tynulin

[tynulin]

VIBE CHECK *gently presses our foreheads together*

[tynulin]

Kdo z obrozenců by chtěl, aby byl na příští eurovizi za nás poslaný Tomáš Kočko?

[tynulin]

You know what's really attractive ?? Healthy communication & reassurance

[tynulin]

no one tells you how hard it is to find your spark again once you’ve lost it

[tynulin]

flowery tea ♡

[tynulin]

there’s a very specific aesthetic i’m going for on this blog and it’s called cool things i like

[tynulin]

made this post transparent

[tynulin]

going back to the very first episode...the choice to never show don achille's face. he exists only in shadows. size. voice. memory. a weight. hands that hold money and give that money to two children at his door asking for their dolls. a body that can throw a man against a wall. after the funeral, everyone was screaming and running from his terror and you never see him. it was like they were fleeing for shelter during an earthquake. he is one man. not so tall and not so skinny and yet he strikes fear into the hearts of grown adults. troll ogre ghost. and you never see him. he is there and he is talking and you never see him. don achille was killed. don achille dissolved into the boundaries too. just in a different way to lila. manuele solara dissolved in one way. melina dissolved in one way. alfonso dissolved in another. rino dissolved in another. gigliola dissolved in another. the solara brothers dissolved. michele solara dissolved twice (first time as entering the madness and the second time being shot outside the church). the neighbourhood is alive and it absorbs and it takes and it grows and it eats eats eats. it fattens it expands it swells with every dissolution (except lila). the neighbourhood is a cruel mother with a black heart, she gives birth to what she eats. she knows nothing else. she is designed to do this. don achille threw a man against a wall. alfonso was his son. he asked alfonso, did you take their dolls? stefano brutalised lila's boundaries the first night of their honeymoon. lila saw don achille erupting through stefano's face and body. a snake inside a snake. beasts inside beasts. the neighbourhood as hydra. you slice one head now here's two here's four here's eight. don achille was the first head.

[tynulin]

I miss the version of us that stayed up talking about nothing and everything. When your name on my screen felt like home.

[tynulin]

you dont have to be useful to be loved btw

[tynulin]

what the fuck are these donations man

[tynulin]

when you grew up as a lonely uncool girl it will never stop haunting you by the way. you will meet a cool person at a bar or the train station or at a friend's party and you can wear your most stylish outfit and striking eye makeup and you will swear that they can see through all of the facade and see the lonely terribly insecure teenage girl you used to be who desperately wanted to connect and you will swear that they know that there is like an insurmountable gap between you. this will happen forever

[tynulin]

iris by goo goo dolls really is insane though. I'd give up forever to touch you? you're the closest to heaven I'll ever be? all I can breathe is your life? and I don't want the world to see me cause I don't think they'd understand? when everything's meant to be broken I just want you to know who I am? does anyone hear me.

[tynulin]

some goodbyes are whispered. some are silent. some you never even hear.

[tynulin]

Když byl Elsie malej kluk, říkal lidem: Jednou, až vyrostu

Přestanu se zajímat o autíčka a začnu se zajímat o holky

Přestanu chtít být popelářem a stavitelem mostů

Začnu pít pivo a pojídat hamburgery a hranolky

Koukat se na cizí prdele v těsnejch sukních

Přes poloprázdnou flašku a pochvalně si u toho mlaskat

Já budu líbat Adélku, a ty závistí si pukni

A ta poloprázdná flaška je tygrem, jehož jméno je láska

A pak se učil plemena psů a hlavní města zpaměti

A těšil se, že bude jeden z mála, co zažije přelom století

Kreslil divný hranatý auta, co by nešly nikdy postavit

Ale v tu chvíli mu připadaly krásný

A sralo ho, že ještě nikde nejezdí

Když si v osmnácti lehnul s trávou naznak do trávy

Musel se jen smát, jak se lidi plácaj ode zdi ke zdi

A první kniha, co napsal, byla o klukovi, kterýho neposlala

V patnácti do prdele holka, kterou miloval už odmala

To se stává

Teď na něj čumí ve vlaku nějakej děda

Co má na sobě šusťákovku a tenisky a kšiltovku a usmívá se

A je mu asi šedesát

Elsie si říká – Kolikrát asi dostal pořádně přes pysky?

Kolik cigaret vykouřil a kolikrát se asi opil? Kolikrát?

Kolik lidí naštval a už nikdy se neomluvil?

A kolik holek měl fakt rád a neřekl jim ani: Ty máš hezký oči

Ale to je jedno, stejně v Adamově vystoupí a půjde za vnoučatama

Který maj rádi autíčka a chcou být popelářema a svět se točí

A stejně mi šedesát nikdy nebude

Když byl Elsie poprvý na silvestra venku, ležel po půlnoci v posteli

A poslouchal opilce

Kterým se všichni v místnosti chtěli tolik podobat

Všem bylo šestnáct a všechno bylo tak nějak divně umělý

Jako by místo každýho v místnosti byla nastrčená vosková osoba

Ty nevinný bledý tváře zkroucený chlastem a chrchlající

Nadávající na rozžhavený střepy v palici

Nakonec si vždycky zvyknou a ze zásady se nekoukaj do zrcadla

Toho chlastu, toho žrádla

Každej druhej tu čte Bibli, ať už satanskou, nebo obyč

A alibisticky se odevzdává do rukou svýho boha

Elsie se upřemýšlí k smrti, už leží v hrobě, podejte mu rýč

Co to bude naposled? Panák ruma? Radši stroha

Adélka je nádherný stvoření a má nejhezčí oči na světě

A nejhezčí prsa na světě a je vtipná a Elsiemu rozumí

A je pryč

A Elsie se monotematicky sápe v paměti po létě

Kdy ještě neměla cizí ruce v kalhotkách

A čas počítal se na rumy

Napsala mu dopis, co má dodneška na polici

Že prej: Nebuď smutnej

Bylo to hezký a ty chvíle za to stejně stály

Stejně brzo zemřeš

Protože už nikdy nevykašleš ten hnus, co máš v plicích

Hele, hvězdy svítí, velký vůz se z kopce valí

Aspoň bude o čem točit seriály

Na jemně komediální strunu, i když s předvídatelnými charaktery

Nebudem se přece věčně chovat jako malí

Teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry

Člověk stejně začne pít už ráno, i když by měl až po práci

Protože ho baví procházet se městem a nevědět o lidech

Že neví, že nebe je černý a rozpáraní beránci

Nad jejich hlavama močí na silnice

Kde se Elsie snaží chytit druhý dech

Každej den začíná v posteli a končí v posteli

A mezi tím je propast, kterou není jak vyplnit

Protože všechno kolem spěchá

A jen jeho vnitřnosti stojí ve vlastní krvi po pás

A hlava volá, volá, po veškerym chlastu světa

A my pořád v cizích bytech každou noc hledáme skrýše

A nikdo nás nezná, dokud se pořádně nezapíšem

Je třeba rozbíjet věci nahlas a uvnitř křičet tiše

A sahat si na stehna

A plivat na zdi katedrály

To jen ze rtů vychází jed a steakovej nůž krouží v břiše

A o všem, co se stane, o tom napíšeme seriály

A než shoříme v bažinách za devatero horami a lesy

Bylo by to fajn, řekneme si

Lovci motýlů ze Třetí říše

Než půjdeme večer domů, nakoupíme flašky

A co nevypijem teď, to vypijeme tam

A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem

A já po šesti vodkách budu dělat, že se nekoukám

Nakoupíme flašky za peníze na jídlo

A dlouhý cigarety za peníze k narozeninám

A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem

A všichni budou dělat, že se baví, baví, baví

A že se koukaj jinam

Ráno budeme pít kafe jako nic

A všechno, co kdy kdo řekl, smeteme ze stolu

Spolu s ubrusem špinavým od vína

A světlo venku, slunce barvy duhových koktejlů do nás vstoupí

A stráví, stráví nás, stráví nás jak rakovina

Neznáš nikoho v tomhle domě

Ale víš, že jednou pohřbí všechny svoje starý stíny

A co je komu po tobě? A co komu po mně?

Co komu po lidech? Co komu po lidech?

Co komu po lidech, kterým se nechcou tahat držky z hlíny?

Co komu po lidech?

Co komu po lidech, který se rádi zapalují a hoří

A kteří pojídají sklo a zásadně nečtou manuály

A rádi vdechují prach a co postaví, to za den zase zboří

A chcou slyšet svoje obl��bený slova

Slova, který jim vždycky lhaly

Aspoň bude o čem točit seriály

Na jemně komediální strunu

I když s předvídatelnými charaktery

Nebudem se přece věčně chovat jako malí

Teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry

[tynulin]

good morning soft sad freaks on an unprofitable website

[tynulin]

SCREAMING CRYING THROWING UPPPPPPP

the thing is that childhood doesn't just end when you turn 18 or when you turn 21. it's going to end dozens of times over. your childhood pet will die. actors you loved in movies you watched as a kid will die. your grandparents will die, and then your parents will die. it's going to end dozens and dozens of times and all you can do is let it. all you can do is stand in the middle of the grocery store and stare at freezers full of microwave pizza because you've suddenly been seized by the memory of what it felt like to have a pizza party on the last day of school before summer break. which is another ending in and of itself