#Trucover | Explore Tumblr posts and blogs

aziz-the-fangirl · 5 years ago

Text

Kostnice, 1415 (III/?)

Alternativní historie, Uriáš/Zikmund Lucemburský, Jan Hus/Štěpán Páleč, Uriáš & Petronel, (Uriáš/Petronel), pálečo-apologismus, nakousnuto na pokračování ale pravděpodobně se na to vykašlu jak se znám ¯\_(ツ)_/¯, žádný čekování reálií umíráme jako muži

Začátek // Předchozí

V rozporu s všeobecně rozšířeným míněním, čerti mohli bez problémů vstoupit na svatou půdu - stejně tak by klidně mohli nosit křížky, kdyby chtěli, protože přes jednu vrstvu látky vůbec nepálily. To, že nikdo nikdy neviděl čerta v kostele bylo způsobeno jinými důvody. Zaprvé, většina čertů kostely moc nemusela z čistě osobních důvodů. Zadruhé, ti čerti, kterým kostely nevadily, nebyli ten typ, který by na veřejnosti vyvolával rozruch tím, že by si vyrazil do kostela s odhalenými rohy. Uriáš byl ten druhý typ: kostely mu nevadily a vždycky radši pracoval nenápadně, účinně a chytře. Uriášovi kostely dokonce přišly nefalšovaně geniální. Místo prvoplánově sloužící jen a pouze pro komunikaci s Všemohoucím, a zpravidla podle tradice nacpané až po strop pozlaceným a postříbřeným kýčem. Ty čerstvě naleštěné svícny nikoho blíže Bohu nepovznesou, ale sypali do podobných hloupostí tolik peněz, jako kdyby ano. Nemluvě o falešných relikviích. Jediné, co by Uriášovi na kostelech snad vadilo, byla kázání od kněží, co si nevidí do úst, o věcech, o kterých neměli ani ponětí, ale to se dalo vydávat za úspěšné svádění služebníků božích na scestí, takže si vlastně nemohl na nic stěžovat.

Uriáš věděl, že Petronel si myslí něco trochu jiného.

Petronel zajisté viděl svatostánky jako důležité místo pro kontakt věřících s Všemohoucím, o tom nebyl pochyb. Jeho názor na výzdobu byl ale komplexnější: viděl v přeplácaných lesklých stěnách nevkusný kýč, kterým se věřící snažili Bohu zavděčit, protože nebyli dostatečně oddaní, dostatečně poslušní, dostatečně dobří; viděl ale i v každé minci, která za tu otřesnou výzdobu padla, poctu vzdávanou Hospodinovi. Myslel si, že do kostela výzdoba nepatří, ale když tam má být, ať je ta nejdražší a nejblýskavější. Také neměl rád, že byla v kostelech taková zima.

Uriáš celou ranní mši šilhal ze svého místa po králově boku na balkonu k zadním řadám v přízemí, kde se Petronel choulil sám do sebe a snažil se tvářit jako řadový věřící. Moc dobře mu to nešlo, ale ta myšlenka se počítá. Vypadal, jako by se chystal každou chvíli vyskočit z lavice a jít kázat místo kněze vepředu u oltáře.

Takový byl Petronel téměř při každém kázání, kterého byl svědkem. Bývaly doby, kdy se tak dobře neovládal a skákal kazatelům do řeči, opravoval je. Pak se ale naučil zachovávat dekorum a držet jazyk za zuby: Jednoho večera, už hodně dávno, když si jako obvykle prolívali hrdla vínem, navrhl mu Uriáš, aby Petronel teda kázal sám, když by mu to tak šlo. Hned další večer mu Petronel oznámil, že mu přidělili farnost. “Neměli by tě nejdřív vysvětit na kněze?” zeptal se tehdy Uriáš. “Já vlastně vysvěcený jsem, ne?” zářil Petronel na celou hospodu, “technicky jsem svatý. A vůbec, kvalifikovaný jsem až až.” (Po tom také Uriáš dostal ten nápad s tím rokem v Brně.) Petronel vydržel, na lidské poměry dlouho, na ty jejich s Uriášem relativně krátce. Po té, co Uriáš byl na jednom z jeho kázání, se vlastně ani nedivil. Petronel byl matla. Byl arogantní a pyšný a když se to vzalo kolem a kolem, vcelku neschopný. A neschopnost neměl jenom v rukou a v nohou, měl ji také v ústech a v jazyku. Jistě, uměl Bibli odříkat nazpaměť i pozpátku, ve všech bohoslužebných jazycích, ale to neznamenalo, že ji uměl vyprávět. Nebo že uměl kázat.

Uriáš se zpravidla nemodlil. Byl padlý anděl, takže by Všemohoucí jeho modlitbu stejně nejspíš nevyslyšel. Kdyby se teda Uriáš hodlal svěřovat zrovna Jemu. Což nehodlal. Navíc se ani neměl za co modlit. Byl živý a zdravý a takový bude ještě dlouho, dlouho, a co se týkalo lidí kolem něj, Uriáš dávno dokázal přijmout, že jim vypršel čas. (Nevěděl, jestli se Petronel modlil - s Uriášem po boku určitě ne, ale možná někdy o samotě, snad?) Proto když kněz vyzval věřící k modlitbě, jen sepjal ruce a sklonil hlavu. Rty se mu nehnuly ani o píď. Zikmund si vedle něj bezhlesně a svižně přeříkal modlitbu v latině. Zikmund k modlení přistupoval vysoce pragmaticky, co tak Uriáš vypozoroval. Jako k věci, co udělat musel. Po ránu se člověk musel převléct, umýt, najíst, stejně tak jako se Zikmund čas od času musel pomodlit.V Boha věřil, ale ne natolik, aby si myslel, že by jeho modlitby něco reálně mohly změnit. Což podle Uriáše bylo chytré, protože sám nevěděl, jestli něčí modlitby něco můžou změnit. To nebyla jedna z těch věcí, na které se čerti ptali Hospodina, když se mohli podívat nahoru, protože dostali službu u Brány. Možná by se mohl zeptat Petronela.

Kostelem se rozlehlo jednotné “amen,” a první lidé se začali zvedat k odchodu. Ani Zikmund s Uriášem neplánovali trávit tu více času, než bylo potřeba.

“Co budeš dnes dělat?” zeptal se Zikmund, když už mrazivým ránem vyrazili k domu, kde král Svaté říše římské při svém pobytu v Kostnici přebýval. Jen o krok za nimi šli tři ozbrojení členové královské gardy. Uriáše nevyváděli z míry. Spoléhal se na to, že lidé nejmocnějšího muže široko daleko budou rozumní a diskrétní.

“Dnes konečně zasedá koncil k jednání,” připoměl mu Uriáš. “Půjdu se podívat, jak jim to jde.”

Zikmund se zašklebil. “Včera i předevčírem, i ten den před tím disputace a teď i zasedání koncilu. Pověz mi, nechceš si rovnou nechat vystřihat kolečko?”

Už byli v Kostnici týden a Uriáš se den co den setkával s Petronelem, aby se spolu smáli handrkacím nad Biblí. “Myslím, že to by se nelíbilo ani jednomu z nás, nemám pravdu?” zavrněl Uriáš.

“Nebyl bys první kněz, který porušil celibát,” zasmál se Zikmund.

“Nebudu říkat, že mě ty jejich hádky nebaví, ale vlastně to dělám celé kvůli tobě,” řekl Uriáš. “Rád ti o všech usneseních poreferuji dnes večer u večeře. Abys to měl přehledně, z první ruky.”

Zikmund si teatrálně povzdechl. “Co bych jen bez tebe dělal…” Oči mu šibalsky jiskřily.

Uriáš si dovolil svůj vlastní dramatický povzdech. “Nemám nejmenší tušení.”

Rozloučili se před vchodovými dveřmi do domu - Zikmund šel dovnitř, Uriáš spěšně zamířil ke klášteru, kde se koncil chystal zasedat.

Petronel na něj čekal před sálem, ruce založené na prsou. Když před těmi pár dny zjistil, že sem Uriáš přijel se Zikmundem, vůbec se mu nelíbilo, že Uriáš našeptává do ucha někomu tak mocnému, aniž by mu to řekl. Uriáš tak dlouho váhal, jestli mu říct, že o našeptávání do ucha ani tak nejde, až už nebyl správný okamžik. No a, Petronel nemusel vědět všechno. Takže Petronel po ránu, když Uriáše viděl po Zikmundově boku při mši, vždycky chvíli trucoval. Uriáš ale pozorně počítal a každý den mu to vydrželo o trochu kratší dobu. Podle Uriášových odhadů by si to celé mohl poprvé odpustit někdy na začátku března.

“Dobré ráno,” pozdravil Uriáš civilně.

Petronel si povzdechl, spustil ruce podél těla a odpověděl. “Dobré ráno.” Bez dalšího slova vyrazil po schodech na ochoz.

Uriáš ho následoval.

Tentokrát poprvé nenaslouchali sami. Náboženské disputace většinu lidí nezajímaly, ale zasedání koncilu už bylo závažnější. Tady už se věci řešily, ne že se o nich jen mluvilo. Posluchačů nebylo mnoho - přece jenom se o všech rozhodnutích koncilu veřejnost včas dozví - převážně šlechtici nebo bohatí měšťané a místní duchovní.

Nejdříve si vyslechli počáteční ceremonie a úřední záležitosti. Poté se koncil pustil do papežského schizmatu, a po dlouhých a nesmyslných hádkách, který ze tří papežů měl větší právo úřadovat, koncil vynesl usnesení dát si polední pauzu.

Uriáš s Petronelem vyrazili na oběd.

“Nemyslím, že by kterýkoliv z nich měl být papež,” prohlásil Uriáš nad miskou husté polévky, lámaje svůj krajíc chleba na kousky. “Když ani nedokážou přijmout vůli koncilu a vzdát se úřadu sami.”

Petronel se na něj podíval s opatrností v očích. “Souhlasím s tebou,” připustil.

Uriáš se nemohl neusmát, protože to vypadalo, že Petronelovi se celkem nelíbilo, že s Uriášem souhlasí. Ostatně, tak to bylo vždycky. Petronel se snažil být dobrý anděl, ten nejlepší ze všech, a měl neustále strach, že když bude souhlasit s čertem, nebude ani tak dobrý anděl jako v dohledné době padlý anděl.

Petronel spěšně pokračoval: “Projednou! Projednou s tebou souhlasím. V tomhle konkrétně. Ale na papežský stolec určitě oba chceme dosadit někoho úplně jiného.”

Peklo by chtělo toho nejprohnilejšího a nejpříšernějšího kardinála pod sluncem. Uriáš měl vyhlídnutých pár ne-extrémních možností: smilníka, dva opilce, chlapíka ve spárech obžerství, tři lenochy, dva chamtivce, kleptomana a někde by tam našel i sodomitu či dva. Petronel by se na post papeže nespokojil s ničím menším, než s novodobým Ježíšem. Hledal by někoho, komu hlavou v životě neproběhla zlá myšlenka, kdo by znal Bibli slovo od slova. Uriáš tak nějak tušil, že jeho závodníci měli největší šanci na úspěch.

"Ano," přikývl Uriáš, "to určitě chceme."

Petronel se zájmem sledoval, co Uriáš prováděl svému krajíci chleba. "Je některý z těch tří od vás?"

"Jan," odpověděl Uriáš a měl co dělat, aby mu necuklo v obličeji. Neměl druhého vzdoropapeže rád. Bylo na něm dobře poznat, proč si ho peklo prosadilo. Proto byl vlastně rád, že Řehoř ani Benedikt se svého papežství nevzdali, protože to by teď byl Jan jediný právoplatný papež. A to neznělo moc hezky.

"Mělo mě to napadnout," odtušil Petronel.

"Některý z nich od vás?"

"Z téhle čeládky že by měl být jeden od nás?" rozhodil Petronel rozhořčeně rukama. "Nepadnul jsi z nebe přímo na hlavu?"

Uriáš zvedl ruce v obranném gestu. "Jen se ptám. Ze zdvořilosti." Rozhodl se Petronelovi nepřipomínat, že za ta dlouhá a dlouhá léta existence Země už nebe prosazovalo mnoho podobných, ne-li horších.

Petronel mu to ale možná viděl na očích, a tak rezolutně zkřížil ruce na prsou. “No, tak není.”

Když se koncil chvíli po poledni znova sešel, aby pokračovali v zasedání, začaly nesmyslné hádky tam, kde před obědem skončily. Tři strany se přetahovaly téměř hodinu, než si uvědomily, že v dohledné době se k řešení nedostanou. “Koncil odkládá řešení mnohopapežství na příští zasedání,” oznámil předseda sněmu, “a přesouvá se k dalšímu bodu programu: k případu heretika mistra Jana Husa z Čech.”

Sálem to vzrušeně zašumělo. Petronel po Uriášovi dloubnul okem. Uriáš se mezi kněžskými hábity snažil vyhledat Štěpána z Pálče. Našel ho vzadu, stranou - přece jen byl docela bezvýznamný, rektorem Karlovy univerzity byl před více než deseti lety, a účast na koncilu si zasloužil vlastně jen soupisem Husových bludů - v obličeji byl bílý jako stěna.

Uriáš ho litoval, hluboce a upřímně. Neuměl si představit, jaká muka to pro toho chudáka musí být, pozorovat Jana na lavici obžalovaných a vědět, že ho tam dostal svou tvrdou pílí. Ještě horší ale muselo být, že Jan to věděl taky.

Uriáš by se nikdy nenazval citlivkou. Měl slabá místa, tu a tam, pro ty neobyčejně lidské příběhy, a pravděpodobně měl emocionální škálu širší než většina čertů, co znal, ale nebyl citlivka. I tak se ale zhluboka nadechl a připravil se na to, že na Pálečově tváři v přímém přenosu uvidí ten emocionální kopanec do břicha, který mu uštědří jeho svědomí, jakmile Husa provedou dveřmi.

Jenže se nikdy nedostavil, protože Husa do jednacího sálu nepřivedli.

Všichni mluvili o něm a o jeho bludech a o tom, že je heretik, ale ani jeden jediný z nich nenavrhl pozvat si ho do sálu.

Uriáš si s Petronelem vyměnil pohled. Petronel otevřel pusu a měl na jazyku jedovatou poznámku, nejspíš, že je Uriáš zbabělec, když ani nenechá odsouzence naslouchat svému soudu, ale když si všiml jeho výrazu, pochopil, že nic takového v plánu nebylo. Omluvně se usmál a položil Uriášovi konejšivou ruku kolem ramen.

Štěpán zíral na své křečovitě sevřené dlaně a snažil se vypadat, že v místnosti není. Když byl vyzván, mluvil tiše a zdráhavě, a když vyzván nebyl, tak nemluvil vůbec. Uriášovi neušlo, že se minimálně ve svých představách snažil utéct před zasedáním na nějaké lepší místo, ale vůbec se mu to nedařilo.

"Měli ho nechat se bránit," zašeptal Uriáš, nevěřícně sleduje tu frašku v sále pod nimi. "Měli ho nechat se obhájit, ne? Tak se to dělá, Petroneli, viď? Nevymyslel jsem si to-- tak soudy fungujou--"

"Tenhle asi ne," odtušil Petronel. Zněl zmateně, ale kdo ví, jestli to bylo tím, co se dělo pod ochozem, nebo tím, co se dělo hned vedle něj na ochoze.

"Pro-- pro někoho," zamumlal Uriáš. "Červenec? S takovouhle budeme mít štěstí, když ho neupálí hned dneska." Sevřel dlaň v pěst. "Co jsem slyšel, tak počítal s tím, že se bude moct obhájit. To není fér, když chlapa, co jen chtěl otevřenou diskuzi, ani nepustí do místnosti. Většina z těch obvinění je založená na lživých tvrzeních a není, kdo by jim to řekl."

Petronel dlouho mlčel. "No," řekl nakonec, "ty to víš. Mohl bys jim to říct."

Uriáš k Petronelovi vzhlédl.

Nejspíš se netvářil, že je zrovna otevřený tomu nápadu, protože Petronel stáhl ruku, kterou Uriášovi položil kolem ramen, a rychle pokračoval: “Chci tím říct, že máš blízko ke králi, tak bys mu mohl něco říct-- já vím, že by tu Zikmund neměl mít moc pravomocí, ale oba víme, že králové si tyhle věci umí zařídit.”

Uriáš se nad tím zamyslel. Zikmund určitě nemohl ovlivnit to, jak koncil skončí, jaké budou jeho výnosy a usnesení. Ale tohle by, teoreticky, nemělo ovlivnit jejich rozhodnutí, pokud má koncil pravdu. Jenom by to ovlivnilo průběh Husova odsouzení. A Uriáš ho slyšel mluvit, slyšel ho kázat, a možná, kdyby mu dali prostor se obhájit, možná by se z toho upálení vyvlékl. Ale dát mu férovou šanci by snad nemuselo pro Uriáše znamenat, že pracuje proti svým příkazům. Kdyby náhodou se miska vah převážila příliš v mistrův prospěch, stačilo jen lusknout prsty a měl dost peněz, aby podplatil všechny přítomné a Kostnický koncil by skončil jak jen by peklo chtělo.

Aspoň by mu to získalo čas, když ne nic jiného. Získalo by mu to čas, aby navedl Petronela k Husově záchraně. Uvědomoval si, že byl Petronel matla, ale v tenhle okamžik ho nic lepšího nenapadalo.

“To by snad mohlo fungovat,” připustil Uriáš.

Petronel se usmál, sotva znatelně, a jakmile si toho všiml, spěšně zkrotil svůj výraz na neutrální.

Možná, že když Petronela napadlo tohle, nebude při tom, k čemu ho Uriáš hodlá použít, zas úplně neschopný.

#ff #obrozujem #obrození #česky #čeština #firefox #urinel #petriáš #uriáš/petronel #jan hus #huspálče

14 notes · View notes

deadandsarcastic · 5 years ago

Text

Zápis Dvacátý osmý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Stál v pokoji a přemýšlel, co dál. Briana nenašel, je dost možné, že má teď v kapse dětské porno a zničil pokoj, který měl pravděpodobně větší hodnotu, než celé Rettinsovo starožitnictví... A najednou navíc málem dostal infarkt, protože mu začal zvonit mobil - a ono není zrovna ideální, když vám začne v kapse hrát na maximální hlasitost "Psychosocial", zrovna, když někde provádíte vloupání, smíchané s vandalismem a krádeží. „...I did my time, and I want out So effusive fate It doesn't cut, The soul is not so vibrant The reckoning, the sicke-" Konečně se Maverickovi povedlo vyhrabat mobil z kapsy a zvednout hovor - ani se v tom spěchu nepodíval, kdo mu volá. Jen si stoupl před dveře a opřel se o ně, aby je zvenku nemohl nikdo otevřít a zašeptal do telefonu: „No? Co je?"

„Mavericku?" ozval se Kyryho hlas. „No konečně! Už jsem si myslel, že mi to nezvedneš. Kam ses, prosím tě, poděl? Musel jsem čelit Rettinsovi sám... A možná proto byl o tolik úlisnější a neodbytnější." Zatímco s upírem mladší volal, pořád pozoroval poničenou sochu, sedě v tureckém sedu na okraji kašny, která byla plná hlíny, zaschlého bahna a tlejících zbytků listů z minulého podzimu. „Jinak Brian u něho nebyl už dobrých pár týdnů. A pochybuju, že by mi o tom lhal, jelikož vypadal velice otrávený, že nemá koho ošahávat."

„Promiň, že jsem zmizel..." zakňučel omluvně, když zaslechl Kyryho hlásek. „Já jsem... Šel dovnitř, víš? Protože tam bylo otevřené okno, a... Prostě teď stojím v nějaké ložnici, v kapse mám nějakou věc zabalenou do černé kůže, která je dost možná dětský porno, zdemoloval jsem pokoj s plazmovou televizí přes půl stěny, a..." odmlčel se, protože na chodbě zaslechl kroky a zvolání: „KDO JE TAM?! MÁM ZBROJNÍ PAS, OKAMŽITĚ VYLEZTE VEN!" „Musím jít," sykl blonďák, típl hovor a vrhl se k oknu, které otevřel a bez většího uvažování vyskočil ven - přesně v ten moment se dveře pokoje rozrazily a dovnitř vtrhl nasraný Herbert; upíra už tam ale neměl šanci zastihnout, protože se momentálně válel v růžových keřích pod okny.

Jenom si zničeně povzdechl, když zaslechl výčet upírových činů za posledních několik minut, a schoval mobil zpátky do kapsy. Samozřejmě, že tohle už jej ani tak moc nepřekvapilo, jelikož to bylo něco tak... Maverickovského, že to naprosto sedělo. Avšak také někde hluboko uvnitř cítil strach o svého spolupracovníka, jelikož mu na něm vážně záleželo a nepřál si, aby se mu něco stalo. Zvláště když věděl, jak nebezpečný umí Rettins být. Tudíž raději seskočil z okraje kašny a pokusil se najít cestu zpátky směrem ke starožitnictví.

„Že já se na to nevyseru," vzlykl, když snad v každé části těla měl zabodnutý trn a seshora slyšel vztekle řvát Rettinse. Blonďák ale takhle nezůstal ležet moc dlouho, posbíral se ze země, zkontroloval, jestli má po kapsách všechno a nic nevytrousil, při té příležitosti si i vytáhl cigaretu, zapálil si ji a jal se hledat cestu zpátky na ulici... Tu našel naštěstí velmi brzy. Takže tam tak stál, celý pobodaný od růží, s cigaretou v puse, rozcuchanými vlasy, zničeným pohledem a vlastní krví snad úplně všude, protože trny růží se ukázaly jakožto Maverickův největší protivník za celou dobu jejich pobytu v městečku a slušně mu ublížily.

Naštěstí měl docela solidní smysl pro orientaci, tudíž mu netrvalo tak dlouho doťapkat zpátky ke starožitnictví. (A taky mu docela pomohl Herbertův řev a nadávky na celé kolo.) Ale jakmile uviděl upíra, zarazil se a zůstal na něj dobrých několik minut zírat, než se k němu rozběhl se slovy: „Bože můj, co se ti stalo? Jsi v pořádku?"

„Ne," odvětil jednoduše, típl cigaretu o zídku a opatrně, aby náhodou omylem nezatlačil na nějaký trn, si promnul kořen nosu. Potom se zadíval na Kyryho a jen prohlásil: „Měli bysme jít... Jestli mě Herbert nechtěl zamordovat předtím, tak teď už mi po krku půjde definitivně."

„Začínám mít strach, že si zjistí, kde bydlíme, a přijde na tebe s tvou svou zbraní," povzdechl si Rosenwille, přistupuje blíže k upírovi, aby se mohl lépe podívat na jeho obličej plný trnů. „Přičemž nepochybuju, že pro něj bude velice jednoduché se dopátrat k potřebným informacím... Viděl tě? Nebo ne? Dojde mu, kdo za tím stojí?" Vážně chtěl být na staršího naštvaný za to, co provedl, jenže to nedokázal, jelikož starost a obavy veškerý hněv překryly, nedávajíce mu ani trošičku prostoru.

„Ne, neviděl mě, vyskočil jsem z okna těsně předtím, než na mě vletěl," ujistil upír Kyryho. „Ale možná mu dojde, že jsem to byl já..." Pokrčil rameny. „A našel jsem tohle," sáhl si pod plášť a vytáhl onu černou tajemnou věc. „Kdo ví, co v tom je... Ale radši bych to zjišťoval až na hotelu, v případě, že by tam bylo něco s malýma dětma, nebo tak."

Zůstal překvapeně zírat na objekt zabalený v kůži, přičemž uvažoval, o co by se mohlo jednat a zda je vůbec bezpečné to s sebou někam tahat, ale nakonec jen mlčky přikývl. Sice se trošku děsil, že na něj vybafne nějaké hardcore dětské porno, ale na druhou stranu se mohlo jednat o něco důležitého. „Raději jdeme na hotel rovnou, po Brianovi se můžeme zkusit podívat později," špitl, když ani po dalších dvou minutách Rettinsovy nadávky neutichly, ba naopak ještě eskalovaly.

„Mně se teď už vážně nechce ještě někde pobíhat a hledat ho, takže ano, pojďme prosím zpátky na pokoj," ušklíbl se kysele upír, který pořád vypadal, jako kdyby se neúspěšně snažil dostat k Šípkové Růžence; chytil mladšího za ruku, propletl si s ním prsty a prostě už bez dalších keců vykročil směrem zpátky k hotelu.

Jakmile dorazili k budově, jež jim sloužila jako dočasné útočiště a základna více než dlouho, přivítalo je naprosté hrobové ticho, značící, že Henrietta je pravděpodobně stále na neúspěšném lovu Briana. „To nám docela nahrává do karet, ne?" zamumlal Kyry, když stoupali do schodů. „Alespoň nás teď nebude zdržovat ani rušit svým kvílením."

„Jo... To je docela fajn," utrousil a po zbytek jejich cesty po schodech byl zticha - na pokoji sebou pak zkrátka jen flákl na postel, zařval, protože tímhle počinem do sebe zaryl trny ještě hlouběji, a pak prostě zůstal ležet jako zdechlina, unavený, upatlaný od svojí krve a trošku vystresovaný z toho, že nenašli Briana.

Zničeně pozoroval ubohého upíra a uvažoval o tom, že by se o něj alespoň nějak postaral, ale nebyl si jistý, jestli by se setkal s pozitivní zpětnou vazbou, a tak raději sebou plácl na koberec pokrytý plísní a zaměřil se na onen objekt skrytý v kůži. Opatrně, možná lehce podezřívavě začal s rozbalováním... A jakmile mu pohled padl na starou knihu s lehce potrhanou vazbou, zažloutlými stránkami a horou run, jež pokrývaly obal, zdálo se mu, že dokonce na okamžik přestal dýchat, dokud na celé kolo nevykřikl: „Mavericku, já tě miluju!"

„Já tebe taky," odvětil bez většího rozmýšlení, ale za pár sekund mu došlo, že Rosenwille asi jen tak zničehonic nedošel k prozření, že oni dva jsou si souzeni, tak se posadil na posteli a podíval se na mladšího. „Co to tam máš?" zeptal se, když si všiml něčeho, co vypadalo jako mimozemské Zlaté stránky.

S rozzářenýma očkama zvedl nad hlavu onen objekt, jenž mu neskutečně zlepšil náladu a dokázal mu vykouzlit spokojený úsměv na tváři... A upír tak dostal příležitost pohlédnout na knihu, o níž už několikrát za svůj pobyt slyšeli. „Démonologie," špitl mladší lehce zastřeným hlasem.

„Fakt?" zalapal po dechu, okamžitě sjel z postele na špinavý koberec a dolezl k mladšímu. „To je to, co jsem přinesl od Herberta? A proč to měl u dětskýho porna?! To si honil i nad tímhle? Sakra, měli bysme někam zajít koupit gumový rukavice, než v tom začneš listovat..."

Kyry byl ale naprosto fascinován knihou, že upíra vlastně ani pořádně nevnímal a jenom odvětil „Mhm," a dál si pokračoval v obhlížení knížky. Pomalu obracel stránky a pohledem se vpíjel do jednotlivých řádků... Pak mu ale něco sepnulo, načež překlopil stránky, aby se dostal k rejstříku, kde něco začal hledat. „R... R... Ru... Ru... Rub..."

Urazil se, když si všiml, že si Kyry hledí víc knihy, než jeho, takže nafoukl uraženě tváře, založil si ruce na prsou a takhle tam tedy d��epěl vedle Rosenwilla, ani se nepodíval, co má mladší v knize, a trucoval.

Ani pořádně nezaregistroval, že se cítí starší uražený. Vlastně na něco takového ani nebyl čas, jelikož jeho loveckou povinností bylo provést analýzu démonologické knížky a taky obhlédnout ono stvoření, o němž se předtím zmiňoval Brian. „Rubri... Rubrica... Rubricatus! Tady tě máme... Strana sto... sedmdesát... dva!" Během mrknutí oka nalistoval příslušnou stránku a hned nato se mu naskytl pohled na velice zvláštní ilustraci démona. Vlastně se tak nejednalo o nějaké konkrétní stvoření, spíše o změť červených chapadel a rudé divné mlhy okolo.

Opět mu nezabralo moc dlouho se přestat cítit uraženě a za pár minut už se opíral Kyrymu hlavou o rameno a zíral do knížky. „To vypadá, jako kdyby to uteklo z nějakého hentai," prohlásil znalecky, po krátkém nastudování ilustrace v knize. „Přejmenovávám to tímto na Menstruační chobotnici, to zní mnohem líp, než nějakej Lubrikantus."

I když se snažil soustředit se na text, nemohl přeslechnout upírovu poznámku, tudíž se následně začal smát, až mu vyhrkly slzy do očí. „Což o to, docela by to i sedělo, o tom žádná... Jenom nevím, jestli by se to líbilo démonologům... A což potom tomuhle stvoření. Představ si, že by ses s ním setkal a vmetl mu do očí, že vypadá jako chobotnice, která má silnou menstruaci," dostal ze sebe, pořád se pochichtávaje, ale pak ještě dodal: „Pokud by to nějaké oči vůbec mělo."

„No, ne asi," ušklíbl se, spokojený, že Kyryho pobavil a dostalo se mu tak od něj povšimnutí. „A co tam o té potvoře píšou? Čti, čti, čti," začal otravovat jako malé děcko, které si to nedovede přečíst samo.

„No..." zamumlal, pročítaje poznámky naškrábané ručně po bocích stránky a snaže se je dát dohromady společně s tištěným textem. „Pokud tomu správně rozumím, tak ta tvoje chobotnice je něco jenom jako přechodná forma... Protože tenhle typ démona se chová jako parazit, přičemž jako svého hostitele používá člověka... Kterého, pokud tomu rozumím správně, může využít jako schránku, do níž vloží své schopnosti... Docela by mě zajímalo, proč chtěla ta banda pseudo emařů vyvolat zrovna to-" Rosenwille se z ničeho nic zarazil uprostřed věty, jelikož mu zrak padl na odstavec, jenž říkal: „Démon posedne člověka a pokusí se převzít kontrolu nad jeho myslí. Pokud je ovšem daná osoba slabé vůle, zešílí a pokusí se ukončit své trápení. Démon tedy zůstává znova bez těla a snaží se najít vhodnější objekt, na němž by mohl parazitovat." „Musíme najít Briana! IHNED!" vykřikl zděšeně mladík s tyrkysovými vlasy, zaklapávaje prudce knihu.

„Cože? Proč?" vyhrkl upír vyplašeně, ale než se mu mohlo dostat nějaké odpovědi, dveře jejich pokoje se rozrazily dokořán a v nich stála Henrietta. Trhaně dýchala, hlavu měla svěšenou a byla celá od hlíny, trávy, jehličí a zvratků. „On je mrtvý!" vykřikla po několika tíživých vteřinách, z hrdla se jí vydral vzlyk a padla na kolena. „On... On... Hřbitov... Léky... Alkohol..." dostávala ze sebe mezi vzlyky, zatímco si z hlavy trhala dlouhé, zacuchané vlasy, které jí propadaly na zem skrze vyhublé prsty. Nakonec si pustila vlasy, opřela se čelem o rám dveří a pár vteřin vzlykala - poté ale začala hlavou mlátit o futra, až se celé dveře třásly a z čela se jí spustila krev... A u toho ze sebe vydávala zvláštní hysterické pazvuky a štkala o tom, že "on se zabil!".

„Cože?!" vykřikl Kyry a až příliš pozdě si uvědomil, že možná až příliš zvýšil hlas. Sice brunetčina výpověď byla lehce zmatená a nesouvislá, ale i tak začínal mít alespoň lehké tušení, co se tady Henrietta snaží sdělit. „Chceš tedy říct, že Brian... Že Brian je mrtvý?" Sotva tuhle větu vyslovil, dívka zničeně zavyla, začínajíc si mlátit hlavou o futra ještě víc. „No tak, no tak..." pokoušel se ji nějak uklidnit mladší, ale moc se mu to tedy nedařilo.

Upír tam jen tak seděl s přiblblým výrazem, dával si to ve svém podprůměrném mozečku chvíli dohromady, ale když mu konečně seplo, že se Brian předávkoval na hřbitově, vytřeštil jedno oko, druhé se mu rozsvítilo, v okamžiku stál na nohou, proletěl jako drak místností, prosmýkl se kolem Henrietty, napůl seběhl, napůl spadl ze schodů a už si to sprintoval na hřbitov, s vyděšeným výrazem ve tváři a všemi vnitřnostmi uvnitř úplně sevřenými - protože tohle přece nemohla být pravda, ne?

„Mavericku!" vykřikl Kyry, jakmile zaregistroval blonďáka pádícího s největší pravděpodobností na hřbitov. Měl skutečně co dělat, aby z úst nevypustil hromadu nadávek, protože se mu zdálo, že se situace čím dál tím víc komplikuje. Nakonec se rozhodl nechat Henriettu Henriettou a raději vypálil z pokoje v upírových stopách, i když mu bylo jasné, že kvůli svým malým nohám jej nedožene dřív jak u hřbitovní brány.

Ani nevěděl, že může takhle rychle běhat i s tím kamenem v oku - přišlo mu, že musí běžet strašně rychle... Také, že během chvilinky už stál před hřbitovem, kde ale opravdu musel zastavit, aby nabral dech, a také proto, že ho píchalo z toho sprintu pod žebry. „Na tohle jsem moc starej," procedil skrze zuby sám pro sebe, než trhnutím rozevřel hřbitovní bránu a rychlým krokem vešel na hřbitov.

,Nádech, výdech, nádech, výdech, jinak tě začne píchat v boku... Nádech... Já už nemůžu... Proč mi raději nedali sérum, které by mě udělalo fyzicky zdatným," hodilo se Rosenwillovi hlavou, zatímco se snažil sprintovat, jenže v jeho podání to spíše vypadalo jako postižená rychlá chůze. Nakonec se mu však přece jen povedlo dostat se ke hřbitovní bráně, jež už byla otevřená dokořán, což značilo, že Maverick už je dozajista notnou chvíli uvnitř.

„Kde jsi, sakra, sakra..." mumlal sám pro sebe, zatímco běhal mezi náhrobky a hledal Briana - najednou jej ale koplo, že milý sebevrah nejspíš vlezl na hřbitov přes provazový žebřík zadem, vzhledem k tomu, že byl asi zvyklý chodit tudyma; upír tedy okamžitě změnil kurz a s novou vervou se rozeběhl tam, kde tušil, že je žebřík a hrob s alkoholem a cigaretami... A v ideálním případě Brian... A v ještě ideálnějším případě naživu.

Na okamžik se zastavil, aby se alespoň trochu vydýchal a vlastně vůbec dostal do plic nějaký vzduch. Moc dlouho se ale nezdržoval, jelikož mu bylo jasné, jak se asi musí Maverick cítit, a chtěl mu alespoň nějak pomoct. Proto si to taky už v další vteřině mašíroval mezi náhrobky a snažil se najít alespoň jednoho ze dvou blonďáků.

Alespoň pro jednou byla Maverickova úvaha správná a Brian se opravdu nacházel na té straně hřbitova, kde upír předpokládal... Ale bohužel nevypadal zrovna dvakrát naživu. „Do prdele..." vydechl Maverick, když jej spatřil. Chlapec ležel na zemi, vedle něj na jedné straně prázdná lahev vodky, na druhé straně vyloupané plástve od nějakých léků - a okolo byly zvratky, které měl mladší z blonďáků také všude okolo úst a po oblečení. Celé situaci moc nepřidávalo ani to, že Brian byl bledý jako smrt a vypadal, že jej tam někdo jen vyhrabal z hlíny a pohodil.

Narozdíl od staršího mu víceméně hned bylo jasné, kterým směrem by se měl vydat, tudíž mu netrvalo ani tak dlouho a už před sebou viděl upíra, jak stojí mezi náhrobky a zděšeně hledí na něco pod sebou... Nemusel ani přemýšlet, aby věděl, co starší pozoruje. Schválně taky přidal do kroku, aby během minutky nebo dvou mlčky stanul vedle Mavericka.

Zaregistroval, že vedle něj stojí Rosenwille, uvědomoval si, že před ním leží mrtvola jeho syna, tušil, že by měl dělat něco jiného, než tam jen tak stát... Ale on neměl nejmenší tušení, co v takovéhle situaci dělat - takže prostě jen šouravým krokem došel k mrtvole, kecl sebou na zem do zvratků a hlíny, zlehka přejel Brianovi prsty po bledé tváři a přiškrceným hlasem pronesl: „Tak to jsem byl táta dlouho."

5 notes · View notes