#Jan Beneš

[pepikhipik]

Sobotní vlákno amerikanisty Jana Beneše o tom jak černošské sousedské sdružení v Pittsburghu pomáhalo formovat pohotovostní medicínu

Do 60. let 20. století neměly USA dostatek zdravotnických záchranářů. Ti, co přijížděli k nehodám, navíc neměli dostatečné vzdělání a zkušenosti. Lidé zbytečně trpěli a umírali při nehodách. Až rakouský žid českého původu a skupina Afroameričanů situaci změnila.

V roce 1966 americká Akademie věd vyhodnotila, že systém rychlé zdravotnické pomoci je v děsivém stavu. Jen v roce 1965 bylo při 52 milionech zranění způsobených různými nehodami zabilo 107 tisíc Američanů, dočasně bylo zmrzačeno 10 milionů a natrvalo mělo poškozené zdraví 400 tisícíc obětí nehod. Škody dosahovaly 18 miliard dolarů.

Když lidé při nehodách zavolali o pomoc, přijeli funebráci s pohřebním vozem, v něm nosítka. Nebo přijeli policisté, bez znalostí, jinde třeba dobrovolní hasiči. Ale většinou nemohli poskytnout víc, než odvoz do nemocnice. A tak lidé zbytečně umírali nebo končili zmrzačení.

V Pittsburghu tehdy pracoval rakouský žid českého původu Peter Safar, „autor“ kardiopulmonární resuscitace. V r.1966 mu na následky astmatického záchvatu zemřela dcera, protože jí neměl kdo poskytnout zdravotní péči při převozu do nemocnice. A tak Safar přišel s řešením.

Nejprve navrhl, jak by měla vypadat moderní sanitka a její vybavení. A následně dal dohromady první ucelený výcvikový kurz pro zdravotnické záchranáře. Věděl totiž, že tu práci nemůže vykonávat ledasjaký lékař nebo zdravotní sestra. Potřeboval nový typ lékařského profesionála.

Safar chtěl obyčejné lidi, protože jen tak šlo nápad reprodukovat ve městech po celých USA. Jako první frekventanti tak začali kurz navštěvovat Afroameričané z místní organizace Freedom House, která rozvážela zeleninu chudým černochům ve vyloučené oblasti s názvem Hill District.

Dobrovolníci z Freedom House původně zamýšleli, že začnou černochy z vyloučených oblastí vozit do nemocnic na prohlídky. Ale během osmiměsíčního kurzu se naučili řešit infarkty, záchvaty, porody, či dušení. K prvním případům vyjeli během protestů po atentátu na MLK v roce 1968.

Safar získal pro Freedom House Ambulance federální grant, pracoval pak jako poradce pro rozvoj rychlé zdravotnické pomoci v Bílém domě. A vedení sanitek přenechal doktorce Nancy Caroline, která ještě zvedla profesionální úroveň služby a následně řídila i službu městských sanitek.

Program pro černošské záchranáře fungoval do roku 1975. Podle údajů z roku 1972 byli záchranáři z Freedom House schopni správně ošetřit pacienty v 89 % případů. Naopak policie a dobrovolníci pouze v 38 %, resp. 13 %. K roku 1972 měla služba 35 členů, vyjela k 7 tisícům případů ročně.

Služba fungovala v různých čtvrtích, i bělošských. Někteří bělošští pacienti se nechtěli nechat ošetřit a celkově důvěra v lékařskou péči „na ulici“ a ještě od černochů nebyla příliš vysoká. Ale lékaři a sestry rychle pochopili přínos, sestry dokonce začaly jezdit na vyjížďky.

V jednom případě dokonce jeden z černošských záchranářů, John Moon, musel intubovat pacienta – což se nejspíš nikdy do té doby takto venku, na ulici, mimo nemocnici (kromě bojišť) nedělalo. Doktor na příjmu byl ze schopnosti Moona paf a černošským sanitkám případ dodal kredit.

Město nakonec službu poskytovanou Freedom House zrušilo a včlenilo do vlastní služby. Řada lidí, kteří se podíleli na programu Freedom House následně uspěla v politice, u policie a hasičů. Získali lékařské vzdělání, doktoráty. A služba posloužila jako vzor ostatním městům.

K tomuto zapomenutému příběhu existují dvě knihy, jedna přímo od Nancy Caroline.

Safar byl neskutečný průkopník medicíny, takže přidávám i odkaz na jeho CV a další zdroje:

Peter j. Safar 12.4.1924 - 5.8.2003

Profesor Peter Safar (pův. Šafář), přednosta resuscitačního výzkumného centra v Pittsburghu, které nese v současnosti jeho jméno (Safarovo centrum pro výzkum resuscitace), zakladatel neodkladné resuscitace, intenzivní medicíny, urgentní medicíny, lékař - klinik, učitel a badatel ovlivnil mimořádným způsobem rozvoj medicíny hlavně v oblasti resuscitace.

Peter Safar dokončil v roce 1948 studium medicíny ve Vídni. Při zneklidňujících zkušenostech s režimy, které se šířily po Evropě v průběhu války i po ní, se rozhodl k odchodu do spojených států amerických. Chtěl se sice původně zabývat chirurgií, ale když pochopil, že dobrá chirurgie nemůže existovat bez dokonalého zabezpečování nemocného v průběhu operace i po ní, rozhodl se věnovat anesteziologii, která se stala jeho osudem a jeho láskou po celý další život.

Svoji činnost zahájil ve Philadelphii (1950 - 1952), vybudoval a řídil anesteziologicko-resuscitační oddělení v národní onkologické nemocnici v Limě v Peru (1953), následující dva roky (1953 - 1955) pracoval v nemocnici Johnse Hopkinse v Baltimoru a následně v tamní městské nemocnici (1955 - 1961). Posledním místem jeho rozsáhlé činnosti se stal Pittsburgh, v němž vybudoval akademické anesteziologické oddělení na presbyteriánské univerzitě, z něhož po sedmnácti letech vedení odešel v roce 1978 do mezinárodního centra pro výzkum resuscitace, které sám založil. ⬇️

Tony Norman: How the Pittsburgh-based Freedom House Ambulance Service changed everything

If ever there were a TV drama based on real life that begged to be created, it’s the founding of the Pittsburgh-based Freedom House Ambulance Service in 1967 and its ignoble death eight years later due to racism and the political hackery of the Flaherty administration.

Published last September, Kevin Hazzard’s book, “American Sirens: The Incredible Story of the Black Men Who Became America’s First Paramedics,” tells the Freedom House Ambulance Service story with both narrative style and a sense of historical drama it deserves.

“American Sirens” fills the gaps that WQED’s very impactful 28-minute documentary, “Freedom House Ambulance: The First Responders,” (2023) isn’t able to accomplish with limited archival footage, even though it lacks the vital images that make “The First Responders” such an eloquent document of those times more than half a century ago. 

Still, both accounts of the birth and death of America’s first ambulance service staffed by Black citizens trained to save lives are invaluable because they expertly strip away the veil of civic intolerance that made Freedom House Ambulance Service so necessary in a city still clinging to the assumptions of the Jim Crow era.

In the WQED documentary, former Freedom House Ambulance worker Mitchell Brown spells out the reason the emergency service that was located in the Hill District came into existence in the first place: “Back in the Sixties,” Brown says, “you stood a better chance of surviving a gunshot wound in Vietnam than you did a car accident in the city of Pittsburgh.” ⬇️

Freedom House Ambulance Service (Pittsburg, PA) 1967-1975

Pittsburgh of the 1960s and 70s was a city in dire need of economic help. In the predominantly Black Hill District, a majority of the residents fell well below the poverty line and fought constantly against racial injustice. Many of the residents were deemed “unemployable” by the city welfare offices and had bleak prospects for long term stability.

In 1966 the Freedom House Enterprise was founded with a grant from the federal government to provide economic stimulation to the people of Pittsburgh, and specifically those in the Hill District. The goal of Freedom House Enterprises was to create job training and employment opportunities for those in the area and to provide an opportunity for the “unemployables” to train and work in the city.

Then, in 1967, Freedom House Enterprises started an ambulance service under the supervision of Dr. Nancy Caroline and Dr. Peter Safar. Caroline and Safar were responsible for training the first paramedic crew in the United States. The first class was a mix of men and women and achieved their qualifications in no time and quickly got their service running.  But they weren’t without their challenges. ⬇️

How a Black neighborhood association in Pittsburgh helped shape emergency medicine

American Sirens author Kevin Hazzard tells the story Freedom House, a neighborhood nonprofit that, with the help of a pioneering physician, trained some of the nation's first paramedics.

DAVE DAVIES, HOST:

This is FRESH AIR. I'm Dave Davies, in for Terry Gross. In most of the United States today, if you have a medical emergency, you can dial 911 and count on an ambulance arriving with a crew who have the equipment and training to perform CPR and provide other critical care before getting you to a hospital. But as recently as the 1960s, that just wasn't the case. Back then, your call for help would at best get you a ride to the hospital, perhaps in a police van or a hearse from a funeral home, but no medical treatment until you reached the emergency room.

Our guest today, Kevin Hazzard, is a writer whose new book is the remarkable story of a community organization called Freedom House Enterprises in a Black neighborhood in Pittsburgh that became an incubator for modern emergency medicine. With the help of an innovative physician, the organization trained a cadre of men as paramedics - a term then just coming into existence - and sent them in newly equipped ambulances on lifesaving missions that earned a national reputation and spawned similar programs in other cities.

Kevin Hazzard is a journalist, a TV writer and author of a previous book called "A Thousand Naked Strangers" that was about his 10 years working as a paramedic. His new book is "American Sirens: The Incredible Story Of The Black Men Who Became America's First Paramedics." ⬇️

Autor textu: Jan Beneš

[czgif]

The Musician and Death (Muzikant a smrt) 1984, dir. Lubomír Beneš IMDB

[viviendopraga]

Si vas de viaje a Praga a finales de octubre puedes disfrutar en diversos eventos para la Celebración del 28 de octubre en la República Checa. El 28 de octubre es uno de los días festivos nacionales checos más importantes. Este día se conmemora el establecimiento del Estado checoslovaco independiente, el 28 de octubre de 1918. Cuando los representantes del Comité Nacional Checoslovaco proclamaron Checoslovaquia. 28 de octubre de 1918: contexto histórico Ese día, los llamados Hombres del 28 de Octubre: Antonín Švehla, Alois Rašín, Václav Klofáč, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár, František Soukup, publicaron una proclama y promulgaron la primera ley por la que se creaba un Estado checoslovaco independiente. Su creación fue precedida por un esfuerzo nacional a largo plazo para liberarse del dominio de Austria-Hungría. En ella también participó el posterior presidente Edvard Beneš, que entonces era un destacado representante de la resistencia extranjera antiaustriaca. El 28 de octubre de 1918 checos y eslovacos se unieron para el nacimiento de una república autónoma, que más tarde fue reconocida por la propia Austria-Hungría. Ese día, multitudes de personas salieron a las calles para destruir los símbolos del antiguo imperio. El sacerdote católico checo y diplomático Isidor Zahradník se dirigió a la gente en la plaza Wenceslao. Durante la Segunda Guerra Mundial no se permitió celebrar el 28 de octubre. Ya en el primer año de la ocupación, ese día se produjeron protestas y manifestaciones a gran escala. En uno de ellos fue asesinado el estudiante Jan Opletal. Su muerte provocó nuevas protestas, por lo que los nazis cerraron las universidades checas el 17 de noviembre de 1939. Checoslovaquia existió en diversas formas, con una pausa de la Segunda Guerra Mundial, durante 68 años,hasta finales de 1992. El 1 de enero de 1993 nacieron nos nuevas repúblicas, la checa y la eslovaca. Eventos para la Celebración del 28 de octubre en la República Checa El 28 de octubre se celebrarán en toda la República Checa diversos actos conmemorativos. Pero estos son algunos de los que se realizaran en Praga: Un desfile militar con minuto de silencio y ofrenda floral ante la Tumba del Soldado Desconocido en Vítkov. El Juramento ceremonial de los miembros del ejército de la República Checa en Hradčanské náměstí, Nombramiento de los oficiales de las fuerzas de seguridad con el rango de general, por parte del presidente. El presidente otorgará honores estatales a personalidades seleccionadas: Orden del León Blanco, Orden de Tomáš Garrigu Masaryk, Medalla al Heroísmo y Medalla al Mérito. Durante este día festivo también se pueden visitar algunos lugares que normalmente están cerrados al público. Como el Senado, la Oficina del Gobierno de la República Checa o algunos ministerios.

[myvalzpival]

Czech voice actors and their famous Hollywood counterparts, as pictured for Magazín DNES + TV by the team of  Petr Kozlík Jr.,  Bára Komersová, Linda Chudomelová, Pavel Kortan, Jan Malinda, Martin Moravec and Marčela Křížová.

Saša Rašilov and Johnny Depp Jiří Štěpnička and Harrison Ford Vladislav Beneš and Richard Gere Michal Jagelka and Leonardo DiCaprio Jan Kanyza and George Clooney Michal Dlouhý and Brad Pitt

[borisjelinek]

Rýzmburk (Žernov)

Na tomto místě vznikla nejprve tvrz, z níž se stal posléze hrad, který měl svojí velikostí vévodit celému okolí, z čehož také obdržel následně název, což dosvědčuje prof. Antonín Profous ve své knize "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl III. M-Ř":

"3. Rýzmburk (lid. Lisenburk, v, do Lisenburku, lisenburskej), víska nad Úpou (m. o. Žernov) 4 km sev. od České Skalice: 1319 Alberto de Risinburg, Ludewig: Rel. MS. VI, 471; 1340 Alb. de Resinburg, CDMor. VII, 209; 1343 Wenc. de Rissenburch, Mon. Vat. I n. 260; 1348 ad pres... Alberti Rubini de Rysmburk et Joh. plebani de Chotyeborzicz, LC. I, 27; 1388 fratres de Rissemburg, AČ. 31/232 č. 23; 1390 Liczko de Ryssmburga, t. 241 č. 51; 1417 Benessius de Ryssmburg in hered. sua in Rysmburg munitione, RT. II, 133; 1518 Petr Adtrzpach z Náchoda na Rysmburce, AČ. 19/433; 1542 (1527) postúpil jim děd. svého w Rysmburcze zámku, w Ratiborziczych tvrze, DZ. 83 B 2; 1542 (1534) hrad Rismburgk, Skaly hrad .. Adrsspach hrad zbořený, DZ. 3 L 17; 1563 zámek Rysumburgk, DZ. 14 M 20; 1601 zámek Rysmburgk .. mčko Ziernow .. při zámku Rysmburgku, DZ. 175 L 30; 1790 Hft Nachod: Riesenburg von 9 N. mit einem an der Aupe verfallenen Schlosse, Schal. XV, 156; 1836 Riesenburg, Rysenburk 2 St. wnw. von Nachod am linken Ufer der Aupa, Dfch. von 7 H. mit 47 E. .. auf einer Anhöhe liegen die Ruinen der im Hussitenkriege zerstörten Burg Riesenburg, Som. IV, 236.

Jm. Riesenburg = obří nebo obrovský hrad."

První zmínka o Rýzmburku tedy pochází z výše uvedené citace teprve z roku 1319 a je spojena s Albertem z Rýzmburka, který byl zmiňován v letech 1319-1346 a podle profesora Augusta Sedláčka byl bezpochyby totožný s Albertem, jenž seděl na Vřešťově a držel rovněž třebešovské zboží. V letech 1358-1371 náleželo rýzmburské zboží s hradem nejspíše Peškovi a Mladotovi ze Stračova. Peškův syn Beneš z Rýzmburka držel v roce 1395 Rýzmburk i Stračov, na nichž zapsal svému strýci Beneši Krčínskému 1 200 kop grošů. Roku 1405 byl rovněž pánem na Hořičkách, jež získal po svém strýci Mladotovi. O 10 let později prodal úrok na rýzmburském zboží kvardiánovi a klášteru v Hradci Králové a v roce 1417 věnoval své manželce Anně 250 kop na tvrzi a poplužném dvoře Rýzmburku a městečku Žernově. Krátce nato zemřel. V letech 1426-1427 je zmíněn jako držitel rýzmburského zboží Oldřich z Černčic a po něm roku 1432 Arnošt z Kácova. V roce 1456 držel Rýzmburk Jan Zajíc z Házmburka, který si na něm vyprosil odúmrti. Roku 1487 byl koupen pro děti zemřelého Jana Adršpacha z Náchoda (psaného rovněž jako Abršpacha), zejména Petra, jenž se zadlužil tak, že všechny statky pustil v roce 1527 rukojmím. Tito prodali rýzmburské panství roku 1534 Janovi z Pernštejna, od něhož se v roce 1544 dostalo Bernartu Žehušickému z Nestájova, který hrad obnovil. Po smrti jeho roku 1563 a jeho strýce Jana v roce 1564 následoval jako držitel rýzmburského panství Janův bratr Hertvík, jenž občas bydlíval na rýzmburském hradě se svou manželkou Bohunkou z Hustířan a zemřel roku 1578. Po něm se Rýzmburk dostal jeho sestrám Mandaléně, manželce Adama Úlibského z Újezdce a z Kounic, Alžbětě, manželce Adama Bohdaneckého z Hodkova, a Lidmile, manželce Čertorejského z Čertorej, a to smlouvou ze 6. dubna 1579. Asi o rok později ho za díl obdržela výše zmíněná Mandaléna Úlibská z Újezdce. Její jmění se však postupným rozprodejem ztenčovalo a v roce 1589 prodala hrad Rýzmburk s pivovarem, poplužním dvorem, mlýnem, pilou, olejnou a oborou, městečkem Žernovem a Červenou Horou a vsemi Všeliby, Stolínem, Mstětínem, Vískou a Olešnicí Bedřichovi z Újezdce a z Kounic a na Kamenici, jenž roku 1591 postavil u hradu pro svého kuchtíka a lokaje 3 zděné chalupy. O 4 roky později byl Rýzmburk postoupen Vilému z Talmberka. Jeho bratr Jan prodal Rýzmburk 12. dubna 1601 Zikmundu ze Smiřic, poručníku Albrechta Václava Smiřického, a to za 8 000 kop grošů českých. Roku 1614 koupil Martin Hanušů od Jana Suchého „zahradu s kusem pole, jenž vinice slove“ za 47 zlatých míšeňských, čímž vznikla usedlost čp. 2. Po připojení Rýzmburku k náchodskému panství se přestala vrchnost zajímat o jeho osud. Jeho stav v roce 1628 byl popsán takto: „Zámek Rysmburk od kamene vystavený, však pro neobývání na něm od množství let pospustlý jest.“ V té době jsou zde zmíněni Adam Vrabec (čp. 3) a Martin Vondruška (čp. 4). Tehdy při zámku Rýzmburku a na Skalce platili 4 osedlí o sv. Jiří 41 grošů a 1 denár a o sv. Havlovi 56 grošů a 1 denár úroků. Roku 1638 byl Rýzmburk vypleněn císařským vojskem a v roce 1641 vypálen. Od roku 1687 sloužil jako zdroj kamene. Na počátku 18. století se odtud vozil kámen i na stavbu zámku v Ratibořicích a byl použit rovněž na stavbu mnoha okolních statků. V roce 1739 zde bylo podle urbáře 5 chalupnických živností (Jakub Celba, Vojtěch Hejna, oba by dnes náleželi do Ratibořic, Jan Pavlů, Matěj Brabec a Jiří Možíš) a 1 výsadní hostinec (Antonín Jirbina). Roku 1798 byl Petrem Bironem, vévodou kuronským, postaven na předhradí altán s plochým stropem a šindelovou střechou. Jinak tu zůstal pouze panský dvůr, při němž vzniklo několik chalup. V roce 1843 měl Rýzmburk 7 domů a 52 obyvatel.

Roku 1849 se stal Rýzmburk součástí Žernova, k němuž katastrálně náležel již dávno předtím a s ním sdílí společné osudy až do dnešní doby. V té době se tu nacházel poplužní dvůr, mlýn s pilou a hospoda. O 20 let později se tu nacházelo 59 obyvatel v 7 domech. V 70. letech 19. století byla založena na Rýzmburku jedna ze dvou panských lesních školek, přičemž ta druhá se nacházela v Dubně. 16. ledna 1890 vyhořel panský mlýn s pilou, který měl najatý Jan Vavřina. Vrchnost ho již neobnovila a na jeho místě vybudovala následujícího roku stavení čp. 6 pro svého cestáře. Roku 1891 proběhla dražba usedlosti čp. 2 s pozemky, jež byla odhadnuta na 1 556 zlatých. O rok později se dostala do dražby usedlost čp. 1 v odhadní ceně 25 825 zlatých. Při exekuční dražbě 7. prosince 1892 byla přiklepnuta českoskalické záložně za 13 000 zlatých, načež byla podána vyšší nabídka a usedlost byla při dražbě 4. dubna 1893 prodána za nejvyšší podání 15 600 zlatých. V roce 1903 byl schválen zákon, jímž se upravovalo provedení regulace Úpy od Pecru až k Rýzmburskému dvoru. Kolem roku 1910 došlo v panském dvoře ke zřízení deputátních bytů, a to z dosavadních ratejen. 4. října 1913 vypukl požár ve stodolách panského dvora.

4. listopadu 1923 Žernov vyhověl žádosti obce Červená Hora o urovnání katastrálních hranic, čímž čp. 1 připadlo sousední obci a Rýzmburku tím ubylo 1 stavení. Roku 1923 došlo k parcelaci zdejšího dvora. Žernovští občané od něj získali 32 ha, 89 arů a 68 m2 orné půdy a obec 7 ha, 46 arů a 8 m2. Zbytkový statek s 30 ha pozemků koupil František Švarc. V rámci pozemkové reformy došlo také k památkové ochraně zbytků hradu Rýzmburku, což bylo v roce 1937 knihovně zajištěno ministerstvem zemědělství. 4. července 1929 zasáhla osadu větrná smršť. Františce Manové z čp. 2 byla tehdy stržena polovina krytiny i s krovy. Státní příspěvek na opravu této škody činil 950 Kč. O rok později byl do osady zaveden elektrický proud. Tehdy měla osada 26 obyvatel v 7 domech. 27. září 1937 vyhořela 2 stavení, přičemž čp. 4 bylo a čp. 3 nebylo obnoveno. V červnu 1938 byla osada zasažena epidemií slintavky a kulhavky. Za německé okupace nesla osada pojmenování Riesenburg a fungoval zde hostinec s trafikou Josefa Joudala a obchod smíšeným zbožím Marie Prouzové. Do května 1945 se ve zdejší hájovně ukrývali příslušníci sovětsko-polského výzvědného výsadku, a to 3 měsíce. 10. května 1945 ve dvoře zemřel sovětský voják, jenž byl pohřben na Bílém kopci, ale v listopadu téhož roku se zjistilo, že jeho tělo bylo vyhrabáno šelmami, a tak mu byl vykopán řádný hrob, ale již 26. dubna 1947 byly jeho pozůstatky exhumovány a následujícího dne pohřbeny na žernovském hřbitově. V dubnu 1947 získal zdejší statek JUDr. Albert Prouza. V lednu 1952 byli v souvislosti s akcí „Teror Náchod“ zatčeni a odsouzeni za své spojení s Miloslavem Stejskalem majitel rýzmburského statku JUDr. Albert Prouza a hajný ve výslužbě Jan Prouza. První byl odsouzen na 14 let odnětí svobody a vězněn byl 9 let ve věznici Hradec Králové a v pracovním táboře Bytíz. Druhý byl odsouzen na 2,5 roku odnětí svobody, ale ve vězení těžce onemocněl a pro nemoc byl propuštěn. Jejich majetek propadl ve prospěch státu, čímž se statek ocitl bez majitele. Poněvadž by zemědělci přidělenou půdu nedokázali obdělat, rozhodli se ke společnému hospodaření a založení JZD v Žernově. 31. srpna 1954 se u zříceniny hradu uskutečnila vzpomínková akce ke 100. výročí vydání Babičky Boženy Němcové, z níž se následně vyvinul mezinárodní folklorní festival „U nás na Náchodsku“. V letech 1957-1958 byla provedena generální oprava altánu a jeho okolí. K 1. lednu 1960 přišel Rýzmburk o čp. 7 a 10 (Staré bělidlo, vystavěné 17. července 1797 nákladem Antonína Rudra, a prádelnu), jež byly přičleněny k Ratibořicím a ty k České Skalici. V roce 1960 byla vyasfaltována cesta od obecní chalupy na Žernově. Roku 1962 byla u Rýzmburského altánu zřízena Pamětní síň bájí a pověstí Boženy Němcové. V roce 1965 byla opravena družstevní sýpka a cesta z Rýzmburku k okresní silnici. Roku 1966 došlo k přestavbě zdejšího jeviště, k němuž byly přistavěny zděné šatny. V roce 1967 byl obnoven rybník v místech, kde již dříve býval. Roku 1970 zde žilo 12 obyvatel v 5 domech. V roce 1974 byla k jevišti přistavěna šatna. 28. června 1981 byla slavnostně otevřena naučná stezka od staré školy v České Skalici až na Rýzmburský altán. V letech 1983-1984 byly pořízeny nové lavičky do hlediště. Na jaře 1986 proběhl povrchový průzkum hradní zříceniny, při němž byl nalezen soubor pozdně renesančních kamnových kachlů. Roku 1988 byla oplechována střecha altánu a muzea. O 5 let později se zdejší folklorní festival „U nás na Náchodsku“ přesunul do Červeného Kostelce. V roce 1995 byl Rýzmburský altán vrácen v restituci. Ze statku se stal hotel Rýzmburk, o němž se lze více dozvědět zde: http://ryzmburk.cz. 20. dubna 1998 vznikla kynologická organizace Žernov - Rýzmburk, jež začala s budováním kynologického centra SULTÁN předchozího roku. Informace o ní lze nalézt tady: https://www.zkozernov.cz/. 7. května 2000 se uskutečnil 0. ročník kynologické výstavy „Rýzmburský voříšek aneb psí výstava pro všechny“. V roce 2003 byla vybudována naučná Stezka Jakuba Míly. V letech 2003-2009 proběhla postupná obnova zdejšího altánu. Roku 2015 byl do osady prodloužen vodovod. V roce 2019 vznikl spolek Rýzmburští ztracenci, z. s.

Ze zdejších pamětihodností je třeba vyjmenovat zejména: od 10. března 1964 památkově chráněnou zříceninu hradu Rýzmburku a na ni navazující altán z konce 18. století; od 27. srpna 2018 památkově chráněný dřevěný věšadlový most, který byl vybudován v roce 1880 jako Prinz Franz Josef´s Brücke; kamenný kříž před domem čp. 8, jenž byl vystavěn roku 1787 nákladem zdejšího šafáře Jana Mojžíše (též psán jako Možíš). Za zmínku stojí rovněž bohatý zdroj pitné vody, jenž vyvěrá ze stráně pod Rýzmburkem nad cestou mezi bývalým splavem a Červeným mostem a bývá jmenován jako „Mergl“ či „Pramen Jakuba Míly“. Zdejší nadlesní Karel Merker (1788-1872) se zapsal do dějin tím, že 11. srpna 1831 způsobil velký požár Červeného Kostelce. Tehdy totiž střílel u Lhotského rybníka kachny a hořící ucpávkou zapálil doškovou střechu jednoho stavení, z něhož přesko��il oheň na další domy. Nakonec vyhořelo na 75 domů a stodol. O tomto požáru se nachází zmínka tady: http://www.sdhck.cz/historie/1831/. Rovněž byl předobrazem pana myslivce v „Babičce“ Boženy Němcové a v povídce „Chudí lidé“ od téže autorky. Na závěr musíme ještě dodat to, že zde zemřely 2 výrazné osobnosti - MUDr. Ignác Rudolf Müller (25. října 1809 Svinišťany - 10. března 1881 Rýzmburk), od roku 1842 rodinný lékař knížecí rodiny Schaumburg-Lippe, a Alois Mezera (20. června 1889 Slaný - 26. září 1945 Rýzmburk), český architekt a manžel malířky Julie Mezerové, rozené Winterové, jež je mj. autorkou obrazu „Na řece Úpě pod Rýzmburkem“ z roku 1942. Rýzmburk je známý též literárně, ať již v "Babičce" Boženy Němcové, tak v dílech dalších regionálních autorů, ať již Václava Řezníčka ("Z různých časů"), tak Františka V. Kodyma ("Poslední mlynář na Riesenburku").

Rýzmburk čp. 5

Rýzmburk čp. 5

Rýzmburk čp. 5

Pohled z Rýzmburského altánu

Rýzmburk čp. 5

[ewca67v]

An overview of Czech soldiers who died on missions in Afghanistan August 5, 2018 - Three Czech soldiers perished in the assault of a suicide bomber in Afghanistan, the General Staff of the Czech Army announced. The Czechs patrolled around Bagrám base in the province of Parvan. July 8, 2014 - Five Czech soldiers have been the victim of an explosion of an improvised explosive device near Bagrám in the province of Parvan. The attack on the site did not survive Sergeant Ivo Klusak, Corporal Libor Ligač, Corporal Jan Šenkýř and Deputy Secretary David Beneš, two Afghan policemen and several civilians. Mayor Jaroslav Lieskovan died of heavy injuries on July 14 at the Central Military Hospital in Prague. October 9, 2011 - Admiral Werner died in the military hospital in Olomouc, who was badly wounded in July in an attack on the Czech pre-basin in the province of Vardak. May 31, 2011 - In the province of Vardak, Czech soldier Robert Vyroubal died when he was driving his car on an improvised explosive device; an Afghan interpreter perished in an explosion, and two other soldiers were injured. April 30, 2008 - In the province of Logar, Czech soldier Radim Vaculík lost his life after he landed on a loaded truck; four other troops from the wagon were injured. March 17, 2008 - When suicide attack died Military Police Military Milan Štěrba; two soldiers were injured, one of them heavily. May 3, 2007 - Czech soldier Nikolai Martyn has prepared an avalanche of stones and mud for life in Badakhshan province; two other soldiers were injured.

[jirihrdy]

Studio N: Joe Biden vyhrál prezidentské volby. Donald Trump odmítá uznat porážku

Na tuto chvíli jsme čekali několik dní. Podle amerických televizních stanic CNN, ABC a NBC získal Joe Biden potřebný počet volitelů, a má tak nakročeno stát se dalším prezidentem Spojených států amerických. Hostem je Jan Beneš z Katedry anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity. https://denikn.cz/489219/studio-n-joe-biden-vyhral-prezidentske-volby-donald-trump-odmita-uznat-porazku/?ref=pop

[kleinkonrad]

Sag mir wo du wohnst, und ich sage dir wer du bist

Wir wohnen in der Kozinova 7 (das z wird im tschechischen übrigens weich, als stimmhaftes s, ausgesprochen). Nach umfassender Recherche konnte ich herausfinden das die Kozinova wohl nach dem tschechischen Bauernführer Jan Sladký Kozina benannt ist, wobei das -ova eine typische Endung tschechischer Straßennamen ist. 

Jan Sladký Kozina

Da er ein guter Redner war, wurde Jan im Aufstand der Choden, ein Bauernstamm an der bayrisch-tschechischen Grenze, zu deren Anführer. Die Choden hatten im Spätmittelalter von Königsgnaden die Aufgabe bekommen die Grenze zu bewachen. Im Gegenzug erhielten sie weitgehende Privilegien und mussten z. B. keinen Frondienst leisten. Zweihundert Jahre später war die Bedeutung des Grenzschutzes durch die Bauern gesunken weshalb die Choden ihre Privilegien immer schwerer durchzusetzen konnten. Dagegen lehnten sie sich auf. Der Grundherr des Gebiets, Wolf Maximilian Laminger von Albenreuth, Schlug diesen zum Aufstand ausgearteten Konflikt 1693 nieder, verhaftete Jan Kozinova und lies in zwei Jahre später hinrichten. Ein Jahr später starb der Grundherr selbst, ging jedoch durch seine Taten als Prototyp des grausamen Gutsherrn ein. Kozinova war der Held der sich dem unter Aufgabe seines Lebens widersetzte und ist wohl deshalb heute noch so bekannt das man eine Straße nach ihm benannt.

Usti/Aussig, eine Stadt, zwei Namen, viele Straßennamen

Unsere Wohnung in der Kozinova unweit der Beneš Brücke trug früher noch einen anderen Straßennamen, Hebbelstraße wurde sie damals genannt. Die Beneš Brücke hieß ebenfalls anders. Viel Spaß beim suchen. 

[pepikhipik]

Jan Beneš o neznámé historii japonských Američanů za Druhé světové války

O vysídlení sto tisíc japonských Američanů do sběrných táborů po Pearl Harboru víte. Ale věděli jste, že za armádu pak v segregovaném pluku bojovalo 10 tisíc japonských Američanů? Získali rekordní počet ocenění, zvítězili v jedné z nejtvrdších evropských bitev.

Pluk s označením 442nd Regimental Combat Team vznikl v únoru 1943. Tvořili jej japonští Američané 2. generace, ale velitelem a nejvyššími důstojníky byli běloši. Dvě třetiny vojáků pocházely z Havaje (ta nebyla státem). V pluku byli dělostřelci, pěchota i kapela a zdravotníci.

Připravovali se v Camp Shelby v Mississippi, v té době v Evropě působil Stý pěchotní prapor, segregovaná jednotka japonských Američanů.

Pluk byl po výcviku přesunut do Itálie a v srpnu 1944 byl k němu připojen právě Stý prapor. Jejich heslem se stalo Go for Broke, Riskuj všechno.

Na podzim 1944 se podíleli na spojenecké invazi Francie, osvobodili městečka Bruyeres and Biffontaine od nacistů. A pak dostali volno, které jim však zrušili, protože se ve Vogézách „ztratil“ prapor 275 texaských vojáků, které se nedařilo Spojencům osvobodit z německého obležení.

Část japonsko-amerického pluku proti 6 tisícům německých vojáků bojovala 5 dní a osvobodila 211 Texasanů. Přišli přitom o 800 vojáků. Velení šokovala jejich chrabrost i počet vojáků, o něž při záchranné misi přišli. Texaský guvernér hrdiny v roce 1962 jmenoval čestnými Texasany.

Japonští Američané následně osvobozovali severní Itálii, tentokrát po boku segregovaných afroamerických pěchotních jednotek. Celkem 442. pluk získal 4 tisíce Purpurových srdcí, 4 tisíce bronzových hvězd, 560 stříbrných hvězd, 21 Medals of Honor (nejvyšší vyznamenání).

Vojáci ve 442. pluku byl mnohdy dobrovolníci, chtěli dokázat věrnost USA, navzdory pochybnostem o loajalitě jap. Američanů. Například Sadao Munemori, který padl v Itálii, působil v armádě už před Pearl Harborem a sloužil i když jeho rodina trpěla v americkém internačním táboře.

442. pluk taky byl u osvobozování koncentračního tábora Dachau.

V pluku rovněž sloužil Daniel K. Inouye, který od roku 1959 sloužil jako první federální kongresman za Havaj, od roku 1962 jako vůbec první senátor z nejnovějšího státu Unie.

Někteří vojáci z 442. pluku získali ocenění za chrabrost hned po 2SV, zbytek si na ně musel počkat až do roku 2010, kdy Kongres schválil zákon oceňující celý pluk. V roce 2012 je ocenila i francouzská vláda. Jedná se o nejvíce vyznamenanou jednotku americké armády v dějinách.

Květen je Asian American and Pacific Islander Heritage month, takže jsem na toto téma narazil na tw profilech pár amerických historiků. Jinak zdroje hír a na youtube je toho hodně:

Patriots Under Fire: Japanese Americans in World War II

by Kathryn Shenkle, Historian, Arlington National Cemetery

EUROPEAN THEATER OF OPERATIONS 100/442D REGIMENTAL COMBAT TEAM

Fifty years later, the "Remember Pearl Harbor" 100th Infantry Battalion, and the "Go For Broke" 442d Regimental Combat Team is still the most decorated unit in U.S. military history. Members of this unit earned over 18,000 individual decorations including 9,486 Purple Hearts, and 5,200 Bronze Stars. The Combat Team earned five Presidential Citations in 20 days of Rhineland fighting, the only military unit ever to claim that achievement. General of the Army George C. Marshall praised the team saying, "there were superb: the men of the 100/442d... showed rare courage and tremendous fighting spirit... everybody wanted them." General Mark W. Clark (Fifth Army) said, "these are some the best... fighters in the U.S. Army. If you have more, send them over." This World War II unit was composed of up to 4,500 nisei, which means second generation Americans of Japanese ancestry. ⬇️

Going For Broke: The 442nd Regimental Combat Team

The 442nd Regimental Combat Team, a segregated Japanese American unit, is remembered today for its brave actions in World War II. Despite the odds, the 442nd’s actions distinguished them as the most decorated unit for its size and length of service in the history of the US military. ⬇️

Asian-Pacific Americans in the U.S. Army 442d Regimental Combat Team

The 442d Regimental Combat Team (RCT) was activated on 1 February 1943, composed of American-born Japanese called "Nisei" (NEE-say), or second generation. Some volunteered from Hawaii, others from the ten relocation centers on the mainland. The commander and most company grade officers were Caucasian; the rest of its officers and enlisted men were Nisei. The team included the 442d Infantry Regiment with three battalions, the 522d Field Artillery Battalion, and the 232d Engineer Company. After a year of individual and unit training at Camp Shelby, Missippi, the unit deployed to the Mediterranean in May 1944. The 1st Battalion remained at Camp Shelby to train replacements and was redesignated the 171st Infantry Battalion (Separate).

Autor článku a odkazů: Jan Beneš ⬇️

[mezimraky]

Hi my name is Jan and I have short ebony black hair with chestnut-tinted streaks that reaches barely my ears and icy ambiguous eyes like the loyalty of western countries towards Czechoslovakia and a lot of people tell me I look like Edvard Beneš (AN: if u don't know who she is get da hell out of here!). I'm not related to Jan Kubiš but I wish I was because he's a major fucking hottie. I'm a czechoslovak pilot but my teeth are straight and white. I have pale white skin. I'm also a soldier, and I

go to the school of English called school of English in England where I'm since I got here (I'm twenty-two). I'm a czech (in case you couldn't tell) and I wear mostly my uniform. I love the UK and I buy all my clothes from there. For example today I was wearing a uniform with a matching plane and black combat boots. I was wearing no makeup whatsoever cos I'm a manly man even though I'm gay. I was walking outside our camp. It was snowing and raining so there was no sun, which I was very happy abt

firmy needs to stop

[viviendopraga]

Hoy es el aniversario del atentado contra Reinhard Heydrich en Praga donde los paracaidistas Jan Kubiš y Jozef Gabčík intentaron matar al general de las SS. Fue el martes 27 de mayo de 1942 bajo el nombre en clave de Operación Antropoide. El atentado fue ordenado desde Londres por Edvard Beneš, para el reconocimiento de su presidencia en el exilio como aliado y alentado por Winston Churchill. Por lo que dos paracaidistas formados en Inglaterra, fueron lanzados en tierras checoslovacas en diciembre de 1941. Tras estudiar los movimientos de general de las SS Reinhard Heydrich, el día seleccionado por los paracaidistas fue el 27 de mayo. En el recorrido habitual del general al trabajo, en una curva donde el coche redujo velocidad el paracaidista Jozef Gabčík sacó su metralleta. A un metro y medio de Reinhard Heydrich, su metralleta Sten se atascó por una bala en su cañón. Reinhard Heydrich ordenó detenerse al conductor, momento en que Jan Kubiš lanzó una bomba sobre el coche. Esta explotó en la rueda trasera derecha y la metralla impactó en el general de las SS. https://www.youtube.com/watch?v=M9Q5B5U47II Simulación de los hechos en el atentado de Reinhard Heydrich de la operación Antropoid. Después del atentado contra Heydrich en Praga Tras el atentado los paracaidistas lograron escapar entre la confusión. Mientras que Reinhard Heydrich fue transportado al cercano Hospital Na Bulovce, en Praga 8. Donde fue atendido en primera instancia por médicos checoslovacos. Tras los primeros auxilios R. Heydrich exigió que le operaran médicos alemanes, no se fiaba de los médicos checoslovacos. La operación fue exitosa, dejando descansar al paciente en un pabellón del hospital que fue evacuado y custodiado por unidades de las SS. La situación se complicó cuando tras unos días de mejora, almorzando entro en coma. Finalmente su estado crítico le condujo a su muerte a las 9 de la mañana de junio de 1942 y posteriormente falleció. https://www.youtube.com/watch?v=V0tXIGerj7I Video del funeral de Reinhard Heydrich en Praga. Desde el día después del atentado, hasta después de su muerte, concretamente hasta el 3 de julio, llegó la Heydrichiad. La segunda ley marcial en la que se persiguió, capturo y mato a todos aquellos que podían haber estado involucrados en el ataque, o ayudar a la resistencia. Además de acabar con los paracaidistas escondidos en la iglesia de Cirilo y Metodio. Pero el golpe más duro de todas estas acciones fue el exterminio de las aldeas de Lidice y Ležáky. Hoy es el aniversario del atentado contra Reinhard Heydrich en Praga, pero todavía la historia se pregunta si mereció la pena, por las trágicas repercusiones posteriores.

[cinebonbon]

Jan Antonín Baťa: - pokračovatel slavnějšího bratra

Jan Antonín Baťa je fascinující osobnost, jejíž životní osud vydá na hollywoodský film. Jeho činy daleko předběhly svou dobu, jeho život byl plný obrovských ambiciozních projektů. Ty ani po padesáti letech po jeho smrti nepřestávají vyvolávat kontroverze.

Začátky ve Zlíně: Pod dozorem staršího nevlastního bratra

Jan Antonín Baťa se narodil 11. března 1898 v Uherském Hradišti, i když jeho přesné datum narození není jisté. Měl čtyři vlastní sourozence a tři nevlastní z prvního otcova manželství: Annu, Antonína a Tomáše. Právě Tomáš Baťa, o 22 let mladší nevlastní bratr, přesvědčil matku, aby se Jan v deseti letech přestěhoval do Zlína, kde se postupně vyučil u firmy Baťa obuvníkem. V roce 1919 absolvuje s Tomášem Baťou cestu do USA, kde nějaký čas zůstává, aby byl u vzniku americké baťovské výrobny. Tento plán se sice nezdařil, ale Jan Antonín díky tomu začal cestovat poznávat různé přístupy k práci. V roce 1931 vzniká akciová společnost Baťa, kde je Jan Antonín Baťa jeden ze čtyř členů správní rady.

Šéf koncernu: Rozmach Zlína a světová expanze

V roce 1932 Tomáš Baťa tragicky umírá při letecké katastrofě. Jeho závěť zahrnuje kupní smlouvu, podle níž Tomáš Baťa prodal Janu Antonínovi veškeré své akcie firmy za 50 milionů korun. Závěť byla soudně ověřena a nikdo proti ní neprotestoval. Jan Antonín Baťa se stal šéfem koncernu a byl zvolen předsedou správní rady Baťa a.s. Zlín. Navázal na zakladatelskou práci svého bratra. Cílem se stala globální expanze firmy Baťa a věnoval se budování baťovských společností v nejrůznějších částech světa.

Mimo to zažívá město Zlín nevídaný rozmach. Přední čeští architekti se světovým přesahem staví moderní budovy ve stylu funkcionalismu. Baťův mrakodrap s pojízdným výtahem postavený podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka byl druhou nejvyšší evropskou budovou. Staví se filmové ateliéry, funguje Velké kino - největší promítací sál ve střední Evropě.

V roce 1937 Jan Antonín Baťa podniká ambiciozní cestu kolem světa.  Jeho výprava procestovala Evropu, Asii i Ameriku. Kromě nových obchodních kontaktů měla cesta i význam propagační - o firmě Baťa se díky cestě hodně mluvilo i psalo. Výprava se vrátila do Zlína plánovaně přímo na oslavy 1. května svátku práce, který proslavil už Tomáš Baťa.

Druhá světová válka: Emigrace do Jižní Ameriky

Na jaře 1938 dostává Jan Antonín na brněnském vysokém učení technickém čestný doktorát. Zároveň bylo stále jasnější, že se v Evropě schyluje k válce. Jan Antonín Baťa otázku národní svobody velice řešil. V dubnu 1938 byl otištěn jeho článek “Osidlovat”, kde vyjádřil myšlenku kolonializace obrovských neosídlených oblastí především v Jižní Americe. Odliv obyvatel z přelidněné Evropy podle něj mohl zabránit válkám. Tyto úvahy mu později přinesly jak obvinění před Národním soudem, tak Nobelovu cenu míru.

V rámci příprav na válku se doplňovaly se suroviny a také se urychlovalo vysílání tzv . malých jednotek do zahraničí, aby se urychlila stavba nových poboček a měst. Jan Antonín Baťa velmi odsuzoval německou protižidovskou propagandu. Po abdikaci prezidenta Beneše dostal nabídku stát v čele republiky, ale tuto nabídku odmítl. Téhož roku byl zatčen gestapem a musel se pod nátlakem sejít s Herrmannem Göringem, se kterým řešil ztrátu 500 poboček v obsazených Sudetech.

Po obsazení republiky vycestovala rodina J. A. Bati do USA. Oficiálním důvodem byla výstavba americké továrny v Belcampu a cesta do Brazílie. V této době také došlo k předání určitého podílu akcií vdově po Tomáši Baťovi a členům správní rady, což mělo uchránit firmu před německými zásahy. Janu zůstalo 40% akcií. Tento převod se stal potom předmětem sporu, zda šlo o převod skutečný nebo fiktivní. V USA bojuje s továrnou v Belcampu, proti které vystupovaly americké odbory. Zároveň buduje i kanadskou pobočku ve Vencouveru, kterou svěřuje svému synovci Tomíkovi Baťovi. Jan Antonín pokračuje v aktivitách v Brazílii, která měla sloužit hlavně jako zdroj surovin - kůží - pro poválečnou výrobu ve Zlíně.

Firma se v USA i v Anglii ocitá na černé listině, komplikují se dodávky strojů i finanční prostředky z okupovaného Československa, takže výstavba jde pomaleji, než se plánuje. Přesto v roce 1940 vzniká město Batatuba, česky “otec Baťa”, o tři roky později město Mariapolis pojmenované po Janově manželce.

Jan Antonín Baťa usiloval o odstranění firmy Baťa z černé listiny, československá exilová vláda na něm zároveň žádala, aby se otevřeně přihlásil k československému odboji. Toho se obával - nechtěl ohrozit spolupracovníky v Československu. Prohlášení napsal, ale nechal na exilové vládě, zda prohlášení zveřejní. Zahraniční odboj finančně podporoval, ale tajně. Takže se po válce nevyhnul nařčení, že jej nepodporoval vůbec a že se k exilové vládě nepřihlásil.

Konec války: Plané naděje na návrat

Po konci války se chtěl Jan Antonín Baťa vrátit do Zlína a pokračovat v práci. Nová Československá republika však stavěla na spojenectví se Sovětským svazem. Hospodářské důvody vedly k tomu, že bylo výhodné šéfy velkých firem označit za kolaboranty a jejich podniky připravovat na znárodnění. Hned v roce 1945 označil lidovecký ministr Hála J. A. Baťu za zrádce a kolaboranta. Postupně se přidal i tisk a další ministři, následoval zmanipulovaný Národní soud, kde byl Jan Antonín bez své přítomnosti odsouzen. Soud vyřkl rozsudek: 15 let vězení, ztráta občanských práv a konfiskace majetku. Cílem bylo, aby se za konfiskaci baťovských továren nemusely platit náhrady, důsledkem čehož se rodina nemohla vrátit domů. Jakékoli další naděje poté definitivně padly v roce 1948.

Brazílie: Nový domov, nové plány

Jan Antonín Baťa tedy pokračoval v práci v Brazílii, která mu poskytla občanství. Vypracoval návrh na industrializaci země s plánem zbudování 10 baťovských měst různým druhem průmyslu, zemědělskou výrobou a kolonializací území. Nakonec vznikly pouze čtyři města: Batatuba, Bataguassu, Mariapolis a Bataypora. Zlínská základna do Brazílie neposílala žádné finanční prostředky, Jan Antonín Baťa naopak musel investovat do soudního sporu s národním podnikem, který chtěl získat akcie brazilských společností. Další problém nastal se synovcem Tomíkem, který proti J.A. Baťovi zahájil spor o vlastnictví koncernu a zpochybnil otcovu závěť.

V roce 1957 byl Jan Antonín Baťa za své zásluhy v oblasti hospodářské kolonializace nevyužitých území nominován na Nobelovu cenu míru. Kandidatury se však vzdal ve prospěch svého brazilského přítele. Spory mu vzaly nejen finanční prostředky, ale také zdraví. Zemřel v roce 1965 den, kdy se slavnostně otevíral most přes řeku Paraná, který prosazoval a inicioval. Je pohřben nedaleko baťovského města Batatuby.

[borisjelinek]

Kostel sv. Ducha na Hořičkách

Zdejší chrám Páně byl zmíněn jako farní již v roce 1357, kdy Běta, vdova po zemřelém Lidhéři z Hořiček, držitele podacího v Hořičkách, souhlasila s tím, aby si směnil místo kněz Vitáliš ze Semonic s hořičským plebánem Petrem. Tehdy náležel do dobrušského dekanátu a královéhradeckého archidiakonatu. Následujícího roku spolu se svými syny Heřmanem a Lidhéřem podala na místo zemřelého plebána Vitáliše kněze Jana. V roce 1369 byly odtud odváděny 3 groše papežského desátku (o 15 let později to byl již dvojnásobek, z čehož je vidět postupné bohatnutí hořičské fary). Roku 1376 byl jeho patronem Rubín z Rýzmburka. Tehdy si zdejší plebán Jan vyměnil místo s habřinským plebánem Jiříkem, klerikem ze Sendražic. O 4 roky později měl zdejší kostelní patronát Mladota ze Stračova (též Mladota z Rýzmburka), jenž podal na místo zemřelého plebána Řeháka kněze Mikoláše. Roku 1400 zakoupil plebán Jan od patrona Beneše z Rýzmburku louku u vsi Chlístova s částí lesa u potoka. Beneš z Rýzmburku byl patronem zdejšího kostela i v roce 1405, neboť od tohoto roku je označován jako pán na Hořičkách. Jako jeho spolupatron zdejšího kostela je uváděn v letech 1405-1414 Lítek Hanuš ze Chlumu, pán na litobořské tvrzi. Oba zmínění podali v roce 1405 břevnovského kněze Nevlase na místo zemřelého plebána Jana. O 2 roky později se činí opětovná zmínka o plebánu Nevlasovi, ale již v říjnu 1407 byl hořičským plebánem Petr, který byl jedním ze svědků narovnání sporu dvou českoskalických farářů - Přibka, řečeného Kováře, a Valentina, jež museli působit v jednom kostele. Během husitských válek zde působili kněží podobojí, na něž navázali evangeličtí a bratrští kazatelé. Z roku 1574 je zápis, že Jan Šafář s 2 tovaryši, Ondřejem ze Zvole a Petrem Poledním, se vloupali do kostela na Hořičkách, z něhož „pobrali, což bylo klenotů při slavném těle urozeného rytíře Bernharta Žehušického“. Při mučení křivě obvinil švagra Vávru z Mezilečí, že mu s vloupáním pomáhal. Díky tomu, že Šafář řekl, že meč byl prodán Židovi Eliáši v Náchodě a ve skutečnosti byl u těla nalezen a že Vávra se k ničemu nedoznal, prohlásil královéhradecký soud, že „Vávra tudíž nemá ku právu outrpnému dán býti.“ V roce 1522 zemřel Kuneš Bohdanecký z Hodkova a na Lhotě Řešetové, který se svou manželkou věnoval kostelu sv. Ducha zlatý kalich, který nesl nápis: „Kuness Bohdaneczky z Hodkowa collator. Alzbieta Bohdaneczka z Lenogid manzielka. I.H.F.S.V.S.“ a roku 1810 byl odvezen do mincovny, kde byl rozlit. V říjnu 1590 byl zdejším farářem kněz Vít, jenž působil půl roku jako náchodský děkan, když byl přesvědčen královéhradeckou konsistoří, aby se tohoto úřadu prozatímně ujal, neboť tehdy o něj nikdo nejevil zájem. V dubnu 1591 však již byl zpět na Hořičkách. V roce 1600 byla zhotovena křtitelnice a jejím autorem je nejspíše královéhradecký zvonař a konvář Jan Nebřehovský (jiné teorie tvrdí, že jejím tvůrcem byl konvář Jan Bašta, který byl v roce 1578 královéhradeckým obecním starším a roku 1581 purkmistrem). O ní píše Ludvík Domečka ve svém spise „Královéhradečtí konváři a jejich křtitelnice“ z roku 1936 toto:

„JAN NEBŘEHOVSKÝ.

Hořičky.

Křtitelnice ve farním kostele sv. Ducha na Hořičkách (polit. okres náchodský) je s víkem, končícím křížem, 0.985 m vysoká. (Obr. 16.) Průměr kotlíku při horním okraji měří 30 cm. Tři hranaté nohy dole vybíhají ve spáry a nahoře v poprsí mužská s obličeji vousy zarostlými a držícími v rukou kalichy. Víko přidržují tři mužské hlavy vousaté v biretech. Na plášti je znak Strakův z Nedabylic (kohout) s letopočtem 1600. Při horním okraji je nápis: Leta Panie 1600 tato krztitedlnice udielana gest v miestě Hradci Kralowi od mistra Jana konwarze do wsi Horziciek za urozeneho pana Petra Straki z Nedabylic, níže: a na Studnicích. Při dolním pak okraji: a toho casu zprawce cyrkevniho a knize Waczlawa Falko Piséckiho s dukladem geho pro chvalu Bozi. Nápisy jsou plastické z velkého písma renesančního.

Na křtitelnici v kostele v Hořičkách není sice jméno konváře, který ji ulil, nýbrž jen že udělána byla v Hradci Králové. Ale poněvadž na křtitelnici v Křivicích z r. 1609 a na křtitelnici v Sezemicích z r. 1612 je jméno konváře královéhradeckého Jana Nebřehovského a poněvadž křtitelnice v Hořičkách provedením svým podobna je křtitelnici v Sezemicích, soudíme, že ulita byla též od Jana Nebřehovského. Nějaký jiný konvář v době té není také v Hradci Králové znám.“

Po Bílé hoře byli evangeličtí kazatelé z náchodského panství vyhnáni. Katolická církev však neměla dostatek kněží na uvolněné fary, takže v letech 1621-1653 byl hořičský kostel filiálním do Náchoda (spadl sem za náchodského děkana P. Pavla Nonnia z Heřmanova Městce), v letech 1653- 1709 spravovali farnost jezuité z Žirče, kněží z Úpice, České Skalice (hořičský a třebešovský kostel se staly jádrem sporu mezi náchodským farářem P. Janem Bohumírem Kapounem a jeho českoskalickým kolegou P. Ondřejem Jiřím Hessem, přičemž nakonec zvítězil ten na druhém místě jmenovaný) a Náchoda a teprve od 22. dubna 1709 je kostel opět farní, kdy byl osazen P. Františkem Ledererem. V letech 1714-1715 byl na místě původního gotického kostela vystavěn nákladem kněžny Anny Viktorie Piccolomini, roz. Liebštejnské z Kolovrat, současný kostel (použito jen částečně zdiva kněžiště), k jehož slavnostnímu posvěcení došlo 7. října 1715. Roku 1754 se v kostele veřejně zřekli kacířské víry Václav a Alžběta Mertlíkovi, a to spolu se svým synem Pavlem. V roce 1891 byl pořízen pultík pod misál. Roku 1903 došlo k jeho vnitřní úpravě (vymalování a výdlažbě) a došlo také na opravu varhan. O rok později byla pořízena barevná okna. V roce 1909 došlo k vloupání do kostela, které však skončilo jen vybráním 3 schránek na milodary. 27. srpna 1929 byly v kostele při vizitaci královéhradeckého biskupa Msgr. Karla Kašpara vysvěceny pamětní desky na památku padlých v 1. světové války z celé farnosti. Elektrický proud byl do kostela zaveden v roce 1931 a v letech 1943-1944 byla provedena oprava a elektrizace zdejších varhan a některé další úpravy ineriéru. Tyto práce realizoval nový farář P. Jan Honců, dosavadní kaplan v Jilemnici. V roce 1957 byl objekt opraven. Počátkem 60. let 20. století došlo k odborné úpravě a konzervování skupiny 12 apoštolů. Od 28. února 1964 je kostel spolu se zvonicí památkově chráněn, neboť byl zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-ducha-790448). Roku 2007 byla provedena instalace zabezpečovacího zařízení. V roce 2008 byla položena dešťová kanalizace na jižní straně hřbitova, do níž vedou 3 svody ze střechy kostela.

Jedná se o vrcholně barokní jednolodní budovu bez věže s půlkruhově zakončeným presbytářem, se sakristií a s oratoří v patře na jižní a zpovědní síní na severní straně, s předsíní na západní straně a s pseudogotickým osmibokým sanktusníkem na střeše lodi, resp. nad kněžištěm, jehož návrh vypracoval architekt Břetislav Štorm. Jednoduché fasády jsou členěné lizénovými rámci a obsahují pískovcové sokly a okna se šambránami. Ploché hlavní průčelí je tříosé s tabulovým štítem s nízkou atikou, kruhovým oknem a nástavcem trojúhelného tvaru s piniovými ozdobami. Na první pohled však zaujme dvojice postranních nik, v nichž jsou sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa z 2. poloviny 19. století. Hlavní vchod je polokruhový. Presbytář a loď jsou sklenuty valeně s výsečemi na pásech, kruchta se segmentově vypjatou zalomenou balustrádou je podklenuta valeně; sakristie, oratoř a západní předsíň jsou zaklenuty křížově a zpovědní síň třemi plackami, pásem dělenými. Triumfální oblouk je segmentový a obstavený pilastry. Loď je dlouhá 13,2 m a široká 10,3 m. Sklenuta byla třemi poli valené klenby s výseči a dělícími pásy, které spočívají na pilastrech. Valeně podklenutá kruchta má segmentem vypjatou a zalomenou balustrádu. V podkruchtí jsou situovány vchody na kůr a na půdu s pískovcovými rámy.

Hlavní oltář z 18. století tvoří otevřená sloupová architektura s polokruhovou archivoltou zdobená rocaillovými řezbami a vásami, v ní sousoší dvanácti apoštolů hledících na holubici na vrcholu. Tři postranní oltáře pocházejí z roku 1876. Na dvou se nacházejí obrazy Josefa Vojtěcha Hellicha – sv. Anna a sv. Jan Nepomucký, na třetím socha Panny Marie Lurdské. Kromě toho zde nalezneme dvojici obrazů od Františka Kovařovice, a to "Zvěstování Panny Marie" a "Sv. Jana Křtitele", přičemž druhá malba byla pořízena v roce 1896 z 500 zlatých, jež odkázal zemřelý děkan Msgre. Jan Stifter právě na tuto věc. Z téhož období, tj. ze 2. poloviny 19. století pocházejí rovněž: lavice, kazatelna, mřížka a křížová cesta. Ta byla pořízena již roku 1872. Cínová křtitelnice byla zhotovena v roce 1600 královéhradeckým mistrem Janem Konvářem, známým též jako výše zmíněný Jan Nebřehovský. Zhotovit ji dal Petr Straka z Nedabylic a na Studnicích, ale to již bylo zmíněno výše. Původní dvoumanuálové varhany s 16 rejstříky a s mechanickou trakturou a zásuvkovou vzdušnicí postavil v roce 1848 Josef Prediger a byly zaplaceny z veřejné sbírky. K jejich opravě došlo v letech 1903 a 1911 kutnohorským varhanářem Mölzerem. Prameny se však nemohou shodnout na tom, zda jím byl Antonín starší nebo jeho syn Josef. V některých zápisech se nachází jméno J. Mölzer, z čehož můžeme usuzovat, že tvůrcem je ten druhý z uvedených varhanářů. Stroj i skříň současných dvoumanuálových varhan s 25 rejstříky a s pneumatickou trakturou a kuželkovou vzdušnicí krnovské značky Rieger jsou z roku 1947 (viz http://www.varhany.net/cardheader.php?lok=3765). Ve výklencích západní předsíně jsou umístěny náhrobníky výrazných místních šlechticů - Bernarda Žehušického z Nestajova a Kuneše Bohdaneckého z Hodkova, jež byly provedeny z bílého mramoru. Zvenčí ve zdi se nachází ještě pískovcová deska s nápisem: "+ HIC JACET MERITIS PLENVS DIGNVSQVE PAROCHUS IOANES IOSEPHUS TRZISKA. Obiit 21 Augusti MDCCLXXXIII." a na vnější zdi zpovědní síně je pískovcový náhrobník s textem: "Hic iacet Georgius Peiker Curatus Obiit 12 Novembris MDCCLXV."

Pro zvony byla určena samostatně postavená zděná zvonice, do sanktusníku byl zavěšen pouze zvon z roku 1510 o výšce 0,19 m a průměru 0,26 m. Tato hranolová masivní stavba se 2 ústupky ve zdivu a půlkruhově zaklenutými okny ve zvonovém patře vrcholí šindelovou helmicí ve tvaru makovice a křížem. Přistavěna byla ke kostelu sv. Ducha v letech 1825- 1829. Dřívější dřevěná zvonice stávala až tam, kde je nyní čp. 59. Často bývalo jednáno o jejím zvýšení, ale nikdy k tomu nedošlo. Nejvíce snah v tomto vyvinul farář P. Vácslav Černý. Původně zde visely zvony z let 1483 (o výšce 0,72 m a průměru 0,73 m), 1538 (o výšce 0,96 m a průměru 1,04 m; někteří autoři hovoří o tom, že byl zhotoven v roce 1553) a 1690 (od zvonaře Jeremiáše Schrottera z Náchoda o výšce 0,74 m a průměru 0,79 m). Za 1. světové války došlo k jejich rekvizici. Nové 2 zvony o hmotnosti 525 kg a 302 kg byly odlity v roce 1925 firmou Buřil a Riss v Kuklenách. K jejich posvěcení došlo 16. srpna 1925 broumovským opatem Rudolfem Vilémem. Poté přišla opět německá rekvizice. V průběhu let prošla zvonice několika drobnými opravami, ale později začala chátrat. V roce 2010 získala novou fasádu.

Kostel sv. Ducha a zvonice

Interiér kostela sv. Ducha

Kostel sv. Ducha

[cysnews]

Výchozím místem našeho výletu ke zřícenině hradu Libštejn bylo malé parkoviště u silnice poblíž samoty Obora poblíž obce Lhotka u Radnic.  Odtud jsme sklesali po zelené turistické značce. Cesta vedla po pohodlné široké lesní cestě, vhodné i pro rodiny s dětmi a je přístupná i pro kočárky.

Pod zříceninou hradu u rozcestníku naleznete turistické odpočívadlo a informační tabuli o hradu.Také nás upoutala cedulka vyzývající návštěvníky hradu, vzít cestou na hrad kámen a přidat ho na hradě na mohylu přátelství.

hrad Libštejn

Hrad Libštejn

Libštejn (Liebenstein) je zřícenina gotického hradu v Plzeňském kraji v katastru obce Liblín v okrese Rokycany. Zřícenina stojí na vrchu nad pravým břehem řeky Berounky v nadmořské výšce 300 metrů. Hrad je vzdálen asi 6,5 km severozápadně od Radnic a 10 km jihovýchodně od Kralovic.

Hrad byl založen ve 14. století Oldřichem Tistou z Hedčan na pravém břehu Berounky. Jeho syn Oldřich prodává libštejnské panství Albrechtovi staršímu z Kolovrat. Hrad byl za husitských válek obléhán husity po několik týdnů, hrozba vyhladovění obránce donutila přistoupit na dohodu o vojenském spolku s husity. Dohoda byla naplněna roku 1431 v bitvě u Domažlic, kde majitelé hradu stáli na husitské straně.

V této době byl hrad proslulým vězením, kde byli vězněni poddaní, ale i zajatí žoldnéři. Roku 1432 Bedřich zemřel a panství zdědili jeho synové Jindřich a Beneš. Nakonec hrad Libštejn zůstal Benešovi. Beneš z Kolovrat byl bohatý a mocensky ovládal celý kraj a drobní šlechtici z okolí byli v jeho službách. Měl dva syny Jana a Jindřicha. Janův syn Jaroslav zdědil roku 1495 hrad Libštejn, který vzápětí prodal strýci Albrechtovi z Kolovrat. Ten byl skvělým hospodářem a rozšířil panství na 25 vesnic a polovinu městečka Kralovice. Za vlády krále Vladislava Jagellonského byl nejvyšším hofmistr a v letech nejvyšším kancléřem. Jako nejvyšší kancléř se postavil proti jednotě bratrské a všem nábožensky radikálním živlům. němu nabyl

Po Albrechtově smrti získali panství jeho nevlastní synové Jan a Bernard z Valdštejna. Po Bernardově smrti držel hrad Jan, který začal panství rozprodávat. Zanechal po sobě pět synů, Václava, Vojtěcha, Kryštofa, Bohuše a Frantu. Synové Kryštofa z Valdštejna Jan Vojtěch a Jan Vilém byli posledními majiteli hradu. Od poloviny 16. století majitelé Libštejna na hradě nebydleli a hrad bez údržby začíná pustnout. Roku 1590 je uváděn jako pustý a novým střediskem panství se stal Liblín. Zkázu hradu dovršila třicetiletá válka, v níž jej vypálili Švédové.

Zdroj: Wikipedie.

hradLibštejn

Cesta od hradu k vyhlídce Havlova skála

Poté co jsme si prohlédli Libštejn, vrátili jsme se zpět k odpočívadlu, odkud jsme se vydali po červené turistické značce směrem k vyhlídce Havlova skála. Tady jsme šli po pohodlné ale poměrně úzké lesní pěšince, která se klikatila po úbočí kopce a místy se nám naskýtaly krásné výhledy na údolí řeky Berounky. Na vyhlídce pod Havlovou skálou je možnost posezení na improvizované lavičce. Lesem nad námi k nám čas od času pronikl zvuk projíždějících aut, tak jsme vytušili, že se nacházíme blízko silnice. Po krátkém zastavení jsme pokračovali dále až cesta skutečně vyústila na silnici, u které bylo malé parkovištěna místě zvaném Na Bambuli  a nalezli jsme další místo s krásným výhledem.

k hradu Libštejn

Zadívali jsme se do kraje a upoutala nás poměrně velká budova v krajině na protějším břehu řeky. Zapátrali jsme v mapě a zvědavost nám nedala, proto jsme se k zámku Kacéřov vydali.

zámek Kacéřov

Přijeli jsme do obce stejného jména a zjistili, že celý objekt je obehnán pletivem a v současné době probíhá jeho rekonstrukce a není proto přístupný veřejnosti.  I z blízka nás upoutala nás jeho velikost a ze silnice kolem areálu jsme zřetelně viděli pozůstatky někdejšího vodního příkopu.

zámek Kacéřov

Více informací můžete nalézt ZDE

  Zámek Kacéřov

Zámek Kaceřov je renesanční zámek v Kaceřově v okrese Plzeň-sever.

V roce 1376, kdy jsou doloženy první zmínky o Kaceřově, se jako jeho majitel uvádí Ctibor ze Švamberka. Ten si tu asi mezi léty 1370–1376 postavil tvrz. Kaceřov se snažil také získat sekretář české komory Florián Gryspek z Gryspachu a dosáhl toho, že mu byl roku 1539 zastaven na čtyři generace, přičemž práva plaského kláštera byla formálně respektována.

Vzhledem k tomu, že tvrz v Kaceřově byla zpustlá a sešlá, rozhodl se Gryspek pro výstavbu nového zámku a stará tvrz pak sloužila k hospodářským účelům. Stavba zámku trvala téměř dvě desetiletí a prováděli ji zejména a převážně italští zedníci a kameníci. Začalo se s ní kolem roku 1540. Zámek byl částečně dokončen v roce 1548, ale jeho výstavba pokračovala i v letech 1559–1562.

Původní návrh zámku lze s největší pravděpodobností přisoudit umělcům dvorského okruhu sdruženým kolem Paolla della Stelly. Kaceřovský zámek je jeden z prvních a zároveň i nejzajímavějších zámků renesance a patří svými mimořádnými uměleckými hodnotami k nejvýznamnějším památkám renesanční architektury u nás. Je to čtyřkřídlá dvoupatrová budova kolem obdélníkového dvora s nárožními rizality na východní straně, což jsou části budovy, které vystupují po celé výšce před ostatní průčelí, tak rozšiřující půdorys a přechází v křídlo. Exteriér i interiér je velmi bohatý na jemně renesanční kamenické práce. V interiérech byly poprvé použity neckové klenby s lunetovými výsečnicemi. Dochovaly se zde původní vlašské krby s volutovými konzolami. V hlavním sále, vestavěném do patra vstupního východního křídla, se nachází výstavný krb. Zámek byl obklopen vodním příkopem a hradbou, v rozích zesílenou bastiony, to jsou části opevnění, vystupující mimo samotnou hradbu, na níž se koncentrují střelci a děla.

Celá dispozice zámku je na svoji dobu velmi pokročilá. Výstavba zámku, opevnění i zahrady je komponována na podélnou vstupní osu, na níž jsou všechny portály, podle kterých jsou směřovány i dvorní arkády. Symetricky k ní jsou položeny rizalitové pavilony na křídlech i nárožní bastiony opevnění. Tvarosloví zámku je na úrovni tehdejší italské architektonické tvorby.

I přes určitou nesourodost vznikla dispozice velice pozoruhodná, nemající ve střední Evropě toho času obdobu, za její předstupeň lze považovat do určité míry zámek Spitall an der Donau.

Zásobování zámku a jeho zázemí vodou zajišťoval tři kilometry dlouhý vodovod. Začínal v prameništi u Dobříče a pokračoval podél Dobříčského potoka na jihovýchod a posléze převážně na východ k zámku. Vodu přiváděly keramické trubky o vnitřním průměru 45 milimetrů a vnějším průměrem sto milimetrů. Těleso vodovodu se v terénu částečně dochovalo.

Zdroj Wikipedie

  hrad Libštejn

výchozí bod cesty

výhledy na Berounku

rozcestník pod hradem

odpočívadlo pod hradem

hrad Libštejn

hrad Libštejn

hrad Libštejn

hrad Libštejn

mohyla přátelství na Libštejně

cestak hradu Libštejn

cesta k vyhlídce Havlova skála

cesta k vyhlídce Havlova skála

Od zříceniny hradu Libštejn se můžete vydat k místům s nádhernými výhledny na údolí Berounky Výchozím místem našeho výletu ke zřícenině hradu Libštejn bylo malé parkoviště u silnice poblíž samoty Obora poblíž obce Lhotka u Radnic.  

[autoring]

Nejvíce bodů získal rallyový závodník Martin Prokop. V těsném závěsu pouhých tří desetin bodu za sebou nechal loňského vítěze Jana Kopeckého, držitele 11 trofejí Zlatého volantu. Do nově vzniklé Síně slávy českého motorsportu byl uveden Tomáš Enge. Ceny za celoživotní přínos motorsportu převzali italský motocyklový závodník Giacomo Agostini a aktivní pilot F1 Romain Grosjean ze stáje Haas.

O vítězích všech sportovních kategorií rozhodla bezmála třicetičlenná porota složená z motoristických novinářů v tandemu s motorsportovými fanoušky, kteří měli možnost hlasovat na internetu. Názor poroty měl dvě třetiny váhy hlasu, hlasování veřejnosti pak zbývající třetinu. “Hlasování se zúčastnilo okolo 50 tisíc fanoušků, což považuji za výborný výsledek a příjemný nárůst oproti loňské premiéře tohoto systému hlasování,” okomentovala Jana Svobodová z pořadatelské agentury Pozitif.

Podle slov pořadatelů v některých kategoriích hlasy fanoušků citelně zamíchaly s pořadím nominovaných závodníků. O největší drama se fanoušci postarali v kategorii Rally a maratony, kde mnohonásobný vítěz Jan Kopecký díky jejich hlasům téměř dorovnal několikabodový náskok, který měl vítěz Martin Prokop od poroty. Prokop získal trofej Zlatého volantu poprvé od roku 2014. “Na konkurování továrním týmům jsem si zvykl už ve WRC, o to stejné se snažíme na Dakaru. Loni se to povedlo, letos bohužel méně, ale tak to v závodech bývá. Snažíme se, budeme se snažit dál a snad se není za co stydět,” řekl Prokop při převzetí trofeje Zlatého volantu.

Podstatnou novinkou 43. ročníku ankety bylo otevření Síně slávy pro závodníky, kteří za svou kariéru získali 12 a více trofejí Zlatého volantu. Takový je v tuto chvíli pouze jeden – někdejší pilot F1, dnes občasný závodník, ale především motorsportový kouč Tomáš Enge. “Děkuji za tohle ocenění. Nečekal jsem to v takto mladém věku. Sice jsem v motorsportu skoro 30 let, ale ještě bych v něm chtěl dlouho vydržet,” okomentoval svůj vstup do Síně slávy Enge.

Zdroj: Zlatý volant

Kategorii Závody na okruzích ovládl Josef Král z týmu Scuderia Praha Racing, který se svým Ferrari vyhrál Evropský šampionát 24h Series. Za sebou nechal několikanásobného vítěze z předchozích let Adama Lacka a Filipa Salaquardu. Na dotaz moderátora, zda u něj platí pořekadlo Eat, sleep, race, repeat Král odpověděl: “V podstatě ano. Mám tu výhodu, že v pauzách při čtyřiadvacetihodinových vytrvalostních závodech na rozdíl od spousty jiných závodníků opravdu dokážu spát a regenerovat. Vytrvalostní závody v dnešní době nejde jezdit sám, takže bych chtěl poděkovat také svým týmovým kolegům Jiřímu Písaříkovi a Matteu Malucellimu a celému zbytku Scuderia týmu,” nechal se slyšet Král.

Závody do vrchu vyhrál stejně jako loni Lukáš Vojáček, který si v roce 2019 připsal vítězství v evropském šampionátu v kategorii 1. Na druhém a třetím místě se umístili Miloš Beneš a Marek Rybníček.

Třetí vítězství v řadě si odnesl Petr Nikodém za kategorii Autokros a rallycross. Držitel druhého místa z evropského šampionátu v kategorii Buggy 1600 za sebou nechal Jakuba Kubíčka a Radka Jordáka. “Závodění se věnujeme o víkendech a penězi nás ještě nikdo nezasypal. Chtěl bych tedy poděkovat hlavně svému týmu a hlavnímu sponzorovi, který sedí t��mhle v té řadě vedle mě, a to je můj táta,” zhodnotil své závodění při převzetí ceny Petr Nikodém.

Kategorie Motokáry přinesla několik nových jmen. Jako vítěz z galavečera Zlatého volantu odešel Jakub Talaš, loňský vicemistr ČR, který zaznamenal úspěchy také na Slovensku a v Německu. “Bylo to vůbec poprvé, co jsem byl nominovaný a rovnou výhra. Pochopitelně z toho mám velkou radost,” uvedl na tiskové konferenci vítěz kategorie Jakub Talaš. Na druhém a třetím místě skončili Dominik Javůrek a Adam Kowalski.

Zdroj: Zlatý volant

Trofej Zlatá řídítka pro nejlepší motocyklové závodníky si odnesl Filip Salač, dnes už jediné české želízko v ohni v mistrovství světa silničních motocyklů. Za sebou nechal svého českého kolegu ze seriálu Mistrovství světa Jakuba

Kornfeila, který nedávno ohlásil konec kariéry, a Karla Haniku. Teprve 18letý Salač, který si v kategorii Moto3 v loňské sezóně vyjezdil ziskem 32 bodů celkově 23. místo, si bohužel nemohl převzít trofej osobně. Ze španělské Valencie poslal video-zdravici: “Vítězství v této anketě pro mě moc znamená. Sleduji ji už roky a vždycky jsem toužil ji vyhrát. Všem děkuji za podporu,” vzkázal ve videu Salač.

Nejlepší ženy v motorsportu byly oceněny Cenou Elišky Junkové. Trofej si odnesla Gabriela Novotná, která v loňském roce jela a úspěšně dokončila a Rally Dakar. Dalšími dvěma ženami v pořadí byly Gabriela Jílková a Sandra Pokorná. “Je to krásný pocit vyhrát a jsem moc ráda, že jsem se na Dakar mohla vrátit. Zlomená klíční kost, to je jen taková chřipka mezi úrazy,” odpověděla moderátorovi Novotná na poznámku, že rok předtím si z Dakaru odvezla zlomeninu.

Zcela novou kategorií pro tento ročník byla SimRace Trophy pro virtuální závodníky. Ti se utkávali celkem ve třech kolech, až nakonec zvítězil Michal Šmídl, který za sebou nechal Simona Kovačiče a Mariana Brabce. Závodním okruhem byl mostecký autodrom a závodilo se závodním tahači. V základním kole se díky putovnímu simulátoru patřícímu pořadateli mohli mezi simracery nominovat i zástupci široké veřejnosti. Další kolo proběhlo jako kvalifikace do finále, které se uskutečnilo teprve v předvečer galavečera Zlatého volantu, 5. února. “Na reálné závodění jsme nikdy neměli prostředky, takže jsem rád, že tímto způsobem můžu soutěžit a že to přináší závodní i finanční příležitosti,” řekl Michal Šmídl.

Zdroj: Zlatý volant

Vzácnými hosty galavečera Zlatého volantu byly dvě motorsportové celebrity: Giacomo Agostini, nejspíš nejúspěšnější motocyklový závodník všech dob, který do Prahy přijel převzít trofej Zlatých řídítek za celoživotní přínos motorsportu.

Druhým VIP hostem byl Romain Grosjean, stále aktivní pilot F1, který jezdí za stáj Haas. Ten převzal trofej Zlatého volantu pro Osobnost světového motorsportu. Moderátor ho překvapil otázkou na jeho původní zaměstnání v bance. “Ještě když jsem v roce 2009 začínal závodit ve Formuli 1, v neděli jsem závodil a v pondělí šel do kanceláře v bance. Byla to skvělá zkušenost a měl jsem to rád, ale dodnes mi to připomíná, jaké štěstí máme, že jsme závodníci. Je to práce, které se žádná jiná nevyrovná,” odpověděl Grosjean.

Další cenou předanou na galavečeru Zlatého volantu bylo Zlaté oko pro nejlepší motoristickou fotografii roku. Z více než stovky přihlášených fotografií vybrala fotografická porota deset nejlepších, jejichž velkoformátové tisky se staly součástí expozice na galavečeru. Vítězem se stal snímek Martina Kozáka s názvem Dragster. “Jsem rád, že to konečně vyšlo, protože jsem sem posílal fotky i čtyři předchozí roky a nic. Chce to fotit, fotit, fotit a pak to vyjde,” okomentoval své vítězství Kozák.

Motoristickou událostí roku se díky největšímu počtu hlasů od fanoušků stejně jako loni a předloni stala Barum Czech Rally Zlín. Sportovním autem roku byla fanoušky zvolena Toyota GR Supra, Sportovní motorkou roku pak KTM 790 Adventure R.

Zdroj: Zlatý volant

Zlatý volant 2019

Závody na okruzích: Josef Král

Závody do vrchu: Lukáš Vojáček

Autokros a rallycross: Petr Nikodém

Rally a maratony: Martin Prokop

Motokáry: Jakub Talaš

Cena Elišky Junkové: Gabriela Novotná

Zlatá řídítka: Filip Salač

Zlatá řídítka – za celoživotní přínos: Giacomo Agostini

Zlatý volant – osobnost světového motorsportu: Romain Grosjean

Zlaté oko: Martin Kozák – Dragster

SimRace Trophy: Michal Šmídl

Sportovní auto roku: Toyota GR Supra

Sportovní motorka roku: KTM 790 Adventure R

Motoristická událost roku: Barum Czech Rally Zlín

[milujeme-baseball]

Marek Vičar: Máme obrovskou kvalitu

Marek Vičar © Jan Beneš

Marek Vičar podruhé v řadě získal ocenění pro Rozhodčího roku a proto jsme si s ním popovídali na toto téma. V rozhovoru se dozvíte, kde rád píská, s kterým catcherem se mu dobře komunikuje, ale také to, o čem si se zadáky povídá.  

Marku, začnu náš rozhovor trochu netradičně. O rozhodčích se říká, že je to nevděčné povolání? Jak těžk�� je tedy být rozhodčím v České…