#bylo by to výchovný

[muz-s-kompasem]

Chci vidět detektivku, kde oddělení vražd všude jezdí hromadnou dopravou.

[skautske-pocatky]

Beroun

Jedněmi z účastníků zářijového kurzu pro učitele byli profesoři berounského gymnázia Pakosta a Seifert. Právě tělocvikář Pakosta hned týden po kurzu (6.10.) zorganizoval první vycházku na Tetín, které se zúčastnilo na 100 žáků. Spolu se Seifertem následně vedl místní žáky o jejichž činnosti se ve výroční zprávě školy píše: “Žáci, počtem 30 účastnili se polních her...S tábořením ve volné přírodě (ve dne) podniknuty vhodné pokusy, které se setkaly s velikou radostí u žactva. Při táboření občerstvovali se žáci jídlem z domova přineseným, pekli brambory v ohni a i sami jídla si upravovali...Výchovný význam skautů objevil se při těchto prvních pokusech, zejména když žákům bylo vyloženo, jakým má být dobrý skaut, jak si má vždycky vésti v životě…”

[lenkabenka]

. jak se u nás ZASE vzdoruje .

Blíží se konec roku a mnozí z nás se nemůžou dočkat, až odbije posledního prosince půlnoc a tenhle převratný a s prominutím pěkně pojebaný rok skončí. Reálně asi všichni víme, že na kalendář ten náš slavný vir nehraje, takže to možná příští rok bude stejně na hovno, jako letos, ale stejně si dovolujeme doufat. Já tedy určitě.

Tenhle blog nebude o Covidu. Tomu se věnují ty Internety neustále, a co se mě týče, tak si už nějakou dobu ordinuju tvz. informační dietu. Jako u každý diety to ne vždycky vyjde a sem tam ujedu, ale celkově se snažím nečíst každý den zprávy a nedrtím se tím, kolik přibylo nakažených a v jakém stupni je zrovna ten čokl barevnej. Jen velmi stručně podotknu, že tahle doba covidová je pro mě ne zcela temná, naopak v některých oblastech mne poměrně zásadním způsobem osvítila a ukázala mi, kterak fungují lidské vztahy v době krize a nepohody. Síla tohohle virusu spočívá nikoliv v jeho nakažlivosti, nýbrž ve schopnosti devastovat lidské vztahy a všeobecnou solidaritu a humánnost, kterou v sobě máme všichni, chtě nechtě zakořeněnou (kdo z Vás nedaroval ani korunu na nějakou sbírku na FB, myslím, že každý jsme si někdy odpustili krabičku cigaret nebo nový boty a poslali to tam) a která momentálně dostává docela na prdel. Já sice moc Michala Davida nemusím, ale v jednom má pravdu, že pár přátel stačí mít a já jenom dodám, že těch pár přátel, co mám já, tak jsou fakt nejlepší, co jsem si kdy mohla přát a děkuju Vám. Za všechno. A hlavně tobě, Ivanko. Tobě nejvíc, protože tebe mi seslalo samo nebe.

Tak o čem teda budu psát, viďte. Inu, ještě stále, v tomhle momentu, netuším. Ale takhle z fleku mě napadá téma OBDOBÍ VZDORU, KTERÉ ASI NIKDY NESKONČÍ. Ano, musela jsem to napsat velkými písmeny, protože to u nás zase vypadá, jak když tu denně vymítáme ďábla.

Malej L. už párkrát tohle období měl. Vždycky jsem si přečetla nějaký chytrý článek, ujistila se u doktora, že nemá žádnou vážnou nemoc, která tohle určitě způsobuje, pobrečela si tak vehementně, až jsem se ráno v zrcadle nepoznala, a život šel dál. Po pár týdnech se asi dítě vyčerpalo, nebo si dalo tajnou schůzku s ostatními dětmi a domluvily se, že rodiče nechají pár měsíců v klidu a pak to rozjedou znova, nevím. Každopádně to, co se děje teď je hodně sofistikovanej upgrade všech jeho dosavadních vzteklých epizod dohromady. Někdy si říkám, že jsem ráda, že na sociálce pracuju, až tam na nás přijde oznámení, že naše dítě na nás hystericky řve, že nás nemá rádo a ať jdeme pryč, ale nejdeme pryč, ale jdeme a zavřeme dveře, ale nezavíráme ty dveře…ehm, nechala jsem se unést. No, že prostě až na nás přijde oznámení na sociálku, že se tu dějí hrozný výchovný zvěrstva, že mě snad kolegyně v práci nebudou moc soudit a vzpomenou si, že v práci jsem poměrně klidnej a vyrovnanej člověk. Za celou dobu mého života s L. jsem mu nikdy neřekla, že ho nemám ráda. Ani když mě hodně, hodně, ale fakt hodně sral. Prostě matka příroda mě asi dobře naprogramovala, a i ve chvíli nejhorší krize si říkám, že ho stejně miluju. Malej L. naproti tomu velmi důrazně vykřikuje, když jsem s velkým L. tak nehorázně zlí rodičové a říkáme mu, aby si uklidil hračky, že nás nemá rád! Že nás nemá VŮBEC rád! Tudíž nevím zcela jasně, kde k tomuhle přišel, jak ho, to malé stvoření, napadne, že když někomu řekne, že ho nemá rád, že ho to moc nepotěší.

V mojí hlavě jsem si tak na 89% jistá, že dovedu svoje dítě za každých okolností uklidnit. Dřív to bývalo 96%, ale to byl menší a já ho kojila, takže jsem měla na něho páku jako hrom. S každým vzteklým záchvatem se moje jistota chvěje v základech a musím říct, že naše dítě je opravdu ukázkový kozoroh. Mohu potvrdit, že i kdyby to mělo trvat dvě hodiny a znamenat litry prolitých slz na obou stranách, L. bude sedět, tvářit se nehorázně nasraně a ty hračky, prostě neuklidí. Pokud ho informuji, že odcházím (myslím tím do obýváku, ale v jeho hlavě to je představa, že si jdu zabalit a letím na Aljašku), tak hystericky křičí NE a visí mi na triku. Jakmile setrvám, vrací se zpátky na místo a bez zaváhání pokračuje v uraženém postoji, kdy uklízet nebude, zároveň ale nesouhlasí s tím, aby hračky za a) odnesl skřítek, který si neuklizené hračky odnáší do své skrýše, b) hračky dostalo nějaké jiné dítě, které si jich bude vážit a uklízet je po sobě a za c) se naštvu, vyrvu z okna síť proti hmyzu a ty hračky mu vyhodím ven. Věřte mi, že jsem vyzkoušela každou dostupnou strategii. Na některé nejsem hrdá (např. na tu, jak jsem po dvou hodinách rezignovaně vzala tu nejméně používanou část lega, která tam možná ani nepatřila, a vyhodila ji demonstrativně do koše), na jiné naopak nostalgicky vzpomínám, poněvadž jsem to ustála a ani jsem nezvýšila hlas.

V mojí představě se jde na všem domluvit. Mám to tak obecně v životě, že věřím, že všechno se dá vykomunikovat, nejlépe však bez vášní, v klidu a především slušně. Pokud se schyluje ke konfliktu, nebo konfrontaci a mohlo by se stát, že mě nedejbože nebude mít někdo rád, jsem ve stresu a snažím se to hezky urovnat, uhladit a hlavně aby všichni byli spokojení. A moje dítě mi dává velmi jasně najevo, že tahle moje strategie je nedospělá, v praxi nepoužitelná a pokud jsem přesvědčena o tom, že jednám s úctou a hlavně oprávněně, pak bych měla být v pohodě s tím, že se to lidem nebude líbit. A malýmu L. se to sakra nelíbí. A já ho chápu, opravdu. Boha mně se kolikrát nechce uklízet, ani vařit, ani prát, někdy ani vstát a vyčistit si zuby, ale nakonec jdu. Ano, můžu být úplně cool matka a prostě mu říct, hele dobrý, tak si to neuklízej, nech to ležet, je to tvůj pokoj, tak si tu žij, jak potřebuješ. Jenže já bych byla ráda, aby moje dítě vyrostlo v člověka, který po sobě uklízí, respektuje, že v životě prostě bohužel některé věci dělat musíme, i když nechceme a pokud se někdy třeba dá s někým dohromady, tak by bylo fajn, aby ho ta buchta nebo chlápek neopustili, protože je totálně společensky zaostalej.

Takže ne že bych se v tomhle článku snad dobrala nějakého závěru či poučení. Závěr totiž žádný zatím není. Někdy to u nás skončí tím, že malej L. dostane na zadek, někdy tím, že po několika trýznivých minutách přemýšlení, zda je to rozumné, se L. rozhodne, že teda využije nabídku mámy a nechá se obejmout, pohladit a vysvětlit si, že tohle nebylo dobrý, to vůbec nebylo dobrý, to už nebudeme opakovat, páč to vůbec nebylo dobrý. To objímání, to je moje specialita. To já mu nabízím často, jestli nechce obejmout. Já totiž fakt věřím tomu, že když ho obejmu, až se vyvzteká, že pochopí, že se mi sice nelíbilo to, co se dělo, ale taky ho přijímám takového jaký je a miluju ho, i když se chová úplně na pěst. Tuhle se mi zdálo, že to přineslo své ovoce. Lehce jsem si pobrečela, když jsem zjistila, že neuběhnu ani kilometr v kuse, aniž bych neumřela na dechovou nedostatečnost, a malej L. se mě zeptal, jestli nechci obejmout, a že mě má rád, i když neumím běhat.

Závěrem tedy. Období vzdoru je fakt náročný čas. Nevím, jak ho zpracovat a i když jsem zkoušela Nevýchovu, tak malej L. statečně odolal. Občas se mi povede situaci zvládnout tak, že si pak musím dát skleničku vína, napůl proto, aby se ocenila, že jsem fakt master king a mistr spinjitzu, jak jsem to zvládla a napůl proto, že se musím uklidnit, protože se ještě trochu klepu vzteky. Jindy se mi to zvládnout nepodaří a křičím a trošku i brečím. Někdy se dokonce směju (ale na tajnačku), protože vidět čtyřletý dítě, jak nasupeně mrská lego po jednom kousku zpět do krabice, je opravdu vtipný. A když na mě křičí, že mě nemá rád, tak se ho zeptám, jestli je to pravda, nebo to říká jenom ze zlosti, tak, asi aby zachoval dekorum, na mě zařve JÁ TĚ MÁM RÁD GRRRRRUUAAAAAA! A já mu říkám, že ho mám taky ráda, i když se chová nehezky. A o tom to podle mě je. My dospělí asi taky potřebujeme vědět, že nás naši blízcí mají rádi, i když se kolikrát chováme jako úplní kreténi.

 Mějte se krásně. Moc nám všem přeju, abychom se jednoho dne, nejlépe krásného, slunečného, probudili do světa, jakým si teď, v tuhle chvíli, přejeme aby byl.

 Lenka

[amartinfletcher]

Sebevědomé dítě umí slušně říct: Tohle dělat nechci. Co dál?

Sebevědomé dítě umí slušně říct: Tohle dělat nechci. Co dál?

„Rád bych tě pochválil, ale nemám za co!“ Anebo „Wow, tohle bylo fantastické!“ Ani jeden z těchto přístupů ke zdravému sebevědomí nevede. Co vám ale pomůže, aby bylo vaše dítě co nejlépe vybavené do života?

Možná vás to zklame, ale ani jeden „výchovný styl“ či nejnovější módní kurz na to není. Podle psychologa a kouče Viléma Urbana „stačí“ fungující rodina, kde si na děti umíte udělat čas. Zní…

[divokaliska]

Mezi námi matkami

Po delší době jsem opět pocítila potřebu se vyjádřit. Dělám to spíš pro sebe, abych si utříbila myšlenky, srovnala si v hlavě, co vlastně chci. A také pokud mě zrovna přepadne nějaký silný pocit či prozření, chci si to zapsat a přečíst, až budu zase váhat a nebudu vědět kudy kam. V neposlední řadě doufám, že i tento článek si najde svého čtenáře, který zrovna třeba neví kudy kam. 

Za ty čtyři roky soužití s mými dětmi (od počátku prvního těhotenství) se celkem intenzivně učím nesoudit. Nesoudit uspěchané ukřičené maminky na ulici, nesoudit ty, co vypadají, že myslí hlavně na sebe a s dítětem by se nejraději viděli tak hodinu denně, nesoudit nevhodné slovní obraty, kterými rodiče na veřejnosti své dítě ponižují, nesoudit ty, kteří se chtějí vyspat, sem tam opít, mít klid, mít hodně klidu, nesoudit ty, které krmí své děti kinder vajíčky, zbavují se jejich dotěrnosti tabletami nebo jim obouvají boty, které vedou k nezdravé chůzi a cpou je tabletkami, které nemají se zdravím nic společného, nesoudit ty, které jsou pro ostentativní kojení, ani ty, které po porodu sáhly po lahvičce. Přirozené je totiž to, že každá matka chce pro dítě jen to nejlepší. A i když tomu na první pohled nevěříte, je to tak. Žena musí být snad jedině opravdu duševně nemocná nebo závislá na narkotikách, aby své dítě odvrhla a nenáviděla. A i takové žena si zaslouží pomoc, pokud o ni jen trochu stojí. Protože i ona má na to být nejlepší matkou svému dítěti. Když jsem poprvé otěhotněla, celý svět se začal točit kolem nastávajícího mateřství. Musí být přece dokonalé. Biobavlna, žádná chemie ani v pracím prášku, stoprocentní nošení, stoprocentní kojení, stoprocentní bio, eko, ezo, chia, paleo matka. Musím přece vychovat zdravého sebevědomého jedince, který bude empatický k ženám, bude citlivý a zároveň pevný, bude mít v sobě přirozené environmentální vnímání, bude mít silně vyvinutý smysl pro zodpovědnost a spolehlivost, nebude ovládán strachem, k velkým životním překážkám se bude stavět pokorně a rozumně a tak dáááále a tak dáááááále!!!!! A když jsem zahlédla v tramvaji matku dvou dětí, která se dlaní držela za svou mastnou hlavu a při tom okřikovala své ratolesti přímo topící se ve smíchu a rošťárnách, že už jich má obou plné zuby a ať už jsou sakra zticha a sednou si na místo nebo jim tam přede všemi nařeže, začal mi v hrudi poskakovat takový ten rozrušený panáček: “Jak můůůůže? Jak jen ta ženská může takhle mluvit se svými dětmi? S takovými dary z nebes? A má hned dvě! Jiní nemohou mít žádné! Copak si to neuvědomuje? Proč si takoví lidé dělají děti?” Dnes by ve mně ten panáček neposkakoval. Zjistila jsem, že fakt stačí jen tak nablble předat úsměv, možná nějaké to rychlé vřelé slovo a nehodnotit ani v myšlenkách. Nikdy totiž nevíte, co má ta žena dnes za sebou. A protože já mám teď s kluky výbuchy vzteku, křiku, netrpělivosti a podobných kiksů hromadu denně, tak se k té vzpomínce občas vracím a říkám si, že by ta žena klidně mohla být tak skvělá máma, že by mi třeba i poradila co se sebou. 

Je přirozené, že mám touhu zasáhnout, poučovat, přesvědčovat, kdykoliv se setkám s nevhodnými přístupy ve výchově dětí. Ovšem to je další věc, kterou se učím: vyslechnout, neopovrhovat a nedělat hned závěry, nabídnout můj pohled na věc. A pokud o něj není zájem, zcela to respektovat. Jsem si totiž jistá, že i maminka, která například nechává své dítě vyplakat před spaním samotné v dětském pokojíčku, protože kdesi četla, že je to skvělá metoda, jak dítě NAUČIT spát, má za to, že dělá pro své dítě jen to nejlepší. A také jsem si jistá, že jí to trhá srdce, když slyší ten usedavý pláč a že jí něco uvnitř říká, že tohle nevypadá jako skvělá metoda. Ale dle instrukcí z knihy nebo článku ví, že musí vydržet. A že pak všechno bude lepší a lepší. Maminka mé kamarádky mi řekla, že tohle je klasický příklad ztráty intuice. Mnohdy stačí v ženě probudit ten cit pro svou vlastní intuici: “A jak to prožíváš ty, ten dětský pláč? Cítíš, že je to takhle v pořádku?” A nechat ženu dojít si k tomu sama. Myslím, že si každá z nás zaslouží respekt a láskyplné zacházení. A to nejen od svého muže, ale i od kamarádek. Reakce typu: “A víš, jak tím svému dítěti ubližuješ? To já bych teda nikdy neudělala. Nechci, aby z něj byl vystresovaný jedinec. Si o tom něco laskavě přečti.” není uctivá ani nápomocná. Spíše vypovídá něco o nás. Takto se hned prezentujeme jako dokonalé matky, my to přece neděláme (!), my děláme vše správně, poukazujeme na chybu jiných a ihned opovrhujeme. Ve skutečnosti se za tímto ať přímým či vnitřním soukromým hodnocením ukrývá jen a jen naše nedostatečnost a stud. Ano stud. Protože jakmile my uděláme chybu, plácneme dítě přes zadek, nespravedlivě na něj zakřičíme, hned si to odůvodníme: “Je toho na mě dneska už hodně a můžu taky občas křičet.” a považujeme to napovrch za korektní jednání. Ale něco uvnitř nám říká, že to tak není a my se za sebe začínáme stydět, sebeláska pokulhává. Ovšem pokud vnímáme sami sebe, pozorujeme naše pocity, přiznáme si chybu, přiznáme ji dítěti, a odpustíme si vzájemně i my samy sobě, nedokážeme pak odmítavě reagovat na každý špatný přístup k dětem v našem okolí. Jsme vnímavější a citlivější i vůči okolí a hlavně i vůči svým vlastním dětem. Chceme, aby z něj byli poctiví vyrovnaní lidé. Ale sami jsme k sobě tak nepoctiví a nespravedliví k okolí. Jak můžeme dítě učit nápodobou? Celá výchova dítěte je založena dle mého na jedné zásadní věci: na změně sebe sama až do té podoby, jakou bychom chtěli dosáhnout u dítěte. 

V době Instagramu, kdy se leckterá maminka prezentuje jako dokonalost sama (což má mnohdy za následek, že ty reálné maminky s mastnými vlasy, ušpiněným trikem pět dnů nošeným, bolavými zády apod. jen číhají, až ta dokonalost sama udělá nějaký kiks a smlsnou si na tom: vy nosíte dítě v nosítku čelem dopředu? nůž dětem do ruky nepatří! tohle se u v vás opravdu jí běžně?) je těžké nesoudit, nezávidět, nehodnotit, neopovrhovat. Kdo říká, že ani k jednomu nikdy neinklinoval, inklinuje ke lži. Sdílet dokonalost je dnes velkým trendem a podle mě ne příliš laskavým.  Já miluji jeden profil, jmenuje se Sebevědomá rodina. Monika a Martin mají 5 dětí. Monika je úžasná kontaktní maminka, ale s širokou veřejností sdílí vše, nejen projevy lásky ke svým dětem, ale i trápení nad sebou samou, že u ní vše není dokonalé jak by chtěla. Sdílí své myšlenky kladné i záporné. Je pro mě inspirací. A zrovna ona na tohle téma nedávno vložila komentář: “Před pár lety jsem viděla na svatbě kamarádky ženu, která měla tak půlroční miminko a furt mu cpala flašku s umělým mlékem a já jsem ji v duchu soudila za to, že nekojí, že to aspoň nezkouší. A pak jsme se setkaly pohledy a daly se do řeči. A já zjistila, že ta ještě před 5 minutama neschopná krkavčí máma, je nejúžasnější žena pod sluncem, náhradní pěstounka, která to miminko už několik měsíců vysekává ze závislosti na pervitinu, kterou dostalo do vínku od své biologické mámy, která jej po porodu opustila.”

Přišlo mi úžasné, jak se pohled na člověka může rázem proměnit, když ho nepozorujete zpovzdálí, ale vstoupíte do jeho života. Říká se: Než mě začneš soudit, vezmi si mé boty. Samozřejmě ne vždy se ten pohled obrátí takto radikálně. Někdy se vám žena jen svěří s tím, že jí bylo celé kojení nepříjemné, bolestivé, přestala s tím hned po porodu a je teď spokojená a tím pádem může být spokojený i potomek. Respekt a odstup, to nám často chybí. Myslíme si, že se nás hned všechno týká a máme patent na rozum i na řešení situace. A z toho pak vychází všechna ta negativní hodnocení, která do ovzduší vypouštíme. Ale dýcháme je hlavně my a pak naše děti! A je to ten výchovný přístup, který jsme si pro ně představovali? Všechny změny v myšlení, přístupu, chování bychom však měli dělat primárně pro sebe. Ne pro muže, pro šéfa, pro psycholožku, pro děti, ale pro sebe. Ovšem můžeme si gratulovat, že děti máme, ty totiž při těchto změnách mohou být našimi hnacími motory. 

[autoring]

Když jste společnost, která nabízí aftermarketové tuningové výfuky, musíte zaujmout něčím vážně působivým A to tohle video na výfuk Fi EXHAUST rozhodně je. Možná i pro jeho (ne)výchovný efekt…

Ve videu, které spíše připomíná začátky filmové série Rychle a Zběsile, uvidíme dvojici supersportů Mercedes-AMG GT R a Lamborghini Huracan LP610 a dvojici řidičů, respektive řidiče a řidičku v krátké sukni. Obě auta se spolu prohánějí po nočním městě, nikoliv zrovna pomalu a podle dopravních předpisů.

V jedné z ulic minou policejní auto, které se samozřejmě ihned rozbliká a vydá se za nimi. Jenže… tak��ka šest stovek koní v každém z aut znamená, že se policejní minivan dlouho držet nebude. Obě sportovní auta policistům ujedou. Věřím tomu, že kdyby se mělo podobné video vysílat v britských televizích, vydrželo by tam, než by bylo zakázáno, možná tak půl dne. Mně se ale líbí…

Příspěvek Reklamní spot, ve kterém Mercedes-AMG GT R a Lamborghini ujedou policii? Jasně, podívejte se pochází z auto-mania.cz

[davidkonecny]

Když jsme se v roce 1996 (?) vraceli z USA do tehdy ještě úplně nové České republiky, vzali nás rodičové drazí na výchovný film do již neexistujícího kina Morava (naproti již neexistujícímu kinu Jadran v Krpoli). Nevím, zda to bylo jako výchovný film vlastně zamýšleno, byla to prostě pohádka kde zloduch Lotrando (Peca) přepadal v lesích poctivě pracující lid (ještě tam byla i princezna, snad sultán, taky Arnošt Goldflam pravděpodobně v roli židovského obchodníka s něčím, etc.), nicméně jediné co si pamatuji byla právě slova starého Lotranda, který mladému Lotrandovi těsně před tím, než k stáru vypustil duši, dal zásadní životní radu: A hlavně synku nepracuj. Od té doby se tím snažím řídit co to jen jde (občas to nevychází, ale snažím se).

[skautske-pocatky]

Jak jsme začínali

Český skauting nemá své jasné datum vzniku, šlo o postupný vývoj, který začal před prázdninami roku 1911 a byl zakončen prvním táborem v blízkosti hradu Lipnice o prázdninách roku 1912. Tento rok, kterým vše začalo, budeme sledovat v našem blogu ke 110.-111. výročí vzniku Junáka. Za pomoci dokumentů, vzpomínek, novinových článků a obrazových záznamů pocházejících ze Skautského archivu, Skautského institutu a z dalších zdrojů.

Do léta 1911 jsou Češi scoutingem téměř nepolíbeni. I když v Anglii už toto hnutí několik let plní stránky novin a hlásí se k němu statisíce kluků, u nás o něm ví jen znalci. Většinou z pedagogických a cestovatelských kruhů. 

Převážně šlo ale o kusé informace, které scouting nechápou jako ucelený výchovný systém. Někteří ho ztotožňují s předvojenskou výchovou, jiní s campingem či sebevýchovou. Dokladem je jedno z mála veřejných sdělení v tisku: fotografie Baden-Powella v Českém světě z jara 1910 (viz obrázek).

Asi nejdále byl na jaře 1911 František Hofmeister, pedagog, která nedlouho před tím pobýval v USA, kde se seznámil i se scoutingem. Ten spolu s dalšími směry americké výchovy vetknul do základů Americké kolonie pro mládež, kterou otevřel v Rožmitále pod Třemšínem a bude o ní v budoucnu ještě řeč.

V té době o něm jistě věděl i Antonín Benjamin Svojsík. Reformní profesor, zajímající se už mnoho let o všechny pedagogické novinky, především v tělocviku. Byl zároveň jednatelem Svazu spolků a přátel tělesné výchovy mládeže, která pečlivě sledovala a zaváděla vše nové na tomto poli.

Dalším, kdo s Baden-Powellovým hnutím měl své zvláštní úmysly, bylo Rakousko-Uherské Ministerstvo kultu a vyučování, kterému se pro vojenský charakter zalíbily některé z prvků scoutingu a rozhodlo se je vtělit do nových osnov. Už tehdy byl u nás k dispozici i německý překlad knihy Scouting for Boys - Das Pfadfinderbuch.

Od června 1911 ovšem nabírá vývoj ještě daleko větší obrátky...

[prazskytankista]

Kalousek se naštval na televizi. „V p*deli,“ padlo také

Miroslav Kalousek vyťal výchovný políček televizní stanici CNN Prima News. Ta si dovolila vydat anketu pro své diváky, kde se jich ptala, zda by souhlasili s trestem doživotí pro žháře, který zapálil byt v Bohumíně. A od Kalouska okamžitě přiletěl ostrý vzkaz na Twitteru: „To myslíte vážně?“ I navzdory Kalouskovi však anketa dopadla celkem jednoznačně. Kdyby bylo na divácích, žhář by se asi ven už jen tak nepodíval. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kalousek-se-nastval-na-televizi-V-p-deli-padlo-take-633432