#Ana Jež | Explore Tumblr posts and blogs

deadandsarcastic · 5 years ago

Text

Zápis Třicátý První - LK; Z Deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Brzy musel prudce zabrzdit, protože málem přeběhl hřbitov - naštěstí ale zastavil včas, takže ze sebe sundal Kyryho, postavil jej na zem, jako kdyby nic nevážil, a jednou rukou prudce otevřel starou, rozvrzanou bránu… A všiml si, že se hřbitovem vážně není něco v pořádku - byl takový… Zvláštně strnulý. Doteď pofukoval lehký, letní větřík a vzduchem létali všichni možní noční brouci a jiná havěť, ale tady bylo mrtvo… A to doslova. Upír otevřel pusu, aby prohlásil: „Hmm, něco mi tu neštymuje," - větu ale nestihl dokončit, protože se mu znenadání kolem kotníku obmotala rudá, kouřová chapadla, podrazila mu nohy a v následující sekundě už táhl démon Mavericka po zádech přes celý hřbitov, jako kdyby táhl sáně, a ne dospělého chlapa.

„Mavericku!" vyjekl zděšeně Kyry, přičemž sebou prudce trhl. Možná by i na chvíli zůstal v šoku stát před branou, ale strach o upíra jej vyburcoval k tomu, že se okamžitě vrhl na pozemek hřbitova, kličkuje mezi hroby, přeskakuje náhrobky, s cílem zachránit blonďáka z nebezpečí. Enormní dračí stín jej následoval, i když pořád ne moc viditelný, jelikož měsíční světlo nemělo takovou sílu... A Rosenwille momentálně nechtěl používat Vílí plamen, protože mu bylo dobře jasné, že s ním musí šetřit.

„Pusť mě, ty nadržená svině!" ječel upír, ale chapadla nevypadala, že by je to nějak zajímalo, a jen naschvál zatočila tak, že se upír praštil do hlavy o náhrobek… Což jej, naštěstí pro něj, naneštěstí pro démona, neomráčilo, takže stihl menstruační chobotnici ještě nazvat „zasraným kundihvízdem,", než konečně zastavili před polorozpadlou márnicí, kterou obklopoval rudý kouř, a zevnitř vycházelo slabé světlo svíček. Chapadla konečně pustila blonďákovy kotníky a místo toho jej zvedla na nohy a hrubě popostrčila, ať vejde dovnitř… Což by Maverick býval udělal tak jako tak, protože byl zvědavý, co se tam kurva děje - a navíc byl vděčný, že konečně může zase stát na svých dvou nohách, protože záda měl úplně sedřená, někde při té divoké jízdě ztratil plášť a triko měl zezadu roztrhané na cucky… Plus měl pocit, že si definitivně zlomil aspoň jedno žebro, ale to byl momentálně asi ten nejmenší problém.

Letěl jako vítr, navigován upírovým řevem a nadávkami. Cítil, jak se mu začíná špatně dýchat, jak se mu pletou nohy, ale stejně se dál nutil do běhu, protože skutečně se o blonďáka bál. „Mevericku! Mavericku!" ječel na celé kolo, doufaje, že se mu na jeho volání třeba dostane nějaké odpovědi, jež jej utvrdí, že upír na tom není tak špatně. V jeden moment ale zakopl o kořen plazící se mezi staře vypadajícími neudržovanými hroby a natáhl se jak široký, tak dlouhý, do trávy, přičemž si sedřel dlaně, lokty a kolena. Tiše zanadával, zatímco se sbíral zpátky na nohy, ale už zase rychle vyrazil, aby nenechával svého spolupracovníka na pospas rudým chapadlům.

Moc dobře Kyryho slyšel a chtěl na něj zaječet, že ho ta "zasraná červená dylina" zavlekla do márnice, ale sotva pusu otevřel, měl v ní v tu ránu nacpané chapadlo, jako kdyby se rázem octli v nějakém laciném hentai. „A teď... Bu-deš po... Slouch-at," ozval se hluboký hlas a dveře márnice se zabouchly tak, že tu muselo být slyšet snad ještě ve městě… Tudíž se Maverick modlil, aby Rosenwillovi došlo, odkud se ozvala ta rána, protože on sebou mohl kroutit, jak chtěl, ale s každým novým pohybem se mu kolem těla obepnulo jen další chapadlo, takže to po chvilce vzdal, protože nechtěl skončit s chapadlem i v prdeli.

Běžel dál pustým hřbitovem a nakonec byl vážně rád, že nad celým pozemkem vládlo ono hrobové ticho, jelikož tak alespoň mohl zaznamenat prásknutí dveří… Hned vzápětí mu tedy došlo, KDE že se vlastně démon společně s upírem nacházejí. Proto taky už za několik málo minut stál před dveřmi márnice, z níž malými postranními okýnky vyzařovalo mdlé světlo svíček. Okamžitě vedle dveří hodil na zem dva Vílí plameny, na každou stranu jeden, aby mohl perfektně zformovat svou skomírající stínovou příšeru, jež v další vteřině prudce vyrazila dveře. „Okamžitě pusť Mavericka!" byla jeho první slova, jakmile stanul na prahu.

„N-e!" vyjekla Henrietta démonickým hlasem, když slyšela Kyryho, a chapadla se kolem upíra ještě víc stáhla, takže se zase začal škrtit a zmítat sebou jako epileptik - zároveň také další pár chapadel vyrazil k Rosenwillovi a obmotal jej (a umlčil) podobným způsobem, jako druhého lovce. „N... Nepu-stí...M... NiKoHo, do... Dokud ne... Budu m-ít zpát... Ky Briana!" Bruneta stála, nebo lépe řečeno se vznášela, uprostřed místnosti, osvícená světlem svíček a obklopená démonickým, rudým kouřem, s křídly majestátně roztaženými za sebou. „Je to totiž tvoje vina!" zaječela, překvapivě bez nějakého zadrhování, na upíra, který vypadal, že je krok od udušení (ale jakože pořádný krok, poněvadž byl prakticky nesmrtelný).

Snažil se na to nemyslet, snažil se někde hluboko uvnitř potlačit ono sérum. Tolik se pokoušel zahnat všechny tyhle otřesné myšlenky, jenže si uvědomoval, že prohrává. On sám totiž tvrdl, zatímco jeho drak u dveří se třepotal, komíhal a vypadal, že se brzy změní zpátky nepohyblivý lidský stín na podlaze, jelikož jeho majitel ztrácel koncentraci a kontrolu nad ním. Přerývavě dýchal, uvědomuje si, že jeho jazyk v ústech bravurně (A taky proti jeho vůli.) olizuje chapadlo, dávaje mu částečný blowjob. Rosenwille se jenom modlil, že si toho Maverick nevšimne… Stejně tak doufal, že se chapadla okolo něj obmotají tak, aby zakryla jeho vzrušení, které šlo přes jeho upnuté kalhoty vážně hezky vidět.

Henrietta najednou zmlkla a zadívala se na Rosenwilla, načež se široce ušklíbla a chapadla začala menšího z lovců ještě víc ovíjet, cpát se mu do krku a třít o intimní partie… Což mělo jedinou výhodu, a to tu, že konečně přestala škrtit a dusit Mavericka a vlastně jej už jen držela, aby neutekl; ten teď nevěřícně pozoroval mladšího, který si to více, než očividně užíval. „Děláš si ze mě sakra prdel, ty nadrženej dobytku!" ztratil blonďák na Kyryho nervy, ale démon jej nenechal se rozčilovat a chapadlem mu otočil hlavu zpátky proti sobě. „Ale... Co t-eď s te... Bou? Nejdřív n... N... Nám vy... robíš naší ž-ivotní lá... sku... A p-pak n... Nás o ni při... Pravíš!" syčela dívka a upír ji nechápavě pozoroval. „Co to kurva meleš?! Já nevím, kdo tady koho připravuje o životní lásky, když tu tvoje chapadla div že nešukají mýho př..." zarazil se, protože mu došlo, že do té fáze vztahu se ještě pořád nedostali. „Mýho kolegu."

Styděl se za sebe. Skutečně měl chuť se propadnout až někam do zemského jádra, jelikož on to vážně takhle nechtěl. Ne, opravdu nepotřeboval, aby jej ojel démon v těle tlusté holky… Ale zjevně sérum, jež se mu rozlévalo dál a dál po těle, to potřebovalo. Zničeně natočil hlavu směrem k Maverickovi, aby mu věnoval alespoň smutný pohled, když už nic dalšího, vzhledem k tomu, že jeho ústa byla zaneprázdněna jinou činností. Nejraději by se upírovi za všechno omluvil, protože mu docházelo, jak jej to asi musí mrzet. No a co Kyryho stín? - Ten s narůstající rozkoší a s úměrně zvyšující se nenávistí a odporem k sobě samému postupně mizel, vraceje se do své klasické formy...

Zachytil Kyryho pohled a došlo mu, že by na něj neměl být nasraný, protože on za to nemůže… Takže pozměnil názor a byl odteď oficiálně nasraný na Henriettu, že jej drží, takže se nemůže přidat a spoutaného Rosenwilla tam ošukat. „H...m... Měli by...chom... Tě zako... Pat... Zaživa?" uvažoval zatím démon, pozoruje Mavericka. „Aha, fajn a můžeš mi říct, proč bys to kurva dělala? Vždyť ten tvůj sebevražednej vocas ani není mrtvej, ale leží na JIPce, ty krávo pitomá!" rozčiloval se blonďák a bylo vidět, že se démon zarazil.

Pocítil, že se chapadla okolo něj maličko uvolňují, jelikož on sám nebyl jediným, kdo s něčím bojoval. Vypadalo to totiž, že démon ztrácí kontrolu nad vypůjčeným tělem. „Po... Pomoc!" vydralo se z dívčiných úst, teď již však jejím vlastním hlasem, plným strachu a obav. Přesně tohle byl onen záchvěv, který Rosenwille potřeboval. Kopanec zpátky do reality, jenž mu připomněl, co tady vlastně dělá. Zničeně zaúpěl, zatímco se snažil potlačit všechny myšlenky na chapadlaté pornisko, přičemž se mu tvář zkroutila do podivné grimasy… Přesně v ten moment se dračí stín počal formovat zpátky, do své silnější a mocnější formy… A za pár okamžiků se již roztahoval přes větší část márnice, přesně naproti vznášející se Henriettě.

„Ha! Super, zlato, já věděl, že se tu nenecháš přehnout nějakou chobotnicí!" výskl radostně upír, a také pocítil, že jej chapadla pustila a stáhla se stranou… Takže se okamžitě vrhl ke Kyrymu, kterého by tam nejradši objal… A pak mu zase rozproudil v žilách to sérum - na to ale nebyl zrovna čas, protože dívka ani nepotřebovala ani Rosenwillův stín k tomu, aby byla kompletně v hajzlu; klesla na zem, kde padla na kolena, začala si škubat vlasy z hlavy a hystericky ječet, s hlasem přeskakujícím mezi jejím vlastním, a vocaloidím hlasem démona, zatímco jí obklopoval rudý oblak. „Přestaň, přestaň, to strašně bolí!" křičela a mlátila křídly o zem, jako poplašený holub. „Bria... Na... Bri... Ana..." přepla pak zase z ničeho nic, a po téhle duchaplné větě třískla hlavou o dláždění na podlaze - z hlavy se jí spustila krev, ale zároveň se zase na chvíli vrátila k sobě. „T-Tam v rohu!" zaječela, než jí zase přepnulo a ona začala démonickým hlasem řvát jako šílená a svíjet se v bolestech; upírovi ale docvaklo, že v tom rohu asi něco bude, takže začal okamžitě obhlížet všechny kouty... A pak ji spatřil - démonologii, jak si tam chilluje mezi svíčkami.

Pozoroval Henriettu a bylo mu jasné, že by měl nějak zakročit, jelikož takhle si buď ona sama ublíží, nebo jí v tom lehce pomůže onen démon. Stín se prudce vrhl kupředu, načež se v dalším okamžiku obmotal okolo dívčiného těla tak, aby jí zamezil v jakémkoliv pohybu… Karty se obrátily stejně rychle jako ve hře „Uno!“… Možná že i rychleji. „Já vím, že mě slyšíš," prohodil mladík s tyrkysovými vlasy, stále se ještě vzpamatovávaje ze zvýšené hladiny séra v těle. „Nechej ji na pokoji… Vážně netuším, co všechno jsi s Brianem zamýšlel, ale jsem si jistý, že na to můžeš zapomenout…“ Přistupoval po malých krůčcích blíž, zatímco drak v tlamě sevřel Henriettiny vlasy tak, aby dál nemohla mlátit hlavou o zem.

Upír skočil po démonologii, jako kdyby tam nebyla pitomá plesnivá knížka, ale Kyry s nastaveným zadkem. Ihned začal v knize listovat, snaže se najít tu stránku o Rubricatusovi… Protože tam přece muselo být něco, co by jim teď pomohlo! K čemu by ta bichle jinak kurva byla, ne? „Pu-sť mě... P... Usť! PUSŤ! PUSŤ! M-usím... Briana... N-ajít... Briana... Sp-olu... Nav-ždycky! " démon se svíjel na zemi a vzlykal, pokouše se dostat ze spárů stínu… Ale neúspěšně.

„Ne, nepustím tě," zavrtěl nesouhlasně hlavou Kyry, jakmile stanul necelých třicet čísel od dívky, jež sebou cukala a trhala jako v nějakém epileptickém záchvatu. „Tohle by nefungovalo, víš? Je jenom otázkou času, kdy se i její mysl pod tvým nátlakem zlomí… A ty znovu přijdeš o schránku. Co budeš dělat potom? Myslíš, že o tobě Brian ví? Dal se dohromady s tebou nebo s Henriettou? Zkus nad tím přemýšlet…“ Kouskem oka zaregistroval, o co se Maverick snaží, a proto se rozhodl pomoci mu v tom, že s démonem dále povede řeč, aby jej odlákal od výjevu v rohu místnosti. „A navíc… Uvědomuješ si, že Brian taky jednou umře? Tady žádné navždycky neplatí. A dle mého odhadu mezi tvé schopnosti oživování mrtvých nepatří…“

„Pro-č toh... Le... Děláš..." Dívce tekly po tvářích slzy, které v ní vyvolávala Kyryho trošku krutá, ale pravdivá slova. „Nemůž... Eš... Tohle dě-lat," vzlykla, a poté sklopila hlavu - rudá mlha kolem ní se začala zase zahušťovat a nakonec se z ní zformovalo chapadlo, které se rozmáchlo tak, aby se alespoň pokusilo Rosenwilla srazit stranou… Vypadalo to tak, že na upíra, který si tam v růžku listoval knížkou, všichni zapomněli - což platilo asi jen zhruba do té chvíle, než se Maverick vymrštil do stoje a začal povykovat: „Kyry, Kyry, Kyryyy! Ta louže, kde jsem tě chtěl ošukat, ale zkazil mi to ten počmáranej šutr! Musíme tam!"

Jen tak-tak se mu podařilo vyhnout se chapadlu, které naštěstí skončilo znehybněné ve spárech stínového monstra. Nedával na sobě nic znát, ale pomalu začínal cítit mírnou únavu, jelikož jeho tělo překonalo příliv séra a ještě ke všemu ovládal nejnáročnější formu svého stínu. Chtěl ještě něco dodat v rámci promlouvání k démonovi, jenže to už na sebe veškerou pozornost strhl Maverick, jenž vykřikoval něco o léčivých pramenech.

„Musíme ji, nebo ho, nebo co ta potvora vůbec je, tam hodit! Protože ten kámen s runama… By měl tu chobotnici nějak vymrdat ven… Nebo co… Já nevím, ten škrabopis nejde přečíst!" vysvětloval udýchaně upír a mával knížkou kolem sebe.

Kyry beze slov přikývl, zatímco zkoumavě pozoroval Henriettu svíjející se v sevření dračího stínu. „Hádám, že dobrovolně nepůjdeš, že?" zamumlal tak, jako by částečně dával démonovi na výběr, ale zároveň tím zdůrazňoval svou nedůvěru.

Démon sice nesouhlasil, ale zároveň "návrh" ani nezamítl; jen se usedavě rozvzlykal. „Zn... Ame-nal pro... M-ě... Všech-no..." Po tvářích dívce tekly slzy a klepala se. „Po... Prvé co j... Sem h-o vid...ěl... T-ak..." Zase jen svěsil hlavu a zoufale zíral do podlahy. Maverick zatím nervózně přešlapoval na místě, takže to vypadalo, jako kdyby trénoval na stepové představení. „Notaaak, Kyry, přestaň se s tou obludou vykecávat a jdeme tam!" „J-á ne... Jsem oblu... Da!" vřískl nešťastně démon.

Rosenwille ale jen mávl rukou ve vzduchu, aby upírovi naznačil, že má ještě chvíli počkat, jelikož tohle jej skutečně zajímalo. Navíc, teď mohl démona podrobit výslechu, když mu nemohl nikam utéct ani klást nějaký větší odpor. „A kde jsi jej poprvé viděl? Mám to chápat tak… že tě skutečně vyvolala ona partička emařů?"

Démon pokýval hlavou, a pak se zadíval stranou, protože mu tenhle výslech nebyl vůbec příjemný. „A on... B-yl... Tak ji-ný... Ta-k s... ám... Pot-ře... Boval m...ě... A j-á je... Ho..." „Ježíši Kriste, přestaň už s tím klišé, koho to zajímá?!" vyšiloval zatím upír v koutě.

Rosenwille pokýval souhlasně hlavou, zatímco dále pozoroval démona. Ne, že by mu jej bylo vyloženě líto, to zase ne… Ale tak nějak jej částečně chápal. „Jenže… On není někdo, s kým bys skutečně mohl být, víš? Některé sny se skutečností nestanou, ať se snažíme sebevíc… A my tě opravdu nemůžeme nechat takhle ničit její život… A ani nehodláme podporovat tvůj neexistující vztah s Brianem… Takže teď máš na výběr jenom z toho, zda to půjde relativně po dobrém… nebo po zlém."

Rubricatus ještě jednou hlasitě popotáhl, natáhl tak zpátky do Henriettiného nosu sopel, a pak byl chvilku zticha. „Ste... Jně to teď... N... Nemá ce-nu, k... dyž..." začal po asi minutě zase koktat, ale větu nedokončil, protože pro něj bylo těžké vyslovit, že Brian už není, i když Brian pořád byl - ale démona ani nenapadlo si připustit, že by mu předtím blonďák říkal pravdu. „Nech-ci po... Zl-ém... Proto... Že j-á ne... Jsem z-lý..."

„Fajn," pokývl hlavou mladší, přičemž se jeho stín začal odmotávat, aby dal démonovi trošku životního prostoru. Upřímně, už by docela rád své monstrum odvolal pryč, jelikož cítil, jak jeho tělo slábne (Ostatně jeho síly měly být spíše používány nárazově na rychlé akce.), ale zase Rubricatovi tak úplně nevěřil, tudíž se drak jeho stáhl, zůstávaje stát vedle svého majitele.

Démon fňukl, a když mu konečně bylo umožněno se volně pohybovat, rozklepaně vstal, celý ušmudlaný, uslzený a sedřený o hrubou dlažbu na zemi. Aby dokázal, že opravdu rezignuje a vzdává se, dokonce i poraženě stáhl křídla a rudě svítící oči mu začaly pomalu vyhasínat - vypadal teď vážně nešťastně a zuboženě. „Tak už jdeme? Super," prohodil Maverick a vydal se k těm dvěma. „A už vypni ten stín, jinak to s tebou zase sekne," prohlásil ještě směrem k Rosenwillovi, načež čapl Rubricatuse za paži, tak, aby už nikam neutekl, a sám jej vlekl ven.

„Dobře," zamumlal, vážně vděčný Maverickovi, že si rozhodl vzít démona na starost, a v další sekundě se jeho stín začal rozplývat a vracet se do lidské a především do neživé podoby. Když se tak stalo, Rosenwille vážně pocítil neskutečnou únavu a zároveň si připadal, jako by ze sebe shodil několika kilové železné rytířské brnění. Udělal asi tři kroky a musel se zapřít o stěnu, jelikož málem se sesunul k zemi. „To bude dobré, není to zas tak daleko, pár kilometrů tě nezabije," mumlal si pro sebe, jakmile se odlepil od stěny a plouživým krokem vyrazil za těma dvěma.

„Lásko, mám tě vzít na záda?" zahulákal upír, když už byl s fňukajícím démonem skoro u brány hřbitova a Kyry nebyl nikde v dohledu. „Protože musíš být unavený a vsadím se, že taky pořád nadržený, a ono asi není úplně nejlepší, aby ses tu takhle toulal po svých," pokračoval zvýšeným hlasem a naznačil Rubricatovi, ať stojí, což také démon odevzdaně udělal.

Bohužel Rosenwille byl ještě v ten okamžik teprve dva metry od márnice, neschopen byť jen na blonďáka zavolat, že to nějak zvládne… Což by stejně byla jen prachsprostá lež. „Mavericku…“ špitl unaveně, chytaje se za hlavu, jež jej zase bolela jak střep.

Když Rosenwilla neslyšel odpovídat, protočil očima, podíval se na démona, pronesl: „Tak se jdu podívat, jestli tu nemáme šmoulu rovnou zakopat," a pustil jej. „Jestli se hneš byť jen o milimetr, tak tě z tý holky osobně vysaju vysavačem a spláchnu do hajzlu," zavrčel ještě varovně na Rubricata a rozeběhl se přes hřbitov zpátky k márnici, kde byl naštěstí velice brzy. „Ty vypadáš," prohlásil při pohledu na chudáka Rosenwilla a zlehka jej pohladil po tváři. „Neboj, už jenom namočíme tu potvoru do rybníčku, a pak si půjdeš lehnout," dodal konejšivě, lípl Kyrymu krátký polibek na rty, vzal jej jemně do náruče, a rychlostí motorky s redbullem místo paliva zase vyrazil přes hřbitov, zpátky k démonovi, který se nehnul ani o centimetr a stál u brány, jako malé děcko v koutě na hanbě.

„Děkuju," špitl tiše, přičemž s velkou námahou obmotal své tenké ručky okolo upírova krku, hlavu si unaveně pokládaje na jeho hruď. „Nikdy tak dlouho tuhle formu stínu nepoužívám," pustil se do vysvětlování s přivřenýma očima. „Většinou jen pro rychlé výpady a útoky… Promiň…“ Rozhodně si nepřipadal jako lovec třídy A. Spíše jako malý klouček, který už je moc unavený z rodinného výletu, takže jej musí starostlivý rodič vzít do náruče. Ale ne že by si plánoval stěžovat. Uvědomoval si, že démon tam na ně čeká u brány, za což by vážně rád, protože by asi nezvládl jej znova někde nahánět a znovu stanout tváří v tvář jeho chapadlům.

„Já vím," špitl a trošku se na Kyryho pousmál. „Potvoro, musím tě vést zase za ruku, nebo půjdeš sám?" zeptal se ne zrovna přívětivě démona, když stáli zase těsně u něj. „M-ůžu... Sá-m..?" skoro se zeptal Rubricatus, načež upír jen kývl. „Takže půjdeš hezky vedle mě a pamatuj si, co jsme si řekli o vysavači a splachování do hajzlu," pohrozil ještě jednou "chobotnici", která se jen zajíkla a celá přikrčila, jako kdyby Maverick ten vysavač teď držel v ruce. „Pře-staň... Mě po... Řád po-dezí-rat!" dodal ještě démonek uraženě, ale blonďák jen otočil oči v sloup. „Ty zase přestaň kňourat a pojď už."

Díky tomu, že jej Maverick nesl v náručí a démon byl docela solidně vyděšený a nekladl už žádný odpor, jim cesta nezabrala zas tolik moc času, i když pěšinka vedoucí lesem se nedala považovat za zrovna nejpřívětivější, jelikož si několikrát skopli palce o kámen, nebo si málem rozbili hubu, když zakopli o kořen, jenž se "velice nevinně" plazil přes vyšlapanou stezku. Nakonec se jim přece jen ve zdraví podařilo dostat se k léčivým pramenům, a kdyby Kyry nebyl naprosto vyčerpaný, dost možná by i poznamenal, že v měsíčním světle se jedná skutečně o romantické místo vhodné pro večeři pro dva v piknikovém stylu… Anebo taky pro šukačku v ledové vodě.

Jakmile st��li před oním jezírkem, kde předtím byl ten kámen, Maverick zlehka postavil mladšího na zem, založil si ruce na prsou a nebezpečně se podíval na démona. „Řekl bych ti, ať si sundáš oblečení a hupsneš tam, jenže nahou Henriettu vážně vidět nechci… Takže tam prostě vlez v oblečení, stejně by to chtělo vyprat." Démon už měl ale zase na krajíčku, nevypadal, že by Mavericka zrovna dvakrát poslouchal, přešlapoval na místě a koukal do země - nakonec se prostě nešťastně podíval na Rosenwilla, protože měl pocit, že ten pro něj má pořád alespoň nějaké pochopení, a pípl: „J-á se bo-jím."

Pokusil se o nějaký povzbudivý úsměv, což pro něj byl skutečně složitý úkol, jelikož už byl vážně unavený a chtěl to mít co nejrychleji za sebou. „Podívej se," vydechl, přičemž si promnul oči. „Chápu, že máš strach, ale… Nebude to víceméně to samé, jako když jsi musel opustit tělo poté, co schránka zemřela? Nemyslím si, že to bude nějak extra rozdílné, protože ty runy na dně nejsou vyloženě vymítačské, ale spíše ochranné… Takže by ti to moc ublížit nemělo…“

Rubricatus si povzdechl a váhavě kývl, načež udělal malý krůček směrem ke břehu. „D-ouf... Ám, že j-sem jí mo-c ne... Ub-lížil," zašeptal ještě, přejížděje omluvně rukou přes dívčino tělo, které měl již za chvíli opustit. „Ře-kně...te jí, že se om-lo...uvám," byla poslední slova, která z démonových úst vyšla, předtím, než se hluboce nadechl, vydechl, a rychlým krokem vešel do jezírka... To začalo v ten moment rudě zářit a následně jej kompletně zahalila mlha, takže nebylo vidět vůbec nic, co se teď ve vodě dělo.

Kyry si povzdechl a alespoň na okamžik se posadil do trávy, jelikož i pouhé postávání jej solidně unavovalo, přičemž nespouštěl oči z jezírka. Docela uvažoval nad tím, že měli démona nějak odchytit, ale pak si uvědomil, že na to s sebou stejně nemají vybavení a že vlastně Rubricatus nebyl žádná zrůda, která by plánovala vyhlazení lidské rasy, tudíž snad ani nebylo zapotřebí jej někam zavírat. Ještě dalších několik málo minut tam jen tak zírali do rudé mlhy, než se postupně rozplynula a vypařila pryč… A na hladině se zůstala vznášet jen Henrietta v bezvědomí.

„Hurá," prohlásil Maverick tím nejméně "hurá" tónem, chvíli čuměl na plovoucí dívku, ale pak mu došlo, že jí tam nemůžou jen tak nechat a tvářit se, že je to jenom hodně divný leknín, a že by ji měli vylovit… A protože Kyry se nedovedl ani sám udržet na nohou, bylo jasné, kdo se půjde namočit. Upír už si ani na nic nestěžoval, ani nic neříkal, prostě jen mlčky vlezl do vody, doplaval k brunetce, dostrkal jí ke břehu, kde ji konečně mohl vytáhnout na sucho a podívat se, jak na tom vůbec je… No, a zrovna odvaz to fakt nebyl. Henriettě tekla krev z nosu a z pusy, byla úplně ledová a vypadalo to, že se milé exslužce otevřely snad všechny rány na těle, které si předtím při posedlosti udělala, protože se tráva pod ní a její kůže začaly velmi rychle barvit do ruda… Ale aspoň vypadala, že dýchá. „Hele… Nechci nic říkat… Ale možná bysme měli zavolat záchranku… Zase."

#LK #Loveckékroniky #lovecké kroniky #Maverick #Z Deníčku Duhy a Opalovacího Krému #fantasy #detektivní příběh #lovci #Lovecká organizace #upír #démon #česky #český příběh #černý humor #morbidní #vlastní příběh #čeština #sarkasmus #příběh na pokračování

15 notes · View notes