princeznarenfri-blog

[princeznarenfri-blog]

Na ruinách zbudovat nový svět

“Proč jsi nikdy neřekla, že potřebuješ pomoc?”

“Ale já si o ni řekla. Volala jsem o pomoc takovou dobu, ale nikdo neodpovídal, nikdo se nezajímal.”

“Kdybych to věděl, tak bych ti pomohl, vždyť to přece víš.”

“Lidi občas nechtějí slyšet, když někdo volá o pomoc. Nechtějí vidět, že se někdo ze známých topí. Nechtějí se do toho plést. A proto pak slyšíme věty jako - nikdy bych to do ní neřekla... nenapadlo by mě, že něco takového udělá... Vždycky byla v pohodě...”

“Divíš se jim?”

“Nedivím, proč bych měla. Sama jsem kolikrát nepříjemné věci ignorovala, odsouvala na vedlejší kolej, dívala se jiným směrem. Mlčela.”

“I o pomoc jsi volala mlčky...”

“Nechtěla jsem být na obtíž. Zvykla jsem si, že většina lidí se nezajímá. Takoví by se nezajímali, ani kdybych jim křičela do ucha. Jaký by v tom byl rozdíl?”

“Někdo by se našel...”

“Nebo taky nenašel. To, že potřebuješ pomoc, že jsi zoufalý, že cítíš bolest, smutek, strach či utrpení, není to nejhorší. Nejhorší je, když tohle všechno cítíš a všem je to fuk. A ty nechceš sledovat, jak je to všem fuk. Jak ty jsi jim fuk.”

“Nemůžeš být přece všem ukradená, tomu ani ty nevěříš.”

“��emu věřím nebo nevěřím, je vedlejší. Pravdou je, že jsem uvnitř hrozně chtěla být slyšet, ale všechen ten křik se odehrával jen v mojí hlavě. Uvnitř mě to trhalo na kousky. Tak zoufale jsem toužila po někom, kdo by mě pochopil a zároveň jsem se zatvrdila proti všem. Trochu jsem si v tom neštěstí libovala. Stavěla se do role oběti, té, kterou každý jen využívá. Jistě, bylo na tom něco pravdy, ale jenom já to mohla změnit.”

“Tak proč jsi to neudělala?”

“Tak hrozně jsem se bála. Bála jsem se, že když se jednou postavím sama za sebe, když bouchnu do stolu a řeknu dost, že všechny ztratím. Ztratila jsem je stejně a s nimi i sebe. Toužila jsem po tom, aby mi někdo dal najevo, že mě má rád. Že se mnou chce být, i když zrovna nic nepotřebuje. A nedošlo mi, že to já jsem všem dovolila, aby mě postavili do této pozice.”

“Jaké pozice?”

“Holky, co vždycky pomůže. Co má vždycky čas. Co se může přetrhnout pro to, aby ostatní byli spokojení. Jako pes, který s radostí plní každý rozkaz, aby se mu dostalo pohlazení. Snažila jsem se koupit lásku ústupky. Jenže nejde pořád jen dávat a nedostávat nazpět. Jednou dojde energie a s ní i trpělivost. Přijde okamžik, kdy zjistíte, že jste se rozdali do posledního drobečku a ostatní o vás nezavadí ani myšlenkou. Pak je čas jít.”

“A kam chceš odejít?”

“Nikam. Ale daleko. Pryč z jejich světa, zpátky do svého světa. Oprášit ruiny, postavit nové základy, pevnější a silnější. Vybudovat znovu svůj vlastní svět, kde není jiných pánů než mě samotné. Svět, který bude fungovat pro mě a podle mě.”

“Uvidíme se ještě?”

“Když se naše světy potkají.”