#ČCE | Explore Tumblr posts and blogs

harakiriczurakami-blog · 8 years ago

Text

Vasilios Chaleplis: AMETYST

ten pocit hrůzy

a beznadějných cest

jen tiše zůstat

přidržet se stromu

a beznadějných hvězd

a dojít domů…

Byl říjen. Podzim se vléval do ulic a večery začínaly být pochmurně dlouhé a chladné. Filip procházel opuštěným parkem. Své zkřehlé ruce měl schované hluboko v kapsách omšelého kabátu, kde pro ně chtěl uzurpovat trochu tepla. S každým krokem se cítil náchylnější a křehčejší. Připadal si jako skořápka, na níž se každou chvíli začnou objevovat praskliny. Kosti mu drhnuly a vydávaly skřípavý pazvuk, jako by mu zamrzala synovie v kloubech. Vlezlá zima. Jediným příslibem tepla, třebaže iluzorním, mu bylo sloupořadí lamp podél cesty, jehož nakouskované světlo prodírající se tekutou tmou alespoň pomyslně hřálo svými naoranžovělými odstíny. Koukal po nich nenasytně jako můra. Dal by si cigaretu, ale zima je silnější, než závislost a tak nechal ruce v kapsách. V hlavě mu drnčel rozladěný tón podzimní melancholie, který se tupě odrážel v odlescích drobných kaluží. Bylo mu nějak těžko od žaludku, už aby byl doma pod střechou. Podíval se vzhůru. Hvězdy byly schované. Nebylo zataženo, musely být utopené ve tmě. Jako jeho byt. Leží tam někde vepředu v náruči města. Vyhraněná intimita ve vrstvách zašedlého betonu. Ty známé čtyři stěny, hřející svojí důvěrností a bezpečností. Jsou blízko a při tom tak daleko. Hřbety knih, vzory koberce, teplo nažloutlého dřeva. Čekají na něj, chráněné před vlhkou nocí. Čekají na přítomnost jeho samoty.

Dávno tomu, kdy poprvé okusil hořkost pocitu, že nikam nepatří. Roky přemáhaných obav z vyděděnosti, z neznámého a nepochopitelného. Vyhlédlo si ho to, ještě když byl dítě. Šikovný chlapec. Zvídavý a usměvavý, s krátkými bodlinkami vlasů. Citlivý a tak chytrý. Pak ale z ničeho nic začal plakat a plakat. Přestal jíst. Mizel. Oči se mu zakalily nedůvěrou. Ztratily svojí dětskou nevinnost. Bál se lidí. Stal se zamlklým. Vše neznámé ho děsilo. Nikdo nevěděl, co za tím stálo, nikdo nedokázal prohlédnout do duše malého dítěte, které se na svět dívalo s nedůvěrou. O tolik zestárl. Pod očima mu vyrašily vrásky. S ostatními dětmi si nerozuměl. S nikým si nerozuměl. Nejraději byl zavřený ve svém pokoji, kde znal každičký předmět i každou rýhu na stole. Utrápení rodiče ho neustále zahlcovali otázkami: proč jsi smutný? Co se ti stalo? Z čeho máš strach? Nedokázal odpovědět. Nedokáže najít ta správná slova ani nyní, když jeho nejisté kroky dopadají do mrtvolného ticha, kterému začíná nevěřit.

Sedí s mámou v čekárně. Nohy nedosáhnou na zem a tak se klimbají ve vzduchu. Poslouchá šustění časopisů mezi jejími prsty. Je unavená, brýle ji zvětšují kruhy pod očima, které tak nezúčastněně přelétávají po textu. Jeho šedé oči se nelesknou. Vypadají jako pokryté vrstvou prachu. Jako by byly zaprášené od drolícího se světa. Na dveřích ordinace je nakresleno usmívající se sluníčko a hned pod ním pestrobarevná písmena: Dětská psychologie.

Filip zpomaluje. Bolest břicha se z jednoho místa rozlévá do stran. Zničehonic se mu chce zvracet. Oči ho zrazují. Nedokážou zaostřit. Ze světel lamp se stávají oranžové cákance a z kaštanů, rostoucích od nepaměti kolem cesty, zase velké černé stíny, co po něm chňapají kostěnými větvemi. Motá se mu hlava. Kde se tu vzal? Nepoznává to tady. Cítí stoupající tlak ve spánku. Vrávoravými kroky schází z osvětlené cesty. Dech se postupně zrychluje. Zalyká se. V těle mu nepravidelně cuká. Lampy nechává daleko za sebou. Mizí ve tmě.

„Kupte synovi ametyst“ psycholožka se otáčí k jeho vystrašenému obličeji. „Kdykoliv se budeš cítit smutně, přiložíš si ho na čelo, zavřeš oči a začneš pomalu dýchat.“ usmála se a pohladila ho studenou dlaní po tváři. „Uvidíš, že ti pomůže. Je to kouzelný kámen, něco jako v Harrym Potterovi. Znáš Harryho Pottera?“ Bezhlesně zavrtěl hlavou. „To se musí napravit, hned jsem zpět.“ Nejistě se podíval na matku. „Moc hodná paní. Hned ti půjdeme do města koupit ten ametyst.“ Psycholožka se rychle vrátila s tenkou knížkou, na níž byl malý brýlatý kluk s brýlemi a pláštěm, nasazující si cylindr s namalovanými ústy. „Harry Potter a Kámen mudrců. Je to moc hezká pohádka.“ řekla a podala mu ji.

Filip divoce ��átrá rukama v kapsách kabátu a vytahuje několik kulatých pilulek, na kterých ulpěly malé nitky. Pár mu jich spadlo do bahna, kde se budou postupně rozpouštět. Zastavuje a strká si je do pusy. Teď jen čekat až zaberou a pak se co nejrychleji dostat domů. Musí se opřít o nejbližší strom. Mžourá před sebe. Nevidí nic. Prostor rozkládající se mezi ním a domovem je mrtvý. Tíha tmy na něj tlačí. Pohlcuje ho zevnitř, aniž by se na cokoliv zmohl. Panicky se objímá rukama, jako když šnek zalézá do ulity. Je to tady. Cítí, jak se to po něm sápe… stahuje mu to kolem krku smyčku a pomalu to začíná škrtit… ze začátku jemně, se zabijáckou něhou. Nemohoucnost oběti to však rozběsní. Filip se drží sám sebe a celý se otřásá. Srdce zuřivě bije do hrudi. Marně lapá po dechu. Na čele se mu objevují kyselé krůpěje potu. Ošívá sebou jako při zimnici. Nepatrný zárodek plamene úzkosti je rozdmýchán a celé tělo je uvrženo do nesnesitelně mrazivého žáru. Hvězdy jsou pořád někde schované. Stejně jako jeho domov.

Pozoruje, jak máminy oči klouzají po stránkách a bedlivě poslouchá. „…uviděl v zrcadle sám sebe, nejdřív bledého a vyděšeného. Okamžik nato se na něj však jeho obraz usmál, strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní krvavě rudý kámen. Zamrkal na něj a pak zastrčil Kámen zpátky – a ve chvíli, kdy to udělal, ucítil Harry něco těžkého, co se octlo v jeho vlastní kapse. Jakýmsi neuvěřitelným způsobem se Kámen octl v jeho moci.“

Tak a zbytek zase příště, teď spát.“ řekla, vložila mezi stránky záložku a odložila knihu na noční stolek.

„Mami, nenapínej, co se stane dál?“

„Neřeknu. Do zítřka to vydržíš.“

„Nevydržím.“

Usmála se a přitáhla mu deku až k bradě. „Kde máš svůj kámen?“

„Tady.“ zpoza deky vytáhl sevřenou pěst a rozevřel ji.

„To je dobře, nespouštěj z něj oči. Vidíš jak je fialový a hlaďounký, uvnitř je energie, o které nemáme ani tušení. Síla mocnější než všechny naše trable nebo starosti.“ Dořekla a dala mu pusu na čelo. „A teď už spinkej.“

Filipova silueta se v rozpínajícím vakuu noci postupně ztenčuje, až není širší než poslední paprsek zapadajícího slunce. Cítí, jak se to v něm šíří jako infekce. Pomalu ho to požírá. Dívá se to na svět jeho očima a definuje to jeho strach. Ze tmy jej vyděluje jen několik bílých pilulek, které spolknul, jenže… kdy zaberou? Tělem se pořád opírá o slizkou kůru stromu a tvář si schovává v dlaních. Jsou studené. Nejsou jeho. Jsou to cizí dlaně. Vše kolem je cizí. V žaludku se cosi pohnulo a razí si to cestu vzhůru. Zvrací na zem.

Je poledne. Sedí na lavičce a nedůvěřivě pozoruje, co se kolem děje. Všechno je nesnesitelně zostřené. Holubi se k němu slétávají a těkavě trhají hlavami. Dopředu, dozadu, do stran. Nahání to strach. Stejně jako opodál děti, které si hrají na hřišti a příšerně u toho řvou, až se mu z toho rozskočí hlava. Před ním procházejí muž se ženou a zamilovaně se drží kolem pasu. O něco dál zase jiná žena za chůze telefonuje a čemusi se hlasitě směje. Na zastávku přijel trolejbus, do kterého se tlačí houf lidí. Kdesi daleko troubí auto. Do listů se opírá jemný vánek. Mezi paprsky slunce ševelí vrabci a sýkorky. Miliony vjemů. Je mu na zvracení. Kousek dál sedí starý muž s vysoko vyhrnutými nohavicemi. Ruce má položená na klíně a usmívá se. Jeho mírumilovný výraz mu nahání hrůzu. Nemůže přeci jen tak sedět a usmívat se, když kolem všechno skřípe. Skřípe a duní. Něco mu našeptává, že dědek rozdává otrávenou vlídnost, že je zlý. Že jsou všichni zlí. Nevěř ničemu z toho, co vidíš. Je to lež! Celý se klepe. Povoluje pěsti. V jedné je bílá kulatá pilulka a v druhé omšelý fialový kámen. Kvapem strká pilulku do pusy a zapíjí ji hořkou kávou, která vedle něj stydla. Teď jen vydržet a nepozvracet se. Snad to přejde. Musí. Vrávoravě vstává z lavičky, odhání holuby a jde rychle pryč. Za sebou nechává ležet kámen a poloprázdný kelímek, ze kterého vytéká obsah.

Filip se nemotorně odráží od stromu a rukama chňapá do prázdného prostoru, až málem spadne. „Zasraná tma!“ zajíká se. Oči, za nimiž se mihotají jen pokroucené shluky surových myšlenek, ke kterým nemá sílu přiřadit význam, pomalu dohasínají. Jako opilý se brodí bahnem a snaží se nahmatat cokoliv pevného, když mu tělem projede silná křeč. V ústech najednou krom zvratků cítí pachuť železa. Krev. Ta teplá hustá tekutina smrtelnosti. Ani si to neuvědomuje, ale vší silou je zakousnutý do spodního rtu. Mozek je moc omámený, aby se na cokoliv zmohl. Stisk nepovoluje. Tělo je paralyzováno jako po zásahu proudem a bezmocně padá k zemi. Tupá rána hmoty a vše najednou ustává.

Černý knírač se zničehonic zastavuje. „Hugo!“ ozývá se udýchaný ženský hlas nadsvícený čelovkou na běhání. „Poběž!“ Pes neklidně větří ve studeném vzduchu, pak pohrdavě odfrkuje směrem ke své paničce a rozbíhá se směrem k obrovskému platanu, jehož silueta se rýsuje ve tmě daleko od osvětleného chodníku. Žena na něj ještě několikrát volá, ale neúspěšně. „Hugo, vždyť se v té tmě rozpustíš.“ Několikrát psa prokleje a vydává se jeho směrem. Světlo z čelovky se postupně prořezává sychravou tmou, až se zastavuje o bezvládné tělo, zablácené a pohozené v masivních kořenech. Pes vedle něj leží a kňučí. Nejeví známky života. Žena opatrně přistupuje blíže, až se ji v proudu světla zjevil mrtvolně bílý obličej se zaschlou rudou skvrnou kolem úst a lehce pootevřenýma očima, ve kterých nepatrně zaškublo.

… … … Filip pomalu otevřel oči. Před sebou uviděl obrovský rám se zrcadlem, který stál v rozlehlé místnosti bez dveří a oken. V zrcadle uviděl člověka. Byl vyhublé, skoro až kostěné postavy. Obličej měl bledý a utrápený, plný vrásek a drobných jizev. Kolem úst měl zaschlou krev. Jeho dlouhé vlasy byly zplihlé mastnotou a na několika místech prořídlé, jako kdyby je někdo v trsech násilně vytrhal. Stál křivě a v rukách měl slabý tik. Smrt, pomyslel si Filip, ale neřekl nic.

„Ne, nejsem smrt.“

Filipa zamrazilo, že nebyl schopen vydat ani hlásku. Poznal ten hlas moc dobře.

„Tak jsi konečně přišel. Už jsem se tě nemohl dočkat.“ jeho zchátralé já se uchechtlo a vystrčilo ruku z rámu, aby mu ji podalo. „Těší mě.“

Filip se ho nechtěl dotýkat. Hnusilo se mu.

Druhé já se zasmušilo. „Hele ty a já.. Chápeš? Není důvod se nijak upejpat.“ řeklo, stáhlo ruku zpět a vyšlo ze zrcadla celé, přičemž nyní vypadalo úplně stejně jako Filip.

Párkrát se otočilo kolem dokola a pak se vrátilo zpátky. „Dobrý?“

„Proč tak vypadáš?“

„Jak jako?“

„No..tak sešle.“

„To víš. Jak bych ti to jenom řekl. Když chceš věci chápat, musíš se trochu umazat. Ve zdravém těle zdravý duch, však to znáš.“

„Umazat?“ nechápal Filip.

Filipovo zchátralé já trošku poodstoupilo od hranice zrcadla, která je od sebe dělila, a dalo si ruce za záda. Víš, proč žiješ?“ zeptalo se Filipa.

„To je celkem těžká otázka. Asi, že to tak někdo chtěl.“

„Buď konkrétní. Víš to, nebo ne?“

„Nevím.“

„Jasně, že ne! Jinak bych tu ani nebyl.“

„Ty jsi jako nějaký smysl života nebo co?“

„Nesnaž se to pojmenovat. Freud z tebe nikdy nebude, ale dejme tomu."

„Takže jsi od toho, abys zjistil, proč žijeme?“

„Abych zjistil, proč žiješ ty. Tam venku jsme jeden, i když se občas neshodneme.“

„A proč teda žiju?“

Filipovo sešlé já se na Filipa nejistě podívalo a odstoupilo od hranice zrcadla dál. Pak začalo horečnatě chodit v kruhu a něco si pro sebe mumlalo.

Filip několikrát zopakoval svojí otázku, ale já si ho nevšímalo.

„Hej, slyšíš mě?“ neudržel se Filip.

„Stačí!!!“ zahřmělo z druhé strany zrcadla, až se sklo zvlnilo. Filip se lekl.

„…to všechno, co je za tím? Co je za oponou? Proč jsou věci, tak jak jsou. Proč tomu tak je. Jaký to má všechno smysl?“

Filipovo sešlé já se prudce otočilo a přiblížilo se zpátky k zrcadlu. Mluvilo teď hlasitě a o překot.

„Náboženství, fyzika, filozofie, epistemologie. Jedno velké hovno. Snaží se poznat jen směšnou píď světa. Tam pšenka nepokvete. Ne ne ne a ne!!“

Nastalo ticho. Filip nic neříkal, jen koukal, jak jeho zchátralé já pomalu vydýchává. Shrnulo si mastné vlasy z čela a otřelo si koutky od krve do rukávu. „Promiň za to. To ty prášky, jsem z nich nějaký podrážděný. Chtěl jsi vědět, proč jsem sešlý? V momentě, kdy jsi začal vnímat, začal jsem psát báseň.“

„Báseň?“

„Ano, rozsáhlou skladbu. Je v ní fakt velkej kus světa, ale pořád ji něco chybí. Nějaký spojovací prvek. Někdy to jde samo, ale většinu času z toho šílím. Rvu si vlasy a chřadnu. Přestávám se kontrolovat, nemůžu už psát o tom, co mi očima, opatřuješ. To jsou pak ty …“

„…záchvaty.“ dořekl Filip.

„Ano, záchvaty. Úzkost ze všeho. Z tíhy věcí, z jejich složitosti a propletenosti. Nahání to strach.

Filip si povzdychl. „Co dělat? Zkoušel jsem lásku, nevyšlo to. Zkoušel jsem drogy, ty to akorát ještě zhoršovaly. Hudba nepomáhá, vědět nepomáhá, vlastně to ještě zhoršuje. Víš jaká je to bezmoc racionálně to všechno rozebrat, vědět, že je to holý nesmysl, jenže pak to stejně přijde a rozum je mi k hovnu. Co mám teda dělat?“ dořekl s rozbušeným srdcem.

„Neměl ses zbavovat toho ametystu“ řeklo druhé já potichu.

„Vždyť to byla dětská báchorka a ty to moc dobře víš.“

„Byla. Ale není veškerá víra v něco jen báchorkou? Není křesťanství jen snůška báchorek, která mají sjednocovat lidi?“

Filip sklopil hlavu.

Druhé já přešlo rozhraní zrcadla a před Filipem teď stála jeho kopie. „Já můžu věřit jen v tebe, v nic víc“ řeklo a položilo mu ruku na rameno.

„A v co mám věřit já? V kámen?“

„Třeba. V lidi, v lásku, v Boha, v sebe. Věř v cokoliv, hlavně když to bude upřímné. Všechno pak půjde líp. Sjednotí tě to, uvidíš.“

Filip se na své totožně vypadající já dlouze podíval.

„Věřit říkáš?“

„Ano. A netvař se jak kakabus, to bude dobrý, uvidíš. Víš, Filipe, rozum bez víry, to je jako mít velký péro, který se ti nikdy nepostaví.“

Oba se zasmáli a objali se.

„A hlavně smích. Přeci nechceš, abych do konce života vypadal jako babička Ozzyho Osbourna.“ řeklo druhé já a vrátilo se zpět do zrcadla.

„Dáš mi někdy přečíst tu báseň?“

„Na to máš ještě čas, ale nechám ti něco v kapse.“

Filip začal pociťovat zvláštní cukání ve víčkách. Těžkla mu, jako by z únavy. Jeho druhé já začalo mizet v záplavě bílého světla, které postupně vycházelo ze zrcadla a šířilo se celou místností. Filip cítil od končetin mravenčení, které postupovalo směrem k torzu. Jak odeznívalo, zanechávalo po sobě slastnou necitelnost. Úlevně se tomu všemu poddal. Zavřel oči a cítil, jak je odnášen někam pryč. Byl jako v extázi.

„Ty Filipe“ ozvalo se ještě někde z dálky „kdybychom si to rozdali, tak je to pořád jen sebeukájení nebo ne?“ druhé já se hlasitě zasmálo, až zachroptělo. Nastalo bílé ticho.

Rozostřené kontury světa začaly znovu nabírat na konkrétnosti. Filipovi očima projela ostrá čepel světla.

„Vy jste namol, že? Takový mladý člověk a pije!“ světlo se třáslo, jak jeho nositelka nesouhlasně kroutila hlavou. Když se jeho oči vzpamatovaly a zaostřily, uviděly pod

elovkou robustní ženu v lesklé teplákovce, jak jej zblízka zkoumá velikýma vyjevenýma očima. Těsně vedle něj seděl černý pes a dýchal s vypláznutým jazykem.

„Já nejsem opilý.“ vysoukal ze sebe polámaný Filip.

„Vy nosíte rtěnku?“

„Prosím?“ Filip byl ještě mimo. Opatrně se posadil na jedno z ramen kořenů.

„Máte něco na puse.“

Filip si oblízl rty.

„Asi jsem se musel kousnout do rtu.“

„Člověče, vy jste hromádka neštěstí.“

„Dýchněte na mě.“

„Co prosím?“

„Neproste mě furt a dýchněte na mě.“

„Proč bych na vás měl dýchat?“

„Rychle!“

Filip nedobrovolně dýchnul do baculatého obličeje, který se k němu sehnul na vzdálenost několika centimetrů.

„Vy jste zvracel?“ zeptala se žena a zúžila u toho podezíravě oči.

„Ano.“

Žena chytla Filipa za ruce a začala si ve světle čelovky prohlížet jeho prsty.

„Zažloutlé, to jsem si mohla myslet. Tak mladý a chlastá a kouří.“

„Měl bys s tím ihned přestat“ žena mu začala automaticky tykat, „víš, kolik je tam svinstva, akorát se pak motáš a padáš na hubu.“ jen co to dořekla, chytla ho rukama v podpaždí a vyšvihla ho na nohy, jako by byl cár papíru.

„Nepotřebuješ do nemocnice?“

„Ne, to je dobrý. Bydlím tady kousek.“

„No nic, my jdeme zase běhat. To my tak normálně chodíme běhat pozdě v noci, víš. Prý tělo rychleji spaluje, říkali to v televizi. A Hugo, on mě vždycky tahá, já jsem pak celá uřícená a on by mohl ještě klidně hodinu běhat, co hodinu, dvě! A s ním aspoň nemám strach, on je takhle hodný, to jo, ale kdyby šlo do tuhýho, tak vycení zuby a klidně i kousne, to on umí být i zlý, to si nemysli, že je jen tak pro parádu, ale ty se mu líbíš, to jde hned poznat, že jsi mu sympatickej, jinak by na tebe vrčel. Tak se měj a neblbni. Pojď Hugo.“

Žena domluvila, párkrát se zhluboka nadechla a odběhla i se psem pryč. Filip ještě chvíli jen tak nehnutě stál a díval se do prázdna, které za nimi zůstalo. Bolelo ho celé tělo a byl celý otupělý, ale musel se smát tomu, co se přihodilo. A hlavně sobě. Nelehký uděl, to jo, řekl si pro sebe a zapálil si cigaretu. Zvratky, krev a nikotin. Vydal se na pomalu na cestu. Nikam nespěchal. Když došel na konec kaštanové aleje, rozevřela se před ním noční obloha v celé své velkoleposti. Poprvé tuto noc spatřil třpytivé tečky hvězd, které jakoby se vynořily odnikud. Prostor parku nějakým zvláštním způsobem zútulněl. Jakoby v dálce viděl svůj cíl. Tma netma, zima nezima, věděl přesně, kam jít. Spadlo to z něj. Podrážky škrkali o zem stále slaběji. V kapse ho cosi tlačilo. Strčil do ní ruku a při doteku mu páteří projelo chvění. Pevně to sevřel pěstí. Jde se domů. Spát.

#harakiri #czurkami #inverze #vasilios #chaleplis

0 notes