harakiriczurakami-blog

[harakiriczurakami-blog]

ADAM TOMÁŠ: SPÁČ

Z noční ulice hlasitě vrzal čerstvě napadlý sníh. Markovi to však bylo jedno, protože už několik nocí nemohl spát. Pořád ho něco pronásledovalo.

Dobře si uvědomoval, co mu to nedává spát - byly to jeho vzpomínky a to jak pravé, tak i smyšlené. Dialogy, co se staly a nestaly. Události pravdivé a lživé. Viděl ty postavy, ten děj, věděl o co jim jde, co se tam děje, ale místo rozhovoru slyšel jen hučení rozléhající se jeho pokojem, rozléhající se celým bytem.

Už pátou noc v kuse ho potkával jeho spolubydlící, jak krouží v kuchyni, nechává mizet krabičky cigaret a prohrabuje si vlasy. Naštěstí byl jeho spolubydlící dobře obeznámen s tím, že bydlí s latentním šílencem. Vždy si skočil na záchod a poté do kuchyně. Byl velmi diskrétní a trasu Markových kroků měl dobře spočítanou. Uměl v pravý čas přiskočit k lednici, vytáhnout si nějaké to pití a poté opět zmizet v pokoji. Marek si ho většinou ani nevšiml.

No, když ho kroužení přestalo bavit, udělal to, co vždycky. Sedl si za počítač a pokračoval už pátým dílem svého sebemrskačského deníčku. Soubor se jmenoval „Jaký jsem to píčus“.

To vystřižení něčeho rušivého z nervového systému do podoby písmen, slov, odstavců a stránek nebylo nejhorší. Škoda jen, že se ten nervový nádor každou noc vracel a byl větší a větší. Intenzita proudících dialogů, prazvláštních groteskních dějů a výjevů se známými herci, co dluží za kokain a mezi tím jim přílivová vlna odnesla dům, nebo scéna s lidmi, které požírá obrovská houba a tou houbou se živí mravenci. Co to má znamenat? Říkal si pro sebe. Jakože všichni umřeme? Nebo, že na nás čekají obří vlny na kterých surfují velcí mravenci? S tím běž do prdele Marku, nejspíše to neznamená vůbec nic. Ta intenzita toku mu však hulákala z uší, z očí, pochopitelně i z úst a trochu nepochopitelně z vlasů.

Nakonec se to rozhodl zabalit, otevřel si okno a chvíli z něj koukal. Sedl si na parapet nohama ven a kouřil. Někdo z ulice po chvíli zařval: „Co to kurva děláte? Chcete vypadnout?“. Marek sebou cukl a uznal, že má ten pán dole v černé uniformě pravdu. Mohl by vypadnout, přeci jen už pár nocí nespal. Jak jsem ale již zmínil, byl rozhodnutý to zabalit. Uchopil batoh, napěchoval do něj pár trenek, nějaké hygienické potřeby a zkusil štěstí se spánkem. Kupodivu to vyšlo.

Pokoj, který obklopoval Markův bezesný spánek, byl jeho zrcadlem. Jeho definice se válela po zemi, po psacím stole i v jeho klozetu. Decentně neurvalé, přeházené, nedokončené, napuštěné lehkou romantickou idylkou. Očíslované stránky, kterým vždy chyběla ta poslední. Editorské poznámky, zaprášená kytara, rozmalované plátno. Leč se na první pohled mohlo zdát, že jde o pokoj člověka tvořivého, stejně jako v celém jeho životě to byla pravda jen na půl. Dokonce nebyl schopen dorazit pořadně ani láhev vína, takže bylo jeho okno lemováno těmi nedopitými. Jeho život byl zkratka poloprázdný.

Ráno celou tuto definici zalilo slunce a Marek se probral, nahmatal telefon, vytočil číslo a chvíli hovořil, pote si vyčistil zuby, umyl si obličej studenou vodou a vyrazil na vlakové nádraží. Cesty byly úplně bíle a Ostrava mlčela. Páteční ráno působilo spíše sobotně.

Tón tramvaje byl velmi podobny tónu, který mu teď každou noc nedával spát, takže došlo k jakési rezonanci a intenzita toku se zmírnila. Byl schopen přemýšlet o něco čistěji a neměl nutkání chodit v kruzích a rvát si vlasy. Vzpomínal na starého Eina, který dokázal nehybně sedět ve své pracovně celé hodiny a téměř nemrknout. Údajně si představoval, jak letí vesmírem na paprsku světla. Jak asi hučelo v hlavě jemu, pomyslel si Marek a pak se pokusil chytit vlastní paprsek a proletět Ostravou.

Na hlaváku se podělil o pár cigaret s místními filosofy, se kterými těžce soucítil. Věděl, že jestli bude takto pokračovat, za chvíli se k nim přidá. Hala byla zadýmená slunečným oparem a paní na přepážce měla dobrou náladu. Na nástupišti si zapálil a vstupoval do vlaku jako jeden z posledních vyfukujíc za sebe kouř. Ve chvíli, kdy se dala souprava do pohybu, cítil jak mu těžknou víčka a snové relace jeho mozkového éteru se pomalu začínají vytrácet.

"Slečno, prosím vás, vzbuďte mě, až tam budeme," řekl v polospánku jeho sousedící. Poté jí spadl na rameno. Snažila se Marka probudit, ale po chvíli se smířila s jeho hlavou na jejím rameni a přijala ho za svého. Ani dlouhá zastávka v Olomouci, kdy průvodčí dostal infarkt a houkající auta všech zúčastněných složek stála kousek od soupravy, mu neotevřela oči. Kuriózní bylo, že náhradu za průvodčího dopravce neměl, takže se vlak stal vlakem otevřeným. Po epizodním dramatu se už nic nedělo a za okny tekla zasněžená krajina, až protekla do Prahy, kde se Marek konečně probral.

"No sláva už jste vzhůru, začínala jsem si myslet, že vás budeme muset vynést s uklízecí četou," řekla a pomohla Markovi ven z vlaku. Marek se chvíli rozkoukával a byl dezorientovaný. Pak se zaměřil na její rameno.

"Bože, poslintal jsem vám svetr, moc se omlouvám."

"Nic se neděje, dělam sociální pracovnici a vícekrát se mi stalo, že..."

"Počkejte, co jste to říkala s tou uklízecí četou, ten vlak přece nekončí v Olomouci," řekl úplně čile tušíc, kde asi je.

"Jsme na konečné... V Praze."

"Ale no tak, vždyť jsem vám přeci říkal, ať mě vzbudíte."

"To ano, ale neřekl jste mi kam jedete."

A jo, ta ženská má pravdu, pomyslel si a rozhodl se svést vinu na někoho jiného, aby nevypadal, jako úplné hovado.

„Sakra, tak za co jsou ti průvodčí placeni… Můj kamarád teď jistě smutně sfoukává svíčky u našeho romantického stolu v Ponorce. Určitě dojídá segedýn za oba,“ postěžoval si.

„Průvodčí dostal před Olomoucí infarkt a neměli náhradu. Byla to celkem podívaná - sanitka, policie, pak auto, které jsem nepoznávala, ale taky houkalo. Vlak stál, lidi vycházeli ven a koukali, co se děje.“

Marek se na chvíli odmlčel.

„Vážně? Tolik houkajících aut?“ řekl soucitně a pak si dodal pro sebe: „A to jsem si myslel, že jsem smolař.“

Pracovnice to celé slyšela a její výraz mluvil za vše. Marek se snažil zachránit situaci - už po druhé.

„Takže… Vy děláte sociální pracovnici? Možná byste to neměla tak vytrubovat do světa cizím lidem… Vždyť víte, pak by si vás mohl někdo najít a chtít vás… Třeba zneužít aby se dostal k čistým jehlám.“

Chvíli mlčela.

„Myslím, že se těmi hloupými řečmi snažíte bojovat proti vlastnímu pocitu méněcennosti a to Vás znám sotva pár minut.“

V Markově výrazu bylo patrné, jak její slovní kladívko trefilo přesně jeho hlavičku a zatloukla ho až po krk do země. Už nebylo třeba blbých řečí. Byla to naprostá cizinka, proč si nevystřihnout toho pičuse teď a tady, než chytí další vlak do Olomouce.

„No, vlastně máte pravdu, posledních pár dní mi trochu hrabe, nemůžu spát, nemůžu se soustředit na práci a říkám si, jestli má vlastně smysl dělat něco kreativního, když si připadám jako kukací hodiny.“

„A jak vám v tom pomůže cesta do Olomouce...“

„Kamarád tam bydlí a má magickou formuli, nazval ji chlast a šlapky. Geniální, pokaždé to funguje.“

„Myslíte to vážně?“

„Samozřejmě, že ne.“

„Tak v čem to tedy je?“

„Musíte k tomu přidat ještě kokain…”

“Vy kre…”

Dobře, dobře, už vážně… Máme talent, tedy on je přesný opozit mě. Hučí mu v hlavě stejně jako mě, ale tím správným uvědomělým způsobem, má lokty, dokáže rozdávat rány a věří si v tom, co dělá… A to je to, když jsme spolu, vesmír nám…“

Sociální pracovnice vyprskla smíchy.

„Přece mi teď nebudete začínat o vesmíru?“

„Hej,“ odpověděl s úsměvem, „nechte mě domluvit.“

„Jasně, pokračujte,“ odvětila stále s posměšným tónem.

„No a vesmír nám sesílá bizarní symboly, nebo události, při kterých mi dojde, že to, co dělám není zbytečné… samozřejmě v tom figuruje hodně alkoholu a pak je všechno zkreslené, ale pomáhá to.“

„Máte nějaký příklad?“

„Hm, já opravdu nevím, zda-li ho chcete znát.“

Tato Markova věta byla téměř jako řečnická otázka, jen - jak to je u něho zvykem - špatně zahraná. Co tím sledoval nevěděl ani on sám. Možná si chtěl jen ospravedlnit to, v jakých událostech vidí smysl pokračovat.

„Pracuju jako sociální pracovnice, můžete mě zkusit překvapit nebo pohoršit, ale...“

„Dobře, dobře, rozumím, pracovnice… No, vypadli jsme z nějakého lokálu, já už si to fakt přesně nepamatuju, a mířili do dalšího a když jsme šli přes koleje, málem nás srazila rozjetá popelnice, které nepochopitelně hořelo jen dno a na víku balancovali dva bezdomovci a přetahovali se o láhev vodky… Jak pravděpodobné to je, že jo?“

„A jak vám něco takového může pomáhat?“

„Bal jsem se, že se na to zeptáte a já upřímně odpověď neznám, pravdu se snažím zjistit intenzivně a myslím, že ta touha, ten sled událostí končící gladiátorským soubojem o láhev chlastu… Jsou ochotni si jít za svou věcí i přesto, že stojí na zapálené popelnici. Odhodlání z nich doslova teklo. No pak přijeli hasiči a policajti a my jsme radši odešli.“

Sociální pracovnice sice kývala souhlasně hlavou, ale její pozornost se zdála být jinde. Naznačila zívnutí a podívala se trochu roztěkaně na hodinky. Marek její gesto pochopil a mrzelo ho to. Vypadala, že rozumí, co se jí snaží říct a bylo mu i po té krátké chvíli o mnoho lépe. Věděl, co přijde.

„Heleďte se, pane...“

„Marek.“

„Pane Marku, bylo mi potěšením, ale teď už musím jít, někdo na mě čeká.“

„Jistě, to je pochopitelné, ale nemohla byste mi před tím říct, jak se jmenujete?“

„Nemohla.“

„Proč ne?“

„Protože bych měla strach, že byste se mě snažil dostat kvůli čistým jehlám.“

Poté se otočila a zmizela z dohledu. Marek se tomu trochu zasmál, hučení téměř ustalo a myšlenky opět poslouchaly. Narovnaly se do regimentů a příjemně dráždily fantazii. Nádraží pulsovalo a Marek si šel koupit jízdenku do Olomouce.

Ve vlaku opět na chvíli usnul, ale už to tak horké nebylo. Dobrodružná cesta, o které neměl žádné mínění, protože ji celou prospal, se neopakovala. Krajina opět protékala a on měl pár hovorů, které si ani nepamatoval.

Na stanici už čekal Petr. Potřásli si rukama a cítili zvláštní brnění, když se tak stalo. Jejich postup byl vlastně periodikum, dokola se opakující jízda, až na to, že dnes měl segedýn jenom jeden z nich. Marek byl velmi zvědavý, co na to vesmír. Také byl zvědavý jaký byl ten segedýn. Údajně výborný. Petr se takřka proměnil v ještěrku, když mu tu chuť popisoval. Pokaždé mířili do města obejít ty své staré domy a koukat do zasněžených korun stromů a rozplývat se nad pohádkovostí celého centra. Marek měl Olomouc moc rád, to ano, ale jako člověk ostravský čekal, odkud vybafne komín nebo důlní skip. To, že se tak nedělo, ho zanechávalo ve zvláštní vzrušivé nejistotě. Petr zde pracoval v divadle, jako scénárista a režisér a všichni si ho velmi vážili i přes jeho útlý věk. V tomto městě měl na rozdíl od Marka absolutní harmonii sám se sebou.

Další povinná v��c byla návštěva tanečního představení. Marek miloval tanečnice a to s jakou přesností dokázaly korigovat své pohyby. Často si sám sebe představoval jak mezi nimi tancuje, hlavně v poslední době, aby se měl čím pobavit. Nemyslel to nějak zle, jen se zkrátka bavil nad vlastní nedokonalostí. Po děkovačce šli vždy pít. Petr tentokrát navrhl divadelní klub. Na takových akcích a místech se schází lidé, kteří si vyloženě honí ega nad definicemi a znalostmi nebo lidé, kteří něco umí a chtějí si popovídat o normálních věcech. Marek tu první skupinu filtroval ve svém okolí jeho „definicí“ umění, které přirovnal k fotbalu. Místo míče se ale užívá neurózy v kuličce a jediným pravidlem je trefit s ním, co nejvíce diváků. Už to, že někdo použije fotbal v metafoře o umění je dle jejich standardu ohavné a Marek se tím stal bezcenným. Takže tam sedí jen s Petrem a říká mu o hučení a o podivných nepoddajných myšlenkách, které nedávají smysl. Petr se snaží najít vhodná slova, kterými by povzbudil kamaráda.

Tentokrát se však Marek seznámil s jednou z performerek. Jmenovala se Eva a připadal ji neuvěřitelně zábavný. Oba je pozvala na nějaký studentský byt.

Takovéto akce, jsou komornější, než okázalé divadelní kluby, ale o to víc zuřivější. Mládí, naděje, teče to z lidi jako euforická vodička, kterou pak koupíte na bolavé klouby pro babičku. Marek ani Petr ostatně taky nebyli žádní starci, klidně by mohli být s některými v ročníku, ale na školu se vykašlali. Život se údajně postará, jen na každého z našich akademických sirotků (tedy Petra a Marka) dopadl jinak. Samozřejmě se mezi studenty najde člověk trpící stejně jako Marek a taky člověk sebevědomý po vzoru Petra. Jejich vztah není nic neobvyklého. Důležité a neobvyklé je však prozření, uvědomění si jisté základní pravdy, která Markovi stále chyběla.

Večer končí a ráno začíná. Večírek však pokračuje i přesto, že večer skončil a začalo ráno. Tempo je naštěstí o několik set procent menší. Zbyly jen ostrůvky odporu, co se krčí před úderem spánku. Petr byl stále vzhůru a koukal na Marka a Evu jak spí. Eva spala sladce a klidně, Marek měl evidentně více pít, protože byl za chvíli vzhůru s tím, že je to tady zase. Petr seděl opřený o radiátor, kouřil a dopíjel lahváče. Sdělil Markovi, že moc dobře ví, proč za ním do Olomouce jezdí. Samozřejmě jsou přátele a nic proti tomu nemá, ale pak ukázal na Eviny nohy a dodal: „Včera byla na prknech výborná že? Ta je dále než my.“ Marek se tím směrem podíval a uvědomil si, jak zbaběle se chová.

Nebyl to žádný bizarní symbol ani podivná událost. Byla to opravdová krev tekoucí z jejich obvázaných prstů na nohou. Marek nic neříkal a Petr pokračoval.

„Vidíš, taky ji hučí v hlavě a podívej, jak sladce spinká.“

[harakiriczurakami-blog]

Jonáš Verner - Jak se posralo úplně všechno

V létě jsme se čtyřmi naprosto odlišnými, leč skvělými kamarády slavili maturitu, přijetí na VŠ, život, mládí, či léto samotné, a to v Maďarsku a na západě Ukrajiny. Za těch deset dní, co jsme strávili na cestách, se nám podařilo, občas náhodou, občas vinou vlastní ležérnosti, až totální stupidity, zažít spoustu věcí, které jsem nečekal, že se vůbec můžou stát. Následující text stručně popisuje události dne, ve kterém hrála hlavní roli právě naše nezměrná stupidita.

Vstáváme v šest ráno podle plánu, balíme plavky a ručníky abychom vyrazili vlakem na Chornou Goru, vyhlášené to koupaliště v místě bývalého lomu. Od babiček dostáváme navrch ještě nálož blinčiků (koblížky s čokoládou), holubců, zeleniny a hlavně MAJONEZ, oni to strkaj úplně do všeho. Málem bych zapomněl na dvě petky s domácím vínem, které v tomto dni též hrálo velkou roli. Asi nám to připadalo málo, protože jsme po cestě na vesnické nádraží ještě koupili dvě vodky, pár piv, kvas – místní alternativu za naší kofolu a živčik, jablečnou limonádu. To vše za účelem ochutnávek.

Víno od babky Vasilenky je tak dobré, že ho prodává soukromníkům a ti ho pak nabízí ve svých obchodech. Nutno dodat, že onen nákup nás stál asi 180 hřiven, což je v přepočtu asi 180kč, tudíž velmi málo za dvě lepší vodky a tunu dalších věcí. Na nádraží bylo dost lidí, vlak jel naším směrem totiž jen asi čtyřikrát denně. Náš vlak přisupěl po jednokolejce s minimálním zpožděním. Zvenku vypadal na sedmdesátá, zevnitř na padesátá léta, každopádně nádhera.Nastoupit do vlaku nás stálo dost síly, protože první sch��dek byl asi metr dvacet vysoko. Pro invalidy ideální. Pomohli jsme pár postarším lidem dovnitř a šli jsme si sednout na dřevěné lavičky do chodby vagónu. Ihned jsme odmítli nabízenou kávu a všimli jsme si nejednoho specifika místních vlaků. Všichni lidé se spolu bavili dosti živě, ať už se znali, či neznali, zatímco mezi nimi kmital nespočet vlakových prodejců zboží, které byste snad ani v obchodě nenašli. Byly nám nabídnuty brýle, hřebeny, káva, pivo, nůžky…člověk by ani nemusel chodit do obchodu. Piva jsme si otevřeli vlastní a po okomentování jejich chuti a přirovnání k českým protějškům jsme se jali je usrkávat.

Průvodčí jsme za zpáteční jízdenku každý dali asi 16 hřiven, což bylo fér. Po cestě, která nebyla krátká, si naproti nám sedl člověk, který se od okolních něčím odlišoval. Možná dlouhým nosem, možná taštičkou na notebook, byl to prostě turista. Po chvíli jsme ho oslovili a zjistili jsme, proč se nám zdál tak divný. Byl to ostravák toho času cestující po Zakarpatsku. Chvíli nás bavilo se s ním bavit, ale po chvíli nám už líčil jen svoje problémy, nebo detaily některých dřevěných kostelů a konverzace se začala trochu zadrhávat. Vaška vysloveně sral a jeho projev se doživotně podepsal na tom, jaký odpor měl od té doby Vašek ke všem dřevěným kostelům. Nakonec jsme jeho výstup v Korolevě uvítali, zamávali a oddechli si.  Ostravák se však ještě v Korolevě prohodil s asi padesátičlennou cikánskou rodinou na výletě. Jednalo se převážně o ženy s dětmi a byli to cikáni praví, bez teplákovek a bot najk. Ženy byly oblečeny do pestrobarevných, zlatem vyšívaných šatů, na uších a v nose měly nespočet náušnicí a nepůsobily nebezpečně. Děti ve vlaku řádily, ostatní lidé na ně hleděli s opovržením a někdo si i odsedl. Nám to připadalo senzační. Ženám na kráse vadilo snad jen to, že neměly zuby, respektive měly jen a jen zuby zlaté. Nakonec jsme dojeli na zastávku Chorna Gora a vystoupili jsme spolu s chumlem lidí v naprosté divočině.

Vystupující nám řekli, kudy máme jít a okamžitě se tím směrem vydali, zatímco my se šli rozhlédnout do okolí stanice. S výhledem na Podkarpatí jsme se všichni vymočili a šli jsme ve stopách lidí, co vystoupili z našeho vlaku. Šlo se docela daleko, po cestě jsme viděli jednu studánku a jednu typicky ukrajinskou věc: Na silnici, která asfalt asi nikdy neviděla a byla plná děr byl krásný betonový retardér. Proč byl na silnici, která byla sama sobě retardérem, to se asi nikdy nedovíme.

Koupaliště, ohraničené velkým plotem, bylo krásně vyumělkované a kultivované, po ránu liduprázdné a díky již zmíněným plotům a vstupnému 50 hřiven i bezpečné. Vybrali jsme si odřízlé místečko pod slunečníkem, rozložili piknik a otevřeli petku s vínem. Při oduševnělé konverzaci o proporcích, kladech a záporech procházejících zmizela během deseti minut. S pocity rozčarování jsme se šli koupat a pak se nějak otevřela i vodka, kterou jsme na ruský způsob zajídali chlebem. Bylo nám skvěle, ve vodě i na suchu a stupeň zábavy stoupal s každým panákem Chortice, naprosto úžasně jemné vodky.

Mohlo být asi jedenáct, když jsme si poté, co jsme byli vykázání ze skluzavky u dětského brouzdaliště uvědomili, že je čas trochu to uklidnit. Uvědomili jsme si to pozdě. Po chvíli totiž Ben začal hledat brýle a po neúspěšném pátrání mu došlo, proč je nemá. Dříve dopoledne nás totiž z mola, oblečen do plavek a slamáku pozoroval a řekl si, že chce za námi do vody. Rafinovaně nám hodil slamák, aby se prý nenamočil a skočil parádní šipku, bohužel s brýlemi. Jeho druhá hypotéza, totiž že mu brýle, ležící pod lehátkem mezi drahými foťáky a mobily někdo ukradl, se nezdála býti tak pravděpodobná. Nad druhou lahví vodky jsme brýle oplakali.

Vašek poté hrozivě vytuhnul na dece a my se koupali dál. Bez Vaška a bez Benových brýlí. Časem jsme se po výzkumu dozvěděli, že poslední vlak zpět do naší vesnice jede už v 15:25, a tak jsme se odebrali na kafe do přilehlé restaurace. Káva byla dobrá, přidal se k nám i probudivší se Vašek a my vyrazili na vlak. Tady bych měl dodat, že onu informaci o posledním vlaku jsme z místních páčili asi půl hodiny, nicméně jsme jí považovali za důvěryhodnou. Velká chyba. Po příchodu na nástupiště nám bylo od čekajících řečeno, že náš vlak odjel asi deset minut před naším příchodem a že následující a poslední vlak možná jede někdy kolem šesté hodiny večerní. To byla sice smůla, ale žádná velká katastrofa.

V oné přilehlé restauraci u koupaliště čepovali pivo, tak jsme se na něj trochu rozmrzelí vrátili.

Po prvním se Vojta s Michalem šli zeptat ženského personálu, který byl dopoledne terčem Vojtových pokusů o využití prvních ukrajinských komplimentů, které ho Michal naučil, kdy tedy jede další vlak. Když se dlouho nevraceli, šel jsem za nimi a spatřil je u stolu se servírkami. Každá z nich buď telefonovala, nebo hledala cosi na internetu. Kluci se mračili. Po pár dotazech jsem se dozvěděl, proč. Onen vlak v šest totiž jezdil pouze v úterý a ve čtvrtek a úterý ani čtvrtek zrovna nebylo. A co hůř, další vlak jel až ve čtyři ráno. Servírky nám hledaly maršutky, spolujízdy, či nabízeli taxi odvoz za cca 80 korun, ale nám to z neznámého důvodu nešlo pod nos a rozhodli jsme se sborově, asi ve čtyři odpoledne, že radši počkáme na další vlak, tedy do čtyř ráno. Tím byl náš osud zpečetěn. Nutno dodat, že 80 korun za taxi nám připadalo jako hrozně moc.

Objednali jsme si tedy další piva a řekli jsme si, že buď:

a) sbalíme servírky a přespíme u nich nějak všichni nebo

b) přespíme u jejich známých

c) vylezeme na nějakou horu a přespíme tam

d) užijeme si pivo a budeme doufat, že se to nějak vyřeší

Poslední možnost nakonec zvítězila asi šest piv po sobě. Vašek posléze s Michalovou pomocí u nejbližšího veksláka, jichž je na Zakarpatsku na každém rohu deset, rozměnil padesátieurovku za hřivny.

Dali jsme si v lepší náladě i večeři – šašliky, americké brambory, steaky a zalili je pivem. Rozbouřen jsem udělal něco, za co jsem se další den styděl, totiž že jsem nestydatě spojil špatnou chuť sósu, který nám k masu byl dodán s tou nejhorší opilou nabalovací frází na světě. Servírce se tímto omlouvám, stejně tak jako za všechno, co následovalo. Jídlo bylo jinak výtečné, pivo též. Následující část příběhu kvůli oknu, které máme z onoho večera všichni, popíši trochu mlhavě:

V restauraci jsme byli až do zavíračky asi v devět večer a byli jsme dost rozjívení. Po zavíračce a zaplacení 600 hřiven za pohostinství – o dost víc, než kolik nám připadalo jako příliš na útratu za taxi, Michal na chvilku zmizel a vrátil se se dvěma lahvemi vodky a s džusem. Zářil jako sluníčko a hned nám sdělil, proč. Servírky nám totiž dovolily zůstat v areálu na zahrádce oné restaurace. Jakmile se okolí vylidnilo a setmělo, strhly se nesmyslné orgie.

Po chvíli jsme byli naprosto ve sračkách, nelze to říci jinak, a navíc nikým nehlídaní. Obnažování se, zvracení, řev, tanec, divočení a šílenost převzaly kontrolu. Díky přenosnému reproboxu opět všude znělo ruské tekno a Verka Serdučka, létaly zvonky a židle. Michal obsadil venkovní bar a z výšky naléval vodku do kelímků, cítící se jako profesionál, na což jsem doplatil nevolností a následným hodem šavle přes zábradlí.

Nádhera, někdo vypustil ta hovada v nás. Párty postupně přešla v cosi letargického – všichni si začali vylévat srdíčka, nadávat na nespravedlnost života a objímat se. Respektive všichni čtyři, protože nám asi po půlhodině došlo, že Ben se ztratil. Hledali jsme ho po celém areálu, abychom ho pak objevili spícího pod stolem na místě, kde jsme až doteď byli, zabaleného v koberci. Byl asi metr od nás, celou dobu. Vzbudili jsme ho a ve zmatku úspěšně ztratili znova. Nikdo neví, jak mohl tak rychle prchnout, on sám to též neví. Vašek s Vojtou byli naprosto v prdeli, já s Vojtou v podivné melancholii střídavé pocitem zodpovědnosti. Všichni naprosto na pěst. Už při druhém hledání Bena se tyto dva právě vzniklé tábory začaly dost hádat. Náhodou jsme Bena nalezli na jakési terase, spícího vedle tří kalících Ukrajinců, respektive jednoho muže a dvou žen.

Bavili jsme se s nimi, zatímco Ben nadával, že ho budíme, padly další panáky a Michal to ztratil naprosto. Shazoval všechno a všechny v dosahu a byl tak přes čáru, že to začalo naše hostitele dopalovat, do čehož neustále opakoval: „Kámo já sem uplně v pohodě, fakt mě nechte bejt.“ Michal s Vaškem se pak vydali do jakéhosi bungalovu hledat děti jedné z Ukrajinek, zatímco mě onen Ukrajinec vyzval na společné močení, kde jsme se spolu bavili o všem možném. Pamatuju si jenom to, že všichni Slované jsou bratři a že jsme všichni stejní, co si pamatuje onen muž, nevím. Když jsme se vrátili, Michal zavrávoral a shodil Ukrajincům asi dva lahváče na zem. Lahváče se roztříštily a nám bylo doporučeno, abychom Michala odtáhli a abychom odtáhli i my s ním. Odtáhnout jsme museli i Bena, kterému se z vyhřáté lavičky nechtělo. V ten moment začala asi ta nejšílenější hádka světa. O čem? Úplně o všem. Jakmile jsme se rozloučili a sešli ze světla terasy do tmy pod kopečkem, na kterém terasa byla, stali se z nás nepřátelé na život a na smrt. Všichni proti všem, naprosto do krve. To se muselo táhnout asi hodinu. Skončilo to tak, že Michal nemluvil semnou, protože jsem mu řekl, že se nechoval hezky a Vašek s Vojtou se rozešli snad nadobro. Ben pořád dokola opakoval, že jsme všichni kreténi, protože jsme ho vzbudili. Nějak jsme se pak všichni sešli v prázdné chatce a ve tmě jsme se jakž takž udobřili. Domluvili jsme se, že vyrazíme na první vlak. Nebo nedomluvili, ale šli jsme. Byla asi jedna hodina ráno. Po cestě se Vojta s Vaškem hádali dál, Michal s Benem se učili močit za chůze a já to fotil s přestávkami na zvracení.

Někdy během těchto chvílí vzniklo univerzální moudro: „Vojta má vždycky pravdu“, které se po zbytek celého výletu používalo k rozuzlení těch nejkomplexnějších problémů. Jakmile se Vojta s Vaškem po nejdelším objetí, co jsem kdy viděl, udobřili, uslyšeli jsme nesmyslně intenzivní štěkot. Popadli jsme nože a po vyburcování se vyrazili tmou. Vojta neměl nůž, měl prázdnou lahev od vodky, já neměl nic, protože mi můj nůž vzal Michal, a když jsem ho chtěl zpět, choval se nebezpečně. To, co následovalo, se dá popsat jen těžko. Přes štěkot a naše řvaní nebylo slyšet vůbec nic. Toulaví psi, kterých je na Zakarpatsku všude plno, si snad dali sraz jen, aby nás dorazili, ale my se nedali. Doteď nevíme, zda ti psi byli za ploty nebo jen tak, pár z nás je snad dokonce vidělo i na cestě za námi, ale žádný z nich naštěstí nezaútočil. Michal ani po uklidnění situace nechtěl vrátit nůž, což vyústilo v další kolo hádek. Po příchodu na nástupiště se nějak stalo, že jsme částečně usnuli, zabalení v kobercích, které nám dříve sloužily jako piknikové deky.

Zima byla nesnesitelná, byli jsme úplně zoufalí a Ben, který procitl jako první a řval, že má hrozně moc energie, dostal geniální nápad: Rozdělat na betonovém peróně oheň. Když se to povedlo, Ben se jal neustále přikládat dál, až vznikl obří táborák, kolem kterého se choulilo pět bytostí zabalených v osuškách a v kobercích, střídavě spících ve stoje. Kdyby tu scénu měl někdo pojmenovat, nazval by jí „DNO“.

Před čtvrtou jsme začali znovu usínat na zemi, ve čtyři žádný vlak nepřijel. Asi po čtyřiceti minutách konečně spadly závory a my jsme v očekávání, že to bude náš vlak, okamžitě vstali a v polospánku likvidovali všechny stopy po ohni, zkopávali hořící větve z perónu, a kdo mohl, hasil je močí. Vlak skutečně nejen přijel, ale přejel. Prostě nezastavil. Následující smršť nadávek Zakarpatsko ještě nezažilo.

Tímto začala fáze cesty, kterou jsme pojmenovali Exodus. Vyrazili jsme za svítání, zabaleni do osušek a koberců, pryč z nádraží, neznámo kam.

Po cestě jsme potkali dva taxíky, jedoucí na koupaliště. Nezastavili. Stal jsem se duchovním vedoucím skupiny hledající určení, ač jsem šel vzadu, a to proto, že jsem měl na hlavě talíř připomínající jarmulku, hůl a přes sebe roucho z koberce.  Po příchodu k první větší silnici před námi zastavil autobus vizáží připomínající ten z Harryho Pottera a Kamene Mudrců. Dveře se s podobným efektem rozletěly a my vešli dovnitř, dali řidiči trochu peněz a řekli mu, aby jel, ačkoliv nás ubezpečil, že jede opačným směrem, než je naše domovská vesnice. Dovezl nás do Koroleva, kde hned po opuštění autobusu začalo hrozivě pršet. Bytosti zabalené do koberců doběhly do jakéhosi nonstop baru a přemýšlely, co dál.

Michal zapředl konverzaci s podivným barmanem, my seděli u stolu srkajíc kolu a koukali na jediného dalšího zákazníka baru. V šest ráno jím byl nesmyslně slušně oblečený a oholený muž, o kterém jsme kvůli tomu, jak rychle do sebe kopal vodku za vodkou usoudili, že se chystá buď zabít svou nevěrnou ženu, nebo si hodit mašli.

Barman nám po chvíli zavolal jakýsi taxík, jehož řidič si za cestu do Sokirnice řekl o 600 hřiven. Poslali jsme ho tam, kam světlo nesvítí a vyrazili jsme deštěm na místní nádraží. Bylo asi šest ráno a my po chvíli bloumání na nádraží zjistili, že další vlak, asi jediný, jede až ve čtvrt na tři odpoledne. Potom, co venku jakási cikánka ještě stihla Michala varovat, že když bude chodit bosý a špinavý, že ho určitě okradou, jsme to naprosto vzdali a šli k taxíku před nádražím.

Řidič si řekl o 450 UAH s tím, že nás sveze až před náš dům. Byl strašlivý, řídil strašlivě, neměli jsme už sílu na to něco namítat. Za babiččina štkaní a Michalových lží o tom, že jsme spali u mých kamarádů někde ve stanu, jsme šli asi v osm ráno spát. Cesta o maximálně šedesáti kilometrech nám trvala asi osmnáct hodin a místo osmdesáti korun nás vyšla minimálně na tisícovku, můžete si to spočítat sami. Jsme milí a zodpovědní hoši.

[harakiriczurakami-blog]

Vasilios Chaleplis: AMETYST

ten pocit hrůzy

a beznadějných cest

jen tiše zůstat

přidržet se stromu

a beznadějných hvězd

a dojít domů…

Byl říjen. Podzim se vléval do ulic a večery začínaly být pochmurně dlouhé a chladné. Filip procházel opuštěným parkem. Své zkřehlé ruce měl schované hluboko v kapsách omšelého kabátu, kde pro ně chtěl uzurpovat trochu tepla. S každým krokem se cítil náchylnější a křehčejší. Připadal si jako skořápka, na níž se každou chvíli začnou objevovat praskliny. Kosti mu drhnuly a vydávaly skřípavý pazvuk, jako by mu zamrzala synovie v kloubech. Vlezlá zima. Jediným příslibem tepla, třebaže iluzorním, mu bylo sloupořadí lamp podél cesty, jehož nakouskované světlo prodírající se tekutou tmou alespoň pomyslně hřálo svými naoranžovělými odstíny. Koukal po nich nenasytně jako můra. Dal by si cigaretu, ale zima je silnější, než závislost a tak nechal ruce v kapsách. V hlavě mu drnčel rozladěný tón podzimní melancholie, který se tupě odrážel v odlescích drobných kaluží. Bylo mu nějak těžko od žaludku, už aby byl doma pod střechou. Podíval se vzhůru. Hvězdy byly schované. Nebylo zataženo, musely být utopené ve tmě. Jako jeho byt. Leží tam někde vepředu v náruči města. Vyhraněná intimita ve vrstvách zašedlého betonu. Ty známé čtyři stěny, hřející svojí důvěrností a bezpečností. Jsou blízko a při tom tak daleko. Hřbety knih, vzory koberce, teplo nažloutlého dřeva. Čekají na něj, chráněné před vlhkou nocí. Čekají na přítomnost jeho samoty.

Dávno tomu, kdy poprvé okusil hořkost pocitu, že nikam nepatří. Roky přemáhaných obav z vyděděnosti, z neznámého a nepochopitelného. Vyhlédlo si ho to, ještě když byl dítě. Šikovný chlapec. Zvídavý a usměvavý, s krátkými bodlinkami vlasů. Citlivý a tak chytrý. Pak ale z ničeho nic začal plakat a plakat. Přestal jíst. Mizel. Oči se mu zakalily nedůvěrou. Ztratily svojí dětskou nevinnost. Bál se lidí. Stal se zamlklým. Vše neznámé ho děsilo. Nikdo nevěděl, co za tím stálo, nikdo nedokázal prohlédnout do duše malého dítěte, které se na svět dívalo s nedůvěrou. O tolik zestárl. Pod očima mu vyrašily vrásky. S ostatními dětmi si nerozuměl. S nikým si nerozuměl. Nejraději byl zavřený ve svém pokoji, kde znal každičký předm��t i každou rýhu na stole. Utrápení rodiče ho neustále zahlcovali otázkami: proč jsi smutný? Co se ti stalo? Z čeho máš strach? Nedokázal odpovědět. Nedokáže najít ta správná slova ani nyní, když jeho nejisté kroky dopadají do mrtvolného ticha, kterému začíná nevěřit.

Sedí s mámou v čekárně. Nohy nedosáhnou na zem a tak se klimbají ve vzduchu. Poslouchá šustění časopisů mezi jejími prsty. Je unavená, brýle ji zvětšují kruhy pod očima, které tak nezúčastněně přelétávají po textu. Jeho šedé oči se nelesknou. Vypadají jako pokryté vrstvou prachu. Jako by byly zaprášené od drolícího se světa. Na dveřích ordinace je nakresleno usmívající se sluníčko a hned pod ním pestrobarevná písmena: Dětská psychologie.

Filip zpomaluje. Bolest břicha se z jednoho místa rozlévá do stran. Zničehonic se mu chce zvracet. Oči ho zrazují. Nedokážou zaostřit. Ze světel lamp se stávají oranžové cákance a z kaštanů, rostoucích od nepaměti kolem cesty, zase velké černé stíny, co po něm chňapají kostěnými větvemi. Motá se mu hlava. Kde se tu vzal? Nepoznává to tady. Cítí stoupající tlak ve spánku. Vrávoravými kroky schází z osvětlené cesty. Dech se postupně zrychluje. Zalyká se. V těle mu nepravidelně cuká. Lampy nechává daleko za sebou. Mizí ve tmě.

„Kupte synovi ametyst“ psycholožka se otáčí k jeho vystrašenému obličeji. „Kdykoliv se budeš cítit smutně, přiložíš si ho na čelo, zavřeš oči a začneš pomalu dýchat.“ usmála se a pohladila ho studenou dlaní po tváři. „Uvidíš, že ti pomůže. Je to kouzelný kámen, něco jako v Harrym Potterovi. Znáš Harryho Pottera?“ Bezhlesně zavrtěl hlavou. „To se musí napravit, hned jsem zpět.“ Nejistě se podíval na matku. „Moc hodná paní. Hned ti půjdeme do města koupit ten ametyst.“ Psycholožka se rychle vrátila s tenkou knížkou, na níž byl malý brýlatý kluk s brýlemi a pláštěm, nasazující si cylindr s namalovanými ústy. „Harry Potter a Kámen mudrců. Je to moc hezká pohádka.“ řekla a podala mu ji.

Filip divoce šátrá rukama v kapsách kabátu a vytahuje několik kulatých pilulek, na kterých ulpěly malé nitky. Pár mu jich spadlo do bahna, kde se budou postupně rozpouštět. Zastavuje a strká si je do pusy. Teď jen čekat až zaberou a pak se co nejrychleji dostat domů. Musí se opřít o nejbližší strom. Mžourá před sebe. Nevidí nic. Prostor rozkládající se mezi ním a domovem je mrtvý. Tíha tmy na něj tlačí. Pohlcuje ho zevnitř, aniž by se na cokoliv zmohl. Panicky se objímá rukama, jako když šnek zalézá do ulity. Je to tady. Cítí, jak se to po něm sápe… stahuje mu to kolem krku smyčku a pomalu to začíná škrtit… ze začátku jemně, se zabijáckou něhou. Nemohoucnost oběti to však rozběsní. Filip se drží sám sebe a celý se otřásá. Srdce zuřivě bije do hrudi. Marně lapá po dechu. Na čele se mu objevují kyselé krůpěje potu. Ošívá sebou jako při zimnici. Nepatrný zárodek plamene úzkosti je rozdmýchán a celé tělo je uvrženo do nesnesitelně mrazivého žáru. Hvězdy jsou pořád někde schované. Stejně jako jeho domov.

Pozoruje, jak máminy oči klouzají po stránkách a bedlivě poslouchá. „…uviděl v zrcadle sám sebe, nejdřív bledého a vyděšeného. Okamžik nato se na něj však jeho obraz usmál, strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní krvavě rudý kámen. Zamrkal na něj a pak zastrčil Kámen zpátky – a ve chvíli, kdy to udělal, ucítil Harry něco těžkého, co se octlo v jeho vlastní kapse. Jakýmsi neuvěřitelným způsobem se Kámen octl v jeho moci.“

Tak a zbytek zase příště, teď spát.“ řekla, vložila mezi stránky záložku a odložila knihu na noční stolek.

„Mami, nenapínej, co se stane dál?“

„Neřeknu. Do zítřka to vydržíš.“

„Nevydržím.“

Usmála se a přitáhla mu deku až k bradě. „Kde máš svůj kámen?“

„Tady.“ zpoza deky vytáhl sevřenou pěst a rozevřel ji.

„To je dobře, nespouštěj z něj oči. Vidíš jak je fialový a hlaďounký, uvnitř je energie, o které nemáme ani tušení. Síla mocnější než všechny naše trable nebo starosti.“ Dořekla a dala mu pusu na čelo. „A teď už spinkej.“

Filipova silueta se v rozpínajícím vakuu noci postupně ztenčuje, až není širší než poslední paprsek zapadajícího slunce. Cítí, jak se to v něm šíří jako infekce. Pomalu ho to požírá. Dívá se to na svět jeho očima a definuje to jeho strach. Ze tmy jej vyděluje jen několik bílých pilulek, které spolknul, jenže… kdy zaberou? Tělem se pořád opírá o slizkou kůru stromu a tvář si schovává v dlaních. Jsou studené. Nejsou jeho. Jsou to cizí dlaně. Vše kolem je cizí. V žaludku se cosi pohnulo a razí si to cestu vzhůru. Zvrací na zem.

Je poledne. Sedí na lavičce a nedůvěřivě pozoruje, co se kolem děje. Všechno je nesnesitelně zostřené. Holubi se k němu slétávají a těkavě trhají hlavami. Dopředu, dozadu, do stran. Nahání to strach. Stejně jako opodál děti, které si hrají na hřišti a příšerně u toho řvou, až se mu z toho rozskočí hlava. Před ním procházejí muž se ženou a zamilovaně se drží kolem pasu. O něco dál zase jiná žena za chůze telefonuje a čemusi se hlasitě směje. Na zastávku přijel trolejbus, do kterého se tlačí houf lidí. Kdesi daleko troubí auto. Do listů se opírá jemný vánek. Mezi paprsky slunce ševelí vrabci a sýkorky. Miliony vjemů. Je mu na zvracení. Kousek dál sedí starý muž s vysoko vyhrnutými nohavicemi. Ruce má položená na klíně a usmívá se. Jeho mírumilovný výraz mu nahání hrůzu. Nemůže přeci jen tak sedět a usmívat se, když kolem všechno skřípe. Skřípe a duní. Něco mu našeptává, že dědek rozdává otrávenou vlídnost, že je zlý. Že jsou všichni zlí. Nevěř ničemu z toho, co vidíš. Je to lež! Celý se klepe. Povoluje pěsti. V jedné je bílá kulatá pilulka a v druhé omšelý fialový kámen. Kvapem strká pilulku do pusy a zapíjí ji hořkou kávou, která vedle něj stydla. Teď jen vydržet a nepozvracet se. Snad to přejde. Musí. Vrávoravě vstává z lavičky, odhání holuby a jde rychle pryč. Za sebou nechává ležet kámen a poloprázdný kelímek, ze kterého vytéká obsah.

Filip se nemotorně odráží od stromu a rukama chňapá do prázdného prostoru, až málem spadne. „Zasraná tma!“ zajíká se. Oči, za nimiž se mihotají jen pokroucené shluky surových myšlenek, ke kterým nemá sílu přiřadit význam, pomalu dohasínají. Jako opilý se brodí bahnem a snaží se nahmatat cokoliv pevného, když mu tělem projede silná křeč. V ústech najednou krom zvratků cítí pachuť železa. Krev. Ta teplá hustá tekutina smrtelnosti. Ani si to neuvědomuje, ale vší silou je zakousnutý do spodního rtu. Mozek je moc omámený, aby se na cokoliv zmohl. Stisk nepovoluje. Tělo je paralyzováno jako po zásahu proudem a bezmocně padá k zemi. Tupá rána hmoty a vše najednou ustává.

Černý knírač se zničehonic zastavuje. „Hugo!“ ozývá se udýchaný ženský hlas nadsvícený čelovkou na běhání. „Poběž!“ Pes neklidně větří ve studeném vzduchu, pak pohrdavě odfrkuje směrem ke své paničce a rozbíhá se směrem k obrovskému platanu, jehož silueta se rýsuje ve tmě daleko od osvětleného chodníku. Žena na něj ještě několikrát volá, ale neúspěšně. „Hugo, vždyť se v té tmě rozpustíš.“ Několikrát psa prokleje a vydává se jeho směrem. Světlo z čelovky se postupně prořezává sychravou tmou, až se zastavuje o bezvládné tělo, zablácené a pohozené v masivních kořenech. Pes vedle něj leží a kňučí. Nejeví známky života. Žena opatrně přistupuje blíže, až se ji v proudu světla zjevil mrtvolně bílý obličej se zaschlou rudou skvrnou kolem úst a lehce pootevřenýma očima, ve kterých nepatrně zaškublo.

… … … Filip pomalu otevřel oči. Před sebou uviděl obrovský rám se zrcadlem, který stál v rozlehlé místnosti bez dveří a oken. V zrcadle uviděl člověka. Byl vyhublé, skoro až kostěné postavy. Obličej měl bledý a utrápený, plný vrásek a drobných jizev. Kolem úst měl zaschlou krev. Jeho dlouhé vlasy byly zplihlé mastnotou a na několika místech prořídlé, jako kdyby je někdo v trsech násilně vytrhal. Stál křivě a v rukách měl slabý tik. Smrt, pomyslel si Filip, ale neřekl nic.

„Ne, nejsem smrt.“

Filipa zamrazilo, že nebyl schopen vydat ani hlásku. Poznal ten hlas moc dobře.

„Tak jsi konečně přišel. Už jsem se tě nemohl dočkat.“ jeho zchátralé já se uchechtlo a vystrčilo ruku z rámu, aby mu ji podalo. „Těší mě.“

Filip se ho nechtěl dotýkat. Hnusilo se mu.

Druhé já se zasmušilo. „Hele ty a já.. Chápeš? Není důvod se nijak upejpat.“ řeklo, stáhlo ruku zpět a vyšlo ze zrcadla celé, přičemž nyní vypadalo úplně stejně jako Filip.

Párkrát se otočilo kolem dokola a pak se vrátilo zpátky. „Dobrý?“

„Proč tak vypadáš?“

„Jak jako?“

„No..tak sešle.“

„To víš. Jak bych ti to jenom řekl. Když chceš věci chápat, musíš se trochu umazat. Ve zdravém těle zdravý duch, však to znáš.“

„Umazat?“ nechápal Filip.

Filipovo zchátralé já trošku poodstoupilo od hranice zrcadla, která je od sebe dělila, a dalo si ruce za záda. Víš, proč žiješ?“ zeptalo se Filipa.

„To je celkem těžká otázka. Asi, že to tak někdo chtěl.“

„Buď konkrétní. Víš to, nebo ne?“

„Nevím.“

„Jasně, že ne! Jinak bych tu ani nebyl.“

„Ty jsi jako nějaký smysl života nebo co?“

„Nesnaž se to pojmenovat. Freud z tebe nikdy nebude, ale dejme tomu."

„Takže jsi od toho, abys zjistil, proč žijeme?“

„Abych zjistil, proč žiješ ty. Tam venku jsme jeden, i když se občas neshodneme.“

„A proč teda žiju?“

Filipovo sešlé já se na Filipa nejistě podívalo a odstoupilo od hranice zrcadla dál. Pak začalo horečnatě chodit v kruhu a něco si pro sebe mumlalo.

Filip několikrát zopakoval svojí otázku, ale já si ho nevšímalo.

„Hej, slyšíš mě?“ neudržel se Filip.

„Stačí!!!“ zahřmělo z druhé strany zrcadla, až se sklo zvlnilo. Filip se lekl.

„…to všechno, co je za tím? Co je za oponou? Proč jsou věci, tak jak jsou. Proč tomu tak je. Jaký to má všechno smysl?“

Filipovo sešlé já se prudce otočilo a přiblížilo se zpátky k zrcadlu. Mluvilo teď hlasitě a o překot.

„Náboženství, fyzika, filozofie, epistemologie. Jedno velké hovno. Snaží se poznat jen směšnou píď světa. Tam pšenka nepokvete. Ne ne ne a ne!!“

Nastalo ticho. Filip nic neříkal, jen koukal, jak jeho zchátralé já pomalu vydýchává. Shrnulo si mastné vlasy z čela a otřelo si koutky od krve do rukávu. „Promiň za to. To ty prášky, jsem z nich nějaký podrážděný. Chtěl jsi vědět, proč jsem sešlý? V momentě, kdy jsi začal vnímat, začal jsem psát báseň.“

„Báseň?“

„Ano, rozsáhlou skladbu. Je v ní fakt velkej kus světa, ale pořád ji něco chybí. Nějaký spojovací prvek. Někdy to jde samo, ale většinu času z toho šílím. Rvu si vlasy a chřadnu. Přestávám se kontrolovat, nemůžu už psát o tom, co mi očima, opatřuješ. To jsou pak ty …“

„…záchvaty.“ dořekl Filip.

„Ano, záchvaty. Úzkost ze všeho. Z tíhy věcí, z jejich složitosti a propletenosti. Nahání to strach.

Filip si povzdychl. „Co dělat? Zkoušel jsem lásku, nevyšlo to. Zkoušel jsem drogy, ty to akorát ještě zhoršovaly. Hudba nepomáhá, vědět nepomáhá, vlastně to ještě zhoršuje. Víš jaká je to bezmoc racionálně to všechno rozebrat, vědět, že je to holý nesmysl, jenže pak to stejně přijde a rozum je mi k hovnu. Co mám teda dělat?“ dořekl s rozbušeným srdcem.

„Neměl ses zbavovat toho ametystu“ řeklo druhé já potichu.

„Vždyť to byla dětská báchorka a ty to moc dobře víš.“

„Byla. Ale není veškerá víra v něco jen báchorkou? Není křesťanství jen snůška báchorek, která mají sjednocovat lidi?“

Filip sklopil hlavu.

Druhé já přešlo rozhraní zrcadla a před Filipem teď stála jeho kopie. „Já můžu věřit jen v tebe, v nic víc“ řeklo a položilo mu ruku na rameno.

„A v co mám věřit já? V kámen?“

„Třeba. V lidi, v lásku, v Boha, v sebe. Věř v cokoliv, hlavně když to bude upřímné. Všechno pak půjde líp. Sjednotí tě to, uvidíš.“

Filip se na své totožně vypadající já dlouze podíval.

„Věřit říkáš?“

„Ano. A netvař se jak kakabus, to bude dobrý, uvidíš. Víš, Filipe, rozum bez víry, to je jako mít velký péro, který se ti nikdy nepostaví.“

Oba se zasmáli a objali se.

„A hlavně smích. Přeci nechceš, abych do konce života vypadal jako babička Ozzyho Osbourna.“ řeklo druhé já a vrátilo se zpět do zrcadla.

„Dáš mi někdy přečíst tu báseň?“

„Na to máš ještě čas, ale nechám ti něco v kapse.“

Filip začal pociťovat zvláštní cukání ve víčkách. Těžkla mu, jako by z únavy. Jeho druhé já začalo mizet v záplavě bílého světla, které postupně vycházelo ze zrcadla a šířilo se celou místností. Filip cítil od končetin mravenčení, které postupovalo směrem k torzu. Jak odeznívalo, zanechávalo po sobě slastnou necitelnost. Úlevně se tomu všemu poddal. Zavřel oči a cítil, jak je odnášen někam pryč. Byl jako v extázi.

„Ty Filipe“ ozvalo se ještě někde z dálky „kdybychom si to rozdali, tak je to pořád jen sebeukájení nebo ne?“ druhé já se hlasitě zasmálo, až zachroptělo. Nastalo bílé ticho.

Rozostřené kontury světa začaly znovu nabírat na konkrétnosti. Filipovi očima projela ostrá čepel světla.

„Vy jste namol, že? Takový mladý člověk a pije!“ světlo se třáslo, jak jeho nositelka nesouhlasně kroutila hlavou. Když se jeho oči vzpamatovaly a zaostřily, uviděly pod

elovkou robustní ženu v lesklé teplákovce, jak jej zblízka zkoumá velikýma vyjevenýma očima. Těsně vedle něj seděl černý pes a dýchal s vypláznutým jazykem.

„Já nejsem opilý.“ vysoukal ze sebe polámaný Filip.

„Vy nosíte rtěnku?“

„Prosím?“ Filip byl ještě mimo. Opatrně se posadil na jedno z ramen kořenů.

„Máte něco na puse.“

Filip si oblízl rty.

„Asi jsem se musel kousnout do rtu.“

„Člověče, vy jste hromádka neštěstí.“

„Dýchněte na mě.“

„Co prosím?“

„Neproste mě furt a dýchněte na mě.“

„Proč bych na vás měl dýchat?“

„Rychle!“

Filip nedobrovolně dýchnul do baculatého obličeje, který se k němu sehnul na vzdálenost několika centimetrů.

„Vy jste zvracel?“ zeptala se žena a zúžila u toho podezíravě oči.

„Ano.“

Žena chytla Filipa za ruce a začala si ve světle čelovky prohlížet jeho prsty.

„Zažloutlé, to jsem si mohla myslet. Tak mladý a chlastá a kouří.“

„Měl bys s tím ihned přestat“ žena mu začala automaticky tykat, „víš, kolik je tam svinstva, akorát se pak motáš a padáš na hubu.“ jen co to dořekla, chytla ho rukama v podpaždí a vyšvihla ho na nohy, jako by byl cár papíru.

„Nepotřebuješ do nemocnice?“

„Ne, to je dobrý. Bydlím tady kousek.“

„No nic, my jdeme zase běhat. To my tak normálně chodíme běhat pozdě v noci, víš. Prý tělo rychleji spaluje, říkali to v televizi. A Hugo, on mě vždycky tahá, já jsem pak celá uřícená a on by mohl ještě klidně hodinu běhat, co hodinu, dvě! A s ním aspoň nemám strach, on je takhle hodný, to jo, ale kdyby šlo do tuhýho, tak vycení zuby a klidně i kousne, to on umí být i zlý, to si nemysli, že je jen tak pro parádu, ale ty se mu líbíš, to jde hned poznat, že jsi mu sympatickej, jinak by na tebe vrčel. Tak se měj a neblbni. Pojď Hugo.“

Žena domluvila, párkrát se zhluboka nadechla a odběhla i se psem pryč. Filip ještě chvíli jen tak nehnutě stál a díval se do prázdna, které za nimi zůstalo. Bolelo ho celé tělo a byl celý otupělý, ale musel se smát tomu, co se přihodilo. A hlavně sobě. Nelehký uděl, to jo, řekl si pro sebe a zapálil si cigaretu. Zvratky, krev a nikotin. Vydal se na pomalu na cestu. Nikam nespěchal. Když došel na konec kaštanové aleje, rozevřela se před ním noční obloha v celé své velkoleposti. Poprvé tuto noc spatřil třpytivé tečky hvězd, které jakoby se vynořily odnikud. Prostor parku nějakým zvláštním způsobem zútulněl. Jakoby v dálce viděl svůj cíl. Tma netma, zima nezima, věděl přesně, kam jít. Spadlo to z něj. Podrážky škrkali o zem stále slaběji. V kapse ho cosi tlačilo. Strčil do ní ruku a při doteku mu páteří projelo chvění. Pevně to sevřel pěstí. Jde se domů. Spát.