#antidepresivi

[zdravljeirecepti]

Čaj od kantariona protiv depresije i anksioznosti

[kocourmokroocko]

Pokud někdo taky máte jiný prášky na ráno a večer a pohrávali jste si s uličnickou myšlenkou, co by se stalo, kdybyste je prohodili, tak já si onehdá poplet noční antidepresiva s denními antidepresivy a bylo to v mojí hlavě, jako když natáhneš plechovou žábu na klíček a zamkneš jí do vitríny s broušeným sklem

Zůstaňte s námi pro další neuvěřitelné objevy na poli psychologických hororů, nemáte zač ♥

[mujsilenejdenik]

Moje soukromé ABC psychofarmak aneb Co všechno jsem už zobal

C

C je pro Citalec. Jedná se o běžné antidepresivum, které může předepsat i praktický lékař. Pro mě to byla úplně první zkušenost s antidepresivy - předepsala mi ho známá internistka, když jsem byl na vysoké škole a začaly se u mě projevovat nepříjemné stavy jako úzkosti, skleslost až s náznakem deprese.

Tahle známá internistka byla svého času něco jako náš rodinný lékař. Chodil jsem s ní takřka se vším. Nejprve jsem k ní přišel práv�� z důvodu, že se necítím úplně dobře. Vyšetřila mě horem dolem, ale nic na mě nenašla. Postěžoval jsem si jí, co mě trápí a právě ona byla první člověk, který vyslovil, že moje problémy by mohly souviset s psychikou. A předepsala mi Citalec.

Je to už hodně dávno, takže na účinky léku si už přesně nevzpomínám, ale asi mi pomohl trochu se vyklidnit. Užíval jsem ho vlastně až do doby, než jsem začal chodit na psychiatrii. Tam mi bylo řečeno, že moje známá, co by internistka, se do toho neměla míchat a na psychiatrii mě poslat rovnou. Každopádně vím, že to myslela dobře a jde o věc názoru.

Jedinou “nevýhodou” Citalecu, jako i jemu podobných psychofarmak, je, že trvá cca tři týdny, než tzv. najede. Takže na jeho účinky si chvíli počkáte.

[nukaseeds-cz]

Konopí a antidepresiva: Vyznat se ve složitých vzájemných vztazích

V tomto obsáhlém článku se vydáme na cestu k pochopení složité souhry mezi konopím a různými antidepresivy.

Vzhledem k tomu, že se oblast léčby duševního zdraví neustále vyvíjí, lidé, kteří hledají úlevu od deprese, často zkoušejí různé možnosti, včetně užívání konopí. Toto zkoumání vyvolává důležité otázky týkající se interakce konopí s různými antidepresivy. V tomto obsáhlém článku se vydáme na cestu za pochopením složité souhry konopí a různých antidepresiv a prozkoumáme možné přínosy, rizika a úvahy.

Rostoucí výskyt deprese: Globální výzva

Deprese je globální problém, který postihuje miliony lidí na celém světě. Zatímco konvenční antidepresiva zůstávají hlavní možností léčby, někteří jedinci se obracejí ke konopí a hledají alternativní nebo doplňkovou úlevu.

1. Složité mechanismy konopí:

Konopí obsahuje mnoho sloučenin, z nichž nejznámější jsou delta-9-tetrahydrokanabinol (THC) a kanabidiol (CBD). Tyto sloučeniny interagují s endokanabinoidním systémem, složitou sítí receptorů v mozku a těle, a ovlivňují náladu, vnímání bolesti a další.

2. Potenciální přínosy konopí při depresi:

Někteří jedinci uvádějí, že konopí jim přináší úlevu od depresivních příznaků, jako je zlepšení nálady, snížení úzkosti a zlepšení relaxace. Tyto účinky jsou přisuzovány interakci mezi kanabinoidy a endokanabinoidním systémem.

3. Antidepresiva:

Antidepresiva, jako jsou selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) a inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu (SNRI), působí tak, že zvyšují dostupnost určitých neurotransmiterů, především serotoninu a noradrenalinu, v mozku. Jsou považovány za standardní léčbu deprese.

4. Vzájemné působení konopí a antidepresiv:

Orientovat se ve vzájemném působení konopí a antidepresiv je podobné jako procházet složitým bludištěm. Potenciál interakcí vyžaduje pečlivou pozornost, přičemž nuance závisí na konkrétním léku, individuální fyziologii a dávkách. Tyto interakce mohou ovlivnit metabolismus a hladinu antidepresiv v krvi, což může zvýšit nežádoucí účinky nebo nežádoucí reakce. Když se ponoříme hlouběji do tohoto labyrintu, nezapomeňte, že pro ty, kteří hledají úlevu od deprese a zároveň uvažují o konopí jako o součásti svého léčebného režimu, je nejdůležitější jemné porozumění. Komunikace s poskytovateli zdravotní péče zůstává majákem, který vede k informovaným rozhodnutím v tomto složitém prostředí.

5. Potenciální rizika a úvahy:

Interakce mezi konopím a antidepresivy se mohou lišit v závislosti na konkrétním léku, jedinečné fyziologii jedince a dávce konopí i antidepresiva. Možná rizika zahrnují zvýšené vedlejší účinky nebo nežádoucí reakce.

6. Význam otevřené komunikace:

Osoby, které se snaží pomocí konopí zbavit deprese, by měly otevřeně komunikovat se svými poskytovateli zdravotní péče. Informování o užívání konopí, včetně frekvence a dávkování, je zásadní pro posouzení možných rizik a zajištění informovaného rozhodnutí o léčbě.

7. Personalizované přístupy:

Interakce mezi konopím a antidepresivy není univerzální. Pro informované rozhodování je nezbytný individuální přístup zohledňující individuální anamnézu, genetiku a léčebný režim.

8. Probíhající výzkum interakcí mezi konopím a antidepresivy :

Vzájemné působení konopí a antidepresiv je předmětem probíhajícího výzkumu. Výzkumníci se snaží lépe porozumět tomu, jak mohou různá antidepresiva interagovat s konopím a zda tyto interakce představují významná rizika nebo nabízejí potenciální terapeutické výhody.

Závěr: Složitá souhra konopí a antidepresiv vyžadující opatrnost a obezřetnost

Závěrem lze říci, že interakce mezi konopím a různými antidepresivy je složitá a vyvíjející se oblast. I když někteří jedinci uvádějí příznivé účinky, potenciální interakce mezi léky a různými individuálními reakcemi vyžadují opatrnost. Otevřená komunikace s poskytovateli zdravotní péče a individuální přístup jsou pro jedince, kteří hledají úlevu od deprese a zvažují konopí jako součást léčebného plánu, zásadní.

Vzhledem k tomu, že vědecké poznatky o této souhře se neustále vyvíjejí, mohou se lidé, kteří čelí problémům s depresí, těšit na přesnější pokyny a možnosti léčby. Je nezbytné zůstat informovaný a úzce spolupracovat se zdravotnickými pracovníky, aby bylo možné činit dobře informovaná rozhodnutí při zvládání příznaků deprese a zároveň zvažovat konopí jako možnou součást řešení.

Články o konopí, konopná semena. konopné akce a slevy Nuka Seeds. Bezplatné články o pěstování konopí,zprávy o pěstování a problematice konopí a mnoho dalšího..

[med-skratki]

29/04/23

ris mi je težku, ka je oseba, ka mi velik pamin, psihičnu slabu. če bi me kdu vprašal, za koga od mojih sorodnikov mislem, de bu kdaj dekompenziral v psihičnem smislu, nikoli ne bi rekla nje. nikoli. pomoč sm ponudila, upam, da ji ne bo nerodno sprejet, če bo čutila, da rabi.

jezi me, kako se psihične težave skrivno trpa pod posteljo. se mi zdi, da naredi tabu za druge, se počutijo sami v tem. pa niso. tud antidepresivi so eni izmed najbolj predpisanih zdravil. samo kaj, ko ne veš, da lih ljudje, k iti velik pomenijo, to jemljejo. res si želim, pa bom delala na tem, da bo v moji družbi manj čudno govorit o tem. prosit za pomoč. men je nerodno povprašat za pomoč, ker bi vsak vse rad naredil sam.

[cgvijesti]

Šest namirnica koje su prirodni antidepresivi

Raznovrsna i zdrava ishrana značajna je za fizičko zdravlje, a može imati i pozitivne efekte i na psihičko. Naime, postoje brojne namirnice koje u sebi sadrže svojstva koja utiču na lučenje hormona sreće, pa se za poboljšanje raspoloženja i očuvanje mentalnog zdravlja, preporučuje da se uvrste u ishranu. U nastavku pročitajte koje namirnice mogu djelovati kao “prirodni antidepresivi”. Brazilski…

[allmothsdied]

Vytržená horní osmička, vysekaná z kosti, silný antibiotika, bolesti, a ještě silnější prášky na bolest bijící se s mými antidepresivy (vlastně by se spolu ani vůbec neměly kombinovat...). Výsledek? Záchvaty pláče a deprese a zoufalost z vlastního pokaženýho života. A stíny. Ty stíny, který jsem myslela že jsem nechala daleko za sebou, ty, který jsou prosáklý tříštivou touhou umřít.

[nespolehlivyvypravec]

Ranní kocovinový pocit, beztíž v hlavě, způsobená antidepresivy zalitými kávou. Je moc brzo na to, abych ještě fungovala, tak poslouchám Florence a jen okrajově si uvědomuju tu nostalgii, zvláštní stesk po těch víkendových ránech doma. Sluneční paprsky nesmělýho jara, teplo kuchyňskýho radiátoru. A frenetická přítomnost mámy, vzteklá a nervní. Nebo její nepřítomnost, která pak obrací žaludek naruby a svírá ho úzkostí, protože to znamená pravděpodobný střet s tátovou agresí. Brzké jaro, vábící ven vůní, novým životem, ale doma to nějak dusí, doma se na to pohlédne skrz roztáhlé záclony a ty se rychle zas zatáhnou a zalepí, zašijou křížovým stehem, protože někde někdo určitě umírá, když to zrovna není někdo z rodiny, někde někdo určitě umírá. A povzdech, drž tu posmrtnou masku. Náklad na tvý Sysifovský, už tak moc ohnutý záda.

Jaro tě chce vábit ven. Je ti čtrnáct. Osmnáct. Přes žaluzie prosvítá ráno. Ležíš v posteli a otevřenými dveřmi z kuchyně posloucháš konverzaci, příliš ostrou, aby to mohla být normální konverzace. Ostrý hlasy se zabořují vedle tahů žiletkou z minulý noci, nový základy pro hranici, na kterou se budou vršit další a další vrstvy, až bude vysoká dost na to, aby ses na ní mohla znovu upálit. A budeš se na ní upalovat zas a znova, protože toho materiálu bude vždycky dost, napořád, dokud se neodstraníš ze situace, z prostředí, dokud sama neodejdeš. Ruce jsou olovnatý, hlava bolí a už teď se zdá den, kterej má přijít, příliš složitej, vyčerpávající a nekonečně zbytečnej. Ještě jsi ani nevstala z postele a už jsi zklamala. Devět ráno.

Očekávání visí ve vzduchu, ale jinak nic, ticho a tikání hodin. Pocit, že máš už dávno někde být, dávno někde něco dělat, už dávno...snažíš se to odčinit tím, že kapituluješ na vlastní život. Odevzdaně se šouráš po bytě a uklízíš. Snaha odčinit, že jsi tak příšerná. Dopoledne se pomalu jak melasa přelije v poledne. Oběd jíš sama u kuchyňskýho stolu, zatímco ti myšlenky rotují hlavou, už ne tolik malátnou. Všechno se děje zpomaleně, uvědomuješ si nějakou blízko stojící hrozbu. Kdykoli se to může posrat, někdo vtrhne do dveří a začne na tebe kvůli něčemu řvát, mohla jsi udělat cokoli špatně a mohla jsi udělat cokoli dobře. Samota stupňuje agonii dospívání. Mužská ruka vede do záhuby. Skrčit se před dopadající ránou a pak už nikdy nevěříš, protože jsi jak malý štěně.

Odpoledne se táhne, rodič na gauči u televize, ale pořád neklid ve vzduchu, měla bys něco udělat, měla bys to nějak napravit. Ale taky už nechceš být rukojmí situace, být manipulovaná a podrobovaná. Fyzický stěny domova tě nikdy nechrání před ostatními, kteří tam s tebou bydlí. Ne, ne s tebou. Vedle. Jako dvě kružnice, Vennův diagram bez společných bodů, kde by se mohly protnout. Zakletě bloudíš mezi těma stěnama jak postava ve videohře, hledáš útočiště, ale jsou to jen holý zdi. Jaro voní novým životem, ale zdi tě zaklínají uvnitř, páchnou hnilobou a márnicí, nemocnicí a zatuchlostí. Je to tvý vlastní tělo, nějak se v těch zdech ztrácíš, splýváš s nimi, stáváš se součástí tý konstrukce. Zmizet, vtisknout se do zdi, přestat vnímat ubíhající čas a paprsky a jaro, který volá k tomu novýmu životu, kterej si ty...nezasloužíš? Nemáš sílu vybojovat? Proto tě jaro tak bolí, jsou to podaný ruce, kterých se nedokážeš chytit, protijed na příliš vysoký poličce. Jaro tě mine a pak léto a pak podzim a další zima, která může být poslední, je to jako zásobník zbraně s jedním nábojem, co se pořád otáčí a ty hraješ ruskou ruletu s časem.

Jsou to celý roky zpátky. Roky do minulosti, ale tahle pachuť přetrvává.

…

Klekám si do trávy, hledám světle fialový kalíšky konikleců. Nechávám moment vsáknout do pórů kůže, kterou poslední dobou tak úzkostlivě pozoruju. Předčasně stárnu. Melancholický oči mi zůstaly odmala doteď a ustaraná a zamračená vráska na čele se prohlubuje. Komicky upjatý a přísný dítě, paní učitelka, resting bitch face. Moje obrana. A abych to vyrovnala, hluboko v nitru něco křehkýho, co touží být chráněno. Malej, světle fialovej ochmýřenej koniklec. A ještě hlouběji v nitru vědomí toho, že každý přicházející a odcházející jaro bolí proto, že jsi některý věci pořád nezpracovala, nenechala odejít.

Stojíš na místě, zatímco tě míjí jaro.

[annafreimann]

Občas se semelou věci...

Občas se semelou věci, na které vás nepřipraví ani Harvard, ani ta nejvyšší škola života. Prostě se dějou, tady, teď, ze všech lidí zrovna vám, a ať chcete nebo ne, musíte se s tím nějak porvat. I já si momentálně procházím něčím, s čím se mi těžko srovnává.

Když se před rokem brácha začal chovat divně, přisuzovali jsme to z počátku náročné pubertě. Přechod ze základky na střední je stresující období, ambice a tudíž tlak ze strany rodičů tomu moc nepomáhaly, a tak jsem se situaci pokoušela zuby nehty krotit na obou dvou frontách a doufala, že se to časem srovná a všichni budeme zase v pořádku.

Bratrův první středoškolský rok začal. Nastoupil na maturitní obor a zdálo se, že bude všechno probíhat v klidu. Jenomže neprobíhalo. Když už jsme druhým měsícem každé ráno absolvovali to stejné martýrium - tedy brutální záchvat, že do školy nechce, shodli jsme se, že by bylo lepší školu změnit. A tak jsme vyřešili přestup a opět očekávali změnu k lepšímu. Opět nepřišla...

Záchvaty se stupňovaly, až mi jednoho krásného rána konečně doteklo, že tohle není normální a zavelela jsem, že je čas vyhledat péči odborníka. A tak začaly seance u dětské psychiatrické lékařky. Následoval další přestup - bratr kvůli tomu, co jsme považovali za duševní onemocnění, nedokončil prvák, a na jeho přání přestoupil na tříletý učební obor, aby se mohl stát zahradníkem, což opět zahrnovalo líté boje na domácí půdě, neboť bylo nejprve třeba přesvědčit matku, že všechny tři její děti prostě nemusí být inženýři, a že výuční list a práce rukama nejsou žádné rodičovské selhání.

Osvěta nakonec proběhla, bratr nastoupil do prváku po druhé, tentokrát vyzbrojen antidepresivy, a opět se očekávalo, že tentokrát už by vše mohlo být v pořádku. Někde mezi prvním a druhým nástupem se ovšem provalila jeho záliba v užívání populární byliny. Člověk nemusí být lékař, aby věděl, že antidepresiva a omamné látky nejdou moc dobře dohromady, a já se tehdy vší silou pokoušela udržet ho mimo její vliv. Marně.

K užívání se po necelém měsíci vrátil a jeho stav se začal zhoršovat. Začaly u něj probíhat jakési podivné epizody panických záchvatů, které postupně vedly až k pokusům o sebepoškozování. O Vánoce se pokusil propíchnout dekorativní, leč ostrou katanou. V únoru jsem po telefonátu s matkou spěchala domů, jen abych mu z rukou musela rvát kovovou trubku, kterou se bil do hlavy a zad.

Před dvěma týdny jsem po dlouhém, předlouhém oddalování byla nucena zavolat záchranáře posílené policií poté, co se pokusil rozbít si hlavu o futra v obývacím pokoji a následně se skácel na zem. Zatímco mu po čele stékala krev, střídavě pokřikoval obscénosti a smál se. Takový ten šílený smích, o kterém si myslíte, že existuje jen u herců nastrojených ve svěracích kazajkách, dokud ho nezažijete na vlastní kůži.

Umístili ho na dětské psychiatrické oddělení, protože ještě není plnoletý. A po dvou mučivých týdnech nekonečných výčitek, že jsem ho nechala zavřít, že jsem ho před tímhle neochránila, že jsem mohla udělat něco jiného, i když vlastně nevím co, vyplavalo na povrch něco, co si nikdo z nás nechtěl připustit.

Adderal. Éčko. Koule. Pilulky všeho druhu. Slova, která běžným lidem zase tolik neřeknou, snad až na to, že okamžitě víte, že je to zlý. Hodně zlý, horší, než jste mysleli.

Můj brácha je feťák...

V životě jsem se necítila tak podvedená, protože si přehrávám všechny ty momenty, kdy mi lhal. Lhal mi do očí, i když věděl, že jsem se ho celou dobu snažila chránit. Vím, člověk si to nesmí brát osobně. Neměla bych. Nikdo z nás by neměl. Občas se semelou věci, na které vás nepřipraví ani Harvard, ani ta nejvyšší škola života. Prostě se dějou, tady, teď a každý z nás se s tím teď snaží porvat po svém...

A tak tiše sedíme doma a všichni se ptáme na to samé. Co jsme udělali špatně? Jak se tomu dalo předejít? Jak jsme si toho mohli nevšimnout? Kde se stala chyba? Jak jsme tohle mohli dopustit? Proč jsme to nepoznali? Dalo se s tím vůbec něco udělat? Dalo se tomu nějak předejít? Selhali jsme jako rodina? Co bude dál? Dostane se z toho někdy? Bude z něj někdy normální fungující osobnost? Otázky, otázky, otázky. Spousta a spousta otázek, na které nikdo z nás nedokáže odpovědět.

[mentalnahigijena]

Stravičan zločin počinjen u Zagrebu U subotu nešto poslije ponoći, dakle nakon što je pomislio da je djecu zauvijek uspavao koktelom tableta, ali prije nego što ih je podavio, dok je naizmjenice gledao u njih i u mobitel, 56-godišnji Austrijanac natipkao je i objavio neku vrstu oproštajnog statusa na Facebooku i Instagramu. Ubio je svoje troje djece. Ugušio je dvoje blizanaca, kćer i sina stare sedam godina, te njihovog četverogodišnjeg brata. Harald Kopitz, 56-godišnji Austrijanac koji živi i radi u Zagrebu, stravični je zločin sproveo u djelo u dva sata ujutro. Policiji je rekao da je djecu htio ubiti bezbolno. No pored činjenice da je počinio jedno od najmonstruoznijih ubistava u povijesti Hrvatske, djecu nije ubio ni bezbolno ni brzo, kako je navodno planirao. Prvo djeci dao tablete Ne sluteći da bi se išta moglo dogoditi, bivša mu je supruga u petak ostavila djecu za vikend, kako je to i inače običavala činiti, te se potom zaputila na poslovni put prema Dubrovniku. Harald se u svom luksuznom stanu na zagrebačkim Mlinovima u elitnoj podsljemenskoj zoni igrao s djecom, skuhao im večeru te ih potom nakon još malo igranja spremio na spavanje. Igra se odužila, bila je već gotovo ponoć kad su legli i zaspali. Bio je to san iz kojeg se nisu nikada trebali probuditi. Njihov otac prije toga im je svima dao koktel raznih tableta i lijekova, piše Večernji list. Dječica su nakon toga relativno brzo i usnula. No Kopitz nije očekivao da će se mališani početi buditi. Umjesto da barem tad odustane od stravičnog plana, učinio je upravo suprotno. Dječica su se počela buditi pa ih je rukama krenuo gušiti Zgrabio je za vrat vlastitog sina, još uvijek omamljenog tabletama koje je uzeo, i počeo ga daviti. Mališan nije mogao pružiti gotovo nikakav otpor. Gledajući vlastito dijete u oči, grčevito je stiskao šake oko njegova vrata dok dijete te oči nije zauvijek zatvorilo. Nije se tu zaustavio. Istu stvar ponovio je još dva puta. Njegovom stisku nisu se imali baš nikakve ��anse oduprijeti ni sedmogodišnja kći ni četverogodišnji sinčić. Kada se uvjerio da nijedno od troje djece više ne diše, piše Večernji, jedno po jedno ih je uzeo u naručje i odnio na kauč u dnevnom boravku. Polegao ih je jedno pokraj drugoga i oko njih poslagao njihove omiljene igračke. Oproštajna poruka U subotu nešto poslije ponoći, dakle nakon što je pomislio da je djecu zauvijek uspavao koktelom tableta, ali prije nego što ih je podavio, dok je naizmjenice gledao u njih i u mobitel, 56-godišnji Austrijanac natipkao je i objavio neku vrstu oproštajnog statusa na Facebooku i Instagramu. "Zbogom svima, otići ću jer više ne mogu. Ljubav mog života ostavila me jer je moja bivša žena bila jako loša prema njoj i nemam novca. Sve što sam pokušao u zadnjih godinu i pol nije me vratilo na posao, čak mi ni braća iz masonske lože nisu mogla pomoći, na kraju mi nisu ni odgovarali na pozive. Samo su mi prijatelji Manfred, Roland i brat Helmut pomogli koliko su mogli. Sada sam došao do kraja. Zato, zbogom", napisao je na engleskom. Taj status uočio je neko od njegovih poznanika te odmah obavijestio policiju, koja je odmah krenula u stan. No bilo je prekasno. Policajcima koji su zatekli stravičnu scenu zločina treba psihološka pomoć Zagrebačka policija nije imala saznanja niti je ikad prije pružena intervencija u porodici u zagrebačkom naselju Mlinovi, gdje je noćas ubijeno troje malodobne djece, za što je osumnjičen njihov 56-godišnji otac, austrijski državljanin, rekli su danas Policijske uprave zagrebačke. ''Iskoristila bih priliku da kao policijska službenica, ali i u svoje osobno ime, kao majka i roditelj, iskažem iskrenu sućut majci i članovima šire obitelji. Policijskim službenicima, s obzirom da se radi o vrlo traumatičnom događaju, biti će pružena stručna pomoć'', kazala je u izjavi ispred sjedišta zagrebačke policije Nikolina Grubišić Požar iz Odjela maloljetničke delikvencije PU zagrebačke. Grubišić Požar je dodala da je dolaskom na mjesto događaja u Mlinovima zatečen muškarac koji je bio narušenog zdravstvenog stanja i troje maloljetne djece koja nisu odavale znakove života. ''Dolaskom liječnika hitne medicinske pomoći potvrđena je smrt djece te da se radi o nasilnoj smrti. Građaninu je pružena liječnika pomoć te je smješten u KB Sestara Milosrednica gdje se nalazi na hospitalizaciji'', dodala je Grubišić Požar zaključivši kako je kriminalističko istraživanje u tijeku. Sumnja se da je bio pod utjecajem psihofarmaka Diretkor kliničke bolnice Sestara milosrdnica Davor Vagić rekao je da je 56-godišnji Harald Kopitz koji je noćas u Zagrebu ubio svoje troje malodobne djece i potom pokušao samoubojstvo, za sada stabilno, a rade se nalazi je li bio pod utjecajem psihofarmaka. "Noćas je vozilom Hitne medicinske pomoći u pratnji policije dovedena muška osoba, 56 godina, sa suženom sviješću. Pacijent je obrađen u našem objedinjenom Hitnom bolničkom prijemu, nakon toga premješten u našu jedinicu intenzivne skrbi, gdje je napravljena daljnja dijagnostika i liječenje", rekao je Vagić u izvanrednom obraćanju novinarima ispred Vinogradske bolnice. Po njegovim riječima, pacijent je stabilno i trenutno nije životno ugrožen. "Čovjek je pri svijesti. Apsolutno se rade svi mogući nalazi pod sumnjom da je bio pod utjecajem psihofarmaka, ali to ne možemo decidirano reći", naglasio je dr. Vagić. Psihofarmacima se u pravilu smatraju lijekovi koji utječu na psihičke procese, pa se primjenjuju u liječenju duševnih bolesti i poremećaja. Obuhvaćaju nekoliko skupina lijekova kao što su psiholeptici (antipsihotici, anksiolitici, hipnotici i sedativi), psihoanaleptici (antidepresivi, psihostimulansi, nootropici i lijekovi protiv demencije) te ostali lijekovi koji djeluju na središnji živčani sustav. U širem smislu psihofarmacima se smatraju kemijske tvari koje u određenoj dozi na poseban način djeluju na duševni život i psihičko ponašanje, prenosi Index.hr.

[prijedor24]

Šest namirnica koje su "prirodni antidepresivi"

Kada kažemo antidepresivi, to zvuči prilično ozbiljno. I jeste. Sa njima, kao i sa depresijom, se ne igra. Nikada ih nemojte uzimati na svoju ruku i nemojte ih nikako sami dozirati. Ali prije nego posegnete za ljekarom i lijekovima, pokušajte i na prirodan način. Isprobajte prirodne antidepresive. Postoji hrana koja u sebi sadrži svojstva koja pozitivno utiču na lučenje hormona sreće, pa svakako…

[profesorkamaja]

Psihološki činioci bola

Istorijski pristup lečenju bola uči nas da se na bol vekovima nastojalo

delovati postupcima koji nisu imali baš nikakvog direktnog uticaja na fiziološke uzroke

bola. Međutim, uprkos tome, takvi terapijski pristupi imali su svoju

efikasnost, barem za neke bolesnike. Takvi uticaji kasnije su nazvani „placebom“

ili „ psihološkim lečenjem“, pri čemu je naglasak bio na tumačenju da takvi postupci

iako deluju, nemaju nikakvog uticaja na fiziološke uzroke bola. Pokazalo se da na

neke bolne sindrome (npr. temporomandibularni sindrom) deluje gotovo svaki

tretman, ukoliko je u njega uključeno ohrabrivanje bolesnika, objašnjavanje mogućih

uzroka bola, objašnjavanje mogućnosti samopomoći, davanje podrške i pokazivanje

simpatija i razumijevanja za bolesnikove probleme (Greene i Laskin (1974). Ovakvi

primeri ukazuju da bolovi na koje djeluju nespecifični psihosocijalni činioci nisu

nužno psihogenog porekla, već da kod svake vrste bola treba uzeti u obzir

delovanje psihosocijalnih činioca.

Psihološki činioci mogu delovati na doživljaj bola na tri osnoivna načina:

 mogu biti uzrok bola, kao kod psihogenih bolova

 mogu biti »ublaživači« bola, tj. smanjivati intenzitet

doživljaja boli

 mogu biti »pojačivači« bola, tj. povećavati intenzitet

doživljaja bola.

Mnoštvo primera upućuje na izvanredno veliko delovanje psiholoških činilaca

na doživljaj bola. Na bol mogu delovati sledeća psihološka stanja i procesi:

 značenje povrede

 emocionalna stanja

 ranija iskustva

 očekivanja

 pažnja

 sugestija

 psihofiziološka stanja organizma

 crte ličnosti.

Značenje povrede i bol

Ljudi na bol ne reaguju kao pasivni primatelji bolnih nadražaja, već svakom

bolnom nadražaju nastoje pridati neko značenje. Pri doživljavanj svakog bola

procenjujemo njegovo značenje na osnovu naših ranijih iskustava, stavova i

verovanja i utvrđujemo da li je značenje određenog bola takvo da  nas treba

zabrinuti, da bismo trebali odmah reagovati ili potpuno ignorisati bol.

Emocionalna stanja i bol

Svaka bolna draž izaziva propratna neugodna emocionalna

stanja, a emocionalna stanja, utiču na percepciju boli. Oko 40 % bolesnika koji

boluju od hroničnog bola, pate i od različitih stepena depresije. U najvećem broju slučajeva neugodne se emocije javlja kao reakcije na neprijatnost  izazvanu bolom, a ne kao uzrok boli. Međutim, bol ne izaziva depresiju kod svih bolesnika. Kod onih bolesnika koji imaju dobre mehanizme suprotstavljanja bolu , koji

nastavljaju sa svojim uobičajenim aktivnostima usprkos neprijatnostima i koji nalaze načina

kontrolisati svoj bol, ređe se pojavljuje i depresija I anksioznost. Oni ljudi koji pojavi

boli pridaju katasatrofične uzroke, koji su uvereni da je bol simptom početka razvoja

teške i neizlečive bolesti, skloniji su razviti ianksioznost I depresiju kao reakcije na bol.

Lekovi koji se koriste za lečenje depresije (antidepresivi) delotvorni su i u

smanjivanju bola. Smanjivanje depresije kod bolesnika dovodi do smanjivanja

intenziteta doživljaja bola, dok povećani stepen depresije dovodi do pojačanog

doživljavanja bola. Poznato je da bolesnici koji pate od hroničnog bola, doživljavaju bol

najteže noću, kada su sami, kada imaju osećaj beznadnađa, bespomoćnosti i

napuštenosti, što su osećaji karakteristični za stanja depresie. Još je veća

povezanost između intenziteta boli i stupnja anksioznosti. Anksioznost, kao stanje

zabrinutosti ili strepnje pred nečim što bolesnik pretpostavlja da će se dogoditi. prati

kao propratna emocija  gotovo svaki bol i raste s njegovim intenzitetom. Smatra

se da opojne droge koje se koriste za smanjenje boli kod nekih bolesnika zapravo

više djeluju na smanjenje stupena anksioznosti  i tako indirektno na smanjenje intenziteta

bola. Morfij, npr. bolje deluje na smanjenje bola ukoliko je bol praćena jakom

anksioznošću. Kod bolesnika koji pate od bola, ali u kojih je stepen anksioznosti manji,

delovanje morfija je slabije.

Egbert i suradnici (1964) izveštavajući o smanjenju postoperacijskih bolova

putem smanjenja stepena anksioznosti  davanjem tumačenja i informacija  bolesniku prekirurškog zahvata.

. Ovi rezultati imaju značajne posledice za negu bolesnika u

kliničkoj praksi, jer ukazuju da postupci usmereni na smanjenje anksioznosti i

potištenosti dovode i do smanjenja bola.

S druge strane jaka emocionalna stanja mogu dovesti i do smanjivanja osećaja bola.

Iz izjava ljudi koji su pokušali izvršiti samoubojstvo, proizlazi da samopovređivanje pri

pokušajima samoubojstva ne izaziva jaku bol što se pripisuje propratnom jakom

emocionalnom napetošću. Povrede koje se događaju sportašima u raznim borilačkim

sportovima, također ne izazivaju jaku bol odmah nakon povrede, već se njena jačina

povećava kasnije, kada emocionalno uzbuđenje oslabi ili prođe. Kod akutnih povreda

prilikom ratnih ranjavanja pokazali su se slični učinci. Stanja transa, bilo hipnotskog

transa u koji se bolesnik uvodi zbog terapijskih razloga, bilo verskog transa u toku

ritualnih verskih obreda najčešće kod pripadnika pojedinih plemenskih zajednica,

dovode također do smanjenja ili blokade doživljavanja boli.

Očekivanja i bol

Obaveštavanje bolesnika o tome kada će se bol javiti, koliko dugo će trajati,

kako će biti intenzivna, zbog čega nastaje, važno je zbog toga jer postoji veliki uticaj

očekivanja na podnošenje bola. Ljudi bolje podnose bol ukoliko znaju kada će se

javiti, nego ako se pojavi sasvim neočekivano. Postupak obaveštavanja o vremenu

javljanja bola u svojoj praksi često koriste stomatolozi kod bolnih zahvatima na

zubima. Pokazalo se da neki dijagnostičko-terapijski zahvati koji su inače sasvim

bezbolni, mogu kod bolesnika dovesti do doživljaja bola ukoliko je zbog

neobaveštenosti uveren da će se bol javiti. Isto tako bolni zahvati bolje će se

podnositi ako bolesnik očekuje bol određenog intenziteta u određeno vrijeme . Očekivanja deluju i na snagu placebo učinka, no koliko je kod placeba

jako delovanje očekivanja. a koliko sugestije nije još jasno, kao što nije ni jasan

ukupan mehanizam uticaja očekivanja i sugestije na bol kod hipnoze. Placebo je

„navodni“ lek koji u sebi ne sadrži delotvorne hemijske supstance, ali za koji pacijent

misli da je pravi lek. Placebo se najviše koristi u farmakološkim ispitivanja stvarne

delotvornosti lekova, daje se bolesnicima umesto pravog leka, da bi se utvrdilo

koliko na simptome deluju očekivanja i sugestije, a koliko hemijske substance u

leku. Ako bolesnik očekuje da će mu lek pomoći, ako je uveren u delotvornost

leka, ako ima poverenje u lekaraa koji je lek prepisao, takva očekivanja uz

pojačanu sugestibilnost kod bolesnika stvarno dovode do smanjenja ili uklanjanja

raznih simptoma, pa tako i bola.

Pažnja i bol

Delovi mozga pod nazivom retikularna formacija imaju funkciju usmeravanja

pažnje organizma na one draži koje su za život važniji. U situacijama jakog

ugrožavajućeg stresa, kada neka spoljašnja opasnost vreba , svi

receptori „usmereni „ su tako da u mozak šalju obilje informacija koje služe brzoj i

svsishodnoj reakciji na stres. Ostale informacije koje u tom času nisu bitne za uspešnu

stres reakciju, potiskuju se u drugi plan. To potiskivanje u funkciji je retikularne

formacije.

Kada je bol u centru pažnje, kada druge stimulacije ne postoje ili

su beznačajne, bol se doživljava intenzivnijom nego u slučajevima otklanjanja pažnje

na druge sadržaje. Recimo, bolesnici izjavljuju da im bol najviše smeta noću, kada

ima najmanje svih ostalih stimulacija. Ljudi u stanjima depresije i zabrinutosti

značajan deo svoje pažnje usmeravaju prema svakoj telesnoj senzaciji što povećava

značenje stimulacije/ draži i često pridavanje nepotrebnog značaja, bezopasnim bolnim

dražima. Nenamerne lakše povrede tokom jake usmerenosti pažnje na druge

sadržaje znaju proći nezapaženo i postanu primećene tek kad pažnja usmerena

nečem drugom oslabi.

Razne metode odvraćanja pažnje od bola mogu biti vrlo uspešne u smanjivanju pacijentovog bola.

Brojna laboratorijska istraživanja pružaju dokaze o snažnom uticaju pažnje

na toleranciju na bol. Ispitanici kojima je pažnja „odvučena“ prema drugim

sadržajima, (gledanju filma ili diapozitiva), puno su duže mogli držati ruku u ledenoj

vodi (na oko O stupnjeva C), nego oni na koje se nije delovalo odvlaćenjem pažnje.

Sugestija i bol

Još od vremena Franza Antona Mesmera (1733 – 1815), poznata je

uspešnost „tretmana bez tretmana“. Naime, u cilju lečenja brojnih simptoma bolesti,

Mesmer se služio potpuno nedelotvornim metodama lečenja – s priličnim uspehom!

U priločno mađioničarskom stilu, obučen kao čarobnjak, vadio je gvozdene šipke iz

flaša napunjenih raznim sastojcima i njima dodirivao bolesne delove tela svojih pacijenata.

Uspesi su bili veći od uobičajenih za tadašnje metode lečenja. Kasnije je njegov

uspeh u lečenju pripisan sugestivnom delovanju. Mnogi smatraju da je sugestija i

kod delovanja na bol uspešnija od mnogih analgetika. Stanja jake sugestibilnosti

mogu dovesti do potpunog uklanjanja bola. U hipnotičkom stanju, za koje se još nije

utvrdilo da li je neko posebno stanje svijesti ili je to stanje posebno jakih očekivanja i

motivisanosti, bolesniku se može sugerisati da ne oseća bol i mnogi je stvarno i neće

osetiti ili će je osetiti kao slabiju. Hipnoza se u početku koristila kao metoda lečenja

psihičkih bolesti, kasnije kao metoda ublažavanja bola kod porođaja i u zubarstvu, da

bi se danas sve više spominjala kao metoda kojom se može postići ublažavanje bola.

Umor i bol

Umor u pravilu povećava osetljivost na bol pa će u stanjima umora bol biti

bolesniku teže podnošljiva. Povezanost umora i boli očigledna je posebno kod nekih

bolesti kao što su fibromijalgija i sindrom hroničnog umora.

Fibromijalgija je bolni sindrom u kojem se javljaju bolovi u mišićima, tetivama i

zglobovima praćeni umorom. Jačina simptoma povezana je sa izloženošću stresu,

vremenskim prilikama i dobom dana. Posebno su na bol osetljivi pojedini djelovi tijela –

vrat, ramena, grudi, zglobovi lakta kuka i kolena. Umor i poremećaji sna jedan su od

glavnih simptoma. Česte su i glavobolje, ukočenost mišića vrata i ramena a mogu se

javljati i vrtoglavice, potištenost, loša raspoloženja, teškoće koncentracije i pamćenja

i dr.

Sindrom hroničnog umora je poremećaj kome često takođe prethode jaki

životni stresovi ili duža stanja depresije I ansioznosti. Sindrom se manifestuje

simptomima kao što su umor duži od 24 sata koji nije posledica fizičke aktivnosti,

bolovi u mišićima, jake glavobolje, bolovi u zglobovima, poremećaji pamćenja i

nesposobnost koncentracije i drugi. Česte su upale grla, kašalj i simptomi slični gripu

koji dugo traju i često se ponavljaju. Pacijent je nakon par sati rada potpuno iscrpljen

i oseća jeke bolove u raznim delovima tijela („ Sve me boli ! „), nema snage za

uobičajene aktivnosti i ima probleme s koncentracijom i pamćenjem. Nema jasnih

organskih promjena koje bi mogle biti razlogom simptoma hroničnog umora, pa

takvim bolesnicima okolina često ne vjeruje da su stvarno bolesni.

Zbog povezanosti umora i boli u spomenutim i drugim stanjima, u suzbijanju

bola značajna se pažnja treba posvetiti terapijskim postupcima kojima se suzbija

i uklanjanju umora kod bolesnika.

Osobine ličnosti i bol

Poznato je da postoje osobine ličnosti koje pojedince predisponiraju na

određena zbivanja i doživljavanja. Na primjer postoje osobe koje su sklonije

nesrećama u kući, sportu, na radnom mjestu, saobraćaju… Pokazalo se da se malom

broju ljudi događa velik broj nesreća, a da se većini ljudi događa mali broj nesreća.

Zato kažemo da postoje ljudi skloni nesrećama. Da li isto tako postoje i ljudi skloni

pojavljivanju boli, tj. postoje li osobine ličnosti koje nekoga pojedinca predisponiraju

na češće pojave boli nego druge ?

Osobine ličnosti koje su najviše povezane s učestalijom pojavom bola i s jačim

doživljajem bola su sklonost histeriji i hipohondriji. Pojedinci skloni histeriji skloni su

preterivati u doživljavanju i iskazivanju vlastite boli, a osobe sklone hipohondriji

preokupirane su svojim zdravljem i stalnom usmerenošću na telesne simptome. U

svojoj usmerenosti na simptome iz vlastitog tijela, skloni su i manje telesne

simptome doživljavati kao bolne.

Druge dve crte ličnosti koje su vrlo povezane s načinom doživljavanja bola su

sklonost anksioznostii i sklonost depresiji. Svaki čovek proživljava razdoblja anksioznosti i

depresije i u tim je periodima osetljiviji na bol nego inače. Međutim, kod nekih ljudi

takva su emocionalna stanja puno češća nego kod drugih, pa se smatra da sklonost

anksioznosti I depresiji  postoje i kao trajne crte ličnosti. A depresija I anksioznost ne samo da pojačavaju doživljaj bola, nego mogu biti i osnovni uzrok bola npr. kod psihogenih glavobolja ili drugih vrsta psihogenih bolova.

Depresija je propratni simptom mnogih vrsta hroničnog bola i značajno je češća

kod pojedinaca koji doživljavaju hronični bol nego u opštoj populaciji.

Polne razlike i bol

Razlike između muškaraca i žena u ponašanju u odnosu na bolesti i bol mogu

se primetiti već u doba adolescencije. Dečaci su manje skloni tražiti zdravstvenu

pomoć i kod pojave bola i kod pojave bolesti, od devojčica. Djevojčice se osećaju

osetljivije na bolest, imaju osećaj veće odgovornosti za vlastito zdravlje i slobodnije

izražavaju svoje simptome tražeći češće zdravstvenu pomoć. I u odraslom dobu žene

su sklonije javljati se lekaru zbog poremećaja zdravlja, češće doživljavaju bolove, i manje su tolerantne na bol (Gatchel & Maddrey, 2004).

Ove se razlike tumače različitim procesima socijalizacije dečaka i devojčica.

Već od ranog detinjstva oblikuju se različiti oblici ponašanja muške i ženske dece

U skladu  sa očekivanom muškom, odnosno ženskom socijalnom ulogom u

određenom društvu. Ako se u nekoj socijalnoj sredini od dečaka ne očekuje da

iskazuju bol, jer to nije dostojno „muškog“ ponašanja, a devojčicama se to ponašanje

toleriše, javiće se i razlike u bolnom ponašanju muškaraca i žena i u odraslom dobu.

Postoje polne razlike i u vrstama bola koje prevladavaju kod muškaraca i

žena. Žene češče pate od migrena, glavobolja zbog mišićne napetosti, bolova u

leđima, bolova u licu i bolova u karlici.

Ali, neki istraživači tvrde da su razlike između muškaraca i žena u osetljivosti i

toleranciji na bol – minimalne, dakle zanemarujuće, a da ih se u zdravstvenoj praksi

često prenaglašava pod utjecajem stereotipija o tradicionalnim muško – ženskim

ulogama i razlikama koje iz njih proizlaze.

[smalljessamine]

Lidé mají pocit, že když někdo začne brát antidepresiva, všechno se vyřeší. Budou zase šťastní a zvládnou všechno. Nikdo vám ale neřekne o vedlejších efektech, kdy nespíte, motá se vám hlava, je vám špatně od žaludku či jste tak unavení, že sotva chodíte. Nikdo vám neřekne, kolikati antidepresivy budete muset projít, u kolika z nich budete mít tak špatné vedlejší příznaky, že je ihned musíte vysadit, ty, které vám ani nezaberou, ty, u kterých efekty přetrvávají dlouhodobě. Nikdo vám neřekne, že i s nimi máte depresivní stavy. Nikdo vám neřekne, že léčebný účinek je v tom, že vás to utupí. Necítíte nic. Nemáte radost. Necítíte smutek. Nebrečíte. Nemáte na nic chuť. Sedíte doma, zíráte do zdi, nemáte potuchu o čase. To je ten “dobrý pocit”. To je ta “náprava”. Jen to z vás udělá mrtvolu. Buď spíte moc dlouho, nebo vůbec. A myšlenky vám neodejdou. Jen dosáhnete toho, že tělo na ně nemá vždy odpovídající reakci. A už jsem z toho unavená. Vážně.

[urbanidesnicar]

"Kapetan" Dragan kao ministar?

Bilo je to davno u jednoj zemlji seljaka na brdovitom Balkanu. Na vlasti bijaše mali Joško. Narodi i narodnosti ga od milja prozvaše tito. Trgovine su bile pune svega a redovi su bili nepoznanica. Redukcije struje su bile samo mjera za povećanje nataliteta a benzina je bilo i za izvoz. Mogao si voziti auto skoro svaki 2. dan. Sve je u toj zemlji funkcioniralo idealno. Ljudi su bili sretni i veseli a antidepresivi su skupljali prašinu na policama. "Mnogo smo se voleli" i svi smo bili braća. Neprijatelja nismo imali, jer je mudri bravar stotine tisuća njih skratio za glavu. Uglavnom Hrvata. Ako mu je koji i promakao, tu su bili udba, ozna, kos i narodna milicija. Njih nitko nije mogao zajebat. Sve su znali. A u slobodno vrijeme su čitali misli. Tko god nije bio član partije, bio je "element" i budno oko drugova je motrilo na svaki njihov korak. Ali ne dadoše se 'RVATI tako lako. Utekoše mnogi preko sedam mora i "okeana" sa jugoslavenskim pasošem koji je otvarao sva vrata. Oni koji su zakasnili na brod, dobiše krov nad glavom, tri obroka dnevno i "letovanje zabadava'. Na popularnom nudističkom odredištu zvanom "Naked Island". Breoni su tada bili rezervirani za egzotične životinjske vrste poput: žirafa, lavova, slonova i komunjara. Danas od životinjskog carstva imamo samo Stazića i Šerbeđiju. Jednog lijepog svibanjskog dana u 15:05, javiše nam tužnu vijest. KREPO TITO! Stade sve, od vlakova do utakmica. Cijela juga suze roni pa čak i Hercegovina. Ali od sreće. Malo po malo, sve dođe na svoje. Raspade se umjetna tvorevina i sve puče kao mjehur od sapuna. JER SVE JE BILA LAŽ! "Bratstvo i jedinstvo" je bila krilatica za srpsku dominaciju nad svima ostalima. A nas i Albance su posebno mrzili. Patološki. Shvatiše mnogi da se živilo od stranih kredita i deviza "gastarbajtera", a ne od proizvodnje i radničkog samoupravljanja. I da je KRVAVI BRAVAR bio među 10 najvećih svjetskih masovnih ubojica. I da su "nesvrstani" potpuno nebitna šaka jada. I još puno, puno toga.... Svi (osim srba) poželješe stvoriti svoje države. Pogotovo Hrvati, koji su najviše i najebali. Ali nebeski narod ne mišljaše tako. Navikli su živiti od tuđeg rada i upravljati svim, svačim i svakim. Upravo zato nas napadoše i kvalitetno popušiše. Satrali smo ih ko' bubašvabe i tako im sjebali još jedan mit o srpskoj nepobedivosti.  Oni su i danas 25 godina poslije rata, jedna od najsiromašnijih zemalja Europe. Kako to, kako to? Zato što osim otimačine i laži, ništa drugo "ne umeju". Opljačkali su sve živo a rat i razaranja na svome tlu nisu ni osjetili. Nismo se ni mi baš pretrgli, ali za njih smo još uvijek Švicarska (Швајцарска). Razdoblje od 1990. do 2000., možemo nazvati SLAVNIM. Bili smo slobodni, jedinstveni i spremni podnijeti svaku žrtvu za Domovinu. I imali smo Dr. Tuđmana. Najvećeg među najvećima. Što se poslije toga desilo s nama, ostat će vječna misterija? Nakon "3. januarskog" prevrata, više ništa nije isto. Od 4 Predsjednika države, izabrali smo troje teških komunjara i jugoslavenčina. A jugonostalgičari i deca vojnih lica ne da nisu nestali, nego ih nikada nije bilo više. Neka nova juga se priziva sve glasnije. Ovaj put pod novim imenom - "REGION". Branitelji postaju građani 2. reda, dok partizančine i četnici uredno primaju mirovine i ponašaju se kao u bivšoj državi. BAHATO I AGRESIVNO. Ne bi me čudilo da "kapetan" Dragan nakon izlaska iz zatvora, postane Ministar sigurnosti. Sve u svrhu njegovanja "različitosti i tolerancije". Postoje dijelovi Hrvatske koji nikada nisu oslobođeni i na koje čizma Hrvatskog vojnika nikada nije kročila. A trebala je.... Dok smo mi oslobađali "krajinu" i ostale okupirane krajeve, "nejač" se kotila diljem lijepe naše. Sam pogled na jednu Rijeku govori sve. Bastion jugokomunizma gdje se i danas veličaju crveni zlikovci i totalitarni režim. A Rijeka je nažalost samo jedan od gradova gdje se jugovići osjećaju kao svoji na svome. Kako je Budiša svojom veleizdajom omogućio kmerima da 2000. dođu na vlast, tako je Most smijenio Karamarka, spriječio lustraciju i doveo anemičnog grobara na čelo HDZ-a. I prije toga je stranka srljala u propast zahvaljujuči likovima poput Dr. Ive, Jace i mnogih drugih, ali nitko nije uspio ono što je ostvarila naša Andreja. Uništiti stranku iz temelja i dati zemlju na upravljanje stranim gospodarima. SOTONJARAMA! Danas Hrvatska ima dva bravara. Jednog blijedog i jednog rumenog. Savršeno će se slagati, jer služe istim gazdama. Velika je greška što su neki pobrkali Predsjedničke izbore sa Parlamentarnim. Imali smo izbor između statusa quo ili koraka unatrag. Izabrali smo ovo drugo i pošteno se zajebali. Samo smo dali vjetar u leđa "velikoj koaliciji", koja je neminovna. Za razliku od dijela birača, ne mislim da smo imali ikakav izbor za korak naprijed. Puno je razloga za ovaj moj stav, ali neću elaborirati jer je odnos među Domoljubima i ovako katastrofalan. Samo znam da sam se nakon prvog sučeljavanja 11 kandidata, zapitao: "Zašto ovdje nema Hrvata?". Jer uz dužno poštovanje svima, nisam primjetio niti jednoga. Apsolutno najbolji komentar Predsjedničkih izbora, napisao je gosp. Ivica Marijačić iz "Hrvatskog tjednika". Odmjeren, realan, logičan i bez vrijeđanja bilo koje strane. Zato nema potrebe da i ja pametujem. Maestro je sve rekao. Neki su mislili da će padom Kolinde, pasti i Plenki. Pogrešno. Desit će se upravo obratno. Na unutarstranačkim izborima u HDZ-u, dragi vođa SIGURNO pobjeđuje, jer nema pravog suparnika. Njegova pozicija nikad nije bila jača a pobjedu mahnitog Nerona će iskoristiti da ponovo glumi domoljuba i "brani" nas od svojih boljševičkih partnera. Velika koalicija odgovara svima, samo ne Hrvatima. Ali njih se već odavno ništa ne pita. Mir, mir, nitko nije kriv. Tako otprilike izgleda reakcija glavnih aktera na Milanovićevu pobjedu. Svi sad peru ruke, a nama valja slijedećih 5 godina gledati njegovu fenomenalno odvratnu facu u medijima. 76 ruka je dovoljno za sastavljanje Vlade. Kmeri i jude će ih zajedno imati preko 100. O kakvoj desnici onda uopće pričamo i zašto? Kad nema ni teoretske šanse da nas se za bilo što pita. Kad bi sve bilo idealno (a neće) i svi izađu skupa na izbore, mogu maksimalno računati na 15-20 zastupnika. Što to mijenja? Apsolutno ništa. Zato svo ovo medijsko guranje Mosta kao "desne" opcije, pada u vodu. Jednostavno ne mogu zamisliti Dr. Hasanbegovića ili Generala Glasnovića u istom bloku sa Grmojom i Petrovom. Nema teorije. Jer ako je Most ZA, ja sam PROTIV.  Pojavit će se tu još puno drugih igrača i kokošara koji će odjednom pronaći davno izgubljeno Domoljublje. Očito je da iza plana razbijanja desnice stoji netko moćan. Netko jako moćan. Tračak nade daje najava da bi se Karamarko mogao kandidirati za Predsjednika HDZ-a. Koliko u tome ima istine, ne znam. Ali to bi bila daleko najbolja opcija koju u ovome trenutku imamo. Jer koalicija Tominog HDZ-a sa desnicom, i te kako ima smisla i rješava puno toga. Nažalost, nisam siguran da je u stranci ostalo dovoljno hrabrih koji bi mu dali svoj glas? Već 4 godine tito jr. provodi čistku svih nepododobnih kadrova i bojim se da su ostali uglavnom poslušnici. Sjeme zla među Domoljubima je posijano i male su šanse za kompromis. Svakodnevno svjedočimo specijalnom ratu, u kome plaćeni DNOvinari  i internet bojne čine sve da situacija još više eskalira. Zato drugovi i drugarice Hrvati (tako se sad kaže), IZDRŽITE i NE VJERUJTE U BAJKE. Osim perioda od 12. lipnja do 12. srpnja (kad je EP u nogometu), Uskrsa i Božića, ostatak godine treba proglasiti danima žalosti. A za iduću Predsjednicu RH predlažem Ellu Dvornik, mater joj, Maju Šuput ili Košutu Februar. Jer kad već tonemo, činimo to sa stilom i ubrzajmo malo taj proces. Tek kad dotaknemo dno, možda počnemo razmišljati ispravno i logički ? Ako do tada ostane itko normalan..... "ZA DOMOVINU SPREMNI"