#Minirecenze

[materi-al3]

Minirecenze

Sex Education

Realisticky nerealistický (nebo naopak?) seriál, který nedávno vyšel na Netflixu. Nebýt všudypřítomného britského přízvuku a iphonů, myslela bych si, že se to odehrává v amerických osmdesátých letech. Každopádně je to geniální, nikdy jsem nic takovýho neviděla. S citem, humorem a hlavně bez ostychu se děj proplétá mezi důležitými tématy a hrozně dobře se na to kouká. Akorát konec posledního dílu byl celkem zvláštní (i když zpětně mi to přijde jako skvělá třešnička na dortu) a nejdřív mi to vůbec nepřišlo jako závěr. Byla jsem dost zmatená, když jsem nenašla ikonku další epizody. (Možná to byl záměr?) Každopádně se těším na druhou sérii, protože SE má pořád hodně co nabídnout.

Ted Bundy Tapes

Dokumentární série opět z dílny Netflixu o sériovém vrahovi, s jehož neustále omílanou pohledností jsem fakt nesouhlasila. Možná by se někdo divil, proč tady jako první zmiňuju vzhled někoho takového. A to je právě to. Celý tenhle dokument se nezaměřuje primárně na vraždy spáchané Tedem Bundym, ale spíš na Teda Bundyho jako osobu (možná až trochu s podivným obdivem) a jeho působení na americký národ a média. Vlastně se koukáte na čtyřhodinový psychologický rozbor. Musím říct, že jsem po jeho zhlédnutí měla řádnou schýzu.

The Isle of Dogs

Film z řežie Wese Andersona. První co mě zaujalo byl dabing, protože jsem už dlouho žádný tak podařený neslyšela. Grafická stránka je obdivuhodná a vždycky když se koukám na animovaný “loutkový” film tohoto stylu, nestačím se divit, kolik za tím muselo být práce. Jako celek to bylo takové zvláštně strohé a trochu mě to svou atmosférou deptalo. Vytvářelo to ve mně stejně podivné pocity, jako když jsem byla malá a v rámci nějakého festivalu se jednou večer u nás ve městě promítal venku Pan Lišák z dílny stejného režiséra. Zahlédla jsem z toho jen útržek vytržený z kontextu a měla jsem z toho podobně stísněný pocit. Nevím, čím to.

The Breakfast Club

„Proč máš falešnou občanku?”

„Abych mohl volit.”

Věděla jsem, že tenhle film je klasika z osmdesátek, že je v něm nesourodá banda teenegerů a že se odehrává ve škole. O ději jsem nikdy nic moc neslyšela. Ono je to možná tím, že se tam nic extra neděje. Měla jsem možná moc velká očekávání (částečně díky takovým těm různým estetickým moodboard stránkám na instagramu), zkrátka jsem čekala něco víc. Větší zvrat, větší pointu? Ani žádná z postav mě nějak neuchvátila. Bylo to celé jak na houpačce. Skupina různých stereotypizovaných teenegerů se octla v sobotu po škole, hrozně dlouho se vykécavali a uráželi se, což tak nějak pokračovalo celý film. Mezitím běhali po chodbě, brečeli kvůli svým rodičům, zhulili se, tancovali a brečeli znovu. Pak se až na lichou osobu “překvapivě” rozpárovali a jejich trest skončil. Takhle to musí znít hrozně negativně, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Mělo to dobrou atmosféru, dobrý soundtrack a dobře se na to koukalo. Možná, že kdybych se na to koukala s menšími nároky a v lepším rozpoložení..

[epiderma-blog]

Minirecenze: KZ ZST – čínské pecky za pakatel Všichni o nich mluví, všude se objevují a cena... Ta je proklatě nízká. Chtěl jsem je slyšet doslova na vlastní uši. Po recenzi značkových sluchátek jsem si pro vás přichystal sluchátka prakticky neznačkové. Posviťme si na KZ ZST.

[nofreeusernames-bloguje]

Letos vyjde česky

Dnes už čtu převážně anglicky, i když knihy, které mě bavily, si většinou pořídím i česky a zkusím podruhé překlad. Když jsem projížděla letošní edičáky, objevilo se v nich těchto 5 knih, které jsem zrovna měla na knihovně hned vedle svého psacího stolu. Tak se na ně pojďme spolu mrknout.

Alwyn Hamilton: Rebel of the Sands

Tuto knihu jsem vehementně doporučovala na vydání, takže ji se stejnou urgencí budu doporučovat i vám. Pokud vás baví příběhy z pouště, ale na druhou stranu si nelibujete v nějakých chudinkách princezničkách, které čekají, až je dožene osud, Amani se jistojistě dostane na přední příčky vašich oblíbených hrdinek a Rebel of the Sands si vyslouží alespoň 4 hvězdičky na Goodreads. Alwyn Hamiltonová mísí atmosféru příběhů Tisíce a jedné noci, přestřelky a přepadávání vlaků jako na divokém západě a nabízí i bandu hrdinů ve stylu X-Menů. Zní vám to trochu nesourodě? Opravdu je to podivný mišmaš, ale dílky magie, písek, střelný prach a zvláštní schopnosti do sebe zapadají jako dobře namazaná ozubená kolečka. (Čtete moji recenzi) V originále za chvíli vyjde druhý díl a já už teď vím, že jakmile se mi objeví v Kindlu, zahodím všechno, co zrovna dělám a půjdu hned číst! Vyjde v květnu.

Sarah J. Maas: A Court of Mist and Fury

Už v A-Z knižním tagu jsem přiznala, že A Court of Mist and Fury je nejlepší druhý díl série, jaký jsem kdy četla. Je dokonce asi tak milionkrát lepší než ten první a jestli ho nemáte na předních místech vašeho to-read listu, tak si dejte facičku a hezky si tam pokračování Dvora trnů a růží dopište. Autorka úplně překroutila to, co načala, a já mám gigantická očekávání od 3. dílu, který za chvíli vyjde v originále. Jestli to zas všechno bude úplně jinak, tak teda nevím, jak to moje nervy zvládnou. Navzdory vší té chvále mám ale pro autorku i jednu výtku. Skleněný trůn jsem přestala číst, protože už se natahoval a začal se divně kroutit. Dvůr trnů a růží měl být trilogie, což bylo přesně tak akorát pro mě. Najednou je z toho 8 dílů a já se modlím, aby to od čtverky už nebyl jenom šílený miš maš, který celou původní zápletku zapomene a naservíruje nějakou nastavovanou vatu. Vyjde v dubnu.

Renée Ahdieh: The Rose & The Dagger

A teď trochu míň povedený druhý díl. Nechci vás teda moc odradit, protože pokud jste četli Pomstu & rozbřesk, stejně tu dvojku potřebujete, abyste věděli, jak to dopadne. A pokud jste tuhle sérii vůbec nenačali, tak to napravte, jednička je fakt skvělá (viz moje recenze). Ale vraťme se k druhému dílu, tady je kus mé minirecenze: Akce nula, nula a nic, měla jsem chuť Shazi podpálit létající koberec pod zadkem, aby se konečně začalo něco dít. Navíc to všechno bylo tááák jednoduché – přes trapně nízké překážky v zápletce skákali jako olympionici. Byl to prostě průšvih gigantických rozměrů. Ale víte co, nakonec jsem se přece jenom slitovala, protože zbytek už tolik nebolel. Neměla jsem chuť knížku odložit, bavil mě ten pískem zavátý svět a Khalid má u mě pořád jedničku s hvězdičkou. Vyjde v srpnu.

Rae Carson: Walk on Earth a Stranger

První díl The Gold Seer Trilogy se hodně těžko popisuje. Je to dost drsná young adult, která se odehrává v Americe v období Zlaté horečky (první polovina 19. století). Z anotace můžete nabýt dojmu, že si pohrává s fantasy žánrem, ale není to pravda. Jedinou nadpřirozeností příběhu je schopnost hlavní hrdinky vycítit zlato. Takže historická četba pro mladé, ale zase nic pro slabé povahy. Autorce se podařilo vylíčit život v té době se vší špinavostí a smrtí, která k ní patří. Potěší ale ty, kteří mají rádi přirozeně se rozvíjející vztahy a hrdiny, kteří nejsou jak modelové z časáku. A tentokrát se budete o své oblíbené postavy fakt bát, protože na rozdíl od jiných sérií, kde jsou sice všichni v nebezpečí, ale pak čekáte happy end, tady není jisté vůbec nic. Pokud vás zajímá mix westernu a young adult, rozhodně si tuhle knížku pořiďte. Vyjde v dubnu.

Sally Thorne: The Hating Game

Další kniha, kterou jsem vehementně doporučovala na vydání a jsem trojnásobně nadšená z toho, že to vyšlo. Tentokrát nikoliv young adult, ale spíše chick lit, romantická komedie s úžasným humorem, nikoliv však debilní až na střechu. Pokud si chcete na chvíli odpočinou od fiktivních konců světa, zabalit se do deky, dát si kafe a udělat si fakt pohodový večer, musíte si tuhle knížku pořídit. The Hating Game vám sedne asi jako miliontá repríza Deníků Bridget Jonesové a každoroční vánoční rituál s Láskou nebeskou. Příběh má roztomile trapné momenty, u kterých si říkáte „Ale ne, kdyby se mi tohle stalo, tak umřu!“, perfektní, občas až absurdní dialogy i místa, u kterých tečete blahem a máte chuť si jít lehnout do postele z cukrové vaty. (Čtete moji recenzi) Vyjde v říjnu.

Vybrali jste si? ;-)

[stefansvec-blog]

Vždycky, když dostanu chuť přečíst si konečně Bloudění, tak si řeknu: “Vezmu si nejdřív od Durycha něco menšího, abych se naladil.” No a vždycky to skončí tak, že to něco menšího mě úplně odradí, protože je to pateticky užvaněné a víceméně zbytečné. Takže to Bloudění zase ani neotevřu, no. 

Jaroslav Durych: Obrazy. Olomouc. Votobia 1996

[stefansvec-blog]

Sabina je dodnes těžko pochopitelná osobnost a každá další podrobnost k jeho osudu mě zajímá už jen z toho důvodu. Petr Kovařík se zabývá opravdu hlavně “Národním soudem”, o kterém jsme se všichni učili na střední škole a přesto o něm víme tak málo. Stejně jako všechno kolem Sabiny je to událost ambivalentní, tajemná a těžko jednoznačně hodnotitelná. Ale Kovařík do ní vnesl tolik světla, kolik jen mohl. Pro fascinované sabinozpytce důležitá četba. 

Petr Kovařík: Národní soud nad zrádcem Karlem Sabinou. Praha. Modrý stůl 2010.

[stefansvec-blog]

Sháněl jsem Benna zběsile po antikvariátech kvůli tomu, jak se o něm píše v knížce 1913. Nakonec jsem ho za drahé peníze sehnal a zjistil, že drsné básničky z márnice jsou jen malá úvodní část jeho díla. Ale to nevadí. I zbytek se dal číst a místy i okouzloval. Jenom s jazykem překladu Ludvíka Kundery jsem měl stejný problém jako v Kunderových původních knihách. Jistě je to skvělé, ale prostě mi to nesedne. Drhne to, vadí, podobně jako Halas třeba. Inu co. Básníci jsou jako hudba, taky se vám nemusí líbit každá, i když je objektivně výborná. 

Gottfried Benn: Básně. Přeložil Ludvík Kundera. Praha. ERM 1995

[stefansvec-blog]

Moje žena o Temném pánovi řekla, že je tak vyhladovělá po příbězích, že se začetla i do téhle blbiny pro děti. Ale vlastně není divu. Je to svižně napsané a s dobrým, byť nijak originálním základním nápadem, no a párkrát se zasmějete nahlas. Po Harrym Potterovi je to druhá série knížek, kterou s napětím hltá i náš čtvrťák, který jinak jede jenom v komiksech.

Jamie Thomson: Temný pán - školní roky. Přeložila Veronika Volhejnová. Praha, Argo 2013

[stefansvec-blog]

Škoda tak dobrého názvu pro tolik nezajímavě nadutého pseudoakademického pindání. Když k tomu překladatelka udělá - mimo jiné lapsy - z císaře Juliána Julia Caesara (v jehož vojsku se má vyskytovat křesťanský světec Martin z Tours, zázračně se tak stav prvním křesťanem dávno před Ježíšem), zmar je dovršen. Jak tohle proboha může vypustit ze své redakce nakladatelství Academia?

Virginia Burrusová: Sexuální životy svatých. Erotika ve starověké hagiografii. Přeložila Zuzana Gabajová. Praha. Academia 2015

[stefansvec-blog]

Vargase Llosu jsem dlouho odkládal už kvůli tomu, že má tak dlouhé jméno. Ale tenhle román je jednoznačně nejlepší beletrie, jakou jsem letos četl. Je lehký, vtipný, dojemný a zdánlivě bezstarostný. V té samé chvíli si ale hraje se spoustou otázek kolem vztahu literatury a světa, paroduje nebo dotahuje do důsledků všemožné postmoderní teorie (aniž by jakkoliv teoretizoval), ukazuje, že literatura funguje i když narušíte jednotu místa, času, ba dokonce identitu hrdinů, a všechno to dokáže zabalit tak, že si toho ten čtenář, jehož žádná teorie nezajímá, ani nevšimne.

Mario Vargas Llosa: Tetička Julie a zneuznaný génius. Přeložila Libuše Prokopová. Praha. Odeon 1984.

[stefansvec-blog]

Vtipné a dodnes čtivé Kischovy texty by se dnes už možná nedaly označit za čisté reportáže, míra osobního zapojení autora do tématu je až příliš vysoká, ale pořád je to výborná žurnalistika. Nerozumím jenom tomu, proč nakladatelství nedoprovodilo texty žádným pořádným průvodním slovem, netušíme ani, kdy a kde jednotlivé texty vyšly. A je to škoda.

Egon Erwin Kisch: Srostlé sestry. Překlad některých textů: Jarmila Haasová-Nečasová. Praha, Akropolis 1998.

[stefansvec-blog]

Časová a kulturní vzdálenost textů téhle knížky je tak veliká, že českému čtenáři prakticky nedává šanci pochopit, proč jde o čínský národní poklad, který se desítky generací učily nazpaměť. Význam jednotlivých útržků je zastřený, často vypadá banálně, několik z těch nejobecnějších (zvlášť v XV. knize) dává tušit původní hloubku zbytku. Porozumění nepřispívá ani překlad, který často víc zastírá než objevuje, asi jako když překladatel pochvalný pojem “prázdný”, který Konfucius pronesl o jednom ze svých žáků, vysvětluje jako “bez peněz”. Někdy prostě zůstane ztraceno v překladu skoro úplně všechno.

Hovory Konfuciovy. Překlad V. Lesný a J. Průšek. Praha, Nová Akropolis 2010

[stefansvec-blog]

Tři povídky ruského symbolisty jsou v jednom svazku dost nahňácané, takže se to krapet blbě čte, ale přeci jenom to stojí za to. První povídka Jidáš je asi nejlepší. Jde o apokryf ježíšovského příběhu, což je disciplína, ve které je fakt těžké být originální. Ale Andrejev je. Druhá povídka, Satanův deník, má několik úžasných odstavců, ale jinak je to dost úmorná nuda. Tahle věc u nás vyšla několikrát i samostatně a dostat se mi do rukou jenom ona, asi bych už dalšího Andrejeva neotevřel. Poslední povídka O sedmi oběšených je asi nejsymboličtější, sedm odsouzenců představuje sedm přístupů k blížící se smrti, celkově je to působivá morbidní věc, co vám zamíchá hlavou ještě na pár hodin po dočtení. Dalšího Andrejeva klidně zkusím.

Leonid Andrejev: O sedmi oběšených. Přeložila Ludmila Dušková. Praha. Volvox Globator 1997.

[stefansvec-blog]

Keretovy povídky nejsou brutálně řachandové, nevybuchnul jsem nad nimi smíchy ani jednou. Nese je spíš kultivovaná ironie, tvořivost lehce povznesená nad světem a laskavě ho komentující. Žádná z těch povídek není blbá a 5 z 38 jsem si dokonce zaškrtnul jako dobrých. Těžko říct, jestli je to dost, nebo málo.

Etgar Keret: Najednou někdo klepe na dveře. Přeložily Tereza Černá a Magdaléna Křížová. Praha, GplusG 2014.

[stefansvec-blog]

Jde o knižní rozhovor, vznikající po mejlu, což je vždycky forma, kterou bych jako autor na kterékoliv straně taky upřednostňoval. V tomhle případě se ale bojím, že psaní místo povídání bylo knížce na škodu. Profesor Kropáček je vzdělanec dnes už ze staré školy, čemuž odpovídá i dost zdeúřední jazyk, na který jsem si musel dost zvykat. A vlastně tak úplně nezvyknul. Málokde jde rozhovor do hloubky, málokde něčím překvapí, ale aspoň otevře bránu ke spoustě nečekaných pohledů na islám a na kulturu afrických a blízkovýchodních zemí, kterážto kultura je mnohem rozmanitější a zajímavější, než si většina rychlokvašených domácích muslimobijců myslí. Ocenit se dá taky poměrně otevřené povídání o Kropáčkově spolupráci s STB. U spousty jiných věcí si starý pán hlídá hranice, skrupule a odstup, které už dneska zdaleka nejsou obvyklé. Taková zdrženlivost sice může být osobně sympatická, ale velký knižní rozhovor ochuzuje a čtenář může zavírat knihu zklamán.

Luboš Kropáček, Martin T. Zikmund, Jan Paulas: Po cestách kamenitých. O životě, islámu a křesťanské víře. Praha, Vyšehrad 2013

[stefansvec-blog]

Tři nedlouhé povídky o zakládání benediktinských klášterů ve Francii nejsou nic, co by vám změnilo život, ale čte se to příjemně a člověk se dostane do takového toho hrubého, pachem ohňů a kůží prodchnutého středověku, do kterého patří ostatky a kamenné budovy s třímetrovými zdmi. Solidní čtení o legendách a o tom, jak nosit zub, ukradený z lebky Jana Křtitele, ve vlastní puse.

Pierre Michon: Opati. Přeložila Mirka Ševčíková. Praha a Litomyšl, Paseka 2007

[stefansvec-blog]

Zajímalo mě, jestli po Františku z Assisi, světci vděčném a živém, dokázal Chesterton napsat stejně osvěžující knížku i o Tomáši Akvinském, postavě přeci jen v obecném povědomí sušší. A taky jsem nevěděl, jestli si takovou věc dovedu přečíst anglicky. Tak jo a jo. Z Akvinského se pro mě stal živější a zajímavější člověk, což je asi to nejlepší, čeho může podobný spisek docílit. Podobně jako u Františkovy monografie tu nejde o to napsat životopis, vylíčit všechno a podat přehled světcova světonázoru a působení. Na několika málo příkladech se tu Chesterton snaží o jediné: čtenáře zaujmout pro světce tím, že mu na pár historkách, výrocích nebo ukázkách myšlení ukáže základ jeho výjimečnosti. No a dělá to dobře. Některé věci si o Akvinském budu pamatovat už napořád. 

Gilbert Keith Chesterton: St. Thomas Aquinas. The dumb ox. Ve čtečce Kindle.