#Dopil

[shibuinni3]

O Tempo Em Que Estivemos Juntos

21/03/24; Capa doada para MaluYoongi.

Yoon Dowoon e Kim Wonpil, Day6.

[shivsjay]

ㅤㅤㅤㅤㅤㅤㅤㅤㅤㅤicons 120x120 - DOPIL

[myday6pics]

[rise-my-angel]

.

[unstablehorsestance]

discussion on ship

I know no one asked this but I just want to pour my thoughts on them. Maybe I'll get better and not get hurt in the future. Since I have no one to talk to and/or a safe place to pour this thought out beside my mind, I'll just write here. Firstly, my English isn't good in the first place, and this is just a rambling thought. This will be a long messy writing.

What is it about?

Like last time, this is about shipping stuff. It will be 'easier' for me if all my ships consist of fictional characters. I know damn well that shipping real life people (celebrities/idols) is not healthy. I need to remind myself, every time I get carried away, that they have a life off-camera, and not everything they show on-camera is true. But yknow, can't help it. So, writing this out my mind in this messy essay is my coping mechanism. I no longer write fics of real life people ships, that was traumatizing, even though my mind keeps making headcanons.

What ship is this about?

Yes, the only real life people ship that is bothering me this year is... no other than sungbri.

Like wow man wtf!

Yes, I too have other real life people ships from different fandoms, but this one is the worst case since 2017. For example; I have shipped coupshan since 2015 till now but never this bad, I think. Like, coupshan is almost glued 24/7 but I never ship them this bad. Sometimes I even question their 'friendship'. Bro, stop looking at your premium best friend like he holds your whole world like that, I'm so single! Can't relate man!

Anyway, this essay isn't about coupshan, so sorry (or not).

Back to sungbri.

Like wow man wtf! From where I have to start this, it's complicated. Ah, I'm not joining the fandom (btw) even though I ship them. Just pure for this ship. So, I'll just start from when I know this group. It was around early 2016, but all I knew about them was: they are a 'brother group' of G7. No offense to the fandom (please). I know they were 6 first and their 'infamous' debut song, but not following them. I don't know the members name but jae. I started listening to D6 since; one day I 'accidentally' watched mubank on TV and they were there promoting 'I Smile'. It was like love at first sight(?); oh ‘that voice’ belongs to this man, sungjin I love you ! After that I started doing ‘research’ on them. Members name, position, age, memorized their faces. But still I didn't plan on joining the fandom. So, just that and I became a casual listener.

However, I have this habit of looking for the parents of the group. Every group always has members that have those roles. Then I discovered that D6 only has the 'father' role that is sungjin. That was the statement of the mayor voice of the fandom. I remember, they (the fandom) also stated that D6 isn't like your typical boygroups that do fanservices. I don't know what that means but my first thought was about shipping stuff. No shipping the members, and it's just 'sungjin and his children'. I was so intimidated by this fandom, really. So I kept that in mind till earlier this year.

Now, did I just start shipping sungbri this year? No. I have been shipping them (in silence) since 2018, maybe. But I never dare look for their contents/moments on yt or anywhere. I was so intimidated by the fandom, I never thought that one ship ever existed in this group. Until one day, I found this video clip of doun, sungjin and brian, and my first thought was: he is 'the mother'! Still the fandom statement is valid: this group doesn't have a 'mother' role, like it was an insult.

Well, if I worded it like that the fandom will definitely be offended for real. OK, if you accidentally found this you can bully me. Sorry.

So, I'll discuss a bit about that 'famous' clip that makes me a sungbri shipper (in silence). I was like, the baby is scared, sungjin! Stop acting tough. And then brian rushed in to help the baby. They are sooo typical asian parents on that clip. Papa wants the baby to be tough like him. Mama doesn't want the baby to get hurt. Omg, SHIP!!

And then there is this, I don't know what to call it… comparison? Is it 'parallel'? Anyway, I think personally, they are a bit similar to jjp. This is pure personal opinion! That's what I see on them. Like: "a hard life of jb/sungjin as a leader" they share that kind of vibes. Even though brian isn't as 'motherly' as jinyoung who self proclaimed as G7 mother (or bambam's specifically), he did have that motherly side, at least to doun.

Just that! Really just that! It never developed further. I am purely only a casual listener. Especially after I watched that 'infamous' video of glamor where they hugged awkwardly. My first thought was: they are sooo awkward, are they not close? Does this ship really only exist in my mind? I was so dejected, and I buried this idea of shipping them since that day.

Until earlier this year, I randomly stumbled upon a sungbri pic on pinterest. It was the one where sungjin piggyback brian on one of their concerts. I was like: who is that? Brian's face wasn't visible from that angle of the photo I found. I mean, I know sungjin isn't into skinship but why is he piggybacked one of the members? Then I scrolled down and found the one where brian's face is visible. I collapsed. It felt like finding an oasis. There was 'sungbri' written under that pic, and I was like: they have ship names! The ships exist! I'm not delusional. Then I rummage through sungbri keyword/hashtag on pinterest and twitter. There was a lot! It felt like I had been fooled! 

I was happy to find out that the ship indeed exists, however small. At the same time I wondered why the fandom stated something like that? I mean, they did ship the members. Are they (the shippers) just a small part of the fandom? Are the members homophobic? Are the fandom homophobic? Really, it felt like I had been fooled, for like what, six years?? OK, maybe it’s part of my own fault since I didn't find out myself, back then. But I was already intimidated, what can I do about that? I was just trying to respect the fandom ‘rules’. Also I tend to be curious about a fandom from the ships first. (I stan svt because of coupshan first, yknow)

So that was the story of how I’ve been fooled. Sometimes I wish I could go back in time, finding out that it was OK to ship them way earlier. But it's not all bad just finding out this year. I mean, I’m trying to look at the bright side. They have a lot of moments this year! Not only the shippers, even the longtime/old fans were also shocked with their dynamic/relationship development. Like, what do you mean sungjin is OK with any skinship now?? Sungbri even hugged several times in front of fans, and on national tv!! And what do you mean now sungjin looking at brian with heart eyes too? Even often calling him cute too. I was like: after all these years, his love is reciprocated!! I don’t mind brian having sungjin for himself, he deserves that.

I’ve watched some of their videos from last year and they were still timid to show affection to each other. It’s funny to me how they were just standing there, staring and smiling to each other on brian’s military discharge >< I mean, I watched suju military discharge (years ago) and all the members were hugging each other. The sungbri one was hilarious. Well, it’s not surprising with sungjin and his no touchie agenda >< But seeing them smile at each other warmed my heart. Oh, I want to point out a little from that moment. We got two videos from D6 yt and sungjin yt. I always wondered, did brian really have zero idea about sungjin picking him up? Why did he show up with casual clothes and not his military uniform? I mean, when D6 staff picked up dopil they were still wearing their uniform. Nevermind that. What I want to point out is; on the meeting point, while still inside the car brian could’ve seen sungjin waiting outside, but he didn’t. After stepped out of the car he seemed really surprised and happy to see sungjin there. I mean, he closed his eyes right before stepping out of the car, not before the car made a turn to the meeting point. It is even funnier to me how the manager led him to sungjin. Like, she walked him down the altar to meet his future husband >< omg, i’m delusional this is not healthy.

OK, I no longer write ships analysis like years ago, however bad I want to. That's traumatizing. So, I need to stop writing more of this. My only wish for them is; please have a grow-old-together kind of love, and stay healthy, men.

I’m not regretting anything, but consuming this ship's contents too much isn’t healthy. I really need to stop. This essay has no intention to offend anyone. Sorry.

[loominggaia]

Why doesn't Mankind's disgrace just take over Yerim-mor if it's already about to collapse? Is he stupid???

Yes, he is stupid.

BUT ALSO...

Disgrace has no allies. None. Literally every faction on Looming Gaia hates his guts, and his bases are constantly getting gangbanged by multiple enemies at once. That's why it's so hard for him to build up his forces, and why they're always stretched so thin. He can't spare large armies for offense because he needs them for DEfense. And every time he dies, he bleeds resources, bases, and troops, which sets him back even more.

What I'm saying is: the second Disgrace's asscheeks touch the Morite throne, the other Great Kingdoms will gang up and wipe Yerim-Mor off the map. Disgrace held that throne once in the past, and ain't nobody wants to deal with that nightmare again. They're prepared this time.

At the same time, nobody like provoking divines, especially the Divine of Hate. They just let him do his thing for now, because for the most part he keeps his bullshit contained in Yerim-Mor territory. The Morites act like a sponge, soaking up all his abuse. But the second his forces leak into foreign places, they get stomped like roaches, whether by kingdom troops, tribal natives, or wild nymphs. Like I said, everyone hates the Cult of the Crescent. Nobody wants them to get a foothold in their territory, so they nip it in the bud.

As for Yerim-Mor, it's simply too late for them. Disgrace got his foot in the door after the Gold River War, when the kingdom was too weak to defend itself. Now he's established tons of little fortresses out in the Serkel Desert that are constantly churning out soldiers and oppressing the Morites. The cult is like an infection, and Yerim-Mor is fighting for its life. Meanwhile the other Great Kingdoms are standing around with gloves and Lysol like, "Nah you keep that nasty shit to yourself, Yerim-Mor..."

Anyway, Disgrace can't just walk in and plop his butt on the throne just yet. He knows he's going to get dogpiled the moment he does. So, his plan is to build up a respectable empire around Yerim-Mor until he has enough resources and troops to fight off the inevitable dopile.

*

Questions/Comments?

Lore Masterpost

Read the Series

[lasttarrasque]

As another ethnically Jewish pagan can I ask about your reliogion because all those people dopiling on you and saying you're not really jewish was super fucked up

Sure, religiously I am a solitary Wiccan practitioner of the eclectic variety. I've been a witch for now 1 and a half years, a non specific pagan since last spring and settled on Wicca around the latest Samhain.

I practice judaism non religiously, I primarily interact with that identity thought cultural Ashkenazi practices and holidays (the main attraction is my family for the big ones like passover). However I do seek to use traditional jewish magik in my witchcraft and have been recently seeking to educate myself on reform judaism further.

[reflectionlike]

https://x.com/jimin_lil_devil/status/1730972072976032070?s=20

no words can express how much I loathe these people. FUCKING LEAVE HIS FAMILY ALONE.

The link has been deleted, but I think it was the post where they were suggesting going to Magnate's page to comment on horrible things? If not, sorry I am not sure what you meant.

Jungkook's fans bright ideas don't surprise me because they've been capable of awful things over the years, including like 3 days ago when they went through the whole tagging the Ministry and the military twitter accounts.

Are they aware that Jimin fans can go and comment on Jungkook’s tiktok or his family IG ? They are practically begging for a #TH-P*dopile hashtag thingy kind of retaliation just as Kths were back then. They seem to forget that pjms are huge too and more vicious after FACE and everything that has happened.

[jojo-327]

Dopil😉

[nikki-portfolio-blog]

Hope | Story

Smích. Nesrozumitelná konverzace. Tanec. Hluk.

To všechno jsem vnímal pouhým mžikem oka, ale plné soustředění se odráželo v mé hlavě a v mých myšlenkách. Hlavou mi proudila jedna vzpomínka za druhou a to na mou milovanou. Odehrávalo se to koncem roku 2000. Tehdy jsem se poprvé zamiloval do někoho natolik, že jsem nedokázal myslet na nikoho jiného. Všechny ženy pro mě působily neatraktivně a nesympaticky. Představoval jsem si, jaký skvělý pár bychom byli. Hýčkal bych ji jako nikoho jiného, věnoval ji veškerou mou pozornost. ,,Jdi nakrájet citrony.” Slova matky mě vrátila zpět do reality. Dopil jsem své pití a vydal se do naší kuchyně. Rodinné oslavy stály za nic. Nemám je rád. Obzvlášť, pokud se jich musím povinně účastnit.  Nakrájené citrony jsem vložil do džbánu s vodou a odnesl zpět do místnosti plné lidí. Kdyby to šlo, zůstal bych v kuchyni co nejdéle by se dalo. Naštěstí událost dlouho netrvala a já se mohl bez problému vyjít ven. Dívka, která mě naprosto oslnila a neodmyslitelně patřila mezi mé blízké přátele, se zčistajasna objevila přede mnou na ulici. Bez pomyšlení na okolí jsem nedokázal ze sebe vydat jedinou hlásku a jen se mé oči topily v těch jejích. Nešlo popsat ten pocit, který ve mně byl. Mísila se ve mně úzkost a zranitelnost. I přesto jsme spolu pár slov prohodily a pokračovala dále svou cestou. Bydleli jsme od sebe pár bloků, proto se hodně často stávalo, že na sebe narazíme na ulici, jako právě nyní. Pokaždé jsem v tranzu, z něhož se dokážu dostat až po chvíli. Moje city k ní se nedokázaly popsat jednou větou. Vyplýtval bych pro ni stoh papírů, abych vyjádřil doopravdy co k ní cítím.     Nedokázal jsem to v sobě už nadále držet, jinak brzy zešílím. Zbytek dne patřilo mému plánu se jí konečně vyznat. Vyjít s pravdou ven a dokázat ji, jak moc si ji vážím a jak moc jsem rád, že ji v životě mám. Bez ní můj život nedával smysl. Černo, které by mě pohltilo jako mlha. Další den jsem koupil kytici a vložil do květin papír se vzkazem s mým vyznáním. Cestou k ní se mé čelo potilo neuvěřitelných způsobem a třásly se mi ruce. Několikrát jsem se zastavil a přemýšlel, zda je to opravdu správné rozhodnutí. Mám naději? Než jsem si dokázal odpovědět, ocitnul jsem se u jejích dveří, které se otevřely a objevila se v nich ona. Je mi jedno, pokud přestanu dýchat. Mé srdce se v tvé přítomnosti zastaví. Budu tě navždy milovat.

Můžu ti věřit pokud řekneš, že to je jen sen? Moment, kdy tě vidím, mé tělo zaplaví extatický pocit. Jsem tvou krásou oslněn.

Mé city opětovala.

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ TŘICÁTÁ TŘETÍ - POHÁR ŽIVOTA

Každý člověk se rodí s různě velkým pohárem života a je pouze na něm, zda je schopen jej vypít až do dna.

Rodíme se v různých dobách, za rozdílných okolností a jiným rodičům. Na základě spojení genetických informací otce a matky jsou předurčeny naše fyzické a duševní schopnosti. Ale záleží především na tom, v jakých podmínkách se formuje naše myšlení a fyzická kondice. Člověk může mít velké genetické předpoklady zděděné po rodičích, ale pokud se nevyvíjí v tom vhodném prostředí, tak nenajdou svého naplnění. To neznamená, že ideální podmínky jsou zárukou naplnění genetických předpokladů člověka. Naopak, často lidé s menším genetickým vkladem jsou za svízelných životních okolností nuceni dostat maximum z toho, co jim bylo dáno do vínku.

Většina lidí však nevypije jim daný pohár života až do dna, protože k tomu nemají vůli a odvahu. Částečně to může být způsobeno dramatickými, historickými událostmi, nebo jiným tragickým zásahem do jejich životů, na který nemohli mít vliv, ale záleží pouze na vědomé snaze každého člověka, jak svůj život naplní.

Každý člověk má v sobě různě silný hnací motor, který jej denně posouvá k naplnění nebo promarnění svých schopností. Podstatné však je uvědomit si včas, které schopnosti to jsou. Člověk, když se v mládí rozhoduje, co by chtěl v životě dělat, tak si bere příklad ze svého blízkého okolí, nebo je ovlivněn oblibou některých oborů v dané době. Málo kdo skutečně do hloubky a upřímně zkoumá k čemu má nebo nemá předpoklady. Většinou pak promarní život děláním činností, které jej nebaví.

Mimo rozumového zhodnocení svých schopností, je na druhou stranu potřeba poslouchat svůj „vnitřní hlas“, který nás podvědomě k něčemu vede. Je to hlas, který nás nutí, abychom za všech okolností zůstali věrni své zděděné podstatě. To znamená, abychom byli sami sebou, bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme a šli za svým, osudem předurčeným cílem. Je pochopitelné, že tento „vnitřní hlas“ může vést člověka ke konání jak dobra, tak i zla. Potom záleží na jeho morálních hodnotách, zda se tím špatným hlasem dá ovládat, nebo se z jeho vlivu silou vůle vymaní.

Člověk si svým myšlením a jednáním předurčuje celý svůj životní osud. Pokud je ze své podstaty citlivý a ohleduplný, tak se v současném agresivním světě nemůže patřičně uplatnit, jako člověk necitlivý, bezohledný a postrádající morální zábrany. Tato nevýhoda přes všechno snažení a naslouchání „vnitřnímu hlasu“ takovému člověku neumožní, aby pohár svého života dopil až do dna. Jeho život přes všechnu osobní vůli zůstane nenaplněn, protože ze své podstaty nedokáže překročit morální zábrany od kterých se už většina lidí v dnešním konzumním světe oprostila.

Tato skutečnost neplatí pouze pro naši dobu, kterou osobně prožíváme se všemi jejími výhodami i nevýhodami, bylo tomu tak asi vždy. Pouze lidé, kteří mají v sobě namíchanou tu správnou míru schopností a agresivity mohou svůj velký pohár života dopít až do dna. Není jich mnoho, protože většina má více agresivity, než schopností a ten malý pohár, který jim byl přidělen nemůže uspokojit jejich neuměřené ambice.

Říká se, že někdo „dopil svůj hořký pohár života až do dna“, když jej osud nešetřil a musel projít mnohým utrpením. Svým způsobem je to i uznání a do jisté míry i obdiv, že se někdo nevyhnul svému osudu, ale statečně jako nevinný Sókratés dopil pohár bolehlavu až do dna.

Ve skutečnosti tedy nejde pouze o uplatnění svých schopností a uspokojení svých ambicí, při vypití poháru života, ale o poctivé prožití života, den po dni, až do jeho sladkého, či trpkého konce. Nejde o to, co jsme v životě dokázali, ale jak jsme byli pravdiví své zděděné podstatě a můžeme se sami sobě podívat do očí. Podle mistra Eckharta očima, kterými se na sebe díváme se na nás dívá samotný Bůh.

[shivsjay]

[myday6pics]

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 3 - 23,5km

Po včerejším náročném dni se spalo docela dobře. Co mne překvapilo, byl klidný les. Žádné zvuky,  praskání větví, ani procházející zvěř. Když jsem včera hledal, kde budu spát, viděl jsem cestou v okolí bobky srnek, ale žádné jsem v noci neslyšel. Možná že jsou hodně tiché, nebo jsem je vyplašil svou přítomností. V noci byla trochu zima, ale nic co by se nedalo vydržet. Možná to bude i tím, že jsem se nad ránem probudil s nohama ven ze stanu. Udělal jsem si kafe, pobalil své švestky a vyrazil na dnešní etapu. 

Proklouznul jsem mezi pár osadami a osamělými staveními do Konečné, poslední vesnice před Slovenskem. Další zastávkou byl ranč a bufet na Beskyde. Tady jsem chtěl původně spát, ale trasa nevyšla abych došel večer až sem. Už na internetu se mi to místo líbilo a dokázal bych si tu za jiných okolností představit i malou pařbičku. Krásné místo s krásným výhledem. Otevřeno nebylo, ale kluci Slovenský zde opravovali věci a chystali na sezonu. Doplnil jsem u nich alespoň vodu, pokochal se výhledem a pokračoval dál. Včera jsem míjel vesnici Zadky a dneska jsem stanul pro změnu na vrcholu Bobek. To by se zajisté líbilo našim klukům a byla by sranda :) 

Oproti včerejšku je dnes krásné počasí, slunko svítí a jen občas se objeví mrak. Ideální počasí na trail. Dneska mi ty kopce ale pily krev. Takové strmé dvousetmetrové, co se Vám smějou do ksichtu a jsou rozvorané a plné bahna. A když už to vyšlápnete, tak šup dolu. A zase nahoru. Hory. Klasika, já vim.😁

Dostal jsem před pár týdny od maminky nějaké supr-čupr tričko, které když polejete, nejsou tam skvrny a když se zpotíte není to vidět apod…no, možná když se zpotíte u zkoušky tak ne, ale jinak se tam pár fleků po treku objevilo 😄 Ale nechci to hanit, je to dobré tríčo, jen mi to přišlo vtipné.

První půlka trasy vždy uteče jak voda a já mám chuť dát oběd a chvíli si odpočinout, protože nějak přestávám moci. Přede mnou jsou dvě chaty. Ta na Kmínku, zavřená a pak Masarykova chata, u které je pán a čistí vapkou terasu. Říkám:”Dobrý den, máte otevřeno?” A on praví že ano, “asi jako jediní, že?” No sláva, a tak si dám slavné horské Borůvkové knedlíky babičky Marty a jednu Plzeň k tomu. Dobíjím telefon, doplňuji vodu a dávám si první razítko do deníčku od začátku trailu. Je tu hezky vytopeno a tak když dojím, padne na mne brutální krize. Normálně bych to dopil a šel si lehnout někam na kanape. Bolí mě nohy a na záchod jdu jak Terry Fox. Koukám na mapu a tam, kam se chci dostat je to 11km. To musím dát! Musím vyrazit, jinak tu zvostanu. Venku mě to ale probere. Opět kopce nahoru a dolů a sem tam se jde i po vrstevnici. Míjím vesnici Bumbálka, kde jsou hranice a kamiony to tu sviští jeden za druhým. Přejdu silnici a šup zas do krpálu a zase dolů. Vylezu u Makovského průsmyku a obdivuji zde památník partizánů.

Snad už je to jen kousek…mapa se tváří že jo, cedule ukazují pořád stejně, záda mě bolí jak čert a začínám bejt naštvanej. Pár kopců je ještě přede mnou. Alespoň, že ty výhledy stojí za to. Ačkoli smrkový porost je všude a uprostřed lesa to s jeho kondicí nevypadá tak šťastně, tak na vyhlídce jsou ty zelené koberečky nádherné a mocné.

Jdu přes vrchol Lemešné a už je to jen kousek. Fakt. Že jo? Ne, pořád to ukazuje 3 km už asi hodinu a půl 😃 Takže mě čeká ještě jeden nebezpečný sestup a pak k cíli ten nejhorší výstup dne, po kterém se nedá skoro jít. Obligátně kleju a nakonec dorazím na Sedlo pod Hričovcom, které jsem si myslel, že snad ani neexistuje. Není to tu moc hezké, přístřešek je počmáraný a koncentrace odpadků je tu zdaleka největší za celou cestu. Tohle fakt nepochopím, asi nikdy. Nicméně střecha nad hlavou bude, tak dobrý. Uvařím si chilli con carne, dělám zápisky a když padne tma, padnu i já. 

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: únor 2023

(6. 3. 2023) Ve znamení AISI 304. 

Byl to prostě nerezový měsíc. Na výstavě, soutěži, ve školní jídelně i nových kavárnách. A protože jsem měl až příliš dlouhou pauzu od oblíbeného italského blendu a na Kounicově měli novou šarži s čtyřměsíční odleželostí, jedno kilo jsem celý natěšený zakoupil.

Zdá se ale, že už to není, co to bývalo. A nejde o nostalgii, sentiment nebo zkaženost světlým zrnem, ale objektivní porovnání stavu, kdy je káva tmavší a méně kvalitní nejen při vizuální kontrole, ale také v šálku. Při nárůstu 50 Kč za 1 kg se není co divit. I proto přinejlepším 13/20 pro espresso i cappuccino. Velká škoda. Dopil jsem to, ale zdá se, že do nalezení nového italského blendu budu odkázán na testování zrnek. Má ztráta, pestrosti senzoriky a čtenářů zisk. 

TOP 5 únorových káv:

1) cappuccino (Java Coffee Roasters, Tanzania), 14 – 15/20, ŽZ 2) cappuccino (Rello, Ethiopia Kochere), silných 14/20, ŽZ 3) cappuccino (Jizba, Peru San Ignacio), 13 – 14/20, ŽZ 4) espresso (Hoax/Dos Mundos, Brasil Bela Vista), silných 13/20, ŽZ 5) cappuccino (Rebelbean, Kostarika El Perezoso), 13/20, ŽZ

Opravdu příjemným překvapením se pro mě stala polská Java, kterou jsem měl naposledy na jaře 2019 ve Štětíně a tehdy to byla velmi konvenční záležitost. Nyní zvláště v mléčných nápojích velice fajn a třebaže ne tak pronikavě sladké jako nejlepší naturálky loňského roku, i tak se to víc než dalo.

V mléce byla rovněž OK, daleko víc než jako samostatné espresso, i Etiopie z Rella a slušná byla i Brazílie od Lidí z Baru, kterým to praží pražští Dos Mundos. Samozřejmě nešlo o žádný divoký expreriment, ale o v dobrém slova smyslu konzervativnější kafe s plným tělem, dlouhou dochutí a jemnou a neagresivní aciditou. Díky takřka nulovým očekáváním jsem byl příjemně překvapen, jelikož kávový marketing firmy je jeden velký hoax.

V únoru/lednu jsem nahlédl do zákulisí dalších dvou provozů a v obou případech vydalo těch pár minut za tisíc slov. 

První z nich představuje dosti tradiční, útulnou a trochu dekadentní kavárnu, kde tvoří nejméně 90 % zákazníků dámy a slečny (odpovídá tomu menu, kde člověk čte sladké a ještě sladší drinky a dojem potvrdil bodrý a vcelku příjemný majitel) a co víc: příjemný jazz s ženským vokálem zde na pozadí hrál tak potichu, že bych i já navrhoval lehké zvýšení hlasitosti. 

Varovné signály představovaly skelné a kamenné tváře slečen za barem, litrové limonády s naceněním 150+ i četné pravopisné a typografické chyby v nabídce. Třeba bude realita lepší. 

Nebyla. 

“Šatna” nebyla šatna, ale dosti častý kumbál za dveřmi, po jejichž otevření jsem nalezl napříč položené dveře, elektrickou koloběžku a různé harampádí, přes jehož nejméně nebezpečně vyhlížející část jsem pověsil tašku a kabát.

Stoupl jsem si za bar a tři minuty čekal, že se mě ve skoro prázdné kavárně ujme majitel a v několika bodech přiblíží provoz. Jelikož se tak nestalo, po menším pátrání po utěrkách jsem se mile vyhlížející holčiny, jež přinesla koš z myčky, dotázal kde tyto jsou a že jí pomůžu s nádobím. (Další slečna, která připravovala kafe pro stoleček, zamračeně mlčela a “na jedničce” majitel pomalu zpovídal jiné děvče s ambicí pracovat v podniku.)

Dotyčná mi řekla, že je na druhé zkušební směně (po předchozí zkušenosti v jiné kavárně), že žádné látkové utěrky tu nejsou a místo nich mi podala pár útržků bílé buničiny (papírové útěrky), které s jistým úsilím vytáhla z plastového zásobníku umístěného nad barem (pro mě to bylo vysoko, natož pro přítomné holky). 

Nevěřícně jsem na to koukal a ujistil se, zda to chápu správně, že se tu nádobí utírá papírovou utěrkou. Když mi to potvrdila a vytáhla šálky na espresso z koše a začala je šudlit buničinou, natáhl jsem se přes bar a zeptal se majitele, zda tu opravdu utírají nádobí papírem a dodal, že to musí dát strašnou práci a spotřeba šílená.

To sice ano, děl muž, ale zato je to prý opravdu čisté. Pochopil jsem, že tu asi nebude skrytá kamera a když jsem při letmém nakouknutí do níže umístěné kuchyňky/přípravny zahlédl nad dřezem mucholapku, poděkoval jsem a řekl, že bychom se vzájemně a zbytečně připravovali o čas. Mrzelo mne jediné: že jsem se v kvapném útěku zapomněl hezky rozloučit s milou holčinou.

Venku jsem se rozrušený a konsternovaný motal tak, že jsem musel dávat pozor, aby mě na České nepřejela tramvaj. Naštěstí jsem potkal známou s léty zkušeností z gastro branže a zanedlouho si postěžoval i u dvou malých piv. 

Papírové utěrky? Jak proboha utírají a pulíruji vinné sklo, které tu musí rychle točit, protože podnik klade na víno značný důraz. Myslím, že začínám chápat, proč jsou v podniku střední velikosti ve špičce čtyři slečny. Přinejmenším jedna nebožačka je totiž odsouzena k nesmyslnému utírání nádobí. Ale co se divím, když hloubkové čistění mlýnku probíhá tak, že místo rozebrání jej prý dodavatel kávy jednou za čas vymění. Obávám se, že tady ani v inzerátu nabízený vysoký plat a náborový příspěvek mnoho nezmůže.

I v nadcházejícím jaru nás čeká spousta nových kaváren. Coby ukázku vybírám podnik budovaný na Jezuitské...

Druhým podnikem je (zase školní) provoz, kde by člověk – a to je výjimka – pracoval opravdu jen s kávovarem a dle očekávání zažíval tři nebo čtyři drtivé špičky (začátek výuky, svačinová pauza, pooobědové kafe a odpolední lelkování nad učebními materiály/pokec s kolegyní/kámoškou). Začíná se sice v 6.30, což je vražedné, ale za podívání a zeptání nic nedám. Třeba tu bude lepší kafe než za předchozího majitele, na něhož mám spoustu negativních vzpomínek.

Nebylo. 

Na zásobníkovém Mazzeru Super Jolly je klasické snad všechno, tedy i ten randál, který mlýnek tropí nejen v Coffee Fusion. Tady jej prý jednou za měsíc či dva nastavoval servisák s tím, že to bude dobrý. 

(Pozitivní protiklad péče o mlýnek představuje čištění v Jedné básni. Najdou méně známé i mediálně protěžované kavárny odvahu vystavit na Instagramu prokazatelný doklad údržby věnované jejich Mythosu, Pratice, Fiorenzatu nebo Mahlkönigu?)  

Nebylo. 

Když jsem sledoval shot, který tu použili do cappuccina pro studentku, odhadl bych délku extrakce mezi 50 až 60 vteřinami, přičemž dobrých dvacet trvalo, než se objevila první kapka. Čekal jsem, že majitel posune okruží hrubosti, udělá novou porci a vše bude zase cajken. 

Nebylo.

Na závěr setkání mi bylo řečeno, že to studenti stejně nepoznají. Jenže já to poznám, budu to vědět a muset s tím žít a i za studentské ceny by mi byla hanba posílat něco takového ven.

Zneklidnilo mě i zjištění, že majitel, údajně s čtyřletou praxí z jiné kavárny, neví, co je volumetrika a když jsem se dotázal, na jak dlouho tu mají nastavené příslušné tlačítko pro výdej porce (dobité a velmi základní dvouskupinové La Spaziale), bylo mi řečeno, že ho stisknou a počkají až to doteče. Inu, není nad přesnost v přípravě.

Mlčel jsem s tím, že si aspoň vyzkouším trysku, když už jsem tu. Můžeme prý klidně vypotřebovat tři litry (trvanlivého) mléka. Zbytečné. Jedno cappuccino z přinesené nerezové 35cl Motty mi stačí. Majitelem jsem byl upozorněn na to, že kohout páry je hodně navolno a že s tím bude muset něco udělat. 

Slabé slovo. Tak vychechlaný kohout páry jsem v ruce zatím neměl a chtělo to odhadem tři plné otočky tam i zpět, aby se pára spustila a zase zastavila a asi nemusím říkat, že prodleva byla příšerná. Navíc jsem cítil, jak kohout v ruce podivně “plove” či skáče na hřídeli a až tady jsem plně docenil vyjádření “točit jak volantem na Mythosu”.

Tryska neizolovaná a horká tak děsivě, že po jediném cca sedmivteřinovém šlehání byla cítit i přes gumový návlek. Navíc nejkratší, co jsem kdy viděl (v realitě i na obrázku) a zajímalo by mě, jak tu šlehají mléko v latiérách velikosti 0.5 a 0.75 l. Samozřejmě se tu také jede na pevně danou gramáž bez ohledu na to, jak káva chutná a teče.

Majitel má údajně připravený jiný mlýnek a také Carraro v násypce by mělo jít pryč, ale výše zažité mi stačilo k tomu, abych mu při následném pětiminutovém sezení upřímně sdělil, že na spolupráci to s největší pravděpodobností nevidím. 

A nic nepomohla slova, že na první pokus na neznámé trysce to prý bylo dost možná nejlepší zkušební cappuccino, které tu viděli a že je poznat, že znám i něco z technické stránky a že bych mohl chodit aspoň odpoledne na dvě či tři hodiny.

Prosím ne. Tady by to bylo jen a pouze utrpení... 

Po letech působení odešel z OC Omega (u eskalátorů do Billy) obchod s blyštivou a lacině působící dámskou konfekcí a na přelomu ledna a února tu člověk mohl natrefit na perfektní ztělesnění T-1000... V Brně! :-)

Ergonomie prosvítá nejen ve výše popsaných extrémech, nýbrž i v každodenní práci, jakou představuje šlehání mléka a ano, toto je oslí můstek vedoucí ke konvičkám, konkrétně tradičnímu a ctihodnému výrobci Motta. Když jsem si před časem posteskl nad odlišnou hmotností na jaře 2022 zakoupené bílé verze, netušil jsem, že může být ještě hůř. 

Před pár dny se mi totiž do ruky dostala černá verze latiéry, se kterou jsem měl možnost našlehat pár set cappuccin a latéček a která je vedle klasického nerezu téže velikosti mou nejoblíbenější. Velmi odlišný pocit z držení (objemnost, hutnost, méně komfortu, jiná textura vnějšího nátěru i vnitřní stěny) potvrdila váha, jež ukázala rozdíl 16 gramů mezi aktuální a pár let starou verzí černého teflonu (a o 5 g víc než bílá verze). Není tedy důvod mrzet se, že jsem si nepořídil černou.

Je nepříjemné, že i tak proslulý výrobce zaznamenává tak obrovské kolísání v parametrech výrobku a soustředěnost na konzistentní provedení bych ocenil víc než nepřesvědčivé naskočení na trend mléčných alternativ.

Ve Štefánikově čtvrti zavřel, jak mi sdělila usmívající se a zdravící slečna v autobuse č. 57, kebabový nástupce Escobara a mou skepsi jen potvrdila dodatkem, že jde o zakleté místo. 182 metrů U Valáška na Hrnčířské je pak k mání za 27 000 Kč.

Po pouhých čtyřech měsících (otvírali 15. 10. 2022) skončil pokus páru na Hybešove, Na Laně Café, o němž Google říká trvale uzavřeno a realitka žádá 35 000 Kč měsíčně. Nebylo by těm mladým lidem lépe, kdyby místo otevření kavárny investovali dva měsíční nájmy do super vytuněného domácího kávového koutku? Takhle mohli mít dobré a bezstarostné espresso do konce života...

Velké mediální ohlasy vyvolal přístup Michelinu k postkomunistickým zemím, i když žádost o všimné není nic nového. Zatímco k tradičním a vyspělým trhům (Německo, USA, Japonsko, Itálie a vlastně celý Západ) si to podle všeho francouzská firma nedovolila, Jižní Korea, Thajsko nebo Singapur musely za příchod červené knížečky zaplatit.

Sám mám na polici už hezky dlouho tři červené svazky (London 2010, Hong Kong/Macau 2011 a New York City 2012), protože vedle gastronomického jádra zahrnují tyto i pořádnou porci poutavého kulturněhistorického čtení a precizní mapy. 

Jako arbitra restaurací je ale beru s rezervou, protože: a) je tu Andy Hayler; b) jisté národní edice jsou pověstně méně spolehlivé než jiné. Zásadně ovšem nesouhlasím s tím, aby daňoví poplatníci napříč zeměmi podléhali vydírání soukromé firmy s čistým ziskem bezmála 2 mld. USD.

[treba-neco-napise]

věk: před rokem jsem se naučil pít kafe a na posledního silvestra jsem víno dopil proti své vůli. nalil jsem si vineu. zrovna mám safe food rybí prsty s kroketama a zeleninou a tenhle týden jsem si je dělal už asi třikrát. konečně jsem snad překonal dvouletou existenciální krizi. typičo.

hudební vkus: až moc podcastů a upozornění z mobilu, že si mám odpočinou od sluchátek. šeptavý asmr. občas večer při lofi usínám místo journalingu a máma se jednou u mě v pokoji zeptala, jestli mi tam běží metronom. na spotify omílám favorites playlist furt dokola.

oblíbený aspekt vesmíru: sójový maso v sladký chilli omáčce z dhaba beas a když si můj ušatý chlupatý tvor začne při drbání slastně vrzat zoubkama :3

zájmena: jó/ga

uhhhh @kvetysedmikrasky @avubecjako @kocourmokroocko a pak nevím url, tak pojďte bez pozvání :D

věk: konečně se mi podařil oukej kuřecí vývar hudební vkus: zapnutá pračka padající ze schodů, zatímco někdo ve sklepě hraje na harfu elegii oblíbený aspekt vesmíru: takový to když štěněcí bříško ale ještě mu prosvítá kůže protože nemá zatim dost chlupů zájmena: ajaj/aj

štítkuju (se všemi privilegii dobrovolné participace a přidejte se klidně bez oštítkování) @rumcajs-kin, @zraloci-cpr, @framestreetnightingale ♥