#vlhko

[prospercz]

Den 26

Vstávám dneska dost pozdě. Je už skoro šest, než se vyhrabu ze spacáku. Nechce se mi ven, zrovna dneska bylo tepleji, tak se mi dobře spalo. Posbírám se a vyrážím zpět na trail. Už občas přichází dny, kdy se mi šlapat nechce. Radši bych se někde posadil do stínu a jen odpočíval. Není to tak, že by mě to tu nebavilo, to vůbec ne, ale dal bych si pauzu. Poprvé se těším na město, které snad bude zítra.

Abych zahnal tyhle chmury, pustil jsem si do sluchátek písničky. České písničky, abych si mohl zpívat. Tak si tak zpívám a vesele si ťapu asi osm prvních mil. Radost končí, přichází bolest. Ostrá bolest. Bamba to popsal, jak kdyby mu do holeně někdo při chůzi mlátit krumpáčem. Tak přesně tohle se mi teď děje. Bolest ve spodní části holeně, nějaká šlacha tam. Jsem poslední, kdo to z naší skupinky ještě neměl. Fakt divný, že nás to takhle nakonec oběhne všechny.

Je to dost nepříjemné, moje tempo se hodně zpomalí, asi na 2 míle za hodinu. Přijdu si najednou jako želva, šinu se hrozně pomalu. Ale nedá se nic dělat, není kam jinam utéct. Musím dopředu. Má to ale i jednu výhodu, najednou mě přestala bolet spálená záda. Co bych za ně teď dal.

Nevím, jak je to možné, ale tělo si vždycky něco najde. Každý den je nějaký kousek těla, který mě bolí. Většinou je to každý den něco jiného. Někdy se to mění i několikrát za den. Ale máme to tak všichni. Prostě bod na těle, na který se zrovna soustředí naše pozornost. Pro mě je to teď moje levá holeň.

Někdy kolem pozdního oběda se dobelhám k McDonaldu, který tady u dálnice stojí. Jak jsem se na něj těšil, tak teď vůbec nemám na jídlo pomyšlení. Nicméně si stejně objednám a najím se. Zároveň jim ukradnu do ziplocku trochu ledu a nacpu si to mezi ponožky na postižené místo. Takhle to leduju asi dvě hodiny. Obsluze je to jedno, jsou na lelkující hikery zvyklí.

Alec mi podstrčil dvě tabletky ibuprofenu, který by měl pomoc proti zánětu. Nejsem moc zastánce prášků, ale spolknu to. Vyrážím dál, máme to pět mil do kempu. Po pár minutách bolest úplně přejde a jsem jako rybička. Asi ty prášky, říkám si. Míle mi pod nohami ubýhají a v kempu jsem okolo čtvrté. Normálně nemám moc rád odpolední šlapání, ale dneska mě chytla nějaká druhá míza a rozhodl jsem se, že ujdu ještě pět dalších mil. Je to hodně do kopce, vyběhnu další své Empire state building než se dostanu k místu na stan. Asi mi za tohle tělo zítra nepoděkuje, ale já to tak prostě cítil. Navíc mi to pomůže na zítra, místo 6000 stop už je to jen asi 4000, a to se dá. Abych uvedl věci na pravou míru, kopec mi dal tak zabrat, že jsem vyžral všechny snacky z mých kapes na bederním pásu. Je to asi 150 sacharidů.

Celou dobu do kopce hraji se sluncem na honěnou. Schovává se mi za obzorem, jako kdyby už chtělo zapadnout. Já ho vždycky dohoním, chvilku na mě svítí a pak zase popoleze trochu níž. Takhle je to celou cestu. Potkávám třikrát Horny toad. Vypadá to jako ostnatá ropucha zkřížená s ještěrkou. Český název neznám. Taky mi mezi nohama projede ta užovka křovinná, ale z toho už si hlavu nedělám. Hlavně že tu nepotkávám ty chřestýše.

V kempu na mě čeká Stir it up. Je dost překvapený. Když odcházel, byl jsem ve stavu dojít si maximálně na záchod. Jsem rád, že tu je. Zítra zase bude asi úsek se sněhem, tak je dobré na to mít parťáka. Rozložím spaní na kovboje a chystám večeři. Vracím se a spacák mám plný vody. Achjo. Vlhko ve vzduchu asi, takže narychlo stavím stan, aby se to nezhoršilo. Ale tohle už dneska neusuším. To zas bude noc…

[lieselotte-sky]

Bude kultůra, na chodnících bude řádit fraktůra…

A prd ho, došlo na to, co jsem předpovídala. Jistě. Každou tlakovou výši časem dožene níže, je to jen otázka času, kterého, upřímně řečeno, není úplně moc. Mohou to být dny, ale déle jak dva až tři týdny to čekat nebude. Tlaková výše v zimě vypadá jako sucho, mráz a držící sníh. Tlaková níže vypadá jako vlhko, relativně teplo (ikdyž pocitově je to vzhledem k té vlhkosti zima jak v psírni), sráčky typu mokrý sníh, no a ano prosím, i déšť. A to je přesně to, co se aktuálně stalo, protože se to stát muselo — začalo chcát do sněhu. Ono to oteplení přišlo relativně pozvolna, no a tam, kde neležel udupaný sníh, se země stačila trochu ohřát, takže když na ni teď prší, radostně to steče do kanálu, navíc se povrch dále od relativně teplého deště ohřívá. To se děje v Praze například na silnicích, které byly víceméně uklizené. Ovšem chodníky neuklízel nikdo, zato to stačili lidé udupat a tím se led utemoval do spár mezi ty úžasné „histerické“ kostky, takže teď, když na to prší, ten led taje, čímž odebírá z dešťové vody teplo a ta radostně mrzne na povrchu těch kostek a je z toho krásné hrbaté kluziště. Přesně tohle jsem předpovídala že se stane. Ono se to totiž stát muselo a dojde na to každý člověk se základní znalostí fyziky a planetární mechaniky, na to nepotřebuji nějaký “bin ládin” se superpočítači z CHMI, na kterých beztak leda těží krypto, na to stačí zdravý rozum. Tohle je prostě nevyhnutné. Měli dost času na to, aby uklidili chodníky, ale proč by se namáhali, ještě by to městskou kasu stálo peníze. Takhle to udělá škody sice za desetinásobek (spíš za víc, ona jedna zlomená noha vyjde na 60 litrů určitě, k tomu navíc nemocenská, no ta stovka tam ve výsledku bude), ale zaplatí to zdravotnictví a sociálka, protože ošetření úrazů a nemocenská, město na to nedá ani korunu. Patřilo by jim to předepsat k úhradě. A ještě jedna věc by se patřila a silně zvažuji, že to udělám. Vletět na městskou část s železnou trubkou, prvnímu úředníkovi přerazit obě ruce, vykopnout nohu z kyčle a vyrazit alespoň tři zuby. A řvát u toho oko za oko, zub za zub! To náledí, které na těch chodnících je jen kvůli (ne)schopnosti městského úřadu, přesněji řečeno schopnosti ve věcech typu „malá domů“, je krásný obraz toho, kam vede takzvaná místní samospráva, která byla po revoluci tak propagovaná (bo byla mocná za první republiky, ona první republika byla taky pěkná sračka, lidi volili komunisty po válce z dobrého důvodu, bohužel to je zas pro změnu názorná ukázka toho, kam vedou teorie o menším zlu). Ve snaze ušetřit a rozdělit svým známým přesunují náklady výše a vůbec je nezajímá, že tyto brutálně rostou. Však oni to lidi zaplatí. A to, že vás blbé náledí zchromí či zabije, to už nezajímá vůbec nikoho.

Sorry, že je to politické a už se opravdu nekrotím, ale tomu náledí se dalo zabránit, navíc je to vylepšené o „kriplšupy“ a „histerickou dlažbu“ a já po tom élentu navíc nesla 30 vajec (donesla jsem je a nejsou zralé na omeletu, ale jen proto, že jsem šla po silnici, což je aktuálně i přes auta bezpečnější než chodník). Navíc když upadnu na zadek, tak se mi definitivně rozpadne páteř, takže pak už jen Manglovou, dodávkou Manglovou a tak mě to celkem sere, protože mě tito lokální vychcani kvůli svému zisku ohrožují na životě.

[maleradosti]

S nadhledem

Ráno se probudíme do mlhy. Vlhko, lezavo a šedivo probouzí i šedivé myšlenky. Kdo by měl chuť vylézt z postele, nebo dokonce jít ven?

Udělej první krok, který tě povzbudí. V tomhle případě palačinky a dobré kafe. Nálada se proměňuje. Tak půjdeme aspoň na krátkou procházku, co? Svezeme se kus nahoru a jak se vynořujeme z mraků, tady svítí slunce a obloha je modrá. To je ale příval energie. Dojdeme na Jelenku. Sněžka se zdá na dosah. Tak co kdybychom tam došli? Jídlo nemáme, ale máme termosku čaje. Krok za krokem stoupáme do kopce... až se otevře výhled do Obřího dolu a daleko do krajiny. Nové úhly pohledu, možnosti i příběhy, které si cestou vyprávíme. A tak se z malé procházky stal neplánovaně 17 km výlet na nejvyšší horu. Ráno by mě nenapadlo, že tam vylezeme i s naší malou dcerou. A že i ona to zvládne levou zadní v takové lehkosti. Umět si tohle přinést do každodenního života. 🌞 Dělat vše s radostí a lehkostí. 🌞 Dopřát si nadhled a zastavení. 🌞 Přizpůsobovat se aktuální situaci a nacházet v nepřízni příležitost. 🌞 Dovolit si spontánnost. 🌞 Vidět vzdálený cíl a zároveň prožívat přítomný okamžik každého kroku. 🌞 Vítat ve svém životě nepohodlí, které otevírá dveře do naší učící se zóny. 🌞 Být vděčná za každý den, za každou chvíli, za každou zkušenost.

Text a foto: Šárka Krčílková

[terezafabi]

Den 31.

Na vypravování na výlet se nám velmi hodí dospělec navíc, aneb babička bere děti ráno ven a Honza a já připravujeme svačiny, vynášíme koše a nakupujeme vody. Dnešním cílem je Anaga, resp. její kus v okolí vesničky Taborno. Na konci nás má čekat impozantní skalní útvar Roque de Taborno. Cesty nahoru do Anagy jsou klikaté a Jindrův žaludek o sobě bohužel v půlce dá vědět. Takže vystupujeme, převlékáme a taky pociťujeme ochlazení - 14 stupňů je 14 stupňů. Trochu podrývám morálku dotazy na to, jestli jedeme výše nebo níže, a jestli to vůbec jen v mikinách s dětmi dáme. Naštěstí Honza informuje, že cíl je na výškové metry níž, takže by mělo být tepleji. To dáme. Pomalu postupujeme klikaticemi, Jindrovi se ulevilo a dorazíme až na konec bez dalších nepříjemností. Taborno je na konci cesty, dál už silnice nevede. Parkujeme na jediném volném místě široko daleko na jediné příjezdové cestě obsypané auty. A jdeme na to. Děti oblíkáme do mikin a čepiček (ty jsem na rozdíl od bund - které by tu taky užili - sbalila) a přes první krásnou vyhlídku postupujeme níže do pralesa pod námi. Výhledy jsou už tady nádherné - vysoké hory a skály, na úbočích rozesetá schodovitá políčka a semtam domek. Moře a skály v něm. Krása. Vlevo obdivujeme skálu, ke které máme namířeno, já radši už na cestě sem vše fotím, protože padá mrak a začíná mrholit a brzy vše zmizí v mlze. Cestička je kamenitá a úzká no a společně s tím, že nemáme úplně dobré boty ani bundy, dojdeme do půlky, děláme poradu a domlouváme, že půjdeme zpět. I tak je to ale krásné, po chvíli začíná pršet a v kousku lesa, kterým procházíme si přijdu fakt jak v pralese - vlhko a hlína voní. Prý tu vždy žili lidé - na první pohled překvapivě vzhledem k tak odlehlé poloze - právě proto, že díky plochým listům v pralese se tu držela voda, která byla potřeba jak na pití tak na zavlažování. Sedáme do auta a zpáteční cesta se obejde taky bez nehod, na konci dokonce Heda usíná. Vystupujeme v Candelarii u přístavu, a jdeme na oběd! V restauraci, kam chodí většina místních, je takový cvrkot, který jsme ještě nezažili - u vstupu jsou dokonce v řadě za sebou židle, kam si sednou příchozí, než se uvolní stůl. Po dlouhé době si užíváme rybu, brambory a kalamáry. Ještě zastávka na pláži, kde pozorujeme paní, jež krmí racky rybami z ruky a jdeme si odpočinout domů. Děti se musí posilnit, ještě chtějí večer na atrakce na pouť. Zvenku jsou slyšet poryvy větru, jsem zvědavá, jak dlouho tam vydrží.

[potesenieasex]

Vchodové dvere

Nájsť vhodný rozmer a typ dverí podľa vašich požiadaviek môže byť naozaj náročné. Absolútnym základom a predpokladom pri výbere je správne zameranie stavebného otvoru. Nie nadarmo sa hovorí – dvakrát meraj a raz rež.  Prečo musí byť väčší ako dvere? Dôvodov, prečo musí byť stavebný otvor väčší ako vchodové dvere, je hneď niekoľko. Poznáte ich? Dostatok priestoru nielen pre montáž Stavebný otvor vyžaduje priestor na vloženie, nastavenie a montáž dverného rámu. Nie každý dverný otvor je však úplne pravidelný a hranatý, preto ho často nazývame aj ako hrubý stavebný otvor, resp. montážny otvor. Platí to najmä pri rekonštrukcii, pri ktorej je stavebný otvor po demontáži často veľmi nepravidelný. Ponechanie dodatočného priestoru v stavebnom otvore nám umožní potrebnú manipuláciu s dverami pri montáži, ako aj dostatok priestoru na použitie montážneho materiálu, resp. vykonanie drobných stavebných úprav. Pri dverách na mieru je to pomerne jednoduché – vyrobia sa na základe zamerania presne pre danú veľkosť otvoru. Rozmery je ťažšie určiť v prípade, ak sa zameranie realizuje svojpomocne. Pri typizovaných dverách je to tiež náročnejšie – ak je zárubňa výrazne menšia ako hrubý otvor, hrozí riziko, že dvere nebudú správne fungovať a nebude správne prerušený tepelný most okolo zárubne, čo spôsobí slabú tepelnú izoláciu otvoru. Vezmite do úvahy tepelnú rozťažnosť Pri rozmere stavebného otvoru treba myslieť aj na tepelnú rozťažnosť, a to konkrétne na expanziu a kontrakciu dverí, ako aj samotnej steny. Áno, steny aj dvere sa zväčšujú a zmenšujú podľa ročných období. Steny prijímajú vlhkosť (ak je vonku vlhko) a zmršťujú sa, ak teplota či vlhkosť klesne. Dvere sa zase rozpínajú a scvrkávajú najmä pod vplyvom slnečného žiarenia a teploty. Opäť hovoríme o malých množstvách, niekedy ide o menej než pár milimetrov, no aj tie môžu stačiť na to, aby aj perfektne osadené dvere začali nedovierať a drhnúť sa o rám. Ak potrebujete určiť správny rozmer stavebného otvoru, najdôležitejšími parametrami sú požadovaná šírka a výška vchodových dverí. Každý deň niekoľkokrát prekročíte prah svojho domu alebo prenášate rozmerné veci, prípadne vymieňate nábytok či zariadenie. Preto je nutné využiť maximálnu možnú šírku a výšku priechodnosti dverí.Je nesmierne dôležité zvoliť si taký rozmer vstupných dverí, aby dokonale pasovali do stavebného otvoru, v ktorom sa budú montovať. Pri hliníkových dverách už neplatia štandardné rozmery 80 cm, 90 cm alebo 100 cm, ako v prípade lacnejších typizovaných dverí. Dvere z hliníka majú tú výhodu, že sa vyrábajú presne na mieru. Minimalizujete tak tepelné straty a získate dvere, ktoré budú stopercentne plniť svoj účel.  Vchodové dvere prinášajú rodinnému domu základnú funkčnosť. Pri ich výbere sú dôležité nielen tepelno-izolačné hodnoty, ale aj správne zameranie stavebného otvoru či montáž.

[jirsen-blog]

Zatopit, nevětrat – netopit, vyvětrat? Špatná teplota a vlhkost vzduchu v domácnosti může ohrozit vaše zdraví

Zatopit, nevětrat – netopit, vyvětrat? Špatná teplota a vlhkost vzduchu v domácnosti může ohrozit vaše zdraví

Ani teplo, ani chlad, ani sucho, ani vlhko. Příliš suchý vzduch zvyšuje riziko infekce viry z ovzduší, příliš vlhký zase podporuje růst plísní a množení roztočů. Jak nenarušit tuto křehkou rovnováhu a jaké jsou vlastně optimální teploty v domácnosti a ideální vlhkosti vzduchu? Na tyto otázky přinášejí odpovědi specialisté z portálu ProAlergiky.cz. Na vnitřní straně oken se objevily kapičky vody,…

[vladokocian]

V okolí Ba sú lesy plné húb 😉 foto=5 minutová prechádzka ! Zajtra beriem koše 😂 #vladokocian #veronikakocianova #huby #hriby #funghi #vlhko #teplo #krasnepocasie https://www.instagram.com/p/ByaNvy1HIFg/?igshid=1dpnhk4hado6h

[kadet-pise]

Opravuju text. Mám pocit, že je tam fakt hodně bláta.

"Jemu bláto a vlhko a bláto snad nevadilo"

[zlobiva]

Už to bude 5 let, co jsem vyrazila na spontánní výlet s mojí kamarádkou do Brightonu. Hned po příjezdu jsme zašly do jednoho místního klubu a šíleně jsme se opily. Ten večer bylo tak plno, že jsme nemohly ani pořádně tancovat. Pořád se o nás někdo otíral, nedalo se tam skoro dýchat a všichni byli strašně upocený.

V jednu chvíli jsem začala mít vtíravý myšlenky na sex s mojí kamarádkou. Nikdy jsem takhle nepochybovala o svý orientaci, dokud jsem se do ní ten večer nezadívala. Možná to bylo tím, že jsme po sobě z legrace pokukovaly a společně se tomu pak hystericky smály. Jenže její výraz zvážněl, když si obtočila pramen mejch vlasů kolem prstů a řekla mi, že mi to děsně sluší. Rukou mi zajížděla za krk a prohrabovala se mi ve vlasech. Dotýkala se mě celym svym tělem a její dech čpěl sladce broskovou vůní čehosi, co ještě před chvílí popíjela.

Nebyla jsem si sice sama sebou vůbec jistá, zato mi ale těžklo tělo a s každým jejím pohledem směřovanym ke mně se mi motala hlava. Konečky prstů jsem jí přejížděla po rtech, který sprostě olizovala a cucala. Pohrávala si s nima a u toho mě sváděla svym roztomile opilym pohledem. Ani jedna z nás tohle nikdy nedělala, přitom mi to připadalo tak snadný a přirozený. Mezi nohama se mi tvořilo nesnesitelný vlhko a v hlavě nevysvětlitelná zmatenost. Naše rty se sotva dotýkaly. Špičkou jazyka dráždila ten můj a prozkoumávala ho kolem dokola. Olizovala mi rty a přisávala se na mě stejně tak nestydatě, jako ještě před chvíli na moje prsty. Otočila si mě k sobě zády, odhrnula mi vlasy na stranu a líbala mě na krku. Rukama mi zajížděla pod tričko a sahala mi na prsa. S každym novym dotekem se mi rozbušilo srdce a moje tělo se ze zvyku bránilo. Vyděšeně jsem ji chytla za zápěstí, když mi zrovna mnula bradavky. Po chvilce jsem ji ale nechala, ať si se mnou dělá, co chce, když jsem viděla, jak moc si to užívá.

Prodraly jsme se skupinkou lidí až k našemu stolu, u kterýho teď s náma sedělo i pár místních Britů. Myslela jsem si, že tímhle naše hraní skončilo, ale zhruba po půlnoci, když jsme zůstaly úplně samy, si zase pohrávala s mýma vlasama. Usmívala se na mě, a potom mi sjela rukou mezi nohy. Prstila mě pod stolem a dívala se na mě, jak stydlivě pozoruju její ruku. Cítila jsem, jak snadno do mě její prsty vklouzávaly a dotýkaly se všech těch správnejch míst. Vzdychala jsem jako nějaká děvka, s obličejem zabořenym mezi jejím levym ramenem a krkem. Zakousávala jsem se jí do vlasů a jednou rukou jí mačkala zápěstí. Musely jsme ale nakonec odejít, jinak bych totiž nezůstala suchá.

Když jsme se vracely na hotel, dělala mi to ještě v autobusu rukou, kterou zlomyslně schovávala pod kabátem. Obličejem jsem se přimáčkla na okýnko a snažila se dělat, že se nic neděje. Můj dech a poloprázdný vzdychání zamlžovali sklo a já jí musela prosit, aby přestala, že už to dál nevydržim. Po příchodu na pokoj jsem si lehla na postel a ona mi vyskočila na břicho. Viděla můj lehce vyděšenej výraz a s úšklebkem na tváři se mě zeptala, čeho se pořád tak bojim. Věděla jsem totiž, že s prstama, jaký má ona, tohle nedopadne dobře. Jednou rukou si hrála s bradavkama a druhou natáhla za sebe, aby mě konečně mohla dodělat. Vychutnávala si každou vteřinu a byla ke mně šíleně krutá. Nepřestala, dokud ode mě neměla úplně mokrou ruku, kterou si pak přede mnou slastně olizovala.

Sedla si mi na obličej a já si dala záležet, abych jí vylízala až na okraj. Takhle jsem ji nějakou dobu udržovala a nutila ji sebou cukat. Chtěla, abych jí tahala za bradavky a naplivala na pysky. Paží si zakrejvala obličej a zakousávala se do ní. Semkla jsem ji ruce za zády a tvrdě do ní zajížděla jazykem. Cítila jsem, jak ho zevnitř pevně svírá a nemůže se mi u toho ani podívat do očí. Vzrušením napínala a nakláněla tělo dopředu, a přitom důvěřovala mýmu pevnýmu stisku. Odsunula jsem si jí na hruď a strčila do ní dva prsty. Druhou rukou jsem ji přidržovala za břicho a zároveň ji dráždila palcem. Cítila jsem celou její váhu v mojí paži. Sjížděla jsem prstama po každym milimetru její vlhký kundy, dokud jsem nenašla to místo, který jí tolik ubližovalo.

Svírala mi prsty víc a víc a já věděla, že se každou chvíli udělá. Tvrdla a vyháněla mě ze sebe ven. Její nevinný a tichý výdechy se proměnily v hluboký a žalostný volání. Takhle jsem jí udržovala, co nejdýl to šlo, ale nakonec se mi udělala na prsa a břicho. Omámená pak odpadla na postel a zachumlala se ke mně. Radostně jsem pak poslouchala, jak její křehkej hlas ještě pořád s každym výdechem pobolíval.

[prospercz]

Den 69

Tak po včerejšku pokračuje můj den blbec. Zase mám děravou karimatku, musel jsem ji v noci nafoukat asi 8x. Fakt nechápu, proč a jak se to děje. Dávám pod sebe tyvek, pak je tam podlážka stanu, pěnová karimatka a nakonec mám přes vršek karimatky přetažené tričko. A stejně se v ní přes tyhle 4 vrstvy udělá díra. Achjo…

Aby toho nebylo málo, po sbalení zasněženého stanu a všeho ostatního se mi při nasazování batohu podařilo roztrhnout si nepromokavé kalhoty o cepín. Dneska jsem fakt vstal levou nohou. No nic, zalepím to pak někdy v klidu Ducktape páskou.

Je zima, v noci napadly asi 3cm sněhu. Poslední dny je to tady opravdu mentální boj. Ne, že by se mi chtělo s tím seknout, to vůbec ne, ale je to teď dost psychicky náročné. Snad to brzy přejde a budeme zase bezmyšlenkovitě šlapat 25 a víc mil denně. I Stir it up je na tom podobně. Ten má ještě navíc potíže se zraněními. Propadl se jednou sněhem vedle polomu a odřel si holeň. Postupem času se mu tam udělal fakt hnusný zánět, tak to teď léčí antibiotiky. Už to má skoro dobré, ale dneska se mu to samé rozjelo na malíčku u ruky. To vlhko a mokro nám tu prostě nesvědčí.

I přes nepříznivou předpověď se nakonec udělalo celkem hezky. Svítí sluníčko, je sice dost slabé, ale svítí. Stejně ale musím jít v nepromokavých věcech. Jak taje čerstvě napadaný sníh, padá ze stromů a je to skoro stejné, jako kdyby pršelo.

Kolem oběda si udělám pauzu a pokusím se usušit svoje věci, hlavně stan a spacák. Je zajímavé, jak moc to dokáže člověku ovlivnit náladu. Ráno, vždycky když se probudím a musím to všechno zabalit mokré, cítím se na prd. Když to ale přes den stihnu usušit, mám hned lepší náladu. A tak to bylo i dneska. Po obědě se mi jde mnohem líp a míle mi pod nohama jen mizí. Nakonec jich dáme dneska 24. Většina je po sněhu, ale jen malá část je vyloženě náročnější, zbytek je jen ten nový poprašek z posledních dnů.

Pár dní zpátky jsme zjistili jednu pro nás dost zásadní informaci. Bavili jsme se spolu, že PCT, na to, že je to jeden z nejznámějších světových treků, není moc dobře značená. Značka je třeba jednou za pět mil. No a pak jsme zjistili, že tady dělají značení přímo do kůry stromů! Přibližně každých 10 metrů je v kůře vysekané něco jako měkké i. Tohle vědět dřív, tak jsme tím sněhem proplouvali mnohem snadněji. No, tak jsme zase o trochu chytřejší.

Je pozdní odpoledne a procházím zrovna kolem jezera Miller Lake. Je asi tak dvě stě výškových metrů pode mnou a odsud je to moc pěkný výhled. Ten pak ještě překoná výhled z našeho dnešního kempu. Jsme 7300 stop nad mořem, všude je sníh, ale našli jsme takový malý výklenek, který je celkem suchý. Vejdou se sem tak 3 stany. Akorát tady v noci asi trochu zmrzneme, už teď v 7 večer je -1 stupeň.

Ale máme tu naprosto úžasný výhled do okolí! Na všechny ty zasněžené hory a údolí pod nimi, ze kterých se teď line mlžný opar. Jediné, co mě tady trochu mrzí je, že jak musíme spát ve stanu, tak se nemůžu v noci koukat na hvězdy. Tak snad zas brzy někde jinde.

[ktovie]

Tak deň prvý

Začal zaujímavo. Predpoveď pocasia vlastne vyšla, len v inom čase - čítaj že som prvé 3 hodiny dupal v lejaku. No a potom už bolo dobre, ale stále tak nejak vlhko.

No a tak. Troška som si poblúdil. V daždi sa moc nechce vyťahovať mapa a to ani digitálna.

Po ceste ma pozval miestny deduško na pohárik - s vďakou som odmietol, kráčal som ešte len 3 hodiny ... a potom mi to bolo ľúto. Ktovie, mohol to byť pekný zážitok - ale tak keď sa to náhodou niekedy zopakuje tak tentokrát pôjdem. Je zaujímavé rozmýšľať nad tým, nakoľko sa človek má sústrediť na samotnú cestu a nakoľko sa otvoriť náhode - aj za cenu zdržania.

Cesta bola príjemná, hore dole hore dole :) po ceste som sa 2x zastavil v bare na kafíčko - teda, hlavne na záchod :)

Po ceste všade veľa voľne pobehujúcich koní, sem tam krava a ovce.

A nakoniec som sa dopracoval sem - pekné miesto s lavičkami, vodou, vyšlo slnko - tak som to na dnes zapichol a vypral a usušil a najedol sa. Ale tumblir mi viac ako 10 obrázkov nedovolí, tak si to musíte predstaviť :)

Tak za dnes nejakych 37,42 km. A 1619 m stúpania.

Asi idem spať :) zajtra ma čaká zase vlhko - podlľa predpovede.

Jo a za celý den som povedal asi 30 slov. A je to super ;)

[laclara]

Chtěla bych, aby tady bylo tvoje rameno. Někdy lidi zažijou rozdílný věci a pořád si chtěj stoprocentně rozumět. Nechci si s tebou rozumět, chci, abys slyšel ten zvuk. Cítil tu vůni a polykal to vlhko.

láskyplná dobrodružka

[haneulgangnamacademy-rpg]

Taeyong

Jméno postavy: Lee Taeyong Pozice: Student Ročník: 3. ročník umělecké fakulty Národnost: Korea

Backstory: Jestli na škole existoval někdo, z koho měla všechna děvčata jen při nepřímém očním kontaktu vlhko v kalhotkách, tak to byl jistě právě Taeyong. Ambiciózní hezounek, který si vždy našel někoho, aby nemusel odpracovávat své domácí úkoly a mohl se věnovat něčemu, co se mu jevilo jako podstatnější, než byly chemické sloučeniny a další hlouposti. Velmi záleží na tom, zda tomuto chlapci padnete do oka nebo ne. A co že se stane, když mu nejste sympatičtí? Raději se o tuto věc ani nesnažte, neboť poté pro vás začne peklo. Proč by také měl být milý na někoho, kdo se mu jeví naprosto trapně, že. Taeyong vždy věděl, co od života chce - zábavu, přičemž mu nezáleželo na tom, zda to bude zábava jen pro něj nebo také pro jeho okolí. Často svými slovy dokázal ublížit, ale nikdy z toho neměl výčitky, dokonce bychom mohli spekulovat o tom, zda takové slovo vůbec bylo v jeho slovníku. Nejedná se však jen o zlého chlapce s brutálním smyslem pro humor. Řekněme, že jakmile jste jeho přítel, tak vás bude bránit ať se děje cokoliv. (Pokud to tedy nijak velmi nepoškodí jeho image.) Namyšlený synáček ředitele, který to měl ve škole vždy jednodušší, než ti ostatní. Těžko říci, zda se k němu ostatní chovali pokorně ze strachu, nebo proto, že jim byl vážně ikonou. Ať už měl být ale důvod jakýkoliv, jemu to bylo úplně jedno.

Facebook: 이툥

[aziz-the-fangirl]

Kostnice, 1415 (I/?)

Obrozenecký čumblr: “Anděl páně by mohl být víc jako Dobrá znamení a Uriáš se spustil se Zikmundem Lucemburským.” Já: vytvořím tohle.

Alternativní historie, Uriáš/Zikmund Lucemburský, Jan Hus/Štěpán Páleč, Uriáš & Petronel, (Uriáš/Petronel), pálečo-apologismus, nakousnuto na pokračování ale pravděpodobně se na to vykašlu jak se znám ¯\_(ツ)_/¯, žádný čekování reálií umíráme jako muži

Pěknýho Husa všem!

Andělé i čerti většinou tuší, jakým směrem se bude nadále ubírat historie. Pokud by to nebylo nadpřirozeným nadáním, pak minimálně pozorovali svět dost dlouho na to, aby si začali všímat vzorů v lidském chování.

Tentokrát Uriáš ani nemusel tolik hádat - dostal totiž pokyn, aby dohlédl na hladký průběh celé věci, a to znamenalo, že se to podle jeho nadřízených stát musí.

Dostal za úkol ohlídat upálení mistra Jana Husa.

Dvakrát se mu to nezamlouvalo. Bylo mu to proti srsti hned z několika důvodů:

Prvně a hlavně, Uriáš neměl rád, když lidé umírali, a ještě míň rád v tom měl prsty. Možná byl maličko změkčilý, ale ospravedlňoval to sám sobě úvahou, že mrtví nehřeší, a lidi, kteří hřešili, byli daleko zábavnější a také daleko pravděpodobněji mířili do pekla.

Zadruhé, zrovna pobýval ve vysoce příjemné společnosti římsko-německého a uherského krále Zikmunda na jeho hradě. Usídlil se tu velice pohodlně - se Zikmundem si výtečně rozuměli. Uriáš oceňoval Zikmundovu bystrost a Zikmund si vážil toho, že ho Uriáš sice uměl dokonale rozptýlit, ale sem tam přinesl i trefný postřeh z politiky. Zkrátka a dobře: Uriáš si prostě užíval a neměl na práci pranic chuť. Na druhou stranu, právě jeho pletky s Jeho výsostí mohly být důvodem jeho pověření.

Zatřetí, osobně a subjektivně nechtěl, aby Jan Hus zemřel. Neměl toho chlapa nijak zvlášť v oblibě, ale párkrát se v Praze stavil, aby se na něj podíval, protože ho zajímalo, co za kazatele Zikmunda vytáčí k nepříčetnosti - jelikož na vytáčení Zikmunda k nepříčetnosti si Uriáš vyhrazoval výsostní právo a Uriáš neměl rád, když někdo sahal na jeho kompetence. Snažil se ho pokoušet, ale nedal se zviklat ani ženami, ani penězmi. Uriáš dokonce nabídl sám sebe, ale Jan ho jen se shovívavým úsměvem odmítl. Uriášovi to vrtalo hlavou téměř rok, než při své další návštěvě náhodou zahlédl, jak na dveře domu kaplana Kaple Betlémské po soumraku klepe Štěpán z Pálče a je vítán více-než-bratrským polibkem na ústa. Štěpán z Pálče byl úplně jiný příběh: toho si Uriáš nevýslovně oblíbil. Nebyl tak zatvrzele černo-bílý jako Hus, byl komplexně šedý. Fundamentálně byl dobrý, ale byl trochu sobecký a měl strach a vyznával heslo "účel světí prostředky". Zalekl se své pravdy po tom, co pro ni trpěl v Bologni, a od té doby se jen snažil, aby Jan zanechal kázání, všechno odvolal a odešel se Štěpánem hospodařit na polský venkov a prostě žít. Příšerně mu to nevycházelo. Nikdy nechtěl Janovi ublížit a teď byl jeho hlavním žalobcem. Uriáš mu už pár měsíců držel palce a nyní to vypadalo, že neměl žádnou naději. Uriáš nechtěl, aby Jan Hus zemřel, protože to by Štěpána zničilo.

Věděl, že rozkaz je rozkaz, ale nedokázal neuvažovat nad tím, co by mohl udělat, aby se to takhle stát nemuselo. Velice nerad šel proti jasným instrukcím - jestli máš nějakou práci, tak ji dělej co nejlíp, říkával si často - a taky by z toho mohla být pěkná polízanice, kdyby mu na to přišli. Zkusil si představit, co by dole řekl, kdyby Husa neupálili. “Belzebube, Pán nad ním drží ochrannou ruku--” nebo snad “Já se snažil, ale oni pořád že neupálí a neupálí. Ta svobodná vůle je ale mrcha! No jo, lidi--” nebo třeba “Belzebube, bylo tam neskutečné vlhko a ten chlapík ne a ne chytnout.”

Neměl ani výmluvu, natož pak nějaký nápad, jak tomu celému zabránit. Obvykle by v těchto chvílích našeptával Zikmundovi, ale Zikmund zněl, že jeden podřadný kazatel by jeho srdce netížil, pokud by skončil na hranici pro dobro věci. Navíc podle něj nemělo vůbec cenu se tím přehnaně zaobírat: hlavně chtěl vyřešit mnohopapežství (Uriáš musel uznat, že to celému světu prospěje o něco víc, i když ho neskutečně bavilo celé to drama sledovat).

Prostě řečeno: Uriáš měl úkol, do kterého se mu pranic nechtělo, a který musel plnit rovnoběžně s naprosto protichůdným úkolem, který si na sebe sám vymyslel.

Drobná výhra byla ten glejt: Uriáš to Zikmundovi navrhl, že bude aspoň dobře vypadat, a že je stejně koncil mimo jeho pravomoc, takže se bude zdát, že udělal, co jen mohl, a Zikmundovi to přišlo jako vcelku dobrý nápad (stejně jej Uriáš musel prosazovat pár večerů - tak vehementně, až ho z toho začala bolet kolena, ale na takové vyjednávací podmínky si Uriáš nikdy nehodlal stěžovat).

A pak, uprostřed zimy, se Zikmund Uriáše zeptal, jestli si s ním nechce udělat výlet do Kostnice. Uriáše ani nenapadlo odmítnout.