#Hebdige

[hypokeimena]

I was just talking about this "mass handmade cookie cutter product" phenomenon, I was just at a con with four discreet 3d printer booths all of whom had the exact same articulated dragon with roses on it's back? and I literally own one of these at a small scale it's adorable i like the model quite a lot, but like. it's a $4 STL file online, the filaments are $20 each on amazon, once you buy the printer you can just print them in any size forever and charge whatever people will buy because they don't realize the seller has don't like. none of the design or labor involved in producing this item, despite the fact that they did factually make it themselves on a small enough scale that it's not out of place at a handmade maker con. it's odd.

IT MAKES ME FEEL LIKE I AM INSANE. IT MAKES ME FEEL OUT OF TOUCH WITH CONSENSUS REALITY!!!! like it's not the same as dropshipped items bc i think those should just flatout not be allowed without VERY clear signposting - like if you are selling mass produced notions for other people's creative products you should be legally required to state who your supplier is so ppl can look up how much you're upmarking shit, bc like. there IS a market for "the factory sells those buttons in batches of 100 and i only need 5, so i'll pay a little more for a middleman to have purchased the batch of 100 and handle all the inventory" like that is a service that makes sense. to have exist. but ohhhhh my fucking god.

but what you're describing is really true, i think there's a mix between like... i know small artists who sell stuff at markets and cons and stuff pay a table fee, so they want to make back what they spent on that, and so it makes sense to want to be sure that some of what you're making is going to sell, and maybe it even makes sense to do what you describe - buy an STL file, print off some proven winners.

but from the buyers' perspective, it means that half the art markets i go to are full of enamel pins that say CAT MOM and stickers about liking avocados and pride flag keychains, bc that's what sells, and anything that's original sits unsold - or it's more expensive bc it wasn't mass-produced and had higher labor costs, so it takes longer to move... so ppl stop stocking or bringing it... and it's like if all of this is the same why am i even here. T_T

[holdoncallfailed]

saw a guy on the subway with the most immaculate liberty spikes like 10 inches long perfectly symmetrical not an errant or limp hair in sight...and the other night i saw a gorgeous goth couple where the guy looked just like wesley snipes as blade and the girl was wearing this floor length ostrich feather overcoat with huge rounded shoulders...everybody's dressing to the nines on the brooklyn bound L train these days!!

[shortkingvi]

you enter into your comps process during your phd and everyone who’s already done it is like “oh it’ll absolutely explode your mind at some point and open your research framework entirely!” and you kinda roll your eyes because it’s definitely not going to be that revolutionary

and then guess what it ends up being…

[embraceyouropacities]

“Subcultures represent ‘noise’ (as opposed to sound): interference in the orderly sequence which leads from real events and phenomena to their representation in the media. We should therefore not underestimate the signifying power of the spectacular subculture not only as a metaphor for potential anarchy ‘out there’ but as an actual mechanism of semantic disorder: a kind of temporary blockage in the system of representation.”

— Dick Hebdige, Subculture: The Meaning of Style

[mobs-masses-crowds-collectives]

“To a community hemmed in on all sides by discrimination, hostility, suspicion and blank incomprehension, the sound-system came to represent, particularly for the young, a precious inner sanctum, uncontaminated by alien influences, a black heart beating back to Africa on a steady pulse of dub… Power was at home here — just beyond the finger tips. It hung on the air — invisible, electric — channeled through a battery of home-made speakers. It was present in every ‘toasted’ incantation. In an atmosphere shaking with sound, charged with smoke and nemesis, it was easy to imagine that the ‘Day of Reckoning’ was at hand; that when, at last, the ‘lightning flashed,’ the ‘weak heart’ would ‘drop and the righteous black man stand’ armored in dread, oblivious to his former suffering.”

Dick Hebdige on the sound systems of the Jamaican UK in Subculture: The Meaning of Style (1979)

[wheretheeternalare]

2023 reading list :) bolded means i liked it

Companion Piece by Ali Smith Unnatural Death by Dorothy Sayers The Unpleasantness at the Bellona Club by Dorothy Sayers Pnin by Vladimir Nabokov Lord Peter Views the Body by Dorothy Sayers Howards End by E. M. Forster The Raincoats by Jenn Pelly The Martian by Andy Weir The Minuteman Murder by Jane Langton The Name of the Rose by Umberto Eco A Mercy by Toni Morrison Kindred by Octavia Butler Subculture: The Meaning of Style by Dick Hebdige Transformer by Ezra Furman Giovanni's Room by James Baldwin Rainbow Rainbow by Lydia Conklin Please Kill Me: The Uncensored Oral History of Punk by Legs McNeil and Gillian McCain One Last Stop by Casey McQuiston Still Life by Louise Penny The Best American Short Stories 2020 ed. Curtis Sittenfeld I Have Some Questions For You by Rebecca Makkai A Psalm for the Wild-Built by Becky Chambers Swallows and Amazons by Arthur Ransome Right Place, Right Time: The Life of a Rock & Roll Photographer by Bob Gruen A Prayer for the Crown-Shy by Becky Chambers All This Could Be Different by Sarah Thankam Mathews Island Zombie: Iceland Writings by Roni Horn There But For The by Ali Smith The Faggots & Their Friends Between Revolutions by Larry Mitchell A Dream of a Woman by Casey Plett The Transgender Issue: Trans Justice Is Justice For All by Shon Faye The Countess of Pembroke's Arcadia by Philip Sidney Mother Camp: Female Impersonators in America by Esther Newton Bellies by Nicola Dinan A Question of Proof by Nicholas Blake Girlfriends by Emily Zhou Decolonize Drag by Kareem Khubchandani Morrissey & Marr: The Severed Alliance by Johnny Rogan England Is Mine: Pop Life in Albion from Wilde to Goldie by Michael Bracewell Swann's Way by Marcel Proust

[inquisitiveheretic]

do you have any music book recs? (love your blog btw)

thank youuuu here's a couple favs of mine:

subculture: the meaning of style - dick hebdige

please kill me: the uncensored oral history of punk - legs mcneil & gillian mccain

england's dreaming: anarchy, sex pistols, punk rock, & beyond - jon savage

a little devil in america: notes in praise of black performance - hanif abdurraqib

girls to the front: the true story of the riot grrrl revolution - sara marcus

[knoxious-and-devoted]

"narcissism, nihilism, and gender confusion"

thank you Dick Hebdige for Subculture: The Meaning of Style. it's very interesting but also just this phrase. (p.26)

[certainwoman]

feel like reading dick hebdige today (heh of the i love dick fame but i learnt of him in some of my classes and read his texts) but dont have the time!!!!

[arwainian]

Reading this Week 2023 #14

I was not keeping strong track of what I started reading this week, but I think this about covers it?

Started and Finished:

Beastars, Vol. 8 by Paru Itagaki, translated by Tomoko Kimura

Chapters 1, 7 and an excerpt of chapter 8 of Subculture: The Meaning of Style by Dick Hebdige

Northanger Abbey by Jane Austen, narrated by Nadia May

Slightly MAD by Havendance on ao3

MAD World by Havendance on ao3

63 fatt fics for the marathon

Started and Ongoing:

Living Slow by kathkin on ao3, chapter 1

Struggles and Triumphs by P.T. Barnum

[gentlefxlk]

literally we can never have the subcultures of the past because we no longer give meanings to our style....like Hebdige told us it was about race and class/socioeconomic conditions and being close together and rebelling against the norm but now we simply capitalize on any physical expression of any type of culture......she simply cannot exist anymore and its so cringe to try and replicate it without recognizing why you cant have it

[cupsofsilver]

I posted 3,120 times in 2022

That's 2,864 more posts than 2021!

119 posts created (4%)

3,001 posts reblogged (96%)

Blogs I reblogged the most:

@shahdhabibi

@elytrians

@lesb0

@dingdongyouarewrong

@etherealacademia

I tagged 985 of my posts in 2022

#dark aesthetic - 295 posts

#goth aesthetic - 224 posts

#goth - 217 posts

#dark - 200 posts

#dark academia aesthetic - 140 posts

#dark academia - 139 posts

#quotes - 131 posts

#horror - 117 posts

#gothic - 113 posts

#alternative aesthetic - 106 posts

Longest Tag: 97 characters

My Top Posts in 2022:

#5

•September 6, 2022•

Trying to casually show off my bookshelf at home and my ootd because I thought I looked cool.

47 notes - Posted September 6, 2022

#4

I want to use my typewriter more often. I wish I wasn’t having wrist problems though.

50 notes - Posted August 24, 2022

#3

Excerpt from Subculture: The Meaning of Style by Dick Hebdige

51 notes - Posted August 4, 2022

#2

Happy Sunday folks! :)

52 notes - Posted October 23, 2022

My #1 post of 2022

Love this idea of Johnny Truant being the child of the book.

95 notes - Posted November 2, 2022

Get your Tumblr 2022 Year in Review →

[leo9thecat]

Well I liked Stuart Hall and Dick Hebdige, now Henry Jenkins is my new thought leader.

💥🙌👏

[aislynndmerricksson]

Book Review: Gruffudd ap Llywelyn by KR Hebdige

  Gruffudd ap Llywelyn by KR Hebdige is a novel of historical fiction centring on 11th century Wales, and the struggle to unite the country into one kingdom, rather than several smaller ones. In total the tale ranges from the 1020s to 1061, following, for the most part, the life of the eponymous Gruffudd. I have a special love for Cymru-centric stories. Part of my ancestry lies there. I found…

[sommerlyrik]

“Punk has always delighted in practising transgression much more visibly, more ‘spectacularly’ than extreme metal. While the appropriateness of the concept of ‘resistance’ (Hebdige 1979) as applied to punk is a matter of debate, the concept certainly fits much better to punk than it does to extreme metal. The extreme metal scene produces transgression of a much more rigid, solipsistic kind, hiding from the limelight in the effort to sustain self-control. The same is true in comparing the extreme metal scene to the rap scene. Like extreme metal, rap has been associated with murder and has actively revelled in discourses of violence and eroticism. Yet, like punk, the rap scene embraces opposition and spectacle … in a way that extreme metal does not. Again, the extreme metal scene is much more rigidly self-controlled.”

Extreme Metal - Music and Culture on the Edge, Keith Kahn-Harris, my emphasis

[depog]

Orange Is the New Black Metal: zrození performance z ducha hudby (Headbanger)

„Subkulutry představují ‚hluk' (na rozdíl od zvuku).“[1]

Richard Hebdige

„SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN! SATAN!"[2]

Apator

Filozof a prozaik Ladislav Klíma v jednom ze svých literárních děl popisuje „divný pocit“, který člověk zakouší, když se vzdaluje od „hudbou bouřícího sálu“.[3] Odchod poslouchajícího z takových prostor pak dle Klímových slov spěje k okamžiku, kdy se mu zdá, že zapadl „do strašidelného světa, do komnat čarodějových, hemžících se neviditelnými duchy...“[4] Jenže co když je ona divnost pociťována a pozorována již v blízkosti diváctva k poslouchané hudbě, která sama je naopak tím, co se od čehosi jalo vzdalovat? A co se stane, jestliže se hemživí duchové zviditelní? Odpovědi by bezesporu mohla poskytnout hudební performance Headbanger, za níž stojí umělecký kolektiv D’epog a produkční platforma Terén. Ta totiž přiznaně čerpá z estetiky a rituality metalových koncertů, vůči kterémuž výchozímu bodu se však zdánlivě odlučuje vstříc cíli v bizarních dálkách. Různé prvky těžkotonážní hudby jsou v performanci totiž zasaženy radioaktivní experimentací, z čehož vzniklý mutant hrozivě cení zuby i extaticky okouzluje. Uzdu mu pak spíše popouští, než aby ji v rukách uvážlivě třímala, pětice performerů a performerek oděných v jakoby mimosvětsky oranžových kostýmech. A oranžová doposud nikdy nebyla tak černá, stejně jako jsem kulturní centrum Sibiř jaktěživ neviděl tolik plné.

Z Brna na Sibiř

Fakt, že se Headbanger odehrál (a v budoucnu ještě přinejmenším dvakrát odehraje) zrovna na Sibiři, rozhodně není bez opodstatnění, neboť toto bývalé kino má ve zvyku hostit akce především hudební. Jistě, nahlédneme-li do jeho programu, narazíme i na projekce filmů či například „benefiční kvítkobazar“. Na stranu druhou patrně nejhojněji se tam skutečně pořádají koncerty, a to právě kapel příslušících k rychlejším a tvrdším hudebním žánrům. Tuto svou pověst ostatně Sibiř sama glosovala na Facebooku, kde v souvislosti s Headbangerem psala následující: „Že je Sibiř místo jen pro crustový a blackmetalový koncerty? Ale kdeže...“ Zároveň dodejme, že název tohoto kulturního centra se zdá být skutečně případem nomen omen, jelikož jeho prostory jsou rozlehlé, chladné a vůči centru města oddělené poměrně nehostinnou krajinou. I přesto však v hudebním kontextu Sibiř napříč Brnem aktuálně zastává post takřka nezastupitelný. Po uzavření klubu Bajkazyl před cirka dvěma lety totiž patrně nikde jinde nemají takto pravidelně otevřené dveře okrajovější žánry jako výše zmíněný black metal či crust, k nimž by z těch více experimentálních šlo namátkou připsat i noise. Není tedy náhodou, že před performancí Headbanger pro mě na Sibiři byly těmi patrně nejvíce performativními zážitky právě koncerty, a to konkrétně grindové kapely Bambulkyne Dobrodružstvá. Její členové vystupovali v kostýmech znepokojivých humanoidů z pohádky Teletubbies, přičemž v průběhu setů zde nahý a vysoce kontaktní zpěvák této formace vždy natrefil na spřízněné, tedy neméně nahé a kontaktní, jedince. Tyto střety v obou případech vyústily ve veselé a oslavné rituály, jež přinejmenším pro svůj bezmála karnevalový charakter, všelidový smích, ambivalenci a v rámci tělesné topografie i symboliky zdůrazňované „dole“ jako by čerpaly z tradice groteskního realismu, jak jej popisuje Michail Michajlovič Bachtin.[5]

foto Denisa Römerová

Catwalk se strunovou sekačkou i bez

Abychom se však příliš nevzdálili samotnému Headbangeru, ono jeho v obou případech těsné vsunutí mezi dvojici setů se zpětně jeví jako velmi šťastně zvolené, jelikož to umocňovalo podivně halucinační a snový rozměr performance. Nebylo zkrátka prostoru ani času na přípravu, obrnění se, či naopak následné vstřebání viděného a slyšeného. A odstínění Headbangeru z obou konců sety s rozdílnými atmosférami navíc napomohlo akcentovat atmosféru představení samého. Takto se diváctvo ocitlo skutečně jaksi vrženo do bizarní a těžko uchopitelné situace, která skončila stejně náhle jako začala. Připomínala tím již odeznělou noční můru, jejíž obsah už si člověk přes den nedovede přesně vybavit, ovšem v hlavě mu stále přetrvávají některé obrazy z ní utkvělé a povědomí o pocitech, jež v jejím rámci prožíval. Přesto se však pro čtenářstvo pokusíme v krátkosti průběh Headbangeru zrekonstruovat.

Představení začíná několikaminutovým úvodem spočívajícím v poslechu hlasitých a táhlých zvuků. Místy připomínají vazbení mikrofonu, jindy mají blízko k chraplavě hrdelnímu zpěvu. Coby intenzivní plochy se opírají do těl přihlížejících, prostupují jimi. Elektroniku, která dané zvuky generuje, obsluhuje na podiu toho času jediný z performerů, a sice Matyáš Dlab. Ten mimochodem není pouze autorem hudby, ale rovněž má na svědomí dramaturgii performance. Trup mu halí chundelatá bunda a hlavu kryje paruka se špičatými rohy, obojí sytě oranžové, přičemž za jeho zády se tyčí obdélníkové plátno, skrze něž prosvítá rovněž oranžová záře. Ostatně, celé podium je takto monochromní, tedy zahalené v háv barvy zralého pomeranče. Platí to i pro objekty, jež se na něm nacházejí: bicí soupravu, kytarová komba téže barvy s příhodným nápisem Orange, přičemž obdobným zabarvením se skví i několikametrové molo, které ze stage ční až kamsi za půlku sálu. Po náhlém utichnutí dlouhých tónů k mikrofonu přichází další z performerů – oděn taktéž v oranžovém kostýmu, který sestává mj. z PET lhaví oranžády Fanta. Rozechvělým a nejistým hlasem se snaží akci uvést: „Sál komunitního centra Sibiř býval kino, ale asi nám je všem jasné, že dnes nebudeme koukat na filmy, budeme poslouchat muziku… Ne tak ledajakou muziku, ale experimentální a okrajovou...“ Umně hranou trapnost jeho projevu, kterému dominují neustálé zámlky a naoko vystresované těkání očima po sále, jen podtrhává fakt, že je postupně narušován jak zásahy hlasité hudby, tak pomalým příchodem další performerky. Ta na hovořícího upíná děsivě prázdný pohled, tlačí se na něj a zasahuje mu tak do osobního prostoru, čímž zvyšuje pocit jeho diskomfortu. Mimochodem, maska s dlouhými a načesanými chlupy, kterou má na sobě, připomíná tu, jež skrývala tvář zpěváka obskurní estonské kapely Winny Puhh během neúspěšného (ačkoli působivě běsnivého) pokusu probojovat se roku 2013 do soutěže Eurovize.[6]

foto Denisa Römerová

 Velmi virulentní forma nakažlivého násilí

Co se východiska tvůrčího týmu této performance týče, její režisérka a choreografka Lucia Repašská pravila, že Headbanger vychází z fascinace subkulturami odvislými od marginálních hudebních subžánrů. Jako příklad zmínila právě metal (konkrétně jeho death či heavy varianty), v němž se dle jejích slov operuje s „radikálním gestem, exponovaným násilím, temnotou a zlem“. Při hledání této čtveřice atributů se pak metal zdá být skutečně vhodným nalezištěm. Tento žánr totiž jak démonizací ze strany některých médií, tak několika proslulými excesy jako bylo např. pálení kostelů a vraždy na norské blackmetalové scéně počátku devadesátých let či nechvalně známý Woodstock '99 v čele s k agresi podněcujícími nu-metalisty Limp Bizkit, bezpochyby disponuje konotacemi i výrazovými prostředky se schopností upomínat právě na onu „temnotu a zlo“. Tvůrčí tým Headbangeru pak usiloval tyto metalové prvky opatřit jakýmsi terapeutickým nábojem, tedy se, slovy Repašské, skrze „tvrdost dostat k jemnosti, pomocí arogance a násilí dosáhnout očisty“.

Kunsthistorik Josef Vojvodík píše, že na násilí lze nahlížet jako na „specifickou formu kolektivní ‚nákazy', jako — za určitých okolností velmi virulentní — formu ‚nakažlivého' násilí.“[8] Je ovšem možné se v rámci Headbangeru nakazit virem násilí a zla, jehož symptomem se stane kolektivní a (arte)terapeutické a očistné osvobození třeba od tlaku, frustrace atd.? Takováto tendence docílit vášnivostí či agresivitou určité purifikace, očištění, pochopitelně upomíná na některé koncepce z oblasti performativního umění předešlého století, a to například divadlo krutosti Antonina Artauda či divadlo orgií a mysterií vídeňského akcionisty Hermanna Nitsche. Mimochodem, vzpomeňme v tomto kontextu i samozvaného mstitele a anonyma Lorda Hoven, který ve svém manifestu ustavil pojem „déro“, jímž se snažil uchopit poznání podstaty soudobého světa skrze konfrontaci subjektu se znechucujícími objekty jako např. lidskými výkaly. Aby však nedošlo k pomýlení, Headbanger pro tuto volbu spřízněnou se dvěma výše zmíněnými koncepcemi rozhodně není zpátečnický.  Na způsob principu apropriace, přisvojení, s odstupem nahlíží do stávajícího kulturního pole, přičemž se zde nalezené prvky nepokouší zkrátka jen nekriticky přesadit do nového kontextu, nýbrž si je vypůjčit primárně se zřetelem k jejich funkci expresivní, nikoli tak symbolické či významové.

foto Denisa Römerová

Svoboda dělat chyby

foto Denisa Römerová

Zmiňme v tomto kontextu nyní filozofy Bernharda Waldenfelse a Jean-Luca Nancyho, neboť knihu prvního zmíněného Znepokojivá zkušenost cizího a knižně vydanou esej Vetřelec druhého autora spojuje podobné zjištění: že cizí a vlastní, sourodé a cizorodé, normální a nenormální se nezřídka nachází v poměrně těsném sepětí.  A ve shodě s tím nelze říci, že by tvůrčí tým Headbangeru prostě jen převzal prvky v metalové subkultuře normální a přeměnil je na nenormální, zvláštní. Jinými slovy, že by je svou divokou performancí dohnal do roviny ab absurdum a procesem zparodování z nich vytvořil směšnou karikaturu sebe samých. Jako by si naopak tvůrci byli vědomi, že již v oné metalové subkultuře samotné lze vysledovat věci poněkud roztodivné, pro její členstvo možná zcela normální a běžné, ovšem vnější pozorovatel by se nad nimi nejspíš udiveně pozastavil. Vzpomeňme třeba již zmíněné úvodní slovo k Headbangeru, kdy se jeden z performerů nejistým hlasem pokouší akci v několika větách představit, což mu znesnadňuje vlastní (performovaný) stud. Velmi přesně to připomíná některé rozpačité a stydlivě pronášené promluvy zaznívající před metalovými koncerty z úst účinkujících, jež jdou do protikladu s jejich drsnou vizáží a často brutálními texty skladeb. Tento úvod k Headbangeru tedy není ani tak parodií reality – realita sama je parodie. Nedokonalé dvojče nejen platonského světa idejí, ale rovněž všech zkrášlujících hudebních videoklipů, v nichž zpravidla není pro rozpačitost a trapnost místo. Citlivou legraci si z této neideální reality metalového koncertu, kterou se hudebníci snaží nezřídka překrýt zjemňujícím, zdokonalujícím, a tím pádem poněkud lživým závojem fikce, dělá také například Iva Hadj Moussa v knize Těžké duše. Když zde stárnoucímu bubeníkovi metalové kapely jeho spoluhráči navrhnou, aby začal nosit na koncerty plenu, jelikož nevydrží hrát devadesát minut v kuse, aniž by šel alespoň jednou na záchod, přijme tento nápad s povděkem. Zabije tím totiž dvě mouchy jednou ranou – nebude muset ani odbíhat na WC, ani nosit vycpávku rozkroku.

Při přemýšlení nad tímto aspektem Headbangeru spojeným s demaskováním nenormálního jako normálního jsem si možná překvapivě vzpomněl ještě na jednu knihu, a sice prózu S večerem přichází tíseň, jejímž autorem je Marieke Lucas Rijneveld. Ten na jejích stranách v kontrastu s veškerými přikrášlujícími a zjednodušujícími knihami určenými pro děti líčí dětství komplexněji a až nepříjemně realisticky. Činí tak totiž bez příkras a se vším všudy. S důrazem na tělesnost, která je pro dítě vlivem jak častých změn vlastního rostoucího těla, tak kvůli jeho disciplinaci ze strany okolí, neustále aktuální téma, a s veškerou dětství rovněž vlastní divností, tedy zvláštními fantaziemi, pro dospělé okolí zcela nesrozumitelnými hrami atd. A tvůrčí tým Headbangeru jako by činil cosi analogického. Metalový koncert v jeho provedení obsahuje i kiksy, nedokonalosti, zaškobrtnutí – jako když například jeden z performerů v průběhu akce leze nahoru ke světlům a dloubá do nich tyčí, protože předstírá, že se je jal opravovat. Taktéž se vší zpocenou a imperfektní tělesností – v samotném závěru performance si ze sebe poslední přeživší headbangující aktérka tílkovým crop topem ostentativně setře pot a následně tento potem promáčený kus oblečení hodí do publika. K tomu závěrem dodejme, že Repašská Headbanger charakterizuje těmito trefnými a krásnými slovy: „je to tanec ne-tanečníků, koncert ne-hudebníků. Hudba, již tvoří lidé, kteří k ní mají blízko, ale nejsou profesionály. Je to zvláštní oslava lidskosti ve smyslu, že je to anti-virtuózní dílo, které si klade za cíl jedině to, aby oslovilo diváka přímou brutálně otevřenou energií, kde chyba a svoboda jsou jednou z nejhlavnějších nosných myšlenek.“

(c) Kryštof Kočtář

[1] Richard Hebdige, Subkultura a styl. Praha: Dauphin – Volvox Globator 2012, s. 139.

[2] Citováno ze skladby „Rapor Satan“ z alba Masturbate in Praise of Black Satan (1992).

[3] Ladislav Klíma, Utrpení knížete Sternenhocha. Praha: Městská knihovna v Praze 2011, s. 35.

[4] Tamtéž, s. 35-36.

[5] Michail Michajlovič Bachtin, François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Argo 2007, s. 24–36.

[6] K tomu viz: https://www.youtube.com/watch?v=2dllo85ZSUk&ab_channel=EestiRahvusringh%C3%A4%C3%A4ling [Vid. 27. 6. 2024].

[7] Citováno z: https://www.zdeneklorenz.cz/index.php/muzikant/ [Vid. 28. 6. 2024].

[8] Josef Vojvodík — Jan Wiendl, „‚Krev k hrdlu stoupá, s mým se mísí slovem': lidské mimo lidskost a poetika nesnesitelného: K válečné poezii Jana Zahradníčka“. Slovo a smysl 24, č. 25, 2016, s. 38.

[9] Citováno z: Perverzní průvodce ideologií (The Pervert's Guide to Ideology, r. Sophie Fiennes, 2012).

[10] Miloslav Topinka, Krysí hnízdo. Praha: Mladá fronta 1991, s. 39.

[11] Tamtéž, s. 38.

[12] Gilles Deleuze – Félix Guattari, Kafka: za menšinovou literaturu. Praha: Herrmann & synové 2001, s. 12.

ZDROJ: PODHOUBI.COM