blog-papaya-opic-posts

[blog-papaya-opic-posts]

Culture club

Skončil měsíc říjen. Ten letošní pro mě bude nezapomenutelný nejen díky stému výročí naší republiky, ale zejména díky vskutku rekordnímu počtu absolvovaných divadelních představení a koncertů. Bylo jich osm (!)  Pro mnoho lidí nepředstavitelný počet večerů, které divadlu nevěnují za celý život. Chápu, taky bych asi nevydržela sledovat například osm zápasů boxu za jeden měsíc. Asi ani za jeden život. Nechť je každý svého štěstí strůjcem. Ale je třeba si říci, že osm už bylo dost i na mě a to mám kulturu jako takovou hodně ráda. Posuďte sami.

Případ první: Rudolfinum

Od léta jsme věděli, že začátkem října vyrazíme do Rudolfina na špičkový český smyčcový kvartet, v němž působí naši kamarádi. Těšili jsme se hodně, jelikož v Čechách zas tak často nehrají a navíc jsou úžasní. Tento večer však zcela nečekaně odstartoval řetězení dalších událostí.

Koncert byl skvělý. Rudolfinum plné – vesměs bílých hlav. Bíle hlavy vážné hudbě rozumí. Hlavy, které nejsou bílé, jsou buď přátelé a rodina vystupujících (velmi často od fochu, taky rozumí), nebo jsou to nadšenci, avšak stále začátečníci, případně velcí hudební fanatici. V neposlední řadě najdete mezi barevnými hlavami jedince, kteří jsou na koncertě omylem, většinou jako doprovod někoho z předchozích kategorii. Čím se jednotlivé skupiny vyznačují?

Bíle hlavy mají vesměs abonmá a něco už za svůj život naposlouchaly. Vědí, že mezi větami se netleská! Vědí, jak se vhodně obléci. O půlce je snadno předběhnete, když pospícháte pro prosecco.

To co ovšem na bílých hlavách nechápu je jejich potřeba hlasitě kašlat mezi větami (jestli je to substituce potlesku se mi nepodařilo dohledat). Je to až směšné. Připadáte si jako na výletě plicního sanatoria. Barevné hlavy na kašel bílých hlav reagují pousmáním, případně až záchvatem smíchu.

Barevné hlavy jsou nesourodé. Rodina, přátelé a kamarádi vědí, jak se obléci a kdy tleskat.  Většinou netrpí černým kašlem, nebo tuberkulozou. Nahodilí příchozí mohou překvapit kostkovanou košilí vhodnou k ohníčku. Ale mají alespoň košili. Fanatičtí návštěvnicí se vyznačují nevkusnými sametovými šaty u dam a divnými vázankami u pánů a mocně se při hudební produkci kývají. Kašel považují také za nežádoucí, tleskat umí správně až na konci skladby. Barevné hlavy často potkáte u divadelního cateringu.

Případ druhý: Zlatá kaplička

No koncertě jsem potkala kamarádku, která mi nabídla, abych jí dělala garde na veřejnou generálku jedinečného baletu Kylián druhý den dopoledne. Shodou okolností volný lístek po jiné, avšak nemocné známé. Neodmítla jsem. Neskutečné představení, které bylo nazkoušeno k výročí ČSR a odehrálo se jen sedm repríz. Byla jsem tak nadšená, že jsem po cestě domu začala hledat volné lístky na některou z repríz. Samozřejmě bylo vyprodáno až na místa na druhé galerii. Chvíle váhání, ale nekupte to, když je to tak pěkné a tančí tam Ondřej Vinklát (velmi spoře oděn). Pánové si v souboru jistě také vyberou, neboť dámy jsou během přestavení i nahoře bez. Balet není nuda!

Z druhé galerie vidíte poměrně dobře, přesto bylo v plánu půjčit si divadelní kukátka. Než jsme s kolegyní vystoupaly schody do nebe nebo těsně pod trigy, kukátka došla. Smůla. Příště s sebou do kabelky lovecký dalekohled. Zhruba osmiletý chlapec pod námi kukátko měl a když přitančily polonahé tanečnice, nevěděl kam koukat dřív. Tuším, že jeho balet chytil :) I tatínek byl nadšen.

Případ třetí: Faust

Vzali jsme do divadla mou maminku. Dodatečný dárek k narozeninám. Volba padla na Fausta – klasický známý příběh. Nechtěli jsme jít do přílišných experimentů. Nevěděli jsme však, že Národní divadlo šlo.

Četla jsem pouze v nějakém rozhovru, že na scéně je kamion, což mi přišlo jako cool nápad.  Jsem odkojená na „romantických“ hrách ústeckého činoheráku typu Shopping and Fucking a podobně, ale i přesto jsem u této inscenace Fausta trnula. Přece jen sex Fausta a Markétky na korbě náklaďáku za doprovodu techna, simulované aplikace heroinu a latexové oblečky trochu překvapí. Když jsem se podívala na mámu, bála jsem se, že „to nedá“. Zde ovšem překvapila jak maminka, tak většina bílých hlav. (Maminka – barvená, ale skoro bílá hlava si předem informace vygůůůglila a v šoku zas tolik nebyla). O půlce na venkovní cigaretě chtěla odejít omladina s výrazně barevnými hlavami s tím, že je to už moc...starší a pokročilí drželi až do konce tří hodinového představení. Respekt.

Případ čtvrtý: Obecní dům

Zde bych ráda upozornila na to, že koncerty vážné hudby mohou být velice překvapivé, a proto si můžete vyzkošet malý hudební kvíz.

Vydali jsme se na kombinovaný večer, jenž obsahoval klavírní koncert Rachmaninova a druhým kusem byla symfonie č 8. od Šostakoviče. Klavírní koncert č. 2 c C moll, op.18 je nádherný. Ale u druhé věty jsem měla obrovské pnutí, že tu skladbu znám ještě odjinud. Hodně jsem dumala, a když se ústřední motiv ozval podruhé, došlo mi odkud. Máte-li 10 minut, pusťte si toto video a zkuste si potrápit mozkové závity sami. Pokud nemáte celých deset minut, stačí vydržet od začátku do 2:15.

Víte?

Já tam zcela zřetelně slyším popovou hitovku, jeden z nejvetších oplodňováků devadesátých let, který v podstatě “udělal” kanadskou divu Celine Dion "Obama's elf"

Ona už to taky přezpívala...originál zde 

Autorská práva trvají 70 let po smrti autora, takže pan Rachmaninov už je volně k použití...kdybyste náhodou chtěli napsat další pecku, dá se určitě najít nosné téma.

V Obecním domě jsme se ještě měli tu čest zúčastnit svátečního koncertu a poslechnout si v den 100. výročí republiky Mou vlast v prostorách, kde byla republika před sto lety slavnostně vyhlášena, tedy ve Smetanově síni. Zde si uděláme malé okénko věnující se vhodnému oděvu. Všechna předchozí představení byla vesměs pro náročnější publikum, a tak nebylo třeba významně zvedat obočí a kroutit hlavou.

Tento koncert byl zcela odlišný. Ano – je to masovka, možná trochu popík - Smetana, Má vlast, výročí republiky.  Ale společenský úzus je stále stejný a  džíny a fleecová mikina nejsou to pravé ořechové. Mé překvapení nad množstvím lidí v džínách – velmi často špinavých – bylo nezměrné. Marně jsem doufala, že ten pán v džínech a zablácených pohorkách La Sportiva je údržbář. Nebyl. Každopádně měl alespoň jednou v životě 7.000,- na pořádný pohorky, tak je teď asi nosí všude, protože byly hodně drahý. Nechyběla ani oblíbená variace crocsy a ponožky. Snad bylo vyprodáno na muzikály Michala Davida do Hybernie naproti, tak se šlo do obecňáku.

Koncert krásný, silný moment. My jsme se vyštafírovali.

Případ pátý: Kryj si záda

Nejsme jenom posh páreček, který chodí na symfonie, balety a do Národního. Jsme i pražská kavárna, co pravidelně chodí na lehce nekorektní humor dvojice Čermák a Staněk a jejich stand-up show.

Vyražíme zhruba jednou za dva měsíce, a proto již víme, že v prvních řadách dostaneme možná trochu sodu od vystupujicích, ale za odměnu i panáka bourbonu a to se vyplatí. Na jednom říjnovém vystoupení byl však i mladík, který také potřeboval sodu, ale jedlou na uklidnění žaludku. Po cca 3 minutách představení, kdy Luděk Staněk uváděl nové působiště na Malé Straně, se velice blízko nás ozval zvuk připomínající upuštěný kelímek s kávou...podobně jako když si koupíte zbytečně velký a drahý kafe v Costě a spadne vám na zem. Po několika vteřinách zjistíte, že to nebyl obsah kelímku, ale obsah žaludku chlapce za vámi. Přesněji za mnou. Efektně a efektivně se poblil. Bez varování, bez dávení. Prostě čus a plesk. Ohodil slečnu a chlapa přímo před sebou, mě už lízly záda jen kapénky. Holka šla rovnou vyhodit mikinu. Dle zápachu chlapec evidentně přestřelil s pálenkama. Ty mladý dneska prostě vůbec neuměj pít…

Ps. na bourbon pro diváky nedošlo, partně chápu proč :)

Několik rad závěrem...

To, že doběhnete na představení 5 minut předem neznamená, že ho stihnete. Nepříjemnou komplikací může být paní šatnářka s pokročilou artrózou, která obhospodařuje poslední volný úsek šatny a zablokuje vás a dalších 50 lidí ve frontě, zatímco v sále už nastupuje orchestr. Choďte včas! Má to smysl!

Mezi jednotlivými větami se netleská. Ani když jste rádi, že jste z té Mé vlasti poznali aspoň Vltavu. „Jé táto, tohle znám“ Prostě NETLESKÁ!!!

Ve většině klasických divadel a sálů je zvykem dát si před představením sklenku vína nebo sektu. Buďte chytří a předem si objednejte a zaplaťte druhou sklenku i na přestávku. Pozor neplatí v Obecňáku!!! Tam je třeba prchat napřed před bílý hlavy.

Jak je možné, že filharmonici po každém představení nepadnou z poloviny na marodku, když to v sále vypadá jako na koncertě pro plicní sanatorium? Nebojte se očkování! Zachránite gáži umělci!

Běžte na Jatka - ADHD stojí za to!!!

Kultuře zdar! :)

[blog-papaya-opic-posts]

Born this way!

Vždycky jsem chtěla být blondýnou – leč můj kadeřník vytrvale odmítá veškeré mé prosby a to se známe přes deset let. Myslím, že by to pro něj byl dobrej kšeft, až bych po celém dni v kadeřnictví zjistila, že nevypadám jako Gwen, a jala bych se ho prosit ať to vrátí zpět. Pro neznalé – stahovat odbarvenou blond je ještě horší a náročnější proces, než jí nastolit. A o náročnosti finanční snad ani nehovořit.

Vždycky jsem chtěla mít kudrnatý vlasy, ideálně prstýnky – leč můj kadeřník, však víte :) Asi nechce, abych vypadala jako kdokoliv z Europe.

Vždycky jsem chtěla mít dlouhý nohy a 180 cm. Maminka mi v dětství říkala : „Kdybys ještě trochu vyrostla, mohla jsi být modelka“. Rodiče mají ten krásný dar, vidět v dětech víc, než tam je :) Přesto jsem si říkala, proč si stěžuje, výrobní proces obsahoval i její podíl. Když mě chtěla mít dlouhonouhou a vysokou, měla se víc snažit – nebo táta? Ale prodlužování nohou fakt bolí, navíc nežiju v Číně a vlastně mi to takhle stačí. Pořád jsem vyšší než všechny holky ze Spice Girls.

Vždycky jsem chtěla mít blankytně modrý oči. Záviděla jsem Rory Gilmorový ten pohled raněný laně, který v kombinaci se světlou kůži a modrými očky pod hnědou ofinou házela na všechny strany. Hm, sorry jako, hnědý.

Ha, a tůdle….tady je achillova pata matičky přírody, zde to mohu obejít a moje oko do duše okno se může stát jemným, modrým, nevinným kukučem. Mohu si koupit čočky!

Tak jo, tak jo….vypadám jako ze Star Treku :)

Ale za pokus to stálo! BORN THIS WAY!!!

[blog-papaya-opic-posts]

Nechci umřít bez jizev, aneb reportáž psaná na nemocničním lůžku

V dubnu jsem byla na derniéře Klubu Rváču, hře plné umělé krve a děravých tvářích, kde hlavní hrdina Tyler Durden několikrát opakuje, že „nechce umřít bez několik jizev“ a jazykem si prozkoumává díru ve tváři. No, je květen a mám ji taky, díru ve tváři. Můj poměrně pravidelný ksichtík s malým nosíkem a velkými brýlemi dostál jistých změn.

Pozor, tento článek neobsahuje líbivé instagramové fotky.

Začalo to na konci března zcela nečekanou informací od mé zubařky: „Ten zub, co Tě bolí, tak ten umřel“.

Chvíli jsem nechápala, jak umřel? Do 29 let jsem se pyšnila 0 kazy, návštěvy u zubaře byly spíše zdvořilostní a teď mám mrtvej zub? Pravda, nosila jsem 14 let rovnátka. Takže ano, v křesle jsem si něco odseděla, ale většinou to nebylo nepříjemné (pokud se mi nechtělo zvracet, když mi sestra u doktora Čubana rvala do pusy tu odpornou hmotu v té divné špachtli, ze které potom vznikly moje ikonické otisky zubů, které dodnes mám). Těsně před třicítkou se objevily první dva malinkaté mezizubní kazíky na 36 a 37 (jsem teď hodně zběhla v zubařské terminologii), pro laiky 6 a 7 dole vlevo. Trochu jsem to oplakala, ale stane se. To už přišla na řadu injekce a frézování zubů a také předsevzetí, že další kazy nedopustím.  V následujích se vše zdálo být v pořádku. Najednou (nutno tedy říci, že jsem některé preventivní návštěvy zapomněla realizovat) mrtvý zub.

Cílem mé zubařky bylo zub vyčistit a zachránit, abych nebyla belzebub. Celou dobu jsme se snažily, poměrně často jsme se viděly, ale nepovedlo se. Takže po téměř dvou měsících léčení jsem v podstatě ze dne na den skončila na stomatochirurgickém oddělení VFN s akutním abscesem a urgentní hospitalizací. Moje celkem pravidelná hlava se  totiž během jednoho dne několikanásobně zvětšila, brada se rozlila do tři až čtyř stupňovitého laloku, který na levé části v odpoledních hodinách dosahoval až ke klíční kosti. Připadala jsem si jako Zemanova utajená dcera nebo jako „Edgare, vysí na Tobě kůže“.

Vtipné mi to v ten moment nepřišlo. Mě, která nikdy u zubaře nezažila téměř žádná příkoří, řekli, že o zub přijdu a že mi zevním řezem v obličeji vyvedou hnis. Oči se v ten moment zalily slzami, náběh lehkého hysteráčku, řekla bych. Standardní počet úderů srdce 82 za minutu skočil na 113. Uklidnila jsem se až ve chvíli, kdy mi vedoucí kliniky řekla: „ Kočičko, nebojte se, my Vám tady na ambulanci nic dělat nebudeme, my si Vás tu rovnou necháme.“ Při vidině celkové anestezie jsem utřela nudli a přikývla. Když jsem si uvědomila, že si opravdu nechám dovézt pyžamo, župan a časopisy a v nemocnici už zůstanu, začaly z mé šišaté hlavy občas vycházet i vtípky.  

Po příchodu na oddělení mě zaplavila čistá radost ve chvíli, kdy mi byl po 12 letech vyndán piercing z jazyka se slovy  “no to bude asi chuťovka“. Čin, na který jsem roky neměla odvahu, jelikož jsem si představovala, jak to páčim ven a trhám si u toho jazyk, nakonec doktorka ohodnotila jako její nejrychlejší odstranění piercingu ever. Na památku si ho asi nenechám.

Švanda začala ve chvíli, kdy mě sestřička začala připravovat na operaci. Mojí v podstatě první, pokud nepočítám raubířské trhání nosních mandlí v pětiletech. Na předoperační vyšetření je třeba dáti krev a já nemám moc viditelné žíly. Od dětství jsem nesnášela odběry krve a řvala jsem jako tur na celou ordinaci/ čekárnu/ nemocnici…doplňte si. Díky stresu moje už tak dost neviditelné žíly zcela mizely. Pošušňáníčko pro každou sestru. Dneska už jsem velká a umím se aspoň trochu ovládat, takže nekřičím a snažím se nesvíjet v křeči , ale ty jehly….(Jo, vim, nechala jsem si v 18 narvat piercing to jazyka, ale to je něco jinýho…)

Tentokrát jsem se snažila o maximální spolupráci. Sestřička byla milá a chápavá, vzbuzovala ve mně až stoický klid, přesto bylo nutné mi třikrát přepíchnout žílu. Jelikož když už jsme ji konečně našly, tak z ní zase nic neteklo. Z levého předloktí ani kapka například. Možná to není ani moje ruka, možná jsem upír?

Jedna dírka byla využita na kanylu. Kanyla. Pro člověka jako jsem já, jehož zápěstí je srovnatelně široké se zápěstím průměrného batolete, skvělá věc. Po dvou dnech od operace ji bylo třeba přepíchnout. Normální pacient – jeden pokus. Já čtyři a v podání dvou sester. Tu první jsem utěšovala, že to opravdu není její chyba, tak daleko jsem postoupila.

To ale předbíhám to hlavní -  operaci ve stylu “zavři oči brouku a fik“. Byla opravdu rychlá. Ve zprávě se píše přesný čas chirurgického zákroku 11 minut. A ano, připadala jsem si po probuzení s giga fáčem pod bradou jakou podřízlý kuře. Z operace si díky bohu nic nepamatuji.

Pájinka 30 minut po operaci

Poté co mě anesteziolog vzbudil, řekla jsem mu něco ve stylu „ Už? Tak to je dobré, děkuji, nashledanou“ a doktor se začal smát. Co jsem blábolila sestrám ve výtahu, už si úplně nepamatuji, ale myslím, že jsem jim nabízela hovězí na víně, který bylo doma uvařený a mě bylo jasný, že si ho pár dní nedám.

Pak mě odvezli na pokoj, kde jsem měla super spolubydlící. Ono když máte strávit 5 – 7 dní v nemocnici, je skvělé když sdílíte pokoj s holkou ve vašem věku. Připadala jsem si trochu jako na koleji. Na pokoj za náma chodili naši chlapi, před spaním jsme si pouštěly filmy a směňovaly jsme jídlo (rozuměj termixy a přesnídávky). Ve stavu, kdy do vás denně lejou 3x2 kádě antibiotik nitrožilně a občas něco na bolest, nechcete nic víc než pohodovou osobu na pokoji a tohle štěstí já jsem měla. Díky Hani.

Rande s manželem na dvoře areálu

Teď, když dopisuji tento text, ležím doma ve své posteli a doléčuji. Ještě mám pár kontrol a tablet antibiotik před sebou, ale snad to bude ok a tenhle hnusnej, život ohrožující stav už mám za sebou. Je třeba říci, že všichni lékaři, sestry a sanitáři, se kterými jsem se za těch 6 dní setkala, byli skvělí a já s pokorou děkuji za péči a servis.

Nebejt to stomatochirurgie, ráda bych se někdy vrátila :) I přestože mám tu jizvu, ale už jsem vdaná, tak co:)

[blog-papaya-opic-posts]

Škvarkový chléb se smaženou cibulkou, aneb víkendová voňavá fotostory.

Za kolik ho budeme prodávat?

[blog-papaya-opic-posts]

Změna identity

To že jsem se vdala není žádná velká novinka. Napadlo mě ale, že svatební téma by se přece jen dalo ještě jednou zrecyklovat, jelikož s dozvuky tohoto večírku se stále ještě setkávám a popravdě….ještě dlouho budu. Chtěla bych dnes psát o trampotách s novým jménem.

Kde začít?

Samozřejmě to začalo už před svatbou, když jsme byli navštívit pana faráře v Děčíne, který naší rychlo svatbu vzal na svá bedra. Když jsme procházeli svatební lejstra říkal: “No a tady, když to nevěsta splete, tak se to pak přelepí.” Úplně jsem nerozuměla tomu, proč bych to měla plést, ale pochopila jsem o pět dní později. Ono totiž ne, že bych byla tak hin z toho, že se vdávám a měla místo mozku z krajky kostku, ale spíš jsem vůbec nevěděla, jak se podepsat. Učila jsem se to v první třídě na Vosáhlovou a najednou po 26 letech!!!! to má být jinak.  Ono to vlastně jako v první třídě vypadalo, taky jsem měla v ruce plnicí pero a zdálo se, že mám třasavku.

Možná se ptáte proč jsem si to nezkoušela...tak za prvé ta věc s tou kostkou a za druhé... příprava naší svatby byl 14 denní sprint na paralympiádě, takže jednoduše nebyl čas. Prubla jsem to jednou hodinu před obřadem, když mě Kája s Bárou česaly. Na voskový obal od sponek z DM drogerie to šlo vážně dost blbě. Ale nikdo z matriky mi to zatím nevrátil.

Po radostném víkendu vzhůru s novým jménem do práce, změnit pracovní email a podpis a naučit se představovat do telefonu. Po dobu prvních 14 dní jsem si vytvořila zcela nové alter ego jako Vosaklementová, které jednohodne plynule přešlo do „Dobrý den, Pavla (dlouhá pauza) Klllimentová.“ To je skoro podobný, takže done.

No jenže tím to neskončilo. Vzhledem k tomu, že jsem osobu bez zaměstnavatele a tudíž se živým na list, nastaly další nečekané situace. (Ne, hlásit změnu jména na živnosťák mě fakt ani ve snu nenapadlo, naštěstí tyto změny si stát umí předat sám.) Například jsem zodpovědně a poctivě poslala měsíční platbu na sociálku a přišel mi pro mě zcela překvapující email ve znění: „Prosím o nápravu při zasílání záloh pojistného OSVČ. Jakým způsobem mám identifikovat platbu? Doplňující údaj máte: Vosáhlová Pavla a v poznámce: Pavla Vosáhlovová. Na OSSZ ÚL jste registrována jako:  Klementová Pavla. Nejvíc mě bezpochyb zděsilo, kde se vzalo to jedno VO navíc, jaká Vosáhlovová??? Pavla Jaromírovič Vosáhlovová.  Asi příprava na prokremelskou orientaci státu. Bezva. Pak jsem si oddychla, že sociálka alespoň ví, že jsme se vdala (ano, taky mě nenapadlo podávat informace tímto směrem), načež mi došlo, že banka to ale zcela jistě netuší.

Mezitím mi byl vytvořen nový občanský průkaz s krásnou fotografiií 45 leté matky od 3 dětí (neusmívejte se, bradu dopředu, čelo nahoru, vlasy za ucho, sem se dívejte….no zkusíme to znova….ta první byla lepší). Aspoň už nemusím chodit s ústřižkem a pasem (o tom potom). Done

Díky drobné nepozornosti jsem v mezičase skončila na pohotovosti, kde jsem sestře předávala už nový občanský průkaz a spolu s ním starou kartičku pojištěnce (tam jsem taky nebyla, překvapuje?) Takže sestřička zoufale koukala střídavě na obě kartičky a po chvíli zvolila zápis na jméno Klementová. Po 10 dnech na kontrole jiná sestřička opět hleděla z jedné kartičky na druhou a vybrala si Vosáhlovou. Dvě zprávy a každá na jiné jméno. To budou mít na úrazovým pojištění radost! Tak jsem se tedy rozhoupala zajít po více než 3 měsících do pojišťovny. Vyndala jsem ze dna tašky značně zmuchlanou kopii oddacího listu a nechala si vytisknout novou kartičku. Pak jsem zašla i do blízké banky a změnila si u všech služeb jména, aby zase paní na sociálce nebyla zmatená, že peníze chodí z účtu nějaké cizí osoby. Podpisový vzor už v životě netrefím, protože se můj podpis stále mění a jen v bance na všech těch „tady mi to třikrát podepište“ mám několik různých verzí. Ale to se nedá svítit.

Snad už jsem téměř kompletní. Ještě zbývá pas, tak to už nějak zvládnu. (dovolená za dveřmi a s tím už mám také zkušenosti, zde více.)

Ps. Můj manžel si měl dojít jen pro nový OP….tak hádejte :)

[blog-papaya-opic-posts]

V Iránu jsem strávili dva úžasné týdny v červnu 2017. Fotek jsme nafotili stovky a ke všem se pojí zajímavé vzpomínky. Bylo proto velice težké probrat je a určit, co je nejlepší nebo naopak, co zahodit. Zde je tedy malá ochutnávka z naší cesty. Fotky jsou řazeny za sebou podle našeho volného itineráře- tedy klasický trip po památkách, ovšem my jsme ho vzali v obráceném směru než je běžně zvykem. Po první noci jsme utekli z Teheránu a rovnou to vzali 1200km přes noc autobusem do nádherné Shirazu, odkud jsme se pomalu vraceli zpět na letiště do Teheránu. Zde tedy krátká (vážně :) fotostory, podívejte se!

Shiraz + Persepolis

Citadela Karim Khan

Aramgah-e Shah-e Cheragh - Shrine in Shiraz

Výhled na město

První večeře v restauraci: čočková koule plněná játry.

Persepolis

Yazd - pouštní město

Zoroastriánství

Nareen Qaleh

Kharanagh - opuštěné pouštní město z cihel z nepálené hlíny

Esfahan

Esfahanské mosty

Arménská čtvrť s křesťanskými kostely a památníkem genocoidy Arménů

Abyaneh

Častečně opuštěné pouštní město mezi Esfahanem a Kashanem. Je spefické pro svou červenou barvu a také díky šátkům s typickým květovaným dekorem, které nosí místní ženy.

Kashan

Výroba a prodej růžové vody, olejů, esencí...

Prohlídka zahrad v pouštní oáze Kashan. Vysoké věže služili jako “lednice”, uchovával se zde led z pouště, kde v noci padají teploty hluboko pod nulu a přes den vybíhají nad 50 stupňů.

Sušení nepálených cihel

Zikkurat Sialk z doba Elamské říše

Zahrady v oáze

Výlet do pouště na duny a solné jezero

Caravanserai, jedna z 999, které v Iránu stáli.

Talagan a pohoří Alborz

[blog-papaya-opic-posts]

Měli jsme na svatbě i hodně dětí...zde tedy závěřem DĚTSKEJ GANG!!!

[blog-papaya-opic-posts]

Zastavte mě někdo, začala jsem dělat koláže :-D #svatba (v místě Divadlo Dobeška)

[blog-papaya-opic-posts]

Happily ever after

Svatba za námi, život před námi. Dopadlo to dobře. Avšak někteří z mých nejbližších přátel vědí, že právě proběhnuvší svatba mohla skončit také úplně jinak, než jako hodně povedený večírek s několika zábavnými historkami pro vnoučata. Už jsem začala zase znovu klidně spát a jediné, co mě teď budí, je jemné chrápání manžela. Proto otevírám pandořinu skříňku, pojďte se pobavit.

Svatbu můžete řešit rok, můžete jí plánovat také 3 měsíce a nebo dokonce tři týdny. Nám se podařilo v rámci jedné svatby splnit body dva a tři, což už samo o sobě mluví za vše. Pro úplnost do vezmeme od začátku:

Někde v lesích pod Jedlovou padlo 18.6.2017 rozhodnutí, že by bylo fajn se letos vzít a třeba zrovna tam. “Máte volno v září? Ano, tak skvělé, pište si nás.”

Zamluvili jsme si osobně penzion a začali jsme ladit detaily…Ano, zde narážíme na první a nejdůležitější problém. Detaily jsme začali řešit MY, nikoliv penzion. Po čase se začalo zdát, že naše svatba je pro majitele tak tvrdý para ořech, že jen čekají, kdy to vzdáme. Vydrželo nám to celkem dlouho. Pořád jsem doufala, že se vše podaří domluvit. Dokonce jsme nechali vyrobit pozvánky, rozeslali je a začali jsem řešit rozmístění svatebních hostí do pokojíčků.

Ovšem ne vždy platí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Volali, mailovali a smskovali jsme jako diví, avšak odpovědí se nám téměř nedostávalo. Čas se pomalu nachyloval a zbývali nám tři týdny do svatby…(ve výrobě už byly prsteny, na které zlatník vyrýval datum svatby). To už moje psychika povolila a po menším (rozuměj větším) hysterickém záchvatu se rozhodl nastávající ženich situaci radikálně řešit. Proběhl poslední laxní telefonát s výmluvami na úrovni seriálu My všichni školou povinní a řízli jsme. Tři týdny před svatbou jsme zrušili původní prostor a  z lesa se ozvalo pouze “OK, díky za info.”

Oukeeeeeeej. 3 týdny do svatby, pozváno cca 80 lidí, dort objednán, šaty se šijí, prsteny brousí, rodiče na obou stranách zakoupili vhodné oděvy a všichni se pomalu začínají vyptávat na detaily. Situace k nezaplacení, to nevyřeší ani Master card. Zrušit? Nepřipadá v úvahu, už jsem kdysi v minulosti svatbu odvolávala a Nevěsta na útěku není můj oblíbený film. Musí se to prostě stihnout.

Naštěstí mám kolem sebe několik úžasných přátel, které jsem do problému namočila a oni mne začali  - pomalu ale jistě - z tohoto průseru tahat.

3 týdny do svatby – nemáme místo, nemáme nic! Máme hodně růžovýho vína, zoufalství a řešíme před Kaabou nastalou situaci. Viky má spásný nápad – Dobeška.

14 dní do svatby – máme potvrzené místo, nemáme catering, nemáme oddvávajícího, nemáme kytky. Předěláváme web, pozvánky vyhazujeme.

10 dní do svatby – máme oddávajícího, nemáme matrikářku, problém, který jsem nepředpokládala. Velký problém, ze kterého není moc cesty ven. Zhruba od tohoto dne se začínám v noci budit a prohání mě noční děsy o zkažené svatbě.

týden do svatby – máme finalní catering, z civilního sňatku se stává církevní, neb máme příslib faráře. Poslední možnost, pokud jsme nechtěli dělat sňatek na oko a nebo ho rušit. Děkuji mamince, že pomohla zařídit nemožné. Vyzvedáváme prsteny. Seznamujeme se s barmany na Dobešce a způsobujeme si tam první kocovinu. Posílám další pozvánky, protože jsem zapomněla poslat info o změně všem...

5 dní do svatby – farář potvrzuje, že nás oddá, vyzvedávám šaty.

3 dny do svatby – objednáváme květiny

1 den do svatby – objednávám ubrusy, neb jsem na ně zapomněla, jedeme pro kytky do velkoskladu – příjezd 13.50 zavíračka ve 14.00…Vyzvedáváme ubrusy a některé kytky v autě lehce zemdlívají. Tomáš si kupuje košili a boty k obleku. Motáme kytičky a pijeme víno u Vávrů na terase.

3h před svatbou - oblékáme Dobešku do svatebního hávu

2h před svatbou - ok, jdu se oblíknout etc.

30 minut před svatbou – po telefonu ladíme nástup k obřadu

16.9.2017 15:00 všechno klaplo

a dál už to znáte, Vy co jste dorazili....díky, bylo to super :)

A pak, že je to potřeba zařizovat rok!

Tímto děkuji Tomášovi, Viky, Báře, Káje, Berymu, Petře, mamince, Jendovi a všem ostatním, kteří nám pomohli stát se Klementovými, protože to byl sprint na 400m s hodně velkými překážkami.

[blog-papaya-opic-posts]

Colours of svatba

Kdo mě trochu zná, tak ví, že jednou už tady toto téma bylo. Svatba. Poprvé to nevyšlo, krát 3. Nyní je to realita v plném proudu.

Svatba. Bylo to trochu punkové rozhodnutí a zdá se, že tak trochu vypadá i organizace. Nebo mám alespoň zvláštní, neutěšený pocit, když se o této „velké události“ bavím se svým okolím. Cítím se být částečně „rebel“.

Nějak jsem nepostřehla dobu, kdy se ze svatby stal business lidí co, vlastní eshopy s organzou a barevným marcipánem. Barva svatby, to je pravděpodobně téma číslo jedna, které hýbe sociální skupinou “nevěsta”.

Žádnou barvu nemáme. Teda máme...je to svatba, tak bílou, ne?

Prý se šeredně pletu. Je potřeba, aby ženich se mnou barevně sladil. Ok, takže zase BÍLÁ.  Budu mít na sobě bílý šaty, k tomu ladí cokoliv. „Jo to jo, ale budeš mít nějaký doplňky, ne? A taky kytku budeš mít. Je důležitý, aby to na fotkách ladilo“ bývá častá odpověď. “No ano, budu, BÍLÝ.” nebojím se sebevědomě odpovědět. A v duchu si říkám, s čím vším by měl ještě chudák ženich ladit. To je jako kdyby byl doplněk ON! Přichází významné AHA a soucitný pohled, který vysílá jasnou informaci „ta holka chudák o svatbě nic netuší“.

Čelím tomu celkem statečně. Už jsem se naučila říkat, že konkrétní barvu nemám, ale celé to bude takové přírodně laděné a použijeme tlumené světlé odstíny. Tím se někteří uklidnili a jiné přátele jsem zase vyděsila...ne nebojte, žádná batika, chlupy, korále se nekoná. Ovšem, když už mne i kamarád mého nastávajícího vysvětloval, že barva je prostě zásadní (celkem dobře ho jeho žena zpracovala, poté co jí zpracoval mimibazar) a jedním dechem začal nabízet pěknou, zánovní, jednou použitou fialovou (!!!) kravatu, došlo mi, že je zle. „No je to taková typická svatební, už si ji nikdy nevezmu, takže Ti jí nechám za dobrou cenu.“

“Jo, ok hele, díky moc, my máme bílou a odstíny krémové a šedé, takové zemité tóny, trochu jako březová kůra.” Ufff...teď jen doufám, že si ségra nepůjde koupit březovou halenku, protože letos už má kvůli třem svatbám doma lososovou, fialovou a modrou...a taky námořnický hadry kvůli rozlučce – nikoliv mojí.

Pamatuju si, že pár let po mé maturitě začaly být oblíbené maturitní plesy pořádané v nějakém stylu, takže tu byly gangsteři, swing, hodně originální black and white. Pak přišlo tématizování rozlučky se svobodou...No a teď jsem se setkala s dotazy „Hele v jakým stylu máš tu svatbu?” Já na to nechápavě odvětila „No...civilní a venkovní obřad.” „Ne, ja myslím, jaký téma. Co si mám oblíknout?“ zabil mě svou odpovědí kamarád.

Jakože cože? Sakra, já jsem nevěsta. Já řeším, co si mám oblíknout. Mě je úplně jedno, co si oblíkneš ty a rozhodně to nebudu vymýšlet.

„No počkej, vy jako nemáte téma? A jak mám jako ladit.“

Kurňa hlavní téma, je že je svatba. Dva lidi se mají rádi, dobrovolně se zbaví svojí osobní svobody, narvou na sebe kopec povinností (prý bych si měla přečíst občanský zákoník) a ještě se tvářej, že to nejsou vyhozený prachy, zatímco někteří kamarádi už vědí, že můžou být…

Proto si myslím, že hlavně musíme dobře naladit sebe, aby to ladilo celej život a nejen na těch fotkách.

Hawk, domluvil jsem.

To be continued...

[blog-papaya-opic-posts]

Opět Alpy, opět úplně jiné, opět fascinující. Trojmezí, vstaneš v Rakousku, odpoledne jsi ve Švýcarsku a na večer si zajedeš do Itálie nakoupit dobroty. 🔝 #holiday #summer #alpen #3landers #3countries #hiking #loveit (v místě Reschensee)

[blog-papaya-opic-posts]

Azory...jak jsme se kochali nejen tlakovou výší

Fotoromán z předvánočního tripu...ano, je to spíš fotoromán. Pořád jsme přemýšlela, jak formulovat naše zážitky a historky, ale ono se to slovy vypovědět nedá. To kouzlo, které ve mě návštěva zatím jen jediného azorského ostrova zanechala, se nejlpí popíše fotkami. Protože slovy páně Svěráka...”Přírodo, přírodo, kam na ty nápady chodíš”. Azory jsou famozní. Zařaďte si na wish list.

Ps...Jedna historka by byla. Na všech fotkách máme skoro stejný hadry, protože naše kufry trávili dovolenou v Lisabonu. Podtrženo sečteno - vystoupili jsme s mojí kabelčičkou, batohem, který se do kufru už nevešel. Obsahoval dva kartáčky a kosmetickou taštičku. Makeu - up bych nahodila i na pustým ostrově. Naštěstí Sao Miguel pustý není...Nejdřív jsme mysleli, že kufry doletí, pak nám došlo, že nedoleltí a zásobili jsme se spodním prádlem, fuskama  a funkčníma trikama v místním obchodním centru. Buď velebena globalizace.Dovolená s příběhem.

Den první - 17.12.

Den druhý - 18.12.

Mlha, ze které vystoupil nečekaný urbexový zážitek - hotel duchů Monte Palace a divoké moře, první včeře, první mejdan.

Obrovitý pětihvězdičkový betonový hotel...fungoval pouhou jednu sezonu. Perfektní místo nad nádhernou calderou. Neustále se měnící počasí na ostrově, ale hotel stále halí do husté mlhy. Developerský projekt nevyšel. Sen se rozplynul, mlha nakonec taky, ale betonový kolos zůstává. Dnes ráj urbexerů.

Oblíbený bar

Den třetí - 19.12.

Furnas - město zahalené v syrném dýmu. Kozido - jídlo, které musíš ochutnat a víš, že znova si ho už nikdy nedáš. Čajové planzáže

Den čtvrtý - 20.12.

Den, kdy jsme zjistili, že počasí na Azorech se opravdu mění po dvou hodinách. Den, kdy jsem se naučila koutoul v (termální) vodě. Objevili jsme pamětihodnosti, chodili po vychadlé lávě valící se do moře a testovali jsme teplotu moře v přírodním koupališti.

Den pátý - 21.12.

Impozantní Lagoa de Fogo nám dopoledne vystoupilo z mlhy a tak jsme ho pokořili také. Sestup do kaldery byl náročný zejména vzhledem k obuvy - Botas 66 není zcela ideální trekovou botou, co si budeme povídat...

Dále přírodní rezervace s přírodními bazény s termální vodou. V létě tisíce lidí, v zimě my dva a průvodce.

Bývalý systém mlýnů v lese a levády a závěrem noční Furnas, který nám vyrazil dech. Caldery uprostřed města jsme napoprvé vůbec neviděli.

Den šestý - 22.12.

Den ve znamení trhů, sopečné lavové jeskyně (opět solo prohlídka -  jen průvodce a my dva), křížové cesty a taky zákaz vjezdu koní :)

Den sedmý - 23.12. - balíme

Ostrov jsme projeli tam i zpět a zbýval poslední den. Kam znovu, co nám chybí? Opět vyhral syrnatý a dýmající Furnas, ji�� potřetí - tentokrát zahrady a lázně.

Ps. není bazen, jako bazen...pokud najdete na netu radu, že je dobré vzít si do těchto lázní staré plavky, učiňte tak. Pokud máte staré plavky zabalené v tašce na letišti v Lisabonu, nezbývá než si koupit nové.Takže i poslední den do nákupáku  a s novýma plavkama do rezavý vody...

[blog-papaya-opic-posts]

Po Letech v sestry v akci #winebar #poletech #winebarpoletech #sisterslove #sister #prague #pankrac #tadymamekoreny #partytime #party #vinecko (v místě Po letech)

[blog-papaya-opic-posts]

Na výlet v Praze? Ne asi :)

Nedělní výlety v Praze jsou fajn a nemusíte být zrovna hipster bloumající po nových kavárnách s raw dortíky. Můžete třeba vyrazit i na výlet. A lze se svézt i přívozem. Není tu jen Holka v Holeškách, která asi plní hipsterské touhy o eko dopravě. Josefína v Podolí jezdí o dost dýl...a doveze vás k první zkratce do Prokopáku. Pár fotek z nedělního výletu. Dvacítečka. Nazdar!

[blog-papaya-opic-posts]

In vino veritas... Ilias #vino #mikulov #vinoilias #happyshinypeople #mamesefajn (v místě Mikulov)

[blog-papaya-opic-posts]

Batumi beach až na dřeň ...doba plastová,kovová a skleněná. #batumi #batumibeach #georgia (v místě Batumi Black Sea Beach)

[blog-papaya-opic-posts]

Doprdele, to zase bude hezky

Je konec června, dětem začínají za týden prázdniny a tahle doba se, co si pamatuju, vždycky tak nějak překrývala s tím, že je teplo. Patrně to lehce souvisí s tím, že jsme vstoupili do astronomického léta. Léto je jedno ze čtyř ročních období, které se vyznačuje nejmenším úhrnem srážek a největšími teplotami – tedy v našich zeměpisných šířkách. Chápu, může to být překvapení pro mnoho lidí. Nelze to přeslechnout, ta zoufalá slova: “Ty vole, to je zase vedro.” Připomíná mi to toto: „To kyselo je moc kyselý, ten bramborák je moc bramborovej a vůbec co si myslíš?“

Zde tedy krátký návod pro ty, co jsou šokováni a neustále zmiňují, že je vedro na padnutí.

V létě bývá teplo. Někdy i vedro. Když Ti je velký vedro, pust si klimatizaci. Když ji nemáš, kup si větrák. Taky si kup ideálně bavlněný triko, to saje a tolik se nezapaříš, a zkus si koupit i deodorant. Vyndej ponožky ze sandálu. To se pak nohy hned poťej míň.

Doplňuj tekutiny. Pivko je fajn, ale tři dvanáctky na sluníčku naložej o malinko víc, tak si sedni do stínu, nebo si kup aspoň klobouk. A zkus třeba i vodu. Vim, že v tom šukaj ryby, ale potí se to o trochu líp, než to pivko.

Máš-li možnost, běž k vodě. Máš-li pocit, že léto přišlo jako vždy brzo a ty ještě nejsi ve formě do plavek (nečekal jsi to, asi tak jako silničáři zimu) a stydíš se, kup si barák s bazénem a kolem si postav velkou zeď. Tam se pak můžeš vyvalit dle libosti. Když na to nemáš, napusť si doma vanu s ledovou vodou. Nemáš-li vanu, zkus led na hlavu – návodná videa jistě ještě kolují na internetu. A hledej jinej byt.

V tom vedru se blbě spí, neboj se proto koupit si opalovací krém, protože spařenej jako prasátko Pepina se nevyspíš už tuplem. A spálíš se i při čekání na tramvaj, věř tomu. V tom vedru počítej taky s tím, že sex je fakt mokrej a horkej sport. Takže, jsi-li povahy útlocitné, nech to radši až na podzim, protože propocený prostěradlo přilepený na zadku by Tě mohlo frustrovat. Máš-li naopak odvahu a zdravý srdce, nenaházej si odpoledne všechen ten led na hlavu a zkus si ho vzít do postele. Nebo si zalez do tý ledový vany.

Když víš, jak na to, dá se to přežít. A nezapomeň, za pár měsíců budeš zase pindat, že Ti je zima. Tak si to léto trošku užij.