lumpenkavarnik

[lumpenkavarnik]

Dějiny holokaustu bez laciných přívlastků

Vážená paní doktorko Hájková,

S nelibostí jsem přečetl váš pseudo-vědecký článek či stať, popřípadě esej - říkejte si tomu jak je libo.

Oháníte se v českém internetovém prostoru doktoráty a úspěchy, avšak základní věc vám v portfoliu schází. Slušnost a respekt. Respekt k druhým, ten je ovšem nevymahatelný, ale především respekt k těm, kteří ve jménu zvrácené ideologie, prosazované stejně urputně jako vaše jediné správné vidění světa, zahynuli ve vyhlazovacích táborech.

Stejně jako vy jsem čerpal množství informací od přímých účastníků, zejména od paní profesorky Adolfíny Sovové,která přežila Terezín i Osvětim. Díky ní vím že v táborech smrti existovaly jen dvě skupiny. Lidé a jejich kati.

Ovšem tady veškerá podobnost končí. Mě zajímala již na gymnáziu historie holokaustu, osudy lidí, vše ve jménu uctění památky obětí a byl jsem zcela vykolejen tím, proč muselo zemřít nejméně 11 milionů lidí a čím si před smrtí museli projít, zatímco vy jdete od začátku prvoplánově po senzaci a za pláštík zájmu o holokaust schováváte bulvární snahu šokovat neobjeveným a doposud skrytým, náhodou v dnešní době módním pohledem, abyste nakonec provedla šokující odhalení.

Vážená paní doktorko, dle mého, skutečnost je taková, že holokaust nemá queer dějiny ani levicový, jakkoli podle vás kritický, pohled na samu podstatu této děsivé kapitoly historie lidstva.

Pseudo-vědecký pohled při snaze o vyhlazení jednoho národa a mnohých dalších etnických skupin přinesli mimo jiné němečtí "vědci" Haeckel, Ploecke a hlavně Lenz. Svou rádoby vědeckou statí jste se zařadila defacto po bok těchto padlých andělů rasové čistoty a nadřazenosti jedněch lidí vůči druhým, protože, ač se prezentujete jako vědkyně, stejně jako oni používáte jen takové informace, kterými obhajujete svůj postoj, názor a snahu nalézt to, co ve skutečnosti neexistuje.

Zajisté, nikdo nepopírá, že v naprosto šílených mezních podmínkách konečného řešení, v pekle vyhlazovacích táborů vznikly mezi lidmi různé vazby, ať fyzické či - hlavně - mentální. Nikdo také nepopírá vraždy a popravy, deportace a mučení homosexuálů a leseb. Ale cílené vyhledávání těch, kteří museli prožít nevýslovné utrpení a našly často v posledních dnech svých životů spřízněnou duši v osobě stejného pohlaví a jejich následné prezentování jako vědecký, kritický pohled na queer dějiny holokaustu, je hyenismus,který naprosto pohrdá celkovým obrazem holokaustu a jeho oběťmi.

Protože oběti holokaustu a tudíž jeho historickou součástí nebyli Židé, Cikáni, Rusíni, Slované, gayové, lesby, mentálně a tělesně postižení...

Byli to totiž lidé! Dějiny holokaustu jsou dějinami lidí. Lidí, kteří zavraždili, mučili, trýznili a týrali jiné lidi. Ne Němec Žida nebo Árijec gaye. Člověk člověka.

To je jediné poselství historie, které by si mělo lidstvo odnést. Že když se vytratí lidskost, zbyde zrůdnost. Když se z člověka stane zrůda, rozsévá jen bolest, strach smrt a utrpení.

Syn člověka zabil syna člověka jen proto, že byl jiný. Nezní vám to podvědomě? Ano, je to častá realita dnešních dnů, protože lidé zapomínají. Po přečtení vašich pár odstavců si někteří řeknou:

"Co je mi po nějakým teploušovi.."

A s každým takovým rozmělněním historie a nepopiratelných faktů a nahrazení jejich skutečného poselství zrůdnou snahou ambiciózní doktorky o šokování a "originalitu" pohledu na nejhorší období novodobých dějin lidstva, se ztrácí povědomí o tom, co a proč byl holokaust, vytrácí se vrozená ostražitost před opakováním dějin.

Židé 5,9 milionů

Sovětští váleční zajatci 2–3 miliony

Poláci 1,8–2 miliony

Romové 220,000–1,500,000

Mentálně a fyz. postižení 200,000-250,000

Homosexuálové 5,000–15,000

Svědkové Jehovovi 2,500–5,000

Nejsou to dějiny jehovistů, homosexuálů, postižených, Romů, Poláků, Sovětů nebo Židů, popřípadě jiných skupin. Neexistuje na ně levicový či pravicový pohled.

Jsou to dějiny LIDÍ.

Pohled, který je jediný správný, neexistuje, avšak jeden se zdá nejvhodnější. Je to pohled plný pochopení pro utrpení těch, kteří si tím museli projít, aniž by se čímkoliv provinili, pohled plný viny, že jsme jako lidstvo fatálně selhali a hlavně pohled plný odhodlání, aby se nic takového už nikdy neopakovalo.

Já za sebe doufám, že naše společnost odsoudí pokusy, jako byl ten váš, o parazitování na utrpení pro vlastních 15 minut slávy, ohýbání historie a snahu o devalvaci hodnot a dědictví historie holokaustu.

V Černé Hoře 27.1.2020

Jakub Mařík

[lumpenkavarnik]

Říkej mi "Táto"!

Sedím ve vlaku a před očima mi běží jako záznam z domácí kamery desítky vzpomínek, o kterých jsem ani netušil, že je mám.

Je rok 1993 a s tátou jsme u nás na Jižňáku na školním hřišti. Stmívá se a táta už ani nevidí na stopky - což vlastně nevadí, protože špatnej čas mi stejně neříkal.

"Jsi jako Změlík!" volá za mnou, když doběhnu šedesátku a rovnou se připravuju na skok do dálky. Cítím uvnitř něco.... Něco zvláštního, ale nevím co a je mi to tenkrát jedno.

Střih!

O rok později jsou u nás na škole přijímačky do sportovní třídy a já netrpělivě stojím před školou a čekám, až vyvěsí výsledky. Je to tu! Hledám svoje jméno mezi dvacítkou dalších, já - šprt s brejlema. Mezi těma klukama a holkama, co hrajou fotbal za Slavii, chodí na Duklu na atletiku, slyším Bohouše Boublíka, který mi vždycky házel brejle do křoví, jak říká:"Přece sis nemyslel, že bys s náma chodil do třídy, brejlovec..." a pak uvidím číslo osmnáct a vedle něj svoje jméno a zase mě zalije ten pocit, jako loni na tom hřišti.

Střih!

Je červenec 2019 a můj šéf se mě ptá, jestli taky nechci dělat šéfa. Sice menšího než on, ale šéfa. Že prý na to mám a rád by mě na tom místě viděl. Ani moc neváhám. Je mi třicet sedm, konečně budu dělat něco jiného, zodpovědného. Beru do ruky telefon a ťukám smsku tátovi. Pípne mi odpověď a já čtu:

"Moc gratuluju. Jsem na tebe pyšnej. Táta"

Střih!

Jsem zpátky ve vlaku a najednou mi všechno dává smysl. TO je ten pocit, který mě posledních pětadvacet let provází.

Dělám věci, díky kterým je na mě můj táta pyšnej.

Střih!

Když tátu povýšili v práci, ptal jsem se ho z legrace: "Takže ti teď mám říkat Pane řediteli?"

"Ty jseš fakt blbej. Říkej mi Táto... "

[lumpenkavarnik]

Vzdělání jako výsada bohatých

Když mi bylo šestnáct let, objevila jsem v sobě skrytý talent a našla si první činnost, která mi mohla generovat zisk. Učila jsem soukromě angličtinu děti se zámožnějších rodin. První zakázka byla spíš jen takový omyl, ale krátce na to události nabraly rychlý spád a má klientela se rozrostla natolik, že jsem od pondělka do pátku neměla jediné volné odpoledne. Jezdila jsem z rodiny do rodiny a domů se vracela pozdě večer.

Samozřejmě jsem to nedělala jen tak. Dohnala mě k tomu věta, kterou jsem slýchala tak často, až se mi vryla pod kůži a kdykoliv jsem stála někde u pokladny, slyšela jsem ji vzadu v hlavě jako mrazivou ozvěnu hlasu mých rodičů. “Víš ty vůbec, kolik nás stojíš peněz?!”

A já to věděla. Škoda jen, že tou dobou mě nenapadlo, že to není má vina. Že jde jen o prázdnou výčitku lidí, kteří si před lety neuvědomili, že pořídit si dítě je závazek. Nákladný závazek. Ale co měla mladá holka, když viděla, že se máma zlobí? Jak měla vědět, že to, že táta radši utratí půlku výplaty za chlast, než by jí dal stovku na vlak, je špatně? A co vlastně měla říct? Co mohla říct?

K výuce dětí jsem si později přibrala i výdělečnou činnost na víkendy. Za barem v naší vesnické hospodě jsem se usmívala, když jsem roznášela pití a představovala si, jak někomu rozbiju hlavu půlitrem, když si muži ve věku mého otce i starší nedokázali odpustit nechutné narážky. Co jsem mohla dělat? Měla jsem za to peníze.

Máma tehdy byla strašně naštvaná. Vyčítala mi, že se dostatečně nevěnuju studiu. Že pořád jen pracuju a na školu kašlu. Už tenkrát mi to přišlo při nejmenším schizofrenní. Ale nechala jsem to být. Co jsem mohla říct? Vždyť přece nemáme peníze.

Tou dobou jsem už přesně věděla, co chci jednou dělat. Střední školu jsem ukončila na první pokus díky odhodlání a přihlásila se na pedagogickou fakultu. Měla jsem svůj cíl a těšila se tam. Kéž by to stačilo.

Prvák byl pro mě jen další ze sérií studených sprch. Ve škole se mi celkem líbilo, ale peníze, které mi rodiče byli ochotni dát, stačily sotva na dojíždění. Kéž bych tehdy věděla, že jako plnoletá už můžu začít vymáhat alimenty, které měl na mě sice otec platit, ale neviděla jsem z nich jedinou korunu. Nikdy.

Věděla jsem, že to takhle dál nejde. Byla jsem nešťastná, zoufalá. Přála jsem si být jen jako všichni ostatní ve třídě. Moci se jít jednou za měsíc společně s nima napít, aniž bych musela řešit, jestli mi zbydou peníze na to, abych v pondělí mohla jet do školy. A abych tam mohla jezdit po zbytek měsíce.

Tady by bylo dobré konečně zmínit jednu zásadní věc. Tohle není příběh o mé rodině. Není o tom, jak byli moji rodiče sobečtí a nezodpovědní, o tom, jak měl můj otec nespočet drahých foťáků a počítačů, o tom jak zatímco moji mladší sourozenci dostávali neskutečně nákladné dárky, já téměř deset let neměla nárok na to, aby mi rodiče zafinancovali nový telefon, ani o tom, jak jsem chybou jednoho eshopu narazila na fakturu za oblečení za téměř osm tisíc a zjistila, že rodina ve skutečnosti peníze má, jen má strašlivě pokřivený žebříček priorit a není ochotna investovat do vzdělání vlastní dcery. Je to příběh o tom, že vzdělání, ačkoliv v Česku nemáme zpoplatněné vysoké školy, je i přes to výsadou bohatých, dobře zaopatřených dětí.

Ve druháku jsem si našla první oficiální zaměstnání, když jsem podepsala zlodějskou dohodu čtrnáctihodinového týdenního úvazku jako učitelka angličtiny na učilišti. Musela jsem. Potřebovala jsem peníze. Jako už mnoho let, protože mi je zkrátka nikdo jiný nedal.

Každý, kdo kdy chodil na vysokou, si dovede představit, jaký efekt to mělo na mé studium. Do školy jsem si nemohla dovolit chodit více než dva dny v týdnu, protože jsem musela pracovat. A i když jsem neustále chodila za všemi profesory a učiteli na škole, vysvětlovala a prosila, slibovala, že se všechno doučím, že bych jen potřebovala nebýt ve škole, ale být v práci, nikdo mi nebyl ochotný pomoci.

Je rok 2018. Pomalu se chýlí ke konci. Není to ani týden, co jsem oslavila jednadvacáté narozeniny. I když oslavila je silné slovo. Strávila jsem je sezením u volební komise. Jednak proto, že mě o to máma poprosila a já jí neuměla říct: “Ne.” Druhak proto, že je to způsob, jak získat peníze.

Dva nebo tři dny na to se to stalo. Přišel mi email, nad kterým jsem zůstala chvilku mlčky sedět, pak několik hodin plakala a pak dostala vztek. Vztek, který se mě stále ještě drží a nechce se mě pustit, protože názornější příklad toho, jak nefér život je, by člověk pohledal.

Byl to email ze školy. Email o tom, že nemám dostatek kreditů. Email o tom, že mám čtrnáct dní na vyjádření, jinak mě vyhodí. Email o tom, že ačkoliv bych letos měla promovat, nejspíš to pro mě znamená spíš naprostý konec. Konec všeho. Konec snů, ambicí, konec šťastného a naplňujícího života, který pořádně ani nezačal.

Protože ačkoliv jsem měla vůli řešit a vyřešit tuhle nezáviděníhodnou situaci, každý s kým jsem v procesu řešení mi řekl, že to nejde. Byla jsem za panem docentem na UK, kde jsem ho žádala o dálkové bakalářské studium angličtiny s případným uznáním kreditů z minulé školy. Řekl mi, že uznání kreditů není problém, ale takové dálkové studium prostě neexistuje. Alespoň ne v mém oboru, ne v jediné věci na světě, kterou umím, miluju a chci dělat.

Byla jsem za naším panem děkanem a prosila o pomoc. Zatímco jsem vyprávěla, jak se věci mají, on se mi smál do tváře a tvrdil, že pro takovou situaci neexistuje řešení. Protože pokud nejsem sportovní reprezentant univerzity, nemám nárok na individuální studijní plán. Nemám nárok na nic.

Na světě neexistuje jediný člověk, který by mi mohl pomoci. Protože systém nepočítá s lidmi v mé situaci. Systém nepočítá s lidmi, co se musí starat sami o sebe. Co na světě nikoho jiného nemají a tím pádem naprosto příjdou o budoucnost, protože systému jsou lidi jako já úplně u prdele.

V práci kterou dělám, jsem dobrá, a miluju ji víc, než cokoliv na světě. Jenomže pokud nedostuduju, nebudu jí moci dělat. Byla jsem snad za každým, kdo by mi mohl pomoci z toho ven, ale evidentně na celém světě nikdo takový není.

Moji milí čtenáři, nikdy jsem od vás nic nechtěla, a faktem je, že ani teď ve svých nejtěžsích hodinách nestojím o vaši lítost. Chci vás ale poprosit, abyste tento článek a tento příběh šířili dál. Protože ačkoliv to nijak nepomůže mně osobně, možná se někde pár lidí zamyslí. Možná to budou něčí rodiče. Možná vysokolští profesoři. Možná dokonce někdo z našich zákonodárců. Dost možná to bude někdo, kdo se přičiní o to, aby se už nikdo další nedostal do situace, ve které jsem teď já. A to si myslím, že za to stojí.