#SUPER ZÁBAVA.

[prospercz]

Den 11

Už je to jedenáct dní, co se dobrovolně trápím s batohem na zádech, v nesnesitelném horku v horách. Přesto, ač se zeptám kohokoli, nikdo si nedokáže představit, že by teď dělal něco jiného radši než tohle. Nikdo. Ani já ne. Američani tomu říkají Type two fun. To je aktivita, která vám v danou chvíli nepřipadá zas tak super, ale s postupem času na to vzpomínáte jako na nejlepší dny. Přesně takové to je. Bolí to, ale večer když člověk sedí ve stanu a přemítá, co vlastně dneska ušel, tak mu dojde, že to vlastně byla zábava. A že to chce zažít zase.

Rozmohl se nám tu takový nešvar. Všechny začínají bolet kotníky. Včetně mě. Je to tím, že trail je většinu času na jednu stranu nahnutý, takže kotník se dostává do nepřirozené polohy. Když se tohle znásobí celodenním šlapáním, tak z toho jsou trable. Mě zlobí ten pravý. Každý se to snaží protahovat, masírovat, atd. Ale moc to nepomáhá. Prostě zatni zuby a šlapej.

Byli jsme na snídani v Paradise Valley Cafe, bistru kousek od našeho treku. Mají dobré jídlo a každý si sem poslal cepín a nesmeky, které teď na dalším úseku už můžou být potřeba. Nejspíš nebudou, protože bylo poslední týden fakt teplo, ale nikdy nevíš 🤷‍♂️ Nicméně se zase shledáváme s mými nesmeky, které jsem první týden tak proklínal...

Je neuvěřitelné, co dokáže jedno dobré jídlo udělat s myslí hikera. Od včerejšího večera nikdo o ničem jiném nemluví. Jen co si dají, kolik a čím to zapijí. Dneska se jim to splnilo. Mně jídlo z města ani moc neschází. Zatím jsem spokojen s tím, co mám s sebou na treku. Takže tuhle bláznivost s nimi nesdílím. Ale ono to přijde taky. Zas ale neříkám, že si taky nedám něco dobrého.

Z PVC jsme chytli stopem místního Indiana, který byl pořádně veselý chlapík. Až mě mrzelo, že jsme s ním jeli jen asi 2 míle. Rád bych s ním pokecal víc. Na cestu nám dal ještě domácí cookies od manželky. Je to frajer!

Dneska je to zase jiné. Stoupáme vzhůru a příroda se mění. Rostou tu borovice, je víc stínu. A krásně voni! Mají šišky větší než moje ruka a celé jsou pokryté ostny. Tohle jestli někomu spadne na hlavu, tak jde rovnou na šití. Je to bájo. Ani mi nevadí, že mi z toho horka každý den teče krev z nosu. Nejsem jediný, je to běžné. Prostě to přijmeš a jdeš dál.

Ušel jsem asi 15 mil, 6 ráno a 9 odpoledne, horko není tak hrozné a fouká i větřík. Zítra nás čeká velký den, půjdeme poprvé přes sníh a přes úsek, který dost lidí zatím obchází. My to ale půjdeme zkusit. Bylo teď dost hezky, tak sníh už nebude tak hluboký. No uvidíme, otočit se můžeme vždycky.

[intergalactic-garbage]

jsem zpět na svém býčím hovnu

tu jsou další kontent:

žijí spolu ve studentském bytě, a bobík s myšpulínem pořád vtipkují o tom, jak je to strategickou výhodou, protože ceny nájmů jsou šílený

fifinka je, in typical tgirl fashion, gamer girl <33

pro ty z vás, kteří se ptali na to, jaký druh pokémona matfyzáka je myšpulín (nikdo): je matematik. "ale máří, to jde proti kanónu toho, že si myšpulín hraje s chemickým nádobíčkem ve svojí domácí pracovně" potkali jste někdy matfyzáka??? nikdy se nezajímají jenom o svůj obor, vždycky potřebujou šmatat do nějakejch věcí jako vlaky nebo hudební teorie nebo biologie nebo

ano, ano, bobík je gym bro 👊😔 pije si svoje protein shaky a má kartičku do formfactory. je mi to líto.

pinďa je BIOLOG byli jste někdy na přífuku (PřF UK)??? tam jsou všichni barevnovlasoví mají rody ffs

nevím jak moc to je vidět v těch originálních picrews, ale všichni (mimo myšpulína) mají různé škrábance. protože j

"a mařko, mají všichni jiná lidská jména?" proč ne normálně se jim řiká stejně kmo jsou transky všichni, mam kamarády co jsou různejch rodů kterejm se řiká od "lego", přes "leden" až do "KFC", a co je jméno než to, jak nám okolí říká ("bobík" vzniklo ironicky, pokud by vás to zajímalo)

pro ty z vás, kteří by byli vyvedeni z míry tím, že se myšpulín oblíká actually dobře (nikdo): to je pouze lest. on za to nemůže. dlouho se oblíkal jako průměrný matfyzák (mikiny co vlastní z doby co mu bylo 15, trička s matfyzím logem 😫, turistický kalhoty,..), ale když začal doktorát, tak potřeboval grantový peníze a pinďa s fifinkou využili příležitosti, a vytáhli ho nakupovat. buď teplookován, bro

bobík má, i přes pinďovo naprosté nepochopení, schopnost zcela vypnout myšlenky. v gymu si jednoduše vyndá naslouchátka a má 50min v hlavě prázdno. což je možná šťastné pro občasné borce, co se na něj a jeho široké boky dívají divně (kdyby si jich všímal, nejspíš by jim actually rozbil hubu 😋)

pinďa je, dle očekávání, největší párty člověk z nich čtyř. chlapec to skutečně umí. rozjet v gej klubu do čtyř do rána. nikdo z nich na to moc jinak není, nebo alespoň rozhodně ne tak moc; myšpulín je na to moc auťák a navíc nepije, fifinka radši zůstane doma a bude špílovat, a bobík se radši drží svého lepšího úsudku a chce jít brzo spát, aby se ráno mohl jít proběhnout (pravda ale je, že se pinďou rád nechá přemluvit)

jejich byt je v baráku s podezřele špatnou infrastrukturou, ale nájem je levnej, takže to neřeší. stěna v kuchyni je nasáklá vodou, co protejká z koupelny bytu nad nima, ale zatim se kvůli tomu nic nestalo, takže asi v pohodě

fifinka fakt strašně ráda peče, je to její oblíbená zábava když zrovna negamesí, ráda si hledá recepty a ještě radši když jsou fantasy/videogame-themed

myšpulín sice má svoji "laboratoř"/pracovnu, to ale nevypovídá nic o tom, kde všude se nachází jeho věci (všude jinde, než tam). "fifi nevíš kde mám svůj křížový šroubovák? ten velký" "jo, vím." *nakoukne do kuchyně* "a.. kde?" "nechal sis ho na stole" "super, díky- na stole není?" "není, řekla jsem bobíkovi, ať ho někam uklidí" "bobíkovi??? ale to už ho nikdy nenajdu!!!!"

pinďa vlastní spoustu barevných brýlí, právě ze dvou důvodů. 1) je citlivý na světlo a občas tím je overstimulated a 2) vypadá v nich cunty as fuck

během psaní tohohto textu jsem si uvědomil že jsem příliš aroace na to abych věděl, jak fungují monog vztahy, natožpak polykuly. prosím pomozte mi

brb dělám čtyřlístkové picrew (ano jsou cursed)

[myvalzpival]

okej, tak já to teda řeknu:

tvoje ramena tu nejsou od toho, aby nesla tíhu úplně všech světovejtch průserů každou vteřinu tvýho nesnesitelnýho bytí.

za humnama válka. za rohem obrovská energeticko-ekonomická krize. za oknem debilní politická situace. na chodbě rodinný obtíže. ve skříni osobní průsery. a do toho se tě snaží každej den přesvědčit Amerika, že musíš řešit i její sračky.

jdi na procházku. užívej si, že je všude zase hromada pylu a do pusy ti vlítla moucha. jdi vyvenčit psa. kup si tu mikinu, kterou už dlouho chceš, i když není z udržitelný módy a tu značku vlastní totální kikot. přečti si tu knížku, na kterou se už rok těšíš, i když je to brak, jdi do kina na marvelovskej film, i když je to předpotopní zábava. měj na sobě dva dny stejný ponožky. vyhoď ten kelímek do smíšenýho odpadu, protože taška na plast je plná a ty dneska nemáš mentální kapacitu ji vynýst.

podivej, nemůžeš furt řešit všechno. ať se budeš snažit jak chceš, nikdy nebudeš stoprocentně neproblematické stvoření. tak se na to aspoň na pár hodin týdně vyser, dělej to, co tě baví a co ti přináší štěstí. je super mít přehled, je skvělý žít podle svého nejlepšího mínění, ale všechno má svý meze a, slovy čtyřlístku, když proud nejde, tak to nejde. a s některejma věcma prostě fakt nic neuděláš, i když o nich budeš každejten hodiny číst na novinkách.

soustřeď se na sebe. a nenech se nikým vmluvit do toho, že tvoje ramena jsou tu od toho, aby nesla tíhu každýho průseru na světě.

[hernameisally]

Léto 2020: Zavirovat kulturu. Na hlavu nasadit kondom. Najít viníka. A otrávit sociální sítě.

Nadechnout se

Je název knihy od Orwella. A taky přesně to, co teď ve smyslu tý knihy nikdo z nás udělat nemůže. 

Tohle léto ve mě vzbudilo tyhle dvě otázky.

Proč jsme ochotní platit vydřiduchům i za ten nejnuznější servis, ale za kulturu ne?

Na základě čeho ještě důvěřujete naší státní správě a "hygieně” na úkor lidí, vedle kterých žijete?

Nakonec to ale bude mnohem víc otázek, který tu zazní.

Není tajemstvím, že jsme s Míšou Jiráčkovou v rámci objevování vyhlášené pohostinnosti naší vlasti skončily letos na pár dní v campu, jehož životní podmínky nešlo snad ani brát vážně. Chatka prolezlá pavučinama, která ruku uklízečky neviděla, co je rok dlouhej. Válendy, jejichž povrch smrděl tak (včetně děravého povlečení, které jsme dostaly na recepci), že otevřít jejich útroby a vytáhnout z nich lůžkoviny, jsme se ani neodvážily. 

Proražený stěny a nábytek, jehož kusy na nás vypadávaly, už v nás vyvolaly jen čirý smích. Celou chatkou se to hemžilo okřídlenými broučky a při manipulaci se zažloutlou záclonkou u okna na nás padaly krom pavučin i spadance z okolních stromů. Společná toaleta a sprcha se nacházely desítky schodů nahoru do strmého kopce, takže stačí jen hádat, kde většina lidí v noci vykonávala svou nejnutnější potřebu - mezi chatky, v areálu, kde stejně nikdo ani neuklízel odpadky.

Camp Skalice se nachází nedaleko Prahy, jako jeden z mála je dokonce zalistován na Booking.com. Nejednalo se o žádnou černotu nebo anomálii. A měli plno.

Pochopila bych, kdyby se tahle divoká jízda stala jakousi alternativou pro sociálně slabší rodiny. 

Noc pro jednu osobu v takové chatce ale stála pro jednotlivce 500 korun. Připočtěte poplatky za děti, psy, auto, za dřevo na gril, za cokoli, co vás jen napadne, aby cena mohla šplhat řádově o stovky za noc výš. 

Pošmáknout jste si mohli v areálu na kousku z “bohaté” nabídky smažených jídel a specialit typu boloňéze za 132,- a zapít to Turek kafíčkem za 35,-. 

Avizovaná pláž na místě znamenal ve skutečnosti asi metr bahínka u mola s loděmi. Zábava pro děti? Torza klouzaček, která pamatují studenou válku.

Proč do uprchlického tábora v Řecku, když stejnou exotiku zažiju i v Česku. Můžeme jen dodat v duchu miliónový reklamní kampaně na dovolenkování v tuzemsku. Té, kterou jsme si zaplatili z veřejných peněz v době, kdy naše vláda měla místo propagace turismu ládovat peníze do boje s koronakrizí.

Já teda spala za svůj život na různejch místech, i na ulici. Naštěstí zadarmo. Jaký jsou ale obvyklý náklady jednotlivce, který v takovém průměrném českém campu stráví den? Ubytování, 3x jídlo, několikrát pivo? Není problém vyšplhat se k částce víc než 1 000/den/osoba. To je docela dost, ne? Kdo na to má? Kdo za tohle dobrovolně každoročně platí? 7, 10, 12 000 Kč/osoba za týdenní dovču na takovym místě? Ti samí lidi, kteří tvrdí, že nemůžou jezdit na festivaly typu Rock for People nebo Colours of Ostrava, protože vstupenka je moc drahá? Na Rock for People koupíte vstupenku na tři dny v předprodeji do dvou tisíc, na Colours za 2 500,-. 

Na zahraniční Sziget jsem si kupovala lístek na sedm dní festivalu v přepočtu cca za 7 000 Kč. Ubytování: můj stan, čisté a moderní toalety a sprchy pár metrů od stanu. A jen tak mimochodem k tomu krom pláže a sportovního vyžití megalomanský program nabušený největšími hvězdami současné pop music, rocku, alternativy i fyzického divadla. Foo Fighters, Muse, Ed Sheeran, Rihanna. All included. Nabízim. Jen jako bonus samozřejmě. Vim, že většina našinců si vystačí s diskočkou protáčející Kapitána Dema a nablitem pod molem. Kulturu k životu nepotřebujou. Ale naše kultura neni dlouhodobě podfinancovaná a závislá na sponzoringu jen kvůli těmhle ignorantům. Kultura je pro našince prostě tak nějak moc drahá. A je jedno, jestli se jedná o lidi, co si koupí tenisky za 5 000,- a jezdí meďanem nebo o “chudé studenty”. Jít za kulturou je pro nás, pro Čechy, pořád něco, co se musí nějak “ojebat”. Žiju s člověkem, co se pohybuje v hudební produkci, a já sama o kultuře publikuju x let. Taky se, vy z branže, tetelíte, kolik se vždycky vyrojí “kamarádů”, kteří by potřebovali sehnat lístek na tu nebo tu akci, na který se podílíte? A co vy, holky, co jste pro kulturu nikdy rukama ani nehrábly, ale považujete svůj umoučněnej stárnoucí nosánek za ozdobu každý backstage. Jedete na festival? Chcete na koncert? Tak to honem musíte napsat někomu z produkce, ať vás “napíše na guest”. Sice na místě následně prochlastáte tvrdýho moku z kabelky víc, než stál lístek, a prošoupete si ony značkový tenisky, ale srdíčko je v teple, protože jste zadarmiko ve VIPku. Jste důležitý, máte známosti a nebudete přece za koncerty platit jak nějakej plebs. Nějak si řikam, jestli tahle naše nátura napříč společností, neni pro naši kulturu mnohem větší problém, než třeba takovej ministr Zaorálek. (Ten ministr, na kterého mají potřebu naši zvukaři křičet na náměstí, ať - cituji: “Jde do prdele”. Doteď je mi stydno, že jsem se toho sofistikovanýho a kulturního setkání na Staromáku “Za živou hudbu” účastnila, btw. Kultura odskákala krizi, tak jdem vyřvat ministra. Super nápad.)

Kdo trpí nejvíc? Vždycky já.

“Lidí od hudby” mám logicky kolem sebe hodně. A nejde přehlídnout, že představitelé naší hudební branže se už od jara předhánějí v tom, kdo vyšle do světa ublíženější příspěvek o tom, že jsou to právě oni, kdo doplatili na tuhle krizi nejhůř. Najít viníka je prostě třeba. Ošklivě s nima údajně vyjebává ministr kultury, sportovci a dokonce už i nějaká uměle vykonstruovaná divadelní lobby.

Je smutný, že namísto toho, abychom se v době krize jako “lidi od kultury” semkli, tak se čas tráví kopáním do lidí, kteří tuhle krizi neodskákali o nic míň. Sportovci, kterým odložili olympiádu? Mladý herci, kteří regulérně nemají leckdy ani na nájem, protože od jara až doteď nehráli? Novináři, který se potýkaj s další mediální krizí? A co třeba rovnou piloti? Vážně tihle lidi můžou za vaše zpackaný životy odproštěný od hudebních mejdanů? Posloucháte vůbec příběhy ostatních lidí, nebo se jen donekonečna ukájíte v tom, jak se zrovna vám nedaří?

Ale nejsou to samozřejmě jen dělníci hudby, kdo kope kolem sebe. Hledat viníka za covidovou krizi je teď na sociálních sítích ohromnou módou a továrnou na lajky.

A pro nepřátele se nechodí daleko. Nadávání na vládu bylo módní v první vlně, dnes se na to jde jinak. Jste levičák? Tak za druhou covidovou vlnu může buržoazie, která nám to sem přitáhla v létě od moře. Jste zapšklá bába? Tak to za všechno můžou ty študáci, co kalili v létě na Mácháči. A jste mladý pražský intelektuál? Tak to musíte pro uznání šít do tzv. antirouškařů.

Trend hovoří jasně - kdo nemá roušku je sociopat a narcis a zabíjí svými výpary v tramvaji vaši devadesátiletou babičku.

Fascinuje mě ta míra empatie našich intelektuálů, kteří na první pohled poznají, že kdo si sundá roušku, aby se nadechl, nemá např. respirační potíže. Ne, je to automaticky kokot.

Přirovnávání samospásných roušek k ponožkám na nohách a kondomu, kterej si přece taky bez remcání vemete, to už jsou pak pro mě přímo fascinující konstrukce, který nechápu, jak může vytvořit někdo, kdo má IQ přes 80. Pokud teda nedýchá penisem nebo nohama.

Já samozřejmě roušku nosim, podotýkám. Abych uklidnila ty, co si mě zrovna zařadili mezi nebezpečnou osobu na úrovni teroristy s kalachem, a už roztřesenym prstem šátraj po tlačítku "vyhodit z přátel", zatimco druhym vytáčej hygienu, jejíž číslo maj v mobilu uložený jako “Aaa spása 1”.

Roušku nosim předevšim proto, že nemam potřebu se potýkat ani s policií ani s výše zmíněnou ponožkovou “inteligencí”.

Ano, i v první vlně se u nás v domě našli lidi, kteří vtipkovali o tom, jak by lidi bez roušek - včetně dětí - mlátili kovovou tyčí. Ha ha ha. I v první vlně důchodci pokřikovali na mámy najíždějící s kočárem do tramvaje, že si nasazujou hadr na obličej málo rychle. Ano, i na jaře se policajtům bonzovali lidi, co si u kafe nebo v domovní chodbě sundali roušku.

Jak málo lidem stačí, aby se k sobě začali chovat jako svině. Dneska už je to plně v mezích tzv. odpovědnýho chování, kterym je navíc třeba se řádně pochlubit a blejsknout.

Já, která nedávno jela večer ve větraný tramvaji, kde seděli všehovšudy tři lidi, jsem si - přiznám se - v tu chvíli roušku stáhla na bradu a konečně se nadechla. A hle - dle hojně sdílených edukativních obrázků na Facebooku to ze mě dělá sociopata, potažmo rovnou popírače vědy?

Ať mi kdokoli, kdo má potřebu takhle lidi kolem sebe nálepkovat, poradí, jak jemu by se dýchalo přes roušku za dva, s tří kilovým tvorem v břiše. A jak by se mu třeba s takovou rouškou přes nos a ústa dýchalo během spontánního porodu, jako k tomu u nás byly donuceny rodičky v první vlně šíření nákazy. Já si třeba umim představit, že rodim v ponožkách, ale s tou rouškou, ať mi prosim třicetiletý pražský odborník z marketingu poradí, jak na to. Jak ono to srovnání s ponožkama funguje v praxi. Třeba zná nějaký dýchací techniky, vyvinutý pro ponožkáře a aplikovatelný i na fanatický rouškaře, který mi unikly. Já zatim budu dál hrát roli příležitostného sociopata, co se prostě občas potřebuje zhluboka nadechnout, zatímco prochází v devátym měsící těhotenství s dvouletym dítětem celym vagonem tramvaje, aby někoho poprosil, zda ho pustí alespoň sednout. Ono je totiž krásný ze sebe na Facebooku statusama o blbcích bez roušek dělat příkladnýho kazatele o empatii a péči o druhé, zatimco v praxi skrz samý zírání do mobilu ty samý lidi neuměj ani uvolnit místo někomu, kdo to třeba v tu chvíli fakt potřebuje.

No a teď se vraťme obloukem zpět do našeho legendárního campu Skalice a tamním hygienickým podmínkám. Výše popsané se tam dělo tohle léto. Za plnýho vědomí úředníků jedné z poboček naší “hygieny”. V době pandemie. Docela by mě zajímalo, jak vypadala třeba kuchyň v tomhle zařízení, to musela být přímo vyvoněná, vydezinfikovaná svatyně prostoupená vánkem zářivý čistoty. A rozhodně by nebyla jediná, stačí se podivat na jakejkoli díl Polreicha, co všechno v našich restauracích s posvěcením místní hygieny už roky prochází.

Když jsme si chtěly zkontrolovat aktuální stav sinic na Slapech, na stránkách hygieny jsme letos našly dva týdny staré informace. Mezitím vyšla v novinách zpráva, že se v jednom rybníku objevil nový druh škůdce, který donutil tamní hygienu rybník zavřít. “Na zakalenou vodu upozornili hygieniky sami lidé,” uváděl článek. Kdo jinej taky. Roušky jste si taky ušili sami, tak jste snad nečekali, že tu někdo pro vás kontroluje zdravotní ne/závadnost vody.

Už v první, jarní, vlně nákazy se mezi mými známými (a následně médii) násobily příběhy, kdy se hygiena lidem s příznaky neozývala v řádu dnů až týdnů.

Trasovat se hygienici nenaučili ani za půl roku, přestože měli k ruce několik IT špiček, které jim nabízely pomoc. Hygienici, zaskočení tím, že po nich někdo chce, aby vykonávali nějakou práci mimo svoje úřednický tabulky, tak raději letos na podzim rovnou vyhlásili osobní bankrot.

“Nestíháme, trasujte se sami.” Ok.

No tak, hlavně že jim na rozdíl od zbytku populace nikdo nesáhne na příjmy. Že nikdo za tu neschopnost a nečinnost neponese odpovědnost. Občané maj stejně mezitim totiž plný ruce práce s tim, aby se pomlátili mezi sebou.

Opravdu jsme od ale od odborníků z Hygienické stanice hlavního města Prahy, kteří mi byli schopní na redakční e-mail na jaře smrtelně vážně odpověďět, že povinnost nosit roušky platí i pro novorozence, čekali něco jinýho? Aktivní přístup třeba, přemejšlet? Ještě před půl rokem jsme měli fáčovat ústa třeba i měsíčnímu miminu, aby někoho nepoprskalo, a pak mě ta samá hygiena chrání takovym způsobem, že mě nechá se ubytovat v campu, jehož hygienický podmínky neodpovídaj ani rozvojový zemi?

Když se nakazil jeden ze šéfů Seznamu, hygiena ztratila jeho výsledky. Před pár dny se nakazil jeden pražský politik. “Hygiena mne doposud nekontaktovala, aby mne od středy oficiálně potvrdila, že jsem se nakazil COVIDem, předal ji své trasování se seznamem jmen a minimálně, abych od ní obdržel kód do eRoušky. Smysl eRoušky pro mne postrádá smysl, pro který jsem se nadchnul a eRoušku v mobilu si nainstaloval,” píše v pátek.

O tom, jak reálně funguje eRouška, si doporučuju víc přečíst na iRozhlase například. Aplikaci má staženo bezmála půl milionu lidí. Denně se dočítáme o tisícovkách nově nakažených. Co na to eRouška? “Ověřovací kód pro aktivaci aplikace eRouška, nástroje, který by měl restartovat pokulhávající chytrou karanténu, zatím přišel 167 pozitivně testovaným Čechům,” uvádí se v textu.

Kdo je tu ten nejpříkladnější? Vždycky já.

A jak na tuhle situaci, kdy se za chvíli s kitem mladého medika budeme sami i operovat, reaguje moje bublina?

Neustálým hledáním viníka mezi těmi, kteří jsou nám ať profesně nebo fyzicky nejblíž. “Debilové bez roušek”. “Divadelníci”. “Děti”. Neustálou potřebou upozorňovat, že JÁ jsem ten ODPOVĚDNÝ občan. Já rouškuju, já si nainstaloval app. A kdo ne, “je debil”.

To, že nosíte (nosíme) roušku a nainstalovali jste si (ano i já ) appku z vás nedělá chytřejší nebo lepší lidi. A už vůbec z vás nedělá lepší lidi neustálý hledání “těch druhých” mezi námi, zatímco slepě a někdy až fanaticky dodržujete plošná opatření, která tu dávno nemusela být, kdyby například povolanci z hygieny dělali od jara svou práci. Fakt stojí za to rozdělovat už takhle rozdělenou společnost ještě víc? Kvůli potřebě světu ukázat, že vy to s tou rouškou na obličeji myslíte fakt extra vážně? Proč nestačí si ji prostě oblíknout, proč je nově potřeba o tom vystříknout post na Facebook? 

A otázka za milion. Když jsou ty roušky tak samospásný a zachrání celou Čechii před zkázou, tak proč jste je nenosili dobrovolně i přes léto, ale čekali jste, až vám je zase někdo nařídí?  Jestli jsem někoho potkala v létě v roušce, byla to stará paní v zájmu vlastní ochrany - naprosto v pořádku. Podle mý sociální bubliny to ale vypadá, že jste se dychtivě v rouškách celý léto koupali, zpívali, fotili si profilovky, souložili (dyť rouška is new šprcka, žejo) a dodnes chodíte orouškovaný s nadšením i domácí trasu toaleta-postel. Ne, vy se netěšíte jako já, až si roušku sundáte, netěšíte se, až se vám pod ní nebude kazit pleť, vás to takhle podle všeho baví. 

Vyjádřit nahlas negativa a nepohodlí roušky, to už se dneska nenosí. Nedejchat je ok, kdo chce dejchat, je debil.

"Debila" je totiž veřejně potřeba udělat z každýho, kdo má prostě jenom potřebu se nadechnout bez látky na obličeji. A dělají to ti samí lidi, který zároveň nechává úplně v klidu, že je celý náš trasovací systém na covid v úplný prdeli například.

Antirouškaře upřímně neřeším, ať si dělaj, co chtěj. Stejně je na ulici nepotkávám, a jejich boje proti spikleneckým teoriím na základě fake news jsou mi upřímně fakt jedno. Neřešim ani, co si o covidu myslí celebrity. A neměli byste ani vy. Má cenu sledovat, co o covidu říkají lékařský kapacity? Ano. Ale jestli je potřeba každej rozhovor sdílet na svůj kanál s tím, že jeden den je debil Šmucler, druhej den je debil Flégr… Hele sorry, prostě si z těch rozhovorů něco vemte, ale nedělejte ze sebe větší odborníky na covid, než jsou tázaní, prosím, jo?

Kdo je nejpoučenější? Vždycky já.

A jak je to vůbec s know how o covidu v zemi, kde se ani neobtěžujeme pitvat zemřelé s covidem, abychom o tom viru zjistili víc?  Z jakejch informací vlastně čerpáte, že se cejtíte oprávněný soudit neustále lidi kolem sebe, protože jedině vy víte, jak je to s tim covidem správně? Z hejtů, co sdíleli vaši kámoši na Facebooku, nebo máte přístupu k nějakým datům, o kterých my, plebs, co čerpá z médií a od epidemiologů, nevíme?

Jediný způsob, jak nás tu příslušné orgány už půl roku chrání jsou plošný zákazy a destrukce naší ekonomiky, ale vy se stejně potřebujete nejvíc vymezit proti pipině, co na Staromáku rapuje něco z ranku antirouškařství a Frantovi, kterej jede v metru bez roušky. Těmahle lidma se cítíte ohrožení? 

Já se fakt nebojim Franty. Ať se de Franta bodnout. Ale bojim se života v zemi, kde se nemůžu spolehnout na to, že tu kdokoli ze státního aparátu bude dělat svojí práci. Ani ohledně olezlýho campu Skalice, odkud se divim, že už dávno do světa nevylezl ještěr s devíti smrtonosnejma virama, ani v případě právě probíhající pandemie.

Bojim se života v zemi, kde kolem sebe vidím na sítích nejvíc ze všeho přehlídku nabubřelejch eg. Ať už kopajících kolem sebe, ublížených nastalou situací. Nebo vymezujících se proti “debilům bez roušek” v rámci image slušného člověka. Ale taky v rámci proma právě probíhajících vládních nařízení. A že dělat PRko nařízením vlády, která za půl roku viru v Evropě nezvládla nic jinýho než jen oklešťovat naší existenci od všeho, co má nějakej smysl a činí život životem, to chce zvláštní smysl pro ironii.

Jo, uměj nám zakázat skleničku vína v baru, živou hudbu a divadlo. Otcům znemožnili zažít první momenty života jejich dětí. Uměj nám přikázat zakrývání nosu a úst a vnést do našich životů chaos a nejistotu, která většinu z nás drtí mnohem víc, než virus sám.

But not in my name.

Není tu nikdo, komu by tahle pandemie negativně nezasáhla do života. Ať už jste umělec, produkční, hospodskej, cestovatel nebo třeba jenom člověk potřebující jakoukoli lékařskou péči. 

A co je nejhorší?

Všichni žijeme v zemi, kde se o sebe musíme postarat tak nějak sami. Aniž bychom věděli, kdy se zase budeme moci nadechnout. Tak kéž bychom se aspoň uměli vysrat na to věčný kopání do sebe navzájem.

[achildofrage]

Agma [Private]

Takže Hunchul má očividně problém s mým psem a to mu nic neudělal. Tohle mě rozčiluje. Agma mu nic neudělal, nemá důvod na něj být zlý. Upřímně to zvíře je inteligentnější než on, měl by se učit… to mu samozřejmě říct ale nemohu. Pořád je to i můj byt, proto tu ten pes se mnou bude. Nic po něm nechci. Sám je teď divnej poslední dobou. Taky se změnil…

Mám za sebou super víkend v Busanu. Začínám přicházet na to, že mi nevadí jen hloupý lidé, ale všichni lidé, tedy až na jednoho. Měl jsem se tam skvěle. A nebyl jsem sám. Ne, byl jsem tam s někým. A kdyby se škola dozvěděla s kým byl bych asi totálně potopen… ale záleží mi na tom? Vážně mi záleží na tom, aby lidi kolem věděli s kým se scházím, nebo spíš jen nechci ohrozit toho druhého? Budu magor už jen z tohohle ústavu. Člověk nemůže dělat co chce. Když vám učitelé nezakazují šikanovat děcka, tak pak přijdou drsná děcka, která se zase šikanovat nenechají… a neberte mě zle, ne že bych jim nedokázal natrhnout prdel, ale není to zábava, když vám někdo neustále piští do ucha a brání se zuby nechty. Musim si najít nový terč. Novou zábavu, nebo bych mohl navštívit svou oblíbenou oběť.

Nicméně díky štědrému sponzoru mám auto i motorku, můžu jezdit kam chci. Můžu si užívat cokoliv chci a to taky dělám. Jenže peníze se sami nevydělají a moje parta začíná být nějaká malá. Je na čase trochu rozhodit sítě. Neustále slyším, ze všech stran jak jsem vyměkl. Možná, že ano. možná že je na čase zpomalit.

Strávil jsem 6 let plný nenávisti, léků a drog agresivním ubližováním ostatním. Teď už si ty oběti alespoň vybírám. A navíc škola stratila respekt, nejen ze mě. Ale z nás všech. Před rokem se všichni mohli pochcat strachy když někdo z nás prošel kolem nich a teď? Nebojí se. Možná nás to přestává bavit.

[traveleralexis-blog-blog]

Nemaj strach a choď!

Milujem Slovensko. Milujem Prievidzu. Milujem ľudí tu a moju rodinu. Možno milujem aj komfort. Možno som len nemala odvahu. Možno ma tu stále niečo držalo.

Cestujem už odmalička. Moji rodičia ma brávali do všetkých možných miest v okolí, ale bolo to také “blízke” zahraničie. Viedeň, Praha, Budapešť, ... To je málo z toho, čo som videla. Potom možno každý rok k moru, ale nie tak gýčovo slovensky do Chorvátska, ale do môjho obľúbeného Talianska. V Chorvátsku som však tiež bola ako pravá Slovenka. Keď som už bola staršia, mamina mi vždy vravela, aby som išla do zahraničia. Chápete, zlepšiť si angličtinu, spoznať nové kultúry a tak. Veľmi ma do toho tlačila a ja som nechcela. Čím viac ponúk mi našla, tým viac som nechcela.

Až raz… Stalo sa pár vecí v mojom živote. Zrazu som bola sama a nemala som žiadne záväzky. Dokonca som sa začala cítiť, že už by bolo treba vymeniť vzduch. A tak som síce nič nehľadala, ono si ma to našlo samo. Na Facebooku nájdete všeličo. Aj také skupiny, kde vás vaši super aktívni kamoši pridajú a tam potom nájdete ponuky na rôzne stáže, dobrovoľnícke služby, atď. A mňa si našla práve tá rumunská dobrovoľnícka stáž cez AIESEC. Ukázala som to rodičom, povedala, koľko ich to bude stáť a oni boli len nadšení.

Tak som sa prihlásila. Neuveríte, ale zobrali ma! V tej chvíli som však ani netušila, ako sa mi zmení život. Moja stáž bola priamo v Bukurešti. V Rumunsku som nikdy predtým nebola. Bolo to pre mňa úplne niečo nové. Iná kultúra, mesto, úplne sama bez nikoho a len s použitím anglického jazyka. Zároveň si tam ako dobrovoľník a nie je to nejaká pekná dovolenka, ale hlavne práca a potom možno zábava. Radosť bola, že som našla skvelých priateľov, s ktorými som trávila väčšinu času po práci. Videli sme krásne miesta v Bukurešti, ale aj mimo nej, dokonca sme na víkend išli aj k moru. Tie priateľstvá vám ukážu úplne nové obzory. Oni sami sú pre vás dôkazom, že strach neexistuje. Spoznáš ľudí z Pakistanu, Turecka, Fínska, Španielska a možno aj Číny a zistíš, že to, čo vidíš v novinách alebo na sociálnych sieťach je trošku klam.

Klamstvo, ktoré sa šíri asi najviac, je to, že dehonestujeme iné kultúry a vyvyšujeme tú našu. A pýtam sa prečo? Myslíš si, že si lepší ako ten Turek, lebo ty si akože kresťan a on je moslim? Myslíš, že môžeš ľudí súdiť podľa farby pleti, náboženstva alebo národnosti? To, čo mňa učí Ježiš, je milovať každého jedného človeka. Prinášať svetlo tam, kde je tma. Terorizmus je veľká hrozba a áno všetci sa bojíme ísť do tých krajín, lebo čo ak…Lenže práve to čo ak oni využívajú. Chcú nás rozdeliť, no my sa musíme spájať. To je cesta, ktorou musíme my všetci vykročiť. Spoznávať sa a akceptovať. Možno najdôležitejšie slovo je spolupracovať.

Stáž v Bukurešti ma naučila mnoho. Zmenila pohľad na mnohé veci vo svete, ale aj doma. Zistila som, že mám veľmi veľký dar a tou je rodina. Zistila som, že chcem byť každú chvíľu sama sebou a nechcem sa hrať na niekoho iného. Chcem prinášať riešenia a nie sa len stále sťažovať. Chcem milovať ľudí a nemať prehnanené reakcie, keď sa mi niečo nepáči. Hlavne byť vďačná za to, čo mám a nemárniť čas hlúpymi vecami.

Možno dnes ešte nemáš odvahu odísť do inej krajiny a to je úplne v poriadku. Ja si myslím, že je dôležité odísť, ale hlavne sa vrátiť späť. Keď príde ten správny čas a budeš mať dostatok odvahy, tak vykroč do svojej nekomfortnej zóny a zaži niečo iné. Pomôž tam, kde je to potrebné a zároveň spoznaj viac tento svet a ľudí v ňom. Toto je cesta akou môžeme ovplyvniť svet k lepšiemu a spolu z neho spraviť lepšie miesto.

[vofce]

Týden třetí

V pondělí a úterý tak nějak přežívám skoku a dodělávám co jsem nestihla o víkendu. Zašli jsme i do posilovny a v jídelně si dali moooc dobrý steak. Rozhodně mi to tu bude chybět, i když věřím, že jsem za celý život nepřečetli tolik učebnic jako tady za 3 týdny 😅.

Středa je vždycky takovým zlomovým bodem v mém týdnu. Když přežiju tu, tak už mě čeká jen jeden předmět ve čtvrtek a pak už volno :-). A navíc nám tuhle středu zpříjemnil náš učitel na mezinárodní finance. Přinesl totiž do hodiny balík různých bankovek různých hodnot a řekl, že nám je bude rozdávat za aktivitu. Tak jsem dostala 2 ukrajinské hřivny. Tak doufám, že sbírka bude pokračovat :-D.

Ve čtvrtek se nic moc zajímavého neděle, vlastně jen škola, meeting s učitelkou marketingu a trénink a nějaká ta prokrastinace mezi tím :-D. Večer jsem pak zjistila, že se v Richmondu v sobotu koná feis. A tak jsem psala organizátorům mail, jestli mě ještě vezmou, když už jsou registrace zavřené, protože dle informací od učitelek z Baffa Academy se tu moc registrace na místě nedělají. Nicméně na odpověď jsem si musela počkat, protože v 11 večer moc lidí už asi maily nečte.

V pátek jsem se v rámci prokrastinace snažila najít, co bychom mohli dělat v Portoriku, pomalu musíme začít plánovat. No a pak jsem dostala odpoledne odpověď, že se na soutěž mužů registrovat v sobotu ráno, takže začalo klasické shánění všeho možného před feisem, patlání nohou a obvyklý shon.

V sobotu mě čekalo vstávání v 5 ráno. V 8 je totiž musela být na místě a registrovat se a od půl 9 jsem měla tancovat. A chyběla mi tu moje Míša, která nikdy nezklame v nandavání paruky, takže jsem si to musela pojistit, že stihnu i pripadne troje přečesání, až mi to nepůjde samotné. Naštěstí to nebylo potřeba, takže jsem ještě nakonec vstávala moc brzy. Na místě už o mě všichni evidentně věděli, protože když jsem začala větu, že jsem psala mail o registraci, tak už mě hned posílali k nějaké paní, že to se mnou vyřídí a vypadali, že je to vůbec nepřekvapuje. Samotná soutěž začala asi až o půl hodiny později, což bylo hodně super, protože rozehřát se a převléct se během pěti minut je docela naprd. Bohužel prostě tu halu dřív než v 8 neotvírali. Zajímavé bylo, že se šampionát začínal softy a zdůvodnění bylo jednoduché - "proč byste se jako měli dvakrát přezouvat?" 😀 Nemůžu říct, že mi to nepřijde jako dobrý nápad 😊. Nakonec jsem to i přežila a dopadla docela dobře, rozhodně nad svoje očekávání. 4. ze sedmi, takže si domů povezu malý zlatý ananas, který dostali všichni, co byly vyhlášení (jen 4 tanečníci, to bylo těsné 😂). Nicméně když jsem přijela okolo poledne domů, tak jsem padla mrtvá do postele. Asi na to už začínám být moc stará 😀. (Na to vstávání samozřejmě 😀). Večer jsme ještě zašli na basketbal a fakt asi už nesmíme... Zase Spiders prohráli 😐😅. V poločase ale jako zpestření programu naběhli má palubovku maskoti různých obchodů a organizací a hráli proti sobě. To byla docela sranda 😀.

V neděli se udělalo nádherně, přes den bylo nějakých 16-18°C, takže jsme se rozhodli jít prát velké prádlo. Celkem 5 praček (ale ve dvou byly peřiny), takže teď mám celý šatník krásně voňavý a lehce scvrklý že sušičky 😀😀😀. Večer jsme šli do posilky koukat na Super Bowl a běhat/šlapat u toho na strojích. Ale tak po dvou částech jsme zjistili, že to zas taková zábava není, tak jsme šli do sauny a doma si pak našli výsledky. I na netu jsme si pak přečetli, že to byl jeden z nejsilnějších zápasů, takže to prostě nebyla naše chyba, že nás to nebavilo 😁😁. Na další týden jsou hlášeny krásné jarní, téměř letní teploty, tak se těšíme na sluníčko a skoro opakovačku 😊.

[karnevalovemaskyakostymy]

Maska na ples

Bile masky na karneval

Bile masky na karneval Máš ráda zábavu a karnevalové oslavy? Pak určitě víš, jaké masek jsou na tyhle akce nejvíc populární. Pokud ale žádnou konkrétní maske neznáš, či si nejsi jistá, na co se přesně zaměřit, tady pro tebe máme pár tipů! Masky totiž není radno podceňovat, protože je to první, co ti hosté uvidí a často rozhodují o tom, zda se budou bavit či nikoli. Tak pojďme na to! :) Bile masky na karneval Lidé si často myslí, že karnevalová maska je jen záležitostí pro děti. Opak je ale pravdou – karnevalové mase jsou oblíbené i u dospělých. A vybrat tu správnou není vůbec snadné. Jak si tedy vybrat masku na karneval? Pomůžeme vám!

Bile masky na karneval

Masky na karneval jsou skvělá zábava.Masky se hodí pro každou příležitost a proto je není třeba omezovat jen na karneval. Výborné masky najdete například na Halloween, ale i na jiné oslavy.

Chcete jít na halloweenskou párty v krásné masce a kostýmu? Mnoho lidí chce jít na Halloween nebo večírek v krásných maskách a kostýmech. Napište, jak moc bude zábava jít na halloweenskou párty v super masce a kostýmu, kde budete lidi nepoznávat.

Bile masky na karneval

Karnevalová maska je skvělým doplněkem k jakémukoliv karnevalovému kostýmu. Masky na karneval také pomáhají při převlečení na Halloween či jiné tematické večírky. Karnevalové masky jsou vyráběny z různých materiálů, od plastu po latex, a jsou navrženy tak, aby co nejlépe seděly na tváři. Naleznete u nás masky všech možných tvarů a motivů, jako jsou například zvířecí masky, hmyzí masky nebo strašidelné masky. Vyberte si tu pravou pro sebe a ukažte svou karnevalovou duši! masky na karneval

Karnevalové masky a kostýmy se používají na různé typy akcí, jako jsou karnevaly, halloweenské párty či tematické večírky. Masky dodávají každé akci šmrnc a navíc umožňují naprosto odlišit se od ostatních návštěvníků. Maska je skvělým doplněkem ke každému karnevalovému kostýmu a v PARTYZON.cz naleznete opravdu velký výběr nejrůznějších masek pro dospělé i pro děti. Vyráběny jsou z materiálů různých barev a tvarů, tak aby co nejlépe sedęly na obličeji. Naleznete zde masky všech možných motivů – z animal masks na hmyzské masce, po strašidelné masky. Navštivte nás proto online shop PARTYZON.CZ a pusnte se do objednávek!

Koukněte na stránky https://maskanaples.blogspot.com/2022/08/maska-na-ples.html Karnevalove masky Bile masky Masky na karneval a masopust Maska na karneval Masky na maskarni https://howmuchtobuybacklinks132.blogspot.com/2022/08/how-much-to-buy-backlinks.html https://delta-6a10a-g6ar.tumblr.com/post/691399188991410176/how-much-to-buy-backlinks https://persianrugrepairlakeforest1000.blogspot.com/2022/08/persian-rug-repair-lemon-grove_058434594.html https://persian-rug-repair-plac-n3n.tumblr.com/post/691399612772335616/persian-rug-repair-lemon-grov https://bestwaytobuybacklinks267.blogspot.com/

[bangigibangbitch]

Agma

Takže Hunchul má očividně problém s mým psem a to mu nic neudělal. Tohle mě rozčiluje. Agma mu nic neudělal, nemá důvod na něj být zlý. Upřímně to zvíře je inteligentnější než on, měl by se učit... to mu samozřejmě říct ale nemohu. Pořád je to i můj byt, proto tu ten pes se mnou bude. Nic po něm nechci. Sám je teď divnej poslední dobou. Taky se změnil...

Mám za sebou super víkend v Busanu. Začínám přicházet na to, že mi nevadí jen hloupý lidé, ale všichni lidé, tedy až na jednoho. Měl jsem se tam skvěle. A nebyl jsem sám. Ne, byl jsem tam s někým. A kdyby se škola dozvěděla s kým byl bych asi totálně potopen... ale záleží mi na tom? Vážně mi záleží na tom, aby lidi kolem věděli s kým se scházím, nebo spíš jen nechci ohrozit toho druhého? Budu magor už jen z tohohle ústavu. Člověk nemůže dělat co chce. Když vám učitelé nezakazují šikanovat děcka, tak pak přijdou drsná děcka, která se zase šikanovat nenechají... a neberte mě zle, ne že bych jim nedokázal natrhnout prdel, ale není to zábava, když vám někdo neustále piští do ucha a brání se zuby nechty. Musim si najít nový terč. Novou zábavu, nebo bych mohl navštívit svou oblíbenou oběť.

Nicméně díky štědrému sponzoru mám auto i motorku, můžu jezdit kam chci. Můžu si užívat cokoliv chci a to taky dělám. Jenže peníze se sami nevydělají a moje parta začíná být nějaká malá. Je na čase trochu rozhodit sítě. Neustále slyším, ze všech stran jak jsem vyměkl. Možná, že ano. možná že je na čase zpomalit. 

Strávil jsem 6 let plný nenávisti, léků a drog agresivním ubližováním ostatním. Teď už si ty oběti alespoň vybírám. A navíc škola stratila respekt, nejen ze mě. Ale z nás všech. Před rokem se všichni mohli pochcat strachy když někdo z nás prošel kolem nich a teď? Nebojí se. Možná nás to přestává bavit.

[zdenekpergl]

1. 1. 2021 – Moje koloběžkování v loňském roce

Shrnutí mého loňského roku na stupátku začnu čísly. Za ten rok jsem nadupal 3686 km v celkem 171 jízdách. To dělá průměr dvacet jedna a půl kilometru na jednu. Ostatní čísla jsou v této tabulce.

V této tabulce je to detailně po jednotlivých měsících.

Je to tedy dosud můj největší můj nájezd za rok. Hodně tomu pomohla ta dnešní blbá doba. Výrazně ubylo možností jiných aktivit, takže po řadu měsíců byla koloběžka vlastně jediná sportovní aktivita, která se dala provozovat bez nějakého výrazného omezení. No a protože nebylo moc příležitostí ani nějakých hudeních vystoupení k focení, tak jsem se odreagovával na koloběžce.

Poprvé jsem na koloběžku vyrazil v každém měsíci. V zimních měsících to bylo tedy slabší, ale přesvědčil jsem se, že není špatné počasí, ale jen špatné/nevhodné oblečení. Je ale pravda, že v dešti nebo slotě to není nijaká zábava. Ale když je třeba lehce pod nulou, sluníčko a sucho, tak mi to na kolobce baví více něž v létě, když je vedro. Není to podle mne na nějaké pauzírování na cestě, člověk rychle chladne, ale jen tak se projet a doma se po vykoupání zachumlat v křesle do deky, k tomu kafe nebo pívíčko. Super.

V lednu jsem tedy začal hned na Nový rok, když jsem vyrazil na Novoroční jízdu s místními cyklisty, ale více jezdit jsem začal až někdy v půlce března. V dubnu, během první vlny, jsem pravidelně vyrážel odpoledne na zhruba dvě hodinky po okolí. Za ten měsíc jsem najezdil více než 550 kilometrů. Další měsíce jsem si držel měsíční nájezd nad třemi stovkami kilometrů. Nejvíce jich bylo v září, to jsem začal jezdit na koloběžce i do práce. To mne, protože to mám kousek – cca 3 kilometry, předtím nikdy nenapadlo. Ale pojal jsem to po svém, ráno do práce jsem to vzal trochu oklikou a odpoledne ta oklika byla ještě trošku delší. 

Nejezdil jsem tedy každodenně, to nešlo, ale často. Letos začnu dříve.

V listopadu a prosinci to už bylo slabší, to jsem ty ta tři kila nenadupal. Jak jsem uvedl, tak mi moc nevyhovuje jezdit, když jsou takové ty plískanice.

Co se týká tras, tak jsem vlastně neopustil, až na drobné výjimky, okres. 

Nikam dál to vlastně ani pořádně nešlo. Jen místo loni oblíbené Matyldy jsem častěji vyrážel směrem k mosteckému jezeru, kde je více možností k obměně cesty. 

Většinou z toho byly 20 – 30 kilometrové projížďky, bylo jich zhruba třetina, které se dost často protáhly na 40 až 60 kilometrů, kterých bylo asi stejně tolik. 

Mezi ty delší patří moje oblíbené „Kolečko okolo šachty“.

 To jsem se snažil objet pravidelně v každém měsíci. Pak jsem se vlastně už jen jednou podíval do Chomutova. 

Zbytek cest tvoří moje popojíždění po městě nebo do práce.

V loňském roce jsem díky koloběžce získal elektrokolo. Narazil jsem na stránky 7tour.cz, kde byla vypsaná soutěž, vyfotit se na sedmi místech našeho regionu a obrázky vystavit na sociálních síťích. Pět těch míst jsem projížděl při mých projížďkách pravidelně, tak nebyl problém se vyfotit.

 Zbylé dvě – Komáří Vížku a památník obětí Z dolu Nelson v Oseku, jsem nakonec místo na dvou kolech navštívil na čtyřech. Udělali jsme si výlet autem. 

Původně jsem to tedy zamýšlel objet také na koloběžce, tedy vyrazit vlakem do Teplic a odtud si to projet přes až do Mostu. Ale nějak se mi nechtělo do toho vlaku. Nicméně to neznamená, že bych přesedlal, kolo bude manželky, aspoň nebudu jezdit sám. Už je objednáno bude v únoru/březnu.

Také jsem se na konci roku rozloučil s mým Mibem GT. Nahradil jsem ho zase Mibem. Tentokrát GS+. To je koloběžka 2x26 a s kotoučovými brzdami. To je asi největší rozdíl. Úžasně to brzdí. No a pak můžu vozit jen jednu duši :-).

Bohužel jsem při přestrojování vybavení z koloběžky na koloběžku objevil na GT prasklinu v rámu. Tentokrát to nebylo ve spoji stupátka, ale u výztuhy rámu. Tentokrát se to neprojevovalo vrzáním, takže jsem to neodhalil. Vidět to, také nebylo, místo je pod rámovou brašnou.

GT tak muselo na reklamaci k výrobci. Jsem rarita, která třikrát měla prasklý rám Miba. Je to dost nešťastné, ale jak je vidět na Mibo jsem nezanevřel, spíš to přikládám shodě náhod, mé tělesné konstituci a možná mému způsobu ježdění/odrážení, při které se projeví, když materiál je na hraně mezí, kde má být. Každopádně ještě budu muset dořešit jeho prodej. Buď se najde někdo u  Miba, nebo si budu muset dát inzerát na prodej vlastně staré/nové koloběžky.

Ale teď  zpět k příjemnějším věcem. Ještě mi čeká otevření kasičky. Mám v ní nastřádány korunky, za každý ujetý kilometr v loňském roce, jsem tam vhodil dvě. Už tedy vím, co s nimi asi udělám. Půjdou do vybavení auta, abychom se mohly přemisťovat dále od Mostu na zajímavé projížďky. Mám totiž v plánu auto dovybavit tažným a nosičem na kola na něj. Bude to zajímavé. Kasičku mám zatím jen zváženou, má skoro dvě a půl kila.

Jinak loňská sezóna byla ukončena včera a ta letošní byla dnes zahájena. Včera jsem si GSko musel vyfotit u vyhořelého dubu.

Tam mám fotku i GTčka.

No a když už tam byl i nějaký turista, tak jsem se nechal vyfotit s GSkem také.

Při cestě zpět jsem také pokřtil GSko bahýnkem

Muselo do myčky.

TRHNI SI NOHOU

[vlci-smecka]

Rozhovor č.2

Tak jop! A je tu další “rozhovor” nebo “dotazník” nebo jak chcete. Dneska to bude jedna super holka která...jak to říct. Prostě kdybych ji neznal asi bych přišel o kousek světa. Nehledejte za tím nic...je to prostě strašně super člověk a jsem rád, že jsem ji poznal a mám tu čest se s ní přátelit! 

Já: Jaké je tvé oblíbené prostředí?

T:  Tak jo, je to kulturák, kde jsou taneční!

Já:  Jako čajomil se ptám na oblíbené pití.

T:  No čaj to není. Je to voda.

Já: Tvoje nejoblíbenější česká kniha?

T:  Jsou to Rychlé šípy od Foglara. Dětská vzpomínka!

Já:  A zahraniční kniha?

T:  Nevím tak Rudá jako rubín (a nesměj se!!).

Já:  Pak tu je oblíbený autor celkově.

T: Popravdě...nemám oblíbeného autora.

Já:  Co ráda děláš ve volném čase?

T: Zpívám a tančím.

Já: Jsi ráda, že jsi mne poznala?

T:  Jop, mám to vysvětlit?

Já:  Pokud chceš bylo by to super!

T: Patříš do světa knihovny, bez tebe by to tam vůbec nebylo ono. Je s tebou vážně zábava, ale dá se s tebou mluvit i vážně.

Já: Jaký je tvůj oblíbený hrdina? Ať už super nebo ne.

T: Kloboučník!!!!

Já:  Jaká věc ti hodně změnila život?

T: Modelingová agentura (Toť vše).

Já:  Jsi spokojená s tím, že jsi šla studovat Gympl?

T:  Jo, šla bych tam asi znova.

Já:  Jak je to myšleno?

T:  Jakože, kdybych mohla udělat v životě jiné rozhodnutí, tak bych stejně šla na gympl.

Já:  Dobrá, to byla poslední otázka. Děkuji za tvůj čas.

T: Není zač!

[fafex]

Hudobné telesá a kapely sú dočasné, ľudia prichádzajú a odchádzajú, a po skončení prenájmu skúšobne býva nutný dočasný alebo úplný rozchod celej tlupy. Sú s tým samé problémy. Väčšinou na všetky ľudské aktivity dnes pozeráme čoraz viac racionálne, aby to malo nejaký väčší zmysel, efekt, dosah a nebolo to na úkor zmysluplnejších vecí.  

Z ekonomického pohľadu je dnes kapela úplný nezmysel a v čase COVID 19 to platí asi tak desaťtisíc krát viac. Hudobníkov sú stovky a tisíce, aj by radi hrali v kapele, ale neoplatí sa to finančne, nemajú čas, nevidia konkrétny cieľ, smerovanie, chcú hrať iný hudobný štýl ako potencionálni spoluhráči a pod. S postupnými nárokmi na chod kapely tak nastáva opačný efekt, jednotlivci skončia v pohodlí doma pri PC, obkolesia sa technológiou, pustia si automatické bicie, prípadne ďalšie nástroje a do toho si niečo sem tam zahrajú. Toto hranie je super v tom že "kapela" hrá vždy keď ju doma "zapnem", vždy príde načas, nikto tu neprotestuje, neplatím nájom za miestnosť. Hrá to tak ako chcem. Sú tým vyriešené všetky kapelové problémy, netreba k tomu nikoho. Vytvorím si čo chcem a aj si to sám nahrám. Nie je to super? Sprvu áno, a aj pre autorov sú technológie výborným pomocníkom. Avšak pre hudobníka, ktorý tú energiu chce pustiť cez poriadne bedne za hrmotu živých bubnov,  len tak žiadna technológia nenahradí. Tento samotársky spôsob je trochu ako život na internete, je to virtuálny svet, virtuálna hudba (kapela?). Postupne to človeka samého prestane baviť a zavesí nástroje na klinec. Chýba tomu niečo. Potom je otázka či tie nároky na cieľ a výsledky kapely mali význam...

Je to ako so športom, postupne čoraz viac ľudí v mestách behá, lebo netreba žiadne náradie, priestory a ani netreba zosynchronizovať časy celého kolektívu ako bolo treba napr. pri hokeji či futbale. Jednotlivci môžu ísť športovať v čase kedy majú práve čas. Ale až taká zábava ako pri hokeji to teda nie je ...

Chcem tým povedať, že napriek všetkým možným problémom s ľuďmi, časom a priestormi, nie je nad hranie v kapele. A začína mi to zase chýbať. Asi to je tým že mám v časoch Covid 19 viac času nad tým vôbec triezvejšie rozmýšľať a spomínať na spontánnejšie časy. Nie je nad to hranie nebrať až tak vážne, ísť na to spontánne bez veľkých plánov. Vtedy to ide oveľa ľahšie. A je jedno s akým náradím, na akej úrovni, akých priestoroch a s kým. Hlavne to nevzdať kvôli vyšším nárokom :) 

Až táto COVID doba skončí nesmiem na tieto riadky zabudnúť ...

[frantisekjanda]

Tohle je poslední dobou moje odpočinková činnost, můj vypínač. Kloubí to v sobě spoustu benefitů, hýbu se, i když jsou fitka zavřený 💪🏻 přepnu myšlenky na něco úplně jinýho 🧠 je to super chlapácká zábava, něco stavět ⚒ a samozřejmě u práce vždycky chutná pivo 🍺 a to nejdůležitější ... zvelebování domova 👨‍👩‍👦 a Matýsek bude mít konečně svůj Playhouse na hraní 🏡. Já jsem jako malej vždycky chtěl dům na stromě, ale nikdy jsem ho neměl. Udělá mi hroznou radost, když budu JEMU moci udělat radost. . JSTE ZVĚDAVÍ NA VÝSLEDEK? . . #kouc #koucink #lektor #mentor #manazer #hodnoty #individualita #pribeh #cil #horizont #leader #leadership #citat #citaty #frantisekjanda #manzel #otec #motivace #inspirace #praxe #vztahy #softskills #mekkedovednosti #zivot #sila #rust #radost #laska #emoce (v místě Plzeň-Valcha) https://www.instagram.com/p/B_EmkrQDfnT/?igshid=y6nz0rgccl8n

[zlutyzakaznik]

“Mami, tati,” koupíme si, prosím, “ékáčko”?

(24. 2. 2020) Technologický fetišismus světa výběrové kávy.

Foto z minulého týdne dokumentuje další podobu kavárenské exploze v Brně. Obchod iphonarna.cz si do své nové provozovny nainstaloval kávovar (běžná dvoupáka od Astorie), mlýnek (základní Macap) a jako zrnka si vybral 100% arabicu od Carrara. Nebyl jsem z volby suroviny nijak nadšený a žádné zařízení od Apple nevlastním (a nejspíš ho asi ani nikdy kupovat nebudu), ale slíbil jsem prodavačům – když viděli a slyšeli mé zklamání z nabízené kávy, a odmítl jsem s díky i nabídku porce zdarma – že pár jablíčkářům z řad kamarádů a známých dám o existenci podniku vědět. Kavárna/obchod je tak “čerstvá”, že ještě ani neměli nápojový lístek (a prý ho zatím ani mít nemohou, takže hádám, že ještě čekají na příslušná povolení). Dle diskusního příspěvku majitele huramobil.cz, který točí nejlepší videa v dané oblasti a měl by za ta léta znát své telefony, má firma z Cupertina kavárnu pouze ve svém novém kalifornském sídle a je pravda, že nikde ve světě jsem kávovar v jejich značkovém obchodě nepotkal. Tedy už nejen Cupertino, ale i Brno má svůj “kávový Apple Store”. :-) A druhým důvodem pro výběr této fotky je produktivní analogie mezi současnými nákladnými kávovary a drahými mobilními telefony, viz dále v textu dnešního příspěvku.

Vždy, když jsem se na tomto webu nebo v diskusi s některými oblíbenými baristy pozastavoval nad pořizováním nákladného soutěžního vybavení do provozů, které dělají z hlediska možností jejich využití zanedbatelný objem kávy, měl/měli jsme za to, že tak majitelé činí z důvodů (diskutabilní) prestiže, neuváženého nakládání s financemi při budování podniku anebo prostého napodobování druhých (slyšeli, četli anebo jim někdo doporučil, že Nuova Simonelli/Victoria Arduino/La Marzocco je přece nejlepší; vrcholem tohoto trendu je asi Porta Cafe v Černých Polích, kde melou Carraro pro espresso na Mythosu 1).

Před pár týdny jsem se však v jedné z brněnských kaváren u velmi dobrého doppia od spolumajitelky podniku dozvěděl, že tlaky na to mít “super mlýnek”, konkrétně pak EK-43 zmíněný v titulku článku, vychází i ze strany zaměstnanců, lépe řečeno brigádníků, kteří tento stroj viděli u svých kamarádů v jiných kavárnách. Šéfová pochopitelně a správně podobné úvahy zarazila s tím, že z hlediska ekonomiky provozu jsou daleko potřebnější jiné věci než dát cca 75 000 Kč s DPH za daný model. 

Ale stejně. Jakési nahlodávání tady je a nemohla se mi nevybavit analogie dětí, které u svých rodičů škemrají o nákladný model iPhonu. A když jsem pak v daném podniku o týden později viděl tři nepříliš nadšeně se tvářící brigádníky, kteří na obou tryskách s párou nechali odpudivě zmuchlané a umolousaně působící utěrky a nijak s nimi nehnulo, že jsem se na celý setup znechuceně díval – podobné rouhání jsem jedno odpoledne v minulém týdnu viděl i na klasické Faemě E61 v ještě neotevřeném La Vida Loca – měl jsem chuť předepsat jim pořádný “klystýr”. Tedy každému nejméně 20 myček a 20 stolů denně po dobo dvou měsíců a ani pípnutí o nějakém drahém mlýnku. A k tomu jen tak pro radost rozebírat a čistit stávající vybavení, denně setřít prach na poličkách a ve volných chvílích pulírovat všechno sklo.

Spolumajitelce jsem pak ukázal článek jistého pána, který jako první zavedl hamburský mlýnek na koření do světa výběrové kávy a po své zkušenosti se sto exempláři téhož modelu dospěl k závěru, že jde o v jistém ohledu odbytý výrobek (srovnání kamenů), kterému se on sám nyní vyhýbá jak může. A ona jej pak ukáže svých hochům a dívkám a dodá rodičovské ponaučení (Děcka, víte přece, že neprodáme tolik mléka jako Starbucks a titanové kameny nerostou na stromech). Nejzábavnější je na celé situaci ta obrovská absurdita. Ten, kdo vynesl mlýnek EK-43 na výsluní, jej de facto zavrhl, ale nejen v ČR je to díky setrvačnosti svatý grál filtrového a někdy i espresso mletí.

To, co jsem vyslechl výše, pouze zas a znova posílilo můj odpor k v současnosti bohužel dominujícího přístupu značné části výběrové scény, která – trochu zjednodušeně – vychází z předpokladu, že pouze na tom nejlepším či s vybavením šampionů se dá adekvátně připravovat káva a dokonce nepřímo vytváří “baristický tlak” na mladé a nerozvážné. Znovu zopakuji, že osm a možná i devět z desíti nejlepších (italských i výběrových) espress a cappuccin, jaká jsem kdy měl, bylo připraveno s mlýnky za cca 25 až 30 000 Kč a na kávovarech, které často neměly PID, displeje, saturované hlavy, stopky nebo integrované váhy (k potřebnosti dvou a více bojlerů ve výběrové sféře se pěkně vyjadřuje Kees van der Westen v tomto rozhovoru) a lidé, kteří je obsluhovali, nebyli ani v první trojce na Baristovi roku, zato ale měli skutečný zájem o přípravu a velkou poctivost v řemesle.

Je třeba se ptát, je-li vybavení firem, které sponzorují soutěže po celém světě, skutečně to nejlepší anebo jde jen o obvyklý obchodní zájem. (Úplně umírám z demagogie, kterou budují někteří známí blogeři, jako je tomu například zde a když pak sám autor v komentářích na dotaz potvrdí, že jeho bratr pracuje u dané firmy a on tak dostal rodinnou slevu na svůj stroj, je to hned jasnější).

Zákon klesajících výnosů neplatí jen pro zemědělství nebo průmyslovou výrobu, ale i při přípravě espressa a dalších kávových nápojů. Opravdu má většina lidí, co kávu připravují, natolik vyvinutou senzoriku, tak perfektní rutinu a takové znalosti, aby dokázali využít případný potenciál dvoupáky za 300 tis. Kč řekněme oproti “dělnické” za 120, resp. mlýnku za 100 tis. Kč vs ten za 30? A a to tím spíš, když do dražších z uvedených verzí často kavárník nedává tu nejlepší dostupnou surovinu, ale jakýsi ekonomický a chuťově přijatelný kompromis. A opravdu by naprostá většina běžných zákazníků výběrových kaváren dokázala rozlišit cappuccino nebo i espresso připravené na “běžném” a “trofejním” kávovaru? 

Tento svého druhu technologický fetišismus se na YouTube i webech projevuje v podobě uctívání výše uvedených značek a agresivní “evangelizací” směřovanou k těm, co dosud tápají v přístrojových tmách. Tak jako se strašlivým způsobem zhomogenizoval interiér třetivlnných kaváren a co-workingových prostor, stejně únavný a neinspirativní je často pohled na barové vybavení těchto podniků. Ať je člověk v Praze, Brně, Vídni, Budapešti nebo Londýně, nachází často stejné displeje, stejné kontury a stejnou technologickou uniformitu. Drahé kávové hračky jsou krásné a je to velká zábava, ale vždy by měly být na prvním místě znalosti, zkušenosti a dovednosti a až pak potěšení z technologie samotné. Kees van der Westen ve výše odkazovaném rozhovoru upozorňuje na analogii současných nákladných kávovarů s ovládáním chytrých telefonů a trend napodobování tvarů jeho strojů potvrzuje letmý průlet Jamese Hoffmanna posledním vydáním veletrhu HOST.

Nepřestávají mě udivovat a lehce rozesmívat hrdé statuty na Facebooku nebo Instagramu, kde majitelé kaváren dávají světu zas a znova vědět, že si splnili sen a koupili Eagle nebo Linea PB. Cožpak ti lidé nevidí, že jsou jen šestnáctí v řadě a že úplně to stejné mají často jen přes ulici vedle? Pokud opravdu záleží na vizuální podobě vybavení a snaze udělat dojem na zákazníka, proč se tak nečiní s trochou invence a skoro všichni se utíkají jen ke dvěma značkám? Kolik nových kavárníků si opravdu udělalo průzkum trhu nebo dokonce vyzkoušelo více kávovarů a mlýnků? Jak hezké by mohlo být, kdyby např. fousatý lumbersexuál s p��kou a ironickým mžouráním nalil cappuccino zákazníkovi na stole a kromě obvyklého příběhu a obvyklých klišé dodal něco jako: “Cítíte v tom cappuccinu ty pomalé otáčky 85 mm kamenů?” nebo “Kámo, velmi kónické ristretto, že?” A ještě lepší by bylo, kdyby se udržovala tabule nebo lístek s nabídkou a vždy tam byl detailní postup přípravy, tj. gramáže, časy, používané mléko a podrobnější info o kávě, aby to člověk nemusel zjišťovat vyptáváním.

Ale dosti nářků (někdo by řekl hejtů či rantů). Abych odlehčil “společensky závažné” téma a navázal na absurdní rozměr technologické posedlosti, připojuji na závěr pár příkladů kávového dadaismu, konkrétně nejlepší momenty automatického překladu z pravděpodobně pokusného webu, kde jsem nalezl spojení a významy, na něž by mohl být hrdý Mallarmé nebo surrealistický básník Paul Éluard se slavným vyjádřením Země je modrá jako pomeranč. Do jednotlivých vět strojového překladu jsem nijak nezasahoval a pouze je poskládal k sobě a pokud tyto konstrukce občas generují významy, které ladí s vyzněním tohoto nebo i jiných článků na blogu, jde jistě jen o náhodu. :-) Zároveň je možné níže uvedené vnímat coby soubor rad a ponaučení, jakousi “Rukověť začínajícího baristy” či “latte-artisty.”

Na La Marzocco není třeba stříkat. Proč? Všechno jde o porozumění a ovládání proměnných v každé fázi přípravy espressa.  

Pokud vaše střela sotva odkapala nebo byla slabá (nebo vůbec nevyšla), brouste hrubší.

Představte si, že půjdete do kavárny třetí vlny, objednáte si bílou bílou a obdržíte dokonale extrahovanou chutnou bílou bílou…

Nápoje na bázi mléka jsou jednoduše řečeno kombinací dušeného mléka a výstřelů espressa. Jak mícháte tyto přísady, může výrazně ovlivnit vaše vnímání chuti v šálku.  

Pokud chcete vyvážený pohár, latte art nemusí být vaším přítelem.

Jednou z nejvíce nepříjemných věcí na latte art je, když má za následek špatnou mikrofilmu. Víš, o čem mluvím: když barista podává nápoj s obráceným dvojitým labuťem plus tisíc růžic a vypadá to úžasně, ale mikropěna nedosáhne tloušťky 0,1 mm. Mohl bych dostat stejný pocit v ústech přidáním teplého mléka do frenchpressu.

Kvalitní cappuccina se svůdnou mikropěnou poskytují jeden z nejhezčích somatosenzorických zážitků, jaké kdy byly: v jednom doušku můžete pociťovat jedinečnou kombinaci tloušťky a sladké chmýří.

Podle mého názoru je vždy škoda obětovat pocit v ústech za pěkný kus latte umění, který bude zkreslen prvním douškem. To se však nemusí stát: baristé prostě potřebují najít správnou rovnováhu.

Pokud však máte v plánu přeskočit latte art, protože se chcete zaměřit pouze na chuť, buďte připraveni mít na Instagramu dva následovníky: vaši matku a přítele, který pije pouze čaj, ale chce být zdvořilý.

I když jste astronomicky zvýšili tlak, pití 12 sekundového výstřelu espressa nebude dobrý zážitek.

Existují lidé, kteří také rádi mění svůj tlak: začínají nízkým tlakem na předběžnou infuzi a poté ji zvyšují až na 9 barů, a poté snižují tlak tak, aby odpovídal konci. Jako vždy, s kávou se musí naučit více věcí a naše představy o těžbě se neustále vyvíjejí.

Je ještě jeden zmatek, na který bychom se měli podívat: crema. Toto je krásná zlatá smetana, která sedí na vrcholu čerstvě uvařeného espressa, a „vzniká, když jsou mleté ​​fazole naplněny a tlačeny o sedm až devět barů tlaku,“ říká mi Stephen.

Promiňte hříčku, ale hrubost není malá záležitost. Je vaše káva svraštěná v ústech? Vaše velikost mletí je příliš hrubá - jděte jemněji. A jestli je to hořká vařečka? Máte opačný problém; zkuste broušení hrubší.  

Pak je tu stáří vaší kávy. Doufejme, že budete mít vždy po ruce čerstvé fazole, ale jak dny ubíhají od doby, kdy byly pečené, budete chtít vyladit recept na vaření.