#Mezi Lesy

[theodoreangelos]

Above Drahotín Pond, Mezi Lesy, view of Radeč (721 m) and Brdy (Tok, 865 m), municipiality Dolany, district Plzeň-sever, West Bohemia, Czech Republic Nad Drahotínským rybníkem, Mezi Lesy, výhled na Radeč (721 m) a Brdy (Tok, 865 m), obec Dolany, okres Plzeň-sever, západní Čechy, Česká republika Über dem Teich von Drahotín, Zwischen den Wäldern, mit Blick auf den Ratscher Bergrücken (Radeč 721 m) und Brdy (Hornwald bzw. Kammwald mit Tok, 865 m), Gemeinde Dollan, Bezirk Pilsen-Nord, Westböhmen, Tschechien Над Драхотинским прудом, Мези-Лесы, с видом на Радеч (721 м) и Брды (Ток, 865 м), посёлок Доланы, район Пльзень-Север, Западная Богемия, Чешская Республика Au-dessus de l'étang Drahotín, Mezi Lesy, vue sur Radeč (721 m) et Brdy (Tok, 865 m), commune de Dolany, district de Plzeň-sever, Bohême de l'Ouest, République tchèque

[kdo-mi-poda-kopretinu]

Jako moravák, který cely život prožil mezi ornou půdou na Malé Hané, mě úplně fascinuje příroda na severu Čech, zejména v Ústeckém kraji. V Pripjati jsem sice nikdy nebyla, ale dost mi ji to tady připomíná. Listnaté lesy (hlavně s břízami!!), tepelné elektrárny a potrubí na každém kroku (ta chemička je taky dobrá, silnice kolem ní jsou ohraničeny cedulemi s nápisem "pokud se rozsvítí výstražná světla, zastavte a vypněte motor“), a BLOKY. Chomutov, Jirkov, Most, Litvínov jsou prakticky jedno velké sídliště s paneláky vyššími než můj rank v Osu.

Okolí kolem Ústí nad Labem zas vypadá jak Německo. Prostě Alpy vibes mi to dává, ta architektura taky vypadala německy. Jsem jim pouze projížděla, ale fakt jsem měla pocit, že jsem překročila hranice Republiky. Reálně i ta Bratislava vypadala víc česky než Ústí.

Teď už se vracím do té vesničky s rodinnými domečky jménem Brno, ale na tohle budu vzpomínat ještě dost dlouho.

[prospercz]

Dva měsíce na treku!

Tak se nám ten výroční den trochu začíná zamotávat. Říkal jsem si, že dneska o chození nic psát nebudu, že si spíš zase udělám nějaký recap, ale nakonec přeci jen musím pár věcí aspoň zmínit.

Tak si tak šlapeme nějakých 9 mil k asfaltce, odkud chceme stopnout auto do města. Cesta je po lávovém poli. Zní to líp, než jaké to je doopravdy. Chození po šutrech totiž není vůbec příjemné. A tohle jsou ještě dost ostré šutry. Obecně je tady v Oregonu víc kamenitý terén než v poušti. Nohy dostávají zabrat. Naštěstí je dost času trail pod sněhem.

No a tak dojdeme na asfaltku, koukáme doleva, doprava, a auta nikde. Projede kolem nás pár cyklistů, ale auto pořád ne. Musíme si jednoho cyklistu zastavit, abychom se dozvěděli, že je cesta ještě po zimě zavřená! Otevře se příští pondělí, tak toho teď cyklisti využívají a užívají si krásnou projížďku bez aut. Nás to ale teda vůbec nepotěšilo. To jsme zase něco posrali. No nic, není zbytí, nastává ROADWALK! Jupí…

Nikdo nám pořádně nedokáže říct, jak daleko je uzavírací brána. Někdo tvrdí 3 míle, někdo 11. Nakonec nám pomůže Mike a Lea, kteří nám nejdřív řeknou správný údaj, tedy 7 mil, a pak na nás dokonce hodinu počkají, aby nás svezli do města.

Po prohlídkové jízdě celým malým městečkem Sisters, které je inspirované westernem, nás vyklopí před putykou s pivem a foodtrucky. Ještě si ani nestihnu objednat, a už mi klepe na rameno trochu zvláštní týpek, že prý jestli nejsem náhodou PCT hiker. To si piš, že jsem! Zve nás k sobě a své přítelkyni ke stolu, že si s námi rádi popovídají. Objednáme pivka a jdeme tedy za nimi. Vyklube se z nich celkem fajn dvojička. Oba dost chodí po horách, holka (sorry, zapomněl jsem jména…) se dokonce živý psaním recenzí na vybavení. Pozvou nás i na oběd, vrací takhle trailu to, co sami dostávali na Appalačské stezce (stezka podobná PCT na východní straně USA). Díky!

I přes tyhle hezké skutky ostatních, nemám ty městské dny moc rád. Člověk se tady začíná zase kvůli všemu stresovat, od jídla, přes nabíjení, spaní, utrácení a další voloviny, na které nahoře není ani pomyšlení. Zase jsem nechal za ressuply nesmyslný obnos peněz, za tohle jsem schopný doma žít měsíc i s najmem a tady to mám na jídlo na 10 dní…

Abychom ušetřili, a protože nic moc po včerejší návštěvě v Big Lake nepotřebujeme, postavili jsme si stany kousek za městem v lese, který tu mají pod palcem bezdomovci. Vypadají ale neškodně, tak snad tak zůstanou i po setmění.

A teď už teda pojďme na ten slíbený recap:

>Jsme na cestě skoro přesně třetinu. Vzdálenostně určitě, 870 mil. Časové spíš trochu za třetinou, chtěli bychom skončit dřív než za 6 měsíců.

>Podle telefonu jsem zatím udělal 2420000 kroků. Podle hodinek je to 1612000. Pravda bude asi někde mezi.

>Před pár dny jsme vyměnili kalifornskou poušť za oregonské lesy. Je to příjemná změna, i když se tu často lopotíme sněhem a moje nohy jsou od komárů tak nateklé, jako kdybych je strčil do úlu.

>Prošlapal jsem svoje první boty. Zvládly celou poušť a ještě předtím něco doma, celkem asi 850 mil. Nové mají zatím 170, snad vydrží aspoň ještě 500, ale kameny na trailu v Oregonu jim dávají dost zabrat.

>Vyměnil jsem další kus gearu. Tentokrát to odnesla karimatka. Ta stará pravidelně každou noc přidávala 1-3 nové díry, takže jsem ráno spal prakticky na zemi. Nová zatím drží!

>Poprvé nám tady pořádně pršelo, trvalo to den a půl. Jak jsme si to celou dobu v rozžhavené poušti přáli, tak nás tahle touha už po hodině přešla. Naštěstí na PCT prší v průměru 3 dny z celé doby na trailu. Takže už jen dva a máme to za sebou.

>Už jsme se dostali do bodu, kdy jsme schopni bez problémů ujít i maraton každý den. Naše nohy si zvykly a i zbytek těla se přizpůsobil. Troufám si tvrdit, že příští třetinu ujdeme mnohem rychleji. Začíná mě to děsit. Blíží se chvíle, kdy bude konec trailu blíž, než začátek. A jak se říká, druhá půlka uteče vždycky trochu rychleji.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 29 - 37km

Dneska budu brečet a to tak, že hodně brečet. Jak jsem se na konci dnešního dne dověděl, tak bylo prý mínus 2 v noci, já počítal něco kolem nuly skrze počasí na mobilu. No, že jsem se každou půlhodinu budil zimou a na spacáku jsem měl ráno jinovatku…asi tak nějak to bylo. Klepal jsem kosu celý večer než jsem se uložil a pak už trochu méně ve spacáku. Za vinu to měl déšť a všechno vlhký, nebo mokrý, prostě nic moc. V půl 8 večer jsem už spal a teď ráno vstávam dřív než slunce. Brzký budíček byl stejně v plánu a tak se povedlo. Dneska mě totiž čeká 37 km a až se jaro zeptá, co jsi dělal v zimě a já řeknu že nic, tak to může být a bude velmi nepříjemné. 

V ranním mrazíku dávám kafe a balím vlhké věci, které budu přes den průběžně sušit. A vyrážím směr Studánky, vesnice, která je asi 3km daleko. Všechno jde jako na drátkách a jen vylezu na kopeček, tak už svítí sluníčko a je mi teplo, z čehož mám obrovskou radost. Tak to bude po celý den…myslím s tím sluníčkem. Ve Studánkách mají shop a pivovar, ale v 7 ráno asi jejich lahodný mok neochutnám, i když jsem viděl paní jak z pivovaru vyjíždí. Kousek nad vsí je Martínkov a bývalá základna Roty pohraniční stráže. Když ji vidím, myslím si, že to je nějaké zotavovací středisko z dob minulých, nyní je rota předělána na kravín, či jiné hospodářské využití. Opět se zdravím s krávami, které jsou tu pěkně nablízko.

Pod Martínkovským vrchem přejdu potok a jdu se štrachat na “Vyklestilku”, což je vyhlídka. Výstup mi dá zabrat a má napovědět, jaké věci se budou dít dál. Nahoře si volám s Olinkou, protože je signál a vytahuju hole. Už se mi budou hodit. Mám za sebou cirka 10km a doposud to šlo dobře. Protivný batoh mne ale začíná dost ostře řezat do ramenou a já na každé zastávce šteluju popruhy, aby to bylo lepší. Nicméně se mi to nedaří a otravuje mi to chůzi jinak krásnými lesy. To, že značená stezka vedla malým smrčím, po jehož průchodu jsem měl opět mokré kalhoty, vynechám. Dostávám se na hřebínek, kde pokračují moje oblíbené pasáže cross country, mezi kořeny a kameny. Následuje Uhlířský vrch a Krásná pole, která dostávají svému jménu. Na těhle místech rád stavím.

Les kolem je pěkný, ale já už nadávám jak špaček, že mi to nejde. Někde za Lipovou jsem v půlce trasy a nedokážu si představit, že to dojdu. Za Přední Výtoní, kterou jen proběhnu, už fakt nemůžu a sunu se, pletu nohama, mám žízeň a stavím na každém kilometru. Dojdu na Uhliště, kde je přístřešek, pod kterým jsem případně plánoval spát, a uvidím co dál. Úplně bez energie padnu a koukám do itineráře, jak by se to dalo udělat, ale dojít dneska tam, kam chci, by mi potenciálně ulehčilo dny následující. A jmenuje se to tam Vítkův kámen. Už kvůli našemu Víťovi to musím dát a vyfotit se tam. Teda dal bych to kdyžtak zítra, ale ne, musí to být dnes. Můj táta by mi to také neodpustil, jelikož v souvislosti z Šumavou o něm často mluví. Hodím do sebe čokoládu a tyčinku, ať mám alespoň nějakou energii a chystám se na 100 metrů výstup…opět. Jdu pomaličku krůček po krůčku a blížím se cíli. Jednou tam dojdu a snad se mi i podařilo konečně nastavit batoh.

Hurá. Po nějaké době sem to zvládl a procházím kolem turistů, co si dojeli až přímo před hrad. Dělám si slibovanou fotku a dávám si vítězné pivečko. Tvrz je zavřená a moc toho tam k vidění není, tak prolezu alespoň dostupné okolí a vyšplhám na vyhlídku. Vítkův hrádek je zkrátka povinnost. Hlavně sem tam došel, což mi před pár hodinami přišlo jako mission impossible. 

Na zpáteční cestě doplním vodu ve studánce a  čeká mne posledních asi šest kilometrů. To už dám a cesta už by měla jen klesat, což mi dodává na náladě. Dávám si podcast do uší, ať odvedu myšlenky od bolavé chůze, i když po splnění úkolu se mi jde o mnoho lépe. Už, už, ještě pár kroků a jsem tam. Sláva. Potkávám tu týpka, kterého jsem potkal včera v Rybníce u vlaku a bude spát nedaleko, tak pokecáme a jdu si vařit večeři. Při pohledu na krokoměr v telefonu, vidím číslo 48 672. To jde. Napíšu poznámky a jdu spát. Jsem mrtvej.

[biokojezdi]

LESOPARK V ÚZEMÍ MEZI MLADÍKOVEM, ZDIMĚŘICEMI A KOCANDOU

Záměrem města je umožnit postupný vznik lesoparku navazujícího na intenzivní zástavbu rodinnými domy. Lesopark by měl sloužit pro rekreaci obyvatel města, ale i ochranu krajiny a zlepšení její biodiverzity a hydrogeologické funkce.

Město Jesenice se skládá z několika původních obcí, které jsou obklopeny krajinou, zemědělskou půdou, lesy, remízky a vším, co ke středočeské krajině patří. Blízkost přírody je hodnota, za kterou do Jesenice mnoho lidí přišlo.

Zdroj:

Lesopark v území mezi Mladíkovem, Zdiměřicemi a Kocandou: Město Jesenice (mujesenice.cz)

[lichotnyubeznik]

Na zadní straně oka

Je z tebe bezdomovec. Tentokrát nijak vznešeně ani metaforicky - nemáš prostě kde bydlet. Z jednoho bytu ses nechal vyhodit, do druhého ještě nemůžeš. Promýšlíš možnosti. Mohl bys spát u kamarádů. Mohl bys spát v kanclu. Mohl bys v noci cestovat po městě a přes den spát v knihovně. Čert vem dobrodružné fantazie - ozýváš se raději kamarádům. Nejsou doma. Otravuješ hrstku dalších lidí, až tě vezme na milost jedna známá. Vřelé přivítání vystřídá zarputilá ignorance. Raději od ní zase rychle vypadneš. Skejsneš na airbnb. Stojí to peníze. Konečně tě přijmou kamarádi. Týden utekl jako měsíc.

Dny se vlečou: ne, že by nebylo co dělat, ale ty v první řadě nic dělat nechceš. Když není kde žít, nedá se ani pracovat. A tak bloumáš po městě. Ztrácíš se a nacházíš. Jdeš do kina na odpolední promítání. Ve fastfoodu si dáš porci navíc, abys zabil o něco víc času. Bloumáš městem, ve sluchátkách se dojímáš nad neoklasikou a čas se vleče.

Zabloudíš do parku - nikdy jsi v něm nebyl, tuhle část města skoro neznáš. Park Rogera Williamse. Věděl jsi o jeho existenci z mapy, ale zdál se vždy moc daleko, moc blízko letišti. Došel jsi tedy až sem. Park je protkaný silnicema, po kterých v autech korzují Američané. Serou tě tim, nechápeš, proč museli silnice natáhnout i do parků a na hřbitovy. A pak, zčistajasna, se to stane. Najdeš rybník. Je ti nápadně povědomý. Prohlížíš si ho skrze foťák a jeho různé filtry. Už víš, co ti připomíná.

Je to tak dávno, že to ani nelze datovat, nedá se to přesně situovat v čase. Dětství, dávnost. Zmrzlý rybník ve Středních Čechách, po Novém roce u babičky. Se zatajeným dechem pozoruješ muže v zelených kamizolách, jak vysekávají led ve vodě - to aby kapři mohli dýchat. Takže to musí být prosinec. V těch dobách ještě rybníky ve Středních Čechách zamrzaly tlustým ledem. Ty a tvůj stejně starý bratr, učíte se bruslit. Obrovská ledová plocha se zrcadlí v šedivém nebi, ten výjev tě oslňuje i bez bílé barvy. Na jeho okrajích, tam, kde se zrak ztrácí pod víčkem a v řasách, se pak kroutí černé opadané větve a kmeny.

Nyní jsi tento rybník, či jeho ozvěnu, objevil v parku Rogera Williamse.

Obcházíš ho a prohlížíš si ho ze všech stran, zkoušíš různou míru přiblížení a zaostření. Onen dávný rybník byl slepým ramenem Labe, kroutil se v někdejším meandru jako fazolka. Oficiálně se jmenuje Doubka, ale tvůj otec ho nazýval Filínkem, jezdilo se vždy "na Filínka". Nacházíš další úhly, skrze které se ti ho daří spatřit.

Rekreační oblast Rogera Williamse tvoří soustava jezírek navržená v duchu anglického krajinářství. Park se zde pokouší imitovat divočinu, což je více než příhodné. Na divočinu Středních Čech to stačí. Hledáš i další rybníky svého dětství, Ostrou, Stratov, Řehačku. Jak se pokoušís nastavit do povědomých úhlů, náhle se v šoku zastavíš. Po chvilce váhání si ale spokojeně zamneš ruce. Octl ses na vesnickém hřbitově, v otcově rodišti. Sem jste vždy jezdili za babičkou.

Opravdu, ten hřbitov je k nerozeznání, skoro by ses vydal hledat dědečkův hrob. Procházíš mezi náhrobními kameny, ale jsou to samá cizí jména. Asi sousední vesnice. Od hřbitova se šlo po cestě k zámeckému parku. Jako dítě ses do něj vždy těšil na letní kino, ale zároveň se obával jeho severní strany (tehdy jsi netušil, že je právě na severu). Byl z té strany obehnaný zdí, za kterou tě rodiče nikdy nevzali, zdí, kde končil známý svět. Za zdí pokračovaly pole a lesy, nějaká stavení, vše ve vrstvách ubíhalo dál, až k horizontu, kde krajinu zakrývala modrá duha.

Od hřbitova se šlo po cestě k zámeckému parku. Nedá ani moc práce ho najít, nejbližší zámecký altán stojí hned nad břehem (překvapuje tě to, nepamatuješ si, že by byl u zámku nějaký rybník).

Toužíš nyní dostat se k tomuto zámku, ke krotší, francouzské části jeho parku, k barokním alegoriím měsíců od Matyáše Brauna a pak dál do města, k o nic méně baroknímu kostelu. Od něj už je to k babičce jen přes náměstí, budeš moct buď na zahradu, potutelně rozdupávat opadané švestky, anebo ke kamnům do tepla. Oddechneš si, když kostel opravdu najdeš.

Náměstí je jen opodál, pojmenované po jednom z velice mála skutečných českých učenců. Náměstím je vlastně jen formálně, protože jeho střed tvoří rozlehlý kaštanový sad, který se postupně zvedá do svahu. Náměstí i tak obklopují reprezentativní budovy, pěkné obchody, místní gymnázium. Tvoří jakýsi monumentální zákryt vlastního centra města, rozkládajícího se okolo vyprahlého náměstí-parkoviště opodál.

Začíná se stmívat, vlastně už se stmívá drahnou chvíli, a tak nadešel nejvyšší čas z parku Rogera Williamse odejít, ty jsi v něm ale tak hluboko, tak jsi se do něj zapletl, že nemůžeš najít cestu ven; cestu zpět. Motáš se v něm venkovskou krajinou svého dětství, míjíš chalupy, barokní kapličky, jézédéčka, všechno utopené v hustém lese rostoucím z bažiny místních jezírek. Klestíš se křovisky, snažíš se vymotat, klopítáš, ale větve tě šlehají do tváří, světla ubývá a ty rychle ztrácíč ponětí o prostoru i času. Les si je sám podobný, stromy se zrcadlí navzájem a pak ještě se svými přízraky na vodní hladině. Klopýtneš o bludný kořen a naštvaně odkopneš bludný kamínek.

"Don't feed the birds please, they get sick then," upzorní tě kolemjdoucí. Říkáš, že ptáky nekrmíš, jen jsi do vody hodil kamínek. Kolemjdoucí se omluvně usměje a pak s tebou na chvíli zapřede řeč o tom, jak jim tu zbytečně umírají ptáci, protože je neposlušní návštěvníci krmí. Je to pracovník parku. Po chvíli klábosení se rozloučíte a popřejete si pěkný večer, jak je mezi Američany zvykem.

Chvíli za pracovníkem parku hledíš. Všímáš si, že uhnul k přistavenému služebnímu pick-upu na cestě. Vůz je v zelené barvě a s béžovým šerifským znakem. Kolem asfaltky jsou žluté dopravní značky. Po chvíli se vydáš za ním na silnici. Nějaký čas jí sleduješ, začínáš to kolem sebe zase poznávat. Po půl hodině konečně vyjdeš z parku zpátky do města, konečně vyjdeš z Parku Rogera Williamse. Město vypadá ve tmě ještě zbídačeněji než přes den a na to, jaký je na ulicích klid, je v něm překvapiý hluk. Vydáš se po bulváru zpátky k místu, kde přespáváš, zpátky do své dočasné mizérie, a už se neohlížíš, už se radši ani jednou neohlédneš za parkem Rogera Williamse, necháš ho být, necháš ho tam, kde je, necháš vše ležet v parku Rogera Williamse.

[borisjelinek]

Výmol u Slatiny nad Úpou

Tato rokle s odkrytým zářezem cenomanských a permských pískovců mezi lokalitami U lomu a Ostrov (původně pojmenována jako Vostrov), kterou Slatinský potok opouští obec, je zvána též jako Vejmol, a to již přinejmenším od poloviny 18. století. Spisovná verze je totiž až dílem 20. století a místní obyvatelstvo k ní stejně ve své řeči mnoho nepřihlíží.

Zprvu vše náleželo vrchnosti, ale již v roce 1758 náležela část Výmolu Janu Faltovi z čp. 100, který ho získal od otce Josefa. Další část byla v majetku mlynáře Václava Šafránka. Jedna ze zmínek o Výmolu pochází z 15. června 1823, a to v souvislosti s přívalovými srážkami a následnou povodní. V obecní kronice se o tom píše toto:

„O povodni ve Slatině.

V r. 1823 dne 15 Juny vystoupil nad Mečovem maly mráček z kterého náhle Bouřka hlučet začala a potom tak sylný dešť následoval na hořejší díl a poloviční díl Slatiny, že kdyby tak jen půl hodiny bylo pršelo, byl by celý prostředek Slatiny od vody zanešen, předce ale taková povodně nastala, že nejen všechny ploty, dřivy a tomu podobné u všech okolo potoka stojicích Chalůp voda pobrala, nobrž tak od N.: 49 tohoto času Jozefoj Pauloj Stodůlku pryč s krůntem odnesla a při N.: 27 zádú vedle potoka stojici Chalupů tež vzala a s takóvym hřmotem a sylou do řeky se hrnůla, že jeden takový velký kámen z vejmola k Mostů odnesla z kterého se 5 sáhů kamenů mohlo nalámat a tolik kamena před Most který přes řeků Úpů jde přinesla, že voda ne pod Most ale mimo Mostů jit můséla, půl Mostů s pilyřem to ůtrhlo, kterýž s velkým nákladem ten rok spraven byl.

Také se ve Vejmolů taková hlina odkryla, a nazpůsob zlaté růdy kameni se nalezali.“

V roce 1840 patřila západní část rokle k čp. 100 Antonína Prouzy (v indikační skice stabilního katastru z téhož roku od praktikanta Franze Baudische a geometra 2. třídy Franze Kraissla byl zapsán jako Anton Prausa, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA461018400), který se dosud nachází naproti přes silnici. Další část směrem k mostu náležela k čp. 101 Jana Kordiny. Severní skalní stěna a břeh potoka byly již panskými majetky. Počátkem roku 1904 napadlo tolik sněhu, že se zdejší lesy polámaly a všem hospodářům vznikla velká škoda. O 2 roky později vlastnil většinu Výmolu mlynář August Kordina, jemuž patřily stavení čp. 100 a 101.

V lednu 1932 nechal místní mlynář Jaroslav Kordina lámat ve Výmolu kámen, který byl následně rozbíjen na menší, jehož bylo užíváno zejména při stavbách cest. Kámen se zde však lámal i předtím, ale v malé míře, pouze pro potřebu vlastníků. Romantické údolíčko se tím v následujících letech hodně změnilo, ale stalo se lépe přístupným. Postupem času však zarostlo mnoha nálety, o něž se ironií osudu nepostaral člověk, ale v srpnu 2017 vanoucí extrémně silný vítr derecho, po němž byla severní část rokle vykácena a vyčištěna.

Zimní Výmol

[tudyne]

kniha: možná, že odcházíme, j. balabán

“Tam teď jsme. Světla chalup pod lesy zůstala na svých místech, stejně jako vesnice mrkající do noci červenými světly nechráněných přejezdů. Už jedeme kolem velikých a nehybných areálů s hrozivými mechanismy a už přes řeku Ostravici do Vítkovic. Už nemá smysl vzpomínat na všechny ty návraty, na útulnost čekajících domovů, jsou ty tam jako tvoje dětská ruka, kterou jsem svého času celou schoval do své dlaně.“

--------------------

“Emilie Ema si zapálila cigaretu, což dělala zřídkakdy, a nabídla balíček také synovi, což nedělala nikdy.

-Ne, mně to nedělá dobře, odmítl Tim rozpačitě.

-Máš rozum, přitakala matka, my jsme tenkrát rozum neměli. Když si na ten čas vzpomenu, Emilie snivě přimhouřila oči, jako bych slyšela ječet Hendrixovu elektrickou kytaru...“

-------------------- 

Ukázky ze dvou povídek ukazují, jakým způsobem autor přemýšlí o slovech a snaze vyvarovat se jejich nadbytečnosti. Práce s kontextem a nedostlovnost jsou hlavními ukazateli takové snahy. Často tak pomocí jedné věty či souvětí dostaneme celou řadu informací o kontextu (viz poslední souvětí u obou ukázek). Takové metody lze nalézt například i u textů Jana Čepa. Zmíněná nedoslovnost je potom metodou, jak vnuknout myšlenky bez dalšího textu (tzv. mezi řádky). Balabánova síla je v pečlivosti s jakou vybírá právě dostatečné množství slov, které čtenáři postačí, aby míra nedoslovnosti byla tak akorát.

[andreachadimova]

svatba na svratouchu

.

parta bouřkových lidí vstala prohnala se úsvitem a vměstnala se mezi blány perikardy černých bubnů

blesk jim držel ruku v ruce i nutil je vzájemně prohmatávat vnitřnosti hlubokými lesy až se parta vypařila

zbyli jen dva beran z berlína jelen z jičína oba místo nohou péra a paruku na paroží

zahlédli kruh mihnul se vzduchem jak hudba od ucha k duchu

uhnízdil se v srdci bubnu ani dj démon nevěděl jak na něj hrát a všechny blesky klesly na dno fotopasti

[wish-you-were-beerr]

Proč všichni odcházejí?

Proč mezi stromy, lesy, se tvé tělo ztrácí.

Neutuchávající úzkost mé tělo ničí,

Jen tvých pár slov, před spaním, ji hasí.

[jejivelicenstvoona]

Kořisti

A konečně, byla jsem to já, schovávala jsem se na dně sopky, nebe bylo jako rozmočený krepový papír, muchlalo se v pravém dolním rohu a po krajích se trhalo. Za ním číhal tygr, natáhla jsem k němu ruku, opatrně a pomalu, jeho tvář se schoulila na mém klíně. A já propadla světem, do tváří mi padalo uschlé jehličí a popel, nedalo se nijak bránit. A konečně, očištěná, spasená, nabodnutá na trny korun všech králů, mohla jsem znova dýchat, tváře mých milovaných voněly po růžích. Občas se mi chce plakat pouze z čisté melancholie, dívá se někam do prázdna, ví, co pro ni štěstí znamená. Konečně byla jsem to já, kterou v noci líbali předci do vlasů. Měli v sobě kouzlo všeho, co kouzelné být může, ale zároveň nesmírnou prostotu a víru. Velkou víru, touhu, odhodlání, sílu během toho největšího utrpení. Cítím to vše na kůži a v kostech, mezi svaly, rozpuštěné v krvi, zachycené v genech, zapamatované na jazyku, v očích, ve sluchu a v čichu, v jednoduchém, láskyplném doteku. Snad všechny únikové východy vedou přesně do míst, ze kterých tolik toužíte uniknout. Protože šťastné konce jsou konce jen pro lidi, co uvěří v zákon žití. A některé životní chvíle musí být zoufale na umření, to aby pak zbytek všeho dával smysl. Ale dlouhé ležení v trávě a sledování mraků a dalekých kopců s lesy nikdy nikomu neublížilo. Naopak ať duše vyléčí vše, co hnije a umírá. Některá slova se ale stejně zasekávají v krku, znám tolik krásných věcí, až na žádných nezáleží. A přesto - dokážu se dojmout pouhou vzpomínkou na sen, který se mi zdál před několika měsíci nebo roky. Dospívání znamená vzpomínání? Ta snaha se nesnažit, cítit se vyrovnaně, všechno jednou musí spadnout do útesu. Utopit se? Teď se snažím vybavit, kam se ztratila vůně domova a jasné barvy, žádné moje vzpomínky nejsou zamračené. Chci se rozebrat na malé části, kůstku po kůstce, ždibečky masa a tuku a cáry kůže, zkažené zuby. Možná v příštím životě, až nebudu mít problémy jen v hlavě, ale i v reálném životě mimo moji realitu, budu oddanější času a práci. Bude to dobré a bude to špatné. Zjišťuju, že se na smrt bojím smrti, ztráty, opuštění, chybění, nebytí. Kde najít útěchu? Jak se smířit s nesmiřitelným? Svět dneska píská a hučí a schody jsou čerstvě umyté. V krku pálí sonety. Konečně, byla jsem to já, byla a jsem a vždycky budu, ta, co nebude nikdy úplná. Chci zastavit čas a nemít už ani jeden den navíc. Neustále sama sobě v něčem oponuju, vím všechno a nevím nic, miluju a nenávidím všechny a všechno, včetně sebe. Netuším, kam moje kroky vedou, sama před sebou se stydím nejvíc. Většinu času nevím, co si myslím. Říkám to, co já sama považuju za myslitelné. A přece, byla jsem to já, prošla jsem všechny pyramidy a podzemní bunkry a vím, jak voní každý drobek hlíny. A tráva vždy byla něžná, objímala kotníky a líbala chodidla, měla v sobě lék na duši i srdce, stromy to sledovaly s láskou. Úctou. Toužím znovu cítit samotu, velké opuštění, zničení. Pořád o všem mluvím a stále se mi to zdá málo. Nejsem ničím, čím dá se být.

[vinozmraku]

Bílý lesy

jako když dýcháš

v zimě na sklo

mlha se zavlní

otře se ti o bok

prohrábne vlasy

a pak tě tam

nechá stát

nahoře na skále

mezi bílými lesy,

ve kterých

je každej sám. 

(Jizera)

[nzteckaejo]

Jsme v cíli

9.10.2019

Poslední souvislý text byl z Kaikoury, tak navážu. Měli jsme jet na pozorování velryb, bylo krásně, ale asi 15 minut před srazem se přihnala šílená průtrž mračen a celé město zahalila mlha, že nebylo vidět na 10 metrů. Vítr cloumal s naším autem a byli jsme rádi, že jsme zavření vevnitř. Výlet naštěstí zrušili a vrátili nám peníze, tak snad příště...

Tady vidíte, jak se počasí mění z minuty na minutu přímo před vašima očima...Tom už vyhlíží, co se žene...

Z Kaikouri jsme rovnou vyrazili dál směr Blenheim a Nelson, což byl náš cíl. Přespali jsme ve free campu u moře, v zálivu Robina Hooda. K dispozici byl jen suchý záchod, ale ten výhled....to bych nevyměnila ani za horkou sprchu ve městě (ale Tom nejspíš jo :D).

Mimochodem, v Kaikouře si Tom za 50 dolarů koupil průvodce po lokalitách natáčení Hobita a Pána prstenů, jsou to 2 menší knížky a těch míst je asi milion, takže náš plán na celý rok je jasný (i když po důkladnějším prolistování Tom prohlásil, že ty knížky jsou nahovno, že si to představoval jinak...). Cestou jsme si ze seznamu odškrtli už jedno místo - Pelorus Bridge, kde se natáčela scéna trpaslíků plavících se v barelech. 

Rovnou jsme přespali v kempu hned u mostu, za mě to byl asi top kemp v té cenové kategorii. Stáli jsme hned u řeky, obklopení lesy, v celém kempu všehovšudy 4 auta a všude kolem kratší treky, jeden jsme hned šli, teplé sprchy, kuchyň i se sporákama...co víc si člověk může přát, a to vše za 15 dolarů na osobu na noc. To je tu asi minimální cena za kempy s teplýma sprchama, co jsme tak zažili. Byli jsme ale i v kempu za stejnou cenu, kde byly jen záchody a studené sprchy. Ještě že je tu tak rozšířený free kemping a člověk tu nemusí vyhazovat peníze z okna. 

Konečně jsme dorazili do Nelsonu, už ani nevím, proč to byl náš cíl...nejspíš proto, že je to oblast proslulá minipivovary a my doufali, že se tady Tom uchytí. Kromě toho je tu DOC office, kde jsme si mohli koupit lístky na huty a jít tak vícedenní trek. Chtěli jsme jít nějaký už dřív, ale lístky jsme neměli a nejbližší město, kde se daly koupit, byl právě Nelson. Huty jsou tu buď standardní, kde není k dispozici dřevo a člověk si ho musí nasbírat, a nebo “serviced”, kde na vás vždy čeká suché dřevo. Rozdíl mezi nima je 10 dolarů na osobu - standard je za 5 NZD/noc/osoba, a serviced 15 NZD. Rovnou jsme se tu i zeptali na trek, který jsme chtěli jít s Tomovým kámošem, Angelus trek po hřebenech. Prý pokud nejsme zkušení horalové a nemáme výbavu do sněhu, tak bysme chodit neměli, pač na tom treku je tak metr sněhu a minulý týden tam někdo umřel (Tom říká “uplně v klidu”). Nechali jsme si tedy poradit něco pro břídili, co zvládneme, a byl nám doporučen Lake Rotoiti Circuit. Dokoupili jsme vše, co bylo potřeba na kempování (já si poctivě nastudovala letáčky a příručky z DOC officu) a vyrazili směr Nelson Lakes National Park, asi 1,5 hod. daleko (Tom chtěl naopak pár věcí ještě vyhodit, protože Bear Grills má jen nůž a křesadlo). Tady jsme přespali v již zmiňovaném kempu se studenýma sprchama a taky tu zažili první mrazivou noc, kdy k ránu bylo -1°C. Přežili jsme, a dokonce si dali i tu studenou, nebo spíš ledovou sprchu. Musíme si zvykat, teplá sprcha je pro nás po týdnu v autě luxus. 

Jezero Rotoiti odpoledne.

Jezero Rotoiti ráno.

Ráno jsme vyrazili na trek, celkem nás čekalo 31 km. Trek byl nenáročný, víceméně po rovince podél jezera, a vedl krásným hustým lesem prorostlým mechem, přes malé potůčky a velké potoky, vypadalo to jak v pohádce. Cestou jsme se stavili na oběd v jednom ze 2 hutů, v tom lepším a dražším. A takhle to v hutech pro představu vypadá.

Pokračovali jsme dál přes houpací most (mohli jsme jít o 8 km kratší trasou, ale ta vedla přes řeku, bez mostu :) ) a cílem byl menší a levnější hut na břehu jezera.

V hutu už byl pár z Izraele a další batohy a věci, vypadalo to tak na 10 lidí. Prý jsou tam ale ubytovaní jen 2 další lidi, rybáři, kteří si tam natahali piva, 10 vařičů, ledničku a dalších milion věcí a zabrali celé spodní patro na spaní. Byli to kiwáci a prý budou v hutu 9 dní. Říkala jsem si, že takhle v 6 byl ten hut tak akorát, neumím si představit, že by tam bylo 16 lidí, což byla kapacita. Ale možná to je tím, že rybáři se tam všude roztáhli, jak kdyby to bylo jejich. 

Celý den bylo krásně slunečno ale večer už začalo přituhovat, přeci jenom jsme byli v 600 metrech nad mořem. Izraelec se nabídl, že rozdělá oheň, asi po 5 minutách ale prohlásil, že dřevo je mokré a oheň nebude. Ujal se toho tedy Tom a měl tak zábavu na další 3 hodiny, kdy přikládal malé třísky a každých 10 sekund oheň rozfoukával, sám totiž nehořel. Mezitím jsme si uvařili večeři - rýži a fazole v rajčatové omáčce z konzervy, nechtěli jsme toho moc tahat (Tom nechtěl brát nic, Bear Grills si nenosí jídlo v krabičkách). Po 20 km chůze bysme toho ale zvládli sníst víc. Izraelci měli naopak hostinu, nechápu kam to jídlo všechno nacpali, ale táhli si i kilovku burákového másla. Asi jim nás bylo líto, a nabídli nám zbytek od své večeře. Bylo nám ale blbý ptát se, jestli je to veganské, tak jsme radši odmítli, čímž jsme je nejspíš i urazili, a usínali jsme s hladem (Tom to prý nechtěl, protože to byl hnus, a takový fekál rozhodně jíst nebude. A taky jim to řekl). Nejhorší na tom je, že to nejspíš veganské bylo....

Večer zasedli k ohni rybáři a nikdo jsme nechápali, jak to dokázali, ale spálili všechno mokré dřevo, a tak jsme neumrzli. Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě Tom, protože jim připravil základ a náš malý ohýnek už se dobře chytal. Oni tedy přišli k hotovému a slízli smetánku, klasicky (ejo! doprdele!). Kromě toho, že jeden z nich příšerně chrápal, proběhla noc v klidu. Druhý den nás čekalo už jen 12 km zpět do města. Cestou jsme se stavili u vodopádu a brodili 2 potoky, které nám dali zabrat.

K autu jsme došli asi ve 14 hodin a hned se dali do vaření, konečně pořádný jídlo! Já se mezitím vykoupala v jezeru, které je ledovcového původu a je průzračně čisté. Ale taky pěkně ledové. Bylo krásně, svítilo sluníčko, a hlavně jsme 2 dny šli s batohy na zádech a nemyli se, takže jsem teplotu vody neřešila. 

Další plán byl návrat do Nelsonu a hledání práce, což v reálu znamenalo zajít do knihovny na wifi a registrovat se ve všech možných agenturách. To nás nakonec zavedlo do Blenheimu a taky jsme odpověděli na inzerát, ve kterém paní sháněla někoho na zahradničení a pomoc se psem za ubytování. Ideál, aspoň nebudeme muset platit ty nehorázné peníze za kempy. Paní se nám ozvala a dnes, ve středu, jsme za ní jeli do Pictonu, zjistil detaily. Je z toho zase zážitek na delší vyprávění, tak to nechám na další příspěvek, a snad se ujme autorství Tom (prý to jebe a neujme).

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 12 - 21km

Partička turistů, kteří zde přespávají pařila a hlasitě se bavila, tak jsem zabral až kolem půlnoci. Dneska je ale čeká brzký budíček, protože se chystám vyrazit co nejdříve. Přede mnou je 21 km do Sudoměřic a vidina návratu domů, takže čím dřív to naštípu, tím dřív budu doma. 

Probouzím se v 6, v lese ponořeném do husté mlhy. Rychle sbalím a dnes bez kávy, ještě před 7. vyrážím.

Proplouvám ještě spícím lesem a bílou peřinou. Vyjdu na menší kopeček a odtud už budu jen klesat. Když se dostanu o sto metrů níže, tak už začíná mlhou a párou prosvítávat slunce. Louky mezi lesy připomínají irskou krajinu, tak si na jejich počest dám panáčka irské whiskey ať se lépe šlape. 

Když vyjdu dole z lesa, opět vidím kilometry dlouhou cestu kterou budu šlapat přes pole. Dám si do sluchátek podcast, ať mi to lépe ubíhá. Hodina pokročila a slunce už svítí v plné parádě. Když dojdu na obzor, zahnu, a čeká mne další taková podobná cesta polem. Tady už je ale kluzké bláto, které se lepí na podrážky, takže občas mám co dělat se udržet i na rovině.

Vyjdu na betonku a mířím nahoru k rozhledně Travičná. Při cestě je muzeum oskeruší, ale jdu fakt brzo, takže je zavřeno. Stejně tak, je tomu i u rozhledny, kam bych se zašel podívat, protože čas mám dobrý. Mají otevřeno ať odpoledne.

Pokračuji tedy dále. V blízkosti rozhledny, jsem svědkem nácviku záchranných akcí se psy. Ideální les pro tuhle aktivitku, zdá se. 

Pode mnou je Radějov a já se těším, že si dám první jídlo dnešního dne. Docházím sem lehce po 10. a hospůdka zrovna otevírá a jídlo mi prý také udělají, tak super. Koukám se do mapy a mám za sebou 12km, achjo, já myslel, že už jsem za půlkou. Tak po jídle trochu otráveně zase zvedám batoh a šlapu dál za město a strmějším kopcem do lesa nad něj “pod Holý vrch”. Jsou tu obrovské buky a příjemný chládek. Úplně jsem si představil jak si tu hrají děti. Takovýhle les bychom potřebovali u nás na táboře. Trochu se pokochám a vycházím ven. 

Puchýře se začínají ozývat a bolest zad taky. Kousek přede mnou je další rozhledna, ale vidím jak k ní jdou lidi a na to aktuálně nemám náladu. Moc fotek dnes nedělám, není toho moc k vidění a už tam chci být. Pokračuji lesní cestou dolů do osady Mlýnky, kde jsou moc hezké chatičky a o ně pečující lidičky :)) Obecně jsem jich po cestě viděl hodně, tak se pak musím podívat na net, jestli by tu nebylo něco na prodej. 

Ramena a záda už mě bolí jako čert a jdu jak nalomený hrábě. Zahazuju hole a batoh do škarpy a pauzíruju každou chvíli. Do sluchátek si dám své oblíbené americké country, abych nemusel myslet na každý bolavý krok. Posledních 5 km mi už hodně nechutná. Navíc už to tu vypadá jak u nás v Polabí a není tu co k vidění. Konečně z pole začne vykukovat věžička sudoměřického kostela a já volám hurá! Za hodinku mi jede vlak, tak bych mohl stihnout jedno pivečko, ale to by nesmělo být zase zavřeno.

Tak projdu Sudoměřicemi, vyfotím si nějaké pamětihodnosti po cestě jako sochu Sudomíra, kostel a čápa, který kempuje na hnízdě uprostřed města. Konečně se dostávám na nádraží, kde už budu jen v klídku čekat na vlak. Vyzuji si boty a dávám nohám volnost. Za chvíli naskakuji na vlak a válím dom. Teď se těším na týden v Římě s Olinkou a pak se zase vrátím na trať. Za pár dní se zase ozvu :) 

[harrymarqez]

Ukrajina - Pascha

Pátek, 26. dubna, večer po majálesu. Vyjíždíme. Je nás něco málo přes dvacet, každý si táhne svůj batoh, někteří už teď nadávají na jeho váhu. Leoexpressem se řítíme k Slovenským hranicím, je už tma. Nad ránem v Košicích přestupujeme na autobus.

Ten pokračuje dál na Ukrajinu. Čekání na hranicích, pospáváme, skoro to vypadá, že nestihneme náš vlak z Užhorodu, což by byl trochu problém, vzhledem k tomu, že jedou tři denně a ten ranní jsme už propásli. Pak nám ale celníci konečně vrací pasy a mi sjíždíme dolů do města. Venku poprchává, rychle vyměňujeme eura a dolary za hřivny a už na nádraží nastupujeme do vlaku. Je to pocit jako bychom trochu cestovali dozadu v čase – velké otřískané vagony s dřevěnými lavicemi, upatlanými okny jde jen matně vidět ven, dírami v nich profukuje a stříkají tříštící se kapky deště, dveře nejdou zavřít, špína, smrad. Ale když se pak pomalinku kodrcáme vesnicemi, tunely, přejíždíme po mostech a serpentinami se škrábeme do hor, má to svoji poesii. Po několika hodinách vystupujeme a setkáváme se s prvními krámky tzv. mahazyny, kde nakupujeme potřebné jídlo, podobných ještě potkáme spousty. Mají tu kde co, ale koupit něco pořádného na jídlo je kumšt. Samozřejmě nesmí chybět hromada sladkostí. Rychle ale zjišťujeme, že je tu všechno ještě jednou tak sladší než u nás, takže téměř nepoživatelné. Napouštíme vodu u pumpy a pak ještě chvíli pokračujeme vlakem. Přijíždíme do ještě zachovalejší vesnice. Okolo malebných dřevěných stavení (jiné tu ani nejsou), po kamenité cestě, velmi pomalu (kvůli četným zastávkám u každého mahazynu, kostelu, nebo prostě jen tak) kráčíme celou rozlehlehlou vesnicí. Za ní rozbíjíme tábor. Následuje večeře a v noci Pascha. Kvůli té jsme sem přijeli. Stojíme v řecko-katolickém kostele. Stojí skoro všichni, protože lavic je tu opravdu málo. Je vedro a do plechové střechy bubnuje déšť. Opakují se stále dokola jedny a tytéž zpěvy. Pop (farář) je otočený zády v malých dvířkách v přepážce, za níž se skrývá oltář. Vigílie se táhne. Po ní ještě následuje svěcení pokrmů, potom přicházíme na řadu my. Jsme tu taková malá atrakce, fotíme se se starostou i knězem, nakonec dostáváme bohatou výslužku.

Následující den až na pár výjimek (snídaně, pouť do mahazynu) trávíme zalezlí ve stanu. Od včerejší noci lije jako z konve, takže jsme trochu pozměnili program a místo putování raději spíme. Další den už ale vychází slunko, takže po snídani, na kterou dojídáme paschu (něco mezi vánočkou a mazancem, která se jmenuje po místních velikonocích) ze štědré výslužky, sytící nás celý předchozí den znovu vyrážíme na cestu. Potkáváme pastviny, lesy, další vesnice a další a další mahazyny. Klasicky máme dost pomalé tempo. V odpoledních hodinách nabíráme vodu ze studně místních dobrých lidí a pak kousek za jejich chalupou na louce stavíme stany. Večer, stejně jako všechny předešlé, rozděláváme oheň, vaříme večeři, zpíváme, posloucháme historky z jiných cest.

Ráno vstáváme brzy. Nad lukami se převalují chuchvalce husté mlhy. Čeká nás kratší trasa jen přes kopec, takže už po poledni sedíme na návsi naproti Užanským koupelím, které mají být zlatým hřebem naší cesty.

A taky, že jo. Když se pak nořím do čanu (kotle plného padesáti stupňové vody, pod nímž hoří oheň) a sleduju rozkvetlé stromy na protějším kopci, uvědomuju si, že tohle bylo to poslední, co mi na Ukrajině chybělo.

Váš Harry Marqez

[martinamalinova]

Krajinný charakter: Dvacet tisíc mil nad mořem

Je to rychlé. Lesy, města, oceán. Vidím rovinu posetou domy a vzápětí  hory, osamocené, pevné a tiché. Nadechnu se, abych je na vteřinu opravdu viděla a vtáhla je tím dechem dovnitř. Výdech. Zavřu oči. Představuju si krajku, šlehačku, slámu, všechno, co by mohly takové hory taky být. Na chvíli usnu, možná. Jsem na cestě už druhý den. Snažila jsem se najít jakoukoli polohu ke spánku, v letadle, na zemi v hale plné černookých, na plastových sedačkách oddělených tak, aby na nich lidé zůstávali bdělí. Spánek už nepoznávám, jsem někde mezi horami. Nad oceánem. Nad pouští. Všechno, co se mění rychle, označíme jako oheň, píše G. Bachelard. Představuju si sucho pode mnou. Poušť bez lidí. Malá zvířata v pevných skořápkách, měkké hady, prach. 

Jaký je člověk, který každý den dýchá takovou krajinu? Jaký je ten, kdo žije v rovině, nekonečné rovině a v noci vidí světla miliónů lidí. A jaký ten, kdo pozoruje kopce, hory, potoky a řeky, které kolem něj začínají.

Krajiny vytvářejí naši rutinu, určují naše jednání. Nádech. Chci nasát ten život, dotknout se poutníka pode mnou, mít plíce žebračky z Himaláje. Opírat se o hůl na okraji pouště, usnout vyčerpáním uprostřed lesa.

Sbalila jsem se tak, abych měla radost. Měsíc po operaci kolene jedu na konec světa. Poprvé vážím své věci a nad čísly zahazuji ortézu, zapalovač, olej, triko, kalhoty. Ani se neodvážím vzít do ruky kameny, esence a jiné věci, které jsem zvyklá nosit na zádech. Tentokrát ne. Podaří se mi zabalit se do 8 kilogramů, radostí přihodím ještě knihu a deník. Takový je můj charakter. Naložit si o trochu víc. Učit se vážit. Je to charakter jeskyně, charakter maloměsta u řeky, charakter mírného podnebí a čtyř ročních období. Charakter Brna, Jihlavy a Prahy, charakter vody mizející z krajiny.

Je to rychlé. Žití je běh, kupujeme letenky, zařizujeme víza, očkování. Přichází konec roku, musím dát dohromady projekty a faktury. Chodím ven, čím dál míň. Koleno bolí, někdy pláču, nemůžu spát. Operace je nevyhnutelná, říká doktor. Objednává mě brzy, na sále mám horečku, operace se neděje. Za týden znovu, narkóza. Proberu se a nikdo nemluví. Pak řeknou, že operace byla rozsáhlejší. Ale zahoďte berle a zkuste to rozchodit, řekne doktor. Zbývají čtyři týdny. Stihnu jít do práce, do Šárky a na Štědrý den ujdeme společně s babičkou deset kilometrů. Uvidíme. Balím svých devět kilo. Takový je můj charakter.

Včera, chvíli před odletem, jsem zjistila, že přestupujeme v Šardžáhu. To je arabský emirát. Na nic víc není čas, přestupujeme a máme na to sedm hodin.

Jak jsem na to mohla nemyslet. Emirát, to je ropa a peníze, rovina a mrakodrapy. Všichni na letišti mají burky, nikáby, šaty a šátky, dlouhé košile, pyžama a froté ručníky ovinuté kolem snědých těl. Dívají se mi na nohy, mám legíny, ale přesto. Jsem tu a mám nohy, vlasy a hlas. Lehnu si na zem, chci spát, možná to jde, nevím. Jedny černé oči mě pozorují pozorněji než jiné. Plynuze strany na stranu. Pak je čas odejít.

Martino, nejste těhotná, ptá se žena kontrolující moji letenku. Ne, nejsem, říkám a myslím na zeleninové biryani, ten jediný život v břiše. Je mi teplo. Chci spát. Krajina je všude kolem. Chci ji vdechnout.