evji

[evji]

Moje harlemska postel. || Kolik napocitas ptacku v krovi?.) || Christian Louboutin a jeho kocar pro Popelku. || Met Breuer. || Vesla jsem dovnitr, vyjela jsem vytahem do nejvyssiho patra, dvere se otevrou a me prasti tenhle obraz. Coz jsem vubec necekala. Osamela cesta lemovana vlcimi maky. V zapeti zjistuju, ze se jmenuje Bohemia lies by the sea / Cechy lezi u more. Je inspirovana jednou basni, je to o valecnych veteranech, o utopii, kterou vystihuje prave ten nazev, protoze Cechy nikdy nebudou lezet u more (no vlastne uvidime, jak s tim globalnim oteplovanim...). Jsem dojata, nejak se me to strasne dotyka, rozhlizim se kolem a mam skoro potrebu vsem rict, ze Bohemia jsou moje domovina.) Ale nakonec nikomu nic nerikam, jen se potutelne usmivam. Tohle tajemstvi v tu chvili zustava mezi mnou a obrazem. || V Met Breuer jsou krasna i okna. || Moje hlava pod kytkou a mezi lahvema. || Z fotky to tak asi nevypada, ale tohle je cast Central Parku, kde si pripadate, ze koukate na fotomontaz.) || U tohohle kluka jsem si nechala pichnout ucho. Jeho jmeno je Sailor (Namornik). Jeho rodice byli hippies.)

[evji]

Patek 6. 4. | The Pride of the Yankees.

Vstavam, snazim se rozvzpomenout na pozdrav slunci, ale zjistuju, ze moje hlava je na kazdy jogovy lekci tak lina si neco zapamatovat a telo jen bezmyslenkovite opakuje, ze to sotva davam dohromady.) Pak dojidam ovoce a dopijim smoothie ze vcera, venku prsi, tak jsem odhodlana konecne pokorit Guggenheim muzeum. Bohuzel evidentne nejsem jedina, kdo ma za spatnyho pocasi tenhle plan, fronta destniku je na me moc dlouha, tak se vydavam do vedlejsiho muzea designu. Dostavam nejakou elektronickou tuzku, v zapeti zapominam, k cemu slouzi a pomalu prochazim vystavou. Je to smes ruznych veci, od sbirky keramiky, ktera me moc nezaujme (vsude pisou, kdo kterou keramiku muzeu daroval, vim, ze se rika darovanemu koni na zuby nekoukej, ale...) po ruzne hry se zvuky a plakaty... Po hodine se rozhodnu zjistit, k cemu ze taham tu tuzku, opakuji mi, ze kdyz ji namirim na nejaky krizek u popisku, vystavena vec se mi ulozi do moji osobni slozky a muzu ji pak v klidu domova zkoumat znovu. Staci natukat cislo moji vstupenky. Vstupenku jsem samozrejme uz bezpecne ztratila, takze muzu s klidem odlozit tuzku a koukat dal. Hodne me zaujme taky mistni gift shop, kde bych nejradsi nakoupila uplne vsechno vcetne zlatyho prasatka 😻 Jsem tu opravdu dlouho, takze uz je cas se vypravit domu, abych se prioblikla na zapas Yankees. Cestou si jako kazdy den kupuju falafel v pita chlebu za pet dolaru (kdyz chci udelat zmenu a rikam, ze nakonec ne falafel sendvic, ale falafel rice - ryze, pan, ktery je myslim z Turecka, rozumi fries - hranolky, takze odchazim domu misto s ryzi s pytlikem hranolku... A to jsem chtela jist zdravejc dneska). Doma zkoumam pozarni schodiste a protoze jsem v poslednim patre, muzu pohodlne vylezt na strechu a kochat se vyhledem. Pak uz na sebe navlikam vsechno co mam, protoze tusim, ze zapas bude dlouhy a vim, ze moje mista jsou uplne nahore, takze na vetrne hurce.) Pak uz jen naskocim do metro, to, ktere mi jede pred domem, jede az do Bronxu primo ke stadionu. Cestou uz potkavam fanousky a jak vylezu z metra, uz citim tu skvelou atmosferu. Premyslim, kudy vlezt dovnitr, klasicky obejdu pulku stadionu, abych nasla co nejmensi frontu. Hymnu slysim ve chvili, kdy prochazim bezpecnostnim ramem. Pak uz se pomalu skrabu nahoru, v kazdem patre se chvilku projdu a pokoukam, protoze mam pocit, ze nez vyjdu nahoru, bude to trvat tak tri dny.) Pak uz najdu svoje misto, ktere mi zasedla nejaka pocetna rodinka. A nez se tlacit mezi ne, radsi si sednu jinam, mista je tu dost. Rodinka dekuje, sedam si nekde na kraji o par rad niz. Za mnou sedi dve Americanky a to je obcas nevyhoda, kdyz clovek v cizi zemi bez problemu rozumi, protoze ty reci o chlapech se nedaji poslouchat.) Tak se zvedam a jdu se prochazet o patro niz, stejne jsem si samozrejme koupila tak spatny listek, ze nevidim na obrazovku. Ne ze bych teda ten cislum nejak extra rozumela. Ale casem se zorientuju, jasny, strike, out a tak... Kupuju si dalsi pivo a vim, ze jsem odsouzena k tomu, ze mi druhy den bude spatne z toho vseho popcornu, protoze i mala porce je tady proste obri. Ale popcorn mam tak rada, ze ho neumim prestat jist a nevolnosti, ktery prinese dalsi den, tedy s pokorou prijimam.) Jediny, co po dvou hodinach hry porad nechapu, je kdy ten zapas sakra skonci. Atmosfera je hrozne fajn, porad je na co koukat, o pauze pusti God bless America, vsichni samozrejme povstanou, nasleduje potlesk a zaber na valecneho veterana, ktery je zrovna pritomny na stadionu. Dekovacka za jeho sluzbu. Takhle se buduje narodni hrdost, pekne polehoucku. Z tohohle zrovna bychom si klidne mohli vzit priklad, bylo to moc hezky. Protoze je na stadionu wifi, zacinam googlovat pravidla baseballu, abych zjistila, kdy to tak zhruba muze skoncit. Na kolik viteznejch se hraje? Nebo jde o cas? Takze devet smen, aha. Tak proc uz se hraje jedenacta?🙈 Zatim remiza nebo co? Davam jim cas do jedenacti a pak uz se zvedam. Ctyri hodiny jsou myslim slusnej vykon a vysledek mi reknou rano ve zpravach, klidne se necham prekvapit.)

[evji]

Prsi, prsi. || Muzeum designu. Cast vystavy je i o tom, jak pomoct lidem s ruznymi postizenimi, aby zili co nejnormalnejsi zivot. Jsou tu jak krasny pomucky, tak informace o ruznych aplikacich, ktere napriklad slepym ndbo hluchym usnadnuji zivot. || Odpocinkova zona v muzeu. Dle meho gusta. Povaluju se tu pekne dlouho.) || Tuhle lampicku jsem si moc prala. Ale stala asi 200 dolaru. || Muj vyhled ze strechy. || Pozarni schodiste je pomerne strme.) || Yankees! Nejlevnejsi listek, nejhorsi vyhled, tem cislum na tabuli moc nerozumim, ale atmosfera, pivo a popcorn dobry!

[evji]

Ctvrtek 5.4. | Manhattan.

Vstavam a venku je krasne, takze je cas jit si zabehat do Central Parku.) Mam to asi tri bloky, takze jsem tam hned. Je sice slunicko, ale o to vetsi je zima, takze se mi hur dycha a moc to s nejakym vykonem neprehanim. Spis koukam kolem a samozrejme musim alespon 10 metru zkusit bezet jako Phoebe, to da rozum. A ma pravdu, it’s the only way it’s fun! (Mami, pak vysvetlim.)

Pak se chci vydat na snidani do toho myho oblibenyho mista, ale nejak se necham unaset tou moji Lexington street, takze zahnu na Madison street pozde, uz jsem to presla. Vracet se mi nechce, rano jsem mela nejake ovoce, tak to beru jako vyzvu jit zkusit Met hned kratce po otviracce a dat si neco malyho tam.

Tentokrat to opravdu vypada sympaticteji, takze jdu dovnitr a vydam se hledat cafeterii, coz vypada jako nadlidsky ukol, protoze je schovana uplne nejdal ze vseho. Kdyz ji konecne najdu, zjistuju, ze ma jeste zavreno. Rozhodnu se pockat, protoze moje hlava vypada, ze dnes bez kafe fungovat nebude. A nechci ji zase ztratit, kdyz uz jsem ji nasla.) Koukam kolem, ctu, bavim se cedulkou, ze maximalni kapacita kavarny je asi 460 lidi, ze pak uz je to hazard. Tohle je opravdu muzeum jinych rozmeru.)

Couram sbirkami a pomalu, ale jiste mirim najit muj oblibeny obraz, abych zjistila, jestli ve me stale vzbuzuje stejny pocity jako tenkrat pred 12 lety. Dost se mi ale schovava, asi petkrat se ztratim, nez ho najdu, opet mam muj 180stupnovy problem s orientaci.) Pak se prede mnou El Greco a jeho Toledo vynori a ja vim, ze je vsechno jak ma byt. Zacnu se usmivat a porad se k nemu vracim, az si pred nej sednu a proste jen koukam. Nikdy jsem nepochopila, co me do nej tak vtahuje, ale to je proste asi na umeni to krasny. Obcas vas pohlti obraz, od kteryho byste to necekali a nema to zadnej logickej duvod a naopak nektera svetoznama dila vas neoslovi vubec.

Popochazim dal, uz jsem tady nekolik hodin. Zjistuju, ze jsem minula celou jednu cast se vsema tema Monetama a Gauguinama a Van Goghama a polejva me horko.) Vypravim se tam jeste a je to neuveritelny, jsou to geniove vsichni. Van Gogh obzvlast.

Pak uz mam pocit, ze se mi zacina motat hlava a sotva vidim 😂 Tak se snazim hledat cestu ven, porad mi to nejakyma uzavirkama komplikuji, tak uz mam strach, aby me odstud vubec pustili.)) Domu jdu pres Central Park a usinam brzo. A spokojena.

[evji]

Vychod slunce a muj kamarad ptacek. Zdravime se skoro kazdej den. || Jak se beha v Central Parku? Naramne. || Slunicko! || Met, vyzyvam te na souboj! || To jsem netusila, ze byl Monet takovejhle typek s cigarem v koutku 😅 To dodava jeho obrazum uplne novej rozmer! || Well, hello! || Kdyz si koupite jablko, daji vam ubrousek na jeho utreni. Voda asi nestaci. Odstranuje vosk, spinu, pesticidy a bakterie. Ach jo! Zlaty jablka od tatinka.) || V Central parku je i takovyhle maly jezirko Jackie Kennedy.

[evji]

Streda 4. 4. | Singin’ in the rain.

Budim se opet brzo, ale nevyrazim hned do ulic, vybaluju veci, neco si prepiram a koukam u toho na film. Behem dopoledne pak jdu ven, hledam neco k jidlu a narazim na prijemnou kavarno-restauraci, vsechno organicky a bio a ja nevim co jeste. Dulezity je dobry kafe a to tam maj, takze jsem spokojena.)

Zaujme me scenka s parem, co sedi vedle me. Pani si objednava neco jako hemenex, prinesou ji ho na panvicce. Ona na to tak kouka a pak poprosi cisnika, ze ty vajicka jsou na jeji vkus malo dodelany, jestli by to mohli jeste doladit. On na to, ze samozrejme, neni problem. Jeji muz ma wafle, tak mu chvili ujida. Pak ji to prinesou znovu, cisnik odchazi a ona na to zas tak kouka s rukama v kline. Nic nerika, jen si tak premysli… V tu chvili prichazi asi manazer restaurace, ze vidi, ze je neco v neporadku a jestli ji muze nejak pomoct. Ona, ze ho ale nenechavala nijak zavolat prece. On na to, ze vi, ale ze si vsiml jejiho vyrazu. No a ze kdyz se tedy tak pta, tak ze nejdriv to bylo nedodelane, coz ona nema rada, a ze ted je to zas trosku moc a takovy cely suchy. On se hrozne omlouva, vysvetluje, ze tohle se dela v troube a je pak trosku tezsi to odhadnout a jestli ji teda muze nabidnout neco jinyho. Ona ze ne, ze je to dobry a pousti se do toho. Za chvili si objednava jeste neco sladkyho. Pak prichazi manazer znovu a prinasi muffin nebo neco takovyho jako omuvu, ze nebyla uplne spokojena.)

Z kavarny pokracuju na patou avenue na takzvanou Museum mile, kde jsou vsechny muzea pekne nasekany vedle sebe. Za chvili narazim na Guggenheim muzeum, venku strasne fuci, takze jsem docela odhodlana jit dovnitr, ale prijde mi tam nejak plno, tak to nechavam na jindy.

Prechazim do Central Parku, kde je spousta deti, co maji telocvik, tak koukam jak behaji stafety a usmivam se. Pak narazim na Met, na schodech pred muzeem postava spousta lidi, ale stejne nakukuju dovnitr… No je tam zase narvano, tak navstevu opet odkladam. Venku fakt porad fouka o 106, tak se nedivim, ze vsichni voli radsi muzea nez prochazky mestem. Jeste zkousim zidovsky muzeum, ale to je dnes zavreny. Tak se vydavam domu, na ulici ve stanku si kupuju falafel v pita chlebu, cimz je o veceri postarano, chvili si povidam s panem prodavacem, v obchode kousek od domu si kupuju pivo (chteji po me doklad, coz me pobavi), poustim si doma televizi, kde je milion programu, piju pivo a je mi fajn.

[evji]

Rano vam v televizi poradi, jestli budete potrebovat slunecni bryle, rukavice nebo destnik. Myslim, ze pro tenhle den uplne vsechno.) || Guggenheim zatim zustava nepokoren, vydesili me lidi. Jako vzdycky. || Museum mile 🖤 || Telak v Central Parku, normalka, ne? || Scientology celebrity centre 😅 || Ulice NY a konecne me zdravi i slunicko. || Uniformy mi vzdycky prisly jako celkem dobra vec. Ale tohle je nejaky kratky, ne??😱 || Tou cestou... do Harlemu. || Moje ulice, muj dum, muj hrad (ten vlevo s pozarnim schodistem!)

[evji]

Utery 3.4. || New York, New York!

Noc v letadle neni tentokrat nic moc, sedadla jsou mensi nez v Alitalia, zadek mam drevenej tak po dvou hodinach, nechapu, jak dokazali vytvorit tak nepohodlny sezeni.) Zaroven mi uplne nejak nesedlo letadlovy jidlo, takze mam k tomu vsemu jeste divnej pocit kolem zaludku.

V sest rano pristavame, nikam se nezenu, den bude dlouhej. S Estou vse ok, v pohode prochazim, jdu si pro batoh a pak si sedam v letistni hale a vymyslim co a jak, kupuju si kafe a taky jen tak koukam kolem. Nevim, jak jsem to dokazala, ale posedavam tady asi dve hodiny, nez vyrazim do centra.

Rozhodnu se jet metrem na Grand Central Terminal, protoze si rikam, ze tam urcite budou mit uschovnu zavazadel. Ubytovat se totiz muzu az v 17:30. Cesta metrem je zajimava, zvlast potom v downtown, kde je hodne lidi a malo mista a ja se tam proplejtam s tim batohem.)

Terminal je porad stejne krasnej, ale uschovnu uz tady nemaji, tak se ptam na informacich, co by mi poradili a pry obcas za poplatek uschovaji zavazadla ve vedlejsim hotelu. Je to tak a ja konecne muzu vyrazit do ulic nalehko. Zaroven ale zacina prset. Zastavuju se nejdriv na jidlo, pak se schovavam v Empire State Buiding, ale nahoru se mi nechce. Ani nevim proc, asi nemam uplne naladu na davovy zalezitosti.

Bloumam ulicema a zacinam byt strasne unavena a to je teprve jedna, takze den zacina byt nekonecnej. Mam v sobe uz nekolik kafi i Red Bull a dochazi mi, ze uz je to pretazeni, co kofein nezlomi. Musim si na chvilku nekde sednout a zavrit oci. Zajimavy je, ze nikde nepotkavam zadny lavicky. V Grand Cental terminalu se neda sednout, v obchodacich taky ne… Dochazi mi, ze je to asi kvuli bezdomocum, napadne me jit do kina a normalne to tam zalomit, ale zadne pobliz neni… Narazim na velkou postu, tam to taky uplne nejde, pak prichazim k dalsimu vlakovemu nadrazi. Sezeni samozrejme nikde neni, je tu jen oddelena zona pro cestujici Amtrakem, kde se clovek musi prokazat jizdenkou. Nejakym zpusobem tam proklouznu, kdyz se uplne nedivaji, s dalsi skupinkou cestujicich, usazuju se, vytahuju knizku, abych tam nespala jen tak.)) a zhruba tak hodinku tady pospavam.

Kdyz uz je mi zase dobre, kupuju destnik, vyrazim na Times Square, ktery je za rohem, a pak do Narodni knihovny, ktera je taky porad stejne krasna. Tady chvili couram a posedavam a pak uz je konecne cas vyrazit zase pro batoh a smer East Harlem, kde je moje Airbnb. Opet se proplejtam s batohem, chvili mi trva, nez mi dojde, ze mam jet smer Uptown a Bronx a pak uz jedu. Vystupuju na 103. ulici, na 104. mam bydlet. Katharina ale nejak neotevira, samozrejme nemam data, takze se zase vydavam na wifi, ktere teda v okoli moc neni… pak se konecne spojime, byt je hrozne fajn, s pozarnim schodistem a se vsim.) Poustim si televizi, chvili koukam na Big Bang Theory a zpravy a dalsi veci a pak uz usinam. Po dvou nocich v autobuse a v letadle konecne zase posteli.

[evji]

Prvni pohled na NY pri vylezu z metra. || Grand Central Terminal. || Ulice. || Posta. || Times Square. || National Library. || Jeste jednou Grand Central Terminal, spicka mrakodrapu v mlze a roh myho novyho destniku.)

[evji]

Pondeli 2. 4. | Floripa - Sao Paulo

Cesta autobusem docela utika, budim se pravidelne asi po trech hodinach, coz je celkem dobry. Obcas sleduju cestu, obcas ctu, obcas se snazim spat dal. Sedim primo za ridicema, jsou dva a v prubehu cesty se stridaji. V jednu chvili se vymeni za jizdy a hrozne se tomu smejou, me to zas tak vtipny neprijde.) Do Sao Paula dorazime o dve hodiny driv oproti planu, do ktereho je asi zapocitana rezerva pro pripad vetsich zacp. Nadrazi je celkem velky, snazim se tradicne najit wifi, abych si zavolala uber (v tomhle nejvetsim meste jihoamerickyho kontinentu se nebudu snazit zorientovat v metru nebo tak neco) a odskocit si na zachod. Zachody najdu, ale ,vune’ je tak neliba, ze se rozhodnu to vydrzet (najdu k ciste placene, ale uz nechci vybirat hotovost, drobne uz nemam) a asi tak o pul hodiny pozdeji nachazim i stabilni wifi. Objednavam uber a jdu na misto setkani, ktere mi urcil. Coz se neukazuje jako uplne jednoduchy, pokud nechci preskakovat pomerne vysokej plot.) Musim cele nadrazi obejit, coz mi zabere asi 10-15 minut, do toho me porad prozvani brazilske cislo, ale vzit to nikdy nestihnu a zpatky se nedovolam. Kdyz konecne obejdu cely ten blok, uz tam nikdo neceka. Ale zato si uvedomuju, jaky je v Sao Paulu neskutecny dusno. Udelam tedy kolecko a prichazim zpatky na nadrazi, kde stoji taxiky. Jdu k prvnimu, kde sedi pani podobna nasi sousedce z chaty (uplna Rokoska!). Ukazuju ji adresu Red Bull Station a jen tak naslepo strilim, jestli se da platit kartou. Ona na to ze ano. Nikde nevidim terminal, tak pro jistotu jeste vytahuju kartu a ona jeste jednou kyve a tak teda jedeme. Cestou jeste jednou ukazuju adresu, protoze koukam, ze tam ma trosku neco jinyho a zaroven se prevlikam na zadnim sedadle, coz hned vyhodnocuju jako skvelou vyhodu jizdy s ridickou.) Blizime se do cile, ma to byt namesti, ale je to spis zmet ctyrproudovek a mustku pro chodce, na ktery se vydavam a muj prvni pohled na Red Bull Station je tedy z vysky. Chvili se kocham, koukam, ze je asi teprve 11 a jsem s nimi domluvena az na 13:00... Rozhlizim se po kavarne, ale prostredi opet nevypada uplne nejprivetivejc, tak se moc nikam nevydavam a hned za Station zahlidnu benzinku, takze beru zavdek ji. Delam ze sebe cloveka na zachodech, pak si davam kafe a neco k jidlu. Mezitim projde nekolik bezdomovcu, vsichni jsou mladi, asi i mladsi nez ja, jedne slecne kupuju piti, kdyz me o to poprosi. U dalsiho uz si s povzdechem rikam, ze bych uz se mela jit schovat do toho brazilskeho RB, jinak zas rozdam uplne vsechno. Uz je jedna, tak jdu dovnitr, je tu srumec, vypada to, ze se chysta nejaka akce. Potkavam nejakou sympatickou slecnu, rikam, ze hledam Martina, zkousi mu volat, ale nebere, tak si ukladam batoh u nich v kancelari a jdu jim z cesty, abych se nekde nemotala. Terasa, co tu maji, je pro odpocinek uplne idealni.) Asi za hodinu prichazi Martin a zaciname si povidat, ukazuje mi celou budovu, povida strasne zajimave, je to tolik informaci a inspirace, az me mrzi, ze je moje hlava uz 14 dni na dovoleny a ma problem stihat. Snazim se zapamatovat si toho co nejvic a sem tam si delam poznamky. Je tu vsechno mozny, ateliery, prednaskova mistnost, RB Studios, RB Basement zona, kavarna, mistnost pro vystavy... Pak se odpojim a jdu jeste na chvili courat sama a nasavam atmosferu, chvilku jeste odpocivam nahore a skypuju s Evisem.) Stravim tady v podstate cele odpoledne a kolem paty se rozhodnu, ze radsi uz vyrazim s predstihem na letiste, muze to zabrat tak hodinku, hodinku a pul pri vetsim provozu, ktery prave zacina. Loucime se s Martinem, vybavuje me nejakou knizkou a slibime si, ze budeme v kontaktu. Na letisti je fronta, tak si jdu dat neco k jidlu a cekam jestli neopadne, na zaklade toho, ze uz pak mam asi hodinku a ctvrt do odletu, me pak poslou rovnou na priority check in, kde stoji ve fronte tak dva lidi.) Ha, takze obcas se to vyckavani a nechut cekat ve frontach vyplati.) Jen slecna za prepazkou mi pak s velmi vaznym a intenzivnim pohledem rekne, at jdu PRIMOU CESTOU KE GATEU. Takze me asi prokoukla. Letadlo je mensi nez z Evropy do Buenos Aires, let je taky o par hodin kratsi. Vedle me sedi Brazilka, dite zadne nevidim, coz je div. Usinam kratce po odletu, ale hodne se budim, takze tentokrat to nevypada uplne na prijemnou noc...

[evji]

Red Bull Station, jeho utroby a obyvatele v dobe me navstevy.)

[evji]

Nejlepsi avokado sveta. || Cesta do Sao Paula. || Takhle si sedim. || Ulice Sao Paula. || Red Bull Station. Interier si zaslouzi samostatny prispevek.) || Je cas zase vyrazit.) || Cestou na letiste. Zacpy jsou enormni, v Praze je blaze.)

[evji]

Nedele 1.4. | Garopaba

Sedim v Garopabe na zahradce v restauraci, uz je po pulnoci a sice uz zaviraji, ale Alana porad nikde nevidim. Pak konecne vyjde znaveny z kuchyne, ze jeste uklizeji a ze za tech sest hodin udelali 422 burgeru! Pta se, jestli chci jit na mejdan, je kratce po pulnoci, tak si rikam, ze by se to na chvili dalo zvladnout.) Nakonec ale jeste asi hodinku trva, nez je vse uklizene a Alan muze odejit, jedeme nejdriv domu, abych si ulozila veci a on si dal sprchu. No a najednou je pul druhy a tak mu rikam, ze uz to asi nema smysl. A at si uzije vecer s kamaradama. Jsem rada, ze nakonec odolavam tomuhle pokuseni, zazit vecirek v Brazilii by bylo zajimavy, ale v nedeli mam pred sebou nocni prejezd autobusem a v pondeli vecer prelet do NY, mozna by stalo za to se dobre vyspat. V posteli.)

Budi me Alanuv prichod, venku je svetlo a koukam, ze je sest rano. Popochazi po verande a najednou rika: ,,Eva, wake up.” Neozyvam se, protoze si tak premyslim, co dobryho muze vzejit z rozhovoru s opilym Brazilcem v sest rano.) Kdyz to rekne za chvili podruhy trochu rozesmate, tak uz odpovim. Je prekvapeny, ze jsem vzhuru a rika, at tam jdu, ze to musim videt. Jdu za nim a ukazuje mi krasnej vychod slunce, a rika, at posloucham, jak se vsechno probouzi (tyhle rana, kdy se vsechno probouzi, mam nejradsi na Sazave, ale tady to taky neni spatny.))

Sedime na verande a on navrhuje, at jdeme na plaz, ze je to 500 metru a bude to super. Tak se smeju a nakonec fakt vyrazime a je to fakt nadherny. Nikde nikdo, jen sumi vlny. Za chvili jdeme zpatky, najednou uz je sedm, domlouvame se, ze ho nejpozdeji v jednu vzbudim a oba jdeme jeste spat. Ja polehavam tak do deviti a pak se zvedam a jdu si cist na plaz. Uz pomalu prichazi nejaky surfarsky skoly, tak koukam, jak se uci a stridave si ctu. Po jedenacty odchazim z plaze, jdu koupit vodu a susenky (nic jinyho tam snidanove nevypada) do mistniho obchudku. Pomalu se vydam domu, sednu si na zaprazi a jeste ctu a pisu.

Uz se blizi jedna, Alan porad spi, moc se mi nechce ho budit, ale zaroven se moc nikam nepodivame, kdyz ho nevzbudim.) Pomalu se vydam k nemu do pokoje, nakouknu, ale spi jak zabitej a prece jenom je to cizi clovek a ja ho proste vzbudit asi neumim. Tak jdu zase pryc a on se nastesti za chvili probira sam.

Chvilicku bojuje s kocovinou, vymyslime, co budeme dnes delat a ja na zaklade toho rusim jizdenku z Floripy do Sao Paula, kterou mam na sedmou vecer, a kupuju novou az na pulnoc, abych toho stihla co nejvic. Pak se vydavame na plaz a objednavame si krevety a pivo. Ktery, jak v zapeti pochopim, tvori zaklad Alanova ,jidelnicku’ ve dnech, kdy nepracuje. Koupi si totiz jedno maly i ve chvili, kdy ridi a stavujem se na benzince. V podstate kdekoliv, kde zastavime, si koupi maly pivo. Kdyz se ho ptam na toleranci co se tyce promile za volantem, odpovi jen, ze jsme v Brazilii a zasmeje se takovym svym typickym smichem.)

Bere me na jednu dalsi plaz, ktera je taky krasna a potkavame tu i jeho kamarady, nemluvi anglicky, ale spanelsky jo, takze fajn. Pak se mi Alan vysmeje, ze jsem prvni clovek na svete, co si tady objednal kafe. Ktery teda samozrejme kombinujeme s pivem. Chvili sedime a koukame kolem, pak mi rika, ze priste musim prijet na dyl, ze priroda kolem je nadherna, vcetne vodopadu a podobne. Ptam se, jak daleko jsou vodopady. Rika, ze kousek, tak navrhuju, jestli tam nevyrazime. Rika, ze klidne, tak jedeme.

Jedeme a jedeme a najednou zastavuje u supermarketu v Garopabe a me dochazi, ze na vodopady tak nejak zapomnel. Dalsi hlavni cast Alanovy vyzivy krome piva je totiz trava.) V prubehu dne tak nejak pokuruje, takze se postupne prestavam divit, ze uz mu treba popaty opakuju, ze do Sao Paula nepreletavam letadlem, ale prejizdim autobusem. A nedivim se teda ani, ze zapomnel na vodopady a nechavam to byt. Kupuju si neco k svacine do busu, Alan si kupuje pivo (k jidlu nic) a jedeme domu. Davam si sprchu, balime, delam si sendvic s nejvetsim a nejlepsim avokadem, co jsem kdy videla, a vyrazime smer autobus.

Sedim v autobuse, jedeme tak pet deset minut a najednou me poleje horko. Nechala jsem tam pas. Vyndala jsem ho z tasky, kdyz jsem sla na plaz a ted ho nemam pripnutej v tasticce na sobe, kde je vzdycky, kdyz prejizdim, ani v prirucnim batohu. A do velkyho batohu ho nedavam nikdy. Zapnu data a pisu Alanovi, jestli by se mohl podivat po domecku, a kde ho pravdepodobne najde. Alan pise, ze hleda, ale ze ta tasticka tam nikde neni. Ze vsech vyse uvedenych duvodu mu uplne na 100% neverim.) Znova prohledavam batuzek a rozhoduju se na dalsi zastavce vystoupit a nejakym zpusobem se vydat zpatky. Zaroven se hrozne smeju sama sobe, jak jsem byla pysna, ze jsem si nachystala veceri a pak tam zapomenu pas. Ale proste jsem si na 99% jista, ze jsem tu tasticku s pasem a druhou kartou v ruce pri baleni nedrzela, takze neni zbyti.

Koukam, ze uz mame najizdet na dalnici, Alan prestal odepisovat, tak vystupuju a prechazim na druhou stranu. Zaroven vim, ze jedu poslednim autobusem, co jede z tohodle mesta do Florianopolis a ze bus z F. do Sao Paula, co mam zamluveny, je pro tenhle den taky posledni.) Prejdu na druhou stranu, kde je neco mezi autobusovou zastavkou, obchudkem a hospodou a nastesti tu maji wifi. Data mi totiz pro jistotu dosla asi pri treti Alanove zprave (tesim se na ucet). Sedim na patniku, cekam, jestli se jeste Alan ozve, zkousim objednat uber a koukam na svoji krosnu. S povzdechem ji otviram, vyndavam kosmetickou tasku a hned pod ni je peclive ulozena bila tasticka s pasem a kartou. Smeju se podruhy sama sobe, v duchu se omlouvam Alanovi a pisu mu (odpovi az druhy den.)), pak zacinam smlouvat s taxikarema, za kolik to bude do Floripy na nadrazi. Uber uz totiz v tuhle hodinu nikoho nenachazi. A protoze oni vedi, ze jinou sanci uz uplne nemam, usmlouvam to asi jen o 30 realu niz. Ale tak kazda koruna dobra. A ano, v Uruguayi a Brazilii velmi podporuju mistni uber a taxikarskou komunitu.)

No co, obcas clovek musi trochu zazmatkovat, jinak by to nebylo normalni. A tentokrat z toho vinim vsechno to pivo.)

[evji]

Jeste ten slavny vychod slunce. Stazeno od Alana z Instagramu, ja si fotak nevzala, kdyby me chtel treba hodit do vody nebo tak neco.))

[evji]

Druhe probuzeni. Do tohohle raje zelenyho. || Cast Alanovy vybavy. || Domecek. || Plaz. || Cesta z plaze. || Ja a muj pruvodce. Ano, smejeme se hodne.) || Druha kouzelna plaz a cesta k ni. Zelena cesta k ni. Uz chapu vlajku Brazilie.) || Muj brazilsky pruvodce v cele sve krase. V ruce drzi pivo, samozrejme.)

[evji]

Sobota 31.3. | Porto Alegre - Florianopolis - Garopaba

Eko Residence Hotel. Je celkem fajn bydlet v miste, ktery vyznava stejny hodnoty jako ja a nemusim se pozastavovat nebo se rozcilovat nad nekteryma vecma. Na strese maji solarni panely a spoustu dalsich vychytavek, ktere bych rada sdilela, jen kdybych rozumela tomu obrazku v portugalstine.) Jedine, cemu jsem se v duchu zasmala, bylo ze by asi meli zavest i pridely vody na sprchovani, protoze ta moje byla opet co se tyce delky velmi neekologicka. O cemz vim, ale je to jedna z veci, se kterymi dlouhodobe bojuju a nedari se mi to.) Ke sprse se vaze zabavna historka. Nemela jsem v pokoji rucnik, byl tam jen jeden maly, ten co patri pred sprchu misto rohozky. Sla jsem na recepci a poprosila je, jestli by mi mohli jeden dat. Nejdriv jsem to zkusila spanelsky, to nevyslo. Panove na to, ze klidne muzeme mluvit anglicky, tak to opakuju anglicky. Oni tak na sebe koukaji a neco cvakaji do pocitace... Kdyz to trva asi minutu, realne zacnu premyslet nad tim, jestli nahodou nehledaji v nejakych svych eko pravidlech, jestli mi muzou dat rucnik. Pak jeden z nich povida: pardon, muzete rict jeste jednou, co ze byste potrebovala?? V tu chvili mi dochazi, ze se tam celou dobu snazi najit v prekladaci, co ze to rikam. Tak jim do klavesnice natukam slovo towel a uz jsme doma.) Pak uz je cas jet zase na letiste. Tenhle let uz je plnejsi. Po priletu nam ve Florianopolis rozdavaji destniky na to, abychom prebehli par desitek metru v desti. Neopakuju chybu z predchoziho dne a sedam si pekne hned do restaurace na letisti, kde hledam jak se dostat za Alanem. Nakonec se dle hesla cas jsou penize rozhoduju vzit uber misto autobusu, neni to zas tak desiva castka a tim, ze mam jen den, nechci cekat tri hodiny na autobus. V aute koukam z okna, Floripa je hrozne zelena a vsude jsou kopecky, trosku mi pripomina Rio. Potom na chvilku asi usinam a uz jsme skoro tam. Alan pise, ze se potkame v nejakem obchode s oblecenim jmenem Mormaii. Najednou vidim ceduli a koukam, ze to neni uplne obleceni, ale hlavne neopreny a vsude jsou surfy a me dochazi, ze jsem prave nevedomky prijela do surfarskyho mestecka.) Cemuz se musim smat. Vchazim do obchodu a citim se uplne nejhur na svete, protoze se ptam po nejakym Alanovi a nikdo nevi a me je strasne trapne a nejradsi bych se propadla. U obchodu je i kavarna, tak si tam sedam a snazim se pripojit na wifi, abych mu napsala, ze uz jsem jako tady. Alan za chvili prichazi, je to sympatak, hned si zacnem neco vykladat, hodim si veci k nemu do auta a on ze mi rychle ukaze mestecko. Po chvili se podrbe na hlave, ze vlastne neni tolik co ukazovat - je tu tahle hlavni ulice a tamhle je plaz a to je tak vsechno. Pak uz musi jet do prace, slibuju mu, ze tam za nim dorazim a jdu se projit na plaz. Je to tady krasne klidny, malicky, takze se citim uplne v pohode bezpecne. Jdu si sednout na pivo do burgrarny, kde pracuje, davam si quinoa burger, ktery je fakt super a pak cekam na spojeni s Prahou.) Hovor s Janickou a kamaradama, co jsou vsichni na tom stejnym mejdanu na vile, je super a mam z nej hroznou radost. Behem vecera nekolikrat v celym meste vypadne proud, coz je docela vtipny. Alan pracuje od sesti do pulnoci, takze cekam docela dlouho a konecne za celou dovolenou vypiju vic piva nez dve maly.)

[evji]

Eko Residence Hotel snidane. Prosby o nenaduzivani nadobi, nic neni zbytecne zabaleny, sklenicka ma normalni velikost, ne jako vetsi panak (otravnej standard ve vetsine hotelu) a kulicky masla jsou taky bozi. || Pan, co mi bali kufr do folie. Sympatak. || Genderovy debaty v Brazilii uz jsou trosku na jiny urovni. || Porto Alegre s destem vydrzelo az do chvile, kdy jsem v suchu na letisti. || Ve Florianopolis me vitaji destniky.) || Tady cekam na svyho novyho kamose Alana. Ano, je to surfovy bar a surfovy mestecko a zrovna tu nekdo hraje krasne na kytaru. || Mistni plaz. || Prave mi ulitavaj vcely, protoze signal z vily, kde jsou zrovna vsichni kamaradi na mejdanu, se ztraci a Janicka mi mizi v cervenych kostickach... || Tenhle vecer v ramci cekani na Alana padlo hodne piva. || Moje postel pro dnesni noc. Asi detsky pokoj, radsi po tom moc nepatram a nepremyslim nad tim.)