#Světlo na životní cestu

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ ŠEDESÁTÁ PÁTÁ – POUTNÍK

Od starověku až do dnešní doby se pořádají poutě na různá posvátná místa. Tato často strastiplná cesta je určena k tomu, aby si věřící uvědomili své hříchy, potkali se a na konci poutě dosáhli rozhřešení a možná i prozření. V dnešní době už pouť nemusí být spojována pouze s určitým náboženstvím, ale je i zkouškou vůle a vytrvalosti poutníka.

Svým způsobem každý přemýšlivý člověk, který si je vědom sebe ve věčně proměnlivém světě je poutníkem. Nemusí se vydávat na určitou pouť, ale stačí když prožívá poctivě svůj život krok za krokem, hodinu po hodině. Otázkou je, zda v dnešní době jsou lidé schopni si uvědomit, že jejich život je jednosměrná cesta, která má svůj začátek a konec. Cesta, která má určitý smysl, při které je třeba naplnit naše poslání, které si musíme sami uvědomit. Každý člověk má svůj úkol, i sebemenší, který zapadá do celkové evoluce vesmíru. Je to stavební kámen do chrámu vývoje, který kdyby chyběl, tak by se nezřítil, ale byl by neúplný.

Naše cesty nejsou většinou rovné, ale jsou plné oklik, zatáček a slepých konců, nic však na této cestě nejde vynechat nebo přeskočit. Navíc vše musíme udělat sami, nikdo jiný nemůže žít náš život za nás. Nemůžeme se vracet v čase a vše, co jsme v předchozích částech cesty nestihli nebo zameškali, už neuděláme. Musíme se proto naučit žít se svými chybami a omyly. Tyto chyby se nemusí týkat jenom naší duševní, ale i fyzické části. Pokud jsme se dostatečně nestarali o své tělo v mládí, tak na to ve stáří doplatíme. Náprava není možná, pouze musíme protrpět dopady našeho neuváženého jednání z mládí.

Většina lidí však má snahu jít těmi nejrovnějšími cestami v údolí, bez větších převýšení, zbytečné zátěže a za pěkného slunečného počasí. Pokud možno v doprovodu dalších, podobných lidí, kteří vytváří stádo poplatné své době. Přítomnost tohoto velkého množství lidí jdoucích jedním směrem, je utvrzuje v tom, že jsou na té správné cestě. Málokterý člověk má dostatek odvahy a vůle se odpojit od této společné, pohodlné cesty a hledat tu svoji jedinečnou a pravdivou.

Zvláště v dnešní, všestranně zabezpečené a pohodlné době, je málokdo ochotný jít do nejistoty spojené se strmým stoupáním po kamenité stezce do hor, která se občas zcela ztrácí a člověk musí sám hledat svoji vlastní cestu po úbočí hory. Většina lidi takové jednání považuje za neuvážené, nesmyslné, až bláznivé. Přesto však v každé době se rodí lidé, kteří mají potřebu jít složitou cestou sebepoznání, bez ohledu na zavedené dobové názory ostatních lidí. Nikdo neví, proč to dělají, často ani oni sami, ale jsou jakousi vnitřní silou vedeni k hlubšímu sebepoznání, které není cílem běžného konzumního člověka současnosti, ale ani člověka dob nedávno minulých.

Málo kdo si uvědomuje, že smyslem životní poutě je poznání sebe sama a svého místa na tomto světě. Proto jsou lidské životy tak relativně dlouhé oproti většině zvířat, abychom měli dost času poznat sebe, když už jsme byli tím rozsáhlým vědomím obdařeni. Většina lidí se nerada zabývá vědomím sebe a už vůbec ne svým svědomím, které s tím úzce souvisí. Neradi vzhledem ke svým myšlenkám a skutkům nahlíží do svého nitra. Neradi otvírají svoji duši světlu. Jak píše Jan ve svém evangeliu: Lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“

Poutnická, životní cesta vede k sebepoznání a tím i k Bohu. Jak bylo napsáno nad vstupem do Apollonova chrámu v Delfách: „Poznej sebe sama a poznáš universum a bohy“. Málo komu se skutečně podaří se poznat. Někdo má pocit, že toho dosáhl, někdo si to namlouvá, ale těch vyvolených, kteří poznali sebe a při tom i Boha je velice málo, pokud vůbec existují.

Je vůbec možné poznat Boha? Něco nebo Někoho mimo námi vnímaný trojrozměrný časem omezený svět? Poznáváme pouze naši představu Boha. Představu, která je postavena na míře našeho poznání a schopnosti v něj upřímně věřit.

Přesto naše snažení není zbytečné. Celoživotní pouť spojená s poznáním sebe nás dělá citlivější a vnímavější jak vůči sobě, tak i okolnímu světu. Umožňuje nám rozlišovat mezi dobrem a zlem. Dává nám možnost podle toho poctivě žít jak v očích svých, tak i Božích.

[bayrichards65]

Odhalení záhad znamení zvěrokruhu

Zodiac je mapa nebeských tras, která řídí zkušenosti našeho lidstva a fascinuje lidskou rasu po staletí. Skládá se z 12 charakteristických znamení, z nichž každé má charakteristické vlastnosti a rysy. Zodiac je hlavní součástí v oblasti astrologie a poskytuje pohled na naše osobnostní chování, osudy a zvyky. V tomto díle prozkoumáme fascinující říši znamení zvěrokruhu, prozkoumáme jejich původ, vlastnosti, které jednotlivcům propůjčují, a jejich trvalý význam pro naše dnešní životy.

Souhvězdí zvěrokruhu zahrnují dvanáct různých astrologických znamení, všechna spojená s konkrétními daty v průběhu kalendářního roku. Hrají důležitou roli při určování slunečního znamení člověka. Je to zdaleka nejznámější aspekt astrologie. Sluneční znamení odkazuje na umístění slunce v době vašeho narození a může mít významný vliv na vaši osobnost a životní cestu.

Znalost znamení zvěrokruhu může být také prospěšná pro vaše vztahy s ostatními lidmi. Když se dozvíme o znameních zvěrokruhu lidí kolem nás a porozumíme jejich znamením, můžeme lépe porozumět jejich charakteru, stejně jako jejich zvláštnostem a stylu komunikace. Získané znalosti mohou vyústit v empatickou, harmonickou interakci. Vědomí, že Rak si cení emocionálního spojení a bezpečí, vám může pomoci nabídnout pohodlí a bezpečí, které hledají u partnera, který může posílit vztah.

Býk je název souhvězdí, které běží od 20. dubna do 20. května Býk je druhý znamení zvěrokruhu datum. Býci jsou známí svou praktičností, houževnatostí a nasazením. Mají zemitý smysl pro citlivost a také hluboké uznání za to, co je na světě dobré. I když se někdy mohou zdát tvrdohlaví, jejich neochvějná oddanost svým cílům může být skutečně obdivuhodná.

Kromě osobní introspekce a kompatibility za osobní introspekcí a kompatibilitou je Zodiac hlavní součástí rozvoje kultury a společnosti. Různé civilizace v průběhu historie začlenily Zodiac do své kultury, umění a náboženství. Například dvanáct zvířat čínského zvěrokruhu je hluboce zakořeněno v čínské kultuře, přičemž každý kalendářní rok je připisován zvířecímu znamení. V západní společnosti se znamení zvěrokruhu obvykle používají pro zábavu, horoskopy nebo jako způsob, jak podnítit konverzaci. Význam zvěrokruhu zůstává zdrojem inspirace pro umělce, spisovatele a myslitele z celého světa.

Věří se, že znamení zvěrokruhu jsou díky svým dávným kořenům a dlouhotrvající důležitosti nadále zdrojem fascinace a zvědavosti pro miliony lidí na celém světě. Bez ohledu na to, zda považujete astrologii za osvětlující světlo nebo za příjemnou zábavu, nelze popřít půvab zvěrokruhu a jeho schopnost odhalit složitost naší lidské přirozenosti. Když se podíváme na noční oblohu a pohlédneme na hvězdy, vezme nás zpět nadčasový vztah mezi vesmírem a našimi životy, který fascinuje lidi po věky a bude i v budoucnosti po mnoho generací.

[yon-dai]

Doporučuji všem duším. 

[martinraskolnikov]

Mouchy ve vaně

  Onoho dne ležel schoulený na posteli, která čpěla kyselým potem. Cítil dopadající paprsky světla na svá oční víčka stejně jako rychlé neurotické kmitání očí. Odrazy světla mu malovaly fantazijní obrazy, ve kterých lítal nad krajinou a vozil se na každém mraku jako na stínu naděje. Otevřel oči. Byl doma. Doma, ve svém bytě v Praze. Přesně v tom bytě, kam světlo dopadá úzkým prostorem mezi domy do 1.patra a ve vzácném úhlu se paprsky světla dostanou až přes úzké lamely žaluzií, aby zahřály receptory v očích a probudily signály valící se do ztěžklé hlavy. Když měl oči zavřené, cítil to teplo, cítil klid, chvilinku štěstí, neulpíval na snu, ale žil ho a ten sen v něm probouzel vřelý pocit, který se dál rozléval do celého jeho těla a hřál ho až v břiše spolu s teplým dechem, který inhaloval a který jen přispíval do mozaiky momentální a krátké spokojenosti.

   Znovu otevřel oči. Rozmazaným obrazem bloudil po pokoji a okraje předmětů mu mizeli v periferii. Sen se rozplynul stejně jako pocit tepla, který hřál v břiše. Civěl do stropu a začalo se mu pomalu dělat nepříjemně od žaludku. Cítil jeho lačné křečovité pohyby připomínajíc nepoddajné divoké zvíře, které se vzpouzelo zůstat v klidu a dopřát mu ráno bez pocitu kyselé hořkosti v ústech. Zhluboka vydechnul a cítil zrychlený tlukot jeho srdce podpořen obavami o svou vlastní osobu. Musí si dát něco k jídlu. Opatrně se překulil na okraj postele, aby si sednul. Celý pokoj se v tu chvíli jakoby naklonil o 30 stupňů, obraz se roztočil a přepadla ho slabost okamžiku. Nehnutě sklopil zrak a pozoroval své vychrtlé potetované nohy. V tu chvíli mu do hlavy doputovala kopa výčitek, stáhnul se mu celý hrudník. Jako by cítil, jak se mu scvrkává jeho duše, která je udušena zlomyslnými substancemi, které za ní sám poslal, aby ulevil poznání. Byl jsi vědom toho, že sám sebe uzavřel do bludného kruhu, ve kterém se navíc ztratil a padal v něm niž a niž, protože bludný kruh pod vlivem apatie a strachu ztratil svoji strukturu a začal povolovat do bludné spirály, ze které zbaběle neznal cestu ven.

   Dopotácel se k lednici, aby do sebe nasoukal zbytek studené pizzy ze včera. Seděl ve své chladné a smutné kuchyni, která přenášela své atributy do jeho nitra. Bílé stěny společně s bílými kachličkami na podlaze se topily v nekonečnosti jeho pohledu a při pohledu dolů stíny příšer proplouvaly podlahou za neustálého jednolitého kvílení lednice. Pokoj se jakoby zmenšoval a zase zvětšoval a padal na něj ze všech stran a on měl pocit, že se dusí. Chtěl odejít. Odejít pryč od sebe a od zmatených představ sebe sama ve vlastním bytě. Rychle se obléknul, seběhnul pár schodů na ulici a otevřel dveře od činžovního domu. Ten první nádech jakoby mu vrátil veškerou naději a sílu do jeho duše i těla. Byl podzim. Vzduch voněl deštěm kaluží a on nasával hlubokými nádechy jeho vůni hlouběji a hlouběji a cítil jak na chodníku rostl o pár centimetrů do výšky spolu s navrátivší se sílou do jeho nohou. V první chvíli se dokonce na pár okamžiků zastavil a zavřel na chvíli oči. Již nepadal po okrajích bludné spirály, ale cítil chladný vítr na jeho řasách, který ho přenášel zpět do reality sobotního odpoledne. Byl to přesně ten podzimní den, kdy se již ve vzduchu vznášel chlad, ale sluneční paprsky ho dokázaly na pár hodin vyhřát a dodávaly mu výjimečnost posledního teplého dne před zimou. Začal se procházet dnem a ulicí, rozepnul si svůj kabát a měl pocit, že se lehce vznáší nad zemí a vracel se mu ten pocit ze snu, kdy skočil a mohl v tom skoku setrvávat jak dlouho jen chtěl a ten skok se stal letem, kdy ztratil kontakt nejen s chodníkem, ale také se svými obavami, úzkostmi a stínem sama sebe a nechával všechny ty bojácnosti za sebou a neotáčel se a šel dál a dál. Při každém kroku se odrážel výš a výš, až měl najednou pocit, že se vznáší. Mihotající světla kolem něj vytvářela kaleidoskopické obrazce a on měl najednou pocit jakéhosi uvědomění, souznění. V tu chvíli znal veškeré odpovědi na otázky a zdály se mu najednou tak jednoduché, protože těch hlavních otázek a odpovědí bylo vlastně jen pár. Na všechno, na co se ptáme jsme si již dávno odpověděli a každá otázka se zdá být jen parafrází otázky jiné a tak neletíme v prostoru a nehledáme otázky jiné, postavené na na naších předchozích odpovědích, ale jen se vznášíme nad rovinou země a narážíme jeden do druhého a smějeme se těm, kteří ulétli do prostoru a osamocení.

   Na Letné se dostal až k malebnému kiosku, kde požádal tu známou paní výčepní, se kterou se již poznávali a zdravili, o kelímek s pivem a zamířil s ním na poloprázdnou zahrádku, na kterou dopadaly paprsky zapadajícího slunce tentokrát přes listí stromů vytvářejíc světelnou síť, kterou se propletl až k lavičce u zabradlí, aby mohl pozorovat město. Město hučelo, troubilo, kouřilo a s každou vteřinou se mihotalo a jeho mocná energie ho naplňovala každým pohledem. Napil se studeného piva a přemýšlel o tom, co si zase způsobil. Ty samé otázky a ty samé odpovědi se mu honily hlavou zas a zas. Nudilo ho to. Přemýšlel o sobě a o životě vůbec. Tak má vůbec právo přemýšlet o životě, když s ním nenakládá zodpovědně? Tak má vůbec právo přemýšlet o životě, když ví, že svoji bystrost zanechal na cestě a možná mu ani nebyla dána. Tak má vůbec cenu přemýšlet nad životem, když se nedostal na jeho hranu a přízeň osudu mu až faustovsky přála? Vždyť nebylo již vše řečeno a není vše jasné? Možná ano, možná vše řečeno již bylo, ale chtěl pro sebe utříbit veškeré jeho myšlenky, jeho odpovědi a zorientovat se v nich, protože si připadal ztracen. Ztracen v době pokroku uhánějíc rychlostí světla, ztracen v zemi, ztracen ve městě, kde bloudil a hledal své místo jako poutník, ztracen sám v sobě, ve své duši. A takových ztracených duší potkával denně tisíce. Osamoceni, vedle sebe, paralelně se oddávaly závodu, jehož pravidla vymyslely pro životní soutěž. Ptal se někdo ale těchto duší, zda chtějí závodit?

   Cítil svůdné účinky alkoholu na jeho pohled a vnitřní klid. Lidé kolem něho se začali hlasitě smát, ale v tu chvíli nevnímal okolí a byl ponořen v sám sobě, jakoby se snažil rozpomenout. Snažil si vybavit tu první vzpomínku kterou měl. Před očima se mu zobrazili rodiče. Jeho máma a jeho táta, jak ho vedou do mateřské školky. Je tohle ta vážně první vzpomínka, kterou měl? Na jinou tak brzkou si nevzpomněl. A proč se mu v té souvislosti zrovna vybavila mateřská školka? Má to nějakou souvislost? Možná proto, že to byly právě ty okamžiky, kdy měl se svými rodiči ten nejintimnější kontakt. On, malý tříletý kluk v tmavě modré větrovce a barvené teplé čelence přes uši. On, jeho táta, jeho vzor, prezident jeho malosvěta, s tmavým knírem v riflové bundě. Ona, jeho máma, jeho všechno za hranicí obzoru, šik a barevná ve smutné šedé době. Jdou spolu z kopce, pospíchají a zase musí běžet rychleji. Svítá a oni si povídají. Utváří mu jeho malý svět, ve kterém se cítí jistý jenom díky nim. Jeho máma mu pletla krásné barevné svetry, kterými se vymykal mezi ostatními. Nebylo to jenom svetry. Seděl u stolu s pěti dalšími dětmi, se kterými nikdo sedět nechtěl hned vlevo vedle paní učitelky. U většiny stolů seděly buď jen děvčata, která věčně malovala princezny voskovkami,  a se kterými si paní učitelky hrály nejvíce a nebo jen chlapci, kteří různě odbíhali, šili sebou ze strany na stranu a jezdily svými malými autíčky po imaginárních silnicích ve vzduchu, na stole, na židličce i na zemi. Pozoroval celou tu nezvladatelnou džungli zvuků, slov, vjemů, obrazů ze svého místa a jediné čeho se obával v tu chvíli bylo servírování teplého mléka. Nenáviděl teplé mléko. Zvedal se mu žaludek, když na něj jen pomyslel a ten pocit si s sebou uchoval až do dospělosti. Nic neříkal, jenom byl na své malé židličce, ve světě, kterému nerozuměl, u stolu vyvrhelů, ke kterému paní učitelky jen adresovaly úsečné poznámky se svými pohledy s úzkými a vyšpulenými rty, které zatínaly víc a víc při pohledu na něj a na děti v jeho bezprostřední blízkosti. Byla tam však jedna paní učitelka, která byla jiná. Byla mladá, hubená, měla tmavé kudrnaté vlasy na mikádo a často byla oblečena v bílé blůze, která ji dodávala až andělský zjev vždy, když velkými okny dopadaly paprsky světla do jeho třídy a on ji v tom světle mohl pozorovat spolu s milióny zářivých prachových částic, které tancovaly po celém prostoru a on se vždy snažil zachytit jen tu jednu, která se mu ztrácela, ale on si byl jistý, že ji za v tu chvíli zase našel a sledoval ji svým pohledem. Když přestal vnímat, všechno ztichlo jakoby si na uši nasadil velká dědova sluchátka a tikal pohledem po místnosti, ve které se zastavil čas a jeho dětská duše cítila smutek, který neodkázal popsat a definovat, až se jeho pohled zastavil a setkal s pohledem jeho andělské paní učitelky. Koukali na sebe najednou tak vážně. On přestal být žákem a ona zase autoritou. Ten její pohled plný smutku a strachu. Tím pohledem urputně volala o pomoc a on se jí díval bez mrknutí oka dál do očí, nesklopil zrak a cítil tu beznaděj a to volání a začalo se mu dělat nevolno, když se mu zrychloval tlukot jeho malého srdce a on raději pohlédl na zem a v tom se všechno ztratilo a odešlo. Zvuk burácejícího davu dětí opět doputoval k jeho uším, doplněn zvuky tekoucí vody z vodovodu, práskajících dveří, ozvěn ze záchodků a dospěláckého smíchu učitelek s našpulenými rty, které dohromady vytvářely tu každodenní symfonii jeho malého života. Pohlédl zpět na andělskou paní učitelku a na sekundu se jejich pohledy opět setkaly, aby pootočila svou vlídnou a jemnou tvář a propukla v obecně radostný smích.

   Jeho mateřská školka byla do půl hodiny od jeho domu a on si pamatoval, jakou radost vždycky měl, když spatřil ve dveřích jeho mámu, která ho z ní pravidelně vyzvedávala. Ten pocit nabité jistoty a její úsměv v jejich velkých očích, které sa něj smály v absolutní upřímnosti. Toho dne ale byla nečekaně na slovo skoupá. Měl obavy, jestli se zase něco nestalo mezí ní a tátou. Nebo snad něco provedl on? Půl cesty šli spolu mlčky ulicí. Byl nervózní. Nevěděl, co si má počít a proto taky nemluvil, loudal se, zastavoval se u každého obrubníku, aby pozoroval, jak se v jeho prasklinách daří plevelu, který přes všechny nepřízně osudu prorazil betonovou džungli maloměsta. Začalo se pomalu stmívat. Ve vzduchu voněla čerstvá hlína a za jiných okolností by se jednalo o jeden z prvních nádherných jarních dnů. Věděl, co se děje. Všichni se změnili, když se to stalo a on se najednou zastavil a nebyl schopný jít dál. Koukal dolů na betonový chodník, na své ošoupané malé botičky a nevěděl, že udělal tak mnoho. Rozplakal se. Všichni se na něj zlobili včetně té nejdůležitější osoby v jeho životě. Máma se na něj otočila: “Martine, pojď už! Musím ještě nakoupit.” Věděl, že se na něj zlobí. Od první hlásky to poznal v jejím hlase. A nikdy mu neříkala Martine, pokud se na něj vážně nezlobila. “Martine, to se nedělá. Víš, jak mi bylo? Nemůžeš nikomu ubližovat. Tomu chlapečkovi se mohlo něco stát.” Stál co by na metr od své mámy a hleděl na ni upřeným pohledem vzhůru. Nedokázal v sobě diferencovat všechny ty pocity, kterému se mu proháněly tělem, hlavou, myslí i srdcem. Chtěl všechno vysvětlit. Kdyby mu alespoň někdo uvěřil. Ale od jisté chvíle překročil hranici a jakoby na okolnostech předcházejících vůbec nezáleželo. Co může a co smí? A co vlastně nesmí? A co je potom to dobro a co zlo? Je on taky někdy dobrý a někdy taky zlý? A když je zlý, tak jen na chvíli? A činí tyto chvíle ty rozhodující okamžiky pro úplné zlo? Protože v tom úplném zle jste pak polapen a zaslepen temnotou. Temnotu netvoří černý závoj, nýbrž závoj průhledný a jemný. Tak jemný, že jeho tíhu vůbec necítíte. A až přestanete cítit jeho tíhu, už nevíte, že jste ztratil schopnost viděti krásu a míříte cestou k záhubě. Pro malé děti jako byl on to bylo peklo. A proto se bál všech těch pocitů a chtěl toho tolik vysvětlit a nechtěl být špatný a zlý a v hlavě toho bylo tolik, že mu celá duněla, pálila, a on s ní nebyl s to provést i ten nejtitěrnější pohyb a stál před svou mámou a všechna ta energie se mu najednou nalila do břicha a on se celý roztřásl a rozplakal.

   Toho dne dříve šli s dětmi na školní hřiště. Paní učitelky vytáhly metr dlouhá nádherná auta firmy Tatra a rozdaly je dětem. Ty dravější z nich po nich chňaply a začaly se prohánět po oblázcích za dunivého zvuku jara. Zimní klid vystřídalo bušení kladiv, zpěv ptáku, hučení hmyzu a život. Martin to období miloval. Ten neustálý ruch mu dopřával klid do duše. Děti kolem něj se proháněly na autech. Jezdily s nimi po oblázcích, rozjížděly se do travnatého kopečku a pak zase vší rychlostí zpět. Pozoroval je, jak se všechny smějí, jakou radost mají v očích a měl radost s nimi. Chtěl být strašně jedním z těch dětí, chtěl jezdit s tatrovkou po oblázcích, chtěl se vyhýbat jiným dětem, stromům, ptákům, bahnu i kamení. Začal se usmívat a těšil se na ten okamžik, až se vystřídají. Zahlédl svou oblíbenou paní učitelku, usmála se na něj a on věděl, že to poznala. Cítila to, že mu bylo hezky. Jak byl ale poučen, tak měl tatrovku převzít po Mirečkovi. Mireček byl drobný hubený kluk s ďábelskýma očima, který byl vždy nastartovaný jak pneumatické kladivo. Martin si uvědomil, že tohoto Mirka vlastně nikdy neslyšel moc mluvit. Jediné zvuky, které vydával byly citoslovce mmmmmmmmm, tumdaatumdaatumdaatumdaa, tudutudutudu při prohánění se imaginárních vozidel na imaginárních silnicích. To oranžové vozidlo, na kterém se však proháněl právě teď určitě imaginární nebylo, citoslovce však zůstaly. Martin na chvíli ztratil kontakt se světem, když pohlédl zpět do chaotického ruchu prohánějících se tatrovek. Děti se však vyměnily. Je to tady. Je čas. Srdce mu poskočilo radostí a tikajícíma očima hledal Mirka a svou tatrovku. Mirek se v tu chvíli proháněl z kopce dolů a nevypadalo to, že by měl i v tom nejmenším úmyslu předat Martinovi tatrovku. Bez rozmyslu se rozběhl za ním, ale Mirek ho zcela přehlížel. Nevěnoval mu ani jeden pohled, nic. Dokonce do něj vrazil svým útlým tělem, stejně jako to udělal již v minulosti několikrát. Ne snad vědomě, ale cíleně, protože mu prostě Martin v tu chvíli stál v cestě na jedné z jeho vymyšlených trajektorií. Ale tentokrát ne. Tak moc se těšil, tak moc chtěl. “Mirku, teď jsem na řadě já”. Mirek však dělal, že ho vůbec neslyší a odjel tatrovkou o něco dál. Martin za ním doběhl, aby zopakoval svoji výzvu. “Mirku, prosím. Já si chci taky hrát”, žadonil dál. Mirek se napřímil a zašklebil se něj a vydal ze sebe: “Ne !” V tu chvíli se v Martinovi rozhostilo obrovské horko. Chtěl si jen hrát. Měli se vyměnit. Proč některé děti mají vždycky všechno jen proto, že jsou drzí a zlí? Nic nevnímal. Křik. Pláč. Ruch se zastavil a do něj až kvílejícím jekotem zněl Mirek. Všechny tři paní učitelky běžely k němu a překřikovaly se navzájem. “Cos to udělal?” “Martine, jaktože jsi hodil po Mirkovi těmi kamínky?” “Takový zlý kluk jsi, kdybys byl můj, tak tě přetáhnu, jak hada!” Jen ta jeho paní učitelka nic neříkala. Měla ale přísný výraz v obličeji a v jejich očích se zrcadlil jeho stud a nepochopení. Chtěl jim všem vysvětlit, že to neudělal. Kouknul však do své pravé pěstičky, která byla celá ušpiněná od kamínků. Jak se to stalo? Chtěl jim ale všem vysvětlit, že si chtěl jen hrát, že chtěl jen to auto, na které se tak těšil. Ale beze slov se jen rozplakal. Skrze zamlžený zrak hledal svou oblíbenou paní učitelku. Stála vzadu. Za celým tím rozlobeným davem, před kterým si připadal jako ten největší hříšník před soudem božím. Uhla pohledem a sklopila zrak. 

Martin musel okamžitě opustit prostory hřiště a byl doveden paní učitelkou dovnitř do budovy do jejich třídy. Paní učitelka vyměnila pár slov s kuchařkou, jejiž torzo se promítalo výdejním okénkem do místnosti, a nechala Martina “na hanbě”, jak sama zdůraznila, a odešla zpět na hřiště za ostatními. Hned po jejím odchodu se zavalitá kuchařka v bílé zástěře vyklonila okénkem a rázně zakřičela: “Se biješ, jo. Bych do takové vyžle jaktiživ neřekla.” Martinovi se rozechvělo celé tělo. Teď o tom budou vědět všichni. Paní kuchařka to poví své kamarádce, ta to řekne doma, za chvíli to budou vědět v obchodě, kam chodí s mámou nakupovat,  v obchodě se to rozkřikne a pak to bude vědět celé město, dozví se to babička i děda, všichni a všichni budou vědět, že chtěl ublížit tomu blbému Mirkovi a vlastně to ani nebyla pravda. Kuchařka se ale na něj hned usmála a dodala: “Kašli na ně. Ty jsi fešák, to já hned poznám. A ta učitelka, co tě přivedla je kráva nad krávy..” A při těch posledních slovech zacouvala zpátky do kuchyně dál vařit oběd. Martin se v tu chvíli začal zklidňovat a milióny informací, které se mu v tu chvíli honilo v hlavě najednou ustávaly a on se začal jemně usmívat. Rozhlédnul se po celé třídě, která byla ponořena do nezvyklého ticha a pozoroval smítka prachu honící se po paprscích, která vstupovala do třídy, aby ji rozdělila na světelné a stinné kvadranty. Kvadranty dobra a zla, na jejímž pomezí se uprostřed místnosti tyčila katedra, za kterou sedávaly paní učitelky jako za největším a nejvyšším stolem. Procházel kolem ní a hladil ji jemně svým malým prstíkem. Došel až ke krabici s voskovkami, ze které vytáhnul fialovou voskovku, která vždy vypadala jako černá a dala se s ní lehce zaměnit, ale každý ji měl rád a nikdy na něj nezbyla. Strčil si ji do kapsy u kalhot. Postupně se víc a víc uvolňoval a utikal po celé třídě, točil se kolem své nosy s hlavou nahoru až pomalu ztrácel kontakt se styčným bodem a měl strach, že ztratí i kontakt se světem a hlava se mu po tom zatočení vždy ještě chvíli točila a s ní i celé tělo jakoby bylo v pohybu, když už se dávno zastavil. Bylo mu v té samotě hezky a věděl, že to není pocit vyjímečnosti, ale že podobný pocit by měli i jiné děti a i ty by běhaly po třídě, zavíraly oči, hrály si ve své vlastní fantazii, tak jak chtěly a v ten okamžik by všichni cítili tu svobodu a možnost být bez průsečíku povinnosti a času. 

Tak, co se děje a co on tu? Jak octl se zde ve hře světla a stínu, zla a dobra? Ve hře, jejiž pravidla byla pevně dána, ale nikdo nevěděl, proč tomu tak je. V tu první vzpomínku, co má, již tu první, tak tou již byl v mateřské škole a musel každé ráno vstávat a věděl, že pokud bude hodný, bude taky dobrý, dostane se mu odměny a všichni ho budou chválit a čeká ho hezká budoucnost a jednou se dostane do nebe. Pokud však bude zlý, nebudou ho míti lidi rádi, nebude ho míti ráda žádná paní učitelka, nebudou ho míti rádi ani jeho rodiče a rodina, ztratí kamarády a skončí v pekle. Od první chvíle, kterou si uvědomoval byl vlečen jako jeden z vagónů dlouhé vlakové soupravy, která uháněla po kolejích rychle směrem kupředu, ve které byly zapřaženi všichni, které znal. A kam prosím ty koleje jedou? A mám teda na výběr? Takový vagón však neměl dostatek energie na to, aby jel po kolejích sám. Navíc po ničem jiném než po kolejích, které někdo postavil se pohybovat nemohl. Pokud chtěl změnit směr, mohl se buď odpojit od celé soupravy, ale tím by ztratil ty, které tak miluje. A tak nezbývalo nic jiného než vláčeti se zatím dál, protože tahle cesta nezdála se míti řešení. Rád si povídal s babičkama o lidech. Rád je poslouchal a ony byly rády, že je měl, kdo vyslechnout. Když o někom povídali, tak velmi zdůrazňovali, jaký ten člověk byl. Respektive ne, jaký byl, ale jaký obrázek ten člověk měl. Především bylo důležité, jaké měl zaměstnání, kolik měl dětí, koho měl za partnera, kolik měl peněz a jestli nebyl tzv. “divný”. Tím slovem “divný” byla charakterizována jakákoliv odchylka od normy, která se na maloměstě netolerovala. Bez odchylky, ale není diverzity. Bez diverzity vzníká uniformita. S uniformitou je všehno stejné. Už není nic dobré ani zlé, ani ošklivé, ani krásné. Zaniká krása a dobro.

[tynous]

Křehká mysl

Probouzím se..něco mi tu nesedí...zaposlouchám se a po chvíli slyším šramot hrnců na kuchyňské lince. Okamžitě vstávám a rozsvěcím světlo. Telefon ukazuje 4:20 30. prosince a moje dvaaosmdesátiletá babička se právě probudila a vydala se kamsi ve tmě po naší kuchyni na chalupě. Neví, kde je, když jí to teď řeknu, za deset nebo patnáct minut to bude, jako kdybych nikdy nic neřekla. Uklidňuju ji a ukazuju jí, kudy se jde na záchod, ostatně jako to dělám pokaždé, když tam potřebuje. 

Je to již téměř půl roku, co bydlí moje babička z tátovy strany v domově pro lidi s Alzheimerovou chorobou nebo stařeckou demencí. V těch pozdějších stádiích už na diagnóze příliš nezáleží, projevy mají všichni velice podobné. 

Nechtěli jsme, aby byla babička přes svátky sama, takže přes Vánoce ji měl náš strýc a na Silvestr a Nový Rok jsme si ji vzali my. 29. jsme s bráchou podnikli téměř 4 hodinovou cestu do Karviné, abychom tam společně se strýcem naložili babičku a nasedli na vlak zpět. Místo do Prahy jsme tentokrát jeli do Pardubic, kde nás vyzvedl táta a odjeli jsme k nám na chalupu uprostřed přírodních krás Českého ráje. Ta pravá životní výzva mohla začít!

Babička přesně ví, co se dělo před sedmdesáti lety, ale netuší, jak se dostala k nám na chalupu, kde to je, proč tam je, kde teď bydlí. Nálada se jí mění každých patnáct minut. Má chvíle. kdy neustále dokola opakuje jakési historky a pravdy, o kterých se nás všechny snaží vehementně a někdy až agresivně přesvědčit. Většina z toho je jakási podivná kombinace skutečných událostí, babiččiných strachů a podivných fantazií. Nejde jí vysvětlit, že nemá pravdu, že realita je někde jinde. 

S babičkou je to teď jako s malým dítětem. Nesutále musíte hlídat, kam jde, aby nezakopla, nespadla, něco se jí nestalo. Doprovázíte ji na záchod, pomáháte jí se sprchovat, vaříte, dohlížíte na léky, na to, aby se správně oblékla...Všechny tyto procesy ale doprovází neustálé diskuze, věčné otázky, když méte smůlu a babička má zrovna špatnou náladu, i hádky a křik. 

Za ty čtyři dny, které s námi strávila (byly to opravdu náročné 4 dny) jsem ji dvakrát pomáhala se sprchováním. Poprvé jsem měla smůlu a chytla jsem zrovna špatnou náaldu. Dostala jsem vynadáno, že se přece nenamydlila asi dvě minuty po tom, co si ze sebe všechno mýdlo umyla. Křičela, ať nekřičím. Nevěřila mi, nadávala...nakonec jsem na chvíli odešla z koupelny a než jsem se vrátila, babička si mezitím stihla namazat obličej zubní pastou v domění, že je to krém.Druhé sprchování byl obrat o 180 stupňů. Babička byla usměvavá, spolupracovala, prosila, děkovala...

Už když jsme náš výlet na chalupu plánovali, bylo mi jasné, že budeme muset vymyslet nějaký program, jinak se tam zabijeme. Kouila jsem tedy lístky na Noc v Benátkách do libereckého divadla a na další den naplánovala prohlídku zámku Sychrov. Teď zpětně jsem moc ráda, že jsem to udělala. Program nám pomohl vyplnit den, babička byla z divadla naprosto nadšená, i když při cestě zpárky už nevěděla, že tam byla. I prohlídka zámku se jí líbila. Pro nás to bylo také jistým způsobem trochu ulevující. Nemuseli jsme poslouchat pořád dokola ty samé historky, stížnosti a odpovídat na mnohdy velmi nesmyslné otázky. 

Pro mě osobně to byly velmi náročné 4 dny. Neustále jsem musela kontrolovat, kde babička je, co dělá, jestli dostala léky, jestli je dobře oblečená...ze začátku jsem i říkala tátovi nebo bráchovi, že jdu jen na záchod...časem jsem pochopila, že všechno někomu říkat nemusím. Babička vydržela i sama, když jsme ji uložili na gauč a pustili jí film, ležela, dívala se nebo pospávala. I tak to ale bylo obtížné. Nejtěžší vždycky bylo, najít téma k hovoru. Dávnou minulost, kterou si babička pamatuje nejlépe, tolik neznám, abych mohla klást dobře mířené otázky. To, co znám, jsem již slyšela tolikrát, že se mi do toho většinou už ani moc nechce. O věcech, které jsou tak dvacet až třicet let staré, se dá mluvit jen někdy. Kolikrát babička ani neví, kdo vlastně jsem. Dokáže mě přiřadit jako rodinného příslušníka, ale mnohdy netuší, jak se jmenuju nebo ke kterému jejímu synovi patřím. Představy o tom, kolik je jejím dětem, vnoučatům, co se stalo s manželem...se každou chvíli velice liší. Jednu chvíli už má vystudované vnučky doktorky, o deset minut později jsme se ještě snad ani nenarodily. 

Stáří má mnoho podob. Mělo by v nás vzbuzovat úctu, obdiv a snahu mu porozumět. Jenže i když se snažím sebevíc, babička a choroba, která ji trápí, ve mě vyvolává spíše pocit zoufalství, beznaděje a obrovské bezmoci. Celé čtyři dny jsem byla neuvěřitelně unavená, i když jsem toho fyzicky zas tak moc nedělala. Byli jsme na babičku tři a všem třem nám to dalo i tak dost zabrat. Snažila jsem se být milá, všímat si, starat se, ale i já jsem zakřičela, zvedla hlas, nenacházela slova nebo odpovědi na babiččiny prupovídky. První večer jsem byla tak zoufalá, že jsem odešla plakat ven do lesa. Druhý večer jsem se hrozně pohádala s bráchou, protože jsem měla pocit, že se vůbec nesnaží a nestará, že jsem na všechno sama. Ani jednu noc, kteou jsem spala v kuchyni s babičkou, babička sama spát nemůže, protože ráda v noci z ničeho nic někam vyrazí, jsem se pořádně nevyspala. Budila jsem se, když se babička zavrtěla, když něco nahlas řekla ze spaní. 

Bylo to velice náročné a opravdu jsem se těšila domů. Na klid, na normální konverzace, na svobodu dělat kdy chci, co chci a potřebuju. Chápu, proč je pro mnoho příbuzných péče o takto nemocného člověka tak vyčerpávající. Nedovedu si představit, že bych měla babičku doma stále. Na jednu stranu si připadám opravdu hrozně, že nejsem schopná se s tím poprat, popasovat a chtít s babičkou trávit víc času, na druhou stranu si to vůbec nedokážu představit. Vyvolává to ve mě pochyby o tom, jestli ze mě bude dobrá doktorka,  jestli se zvládnu v práci vypořádat s pacienty, kteří na tom budou podobně nebo i hůř. Geriatrie mě nikdy nelákala, ale staří a nemocní pacienti budou všude. Doufám, že v práci to bude jiné než doma. 

Určitě je to pro mě v tuto chvíli veliká, silná a důležitá zkušenost, o které si potřebuji popovídat a svěřit se s ní, abych měla pocit, že to někdo prožívá a nese se mnou. Obtížně se to vysvětluje někomu, kdo to osobně nezažil, ale i tichý poslech pomáhá...Takže vás prosím, až si budu chtít povídat o tom, jaké to všechno bylo, snažte se mi aspoň chvíli naslouchat. Téma je to nepříjemné, ale může se jednou týkat kohokoliv z nás. Stejně, jako je potřeba mluvit o smrti, je potřeba mluvit o stáří a nemocech s nimi spojenými. 

[autoring]

Značka Peugeot se letos opět účastní přehlídky Milan Design Week (Milánský týden designu). Jedná se o každoroční mezinárodní setkání věnované světu designu. Ve studiu Peugeot Design Lab vznikla poutavá světelná a zvuková show, která návštěvníky vtáhne do jedinečného uměleckého zážitku. Dominantou expozice bude ambasador značky, pět metrů vysoký lev, kterého obklopuje dalších čtyřicet lvů v životní velikosti.

Vystaven bude rovněž nový Peugeot 208 ve dvou verzích – se spalovacím a s elektrickým motorem – dále koncepční vůz Peugeot e-Legend a výběr z elektrických jízdních kol Peugeot Cycles. Milan Design Week se bude konat ve dnech 8.–14. dubna ve slavné milánské „Zóně Tortona“.

Studio Peugeot Design Lab vytvořilo exkluzivně pro Milan Design Week světelnou show, v jejímž rámci se lev monumentálních rozměrů, dále 40 lvů v životní velikosti a společně s nimi i návštěvníci ponoří do nevídaného prostoru, v němž bude dominovat světlo a zvuk. Lev oživne díky hře zelených a modrých světel a odrazů na ladných propracovaných plochách.  Tento umělecký zážitek podtrhuje přechod značky na nové zdroje energií. Značka Peugeot, která se opírá o 208 let historie, je na tuto éru připravena. Důkazem je i elektrifikace jejího znaku.

Obří lev symbolizuje hrdost, sílu a vyspělost značky. Je dílem Peugeot Design Lab, studia typu Global Brand Design určeného pro externí zákazníky. Hlavním úkolem studia je vyvíjení produktů pro klienty z různých odvětví mimo automobilový průmysl.

V rámci show bude veřejnosti představen koncepční vůz Peugeot e-Legend. Tento elektrický koncept se samočinným řízením má podobu přitažlivého ikonického vozidla realistických rozměrů a výrazně moderního tvaru. Je oslavou genů a elegance předchozích modelů značky Peugeot.

Nový Peugeot 208, který zažívá během Milan Design Week 2019 italskou premiéru, otevírá rovněž cestu k elektrifikaci. Značka Peugeot, která se opírá o 208 let historie, vstupuje do nové éry energetického přechodu a nabízí vzrušující, ale zároveň reálnou vizi budoucnosti: #UNBORINGTHEFUTURE.

Součástí této vize je nový Peugeot 208, který klade důraz na svou mladistvou image a vyzařuje energii a spontánnost. Evokuje sportovní vitalitu a slibuje zážitek z jízdy. Elegantní a propracovaný design nového vozu mu dodává atraktivní vzhled, v souladu se strategií značky kladoucí důraz na posun k luxusnějším kategoriím produktů. Úkolem vozu nový Peugeot 208 je posílit úspěch modelové řady Peugeot, kterou charakterizuje výrazný design v kombinaci s významnými inovacemi a technologiemi.

Na akci se představí i značka Peugeot Cycles a vystaví tyto produkty:

Model LU01: městské kolo s jediným převodem řady Legend.

Model e-Legend (eLC01): toto jízdní kolo studia Peugeot Design Lab odkazuje na 130 let historie značky Peugeot Cycles. Kombinuje jedinečný styl Peugeot Cycles a nejnovější elektrické technologie.

Skládací kolo eF01: toto jízdní kolo umožňuje uživateli díky inovativnímu systému skládání a elektromotoru snadno překonat poslední úsek cesty od místa, kde zaparkuje svůj automobil, do cíle.

[martinraskolnikov]

Jak se mi narodila dcera

   Onoho dne ležel schoulený na posteli, která čpěla kyselým potem. Cítil dopadající paprsky světla na svá oční víčka stejně jako rychlé neurotické kmitání očí. Odrazy světla mu malovaly fantazijní obrazy, ve kterých lítal nad krajinou a vozil se na každém mraku jako na stínu naděje. Otevřel oči. Byl doma. Doma, ve svém bytě v Praze. Přesně v tom bytě, kam světlo dopadá úzkým prostorem mezi domy do 1.patra a ve vzácném úhlu se paprsky světla dostanou až přes úzké lamely žaluzií, aby zahřály receptory v očích a probudily signály valící se do ztěžklé hlavy. Když měl oči zavřené, cítil to teplo, cítil klid, chvilinku štěstí, neulpíval na snu, ale žil ho a ten sen v něm probouzel vřelý pocit, který se dál rozléval do celého jeho těla a hřál ho až v břiše spolu s teplým dechem, který inhaloval a který jen přispíval do mozaiky momentální a krátké spokojenosti. 

   Znovu otevřel oči. Rozmazaným obrazem bloudil po pokoji a okraje předmětů mu mizeli v periferii. Sen se rozplynul stejně jako pocit tepla, který hřál v břiše. Civěl do stropu a začalo se mu pomalu dělat nepříjemně od žaludku. Cítil jeho lačné křečovité pohyby připomínajíc nepoddajné divoké zvíře, které se vzpouzelo zůstat v klidu a dopřát mu ráno bez pocitu kyselé hořkosti v ústech. Zhluboka vydechnul a cítil zrychlený tlukot jeho srdce podpořen obavami o svou vlastní osobu. Musí si dát něco k jídlu. Opatrně se překulil na okraj postele, aby si sednul. Celý pokoj se v tu chvíli jakoby naklonil o 30 stupňů, obraz se roztočil a přepadla ho slabost okamžiku. Nehnutě sklopil zrak a pozoroval své vychrtlé potetované nohy. V tu chvíli mu do hlavy doputovala kopa výčitek, stáhnul se mu celý hrudník. Jako by cítil, jak se mu scvrkává jeho duše, která je udušena zlomyslnými substancemi, které za ní sám poslal, aby ulevil poznání. Byl jsi vědom toho, že sám sebe uzavřel do bludného kruhu, ve kterém se navíc ztratil a padal v něm niž a niž, protože bludný kruh pod vlivem apatie a strachu ztratil svoji strukturu a začal povolovat do bludné spirály, ze které zbaběle neznal cestu ven. 

Dopotácel se k lednici, aby do sebe nasoukal zbytek studené pizzy ze včera. Seděl ve své chladné a smutné kuchyni, která přenášela své atributy do jeho nitra. Bílé stěny společně s bílými kachličkami na podlaze se topily v nekonečnosti jeho pohledu a při pohledu dolů stíny příšer proplouvaly podlahou za neustálého jednolitého kvílení lednice. Pokoj se jakoby zmenšoval a zase zvětšoval a padal na něj ze všech stran a on měl pocit, že se dusí. Chtěl odejít. Odejít pryč od sebe a od zmatených představ sebe sama ve vlastním bytě. Rychle se obléknul, seběhnul pár schodů na ulici a otevřel dveře od činžovního domu. Ten první nádech jakoby mu vrátil veškerou naději a sílu do jeho duše i těla. Byl podzim. Vzduch voněl deštěm kaluží a on nasával hlubokými nádechy jeho vůni hlouběji a hlouběji a cítil jak na chodníku rostl o pár centimetrů do výšky spolu s navrátivší se sílou do jeho nohou. V první chvíli se dokonce na pár okamžiků zastavil a zavřel na chvíli oči. Již nepadal po okrajích bludné spirály, ale cítil chladný vítr na jeho řasách, který ho přenášel zpět do reality sobotního odpoledne. Byl to přesně ten podzimní den, kdy se již ve vzduchu vznášel chlad, ale sluneční paprsky ho dokázaly na pár hodin vyhřát a dodávaly mu výjimečnost posledního teplého dne před zimou. Začal se procházet dnem a ulicí, rozepnul si svůj kabát a měl pocit, že se lehce vznáší nad zemí a vracel se mu ten pocit ze snu, kdy skočil a mohl v tom skoku setrvávat jak dlouho jen chtěl a ten skok se stal letem, kdy ztratil kontakt nejen s chodníkem, ale také se svými obavami, úzkostmi a stínem sama sebe a nechával všechny ty bojácnosti za sebou a neotáčel se a šel dál a dál, až na kopec na Letnou.

   Na Letné se dostal až k malebnému kiosku, kde požádal tu známou paní výčepní, se kterou se již poznávali a zdravili, o kelímek s pivem a zamířil s ním na poloprázdnou zahrádku, na kterou dopadaly paprsky zapadajícího slunce tentokrát přes listí stromů vytvářejíc světelnou síť, kterou se propletl až k lavičce u zabradlí, aby mohl pozorovat město. Město hučelo, troubilo, kouřilo a s každou vteřinou se mihotalo a jeho mocná energie ho naplňovala každým pohledem. Napil se studeného piva a přemýšlel o tom, co si zase způsobil. Ty samé otázky a ty samé odpovědi se mu honily hlavou zas a zas. Nudilo ho to. Přemýšlel o sobě a o životě vůbec. Tak má vůbec právo přemýšlet o životě, když s ním nenakládá zodpovědně? Tak má vůbec právo přemýšlet o životě, když ví, že svoji bystrost zanechal na cestě a možná mu ani nebyla dána. Tak má vůbec cenu přemýšlet nad životem, když se nedostal na jeho hranu a přízeň osudu mu až faustovsky přála? Vždyť nebylo již vše řečeno a není vše jasné? Možná ano, možná vše řečeno již bylo, ale chtěl pro sebe utříbit veškeré jeho myšlenky, jeho odpovědi a zorientovat se v nich, protože si připadal ztracen. Ztracen v době pokroku uhánějíc rychlostí světla, ztracen v zemi, ztracen ve městě, kde bloudil a hledal své místo jako poutník, ztracen sám v sobě, ve své duši. A takových ztracených duší potkával denně tisíce. Osamoceni, vedle sebe, paralelně se oddávaly závodu, jehož pravidla vymyslely pro životní soutěž. Ptal se někdo ale těchto duší, zda chtějí závodit?

   Cítil svůdné účinky alkoholu na jeho pohled a vnitřní klid. Lidé kolem něho se začali hlasitě smát, ale v tu chvíli nevnímal okolí a byl ponořen v sám sobě, jakoby se snažil rozpomenout. Snažil si vybavit tu první vzpomínku kterou měl. Před očima se mu zobrazili rodiče. Jeho máma a jeho táta, jak ho vedou do mateřské školky. Je tohle ta vážně první vzpomínka, kterou měl? Na jinou tak brzkou si nevzpomněl. A proč se mu v té souvislosti zrovna vybavila mateřská školka? Má to nějakou souvislost? Možná proto, že to byly právě ty okamžiky, kdy měl se svými rodiči ten nejintimnější kontakt. On, malý tříletý kluk v tmavě modré větrovce a barvené teplé čelence přes uši. On, jeho táta, jeho vzor, prezident jeho malosvěta, s tmavým knírem v riflové bundě. Ona, jeho máma, jeho všechno za hranicí obzoru, šik a barevná ve smutné šedé době. Jdou spolu z kopce, pospíchají a zase musí běžet rychleji. Svítá a oni si povídají. Utváří mu jeho malý svět, ve kterém se cítí jistý jenom díky nim. Jeho máma mu pletla krásné barevné svetry, kterými se vymykal mezi ostatními. Nebylo to jenom svetry. Seděl u stolu s pěti dalšími dětmi, se kterými nikdo sedět nechtěl hned vlevo vedle paní učitelky. U většiny stolů seděly buď jen děvčata, která věčně malovala princezny voskovkami,  a se kterými si paní učitelky hrály nejvíce a nebo jen chlapci, kteří různě odbíhali, šili sebou ze strany na stranu a jezdily svými malými autíčky po imaginárních silnicích ve vzduchu, na stole, na židličce i na zemi. Pozoroval celou tu nezvladatelnou džungli zvuků, slov, vjemů, obrazů ze svého místa a jediné čeho se obával v tu chvíli bylo servírování teplého mléka. Nenáviděl teplé mléko. Zvedal se mu žaludek, když na něj jen pomyslel a ten pocit si s sebou uchoval až do dospělosti. Nic neříkal, jenom byl na své malé židličce, ve světě, kterému nerozuměl, u stolu vyvrhelů, ke kterému paní učitelky jen adresovaly úsečné poznámky se svými pohledy s úzkými a vyšpulenými rty, které zatínaly víc a víc při pohledu na něj a na děti v jeho bezprostřední blízkosti. Byla tam však jedna paní učitelka, která byla jiná. Byla mladá, hubená, měla tmavé kudrnaté vlasy na mikádo a často byla oblečena v bílé blůze, která ji dodávala až andělský zjev vždy, když velkými okny dopadaly paprsky světla do jeho třídy a on ji v tom světle mohl pozorovat spolu s milióny zářivých prachových částic, které tancovaly po celém prostoru a on se vždy snažil zachytit jen tu jednu, která se mu ztrácela, ale on si byl jistý, že ji za v tu chvíli zase našel a sledoval ji svým pohledem. Když přestal vnímat, všechno ztichlo jakoby si na uši nasadil velká dědova sluchátka a tikal pohledem po místnosti, ve které se zastavil čas a jeho dětská duše cítila smutek, který neodkázal popsat a definovat, až se jeho pohled zastavil a setkal s pohledem jeho andělské paní učitelky. Koukali na sebe najednou tak vážně. On přestal být žákem a ona zase autoritou. Ten její pohled plný smutku a strachu. Tím pohledem urputně volala o pomoc a on se jí díval bez mrknutí oka dál do očí, nesklopil zrak a cítil tu beznaděj a to volání a začalo se mu dělat nevolno, když se mu zrychloval tlukot jeho malého srdce a on raději pohlédl na zem a v tom se všechno ztratilo a odešlo. Zvuk burácejícího davu dětí opět doputoval k jeho uším, doplněn zvuky tekoucí vody z vodovodu, práskajících dveří, ozvěn ze záchodků a dospěláckého smíchu učitelek s našpulenými rty, které dohromady vytvářely tu každodenní symfonii jeho malého života. Pohlédl zpět na andělskou paní učitelku a na sekundu se jejich pohledy opět setkaly, aby pootočila svou vlídnou a jemnou tvář a propukla v obecně radostný smích. 

   Jeho mateřská školka byla do půl hodiny od jeho domu a on si pamatoval, jakou radost vždycky měl, když spatřil ve dveřích jeho mámu, která ho z ní pravidelně vyzvedávala. Ten pocit nabité jistoty a její úsměv v jejich velkých očích, které sa něj smály v absolutní upřímnosti. Toho dne ale byla nečekaně na slovo skoupá. Měl obavy, jestli se zase něco nestalo mezí ní a tátou. Nebo snad něco provedl on? Půl cesty šli spolu mlčky ulicí. Byl nervózní. Nevěděl, co si má počít a proto taky nemluvil, loudal se, zastavoval se u každého obrubníku, aby pozoroval, jak se v jeho prasklinách daří plevelu, který přes všechny nepřízně osudu prorazil betonovou džungli maloměsta. Začalo se pomalu stmívat. Ve vzduchu voněla čerstvá hlína a za jiných okolností by se jednalo o jeden z prvních nádherných jarních dnů. Věděl, co se děje. Všichni se změnili, když se to stalo a on se najednou zastavil a nebyl schopný jít dál. Koukal dolů na betonový chodník, na své ošoupané malé botičky a nevěděl, že udělal tak mnoho. Rozplakal se. Všichni se na něj zlobili včetně té nejdůležitější osoby v jeho životě. Máma se na něj otočila: “Martine, pojď už! Musím ještě nakoupit.” Věděl, že se na něj zlobí. Od první hlásky to poznal v jejím hlase. A nikdy mu neříkala Martine, pokud se na něj vážně nezlobila. “Martine, to se nedělá. Víš, jak mi bylo? Nemůžeš nikomu ubližovat. Tomu chlapečkovi se mohlo něco stát.” Stál co by na metr od své mámy a hleděl na ni upřeným pohledem vzhůru. Nedokázal v sobě diferencovat všechny ty pocity, kterému se mu proháněly tělem, hlavou, myslí i srdcem. Chtěl všechno vysvětlit. Kdyby mu alespoň někdo uvěřil. Ale od jisté chvíle překročil hranici a jakoby na okolnostech předcházejících vůbec nezáleželo. Co může a co smí? A co vlastně nesmí? A co je potom to dobro a co zlo? Je on taky někdy dobrý a někdy taky zlý? A když je zlý, tak jen na chvíli? A činí tyto chvíle ty rozhodující okamžiky pro úplné zlo? Protože v tom úplném zle jste pak polapen a zaslepen temnotou. Temnotu netvoří černý závoj, nýbrž závoj průhledný a jemný. Tak jemný, že jeho tíhu vůbec necítíte. A až přestanete cítit jeho tíhu, už nevíte, že jste ztratil schopnost viděti krásu a míříte cestou k záhubě. Pro malé děti jako byl on to bylo peklo. A proto se bál všech těch pocitů a chtěl toho tolik vysvětlit a nechtěl být špatný a zlý a v hlavě toho bylo tolik, že mu celá duněla, pálila, a on s ní nebyl s to provést i ten nejtitěrnější pohyb a stál před svou mámou a všechna ta energie se mu najednou nalila do břicha a on se celý roztřásl a rozplakal. 

   Toho dne dřive 

[michalgavlas]

ÚVAHA TŘI STA DVACÁTÁ – PROSTE, HLEDEJTE, TLUČTE

„Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá, a tomu kdo tluče, bude otevřeno.“ Tak se praví v Matoušovi 7.7 a 8.

Jak pravdivé je toto tvrzení v našem pozemském životě? Většina z nás ví, že tomu tak není. Kdo prosí, většinou nic nedostane, kdo hledá, nic nenalezne a tlukoucímu není otevřeno. Lidé nejsou až tak dobří, jak by měli být dle zpráv apoštolů. Jejich ochota pomáhat druhým je tím menší, čím oni se mají lépe. Peníze a majetek lidi spíše rozděluje, než spojuje. Bohatý se nedovede vžít do pozice chudého, i když jím třeba taky kdysi byl.

Prosit, hledat a tlouct většinou k ničemu není jak dnes, tak i v dobách minulých. Lidé vědí, že co sami nezískají mazaností, silou nebo podvodem nebudou mít. Je pravda, že jsou ještě lidé, kteří dají peníze na různé charity a následky živelných katastrof, ale je otázkou, zda tyto dary neplní účel novodobých odpustků za hříchy, které spáchali.

Určitě však existují i lidé, kteří pomáhají ostatním z čisté lidské dobroty, která jim byla vrozena. Matoušův text na exoterní úrovni apeluje na vzájemnou pomoc a slušnost mezi lidmi tak, jak následně zaznamenává Ježíšova slova: „Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám“. Současně na esoterní úrovni má jiný význam. Jsou to rady, jak proniknout do tajemného světa Božího království.

Základními předpoklady pro pochopení tohoto magického světa jsou, zbavení se své pýchy, svého ega a být dostatečně trpělivý a neúnavný ve svém konání. Prosit znamená pochopit svoji malost a omezenost. Následně je třeba se zbavit falešné pýchy na to co, nebo kým jsem. Potom nám bude dáno, či umožněno bez zaujatosti a předsudků přebírat Boží moudrost. Hledat, znamená neustále pročítat biblické texty a po celý život nacházet různá podobenství, pro životní situace, ve kterých se nacházíme. Není to hledání pouze v textech, ale i v životě okolo nás. Znamená to vnímat a chápat Boží znamení, která můžeme rozeznat pouze díky pokoře a duševní otevřenosti. Tímto celoživotním procesem se můžeme v závěru dostat před dveře Božího království a dovolit si na ně zaklepat s čistým svědomím, že jsem udělal vše, co je v mých lidských silách, abych se zbavit své a vůle a podřídil se vůli Boží.

Otevření dveří se dá chápat na více úrovních. Na té exoterní to je víceméně ukončení fyzického života a odevzdání své duše do rukou Božích. Na esoterní se jedná o přechod ze světa neznalosti do světa poznání, o probuzení ze spánku, nebo vzkříšení ze „smrti“ pozemského života.

Dočkat se otevření dveří světa poznání a ne pouhých znalostí, vyžaduje neustále si udržovat aktivní a silnou víru. Jedině s pomocí víry se nám může podařit projít touto životní cestou, na jejímž konci nemusíme hlasitě tlouct, ale bude stačit slušně zaklepat a dveře, za kterými se skrývá světlo, se tiše a pomalu otevřou.

Zní to krásně, ale kolik lidí má skutečně tu neoblomnou víru a přesvědčení, tak aby se dostali za ty vytoužené dveře, které skrývají tajemství našeho života. Mnoho skutečně věřících lidí na tuto cestu nastoupí, ale díky své malé vytrvalosti a malověrnosti ji dokončí pouze několik vyvolených.

Tak to asi má být, protože poznání mohou dosáhnout pouze velice vytříbení a výjimeční lidé, u kterých je záruka, že tohoto poznání nezneužijí pro své osobní cíle. Pouze ti, kteří se zbaví své vůle a oddají se vůli Boží, budou obohaceni poznáním. Jedná se však o poznání, které se nedá předávat, jako každá životní zkušenost. Takový člověk nemůže předávat své poznání slovy, pouze svým příkladem a jednáním bez dalšího vysvětlování. Poznání z něho, s nadsázkou, vyzařuje a kladně a léčivě působí na své okolí.

Poselství obsažené v radě prosit, hledat a tlouct pro většinu potřebných lidí, bude vždy znamenat hledat, tlouct a prosit o chléb u dveří a doufat, že je otevřou lidé, kteří jsou dobří a budou se chovat tak, jako i oni by chtěli, aby ostatní se chovali k nim. Pouze pár neochvějně věřících a pevných lidí se postaví před otvírající se dveře Božího království a dostane chléb poznání.