#zítra to bude prdel

[mist-the-wannabe-linguist]

Já jdoucí zítra na obhajobu aniž bych měla posudek od vedoucí práce (pořád na mně zapomíná)

[ev-from-the-moon]

rady začínajícího Gruzinofila — část třetí: do Batumi, do moře, domů

do moo, páč krávy všude.

budíme se po třetí studený noci v Kazbegi. nějak jsme se nedohodly, jak vlastně chceme vyrazit, takže se vlečeme: nejdřív pošta (prodali nám 16 známek, zaplatily jsme 16 známek, ale máme jen 15 známek. před poštou v Kazbegi je díra v časoprostoru, bacha na to.) pak snídaně v autobusu (https://www.facebook.com/awtobuskazbegi/). pak jsme na náměstí a začínáme pátrat po spoji.

totiž: potřebujeme se dostat do Batumi. podle googlu je to 470 km a 7 hodin — my jedeme, pokud počítám správně, kolem devíti. a je to taková, no, prdel.

po chvíli totiž začne bejt jasný, že přímej spoj normálním šestimístným tágem nedostaneme pod 400 lari (nějaký 3500 korun). nevadí, najdeme menší tágo — s ženou, která mluví gruzínsky, trochu rusky a vůbec anglicky se domluvíme na ceně 250 za tuhle celou štreku. až se nám to nechce věřit. no akosi. pár km za městem to vypadá, že si zjistila, kde je Batumi. a začíná vyjednávání. já se nerada hádám (respektive nerada se stavím sama za sebe), ale zároveň mě rozčílí překročení univerzálního taxibro-code: o ceně domluvený před nástupem se po nástupu nehandluje. takže to máme 400, ne, 250, ne 350, do Batumi, ne, do Kutaisi, ne, do Tbilisi, ne, vracíme se. řidička (což je na Gruzii nevídaná emancipace) co chvíli telefonuje, pak přijde s novým návrhem, pak jí ho odmítneme, pak zase telefonuje. nedám se, a tak skutečně otočíme auto. v tu chvíli zase zastaví a telefonuje, a to už se dožeru, protože nám hrozí, že nestihneme maršrutku ve 12 z Kazbegi. najednou to jde, jedeme za 200 do Kutaisi, což vypadalo jako nemožná cena. jsme na sebe patřičně hrdý.

(Kutaisi se schovává pod cedulkou se 7 hodinama)

to ještě nevíme, že u odbočky na Tbilisi zastavíme, a jsme přehozeni do jinýho auta — jak se později dozvíme, v Gruzii se zná každej s každým a pokud je problém, vždycky je komu zavolat. problém jsme v tomhle případě my, takže zjevně taxikářka obvolala všechny čerty, aby s námi tuhle šílenost nemusela absolvovat. s druhým taxikářem se šábnou o naše dvě kila a my pokračujeme luxusním tágem přes Khashuri do Kutaisi.

v Khashuri se do auta naskládaj další cestující. dávno jsme sjeli z hor a počasí je zase na příjemnejch skoro 30. prvotní dojem byl trochu stres: najednou jsme ve velkym autě na dálnici. cestovat jako dvě holky občas není úplně lehký. ale jedem, po očku sleduju trasu na google mapách, a většinu času se prostě těším na moře. 

v Kutaisi (je vedro!) odlovíme mekáč, záchod, wifi a maršrutku do Batumi. cesta se mi líbí. jedem s otevřeným okýnkem, což je pro mě jedinej způsob cestování ve vedru, a taky mi to připomíná, jak jsem před časem jezdila ve starým VW po Čechách zrovna, když bylo léto. a přijde ten moment, kdy před náma vykoukne moře, Černý, a zapadá do něj slunce a je to boží.

je o něco míň boží, že dorazíme pozdě a na blbý místo. booking.com mi špatně ukázal adresu, nějak se to sejde a já jsem vzteklá jako už dlouho ne. musíme čekat na tom špatným místě, než nás tu vyzvedne majitel guesthousu, pak jdeme přes celý město (hlavně že jsem bookovala podle polohy vůči moři a centru), a mně se chce bruuuutálně na záchod. Tereza obstarává komunikaci s majitelem, což je dobře, protože narozdíl od těch mírnejch pejsků okolo mám pocit, že někoho pokoušu. ale jsme u moře. i když je to tu hrozně ruský. a tak se ubytujeme, což je nakonec zase strašně random: dostaneme pokojík pod střechou, s padacíma dveřma a oknem na střechu, který má svoje výhody — neuvěříte, co se stane v noci! a co teprve zítra odpoledne!

teď se ale musím defusnout. Tereza se vydá k moři a přátelit se se psy, já se vydám do restaurace a přátelit se s rybičkama. objednám si gruzínský víno za směšný peníze a nechám si poradit, kterou přesně rybu (dnešní ryba není pstruh a la crème). nakonec nesu přebytek brambor na pláž a tam sedíme, dokud nás nevyžene chlad: my dvě a náhodnej pes, kterej nás nejenže doprovodí, ale ještě (pokud si to dobře vybavuju) zůstane na dvoře věrně až do rána. a pokud si to pamatuju blbě, můžete si to představovat.

takže, výhody oken: nad ránem se v naší pokoji vyskytne kotě, což vnímám ve velkým polospánku. je křehký a černý a váží tak dvacetinu toho, co moje křehký černý kotě doma. vím to, protože se mi jednu chvíli stočí na klíně a usne. a to se opravdu stalo, a představovat si to můžete taky.

a pak je ráno doopravdy a my máme tenhle den na to, vidět město. a moře. takže začneme koupelí — moře je příjemný (já), studený (Tereza). počet plavců dává za pravdu spíš jí. 

Batumi se mi líbí. úzký uličky, balkonky, zase jednou si vyčítám, že jsme nevybíraly ubytování až na místě, podle oka. až na centrum kolem lanovky, který je výrazně ruský, plný kasín. vedle místních chudších baráků stojí rozzářený kasína, děvočka je nejčastější oslovení, a můžete si představovat, jaký to tady je na vrcholu sezony, no ale asi raději nechcete. jíme (jídlo! boží!) a pak se rozdělíme, Tereza se potřebuje vrátit na hotel a já nutně potřebuju zkoumat ty malý uličky. kdesi zahlídnu tetovací salon, což bude později důležitý, ale teď hlavně řeším tuhle zprávu:

mno. co dodat. usušila a vyrazila. bez následků.

potkáme se pod lanovkou. jak se můžete dočíst, je to relativně novej projekt. což nevím, kabinky pro až 8 lidí se vezou relativně vysoko nad městem, a já jsem mírně nervózní. ale je to boží. přejedeme jeden kopeček s opuštěným hotelem, což mojí víře ve stáří a výdrž lanovky úplně nedodá, pak se rozhlížíme po městě a pak se vrátíme zpátky na zem. 

jako hlavní quest ted máme najít místo, kde se Tereza může nechat tetovat. snažím se vybavit si, kudy jsem chodila, když jsem předtím hledala poštu (milý lidi! místní mi rukama dohama vysvětlují čekací systém, a hlídají, kdy přijdu na řadu -- kdo je tady poslední? -- no přece vy -- a slečna za pultem mluví skvěle anglicky). 

uspějeme. je to poněkud bizarní. hlavně vysvětlovat lámanou ruštinou rovnostranný trojúhelník (pro detaily a výsledek víte komu psát). a pak už je čas se najíst. což si myslíme my, ale bohužel ne v tom baru, kde si sedneme, a kde jaksi zapomenou na naši objednávku. ale: omluví se, jídlo přijde (řepový phkali, který teď i umím udělat!), dostaneme panáka, a barman je dostatečně potrestanej, protože mu půl hodiny vysvětluju chyby v UX v jeho přeplácaným menu, a proč jsou lidi při pohled na něj (menu, ne barmana, ten byl myslím docela pěknej) zmatený. a má to. 

no a protože zatímco máchám rukama a mluvím o intentions a user stories, ochutnáváme všemožný místní pálenky, vznikne o něco později tahle fotka:

u pláže je totiž minilunapark. takže cukrová vata, ruský kolo. na ruským kole jedeme s jakousi nesmělou dívčinou z Turecka, jejíž angličtina stačí na to vysvětlit nám, že se bojí výšek a jestli nemůže jet s námi. lístkař u vstupu jí veme lístek a pak se tváří, že se to nestalo, ale to nezná mě, posílenou gruzínskou pálenkou a monologem o UX. takže jedem. 

u pláže je ale taky socha: Nino a Ali (příběh v linku, případně na wiki). krouží kolem sebe, přiblíží se, protnou a zase vzdálí. je to krásný (a bylo by to krásnější, kdybych nebyla obklopená davem). 

ale noc nekončí! ještě se snažíme vlízt do přístavu (nope), přelejzáme násep s kolejemi (punk) a pak se rozdělíme v místě, odkud je to do hotelu přímou čarou po jedný ulici. Tereza se věnuje psům a já si to kráčím tmou a nocí, abych na recepci potkala majitele a jeho kamarády, kteří se rozdělej o pivo. zaběhnu nahoru pro becherovku, kterou podaruju majitele, bavíme se o moři (kluci studujou na námořníky) a majitel je tak okouzlen (ehm), že mi ještě pár měsíců poté občas napíše na Whatsappu (občas doprovozeno videem rodné vesnice, ale už toho naštěstí nechal).

ráno nakupujeme dobroty a dary (téma velikosti batohu už je zase aktuální). koření, sladkosti, sýry, pobrala bych toho mnohem víc, kdybych mohla. 

na náměstí ulovíme maršrutku (jak jsem se mezitím dozvěděla, p��vod je z němčiny: The word "маршрут" is from the German word "Marschroute", which is composed of the words "Marsch" (a walk, march) and "Route" (route). tak jsme zas všichni o něco chytřejší. Evoefekt vybírání hotelů se projeví: vybereme si suverénně nejpomalejší, nejhrkavější vozidlo. než ale vyrazíme, sedím v otevřeným autě a kolemjdoucí muž mi nabídne hrušku, protože jsem roztomilá. zjevně, jiný vysvětlení nemám. vůbec, je tu v Gruzii cejtit taková jistá galatnost, kterou si velmi ráda čas od času užiju. a pak jedem. ehm. a pak se plazíme. daly jsme si strašně moc extra času stihnout let, ale když stojíme v jakýsi vesnici po cestě a řeší se nakládání kol (každej přeci zná každýho a všechno se nějak zařídí), začnu řešit skrze anglicky hovořící slečnu (generační rozdíl je jasnej, kdokoliv kolem 20 anglicky prostě mluví), že my tady turistky chytáme letadlo a tohle jsme si nedomluvili. dopadne to tak, že nás někde na cestě zase jednou přehodí, tentokrát do rychlejšího auta. 

a pak už jsme na letišti. a legrace začíná. 

ráno před odchodem z hotelu jsem dělala v apce checkin. nahlásilo to jakýsi error, na hotlinu jsem se nedovolala, tak jsem si aspoň udělala screenshot toho “You are checked in”. občas mívám takový záblesky geniality. na letišti se totiž ukáže, že checknout se jde jen v browseru, ne v apce (protože letiště v Kutaisi neumí číst čárovej kód z telefonu). takže proces je čeknout se, přijít na přepážku a dostat klasickej boarding pass. když ale my dojdeme na přepážku, oznámí nám, že checklý nejsme a že se můžeme checknout za krásných asi 30 euro na osobu. 

checknout online se nemůžeme (wifi nejede, a když jede, je míň než dvě hodiny do odletu), na přepážce nám nepomůžou (a zjevně nechtěj). nicméně to už jsem v módu nasrat, a jakmile se wifina konečně chytí a apka zobrazí ono You are checked in, nacpu se na přepážku, ukazuju telefon a říkám, dokažte mi, že jsme se necheckli. long story short, dostaneme nejen zadarmo boarding pasy, ale ještě nikdo neřeší nadváhu mýho batohu, a soudě podle pohledu na osazenstvo, wizzairovskou prudu s počtem zavazadel a jejich velikostí má kutaiská letištní četa solidně u zadku. 

no a pak už nezbejvá než počkat na zpožděný letadlo a zdárně se dopravit do Prahy. Tereza navazuje životní přátelství s chlapcem z Iráku a já si fotím Venuši. ahoj! 

[voytechsvinem]

LITRY VÍNA V MOJÍ HLAVĚ

Ale ne v krvi. Už pár měsíců. 90% toho, co tady vzniklo, vzniklo vlastně díky vínu. A dávalo to v podstatě smysl. Měl jsem chuť se ze všeho vypsat a vyspat, a nezavíral jsem se tolik do sebe. 

Je to 3 dny od doby, kdy jsem tohle rozepsal a nebyl jsem schopnej se k tomu nějak smyslupně vrátit. A pochybuju, že to i tak bude nějakej smysl dávat, ale dnešní dávka trávy a ředidla mi vytáhla pár věcí z hlavy. Jenže ta hlava místo toho aby nějak normálně fungovala, bolí. Kurevsky. Stejně jako po těch nočních ve fabrice, plnejch nedobrovolnýho čuchání ředidla. Ona to na začátku byla ráno prdel, ředidlo bylo cejtit až u nás na služebně, a já měl prdel z toho, že tohle je sen každýho feťáka. Pracovat a u toho se zadarmo zfoukat. A jako všechno ostatní, i tohle byla ze začátku sranda. Jít napůl sjetej ředidlem, který přebilo i tu trávu už ale taková prdel nebyla. Pamatuju si, že během dopoledne se mi povedlo několikrát usnout. Takže si asi každej dokáže představit, jak jsem asi vypadal v momentě, kdy jsem se musel zvednout, a nějak normálně fungovat. Jako několikrát přežvejkaná žvejkačka. Kus hadru, kterej někdo vyhodil, po tom, co ho několik měsíců v kuse používal, a nenechavej bezdomovec ho vytáhnul z popelnice, aby ho mohl využívat dál. Ale to jsem trochu odskočil od tématu.

Už ani nevim, co jsem původně chtěl psát, ale asi nějakou tu klasiku, jakej jsem frajer, že už nějakou dobu nepiju, a že to bez toho tak nějak zvládám, přežívám chutě na víno a na všelijaký jiný sračky, který bych papal o sto šest.

JO VLASTNĚ VIM TYVOLE! 

Dneska se prokázal koronajebus u nás ve městě, a já jsem z toho jakožto zdravotník na jednu stranu nesvuj, a na tu druhou si řikam, že neni lepší doba umřít, než teď. Protože jestli každej z nás má někde napsanej nějakej osud, a je v něm podobně jako v Death Note napsáno jak a kdy, tak v mym musí bejt tohle, protože nevim, jak přežiju ještě dva roky. Pomohl bych osudu už dávno, ale nechci ublížit mámě a tyhle hovna, i když by to mámu asi mrzelo hlavně z toho důvodu, že přežila vlastní dítě, a tak. 

Takže trpim, zárověň jsem šťastnej, a čekam, jestli nějakej osud opravdu je, a jestli je naplánovanej tak dokonale. Protože mi neříkejte, že kdyby nebyl, tak každej život nevypadá tak, jak vypadá. Nemůže bejt náhoda, že všechno zlý je k něčemu dobrý. 

Tyvole, teď asi vypadam jako astropíča Míla z karavanu. (velice osobní vtip)

Jenže po tolika zlejch věcech přišla jedna dobrá, i když je zároveň špatná. Kdyby v tom všem nehráli takovou zkurvenou roli ty posraný papíry, který ovládaj svět. Buď bych byl někde jinde, nebo na hřbitově. Neoznačenej, bezejmenej hrob, na kterym by byl nějakej chytrej citát. A vědělo by o něm jenom pár lidí. Těch pár, kterejm jsem napsal svejch pár verzí dopisu na rozloučenou. 

Právě jsem se přistihl, že pár hodin čumim na to, co jsem napsal, hraje mi russian doomer music, a jediný na co myslim je to, že se mi zkurveně rychle krátí čas. Pořád si dělam prdel z toho, že mě třeba zítra srazí autobus, že mě konečně dostane korona, když už je tak blízko, ale co by bylo, kdyby se to opravdu stalo? Snažil bych se jít za tim pomyslnym světlem na konci tunelu, nebo bych prostě zůstal stát na místě, a nechal se pohlcovat temnotou?..

Přemýšlel jsem vůbec někdy nad tím, komu a jestli vůbec, by to, že bych najednou nebyl, někomu ublížilo? Asi jo, ale pořád si připadam zbytečně.

Kolik věcí jsem posral, kolika lidem jsem ublížil. Seznam negativ pořád převládá nad seznamem pozitiv. Spousta lidí už mi řekla, že jsem negativní člověk.

Ale na otázku jak být víc pozitivní pořád nemám odpověď.

[smradinaceste-blog]

23 - Kriminálka Ulan Ude

7:00 Vstávám, vidím, že Rus už tady není, Fin spí, Američan spí, Eva spí. Jdu do koupelny, čistím zuby, beru počítač, jdu na recepci. Recepční sedí za pultem a přeje dobré ráno. Přeji také, usedám, zapínám a serfuji.

9:00 Matti Kaki: Čau, neviděl jsi prosím nějaký tablet a telefon? Nemůžu to najít.  Petr Němčík: Dobré ráno, neviděl, sory. Matti Kaki: OK, díky, myslím, že jsem to někam zašantročil a najdu to.

Matti Kaki opouští místnost, Eva Mezihoráková vchází do místnosti.

Eva Mezihoráková: Neviděls nějaký tablet nebo telefon? Ten Fin to hledá všude po pokoji a nemůže to najít. Petr Němčík: Neviděl jsem nic, jestli to nemůže najít, tak mu to šlohl ten rusák, co zmizel ráno.  Eva Mezihoráková: No, to snad ne, ty hned všude vidíš zloděje a vrahy.

10:00 Mattimu Kakimu se nepodařilo elektroniku najít. Je zde podezření na krádež, poškozený se rozhoduje informovat ruskou policii.

10:25 Dveře hostelu se otevírají a do vestibulu přichází ozbrojená jednotka ruské policie.

Mjr. Osipov: Dobrý den, tak co se nám tady porouchalo? Recepční: Dobrý den, tady ten kluk nemůže najít svoje věci, co to nemůžeš najít, kluku? Matti Kaki: Čau, vlastně nemůžu najít telefon a tablet, který jsem ještě večer používal. Mjr. Osipov: Byly to tvoje věci? Matti Kaki: Ano, samozřejmě. Mjr. Osipov: Díval ses tady? (Ukáže prstem na stolek s televizí a časopisy). Matti Kaki: Tady jsem s tím ani nebyl, ale díval, není to tu. Kpt. Suchoj: Dobrý den, máte tady internet?

11:00 Policie přichází do pokoje poškozeného a svědků (Mati Kakki, Petr Němčík, Eva Mezihoráková, Max Drinkwater).

Kpt. Suchoj: Ty mluvíš rusky? Eva Mezihoráková: Ne mnoho. Já se učila ve škole. Mjr. Osipov: Kde jsi měl ty věci? Matti Kaki: Večer jsem si lehl do postele a poslouchal hudbu z tabletu, telefon jsem dal do kapsy od kalhot a ty položil na stůl. Když jsem šel spát, tablet jsem si vložil do batohu a zasunul pod postel. Eva Mezihoráková (překládá do RJ z AJ): Večer v posteli měl tablet, telefon měl v tašce na kalhotech a ty dal sem (ukazuje). Když chtěl spát, dal tablet do ruksaku a ten dal pod postel (ukazuje). Mjr. Osipov: Hmm... a telefon? Eva Mezihoráková: Telefon měl v tašce v kalhotech. Mjr. Osipov: V kapse? Eva Mezihoráková: Ano.

Kpt. Suchoj: Tady spal kdo? Recepční: Tady dole spal ten Rus a tady nahoře nad ním spal ten Američan. Mjr. Osipov: To udělal ten Američan. Recepční: Ten to asi neudělal, je v koupelně a tady má batoh. Mjr. Osipov: No a co?

Kpt. Suchoj: Ty mluvíš rusky? Petr Němčík: Ne mnoho. Kpt. Suchoj: Ty jsi odkud? Petr Němčík: Z Česka. Kpt. Suchoj: Kde jsi spal? Petr Němčík: Já spal tady.  Mjr. Osipov: Co je toto? Eva Mezihoráková: Karimatka.

11:40 Do místnosti vchází detektiv s kufříkem a pěstěným knírem.

Gen. Marozov: Kde se dotkl podezřelý? Petr Němčík: Tady, tady, tady a tady (ukazuje na rámy postele a roztrojku do elektřiny, kde si pravděpodobný pachatel nabíjel svou Nokii 3310).

Gen. Marozov: Dobře. (odebírá vzorky pomocí detektivního štětečku).  Kpt. Suchoj: To je tvoje knížka o Mongolsku? Eva Mezihoráková: Ano. Kpt. Suchoj: Ty jedeš do Mongolska? Eva Mezihoráková: Ano. Kpt. Suchoj: Kdy? Eva Mezihoráková: Zítra. Kpt. Suchoj: Co tam budeš dělat?  Eva Mezihoráková: Podívat se.

Mjr. Osipov: Kolik váží tvůj batoh? Petr Němčík: 20 kilogramů. Mjr. Osipov: Do kolika stupňů máš spací pytel? Petr Němčík: Nerozumím. Mjr. Osipov: Do kolika stupňů máš spací pytel (ukazuje na spací pytel ležící na zemi). Petr Němčík: V pohodě, je to dobrý pytel.

Zatímco detektiv Marozov odebírá otisky prstů z postele podezřelého, odchází Mjr. Osipov na recepci a žádá, aby Američan vybalil celý obsah svého batohu. Recepční odchází dožehlit poslední kusy povlečení, poškozený sedí na židli v pokoji spolu s českými svědky.

Kpt. Suchoj: Umíš dobře rusky. Eva Mezihoráková: Neumím, já se učila ve škole, ale všechno jsem zapomněla. Kpt. Suchoj: Umíš dobře mluvit a dobře rozumíš rusky. Eva Mezihoráková: Ne, ale děkuji.  Kpt. Suchoj: Ty jsi Čech? Petr Němčík: Ano.

Kpt. Suchoj (k Finovi): Dej mi pas. Matti Kaki: Tady. Kpt. Suchoj: Metchi Khchekki? Směje se nahlas. Matti Kaki: Matti Kaki. Kpt. Suchoj: Matchi Khchekki? Směje se znovu. Kpt. Suchoj: Pojedete s námi na stanici sepsat protokol, ale teď musíme jet do centra města, je tam hlášená bomba.

13:00 Přijíždí policejní jeep na parkoviště před hostelem. Recepční přibíhá do pokoje poškozeného a svědků.

Recepční: Vstávat, vstávat! Je tu policie! Petr Němčík: Myslím, že končí náš trip, jestli nám proklepnou ty byznys víza. Eva Mezihoráková: No ty vole, to jsem si neuvědomila, sakra. Petr Němčík: Zase bude prdel, spíš je to nebude zajímat.

Kpt. Suchoj: Dobrý den, vemte si doklady a pojďte s námi do auta. Petr Němčík: Už je to tady, uvidíme ruskou stanici, skvělý. Matti Kaki: Je to opravdu velký proces. Petr Němčík: Je to trošku směšný, co?

13:10 Poškozený a svědci jsou transportováni na místní policejní centrálu v opancéřované dodávce. Naproti nim sedí nový policejní důstojník a Kpt. Suchoj. Důstojník má neprůstřelnou vestu, usmívá se a ptá se, co poškozený a svědci studovali a kde pracují. Po chvíli policejní automobil parkuje v areálu policejní stanice, všichni vystupují a za doprovodu dalších dvou policistů odchází do budovy. Nejprve je nutné předložit pasy, probíhá kontrola, poté všichni prochází přes několik zamřížovaných dveří až do kanceláře důstojníka, který doprovázel eskortu v dodávce. Všichni usedají.

14:00 Důstojník: Tady si sedněte. Petr Němčík: Pěkná kancelář, to je prezident Putin. Důstojník: Ano, co si o něm myslíte? Petr Němčík: Nevím, je to prezident Ruska. Důstojník: Je to velmi dobrý prezident.

Poškozený a svědci vytahují pasy a vysvlékají bundy. Matti Kaki moc nerozumí, co se bude dít. Nevěří, že se to řeší už čtyři hodiny a věc se nikam neposunula. Komunikace probíhá v ruštině. Eva Mezihoráková je označena ruským důstojníkem jako oficiální tlumočník a po každé větě překládá Mattimu Kakimu do angličtiny. Ten reaguje anglicky vždy velmi stroze a Eva Mezihoráková překládá zpět do ruštiny. Petr Němčík celou situaci monitoruje a reaguje jen, pokud je k tomu vyzván ruským policistou. Po několika minutách rozhovoru se ptá, jestli může odejít na záchod. V místnosti s toaletou je zamřížované okno, tudíž Petr Němčík nemůže uniknout jako v akčním filmu a vrací se zpět do kanceláře v doprovodu policisty.

Důstojník: Jakou hodnotu má ukradené zboží? Eva Mezihoráková: Jaká je cena tabletu a telefonu? Matti Kaki: Nevím, telefon je starý a tablet starý asi rok. Dohromady asi 250 euro. Eva Mezihoráková: 250 euro. Důstojník: 250 euro? Kolik je to rublů? Petr Němčík: Asi 17.500 rublů (přepočet si pamatoval už z hostelu, protože sumu přepočítával už pro Mjr. Osipova v pokoji poškozeného).

Důstojník: Máš s Ruskem nějakou špatnou zkušenost na tvé dosavadní cestě? Eva Mezihoráková: Ptá se tě, jaké jsi potkal lidi v Rusku. Matti Kaki: Jsem tady už asi měsíc a zatím jsem potkal velmi krásné lidi a přírodu. Všichni na mě byli hodní. Eva Mezihoráková: Říká, že potkal samé dobré lidi a přírodu. Důstojník: Dobře. Ruská příroda je velmi krásná a velká.

Důstojník: Z jakého města vy dva pocházíte? Petr Němčík: My oba pocházíme ze Zlína. Je to na východě České republiky. Ale teď žijeme v Praze.  Důstojník: Na jaké adrese v Praze? Eva Mezihoráková: Heřmanova, Praha 7.

Důstojník: Opravdu chcete, poškozený, abychom se celé věci věnovali a zahájili vyšetřování? O co vám vlastně jde v celé věci?

Petr Němčík a Eva Mezihoráková se na sebe podívají a mírně pozvednou obočí. Tato otázka zásadně mění atmosféru v místnosti.

Eva Mezihoráková: Ptá se tě, jestli chceš tu věc skutečně řešit a co od toho očekáváš. Matti Kaki: Chci jen udělat něco pro to, abych získal své věci zpět, pokud je tu nějaká šance. Eva Mezihoráková: Pokusil se jen udělat něco pro to, aby získal své věci zpět. Důstojník: Rozumím. Matti Kaki: Proč se mě na to ptá? Petr Němčík: Myslím, že to je divadlo, začalo to těma otiskama na hostelu, jako kdyby hledali vraha. Matti Kaki: Neměl jsem to řešit s policajtama. Petr Němčík: Všichni aspoň máme zkušenost. Matti Kaki: Jo.

Atmosféra v místnosti houstne. Po otázce, jestli to chce opravdu poškozený řešit, je všem zainteresovaným osobám jasné, že žádného náznaku spravedlnosti se nedomohou. Poškozený a svědci jsou dále tázáni na dlouhou řadu podivných a zbytečných otázek, jako např.: Jedete do Číny? Kde jste byli u Baikalu? Odkud jste přiletěli do Ruska? Jak se vám líbilo Rudé náměstí? Kdo si myslíte, že začal válku o Krym? Je správné, že je rubl slabší než euro? Máte s Ruskem špatnou zkušenost? Kde jste byli ubytovaní v Moskvě? Co říkáte na Miloše Zemana? V 17:30, tedy po třech a půl hodinách výslechu, jsou svědci propuštěni, poškozený zůstává. Svědci vychází před budovu a opouští areál policie.

17:30 Eva Mezihoráková: Tak j�� jsem úplně vysátá a z toho překládání nejvíc. Zajdu do toho obchodu a sejdeme se na hostelu. Petr Němčík: No to věřím, já jsem taky a to jsem skoro nemluvil. Koupíš prosím nějaké pivo? Já dám mezitím dohromady naše věci a pořeším to prádlo. Eva Mezihoráková: Dobře, zatím.

Petr Němčík odchází na hostel, zatímco Eva Mezihoráková jde koupit večeři a pivo. Petr Němčík přichází na hostel, zdraví se s recepční, která je zvědavá na výsledek řešení s policií.

18:00 Recepční: Jak to dopadlo? Petr Němčík: Výslech a únava, to je vše. Recepční: Aha, rozumím. Zamykejte si věci do skříňky, i v Rusku je možné potkat chuligána. Petr Němčík: Je to pro mne překvapivé.

20:30 Na hostelu už je dávno i Eva Mezihoráková a teprve nyní se vrací i poškozený Matti Kaki. Kolem recepce pouze projde, se skloněnou hlavou přichází do pokoje, kde jsou i svědci. Je viditelně vystrašený, zavírá za sebou dveře, pohledem z okna kontroluje situaci venku, sedá si a vydechuje.

Matti Kaki: Na chodbě a na recepci jsou kamery, tak tam nechci o ničem mluvit a vás prosím, abyste to tak taky dělali, OK? Eva Mezihoráková: Jasně, jak to dopadlo? Matti Kaki: Když jste odešli, přišel asi za půl hodiny oficiální tlumočník, měl hodně špatnou angličtinu a používal Google translator. Ptali se mě znovu na to samé a pak mi řekli, že pokud chci opravdu, aby ten proces začal, budu muset zaplatit nějaké peníze. Na to jsem jim řekl, že ve své zemi, pokud jsem obětí zločinu, není zvykem platit nějaké peníze. Potom do místnosti přišlo asi pět velkých mužů v policejních uniformách, z toho tři neřekli během celé doby ani slovo. Ti dva se mě ptali znovu, jestli je dobře, že je rubl slabý, jestli tady v Rusku mám nějaké kamarády nebo rodinu, chtěli jejich adresy, ptali se, co si myslím o válce na Krymu a znovu mi zopakovali, že celá věc bude stát nějaké peníze. Řekl jsem opět, že nic platit nechci a pokud by mě to mělo něco stát, pak to nechci dále řešit vůbec. Bylo to velmi nepříjemné, pak mi řekli, že je v tom případu už zainteresováno i ministerstvo a zajímají se o mou osobu. Nakonec jsem musel podepsat, že ukradené zboží mělo nulovou hodnotu a u všeho byl přítomen tlumočník a že všemu rozumím. Když jsem potom stál na chodbě, přišla za mnou policistka, která byla po celou dobu výslechu s námi v kanceláři a řekla mi, že bych měl co nejrychleji zmizet z města. Doslova: „Escape city or it bad.“ Když mě potom pustili, byla už tma, neměl jsem žádný mobil s navigací, takže jsem ani nevěděl, kde jsem. Nakonec jsem to tady našel, trošku se uklidním a zítra brzo ráno vypadnu. Nechci tady v té zkorumpované zemi trávit žádný další čas. Eva Mezihoráková: No teda. Takže jsme tomu věnovali sedm a ty devět hodin času a všechno je úplně k ničemu. Matti Kaki: Jo. Když jsem jim nechtěl zaplatit peníze, začali po mě řvát. Kde to jsme? Co to je za lidi? Měl bys co nejrychleji vypadnout znamená, že sem přijde tlupa chlapů uprostřed noci nebo co? Eva Mezihoráková: Jenom se tím nechtějí zabývat, tak tě vystrašili. Ale je to hodně divné a odporné.

Petr Němčík pokládá z poloviny vypité pivo a zatahuje závěsy v pokoji a tlumí světlo. Všichni tři se domlouvají, že recepční nic neřeknou a nikdo nebude mluvit o svých dalších plánech. Recepční poté přichází do pokoje s papírem a žádá, aby přítomní napsali na papír svá telefonní čísla, adresy a kontakty na příbuzné, kdyby policie našla Mattiho věci, nebo zkrátka chtěla ještě něco dořešit. Požadavku recepční dotčené osoby nevyhoví a deklarují, že si s policií vše vyřeší samy a s prázdným papírem ji posílají zpět na recepci.

Eva Mezihoráková: Proč nic neříkáš? Petr Němčík: Protože jsem v šoku, jaké divadlo za celý den předvedli, věděli od začátku, kam to bude směřovat, dělali z nás blbce a nic z toho nevzejde. A chudák člověk od nich odejde totálně zastrašenej a vyčerpanej. To je teda velmoc.

V noci byl klid. Ráno si vzal Matti Kaki svoje věci a opustil město. Svědci Petr Němčík a Eva Mezihoráková hned po něm vyrazili brzo ráno na cestu a stopli pár dobrých lidí na cestě do Mongolska...