#ale jenom malinko | Explore Tumblr posts and blogs

therka1996 · 1 year ago

Text

Tayvin 1x39

OBA DVA JDOU SPOLU KE SNÍDANI

Andrea: Dobré ráno

OBA DVA POZDRAVÍ

Scott: Adame chtěl jsem ti moc poděkovat že jsi nám všechno uklidil když jsme šly spát

Calvin: To byla maličkost o nic nešlo já děkuju že jsem si to tu s váma mohl užít

AUSTIN PUSTÍ TELEVIZI KDYŽ TAM MLUVÍ O HARRYM STYLESOVI ADAM SE HNED PODÍVÁ NA TAYLOR ONA MU VEZME RUKU DO DLANĚ A KOUKÁ NA NĚJ TROCHU ROZTRŽITĚ AUSTIN TO HNED VYPNE

Andrea: Co budete dneska dělat

Calvin: Máme jít na koncert Haimův sester

PODÍVÁ SE NA TAYLOR ONA NACHVILKU ODEJDE OD STOLU ADAM VÍ ŽE JE NĚCO V NEPOŘÁDKU AUSTIN JDE ZA TAYLOR

Austin: Taylor je všechno v pořádku ?

Taylor. Jenom sem o něm dlouho neslyšela to je všechno malinko mě to rozhodilo

Austin: Víš že ani já nejsem jedinej kdo jsi toho všiml že jo

Taylor: Já vím

Austin: Myslel jsem že ses přes něj přenesla o co šlo

Taylor: Harry tedkon v mým životě nic neznamená nejsme spolu v kontaktu nebavíme se spolu ale to neznamená že o něm jenom tak přestanu přemýšlet

Austin: Jsi zamilovaná ?

ADAM STOJÍ VE DVEŘÍCH A NENÁPADNĚ JE POSLOUCHÁ

Taylor: Oba dva mají něco jinýho , Harry je zpěvák zpíváme o sobě písničky ale pořád to je zastrašenej kluk kterej ale měl dlouhou dobu v mým srdci ... A Adama znám jenom chviličku ale dostal se mi do srdce takovým způsobem že jsem si vůbec nemyslela že by to mohlo být možný

Austin: Neopověděla jsi na otázku

Taylor: Jsem do něj zamilovaná dokonce to neví ani on ale už mám o něm vymyšlenou i písničku poskládanou chtěla jsem mu to říct po dnešním koncertě

Austin: Nevyhýbej se něčemu novýmu myslím že Adam pro tebe může být to správný váží k tobě rozhodně respekt atd

TAYLOR PŘIKÝVNE OBEJME AUSTINA ADAM JDE RADŠI PRYČ DO POKOJE JDE SI BALIT VĚCI PŘIJDE TAYLOR DOVNITŘ HLEDÁ ADAMA

Taylor. Kde je Adam

Andrea: Šel do pokoje pro hosty

TAYLOR ZAKLEPE NA DVEŘE ADAM OTEVŘE CHVILKU KOUKÁ JINAM POTOM PUSTÍ TAYLOR DOVNITŘ ONA ZAVŘE DVEŘE

Taylor: Zlobíš se na mně

Calvin: Proč bych měl protože jsi slyšela něco o svým bývalým a vyvedlo tě to z míry

Taylor. Adame já opravdu nejsem už s ním v kontaktu jenom mně to trochu připravilo to je všechno

Calvin: V pohodě měl bych se vrátit zpátky do LA abych se připravil na naše rande

Taylor. Myslela jsem si že poletíme spolu

Calvin: Měla by jsi tady zůstat se svýma rodičema a uvidíme se večer co ty na to

Taylor: Adame

DÁ MU RUCE NA OBLIČEJ

Taylor: Vím že tě to trápí ale Harry tady byl a bude a já s tím nic neudělám ale když ti říkám že jsem štastná tak mi věř nechci být s Harrym chci být s tebou

TROŠKU SE JÍ RONÍ SLZY DO OČÍ ADAM JÍ OBEJME KOLEM PASU

Calvin: To je jediný co jsem potřeboval slyšet

POLÍBÍ JÍ

Calvin: Já jsem se do tebe totiž zamiloval Taylor Swiftová

ONA SE USMÍVÁ NEMŮŽE UVĚŘIT JAKÝ MÁ POCIT V SOBĚ

Calvin: Každej mi říká aby jsem ti neublížil já tedkon prosím ten neubliž mi

Taylor: Ani mě to nenapadne

DAJÍ SI FRANCOUZÁKA MAJÍ CO DĚLAT ABY SE OD SEBE TRHLY

Taylor: Víš když poletíme spolu mám tam postel

KOUSNE SE DO RTU

Calvin: Co pak se ti dá vůbec odolat

Taylor: Doufám že ne

JDOU SPOLU RUKU V RUCE DOLŮ ROZLOUČÍ SE S JEJÍMA RODIČEMA A ČEKÁ NA NĚ PRIVÁTNÍ LETADLO

0 notes

czechzerowaste · 7 years ago

Text

Vánoce bez odpadu – pokus číslo II

Štědrý den je za námi. Loni jsme vám povyprávěly, jak vypadaly naše první Vánoce bez odpadu. Řekly jsme si, že na to letos navážeme. Mohlo by se zdát, že za tu dobu, co žijeme bez odpadu, už máme všechno vychytané do puntíku, ale Vánoce a obecně obdarovávání se s blízkými je přece jen vyšší kategorie.

Navíc ji procvičujeme jen párkrát do roka (na rozdíl od pravidelného bezobalového nakupování jídla… i když i to můžeme ještě zlepšovat). Poučeny z minulého roku, inspirovány desítkami zero waste vánočních článků, které letos zaplavily internet, a motivovány i letos o Vánocích více být než mít, jsme se pustily do zero waste vánočního pokusu číslo 2.

MÍŠA

Letošní Vánoce pro mě byly v mnohém jiné. Poprvé jsem je totiž neslavila doma, ale s Páťou (manželem) a Snížkem (psem) v našem novém domečku. Neslo to s sebou spoustu nových otázek a hledání. Jak se dělá dobrý bramborový salát? Máme mít stromek? Jak naplánujeme návštěvu všech příbuzných a blízkých? Stihnu upéct cukroví? Jaké si vlastně neseme tradice z našich domovů a co budou ty naše, nové?

A v tom všem stály dárky až někde na posledních příčkách. Pro mé nejbližší, které znám velmi dobře mi inspirace na udržitelné, bezodpadové a často i nemateriální dárky naštěstí nechyběla a přicházela tak nějak postupně.

U vzdálenějších příbuzných už to bylo horší. Často to pak dopadlo věcmi, které sic byly nakoupené v bezobalových obchůdcích, vyrobeny za etických podmínek a lokální, ale cítila jsem, že i když je obdarovaný člověk využije/sní, tak by se bez nich obešel a vlastně je nepotřebuje. O to víc jsem namotivovaná příští rok dárky s co nejvíce lidmi prostě zrušit. Často to totiž přináší jen stres a ztracený čas – jak mně při shánění, tak obdarovaným při přijímání a následném zvažování, co s daným darem provedou.

V pozici obdarované jsem bohužel o letošních Vánocích těmto pocitům musela čelit hodně často. Místo, abych se radovala nad nápaditostí/využitelností/potřebností toho, co jsem dostala, tak jsem často už v první sekundě myslela na to: „To snad ne! Co s tím budu jenom dělat?!“ Většinou šlo o něco, co už doma máme, prapodivné kýče, potraviny, které nejíme a ještě jsou zabalené v plastu a jiné pro nás nevyužitelné a nepraktické věci. Sentiment a pocit, že to, co dostanu, si musím doma nechat i když to nepoužiji, mě už naštěstí opustil, takže tyto nechtěné dárky prostě pošlu tím nejsmysluplnějším způsobem dál. Lidem, kteří je zrovna potřebují a spotřebují.

Co mi však stále nejde je lepší komunikace s blízkými, která by tomu všemu předešla. Odmítání darů je pro mě prostě stále vyšší level v oblasti bezodpadového života, který ještě neovládám úplně tak, jak bych si přála.

Naopak mé nejistoty z prvních Vánoc v našem domečku se proměnily v řešení, se kterými jsem více než spokojená. Bramborový salát s mrkví, cibulí a okurkami a veganskou majonézou se nám povedl úplně skvěle, stromek jsme koupili v květináči, návštěvy s blízkými jsme dokázali dobře zorganizovat, upekla jsem perníčky a rohlíčky a od mamky dostala další tři druhy cukroví. V rámci ladění tradic nedošlo snad až na malé zaváhání ohledně výběru polévky (hřibová vs. zelná) na žádný problém :). Dokonce proběhl i nultý ročník, naší snad nové rodinné tradice, výšlapu na poutní místo Hostýn. Díky této procházce nám před vydatnou večeří hezky vyhládlo a při následném maratonu ve sledování pohádek jsme se alespoň nemuseli cítit provinile. Samotný Štědrý den pro mě byl jeden z nejklidnějších a nejhezčích za poslední roky.

A nakonec i spousta dárků mi udělala velkou radost. Vyhrály to rozhodně poukazy – na hodiny klavíru od soukromého lektora (Páti) u nás doma, na dvě hodinové masáže, na kávu a zákusek v kavárně, nebo na nákup v našem nejmilejším bezobaláči. Radost jsem měla ale i z hmotných, potřebných nebo promyšlených darů. Závěsů do ložnice ušitých u nás ve městě, šatů české výroby z biobavlny, recy svíčce v lahvi od vína se zdravým voskem, bambusových kartáčků na zuby, oříšků nebo mopu :).

JANA

Vánoce jsou svátek rodiny, a nejenom té svaté… Po stránce odpadu většina naší rodiny moc svatá není (zatím ;-)), ale letos se nám podařilo vánoční zero waste svatosti malinko přiblížit. Na vánočním stole jsme kromě tradičního salátu z vlastních brambor a domácích vajíček měli i cukroví z bezobalové mouky, oříšků, kakaa či kokosu a mísu plnou bezobalových sušených plodů a oříšků. Nabídla jsem totiž mamince, že si tyto předvánoční nákupy vezmu na starosti, a vytrvale domů vozila plné pytlíčky surovin, až se mamka sama vydala do zlínského bezobaláče.

Bezodpadově a lokálně jsme zvládli i vánoční stromeček. Vyrostl na miniplantáži za naší vesnicí, odkud jej taťka dovezl převázaný kouskem znovupoužitého provázku, a pak mi jen vyprávěl, že odmítl nabízenou síťku s tím, že by to byl zbytečný odpad. Stromeček jsme nazdobili červenými baňkami, které už máme dobrých patnáct let, a v lednu jej spálíme tak jako další dřevo, kterým topíme. Předtím ale ještě má pár vánočních úkolů… třeba schovat dárky…

Na jejich rozbalování jsem se letos zvláště těšila, přestože jsem věděla, co pod stromečkem najdu! Dokonce už od srpna, kdy jsem rodiče poprosila, aby v crowfundingové kampani podpořili slovenskou značku Créeme a koupili mi pod stromeček podprsenku z nebělené bio bavlny, která je téměř 100% recyklovatelná. Když obálka s dárkem dorazila začátkem prosince do schránky, schovala ji maminka mimo můj dosah, aniž bych nahlédla dovnitř a já tedy musela čekat do Štědrého večera… A očekávání se ještě zvýšila, když mi Míša a Helča vyprávěly, že jim velikosti prádla, které si vybraly, nesedí a že jej budou měnit… Mne asi Ježíšek nechtěl zklamat a podprsenka mi sedí skvěle.

Dárky od bráchů mne letos docela pobavily. Jeden mi dal dvě své flashky. Po návratu ze Středoafrické republiky jsem si od něj totiž stále nějaké půjčovala, protože jsem potřebovala někde uložit asi 50 giga fotek. Druhý brácha mi dal peníze na vlak. Já si totiž přála dárkové vouchery na jízdenky, ale mu přišlo zbytečné měnit peníze za vouchery ve stejné hodnotě. Tak slibuji, že ty peníze opravdu použiji na vlakové jízdenky.

Peníze jsem nadělovala i já jako příspěvek na vybavení kuchyně jednoho bráchy. Druhý dostal vouchery na lístky do kina, respektive patřičné kódy napsané na kousku papíru. Mamince jsem dala tričko z konopí a biobavlny, které si přála. Dokonce jsem jej ani nebalila, jen smotala a převázala stuhou. Jediný v plastu balený dárek dostal taťka. Přál si totiž LP Mira Žbirky a já byla ráda, že jsem jej sehnala nové, z druhé ruky bylo pro mne nesehnatelné.

Babičce (která mi celý prosince povídala, že si nic nepřeje, neb má všechno) jsem nejprve pomáhala se zařizováním dárku pro druhé… dvě knížky pro vnučky – obě bezobalové a jedna z antikvariátu, a karetní hru Dobble pro pravnoučata – sice v obalu, ale zato něco, co snad pobaví více a déle (a taky celou rodinu) než umělohmotná hračka pro každého…

Babičku samotnou jsem obdarovala tím, že jsem jejím jménem obdarovala druhé… Na začátku prosince jsem v klubu seniorů, kam chodí, povídala o mé zkušenosti ze Středoafrické republiky. I o tom, jak těžko dostupná je tam zdravotní péče. Pod stromečkem pak babička našla dopis, že jsem jejím jménem darovala peníze, které zajistí převoz do nemocnice dvou Středoafričanům. Udělalo jí to opravdu radost.

A mně udělalo radost, že ty letošní Vánoce naše rodina zvládla trochu méně odpadově, smysluplně a střízlivě co se týče množství dárků, výzdoby i jídla. Korunoval to však taťka otázkou: „Jaká je adresa toho vašeho blogu?”

HELČA

Moje druhé bezodpadové Vánoce byly skvělé a zase o trochu více bezodpadové.

Myslím, že důvod, proč máme skoro bezodpadové Vánoce je ten, že jsme docela líná rodina, a neradi děláme věci, které zbytečně berou čas a energii. Ať už jde o množství dárků nebo dokonalý vánoční úklid.

Bezobalové nakupování je u nás běžné a tak se při přípravě vánoční tabule nic moc nezměnilo. Jen nám zase ubylo pár druhů cukroví, protože jsme se rozhodli udělat pro každého jen to jeho oblíbené. A tak máme 5 druhů a jistotu, že se opravdu sní (a nepřejí).

S úklidem jsme moc nestresovali a udělali ho v pohodě a za pomocí sody a octa. Dokonce jsme měli vše na večeři nachystáno už kolem poledne a tak nám zbyl i čas na rodinnou procházku s pejsky. Skvělý důkaz toho, že zero waste nemusí být nutně časově náročnější.

Vemte si takové balení dárků. Většinou složitý proces a pro nás ne příliš zručné jednice i docela stresující. Přidejte k tomu množství bordelu, které po vybalování dárků pod stromečkem zůstane a máte tisíc důvodů se na balení vybodnout úplně. Tento zlepšovák nám bohužel u rodičů neprošel, ale mamka vymyslela dokonalý kompromis. Vyrobila dárkové tašky z vánočního balícího papíru, do kterých dárky jen nastrkáme. Letos jsme je využili už potřetí a určitě ne naposled. Je to dokonalé. Pod stromečkem vypadají hezky a nevzniká z nich žádný odpad. A balení zabere asi 5 minut.

Taky nám díky nim k vánočním tradicím přibyla hra. Aby byly tašky opravdu znovupoužitelné každý rok, nepíšeme na dárky jména. A tak je z tašek společně vytahujeme a hádáme, pro koho by mohly být. Dá se díky tomu i skvěle improvizovat. Koupila jsem omylem ségře knížku, kterou už četla. A dříve, než z ní mohla být zklamaná, s nadšením se ozval brácha, že je knížka určitě pro něj.

Největší výhrou Vánoc pro mě bylo osobní nastavení, se kterým jsem je slavila. Poprvé mi konečně bylo fakt jedno, jaké dárky dostanu (a kolik a od koho). Předchozí roky mě vždy něco zklamalo. A to i loni, kdy jsem psala dopis Ježíškovi. Letos jsme ho nepsala a i tak jsem byla spokojená. Od rodičů jsem dostala peníze, abych si koupila, co potřebuji, ségra s bráchou mi koupili průvodce po Taiwanu.

Chtěla jsem sice nějaký z druhé ruky. Myslela jsem si, že by jej brácha mohl sehnat v Anglii, kde studuje. Asi to ale nestihl a tak mi se ségrou ještě tak hodinu před štědrovečerní večeří koupili e-book. Pod stromečkem pak byl jen malý lísteček s tím, že dárek mám v mailu, že je zero waste a že si mám na takové dárky zvykat :D. Taky jsme celá rodina dostali větvičky na čištění zubů Yoni, které jsou sice v plastu, ale když už ji mám, alespoň vyzkouším a můžu přidat postřehy do našeho chystaného článku o zubních kartáčcích.

Z dárků, které jsem dávala já, se trošku propadákem staly hodinky pro taťku. Chtěla nějaké kvalitní, kterým ale neodpovídal můj rozpočet, vydala jsem se proto poprvé v životě do zastaváren. Chtěla jsem sehnat hodinky značky Prim, protože je to česká značka, která také všechny hodinky jejich značky dokáže opravit.

Hned v první zastavárně měli primky asi čtvery. Vybrala jsem černo zlaté, v hodinářství mi k nim dali řemínek a upozornili na to, že hodinky jsou natahovací. Nevěděla jsem vůbec, co to znamená, a jen jsem doufala, že natahovací hodinky nejsou tak staré, aby si s nimi taťka neuměl poradit. Naštěstí uměl a hodinky se mu fakt líbili. Jenže… Už nefungují! A to jsou teprve tři dny po Vánocích, Doufám, že se je podaří opravit, aby taťka neměl místo jedněch nefunkčních hodinek dvoje.

Zbytek dárků už byl povedený lépe. Svetr ze sekáče a fair trade káva pro mamku, tuhý šampón pro taťku (protože je jediný, kdo ještě používá „normální“ šampony v plastu) a termoska Made Sustained pro bráchu. Ségra dostala kalhotky z bio bavlny, pytlíček na výrobu rostlinných mlék a dárek, z kterého měla radost celá rodina. Krabičku plnou permasemínek pro začátečníky i s návodem na pěstování.

Až na štědrý den jsem zjistila, že i stromeček máme zero waste. Naši jej dostali od kamaráda lesáka, který jej spolu s kolegy musel pokácet, protože byl trochu asymetrický. Se zjištěním, že bez jakékoli mé angažovosti se naši zamysleli i nad kupováním stromečku mě snad nenapadá, co by se mohlo na vánoční pokus číslo 3 zlepšit.

#helcinblog #misinblog #janinblog

2 notes · View notes

blogujicipanflegl · 5 years ago

Text

Školu nemá, matiku neumí

Vysvědčení je tu! Studenti přichází s kreativními výmluvami, proč dopadli jak sedláci u Chlumce. Rodiče hledají stéblo, kterého se mohou chytit a zopakovat si, že známky sice nejsou nejlepší, ale co. Oni ani ti nejúspěšnější na světě nebyli extra studijní hvězdy, že?

Billa Gatese taky vyhod... tak bohužel.

Typický, a v posledních letech oblíbený, je odkaz na Billa Gatese, kterého přece taky vyhodili Harvardu.

Tak s tímhle se bohužel moc uklidňovat nemůžeme. Pokud s tím přijde Vaše ratolest, můžete ji minimálně sepsout za velmi lacinou výmluvu.

Nezdá se to, ale Harvard je malinko těžší než zednické učiliště.

Může to vypadat jako drobnost, ale tahle historka je úplná blbost. Billa Gatese nevyhodili, ale požádal o přerušení. Jeho studijní výsledky byly vynikající. Přerušení navíc probral dopředu s rodiči, se kterými byl navíc domluven, že pokud mu to s Microsoftem nevyjde, do školy se vrátí. Se školou byla dohoda stejná.

Chyba za 1,7 miliardy. Dolarů.

Leč není třeba zoufat, máme tu lepší příklady, že i Bill dělá chyby a ani neumí pořádně matiku. Navíc ho to stálo zhruba 1,7 miliardy dolarů. Jak to?

Nadace manželů Gatesových věnuje spousty peněz na charitu a různé prospěšné projekty. V devadesátých letech minulého století začali investovat do malých škol, jejich podpory a to včetně rozdělení velkých škol na malé. To vše na základě výzkumu, který pátral po tom, co mají nejúspěšnější školy společného a v čem se liší od ostatních škol.

Úspěšné školy? Ty malé.

Výsledkem celého výzkumu bylo zjištění, že ty nejúspěšnější školy jsou malé. Jejich zastoupení v top 3% škol bylo 4x větší, než by odpovídalo jejich počtu. A to se počítá, ne? Navíc úvaha je jasná - v malých školách se žákům více věnují, a díky tomu dosahují tak dobrých výsledků.

Všechno do sebe zapadlo a nadace manželů Gatesových tedy spustila investiční program, který měl malé školy podporovat a do kterého se postupně přidalo mnoho dalších známých organizací a institucí. Jen Gatesovi utratili do roku 2001 na grantech zhruba 1,7 miliardy dolarů.

Když jsme tak hezky vyřešili nejlepší školy, zkusme vyřešit i ty nejhorší. Data už máme, takže můžeme na stejném vzorku dat zjistit, co mají společného nejhorší školy.

Nejhorší školy? Oh wait!

Chvilka napětí, výpočtů a... Modří už vědí. Při pátrání po nejhorších školách zjistíme, že ty nejhorší školy jsou také ty malé.

Jak je to možné? Pokud Vám tohle není na první pohled jasné, měli byste odložit připravený pásek, zapomenout veškeré výčitky a děti prostě pochválit za už jenom proto, že to vysvědčení zvládli donést domů a neztratili ho cestou:)

Ve skutečnosti totiž není pravda ani jedno. Malé školy nejsou ani extrémně dobré ani špatné. Malý počet jejich žáků jen vede k tomu, že jejich výsledky mají mnohem větší rozptyl a jsou tak víc přítomné v obou extrémech. Hezky je to popsáno zde.

Takže klid a kdyby nic jiného, můžete se vždycky uklidnit tím, že chyby dělají i ti nejúspěšnější multimiliardáři. A navíc chyby vašeho dítěte vás určitě nebudou stát skoro 2 miliardy dolarů. Program podpory malých škol byl nakonec zrušen.

0 notes

tynous · 5 years ago

Text

Neuč se pořád, zasportuj si taky trochu!

Prvák na vejšce mě naučil hodně věcí, ale kromě těch kvant odborných taky spoustu neodborných, o mě, o tom, jak se co dá a nedá zvládat a o tom, že je důležitý se z toho nepo…

Obzvlášť letní semestr byl pro mě dost náročný, v určitých momentech už jsem byla tak otrávená a unavená, že jsem se prostě jenom učila a pak svalila do postele, nanejvýš si pustila nějaký seriál. Teď když se na to dívám zpětně, mi to je malinko líto. Vím, že učení prostě musím věnovat hodně času, ale taky vím, že jsem mraky času vůbec nevyužila. Mohla jsem, kdybych nebyla líná a pohodlná. (Vždycky když tohle píšu, vzpomenu si na svého spolužáka, který si jen tak během semestru odskočí na nějaký půlmaraton nebo na spolužačku, která dělá závodně atletiku…) Teď když se k tomu přes léto vracím, vím, že se mnohé dalo udělat jinak a teď do druháku bych s tím chtěla něco udělat.

Kde hledám motivaci?

Tu první jsem asi našla na skále v Itálii…

Poslední srpnové tři týdny se nesly ve veselém duchu. Jednu v neděli jsme napakovali naše obrovské auto a v pondělí vyrazili směr Itálie. Rozhodně ale nepatříme k obvyklým turistům mířícím do Itálie k moři a do Říma. Místo nafukovacích lehátek, klobouků, opalovacích krémů a módních oděvů, máme v kufru přibližně několik desítek kilo železa, magnézium, od kterého je v jisté chvíli snad úplně všechno, oblečení, za které by se mohl stydět i lesní manekýn (doporučuju singl Lesní manekýn od Katapultů) a sem tam nějaký ten spacák nebo karimatku.

Jak nám vždycky připomíná náš táta: „Chci, abyste uměli spát jak v pětihvězdičkovém hotelu, tak ve škarpě.“ Letos jsme zvolili něco mezi tím a na první týden naší italské dovolené jsme zamířili na horskou chatu do Dolomit.

Miluju hory! Vždycky jsem je milovala a vždycky budu! Když jsem seděla na lavičce před chatou v teplém svetru a tlustých ponožkách a pozorovala západ slunce na okolních dvoutisícovkách, byla jsem opravdu šťastná.

Letos jsem ale bohužel nebyla tak výkonná, jak bych si bývala přála. Prvních pět dnů v Dolomitech jsme bydleli na již zmíněné horské chatě, kterou jsem si naprosto zamilovala! Chodili jsme každý den lézt na nedaleké Cinque Torri. Zhoršila jsem se. Poznala jsem to hned první den. Cesty, které jsem lezla vloni teď najednou nešly, zadrhávaly…prostě jsem se na té noze nedokázala postavit, nezvládla jsem se tam pěkně pověsit a překonat těžký úsek…mrzelo mě to, ale zároveň jsem věděla, čím to je. Pozorovala jsem bráchu, který si na skalách vesele běhá 6+ a přála si, abych se taky trochu posunula. Brácha má naštěstí stejný problém jako já, akorát o pár stupňů výš. Nechce se nám ani jednomu cvičit. :D

Naštěstí i přes problém s fyzičkou jsem si dovolenou moc užívala! Připadala jsem si, že jsem zase aktivní a něco dělám i pro svoje tělo. Únava se sice v pravidelných intervalech vracela, ale naštěstí jsem mohla lezení občas proložit pěším výletem a tím změnit druh pohybu.

Pobyt v Dolomitech jsme proložili pár dny relaxace na Gardě (u Lago di Garda v Torbole), takže jsem se spokojeně válela na pláži a doháněla četbu beletrie, které jsem přes semestr moc nedala a vesele obrážela tržiště a horolezecké obchody.

Víte, jak mají běžci boty na různé povrchy, kutilové dvacet druhů šroubováků nebo modelky 150 párů lodiček? Vždycky mi to přišlo trochu zbytečné, ale pak jsem si obula Mythosky od LaSportivy a pochopila jsem velmi rychle, že úplně klidně můžu mít dvoje lezečky! :D Tyhle už jsou konečně o dvě čísla menší a po dolezení si je musím sundat, ale ty stojí! (Pro úchyly – ne, není to myšleno nijak perverzně, to se prostě tak říká) Musela jsem je ještě v Arcu hned vyzkoušet! No a to se panečku jinak lezlo! :D

Po návratu zpět do Dolomit (kde jsem se mimochodem naprosto dokonale minula se svým spolužákem z kruhu :D ) jsme už byli unavení všichni, takže jsme trochu zvolnili. Lezení jsme prokládali výlety a za deštivého počasí (to vás v horách dost ovlivňuje…když prší, lézt se nedá) trochou kultury a shoppování v Cortině. Dokonce jsem se i na jeden výlet sešla s kamarádkou a jejím přítelem, kteří byli náhodou ve stejný čas na stejném místě. :D Svět je malý a o náhody v něm není nouze. Nakonec jsem předposlední den podala svůj nejlepší výkon a vylezla na RP (čti bez odsednutí) 5c (to je v klasifikaci používané na stěně solidní 6), na což jsem opravdu náležitě pyšná.

Tento naprosto nemedicínský příspěvek měl být o tom, že je potřeba věnovat občas taky čas něčemu jinému než je medicína. Zapomenout na všechno, co s ní souvisí a užívat si sport, přírodu, rodinu a pohodu.

Někdy je potřeba myslet jenom na jídlo a příští sportovní výkon….:P

#medicine #climbing #dolomiti #holiday #family #sport

0 notes

tymuzikaly · 6 years ago

Text

OH, VIGGO! ANEB, JAK TO CHODÍ S OSCAROVOU PAMĚTÍ

Nějak se sešlo, že jsem letos shlédl pěknou řádku filmů z oscarového souboje. Na první pohled ale nic, co by člověka vytrhlo z přežívajícího názoru, že to s Hollywoodem posledních pár let jde malinko z kopce a lepší filmy jsou k mání jinde. Viděli jste nejspíš sami, že se akademikům ani nepodařilo sehnat dostatečně korektního hostitele. Letošní Oscar za nejlepší večírek zůstal neudělen.

Samozřejmě, bojovná nálada a přitom jinak sympatické humánní i aktivistické uvědomění nejde upřít filmu BlackKlansman, kdyby ovšem režisér Spike Lee nenatočil před tím daleko lepší, ovšem méně mainstreamové agitky. Přijít dnes s už trochu ohranou blaxploitation estetikou do mainstreamu není mnoho. Srovnávat výkon ženy s velký “Ž” Glenn Close ve flimu The Wife proti Olivii Colmanové bych nechtěl, ale Favoritka bude patřit mezi filmy, které si člověk připomene rád kdykoli, když má chuť a potřebu osvěžit základy dobré scenáristiky. Takhle by se měl vyprávět historický příběh! S tématem, přesahem a dějepisnými fakty “jakoby” na okraji děje. Dost možná nejlépe profesionálně zvládnutý scénář. Kdyby ovšem letos formálně dokonalá řemeslná cvičení nepřekonala mexická Roma, film zrozený mimo čas, z felliniovského ducha, dostatečně fantaskní a současně autenticky syrový. Nevadí, že cenu za nejlepší film Alberto Cuaron nezískal, nepotřebuje to.

A tak snad jediné, čeho lze opravdu litovat, je, že svého Oscara nemá Viggo Mortensen za výkon ve filmu Zelená kniha. Kdoví, jestli bude mít někdy ještě takovou příležitost. Ostatně takový Billy Murray, před lety nádherně “ztracený v překladu”, by o velkém zklamání také mohl leccos vyprávět. I proto zřejmě v rámci laureátské diplomacie nakonec udělili američtí filmaři Zelené knize cenu za nejlepší film. Ale přiznejme si, tohle ocenění bylo pro nenápadnou road movie poněkud překvapivé. Neměla u akademiků zastání v těch nejpodstatnějších kategoriích, jako je třeba režie, a výjimkou byl “jen” nejlepší scénář. Každopádně Mortensenovo ztvárnění Tonyho “Pyska” v Zelené knize je rozkošné a troufám si říct neopomenutelné herecké dílko. Jestli tohle nebyla životní role (tou je pro mnohé samozřejmě Aragorn!), pak tentokrát Viggo zcela jistě podal svůj životní výkon. Parťák Mahershala Ali ve vedlejší roli dostal ve srovnání s ním sošku téměř za nic.

Lehce buranský italský neotesánek Tony je vyhazovač a muž na každou práci. Shodou okolností mu jako další “shitty job” padne za úkol doprovázet coby řidič a osobní strážce černošského klavíristu na turné po jižanských státech. Don Shirley je úspěšný a bohatý muž, poněkud snobský, možná homosexuál, ale to je v příběhu cudně nedořečeno. V New Yorku bydlí v přepychovém apartmá přímo nad Carnegie Hall. Dole na jihu jsou mu úspěch a sláva na nic. V šedesátých letech tam ještě leckde vlály na stožárech vlajky konfederace a běloch s černochem se pod jednou střechou nemohl napít, koupit stejný oblek, společně se ubytovat, natož dojít na stejnou toaletu. Segregace se nevyhýbala ani movitým cestovatelům jako byl Don. Proto v takových končinách přišla vhod speciální “zelená kniha”, jak byl eufemisticky nazván průvodce černošských cestovatelů po “přátelských” přístřeších jižních států. A občas se šikla i rychlá a silná ruka bílého bodyguarda.

Vztah obou mužů má však předem stanovené hranice zaměstnavatel vs. nájemný chlapík, který potřebuje peníze za každou cenu. Jenže, Tony je tak trochu rasista, který se doma štítí vzít do ruky hrnek po černošském opraváři. Z hlavy ale přitom sype jména jako Aretha Franklin nebo Sammy Davis jr., kteří podle něj mají ryzí hudební talent. Nicméně, jeho chlebodárce je “z té druhé strany”, i když podle vlastních slov se cítí ztracený ve světě bílých mužů, pohlcen do krásy klasické hudby, kterou mu ale nahrávací společnost nedovolí vydávat. Je přece černoch a ti klasiku nehrají!

Je od počátku jasné, kudy se příběh bude ubírat. Jak postupně tají ledy předsudků, nastupuje přátelství a poznání. Příležitostí je k tomu dost, třeba při pojídání pověstného fast-foodového kuřete z Kentucky, které Tony miluje a Don se naopak trochu štítí. Navzdory tomu je film až poctivě dobrý, navíc se vše odehrává v žádaném “sluníčkovém žánru” s poselstvím. Přesto, nebo právě proto, je zajímavé, jak velice úsporně a přitom efektivně tvoří Mortensen svoji postavu. Jen situace a dialog. Nic více, ale nic méně! Na Oscara to přesto nestačilo. Trumfy mu sebral Rami Malek, který slušně okopíroval Freddieho Mercuryho v krotkém celovečerním propagačním klipu o hudbě skupiny Queen. Ale to, co trochu nečekaně předvedl Viggo Mortensen, letošní šedesátník! s věčně chlapeckýma očima, patří do té nejlepší kategorie charakterního herectví staré školy. Škoda, škoda toho Vigga!

S uměleckým ceněním je to těžké, všem se nikdy nikdo nezavděčí a jestli, pak málokdy vyznamená víc, než co je součtem průměru. Ostatně, víte, že v roce 1951, když se udělovaly Oscary, téměř vše vyhrál snímek Všechno o Evě? Není vůbec průměrný, ale na legendární Sunset Boulevard, jeden z údajně nejlepších filmů 20. století, díky tomu zbyly “jen” tři sošky a ani jednu nezískal režisér a scenárista Billy Wilder nebo hlavní herečka Gloria Swanson. Magické číslo “3”, právě tolik Oscarů ale Zelená kniha získala také. Je to zaslouženě hodně nebo málo? Kdo ví. Ale Viggo, ten je jenom jeden. Nakonec, na takové výkony se nikdy nezapomíná - i bez Oscara!

P. S. Skutečný Tony “Pysk” Vellalonga se nakonec stal hollywoodským hercem, proslavil se epizodními postavičkami italských mafiánů. Zahrál si třeba v Coppolově Kmotrovi, Goodfellas, nebo Donnie Brascovi. Snímek Zelená kniha, který vznikl na základě Tonyho autobiografických vzpomínek, připomenul trochu neprávem pozapomenutou osobnost klavíristy Dona Shirleyho. I když prý Shirleyho rodina se zobrazením přátelského vztahu Dona a Tonyho či některých detailů z jejich koncertní anabáze nesouhlasila a tvrdí, že se vše odehrálo jinak, měli by být Tonymu i tvůrcům Zelené knihy vlastně vděční. Nahrávky Dona Shirleyho na pomezí klasiky a jazzu, v žánrovém mixu typickém pro padesátá a šedesátá léta, jsou opravdové hudební skvosty, které stojí za to objevit!

P. P. S. Zelená kniha je hudební film s dobrým příběhem, takže to sem myslím patří zcela správně.

Foto by Universal Pictures

0 notes

kocourmokroocko · 2 years ago

Text

svoje studenty učím, že i když dát "the" před jméno různých států není gramaticky technicky vzato když se to veme kolem a kolem bona fide špatně, je to občas furt tak jako malinko lingvistickej pyjtah ['dick move'. — pozn. redakce], protože to může naznačit, že daný stát není autonomní nebo legitimní. například označení "The Ukraine" bylo spíš normální před jejím osamostatněním a od tý doby to "the" v globálních médiích na žádost ukrajinských obyvatel postupně opadává (a má opět nárůst v kremlofilních kruzích od jara tohoto roku). všímám si ale taky, že máme tendenci to vnímat podobně negativně, když o nás světová média píšou jako o "The Czech Republic", a chci sem jenom přijít s náhodnou triviální informací, že to nemá ty samý konotace. "republic" je ta věc, co se v tom názvu členuje — "a republic" nebo "the republic" musí být vždycky s členem, takže v názvu "The Czech Republic" se prostě to "the" jebne na začátek celýho sousloví. oproti tomu "Czechia" žádnej člen nemá! je to něco, co jsem teď probírala se studentkou na hodině, a připadalo mi to dost zajímavý na sepsanej výbrept, už kvůli tý Ukrajině. :)

(pokud se v čemkoliv pletu, vůbec neni pyjtah, pokud mě lingvisticky vzdělanější část čumbléru kdekoliv opraví nebo doplní. ♥ Kocour out!)

#česky #czech #kot #ukrajina

90 notes · View notes

therka1996 · 1 year ago

Text

Tayvin 1x32

TAYLOR SE PO RÁNU PROBUDÍ A MÁ VEDLE SEBE ADAMA KTERÝ JÍ POŘÁD OBJÍMÁ DÁ MU HLAVU NA PRSO A POSLOUCHÁ JAK DÝCHÁ ADAMA TO PROBUDÍ POHLADÍ JÍ AŽ PO ZADEK ONA UŽ VÍ ŽE JE VZHŮRU OPŘE SI BRADU O JEHO PRSA

Taylor: Dobré ráno

Calvin: Dobré ráno jak jsi se vyspala

Taylor: Líp jsem snad nemohla

CHCE HO POLÍBÍT KDYŽ MU ZVONÍ TELEFON JE TO JEHO MAMKA

Calvin: Taylor promin ale tohle musím vzít

Taylor: Chápu tak já jsi půjdu dát vanu

ON PŘIKÝVNE TAYLOR JSI UDĚLÁ VANU

Calvin: Ahoj mami

Mom: Adame nezavolal jsi mi včera po show ale asi to chápu když jsi tam měl svojí přítelkyni

Calvin: Promin chtěl jsem ti zavolat jenom potom

Mom: Chtěla jsem vědět jenom jak se ti to líbilo a jak ti funguje vztah s Taylor

Calvin: Včerejšek byl úžasnej ne jenom ta show ale i to že tam Taylor byla, poznaly jí všichni moji kamarádi všichni jí schvalují a jsou z ní nadšený a já musím říct že taky

Mom: Vidím to na těch fotkách že jsi štastnej Adame a to je to co ti přeju a chci aby jsi měl někoho kdo si tě bude vážit stejně jako ty jeho a u vás vypadá že to tak funguje...

Calvin: Děkuju mami

Mom: No nebudu tě zdržovat myslím že jí tam furt máš tak utíkej za ní a zavolej mi až s ní nebudeš

Calvin: Mami počkej ještě jsme sice na začátku ale chce abych poznal její rodiče

Mom: Není žádnej rodič kterej by tě nenáviděl Adame tohle zvládneš a pokud ona to tak chce tak to znamená že jí na tobě záleží víc než jsi myslíš

Calvin: Děkuju mami

ZAVĚSÍ KDYŽ JDE DO KOUPELNY VIDÍ TAYLOR V PĚNĚ USMĚJE SE

Calvin: Promin byl to důležitej telefonát ale tedkon už se k tobě budu moc přidat

Taylor. Jenomže já už vylézám jdu za holkama zapomněl jsi

ON KLEKNE K VANĚ A ZAČNE JÍ LÍBAT PO KRKU

Calvin. A nechceš jim jenom napsat že budeš mít třeba hodinu zpožděný

TAYLOR HO MALINKO ODSTRČÍ

Taylor: To nejde už jsem se včera na ně vykašlala abych s tebou mohla stravit večer

VSTANE A CALVIN SI JÍ PROHLÍŽÍ ZE ZHORA DOLŮ ON SE KOUSNE DO RTŮ

Taylor: Ale pokud se dneska vrátíš tak na tebe budu čekat

POLÍBÍ HO

ONA SE JDE OBLÍKNOUT DO TOHODLE

0 notes

rankbooster786 · 5 years ago

Text

malíri pokoju Praha

1. Malování bytu

Jsem specialitsu na malování bytu a malování kancelárí. malíri pokoju Praha , Moje malírství Praha disponuje mnohalými zkušenostmi v oboru malírských služeb.

Moderní interiér představuje nejen moderní a vkusný nábytek, ale také barevné sladění například na stěnách bytu. Volba správného odstínu představuje výběr barvy vhodné pro danou místnost tak, abychom se cítili příjemně. Malování znamená pro mnohé ale také ne zrovna moc oblíbený závěrečný úklid a to hodně lidí odrazuje. Pokud bychom přece jenom chtěli mít čerstvě vymalováno a nechtěli bychom se zúčastnit úklidu, můžeme oslovit profesionální úklidovou firmu.

Malování s přehledem a s odborníky

Pokud se podíváme trochu blíže na trh služeb, zjistíme, že nabízí nepřeberné množství služeb od řemeslných prací, zalévání zahrady až po venčení domácích mazlíčků. malíri pokoju Praha , I malířských firem je mnoho a tak bychom jejich služby mohli využít. Nemusíme se tak prakticky o nic starat a vše můžeme s klidem přenechat malířské firmě, která se o všechno postará. Jejich odborné a profesionální zkušenosti v této oblasti nám mohou pomoci nejen s výběrem barvy a správného odstínu, ale malíři mají i skvělé nápady, které bychom mnohdy jen těžko hledali. A fantazii se zde meze nekladou.

Jaký odstín zvolit

Určitě bychom neměli malovat barvou, která se nám nelíbí. Připadali bychom si spíše jako v kleci a nepůsobilo by to dobrým dojmem. Optické zvětšení nebo naopak zmenšení lze také pomocí správně zvoleného odstínu. Například máme - li malou a poněkud tmavší místnost, zvětšit ji můžeme studnými světlými odstíny, naopak zmenšit velkou místnost lze teplými barvami i v kombinaci s velkými vzory. Dlouhá místnost se může zase malinko zkrátit, když dlouhé strany vymalujeme tmavšími odstíny. Vysoký strop zase můžeme teplou barvou nebo jako ideální řešení je i volba zrcadla.

Je použití penetrace nutné?

Určitě, i když dnes mnoho lidí penetraci hodně podceňuje většinou z důvodu úspory času. Penetrační nátěr plní funkci ochrany před vlhkostí, zpevní podklad a v posledním případě také sjednotí jeho nasákavost. Musíme penetrační nátěr ale použít až po oškrábání staré malby. Pokud takový nátěr použijeme, předejdeme tak možným komplikacím, které se mohou vyskytnout. Jde zejména o loupání malby, s tím spojená opakovaná výmalba, nerovnoměrně nanesená malba, skvrny a podobně.

Ještě než začneme malovat

Před samotným počátkem malování musíme ovšem stěny připravit tak, abychom nemuseli malování za pár týdnů dělat znovu. Jde zejména o nerovnosti a nedokonalosti stěny, kdy je potřeba vyrovnání povrchu zdí,zatmelení nebo pomocí sádry vyspravení dolíků, děr ve stěně a podobně. Také je samozřejmostí oškrábání starého nátěru.

Váleček nebo raději štětka?

V podstatě bude potřeba obojí, protože dnes jsou moderní malířské firmy dobře vybaveny i náčiním pro malování. Patří k tomu již zmíněné válečky různých velikostí i štětky a štětce, teleskopické tyče pro malování stropu a těžko dostupných míst, dále by měli mít štafle a různé schůdky a jiné potřebné náčiní.

Co se týká závěrečného úklidu, tak zde můžeme konstatovat, že firmy si vše obstarají sami. Nejen přípravu před malováním, ale i úklid. Máme tak vše hotovo a nemusíme se starat o tolik neoblíbený úklid po malířích. Read more.

#malíri pokoju Praha

0 notes

cz-goingfalmouth · 6 years ago

Text

Zpátky do lavic

Září bylo kdysi pěkně na nic – vždyť to znamenalo, že léto je za námi! Na druhou stranu, předtím taky prázdniny byly jenom taková dvou měsícová přestupní stanice. Když má člověk volno čtyři měsíce (nevěřila bych, že to někdy řeknu), no... už je to malinko přehnané. Nebo to aspoň používám jako výmluvu pro to, že se zpátky na výšku fakt těším. (Ale na to balení ne.)

Jeden by řekl, že při cestě do třetího ročníku budu o něco víc na nervy. Přece jenom kvůli tomu, že jsem jela na Erasmus, se známky z mého prvního a druhého ročníku nepočítají, tudíž kvalita mého diplomu záleží čistě na tom, jak moc se budu v následujících deseti (na co si to hraju. sedmi.) měsících snažit.

A přesto se nemůžu donutit k tomu, abych stresovala – všechen strach je zastrčený někde vzadu, překrytý čirým nadšením z toho, že se vracím zpátky do Anglie. Jistě, Švédsko bylo úžasné. Samozřejmě, Španělsko byl nezapomenutelný zážitek. Ale díky oběma těmto věcem jsem své kamarády z Falmouth neviděla od ledna. Myslím, že mě nikdo nemůže vinit za trošku starého dobrého nadšení.

Tohle píšu ve vlaku do Prahy, odkud mi letí letadlo do Londýna. Zítra ráno si budu ve svém studentském domě kousat nehty při čekání na druhý kufr, který jel přes Eurosender, a pročítat prezentaci na akci Potkej svého mentora (a snažit se přijít na to, jak ze sebe před trošku vyděšenými, ale stále kritickými prváky neudělat pitomce).

A i když mi rodina a přátelé budou chybět, stejně budu se vším spokojená.

#uk #england #student #uni #university #friends #yay

0 notes

smutnyajtak-blog · 6 years ago

Text

Je to konec. Úplný konec

Konečně jsem se dostal, možná až malinko zdlouhavým způsobem, k jádru pudla. K tomu, proč píšu tento blog, proč se ze mne stal Smutný ajťák a proč je teď můj život úplně vzhůru nohama.

Minule jsem psal o svém “prozření”, tedy o tom, že jsem si uvědomil, co pro mne moje děvče znamená, jak jsem na ní závislý a že bych pro ni udělal všechno. Kdyby mělo přijít na věc, daroval bych jí všechny svoje vlasy, zuby, ruce, nohy, obě svoje ledviny, srdce, … I když to už vlastně má, i když jen obrazně. Kamarádi i známí mi říkají, že jsem zaslepený, že bych se měl probrat a podívat se na celou věc z jiného úhlu pohledu. Ale to nejde, když jsme bezhlavě a bezmyšlenkovitě zamilovaní.

Ten víkend (viz minulý text) byl pro mne přelomový. Ona se šla fotit a já se vydal na nákupy. Ano, chtěl ji požádat o ruku. Bylo mi jasné, že asi není ta stoprocentně nejvhodnější doba, že také můžu narazit. Chtěl jsem jí ale vyjádřit, co pro mne znamená, chtěl jsem se jí omluvit, že jsem ji nechal odejít a tajně doufal, že moji nabídku přijme, i když se ke mne hned nevrátí.

Vybral jsem jí nádherný prstýnek. Miluje modrou barvu, když jsem tedy viděl kamínek s modrým odleskem, vybírání skončilo. Ano, jsem stále student, obracím každou korunu, ale auto můžeme koupit i jindy. Todle byla jasná volba, ať to stojí, co to stojí. Jen když jí vykouzlí ten její nádherný úsměv na rtech, který rozpustí i ten nejstudenější led a mne přivádí k šílenství.

Nadešla neděle, den D. Ráno jsem se jí nenápadně zeptal, zda plánují focení opravdu až na odpoledne a malinko jí zalhal - chtěl jsem si plán pojistit, tak jsem prohlásil, že dopoledne má pršet. Potvrdila to. Její vycházky začínají v deset, takže honem honem, ať využiju každou chvilku. Koupil jsem jí růži a její snad nejoblíbenější čokoládu, krabičku dal do baťůžku, vzal s sebou podsedák, kdybychom seděli někde na studeným, tak ať nenachladne a vydal se na cestu.

Stále jsem nevěděl, kde bydlí, nechtěla mi to říct, abych za ní nechodil. Prý mi to řekne později. Zůstal jsem tedy na zastávce, u které jsem si byl jistý, že tady vystupuje, a volal jí. Nebrala to. Asi je ve sprše, počkám. Pak mi to vzala, říkám, že na ni čekám na zastávce v té “kukani”, nemusí mít tedy obavu, že uvidím, odkud přijde. Překvapila mne, odpověděla, že nepřijde, ale důvod mi sdělit nechtěla. Moc jsem ji nerozuměl, nějak do toho telefonu špatně mluvila. Pak zavěsila. Volal jsem jí zpátky, ale už to nebrala. Přepadl mne obrovský strach, že se jí něco stalo. Přece jenom, v pátek byla na injekci a nesnášela to moc dobře. Je tvrdohlavý mezek, jestli je jí tedy špatně, nechce mi to říct, že si poradí sama. Vždy to tak bylo, ozvývala se, až když bylo nejhůř.

Popadl mě záchvat paniky, telefon mi nebrala, volal jsem stále dokola. Z indicií, co mi o svém bydlení prozradila, jsem začal šmejdit po celé čtvrti a pátrat, kde může být. Naštěstí, narazil jsem na paní, která mě hned nasměrovala správným směrem. Přišel jsem ke zvonkům a začal hledat. Přišla druhá paní a ptala se, koho hledám, jestli může poradit.

Dámy a pánové, dívky a kluci, paní mi vyrazila dech, jak nikdo. Něco takového zažít nechcete. Opravdu ne.

Prý se mám uklidnit a přestat se strachovat, určitě jí nic není. Slečnu od pohledu zná, viděla, když se stěhovala. Před chvilkou k ní šel jeden z kluků, co ji stěhovali. Chodí k ní dost často, skoro každý den, jen teď u ní dlouho nebyl. Je takový vysoký, zarostlý a škaredý. Kdyby se jí tedy něco stalo, určitě pomůže.

DOPRDELE, KURVAFIX COŽETO??!!!!!? Chvilička zamyšlení. Blik. TO SIDĚLÁ PRDEL?!!? Ten čůrák, o kterém vždy vykládala, jaké je to hovado, jak se neumí chovat, jak mu to nemyslí? Ten, jemuž se vždy smála, jak je primitivní? To nemůže být pravda...….

Nasraný, skleslý a v záchvatu beznaděje jsem paní poprosil, aby mne pustila za dveře, růži ji vložil do schránky a čokoládu na schránky. Dovnitř se nevešla. Zamyšleně odcházím a píšu jí, ať si dojde ke schránkám, že tam na ni něco čeká.

Ne, nemohl jsem to nechat jen tak, musel jsem se vrátit, protože toto mi přece nemůže stačit. Zvoním na zvonek, nic.....dám tomu minutku a zkusím to znovu....tentokrát jsem z jakéhosi klepnutí poznal, že to přece jen někdo zvedl, žádám tedy, aby šla dolů. Nikdo se neozval. Za chvilku přišla. V pyžamu.

Chci vysvětlení. Žádného kloudného se ale nedočkávám, pouze je mi vyčítáno, že ji sleduji, že jsem jí vybil mobil, že se mě bojí, … To by stačilo, tato situace byla neskutečně zmatená a já byl v takové divné euforii, že si toho moc nepamatuji. Vzpomínám si jen na něco ve stylu, ať přestanu, že se nic neděje.

Ano, složil jsem se. Totálně. A druhý den znovu, tentokrát doma. Prosil jsem ji, ať mi zavolá, když mi telefon nebere, že s ní potřebuju mluvit. Prosil jsem ji na kolenou, doslova, i když jen na dálku. Nezavolala, místo toho udělala něco jiného, hnusného. Totálně zburcovala moji rodinu, že jsem se zbláznil, ať mi přijdou pomoct. Místo toho, co by mi zavolala a normálně jsme to vyřešili, pouze pokrytecky zastrčila hlavu do písku a hodila to na jiné.

Stalo se toho za tu chvilku, za těch několik málo hodin, dnů, mezi námi hodně, možná jsou chvíle, kdy jsem to skutečně přehnal. Já se z toho ale úplně složil. Celé dny a noci jsem brečel a hledal vinu u sebe. Přesvědčil jsem sám sebe, že jsem všechno způsobil já sám vlastní vinou a sypal si na hlavu popel. Od té doby jsem přestal jíst, nemohl jsem, nedalo se to. Prosil jsem ji o odpuštění, nechal ji poslat všechny růže, co v tu dobu měli na prodejně, ale nepomohlo to. Dokonce jsem po pokoji začal hystericky poletovat a hledat všechny její vlasy a lepit si je na izolepu na památku. Nepoznával jsem se, nepoznával mě nikdo. Celý jsem se jen klepal jak ratlík a v záchvatech brečel.

Domluvili jsme se, že se setkáme v pátek. Týden poté, co jsme se sešli naposled. Posledně jsme zažili nádherné odpoledne plné lásky. Je neuvěřitelné, co jeden týden změnil.

Ještě před setkáním jsem se zprostředkovaně dozvěděl informaci, která byla pomyslným posledním hřebíkem do rakve - borec se pochlubil, že “už je ruka v rukávu”, už u ní spává.

V ten den, v ten smluvený pátek, nevím, co mě to napadlo. Utíkal jsem do obchodu a nakoupil všechno, co má ráda: čokoládu, tuňáka, kapustičky, velké hranolky z McD, skyr…. Já už ani nevím, co všechno jsem ji nakoupil. Nevím proč. Prostě jsem měl tu potřebu. Možná to měl být úplatek, který si moje podvědomí usmyslelo, možná jsem chtěl, aby u sebe měla něco, co mě jí bude připomínat, až to bude jíst. Opravdu nevím.

Přijel jsem na smluvené místo u ní před barákem, výtahem jsme vyjeli do nejvyššího patra a sedli si na schody. Už jsem neměl co ztratit, v breku jsem ji vše pověděl. Pověděl jsem jí, že jsem si ji chtěl vzít, že je moje všechno. Její reakce byla suchá, chladná. Nijaká... Byl to konec. Odjel jsem, jako bych ze sebe vysypal tatru kamení.

V neděli jsem si vzpomněl, že jsem ji tehdy při stěhování (před měsícem) nedovolil odvést zavařeniny meruněk, které jsme spolu dělali. Nedovolil jsem jí to, protože jsem chtěl, aby měla důvod přijet, abych ji je mohl předávat a tak ji vidět. Nepřijela pro ně ani jednou, vzal jsem tedy fixu, napsal na ně “Vyrobeno s láskou” a odvezl jí je. Moje zpráva byla ve stylu: “Za chvilku ti ke zvonkům dám igelitku. Přijď si pro ni. Já už budu pryč.”

Její reakce mě vskutku překvapila, když jsem přišel, stála tam. Ona tam byla a čekala na mne. Málem jsem šel do kolen, musela z těch schodů opravdu letět, aby mě stihla. Byla tam a já nevěděl, co si mám myslet. Moje princezna, moje láska. Tašku jsem ji předal, omluvil se a ona, asi dojatá, mi děkovala. Odcházím. Takové to těžké odcházení, které mohlo být naposledy. Předla mě strašná úzkost, otočil jsem se a utíkal za ní ji obejmout. Já ji objímal, ona mne však ne. Bylo to, jako bych objímal suchou sochu z pískovce. Strašné.

Tehdy jsem ji viděl opravdu naposledy. Druhý den mi napsala, že o mně nechce slyšet a ani mě nechce vidět. Že se za 14 dnů potkáme, pokud přiberu zpátky ta kila, která jsem za ten týden plný žalu, probděných nocí a probrečených hodin ztratil.

Ten den mi ještě večer volala, seřvala a obvinila mě, že jsem se jí přihlásil na FB a že ji stalkuju. Já, který vždy, když si zadávala heslo, otočil hlavu, ať nemá důvod k obavám. Toto nařčení jsem rezolutně odmítl. Její poslední text zní: “Dobře se bav a dej mě a moji rodině pokoj!!!“ Dnes je to 6. den.

Můj příběh je venku. Hlavní dějová linie. Rozchod je vždy oboustranný, já jsem nikdy neřekl, že by za tímto příběhem stála pouze ona. Cítím spoustu tíhy na sobě. Ve spoustě situací jsem se nezachoval správně.

Nepředpokládám, že toto je můj poslední text k tématu, mám toho ještě spoustu co říct, napsat.

0 notes

zlutyzakaznik · 7 years ago

Text

Lekce z (kávového) marketingu

(29. 4. 2018) Když jsem si minulou neděli večer před usnutím chtěl na telefonu pustit dosud nezhlédnutá finálová vystoupení soutěže Barista roku 2018 (co také jiného na uklidnění než sledovat tempovací techniky a zaposlouchat se do tichého hrčení mlýnku – jistý Mr. Lebowski, jak je obecně známo, například poslouchal na svém walkmanu záznamy bowlingových zápasů), narazil jsem ve druhém okně ve facebookové skupině Vášniví milovníci kávy na nabídku Lexa Daniel’s coffee (sic!), která pro mne, stejně jako některé další diskutující, zosobňuje jisté neduhy českého kávového světa.

Po vesměs kritických příspěvcích ostatních diskutérů Daniel Lexa status za hodinu a pár minut smazal; naštěstí ne dříve, než jsem si stihl udělat snímek obrazovky a ten pak zpětně vložil. Nemyslím si na rozdíl od Jaroslava Slámečky a některých diskutérů, že by šlo o „hon na čarodějnice“; za sebe jsem chtěl zviditelnit a praný��ovat široce rozšířený model marketingových bludů, kterými se snaží mnozí nejen z “kávové praxe” opít svého zákazníka a v okamžiku, kdy se dočkají oprávněné kritiky, se stáhnou, smažou statut/post anebo přejdou do defenzívy (víte jak je to těžké, zkuste si to; já vím, já vím, ale ono to jinak nejde; všem to chutná a Vy jste první, komu ne; jste první, kdo se na to ptá; nikdy si nikdo nestěžoval; to jste mne skutečně překvapil; nevěděl/a jsem o tom, že nám legislativa ukládá mít tu složení apod.).

Terčem kritiky se stalo zejména následující: „pražič“ nechtěl říct, kde si nechává kávu pražit (z rozhovoru, který poskytl lokálnímu rádiu lze vysledovat, že pražírna je z Brna s téměř 27 lety tradice), odmítl sdělit farmu, odkud káva pochází (např. svahy a podhoří And z popisu na jednom z pytlíků je opravdu trochu nepřesné) a na obalu (možná jen ilustračním, čerpám z jeho FB) není uvedena ani metoda zpracování, stupeň pražení nebo datum pražení). Takový přístup je snad akceptovatelný u Illy nebo Segafreda, nikoli ale u někoho, kdo „se rozhodl přinést pocit z čerstvě upražené kávy i k nám do Česka.” - zvýraznil ŽZ. S opravdu velkým křížkem po funuse, chce se dodat, neboť teď už možná několik desítek českých pražíren se dosud namáhalo zbytečně. Rozpaky vzbuzuje i cena 140/160 Kč za 250 g, byť to prý dotyčný nedělá pro peníze. Výše uvedené představuje pochopitelně jen jeden případ z mnoha.

Těch, co se rozhodli naskočit na – prominete-li mi banální vyjádření – „rozjetý vlak kávové kultury“ – je opravdu mnoho, a stále jich přibývá (jen během včerejší večerní procházky jsem našel další tři místa, kde se připravuje káva – včetně knihkupectví s literaturou pro děti). Výše uvedené rozhodně není příkladem dobré praxe a ve výsledku spíše nahlodává pověst světa (výběrové) kávy, nemluvě o tom, že se mi příliš nepozdává stále častější trend, kdy si kavárny nechávají pražit svou kávu u větší a zavedené pražírny (typicky Rituale), ale toto leckdy prozradí až při pečlivějším dotazování.

Posílit marketing se rozhodli i lidé stojící za projektem dokonalakava.cz (už ten název je pro mne problematický); jejich kávu dodávanou na trh pod značkou Cafe d´Elvert jsem ochutnal na espressu třikrát (mj. v už neexistující restauraci u křižovatky Pionýrské a Štefánikovy nebo v La Bouchée) a byla to běžná, standardní arabica (cca průměrně 13/20). Název se změnil na Dopraženo!, tedy pojmenování více “senzorické“, budící zdání čerstvosti, vůně a koneckonců asi i lépe vyslovitelné a zapamatovatelné než původní, francouzsky znějící název. Mírně komicky na mne ovšem působí ještě dodatek, který zjednodušuje a zobecňuje až příliš a vymezuje u jednotlivých řad kávy teritorialitu a způsob pražení, tedy např. DOPRAŽENO! PO KUBÁNSKU, DOPRAŽENO! PO RAKOUSKU, DOPRAŽENO! PO BRAZILSKU atd. A aby byl rebranding kompletní, dostalo se i na hrníčky (viz foto). :-) Za sebe říkám: Dohráno! Anebo – poněkud osudověji – Dokonáno jest!

Už před pár měsíci jsme se známými podivovali nad založením doktorského oboru teorie vyprávění (chcete-li naratologie) a nebylo nám úplně jasné, jací absolventi z něj vzejdou a hlavně, kde budou mít uplatnění. Sám mám narativní studia, narativní rozhovory, narativní grantové žádosti, narativní prostředky i narátory jako takové docela rád, ale někdy se to už možná malinko přehání. Nyní je zřejmé, že obor počítá s absolventy z řad marketingových stratégů a copywriterů z oblasti potravinářského průmyslu a gastronomie. Rozebírat všechny triky a fráze objevující se v dané oblasti by bylo na samostatnou studii, takže jen pár klasických případů.

V našem podniku dáváme prostor pro podněty také zákazníkům. Ostatně, na dvě nebo tři denní kontroly to máme z baru dost daleko.

Třebaže je půlka února (přesně 17. 2. 2018, 16.27 hod.), naše cedule je stále funkční. Víte vůbec kolik nám to dalo práce ji napsat?

„Právě vytaženo z pece“ (dopek v Kauflandu, kde lze coby čerstvé pečivo najít možná rohlíky a další dva druhy pečiva, jinak je už všechno rozmražené či dopékané, z podstatné části zásobováno odtud – pojedete-li někdy vlakem z Prahy do Kladna, uvidíte tuto monumentální krychli již zdálky a vzpomeňte si na to v sekci pečiva Lidlu, Billy, Alberta a dalších supermarketů), “čerstvě ukrojeno” (Lidl), “poctivý řez/poctivá porce” (na více místech).

Mým favoritem pak zůstává “argumentace” manažera Madety poté, co firma před několika lety zmenšila balení jednoho typu tvarohu z 250 g na 170 g při zachování ceny (”žena prostě nesní najednou čtvrt kila tvarohu”). Vedle naší univerzity se na city-light vitrínách na zastávce občasně střídá reklama na instantní polévky (studentská populace je blízko) - Přidej vejce, Prima pauza a mnohé další.

Náš management plně respektuje dělbu rolí. Kuchaři se soustředí na vaření a my zase na prezentaci podniku.

19. 4. 2018, 16.26 hod. - Už čtvrtý zápas finále Kometa vs Třinec a chlapi ze Starobrna, co točí na Zelňáku pivo pro fanoušky, toho určitě mají plný brejle. My z Efi Café rádi vypomůžeme.

Zvlášť sofistikovaně na to v roce 2014 šli autoři textu na dedikovaném webu Podravky Natura (web už neexistuje, prozíravě jsem to tehdy zkopíroval na letecké fórum), když dramaticky vyjevují, že “Vést rychlý a moderní život, starat se o zdraví, vyváženou stravu a užívat si přípravu jídla z přírodních složek dnes již není nemožná mise. Pro bohatou a přírodní chuť stačí k těstovinám, rýži, bramborám, omáčkám, salátům a masům dodat Podravku Natura a maso všech druhů bohatě posypat.” S 58 % soli to určitě bude šmakovat i Ethanu Huntovi.

��Agentským” pojetím marketingu se možná inspirovali i v bývalé obyčejné Černohorské pivnici na Kotlářské, kterou před časem upravili a přejmenovali na modernější Montenegro Pub, snad aby mohli nabídnout své meníčkové “Dědečkovo rizoto” i panu Jamesi Bondovi a slečně Vesper Lynd z “finančního úřadu”.

A ještě perlička na závěr: v úvodu těchto prvních dojmů jsem se kriticky vyjádřil k přístupu a nabídce Café Bonifáco kousek od naší univerzity a v půli února jsem univerzitní interní poštou obdržel reklamní letáček zvoucí k návštěvě podniku. Byl bez dalšího uložen ve velké dopisní obálce a adresován na mé občanské jméno (nebylo tak dodrženo dekorum, které nastolil Blesk a v červenci 2017 ho ve svém článku o brněnském kavárenském boomu dodržel i Respekt), takže zjevně šlo o práci spojky či agentky z prostředí univerzity. Žádný poukaz na slevu 3 - 5 % na uklidňující kameny ani kávu, žádný průvodní dopis, jenom letáček. Pro jistotu jsem to konzultoval s dobrým kamarádem, který je právník, ale ten mne ujistil, že o svého druhu nábojnici nejde a že kontaktovat experty z FSS z oboru Bezpečnostní a strategická studia nebo dokonce IMF prozatím není nutné.

#glosy

0 notes

tynous · 5 years ago

Text

10 evolučních teorií a 5 fází ošetřovatelského procesu

Ani jsem nemrkla a už je tu skoro půlka února! Na chvilku jsem se zase odmlčela, ale snad mi to prominete, bohužel i studenti medicíny se “musí tvářit, že se učí”. :D Já se tvářila, že se učím vlastně tak nějak od půlky prosince do konce ledna. Pravda, nebylo to nonstop, ale i tak to bylo dýl, než bych vlastně čekala. Mé třetí zkouškové je více či méně úspěšně za mnou a já si teď užívám 2,5 týdne volna, než to vypukne nanovo. Jaké to vlastně všechno bylo?

Tentokrát mě čekaly “jenom” dvě zkoušky (miluju, když na mě ostatní vždycky koukali jak puk, proč tak vyšiluju, když mám “přece jen dvě zkoušky” :D ). Metodou, že si první dám to těžší, jsem si vybrala termíny a 20.1. jsem po 3 týdnech patlání se v molekulární genetice, preimplantační diagnostice, repetitivních sekvencí genomu, ale i v nekonečném množství evolučních teorií, dinosaurů a mezidruhových vztahů, jsem s pocitem, že to prostě snad nějak dopadne, zamířila na ústav lékařské biologie u nás v “Žížale”. Zkoušející se losovali a já jsem, jak se dalo předpokládat s mým štěstím, obdržela toho, ke kterému jsem chtěla nejméně. Pan docent je již postarší, ale i tak mu nechybí značná “vynalézavost” a snaží se už několik let o zavedení nové výukové metody zvané TBL (team based learning), bohužel ne vždy jsou studenti stejně nadšení jako on.

Jak je mým dobrým zvykem, nacpala jsem se dopředu, a šla jsem na řadu už jako druhá. Jak jsem měla na anatomii a histologii štěstí na otázky, tak na biologii jsem měla poměrně smůlu. Vytáhla jsem si otázku, kde jsem si opravdu ani u jednoho tématu nebyla 100% jistá, co tam vlastně budu povídat. Přiznám se, u prvního tématu, o kterém jsem věděla, že je panu docentovi velmi blízké, jsem opravdu nevěděla, co tam ze mě sakra vypadne. Repetitivní sekvence v DNA nebyly moje silná stránka. Seděla jsem na přípravě a ke konci už jsem nevěděla, co psát...

Najednou jsem si sedala k panu docentovi do naprosto přeplněné kanceláře, kde jsem se silně obávala, že pokud se malinko pohnu, celé se to na mě sesype. Naštěstí nesesypalo, zato mi ale bylo vysvětleno, že musí zkoušet při pootevřených dveřích, protože prý “kdybych se na vás chtěl vrhnout, abyste mohla křičet” no posuďte sami...to vás jako úvod na zkoušce moc nerozveselí. Dali jsme se tedy do toho! Něco jsem ze sebe u každého tématu vypotila. Repetitivní sekvence byly asi nejhorší, geneticky podmíněné poruchy reprodukce a monoklonální protilátky, kterých jsem se paradoxně bála úplně nejvíc, byly poměrně v pohodě. Nakonec mi pan docent oznámil, že mi tedy tu jedničku opravdu dát nemůže, a já si nechala do indexu zapsat “velmi dobře”. Byla jsem ze sebe trochu zklamaná, ale zároveň neuvěřitelně šťastná, že už to mám za sebou. Pan docent odložil můj index a začal si se mnou povídat. Ptal se mě, jakým směrem bych se chtěla ubírat po studiu. No zeptejte se medika po 3 semestrech medicíny, co chce být za doktora! Miluju tuhletu otázku, protože ani nevím, co všechno je vlastně za obory! Potom následovala série otázek o mém názoru na výuku a praktika “vadil vám zvoneček?” “křičel jsem na vás?” “líbilo se vám PCR?” Myslím, že jsme si povídali skoro dýl než trvala zkouška. Nakonec jsem vyšla ven s pocitem, že už to zas na nějakou dobu můžu všechno zahodit a jít domů spát. :)

Dala jsem si pár dnů pauzu a pak jsem se pustila do přípravy na svou druhou zkoušku - trojsemestrální předmět Ošetřovatelství. Kdykoliv jsem někomu řekla, že je to “trojsemestrální”, hrozil se a ptal se, cože je to zač. Ve skutečnosti patří zkouška z ošetřovatelství k těm opravdu jednodušším. Celkem jsem se ve vypracovaných otázkách, které měly všeho všudy 55 stran, vrtala cca 3,5 dne a i to asi bylo moc. Mohla jsem to zvládnout za polovinu času a líp, ale byla jsem už úplně vysosnutá a “5 fází ošetřovatelského procesu”, metody zavádění katetru či 14 typů diet se mi učily velmi špatně.

28. ledna jsem společně s dalšími 29 studenty naběhla na ústav ošetřovatelství a tentokrát měla na zkoušející větší štěstí, sice to nebyla moje vysněná, ale nakonec jsem byla ráda, protože jsem si v některých tématech zas tak jistá nebyla. Šla jsem hned jako první a vytáhla si “měření pulsu a krevního tlaku”. Zkouška to byla krátká, pohodová...řekla jsem, co jsem věděla, na něco se mě zkoušející doptala a půl hodiny po tom, co jsem přišla na ústav jsem odcházela s dokončeným zimním semestrem! Tak už jen hurá do kina, na brigádu, na hory a do postele! :)

#medicine #exams #holiday #done

0 notes

dominikapise · 7 years ago

Text

smutná místa

Existují místa, která jsou smutná. Můžou být krásná, skrývat v sobě půvab, ale když se podíváte zblízka, možná malinko přivřete oči a trochu pootevřete sebe, začne vzduchem prosakovat žal. A to místo je jako krásná prokletá dáma, která pohltí všechno a všechny, kteří se zdrží.

A čím blíž jste, tím víc se všechen ten smutek natahuje i po vás, něžně a opatrně vás objímá a až vás políbí, vaše oči se zalesknou a ramena shrbí a na srdci se usadí taková tíha, kterou nevíte, kde jste nabrali ani co přesně se v ní skrývá, ale tušíte, že se jen tak neodvalí a bude vás držet na zemi jenom proto, abyste nemohli už nikdy vzlétnout.

Celý článek na webu http://www.dominika-vankova.cz/l/smutna-mista/

0 notes

kocourmokroocko · 3 years ago

Text

Když mi bylo devět, odtoulala jsem se od svojí mámy a tety z cukrárny v Klatovech a šla jsem si prohlížet obchůdky kolem. Jedním z nich bylo šperkařství. Skoro nikdy jsem nenosila sponky, přívěšky nebo náušnice, neměla jsem ani dírky, ale z proskleného pultu na mě ten den hned vybafnul stříbrný prstýnek se zeleným kamenem. Vypadal jako dubnová rosa na čerstvém jehličí, něco, co by nosil čaroděj na přivolávání poštovních lišek. Zdál se mi prostě kamarádskej. Přečetla jsem si cenovku a nadšeně běžela zpátky za mámou.

"Mami, tam v tom obchodě maj hrozně hezkej prstýnek, a stojí jenom padesát korun... mohla bys mi ho koupit, prosímprosím???"

Máma se se smíchem zvedla a šla se se mnou na ten osudový moc důležitý prosímprosím prsten podívat (už jen proto, že normálně byla zvyklá na žádosti o prosímprosím kaštan do praku nebo o prosímprosím rýč, takže tato chvíle byla poměrně osvěžující). U výlohy zjistila, že její dítě jest bedna a cenovku si přečetlo s mínus jednou nulou. "Aha, tak nic," řekla jsem zklamaně, když mi to vysvětlila. Nebyli jsme na tom špatně, ale věděla jsem, že je to i tak příliš mnoho korun za věc, co není žalud ani rýč. Máma se podívala na prstýnek, pak zpátky na mě. "Vážně bys ho moc chtěla?" "Jo! Ale nemusíš mi ho kupovat..." Máma vytáhla svojí otřískanou hnědou peněženku, s povzdechem se rozloučila s pár truhlíky sazenic a cigaretami pro ten měsíc a prstýnek mi koupila. Byl to jediný prstýnek, co jsem konzistentě léta nosila, a měla jsem ho moc ráda. Vždycky jsem si při pohledu na něj vzpomněla, jak mi máma udělala svého druhu výjimečnou radost, i za na naše poměry praštěnou cenu, kterou jsem navíc zmatlala při čtení. Vybavila jsem si ten den v Klatovech, jak voněla mámina kožená bunda, jak velký na ní byly knoflíky, jak si moje teta hrozně moc sprejovala vlasy, aby byly veliký, jak jsme se všechny tři bavily a že bylo trochu chladno, ale slunečno, a dostala jsem jahodovou zmrzlinu. Ten prstýnek tím byl o to důležitější, i kdyby nebyl už předtím. Když se mi moc důležitý prsten někdy v nácti ztratil, dost jsem to obrečela.

Můj milý tohle všechno ví. Nebo možná ne všechno, ale za osm let určitě velkou část z toho. Tak mi dnes dal nový.

Venku je trochu chladno, ale slunečno. Sebastian má jeden spodní zub malinko nakřivo a myslím, že mu to zvýrazňuje úsměv. Voní jako sláma a pomeranče. Celou otázku plakal a já udělala příliš mnoho špatných vtipů, kterým se ale smál.

Přejte mi, ať se mi tenhle prstýnek neztratí. 🌻❤️

#kot #varhan #🌻#mechové zásnuby

180 notes · View notes