#Právě jsem si ji objednala

[kousava-poznamka]

15/05/24

[vincentovo]

2019/10/04 Pá

Ráno jsem vstala až kdovíkdy. Večer jsem se zasekla na mobilu a šla jsem spát pozdě.

Do školy jsem vyrazila v 11.45. Ještě jsem se chtěla zastavit v sámošce jménem Lawson, sníst oběd, co si tam koupím a jít na hodinu.

Proboha, jak přesné načasování jsem musela mít, abych se na přechodu srazila právě s Kókim, týpkem, co mi den předtím pomáhal na atropologii?

Řekla jsem mu tak 2 a půl věty o tom, že jdu na hodinu s paní Jamazaki, on mi taky kdovíco odpověděl a následně byl z rozhovoru vysvobozen přechodem, který přeskočil na zelenou.

V Lawsonu jsem tradičně koupila vaječný sendvič a taky jakési hrušky, které stály naprosto nekřesťanskou sumu peněz.

S jídlem jsem se vydala zpět do učebny, kde Číňanka z minulého dne probírala s nějakými Japonkami svatyni v Ise a řešila něco o přátelích či co.

Na hodině jsem si sedla vedle ní, ale když přišly mé oblíbené Vietnamky, začala jsem toho trochu litovat.

Následně jsme se museli před celou třídou stručně představit. Já automaticky v davu hledala povědomé tváře, takže mám dojem, že jsem nakonec až příliš věcí říkala směrem k Óšimovi.

Sakra, tahle hodina vypadá fakt náročně. Nejradši bych se z ní vypařila.

Navíc tam bude nějaký zpropadený proslov před třídou.

Na cestě ze třídy jsme pak řešili jakýsi rjórikai, sraz za účelem navaření jídla vlastního pro naši zemi, a taky jak se konečně připojit k internetu a vyměnili jsme si s Vu kontaktní údaje na japonské mobilní aplikaci Line.

Pak mi zřejmě Vu půjčila deštník. Upřímně jsem byla dost zmatená, jestli mi byl deštník skutečně zapůjčen nebo šlo o omyl, ale realita je taková, že jsem skutečně s tímto deštníkem došla až domů a následně jsem ho úspěšně vrátila.

Pak jsem znovu vyprala. Převážně z toho důvodu, že jsou tu stále tak neúprosná vedra, že veškeré oblečení můžu používat jen jeden den a k večeru už je durch propocené. Prádlo jsem pověsila a pokračovala jsem ve své zmatené existenci.

Přišlo mi upozornění o jakési nepřijaté zásilce, tak jsem znovudoručení objednala přes internet ještě ten samý den a pán se zásilkou se poté dostavil ve stanovený čas v 9 večer.

Konečně jsem získala bankovní cash kartu! (Na které sice zatím nejsou žádné peníze, ale hlavní je, že ji mám.)

Večer jsem se nudila. Stále nemám internet, tedy kromě zoufale se tenčícího jednoho giga dat od O2 a ani ze školy stále nemám žádné úkoly, které by mě vysvobodily od nudy. Večer jsem se tedy zabavila tím, že jsem psala zprávy Dušanovi, který má čas na bavení zřejmě vždy, a spát jsem šla až o půl jedné.

Vzbudila jsem se ve 4 hodiny ráno a pak už jsem skoro nemohla usnout.

[lembastour]

Dzień dobry, Warszawa!

Nedá se říct, že my Češi máme k našim severním sousedům špatný vztah. My k nim nemáme vztah skoro žádný. Ve většině případů náš nezajímají a nevíme o nich skoro nic, kromě toho, že naše mámy k nim jezdily v devadesátkách na levné nákupy. Přitom naopak to platí stoprocentně. 

Jestli jste o tom ještě neslyšeli, tak Poláci nás mají rádi. Obdivují české spisovatele, zajímají se o aktuální dění, jezdí k nám na dovolenou a jejich děti milujou naše lentilky. Noa sama za sebe říkám, že je tedy na čase změnit přístup. A kde jinde začít, než v hlavním městě, když už mě sem vítr zavál navzdory tomu, že všichni mileniálové jezdí do Krakowa nebo Wroclawi (…. kam chci teď ale o to víc).

Nicméně… Varšava. Celkem jsem tu v rámci velmi krátkých prázdnin strávila necelé dva dny, ale okamžitě jsem se zamilovala. Varšava je živoucí důkaz fénixe, co vstal z popela - před více jak sedmdesáti lety bylo tohle město skoro srovnáno se zemí, ale dnes je pro mně něco jako Berlín smíchaný s Milánem. Při toulkách ulicemi a bulváry mě praštilo do očí několik věci - fakt dobře oblečený lidi (Polky jsou podlě mě Francouzky východu, akorát nadpozemsky krásný), co večeří mezinárodní nebo moderní polskou kuchyni v jedné z mnoha chic restaurací či bister, večer chodí do všemožných zajímavých barů a všichni se do těchto podniků dopravují na kole skrz krásné zelené parky. Nemá tu někdo nasazené růžové brýle? Nevim.

Do Varšavy jsem přiletěla brzy odpoledne během krásného jarního odpoledne, takže jsem co nejdřív sedla na citybike Venturilo (místní síť městských kol k pronájmu online za pár kaček) a zamířila svižným tempem ostříleného cyklisty do středu bývalého židovského ghetta, kde se nachází muzeum polských Židů POLIN. Jako… cože?? Tohle místo vás okamžitě pohltí – jednak svou postmoderní architekturou, jednak expozicí samotnou. Vstupní hala vás okamžite vtáhne a vy stojíte v obrovské jeskyni, na jejímž konci zeje prázdný skleněný průhled - symbol smutné trhliny v dějinách polských Židů. Výstava se nachází celá v podzemí a provede vás jednotlivými etapami židovské historie na polském území od raného středověku až po 20. století. Předem říkám, že je třeba se připravit na silný emocionální zážitek, ale v místní kavárně vám pak rádi na posilněnou připraví vynikající kávu.

Já jsem v muzeu strávila skoro 3 hodiny, takže poté, co mě konec návštěvních hodin donutil k odchodu, nasedla jsem opět na kolo a klidnou projížďkou po všudypřítomných cyklistických stezkách jsem se vydala na večeři. Práce v mezinárodním prostředí má tu výhodu, že snadno seženete doporučení, kde se dobře v cizím měste najíst. Zejména když máte jako já kolegy, kteří jsou, stejně jako vy, ve skutečnosti hobiti, co rádi papají. Vyzbrojená seznamem, který by vystačil spíš na týdenní dovolenou, jsem zamířila do bistra Talerzyki, podniku vyhlášeném polskými tapas. Moje srdce se tam tetelilo radostí - na malých talířcích (odtud název) tu podávají polské dobroty v moderním podání, takže můžete bez výčitek ochutnat klidně několik pokrmů. Já jsem zůstala věrná svým podivným chutím, nad kterými většinou zvedá obočí nejeden můj spolustolovník, a objednala jsem si zavináče de luxe - marinovaného slanečka s kořenovou zeleninou a prosecco k tomu. Nakládané ryby v Polsku velmi frčí a připravují je tu na x způsobů. Všechny můžu. U druhého talířku jsem se už krotila a ochutnala další z typických polských surovin - pohanku - zapečenou v těstíčku s ovčím sýrem a chřestem. Pohanka je něco, co Češi horko těžko znovuobjevují, zato Poláci ji mají běžně na jídelníčku i v obědové kantýně. Super.

Druhý den jsem zasvětila poznávání varšavského centra, částečně pěšky, částečně na kole, jak jinak. Prošla  jsem se ulicí Mokotowska, jednou z nejkrásnějších místních ulic, která jako jedna z mála přežila válku. Dnes je to mekka polské módy, kde najdete obchody tuzemských návrhářů, a jedna z nejatraktivnějších rezidenčních adres města (byty jsou tu pro obyčejného smrtelníka nedostupné). Já jsem se tam ale později octla na pracovní večeři a můžu doporučit zdejší restauraci Ale Wino, něco mezi vinotékou a restaurací, která se soustředí na sezónní kuchyni z čerstvých regionálních surovin. Během svého volna jsem ale pokračovala chůzí do ulice Koszykova, kde se nachází další ze zástupců varšavské kulinařiny - Hala Koszyki. Stará krytá tržnice postavena začátkem minulého století v secesním stylu dnes ožívá pulzujícím gastronomickým životem a v jejích útrobách se skrývají vynikající bistra, restaurace, bary a obchody s čerstvými potravinami. Na místě jsem se rozhodla, že se tam později vrátím a dám si tam večeři, jinak z Varšavy odjet nemůžu.

Jelikož jsem před sebou měla objevování centra města, nezahálela sem a našla nejbližší stanici Venturilo. Cestou do centra jsem minula známý Palác vědy a kultury, obří dědictví komunistické minulosti a trn v oku mnohých Varšavanů. Dnes zde sídlí muzeum, kino a noční klub a z vrcholu jeho věže je krásný výhled na město. Já jsem však mířila dál do starého města, ale abych řekla pravdu, jela jsem se tam podívat tak trochu z povinnnosti, protože jsem tušila, že mě čeká podobný turistický skanzen jako v Praze. Narozdíl od našeho Starého města je ale to varšavské postaveno celé znovu, protože během války celé lehlo popelem. Návštěvu si tedy určitě zaslouží - už jen proto, jak věrně a autenticky byla rekonstrukce provedena.

Ze starého města jsem sešla z kopce k řece Visle, podél které se táhne dlouhá promenáda, která, podobně jako v jiných evropských městech, v posledních letech ožívá rušným společenským životem. Podél řeky tu vznikla celá řada pop-up barů a právě sem chodí místní trávit vlahé letní večery. Občerstvit se dá v některém z food trucků, které jsou obecně ve Varšavě velmi populární a najdete je na každém rohu. Během vaší případné procházky zkuste neminout univerzitní knihovnu v ulici Dobra, která mi, stejně jako židovské muzeum, vyrazila dech. Tahle budova z pera polských architektů je totiž celá porostlá zelení a na její střeše se nachází botanická zahrada. Smyslem projektu bylo nabídnout udržitelný přístup k urbanismu a organicky propojit město s přírodou - na obrovských kovových konstrukcích se tu plazí popínavé rostliny a zahrada plynule přechází v přilehlý parčík s jezírkem, kde studenti odpočívají, zatímco vy tu chodíte s pokleslou čelistí a připadáte si jak v jiříkově vidění. Proč jsem nešla na Erasmus do Varšavy??

Selfie time u řeky. Nejde mi to.

Pokud bys vás tu přepadl hlad, doporučuji nedaleké bistro Dziurka od klucza v ulici Radna. Tenhle malý podnik se specializuje na italskou kuchyni a je důkazem toho, že Poláci italské jídlo nejen zbo��ňují, ale umí ho i perfektně připravit. Já jsem si ale slíbila, že se vezmu na večeři do Haly Koszyki. A sliby se maj plnit. Čili jsem se později ten den ustrojila a vyrazila zpět na místo činu - do rybí restaurace Port Royal, kde mě, jak název napovídá, čekal královský zážitek v podobě plného talíře voňavých slávek na víně a k tomu bezva koktejl z ginu a jalovce. 

Takhle já jsem si ve Varšavě lembasila. Když jsem tam tak seděla a vnímala ty vůně, lidi a ruch kolem sebe, v hlavě mi lítala jediná myšlenka - kdy sem pojedu příště?!

[annavancaravan]

JAK JSEM SE SVEDLA DOKOPAT K TOMU, CO POŘÁD ODKLÁDÁM

Nedávno jsem jela s kamarádkou na zubní pohotovost. Zhruba kolem jedný v noci. Jo, pro většinu lidí je zubař jedno z nejvíc scary míst, kam dobrovolně jít. Ale když jste jako doprovod, hecnete to a jdete. A když máte bolest, na kterou už nic nezabírá, tak samozřejmě taky.

Nejdřív jsme jely do Thomayerky, kterou nám Google našel jako první nejbližší možnost. Na místě nám ale pan vrátnej sdělil, že tam jsou otevřený jen do jedenácti a v jednu ráno nás jinde než ve Spálený neošetřej. A tak jsme jely dál.

Poliklinika ve Spálený je teda pěkně hnusný místo. V čekárně jsme seděly nejdřív s rusky nadávajícim přítelem slečny, která byla zrovna uvnitř, a pak se dvěma totálně sjetejma holkama v minisukních, který smrděly jak popelník, pot a sperma (asi bych si i troufla tipnout jejich způsob obživy).

Nejhorší ale bylo, že jsme v tý čekárně slyšely úplně ale úplně všechno z ordinace. Každý slovo, každý cinknutí nějakýho nástroje, každej skřek, odplivnutí, povzdechnutí, prostě komplet vše, co se tam dělo.

"Teď Vám tu dáseň rozříznu a vytlačim ven ten hnis."

"Neee, to ne!"

"Teda, snad mi tady nevykrvácíte."

"Aaaaaaaauuuu...."

"To tady nemůžou pustit nějaký rádio nebo odhlučnit dveře, ať to není tak slyšet? Až tam půjdeš ty, vezmu si sluchátka, sorry." říkám kamarádce a připravuju si pecky do ruky.

"Já tohle fakt nedám, je mi z toho šoufl."

"Chápu." odpovídá tiše škvírkou, co má teď místo pusy kvůli už dost nateklý tváři.

"Můžete si dovnitř." vybídne ji sestra a už mizí ve dveřích ordinace.Mačkám sluchátka v ruce a přemejšlim nad tim. Nepodpořim ji víc, když ji uslyšim? To přece musim zvládnout poslouchat cizí bolest, nebudu slabá. To dokážu. Hned ale zavětřim problém...

"Nene, to umrtvit nemůžeme, to bych pak nevěděla, jestli je ten zub živej, to budete muset zvládnout bez injekce."

"Ne, to nedám, to neee!"

"Ale prosím Vás..."

"Aaaaahhhhhh!"

"To nemůže ještě bolet, to je jen vložka. Vy si to namlouváte, že to bolí, zkuste na to nemyslet, hm?"

"Ale... Auuuuu, aaaaahhh..."

"Jestli je to s ní takhle vždycky, tak jste měly jít první, to by ostatní lidi z čekárny utekli a my bychom měly s paní doktorkou volno!" říká mi s úsměvem sestra procházející přes čekárnu na záchod.Pousměju se, ale zas tak vtipný mi to teda nepřijde. Trpim přes dveře tiše s kamarádkou a doufám, že už to bude mít brzo za sebou.Po pár minutách a hodně bolesti vystřelí kamarádka ze dveří ordinace s rozmazanou řasenkou na tvářích, ale s velkym výrazem úlevy.

"Tak co, lepší?"

"Jo, o dost lepší. A do dvou hodin to prej bude úplně dobrý."

"Tak díky bohu..." "Dejte si bonbón!" máchá přede mnou taxikář nějakou krabičkou.

"Víte, mě rodiče říkali, že si od cizích pánů v autech žádný bonbóny brát nemam."

"Haha. Vy jste teda vtipná, slečno. Tak já si dám první, podejte mi jeden. Jakejkoli. Jsou fakt moc dobrý, moje vnučka je miluje!"

"Já bych si i dala, ale jedu právě ze zubní pohotovosti, kam jsem doprovázela kamarádku. A když jsem slyšela ten nářek, došlo mi, že se o ty svý zuby taky nestarám úplně dokonale. Dát si hned nato bonbón mi vlastně přijde trochu nevhodný. Ale děkuju."

"Tak to chápu. Zubař je nejděsivější místo na světě. Když jsem měl ještě svoje zuby, nedostali mě tam ani párem volů. No, možná proto už mam 30 let protézu, že? Haha."

A tak jsem další ráno zvedla telefon a po roce odkládání se konečně objednala na prohlídku k zubařce.