#vtipná myšlenka

[vilavajbinka]

Takže... všichni víme, že české značení turistických cest jsou jedna z nejlepších v širém světě. Při včerejším výletu z Žebráku do Berouna mě ale napadlo: co kdyby trasy nebyly značeny barvami ale rostlinami?

Jen si to představte. Šli byste po kontryhelové a celou cestu by vám lemovala nádherná rostlina. Navíc by to působilo blahodárněji na prostředí než nějaká hloupá barva. A kdybyste procházeli přes město či vesnici, prostě by se místo tří proužků kreslila přesně ta rostlina.

(Poznámka na straně: taky jste si všimli, jak je všude po lesích i lukách plno bordelu? Jmenovitě kusy obalů od svačin a nedopalky? Pokaždé, když kolem něčeho takového projdu, se modlím, aby viník shořel v pekle <3)

[nitgas]

Dluhy a emocionální vyrovnání

Před chvilkou mě napadla převratná myšlenka. Za to jakej je můj život, můžu jen já. Jasně, dostala jsem nějakou výchozí pozici, jako my všichni, a každej ji máme jinej, a jasně, moje matka je fakt neskutečná píča, protože mi to svým chlastem a závislostí na něm, udělala docela náročný, a taky moje babička je trochu na přes hubu, protože mi dalších patnáct let zadělávala na dost z těch sraček, co mám teď v hlavě, a obě jsou zodpovědný za svoje chování a obě udělaly špatný a dobrý věci, který na mě měly nějakej vliv, ale to, jak se s nima vypořádám a to, kde jsem teď, už není jejich ani vina ani zodpovědnost. Za svůj život a jeho současnou podobu už můžu jen já a bylo by dost nefér na ně házet nějaký svý současný problémy. Tak jako je vůči mně nefér mít nějakej pocit dluhu, protože se mám dobře.

Honí se mi teď hlavou strašně moc věcí najendou a moje prsty nestíhaj psát. Nejsem si jistá, že já sama chápu, co jsem se tím prvním odstavcem snažila říct. Asi třetí den mám poloviční dávku antidepresiv, protože už prostě nechci bějt fakin závislá na něčem, co mě otupuje a dělá mi ze života rovnou přímku. Pravděpodobně jsem si to dost vsugerovala, ale mám pocit, že má svět najednou ostřejší hrany, jako když přestává působit tráva. Taky mě bolí hlava a jsem najetá. Skvělý.

Moje matka je závislá na alkoholu. Jakkoli tomu ona říká, nebo jakkoli si to já sama omlouvám, tak realita je, že je prostě nechutnej alkáč, co má v piči zuby a nedokázal dát přednost svojí dceři nad flaškou. To je fakt. Taky je fakt, že je dost chytrá, velmi talentovaná a mega vtipná. A taky je slaboch a ubožák, co se už nikdy nevzpamatuje a chcípne ve svý špíně. Nejsem zodpovědná za to, jak skončí a nejsem jako ona. Já nejsem slabej alibista a nebudu špatná matka. Teda možná jo, to nevím, ale ne protože je ona.

Moje babička je opuštěná, stará žena, která je zoufalá a neví, jak říct lidem, že je má ráda a že jí na nich záleží. Měla velmi těžký poválečný dětství, který se podepsalo na její psychice, a bohužel nikdy nedostala adekvátní psychologickou pomoc. Stáří strávila péčí o opuštěný mimino, jehož matka se mezitím někde opíjela. To mimino mělo vždycky všechno, co potřebovalo, nepoznalo zimu, hlad nebo nedostatek peněz. Moje babička se ale neumí vyrovnat s nepříjemnými věcmi a neumí si přiznat pravdu, tak má v hlavě nějaký konspirace o ultimátním zlu a smůle, která jde po ní i po lidech, co má ráda. Babička lže, lže sobě i všem kolem, manipuluje jimi a emocionálně je vydírá, protože nemá dostatečnou sílu na to se smířit s realitou. To "ono" něco, neexistuje. Tak jako její dcera, i ona je nechutně alibistickej slaboch. Nejsem zodpovědná za to, jak žije, nedlužím jí za to, že si mě vzala; byla to její volba a to, že jdu dál svým životem bez toho, abych chtěla být dál emocionálně vydírána, bržděna a utlačována, neznamená, že jsem sobecká, jak ona s radostí říká. Moje babička ale nemůže ani za to, že mi šplouchá na maják. Dělala, co jí její kapacity dovolily.

Ani jedna z nich, ani nikdo jinej, nemůže za to, že mám deprese, úzkosti, fobii z lidí, noční můry ani ty ostatní sračky, ani jedna z nich mi úmyslně neublížila a obě mě milují, jen tak nějak jinak, než jak lásku chápu já. Nejsou zodpovědné za moje problémy a já je z toho nechci vinit. Současně ani jedna z nich nemá zásluhy na tom, jaký život teď mám, jakou mám práci, vzdělání, jak vypadám, co jsem kdyy dokázala a dokážu. Tak, kam jsem se vypracovala, jsem se vypracovala já sama. Svojí prací a vůlí svůj život změnit a zlepšit. Nic jim nedlužím.

Tak, účty jsou vyrovnaný, jsme na nule, dámy, tak se mějte a čau.

[violetwonder]

“na každý hrnec se najde poklička” ... ach ... nejsem hrnec ani ta poklička. jsem plech. ten nemá žádnej druhej díl. ten je sám.

jsem unavená, protože ten stav nemůžu změnit. jsem posedlá představama a bolí mě každá myšlenka.

ale já prostě nejsem člověk do kterýho by se ostatní zamilovávali....

ano, můžete mě mít rádi. jsem vcelku milá, vtipná a opravdu se dokážu starat a vyslechnout a ...

ale nikdy mě nebudete milovat. nikdo.... jsem nemilovatelná. 

A tak jsem se toho vzdala tolikrát. Polykám svý hořký pocity, který by měly chutnat sladce, ovšem jen když je máte komu vyznat. Sama se zamilovávám. A to v jednom kuse...

 J. a stačil ten jeho jeden pohled kdy měl tak jiskřivý modrý oči - ale to skončilo. Byla to láska jen v ten jeden moment. Moje láska k němu, která se změnila ve starostlivost a touhu na něj dávat pozor. Navždy a vždycky. Víc už mu dát nemůžu.

T. a ten jeho úsměv. Sedm let v kuse jsem ho pokládala za nepohlednějšího chlapa co jsem kdy potkala. Podlamovala se mi kolena, když jsem ho viděla se smát. Bušilo mi srdce když procházel kolem mě a ve snech jsem ho tolikrát políbila až jsem si připadala jako blázen.

D. a to jeho neskonale dokonalý EGO! Opravdu to byla jeho tvářička která se mi líbila. Byl to hezounek, ale do nebe volající bylo, že má duši démona. Přesto to byla taky láska. Jen takovej divnej slabej druh, hodně povrchní. Naučil mě, že typ jako je on po svým boku nechci. Flirtovat to ano, ale konat, to mu moc nešlo.

V. a jeho depresivní život. Myslela jsem si, že když jsme si tak podobní, bude to někam směřovat. Zachráníme se navzájem... nestalo se...ale možná bych vždy milovala nejvíc to jeho zbořený já - což by nebylo dobrý ani pro jednoho.

a nakonec

M. Ten kterému jsem lhala i když jsem přísahala říkat pravdu. 5 dní. 1 schůzka. 1 obrovská chyba... utekla jsem od toho dřív než by to bylo smrtelný. teď totiž miluji představu utvořenou z toho co o něm vím...Přesto je to ten, kterého Miluji snad nejvíce na světě. ukázal mi, co je to hlavní. Měl v hlavě, v duši, v srdci. Jeho slova dávala smysl. Ale když to tam není, nenajdeš to tam. Bolí to nejvíc a vždycky bude. Ani jednou se mi o něm nezdálo. Zatím je ten poslední. A opravdu si přeji ho znovu potkat. Ale tohle přání padající hvězda prostě nesplní.

Vím, co znamená milovat. Miluji bezbřeze. Miluji ale nedostatečně....protože sama nemůžu být milována.

[classygirlinbar]

Chybí mi zamilování. Chybí mi to, že se snažím být vtipná. I to, že mi to moc nejde. (spíš vůbec) Upřímný smích a neprospané noci, kdy mě přes den pohání myšlenka další neprospané noci. Chybí mi to šimrání po celém těle a chybí mi i ta nervozita. Chybí mi pocit, že někomu patřím a že někoho držím v hrsti každým slovem, nádechem a myšlenkou. Chybí mi ten pocit blízkosti a strašné dálky. Chybí mi hezká a čistá láska. Tohle všechno je zase na rok pryč. Je mi z toho smutno, prázdno. Říkám si, jestli to ještě někdy přijde. Jestli to ode mě zase někdo odtrhne a nechá mi škrábance po celém těle, duši i v hlavě. Jestli mě nechá zkopanou někde v rohu v kaluži vlastních slz a krve a jestli pak zase přijde někdo, kdo mě pohladí, nabídne mi kakao a zvedne mě ze země. Jestli přijde někdo, kdo mi řekne, že ty rány jsou znakem přežití. Kdo řekne, že nemusím se bát. A jestli si pak sedne vedle mě a budeme si povídat celé hodiny a jestli pak budeme mlčet a on se začne pomalu vytrácet. A bude mi chybět. Chybí mi pocit, že mi kousek mě chybí, protože teď si připadám celá. Je to reversibilní stav? Vrátí se ten pocit? Co budu dělat celé léto? Čekají mě krásné věci, ale stává se z toho zase stereotyp. Z výšky jsem se nechala vyhodit i proto, že to byl jeden velký chodící stereotyp. Co teď? Když ji chci dostudovat, když mě to baví, když vím, co chci. Co když to je TA dospělost? Nechci v tomhle být. Chci objevovat nové věci. A tak čekám, že v následujících několika dnech udělám nějakou šílenou kravinu a vy to nebudete vědět, protože vám neříkám, co dělám, protože zase přišel ten pocit, že mě nikdo neslyší. Přijde mi, že ostatní jsou moc zabraní do svých problémů a do sebe. Co jim asi tak chybí?

[nakladatelstviyoli]

Královna Tearlingu aneb jiný název mě nenapadá

Když se řekne královna, já si okamžitě představím Alžbětu II. mírně shrbenou, s vlastně nic neříkajícím úsměvem a prázdnou kabelkou. Hned za ní se mi vybaví mladá, krásná, dlouhovlasá (a zrzavá) dívka v naprosto nádherných, ale zároveň jednoduchých a skromných šatech, kterou mají všichni její lidé rádi. Tahle dívka je zároveň velice hodná, chytrá, upřímná, spravedlivá a vládne tak svému království. Ano, já vím, velice idylická představa... devatenáctiletá Kelsea, budoucí královna Tearlingu ani tu prázdnou kabelku nemá.

Kelsea pochází z královského rodu, který vládne v zemi jménem Tearling. Její rod ale není velice oblíbený a úspěšný, a to obzvláště nebyla její matka, královna Elyssa. Elyssa nebyla úplně nejchytřejší, a přestože se jí dostalo toho nejlepší vzdělání, nijak ho ve svém vládnutí nedokázala použít. Svým chováním akorát všechny štvala a zemi poslala naprosto ke dnu. Provedla totiž něco opravdu hrozného. Jedinou chytrou věcí, kterou za své vlády udělala, bylo, že poslala svoji maličkou dceru, následnici trůnu, pryč z hlavního města Nového Londýna, protože jí hrozilo obrovské nebezpečí. Jenže teď už se Kelsea nemůže dál schovávat, čeká ji trůn a vládnutí Tearlingu, na které byla celý život připravována. A přestože má ve své královské gardě věrné muže, kteří jí přísahali věrnost, budou to mít všichni velice těžké. Politika Tearlingu je totiž propletená dohody jejího regenta s Rudou královnou, vládkyní Mortmese, sousední země, obchody hlavního sčítatele a mocí církve. Jak Kelsea zvládne hroznou politickou situaci, když se ještě ke všemu musí vypořádat s hroznými činy, které napáchala její matka?

O téhle knize jste toho asi moc neslyšeli, u nás se o ní vážně tolik nemluvilo. V zahraničí ale kolem ní byl docela značný povyk. Třeba Emma Watson je z knihy naprosto nadšená. A už se taky chystá film! A hádejte, kdo bude Kelseu hrát? No ano, Emma Watson! (Což se mi vlastně docela zamlouvá, protože mám Emmu ráda, ale zároveň si říkám, že je na tuhle roli moc hezká a štíhlá a tak, ale nebudu předbíhat, film je teprve v přípravách.)

Kelsea totiž vážně není žádná kráska. A ona si to uvědomuje. Její gardisté se za ní sice otočí a podívají, ale je to jejich povinnost, že. Ona si lidi ale dokáže získat, všechny totiž okamžitě překvapí. Ani trochu se nepodobá své matce, což všichni, a nakonec i Kelsea, značně oceňují. Tak že by byla po otci? To klidně může být, ale nikdo to nedokáže potvrdit, protože nikdo neví, kdo je její otec. Tajemství a záhady. Toho je přesně tahle kniha plná. A otázka, kdo je Kelsein otec, je v porovnání s těmi ostatními, naprostou drobností.

Co ale není úplnou drobností, tedy aspoň pro mě, že knihu nejsem schopna tak úplně zaškatulkovat do žánru. Když to tady tak čtete, musí vám to připadat jako docela jasná fantasy kniha odehrávající se ve svém vlastním světě, který se dost podobá našemu středověku. Přece jenom království, královna, gardisté atd. A kniha je označena ještě k tomu jako kniha s magií! Na tu si ale budete muset trochu déle počkat, než se opravdu objeví, ale je tam, vážně tam je. Zároveň je to také tak trochu sci-fi a rozhodně to má i dystopické prvky… To teprve budete koukat, co si na nás autorka připravila!

Jednoduše sečteno a podtrženo: jedná se o docela zajímavou knihu. Její myšlenka možná sice není úplně geniální a originální a celkově si z toho asi úplně nesednete údivem na zadek, ale věřím, že vás to bude docela bavit. Dobrodružná je kniha dost a čtivá taky. Hlavní hrdinka je chytrá a vtipná a vlastně není jediným vypravěčem. Občas máme možnost podívat se na příběh i z jiného pohledu, a to se ukázalo jako velice chytré. Například se na chvíli vypravěčem stane Rudá královna a řeknu vám, jí nahlédnout do hlavy je vážně povedené. Pak totiž vůbec nebudete vědět, co si o ní máte myslet. A určitě vám přiroste k srdci nějaký gardista, je to totiž kopa zajímavých charakterů a každý z nich má něco do sebe.

Kniha je to určitě zábavná, napínavá taky, takže si myslím, že nudit se při čtení nebudete, a za tím si opravdu stojím. Jen z toho po dočtení asi nebudete zase až tak nadšení, Královna Tearlingu bohužel nemá (zatím?) čím tak moc okouzlit. Ale zase si říkám, že těch možností je ještě docela dost a ještě pár dílů nás evidentně čeká, tak se necháme překvapit. Třeba budeme ještě pořádně koukat, co si na nás autorka vymyslí!

Hanka