#ale jenom malinko | Explore Tumblr posts and blogs

therka1996 · 1 year ago

Text

Tayvin 1x39

OBA DVA JDOU SPOLU KE SNÍDANI

Andrea: Dobré ráno

OBA DVA POZDRAVÍ

Scott: Adame chtěl jsem ti moc poděkovat že jsi nám všechno uklidil když jsme šly spát

Calvin: To byla maličkost o nic nešlo já děkuju že jsem si to tu s váma mohl užít

AUSTIN PUSTÍ TELEVIZI KDYŽ TAM MLUVÍ O HARRYM STYLESOVI ADAM SE HNED PODÍVÁ NA TAYLOR ONA MU VEZME RUKU DO DLANĚ A KOUKÁ NA NĚJ TROCHU ROZTRŽITĚ AUSTIN TO HNED VYPNE

Andrea: Co budete dneska dělat

Calvin: Máme jít na koncert Haimův sester

PODÍVÁ SE NA TAYLOR ONA NACHVILKU ODEJDE OD STOLU ADAM VÍ ŽE JE NĚCO V NEPOŘÁDKU AUSTIN JDE ZA TAYLOR

Austin: Taylor je všechno v pořádku ?

Taylor. Jenom sem o něm dlouho neslyšela to je všechno malinko mě to rozhodilo

Austin: Víš že ani já nejsem jedinej kdo jsi toho všiml že jo

Taylor: Já vím

Austin: Myslel jsem že ses přes něj přenesla o co šlo

Taylor: Harry tedkon v mým životě nic neznamená nejsme spolu v kontaktu nebavíme se spolu ale to neznamená že o něm jenom tak přestanu přemýšlet

Austin: Jsi zamilovaná ?

ADAM STOJÍ VE DVEŘÍCH A NENÁPADNĚ JE POSLOUCHÁ

Taylor: Oba dva mají něco jinýho , Harry je zpěvák zpíváme o sobě písničky ale pořád to je zastrašenej kluk kterej ale měl dlouhou dobu v mým srdci ... A Adama znám jenom chviličku ale dostal se mi do srdce takovým způsobem že jsem si vůbec nemyslela že by to mohlo být možný

Austin: Neopověděla jsi na otázku

Taylor: Jsem do něj zamilovaná dokonce to neví ani on ale už mám o něm vymyšlenou i písničku poskládanou chtěla jsem mu to říct po dnešním koncertě

Austin: Nevyhýbej se něčemu novýmu myslím že Adam pro tebe může být to správný váží k tobě rozhodně respekt atd

TAYLOR PŘIKÝVNE OBEJME AUSTINA ADAM JDE RADŠI PRYČ DO POKOJE JDE SI BALIT VĚCI PŘIJDE TAYLOR DOVNITŘ HLEDÁ ADAMA

Taylor. Kde je Adam

Andrea: Šel do pokoje pro hosty

TAYLOR ZAKLEPE NA DVEŘE ADAM OTEVŘE CHVILKU KOUKÁ JINAM POTOM PUSTÍ TAYLOR DOVNITŘ ONA ZAVŘE DVEŘE

Taylor: Zlobíš se na mně

Calvin: Proč bych měl protože jsi slyšela něco o svým bývalým a vyvedlo tě to z míry

Taylor. Adame já opravdu nejsem už s ním v kontaktu jenom mně to trochu připravilo to je všechno

Calvin: V pohodě měl bych se vrátit zpátky do LA abych se připravil na naše rande

Taylor. Myslela jsem si že poletíme spolu

Calvin: Měla by jsi tady zůstat se svýma rodičema a uvidíme se večer co ty na to

Taylor: Adame

DÁ MU RUCE NA OBLIČEJ

Taylor: Vím že tě to trápí ale Harry tady byl a bude a já s tím nic neudělám ale když ti říkám že jsem štastná tak mi věř nechci být s Harrym chci být s tebou

TROŠKU SE JÍ RONÍ SLZY DO OČÍ ADAM JÍ OBEJME KOLEM PASU

Calvin: To je jediný co jsem potřeboval slyšet

POLÍBÍ JÍ

Calvin: Já jsem se do tebe totiž zamiloval Taylor Swiftová

ONA SE USMÍVÁ NEMŮŽE UVĚŘIT JAKÝ MÁ POCIT V SOBĚ

Calvin: Každej mi říká aby jsem ti neublížil já tedkon prosím ten neubliž mi

Taylor: Ani mě to nenapadne

DAJÍ SI FRANCOUZÁKA MAJÍ CO DĚLAT ABY SE OD SEBE TRHLY

Taylor: Víš když poletíme spolu mám tam postel

KOUSNE SE DO RTU

Calvin: Co pak se ti dá vůbec odolat

Taylor: Doufám že ne

JDOU SPOLU RUKU V RUCE DOLŮ ROZLOUČÍ SE S JEJÍMA RODIČEMA A ČEKÁ NA NĚ PRIVÁTNÍ LETADLO

0 notes

czechzerowaste · 7 years ago

Text

Vánoce bez odpadu – pokus číslo II

Štědrý den je za námi. Loni jsme vám povyprávěly, jak vypadaly naše první Vánoce bez odpadu. Řekly jsme si, že na to letos navážeme. Mohlo by se zdát, že za tu dobu, co žijeme bez odpadu, už máme všechno vychytané do puntíku, ale Vánoce a obecně obdarovávání se s blízkými je přece jen vyšší kategorie.

Navíc ji procvičujeme jen párkrát do roka (na rozdíl od pravidelného bezobalového nakupování jídla… i když i to můžeme ještě zlepšovat). Poučeny z minulého roku, inspirovány desítkami zero waste vánočních článků, které letos zaplavily internet, a motivovány i letos o Vánocích více být než mít, jsme se pustily do zero waste vánočního pokusu číslo 2.

MÍŠA

Letošní Vánoce pro mě byly v mnohém jiné. Poprvé jsem je totiž neslavila doma, ale s Páťou (manželem) a Snížkem (psem) v našem novém domečku. Neslo to s sebou spoustu nových otázek a hledání. Jak se dělá dobrý bramborový salát? Máme mít stromek? Jak naplánujeme návštěvu všech příbuzných a blízkých? Stihnu upéct cukroví? Jaké si vlastně neseme tradice z našich domovů a co budou ty naše, nové?

A v tom všem stály dárky až někde na posledních příčkách. Pro mé nejbližší, které znám velmi dobře mi inspirace na udržitelné, bezodpadové a často i nemateriální dárky naštěstí nechyběla a přicházela tak nějak postupně.

U vzdálenějších příbuzných už to bylo horší. Často to pak dopadlo věcmi, které sic byly nakoupené v bezobalových obchůdcích, vyrobeny za etických podmínek a lokální, ale cítila jsem, že i když je obdarovaný člověk využije/sní, tak by se bez nich obešel a vlastně je nepotřebuje. O to víc jsem namotivovaná příští rok dárky s co nejvíce lidmi prostě zrušit. Často to totiž přináší jen stres a ztracený čas – jak mně při shánění, tak obdarovaným při přijímání a následném zvažování, co s daným darem provedou.

V pozici obdarované jsem bohužel o letošních Vánocích těmto pocitům musela čelit hodně často. Místo, abych se radovala nad nápaditostí/využitelností/potřebností toho, co jsem dostala, tak jsem často už v první sekundě myslela na to: „To snad ne! Co s tím budu jenom dělat?!“ Většinou šlo o něco, co už doma máme, prapodivné kýče, potraviny, které nejíme a ještě jsou zabalené v plastu a jiné pro nás nevyužitelné a nepraktické věci. Sentiment a pocit, že to, co dostanu, si musím doma nechat i když to nepoužiji, mě už naštěstí opustil, takže tyto nechtěné dárky prostě pošlu tím nejsmysluplnějším způsobem dál. Lidem, kteří je zrovna potřebují a spotřebují.

Co mi však stále nejde je lepší komunikace s blízkými, která by tomu všemu předešla. Odmítání darů je pro mě prostě stále vyšší level v oblasti bezodpadového života, který ještě neovládám úplně tak, jak bych si přála.

Naopak mé nejistoty z prvních Vánoc v našem domečku se proměnily v řešení, se kterými jsem více než spokojená. Bramborový salát s mrkví, cibulí a okurkami a veganskou majonézou se nám povedl úplně skvěle, stromek jsme koupili v květináči, návštěvy s blízkými jsme dokázali dobře zorganizovat, upekla jsem perníčky a rohlíčky a od mamky dostala další tři druhy cukroví. V rámci ladění tradic nedošlo snad až na malé zaváhání ohledně výběru polévky (hřibová vs. zelná) na žádný problém :). Dokonce proběhl i nultý ročník, naší snad nové rodinné tradice, výšlapu na poutní místo Hostýn. Díky této procházce nám před vydatnou večeří hezky vyhládlo a při následném maratonu ve sledování pohádek jsme se alespoň nemuseli cítit provinile. Samotný Štědrý den pro mě byl jeden z nejklidnějších a nejhezčích za poslední roky.

A nakonec i spousta dárků mi udělala velkou radost. Vyhrály to rozhodně poukazy – na hodiny klavíru od soukromého lektora (Páti) u nás doma, na dvě hodinové masáže, na kávu a zákusek v kavárně, nebo na nákup v našem nejmilejším bezobaláči. Radost jsem měla ale i z hmotných, potřebných nebo promyšlených darů. Závěsů do ložnice ušitých u nás ve městě, šatů české výroby z biobavlny, recy svíčce v lahvi od vína se zdravým voskem, bambusových kartáčků na zuby, oříšků nebo mopu :).

JANA

Vánoce jsou svátek rodiny, a nejenom té svaté… Po stránce odpadu většina naší rodiny moc svatá není (zatím ;-)), ale letos se nám podařilo vánoční zero waste svatosti malinko přiblížit. Na vánočním stole jsme kromě tradičního salátu z vlastních brambor a domácích vajíček měli i cukroví z bezobalové mouky, oříšků, kakaa či kokosu a mísu plnou bezobalových sušených plodů a oříšků. Nabídla jsem totiž mamince, že si tyto předvánoční nákupy vezmu na starosti, a vytrvale domů vozila plné pytlíčky surovin, až se mamka sama vydala do zlínského bezobaláče.

Bezodpadově a lokálně jsme zvládli i vánoční stromeček. Vyrostl na miniplantáži za naší vesnicí, odkud jej taťka dovezl převázaný kouskem znovupoužitého provázku, a pak mi jen vyprávěl, že odmítl nabízenou síťku s tím, že by to byl zbytečný odpad. Stromeček jsme nazdobili červenými baňkami, které už máme dobrých patnáct let, a v lednu jej spálíme tak jako další dřevo, kterým topíme. Předtím ale ještě má pár vánočních úkolů… třeba schovat dárky…

Na jejich rozbalování jsem se letos zvláště těšila, přestože jsem věděla, co pod stromečkem najdu! Dokonce už od srpna, kdy jsem rodiče poprosila, aby v crowfundingové kampani podpořili slovenskou značku Créeme a koupili mi pod stromeček podprsenku z nebělené bio bavlny, která je téměř 100% recyklovatelná. Když obálka s dárkem dorazila začátkem prosince do schránky, schovala ji maminka mimo můj dosah, aniž bych nahlédla dovnitř a já tedy musela čekat do Štědrého večera… A očekávání se ještě zvýšila, když mi Míša a Helča vyprávěly, že jim velikosti prádla, které si vybraly, nesedí a že jej budou měnit… Mne asi Ježíšek nechtěl zklamat a podprsenka mi sedí skvěle.

Dárky od bráchů mne letos docela pobavily. Jeden mi dal dvě své flashky. Po návratu ze Středoafrické republiky jsem si od něj totiž stále nějaké půjčovala, protože jsem potřebovala někde uložit asi 50 giga fotek. Druhý brácha mi dal peníze na vlak. Já si totiž přála dárkové vouchery na jízdenky, ale mu přišlo zbytečné měnit peníze za vouchery ve stejné hodnotě. Tak slibuji, že ty peníze opravdu použiji na vlakové jízdenky.

Peníze jsem nadělovala i já jako příspěvek na vybavení kuchyně jednoho bráchy. Druhý dostal vouchery na lístky do kina, respektive patřičné kódy napsané na kousku papíru. Mamince jsem dala tričko z konopí a biobavlny, které si přála. Dokonce jsem jej ani nebalila, jen smotala a převázala stuhou. Jediný v plastu balený dárek dostal taťka. Přál si totiž LP Mira Žbirky a já byla ráda, že jsem jej sehnala nové, z druhé ruky bylo pro mne nesehnatelné.

Babičce (která mi celý prosince povídala, že si nic nepřeje, neb má všechno) jsem nejprve pomáhala se zařizováním dárku pro druhé… dvě knížky pro vnučky �� obě bezobalové a jedna z antikvariátu, a karetní hru Dobble pro pravnoučata – sice v obalu, ale zato něco, co snad pobaví více a déle (a taky celou rodinu) než umělohmotná hračka pro každého…

Babičku samotnou jsem obdarovala tím, že jsem jejím jménem obdarovala druhé… Na začátku prosince jsem v klubu seniorů, kam chodí, povídala o mé zkušenosti ze Středoafrické republiky. I o tom, jak těžko dostupná je tam zdravotní péče. Pod stromečkem pak babička našla dopis, že jsem jejím jménem darovala peníze, které zajistí převoz do nemocnice dvou Středoafričanům. Udělalo jí to opravdu radost.

A mně udělalo radost, že ty letošní Vánoce naše rodina zvládla trochu méně odpadově, smysluplně a střízlivě co se týče množství dárků, výzdoby i jídla. Korunoval to však taťka otázkou: „Jaká je adresa toho vašeho blogu?”

HELČA

Moje druhé bezodpadové Vánoce byly skvělé a zase o trochu více bezodpadové.

Myslím, že důvod, proč máme skoro bezodpadové Vánoce je ten, že jsme docela líná rodina, a neradi děláme věci, které zbytečně berou čas a energii. Ať už jde o množství dárků nebo dokonalý vánoční úklid.

Bezobalové nakupování je u nás běžné a tak se při přípravě vánoční tabule nic moc nezměnilo. Jen nám zase ubylo pár druhů cukroví, protože jsme se rozhodli udělat pro každého jen to jeho oblíbené. A tak máme 5 druhů a jistotu, že se opravdu sní (a nepřejí).

S úklidem jsme moc nestresovali a udělali ho v pohodě a za pomocí sody a octa. Dokonce jsme měli vše na večeři nachystáno už kolem poledne a tak nám zbyl i čas na rodinnou procházku s pejsky. Skvělý důkaz toho, že zero waste nemusí být nutně časově náročnější.

Vemte si takové balení dárků. Většinou složitý proces a pro nás ne příliš zručné jednice i docela stresující. Přidejte k tomu množství bordelu, které po vybalování dárků pod stromečkem zůstane a máte tisíc důvodů se na balení vybodnout úplně. Tento zlepšovák nám bohužel u rodičů neprošel, ale mamka vymyslela dokonalý kompromis. Vyrobila dárkové tašky z vánočního balícího papíru, do kterých dárky jen nastrkáme. Letos jsme je využili už potřetí a určitě ne naposled. Je to dokonalé. Pod stromečkem vypadají hezky a nevzniká z nich žádný odpad. A balení zabere asi 5 minut.

Taky nám díky nim k vánočním tradicím přibyla hra. Aby byly tašky opravdu znovupoužitelné každý rok, nepíšeme na dárky jména. A tak je z tašek společně vytahujeme a hádáme, pro koho by mohly být. Dá se díky tomu i skvěle improvizovat. Koupila jsem omylem ségře knížku, kterou už četla. A dříve, než z ní mohla být zklamaná, s nadšením se ozval brácha, že je knížka určitě pro něj.

Největší výhrou Vánoc pro mě bylo osobní nastavení, se kterým jsem je slavila. Poprvé mi konečně bylo fakt jedno, jaké dárky dostanu (a kolik a od koho). Předchozí roky mě vždy něco zklamalo. A to i loni, kdy jsem psala dopis Ježíškovi. Letos jsme ho nepsala a i tak jsem byla spokojená. Od rodičů jsem dostala peníze, abych si koupila, co potřebuji, ségra s bráchou mi koupili průvodce po Taiwanu.

Chtěla jsem sice nějaký z druhé ruky. Myslela jsem si, že by jej brácha mohl sehnat v Anglii, kde studuje. Asi to ale nestihl a tak mi se ségrou ještě tak hodinu před štědrovečerní večeří koupili e-book. Pod stromečkem pak byl jen malý lísteček s tím, že dárek mám v mailu, že je zero waste a že si mám na takové dárky zvykat :D. Taky jsme celá rodina dostali větvičky na čištění zubů Yoni, které jsou sice v plastu, ale když už ji mám, alespoň vyzkouším a můžu přidat postřehy do našeho chystaného článku o zubních kartáčcích.

Z dárků, které jsem dávala já, se trošku propadákem staly hodinky pro taťku. Chtěla nějaké kvalitní, kterým ale neodpovídal můj rozpočet, vydala jsem se proto poprvé v životě do zastaváren. Chtěla jsem sehnat hodinky značky Prim, protože je to česká značka, která také všechny hodinky jejich značky dokáže opravit.

Hned v první zastavárně měli primky asi čtvery. Vybrala jsem černo zlaté, v hodinářství mi k nim dali řemínek a upozornili na to, že hodinky jsou natahovací. Nevěděla jsem vůbec, co to znamená, a jen jsem doufala, že natahovací hodinky nejsou tak staré, aby si s nimi taťka neuměl poradit. Naštěstí uměl a hodinky se mu fakt líbili. Jenže… Už nefungují! A to jsou teprve tři dny po Vánocích, Doufám, že se je podaří opravit, aby taťka neměl místo jedněch nefunkčních hodinek dvoje.

Zbytek dárků už byl povedený lépe. Svetr ze sekáče a fair trade káva pro mamku, tuhý šampón pro taťku (protože je jediný, kdo ještě používá „normální“ šampony v plastu) a termoska Made Sustained pro bráchu. Ségra dostala kalhotky z bio bavlny, pytlíček na výrobu rostlinných mlék a dárek, z kterého měla radost celá rodina. Krabičku plnou permasemínek pro začátečníky i s návodem na pěstování.

Až na štědrý den jsem zjistila, že i stromeček máme zero waste. Naši jej dostali od kamaráda lesáka, který jej spolu s kolegy musel pokácet, protože byl trochu asymetrický. Se zjištěním, že bez jakékoli mé angažovosti se naši zamysleli i nad kupováním stromečku mě snad nenapadá, co by se mohlo na vánoční pokus číslo 3 zlepšit.

#helcinblog #misinblog #janinblog

2 notes · View notes

blogujicipanflegl · 5 years ago

Text

Školu nemá, matiku neumí

Vysvědčení je tu! Studenti přichází s kreativními výmluvami, proč dopadli jak sedláci u Chlumce. Rodiče hledají stéblo, kterého se mohou chytit a zopakovat si, že známky sice nejsou nejlepší, ale co. Oni ani ti nejúspěšnější na světě nebyli extra studijní hvězdy, že?

Billa Gatese taky vyhod... tak bohužel.

Typický, a v posledních letech oblíbený, je odkaz na Billa Gatese, kterého přece taky vyhodili Harvardu.

Tak s tímhle se bohužel moc uklidňovat nemůžeme. Pokud s tím přijde Vaše ratolest, můžete ji minimálně sepsout za velmi lacinou výmluvu.

Nezdá se to, ale Harvard je malinko těžší než zednické učiliště.

Může to vypadat jako drobnost, ale tahle historka je úplná blbost. Billa Gatese nevyhodili, ale požádal o přerušení. Jeho studijní výsledky byly vynikající. Přerušení navíc probral dopředu s rodiči, se kterými byl navíc domluven, že pokud mu to s Microsoftem nevyjde, do školy se vrátí. Se školou byla dohoda stejná.

Chyba za 1,7 miliardy. Dolarů.

Leč není třeba zoufat, máme tu lepší příklady, že i Bill dělá chyby a ani neumí pořádně matiku. Navíc ho to stálo zhruba 1,7 miliardy dolarů. Jak to?

Nadace manželů Gatesových věnuje spousty peněz na charitu a různé prospěšné projekty. V devadesátých letech minulého století začali investovat do malých škol, jejich podpory a to včetně rozdělení velkých škol na malé. To vše na základě výzkumu, který pátral po tom, co mají nejúspěšnější školy společného a v čem se liší od ostatních škol.

Úspěšné školy? Ty malé.

Výsledkem celého výzkumu bylo zjištění, že ty nejúspěšnější školy jsou malé. Jejich zastoupení v top 3% škol bylo 4x větší, než by odpovídalo jejich počtu. A to se počítá, ne? Navíc úvaha je jasná - v malých školách se žákům více věnují, a díky tomu dosahují tak dobrých výsledků.

Všechno do sebe zapadlo a nadace manželů Gatesových tedy spustila investiční program, který měl malé školy podporovat a do kterého se postupně přidalo mnoho dalších známých organizací a institucí. Jen Gatesovi utratili do roku 2001 na grantech zhruba 1,7 miliardy dolarů.

Když jsme tak hezky vyřešili nejlepší školy, zkusme vyřešit i ty nejhorší. Data už máme, takže můžeme na stejném vzorku dat zjistit, co mají společného nejhorší školy.

Nejhorší školy? Oh wait!

Chvilka napětí, výpočtů a... Modří už vědí. Při pátrání po nejhorších školách zjistíme, že ty nejhorší školy jsou také ty malé.

Jak je to možné? Pokud Vám tohle není na první pohled jasné, měli byste odložit připravený pásek, zapomenout veškeré výčitky a děti prostě pochválit za už jenom proto, že to vysvědčení zvládli donést domů a neztratili ho cestou:)

Ve skutečnosti totiž není pravda ani jedno. Malé školy nejsou ani extrémně dobré ani špatné. Malý počet jejich žáků jen vede k tomu, že jejich výsledky mají mnohem větší rozptyl a jsou tak víc přítomné v obou extrémech. Hezky je to popsáno zde.

Takže klid a kdyby nic jiného, můžete se vždycky uklidnit tím, že chyby dělají i ti nejúspěšnější multimiliardáři. A navíc chyby vašeho dítěte vás určitě nebudou stát skoro 2 miliardy dolarů. Program podpory malých škol byl nakonec zrušen.

0 notes

tynous · 5 years ago

Text

Neuč se pořád, zasportuj si taky trochu!

Prvák na vejšce mě naučil hodně věcí, ale kromě těch kvant odborných taky spoustu neodborných, o mě, o tom, jak se co dá a nedá zvládat a o tom, že je důležitý se z toho nepo…

Obzvlášť letní semestr byl pro mě dost náročný, v určitých momentech už jsem byla tak otrávená a unavená, že jsem se prostě jenom učila a pak svalila do postele, nanejvýš si pustila nějaký seriál. Teď když se na to dívám zpětně, mi to je malinko líto. Vím, že učení prostě musím věnovat hodně času, ale taky vím, že jsem mraky času vůbec nevyužila. Mohla jsem, kdybych nebyla líná a pohodlná. (Vždycky když tohle píšu, vzpomenu si na svého spolužáka, který si jen tak během semestru odskočí na nějaký půlmaraton nebo na spolužačku, která dělá závodně atletiku…) Teď když se k tomu přes léto vracím, vím, že se mnohé dalo udělat jinak a teď do druháku bych s tím chtěla něco udělat.

Kde hledám motivaci?

Tu první jsem asi našla na skále v Itálii…

Poslední srpnové tři týdny se nesly ve veselém duchu. Jednu v neděli jsme napakovali naše obrovské auto a v pondělí vyrazili směr Itálie. Rozhodně ale nepatříme k obvyklým turistům mířícím do Itálie k moři a do Říma. Místo nafukovacích lehátek, klobouků, opalovacích krémů a módních oděvů, máme v kufru přibližně několik desítek kilo železa, magnézium, od kterého je v jisté chvíli snad úplně všechno, oblečení, za které by se mohl stydět i lesní manekýn (doporučuju singl Lesní manekýn od Katapultů) a sem tam nějaký ten spacák nebo karimatku.

Jak nám vždycky připomíná náš táta: „Chci, abyste uměli spát jak v pětihvězdičkovém hotelu, tak ve škarpě.“ Letos jsme zvolili něco mezi tím a na první týden naší italské dovolené jsme zamířili na horskou chatu do Dolomit.

Miluju hory! Vždycky jsem je milovala a vždycky budu! Když jsem seděla na lavičce před chatou v teplém svetru a tlustých ponožkách a pozorovala západ slunce na okolních dvoutisícovkách, byla jsem opravdu šťastná.

Letos jsem ale bohužel nebyla tak výkonná, jak bych si bývala přála. Prvních pět dnů v Dolomitech jsme bydleli na již zmíněné horské chatě, kterou jsem si naprosto zamilovala! Chodili jsme každý den lézt na nedaleké Cinque Torri. Zhoršila jsem se. Poznala jsem to hned první den. Cesty, které jsem lezla vloni teď najednou nešly, zadrhávaly…prostě jsem se na té noze nedokázala postavit, nezvládla jsem se tam pěkně pověsit a překonat těžký úsek…mrzelo mě to, ale zároveň jsem věděla, čím to je. Pozorovala jsem bráchu, který si na skalách vesele běhá 6+ a přála si, abych se taky trochu posunula. Brácha má naštěstí stejný problém jako já, akorát o pár stupňů výš. Nechce se nám ani jednomu cvičit. :D

Naštěstí i přes problém s fyzičkou jsem si dovolenou moc užívala! Připadala jsem si, že jsem zase aktivní a něco dělám i pro svoje tělo. Únava se sice v pravidelných intervalech vracela, ale naštěstí jsem mohla lezení občas proložit pěším výletem a tím změnit druh pohybu.

Pobyt v Dolomitech jsme proložili pár dny relaxace na Gardě (u Lago di Garda v Torbole), takže jsem se spokojeně válela na pláži a doháněla četbu beletrie, které jsem přes semestr moc nedala a vesele obrážela tržiště a horolezecké obchody.

Víte, jak mají běžci boty na různé povrchy, kutilové dvacet druhů šroubováků nebo modelky 150 párů lodiček? Vždycky mi to přišlo trochu zbytečné, ale pak jsem si obula Mythosky od LaSportivy a pochopila jsem velmi rychle, že úplně klidně můžu mít dvoje lezečky! :D Tyhle už jsou konečně o dvě čísla menší a po dolezení si je musím sundat, ale ty stojí! (Pro úchyly – ne, není to myšleno nijak perverzně, to se prostě tak říká) Musela jsem je ještě v Arcu hned vyzkoušet! No a to se panečku jinak lezlo! :D

Po návratu zpět do Dolomit (kde jsem se mimochodem naprosto dokonale minula se svým spolužákem z kruhu :D ) jsme už byli unavení všichni, takže jsme trochu zvolnili. Lezení jsme prokládali výlety a za deštivého počasí (to vás v horách dost ovlivňuje…když prší, lézt se nedá) trochou kultury a shoppování v Cortině. Dokonce jsem se i na jeden výlet sešla s kamarádkou a jejím přítelem, kteří byli náhodou ve stejný čas na stejném místě. :D Svět je malý a o náhody v něm není nouze. Nakonec jsem předposlední den podala svůj nejlepší výkon a vylezla na RP (čti bez odsednutí) 5c (to je v klasifikaci používané na stěně solidní 6), na což jsem opravdu náležitě pyšná.

Tento naprosto nemedicínský příspěvek měl být o tom, že je potřeba věnovat občas taky čas něčemu jinému než je medicína. Zapomenout na všechno, co s ní souvisí a užívat si sport, přírodu, rodinu a pohodu.

Někdy je potřeba myslet jenom na jídlo a příští sportovní výkon….:P

#medicine #climbing #dolomiti #holiday #family #sport

0 notes

tymuzikaly · 6 years ago

Text

OH, VIGGO! ANEB, JAK TO CHODÍ S OSCAROVOU PAMĚTÍ

Nějak se sešlo, že jsem letos shlédl pěknou řádku filmů z oscarového souboje. Na první pohled ale nic, co by člověka vytrhlo z přežívajícího názoru, že to s Hollywoodem posledních pár let jde malinko z kopce a lepší filmy jsou k mání jinde. Viděli jste nejspíš sami, že se akademikům ani nepodařilo sehnat dostatečně korektního hostitele. Letošní Oscar za nejlepší večírek zůstal neudělen.

Samozřejmě, bojovná nálada a přitom jinak sympatické humánní i aktivistické uvědomění nejde upřít filmu BlackKlansman, kdyby ovšem režisér Spike Lee nenatočil před tím daleko lepší, ovšem méně mainstreamové agitky. Přijít dnes s už trochu ohranou blaxploitation estetikou do mainstreamu není mnoho. Srovnávat výkon ženy s velký “Ž” Glenn Close ve flimu The Wife proti Olivii Colmanové bych nechtěl, ale Favoritka bude patřit mezi filmy, které si člověk připomene rád kdykoli, když má chuť a potřebu osvěžit základy dobré scenáristiky. Takhle by se měl vyprávět historický příběh! S tématem, přesahem a dějepisnými fakty “jakoby” na okraji děje. Dost možná nejlépe profesionálně zvládnutý scénář. Kdyby ovšem letos formálně dokonalá řemeslná cvičení nepřekonala mexická Roma, film zrozený mimo čas, z felliniovského ducha, dostatečně fantaskní a současně autenticky syrový. Nevadí, že cenu za nejlepší film Alberto Cuaron nezískal, nepotřebuje to.

A tak snad jedin��, čeho lze opravdu litovat, je, že svého Oscara nemá Viggo Mortensen za výkon ve filmu Zelená kniha. Kdoví, jestli bude mít někdy ještě takovou příležitost. Ostatně takový Billy Murray, před lety nádherně “ztracený v překladu”, by o velkém zklamání také mohl leccos vyprávět. I proto zřejmě v rámci laureátské diplomacie nakonec udělili američtí filmaři Zelené knize cenu za nejlepší film. Ale přiznejme si, tohle ocenění bylo pro nenápadnou road movie poněkud překvapivé. Neměla u akademiků zastání v těch nejpodstatnějších kategoriích, jako je třeba režie, a výjimkou byl “jen” nejlepší scénář. Každopádně Mortensenovo ztvárnění Tonyho “Pyska” v Zelené knize je rozkošné a troufám si říct neopomenutelné herecké dílko. Jestli tohle nebyla životní role (tou je pro mnohé samozřejmě Aragorn!), pak tentokrát Viggo zcela jistě podal svůj životní výkon. Parťák Mahershala Ali ve vedlejší roli dostal ve srovnání s ním sošku téměř za nic.

Lehce buranský italský neotesánek Tony je vyhazovač a muž na každou práci. Shodou okolností mu jako další “shitty job” padne za úkol doprovázet coby řidič a osobní strážce černošského klavíristu na turné po jižanských státech. Don Shirley je úspěšný a bohatý muž, poněkud snobský, možná homosexuál, ale to je v příběhu cudně nedořečeno. V New Yorku bydlí v přepychovém apartmá přímo nad Carnegie Hall. Dole na jihu jsou mu úspěch a sláva na nic. V šedesátých letech tam ještě leckde vlály na stožárech vlajky konfederace a běloch s černochem se pod jednou střechou nemohl napít, koupit stejný oblek, společně se ubytovat, natož dojít na stejnou toaletu. Segregace se nevyhýbala ani movitým cestovatelům jako byl Don. Proto v takových končinách přišla vhod speciální “zelená kniha”, jak byl eufemisticky nazván průvodce černošských cestovatelů po “přátelských” přístřeších jižních států. A občas se šikla i rychlá a silná ruka bílého bodyguarda.

Vztah obou mužů má však předem stanovené hranice zaměstnavatel vs. nájemný chlapík, který potřebuje peníze za každou cenu. Jenže, Tony je tak trochu rasista, který se doma štítí vzít do ruky hrnek po černošském opraváři. Z hlavy ale přitom sype jména jako Aretha Franklin nebo Sammy Davis jr., kteří podle něj mají ryzí hudební talent. Nicméně, jeho chlebodárce je “z té druhé strany”, i když podle vlastních slov se cítí ztracený ve světě bílých mužů, pohlcen do krásy klasické hudby, kterou mu ale nahrávací společnost nedovolí vydávat. Je přece černoch a ti klasiku nehrají!

Je od počátku jasné, kudy se příběh bude ubírat. Jak postupně tají ledy předsudků, nastupuje přátelství a poznání. Příležitostí je k tomu dost, třeba při pojídání pověstného fast-foodového kuřete z Kentucky, které Tony miluje a Don se naopak trochu štítí. Navzdory tomu je film až poctivě dobrý, navíc se vše odehrává v žádaném “sluníčkovém žánru” s poselstvím. Přesto, nebo právě proto, je zajímavé, jak velice úsporně a přitom efektivně tvoří Mortensen svoji postavu. Jen situace a dialog. Nic více, ale nic méně! Na Oscara to přesto nestačilo. Trumfy mu sebral Rami Malek, který slušně okopíroval Freddieho Mercuryho v krotkém celovečerním propagačním klipu o hudbě skupiny Queen. Ale to, co trochu nečekaně předvedl Viggo Mortensen, letošní šedesátník! s věčně chlapeckýma očima, patří do té nejlepší kategorie charakterního herectví staré školy. Škoda, škoda toho Vigga!

S uměleckým ceněním je to těžké, všem se nikdy nikdo nezavděčí a jestli, pak málokdy vyznamená víc, než co je součtem průměru. Ostatně, víte, že v roce 1951, když se udělovaly Oscary, téměř vše vyhrál snímek Všechno o Evě? Není vůbec průměrný, ale na legendární Sunset Boulevard, jeden z údajně nejlepších filmů 20. století, díky tomu zbyly “jen” tři sošky a ani jednu nezískal režisér a scenárista Billy Wilder nebo hlavní herečka Gloria Swanson. Magické číslo “3”, právě tolik Oscarů ale Zelená kniha získala také. Je to zaslouženě hodně nebo málo? Kdo ví. Ale Viggo, ten je jenom jeden. Nakonec, na takové výkony se nikdy nezapomíná - i bez Oscara!

P. S. Skutečný Tony “Pysk” Vellalonga se nakonec stal hollywoodským hercem, proslavil se epizodními postavičkami italských mafiánů. Zahrál si třeba v Coppolově Kmotrovi, Goodfellas, nebo Donnie Brascovi. Snímek Zelená kniha, který vznikl na základě Tonyho autobiografických vzpomínek, připomenul trochu neprávem pozapomenutou osobnost klavíristy Dona Shirleyho. I když prý Shirleyho rodina se zobrazením přátelského vztahu Dona a Tonyho či některých detailů z jejich koncertní anabáze nesouhlasila a tvrdí, že se vše odehrálo jinak, měli by být Tonymu i tvůrcům Zelené knihy vlastně vděční. Nahrávky Dona Shirleyho na pomezí klasiky a jazzu, v žánrovém mixu typickém pro padesátá a šedesátá léta, jsou opravdové hudební skvosty, které stojí za to objevit!

P. P. S. Zelená kniha je hudební film s dobrým příběhem, takže to sem myslím patří zcela správně.

Foto by Universal Pictures

0 notes

kocourmokroocko · 2 years ago

Text

svoje studenty učím, že i když dát "the" před jméno různých států není gramaticky technicky vzato když se to veme kolem a kolem bona fide špatně, je to občas furt tak jako malinko lingvistickej pyjtah ['dick move'. — pozn. redakce], protože to může naznačit, že daný stát není autonomní nebo legitimní. například označení "The Ukraine" bylo spíš normální před jejím osamostatněním a od tý doby to "the" v globálních médiích na žádost ukrajinských obyvatel postupně opadává (a má opět nárůst v kremlofilních kruzích od jara tohoto roku). všímám si ale taky, že máme tendenci to vnímat podobně negativně, když o nás světová média píšou jako o "The Czech Republic", a chci sem jenom přijít s náhodnou triviální informací, že to nemá ty samý konotace. "republic" je ta věc, co se v tom názvu členuje — "a republic" nebo "the republic" musí být vždycky s členem, takže v názvu "The Czech Republic" se prostě to "the" jebne na začátek celýho sousloví. oproti tomu "Czechia" žádnej člen nemá! je to něco, co jsem teď probírala se studentkou na hodině, a připadalo mi to dost zajímavý na sepsanej výbrept, už kvůli tý Ukrajině. :)

(pokud se v čemkoliv pletu, vůbec neni pyjtah, pokud mě lingvisticky vzdělanější část čumbléru kdekoliv opraví nebo doplní. ♥ Kocour out!)

#česky #czech #kot #ukrajina

90 notes · View notes

therka1996 · 1 year ago

Text

Tayvin 1x32

TAYLOR SE PO RÁNU PROBUDÍ A MÁ VEDLE SEBE ADAMA KTERÝ JÍ POŘÁD OBJÍMÁ DÁ MU HLAVU NA PRSO A POSLOUCHÁ JAK DÝCHÁ ADAMA TO PROBUDÍ POHLADÍ JÍ AŽ PO ZADEK ONA UŽ VÍ ŽE JE VZHŮRU OPŘE SI BRADU O JEHO PRSA

Taylor: Dobré ráno

Calvin: Dobré ráno jak jsi se vyspala

Taylor: Líp jsem snad nemohla

CHCE HO POLÍBÍT KDYŽ MU ZVONÍ TELEFON JE TO JEHO MAMKA

Calvin: Taylor promin ale tohle musím vzít

Taylor: Chápu tak já jsi půjdu dát vanu

ON PŘIKÝVNE TAYLOR JSI UDĚLÁ VANU

Calvin: Ahoj mami

Mom: Adame nezavolal jsi mi včera po show ale asi to chápu když jsi tam měl svojí přítelkyni

Calvin: Promin chtěl jsem ti zavolat jenom potom

Mom: Chtěla jsem vědět jenom jak se ti to líbilo a jak ti funguje vztah s Taylor

Calvin: Včerejšek byl úžasnej ne jenom ta show ale i to že tam Taylor byla, poznaly jí všichni moji kamarádi všichni jí schvalují a jsou z ní nadšený a já musím říct že taky

Mom: Vidím to na těch fotkách že jsi štastnej Adame a to je to co ti přeju a chci aby jsi měl někoho kdo si tě bude vážit stejně jako ty jeho a u vás vypadá že to tak funguje...

Calvin: Děkuju mami

Mom: No nebudu tě zdržovat myslím že jí tam furt máš tak utíkej za ní a zavolej mi až s ní nebudeš

Calvin: Mami počkej ještě jsme sice na začátku ale chce abych poznal její rodiče

Mom: Není žádnej rodič kterej by tě nenáviděl Adame tohle zvládneš a pokud ona to tak chce tak to znamená že jí na tobě záleží víc než jsi myslíš

Calvin: Děkuju mami

ZAVĚSÍ KDYŽ JDE DO KOUPELNY VIDÍ TAYLOR V PĚNĚ USMĚJE SE

Calvin: Promin byl to důležitej telefonát ale tedkon u�� se k tobě budu moc přidat

Taylor. Jenomže já už vylézám jdu za holkama zapomněl jsi

ON KLEKNE K VANĚ A ZAČNE JÍ LÍBAT PO KRKU

Calvin. A nechceš jim jenom napsat že budeš mít třeba hodinu zpožděný

TAYLOR HO MALINKO ODSTRČÍ

Taylor: To nejde už jsem se včera na ně vykašlala abych s tebou mohla stravit večer

VSTANE A CALVIN SI JÍ PROHLÍŽÍ ZE ZHORA DOLŮ ON SE KOUSNE DO RTŮ

Taylor: Ale pokud se dneska vrátíš tak na tebe budu čekat

POLÍBÍ HO

ONA SE JDE OBLÍKNOUT DO TOHODLE

0 notes

rankbooster786 · 6 years ago

Text

malíri pokoju Praha

1. Malování bytu

Jsem specialitsu na malování bytu a malování kancelárí. malíri pokoju Praha , Moje malírství Praha disponuje mnohalými zkušenostmi v oboru malírských služeb.

Moderní interiér představuje nejen moderní a vkusný nábytek, ale také barevné sladění například na stěnách bytu. Volba správného odstínu představuje výběr barvy vhodné pro danou místnost tak, abychom se cítili příjemně. Malování znamená pro mnohé ale také ne zrovna moc oblíbený závěrečný úklid a to hodně lidí odrazuje. Pokud bychom přece jenom chtěli mít čerstvě vymalováno a nechtěli bychom se zúčastnit úklidu, můžeme oslovit profesionální úklidovou firmu.

Malování s přehledem a s odborníky

Pokud se podíváme trochu blíže na trh služeb, zjistíme, že nabízí nepřeberné množství služeb od řemeslných prací, zalévání zahrady až po venčení domácích mazlíčků. malíri pokoju Praha , I malířských firem je mnoho a tak bychom jejich služby mohli využít. Nemusíme se tak prakticky o nic starat a vše můžeme s klidem přenechat malířské firmě, která se o všechno postará. Jejich odborné a profesionální zkušenosti v této oblasti nám mohou pomoci nejen s výběrem barvy a správného odstínu, ale malíři mají i skvělé nápady, které bychom mnohdy jen těžko hledali. A fantazii se zde meze nekladou.

Jaký odstín zvolit

Určitě bychom neměli malovat barvou, která se nám nelíbí. Připadali bychom si spíše jako v kleci a nepůsobilo by to dobrým dojmem. Optické zvětšení nebo naopak zmenšení lze také pomocí správně zvoleného odstínu. Například máme - li malou a poněkud tmavší místnost, zvětšit ji můžeme studnými světlými odstíny, naopak zmenšit velkou místnost lze teplými barvami i v kombinaci s velkými vzory. Dlouhá místnost se může zase malinko zkrátit, když dlouhé strany vymalujeme tmavšími odstíny. Vysoký strop zase můžeme teplou barvou nebo jako ideální řešení je i volba zrcadla.

Je použití penetrace nutné?

Určitě, i když dnes mnoho lidí penetraci hodně podceňuje většinou z důvodu úspory času. Penetrační nátěr plní funkci ochrany před vlhkostí, zpevní podklad a v posledním případě také sjednotí jeho nasákavost. Musíme penetrační nátěr ale použít až po oškrábání staré malby. Pokud takový nátěr použijeme, předejdeme tak možným komplikacím, které se mohou vyskytnout. Jde zejména o loupání malby, s tím spojená opakovaná výmalba, nerovnoměrně nanesená malba, skvrny a podobně.

Ještě než začneme malovat

Před samotným počátkem malování musíme ovšem stěny připravit tak, abychom nemuseli malování za pár týdnů dělat znovu. Jde zejména o nerovnosti a nedokonalosti stěny, kdy je potřeba vyrovnání povrchu zdí,zatmelení nebo pomocí sádry vyspravení dolíků, děr ve stěně a podobně. Také je samozřejmostí oškrábání starého nátěru.

Váleček nebo raději štětka?

V podstatě bude potřeba obojí, protože dnes jsou moderní malířské firmy dobře vybaveny i náčiním pro malování. Patří k tomu již zmíněné válečky různých velikostí i štětky a štětce, teleskopické tyče pro malování stropu a těžko dostupných míst, dále by měli mít štafle a různé schůdky a jiné potřebné náčiní.

Co se týká závěrečného úklidu, tak zde můžeme konstatovat, že firmy si vše obstarají sami. Nejen přípravu před malováním, ale i úklid. Máme tak vše hotovo a nemusíme se starat o tolik neoblíbený úklid po malířích. Read more.

#malíri pokoju Praha

0 notes

cz-goingfalmouth · 6 years ago

Text

Zpátky do lavic

Září bylo kdysi pěkně na nic – vždyť to znamenalo, že léto je za námi! Na druhou stranu, předtím taky prázdniny byly jenom taková dvou měsícová přestupní stanice. Když má člověk volno čtyři měsíce (nevěřila bych, že to někdy řeknu), no... už je to malinko přehnané. Nebo to aspoň používám jako výmluvu pro to, že se zpátky na výšku fakt těším. (Ale na to balení ne.)

Jeden by řekl, že při cestě do třetího ročníku budu o něco víc na nervy. Přece jenom kvůli tomu, že jsem jela na Erasmus, se známky z mého prvního a druhého ročníku nepočítají, tudíž kvalita mého diplomu záleží čistě na tom, jak moc se budu v následujících deseti (na co si to hraju. sedmi.) měsících snažit.

A přesto se nemůžu donutit k tomu, abych stresovala – všechen strach je zastrčený někde vzadu, překrytý čirým nadšením z toho, že se vracím zpátky do Anglie. Jistě, Švédsko bylo úžasné. Samozřejmě, Španělsko byl nezapomenutelný zážitek. Ale díky oběma těmto věcem jsem své kamarády z Falmouth neviděla od ledna. Myslím, že mě nikdo nemůže vinit za trošku starého dobrého nadšení.

Tohle píšu ve vlaku do Prahy, odkud mi letí letadlo do Londýna. Zítra ráno si budu ve svém studentském domě kousat nehty při čekání na druhý kufr, který jel přes Eurosender, a pročítat prezentaci na akci Potkej svého mentora (a snažit se přijít na to, jak ze sebe před trošku vyděšenými, ale stále kritickými prváky neudělat pitomce).

A i když mi rodina a přátelé budou chybět, stejně budu se vším spokojená.

#uk #england #student #uni #university #friends #yay

0 notes

smutnyajtak-blog · 7 years ago

Text

Je to konec. Úplný konec

Konečně jsem se dostal, možná až malinko zdlouhavým způsobem, k jádru pudla. K tomu, proč píšu tento blog, proč se ze mne stal Smutný ajťák a proč je teď můj život úplně vzhůru nohama.

Minule jsem psal o svém “prozření”, tedy o tom, že jsem si uvědomil, co pro mne moje děvče znamená, jak jsem na ní závislý a že bych pro ni udělal všechno. Kdyby mělo přijít na věc, daroval bych jí všechny svoje vlasy, zuby, ruce, nohy, obě svoje ledviny, srdce, … I když to už vlastně má, i když jen obrazně. Kamarádi i známí mi říkají, že jsem zaslepený, že bych se měl probrat a podívat se na celou věc z jiného úhlu pohledu. Ale to nejde, když jsme bezhlavě a bezmyšlenkovitě zamilovaní.

Ten víkend (viz minulý text) byl pro mne přelomový. Ona se šla fotit a já se vydal na nákupy. Ano, chtěl ji požádat o ruku. Bylo mi jasné, že asi není ta stoprocentně nejvhodnější doba, že také můžu narazit. Chtěl jsem jí ale vyjádřit, co pro mne znamená, chtěl jsem se jí omluvit, že jsem ji nechal odejít a tajně doufal, že moji nabídku přijme, i když se ke mne hned nevrátí.

Vybral jsem jí nádherný prstýnek. Miluje modrou barvu, když jsem tedy viděl kamínek s modrým odleskem, vybírání skončilo. Ano, jsem stále student, obracím každou korunu, ale auto můžeme koupit i jindy. Todle byla jasná volba, ať to stojí, co to stojí. Jen když jí vykouzlí ten její nádherný úsměv na rtech, který rozpustí i ten nejstudenější led a mne přivádí k šílenství.

Nadešla neděle, den D. Ráno jsem se jí nenápadně zeptal, zda plánují focení opravdu až na odpoledne a malinko jí zalhal - chtěl jsem si plán pojistit, tak jsem prohlásil, že dopoledne má pršet. Potvrdila to. Její vycházky začínají v deset, takže honem honem, ať využiju každou chvilku. Koupil jsem jí růži a její snad nejoblíbenější čokoládu, krabičku dal do baťůžku, vzal s sebou podsedák, kdybychom seděli někde na studeným, tak ať nenachladne a vydal se na cestu.

Stále jsem nevěděl, kde bydlí, nechtěla mi to říct, abych za ní nechodil. Prý mi to řekne později. Zůstal jsem tedy na zastávce, u které jsem si byl jistý, že tady vystupuje, a volal jí. Nebrala to. Asi je ve sprše, počkám. Pak mi to vzala, říkám, že na ni čekám na zastávce v té “kukani”, nemusí mít tedy obavu, že uvidím, odkud přijde. Překvapila mne, odpověděla, že nepřijde, ale důvod mi sdělit nechtěla. Moc jsem ji nerozuměl, nějak do toho telefonu špatně mluvila. Pak zavěsila. Volal jsem jí zpátky, ale už to nebrala. Přepadl mne obrovský strach, že se jí něco stalo. Přece jenom, v pátek byla na injekci a nesnášela to moc dobře. Je tvrdohlavý mezek, jestli je jí tedy špatně, nechce mi to říct, že si poradí sama. Vždy to tak bylo, ozvývala se, až když bylo nejhůř.

Popadl mě záchvat paniky, telefon mi nebrala, volal jsem stále dokola. Z indicií, co mi o svém bydlení prozradila, jsem začal šmejdit po celé čtvrti a pátrat, kde může být. Naštěstí, narazil jsem na paní, která mě hned nasměrovala správným směrem. Přišel jsem ke zvonkům a začal hledat. Přišla druhá paní a ptala se, koho hledám, jestli může poradit.

Dámy a pánové, dívky a kluci, paní mi vyrazila dech, jak nikdo. Něco takového zažít nechcete. Opravdu ne.

Prý se mám uklidnit a přestat se strachovat, určitě jí nic není. Slečnu od pohledu zná, viděla, když se stěhovala. Před chvilkou k ní šel jeden z kluků, co ji stěhovali. Chodí k ní dost často, skoro každý den, jen teď u ní dlouho nebyl. Je takový vysoký, zarostlý a škaredý. Kdyby se jí tedy něco stalo, určitě pomůže.

DOPRDELE, KURVAFIX COŽETO??!!!!!? Chvilička zamyšlení. Blik. TO SIDĚLÁ PRDEL?!!? Ten čůrák, o kterém vždy vykládala, jaké je to hovado, jak se neumí chovat, jak mu to nemyslí? Ten, jemuž se vždy smála, jak je primitivní? To nemůže být pravda...….

Nasraný, skleslý a v záchvatu beznaděje jsem paní poprosil, aby mne pustila za dveře, růži ji vložil do schránky a čokoládu na schránky. Dovnitř se nevešla. Zamyšleně odcházím a píšu jí, ať si dojde ke schránkám, že tam na ni něco čeká.

Ne, nemohl jsem to nechat jen tak, musel jsem se vrátit, protože toto mi přece nemůže stačit. Zvoním na zvonek, nic.....dám tomu minutku a zkusím to znovu....tentokrát jsem z jakéhosi klepnutí poznal, že to přece jen někdo zvedl, žádám tedy, aby šla dolů. Nikdo se neozval. Za chvilku přišla. V pyžamu.

Chci vysvětlení. Žádného kloudného se ale nedočkávám, pouze je mi vyčítáno, že ji sleduji, že jsem jí vybil mobil, že se mě bojí, … To by stačilo, tato situace byla neskutečně zmatená a já byl v takové divné euforii, že si toho moc nepamatuji. Vzpomínám si jen na něco ve stylu, ať přestanu, že se nic neděje.

Ano, složil jsem se. Totálně. A druhý den znovu, tentokrát doma. Prosil jsem ji, ať mi zavolá, když mi telefon nebere, že s ní potřebuju mluvit. Prosil jsem ji na kolenou, doslova, i když jen na dálku. Nezavolala, místo toho udělala něco jiného, hnusného. Totálně zburcovala moji rodinu, že jsem se zbláznil, ať mi přijdou pomoct. Místo toho, co by mi zavolala a normálně jsme to vyřešili, pouze pokrytecky zastrčila hlavu do písku a hodila to na jiné.

Stalo se toho za tu chvilku, za těch několik málo hodin, dnů, mezi námi hodně, možná jsou chvíle, kdy jsem to skutečně přehnal. Já se z toho ale úplně složil. Celé dny a noci jsem brečel a hledal vinu u sebe. Přesvědčil jsem sám sebe, že jsem všechno způsobil já sám vlastní vinou a sypal si na hlavu popel. Od té doby jsem přestal jíst, nemohl jsem, nedalo se to. Prosil jsem ji o odpuštění, nechal ji poslat všechny růže, co v tu dobu měli na prodejně, ale nepomohlo to. Dokonce jsem po pokoji začal hystericky poletovat a hledat všechny její vlasy a lepit si je na izolepu na památku. Nepoznával jsem se, nepoznával mě nikdo. Celý jsem se jen klepal jak ratlík a v záchvatech brečel.

Domluvili jsme se, že se setkáme v pátek. Týden poté, co jsme se sešli naposled. Posledně jsme zažili nádherné odpoledne plné lásky. Je neuvěřitelné, co jeden týden změnil.

Ještě před setkáním jsem se zprostředkovaně dozvěděl informaci, která byla pomyslným posledním hřebíkem do rakve - borec se pochlubil, že “už je ruka v rukávu”, už u ní spává.

V ten den, v ten smluvený pátek, nevím, co mě to napadlo. Utíkal jsem do obchodu a nakoupil všechno, co má ráda: čokoládu, tuňáka, kapustičky, velké hranolky z McD, skyr…. Já už ani nevím, co všechno jsem ji nakoupil. Nevím proč. Prostě jsem měl tu potřebu. Možná to měl být úplatek, který si moje podvědomí usmyslelo, možná jsem chtěl, aby u sebe měla něco, co mě jí bude připomínat, až to bude jíst. Opravdu nevím.

Přijel jsem na smluvené místo u ní před barákem, výtahem jsme vyjeli do nejvyššího patra a sedli si na schody. Už jsem neměl co ztratit, v breku jsem ji vše pověděl. Pověděl jsem jí, že jsem si ji chtěl vzít, že je moje všechno. Její reakce byla suchá, chladná. Nijaká... Byl to konec. Odjel jsem, jako bych ze sebe vysypal tatru kamení.

V neděli jsem si vzpomněl, že jsem ji tehdy při stěhování (před měsícem) nedovolil odvést zavařeniny meruněk, které jsme spolu dělali. Nedovolil jsem jí to, protože jsem chtěl, aby měla důvod přijet, abych ji je mohl předávat a tak ji vidět. Nepřijela pro ně ani jednou, vzal jsem tedy fixu, napsal na ně “Vyrobeno s láskou” a odvezl jí je. Moje zpráva byla ve stylu: “Za chvilku ti ke zvonkům dám igelitku. Přijď si pro ni. Já už budu pryč.”

Její reakce mě vskutku překvapila, když jsem přišel, stála tam. Ona tam byla a čekala na mne. Málem jsem šel do kolen, musela z těch schodů opravdu letět, aby mě stihla. Byla tam a já nevěděl, co si mám myslet. Moje princezna, moje láska. Tašku jsem ji předal, omluvil se a ona, asi dojatá, mi děkovala. Odcházím. Takové to těžké odcházení, které mohlo být naposledy. Předla mě strašná úzkost, otočil jsem se a utíkal za ní ji obejmout. Já ji objímal, ona mne však ne. Bylo to, jako bych objímal suchou sochu z pískovce. Strašné.

Tehdy jsem ji viděl opravdu naposledy. Druhý den mi napsala, že o mně nechce slyšet a ani mě nechce vidět. Že se za 14 dnů potkáme, pokud přiberu zpátky ta kila, která jsem za ten týden plný žalu, probděných nocí a probrečených hodin ztratil.

Ten den mi ještě večer volala, seřvala a obvinila mě, že jsem se jí přihlásil na FB a že ji stalkuju. Já, který vždy, když si zadávala heslo, otočil hlavu, ať nemá důvod k obavám. Toto nařčení jsem rezolutně odmítl. Její poslední text zní: “Dobře se bav a dej mě a moji rodině pokoj!!!“ Dnes je to 6. den.

Můj příběh je venku. Hlavní dějová linie. Rozchod je vždy oboustranný, já jsem nikdy neřekl, že by za tímto příběhem stála pouze ona. Cítím spoustu tíhy na sobě. Ve spoustě situací jsem se nezachoval správně.

Nepředpokládám, že toto je můj poslední text k tématu, mám toho ještě spoustu co říct, napsat.

0 notes

tynous · 5 years ago

Text

10 evolučních teorií a 5 fází ošetřovatelského procesu

Ani jsem nemrkla a už je tu skoro půlka února! Na chvilku jsem se zase odmlčela, ale snad mi to prominete, bohužel i studenti medicíny se “musí tvářit, že se učí”. :D Já se tvářila, že se učím vlastně tak nějak od půlky prosince do konce ledna. Pravda, nebylo to nonstop, ale i tak to bylo dýl, než bych vlastně čekala. Mé třetí zkouškové je více či méně úspěšně za mnou a já si teď užívám 2,5 týdne volna, než to vypukne nanovo. Jaké to vlastně všechno bylo?

Tentokrát mě čekaly “jenom” dvě zkoušky (miluju, když na mě ostatní vždycky koukali jak puk, proč tak vyšiluju, když mám “přece jen dvě zkoušky” :D ). Metodou, že si první dám to těžší, jsem si vybrala termíny a 20.1. jsem po 3 týdnech patlání se v molekulární genetice, preimplantační diagnostice, repetitivních sekvencí genomu, ale i v nekonečném množství evolučních teorií, dinosaurů a mezidruhových vztahů, jsem s pocitem, že to prostě snad nějak dopadne, zamířila na ústav lékařské biologie u nás v “Žížale”. Zkoušející se losovali a já jsem, jak se dalo předpokládat s mým štěstím, obdržela toho, ke kterému jsem chtěla nejméně. Pan docent je již postarší, ale i tak mu nechybí značná “vynalézavost” a snaží se už několik let o zavedení nové výukové metody zvané TBL (team based learning), bohužel ne vždy jsou studenti stejně nadšení jako on.

Jak je mým dobrým zvykem, nacpala jsem se dopředu, a šla jsem na řadu už jako druhá. Jak jsem měla na anatomii a histologii štěstí na otázky, tak na biologii jsem měla poměrně smůlu. Vytáhla jsem si otázku, kde jsem si opravdu ani u jednoho tématu nebyla 100% jistá, co tam vlastně budu povídat. Přiznám se, u prvního tématu, o kterém jsem věděla, že je panu docentovi velmi blízké, jsem opravdu nevěděla, co tam ze mě sakra vypadne. Repetitivní sekvence v DNA nebyly moje silná stránka. Seděla jsem na přípravě a ke konci už jsem nevěděla, co psát...

Najednou jsem si sedala k panu docentovi do naprosto přeplněné kanceláře, kde jsem se silně obávala, že pokud se malinko pohnu, celé se to na mě sesype. Naštěstí nesesypalo, zato mi ale bylo vysvětleno, že musí zkoušet při pootevřených dveřích, protože prý “kdybych se na vás chtěl vrhnout, abyste mohla křičet” no posuďte sami...to vás jako úvod na zkoušce moc nerozveselí. Dali jsme se tedy do toho! Něco jsem ze sebe u každého tématu vypotila. Repetitivní sekvence byly asi nejhorší, geneticky podmíněné poruchy reprodukce a monoklonální protilátky, kterých jsem se paradoxně bála úplně nejvíc, byly poměrně v pohodě. Nakonec mi pan docent oznámil, že mi tedy tu jedničku opravdu dát nemůže, a já si nechala do indexu zapsat “velmi dobře”. Byla jsem ze sebe trochu zklamaná, ale zároveň neuvěřitelně šťastná, že už to mám za sebou. Pan docent odložil můj index a začal si se mnou povídat. Ptal se mě, jakým směrem bych se chtěla ubírat po studiu. No zeptejte se medika po 3 semestrech medicíny, co chce být za doktora! Miluju tuhletu otázku, protože ani nevím, co všechno je vlastně za obory! Potom následovala série otázek o mém názoru na výuku a praktika “vadil vám zvoneček?” “křičel jsem na vás?” “líbilo se vám PCR?” Myslím, že jsme si povídali skoro dýl než trvala zkouška. Nakonec jsem vyšla ven s pocitem, že už to zas na nějakou dobu můžu všechno zahodit a jít domů spát. :)

Dala jsem si pár dnů pauzu a pak jsem se pustila do přípravy na svou druhou zkoušku - trojsemestrální předmět Ošetřovatelství. Kdykoliv jsem někomu řekla, že je to “trojsemestrální”, hrozil se a ptal se, cože je to zač. Ve skutečnosti patří zkouška z ošetřovatelství k těm opravdu jednodušším. Celkem jsem se ve vypracovaných otázkách, které měly všeho všudy 55 stran, vrtala cca 3,5 dne a i to asi bylo moc. Mohla jsem to zvládnout za polovinu času a líp, ale byla jsem už úplně vysosnutá a “5 fází ošetřovatelského procesu”, metody zavádění katetru či 14 typů diet se mi učily velmi špatně.

28. ledna jsem společně s dalšími 29 studenty naběhla na ústav ošetřovatelství a tentokrát měla na zkoušející větší štěstí, sice to nebyla moje vysněná, ale nakonec jsem byla ráda, protože jsem si v některých tématech zas tak jistá nebyla. Šla jsem hned jako první a vytáhla si “měření pulsu a krevního tlaku”. Zkouška to byla krátká, pohodová...řekla jsem, co jsem věděla, na něco se mě zkoušející doptala a půl hodiny po tom, co jsem přišla na ústav jsem odcházela s dokončeným zimním semestrem! Tak už jen hurá do kina, na brigádu, na hory a do postele! :)

#medicine #exams #holiday #done

0 notes

kocourmokroocko · 3 years ago

Text

Když mi bylo devět, odtoulala jsem se od svojí mámy a tety z cukrárny v Klatovech a šla jsem si prohlížet obchůdky kolem. Jedním z nich bylo šperkařství. Skoro nikdy jsem nenosila sponky, přívěšky nebo náušnice, neměla jsem ani dírky, ale z proskleného pultu na mě ten den hned vybafnul stříbrný prstýnek se zeleným kamenem. Vypadal jako dubnová rosa na čerstvém jehličí, něco, co by nosil čaroděj na přivolávání poštovních lišek. Zdál se mi prostě kamarádskej. Přečetla jsem si cenovku a nadšeně běžela zpátky za mámou.

"Mami, tam v tom obchodě maj hrozně hezkej prstýnek, a stojí jenom padesát korun... mohla bys mi ho koupit, prosímprosím???"

Máma se se smíchem zvedla a šla se se mnou na ten osudový moc důležitý prosímprosím prsten podívat (už jen proto, že normálně byla zvyklá na žádosti o prosímprosím kaštan do praku nebo o prosímprosím rýč, takže tato chvíle byla poměrně osvěžující). U výlohy zjistila, že její dítě jest bedna a cenovku si přečetlo s mínus jednou nulou. "Aha, tak nic," řekla jsem zklamaně, když mi to vysvětlila. Nebyli jsme na tom špatně, ale věděla jsem, že je to i tak příliš mnoho korun za věc, co není žalud ani rýč. Máma se podívala na prstýnek, pak zpátky na mě. "Vážně bys ho moc chtěla?" "Jo! Ale nemusíš mi ho kupovat..." Máma vytáhla svojí otřískanou hnědou peněženku, s povzdechem se rozloučila s pár truhlíky sazenic a cigaretami pro ten měsíc a prstýnek mi koupila. Byl to jediný prstýnek, co jsem konzistentě léta nosila, a měla jsem ho moc ráda. Vždycky jsem si při pohledu na něj vzpomněla, jak mi máma udělala svého druhu výjimečnou radost, i za na naše poměry praštěnou cenu, kterou jsem navíc zmatlala při čtení. Vybavila jsem si ten den v Klatovech, jak voněla mámina kožená bunda, jak velký na ní byly knoflíky, jak si moje teta hrozně moc sprejovala vlasy, aby byly veliký, jak jsme se všechny tři bavily a že bylo trochu chladno, ale slunečno, a dostala jsem jahodovou zmrzlinu. Ten prstýnek tím byl o to důležitější, i kdyby nebyl už předtím. Když se mi moc důležitý prsten někdy v nácti ztratil, dost jsem to obrečela.

Můj milý tohle všechno ví. Nebo možná ne všechno, ale za osm let určitě velkou část z toho. Tak mi dnes dal nový.

Venku je trochu chladno, ale slunečno. Sebastian má jeden spodní zub malinko nakřivo a myslím, že mu to zvýrazňuje úsměv. Voní jako sláma a pomeranče. Celou otázku plakal a já udělala příliš mnoho špatných vtipů, kterým se ale smál.

Přejte mi, ať se mi tenhle prstýnek neztratí. 🌻❤️

#kot #varhan #🌻#mechové zásnuby

180 notes · View notes

therka1996 · 1 year ago

Text

Tayvin 1x23

TAYLOR SE PO RÁNU PROBUDÍ A NECÍTÍ VEDLE SEBE CALVINA JE TROŠKU VYSTRAŠENÁ JDE DOLŮ DO KUCHYNĚ KDE VIDÍ CALVINA U PLOTNY BEZ TRIČKA A KOUSNE SE DO RTU A KDYŽ MÁ CALVIN VŠECHNO PŘIPRAVENÝ OTOČÍ SE S PLATEM A JE V ŠOKU ŽE JE TAYLOR VZHŮRU

Calvin: Tak mi to překvapení malinko nevyšlo

USMĚJE SE POLOŽÍ TO NA PŮL JDE K TAYLOR KTERÁ MÁ JEHO TRIČKO ZE VČEREJŠKA NA SOBĚ POLOŽÍ JÍ RUCE NA PAS

Calvin: Vyspala jsi se dobře?

Taylor: Myslím že jsem takhle dlouho dobře se nevyspala

ON JÍ POLÍBÍ

Calvin: Připravil jsem ti snídani do postele ale jestli si jí chceš sníst i tady klidně můžeš

Taylor: Ne to jsi ráda zase lehnu zpátky do postele jestli je pro mně tohle všechno

Calvin: Myslel jsem si že po včerejsku budeš mít hlad

Taylor: Máš pravdu

TAYLOR BĚŽÍ NAHORU DO POSTELE A PŘEDSTÍRÁ ŽE ZASE SPÍ CALVIN SE USMĚJE NIKDY NEVIDĚL KRÁSNĚJŠÍ ŽENU V JEHO POSTELI DÁ JÍ PUSU NA ČELO A ONA OTEVŘE OČI TVÁŘÍ SE PŘEKVAPENĚ

Taylor: Všechno je to pro mně

Calvin: Myslel jsem že se trochu spolu podělíme pokud ti to nebude vadit samozřejmě

POLÍBÍ JÍ NA TVÁŘE A POTOM NA RTY TAYLOR ZAČNE JÍST KDYŽ CALVINOVI ZAČNE ZVONIT TELEFON PODÍVÁ SE KDO MU VOLÁ JE TO DIPLO

Calvin: Taylor promin ale musím to vzít je to práce

ONA PŘIKÝVNE CALVIN S TÍM JDE PRYČ ON ZAVŘE DVEŘE

Calvin: Jo Diplo

Diplo: Calvine jsi ještě v Nashvillu nebo kdy se konečně vracíš do Los Angeles

Calvin: Ještě jsme to spolu neprobíraly proč ?

Diplo: Máme práci spolu nebo jsi zapomněl nemůžu dodělat projekty pokud ty tu nejsi

Calvin: Já vím

Diplo: A máme nějakej dead line kterej musíme co nejdřív dokončit nejlíp by bylo kdyby jsi se vrátil ještě dneska na večer pokud s tím můžu počítat?

Calvin: Co kdybych ti zavolal tak za hodinu ? A hned ti řeknu co a jak

Diplo: Fajn užívej jsi to

ZAVĚSÍ MU TELEFON CALVIN MÁ POCIT ŽE JE NA NĚJ DIPLO NAŠTVANEJ CALVIN SE VRÁTÍ ZPÁTKY DO LOŽNICE KDE VIDÍ TAYLOR TAKHLE

CALVIN SE USMÍVÁ

Calvin: Taylor Swiftová ty budeš jednou moje smrt

JDE POMALU K NÍ ONA HO OBEJME KOLEM KRKU

Taylor: Chtěla jsem ti jenom moc poděkovat za skvělou snídani

A SKONČÍ TAM KDE SPOLU SKONČILY VEČER CALVIN LEŽÍ S TAYLOR V POSTELI OBJÍMAJÍ KOLEM PASU A HLADÍ JÍ VLASY ONA SE NA NĚJ PODÍVÁ

Taylor: Nějak jsi ztichnul

Calvin: Volal mi Dipo máme práci v Los Angeles a už chce abych ještě dneska se vrátil zpátky a i když se mi líbí být tady s tebou takhle ... tak má pravdu máme dead line kterej musíme dokončit

Taylor: Oba dva jsme věděly že se budeme muset vrátit zpátky do reality a ne se před ní skrývat

Calvin: To sice ano ale chtěl jsem ještě aby to chvilku vydrželo

Taylor: Adame i já se musím vrátit takže jestli dneska potřebuješ odletět chápu to

Calvin: Nebudeš na mně naštvaná nechci aby to vypadalo že po jedný noci se chci už vypařit a nechat tě samotnou

Taylor: To bych jsi o tobě ani nemyslela a ne nebudu na tebe naštvaná vždyt se můžeme vidět v LA

DÁ JÍ PUSU NA ČELO

Taylor: A klidně můžeš letět i semnou nevadilo by mi to víš

Calvin: Taylor mám svoje vlastní letadlo a ty tu můžeš klidně zůstat o den dýl

NĚKDO OTEVŘE DVEŘE TAYLIŘINÝHO DOMU OBA DVA JSOU V ŠOKU KDYŽ VOLÁ JEJÍ MÁMA

Andrea: Taylor drahoušku jsi tady ?

OBA DVA SE NA SEBE PODÍVAJÍ JSOU V ŠOKU CALVIN CHCE ZALÉZT NĚKAM DO SKŘÍNĚ TAYLOR SE SMĚJE DO JEHO HRUDI

Calvin: Tak zrovna takhle nechci aby mně poznala tvoje mamka

Taylor: Nebudeme se před ní schovávat myslím že tě i ráda pozná

DÁ MU PUSU NA TVÁŘ TAYLOR JDE NEJDŘÍV SAMA DOMŮ

Taylor: Mami co tu děláš ?

JDE K NÍ A OBEJME JÍ

Andrea: Taylor Swiftová jsi tu sama a nebo tu někoho máš ?

0 notes

zimolez-zrzavy · 8 years ago

Text

Sauna, hypotéka na odpustky

Nedělní dopoledne v sauně. Takový rituál. Samé ženské. Hodná paní lázeňská. Taková jako z Guta-Jarkovského. Oslovuje nás Mé milé dámy a říká „Je libo sklenku džusu, nebo suché froté, madam?“ No a v potírně je úplně nové dřevo. Asi smrk. Nebo se na to používá lípa? Děda byl truhlář, ale já to nepoznám. Přes prázdniny to tady vyfikli. Bodejď ne. Jestli si sem každý chodí vypotit ty své hříchy, tak to tady muselo být lidským sajrajtem prosáklý jako Sodoma Gomora.

Obvykle přemýšlím, teda jako v sauně přemýšlím. O trapasech. Pozitiva si nechávám do reálu. No, jo jako v psychologické poradně. Myslet pozitivně.

Sedím na světle modrém prostěradle a užívám si, že jsem tu dnes ráno asi první. Kolem bazénu ještě není ani nacákáno, a od lázeňské voní kafíčko.

Jako by se v tom novém dřevě nedalo meditovat a vypotit z těla všechny ty svý hříchy. To jako jsem první, která se tady chce po létě "odhřešit"? Ba ne, tomu se říkalo rozhřešení. Chodila jsem jako dítě ještě za komančů k voršilkám do kostela na náboženství. Máti po smrti otce tak trochu zcvokla. S babičkou po jeho pohřbu vyzdobily byt svatými obrázky. Já dostala úplně novou modlitební knížku a alou k jeptiškám, stejně jako jsem chodila hudebku. Tak jsem měla soukromou učitelku a jeptišky byly jaksi „underground". Dvakrát týdně a po nedělní mši do sakristie pro razítko do sešítku. Pořád bílý bavlněný punčocháče. A to už mi bylo 14! Ale aspoň jsem si pár krát vlezla k varhaníkovi a ťukla do píšťal. V e čtrnáctiletém mozku je takové náboženství na zapřenou docela mazec.

No a teď dělám vlastně to samé. Jen ta zpovědnice je jaksi jiná. V tom novém dřevě mi teď chybí impregnace hříchem a mindráky, co si tady podle mého ženský chodí vypotit. Je pryč. Z chemie si pamatuji pravidlo, že podobné se rozpouští v podobném. Takže to dřevo mi to vypocení hříchů nijak neulehčí, protože je panensky neposkvrněné? pro malou holku bylo rozhřešení fajn. Rázem hlava čistá. Babička mi za zpověď dávala pětikorunu. Na tu bývala v kostele fronta. Nepokradeš, ha. Jako že jsem v první třídě ukradla spolužačce kostku? Žádnou kostku, začíná to prý u bonbónu a končí zpronevěrou. Na Discovery tuhle dávali reportáž z ženského vězení na Novém Zélandu. Pohledná Maurka zabila svého muže. Opilce, který ji léta týral a tloukl a to jen po hlavě, protože modřiny ve vlasech nebyly vidět. Pak ji vždy nadopoval váliem. Sám byl paranoidní a doma místo krabice vláčků pro děti opečovával sbírku malorážních zbraní. Všude viděl mafii. I v ní. Tak ho jednou v sebeobraně ale zfetovaná zastřelila. Má to holka na deset let. Ženské se prý, na rozdíl od mužů, dostanou do křížku se zákonem, když jim v životě zavládne chaos. Tak to bych už měla být v chládku pár let. Říkali, že muži prý páchají trestnou činnost více propracovaně a pak počítají s trestem, který berou jako přestávku, nebo nutné zlo. Něco jako má dáti-dal.

Byl tam maník s vizáží Nicolase Cage z Con Air, který komisi pro podmíněné propuštění nepřesvědčil, že sexuální napadení sedmdesátileté babičky neplánoval. Dostal jako recidivista trest na neurčito. Tak to fakt nevím, kdo co plánuje.

Jako že, nezesmilníš? Jestli bych teď panu faráři uměla říct, jak jsem s tím fotografem nakonec skončila v hodinovemhotelu.com. Jo, doslova. Bordelmamá v normálním čtyřpokojáku na Vinohradech. Úplně obyčejný činžák, z okna koukáte na Flóru a za ní na ten starý hřbitov, čtvercová vstupní hala, rudá tma, rudě obarvená žárovka v rudém lustru. Kolem dvou páru dveří napravo a nalevo látková girlanda. Koupelna předělaná na recepci. Jen místo dveří zapomněli korálkový závěs. Ukrajinská bordelmamá, které snad není ani 16, sedí na rybářské židličce a luští ruskou křížovku. Vedle ní varná konvice, u dveří přišpendlená A4ka „Ceník Nápojů". Nápoje prý nejsou v ceně. Co si prý dáme. Dvakrát čaj. Honza řídí a já se musím po polední pauze vrátit do práce. A má nám to přinést na pokoj? Ne? Tak nám to nechá za dveřmi. Netuším, co to tady vlastně stojí, ale Honza říkal, že výhodou je, že se to dá pronajmout třeba jen na hodinu. Jak jinak hodinovyhotel.com. Prý jako že, „Apartmány" dolů na zvonku. A sprchový kout přímo v pokoji. Aha, tak proto ta cimřička pro bordelmamá v koupelně. Zajímalo by mě, jestli v kuchyni nechali kuchyňskou linku, jakože „zpestření manželského sexu"....doporučuje Esquire.....Tak tohle byl fakt jeden z horších zážitků vdovy.

To že jsem vůbec přežila manželství s alkoholikem, to se vypotit asi nedá.

Pan farář by mi musel dát na odpustky hypotéku.

Přišli dvě Rusky. Ty jsi z loňska pamatuji. Stálá klientela. Obě asi mladší, ale celulitídu mají víc slovanštější než já. Aspoň nějaká radost. Mít štěstí i když máte zadek jako dvě bowlingové koule? No jo, druhou Bridget Jones už asi nenapíši. Leda tak BJ v přechodu, ale to bych musela chodit do společné sauny sobotu a pozorovat archetypy těch páru, co jsem chodí. No a to by mě měli za voyera :). Nebo by jim do toho byla putna, protože tohle je jen relikt v mé hlavě, jak mi tam straší ten pan páter se štolou na krku. Tak to by asi ze mě babička radost neměla. Moji fotku z prvního přijímaní měla prý u sebe i nemocnici. No, jo babi, já jsem to nějak nestihla. Promiň.

S tím rozhřešením to bylo fajn. Prostě jsem panu faráři řekla o všech hříšných myšlenkách, o všech zapomenutých ranních otčenáších a o odmlouvání máti. A co cybersex? Je to hřích? Jak nezesmilníš na síti? Nebo v mmskách je to hřích a v mailu ne?

Možná bychom v CyberDobě mohli vymyslet takového CyberBoha. Prostě si do programu nasypat všechny ty prohřešky, pak nalepit na hruď elektrody a ENTER a všechno špatné by bylo vymazané. Nebo by to mohlo fungovat s Bluetooth. Taky, lepit si elektrody na kozy, pěkná blbost.

Tak to bych chtěla vymazat všechny své životní přehmaty a hříchy tak od svých devatenácti. No jo, ale jak bych to udělala u těch, co v tom jeli se mnou? Jako že bych vymazáním svých vlastních hříchů a podrazů na těch druhých to jen tak odmázla v mozku i třeba exmanželovi? A všem těm ostatním chlapům co? A přitroublým šéfům, kterým jsem zapřela neodeslané maily a mítinky nezapsané do Outlooku? To jako, že by se prostě hříchy smázly v mozku a jim by se pak ještě smázly v mozku ty špatné zkušenosti se mnou? No a co děti? To by jim zůstali bílá místa ve výchově? Jako že by se jim po takovém ENTRU prostě vymazalo, že máma žila dva roky s magorem? Tak to nevím.

Ale to s tím cyberodpuštěním by nebylo na zahození. Naprogramovat si vymazání vzpomínek. A taky všech těch svých hříchu.

Ale když to bude fungovat, tak mi třeba těch pár grázlu vymaže moje vzpomínky. To pak zapomenu na to jejich...jo kotě, mám Tě rád, ale nemiluji Tě....a víš, já jsem tak trochu technicky ženatej. Aha....!

Anebo bychom mohli mít takového kněze jednou za čas povinného. Jakože by jsme si ho dobrovolně vybrali a „vstupné" by bylo dobrovolné. Pěkně byste to vzali podle desatera, takže návod by byl. Třeba by to vyřešilo financování církví. U cvokaře stejně platíte hlavně za to, že s Vámi už dokola po patnácté probírá vliv Vaší dominantní matky na vývoj vašeho libida. Cvokaři už stejně své ceníky mají no a panu faráři by se to dalo prostě vysypat podle seznamu. Třicet pět hříchů cca třisstapade, to je dost ne? Třikrát otčenáš, třikrát zdrávas...

To asi takhle jednoduše nefunguje. Prostě si to každý musí vypotit z hlavy, těla a duše sám.

Paní lázeňská se mě ptá, jestli si nedám vinný střik. Hm, jsem ráda, že mám čistou hlavu, ne děkuji, ledový čaj. Ledový bazének je taky fajn. Zrcadlo už ne. Ale ty dvě Rusky jsou na tom hůř. A žádná opálená amazonka ještě nedorazila, tak mi je zatím pod modrou dekou samotné v odpočívárně fajn.

Odpoledne odpovídám na smsesku kamarádce, jestli nechci přijít na kafe.

„Víš, ve dveřích mi řekl, že mě nemiluje. Že má spoustu kamarádu a že dovolená byla fajn, ale že by mi to stejně potom jako řekl....Chápeš to? Prostě celé tři měsíce to byla paráda, taková pohoda a pak tohle. Nemiluje mě? Proč mi to udělal?"

Tak to holka nevím, proč to chlapi dělají, ale asi to taková pohoda nebyla, když Tě třetí den po dovolené posílá k šípku.

Kamarádka pomalu upíjí z druhé láhve Modrého Portugala. Její zvýšená fistule klokotá prostorem.

„Mě ty jeho kamarádi, KRETÉNI vůbec nezajímají, prostě mě SEROU, vůbec mě neznaj, tak nechápu, co mu to nakukali do hlavy, že prý na ně nemá vůbec čas s jako že ho na mě měl? Mě přeci nějací jeho kámoši prostě nezajímají. Já jen chci, aby to prostě bylo zase všechno fajn, pohoda, ale on mi ani nenapsal, je to DEBIL". Provinile se usmívám na číšníky u baru, když se kamarádka vrávoravým krokem přesouvá na toaletu. V duchu se omlouvám.....no jo, přebrala .....malinko, znáte to:). Po pár dalších sklenkách ji vezmu pod křídlo a pomáhám do schodů nahoru. Na ulici chůzi zvládá sama. Na náměstí před kostelem ji ještě obejmu kolem ramen „Už si velká holka, pojď, doprovodím Tě domů, všechno přejde. Nebreč, všechno přebolí."

Na rameno mi dopadá vodotrysk slz: „Já vím, je to debil, jenže já jsem ASI těhotná..." Utírám ji šminky do plátěného ubrousku, který jsem vzala v restauraci. Tak tohle se jen tak asi nevypotí.

Vracím se přes náměstí kolem kostela domu. Srovnávám si v hlavě myšlenkové chroští. Když ji ten amant doopravdy nechá, jestli si pak znovu zvykne na samotu? Těhotnou ji ani nemůžu vzít do sauny. Nebo jo? Bůh ví ale jak to doopravdy je, takhle plaší s každým chlapem, co ho klofne a odjede s ním na dovolenou.

Já mám po každém z nich většinou tmavě modrá období. Modřiny na kůži i na duši. Nevím, kam na ty exoty chodím.

Já bych si už domů vzala jenom elektronického pana faráře, když mi v sauně vyměnili to dřevo.

Podvečer je sluncem probarvený a chlad, který vystřídal úmorná vedra jako by umocňoval syté barvy odrážející se lidem ve tvářích jako odlesky diamantů. Procházím ulicemi a mysl mám teď jakoby toho fluorescenčního třepetání lidských pohledů plnou. Studenými konečky prstů si svážu vlasy do uzlu. Myslím na to, že kdyby dopadající sluneční paprsky vydávaly zvuky, na barevných kostelních vitrážích by teď určitě zněla hlasitá zvonkohra. Amen.

0 notes