#čekám dlouho času dost

[miroslav-hashlerka]

Cestujme s EuroCity! 🚃🚃🚃 Zdravím, dlouho jsem nic nenakreslil kvůli zaneprázdněnému rozvrhu, klauzurám, a docházející energii. Stýskalo se mi po hlasatelích tak jsem je všechny tři nakreslil v uniformách mezistátních vlaků EuroCity. Taková letní nálada, i když nikam sám nepojedu. Přeji pěkný den! 🚃😊

[miroslav-hashlerka]

PAN VÁŠA ???!??! PAN VÁŠA !!!! VAŠAN !!! NOWAY

@miroslav-hashlerka

[someone-that-you-can-never-know]

Kéž by se mi hlava rozletěla na milion střepů.

Nejen, že nejde zastavit její myšlenkový tok, ale z toku se pak zalkne tělo a je z toho migréna. Psychická i fyzická. A je mi zle, je mi zle a nic se nemění. Stále zní ta stejná písnička, furt dokola a bez přestání. Já písničky miluju! Jenže vodsaďpodsaď. S nadsázkou se buď znovu setkáme v Bohnicích, nebo se nesetkáme vůbec. Nechápu důvod toho, proč jsem se takhle zasekla, zrovna u tebe. U tebe který mi sám dal reálně milion důvodů PROČ NE a já stejně hledám ten proč jo. -protože říkat všechno se má až před svatbou a na to je času dost- Už se to táhne přes tři roky. Tři roky. To je neskute��ný a divím se, že vím, že tu hlavu vůbec mám!

Spousta lidí by dalo moc za to - a věděli by, jak moc dobře jim bude po boku někoho, komu na nich upřímně a oddaně záleží. Možná by si i vzpomněli na narozeniny, nebo na svátky nebo.. Asi nemusím pokračovat. Dvě čokolády během tří let. Jediná mi nezbyla, ačkoliv jsem ani jednu nejedla. Ironie.

Je to spousta slov, spousta slibů, spousta! ne jen mých! teorií jak se chovat, co dělat, co mít a co nemít, jak žít, jak fungovat a hovno z toho.

Já vím že to tam je, v tobě, ve mně, všude. Jenže já se nebojím a to je ta nejhorší věc, co se mohla stát. Protože ty se pořád rozhlížíš na přechodu a s myšlenou toho, že tam nejspíš někdy něco pojede, nepřecházíš. Páč co kdyby se náhodou něco při cestě po té černobíle vyšlapané cestičce něco stalo! Rozvázala by se ti tkanička, ty by sis ji musel zavázat a hle! auto! No tak radši nic. A rozhlížíš se dál. Sem tam uděláš dva kroky vpřed, pak se leknes, a jdeš zpět na chodník. A jak tam stojíš dlouho, taky se ti chce na záchod, tak občas odbehnes úplně. A já furt stojím na tom druhém konci, už jsem si vzala i roztkeskávačské pompomy, složila jsem podpůrnou píseň, zavěsila neony s šipkou směru pohybu. Dokonce jsem chtěla postavit most. Jenže jsem ženská, ty mosty nepostaví. To musíš ty, můj milej. Nemůžu ti dokázat to, že na tebe čekám jinak líp, než že tam reálně jsem. A koukám. A doufám. Ten zbytek už je na tobě. Když prejdes, přísahám že tě chytnu za ruku, skočíme na dobrou Čínu a půjdeme dál, už spolu. Jen se prosím tě ROZHOUPEJ!!

No, a tak tu usínám sama. Já jsem sice pohádkář a ráda si počvachtám na každém jednom krásném slovíčku co jsem chtěla slyšet. Ale jen do té doby, než si uvědomím, že jsou to jen slova a ta mě reálně nepohladí, nezahrejou mi ledový nohy pod dekou, nepomůžou mi se starostí ani starostmi, ach, a mohla bych pokračovat ještě !!!!!!!! možná na knihu.

Já mám pochopení. Opravu mám pochopení, až se divím, že vůbec nějaké zbylo. Protože ten, kdo je z nás mistr výmluv, jsem já, nikoliv ty.

Ale tohle mozku už uleví. A vím, že přijdeš, vím, že přijdeš s otevřenou myslí a náručí, možná řešením, které bude pro nás oba ideální a možné. Jen si už bohužel nejsem jistá, jestli nebude pozdě.. Auta budou jezdit už na vždycky, tím jsem si jistá.

Ale tak, jen pro tebe, jako za starých časů - 🚙🚙🚙 - a nešlapej si po štěstí.

[zlutyzakaznik]

Top “škopky”

(21. 12. 2020) Výroční ohlédnutí za chmelem, sladem a brněnskými výčepy.

Modelová degustace ve Hluché zmiji na Veveří (zprava doleva 12° Kynšperský zajíc, 15° I'm Going Slightly Mad IPA od MadCatu a konečně 17° Sacher Stout, rovněž od kamenického pivovaru). Ležák je určen k okamžitému osvěžení, IPA potřebuje svůj čas a meruňkový stout si, coby bonbónek na závěr, na první lok počkal více než hodinu. (Pozn.: Ač natočeno excelentně, pěna si už trochu sedla, protože jsem si musel nutně odskočit a pak ještě to focení.)

Byl to opět zajímavý rok, třebaže ne tak příjemný co do pohodlí v konzumaci a recepci pivních stylů a logicky tomu tak ani nemohlo být, protože pivovary a hospody se, stejně jako ostatní gastroprovozy, potýkaly a ještě budou vyrovnávat s existenčními dopady covidové hysterie. Ukázalo se, že ani investice do minipivovaru bohužel nemusí být onou zdánlivou jistotou, jako tomu bylo dříve, a pouze čekám, kdy něco podobného zaznamenáme u pražíren.

Myslím, že jsem toho vypil o dost méně než loni a zvláště za listopad a prosinec se můj průměr konzumace snížil na nějakých pět třetinek týdně, tedy objem, který člověku umožňuje mít solidní povědomí o zajímavých novinkách a přitom si udržet předsevzetí úsporného módu. A samozřejmě k tomu přispělo chladné počasí, kdy člověka nejen samotného, ale i s kamarádem nebo kolegy časem přestane bavit srkat “jitrocelový čaj” v rohu parku a po očku kontrolovat vzdálený vchod, zda se tam neobjeví “inspektoři parků a zeleně města Brna”.

Druhé nejlepší chleby v Ochutnávkové pivnici byly připraveny “s láskou” mým oblíbeným výčepním, který to vzal tak trochu jako výzvu poté, co jsem vychválil tento snack v provedení slečny K., která nyní působí v pivovaru Vorkloster. :-) 

Stále také platí, že mezi štamgasty obou oblíbených výčepů, tedy Hluché zmije na Veveří a Ochutnávkové pivnice vedle Městského divadla v Brně, jsem, snad s výjimkou dvou stálých návštěvníků s ECM Classikou a Macapem MXT, nejmenším pijákem a tam, kde já zvládnu malé, drtivá většina vypije velké nebo i dvě. Ale jak říká jistý výčepní: někdo těch osm nebo deset Holendrů vypít musí.

Co se týče nových hospod, nemyslím, že by se na místní scéně stalo něco převratného co do nabídky nebo úrovně servisu. Axiom postupně ubíral na zajímavých ruských a belgických speciálech a v těchto dnech má v nabídce pouze svá piva, ale snad se to v budoucnu opět vrátí k dřívějšímu stavu a plnému počtu píp. 

Vrchol podzimu a den, kdy se zazimovávala zahrádka ve Zmiji. Zatímco výčepní a jeho pomocník odnášeli jednu z lavic, meditoval jsem nad odloženými klíči o pomíjivosti času a vyhlídkách této hospody.

Pivnice malých pivovarů na Lidické naproti Lužánkám mě na první dobrou moc nezaujala (konvenční dramaturgie kohoutů i opravdu lidové prostředí) a F. A. Bar Oranžová v Líšni má sice často velmi zajímavá piva (polská Pinta, méně běžné věci od Matušky a jiné špeky), ale vadí mi, že se neobtěžují nacenit třetinku a dát si na ochutnání půllitr uvedeného polského minipivovaru za 100 Kč? Ano, vím, že je to import a že je Pinta drahá, ale tahle nevstřícnost mě spolehlivě odrazuje zvláště když ve Zmiji člověk mohl dostat během obou uzavírek v případě hodně silných piv (20° a výš) i degustační dvoudeci. 

V čase podzimního zákazu konzumace alkoholických nápojů na veřejnosti byl mým nejčastějším řešením poctivý klášterní jitrocelový čaj, který jsem si nejprve nechal připravit do malé a společensky odpovědné butylky (boj proti rakovině prsu)...

... abych zanedlouho přešel na běžnější půllitrovou lahev když bylo venku chladněji a člověk potřeboval více horkého čaje na zahřátí...

... a ještě později jsem skončil u 1.5 PET lahve i když jsem si nechával připravit pouze třetinku či půllitr horkého nápoje, protože je až neuvěřitelné, jak ten klášterní čaj pění, což bude jistě způsobeno vším tím třtinovým cukrem a karamelem, že? :-) 

Jednou jsem byl s kamarádem i v JBM Brew Lab, které svou hospodu přejmenovalo na JBM Draft House (a původní název si ponechal pivovar) a podle této návštěvy se mi zdálo, že se citelně zlepšili. Pryč byl odér jako ze sídlištní vinotéky a i cena piv byla výrazně příznivější, ale při pozdějším několikerém nakouknutí na aktualizovanou nabídku na webu se mi zdá, že se opět vrátili k ambiciózním cenám. Jednou nebo dvakrát jsem zkusil i dvoudecku v Craft Beeru v tržnici na Zelném trhu, ale i tam se podle všeho potýkají s následky krize a člověk zde určitě zaplatí premium za podnik v samém centru města. Na druhou stranu je to pivní bar a prodejna, kde mívají otevřeno velmi brzo a malá sklenička po obědě se tak přímo nabízí.

Momentka z 13. 10. (den před druhou uzávěrou gastroprovozů) ukazuje, že estetika nemusí chybět ani v podstatě takové čtyřce, jakou je Ochutnávková pivnice. :-) Piva byla vzápětí odnesena k jednomu ze stolů.

Skokanem roku mezi tradičními podniky byl nepochybně výčep U Vodičků, který otevřel koncem června takřka naproti hospodě Na Šrébráku v Černých Polích a prakticky okamžitě po zahájení provozu byla jeho zahrádka obsypána lidmi z přilehlých domů a ulic. Půllitr Plzně za padesát není nic pro mě – po asi třech letech jsem toto pivo znovu ochutnal v jiném zařízení coby úlitbu k jídlu, ale z třetinky jsem zvládl dva malé doušky a zbytek nechal – a i kdyby k tomu v reklamě hráli Berlínští filharmonikové s Karajanem v čele (Simon Rattle byl v srpnu k vidění s Magdalenou Koženou a širší rodinou na zahrádce Retra Consistorium), je to pro mě pořád mučivě banální ležák, kterého si ovšem v uvedené hospodě mnozí dopřávali co hrdlo ráčí.

Nectar of Happiness ze Zíchovce ve verzi dvě s chmelem Sabro (vpravo) a Sacher od MadCatu někdy koncem září na zahrádce ve Zmiji.

Pro ty, co vnímají pivo jako svého druhu “avantgardu chmele a sladu”, vzrušující senzorické dobrodružství a kulturní nápoj a ne pouze jako onen v titulku ironicky zmíněný škopek, přináším i letos pár tipů na nejzajímavější piva, z nichž většinu bylo a je možné stále ochutnat ať už v točené nebo lahvové verzi. A tak jako loni, začneme i tentokrát nejlepší desítku od konce.

10) Aecht Schlenkerla Rauchbier Märzen 13.2° (5.1 %)

Varianta Urbock je též skvělá, ale toto pivo, jelikož není tak silné, se hodí i do teplejšího počasí a rozinky a uzenost jdou skvěle k sobě. Osobně mám pro rauchbiery velkou slabost a v rámci daného stylu je slavný bamberský pivovar kvalitativním etalonem. Měl jsem ho v uplynulém roce točené i z lahve v situaci, kdy mě neoslovilo nic z nabízených píp a nedat si ho za 50 Kč ve Zmiji by byl takřka hřích.

9) Okocim Baltic Porter 22° (9.6 %)

Mé nejoblíbenější polské pivo je letos “tak nízko” jen proto, že z těch asi deseti lahví, které jsem během tří nakouknutí za polské hranice pořídil (a tři věnoval kamarádům), byla jedna šarže méně úchvatná než obvykle. Podle všeho tedy várky i z velkého pivovaru mohou trochu kolísat a pokud to bude možné, zkusím v budoucnu před nákupem více kusů jednu ochutnat.

Po dešti v jedničce EC Českých drah někde za Studénkou a na cestě z polské části Těšína (konec srpna).

8) Liefmans Cuvée-Brut (6 %)

“Skoro každý” zná Kasteel Rouge, ale když to člověk srovná s něčím sušším a subtilnějším, jeví se mu rázem dané pivo až příliš sladké a malinko ulepené. Tohle pivní “prosecco” mi přijde jako ideální v situaci, kdy přijde pár domů po náročném dni z práce a je zapotřebí rychlé psychické vzpruhy a tak si jen umyjí ruce a vestoje v kuchyni během deseti minut proberou nejdůležitější události a katastrofy dne a u toho si rozlijí a usrkávají třetinku. Aperitiv par excellence. 

7) MadCat Mango Piña Coco Sourus 10° (4 %)

Třebaže várky docela kolísají (některá je výrazně kyselejší, další džusovitější, jiná zase trochu sticky a v jiné jsem nalezl kovovou pachuť), ve své nejlepší podobě platí to, co jsem uvedl loni: tedy, že tohle pivo by mělo být povinnou součástí letní barové nabídky, protože je úžasně osvěžující a lehké a zajímalo by mě, zda by z toho šel vystavět nějaký koktejl. Za zhruba 55 Kč za točený půllitr to samozřejmě není pro konzervativní pivaře, protože nic není vzdálenější tradičnímu ležáku, ale jako ukázka toho, jak svěží, moderní a “sexy” může lehké letní pivo být, je tahle Piña perfektní.

6) Zichovec Husa 13° (5.5 %)

Už opravdu dlouho jsem neměl tak dobrý český ležák a jediné, co mi k tomu scházelo, byla ta husa nebo aspoň kachna. Úžasně svěží a úžasně vyvážené co do sladovosti i hořkosti a ještě lepší než velmi povedená a citrusová 12° Everyday Life od Sibeerie. 

Vpravo výše uvedená Husa od Zichovce a vlevo blíže neurčená NEIPA v OP.

5) Mazák Uzený Bock bez kosti 16° (6.6 %)

Po Hluché Zmiji a Ochutnávkové pivnici bylo i letos třetím oblíbeným místem na pivo Air Cafe (jakkoli jde primárně o bar a rumovou destinaci) a úplně nejlepší byl z mého pohledu leden a únor, kdy se tu na druhé pípě na zkoušku a pro osvěžení patra objevovaly malé soudky se speciály, rozlévané zpravidla po dvou deci. A žádný z nich nebyl tak dobrý jako Uzený Bock bez kosti, jehož sedmičkovou verzi jsem nejprve přinesl ochutnat a na to konto hlavní barman objednal u distributora údajně poslední desetilitrový soudek daného piva. Lahvová verze má fantastickou etiketu a i pivo samotné je velice dobré, ale točená verze posunula zážitek ještě o něco výš a šlo snad o jediný případ v životě, kdy jsem mohl říct, že jsem se podstatným způsobem podílel na vypití bečky. To se odehrálo tak, že jsem po čtyři dny pravidelně docházel na 3 nebo 4 dvoudecky piva servírovaného ve velké sklenici na červené víno a po dlouhé minuty se na baru kochal viskozitou na skle, uzeným aroma a samozřejmě chutí. Vtipné je, že ve srovnání se Schlenkerlou a dalšími klasickými rauchbiery je to vlastně ještě umírněná záležitost, ale pro naprostou většinu zdejších štamgastů bylo už i toto příliš. 

Tuzemská pivovarnická etiketa roku? Ano, ano, ano. (Zdroj: web OP)

4) Vorkloster Klášterní tmavá 11.5° (4.4 %) 

Kdybych měl vybrat ležácký objev roku z těch zhruba deseti zástupců stylu, které jsem letos ochutnal, bylo by to nepochybně tohle pivo, které je z produkce celého pivovaru pro mne zatím nejlepší. Je totiž výrazně a podařené kávové, bez obvyklé rušivosti laciných zrn či pachuti instantní kávy, jemně likérové a v chuti plné, což je s podivem, když si člověk uvědomí, jak nízkou voltáž to má. Pije se snadno, velmi snadno, ale nejlepší je, jak už to tak často bývá, v den naražení bečky a proto jsem si rád nechal doporučit výčepním ze Zmije, kdy je ten optimální čas.  Za mě ideální řešení v situaci, když si člověk dá poobědové doppio nebo italské espresso s vyšší gramáží a chtěl by ještě nějaké kávové pohlazení, ale už bez kofeinu.

Vpravo pomalu dopíjený tmavý ležák od Vorklosteru a vlevo Mazák Baltic Porter 18.5° (6.8 %), zatím asi nejpříjemnější kousek tohoto pivovaru. Třetinka za 42 Kč je paráda (kde jinde než ve Zmiji), ale, zcela v duchu daného stylu, potřebuje toto pivo minimálně hodinu a půl na prohřátí.

3) Zhůřák Cherry Raspberry Kompot 17° (6.3 %)

Velmi vzácná várka, která mi málem utekla a když oblíbený výčepní říkal, že si myslel, že mi bude chutnat, měl rozhodně pravdu. Nadchlo mě to tak, že jsem chtěl po první třetince (vypité během jarní uzávěry v parku vedle DDM Lužánky, viz foto níže) ještě další, ale bohužel už nebylo. Jak jsem poznamenal v úvodu dubnové glosy: “Vzpomínky na červený rybíz z dětství, kynutou buchtu, kousky drobenky a bombičkový sifon s rybízovou šťávou byly neodbytné (…)” a setkal jsem se i s názorem, že konec evokuje chuť červeného vína, což je myslím trefný postřeh. Je to samozřejmě poněkud extrémní pivo a vyžaduje určité odhodlání i dobu na prohřátí, aby vynikla jeho vrstevnatost, ale takhle nějak si představuji onu pivní avantgardu.

Všetečná muška mi ani trochu nezkazila požitek ze Zhůřákova “kompotu”.

2) Pan IPAni Trzech Kumpli (6 %, bez °EPM)

Loni jsem měl tohle pivo na sedmé příčce, ale dvě půllitrové lahve přivezené před měsícem z Rybniku a vypité s odstupem několika dnů, vždy tak půlhodinku po poobědové kávě, mě přiměly k tomu, abych letos tento stylový mix pšenice a IPA usadil těsně před vrcholem. Pivo jsem si naservíroval do ejlové třetinky a v obou případech bylo ideální tak 30 minut po otevření. Že je to opravdu vážné jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem se přistihl, jak si během konzumace mumlám sám pro sebe slova úcty a obdivu. Vše je perfektně vyvážené a i když je to ukrutně ovocná a aromatikou výrazná záležitost, nikdy to díky chmelovému dojezdu nepřestane být pivo a věc se nezvrhne do dětské výživy nebo marmelády, jak se občas u některých experimentálních várek stane. Pochopil jsem také, proč jsem při prvním setkání s tímto pivem v květnu 2019 ve Štětíně vypil během upršeného odpoledne a pětihodinového povídání s baristou čtyři půllitrové lahve. :-) Člověk prostě nemůže přestat. A podle všeho nejde jen o názor můj, jak dokazuje oficiální prezentace pivovaru, kde je k vidění taková kupa medailí, že se na mysl dere klasický vtip o starostově vínu v lokální soutěži (ano, to, co čirou náhodou získá největší počet ocenění). Až bude zase doba normální, určitě se na výletě za východopolskou renesancí podívám i do Tarnowa, krásného města, kde pivovar sídlí. Proklínám se jen za to, že jsem si z výletu autem nepřivezl víc lahví. Ale člověk nikdy neví, jak odlišné mohou jednotlivé várky být. 

Domácí senzorická extáze u zbytku druhé lahve Pan IPAni.

1) Zichovec Double Juicy Lucy 20° (8.5 %)

Jestli jsem za právě končící rok potkal nějaké pivo, u něhož bych stál o to, aby je ochutnali skoro všichni, tedy holky i kluci, osvícení pivaři i striktní vinaři a prostě kdokoli, kdo je jen trochu otevřený a věří, že pivo není jen hořký český ležák, je to právě toto. Neskutečně komplexní, neuvěřitelně hutné, kalné a krémové a s dochutí, která, vyjádřeno rétorikou hodnocení stobodových Bordeaux, lasts forever. Ač je alkohol vyšší, není z toho při konzumaci skoro vůbec cítit a tolikrát vzývaná pitelnost je přímo neskutečná. Tedy spíše usrkávatelnost, protože čtyři třetinky ve Zmiji, kam jsem šel při druhém výskytu už najisto, mi zabraly přinejmenším tři hodiny. A stejně jako u koncertů, i toto byl jedinečný a neopakovatelný okamžik, protože pivovar uvařil jednu várku v podobě pár sudů.  A i když se štamgasti toho dne ve Zmiji na pivo moc netvářili, výčepní za kohouty a já na zahrádce jsme to do sebe s blaženým výrazem ládovali co jen to šlo. :-) (A nadějná zpráva na závěr. Dle včerejšího vyjádření pivovaru na Facebooku by měla brzy být k dispozici nová várka a tak snad nejen moje prosby budou vyslyšeny. Doufejme, že se další batch podaří a bude to stejně dobré a nedojde třeba k výměně chmele, což Zichovec učinil u jedné z mých oblíbených NEIP (Nectar of Happiness).

Poprvé jsem Double Juicy Lucy zkusil za teplého letního odpoledne v OP...

...a ve druhém kole jsem si už jen neskutečně užíval na zahrádce a poté i dole ve výčepu Hluché zmije.

Toto byla pochopitelně pouze rozcvička. To hlavní bilancování, tedy třetí výroční žebříček nejlepších káv, přijde hned následující a poslední pondělí roku 2020. V obvyklém čase a na obvyklém místě. :-)

[celavita]

Láska prochází žaludkem (část první)

5/1/2017

Pestrobarevné lodní taxi přijíždí ke břehu, aby nás za pár chvil odvezlo k ostrovu Nang Yuan, který ukrývá údajně nejkrásnější pláž v Thajsku. Koh Nang Yuan je de facto souostroví tří malých ostrůvků spojených navzájem písečným valem, kde voda sahá nanejvýš po boky. Hojný počet lodí napovídá, že tahle turistická atrakce nebude pustou oázou klidu ale Václavákem uprostřed Thajského zálivu. Po patnácti minutách jízdy vodní taxi přijíždí k hlavnímu molu. U vstupní brány zaplatíme poplatek 100 bahtů a pokračujeme po schodech na vyhlídku. Strmé stoupání v takovém dusnu dá vcelku zabrat, ale ani to neodradí davy lidí místo navštívit a následující minuty čekáme ve frontě. Na velké kameny se leze lépe naboso, takže zouváme své boty a pokračujeme bosky kupředu. Vršek kopce je přeplněn lidmi, ale kupodivu nalézáme ideální místečko uprostřed velkých kamenů, odkud je úžasný výhled na tenhle přírodní skvost. Cesta dolů už ubíhá poněkud rychleji a davům stoupajícím nahoru nezávidíme. Na pláž se dostáváme po dřevěných mostech, které se vlní mezi obrovskými balvany, na nichž se vyhřívají skupinky krabů. První pohled na pláž nás vrací ve zpomínkách zpátky do národního parku Ang Thong s návaly lidí těsnajících se na malé pláži. Každý návštěvník tu chce své místo na slunci, takže je téměr každý centimetr obsazen a mezi jednotlivými sedátky (na lehátka není místo) je jen pár centimetrů. Raději tedy procházíme valem na druhou stranu ostrova, kde kotvíme na velkém šedém balvanu spolu s německým párem. Skáčeme do průzračné vody a pozorujeme hejna rybiček plující proti proudu. Dno tvoří směs rozdrolených mušlí a korálů, takže to leckdy není úplně příjemné na chodidla, ale průzračná voda je naprosto dokonalá. Čistější moře jsme v životě neviděli a nemůžeme se na tenhle div přírody vynadívat. Silné mořské proudy nás rychle odnášejí pryč ze zátoky, takže je třeba se nezapomenout a stále se udržovat u kraje. Po dřevěných mostech se vydáváme na průzkum druhé části ostrova a nacházíme opuštené dřevěné chatičky vysoko v kopci. Dveře jedné z nich jsou otevřené, ručníky nachystané, ale místo už působí dlouho opušteným dojmem. Poničená střecha dalšího domku a spadlý můstek, na němž leží obrovitánský balvan, ukazují, že musel být resort nejspíš uzavřen v důsledku eroze skály, která by mohla ohrozit hotelové hosty. Do odjezdu taxíku zbývá hodina a půl, takže máme ještě dost času obejít třetí část ostrova, kterou ale témeř celou okupuje hotelový komplex Nangyuan Dive Resort. Pohladíme tu krásnou thajskou kočku a na houpačce zabíjíme zbylý čas. Roje lidí se před pátou hodinou kupí na molu a v nepřeberném množství lodí hledáme tu naší s číslem 54. Řidič si nás pamatuje, mává na nás a my skrze ostatní lodě přecházíme až na tu svou. Tentokrát nejedeme sólo a společnost nám dělají tři mladí Francouzi a nesympatický Latinoameričan se svou přítelkyní, která cestu zvěční nejméně stovkou selfie fotek. Odliv odsunul moře daleko od břehu a my se procházkou podél pláže vracíme domů.

[karinborovcova]

Graffity (zaměření na vlaky)

Historie graffity v ČSR:

S graffity v ČSR začal sedmnáctiletý punker v Ostravě, později student umělecko průmyslové školy, který si říkal MANIAC. „Úplně na začátku někdy v roce 1987, jsem psal třeba Nechceme holé zdi! A podobné věty, jejichž smysl se dal, jako tehdy ostatně cokoliv, chápat politicky. Můj hlavní záměr byl ale výtvarný, chtěl jsem nějak zpracovat tu plochu, ten prostor města, který mi připadal hrozně depresivní a nedokončený.“  V devadesátých letech se graffity začalo rozšiřovat po celém českém území, především po ulicích. Čeští průkopníci tohoto fenoménu jezdili čerpat inspiraci, především do Berlína, který v té době byl snad nejvíce pomalovaným městem v Evropě. Sami writeři toto období popisují jako čas nadšení, kdy nikdo nevěděl co graffiti je a odkud to přišlo, byli fascinováni pouličními nápisy, které byly v českých městech úplně nová věc.

Postupně se graffity dostavá i do jiných měst. Dvě největší centra: Praha ( zaměření na písmena) versus Ostrava (víc ornamentální a barevné)- jiné styly, vedli proti sobe válku.

V Praze založili crew NNK ( Nikdy Nepřestaneme Kralovat), která kromě malování v ulicích se zabývala i tím, že nešikovné nováčky okrádali o barvy, některé případy končily bitkou. Tato radikální cesta, jejímž hlavním účelem bylo zachovat kvalitní graffiti se časem zvrhla, a tak se stalo normou, že ten kdo byl fyzicky (ne malířsky jako zamýšleli NNK) zdatnější okrádal o barvy a bil fyzicky slabší.

Okolo roku 2001 se člen pražské graffiti scény SPLASH zasluhuje o zřízení prvních legálních zón v Praze. Legální zóna je místo, kde může beztrestně sprejovat a malovat na zeď. V tom stejném období vchází do platnosti zákon, který graffiti kriminalizuje.

Rozhovor s writterem:

1, Proč to děláš?

Začal jsem malovat, když jsem byl hodně mladej, v podstatě ještě dítě. Už ani nevim, proč jsem s tim začal, asi to pro mě bylo takový dobrodružství. Postupem času, jak jsem se zlepšoval a začal se v tom víc orientovat, mě to bavilo čím dál víc. Já jsem dlouhou dobu maloval jen na zapadlých místech nebo legálech, abych se to pořádně naučil. Vlaky jsem začal dělat až po dost dlouhý době, třeba až po 7 letech malování. Namalovat věc na vlak totiž není zas tak jednoduchý, jak si může běžnej člověk myslet. Stojí za tim poměrně dost úsilí, ale čím víc je to náročný, tím větší je radost :D Pro mě se z toho stala dá se říct vášeň, rozhodně to není něco jako koníček, spíš životní styl. Je to pro mě hrozně naplňující činnost, ale zároveň i dost omezující.

2, Co je lepšího na vlacích oproti fasádám?

Za prvý mám obecně dost rád vlaky :D Když jdu malovat, není můj účel ten vlak zničit. Snažim se vybírat takový modely, který se mně líběj, nejlíp starý (ne ale historický) elektrický jednotky. Pokud je ten vlak vážně dost pěknej, tak si ho vlastně i dost vážim, o to víc ho ale pak chci udělat. Ulici skoro nedělám. Na ulici je o dost větší riziko toho, že tě někdo uvidí a pak zavolá policii. Může se zdát, že větší riziko je to na vlaku, což ale není pravda, protože pokud se na akci pořádně připravim a na vše se maximálně soustředím, tak je to riziko dost malý. Samozřejmě každá situace se liší a tomu se pak taky musim přizpůsobit. Další věc je, že ne každej může jít na vlak. Obecně platí, že lidi, který dělaj vlaky, dělaj i dobrý graffs.

3, Jak taková akce probíhá?

Každá akce se liší a vyžaduje různou přípravu. Záleží na místě, na čase, jestli se kolem toho vlaku vyskytujou zaměstnanci, třeba řidiči nebo opraváři, jestli je ten vlak hlídanej atd. Snažím se dělat všechno tak, abych se vyhnul jakýmukoliv riziku. Tzn. vymyslet kudy přijít nebo jak se k vlaku co nejvíc bez povšimnutí dostat (občas je potřeba přelejzat nebo dělat díry do plotu), jak dlouho malovat (u každý akce se to liší, ale většinou mít tak do 15-20 minut hotovo), zda je za potřebí, aby mi někdo během malování hlídal (případně jestli bude u mě nebo jestli bude stát na jinym místě a během akce si budeme volat), nenechávat na místě žádný důkazy (téměř pokaždý, když se zjistí, že byl vlak pomalovanej, tak se volá na místo policie), mít pro jistotu všechny věci otřený od otisků prstů, udělat kvalitní fotky (často maluju v noci a musim fotit s bleskem, což bývá občas problém) a samozřejmě mít vymyšlený kudy odejdu nebo odjedu (někdy odcházím jinudy, než jsem přišel). Většinou pak taky čekám na to, abych udělal fotky v provozu. Občas dá ale vlak jenom jeden obrat a pak ho vezou na myčku. Je dobrý nefotit vlak při prvním obratu, protože řidiči vědí, že si ten vlak budu chtít vyfotit, takže když už fotim při první jízdě, jsem dost opatrnej.

4, Jak se ti potom líbí vidět ten vlak, když jede kolem?

Jelikož když jede vlak kolem, většinou dělám fotky, tak si to moc neužiju. Když ale nefotim, tak si to užívám dost. Především když to vypadá ještě líp, než sem myslel.

5, Fotíš si výsledek?

Jo, snažim se fotit i průběh akce. Výsledek pak fotím jak na místě, tak během provozu. Fotka je možná to nejdůležitější.

6, Co si říkáš, když vidíš posprejovaný vlak, který jsi neudělal ty?

Jako první mě napadne, kde to asi ten člověk udělal. Prakticky všechny místa, aspoň teda v širokym okolí Prahy, kde se maluje, znám a dá se to docela dobře odhadnout. Pokud jsou ty namalovaný věci dobrý, tak mě to baví a respektuju to, ale stejně bych byl vždycky radši, kdyby tam byla moje věc. Jde o to, že obecně čím častěji se vlaky dělaj, tím víc je to pak náročný, protože dráhy nasazujou security a vlaky pak často hlídá i policie.

7, Jak vnímáš legální grafiti?

Občas jdu taky namalovat legál, ale maximálně párkrát do roka. Na legálu je dobý to, že nejseš ničím limitovanej (jako časem atd..). Ale každopádně lidi, který dělaj jenom a jenom legální graffiti jsou buď už starý a nebo k pláči.

8, Jakým způsobem si myslíš, že grafitti působí na veřejný prostor?

Je to samozřejmě ničení majetku, přestože mně se třeba některý graffiti dost líběj, taky se mi jich dost nelíbí. Myslím, že se to dá považovat za umění, každopádně v kombinaci s tim, že pro majitele nebo pro město působí škody. Já třeba nemaluju na soukromej majetek, třeba na rodinnej barák. Často si říkám, jak by asi vypadalo město, kdyby bylo celý čistý.

Rozhovor se zaměstnancem ČD:

1.Jak na tebe působí, když vidíš posprejovaný vlak? (jaký máš z toho pocit?)

Pocit naštvání, ti lidé ničí obecně prospěšný majetek a vynakládají se veřejné peníze na odstranění.

2.Jakým způsobem si myslíš, že graffiti působí na veřejný prostor?

Záleží na provedení a umístění-je rozdíl mezi legálními a nelegálními plochami, je rozdíl mezi prostým čmáráním a něčím s hlubším smyslem.

3.Co by si řekl sprejerům, kdyby si mohl?

Aby to nedělali

4.Proč si myslíš, že by sprejeři tohle dělat neměli?

Je to nelegální a přidělávají tím práci ostatním.

5.Přijde ti horší nelegálně posprejovaná zeď, nebo vlak?

Vlak, protože vlaky mám radši než zdi a způsobuje to víc problémů (vlak se musí odstavit, přinese to práci dispečerům, strojvedoucímu, ..)

6.Jak vnímáš legální graffiti?

Nevadí mi, podporuji to.

Termín Postgraffity- Vltavska. 2015. Pozvali jsme sem Berlinskou Diamonds craw a ti posprejovali veřejný prostor u výlezu z metra Vltavská. Vše v černé a chromu. Post graffity protože se nejedná o psaní svého jména ale o jammovani- improvizaci. Dva dny si hrajou s barvama a sprejema a vzajemně se prekrývají a doplňují se. Výsledek- něco uplně nového, jiný styl. Rozporuplné ohlasy u veřejnosti a jiných writterů.  - DVTV

Film Girl power natočila pražská writterka Sany.

"Chtěla jsem dát holkám prostor pro prezentaci, možnost se vyjádřit.”

„Je to vášeň, hraničící s posedlostí,“ tvrdí o malování na vlaky, metro a industriální plochy třicetiletá žena.

Graffiti na památkách? To je pro mě tabu. Vlak ale symbolizuje kapitalismus, říká writerka

Rozdíl TEĎ X PŘEDTÍM

90. léta- vlaků bylo hodně, ČD se o ně nestarala tolik, jezdili posprejované, bylo hodně míst jak se k nim dostat, hodně vagonů v záloze

2003-2004- změna, vlaků se nevyplatilo mít takové množství a dráha se začala starat jen o vybrané a dost jich sešrotovala a všechny vyčistila. Začalo jim více vadit, že jim sprejují na vagony, o které se začali více starat. Když se vlak nasprejoval, tak vyjel na trať a už po pár hodinách ho stáhli a umyli. Jepičí život graftti na vlaku.

Typy vlaků- osobní doprava je zajímavější, pro něj je zajímavější malovat na vlaky, které za chvíli už jezdit nebudou, dřív to byl Najbrt, když byl nový, ale teď už jsou skoro všechny vlaky v novém nátěru. Specializuje se na staré vlaky, např Pantograf 560, Zřídka se maluje na lokomotivu, nechtějí strojvedoucímu zasahovat do práce, nebo ho nějak ohrožovat. Ačkoliv on si zaláteří a potom musí soupravu vyměnit, ale nemusí to platit. Nepřítel neí strojvedoucí, chtějí nejlépe, aby si jich nevšiml.

METRO- ještě složitější se tam dostat, lezou většinou šachtou po žebříku, nebo laně, dá se tam dostat jenom z jedné strany třeba, když utíkají, tak můžou utéct do tunelu a riskovat život a nebo proti nepříteli, ostraze. Druhá možnost je udělat metro za provozu. Zatáhne se rychlá brzda, a během pauzy se přeleze ven a sprejuje se ze strany kolejiště.

Dost často lidé vyjíždějí malovat i do světa, ale v každém státě se liší tresty.

Přírodní věci by se sprejovat neměli, graffiti vzniklo ve městě a mělo by tam zůstat.

[vyoranybrambor]

Úplně normální výlet: z Jeseníku na Praděd

Napsali mi z Paměti národa, jestli vyfotím setkání disidentů na Borůvkové hoře; to je za komunistů málo střežený kopec s rozhlednou na česko-polské hranici. V 70. a 80. letech se tam setkávali čeští a polští disidenti a vyměnovali si zprávy a materiály. Záminka k výletu by byla. Setkání se konalo v sobotu; rozhodla jsem se, že pátek věnuju samostatnému průzkumu hory, sobotu focení a úpravám fotek, neděli a pondělí vlastnímu pěšímu výletu, který začnu přejezdem busem do Jeseníku. Challenge výletu: přespat v přírodě o samotě, což se mi minule nepovedlo.

Vlakem z Prahy vyrážím v pátek v 5:22 a většinu cesty trávím datlením věcí na notebooku. Dostavuje se ten milý efekt, že se oprošťuju od klikání na pičoviny, jako to člověk dělá v běžném pracovním dni.

V Javorníku přistávám v nádherných 10 hodin a s bratru 18 kily navěšenými na sobě (krosna vzadu, fotobatoh vepředu) se vydávám do centra městečka. V místním řeznictví a potravinách kupuju zásoby na dnešní a další den, přibírám jesenický měsíčník a zasedám k pikniku v parku.

V měsíčníku mimojiné čtu rozhovor s ředitelkou místního muzea o tom, že se (podle redaktora) nečekané rozhodla rezignovat na svůj post po deseti letech, jež podle popisu v novinách vypadají jako totální galeje, tahání muzea z popela, ne-li z horšího místa. Překvapuje mě překvapení redaktora a říkám si, že vyhoření nebo přepracování budou asi tady na severu poněkud cizokrajné pojmy. Vzápětí na mě křičí nějaký místní angažovaný občan a ptá se, jestli jsou to moje děti, které támhle rvou větvičky. Dětmi myslí dvě malinká cikáňátka. Trochu se rozčílím, nejspíš pro křivost obvinění - nedovedu si představit někoho v pohorkách a s krosnou, kdo si přived dva malý uřvaný a stromky hubící satany. Chlápek nakonec pravou matku sežene a dětičky dostanou lehký pojeb.

V hotelu, kde dneska s lidma z Paměti národa nocujem, nechávám část zátěže a s foťákama vyrážím na Borůvkovou. Abych byla zpátky včas (fotit začínám dneska v sedm), budu se muset nějak svézt. Po cestě jsem si vyhledávala javornické taxíky, teď mi dochází, že můžu normálně stopovat. Říkám si, že takhle to dopadá, když člověk něco plánuje se smartfounem a internetem v ruce - otrocky se sápe po stránkách a informacích, než aby se zamyslel. Po asi patnácti zvednutých palcích konečně zastavuje klimatizovaný vůz s postarším polským párem, těch šest kilometrů mi dá náskok nad časem. Vyhazují mě u nádherného kamenného kostelíka, na který se pak i oni sami jdou podívat, jak vidím při odchodu a mám z toho radost. Hurá do lesa.

Při cestě na Borůvkovou horu se neděje nic zvláštního, pramen panenky marijá, vedro, borůvky a nakonec hraniční patníky. Po asi dvou hodinách chůze spěju na vrchol. Dřevostavba rozhledny na Borůvkové hoře je jen deset let stará. Vedle stojí kiosek, skrz okýnko vidím vzadu zaparkované sranda auto a v něm pokuřujícího chlapíka. Přijde a na můj požadavek na jedno vstupné na rozhlednu řekne "To si děláš prdel ne? To je zadarmo přeci!" Vzápětí je upoután mým tetováním vlajky Rychlých šípů (což identifikuje asi 4x rychleji než většina Pražáků) a už jsme kámoši. Franta mi podává zadarmo ledovou malinovku, kterou do sebe vděčně leju, zpocená jako kůň. Nechávám dole krosnu a jen s foťáky dělám snímky samotné rozhledny a výstavy od Paměti národa, čímž v klidu řeším část zítřejší práce. Pak mi Franta nabízí, že ve čtyři zavírá krám a může mě hodit autem do Javorníku, což s vděkem využiju a budu díky tomu mít časovou rezervu.

Večerní setkání v Javorníku a následující disidentský den trávím pracovně; nechám o něm mluvit fotky na jiném místě. Poránu je odevzdávám a tak můžu vyjet autobusem do Jeseníku hned v půl desáté. Fotobatoh už odcestoval s lidmi z PN do Prahy, jen notebook mi visí na krku, respektive s ostatními věcmi v krosně.

Celou cestu v autobuse pozoruju zatahující se mraky a mám vzácný pocit těšení se na něco, co znám. Na autobusáku vystupuju do řádného deště. Moje dnešní trasa nevede centrem; přes kraj města utíká do kopců. Stavuju se v potravinách a krosna je za chvíli zas pekelně těžká. Na prostranství v parku, odkud je vidět legendární hospoda U Dvou štírů (kde jsme se loni ožrali s Priessnitz, teda ne vyloženě s nima, ale v jejich přítomnosti, a ne vyloženě my ožrali, ale jen já a ostatní tak na pohodu), se konají lokální trhy. Letmo vidím, že tam prodávají skvěle vypadající jídlo, ale mně se na cestu hodí jen domácí cherry rajčátka. Dneska v Jeseníku nehledám, a tak nic moc nevidím, jen prazvláštní ruiny na nějakém obelisku, které znamenají buhvíco. Koncentrovaný severský zmar ale přeci jen najdu.

Moje cesta vede přes Šerák a Keprník, po hlavní jesenické trase, v zimě tzv. běžkařské magistrále. Než vlezu do lesa, udělá se pěkný vedro. Pozdní léto nabízí dneska kromě borůvek taky ostružiny a maliny, takže člověk může maskovat odpočívací zastávku za pauzu na jejich trhání. Za nějakou hodinu dvě se počasí rapidně změní a začne pršet, docela dost. Naštěstí zrovna docházím k přístřešku, kde 20 minut čekám (vlastně mi to neva, kochám se deštěm a cáry mlhomraků, které se houfují mezi stromy). Pak vyndám svojí slavnou vojenskou pláštěnku, co se mnou nešla do Roháčů a hořce jsem toho litovala, a s vizáží retardovaného permoníka vesele vkračuji do deště.

K vrcholu Šeráku šťastně dospěju ve chvíli, kdy přestává pršet a trhají se mraky, takže si patřičnou chvíli užívám báječný výhled. V chatě, kterou znám z loňska (tehdy jsme šli přes Čertovy kameny a tady jsme trasu končili) si poroučím jen kolu a trochu si dobiju telefon a doplním camelback.

Najdu si v mapě oblast na přespání a vypravuju se dál, abych stíhala. Z Šeráku se ještě stoupá po zatravněném úbočí kopce, na Keprník dorážím v podvečerním slunci, okolo vřes, obří balvany, v dálce jehlička Pradědu značí, že se ještě něco našlapu. Nasávám výhledy, které se později stanou hlavní vzpomínkou celého tohohle výletu. Čas najít nocleh.

Potřebuju najít stromy, takže musím po cestě zase dál a dolů. V ubývajícím světle zahýbám dřív, než bych chtěla, do vzrostlých kosodřevin, nechci riskovat hledání místa za tmy. Jak pršelo, tak se při prodírání docela zmáčím, a ještě mi posraný kosodřeviny nafackujou větvema. Najdu místo, které jakž takž pojme člověka (malýho) s krosnou. Jsem nějakých třicet metrů od stezky, ale dokonale schovaná - takže blízko k známce civilizace a zároveň v soukromí. Plachtu napínám do tvaru připomínající hodně počochněné ‘C‘. Až na tu votravu, že je všude okolo mokro, mám docela solidní příbytek a můžu si uvařit. Po večeři ještě zavolám Kubovi, abych měla trochu spojení s nějakým lidským životem, beru to jako prevenci před strachem. Nevím, jestli pomůže to, nebo jsem prostě dobře naladěná, ale žádný paranoidní pocity nepřijdou. Jen klepu kosu a nemůžu dlouho usnout. Slyším jakoby chod elektrického přístroje a dojde mi, že chudák notebook, co ho mám přímo pod uchem, se probudil, vypnu ho. V noci se několikrát vzbudím; trvá nějakou dobu, než si zvyknu neotevřít oči při každém zašustění plachty a taky párkrát prší, takže hned ustrašeně kontroluju, jestli na mě někde nekape. Spánek spravedlivých turistů se dostaví později.

Ráno se budím před šestou a na východ slunce. Vařit snídani v malém a vodou obklíčeném prostoru se mi nechce, tak všechno balím a zas se prodírám kosodřevinama (posranýma). U nejbližšího rozcestníku je soubor laviček, tak si tam rozhložím navlhlé věci a vařím kaši vytuněnou čerstvýma borůvkama. Liduprázdno, od parkovišť se sem ještě nikdo nestihl dostat, ten pocit být široko daleko sám je zrovna teď a tady skvělej (pak o nějaké 2 km dál potkávám skupinku cigánů na borůvkách, takže to není tak žhavý s tou osamělostí).

V Červenohorském sedle otevírá největší hotel v 7:30, takže tam zapluju na kafíčko a dobiju telefon a camelback. Týpek za barem s vizáží solárního posilovače po mně trochu divně pokukuje, ale nakonec je milej a bavíme se o výletění. Opět se napojuju na červenou a stoupám pomalu k Pradědu, odtud je to asi dvanáct kilometrů.

Cesty vedou lesy a naštěstí to nejsou cyklostezky. Lidí potkávám jen pár, přeci jen je pondělí ráno. Jdu proti svojí paměti; tuhle cestu jsme šli před dvěma a půl rokem v mraze a na opačnou stranu, z Praděda sem. Dnešní chůze je poměrně mechanická, i když krásná, a pod Pradědem jsem okolo poledne, připojuju se na lidskou dálnici - stezku k vrcholu od parkoviště a jdu v davu. Vysílač na Pradědu obejdu ze všech stran a pokochám se jeho ošklivostí, nakonec venku na lavičce rozbalím svačinu.

Cíl výletu je vlastně takový nemastný neslaný, moc lidí, civilizace, a navíc se krade na mysl kacířská myšlenka, že bych měla výlet skončit už dneska a odjet z Karlovy Studánky hned, jak to půjde, protože doma moc práce. Tahle myšlenka za pár minut vyhrává a já se pouštím kvapným tempem z kopce.

Pár set metrů pod vrcholem potkávám šest jeptišek s batůžkama, s větou “promiňte, ale tohle si musím vyfotit“ dělám (podexponovaný, sakra) snímky. Jeptišky se tlemí. Jo, asi už jsem viděla všechno. Spěchám na bus do Bruntálu. Při sestupu se udělá vedro a asi po hodině chůze mi dochází, co jsem zapomněla: že když jde po dlouhém pochodu člověk rychle z kopce, tak si uvaří nohy. Začnou mě bolet chodidla tak, že občas heknu při došlapu, a navíc mě postihnou ještě jistý bolesti, který tady v lese nechci řešit, a nechávám to na první veřejnou toaletu ve Studánce. Sestup z Pradědu je tudíž spjatý s utrpením. Atmosféra výletu je najednou ta tam a i když je příroda pořád parádní, už si jí nedovedu užít. V překrásné Studánce mám málo času, jen kvapně udělám pár fotek a mířím na autobusovou zastávku chytit spoj na Bruntál. Zařeknu se, že příští jesenický výlet začnu tady, protože dneska jsem to pěkně ošulila.

Zbytek textu mi sežral tumbler editor při vkládání videí a tak jen ve zkratce: v Bruntále jsem vystoupila bez síly a energie, takže mi kouzlo města zubatých žab zůstalo poměrně skryto.

Mou pozornost nejvíc upoutal autobusový terminál, co vypadá jako obří vložka, ale v dešti asi moc proti vlhkosti neochrání a vedle toho je veřejné WC velké skoro jako nádražní hala a honosící se vlastní fontánou. Boží.

Při odjezdu do Ostravy nastalo drama, když to vypadalo, že z původního času na přestup 10 min bude -20 min, vlak z Bruntálu nabral půlhodinové manko. Jenže RegioJet byl tak ukrutně zpožděnej, že drama se oderálo jen v mojí hlavě (ale jako kdyby mi to ujelo, tak jsem musela na Svinově čekat do půl třetí do rána, to vůbec není žádná sranda!!). Poslední, co si pamatuju, je můj odraz dívky-vagabonda v okenním skle klimatizovaného vozu a následný pomalý noční teleport na planetu Praha.

MAPA TRASY NA SEZNAMU

[autoring]

Nürburgring – Nordschleife. Severní smyčka legendárního Nürburgringu mě fascinuje už dlouhá léta. Nebudu vás však příliš nudit vyprávěním příběhů popisujících historii trati, které si nechám na jindy. Na začátku jen připomenu, že tento závodní okruh v kopcích okolo hradu Nürburg v současnosti měří 20,81 kilometru a skládá se z nespočtu zatáček.

Jako benzinový nadšenec jsem fanouškem Nürburgringu už pěkně dlouho, ale nikdy jsem neměl příležitost se na něm pořádně svézt. Když jsem před pár týdny dostal nabídku, zda bych se nechtěl na tento okruh poprvé vypravit, prostě nešlo říct ne. Moje první cesta na Nordschleife je navíc o to zajímavější, protože své „poprvé“ absolvuji za volantem dvou aut, se kterými budeme na trati nejspíše jediní.

Prvním z našich aut je sportovně laděný shooting brake Kia ProCeed GT, který pohání turbodmychadlem přeplňovaný čtyřválec 1.6 T-GDI o výkonu 204 koní se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou a pohonem předních kol. Druhým autem je fastback Kia Stinger GT s dvakrát přeplňovaným vidlicovým šestiválcem 3.3 T-GDI o 370 koních, osmistupňovým automatem a pohonem všech kol.

Je pátek krátce po šesté hodině večerní, když s fotografem Martinem v ProCeedu GT konečně sjíždíme z německého autobahnu a po široké okresce s dlouhými zatáčkami míříme k legendární závodní trati. Moji nervozitu z ježdění na neznámé trati, která je navíc proslulá jako nejnáročnější okruh světa, neuklidňuje ani počasí. Dost možná nakonec vytváří tu správnou atmosféru. Je zataženo, v kopcích okolo Nürburgringu je mlha a do toho všeho mrholí. Bude trať mokrá, nebo zůstane suchá?

Netrpělivě čekám, až uvidím první kousek trati, což je ale slabota oproti výhledu na dlouhou rovinku Döttinger Höhe. Kombinace dlouhého pásu asfaltu, šedé oblohy, mlhy a moje vzpomínky na mnoho pověstí o Nordschleife vytváří tajemnou atmosféru. Na parkovišti u vjezdu se setkáváme s Hugem a Pavlem, kteří se Stingerem GT přijeli dříve a už zvládli objet dvě kola. Velký těžký Stinger však musí chladnout, takže se snažíme využít poslední hodinu veřejného ježdění.

Vzhledem k tomu, že jsem jako jediný z naší party nikdy nebyl na Nordschleife, usedám vedle Huga na sedadlo spolujezdce, abych viděl na trať. Během jednoho kola se mi snaží sdělit co nejvíce informací, ale mému mozku trvá, aby zpracoval obrovské množství nejen sdělených informací, ale i vizuálních dojmů. Určitě nejsem první, koho šokovala rozdílnost reálné Nordschleife od té virtuální.

Ačkoliv například simulátor Assetto Corsa obsahuje detailní laserem skenovanou trať, rozdíly jsou markantní. Největším rozdílem je skutečná plasticita trati, kterou nelze pocítit ani v nejlepším simulátoru. V několika zatáčkách je nutné bojovat s gravitací a přetížením ve svislé ose. Trať není tak úzká, jako jsem očekával, ale blízká svodidla nedávají jediný prostor pro větší chybu. Kromě četných převýšení a velkého počtu slepých horizontů mě dostává i výška některých obrubníků, jejichž profil spíše připomíná zeď.

Dojíždíme kolo, zastavujeme na parkovišti a kromě ProCeedu opět bereme i Stinger. „Teď budeš řídit ty,“ říká Hugo. Hrozně se bojím, ale jak se později ukázalo, nejlepší škola je vhození do horké vody. Moje první kolo na Nordschleife je za volantem šestiválcového Stingeru GT a nejvhodnější je ho měřit kalendářem. Hugova znalost trati a coaching mi však pomáhá první kolo zvládnout bez většího problému, ačkoliv tedy bylo hrozně pomalé. Ještě dlouho nedokážu svým kolegům pořádně popsat první dojmy, protože to prostě nejde.

Jestliže bylo první seznámení s tratí vcelku v klidu a bez provozu, o druhém dni to nelze říci. V sobotu se Nürburgring otevřel veřejnosti až v půl šesté večer a během hodiny a půl ježdění stíhám dvě kola za volantem a jedno na sedadle spolujezdce. Vzhledem k nutnému dochlazování obou aut a popojíždění kolem si každá jízda celkově žádá okolo půl hodiny čistého času.

První řízené kolo sedím za volantem ProCeedu GT, za jehož volantem jsem seděl většinu cesty z Prahy na Nürburgring, a druhé ve Stingeru GT. ProCeed funguje překvapivě dobře a je vhodnější na pořádné seznámení se s reálnou tratí. Oproti Stingeru je o zhruba 500 kilogramů lehčí, což je znát hlavně v několika přítomných velkých klesáních a při brzdění. Velký Stinger je všude rychlejší, v zatáčkách má výhodu koncepce i podvozku, ale kvůli hmotnosti trpí na brzdách. I velké Brembo se dokáže rychle unavit. Coaching od Huga je intenzivnější a jedu rychleji než včera. Přece jen je tu ale něco, co mi nejprve nahání hrůzu.

Hezký podvečer vytáhl z domovů obrovské množství dalších nadšenců. Auta jsou všude. M3, 911 GT3 RS a další podobné vozy se do zrcátek dostávají velkou rychlostí. Nejděsivější je ale Huracán Performante, který se přes tři zatáčky přibližuje velmi, velmi rychle. Okamžitě ho mám plná zrcátka. Dávám pravý blinkr a nechávám ho předjet. Stačí mu pár vteřin, aby mi zase zmizel z dohledu. Na tohoto bývalého rekordmana okruhu ProCeed GT a šestiválcový Stinger GT prostě nemají.

Když ale konečně jezdíme s minimem provozu, je Zelené peklo neuvěřitelné. Obzvláště plný plyn ve Flugplatzu nebo téměř vlet do Fuchsröhre, kde je dole potřeba polevit, s lehkým plynem nechat auto proletět ďolíkem a pak zase stoupat nahoru s nohou na podlaze. Spolu s Karussellem a extrémní kompresí v ďolíku mezi úseky Pflanzgarten a Schwalbenschwanz jsou to nejúžasnější zážitky, které jsem v autě zažil za hodně dlouhou dobu. Neustále musíte přemýšlet, kde můžete brzdit nebo nemůžete, abyste si zbytečně nerozbili hubu, nebo zjišťovat, kde brzdit musíte, abyste si… nerozbili hubu. A do toho všeho sledovat zrcátka.

Ve třetím reálném kole už začínám mít nějakou jistotu a i s těžkou čtyřkolkou, se kterou jsem zatím příliš nenajel, si troufám zrychlovat vstříc mnoha slepým horizontům. Hugo zná trať dobře a vede mě vhodnou stopou. Jestli mě bavilo ježdění na virtuálním asfaltu Assetto Corsy, reálná zkušenost je neuvěřitelná a fascinující. Minuty za volantem jsou pocitově rychlé, za což hlavně může kombinace adrenalinu, vzrušení a strachu. I z malé řidičské chyby nemusí být cesta zpátky.

Jízda v provozu je nebezpečná, ale zábavná. Nejprve nás ohrožuje Range Rover Sport SVR místního Jaguar Race Taxi, který se k nám na výjezdu ze zatáčky sklouzl při značné nedotáčivosti a před nejslavnější zatáčkou trati nás dojíždí rychlejší smečka. „Kašli na ně, nepouštěj je a užij si Karussell!“ říká Hugo. A přesně takhle vznikla úvodní fotka tohoto článku, kde s mastodontem zdržuji značně rychlý „Ringtool“ v podobě jedničkového kupé od BMW a netrpělivou Corvette.

Oproti pátku mám ze sobotního ježdění mnohem lepší pocit. Konečně začínám mít alespoň základní znalost reálného okruhu, za volantem se konečně bavím a dokonce mám první zářez – kromě několika pomalejších aut jsem zvládl předjet normálně jedoucí Focus ST. Při návratu do hotelu však musím splnit jednu „petrolheadskou povinnost“. Mezi několika možnými cestami je i trasa přes Südschleife neboli pozůstatky dnes už téměř zapomenuté Jižní smyčky Nürburgringu, která byla v sedmdesátých letech opuštěna ve prospěch Severní smyčky.

Je neděle a okruh má otevřeno už od rána, takže vyrážíme brzy, než bude silný provoz. Kolem okruhu je pořádně rušno a parkoviště se začíná plnit zajímavými auty. Kromě mnoha 911, Lotusů, Mercedesů-AMG GT R a Jaguaru XE SV Project 8 „Race Taxi“ vidím přijíždět i nedávné rekordmany v podobně 991 GT2 RS a děsivě vyhlížejícího Lamborghini Aventador SVJ.

Pro oživení trati jedu první jízdu jako spolujezdec a pak okamžitě přesedám za volant Stingeru. Z předchozích jízd mám základní představu o trati a s dalším coachingem jedu zase rychleji. Stinger mě překvapuje velkou stabilitou, ale zároveň i děsí brzdami. Kapalina už je převařená, destičky zapečené a pedál brzdí až na konci dráhy chodu, ale stále brzdí. Jedu s určitou rezervou, takže mám více času učit se ideální stopu okruhu a snažím se lépe pracovat s přenosy hmotnosti auta v náročných úsecích.

Při Touristenfahrten je však potřeba neustále upravovat jízdní stopu kvůli okolnímu provozu a bez zaváhání hledat místa, kam lze bezpečně uhnout rychlejším autům. Obavy z matného přízraku v podobě Aventadoru SVJ se nekonají, ale ve druhém kole za volantem ProCeedu se opět setkávám s červeným Huracánem Performante.

Konečně se kromě trati samotné více soustředím i na chování jednotlivých aut. Zatímco Stinger GT je i přes větší náklony hodně stabilní, i ProCeed GT stále obutý na zimních pneumatikách funguje nečekaně dobře. I ve vyšších rychlostech zůstává stabilní a i přes drobnou nedotáčivost mu při stáčení do zatáček pomáhá setrvačnost zádi. Největším překvapením je však skutečnost, že bílý kombík na Nordschleife trpí méně než Stinger, který má sportovní jízdu více v DNA. Velký cesťák musíme po každé jízdě chladit, zatímco ProCeedu stačí malý oddech a může hned zase jet.

Obě auta tedy fungovala mnohem lépe, než jsme si původně mysleli. A Nordschleife je při prvním seznámení dechberoucí. Mých prvních pět kol mám za sebou. Dokonce jsem neskončil v kompilaci bouraček, protože jsem díky bohu nic nezničil. A těžko jsem si mohl na svoji premiéru přát lepší auta, než skvělý Stinger GT, který si právem zaslouží přezdívku „Korejský bavorák“, a ProCeed GT, který se může s hrdostí rovnat zavedeným rychlým „kombíkům“.

Doufám, že se na Nordschleife zase brzo vrátím a jsem si jistý, že ještě dlouho budu mít strach z provozu a respekt z okruhu. U „Bridge“ (první most) člověk zažívá obavy, ale když pak pod plným plynem vyjíždí ze zatáčky směrem na „Gantry“ (poslední reklamní brána) a na kopci vidí hrad, je to jako odměna za další kompletní kolo na Nordschleife. Vzrušení je maximální a zážitek je úchvatný.

[zimolez-zrzavy]

Jednomu Oldřichovi a těm druhým

V kavárně bylo nabito. V Coffee Heaven to tak prostě bývá. Kolem poledne, v centru města, v obřím nákupním megacentrum určitě. Sedím tady už půl hodinu dopředu před smluvenou schůzkou. Chlápka, na kterého čekám poznám zcela určitě. Na inzeráty prostě chodí jen určité kreatury. Mobil mám ztlumený jen na vibrace. Nechápu, proč, sakra, tady sedím. Pokolikáté už? Je to totální blbost, nechci se seznamovat s nějakým magorem. Proč se prostě nemohu tvářit bohorovně a přestat mu odpovídat už na druhý nebo třetí stupidní mail, proč jim všem, sakra, dávám telefon, aniž bych si byla jistá, že neměří 1,67 a nesmrdí levnou kolínskou víc než zatuchlinou špatně vysušeného prádla.

Co tady vlastně zase dělám? Ne, ne, ne, jen ať to není ten umaštěný plešoun. No nazdar, ten je teda,jak by řekly moje děti, hustej.

„Ano, nebo ne co?"

„Promiň, nerozumím"

„Já taky ne :-) Psalas, abych řekl jasně ANO, nebo NE... "

„Stejně mi zas neodpovíš, já se už ani nedivím, že pokecat si s Tebou je tak těžké. Po třech dnech se položená otázka stává zapomenutou otázkou."

„Ach jo, Evo.... "

„Ty jsi blíženec...vy jste vevnitř dva"

„Tak jinak. Já se na nic neptám, pokud se na něco ptáš Ty, tak se zeptej!"

„Na nic se neptáš, takže nic nechceš, je to tak? "

„Ale když se ptám já, tak stejně neodpovíš. Tak co mám teda dělat? Odpovím si sama......neptat se, nechat Tě na pokoji......protože Ty mi pravděpodobně stejně neodpovíš...."

„Nevšiml jsme si, ze by ses na něco ptala... "

„Já jsem se ráno ptala, zdali jsou ve Tvém okolí i jiní lide, kterým přivozuješ pocit hmyzu. Večer jsem se ptala, zdali komunikuješ, otázkou: “Jsi tu?” Ráno jsem se ptala stejnou otázkou. Takže si myslím, že otázky pokládám, ale asi je špatně formuluji"

„Můj počítač doma funguje, jako server, čili dost často žije, ale já u něj nejsem, proto asi neodpovídám. "

„...aha...ale tuto informaci od Tebe dostanu tak po dvou týdnech hloupého narážení na to, že neodpovídáš na otázky."

„Když na otázku “Jsi tu?” nedostaneš odpověď, tak předpokládám, že to jako informace stačí, ne? :-)"

„A proč si odpověděl někomu se seznamky? Tam je předpoklad, že ten, kdo je iniciátorem, chce komunikovat, ne?"

„Jistě, ovšem neříká to nic o formě, způsobu, ani intenzitě... "

„Ano..snažíš se, aby o Tvé formě, způsobu a ani intenzitě nebylo vědět a to intenzivně....a mám pro to teď už pouze jedno vysvětlení...ženské vysvětlení....si loven a to se Ti nelíbí..a nemáš zájem. Z logiky věci vyplývá nechat být, krok vedle, zkušenost, naštvání ...pořád čekám, že mě třeba budeš chtít přesvědčit o opaku, ale asi ne."

„Tak jinak. Nesliboval jsme Ti, ze budu na ICQ, mobilu, či mailu co hodinu, dokonce jsem Tě na to upozorňoval. Stejně tak jsem se Ti snažil vysvětlit, že pokoušet se to změnit je naprostý nesmysl - já to prostě měnit nechci. Mám dost starosti (čímž neříkám, že jich máš míň), které taktak zvládám, nebo spíš nezvládám a žádné další prostě nechci. To je fakt, který nezměníš. Nenabízím toho mnoho, jestli vůbec něco - víc Ti nedám, protože zbytek nechci omezit. Tak to proste je."

„Stojíš o mou pozornost?"

„Pozornost ano (jako každý chlap jsem ješitný), ale nechci, aby jsi to zaměňovala za ‘lovení‘, ‘uhánění‘, či podobné nesmysly..."

„Takže jsi ješitný, a pozornost Ti dělá dobře, ale to je všechno..... "

„Nevím, co máš na mysli pod pojmem 'to je všechno'. "

„No přesně to co si popsal...žádné lovení, uhánění a podobné nesmysly....buď a teď se neuraz, hledáš ženskou jen na občasný sex, nebo se potřebuješ ujišťovat, že o je Tebe zájem. Ale ve chvíli, kdy Ti řeknu, že se mi líbíš, tak se stáhneš do ulity a říkáš...žádné lovení, randění, žádné nesmysly..... takže vlastně si neřekl ANO, chci Tě poznat, ani NE, nechci Tě poznat, obtěžuješ mě, huso....říkáš jen: ‘Jsem ješitný, pozornost mě těší‘...je to tak?"

„Ne, na tom to není závislé. To je tím, ze teď toho mám toho vážně hodně. Musím teď na meeting, večer aikido.... Zatím pa..."

„Ne...jestli cokoli chceš, řekni si o tom sám, je to pro mě velmi těžké ničit si vlastní sebedůvěru tím, že Ti neustále podbízím. Jestli nic nechceš, prostě v mém případě mlč. Mám za sebou svůj vlastní očistec a hledám ....SOULMATE....blízkou duši....pohlazení, smích...třeba jen 10 minut denně....protože jsem dlouho sama....jenže Ty neříkáš ani ANO, ani NE....každý neseme jen tolik, kolik uneseme....ale Ty asi máš své břemeno jako životní cíl....a evidentně si to užíváš."

„Neužívám, já to prostě neřeším.... "

„Á. Patrně Tvůj modus vivendi. Vidíš sám, ze oba jdeme různými cestami. Mrzí mě to, jsme ne jiných kontinentech, nepotřebuji anonymní pokec na internetu...a to ještě jen občas, potřebuji chlapa, který mě občas pohladí, vzpomene, že jsem...nic víc...a nic míň...nechci hodinový report, kde jsi a kam jdeš...z toho už jsem vyrostla...chci normální obyčejný zájem. Dobrou noc, lásko...dobré ráno....to jsou 2 minuty času v tramvaji....metru, potřebuji pochválit, že dnes dobře vypadám...nedělám si iluze, že ve svém veku najdu chlapa, který se kolem mě bude vinout jako liána, respektuji, ze lidé mají rodinu, syny, dcery, babičky a dokonce i bývalé partnery, minulost ..... chci jen cítit...blízkost někoho, komu bych scházela. To je všechno, co v životě hledám........jako by jste byli dva. Je pro Tebe, napsat 'Dobrou noc', dynamický zádrhel?"

„Napsat na dobrou noc pro mne není dynamický zádrhel, ale něco, co mi není příjemné, když mam plnou hlavu toho, jak udělat zálohu pro Arénu a dalších pět věcí, které si musím do rána nějak sesumírovat - je to odvedení pozornosti a koncentrace úplně jinam, odkud se těžko vrací. Čili sumasumárum, to je pro mne nepříjemné a proto to v takové situaci nedělám. Napsat ICQ, když u toho sedím, zabere mi to pět vteřin, a na pozadí mám pořád práci, mě nerozptýlí - proto to dělám..... etc..."

„Jsi extrémní případ mužské multifunkční nepoužitelnosti....Nebo jsem já úplně vadná ženská. Hele, mohu stále zůstat romanticky do Tebe zamilovaná? Dospěji s Tebou alespoň teoreticky v následujících týdnech z bodu cybersexu do bodu romantického rande...? "

„Já Ti přece nemůžu říkat, co máš, či nemáš dělat. Možné to je, já tomu bránit nebudu..."

„Sundej na chvílí pána Boha z ramen.... Já taky nejsem antikrist s bílým peřím na křídlech..."

Od Oldřicha: Mám nespavou, měsíc se blíží k úplňku....a ve mě se to vaří. Známe se cca dva týdny, je tady jedna velká vášeň, splynutí dvou dost divokých těl. To mluvím, miláčku, o sexu. Pak by tu mohla být i empatie, vcítění se do pocitů toho druhého, a tady mám strach, mám proti sobě zbraň, jiskřivou břitkou ženu. Která umí volit slova. A má IQ. Možná .... dejme si spolu šachy, kanastu, uvidíme. Hele, dobrý nápad, chci s Tebou soutěžit, tak nějak hravě. Oblíbil jsem si tě, jsi ženská... člověk si s tebou užije, ale asi by to mohlo být i jiné. Asi se lze dobrat citů přes postel, to je to, čeho jsi se bála a přesto chtěla dosáhnout? Je to tohle? Pak jseš ale hrozně blízko. O.

Ahoj Kotě, víš, jak jsem řekla, že máš zvláštní jemnou kůži. Myslím na to stále. Na tu zvláštní vlastnost Tvé kůže, které se tak ráda dotýkám. Není jako stařecký pergamen, kterým jsou potaženy kosti starců, jakoby o velikost větší, nežli schránka, kterou obalují. Tvoje kůže je Tvou metaforou. Došlo mi to dnes, když jsem pozdě odpoledne jela svou ‘ruskou ruletu‘ na přecpané kutnohorské výpadovce. Vzpomněla jsem si, jaký je to pocit, když se Tě dotýkám. Jako bych sahala na jemnou pavučinu z ještě jemnějších oživlých ocelových vláken.To předivo zvláštní živě-neživé kůže se pod mýma rukama témě neznatelně pohybuje proti pohybu toho, co je pod ním. Jakoby Tvé tělo, kosti a šlachy tvořili samostatný celek, ke kterému to zvláštní předivo pavučiny kůže prorostlé hmatovými receptory, nepatřilo. Jako dítě jsem jezdívala lokálkou do Tater a na jednom z úseků tratě se koleje zarývali do strmé skalnaté břidlicové stěny a na druhé se železniční násyp nebezpečně tyčil nad řekou. Ta tuhá mastná lesklá břidlice se loupala a při dešti padala do vody a na koleje. Na té stěně byla ochranná síť. Síť téměř neznatelná, ve dne skoro neviditelná. Znatelná jen za tmy, když tu skalnou stěnu osvěcovali světla projíždějící lokálky. Z vesnice, kde jsme přes prázdniny bydleli, jsme občas přebrodili řeku a vlezli na násyp, aby jsme si mohli na tu sluncem rozpálenou břidlici sáhnout. Síť držela pevně tvar té strmé stěny, ale břidlice pod ní byla živá a náhodným pohybem a přesunem oddělených částí formovala tvar sítě. Tvoje kůže a Tvoje duše jsou jako ta břidlice. Na horkém, explozivním ale prazvláštně ztvrdlém jádru je jemná krusta, živoucí předivo zaschlé od předchozího výbuchu. Slepenec prachu, pylu, nečistot a sopečného popela emocí, ale i kalkulací, chladného propočtu a pak neřízeného toku horké nezkrocené a nezkrotitelné lávy živočišného chtíče. Je to zmatené, já vím. Nechci to učesat, protože nakonec bych vyškrtala všechno. Přemýšlela jsem o Tobě celé odpoledne. Přehrávala jsem si celý ten náš poslední večer. Omlouvám se, že jsem byla zvláštně neklidná. Já jsem si prostě nemohla sáhnout na Tvou duši. Buď jsem byla ve své duši zavřená já, nebo si se uzavřel Ty? Nebo jen nepůsobilo kouzlo překvapení a neplánovaného setkání. Jestli Tě to obtěžuje, tak to zahoď. Dnes mě blažilo vědomí a ten nádhernej pocit, ta hmatová vzpomínka, když se dotýkám Tvé studené jemné kůže s příslibem horké, sluncem a vášní pulzující břidlice Tvé duše.

Chybíš mi. Nejvíc ten pocit, když usínáš a já cítím Tvůj dech a cítím tu Tvou nádhernou kůži pár centimetrů od mého těla. Beznadějně mi to zlomilo srdce. Já Tě tak nenávidím! ........

Coffee Heaven je stále přeplněné. Dívám se ke vchodu nepřítomně přes ramena páru sedícího u vedlejšího stolku. Mám zásek. Jen prostě tupě civím. Dívám se skrze blízké předměty jako přes sklo. Nedívám se vlastně nikam. Támhle jde. Utrápený čtyřicátník, ani ne metr pětašedesát, špatně padnoucí oblek, boty s tlustou gumovou podrážkou, pod sakem pletená vesta, v ruce jednu růži v papíru. Podle mailu prý Martin. Prohlíží si jednotlivé stolky, po chvíli se usměje a zamíří ke mně. Mám stále na obličeji ten „zásek". Kristepane, tenhleten ne! Ještě stále v poloschizofrenním rozdvojení svého vnímaní popadám kabelku a protlačím se kolem něj s nepřítomným indiferentním úsměvem. Pro jistotu mávám někomu imaginárnímu před kavárnou. Mobil v dlani mi vibruje. Na displeji je........ Martin..... Pryč, rychle pryč a ven. Ježíší, to snad už nikdy žádnej další.....

Já se tak strašlivě nenávidím!...že na Tebe Ty parchante, Oldřichu, nejde zapomenout.......

[paskvilnet]

Firestarter 8.4.2000, Praha, Veletržní palác

Firestarter se líbil. S odstupem času si asi nebudete pamatovat utajování místa akce do poslední chvíle (jako že fórek) ani počty najatých tanečnic a tanečníků, pohybujících se na chůdách, spouštějících se ze stropu anebo okupujících pódium. Nebudete asi přemýšlet, jaké to může být stát se součástí freak show v proskleném výběhu, navléci na sebe fluorescenční skafandr a tvářit se. Ale velmi pravděpodobně si vzpomenete, že hudba byla skvělá. Nakonec starali se o ni lidé, kteří jsou na rodném Albionu považováni (a právem) za nic menšího než samotnou budoucnost houseové hudby. Čili Basement Jaxx, Groove Armada a starý dobrý Ben Watt z Everything But The Girl. Abychom vás dlouho nenapínali, Groove Armada nebyla k mluvení a Basement Jaxx zase k točení - vždyť je to jenom DJ set, na tom přece není nic k vidění, no ne ? - a tak si pospěšme do červeného salónku hotelu Esplanade, ať z Felixe se Simonem taky něco máte. Cestováním a nekonečnými rozhovory zmožené hvězdy vylepšující umnou perokresbou fotografii Macy Gray se sice pravidelně netají, že takzvaná undergroundová houseová scéna působí dost povrchně a její pravidla jsou značně omezující, teď jsou ale ještě nekompromisnější.

Felix Buxton (Basement Jaxx): Myslím, že hudba je v současnosti zase v období, kdy se vyvíjí. Taneční hudba se trochu vyčerpala, byl tady jungle, big beat, speed garage, všechny tyhle nový věci proběhly a všechno teď zase zní trochu stejně. Myslím, že teď je doba, kdy lidé experimentují, two step garage je určitě vykročení novým směrem. Jsme pořád v období, kdy čekáme na něco nového. V Británii teď letí hlavně klukovský kapely (boy bands) anebo Britney Spears, prostě otřesný komerční pop. A spousta r_n_b, který znělo svěže a rozjetě, už je teď úplně to samý, TLC spolupracují se Spice Girls a už je to úplně stejný popík. Myslím, že je doba pro nový punk.

Pochopitelná slova od dvojice, která nasamplovala The Jam do svého hitu Red Alert a vzkazuje vám, že pokud neulítáváte na tranceové módě, pak jste o trochu inteligentnější než parta kolem Gatecrasheru. A protože Veletržní palác zahříval milou éterickou hudbou o zhruba 120 bpm a s názvuky modrookého soulu Ben Watt, který pamatuje post punkovou éru docela živě, nabízela se otázka po srovnání obou scén.

Ben Watt (Everything But The Girl): Taneční scéna je určitě v mnohém podobná někdejšímu punku. A je zajímavé, že současnost trochu připomíná konec osmdesátých let, kdy po opravdu tvůrčím invenčním období začalo být všechno zase komerční a rádia jsou mnohem konzervativnější. Je zvláštní, že hudba byla před dvěma třemi roky mnohem zajímavější. Teď už všechno zase začíná být utažený, rádia hrají ten nejkomerčnější pop a teen kapely. Myslím, že taneční hudba dosáhla určité úrovně, kdy potřebuje najít nové impulsy, které by ji dostaly dál.

A máte to. Téma k přemýšlení kdybyste náhodou nemohli spát? Určitě ne teď, protože Groove Armada už pozoruje slečny vrtící zadečky a bere to pěkně zostra. Tempo se patřičně zvyšuje a konečně začíná ne zcela zaplněný sál vřít. Ovšem činili se i zástupci české scény. Ať už spolehlivý tech-houseový Javas s hvězdou české world music Ivou Bittovou exorcizující chill-out, Da Babas anebo Bidlo, představující při své krátké zastávce v Praze nový projekt s Chrisem Sadlerem a Štěpánem Tůmou. A jak se party líbila ?

Pokud si Basement Jaxx pojmenovali vlastní hudbu na obranu proti novinářskému škatulkování sami jako punk garage, projevilo se zmiňované adjektivum od počátku jejich vystoupení dalším nárůstem energie a smyslu pro humor. Vkrádá se ale otázka proč přes hvězdný line-up, olbřími produkci a spoustu rozjetých lidiček vyzněla celá party tak studeně. Jistě, jednalo se přece o prezentaci a bylo citlivé, že s kýženými výrobky nikdo příliš neprudil, ale... Zkuste si odpovědět sami.

[tabor-usa]

Comeback

Dnes mě čeká velký comeback. Pro dnešek mám na starosti "Cast iron chef," což je název pro kurz vaření pro Webelos. Navíc si na poslední chvíli pár děti změnilo hodiny, takže nakonec i sporty budu mít. Zapsané mám čtyři děti, ale prý se přidají i rodiče 🙂

První hodinu mám volnou, takže si po snídani nachystám brambory a jdu se podívat na "Build it" za Grace a Amelií. Jeden z rodičů, starší a moc příjemný pán, za mnou přichází a ptá se mě na nějaké věci ohledně ČR a skautingu u nás. Následně beru zbytek potřebných surovin a přesouvám se k vaření.

Poprvé mám vaření na starosti sám. Na tuto hodinu je přihlášených dvanáct dětí, ale chvilku po desáté jich je na místě jen šest. Začínám tedy s vysvětlováním, rozhodl jsem se, že sám vařit nebudu, stejně jako to dělá i Kylie. Hodiny pro Webelos jsou o pět minut kratší, což se může zdát jako nepodstatné. Hlavní rozdíl je ale v tom, že zatímco Cub scouts se vždy přesunovali v rámci oblastí, takže po vaření šli na lukostřelbu a na vaření přicházeli ze vzduchovek, což je hned vedle, Webelos si hodiny volí sami, takže se může stát, že někdo má po vaření třeba plavání, což je úplně na druhé straně tábora, navíc se ještě musí převléct. Další věc je ta, že hned další hodinu mám Mapy u jídelny, kam se taky musím stihnout přesunout. Tím, že jednotlivé kroky nepředvádím, tedy aspoň trochu šetřím čas.

Když pomalu končím s instruktáží, přichází druhá půlka dětí. Asi to byl právě případ, kdy měly nějakou hodinu úplně jinde. Nechávám je chvilku čekat, než dokončím svou řeč. Pak prvních šest dětí začíná škrábat brambory, já se dávám znovu do vysvětlování. Pak už jen stojím a čekám, až budou všichni hotoví, do toho občas poradím s detaily, například kolik Jiffy mixu přidat. A hlavně má oblíbená část, povídání si s rodiči. Jeden z nich se mě ptá, jak se bramboráky jmenují u nás. Tady jsou to totiž "potato pancakes." Říkám mu, že "bramborák." Pak se mě ptá, jak se to píše, a zapisuje si to do sešitku. Když mají bramborák hotový, přichází za mnou, a říká něco o "bramboráku" 😊 A ptá se mě, jestli se trefil s výslovností. Musím ho pochválit, protože jsem mu opravdu rozuměl dobře 🙂

Je 10:45, hodina oficiálně končí. Některé děti ale pořád mají bramborák na pánvi, jiní umývají nádobí. Je mi jasné, že další hodinu budu stíhat tak tak. Když mají všichni hotové bramboráky a už jen stojí v řadě na nádobí, jdu za Braydenem, který má svoje hodiny hned vedle. Ptám se ho, jestli může jen dohlédnout na to, že je všechno v pohodě. Já už totiž opravdu musím jít, začínám za 5 minut. Brayden samozřejmě souhlasí, tak vysvětlím rodičům, že musím na další hodinu, že je Brayden ohlídá, a děkuju jim. Beru zbylá vajíčka, spěchám je vrátit do kuchyně, a mířím před jídelnu, kde mám svou hodinu. Když přicházím, je 10:58.

Na hodině Map a kompasů mám šest dětí. I když minule jsem z prvního dne Map moc nadšený nebyl, tentokrát mám z hodiny úplně jiný pocit. Určitě je to tím, že mám tuto hodinu už potřetí, takže pomalu piluju co říct, co vynechat, a jak na sebe věci navázat. Dnes tomu hodně pomáhají i děti, protože cvičení s kompasy zvládají výborně. Dokonce až tak, že když máme hotovo vše, co jsem měl v plánu, zbývá do konce ještě 10 minut. Chválím je a říkám jim, že jsou první skupina, se kterou se posuneme trochu dál. S kompasy a mapami se dá dělat spousta věcí, takže není problém vybrat jednu z nich a naučit je něco dalšího.

Když končíme, potkávám Peggy, která říká, že v poledne máme meeting. Ještě předtím jdu ale zpátky do pavilonu, kde je vaření, a uklízím, co je potřeba. Tedy spíš pomáhám uklízet, protože se do toho po konci své hodiny už dal Brayden.

Pak jdeme do jídelny, kde máme meeting. Ron nám oznamuje, že ráno skončil Michael. Jak jsem psal včera, v kuchyni to nebylo ideální, a v jistých směrech byly s Michaelem problémy. Byla to spousta malých věcí, které dohromady vedly k tomu, že ho Ron musel vyhodit. Pak nám ještě představuje Leslie, což je ta holka, i které jsem psal včera. Je tu asi na týden, jako výpomoc v kuchyni.

První odpolední program je pro mě zase vaření. U kuchyně, kam si jdu pro věci, potkávám Peggy, která mi říká, že program po mně nakonec mít nebude, má ho na starosti Stefanie. Cestou do mého kuchařského království začíná pršet. Asi v půlce programu se rozprší opravdu hodně, k tomu pořádně fouká. Stojím uprostřed pavilonu a stejně cítím, jak lehce prší až na mě.

Dalším programem jsou Mapy a kompasy. Ten nejhorší déšť už přešel, ale přesto prší dost. Místo toho, abychom s kompasy chodili po louce, tedy zůstáváme pod střechou a směry podle azimutu jen ukazujeme. To zabírá míň času, takže se opět dostáváme i k dalším věcem, které běžně v programu nemám.

A následuje to, na co jsem od začátku deště zvědavý, hodina sportů. Na začátek dětem a tatínkům říkám, jak obvykle hodiny probíhají. Pak navrhuju, že si povídání za obě hodiny odbudeme dnes, a zítra můžeme rovnou začít hrát. I tak za nějakých 15 minut máme hotovo. Říkám, že netuším, co budeme dělat dál. Trochu s nadsázkou říkám, že pokud chtějí, klidně si s nimi fotbal zahraju i v dešti. Naštěstí nechce nikdo 🙂 Začínáme se bavit o sportu. O americkém fotbale, o tom, jaké sporty dělají děti. Potom nadhazuju téma hokeje. Asi všichni tu někdy byli na zápase Red Wings. Vyprávím o tom, jak byl nějakých 11 let zpátky Stanley Cup v Prostějově. Zmiňuju nejznámější české hráče, každý tu zná Haška a Jágra. Ptám se, jestli znají Plekance, a protože znají, přidávám story o tom, že v minulé sezoně hrál u nás, a se stejným klubem tu byl i Jágr. 45 minut nakonec docela utíká, takže na to, jaké možnosti byly, to docela ušlo.

Po večeři řešíme, jak to bude s open time. Stále prší, takže se o půl osmé pustí nějaký film. Od půl sedmé ale budou normálně otevřené střelnice, kola, a trochu překvapivě i voda. Já tedy zase můžu jít dolů pomáhat k lodím. Dnes nijak zvlášť těžkou šichtu nečekám.

Když přicházím k vodě, Becca říká, že slyšela hrom, takže musíme ještě nějakých 27 minut počkat. Mezitím přichází pár lidí, což mě trochu překvapuje, protože pořád prší. I tak jsem rozhodnutý, že si půjdu zaplavat. Hned, jak to jde, tak jdeme s Grace do vody. Zase takový nával tady totiž není a těch pár lidí uhlídá Becca sama, a u lodí stojí Katie, která je taky v podstatě bez práce.

Po nějaké době mě to ve vodě přestává bavit, tak si beru kajak a jdu se projet po jezeře. Někdy v té době přestává pršet. S kajakem se zastavím u jediných dvou lidí, kteří jsou zrovna na lodích, což je jeden skaut a jeho otec. Následuje klasický rozhovor o tom, jak dlouho tady jsem, co dělám v ČR a podobně 🙂 Pak měním kajak za šlapadlo a beru Katie na vyjížďku 😊 Občas se vracíme ke břehu, abychom pomohli někomu nastoupit nebo vystoupit z lodě, ale jinak se projíždíme až do konce open time.

Pak se vracím zpátky do svého pokoje a jdu se umýt. A protože jsem dnešní článek rozepsal už v průběhu dne, mám hotovo už ve 21:10 a nemusím tak psát do jedenácti, jako obvykle 😁

[miroslav-hashlerka]

Kratší popisky hlavního a nejpopulárnějšího tria nádražních hlasatelů: Václav, Alexandr a Danuše.

[lafulabloguje]

Když se plní sny...

Není nic krásnějšího, než když se vám splní sen. Ten můj největší, o kterém jsem snila přibližně od svých 12 let (a možná ještě o kousek dřív), měl od začátku naprosto jasné obrysy: povídat se do New Yorku. Do města, které nikdy nespí, do města, kde nic není nemožné, do města, kde žijí Přátelé... do města, kde se sny stávají skutečností. A pak, na konci června 2018, se tenhle SEN opravdu vyplnil. 

Jak jsme se měli? Tady máte náš cestovní deníček plný dojmů a zážitků, které nebraly konce... Jen upozorňuju, je to dlouhé čtení :-) 

7 měsíců ke štěstí

Jak to všechno začalo? O Vánocích jsme si z pobřeží ostrova Sao Miguel na Azorech ukazovali směrem do oceánu, kde asi přibližně leží Amerika.  O 7 měsíců později jsme Azory ve vzduchu míjeli. Musím přiznat, že zážitkem byl už let z Frankfurtu. Po prvním pohovoru jsme nastoupili do obřího Airbusu A380, největšího dopravního letounu současnosti. A teda, pánové, to je paráda. Pohodlí, prostor, super jídlo, filmy, seriály, hry… polštáře, deky i zubní kartáčky... prostě všechno, co se na dlouhé cestě může hodit. Sem tam jsme si zdřímli a po 8 a půl hodinách se pod námi vylouplo to vytoužené velké jablko.

Po úspěšném pohovoru na letišti jsme sedli na Air Train směr hotel LIC v Queensu. Pokoj moc pěkný a docela prostorný, výhled na Queensborough Bridge a úžasná střešní terasa s výhledem na panorama Manhattanu. I dopravní dostupnost skvělá - na metro asi tak dvě minuty, přímá linka E na Midtown a další linky spojující Brooklyn i Manhattan. Takže hned na začátek velký palec nahoru. 

Naše první kroky vedly na slavnou High Line v Chelsea. 

Hned po výlezu z metra jsme ohromeni a na mě doléhá dojetí. Jsme tu, sakra! Fakt! Stojíme uprostřed Manhattanu, hlavy zakloněné směrem do nebe a šťastné úsměvy na tvářích. První budova, která se před námi tyčí, je Google. :-) Osvěžující ledovou kávu ze Starbucks do ruky a už si to ťapeme rozpálenýma ulicema přímo k High Line. A tam se začínáme do New Yorku opravdu zamilovávat. High Line je oáza zeleně uprostřed mrakodrapové pouště. Nevíme, kam koukat a co fotit dřív a z toho, jak se díváme někam do nekonečna, do nebe, nás za chvíli bude pěkně bolet za krkem. Ale co už: kde jinde, když ne tady!

Vidíme v dálce Empire, Chrysler, obdivujeme cihlová veledíla, fotíme si klasické newyorské ulice plné žlutých taxíků, vychutnáváme si různé vůně, potkáváme plno lidí a je nám prostě fajn. Konečně máme vysněnou dovolenou! Takže prvních skoro 11 km v nohách je dostatečných, dáme si večerní pivo na terase s výhledem na svítící špičku Empire State Building a s nadšenýma myšlenkama na nadcházející dny se můžeme (ve 21:37 místního času) odebrat rovnou do postele. Jsme na nohách už víc než 24 hodin, ze kterých jsme si užili každou minutu. Protože takhle to vypadá, když se nám splnil sen. 

When you fall in love...

Další dny nemůžeme dospat a vstáváme - na to, že máme dovolenou - relativně brzy. 

Snídaně pořádně po americku - bacon and eggs, orange juice a coffee a vyrážíme na metro, tentokrát směr Times Square.

Ty kráso! První slova hned po výlezu z metra. Mrakodrapy, mraky lidí, obří reklamy a pořádný šrumec. Prostě Welcome to the Times Square!

Zase nevíme, kam koukat a co fotit dřív, takže se tak trošku motáme od jednoho foto pointu k druhému a nakonec po chvilce vlezeme do Disney Store. Místo, kam se nesmí brát děti (nebo já), protože vás to zruinuje :-) Poprvé si tu pořádně všímáme toho, jak jsou lidi milí. Usmějou se a ještě se zeptají, jak se máte. Jasně, že je to nezajímá, ale je to stokrát příjemnější, než když se na vás v obchodě otráveně dívá prodavačka, protože ji svou přítomností děsně mučíte. Obecně se tu lidi chovají úplně jinak než u nás. Nikoho nezajímáte, můžete si během chůze skákat a zpívat, pouštět si hudbu v metru nahlas nebo telefonovat tak, že to slyší půl města. Na druhou stranu, když do vás na ulici někdo strčí, hned se vám omluví a zeptá se, jestli jste ok. Každý si tu dělá co chce, protože prostě může. Za to ale toleruje i ostatní. A tohle u nás bohužel není :-(.

Z Times Square se tak nějak vymotáme, až dorazíme k Radio City Hall a pak k Rockeffelerovu Centru. A zakotvíme tam na poločas a prodloužení zápasu Rusko x Španělsko (protože MS ve fotbale, že jo). Ano, světe div se, Američani se dívají na klasický fotbal. Na místě, kde bývá tradiční ledové kluziště a vánoční strom, tak i my sledujeme dvě velké obrazovky, které přenášejí jeden z osmifinálových zápasů mistrovství. A je to celkem sranda. Plno Španělů, ale i dalších turistů, sedí na rozpálené ulici a fandí. Sluníčko pálí o stošest, telefon ukazuje přes 36 stupňů. Tak vida, nemusíme k moři, abychom se opálili :-)

Odpolední a podvečerní část dne patří Central Parku. Je to nádhera. Přesně jako ve filmech. Jen místo slavných herců potkáváme rodiny s dětmi, mladé, staré, bělochy, černochy… prostě všechny, kteří jsou v New Yorku, stejně jako my. Procházejí se, piknikují, hrají softball nebo jakýkoliv jiný raketbal, jezdí na kolech, na loďkách nebo se jen tak válejí na trávě. Nedělní pohoda se vším všudy. I my se na chvíli vyvalíme do trávy, jíme hotdog a kocháme se výhledem na Upper West a East Side.

Krátká procházka po Páte, Madison a Park Ave. končí náš den. Začíná na nás doléhat únava, tak si jdem dát pivo na střechu a pomalu spát. Zítra je další den a my se ho už teď nemůžeme dočkat.

První newyorské pondělí po snídani vyrážíme na dlouhou cestu metrem na Coney Island. Okrajová část Brooklynu leží v zálivu Lower Bay a je “rodištěm” pravých amerických hot dogů.

Hodinová cesta se nám prodlužuje kvůli nečekaným komplikacím na trati, kdy metro / nebo spíš vlak nemůže jet. Když se konečně dostaneme do cílové zastávky, praští nás nejen vlna vedra, která venku zase panuje, ale taky pocit, že jsme se dostali do nějakého podivně bizarního místa.

Pláž, moře (oceán), dlouhá cesta vedoucí jakoby odnikud nikam, lemovaná šíleným zábavním parkem, kterému dominuje slavné Wonder Wheel.

Na nacpané pláži si i my najdeme místo a aspoň na chvíli si užíváme písku, slaného moře a pohledu na podivuhodná stvoření, která jsou kolem nás. Míšo si za tu chvilku na pláži dokáže spálit jak nos, tak nárty i chodidla. :-)

Ochutnávka legendárního hot dogu také proběhla. Nathan’s Famous se pyšní slávou nejen v NYC, ale po celé Americe. Dva klasické hotdogy, k tomu sýrové hranolky a obří citronová limonáda, prosím! A je to dobré. Ale asi ne zas tak, abychom kvůli tomu museli podruhé na Coney Island :-)

Mimochodem na Den nezávislosti se tu chystá soutěž v pojídání hot dogů. To nechceš vidět :-)

I cesta zpátky se nám bohužel protahuje. V metru mají problémy s elektrickým proudem, takže skoro půl hodiny čekáme v tunelu a pak se musí jet pomalu. Tohle nás neba, ale co se dá dělat. Celí upocení se těšíme do hotelu na sprchu a pak zase hurá ven. Chceme se dostat na výletní loď, kterou máme zaplacenou v rámci City Passu a podaří se nám to!

Circle Line Cruises a jejich podvečerní plavba kolem Manhattanu a sochy Svobody si nás naprosto získávají. I upovídaný průvodce David (z Pennsylvanie), který ví o New Yorku asi všechno. Aby ne, když dělá celých 24 let jízdy lodí třikrát denně! Ano, to je šílenství.

Ale plavba je dokonalá. Skvělé světlo pomalu zapadajícího sluníčka, panorama Manhattanu z obou stran, výhledy na Jersey City i očekávánou Statue of Liberty.

Díky Davidovi víme, že se například Empire zpočátku přezdívalo Empty State Building. Hned po otevření, v době světové krize ve 30. letech totiž nikdo neměl na to, aby v ní bydlel nebo si pronajímal kanceláře. A tak trošku to trvá dodnes. Hlavní příjmy plynou z návštěv turistů (i my v následujících dnech “přispějeme”).

Po návratu do přístavu panuje tma a my kráčíme směrem nikdy nespící Times Square. Jestli je tahle ulice přeplněná ve dne, v noci je skoro neprůchozí. Narazíte tu na fotící se turisty, oživlé sochy, zpívající cowboye i podivné bezdomovce, kteří vykřikují pravdu o Bohu. Je to dost vyčerpávající, proto lezeme do vroucí podzemky a jedeme směr Queens. V lednici na nás čeká pivo a Snapple (moje nejzamilovanější pití) a prohlížení milionu fotek z výletu lodí. Co víc? :-)

Čím déle jsme tu, tím víc New York milujeme. A další den nám to zase potvrdil.

Po snídani se vydáváme do Rockefellerova Centra, respektive na jeho střechu a vyhlídku Top of The Rock. Neskutečná paráda. Město je po třech dnech plných sluníčka pod mrakem, takže to má zase jinou atmosféru. Výhledy jsou neskutečné. Tu Empire, tu špička Chrysleru, támhle Bank of America, Trump Tower, a další a další… nevíme, co fotit dřív. Sebe radši moc nefotíme, protože jsme upocení, až běda, ale vůbec to nevadí. Jsme tu a vidíme všechnu tu nádheru.

Po sestupu dolů (sjezdu výtahem z 67. patra) zkoumáme 5th Avenue a její krásy  (ano, včetně obchodů), ztratíme se při tom, jak máme pořád hlavu zakloněnou a kocháme se parádními pohledy na mrakodrapy, které nám pořád přijdou naprosto neskutečné.

Najdeme Seagram Bulding od Miese van der Rohe, Bank of America Tower i hotel Waldorf Astoria. Ten je bohužel v rekonstrukci, jinak bychom tam bydleli, že jo.

Grand Central je trošku zklamáním hlavně pro to, že je tam relativně málo světla. A ve filmech působí naprosto velkolepě, což ve skutečnosti zas tak moc není. Ale Apple Store, který zabírá celé patro nádraží a vypadá jako čekárna, famózní je :-).

Když je člověk v New Yorku unavený, nemusí hledat dlouho, aby narazil na oázu klidu. My jsme našli Bryant Park, který je hned u New York Public Library. Joo, tady by se studovalo úplně samo.

Po dalším bloudění po okolí se dostáváme do Trump Tower, kde si užijeme vítězný penaltový kop utkání Anglie vs. Kolumbie a musíme uznat, že v něčem se Donald vyznamenal. Mrakodrapy postavit uměl (nebo spíš si na ně uměl vydělat peníze). Okolí Trump Tower na 5th Avenue je lemované luxusními obchody jako Chanel, Luis Vuitton, Valentino. Asi fakt dobrá čtvrť. Je tam i slavný butik Tiffany, kam se také podíváme, ale nic nekupujeme. Aktuální kolekce nás moc neoslovila, tak se radši ani neptáme na ceny :-)

Další zastávkou je opět Apple Store, tentokrát na 5th Avenue, odkud už s prázdnou neodcházíme :-)

Vydáváme se ještě ke slavné Carnegie Hall a k Hearst Tower, což je mimochodem další super zajímavá stavba. Historický základ, na kterém je mrakodrapová nadstavba. Palec nahoru. Ne. Oba palce nahoru!

Probouzíme se do Dne nezávislosti a město i lidi se barví do trikolóry. Od rána potkáváme v metru a na ulicích lidi s vlajkami, v pestrobarevných kloboučcích i tričkách s pruhy a hvězdami. Patrioti jsou tu snad všichni. Od prodejců kebabu, přes hispánské pokojské, čínské kuchaře, až po typického businessmana z Wall Street.

Cestou za naším prvním dnešním cílem poznáme, jak snadno se dá v metru jet úplně jinam, než jste plánovali. Nasedneme na linku metra, která sice jede naším směrem, ale ejhle. Je to express, takže všude nestaví a my se tak rázem vezeme - místo na West Side - až někam do Harlemu. No nevadí, stane se.

Dopoledne nás pohltí American Museum of Natural History. Obří budova plná zajímavých expozic ze světa přírody i vesmíru. Kromě nádherných exponátů zvířat je všude kolem i milion pigmejců (malých uječených dětí), kteří se neustále pletou pod nohama a jsou všude slyšet.

V obchodu se suvenýry se na nás doslova přilepí lenochod s rejnokem, takže si je musíme odvézt domů. Snad se nebudou muset proclít :-).

Odpoledne nás čeká zážitek. Jdeme do divadla. Na balet. Ne, na Balet s velkým B. American Ballet Theatre od května do července vystupuje na scéně Metropolitan Opera House a my si dneska užijeme Whipped Cream.

Lincoln Centre je složené ze tří budov, které patří NY City Ballet (ten už má bohužel divadelní prázdniny), MET Opera a MET Philharmonic. Uvnitř je to spíš moderní divadlo s efektními lustry, které se těsně před začátkem představení vysouvají vzhůru ke stropu. Místa máme parádní, přímo uprostřed, takže vidíme celé jeviště. A představení?

Super. Taková oddychovka, vtipná, nenáročná a fakt hodně přeslazená. Růžových kostýmu je na jevišti nepočítaně :-) Poznámka pro milovníky baletu - tančí i Gillian Murphy, jedna z TOP primabalerín posledních let. Neskutečná podívaná. V jejích letech klobouk dolů.

Po krátké procházce od Lincoln Centra se přesouváme do naší “domovské” čtvrti Queens, kde poprvé usedáme do boxu v typickém americkém bistru a dáváme si burger. Yummy!

Po návratu do hotelu pouštíme breaking news. Celý Liberty Island evakuovali (a asi 4000 turistům zkazili výlet), protože se na Sochu Svobody vydrápala nějaká aktivistka a protestovala. Proti Trumpovi, proti Americe, proti všemu. Nikdo vlastně neví, co chce, ale nechce slézt dolů. Je kolem ní roj policistů, kteří vyčkávají na tu správnou chvíli, aby jim neskočila dolů a nezabila se a zároveň se nezabili ani oni sami. To, co známe z filmů a seriálů se děje i ve skutečnosti! Plno vrtulníků z místa činu, my se na to díváme a děje se to vlastně jen kousek od nás! Celá akce má - asi relativně - dobrý konec. Slečnu (paní) stateční policemani zadrží a bezpečně dostanou dolů. Co se děje pak, to už nevíme a vlastně nás to ani nezajímá.

Večer se - asi jako celé město - chystáme pozorovat slavnostní ohňostroj ke Dni nezávislosti, který tradičně pořádá Macy’s. Naším view pointem je East River Park v Brooklynu. Pro tuhle slavnostní parádu si ho zvolilo asi dalších deset tisíc lidí, proto se jím nekocháme až do konce a vyrážíme na metro, abychom se nikde moc necpali. To, co nás čeká, při výstupu jsme ale nečekali. Davy lidí. Jakože DAVY lidí. Když už se nám podaří dostat z nástupiště, tak nemůžeme ven z areálu metra. Turnikety nepouští nikoho dovnitř, ani ven. Uff, tak tohle je ta nezávislost.

Po pár dnech víme, že výhled z hotelového pokoje nám bude chybět. Nee, že bychom neměli rádi naši Ladronku, ale ten pohled na Queensboro bridge je prostě top.

Další den nás čeká Downtown na Lower Manhattanu a Financial District. Hned východ z metra je famózní, nacházíme se v útrobách stavby Oculus, dopravního uzlu stojícího na původním místě 5. budovy World Trade Center.

Hned venku opět zakláníme hlavy, protože stojíme před nejvyšší stavbou v Americe - The One World Trade Center. Památník 9/11 je silným zážitkem. Dvě do nekonečna stékající fontány stojí na místě věží WTC, které byly zničeny při útoku v září 2001 a nechají málokoho chladného. Po obvodu fontán jsou vypsána jména všech těch, kteří nepřežili. A to je teprve začátek. Uvnitř památníku je opravdu rozsáhlá expozice, která nám zabere skoro tři hodiny, a to si zdaleka důkladně nepročteme a neprojdeme všechno. Je tam totiž neskutečná zima, takže potřebuju ven, na sluníčko, abych rozmrzla.

To je jeden ze znaků NYC. Klimatizace. Venku je horko, to je pravda (už jsme tu zažili i pěkných 36 stupňů), ale abyste se po příchodu do metra nebo do muzea i obchodu museli oblékat, to je až moc. V metru se klimatizují jen vagóny, takže na nástupišti z vás teče, protože je tam nedýchatelno, dusno a vlhko, vlezete do vagónu a dostanete studenou facku. Asi se na to dá zvyknout, stejně jako na všechno.

Od WTC se ubíráme směrem Battery Park. Poprvé v životě jsme v kocher bistru, kde už při objednávce způsobím faux pas. Chci totiž pizzu se šunkou :-) Nakonec se moc dobře najíme, projdeme se parkem a jdeme přes krátkou zastávku u Trinity Church k Wall Street. Pěkné, ale zatím nás to asi ze všech těch míst, které jsme objevili, oslovilo nejméně.

Metrem se zavezeme na Union Square a s melounem v tašce se přesouváme do Washington Square Parku. Další místo, které jakoby z filmů vypadlo. Posedíme, sníme meloun a jdeme dál. Touláme se v nádherných uličkách Greenwich Village (joo, tady by se nám líbilo bydlet) a dojdeme na 90 Bedford Street. Co tam? Dům ze seriálu Přátelé! Chápete to? Jsem tady! :-) Evidentně je to dost turistický místo, protože jen co si uděláme nezbytnou fotku, přihrne se skupinka Italů. Kdybychom tak radši potkali Rachel s Rossem… No nic. Frčíme dál! Podvečer je tu, krásné světlo, a na nás volá Hudson River Park. Krásné místo u Hudson River s výhledem na Financial District a také Jersey City. Chvíli natáhneme unavené nohy (už nás dost bolí) a den jdeme zakončit na High Line.

Z metra už se sotva dovlečeme na hotel a jsme rádi, že jsme rádi. Nachodili jsme přes 15 km, tak ať se nohy i bolavá záda do zítra zase trošku vzpamatují. Mimochodem, každý den tu nenachodíme míň než 10km. Většinou je to tak v průměru okolo 12 a dneska jsme dali asi rekord. A to nejsme ještě ani v půlce :-)

Po pár dnech brutálního vedra jsme se konečně dočkali i deště. Teploty sice moc neklesly, ale vzduch je hned trošku dýchatelnější. Protože mají být přeháňky celý den, rozhodli jsme se pro kulturní zážitky v muzeu. Po snídani vyrážíme do MET (The Metropolitan Museum of Art), které je hned u Central Parku. Vystojíme si krátkou frontu u vstupu, protože kontroly, ale pak už nám nic nebrání tomu, užívat si velkolepost muzea. Procházíme (nebo se spíš motáme) nejrůznější expozice - od starého Řecka a Egypt (kde jsou neuvěřitelné sarkofágy i hrobky), přes první osadníky Ameriky, japonské dekorace i klasiky výtvarného umění, až po současné moderní umění. Je opravdu na co koukat. Tři hodiny utečou jako voda, a tak se přesouváme dál. Venku už neprší, zato je dusno jako v prádelně. 

Přes krásné ulice mezi 5th Avenue a Madison, se dostaneme do bistra Dean and Deluca (kdo si pamatuje na seriál Felicity, ví), kde nastává čas oběda. Odtud se přesuneme opět do muzea. V rámci vstupu do MET máme ještě vstup do MET Breuer, které je nedaleko a láká nás na expozici Schieleho a Klimta. Při vstupu opět kontrola (ta je tady skoro všude, takže už jsme zvyklí), při které se mi vysype batůžek a na zem se, kromě nakoupených suvenýrů, vyvalí i plastová vidlička, kterou nosíme na pojídání melounů :-) Tak aspoň nějaký vzrůšo pro ostrahu :-). Expozice v MET dvě jsou zajímavé. Moderní umění především, malůvky Schieleho, Klimta i Picassa jsou vybrané z jejich období, kdy tvořili erotické / sexuálně orientovaná díla. Úplnou náhodou se dáme do řeči s místní hlídačkou, která je z Albánie. Vypráví nám o tom, jak je život v NY těžký, jak už tu žijí s manželem dva roky a jak jí je třeba o Vánocích smutno, protože tu nikoho nemá. Za práci v muzeu je vděčná, protože má i pojištění, což v jiných zaměstnáních není běžné. Máme si to tu prý užít. Dva týdny jako turisti prý můžeme poznat to nejlepší z města. Ale jinak je strašně náročné tu žít. 

Cestou k obchoďáku Bloomingdale’s si o tom tak nahlas přemýšlíme. Jasně, že není jednoduché tu žít a fungovat. Je tu extrémně draho, každý se musí prosadit jak umí a když chce fungovat jakžtakž na úrovni, musí se sakra otáčet. A mít děti? To musí být teprve masakr. V Bloomingdale’s se, tak trošku nečekaně, ocitáme ve světě luxusu. Pradu střídá Dior, toho zase Luis Vuitton atd. atd. Jsem docela zaskočená, protože jsem si myslela, že tu nakupují ti “obyčejní” newyorčané. A třeba i jo….

Naší další dnešní štací je Roosevelt Island, mezi Manhattanem a Queensem. Co je na něm zajímavého? Jede se tam lanovkou (tady tomu říkají tramvaj)! Je to super zážitek. Procházíme se po louce, Rooseveltovým Four Freedom Parkem a opět si užíváme sluníčka, které se vrátilo. Pro cestu zpátky na Manhattan váháme mezi metrem a tramvají, ale tramvaj zase vítězí. 

Přesuneme se k Union Square a ke slavné Flatiron Building. Další z parádních míst, které si můžeme odškrtnou z našeho must-see-visit seznamu (a ten se nám povážlivě krátí). I tam se nečekaně zapovídáme s dalším místím. Louis, Newyorčan, který navštívil Prahu, příbuzného má v Bratislavě a má rád Budapešť a Dvořákovu Novosvětskou. Pán, který dělá triky s mincemi, umí hrát na všechny hudební nástroje a - přesto, že je Demokrat - tak volil Trumpa. Opět se dozvídáme, jak je těžké se uživit, jak systém upřednostňuje jen určité skupiny lidí a jak nikdo už pořádně neví, co je Rock’n’Roll. Pozoruhodná postava kudranatého pána s brejličkama, o kterém pořádně nevíme, jestli je to bezdomovec nebo prostě jen někdo, koho baví posedávat u Flatiron Building a bavit se s turisty.Západ slunce se blíží, hlad se ozývá, a tak dáme na doporučení Louise a jdeme do Macy’s, dalšího NY ikonického obchoďáku. V šestém patře je prý skvělá italská restaurace. A víte co? Fakt tam je. Výborně vaří, a my si tak vychutnáváme večeři s výhledem na božskou Empire State Building. Můžeme snad líp zakončit náš sedmý newyorský den?! :-)

Už týden jako NewYorčani! :-) Neskutečně to letí! Jsme opravdu moc rádi, že máme ještě týden před sebou, protože do dneška jsme rozhodně všechno nestihli.

Dnešek patřil z velké části Empire State Building. Další z velkých snů se splnil. Stáli jsme nahoře v 86. patře - dneska foukalo, až nám byla chvílemi i zima - a kochali se pohledem přímo ze srdce Manhattanu. Empire je vysoká 381 metrů (včetně antény a základů měří přes 443 metrů) a dlouho si držela prvenství mezi mrakodrapy (nejen v Americe, ale i na světě). Chrysler Building (na který se teprve chystáme) se dostavil o rok dřív a než přišla na svět Empire, držel si prvenství mezi mrakodrapy (i díky anténě, kterou převýšil původní nejvyšší budovu v NYC - Woolworth Building).

Po úžasných výhledech po celém NYC se jdeme trošku podívat po obchodech. Jistě, shopping k našemu plánu také patří :-) A co si budeme povídat, jídlo je tu sice dost drahé, ale oblečení a jiné potřebné věci se dají pořídit za rozumné ceny (navíc, když jsou skoro všude slevy). Takže tak :-) Nakonec se uchodíme a večer se nám už opravdu nikam nechce. A zítra to vypadá na Brooklyn :-)

No sleep till Brooklyn

Plánovaná cesta do Brooklynu se nám hned ze začátku trošku zamotala. Linka G, kterou se tam můžeme dostat přímo z Queensu, má odstávku, takže musíme náhradním busem. Je zajímavé projíždět částmi Williamsburgu a Brooklynu, které se nám zdají tak trošku jak z divokého západu. Vypadá to tedy na dobrodružný den!

Po příjezdu do Brooklynu se vydáváme prozkoumat Brooklyn Heights. Krásnou čtvrť, kde se rodí nejvíc dětí v New Yorku. Je to totiž ideální lokalita - příjemné prostředí, na Manhattan co bys kamenem dohodil (pokud teda přehodíš East River), nájmy zatím stále levnější a školy o nic horší. Ale je fakt, že tu určitě nebydlí “nižší střední třída”, ale spíš ti movitější. Brooklyn se postupně stává novým Manhattanem.

Z brooklynských výšin se dostaneme do Brooklyn Bridge Parku, kde se kocháme výhledem na Manhattan Skyline a samotný Brooklynský most. Kam naše kroky jistě / nejistě směřují, je čtvrť Dumbo, odkud je přímo pohlednicovo-instagramový pohled na most. Ehm. Manhattan Bridge, nikoliv Brooklyn Bridge, jak si oba mylně myslíme a chvíli to vypadá, že takový výhled nikdy nenajdeme :-) Naštěstí naše intuice (říkejme jí třeba Lůca) zvolí správný směr a už se fotíme na dokonalém místě, stejně jako všichni další turisté.

Po krátké procházce po parku se stavujeme v shopu Brooklyn Industries. Na první pohled hipsterský obchod má, světe div se, slevy! A nová kabelka tak na sebe dlouho nenechá čekat. Další check point na seznamu odškrtnutý. :-)

Procházka / nebo spíš chůze v davu po Brooklynském mostě má něco do sebe. Je to parádní most, co si budeme. V době svého otevření byl největším zavěšeným mostem na světě a dokonce první most zavěšený na ocelových lanách. Výhled na Manhattan a vůbec ten pocit stát TAM, patří k těm momentům, které se rozhodně jen tak nezapomenou.

Najednou jsme na Manhattanu, tak jdeme omrknout další ze super skajskreprů. A to přímo od Franka Gehryho. Budova New York by Gehry neboli Beekman Tower působí trošku halucinogeně. Stěny se vám před očima jakoby vlní a když se podíváte až nahoru, úplně se vám zatočí hlava. Nedaleko stojí také první mrakodrap v NYC, který se pyšní i titulem nejvyšší stavbou světa do roku 1930 - Woolthworth Building.

Potom přichází na řadu knižní ráj. Doslova. 29km knih v největším knihkupectví The Strand Bookstore. No nazdar. Takže si dáme limit, kolik toho nakoupíme, jo? :-)

Další zastávkou dne je Bushwick Collective. Jedno z nejznámějších venkovních galerií s graffiti v Brooklynu. Takže šup na metro a zpátky do Bklynu. Původně tovární oblast plná přistěhovalců dostává v posledních letech novou tvář. Žijí tu především mladí umělci, kteří nemají na drahé nájmy na Manhattanu, otevírají se tu bary a žije to tu. A tak si i my vychutnáváme místní atmosféru, ve venkovním baru mezi barevnými graffiti. Poprvé po nás chtějí ID, aby nás tam vůbec pustili :-)

Po návratu na Manhattan se ještě chvíli touláme uličkami Greenwich a West Village, kde potkáváme páry nejrůznějšího sexuálního zaměření. Ano, New York je opravdu pestrý, ve všech směrech. A to je na něm to nejlepší.

Další den startujeme u Guggenheima. Naše druhé Guggenheimovo muzeum v tomto roce, to je docela dobrá bilance. A počkej, to je vlastně maximum, kolik jsme jich mohli stihnout :-) Néé, že by to v Bilbau mělo nějakou chybu, ale tady to umístění na Upper East Side, hned vedle Central Parku má nějaký ten bod navíc. Sice je kolem něj plno jiných staveb, takže tolik nevyčnívá, jako na břehu řeky Nervion, ale i tak je velkolepé. Vnitřek muzea vypadá super. Má spirálovitý tvar a všechny výstavy jsou koncipovány tak, abyste si je prohlíželi zdola nahoru. Ne tak my. Jako vždy jdeme nejdřív úplně nahoru, abychom měli výhled a pak si to scházíme, proti toku času a všech lidí, dolů.  Výstava umělce Giacommetiho nás popravdě nenadchla. U pár kousků jsme se zastavili, ale radši jsme si blíž prohlédli část starých dobrých klasiků. Takže “povinná” fotka s Degasovými tanečnicemi do sbírky nechybí ani tady.

Po muzejní části dne nás čeká realita Central Parku. Sluníčko žhne, takže stín stromů je víc než žádaný. Po chvíli procházky jsme na nejromantičtějším mostě na světě. Bow Bridge známe všichni z filmů a seriálů a teď tu jsme i my dva. Kolem park, mrakodrapy a plno člnkujících se lidí. Je docela vtipné je pozorovat, jak s tím veslováním zápasí :-). Kromě pohledu na jezero vidíme i mývala. Opravdickýho mývala, který se schovává před sluníčkem a dělá jakoby nic. :-)

Z parku přecházíme k Dakota House, domu, kde byl zastřelený John Lennon a přesouváme se pěšky na Columbus Cirle a pak metrem do Bowery. Čekají nás údajně nejlepší pastrami sandwiche na světě. A je to tak. V Katz’s Delicatesen opravdu vědí, jak takový pastrami má chutnat. Óó můj bože! Tolik masa a kyselý okurky. Láska na první ochutnání. Sendvič je tak velký, že si půlku schovávám ještě “napak” a dělá dobře. Večeře, jako když najdeš.

Nicméně je ještě odpoledne a my ťapeme Little Italy a Chinatown. Je sranda, jak se pomalu mění vzezření okolních lidí. Chvíli jsme na ulici snad jediní “bílí” (tedy nešikmoocí) a to je docela sranda. Zelezeme do Hongkong supermarketu, kde mají neuvěřitelný výběr všeho! A to často ani nevíme, co které ovoce (nebo zelenina?) vůbec je. Ale hlavně mají dragonfruit, tak pár kousků na večer bereme s sebou (a ceny za hubičku). Na první pohled malý krámek je celkem labyrint, a tak když vylézáme ven, bojíme se, že vyjdeme někde na druhém konci NYC :-).

Počet kilometrů v našich nohách zase stoupá, z Číny se dostáváme do italské (Little Italy), pak duhové čtvrti a dnešek zakončujeme ve Washington Square Parku. Sice je skoro sedm večer, ale sluníčko pořád nádherně hřeje, pouliční umělci hrají songy, fontána stříká a osvěžuje vzduch a my se zase - jako každý den - jen tak máme.

Posledním zpestřením dne je pak ještě basketballový zápas na hřišti přímo u jedné ze zastávek metra. Opravdický obrovský černoši hrají basket. Zážitek.

Mišo další den u snídaně objevuje mini galerii na Upper East Side, takže plán na dopoledne je jasný. Chvíli bloudíme ulicemi a zase si můžeme hlavy vykroutit, ale galerie jako by se nám ztratila. Naštěstí nám ochotný bellboy z hotelu Four Seasons poradí, kudy se k ní dostat. Skrývá se ve 14. patře Fuller Building. Vstupní foyer je vykládáno zlatem. Ty bláho! Howard Greenberg Gallery je malinká, vstup se neplatí, tak mrkneme na fotky Saula Leitera a Arnolda Newmana a zase frčíme dál.

Budova New York Times byla na našem seznamu, a tak jsme na ni nemohli zapomenout! Je totiž nepřehlédnutelná :-)

Změť lidí v centru města je ale už někdy vyčerpávající, proto se uchylujeme do relativního klidu oblíbeného Hudson River Parku blízko High line. V parku si najdeme místečko na trávě, ale když se tak rozhlížíme, jsme asi jediný “klasický pár”. No co už :-) Asi tak hodinku odpočíváme, připalujeme se a díváme se na panoramata Lower Manhattanu v čele s dominující One WTC. Jo, tyhle chvíli nám budou chybět..

Během odpoledne nám dojde, že se vlastně hraje fotbal, a tak ho chceme jít, jako už tradičně, sledovat k Rockefellerovu Centru. Ale cestou od Bryant Parku zjistíme, že už to nemá cenu a posledních 10 minut zápasu sledujeme na ulici, u televize v nějaké bance. Zdaleka nejsme jediní, a tak je to zase jeden z dalších okamžiků, na které budeme s úsměvem vzpomínat. Francie jde do finále. A po ulicích najednou kopec Francouzů. Kde se tady berou?

K večeři zkoušíme jídlo z místní queenské čínské restaurace Fortune Cookies. Bereme si ho s sebou do Queensboro Bridge Parku a připomínáme si výhledy, které jsme poprvé zažili už před víc jak týdnem. A pořád jsou parádní.  

Queens day je tady! Už jsme tu 14 dnů a naše “domovská” čtvrť jakoby nám pořád unikala. Tak se vydáváme hned pořádně do vnitra, do Flushing Queens, kde sídlí Mets a kde je obrovský Flushing Meadows Corona Park. Další velký podíl zeleně uprostřed města, plno hřišť a sportovišť a také Queens Museum s panoramatickou expozicí celého NYC. Určitě stojí za návštěvu. Před muzeem je obrovská stavba zeměkoule a kolem tryská fontána, která je příjemným osvěžením v dalším horkém letním dnu.

Z Queensu se přesouváme na Manhattan, do Soho. Procházky uličkami střídá okukování krámů velkolepých značek (které jsme tady moc nečekali). Najdeme Centrum fotografie, kde je moc pěkná výstava Elliotta Erwitta a H. C. Bressona.

Místa ze seznamu “must-see-visit” nám povážlivě mizí, asi už jsme viděli opravdu skoro všechno :-)

Dál se touláme Soho, dáváme si super burger, přitom sledujeme fotbal a pokračujeme do čtvrti Tribeca, až dojdeme k WTC. Tam konečně objevujeme sochu Jeffa Koonse “Red Flowers” a já začínám padat únavou. Co si budeme povídat, dalších 17 km v nohách je cítit.

Chvíli posedíme pod One WTC, pofotíme památník a Oculus v jiném světle a frčíme domů.

Studovat na americké univerzitě chtěl kde kdo. Proto jsme se i my vydali podívat na Columbia University, která sídlí v Harlemu. Je součástí tzv. Ivy League, což je něco jako liga mistrů mezi univerzitami a dostanou se sem opravdu jen ti vyvolení.

Máme štěstí, protože hned po příchodu do kampusu slyšíme “Free Books!”. A opravdu. Venku před knihovnou se rozdávají knihy. Zdarma. Pro všechny. A náš nejkurióznější úlovek? Máj Karla Hynka Máchy v angličtině :-)

Kampus se v létě upravuje a opravuje, takže to je trochu stanoviště, ale i tak zážitek.

Další zastávkou dne je Chrysler Building. Nádherná art-deco stavba na nás celých 14 dnů pomrkává, tak jsme se ji přišli podívat blíž na zoubek. Nebo spíš na foyer, protože se jinam dostat nedá. Zblízka ji člověk moc nevnímá, ale zdálky je to opravdu paní Stavba a určitě si zasloužila být alespoň ten rok ve 30. letech nejvyšší stavbou NYC.

Jsme uchození, tak se jdeme vychillovat do Central Parku. Vybereme si krásnou louku, kde je sluníčko i stín, dají se pozorovat mrakodrapy a není tam zas tak moc lidí. Ale jsou tam čmeláci a vosy. Odpoledne nám tak nečekaně končí dřív, než jsme plánovali. Při mé nešikovnosti a štěstí jsem na jednu vosu šlápla, takže jsme museli zpět na hotel pro prášek a mastičku.

Všechno je ale za chvíli ok, takže po krátké pauzičce v hotelu se vydáváme do Rooftopp baru na 5th Avenue, který nám doporučila kamarádka. Tak trošku posh bar má naštěstí happy hour a my se celkem dobře najíme i napijeme a ještě k tomu koukáme na špičku Empire.

Večerní procházka po Brodwayi na Times Square nás baví, jen je všude nějak víc lidí než obykle… No nevadí. Na Times Square se propleteme davem Mickey Mousů, Spidermanů a nevím kým ještě a dorazíme do metra.

Čas už se nám tu nějak krátí, ale na to se snažíme nemyslet.

Poslední položkou na seznamu nám zbývá MOMA, tak tedy vzhůru do víru galerie! Máme štěstí, že si na vstupenky nemusíme vystát frontu, i když lidí je tam až až a pořád přibývají.V galerii najdeme nejrůznější expozice, od mistrů kubismu, přes realisty, až po aktuální umění. Takovou sbírku Picassa ani ve Španělsku nemají! MOMA má krásné atrium, kde jsou fontánky, nějaké ty umělecké exponáty a také úžasný rozhled na okolní výškové stavby. 

Po třech hodinách si vykračujeme směr České centrum. Procházka je to celkem dlouhá, ale pěkná. Upper East Side zase trošku z jiné strany a v jiných ulicích. A pak, dům s českou vlajkou. Ostraha na recepci (černoch) nás pustí do druhého a třetího patra, kde se hned fotíme s památeční deskou Antonína Dvořáka. Součástí domu je i česká restaurace, ale bohužel má otevřeno až večer, takže si musíme na pořádnou kachnu se zelím a knedlíkama počkat ještě pár dnů domů (ne, fakt na ní v těch 30 stupních nemáme chuť!). Čas nějak rychle ubíhá a my se vydáváme k High Line, tentokrát ze strany od Hudson Yards, tedy tam, kde jsme procházku první večer v NYC zakončili. High Line je úžasná, za jakékoliv denní doby a světla. Pořád je na co se dívat. V Chelsea Marketu se stavíme na skvělou (i když poněkud dražší) pizzu a dál se touláme uličkama Chelsea, až dojdeme k Union Square Parku. 

Večer patří tzv. Manhattan Henge. Dvakrát do roka sluníčko zapadá přesně na úrovni 42. ulice (a jí nejbližších). První den byl včera a druhý dnes. Můžeme se jít do města mačkat přímo na 42., ale to se nám moc nechce, protože pěkný pohled nabízí i náš milý Queens. Gantry Plaza State Park je k tomu jako stvořený, jsme přímo naproti OSN, vidíme na Chrysler, Empire i celou 42. ulici. Nakonec si na finální výhled vybíráme cca 39., ale také to stojí za to. Sunset dokonalý, navíc s výhledem k nezaplacení. Celá Manhattan Skyline jako na dlani. Ach.

Say goodnight, not goodbye

I když se nám to nechtělo věřit, poslední celý den v NYC byl tu. Je neskutečné, jak to uteklo. Ale musíme říct, že jsme si to tu maximálně užili. Viděli jsme a zažili plno věcí, takže si odsud budeme odvážet (kromě plných kufrů) hlavně nádherné vzpomínky.

Na poslední sobotu máme vlastně jen jeden plán. Jít se dopoledne podívat k Rockefellerovu centru na zápas o třetí místo (Anglie x Belgie) a pak to, co nás zrovna napadne.

Touláme se městem, ze 6th Avenue je obrovská pěší zóna plná stánků a jídla, objevíme několik nových obchůdků (třeba přímo se suvenýry z NHL), loučíme se s místy, které se vryly do našich srdcí a představujeme si, jak to tu asi bude vypadat, až se sem jednou vrátíme. A my se vrátíme.

New York sice asi není ta opravdová Amerika, ale je to celý svět na jednom místě. I díky tomu je tak unikátní a oblíbený napříč tolika národnostmi a kulturami. Vždyť se tu mluví víc než 200 různými jazyky!

Poslední večer a poslední západ slunce nad Manhattanem, který sledujeme z Gantry Plaza State Parku v Queensu. Už se nám nikam dál nechce, je tu parádní výhled na celé panorama Manhattanu. Idylická atmosféra v kombinaci s místem opět mi přivodí nejednu slzu. Dojetí a trošku i smutku z toho, že tohle všechno končí.

Zítra nás čeká opravdu poslední den, ale ten už se tolik počítat nebude. Dopoledne checkout z hotelu, několik posledních hodin ve městě snů a pak přesun na letiště. Nad oceánem se nám bude usínat určitě dobře - milion vzpomínek i myšlenka na to, že už za chvíli budeme zase doma. A tam to máme taky moc rádi.

We'll be back

Ač je to k neuvěření, náš poslední den v NYC je tady. Poslední snídaně, poslední pohled ze střešní terasy na tu nádheru a nastává čas odhlášení z hotelu. Ani New Yorku se asi nelíbí, že budeme odjíždět, protože pláče (stejně jako já). Po dlouhé době tu fest prší. 

Poslední procházku si užíváme v Queensu. Jdeme do Gantry Plaza State Parku, stejně jako minulé dva večery, a loučíme se. Posledním kulturním zážitkem je pak MOMA PS1 (tedy mladší sestra velké Momy). I když zážitek… no, moderní umění v té podobě, jaké tu aktuálně je vystavované, není úplně nic pro nás. 

Co dál? Už jen cesta na letiště. V metru nám jízdu “zpříjemňuje” černošská dáma, která vyřvává pravdu o tomto světě a o bohu, bez kterého bychom tu nebyli. No ještě, že to víme. Hned se cítíme klidnější . Za hodinu jsme na letišti, kontrola, všechno bez problémů. Dokonce i kufry nám poletí rovnou do Prahy, bez toho, abychom se o ně museli ve Frankfurtu starat. Ještě pár posledních nákupů v duty free shopech, něco k zakousnutí a Airbus A380 je opět tu. Na New York padá soumrak, letadlo se pomalu dostává do vzduchu a my naposledy vidíme světla nádherného Manhattanu (což se opět neobejde bez přívalu slz). Dobrou noc a zase někdy na viděnou! Slibujeme! A pak, o víc než 24 hodin později, jsme tu. Letiště Václava Havla, naše kufry a hlavně my dva. Ruku v ruce, o milion zážitků bohatší, připraveni na další dobrodružství, které nás už brzy čeká.

[denikmileniala]

Jak to celé začlo?

Všechny problémy, které se mě týkaly, jsem řešila stylem „to je problém future me“. Jenže po devíti měsících, co jsem byla v zahraničí se ukázalo, že problémy se nedají shazovat na vaše budoucí já. Protože vás to tak jako tak jednou dostihne. A tak mi došlo, že to opravdu byl jenom únik od reality. Od toho faktu, že musím být dospělá a mít dospělý život. Jenže to pro mě většinu mého života znamenalo najít si manžela, mít děti, mít rodinu. To byl dospělý život tak, jak jsem si ho jako dítě představovala. Nikdo vám neřekne, že vám bude 25, vy budete sama a budete muset řešit úplně jiný dospělý život, než jste si dřív představovali. A to s sebou obnáší spoustu nesnází. Za ty dva roky, co jsem byla sama, jsem si prošla asi různýma fázema samotné ženské. Tinder dates, staří přátelé, kteří za mnou letěli přes půl Evropy asi na sex, bývalý skoro přítel, se kterým jsem se opět vyspala, dětské lásky, které pod vlivem drog vytanuly zpět, věčné opíjení se, zkoušení omamných látek a nějaké ty pokusy o ons, které byly v mém případě těžkopádné. Těžko se to vysvětluje, ale pro někoho, kdo byl relativně konzervativně vychován, ač byli mí rodiče velmi liberální, je to jako objevování Ameriky. Za tu dobu mi došlo spoustu věcí a pořád je jich tu dost k objevování. Ale vlastně jsem si díky němu uvědomila, že teď to nebude vždy o vztahu. A nakonec to došlo až tam, že jsem konečně byla schopná prvního ons. Možná proto, že jsem možná čekala, že z toho bude něco víc. Možná proto, že to tolik nebolelo, protože jsem byla „ghosted“ postupně, nebo možná proto, že týden na to, jsem šla na rande s někým dalším.

Ani nevim, o čem jsem původně chtěla psát. Ale tak nějak se možná pokusím shrnout určitou sortu lidí kolem pětadvaceti a výš, který si zatím nenašli svého „significant other“.

Je vám 25, žijete v hlavním městě, které patří mezi nejbohatší regiony Evropy. Doděláváte školu, nebo už pracujete, bydlíte v dobré čtvrti, máte slušný příjem. Ale jste sami. Kromě vašich přátel nemáte večer koho obejmout a s kým si rozdělit poslední kousek pizzy. Většinu času trávíte hledáním někoho, s kým byste tyhle dny mohli trávit, ale už jste tak dlouho sami, že se váš okruh velmi zužuje, máte moc velké nároky, jste zvyklí být sami. Vaším životem proplouvají chvíle, kdy nevíte co se sebou. Trávíte volno s přáteli nad sklenkou, otevírá se vám nový svět. Můžete všechno, ale ve skutečnosti nemáte nic. Pak přijde první pozvání na lajnu a vy ho přijmete. V každém z nás tenhle moment vyvolá něco jiného. Já to udělala silně pod vlivem. Dřív jsem byla prudér, který si představoval, že po první lajně z vás bude feťák a skončíte v pekle. To se ale nestalo. Teprve pak si začnete uvědomovat, že všichni kolem vás na něčem jedou. Do té doby vás to totiž vůbec nenapadne. Pak jste najednou zase na festivalu a všichni kolem vás jsou sjetí. Tak to totiž mezi naší generací chodí. Každý kdo bere víc peněz než kolik utratí, zbytek propije nebo projede. Najednou se ocitáte v úplně jiném světě. Místo svých dosavadních zkušeností s normálně stráveným večerem jste do rána v Dlouhé a posléze na rádoby hipster parties, protože „Dlouhá je pro trapáky“. Chodíte na techno akce, kde si připadáte jako mezi hipstrama, ve skutečnosti jde ale o děti z dobrých rodin, které mají přístup k penězům a nudí se v životě. Co na tom, že vypadají, jako kdyby svoje oblečení vyhrabali z maminčiny skříně z devadesátek. Ledvinka je zpátky a kdysi trendy šusťákovka spolu s ní. Kalhoty do pasu, ohrnout nohavice, zastrčit triko a hurá na Štváňu. Kdo tam nebyl, neexistuje. V tomhle světě se vy musíte zorientovat a ve skutečnosti si pořád snažíte najít životního partnera. Co na tom, že všichni chtějí nezávaznou lásku na jednu noc, ta malá duše ve vás chce pořád vedle někoho usínat. Jenže mezi tím se z vás stal cynik, kterej nevěří nikomu a ničemu. Ve vaší hlavě chtěj všichni chlapi jenom sex a po každé noci strávené s někým, kdo je jen trochu hodný, se vám v hlavě začne motat 5 důvodu proč si ho vzít, protože „that’s how woman’s brain work“. Po pár dnech si na toho člověka samozřejmě ani nevzpomenete. Váš život je zamotán ve změti „práce, škola, párty, drogy, tanec, sex, práce, škola“ a vy nevíte jak z toho pryč. Chceme pořád ten rodinný život, nebo chceme být samostatnými individui, kteří budou žít vedle sebe se svými zážitky? Pro mě tohle všechno vyústilo v moment, kdy jsem si řekla: „Chci být s někým, kdo sdílí moje životní hodnoty, ale už nevěřím na jednu lásku na celý život.“ Najdu takhle někoho, kdo bude se mnou, ale bude stejně otevřený sdílení lože s někým dalším? Nebo se to změní a já budu doufat, že najdu někoho, kdo ve mně probudí ten nezaměnitelný pocit, o kterém čteme v klasické literatuře? Lásku?

Kdo ví, třeba se za týden probudím a zjistím, že čekám dítě se svým fuckbuddym a všechno bude jinak…

[maximalista]

Jsem teď ohledně miminka mnohem trpělivější, čekání na termín pro mě na rozdíl od posledka nepředstavuje žádný velký problém. Čas ubíhá, do termínu mám ještě šest dní, tuším, že to přijde spíš později. Posledně jsem už tři týdny předtím hecovala, tak kdy už, kdy už. Jediné, čeho se teď děsím, jsou potermínové kontroly obden. Jak tam budu každý druhý den dvacet třicet minut v klidu ležet napojená na ty pásy a nechávat kontrolovat srdeční činnost miminka a zároveň se přitom starat o Elišku, to nemám nejmenší představu. A Eliška to ještě u doktorky fakt nemá ráda. Porodní dům je trošku lepší, protože tam mají houpací koně, jenže tam se zas dopravujem přes půlku města. Nicméně kromě toho jen ať si tam to miminko klidně počká a nabírá sílu do prvních dnů s námi, nabírá sílu do bezproblémového kojení a spaní...

Doktorka si u mě trošku ťuká na hlavu, když se tam snažím chodit jednou za čtyři až šest týdnů namísto doporučených dvou, ale já na to spolu s dvoutýdenními kontrolami (anebo spíš rozhovory) v porodním domě prostě nemám. Vždycky je všechno v pořádku, jen z toho máme nervy s Eliškou, vhodným termínem, vším okolo. Posledně jsem dostala do průkazky jen výhrůžnou poznámku: keine mütterliche Gewichtszunahme - matka nám nepřibírá! Protože mi pár týdnů předtím navážili 58 kila a tentokrát jen 57,5... Jenže já s běháním za Eliškou a nulou času na jídlo kromě jídla společného, vařeného, zdravého a poděděným dispozicemi prostě víc nenaberu. Přibrala jsem dítě. Já vím, rouhám se, co by za to jiné daly. Na druhou stranu by trocha rezerv do kojení asi neuškodila.

Rakouský víkend Daniho a Elišky mi skutečně dopřál dokončit překlad knížky, všechno si po sobě přečíst, vysmejčit celý byt, dodělat tisíce maličkostí. Jo, leccos zůstalo otevřené, ale tomu se asi vyhnout nejde.

Neziskovce, která mi překlad zadala, jsem ani neřekla, že čekám dítě. Přijde mi, že při zmínce o dětech mají lidi v moje schopnosti nebo časové plánování nižší důvěru. Ani se jim vlastně nedivím. Na překládání je potřeba klid a čas, na tlumočení zas flexibilita. Taky tuším, že bych svou práci bez dětí vykonávala lépe. Na druhou stranu zas věřím, že jí i s dětmi často vykonávám lépe než by ji vykonali jiní bez dětí. A pro mě je nejdůležitější překládat a tlumočit, abych z toho nevypadla, to platí u tohodle povolání ještě mnohem víc než kde jinde, nevypadnout z toho, učit se, udržovat si češtinu a samozřejmě si i něco málo vydělat a přispět do rodinného rozpočtu, abych si zachovala odstup od komplexů ženy v domácnosti. Nehledě na to, že mě to dost baví.

Jo a... přišel mi dopis, že mám z diplomky 1,5 a tedy v podstatě konečně titul M.A. (ač oficiálně až s dalším dopisem). Sláva nazdar výletu! Takže letošek vypadá na celkem produktivní rok. Ač pocitově nedělám nic moc (často přečasto sedím na hřišti a koukám do nebe či doblba), povedlo se mi dokončit magistra, přeložit knížku, vdát se a brzy snad taky ještě porodit.

Během posledního i tohodle týdne je dost těžké vymyslet pro nás s Elou zábavu, jsou totiž školní prázdniny, což znamená nejen přestávku v obou dětských skupinách, kam chodíme, ale zároveň i přeplněné bazény, zoo i podobné atrakce. Taky je hodně lidí, co občas navštěvujem, na dovolené. Do bazénu tak chodíme hned po probuzení, než se tam nahrnou davy, stejně tak jsme jednou zvládly i lesní zoo v Poingu. Dvě minuty před otvíračkou v devět jsme parkovaly asi jako páté auto, při odchodu ve dvě už bylo několikakilometrové parkoviště naplněné do posledního místa. Chodíme zalévat naší zahrádku, chodíme na hřiště, chodíme si máchat nohy do potoka, hodně si čteme. Chodíme taky na pole na jahody, ale Eliška moc dlouho sbírat nevydrží. I když smí ujídat, většinou se už tak po nasbíraném půl kile otáčí a vydává ke kase, že se jí chce spíš na hřiště. Nicméně ve čtvrtek je prý třetí týden po sobě zas jeden svátek (Slavnost těla a krve Páně) a Dani tak bude v práci jen do středy. A ve třech se to lépe táhne.

[miroslav-hashlerka]

Česká databanka z programu HaVIS: Nádražní hlasatel Alexandr

A tak tu jsme, dostal jsem chuť kreslit malé náčrtky s hlasateli. Moc si vážím vašich reblogů a komentářů! Je to veliká motivace!