#ale snažím se být na sebe hodná

[kralovna-ne-stesti]

Včera jsem asi po dvou (možná víc) týdnech zvládla umýt koupelnu. Po týdnu jsem si dokázala taky umýt vlasy. A po víc než dvou měsících od přestěhování jsem konečně roztřídila poslední tašky s věcmi, který byly naházený za dveřmi pracovny.

[violetwonder]

Strach z toho že někoho dalšího zklamu. Je těžký tomu pocitu nepodléhát. Je těžký vypnout to v sobě. A ještě težší je neukazovat tuhle svou stránku. Stres z toho že to lidi nepřijmou, odsoudí. Mám z toho jen další úzkosti.

Vím, že na sobě pracuju minimálně. Nechodím na terapii i když o tom hodně přemýšlím, hlavně ve chvílích kdy mi je nejhůř, ale nemám na to sílu. Je to jako rezignovat sama sobě. Udržovat se navenek, ale uvnitř se rozkládat jako mrtvola. Důležitý, aby to nebylo vidět.

A dneska se zase točím. Není to tak zlý jako v pátek, ale je to horší než klidový stav. A já se na sebe snažím být hodná, ale nestačí to. Jsem kritická, nevěřím si, přetvařuju se. Kupím a skladuju jen negace. Z extrémně pozitivních lidí se mi dělá špatně.

Ale snažím se. Tak. Moc. Ale nestačí to.

[duseplavec]

,,Jsi příliš hodná´´ . ,,Víš, ono to je těžký, když s Tebou nejsou problémy´´. ,,Já nevím, prostě podle mě je to všechno moc snadný´´. Tak přesně tyhle věty jsem už párkrát v životě slyšela na své konto. A jen jsem kroutila hlavou a potom doma tiše vzlykala nad tím, že nejsem dost dobrá, že jsem moc hodná a že jsem vlastně bezcenná.Jenže časem jsem pochopila, na lidech okolo, že ono to možná tak úplně nebude o mě, že jsem poškozená já.Nikdy mi totiž nešlo do hlavy, proč lidi kolem mě mají tolik sklony k tomu, někomu ublížit, nebo s někým manipulovat, nebo mu určovat, co má a nemá, citově vydírat atd. Nešlo mi do hlavy, proč se podvádějí, lžou si, někdy se i bijí, nadávají si, uráží se a ponižují druhého. Nedokázala jsem pochopit, proč by to někdo, kdo o druhém říká, že ho miluje, dělal. Nedokázala jsem pochopit, že když se mi někdo líbí a záleží mi na něm, tak mu přece nebudu dávat podněty k žárlení nebo ho nebudu zkoušet v různých situacích a způsobovat mu úzkost, bolest nebo nejistotu. A paradoxně jsem vždy potkala lidi, kteří na takové zacházení byli zvyklí. Měli ex partnery, co je bili, co je zneužívali, co jim lhali, okrádali je, vydírali je a nakonec je opustili. A já se vždy časem vžila do role spasitele, toho, kdo jim dá dobro, klid, radost, lásku bez podmínek a štěstí. A  tak jsem k nim přistupovala. Jako někdo, kdo jim ukáže, že život není tak zlý a že lidé dovedou být i hodní a bezelstní.Ale ve výsledku jsem za to byla ,,pokopaná´´ a odvržená s tím, že jsem hodná. Potom jsem jednou ve filmu viděla chlapce, který měl sestru a viděl, jak ji uhodil její přítel. Svěřil to svému učiteli a ten mu odpověděl ,,přijímáme lásku, kterou si zasloužíme´´. A já se rozčilovala. Protože jsem si říkala, že to je pitomost, že přece hodní a dobří lidé si zaslouží to dobré, a i přesto mají občas despotické protějšky, kteří jim ubližují.Až pak po letech jsem potkala člověka, co mi řekl větu, že dnes spousta lidí umí dávat, ale málokdo umí přijímat. A že to, kolik člověk dokáže přijmout, ukazuje také na to, jak moc se má rád a jak moc ví, co si zaslouží.A mě to pomalu začalo docházet.Že vlastně ti lidé, kteří nedokážou ocenit to, že já jim nebudu lhát, nebudu je podvádět, nebudu je bít, nebudu s nimi manipulovat a hrát psychologické hry, nebudu je využívat ani nijak napadat, ale budu je mít ráda bezpodmínečně, takové jací jsou, a budu jim vždy oporou a nenechám je nikdy, aby trpěli nebo aby se cítili špatně, si to vlastně podle jejich úsudku nezaslouží.Proč? Protože pokud někdo žije x let v tom, že ho člověk, co ho údajně má rád, ničí, tak si řeknou, že je to asi normální, v podstatě sami sebe nechají přesvědčit o tom, že si tohle zaslouží.Pramení to už z dětství a rodičovské lásky. Pokud už od mala někomu rodiče dávají najevo, že je k ničemu, nebo ho odstrkují kvůli sourozencům, je jasné, že takový člověk vyroste v někoho, kdo si řekne, že to špatné, co mu někdo dělá, je asi normální. Protože to zná odjakživa. Když vás rodiče podceňují nebo vám nedávají dostatek lásky, když vás pořád chtějí měnit k obrazu svému, když upřednostňují před vámi jiné lidi, dostanete se do podivné smyčky, ve které o sobě začnete pochybovat, ale nevíte vlastně proč.Proč vás nemají dostatečně rádi, i když se snažíte jim zavděčit? Proč když vy doma uklízíte, dřete ve škole a hledáte brigádu, proč stejně mají raději vaši mladší sestru, která hnout prstem nemusí? Nakonec člověk zjistí, že se stejně nezavděčí, a tak se smíří s tím, že je ,,méněcenný´´. Čekáte tedy, že když dáte lásku člověku, který nezná velkou láskyplnou péči a kterému se nedostávalo přijetí ze strany rodiny stylem ,,jsi takový jaký jsi a my tě milujeme´´, že si toho bude vážit a ocení to?Ano, dalo by se to očekávat. Protože obvykle by lidé měli ocenit hlavně to, co nikdy nedostali a nepoznali.Ovšem v tomto případě se to otáčí spíš k opaku. Tito lidé takovéhle projevy lásky a přílišné blízkosti děsí. Proč? Protože nevěří, že by si to mohli zasloužit, že by jim to opravdu mohlo náležet, a v duchu se i podezřívavě bojí, co jim asi provedete. Protože poznali lidi, co se k nim chovali hezky, zpočátku, ale později jim z životů udělali peklo. A pak přijdete vy, se srdcem na dlani a čistým úmyslem, ale ten druhý před vámi a vaší otevřenou náručí uteče, ale ne proto, že vy jste nedostatečně dobří, ne proto, že vy jste méněcenní. Ale proto, že oni uvěřili, že oni jsou nedostatečně dobří. Nikdo jim v životě nedal pocítit to, že by si řekli ,,ano, tuhle velkou lásku si zasloužím´´.Dostali spíš pocitu že ,,ať udělám co udělám, nikomu se nezavděčím, nejsem tedy hoden lásky, protože i když se snažím, nikdo mi jí moc nedává´´.Tito lidé mají velkou tendenci si vaši lásku zasluhovat, vybojovat, získat, urvat. Protože museli. Nikdo jim jen tak ,,zadarmo´´ nedal pocítit, jaké to je, být bezpodmínečně svobodně milovaný. Jaké to je, když  vlastně toho člověka druhý miluje jen proto ,,že je´´ a ne proto, co udělal nebo co dokázal. Umíte si tedy asi představit, co to pro takové lidi uvnitř musí být za zmatek, když najednou nevědí, co mají dělat. Že vlastně nemusí dělat nic, a vy i přesto o ně máte péči, strach a i když třeba den dva pro vás nic neudělají nebo se neozvou a vy klidně pak přijedete s pugétem nebo s tím, že je vezmete na večeři. Že klidně o půlnoci přijedete, když je jim smutno nebo špatně. Že půl roku dopředu plánujete jejich narozeniny a co jim dáte, jak je oslavíte. Že klidně nebudete spát, jen abyste s nimi mohli telefonovat.Zjistí, že když na vás zapomenou nebo když něco udělají, že jim nedáte najevo, jak jsou k ničemu, ale že jim odpustíte a budete dělat, že nic. Že v podstatě ty jejich zápory PŘIJMETE a dokonce vás ty jejich zápory ani nezraní, protože jste s tím smířeni. Zjistí, že mohou být sami sebou a že vy vlastně po nich nic nechcete. A najednou ani nevědí, kým mají být, protože na to ,,sami sebou´´ zapomněli ve snaze, zavděčit se lidem kolem.Potkala jsem dva typy takovýchto lidí. První typ si velice rychle uvědomil, jak moc je to vše ode mě ,,pohodlné´´ a jak moc snadno se na to dá zvyknout, a začal mě využívat, vycucávat a občas po mě hodil almužnou na oplátku, např. hovorem na 10 minut nebo tím, že jsme šli na hodinku na procházku. Ale když se nabažil všeho ode mě, odešel ode mě  s tím, že mu na mě nezáleží. Ano, nezáleželo mu na mě jako na člověku. Ale  záleželo mu na nakrmení vlastního ega, které se z mých činů a snah velmi nažralo, a když bylo nasycené, řeklo pápá.A druhý typ zase dělal to, že neodkázal přijmout všechnu tu lásku, a tak ji od sebe začal odhánět. Začalo těm lidem vadit, že se snažím, že se zajímám, že je mám ráda. Přišli si zvláštně a nekomfortně. Přišli si najednou tak, jako nikdy. A obvykle, co je nové, je i špatné.Tak jsem skončila sama a vlastně jsem si nedokázala moc odpovědět, proč. Proč vlastně, když jsem nikomu téměř neublížila, když jsem nikomu nelhala, hrála jsem fér a snažila jsem se k těm lidem chovat ohleduplněji a láskyplněji, než se k nim chovali ostatní, jsem skončila sama?Až po letech jsem pochopila, že proto, že tito lidé si toho nedovedli vážit, nedovedli si vážit mě. Protože neznali lidi jako já. Protože se báli. Báli se přijmout to všechno a říct si ,,jo, já si to zasloužím, konečně někdo, kdo nebude hajzl, toho si musím vážit´´.Raději se vrátili k tomu normálu, k těm, co byli despotičtí a co jim znovu dali pocit, že to je to, co si skutečně zaslouží.Často jsem byla zklamaná, pochybovala jsem, že nejsem pro lidi dost dobrá. Měla jsem pocit, že jsem divná, když neubližuju, když si na druhých nevybíjím komplexy, když je přijímám takové, jací jsou. Potom mi ale došlo, a je to zásluha i pár mých dobrých přátel, že vlastně nejsem divná, že jsem jen jedna z mála, kdo to takhle má a kdo nepotřebuje do života žádnou bolest cítit ani způsobovat. Protože jsem takhle vyrostla. Bezstarostně, bezbolestně a naprosto svobodně a v prostředí, kde jsem byla milovaná a podporovaná.Mnoho lidí mi to v životě dalo sežrat. Kopali do mě, že jsem jedináček, rozmazlenec, že jsem maminky mazánek. Přitom já nikdy nebyla rozmazlovaná, nikdy jsem nemusela mít vše, nikdy jsem si nic nevydupávala. Rodiče mi dali to, na co měli, to by totiž asi udělal každý rodič. A na co neměli, to mi vysvětlili, že nedostanu a proč to nedostanu. Nikdy jsem nedostala nic, s čím bych se chlubila, nikdy jsem se nad nikoho nepovyšovala. A učili mě, že se mám rozdělit o to, čeho mám nadbytek. Takže ani lakomá jsem vůči druhým nikdy nebyla. Proto se snažím v životě dělit i o to, kolik lásky do mě rodiče ,,investovali´´ a kolik jsem jí v sobě měla a stále mám. Ale co jsem potkala lidi kolem sebe, zatím jsem nenarazila na nikoho, kdo by to měl v dětství takové, jako já.Proto mě nikdo nechápe, protože to opravdu asi málokdo zažil.Zažila jsem jen málo lidí, kteří mi to vše přáli a kteří byli šťastní, že jsem to takhle měla a mám dodnes. Vždy jsem se jinak setkala jen se závistí, kterou maskovali nenávistí a uštěpačnými poznámkami ala rádoby ,,vtip´´.Takže od jisté doby už nevěřím, že já nejsem dost dobrá pro ty všechny osoby, kterým bylo tak moc ublíženo. Nevěřím, že jsem špatná, když pro někoho dělám věci a nic nečekám zpět, že jsem divná, když jsem iniciativní a pečující, že jsem slabá, když dávám najevo lásku a emoce. A už se ani nesnažím je spasit, zachránit a zavděčit se jim. Prostě je nechávám jít tam, kam si myslí, že patří a nechávám je, aby dostali to, co jim skutečně patří. A sama mezitím čekám na někoho, kdo mě jednou nebude odsuzovat nebo kritizovat, že jsem moc hodná a bezprostřední, ale kdo si mě za to bude vážit a uvědomí si svoji i moji hodnotu :)

[classygirlinbar]

Bude na konci duhy

Bílý papír, prázdná hlava, šílený spěch a přebytek energie.

Moc cukru?

Možná. Prsty běhají po klávesnici jako pes za kusem šunky.

Tlak 200 a přitom nic na jazyku.

Snažím se přemýšlet a vymýšlet, vím, že to v té hlavě je, jen jsem si sedla a nemůžu to najít. Pouštím si hudbu, která mi srovnává tlukot srdce do pomalejšího rytmu, ale zároveň vyplavuje tolik vzpomínek, ty neurony!

Napsala jsem, jak se máš, ale odepsal jsi pozdě, nestihl jsi tu krátkou dobu mezi mým šílenstvím a touhou psát. Jsem smyslů zbavená?

Možná. Minimálně mám šílený přebytek adrenalinu a mám strach, že to přejde. Dělám chyby ve snaze psát rychle. Dělám chyby v životě ve snaze nenechat si ujít jedinou vteřinu.

Dělám chyby.

A lituju? Litovala jsem někdy něčeho? Nebo si namlouvám, že to tak mělo být a že jsem to jinak udělat nemohla?

Nevím. Nemám co říct. Nikdy jsem neměla co říct, vždycky jsem jenom plácala nesmysly a doufala, že mě někdo bude mít rád. Povím ti tajemství nebude. Nikdo nemá rád šílenou trosku. A i kdyby ano, ona to nevidí. Vidí jen sebe a své neštěstí, tak šetři dech.

Hudba.

Co ti pomáhá spát? A co ti pomáhá vstát? Co ti pomáhá přežít každou další vteřinu? Přesně tak.

Kdo by to byl býval řekl.

Čeština je krásný jazyk. Vlastně řeč sama o sobě je nádherná. Lidstvo si vybudovalo něco tak krásného a většina toho stejného druhu, který ji vymyslel nedokáže ocenit tu krásu. Je to

samozřejmost.

Vždycky jsem tohle slovo psala špatně, dokud mi jedna slečna neřekla, že to písmenko navíc je tam hezké, ale neví, jestli ho tam píšu schválně nebo ne.

Pravidla.

Celý vesmír funguje na shodě náhod. Je to tak?

Životní filozofie.

Všechno je najednou tak rychlé. NEDOKÁŽU přemýšlet pomalu. Nepotřebuju drogy, stačí mi trochu vnímat, vnímat, jak se

točí svět.

Co když máme pravdu? Co je to vlastně pravda? Stejně jsme si všechno vymysleli jako lidstvo. Všechno, co dává nebo nedává smysl je jen výplod naší fantazie. Komplexní a propracované konstrukce, které jsme stvořili na základě našeho pozorování.

O čem mám vlastně psát, když všechno už bylo řečeno?

Jedno klišé za druhým.

Časem dojdeš do stádia, kdy už jsi to všechno slyšel, kdy víš, co ten druhý řekne nebo myslí. Není nad to dokázat neočekávatelné, ale pak už to stejně bude očekávatelné, protože už jsi to udělal.

„Jsi tak hodná!“

Nemá cenu žít na tomhle bezesmyslném světě bez toho, abychom aspoň měli ten pocit, že někoho opravdu zajímáme, že někdo dokáže pochopit naše myšlení. Nejsme sami, proto milujeme.

Omezit lásku na jednoho člověka je hloupost, protože dokážeme mnohem víc, dokážeme ostatním ukázat jiný svět, dokážeme tvořit vlastní vesmíry, to je ta naše představivost. Když máš moc dostat se lidem do hlavy, proč neděláš nepředvídatelné věci? Proč jim neukazuješ to, co ještě neviděli? Proč jim neříkáš to, co ještě neslyšeli? Proč reaguješ tak, jak se sluší? Proč nejsi chytřejší, krásnější, milejší, hodnější, drzejší, šťastnější?

Protože sám nechceš, protože to máš všechno v hlavě a jsi zvyklý na to být nešťastný a smutný. Protože je ti tak vlastně dobře, protože nevíš nic víc, bojíš se, že ti někdo násilně vnikne do světa a všechno překope, nemám pravdu? Tak se sakra sebe a

ŽIJ!

[smradinaceste-blog]

29 - Výškový rekord a horečka

Smog poklidně stoupá nad Kathmandu, splodiny usedají na plicích, prašiví psi vydrbávají blechy a studenti si před školou dávají své nutné ranní sousto betelu. Naše česká výprava roluje pláštěnky, přepočítává spodní prádlo, impregnuje pohory a vyráží na autobus směrem do Národního parku Langtang v pohoří Himaláj. 

Sedm nekonečných hodin a nepálský autobus, to je kombinace, kterou si vybereš, když potřebuješ pořádně proklepat půlky, našťouchat záda a podusit kolena. Fičí to maximálně dvacítkou, neustále to skáče, někdo píská, troubí nebo pokřikuje. Cestující naskakují i vyskakují za jízdy, jen starším ženám nebo mužům s pytli cibule se i na vteřinu zastaví.

Jedeme do hor, tudíž se cesta neobejde bez nezpevněných cest plných erozních sesuvů a někdy strašidelně těsných situací, kdy se dvě auta navzájem vyhýbají tak, že ke zřícení do nekonečného údolí nezbývá více než několik málo centimetrů. I my jsme takovým sesuvem zdrženi a dlouho čekáme, než bagry cestu znovu zprovozní. Bohužel to není vše, zanedlouho narážíme na autobus s poškozenou pneumatikou, jsme nuceni vystoupit a náš řidič extrémně nebezpečným manévrem těsně kolem hrany útesu poškozený autobus objíždí. Potlesk na veřejné scéně a smaží se dál.  

Nakonec vše dobře dopadá a nás čeká noc v hotelu ve vesničce Dhunche, kde neteče teplá, nesplachuje záchod a na pokoji je to jako v Rusku.

Start: Dhunche

Cíl: Timbu

Délka: 48 km

Stoupání: 5 216 m

Klesání: 5 864 m

Nejvyšší bod: 4 643 m

Ve vysokých horách je zvykem vyrážet na trek brzo ráno. Sedm hodin bývá i pozdě, ale naše skupina se nechce přetrhnout, navíc má být toho dne dobré počasí, takže hlavně na pohodu. První polovinu treku se budeme kochat výhledem na místního krále Langtang Lirung s magickou výškou 7 227 m. 

Jdeme na to: zatočit klikou, rozpálit lejtka, zapnout prsák a prásknout do kroku. 

Dnes budeme pouze nabírat výšku a na programu je krásných 1 300 výškových metrů stále nahoru. Máme dva průvodce – president of peace Ram a jeho dvojče vicepresident of peace Laxman. Skvěle sehraná nepálská dvojice, extrémně ochotná s neustálým smyslem pro humor.

Adrenalinové provazové mosty na turistických cestách již místní vyměnili za stabilnější ocelové. 

Zařazuji se na konec pelotonu, protože se obávám výškové nemoci, která mne při minulém treku pěkně potrápila. Budu se držet vzadu a nepřepálím to hned zpočátku. Maskuji to častým focením nebo natáčením. Cílem dnešního dne je horská chata v místě zvaném Chandanbari, ve výšce asi 3 300 m. 

Eva s výškou problém nemá, tak si jde, jako kdyby se nechumelilo. Na první zastávce doplňujeme vodu a energii čerpáme z našich oblíbených sušenek Oreo. Vedoucí skupiny Tomáš Beránek fotí místního býka pasoucího se u studny s pitnou vodou. V nestřeženou chvíli se býk zničehonic rozběhne a nabírá Tomáše hrozivým rohem do stehna. V první chvíli to nevypadá vážně, Tomáš uskakuje k plotu a chytá se za zadek. O pár vteřin později již leží na lavici, kolem je několik lidí a Tomáš je v šoku. Zvířata jsou tady polodivoká, nejsou zvyklá na pozornost lidí a bylo nám dokonce doporučeno je obcházet zleva (jsou na to zvyklá) a pokud to jde, vždy ze strany, kde není příkrý svah dolů. Loni zde prý kůň shodil ze svahu turistku, která si u toho přelámala páteř. V tuto chvíli s Evou vzpomínáme na naši mongolskou anabázi, kde jsme hnali býky a krávy bič nebič. Respekt k těmto zvířatům se nám hned vrátil.

V horním rohu fotografie zachycen pachatel, který okamžitě po útoku schytal několik ostrých zásahů kamenem do oblasti hlavy a krku. 

To se ví, bejk viděl bejka. Tomáš to ale zvládl a s ovázaným stehnem pokračoval dál. 

Výšková dotace pro dnešní den zdolána. 

Dáš-li si dal bhat, přinesou ti rýži s čočkovou polévkou, zeleninou, ostrou omáčkou, špenátem a pokud můžeš, stále ti přidávají až dokud neležíš pod stolem s rýžovými políčky lezoucími z důlků.

Horská chata je útulná a náš pokoj nabízí krásný výhled na okolní hory. Po konzumaci asi dvou kil dal bhatu se odebírám na pokoj, abych si dal dvacet, odpočinul si a pěkně potrávil. Eva mezitím konverzuje s ostatními ve společenské místnosti a dělá si kamarády.

Neutěsněná kamna, pověšené prádlo a dobrodruzi u čaje. Takto vypadá běžný den na horské chatě. 

Budíček v 5:00, snídaně a pokračování. 

Opět krásné počasí. Program není nic jiného, než opět jen stoupat ke krásným jezerům Gosaikunda. Asi do 4 000 metrů jde vše jak po másle klidně i za šedesát korun. Jdu vepředu s Laxmanem nebo Ramem, přeskakujeme z kamene na kamen, bavíme se o Nepálu a stoupáme. Poté je to již trošku problém. Opět dostávám výškovou nevolnost, která se projevuje blouzněním, slabostí ve svalech, točením a bolestí hlavy a špatným dýcháním. Najednou jsem opět na chvostu jako při minulém treku a pochod jedinečnou přírodou se pro mě znovu stává trestem. Člověk se ale nemůže vrátit, ani dlouho odpočívat, tak se snažím a jdu. Pět kroků, úplný stop, předklon, několik nádechů, pět kroků, úplný stop...

Eva je absolutně v klidu, je tak kilometr přede mnou spolu s nejzdatnějšími ze skupiny a po dosažení cíle na Gosaikundě si objednává černý čaj a užívá si vrcholového relaxu v suchých ponožkách. Můj boj ještě začne doplňovat déšť se sněhem, který mi aktuální radost z trekování hezky dokresluje.

Sám v Himaláji. 

Když se konečně docourám na Gosaikundu, vidím, že to jezero tu není jedno, ale je tu Gosaikunda sem, Gosaikunda tam. Na horské chatě v této výšce by člověk očekával topení. Bohužel zde ale nerostou stromy a jsme v Nepálu, takže na pokoji je stejně jako venku, akorát zde tolik nesněží. Otvory mezi okny nám do obličeje přesto padá sníh. Balíme se do všeho, co máme, necháváme si pouze úzký otvor na dýchání a snažíme se usnout. Je obvyklé, že v těchto výškách může mít člověk problém usnout. Z nedostatku kyslíku člověku bije srdce, rychle a ploše dýchá, což mě ještě v kombinaci s tím, že dýchám minimálním otvorem ledový vzduch, hodně stresuje. Tři hodiny nezabírám a když je 23:00, jdu na záchod a beru si prášek. Pak už jen hodina ledového ticha a na tři hodiny usínám.  

Konečně ráno.

Eva si celé ráno bere na starost. Zařizuje čaj, platí útratu, objednává snídani, balí oběma krosny, bere si foťák i kameru, diktuje, co si mám obléct, konverzuje s ostatními, maže nás krémem na opalování, motivuje, burcuje, vtipkuje, harpruje, rozdává Ibalginy a kritizuje těsnění na pokojích. Je hrozně hodná. 

K vrcholu treku zbývá posledních 300 výškových metrů, asi dvě a půl hodiny chůze. Eva si tímto trekem v Himaláji plní svůj dětský sen. 

Necháváme se od Marka vyfotografovat v místě našeho výškového rekordu 4 643 m. Já, horečka a Eva na vrcholu formy. 

Ještě horší sestup

Bohužel i na Evu dochází řada a hlásí, že jí klepe na budku pan Šoufl. Proč máme největší problémy jen my dva, nevíme. Možná je to celkovým vyčerpáním organismu, protože poslední měsíce jsme neustále v pohybu, stresu z nových situací, přemisťujeme se, stravujeme se nezvyklými pokrmy a pořád dokola se musíme přizpůsobovat jiným teplotám v rozsahu klidně padesáti stupňů. 

Sestup k další horské chatě finišujeme jako poslední s více než hodinovým zpožděním, večeři si odneseme do ledové komnaty a už v 18:30 spíme s prázdnými obaly od Nimesilu kolem sebe. 

Když ráno jdeme na snídani za nezlepšeného stavu, ptáme se průvodců, jestli zde není možnost sejít někam do údolí na autobus a odjet do Kathmandu. Nejenže je každý krok bolestivý a vyčerpávající, nechceme také brzdit skupinu. Nejbližší autobus je dva dny cesty přesně tam, kde je cíl celého treku. Nedá se nic dělat, pohory nasadit a zpět do brázdy.  

Když se opět dostaneme do pásma lesa, tedy do cedrovo-bambusové džungle pokryté sněhem, všímáme si jednoznačně zvířecích stop. Nejprve si myslíme, že se jedná o psa. Když se ale díváme chvilku dýl a vidíme, že stopy se objevují na stezce zničehonic a po několika metrech zase mizí v džungli, máme jasno. Irbis, neboli levhart sněžný himalájský, neboli šelma. Jsme již nízko, sníh tu sotva napadl a velmi rychle taje, nebyl tady ani třicet minut před námi. Drsný, jdeme pryč.  

Po několika okamžicích už ve společnosti průvodců jsme upozorněni na dva medvědy v džungli, kteří se vypařili okamžitě, když nás zahlédli. Nic jsme bohužel neviděli ani neslyšeli, tak nemáme žádný záznam, máme jen zážitek z lesa a Ramův popis.

Dlouhý pochod zakončujeme jako v pohádce. Přicházíme do první vesnice pod horou a střechu nad hlavou nacházíme u staré tibetské paní z kmene Šerpa. Uvaří nám na zahřátí vynikající Thukpu rovnou od podlahy v krásném a čistém obývacím pokoji. Čistota a pořádek je jeden z rozdílů mezi Nepálci a Tibeťany. 

Slovo jsme nevyměnili, ale jí bylo všechno jasné. 

Odjezd

Po klidné noci vstáváme v 5:00, máme informaci, že hodinu z místa noclehu jede autobus do Kathmandu. Skupina zůstává, pojede až odpoledne, ale nám je špatně a chceme co nejdřív do tepla, sucha a k vitaminům. Po chvilce zjišťujeme, že hodina cesty rovná se pro Nepálce hodiny dvě a to klusem. Eva je skoro mrtvá, já nenávidím Nepál a oba utíkáme s krosnama serpentinami dolů k řece. Po hodině a půl jsme na místě. Autobus nepřijel, prý napršelo a cesta je zničená. Musíme až dolů do Timbu po proudu řeky. Jasně... zubožení se tedy vydáváme na cestu do Timbu. Po pěti hodinách chůze džunglí a rýžovými poli dorážíme do vesnice, kde stojí autobus. Sedáme, jedeme sedm hodin, Evě štěnice rozkoušou půlku zadku, ale nakonec jsme v Kathmandu, otvíráme pokoj hotelu a jdeme konečně do sprchy. Ty vole, neteče teplá, se z toho vopicham...dobrou noc.

[fenomenologiecinky]

O tom, jaká jsem strašlivá a zlá osoba

A nejhorší na tom všem je, že to o sobě vím a dokonce si to připouštím. Nevím, jestli je to polehčující okolnost, ale spíš asi ne. Ačkoli možná, že je to spíš lepší, než žít si spokojeně s vědomím vlastní dobroty, zatímco je člověk ztělesněním všeho zla. Každopádně si myslím, že být zlej člověk a ještě to o sobě vědět, není úplně dobrý.

Teda zas mě nechápejte špatně, ne že bych byla bůhvíjaká strašná, příšerná a lstivá saň, ale rozhodně nejsem nikterak čistá duše. Netýrám zvířátka, ani úmyslně neškodím lidem (pokud si o to dotyčný ovšem neřekne sám…), na lidi se snažím být primárně hodná a příjemná (když to jen trochu jde). Nicméně veškerá moje příšernost spočívá v tom, že jsem s každým šmahem hotová, ať ho vidím dvanáct vteřin nebo ho znám dvanáct let. A člověk, kterej se mi nějakým způsobem na první dojem nepozdává, má obvykle chudák smůlu a obvykle s tím nic moc neudělá. Ne, že bych chodila po ulici, ukazovala si na lidi a dělala si seznam: debil, idiot, kretén, blbeček… to fakt ne. Ale jakmile dostanu pár vteřin, abych si někoho prohlídla a nedejbože najdu něco, co se mi nelíbí, ať za to ten chudák může nebo ne, tak mě to přitáhne jako magnet a já začnu sledovat další a další negativa a to si pište, že si je najdu. Rozhodně si tím zvedám vlastní sebevědomí, to nepopírám. Taky nepopírám, že to je strašný a není to dobře. Ďábelský na tom je to, že mě to fakt dost baví a obvykle je to neskutečná sranda. Vždycky je mi pak samozřejmě dotyčného líto, protože třeba za svý neduhy nemůže, a taky si vždycky nadávám, jaká jsem hrozná a příšerná, ať se laskavě podívám na sebe, jaká jsem dokonalá, jenže si nemůžu moc pomoct. Takže když je mi představen někdo, kdo má třeba děsně veliký uši, tak mě to okamžitě strhne a v momentě se nemůžu soustředit na nic jinýho, jenom na ty obrovský uši. Musím na ně pak pořád koukat a představovat si, jak se s takovejma ušima žije. Jestli mu pak třeba líp držej brejle nebo jestli to nebolí, když má na hlavě sluchátka, a co se stane, když si je pak sundá a ty uši mu zůstanou přilepený k hlavě, a jakej je to pocit, když se pak pomalu odlepujou a vracej na svý místo. No není to sranda. A i když se snažím soustředit na něco jinýho, tak mi to prostě nejde a mysl se mi furt vrací k tomu defektu, kterýho si zákonitě dycky všimnu, přestože jinýmu by to třeba tak nepřišlo.

A jakmile si všimnu nějakýho defektu, už se to veze, protože pak začnu dotyčného chudáka důkladně zkoumat a nalézat další podivnosti, kterých máme každý spoustu a díky kterejm jsme unikátní, ale je sranda na ně poukazovat. Ale abyste neřekli, že jsem teda slečinka a ať se podívám do zrcadla, tak například já jsem děsně divná, protože mám velkej nos. Teda ne zas tak velkej, že bych vám s ním vypíchla oko, jen co se na metr přiblížím, ale když se pořádně podíváte, musíte konstatovat, že je drobátko větší, než je nutný, navíc je poněkud supí a celkově teda vypadám jako dravej pták. Zvlášť když mám třeba náhodou nabarvený obočí. Taky mám úplně abnormálně dlouhý a hubený prsty, přestože mám jinak poměrně malý ruce. Na různých místech mi taky ční příslušný kosti, a to prosím naprosto proti mojí vůli. Že mám trčavý kolena a lokty, to se tak nějak dá přežít, ale že by mi musely nutně vylézat hřebeny pánevních kostí nebo třeba kotníky, tak to by jako nemuselo. Že bych místo toho mohla mít třeba výraznější klíční kosti, to přírodu nenapadlo… A když už se tak pěkně pomlouvám, tak se hodí zmínit, že jsem taky abnormálně bledá, skoro až nemocně. Pokud jsem třeba náhodou unavená, tak to hned vypadá, že umírám, nebo se tak právě stalo. A když se mi udělá pupínek, tak samozřejmě svítí na sto světelných let, asi abych si nemyslela. Vidíte? Rozhodně nejsem dokonalost sama. A stejně mi to nedá, abych se smála ostatním chudákům, co maj třeba divnou hlavu, i když vím, že za to fakt nemůžou. Říkám, že jsem strašná a zlá.

 No a ta pravá sranda nastává, když se někdo třeba blbě podívá, nebo divně tváří. Protože v tu chvíli, je úplně jasný, že si toho všimnu jako první a začnu řešit, co se mu jako nelíbí…Má se mnou nějakej probém? Co si to dovoluje? Co se mu jako nezdá? Prostě – co tak blbě čumí?! Okamžitě to ve mně vzbuzuje vlnu zlosti a nesympatií k dotyčnému, kterej možná ani netuší, že se tváří dle mých požadavků nepatřičně. A opět je to věc, která zrovna ode mě sedí nejlíp. Já, která permanentně blbě čumím nebo mám zrovna nějakej strašlivej výraz v ksichtě, ačkoli třeba zrovna jenom přemejšlím, nebo naopak právě nepřemejšlím, budu někomu lát za to, že se divně tváří. Je mi úplně jasný, že ten člověk za to podobně jako já nemůže, že jenom chudák tahle prostě vypadá a nic s tím nenadělá. Ale opět si nemůžu pomoct. Takže pokud se někdo prostě tváří jako blbeček, bude u mě za toho, co vypadá jako blbeček, a má tím pádem smůlu. Výraz v ksichtě je ale z mýho pohledu asi ta lepší varianta, neboť pokud se s dotyčným blíže seznámím, tak je šance, že třeba zjistím, že se fakt jenom tak tváří a nic proti mně nemá, a můžu se od toho jevu docela klidně odpoutat. Kdybych nebyla tak strašně vztahovačná, měla bych aspoň ze dvou třetin klid. Ale furt by nade mnou visely ty fyzický defekty, co mě ruší, a obvykle je úplně k ničemu, když se s osobou seznámím a zjistím, že je děsně fajn. Stejně mě ty uši/vlasy/ruce/nos/obočí/cokoli budou rušit. A budou.

Sice jsem si pro sebe dostatečně omluvila, že mě různý defekty a nesouměrnosti rozptylujou, je to docela pochopitelný, myslím si, ale bohužel mě to neopravňuje ke škatulkování. Jenže to já dělám strašně ráda. Protože když se támhleten tváří jako puk, no to ale musí bejt blbec, ještě jak drží v ruce tu lžíci, prostě jako blbec, takhle přece normální lidi lžíci nedrží. A už se to s chudákem zase veze. Já samozřejmě na zmíněný defekt nezapomenu pokaždý velice inteligentně poukázat, což ze mě činí strašlivě otravnou osobu. Občas jsem i vtipná, ale v jádru je to prostě zlý a já to vím.

Co považuju za o něco míň hnusný je, když se jedná o defekt, kterej se dá (podle mě) celkem snadno odstranit. Například když si někdo vykouzlí krásný blankytně modrý stíny až na čelo, jako z devadesátek. To ten člověk nevidí, jak je to strašně hnusný? Jo, jemu se to asi líbí, to akceptuju, ale samozřejmě si řeknu, co to asi musí bejt za člověka, když se mu líbí takovej strašlivej nevkus. Nebo například, když je někdo tlustej. Naprosto uznávám, že je někdo třeba nemocnej, to se stává, ale pokud není a ještě je se sebou spokojenej a jako vrchol všeho svou ohromnost ještě vyzdvihne takovým kusem oděvu, jako jsou třeba legíny, tak to už veškerá moje tolerance padá do propasti. Jednoduše řečeno se mi nedaří pochopit, jak může bejt ten člověk takhle spokojenej, nebo jak mu to může bejt fuk, nebo proč sakra se sebou něco nedělá. Ano, ani já nejsem dokonalá, na to mám až moc ráda pizzu, na druhou stranu to se mnou opravdu (troufám si tvrdit) není zas tak strašný a rozhodně si stojím za tím, že jsem na sebe dostatečně přísná, abych – když seznám, že je něco v nepořádku – se sebou okamžitě začala něco dělat. Trochu mě překvapuje, když zjistím, že to takhle nemá každej. Jak říkám, zlá a zákeřná jsem. I když nevím, jak by společnost vypadala, když by si každej nas sebe kladl takový požadavky, jako si kladu já na sebe.

 Když už jsem se tak pěkně napráskala, tak bych měla – jak se to tak na konci projektů a reportů obvykle dělá – navrhnout plány na zlepšení. A tady přichází kámen úrazu, protože si můžu vynadat, kolikrát chci, jaká jsem hnusná, ale v duchu vím, že s tím nic neudělám, protože nechci. A v tom je asi jádro mýho zla. Že mě baví bejt zlá. Což jenom dokazuje, že jsem vážně zlá osoba.