bylo řečeno, nový Moravák je primárně o kole a zdejších pár stánečků se svařákem je možno chápat jako první pomoc. Pro podstatnější “ošetření” je nutno vyrazit k jezdecké soše Jošta, kde najdeme první z velkokapacitních staveb Lidí z Baru, příšerně kýčovitý kolotoč a ještě snesitelnou nabídku zboží na nepřehuštěném prostoru.

Stánek dva dny před oficiálním zahájením Brněnských Vánoc. Dnes už se k němu pro davy zájemců skoro nedostanete...

Dominikánské náměstí má dle slov ředitelky pořádající organizace nabídnout několik zástupců “nezávislého” hodnocení Gourmet Brno, ale i když jsem se poctivě snažil, vyjma ztrápeně vypadající zástupkyně Klára Bára Wine Café a Šelepky jsem na ploše před jesličkami nikoho dalšího nezahlédl. 

Svoboďák je prostě Svoboďák, tedy mnohokrát zmiňovaný mainstream, kde se kola adventní komerce roztáčejí naplno a po setmění a v pozdějším večeru bych (nejen zde) doporučoval zvážit vhodné obutí, protože při podupávání u svařáku může člověk na zemi narazit na ledacos.

Zelňák se svou atmosférou asi nejvíc blíží tradičnímu vánočnímu trhu a pokud člověk přivře obě oči a místy si zacpe nos (gril umístěný vedle plakety EU věnované rekonstrukci stokové sítě města připomíná komíny ostravské uhelné pánve), najde zde jakousi idylu či romantiku. Snad i proto, že jsou tu nejčistší a nejlépe udržované toalety, které mají v daném období otevřeno až do 22.30.

“Paella” na Svoboďáku... :-)

Upřímně nechápu onu proklamovanou střídmost či skromnost, protože počet náměstí se stánky se nezmenšil oproti letům minulým a když připočteme chýše na nádvoří Staré radnice (nájemci se tu střídají ve čtyřech týdenních turnusech), Vánoční trhy v OC Olympia (i zde je Ferrisovo kolo, tentokrát čtrnáctimetrové + dětský kolotoč a kluziště, do 31. ledna) nebo Vánoční trhy BVV (300 prodejců a vstup za 50 Kč), lze s jistou mírou obezřetnosti prohlásit, že Brno není jen hlavní město kávy, nýbrž i vánočních trhů.

Prodejkyně a její bramboráky v pátek po 16 hodině.

Je to jako se steaky ve vytížené restauraci. Důležitá je dobrá organizace a správný timing. A ano, to jsou ony, tedy “brněnské bramboráky za 150 Kč” z médií či lépe a přesněji: 100 g za 28 Kč. Langoše jsem na jiném stánku na Svoboďáku viděl za tyto ceny: česnek, tatarka, sýr (95 Kč); zakysaná smetana, jahodová marmeláda (95 Kč); česnek, tatarka, cheddar (115 Kč).

Už prázdné kýble bramborákového těsta. Kolikpak jich tu asi za víkendový den spotřebují? Pro kontext uveďme ceny příbuzného sortimentu na stáncích skupiny Con Gusto: tradiční langoš + domácí kečup nebo tatarka, sýr a česnek (95 Kč); langoš s brynzou a pečenou slaninou + kopr, zakysaná smetana (125 Kč); kapří hranolky a koprová majonéza, bílé pečivo, 150 g (175 Kč).

A pak ty ceny! Ano, nájmy jsou zejména u občerstvovacích stánků vražedné, ale jejich provozovatele přece nenutili podepsat smlouvu s pistolí u hlavy. Už ani nepamatuji, kdy jsem si něco dal a letos tomu nebylo jinak, protože není třeba disponovat nosem pařížského parfuméra, aby člověk už po poledni neucítil aroma či přímo puch vycházející z dřevostaveb. A když už ne z čelní strany, pak jistě ze zadní části či otevřených bočních dveří, které umožňují nahlédnout krušnou realitu “pečlivě vybraných a 100% kvalitních” surovin.

Řešení je přitom jednoduché. Bazíruje-li někdo na “atmošce”, může rychle proletět některý z trhů a pak se uhnízdit za okny přilehlých kaváren či restaurací. Momenta, Podobrazy, PF Café, SKØG a další musí dělat v tomto období výjimečně dobrý byznys, protože svařák nebo punč Vám jistě připraví také a téměř určitě bude daleko lepší než venku. Kočkafé Schrödinger má pak na mříži od pasáže samostatnou a lehce poťouchlou ceduli informující kolemjdoucí, že i Brněnské Vánoce lze trávit v teple. A má recht! :-)

[nemrava]

62

Zapaluji si cigaretu z okna i přes výslovný zákaz na dveřích. Pozoruji proudící vršky deštníků, jak se míhají v ulicích probouzející se stověžaté metropole. Poprchává. Čistím si zuby, oplachuji obličej, vykonávám ranní potřebu se strojenou precizností. Rovnám si materiály do brašny. Naposledy kontroluji diář. Mám ještě hodinu k dobru. V kanceláři mám být až za hodinu a půl. Poslušně zastelu, ačkoliv mi říkali, že nemusím. Pokojské připravím ručníky, přestože nemusím. Oblékám si košili, vážu si kravatu a zamykám hotelový pokoj číslo šedesát dva.

Vcházím do hotelové haly, kde se podává snídaně. Usedám ke stejnému stolu jako včera, jako předevčírem. S ostatními strávníky si vyměňuji zdvořilé, tiché a nicneříkající úsměvy. Snídám smažená vajíčka, která zapíjím pomerančovým džusem. V hale zní pouze cinkot skleniček doprovázený jazzem z reproduktorů. Připomíná mi to lacinou imitaci kravaťáckých filmů, na které jsem se s údivem koukal jako malý a které jsem nechápal. V salónku si zapaluji další cigaretu a usrkávám kávu. Vedle mě jsou další dvě nikotinové oběti. Mlčíme. Všichni dřímáme v jedné ruce kávu a v druhé mobil, kde kontrolujeme všechno a všechny.

Vycházím ven do sychravého rána. V metru pouštím sednou postarší paní. Zvláštní, kolik je v jednom vagónu lidí a zároveň jaký klid a ticho zde panuje. Vystupuji o zastávku dříve. U východu dávám do špinavé rukavice dvacetikorunu. Kývnutím mi šedivý dlouhovousý pán poděkuje. Za ten autentický projev vděku to stojí. Přestalo mrholit. Courám se do kanceláře. Všichni jsou již na svých místech. Vyndám svůj noťas a připravuji si prezentaci. Nasadím umělý úsměv a začnu barvitě představovat svojí analýzu a plán, jak okrást ostatní a udělat z nich živé trosky, na kterém jsem do rána pracoval. Sklízím potlesk a uznalá slova. A v duchu se sám za sebe stydím. Následuje brainstorming, arogantní hra bandy životních analfabetů na intelektuály. Obědvám sám v místní kantýně. Stovka lidí, stovka individualit, stovka chutí zredukovaných na osm poledních jídel. Po obědě pozoruji prezentace ostatních. Snažím se vypadat, že mě to zajímá, ale stejně si kreslím do diáře zvýrazňovačem srdíčka do dní, kdy bude doma. Vím, že se neuvidíme. Stejně tak ale vím, že bude doma. Ta naděje. To je to.

V šest večer je školení u konce. Loučím se s dočasnými přáteli a vyjíždím do centra. Kousek od Florence se setkávám se starým kamarádem. Uvolněná konverzace nemá dlouhého trvání. Po chvilce je infikována sebelítostí a naříkáním. Uvědoměle se snažím říkat něco povzbuzujícího, nebo alespoň ne tak debilního a hnusnýho, což je přesně to, co celou svou existencí chci udělat. Večeři zhltnu co možná nejrychleji, abych si mohl vymyslet další nevinnou lež, která mne vysvobodí tak jako již tolikrát. Daří se a odcházím na metro.

Vstupuji do hotelového výtahu. Proti mně stojí kluk, dost možná už muž. Má sčesané vlasy do patky. Přesně tak, jak to diktují současné módní výstřelky a magazíny. Vousy má decentně zastřižené a opečovávané. Je oblečený do šedivého kabátu, pod kterým je vidět černá košile a na těsno utažená bílá kravata. Košili má zastrčenou do černých upnutých džínsů, kterým dominuje výrazná kovová spona opasku. Černé boty jsou precizně vyleštěné. Mlčí a prohlíží si mě stejně jako já jeho. Je to ten archetyp strojeného člověka, kterým jsem na škole opovrhoval. Nicneříkající, nahraditelná a přesně osoustružená součástka civilizačního systému. Degradace vznešenosti, kreativity, individuality, krásy, zkrátka celého lidství na předem nadefinovanou a načrtnutou prázdnou bytost zbaveného vlastního já a vlastního názoru.

Zvoní výtah a dveře se otevírají. Naposledy si prohlédnu muže před sebou. S nechutí naprázdno polknu. Odvracím zrak od výtahového zrcadla a vydávám se nazpět do svého hotelového pokoje číslo šedesát dva.

[howtostopkillingmyself]

Kouzlo kaváren

Neznámé němé tváře za výlohou, zastřený šum hlasů a šoupání židlí po podlaze. Vtáhne mě do sebe, obzvlášť na podzim získává největší kouzlo. Ani nevím jak, ale už si sundávám kabát a v tlumeném osvětlení hledám klidné místo v koutku. Nemusím se cítit zvláštně, že jsem přišla sama. Objednám si kávu a se zájmem pozoruji dění kolem. Tmavé dřevo a vůně kávy mě uklidňuje. Stejně jako cinkot lžiček o porcelán a závan podzimního vzduchu pokaždé, když někdo vejde nebo odejde. Venku se začíná smrákat a lidé venku si přitahují kabáty k tělu a na hlavě si přidržují klobouky. Zvedá se vítr a vzduchem poletuje barevné listí. Na okno dopadly první dešťové kapky, ale už za chvíli se mi celý svět venku rozlije v mokré cestičky na skle. Ani na něj nemusím sahat a dokážu si představit, jak je okenní tabulka studená. Těším se na svůj malý rituál, když vidím číšnici nesoucí mi mé latté. Má dlouhé vlasy, hnědé jako kávové zrno. Představuji si, že když ráno vstane, polštář voní po kávě z jejích vlasů. Usmívám se a sypu si na pěnu hnědý cukr, lžičkou ji pomalu nabírám. Mezi zuby mi křupou malé krystalky. Na stole hoří čajová svíčka v malé lampičce, která vrhá odlesky do šera místnosti. Vedle leží nápojový lístek se zohýbanými rohy a tmavě zelený ubrus s malou skvrnkou. Dřevěný stůl v sobě má tři rýhy. Vejde se mi do nich nehet. Venku prší a lidé se schovávají pod deštníky nebo se utíkají schovat. Někteří zamíří do tepla kavárny a sundávají své mokré kabáty, na zemi zůstávají malé loužičky. Klejí nad počasím a zachmuřeně se usazují k prázdným stolkům. Během chvíle se však již smějí a povídají. Vytahuji knížku a na chvíli přestávám vnímat okolí. Myšlenky mi dnes ale stále poletují v hlavě a nemají stání, takže se nemohu příliš soustředit a knihu brzy odkládám. Venku se rozsvěcují lampy. Otálím, ale pomalu vstávám a jdu zaplatit účet slečně s kávovými vlasy. Beru si svůj kabát a otevírám dveře. Naskočí mi husí kůže, venku se ochladilo. Celý svět je mokrý a ponurý, ale už neprší. Světla lamp se odráží v malých kalužích podél chodníku. Ještě naposledy se otočím za kavárnou, jejíž okna vrhají oranžové světlo do počínajícího večera.   Už teď vím, že mě jejich kouzlo brzy přivolá nazpět.

[hellriasims]

45. Jestli je Phoenix zrovna zodpovědný tatínek je dobrá otázka. K snídani dal Trishe zvířecí krekry a šel zase honem pracovat k počítači. Když k němu pak dolehne cinkot prázdné misky o podlahu, ví, že je čas si se svou dcerou hrát. Trisha miluje být letadlo. Tatínek s ní tedy háže do všech možných směrů. Naštěstí jen když to nevidí Esther. Když se vrátí Esther z práce, přiběhne za ní obvykle Trisha s kartičkama či knížkou a chce se něco učit.

[jonmagor]

Úděl

 „Děkuji, že jsi dnes zaskočila. Pomoc se vždy hodí.“  „Já díky – jsi trpělivý, když učíš.“   Eliáš, vrchní číšník v malém podníku Začátek i Konec, vkročil do nevelké kuchyně za barem, kam drobná dívka donesla poslední kouisky nádobí.   Umýt, setřít a rozloučit se.   Dívka se jmenovala Jane. A před pár hodinami vkročila do kavárny s tím, že chce mermomocí pom��hat.   Eliáš ve své bílé nažehlené košili a útlé oblekové vestičce neodporoval. Znal dívčiny přátele a jisté tušení tam vzadu v zátylku mu napovídalo, že by měl nabídky využít. Jednalo se o onu intuici toliko vlastní úspěšným podnikatelům, jež v pravou chvíli připomněla, že i poněkud sílenější risk může býti ziskovým. Nebo minimálně vyústit v humornou vzpomínku.   Zasvětil tedy dívku do ikonické pochoutky zdejšího zařízení: čokoládového dortíku. A Janin prvotní výtvor nedopadl vůbec špatně.   Eliáš dovedl číst v lidech; poznal, že dívku čeká nějaká lapálie. Potíž, u které si nebyla jistá, jak se z ní vrátí. Neptal se na podrobnosti; jak znal její přátele, nejednalo se o nic dvakrát bezpečného.   Jane pravděpodobně jen chtěla odejít se vzpomínkou na obyčejné, všední štěstí a radost.   „Jsem rád, že jsi spokojená.“   Pokývla.   „Moc. Chtěla jsem zkusit, jaké to je… mít… účel. Volání. Smysl. Svůj vlastní.“   V Eliášových očích se krátce zablesklo . Chvílí se kuchyní ozýval jen cinkot omývaného nádoby a šustění utěrky v Janině ruce.   Když konečně promluvil, nezvedl od práce hlavu. Ani se na dívku nepodíval.   „Pokud v životě opravdu žádný nemáš – pojďme jej najít.“   Jane se zarazila. Její prsty nejistě sevřely lem morké látky, jíž leštila stopku vysoké sklenice. Zadívala se do ní a smutně se pousmála.   „Co když… co když ale žádný není?“   Eliáš se otočil. V ruce talířek, na něm vidličku a kousek čokoládového dezertu. Poslední kousek Janina prvního prodejného výtvoru.   „Tak jej vytvoříme. Spolu.“

[autoring]

Cinkot cenných kovů je příjemný a hodlají mu pomoci i muži z českého kamionu.

[slecnapise]

Ľudstvo vyhráva zlatú medailu.

prvé miesto za netoleranciu

egoizmus na prvej priečke,

stačí už len pridať ignoranciu.

Vpúšťate do svojich zdanlivo šťastných životov

cudzích,

zatiaľ čo oni sa ten svoj snažia uchopiť

medzi riadkami.

Topiac sa medzi prázdnymi sľubmi a slovami.

Tu a s tým som bol,

Kávička, koláčik, materiálne potešenie,

Peniaze, predsudky a prázdne sľuby.

Vystavte si ich vo svojich výkladných skriniach

Predstáv o tom, aký je život ťažký,

lebo máš len 2% baterky.

Nie je tu wifi, nemám signál.

Ako dám svetu vedieť,

že som stále nažive?

že dýcham, že vidím.

Nestačí, že som v pohybe.

Agresia, depresia

a budík s názvom nevládzem

ignoruješ v pozadí. 

Je to napísané malým písmom,

ktoré nikto nečíta.

Súhlas, ktorý mení život,

potvrdím ho jedným klikom.

Viac live ako vodopád pocitov

je už len cinkot instantného dopamínu.

Tak poď si poň.

Šliapeme si po hlavách,

tlieskame tomu, kto vytrieska viac.

Plávame v smútku

s hormónom šťastia na dosah.

Topíme ho v alkohole,

to je tá správna cesta.

Šliapeme si po hrudiach,

vytrhávame si srdcia,

ktoré doma vystavujeme

akoby to boli trofeje.

Chcem vyvracať ľudstvo,

vypláchnuť si od tej pachute

zverstva ústa.

Stratiť sa vo svete pustom

zahaliť sa do bubliny,

Kde slová nie sú len zhlukom

zvláštnych zvukov.