#vy víte moc dobře koho myslím

[hana-loves-bumblebees]

České filmové ženské postavy předstírající, že jsou muži, a vypadající i v převleku nejvíce atraktivně a dávající všem genderovou žárlivost jsou mé oblíbené

[deadandsarcastic]

Zápis Dvacátý devátý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Skousl si rty, přičemž pohledem přejel z otce na syna a zase nazpátek. Tak nějak netušil, co by teď měl říct, aby Maverickovi alespoň trošičku pomohl a podržel jej v této situaci. Možná proto se znovu zaměřil na chlapcovu mrtvolu… A myslel, že jej snad trefí šlak, protože… ‚Nebo se mi to jen zdálo?' zamyslel se pochybovačně, ale za zkoušku člověk nic nedá, a tak v další vteřině už klečel vedle Briana. „Mavericku! On žije!" vyjekl po chvilce, zatímco držel emařovo předloktí. „Nahmatal jsem mu puls… Sice ne normálový, ale pořád má naději! Volej záchranku!"

„Ale… Jak, jak to, vždyť… Jo, jo, už volám," začal zmateně blekotat, zatímco z kapsy lovil mobil - během chvíle už pak volal erzetu, nicméně nebyl moc schopný popsat, co se sakra děje a kde jsou, takže na něj velice brzy dáma na druhé straně telefonu zaječela, ať jí dá laskavě někoho, kdo má všech pět pohromadě a dokáže se domluvit a zraněnému tak urychlit dovoz do nemocnice, tudíž Maverick vrazil mobil do ruky Kyrymu a zase si sedl k Brianovi, na kterého zíral jako na boží zázrak.

Klidně od upíra převzal telefon a jasně a zřetelně popsal situaci, přičemž nezapomněl zmínit, kde se momentálně nacházeli. Následující hovor vypadal zhruba nějak takhle: „Ano, zvracel, ale neřeknu vám, před jakou dobu… Dobře, stabilizovaná poloha… Rozumím…“ Kyry na okamžik odtáhl mobil od ucha, aby na něm mohl nastavit možnost hlasitého hovoru, aby tak měl obě ruce volné. „Mavericku, musíme jej opatrně položit na bok-" „A taky musíte kontrolovat základní životní funkce," ozval se nepříjemný hlas ženy z druhého konce sluchátka. „Takže dýchání a puls… A pokud se začne probírat, zkuste na něj mluvit."

Kývl, nasadil vysoce soustředěný výraz, a opatrně přetočil svého synka z břicha na bok - pak jen dál seděl vedle něj, hladil jej v krátkých vlasech a čekal, co bude dělat Kyry, protože on hovno věděl, kde má hledat nějaký puls, nebo jak má ten puls vypadat, a dýchání, to mu zrovna dvakrát nepřišlo, že by Brian dýchal, ale nic neříkal, protože si nechtěl stěžovat, a jen tam tak bezradně seděl.

Žena jim vysvětlila, že zůstane na telefonu, kdyby se náhodou něco změnilo, a že jí mají hlásit každý jednotlivý krok. Tudíž se Rosenwille rozhodl, že upíra bude utěšovat a uklidňovat až později, protože v tento okamžik se to skutečně nehodilo… A navíc si nebyl jistý, jestli by se mu líbilo, že z něj před nějakou neznámou ženštinou dělá citlivku. Proto se raději zaměřil na průběžné kontrolování pulsu a dechu, přičemž se snažil nemyslet na to, že je Brian s největší pravděpodobností v kritickém stavu. Ani nedokázal říct, kolik času uplynulo, než se konečně v bráně objevili dva záchranáři s nosítky a základním lékařským vybavením, nadávajíce na fakt, že se nedá dostat ke hřbitovu se sanitkou.

„Hurá," kuňkl upír, když uviděl záchranáře a přestal Briana hladit, aby nevypadal jako nějaký úchyl… A také mu v ten moment došlo, že na sobě nemá roušku a jdou sem cizí lidi - hodil rychlý, zoufalý pohled směrem k Rosenwillovi, ale záchranáři už byli příliš blízko na to, aby Maverick mohl začít nadávat na to, že nemůže mluvit, tak jen doufal, že to Kyry pochopí a bude mluvit místo něj.

Oběma záchranářům táhlo zhruba k pětatřiceti, ale vedle sebe vypadali jako den a noc… A to téměř doslova. Prvním byl snědý mladík s vypracovanou postavou, černými kudrnatými vlasy a oříškově hnědýma očima. Jakmile promluvil, v jeho hlasu člověk mohl rozeznat silný mexický přízvuk a také si mohl povšimnout zářivě bílých zubů, díky kterým by klidně mohl figurovat v reklamě na zubní pastu. Druhý muž byl bledý jako křída, přičemž měl ruce i nos spálený od sluníčka do ruda. Polodlouhé blond vlasy měl stažené do copu, což ještě více zvýrazňovalo jeho vystouplé lícní kosti, které, spolu se sytě modrýma pomněnkovýma očima, byly nejvýraznější částí obličeje. Přestože vypadali tolik rozdílně, tvořili sehraný tým a dokázali během chvilky dostat Briana na nosítka. Mezi čímž jim Kyry víceméně popsal všechno, co se stalo a jak postupovali.

Zvedl se ze země, aby nevypadal, že tam zakořenil, ale to bylo tak jediné, co jaksi udělal… Protože poté tam dál stál, zamlklý, smutný, mysle jen na to, že se chce po zbytek dne tulit ke Kyrymu a brečet, protože tahle mise je jako zkurvená horská dráha… Jeden den naprosto super, lítáte si vysoko nad zemí, dáváte blowjoby šmoulům, a najednou se řítíte prudce do pekel a vedle vás stojí fešný mexický záchranář, který na vás cení svoje vybělené zuby.

„Teď půjdete s námi," oznámil tmavovlasý, přičemž pokynul k bráně. „Alespoň k vozidlu… A docela by se nám hodilo, kdybyste věděli, o koho se jedná… I když o tom pochybuju… Nějakou peněženku s doklady u sebe neměl?" Když tohle říkal, jeho přízvuk byl tak znatelný, že veškerá jeho slova zněla neskutečně měkce a teple, že kdyby vám řekl „Nazdar hošku, máš pěknou prdelku," vyšlo by to zhruba nastejno. „Nebyl čas podívat se po dokladech," opáčil Rosenwille, jemuž bylo jasné, že když jdete spáchat sebevraždu na hřbitov, tak si s sebou asi občanku nevezmete. „A víme, že se jmenuje Brian. Bohužel příjmení neznám." „A co tamten? Ten mluvit neumí?" zabručel divně nakřáplým hlasem světlovlasý, když pohledem skenoval Mavericka. „Asi je z toho pořád v šoku," přispěchal s odpovědí mladík s tyrkysovými vlasy téměř okamžitě.

Kýval hlavou jako mentálně labilní osel, jako že ano, je strašně v šoku - což on byl, ale neznamenalo to, že by se mu nechtělo mluvit, protože on občas kecal píčoviny i ze spaní… I když, musí se mu nechat, že teď se zrovna na blbosti ptát nechtěl, protože jej hlavně zajímalo, co budou s Brianem dělat, kam ho převezou, jak na tom je… A taky ho docela znervózňoval ten mexičan, protože vypadal vcelku homosexuálně a Maverick se jej na to chtěl zeptat, aby zjistil, jestli těm gayům konečně rozumí; ale, smůla, nesměl otevřít hubu.

Oba lovci společně se záchranáři vyrazili pryč ze hřbitova, přičemž Kyry měl skutečně co dělat, aby se třemi zbylými muži udržel krok. „Takže vy tedy nejste místní?" ujišťoval se Mexičan, zatímco se při každém slově neskutečně zubil. „Ne, jsme tady na dovolené," odvětil udýchaně Rosenwille. „Takže… Asi neznáte jeho rodiče, co? Budeme totiž potřebovat kontaktovat jeho rodinu a průběžně ji informovat o jeho stavu-" „Pochybuju, že by se o něj někdo extra zajímal," přerušil jej jízlivým tónem jeho kolega. „Podívej se na něj; pokusil se spáchat sebevraždu tímhle způsobem na hřbitově, a kdyby nebylo těhle… ehm… dvou, tak by tady dost možná i umřel."

Maverick chtěl vážně říct, že on je otec, ale tak nějak tušil, že zaprvé, nikdo by mu to nevěřil, protože byl od Briana starší jen o pár let, a pak zadruhé, by to vlastně neměl jak prokázat, když on sám ani neměl občanku, nebo jiné doklady… A samozřejmě, že by mohl Kyrymu naznačit, ať se zmíní o Rosemary, ale po té scéně v hotelovém pokoji usoudil, že ona bude tak maximálně vděčná, pokud tohle jejich syn nepřežije… Ale tohle všechno Mavericka na jednu stranu trhalo, protože ne, že by měl nějaké silné otcovské instinkty, ale… Zkrátka se za blonďáka na nosítkách cítil zodpovědný.

„No… Pokud byste mi dali nějaký kontakt, mohl bych se zkusit poptat místních a zjistit vám něco o rodinných příslušnících," nabídl se mladík s tyrkysovými vlasy, zatímco rychle pospíchali po lesní cestě, přičemž sanitka už byla na dohled. „Jo, to by bylo fajn," pousmál se Mexičan. „A my vás můžeme informovat nazpět… Jakože, znáte to - lékařské tajemství… Ale myslím, že jako jeho zachránci byste měli vědět, jestli to… No, víte co… Přežil." „Anebo zjistíme, že má u sebe doklady, a nebudeme to muset řešit takhle komplikovaně," zamručel až mrazivým hlasem blonďák.

Maverick byl potichoučku jako myška, čekaje, jak se to vyvrbí… A ten Mexičan se mu začínal zamlouvat. Ne, že by ho chtěl přehnout přes nějaký náhrobek, to zase ne, ale vypadal, že má alespoň trošku empatie, narozdíl od toho uslizlého árijce, co tam byl s ním; ten v Maverickovi sice probouzel silné pocity a choutky, ale choutky stylem: "Zalepím ti držku lepenkou a zahrabu tě do jehličí, ať už zavřeš hubu o těch dokladech."

Když se konečně dostali až k záchrance, Mexičan si s Kyrym vyměnili čísla; přičemž tmavovlasý o sobě prozradil, že se jmenuje Miguel Ángel; za neustálého mrmlání druhého záchranáře. No a potom už jen oba dva lovci pozorovali mizející auto, jež mělo zapnuté majáčky a houkalo na celé kolo. „Neboj, určitě bude v pořádku," špitl mladší směrem k upírovi po několika dlouhých minutách ticha.

„Já vím, že bude," povzdechl si a smutně se pousmál. „A možná bysme to měli jít říct Henriettě, než si tam někde hodí mašli… Víš co, pokud se tam teda neutřískala k smrti o ty futra," ušklíbl se a natáhl ruku ke Kyrymu. „A řekl bych, že se o tom půjdeme zmínit i Mary, ale… Té je to asi vážně šumák… a navíc jí nemám chuť vidět." Pokrčil rameny.

„Asi bychom jí to taky měli pak říct," zamumlal s povzdechem mladší, přičemž lehce vložil svou dlaň do té upírovy. „Asi ji to nějak extra zajímat nebude, ale vědět by to měla… A asi by pak měla Brianovi zaplatit pobyt v nemocnici… Ale jo, bude lepší prvně zajít za Henriettou, protože ten její stav se mi ani trochu nezamlouvá. A ani bych se nedivil, kdyby plánovala sebevraždu… Raději si pospíšíme."

„Jop," s tím nepatrně přidal do kroku, ale dával si pozor, aby mu Kyry stačil. (Ne, jak ve většině případů, kdy za ním ten chudák vlál jako mokrá utěrka, protože si milý blonďák neuvědomoval jejich drobné fyzické rozdíly.) Za nějakou dobu tedy dorazili k hotelu, a brzy po té procházeli ztichlou chodbou v přízemí… Až děsivě ztichlou. V celé budově teď panovala taková tísnivá atmosféra, jako kdyby se měla celá stavba každou chvíli zřítit a zasypat je tam. - Bylo to tak nepříjemné, že by teď Maverick neskutečně ocenil i zvuky rozvášněné brunetky, ozývající se z nějaké komory na košťata…

„Myslíš, že ji najdeme mrtvou před dveřmi našeho pokoje?" špitl Rosenwille téměř neslyšně, přičemž jeho ostražitost byla hozena na maximum. Sice se pořád držel Mavericka, ale v druhé ruce si pohrával s Vílím plamenem, připraven na kde co. „Nebo třeba někde jinde? No, pokud bude ještě naživu… Možná bychom si měli nacvičit, co jí řekneme… Protože já si z fleku povzbudivá slova a motivační monology vymýšlet moc dobře neumím…“

„Hm hm… Ty vole, mi ani neříkej, že by ty sebevraždy začaly od znova," povzdechl si, zatímco s mladším stoupali po rozvrzaných schodech. „Nejdřív Brian, teď dost možná ona, kdo ví, jestli venku neleží pár dalších mrtvol," začal vyjmenovávat. „A byli bysme zase na začátku… Protože, nevím jak ty, ale já pořád nemám nejmenšího tucha, proč tu zařvalo tolik lidí, a to jsme tu už skoro dva měsíce."

„Možné by to bylo, ale spíše nepravděpodobné," odvětil Rosenwille, načež se pustil do vysvětlování, jelikož si povšiml Maverickova překvapeného pohledu. „Henrietta nás totiž předtím vyrušila, ale jde o to, že ten démon, kterého chtěli emaři vyvolat, s největší pravděpodobností způsoboval sebevraždy. Snažil se najít vhodného hostitele, jenže narazil jenom na lidi se slabou vůlí, tudíž nedokázali démona v sobě snést, zešíleli a raději to ukončili… Pokud ale vraždění přestalo, znamená to, že démon má správné tělo… A vlastně už tady vůbec nemusí být; klidně se s novým tělem mohl sebrat a odejít… A my o tom nemáme ani ponětí… Anebo…“ Zastavil se uprostřed schodiště, jelikož si něco uvědomil. „… Nebo mu nakonec i silnější mysl podlehla po delší době a sebevraždy opět začnou… Sakra, potřebujeme víc informací."

„Proč jsi mi to neřekl dřív?!" vyjekl, ačkoliv si uvědomoval, že moc prostoru pro tohle neměli - ale i tak pokračoval ve vyšilování: „Můj syn má v sobě možná nějakýho sebevražednýho parazita a snažil se kvůli tomu zabít a my ani nevíme, jestli mu to vyšlo a-" zarazil se, protože konečně došli k jejich pokoji v podkroví. Mrtvá Henrietta tam naštěstí neležela, ale dveře byly dokořán, po zemi byla rozpatlaná krev, na zdi byly rýhy od nehtů; a když lovci nahlédli do pokoje, mohli si všimnout, že je tam všechno jako po tornádu. Věci rozházené, peřiny na zemi…

Chtěl staršího alespoň trochu uklidnit, že to pořád ještě neví na sto procent, že si onen démon vybral zrovna jeho syna, jenže místo toho jen beze slov zíral na spoušť před nimi. „Do háje, co tohle má znamenat?!" vyjekl a vklopýtal do pokoje, aby se ujistil, že mu zloděj neodnesl jeho netbook. „Chvála Bohu," vydechl s úlevou po několika minutách hledání, „je pořád tady. Vážně bychom si měli začít zamy- DÉMONOLOGIE!" Zlehka odhodil přístroj na postel, pouštěje se do dalšího pátrání.

„Kuuurva," vrhl se do pokoje hned za Kyrym - po tom, co si zkontroloval, že jeho hromada oblečení se nehnula z místa ani o milimetr, si trochu oddechl, ale při zmínce o démonologii sebou zděšeně škubl - tak to teda ne, tu knihu si poctivě uloupil a skončil kvůli tomu celý zkrvavený, takže rozhodně nedopustí, aby mu ji tady někdo jen tak čorl! Přidal se k Rosenwillovi a začal také agresivně hledat zmíněnou bichli, přičemž si svítil okem na cestu.

„Nikde ji nevidím! Není tady!" vykřikoval mladší, zatímco se plazil po plesnivém koberci po kolenou, přičemž odhazoval všechno, co se mu připletlo pod ruku, na stranu. „Mavericku, u tebe není?" Dokonce už se dostal i do fáze, kdy se snažil nacpat pod postel, aby zkontroloval i tuhle část pokoje. „Sakra, zrovna teď, když ji potřebujeme… To není možné…“

„Do hajzlu! Ne, není tu," zaskučel upír a kecl sebou zoufale na postel - dokonce kvůli tomuhle přeházel i svojí kupku špinavého prádla… A nenašel pod ní nic, jen plíseň. Smutně sledoval Rosenwilla, jak se cpe pod postel, a, pod vším tím stresem, jediné, čeho byl schopný, bylo zapálit si další cigaretu a zírat Kyrymu na zadek.

„Tady taky není," vydechl zničeně, načež se začal soukat zpátky ven na světlo boží. „Myslíš, že ji mohla odnést Henrietta? Ale… Proč by to dělala? A co má znamenat tohle? Že by nám chtěla naznačit, že se máme zamykat?" Když se konečně vyštrachal zpod postele, zničeně zůstal sedět na podlaze, pozoruje kouřícího blonďáka. „Nebo… Že by někdo z města věděl, že tady vlastně není žádný personál, a udělal takový menší nájezd? Ale to by pak nedávalo smysl, proč by sebral démonologii a ne můj netbook…“

„Nemám nejmenší tušení," pokrčil rameny, oklepávaje popel z cigarety na zem, trochu uražený, že už se Kyry přestal kroutit pod postelí, takže mu teď starší nemohl zírat na zadeček - ale upír se s tím tak nějak smířil a přejížděl pohledem po smutném Rosenwillovi… A mísil se v něm smutek z toho, že jim někdo šlohl démonologii, strach o Briana, vztek na Henriettu jen za to, že vůbec existuje, a taky chuť přehnout Rosenwilla přes převrácený stolek v rohu místnosti, protože Maverick byl tak rozrušený, až byl z toho nadržený.

Pozadu sebou plácl na koberec, aby mohl obrátit oči vzhůru ke stropu, po němž lezli nějací divní hmyzáci. „Co teď budeme dělat? Nějaké nápady? Myslíš… Že bychom se… třeba… mohli zkusit zeptat na toho démona Eternity?" Poslední otázku nadhodil ostýchavě a velice obezřetně, jelikož tak nějak tušil, co mu na to upír odpoví… Ale zkusit to musel.

Zatnul zuby, neskutečně vztekle zavrčel, chvíli seděl na posteli, žužlal cigaretu, tvářil se zarputile, připravený vyštěknout "Jdi do píči s Eternity, tou mrchou malou,", ale došlo mu, že by z toho byl Rosenwille asi smutný, anebo by se šel Eternity stejně zeptat… Takže po chvíli kývl a s výrazem naprostého mučedníka odvětil: „Fajn… Zeptáme se na toho démona Eternity."

[mylesbianlifecz-blog]

První rande!

No ano, měla jsem fakt i rande, po tom všem „řádění“ a zakoukávání se do sester! Jak takové rande najdete? Já jsem zjistila, že existuje iGirls! Dobrá věc, tahle věc. Já jsem si účelně hledala samozřejmě lidi z mého okolí a našla jsem tam Terku. Legrace bylo, že jsem v té době nebyla moc kreativní a psala jsem to podobné holkám. Vím ne moc originální, ale vyšlo to.

Největší legrace bylo, když jsme se rozepsaly, já jsem jí napsala, jak to semnou je a ona mi doporučila ať se sejdou s Petrou z minulého blogu :D no asi nevěděla, no ale já věděla, že tudy cesta nepovede a byla jsem připravená se posunout dál v tomto životě lesby a jít opravdu na „rande“

Když jsme se sešly, tak jsem od Terky dostala čokoládový muffin, což bylo super! První věc, co mi však řekla, hele nejsi moc stará na to, abys přišla na to, že jsi lesba? Kolik, že ti je? V té době mi bylo tuším 24. Takže musím uznat, že na první den zpověď o tom, že nejsem lesba :D

Přišla v košili džínové jako já a první věc, co bylo, tak řekla, hele já nemám moc ráda chodit oblíkaná jako lesba, protože prostě to o mě nemusí vědět každý od pohledu :D já v té době čerstvě ostříhaná…aha děkuji :D další rána, rande jak vyšité :D noooo pak si přivedla kamarádku, která byla po rozchodu a potřebovala se odreagovat, což bylo fajn, protože se pozornost odvedla od toho, že jsem stará na to být lesba…a také to, že nechce už nikdy chodit s někým, kdo měl předtím chlapy, protože nechce být pro někoho odrazový můstek. No dobře říkala jsem si, tak budeme kámošky……

Tak jsem si říkala fajn pokec, Terka se mi líbila, ale nu což! Jenže naše „rande“ v tomto stylu se opakovala a začala být čím dál tím legračnější? Nevím, jak to nazvat, znáte ten pocit, kdy se s někým loučíte a cítíte to, že je to ta trapná situace, kdy si máte dát pusu? Nebo se alespoň obejmout? Tak ta nastala a já nevěděla, co dělat, protože přece říkala, že bývalou „heteračku“ nechce, takže jsem si říkala, proč bych jí tu pusu sakra dávala? Noo, jenže když je někdo holka jako Terka, tak si o to řekne :D „A pusu na rozloučenou?“ takže ano tomu říkám confusing situation. Tak další víkend jsme teda šly spolu na bandbinton nebo jak se to sakra píše! No a tam za každou prohru měla dostat pusu, stále a stále více matoucí, ale když vám od začátku někdo řekne, že s vámi nechce randit a nic mít, tak jsem v sobě měla doooost velký blok. Naše rande pokračovaly i dál k ní domu, kdy mě donutila nejenom koukat na hrozné filmy jako Stmívání, ale dokonce mě donutila pít zázvorový čaj a to mě zatím donutily jen dva lidé, samozřejmě, že ten další je má přítelkyně!

Další legrační akce byla, když mě k nim pozvala domu na Alias? Tuším a my dvě jsme spolu vyhrávaly … chvíli, ale i tak říkala, že semnou být nechce, že si nebudeme rozumět! Legrace! Víc zmatených signálů jsem snad v životě nedostala, takže musím říct, že jsem chvílema byla tak zmatená, že jsem si nebyla jistá, jestli vlastně jsem vůbec na holky, protože se mi postavila taková zeď obranná, že bylo těžké jí bořit. Jenže jak to bývá, tak lesbické vztahy nejsou jen ve dvou. V tomto vztahu běhal obláček s EX! Ex je totiž to nejzajímavější stvoření, které ve světě leseb můžete zažít. Je to takový brouk, který parazituje na všech budoucích vztazích a snaží se ho zkoušet. Ona se se svou bývalou přítelkyní stále vídala, a dokonce u ní přespávala, což mě zatlouklo další cihlu do mé zdi.

Takže jsme jednou si sedly a řekly jsme si, že bychom teda neměly pokračovat v čem jsme začaly, protože ona má city k bývalce a má ke mně postavenou bariéru, stejně tak jako já k ní. Bylo legrační vidět, že ten druhý cítí na chlub to stejné. Já když s ní byla, bylo to super, jakmile jsme se však rozutekly každá jinam, tak to bylo hrozný….

Já v té době jela na hory s ESN, což byla další fajn legrace, protože tam byla samozřejmě Lenka, která mě furt fascinovala a cítila jsem, že se semnou už dokáže bavit na normální úrovni jako s kámo. Což je fajn, když k tomu člověku máte kladný vztah si myslím :D

Každopádně zpět ke kapitole Tereza. Samozřejmě jsem se vrátila a daly jsme se zas do řeči a nějak tu naší debatu přeskočily a přešly jsme rovnou k tomu, že jsem u ní přespávala. Zapomněla jsem říct, že v té první fázi jsme si několikrát řekly, že vlastně nerandíme, ale přinesla mi žluté tulipány jako přinesl z Hvězdy nám nepřály Augustus. Tenhle film jsem totiž milovala, ale nejenom ten film, ale i knihu! Terka mi furt nosila dárky, od prvního dne. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, jak jsem jí na Valentýna kupovala Lilie, protože je miluje a hrozně jsem si přišla trapně, že jí je dávám, prostě jsme si tak nějak nebyly souzeni, když jsem se cítila trapně jen ohledně kytek, protože mi přišlo, že to vlastně není vhodný, když mě nechce …. Nebo to říkala, činy byly jinde.

Takže jsme přešly dál a usínaly jsme vedle sebe, někdy se i líbaly .. ehm…. Ale největší legrace, která vás totálně pohřbí, když se líbáte, ležíte v posteli a najednou vám holka řekne, ty jsi hambatá, ty jsi si chtěla sundat tričko :D v tu chvíli už opravdu nikdy nic nebude, nebo to jsem si neřekla, ale to bylo tak hrozně …. Nepříjemný :D protože tak sakra, co to tu teda děláme a proč :D??

Nooo, ale koukáte na film stmívání a ona vám řekne, takhle to má být, vídíte se poprvé a hned se zamilujete Kláro! Další holka, co semnou nevidí romanci ve filmu…říkala jsem si…no tak asi moje lásky nejsou jako z filmu, co já vím …. No jenže poslední věc, kterou chcete vidět a cítit, že spolu jdete po městě, potkáte její bývalku a ona vás pustí….proč? Proč? Tak jí říkám, tak běž za ní,  já si jdu nakoupit, pak mě doženeš a ona jde? Vážně? Pustí mě? Nechá mě jít? ……… no nevím takový vztah nechci, říkala jsem si, ale když někoho pak držíte a cítíte se fajn, nechcete to zahodit, ale víte, že chcete tu pohádku ze Stmívání…teda já ne tak doslova, ale chcete tu vášeň na první pohled! Chcete to bušení srdce a myslet na ní ve dne v noci a to já neměla.

Po té jsem odjela na Miss Freedom do Prahy, kam jsem se přihlásila jen kvůli vstupu zadarmo a free alkoholu :D noo….a tam skončila kapitola Terka a proč? Poznala jsem někoho, kdo ve mně probudil to, co jsem chtěla cítit. Prostě na první pohled vám někdo tak sedne a cítíte tu chemii a nejenom vy, jenže co teď? V alkoholovém opojení jsem Terce napsala sms, že měla pravdu, že bychom si obě měly najít někoho u koho ta jiskra bude na první pohled, a že to takhle bude nejlepší! No moc pochopení se mi nedostalo….dostala jsem vynadáno, že jsem byla pro ní jen odrazový můstek a že to celou dobu věděla. To nebylo moc fajn, v ten den jsem z Prahy rovnou jela na teambuilding, takže nenaspáno nic, mrzutá, smutná a ubrečená, ale nová kapitola začala, že?

Z každé kapitoly by mělo být poučení :D z této kapitoly si beru ponaučení takové, že den nekončí tmou, ale i ve tmě můžete najít….to je blbost, zas tak poetická nejsem, ve tmě nic nenajdete, pokud nejdete do ledničky! Moje poučení je takové, lámat chleba se nedá, i když se budete hodně snažit srdce si nakonec najde cestu jinam! I když jak to tak bývá, tak to úplně nemusí být správná cesta.

Jen ještě vsuvka. Ženský jsou některé hodně inteligetní a Terka přesně věděla o koho jde, do telefonu mi to řekla a vůbec nechápu, jak to mohla poznat jen z liku na fejsíčku, ale upřímně bych na to přišla a stejně po tomhle endingu mi dávala dárky, které jsem jí stejně pak zakázala!

Byla to veselá kapitola mého života! Asi jako každá, kterou jsem zažila!

[fenomenologiecinky]

O tom, jak se zase zaplétám do svých nesmyslů

Se mnou je to těžký. Je vidět, že nejsem dostatečně mentálně ani fyzicky vytížená, jelikož zase upadám do svých úvah o světě. Nejvíc mě rozhodilo, když jsem si po sto letech konečně vzpomněla, že moje obavy z krize objektivity možná mají svůj původ ve ztrátě středu. Jako chytrá holka jsem se zanořila do svý literatury a poznámek z fenomenologie, ale ke svému velkému rozčarování jsem zjistila, že spis, v němž se o ztrátě středu mluví, zrovna nemám a jako na potvoru je vyprodanej. Moje krize se prohlubuje.

Musela jsem se teda vrátit ke svým úvahám o původů věcí, který se navzdory mý usilovný snaze Anaximandra fakt pochopit, neposunuly moc daleko. Jestli existuje relevantnější zdroj, to si nejsem úplně jistá, taky bych si mohla klidně něco vymyslet, jenomže já jsem přeci taková chytrá, že bych jistojistě dospěla k něčemu, k čemu už přede mnou dospěli jiní, což je trochu kontraproduktivní. Nerada vykládám zbytečnou práci, i když má za výsledek částečně příjemné zjištění, že jsem taková chytrá jako příslušný myslitel XY. Jakože dobrý, ale co si z toho má člověk vzít, že jo…

Zatím jsem tedy od původů věcí přesunula své snažení směrem ke vztahu mezi pravdou a jsoucnem. Možná, ale jenom možná, že když se mi podaří rozlousknout, jak závisí pravda na jsoucnu, posune mě to dál v pátrání po objektivitě. Vzešla jsem od myšlenky, zdali je pravda vlastností jsoucna. Říkala jsem si, že spíš asi ne. Nevím přesně proč, je to jen takovej pocit. Ten stejnej pocit mi říká, že pravda vůbec není, ale tím bych si prakticky mohla vyloučit existenci objektivity a vlastně se na všechno vykašlat. Nedala jsem se tedy odbýt a rozhodla jsem se, že jestli něco, tak pravda bude spíš možností jsoucna. Opět – jistě to nevím, ale zní to trochu jako tvrzení, který by se možná dalo i dokázat. Na tom zrovna dělám. Jo, jako už toho trošku lituju, protože to vypadá, že mi to zabere děsně moc času a práce, výsledek je nejistý a asi mi bouchne hlava. Ale dobře mi tak. Takže teď jsem někde na půl cesty mezi speciální teorií relativity a fuzzy logikou, řeším, jestli je pravda v intervalu v množině přirozených čísel (nezáporných celých čísel) nebo prostě kdekoli v intervalu .

Víte co? Není to krásný? Moje problémy byste chtěli mít. Taky bych chtěla mít svoje problémy. Bohužel mám i jiný problémy, takový ty lidský problémy. Jako třeba odkud mám tu obrovskou modřinu přes půl holeně, když si nepamatuju, že jsem se praštila. Bezpečně si pamatuju, že jsem se včera bouchla do hlavy, ale to už jsem tu modřinu měla, takže možné následky úderu do hlavy bych celkem s jistotou vyloučila. Leda by šlo o následek nějaké předchozí rány do hlavy, což rozhodně vyloučit nemůžu. Asi jsem se jako vždy sejmula činkou a přešla to v rámci zkušenosti se svou běžnou šikovností asi jen povzdechnutím. Ale to jsou furt dobrý problémy, to si taky přeju takový problémy. Ale jsou i horší problémy. A ty nechcete. Někdy ale člověk prd nadělá. Někdy si za ně může sám – v takovém případě bych si (i ostatním) doporučila dát na svůj zdravý selský rozum (pokud tedy bylo dáno) a když se mi něco nezdá, tak se do toho nemontovat (člověk je občas děsně chytrej). Někdy se ale stává, že je prostě problém, kde se vzal, tu se vzal, že… No a co já s tím?

To jsem ale odbočila. To jsem vůbec říct nechtěla. Chtěla bych se vrátit k tomu, jak nejsem mentálně vytížená a proto vymýšlím nesmysly. Člověk mě nesmí nechat přemýšlet. Je to nebezpečný. Sice nesnáším rychle se rozhodovat, nebo se vůbec rozhodovat, ale zase mě to poměrně účinně chrání od fenoménu overthinking. Děsně ráda si vymýšlím. Z poznámky, co zaslechnu na ulici, dokážu vydedukovat dramatický příběh o sedmi dějstvích, z čehož mě obvykle vytrhne morální dopad příběhu, což mě strhne, zavede kamsi za roh, někam, kde končí etika a začíná běžná společenská morálka. Odsud už je pak jenom zkratka k zavržení všeho a všech, mých teorií nevyjímaje, a končíme někde u nesmyslnosti existence. Nejsem si úplně jistá, že to dává smysl, ale snažila jsem se. Morálka je totiž taky moje veliký vnitřní téma. Ale s morálkou je to trochu jako s pravdou (teda spíš Pirandellovskou pravdou) – každý má tu svou. Což samozřejmě nikomu neberu, ale občas je to trochu neuspořádané, zejména když dojde ke konfrontaci morálky jedince a společnosti či dvou jedinců. Řečeno polopaticky – to, co jeden může považovat za správný či alespoň neškodný, se může jinému zdát krutý, nevhodný, či jakýmkoli jiným způsobem nevhodný. A jsme zase u toho věčnýho problému s objektivitou. Může být někdo tak hodnej a už to konečně rozseknout? Já bych si fakt přála, aby ve společnosti existovaly nějaký univerzálie, o který by se zmatenej a sociálně neschopnej člověk jako já mohl opřít. Například věci jako pozdrav nebo aspoň odpověď na pozdrav. Nezkoušejte mi tvrdit, že jsem neviditelná. V zrcadle se vidím (tudíž upír nejsem), na světle taky žiju - i když to na mě nezanechává pražádnou stopu (tudíž upír nejsem), tak mi neříkejte, že když se na prázdný chodbě střetnete s člověkem – pracovníkem stejné firmy, tak co je doprčic tak těžkýho na tom pootevřít pusu a zapojit svaly hlasivek a říct aspoň „Nečum“. Fakt, to by mi úplně stačilo k pocitu, že nejsem průhledná. Zvlášť když naprosto ostentativně koukáte na nebohého programátora/vývojáře/analytika/cokoli, doslova ho propícháváte očima a čekáte jenom na to, že ten člověk otevře ústa, aspoň ve znamení, že registruje vaši přítomnost. A pokud jste všeobecně milá osoba jako já, máte v záloze třeba i rádoby hezkej úsměv na znamení toho, že vás těší, když je vaše existence vnímána. Nebo taky proto, že se zlou vůlí a zlomyslnou radostí těžíte z toho, že je někdo ještě míň sociálně schopnej než vy, a tudíž ho tím úsměvem naprosto rozhodíte. Jenomže to bych nebyla já, kdyby v tom nebylo nějaký ale. Například jsem celkem slušně vychovaná a z věčnýho rytí rodičů „Pozdrav! Pozdrav! Pozdrav!“ chodím po světě a zdravím lidi. Nějak si nemůžu pořád zvyknout, že mi není deset, nýbrž už jsem lehce za zenitem, a tudíž bych měla být opačným pohlavím zdravena já. Jenomže to já ne, já si tak vesele skotačím ve svých bezmála třiceti letech po chodbách a zdravím vyjevený lidi, který mě měli pozdravit první, ale místo toho vůbec neodpoví na pozdrav. Ale za to si zase můžu jenom já sama, že pak tluču hlavou do zdi, jaká jsem pitomá. Problém je v tom, že prostě nesnesu na někoho koukat jako puk a pak kolem něj jen tak projít, jako by se nechumelilo, i když nejradši bych ho srazila ze schodů nebo mu přinejmenším strašně vynadala. Jenomže na to já se nezmůžu. Vrchol mý drzosti je chození do práce v teplákách pod heslem: cítím se dobře, pracuju dobře.

Další z věcí, která by podle mě minimálně protáhla cestu západní společnosti ke zkáze, je třeba možnost spolehnout se na slušný vychování. Chození vpravo už jsem řešila. Třeba by se mi děsně líbilo, když by lidi chodili včas. Nebo aby aspoň nebylo pravidlem, aby chodili pozdě. Může se stát, že se člověk zpozdí, ale slušný je to aspoň dát vědět, a slušný taky je nespoléhat na to, že tam idiot jako já bude stát sto let a čekat. Protože ho to přece strašně baví, že jo. Stejný pravidlo bych aplikovala i na sliby. Slíbil jsi, že něco dodáš ve středu? Tak to bych to asi měla ve středu mít, jestli ve mně nechceš mít nepřítele. Protože tohle vyloženě nesnáším. Buď teda nic neslibuju, nebo teda slib dodržím. Nebo ho prostě nedodržím (jako variantu je to nutno vzít v potaz), tak se sakra omluvím, nebo dám aspoň vědět a v nejbližším termínu to dodám. A pokud znova ne, tak to už si strčte někam. A přesně tohlencto je ten důvod, proč jsem nezůstala v umělecký branži. Protože se na nikoho nedá absolutně spolehnout a nikdy s ničím nemůžete počítat.

Nedokážu posoudit, jak moc je moje morálka konzervativní, ale zřejmě asi dost. Protože některý věci, který se podle mě prostě nedělaj, patří mezi celkem běžnou zábavu v rámci většinové společnosti. Jedna z takových drobností jsou třeba hovna. Já prostě nemůžu působit sebevědomě, když si na každým kroku musím koukat pod nohy, do čeho šlapu. Choďte si pak s hlavou vztyčenou a zahovněnejma botama. Nebo třeba že krást se nemá. Jo – zní to fešácky, že jako nikdo přece nekrade, že jo, jsme slušný lidi. Ale vím o lidech, kterým není stydno, když najdou v obchodě věc, která nemá cenovku a takovej ten plastovej velkej magnetickej špendlík (víte, co myslím, ne?), prostě ten kód, tak si tu věc vezmou a odejdou s ní. Protože přeci není zabezpečená. Nemá cenu. Je zdarma. Skandál! Já bych to fakt neunesla. Stejně tak mi připadá přirozený, když třeba výjimečně někam jdu, oznámit bližním, že teda mám v plánu někam jít, kam, a kdy se třeba hodlám vrátit, i když v mým případě je to bližnímu celkem jedno, nicméně třeba já mám ráda o věcech přehled, tak teda umožňuju bližním, aby měli přehled o mně. Dělat tajnosti ve stylu, co je ti po tom, kdy přijdu domů, až přijdu, tak přijdu, kdo ti to zase píše a podobně sice respektuju, ale neuznávám, jelikož když o nic nejde, tak co to nenapráskat. Vůbec mít přehled o tom, co jste komu kdy řekli a co se komu říct nemá, to je pro mě nadlidskej úkol, protože žvanim v jednom kuse, takže prostě řeknu všechno všem a ať si každej vyfiltruje, co je pro něj důležitý, sám. A jestli umím udržet tajemství? Jedině když ho zapomenu. :) Krátkodobá tajemství udržím, jako třeba co mám pro někoho k narozeninám, abych nezkazila překvapení, ale je to těžká zkouška mé vůle, takže to aspoň řeknu všem okolo, abych na tu tíhu nebyla sama. Asi proto taky píšu, že? Protože neudržím žádnou informaci. Moje vnitřní konverzace jsou jednak nepřetržitý, jednak nespojitý, ale především děsně zajímavý, fakt. Jedna z nejhorších věcí, který můžete udělat, je nechat mě samotnou a pak se vrátit, protože okamžitě následuje smršť naproso nedůležitých informací typu kdo šel okolo, kolikrát jsem se kde praštila, jak jsem viděla video s kočkou, co postoval někdo, koho jste v životě neviděli a je vám ukradenej, ale já vám o něm chci říct, co mě napadlo jen tak, jak jsem se smála vlastnímu vtipu, kolikrát jsem se bezdůvodně naštvala, na jakej film se určitě musím podívat a jak jsem zjistila, kde leží konec vesmíru. S tím posledním kecám, to nevím, i když by mě to teda děsně zajímalo. Já vím, hypotézy máme, ale ověřit se nedají. Doprčic! Nicméně na základě mýho bohatýho vnitřního života mi tolik nevadí, když jsem sama, a že bývám docela často sama. Ale je hezký, že si vystačím. Snažit se najít v nesmyslu smysl totiž asi taky bude moje velký vnitřní téma. Mám jich nějak hodně…