#trestanecké kolonie

[pepikhipik]

Dopisy ze zajetí

11. dubna se na celém světě slaví Den osvobození vězňů. V tento den roku 1945 vstoupila americká armáda do koncentračního tábora Buchenwald, kde se předtím vzbouřili vězni. Celkem bylo v koncentračních táborech a věznicích Třetí říše drženo asi 18 milionů lidí.

Německé muzeum dějin druhé světové války v Berlíně-Karlshorstu uchovává unikátní archiv dopisů bývalých sovětských válečných zajatců, vězňů koncentračních táborů a obyvatel okupovaných území. Neobvyklé je, že dopisy byly napsány šedesát let po skončení druhé světové války.

Počátkem roku 2000 rozeslala německá nevládní organizace KONTAKTE-KOHTAKTbI jménem německého národa omluvné dopisy a materiální pomoc ve výši 300 eur na osobu tisícům bývalých válečných zajatců žijících v bývalém Sovětském svazu. Tímto způsobem chtěli aktivisté KONTAKTE-KOHTAKTbI vzdát hold utrpení obětí nacionálního socialismu. Vězni koncentračních táborů byli také požádáni, aby do Německa poslali dopisy se svými vzpomínkami na zajetí nebo život za okupace.

Ukázalo se, že mnozí z těch, kteří přežili německé zajetí, skončili po osvobození ve stalinských táborech. V Karlshorstském archivu se nachází 12 000 osobních svědectví lidí, kteří přežili peklo.

V březnu letošního roku se v Berlíně sešli pedagogové z Německa, Ruska, Běloruska a Ukrajiny, aby v rámci projektu „Laboratoř pro učitele dějepisu“ četli a studovali dopisy ze zajetí. Cílem projektu bylo podívat se na dějiny druhé světové války nikoli z pohledu politiků a generálů, ale očima současníků, obyčejných lidí, kteří se ocitli v soukolí dějin. Z Ruska byli vybráni čtyři učitelé dějepisu z Krasnojarsku, Tomsku a Tomské oblasti.

– Vyplnila jsem online dotazník a byla jsem vybrána,“ říká Elizaveta Ivanova, učitelka dějepisu na 49. škole v Tomsku. – Cestovné a ubytování hradila německá vláda. Díky tomu jsem měl jedinečnou příležitost pracovat s archivem dopisů sovětských válečných zajatců. Nyní, před 9. květnem, předám svým dětem živý materiál, zprávy z minulosti, které si přečtou a pocítí, jak těžká byla tato válka.

Antonie Vasiljevna Cv. „Byly mi čtyři roky, sestře šest. Zažili jsme strach, hlad, zimu a přihlíželi smrti vojáků i civilistů. Dobře si pamatujeme, jak nacisté přišli do naší vesnice (30 kilometrů od Vitebska). Procházeli vesnicí, jako by byli jejími pány.“

– Co vás v těchto dopisech nejvíce překvapilo?

– Mnozí například psali, že ne všichni němečtí vojáci se k Rusům chovali špatně. Mnoho Němců pomáhalo obyvatelům potravinami a léky. Četl jsem dopis od ženy, která žila v okupované vesnici. Vypráví, jak jí a jejím dětem přivezl německý voják z Německa léky. V našich učebnicích dějepisu je postoj Němců k Rusům za války jednostranný, všichni jsou prezentováni jako zrůdy. Také ve filmech vidíme jednoznačný postoj. Situace však byly odlišné. Nedávno uvedený film „Králíček Jojo“, který ukazuje jiný pohled na chlapce z Hitlerjugend, byl pravděpodobně důvodem, proč byl v Rusku zakázán v široké distribuci, protože odporuje našim stereotypům o „fašistech“.

Arutjunjan, Karapet Smbatovič „Jeden z německých důstojníků, šéf dolu, si mě občas bral k sobě domů jako služku. Dobře mě krmili, dokonce jsem se několikrát koupal s mýdlem. Jsem vděčný jeho ženě a dětem za jejich dobrý přístup ke mně, nebýt jich, zemřel bych v dole…„

– V Berlíně jsme se rozdělili do čtyř skupin. Nejprve jsme si dopisy přečetli, udělali si poznámky, vyfotili je a pak jsme si sedli a vyměnili si informace, abychom pokryli co nejvíce detailů,“ uvedla další účastnice projektu, doktorandka historie na Krasnojarské pedagogické univerzitě Marina Konstantinová. – Dopisy si byly do jisté míry podobné, mnohé z nich děkovaly německé vládě za pomoc, za to, že si na ně vůbec vzpomněla. Z některých z nich mě mrazilo. Tady jsou například řádky z jednoho, na který jsem narazil: „Celé čtyři roky jsem byl v zajetí, na okupovaném území. Neustále mu brali krev a píchali nějaké léky. Vyšetřili mě, změřili mi teplotu, znovu odebrali krev a znovu píchli injekci. Zřejmě prováděli nějaké testy. V těchto dopisech je méně zášti. Lidé vzpomínají na hrůzy, strádání, hlad, na všechno, čím prošli. Ale bez nenávisti. Autoři dopisů jsou zapomenuté oběti, kterým se nedostalo omluvy ani odškodnění za to, co prožili. Jejich dopisy jsou nyní překvapivou směsicí bolesti a utrpení, překvapení a vděčnosti. Nikdo z těchto lidí nedoufal, že by si na ně německá vláda vzpomněla nebo že by jim vyplatila alespoň skromné odškodnění.

Kirej Galina Ivanovna, Ukrajina, Bachmač „Z vyprávění mých pěstounů vím, že maminku a sestru poslali do nemocnice – maminka měla silně omrzlé nohy a Adu zavřeli na infekční oddělení. Místní obyvatelé, kteří tomu tajně přihlíželi, viděli malou Adu, které byly teprve dva roky, jak ji nacista táhne za nohy po silnici. V Lubném byly všechny tyto děti usmrceny v plynové komoře…„

Stalinovi se připisuje výrok: „Nemáme vězně, máme zrádce“. V Sovětském svazu tento přístup k zajatým vojákům převládal až do samého konce. Teprve v roce 1995 byl sovětským válečným zajatcům přiznán status účastníků války. Obyvatelé vypálených vesnic a vězni koncentračních táborů, kteří tam byli méně než šest měsíců, stále nemají žádný status, a tudíž ani žádné odškodnění od svých států nebo od Německa.

– V roce 1990 bylo v Německu založeno sdružení KONTAKTE-KOHTAKTbI, náš německý partner. – říká Anastasia Mokrushina, zástupkyně krasnojarské veřejné organizace Interra. – Když vyšlo najevo, že sjednocená německá vláda tyto lidi oficiálně neuznává jako oběti, a proto jim nenabízí žádné odškodnění, KONTAKTE-KOHTAKTbI se je vydal hledat. Pátrání probíhalo v Rusku a v bývalých sovětských republikách: na Ukrajině a v Bělorusku, Gruzii, Arménii a dalších. Současně sdružení provádělo vzdělávací aktivity, aby vysvětlilo, kdo tito lidé byli, jak trpěli a proč se na ně zapomnělo. Vyhlásili také sbírku na získání peněz na odškodnění od Němců. Hledání v archivech byla dlouhá a náročná práce. Nakonec se jim podařilo najít 12 000 lidí. Každému z nich byl zaslán dopis a 300 eur. Pokud oběti již nežily, dostávali tyto dopisy jejich příbuzní. Organizace je na opl��tku požádala, aby jim poslali dopis, ve kterém jim sdělí, co zažili. Takových dopisů nakonec poslala asi čtvrtina. Právě s nimi naši učitelé pracovali.

Zajatí sovětští vojáci a důstojníci byli využíváni jako nuceně nasazení, museli vykonávat těžké práce v dolech, vojenských továrnách a průmyslu v Německu, v zemích spojeneckých s Hitlerem a na okupovaných územích. Někteří přeživší se po osvobození dostali rovnou do stalinských lágrů.

Jevgenij Ivanovič Valika „Po skončení války nás na jachtě Stella Polaris přivezli do Murmanska, kde nás prověřili a zařadili do 750. dělostřeleckého pluku, který neexistoval. A tak jsem neměl status válečného veterána a nedostával jsem žádné dávky. Obecně se naše vlast chovala k válečným zajatcům nepřátelsky, je zázrak, že nás nezastřelili.„

Byli obviněni ze „zrady“ a „porušení vojenské přísahy“. Bývalí sovětští váleční zajatci měli až do rozpadu SSSR potíže se získáním zaměstnání, kariéry, vyššího vzdělání a důchodu.

Jevgenij Michajlovič Platonov, Vladimirská oblast „Příděl (v koncentračním táboře) byl vypočítán tak, aby nejsilnější člověk zemřel během 1-1,5 měsíce. Za jeden den zemřelo 120-150 lidí. Z kamenné boudy bez oken a dveří, jejíž podlaha byla pokryta zmrzlými výkaly, vynášeli mrtvé tzv. táboroví zřízenci a nakládali je na vozík v bedně (bez dna a střechy). Jeden z ošetřovatelů vylezl na vozík a páčidlem lámal mrtvým ruce a nohy, aby je mohl naskládat na hromadu. Po návratu jsem nebyl zaměstnán v žádné továrně. Hladová, zbídačená a zničená země se připravovala na třetí světovou válku.„

Společnost KONTAKTE-KOHTAKTbI stále udržuje rozsáhlou korespondenci s bývalými sovětskými válečnými zajatci a jejich rodinnými příslušníky. Každý den dostávají dopisy, vzpomínky, prosby, komentáře a úvahy. Více než 4100 dopisů je ucelenou a souvislou výpovědí o životní cestě člověka. Někteří bývalí sovětští váleční zajatci vyprávějí svůj životopis v sérii 5-7 nebo více dopisů.

– Pro učitele dějepisu byl projekt jedinečnou příležitostí získat materiály z první ruky a porovnat vzdělávací systémy v různých zemích,“ říká Anastasia Mokrushina. – Učitelé také navštívili hodiny dějepisu v německých školách a připravili si prezentace o tom, jak se v jejich rodném městě vyučuje dějepis, kolik hodin je věnováno studiu druhé světové války a jaká témata jsou zmiňována. Všichni naši učitelé upozornili na to, že vojenským dějinám je na naší škole věnováno velmi málo hodin a že v důsledku toho jsou některá témata zcela vynechána. Například oběti nacionálního socialismu a váleční zajatci nejsou téměř vůbec zmíněni, dokonce i holocaustu se téměř nedotkneme. V důsledku toho je úroveň vlastenectví našich žáků poměrně vysoká, zatímco úroveň znalostí je nízká. Problémem je také nedostatek materiálů, které mohou učitelé používat.

– Nebáli se učitelé z Ruska takového projektu zúčastnit? Protizápadní propaganda je u nás velmi silná a všichni si pamatujeme, jak před třemi lety došlo k opravdovému zásahu proti školákovi z Nového Urengu, který v Bundestagu vystoupil s projevem a mluvil o „nevinně mrtvých vojácích wehrmachtu“.

– Abych byl upřímný, nepamatuji si, že by někdo vyjádřil takové obavy. Zdá se mi, že to jsou politici, kdo čeří vzduch, zatímco obyčejní lidé, navíc pedagogové, jsou přátelé a vzájemně se podporují.

Na základě dopisů z berlínsko-karlshorstského archivu začnou učitelé na Sibiři 9. května připravovat tematické hodiny dějepisu pro své školy. To bude s největší pravděpodobností provedeno online. Plány lekcí budou umístěny na internetu, kde je bude moci použít každý učitel. Organizátoři projektu jsou přesvědčeni, že lekce založené na osobních příbězích se dotknou srdcí školáků a vyvolají v nich pocit sounáležitosti s událostmi válečných let.

Zdroj: „Их обвиняли в предательстве“. Письма из плена

[lucyaustralia-blog]

Australia adventure - Australian War Memorial (Válečný pamatník)

Ráda bych zmínila něco málo o historii samotné Austrálie a Canberry. Jelikož pravidelně každý týden chodím na konverzační skupiny do knihovny, kde tedy není prvotním cílem dozvědět se něco o historii, ale nějak na to přišla řeč a všechny to zajímalo, tak jsme bedlivě poslouchali a dozvěděli se plno zajímavostí, které jsem j�� osobně doposud nevěděla.

Původní obyvatelé Austrálie, kteří jsou nazývány Aboridžinci se v Austrálii usídlili cca přes 40-60 000 lety. V 16. století byla Austrálie objevena Holanďany a současně také i Španěli (1606). V roce 1770 James Cook vytvořil mapy, popsal rostliny a zabral část kontinentu pro Velkou Británii. Jeho objevy z expedice pak daly podnět k vytvoření trestanecké kolonie. Během dalších desítek let byli po většině území vytvářeny další a další trestanecké kolonie. Trestanci zde většinou umírali, jelikož prostředí nebylo příliš hostinné. Ti, kteří přežili, mohli započít nový život v koloniích, nebo se vrátit zpět do Evropy. Původní obyvatele začali být vytlačováni na neúrodné území, kde většinou žili v bídě a chudobě. Z původních 350 000 původních obyvatel zbylo cca 150 000 a to z důvodu vysoké úmrtnosti na infekční choroby přivezené z Evropy a také na “zabíjení divochů”, které vláda do dneška popírá. V 19. století byly postupně vytvořeny zákony a ústava. Britská vláda kontrolovala a ovládala zahraniční styky, obchod i obranu. 1. ledna 1900 vznikla Australská federace.

Když nám tuhle historii vyprávěl pán, žijící 50 let v Canberre, měla jsem až husí kůži. Vypadalo to, že se mu to nevypráví jednoduše a vždy si jen tak pro sebe povzdechl. Velmi to do dnes Velké Británii zazlívají, jak se k původním obyvatelům zachovala. Samozřejmě si každý může přečíst informace o historii na internetu, ale když jsem to slyšela od někoho, kdo tady opravdu tak dlouho žije, bylo to mnohem zajímavější. 

Canberra původně neměla být hlavním městem a teritoria se mezi sebou dohadovala zda bude hlavním městem Sydney či Melbourne. V roce 1908 se dohodli na kompromise a hlavním městem se stala Canberra. Město Canberra patří mezi nejmladší hlavní města na světe. Nynější Canberra má cca 300 000 obyvatel a rozlohu 800 km čtverečních. Je to velmi klidné místo, ideální pro rodiny s dětmi, na rozdíl třeba od Sydney či Brisbane, kde je opravdu živěji.

4. únorový víkend byl můj narozeninový a proto jsem se dohodla se svými Australskými kamarády, že něco podnikneme, ať nesedíme doma a trochu se provětráme. Ani jeden z nás doposud u památníku ani v muzeu nebyl, takže volba byla velmi jednoduchá. Všichni jsme se tedy potkali v centru města (já, Hanna z Ameriky, Zoe z Hong Kongu se snoubencem), kde jsem z domu autobusem cca za 10 minut. Na památník jsme se z centra vydali pěšky, byla to příjemná cca 25 minutová procházka. Ihned při vstupu na nás dýchla neobyčejná atmosféra.

Tento objekt byl otevřen již v roce 1941. Památník i celé muzeum je zajímavě a velmi moderně proveden. Vstupné je dobrovolné a člověk zde může strávit klidně celý den, protože je toho opravdu hodně k vidění. Mě osobně věci ohledně války, historie a vojenství až tak nezajímají, ale tohle bylo opravdu zajímavé a myslím, že si zde každý najde něco co ho zaujme.

Na zdech památníku jsou vyryta jména padlých australských a novozélandských vojaků v první světové válce. Květy vlčích máků jsem již mohla vidět v Londýně u Toweru, kde bylo výročí 100 let od první světové války. Zjistila jsem také, že při návštěvě Austrálie zavítali princ William a Kate také na památník, kde zasadili společně strom. Vlčí máky znázorňují válečnou tregédii a uctění padlých ve válce. 

Muzeum je rozděleno na dvě křídla. v prvním je vše, co se týká první světové války a v druhém vše, co se týká druhé světové války. První křídlo se asi nejvíce věnuje bitvě o Gallipoli (1915-1916) vedenou Velkou Britániíí a Francií proti Osmanské říší, Německu a Rakousko - Uhersku. V křídle s první světovou válkou byly hodně zajímavě vymodelované různé bitvy. 

Ve druhém křídle, s druhou světovou válkou bylo spousta letadel v životní velikosti a každá místnost se věnovala různé zemi, koncentračním táborům, židovským obětem atd.

Hrob neznámehé vojína se nachází v malé kapli hned vedle muzea. Je to tzv. místo pro truchlení.

Já jsem si jednu malou kytičku vlčího máku zakoupila na památku a také jsem tím přispěla na chod muzea. 

Z památníku je nádherný výhled na Anzac parade, který končí Novým parlamentem. Na tomhle místě se koná většina oslav a ceremoniálů. Podél obou stran jsou památníky připomínající válku ve Vietnamu a další. 

Návštěvu památníku určitě všem doporučuji. Samozřejmě o historii a o válkách každý z nás něco ví, ale muzeum je pojato velmi zajímavě a určitě většinu lidí velmi zaujme. 

[pepikhipik]

Válka je peklo

„Válka je peklo,“ řekl kdysi generál Sherman.

Platí to i o válce na Ukrajině, a obzvláště o jejím subžánru – o videích, na nichž ukrajinští operátoři dronů honí Rusy po zákopu a nakonec je zabijí granátem. Jestli něco ztělesňuje její nesmyslnost, pak právě tohle.

O to větší překvapení pro mě bylo video z devátého května, které takhle nekončí. Tedy aspoň pro posledního ze tří vojáků. Zraněný ruský voják Ruslan Anitin zůstane v zákopu sám a gestem poprosí o milost. Ukrajinci z třetího praporu 92. brigády mu druhým dronem shodí pokyny. Ruslan si pro komunikaci s dronem na místě vymyslí znakovou řeč, kde jedno bliknutí například znamená Ano, dvě bliknutí Ne.

Ukrajinci mají ve vzduchu vždy více dronů, takže by s Anitinem dokázali komunikovat po celou dobu evakuace, i kdyby jednomu dronu došla energie v bateriích. A při záchranné operaci Ukrajinci skutečně o jeden dron přišli, když wagnerovci začali Ruslana Anitina ostřelovat z minometů. Dezertéra se ruské dělostřelectvo snažilo zabít, ale jemu se nakonec podařilo doběhnout za dronem do ukrajinského zákopu a tam se vzdát.

Pokud jste to video ještě neviděli, najdete ho na koci příspěvku.

Pokud vás video zaujalo, přeložil jsem vám hlavních body z rozhovoru, který pořídil Vladimir Osečkin z organizace Gulagu.net s ukrajinským operátorem dronu i se samotným Ruslanem Anitinem.

Pilot ukrajinského dronu tvrdí, že se drží pravidla neshazovat výbušniny na ruské vojáky, kteří nejsou ozbrojeni a neprojevují se agresivně.

Ví o situacích, kdy se ruský voják na oko vzdá Ukrajincům, načež jiný ruský voják nastraží léčku a začne střílet a zabíjet ukrajinské vojáky z týlu. Ukrajinské síly používají drony ke komunikaci s ruskými jednotkami, když padnou do obklíčení ukrajinských vojáků. Rusové tedy dostanou příležitost se vzdát.

Pilot ukrajinského dronu není profesionální voják, ale civilní podnikatel. Do armády se přihlásil 24. února 2022.

Následuje rozhovor s ruským vojákem Ruslanem Anitinem, kterého zachránil ukrajinský dronový tým u Bachmutu.

Ruslan Anitin byl před mobilizací v letech 2015-2022 inspektorem bezpečnostního oddělení ruské věznice, trestanecké kolonie č. 3 v Pskovské oblasti.

Anitin přijel do Bachmutu buď 6., nebo 7. května. Wagnerovci toho moc nenamluvili, ale dávali ruským mobilizovaným vojákům rozkazy. Velení ruské armády nařídilo mobilizovaným, aby se wagnerovcům podřídili. Byli u Wagnerových jednotek „16“ a „17“. Večer 8. května jeho velitel, zhruba čtyřicetiletý poručík Gruzincev, řekl, že tři lidé musí zaujmout pozice. Jeden wagnerovec převzal velení nad třemi mobilizovanými, dovedl je k zákopu a řekl jim, že pokud ustoupí, budou zastřeleni. (Osečkina velmi překvapilo, jak se tři vojáci s kalašnikovy nechali komandovat a zastrašovat jedním jediným wagnerovským teroristou.)

Trvalo jim asi 1,5 hodiny, než se v noci na 8. května pod minometnou palbou a bez noktovizoru dostali k zákopu. Další dva vojáci, kteří se v zákopu nakonec zabili, se jmenovali Dmitrij Ivanov a Viktor.

V zákopu Anitin spatřil spoustu mrtvol ruských vojáků, některé jako mleté maso. Některé mrtvoly byly zjevně několik týdnů staré. Anitin měl jen přilbu a samopal AK-47. Nedostal ani dalekohled.

Těla byla v zákopu navršena jedno na druhém. Nejméně 30-40 těl. Některá byla jen poloviční. Viděl tam mrtvoly wagnerovců i ukrajinských vojáků. Ruští vojáci vyslaní na frontu si musí z uniformy odstranit nášivku s ruskou vlajkou.

Všichni tři byli 9. května zraněni ukrajinskými drony shazujícími výbušniny. Když se Viktor zastřelil a Dmitrij odpálil granátem, Anitinovi došlo, že jeho situace je zcela bezvýchodná.

V zákopu se nedalo nijak krýt a Anitin věděl, že kdyby se pokusil o ústup, zastřelili by ho vlastní vojáci.

Osečkin se ptá Anitina: LDneska je 13. května, jak je tedy možné, že jsi po tom všem naživu?“

Anitin: „Vysílačkou jsme zavolali našim, že jsme všichni zranění, ale odpovědí nám bylo jen rádiové ticho. Dmitrij proběhl kolem Anitina a pak dron shodil granát, jehož střepiny zasáhly Dmitrije do páteře.“

Po smrti obou dalších vojáků Ruslan spatřil dron a snažil se mu naznačit, aby neshazoval žádné výbušniny. Uvědomil si, že dron na něj reaguje – vzdálil se. Ruslan si zapálil a pak se dron vrátil a upustil vzkaz, že chce-li se vzdát, má následovat dron.

Anitin manželku a čtyřletou dceru. Rodiče už nejsou naživu. Anitin rodině vzkazuje, že ji má moc rád a chce se k ní vrátit. Děkuje Osečkinovi za tuhle příležitost.

Osečkin se zeptá, jak Ruslan navázal komunikaci s dronem pomocí znakové řeči. Ruslan se obával se, že by ho Ukrajinci v zajetí mohli zastřelit nebo mučit. Zeptal se tedy dronu, jestli ho zabijí. Jedno zablikání bude znamenat ano, dvojí ne. Dron odpověděl, že ne.

Osečkin: „Kde jste přišel na to, že Ukrajinci zabíjejí nebo mučí válečné zajatce?“

Ruslan Anitin: „Ruské velení nám řeklo, že přesně to se děje s Rusy, kteří padnou do ukrajinských rukou.“

Osečkin: „Když jste šel za dronem, došlo vám, že se vás Rusové snaží zabít kulomety a dělostřelectvem?“

Anitin: „Ne hned, ale pak jsem si uvědomil, že minometná palba přichází zezadu – z ruské strany.“

Anitin si uvědomil, že jde o něco jako rozkaz Rudé armádě „Ani krok zpátky“. Podle něj na něj vystříleli dva zásobníky z kalašnikova, jeden pás nábojů do kulometu a několik minometných granátů.

V důvěře v ukrajinský dron ale nezakolísal a zoufale se snažil dostat pryč z ruské strany. K ukrajinskému zákopu to měl 20-25 metrů. Jakmile se tam dostal, ukrajinští vojáci ho vzali do krytu.

Byl to posun – náhle se stal jasným nepřítelem ruské armády a ta dělala vše pro to, aby ho zabila dřív, než se dostane do bezpečí ukrajinského zákopu. Anitin nemá ponětí o tom, proč jeho nadřízení poslali tři mobíky do zákopu. Nedokázali by Ukrajincům klást žádný odpor. Velení podle něj vědělo, že všichni tři rychle zemřou.

Ruslan se domnívá, že Rusko nemělo válku vůbec začínat, ale na lidech nezáleží. Tuhle válku ruskému lidu vnutili ti, co jsou u moci. Ruslan se obrací na Putina: „Takové otázky by se měly řešit kompromisem a jednáním. Válka by se měla zastavit.“

Osečkin: „Kvůli čemu zemřeli Dmitrij a Viktor?“

Anitin: „Zemřeli, protože poslechli.“

Podle Ruslana bylo poslat je do zákopu zločin, pokud velení vědělo, že je posílá na jistou smrt.

Ruslan chápe, že je nyní v Rusku nepřítel lidu, ale chce se nakonec vrátit domů a žít jako před válkou.

Ruslan nechce diskutovat o přístupu své vlády, která s ním zachází jako se zločincem, protože si myslí, že každá vláda by v takové situaci jednala stejně. Ruslan chce být vyměněn zpět do Ruska.

Osečkin: „Co když vás po takové výměně uvidíme v ruské propagandě s vymyšlenými tvrzeními, že vás Ukrajinci mučili a podobně?“

Ruslan: „Ukrajinci mě přijali příkladně a zacházeli se mnou velmi dobře. Ukrajinské velení vědomě učinilo spoustu rozhodnutí: neshodit na něj granát, odvést ho do bezpečí, zacházet s ním lidsky.“ Ruslan Anitin vyjadřuje vděčnost ukrajinskému operátorovi dronu, velení a ukrajinským vojákům, kteří ho přijali v zákopu.

Před svým zázračným úprkem do zajetí strávil Ruslan na Ruskem okupovaných územích Ukrajiny asi osm měsíců. Osečkin: „Viděl jste na Ukrajině ,fašisty‘ a ,nacisty‘, o kterých mluví ruská propaganda? Ruslan: „Za celou dobu po nich neviděl ani stopu.“

Anitinův vzkaz všem Rusům: „Myslete hlavou.“ Ruslan přišel na ukrajinskou půdu s kalašnikovem, a přesto mu Ukrajinci zachránili život. Ruslan jim vzkazuje: „Je mi to moc líto a pravděpodobně jsem měl na vybranou, ale tehdy jsem si to nepřipustil.“

Ruslan počítá s tím, že v Rusku půjde do vězení, pokud na něj budou tlačit, aby po případné výměně válečných zajatců znovu vzal do ruky samopal a bojoval na Ukrajině. + Pokud se vám překlady Viktora Jiniše líbí, můžete ho podpo��it zde: