#to bylo tak nečekaný

[hyenisko]

Já: *v klidu si existuji*

Náhodná zpráva od kamojdy:

[dalsimoravskyblog]

Bleskoturnaj pokračuje!

Drahé obrozenstvo!

2. kolo bleskoturnaje Ultimátní vánoční pohádka bylo zahájeno a bude trvat tři dny. Nenechte si ho ujít!

Kromě toho je právě v běhu nečekaný mikroturnaj Nejzlejší zlodušstvo, kde hlasování prvních dvou anket končí zítra a finální anketa se vzápětí rozjede. Odkazy na ně najdete v připnutém postu.

Miniceny 🦁Čumblřího lva🦁 byly zatím uděleny těmto osobám (a pohádce) v následujících kategoriích:

Nejlepší slovenská vánoční pohádka : Čarovné jablko (2024)

Nejlepší princ : princ Karel (Korunní princ, 2015)

Nejlepší ne-princezna : Anička (Tajemství staré bambitky, 2011)

A tak si tu žijem. Zatím mě to moc baví a doufám, že vás taky :). Budu ráda za jakékoli sdílení jakýchkoli postů i za nominace do minicen. Pá.

[raichiarp]

Josephine Sloane Stone

Přezdívky: Josie, Joey

Datum narození:  12. 12. 1992 Výška: 173 cm Zaměstnání: barmanka Bydliště: Queens, New York Původ: New York Faceclaim: Suki Waterhouse

CHARAKTER

V dětství bývala usměvavým tornádem, co nedokázalo vydržet na jednom místě, nyní je o trochu víc zasmušilejší. Nepředstavujte si ji však jako nějakého mrzouta. Joey je melancholická však realistická, a tak mívá oči pravidelně na stopkách. I když to mnohdy dělá nerada, tak veškerou zodpovědnost ráda přebírá za ostatní a do nebezpečných situací se vrhá po hlavě, když teda jí nic jiného nezbývá. Konec konců v životě už nemá co ztratit, maximálně sebe, anebo vůli se podrobovat novým situacím. Takové stejně investigativní reportérky musí být... trochu přidrzlé, vlezlé a hodně riskovat, a taková je přesně Joey.

SCHOPNOSTI

Lie Detecting - Josephine je živým detektorem lží.

ZÁJMY

rýpání se v cizích věcí, psaní jak básní tak rozborů pro jednotlivé případy, research, poslouchání true crime podcastů, kulečník, šipky

ZAJÍMAVÁ FAKTA

Pravidelně chodívá běhat brzo ráno a to v jakémkoliv počasí. Má balakářský titul žurnalistiky, kterou vystudovala na Kolumbijské Univerzitě.

STRACH

výšky, horské dráhy

OBLÍBENÉ VĚCI

Zvíře: Kočka Jídlo: pizza s hranolkami Pití: Gin & Tonic, Vodka Barva: Krémová

MINULOST

Josephinino dětství bylo jedno z těch obyčenějších. Narodila se do rušných ulic Queensu, kde vyrůstala ve skromném bytě. Nejbližší vztah měla stejně se starší sestrou Emily, přestože se mezi nimi objevovaly časté rozepře, byla to nerozlučná dvojka. Obě vždycky toužily po dobrodružství a vyrůstaly na akčňácíh, což bylo trochu k smíchu, když oba rodiče byli sociálními pracovníky a učili je spíše k empatii a spravedlnosti. Nakonec to nějaký smysl přece jenom mělo: jedna chtěla lidem v nesnázích pomáhat, ta druhá zase toužila takovéto případy vyřešit. Ano byly mezi nimi rozdíly, ale i tak společně sdílely stejnou vášeň alespoň částečně.

Všechno se zdálo růžové, dokud nedošlo k tragédii. Když bylo Joey šestnáct, Emily se vydala dosáhnout svých snů na univerzitu. Bohužel začínající první ročník na NYU, zmizela beze stopy. Navzdory nejlepším snahám policie a masivnímu pátrání bylo Emilyino tělo nalezeno o několik měsíců později, jako oběť vraždy. Ztráta Joey devastovala, avšak právě takhle událost ji pomohla vštípit jistou motivaci a touhu odhalit pravdu, nejen o vraždě její sestry, ale ve všem.

Odhodlaná prosadit spravedlnost, Josephine nasměrovala svůj stesk a smutek do studia ke konečnému získání titulu v žurnalistice, což se samozřejmě ukázalo jako víc komplikované než sama předpokládala. Dostudovala s dost tučným dluhem skrz studentské půjčky, tudíž předpoklad bojování za obnovení případu své sestry se rozplynul poté co byla na mizině. Místo toho aby si udělala jméno jako investigativní novinářka odhalující korupci a nejhorší kriminální aktivity, na které by si ostatní netroufli, začala pracovat kde jen mohla, aby se vyhrabala ze svých dluhů.

Nicméně Joeyin život nabral nečekaný obrat, když se během své klasické noční šichty ocitla uprostřed bitvy mezi Avengers a skupinou zločinných vědců, kteří experimentovali s pokročilou mimozemskou technologií. Během potyčky bylo aktivováno experimentální zařízení a Josie byla zasažena explozí. Přežila, ale incident jí zanechal jedinečnou schopnost neomylně rozpoznat lži. Kdykoliv někdo zalhal, pocítila v mysli zvláštní brnění odhalující nepravdy.

Po třicítce rozhodně započal silný stav vyhoření a s tím i nutkání se vším seknout a do vyšetřování vydat po hlavě a dělat všechno proto aby osoby odpovědné za smrt Emily doživotně pykali...

VZTAHY

STYLE

[petrkovacik]

Jak to celé #bezKanclu vzniklo, dopadlo a co nám to dalo?

TL;DR: první fulltime měsíc v Blabu jsme “kočovali” po pražských kancelářích. Co nám to přineslo a co jsme si odnesli? Na konci je info, kde tedy nakonec sedíme.

Na začátku ledna jsme rozjeli Blabu na fulltime. Na měsíc pouze s Evou ve dvou lidech a bez kanceláří a přesnějšího plánu, jak to uděláme logisticky. Mohli jsme si sednout do kavárny nebo do coworkingu a bylo by to vyřešené. Pár krát týdně se k nám přidal Tomáš, který dokončoval zaměstnání v iflixu. Věděli jsme tedy, že do února jsme zcela flexibilní. První den jsme si sedli v Cafedu a tam to vše začalo. Přípravy a první řešerše jsem dělali už v listopadu / prosinci, ale leden byl ten opravdový začátek. Ze srandy jsem první dny použil hashtag #bezKanclu a ono se to chytlo.

Množily se mi dotazy, co má #bezKanclu znamenat, jestli to není náznak mého dalšího byznysu, a začaly nám chodit další a další pozvánky na přisednutí si k firmám do jejich kanceláří. Za všechny milé vzkazy a pozvánky moc děkujeme, moc nás to bavilo a byl to zajímavý (a nečekaný) zážitek! 

Proč jsme ale nakonec strávili měsíc kočováním po různých kancelářích? První důvod je, že pozvánky nám chodily od zajímavých společností a projektů, které jsme chtěli potkat. Poznali jsme tak více firem zevnitř, žádný umělý profil jako na Cocuma nebo Proudly, kde jsou všichni vysmátí až po uši trávící svůj pracovní den u fotbálku a v houpací síti. Reálně jsme viděli, jaká je tam atmosféra, jak komunikují, jestli tam lidi sedí od 8h ráno nebo v 11h je tam stále prázdno, jestli se usmívají nebo vypadají strhaně. Velké rozdíly jsou i v atmosféře společností. Někde je to tichá analytická práce, někde skoro hrála hudba. Někde je prostředí velkých kanceláří, někde jsou to kanceláře evokující spíše domácí prostředí. A co je nejvíc viditelné - prostředí skoro vždy přesně vychází z toho, jací jsou zakladatelé.

Většinou jsme si v každé firmě sedli společně se šéfy nebo zakladateli třeba na hodinku a dávali jsme si otevřené oboustranné feedbacky, žádné naleštěné PR informace, ale skutečné detaily, co se komu (ne)povedlo a co plánujeme. I když nejsme 100% stejné byznysy, tak je spousta věcí replikovatelných. Myslím, že jsme tak navázali spoustu dobrých a blízkých vztahů, ze kterých budeme čerpat všichni ještě dlouho. 

Na druhou stranu tenhle kočovný kancelářský život měl taky své nedostatky. Hodně plánování dopředu - v kolik se sejdeme, kdo nás pustí dovnitř. Každý den se ptát na heslo na wifi, kde je kafe a jaké hrnky jsou erární.

Kde jsme byli?

Fact Cool

Pozval nás Honza Klat, který nám dal hodnotný feedback a nasměroval nám další rešerše na výuku cizích jazyků

Startupjobs

Filip Mikschik nám dokonce poskytl svoji ředitelnu, protože stejně celý den si přisedá různě ke svému týmu, aby byl s nimi. Probírali jsme zahraniční expanzi Startupjobs.

Twisto

Michal Šmída mi radil jak na zahraniční firmy a jak na budoucí raisování investic.

Slevomat

Ve Slevomatu mi dává feedback Láďa Veselý, Michal Bilka a Kamil Hanzlík

CzechCrunch

Michal Ptáček zná snad všechno, co je na internetu. Už potřetí mi doporučil super službu, tentokrát jak si rychle vytvořit MVP logo přes logojoy.com.

Skrz.cz

to je moje domácí základna :-)

MITON Cirkus

tady jsem potkal asi tunu svých známých a probrali jsme všechno snad 10x

Glami

MITON a Glami kanceláře jsou fakt povedené. Celkově prostředí hrající barvami, spousta společných prostor, kde ale zároveň není hluk. Řekl bych, že suverénně vedou v počtu metrů čtverečních na osobu.

Konferenční prostory na Novotného lávce

Zkusili jsem také pár coworků:

Cafedu

zrovna jsme chytli zkouškové období, takže byl problém si i sednout

Hub Hub

krásné prostředí v úplném centru. Potkáte tam spoustu firem, které znáte z médií jako Product Board, Revolut nebo Honzu Řežába jezdícího na Ninebotu

Sněmovní 7 (děkujeme Kateřině Jacques Bursíkové za pozvání)

parádní prostředí s géniem loci - zde jsme také nafotili první oficiální fotky týmu

Business Link (děkujeme Petře Hubačové za pozvání)

suverénně nejluxusnější prostory, které jsou zcela jiné, než ostatní coworkingy

A samozřejmě jsme seděli v desítkách kaváren a restaurací. 

Chtěli bychom poděkovat všem firmám a lidem, které nám v prvním měsíci poskytli přístřeší, a doufám, že i nadále zůstaneme v kontaktu.

Co si z #bezKanclu odnášíme?

Měli jsme možnost velmi koncentrovaně strávit chvilku v různých prostředích a ujasnit si tak, jakou atmosféru a hodnoty bychom chtěli mít v Blabu. Bylo skvělé, že jsme se naprosto otevřeli navzájem a řekli jsme si informace, které bychom si jinak asi neřekli, kdybychom se jen potkali na nějaké akci. Témata si držíme v hlavách a posíláme si i nyní rady, co jsme kde nalezli, a které informace mohly by druhé straně pomoct.

#vKanclu: Kde jsme nakonec zakotvili?

Před časem, když se Glami jako liberecká firma stěhovala do Prahy, tak než nabrali první lidi, tak řešili podobný problém, a pár měsíců s námi seděli ve Skrzu a využili stoly, které zrovna nebyly obsazené. Eva se do MITON kanceláří zamilovala a celkově jejich atmosféra nám byla nejblíže. Tomáš Hodboď z Glami se pak nabídl, že si můžeme na 2 měsíce sednout k nim a vyhradil nám stůl pro 8 lidí. Není to zadarmo a samozřejmě platíme za služby. Primárně ale oceňujeme ten ušetřený čas a využití jejich zázemí, které nám dává možnost se 100% soustředit jen na produkt. Nastavíte si WiFi, uděláte kafe a jede se.

Už nyní v únoru s námi začíná pár vývojářů a od 1. dubna budeme mít dev team o 7 lidech. Neuvěřitelné se podařilo a je vidět, že projekt se lidem líbí a chtějí být toho součástí. K tomu začínáme stavět produktové a marketingové oddělení a rozhlížíme se po lidech, kteří budou zodpovědní za kvalitu obsahu a customer support. 

[milujeme-baseball]

EXL: Nečekaný navrátilec Schneider pomohl Drakům k výhře nad Nuclears

EXL: Nečekaný navrátilec Schneider pomohl Drakům k výhře nad Nuclears

Kvůli dešti se v pátek hrály pouze dva zápasy z plánovaných čtyř. Největší události večera byl rozhodně návrat Martina Schneidera do sestavy Draků. Ačkoliv ještě v rozhovoru pro náš web Martin Schneider tvrdil, že brněnské Draky by posílil případně až v playoff, tak vše bylo jinak. Odchovanec Skokanů nakonec vyslyšel volání o pomoc brněnského klubu a nakonec se nečekaně objevil v prvním utkání…

[bliju]

Sunday, 27.9. 2020

ČTU pt. IV

Občas ani nevim, proč čtu. Minulý týden jsem si půjčila knihu, kterou jsem už četla a úplně to zapomněla (naštěstí mi to došlo hned na 3. straně)....

OSOBNÍ ASISTENTKA - RENEE KNIGHT

Tenhle styl se tu bude opakovat, protože takovýhle detektivky (možná spíš thrillery, ale já říkám detektivka skoro všemu) se poslední dobou staly mýma oblíbencema. Neni to nijak tlustá kniha, poutavě napsaná, občas trochu předvídatelná, ale někdy i dost překvapivá. Poměrně lehký čtení, který mě prostě baví. Což platí i tady a jelikož jsem to četla v březnu a nenapsala si to hned, tak k tomu víc nemám. :D

JEHO BANÁN - PENELOPE BLOOM

Jako tohle je kniha, za kterou se fakt stydim. Dokonce jsem ji obalila do novin, aby lidi v MHD neviděli, co čtu :D Celou karanténu tahle kniha všude vyskakovala v reklamách s nápisem “nejsarkastičtější kniha roku” a podobně. Což mě (i přes debilní název a přebal) nalákalo. Ale chyba. Nevim, co je pro toho markeťáka sarkasmus, ale to, co bylo v tý knize to rozhodně neni. To jsou trapný dvojsmysly, který jsme používali na základní škole. Fakt škoda papíru na tuhle knihu.

FÁMA - LESLEY KARA 

Tohle je sice zas podobná detektivka jako ta první, ale zaujala mě mnohem víc, protože v ní byly fakt nečekaný zvraty. Takže určitě doporučuju. Napínavá a čtivá. 

VLAŠTOVKA V BUBLINĚ - MARKÉTA LUKÁŠKOVÁ

Další díl, kde se prolínají osudy hrdinů z prvních dvou knih. Tentokrát minulost a současnost, která je ale v roce 2045. Za mě poměrně oddechovka. Žádný scifi v tom nehledejte, jen je to osvěžení příběhu, kterej by se klidně mohl odehrávat i v týhle době. 

KONEC HRY - DANIEL COLE

Závěrečný díl trilogie o detektivu Wolfovi. Za mě hrozně super, stejně jako celá série. Zas přečteno jedním dechem. A pro mě tohle stejně jako detektivky od Rowlingový přesně to, co fakt miluju a můžu číst pořád další a další. 

NEVÍTANÝ HOST - SHARI LAPENA

Tohle jsem dočetla minulý týden, tak aspoň vim, o čem to bylo :D Každopádně jsem to přečetla během chvilky a moc mě to bavilo. Bylo to hodně nepředvídatelný a napínavý, takže se to fakt čte jedním dechem. 

SLEPÁ MAPA - ALENA MORNŠTAJNOVÁ

Po přečtení Hany jsem si říkala, že už od ní nic číst nechci, protože to byla čirá deprese. Pak mi bylo doporučeno, že tahle taková není - a je to pravda! Tohle mě fakt bavilo a přečetla jsem to fakt rychle. Sice to taky rozhodně neni nejveselejší (ono to taky v týhle zemi moc veselý nebylo), ale rozhodně to není (podle mě) depresivní a nikdy neni na škodu si jakkoliv připomenout, co se tu dělo. I když je to (myslim) smyšlený příběh. 

FOUKNEŠ DO PĚNY - RADKA TŘEŠTÍKOVÁ 

To, že je Třeštíková moje srdcovka, od který jsem četla všechno a většinu mám i koupenou asi nemusim úplně zdůrazňovat. Takže je jasný, že tuhle knihu taky vychválim. U ní se prostě vždycky směju nahlas. I když ty knihy vlastně veselý bejt (asi) nemaj. Ale já ten humor a styl prostě miluju.

[blondatabehna-blog]

Ta, co se o ní nemluví

Když jsem byla malá, uletěla mi andulka. Prý vylítla oknem - rychle a nečekaně. Byla už starší a “tam vzadu, jak jsou ty stromy” je takových andulek víc a tak si s nimi šla povídat, protože to starší andulky dělají... Občas jsem večer tím směrem z okna zamávala a přemýšlela, o čem si tam asi pořád povídají...

Když odešel děda, nebylo to nečekané. Byl nemocný. Mluvilo se o tom, že mu není dobře a že za nim máme jít. Brzy. Nikdo ale nahlas neřekl, že brzy, protože každou chvíli může jít “tam, kde jsou ty stromy, kde je takových dědečků víc”. Proto, když opravdu odešel, očekávané jsem nečekala. A pak se bála, když byl někdo nemocný. A s každým, kdo byl nemocný, jsem si chtěla povídat - to aby nemusel hledat místo, kde si bude mít s kym povídat. Aby to místo bylo tady. Pořád.

Za život pak odešla spousta blízkých - rodina, přátelé, první láska. Někdy byl odchod naprosto nečekaný a jindy člověk tušil, že to přijde. Pokaždé ale byla příčinou ta, o které se nemluví. Ano, ta, co si vzala andulku, dědu a co si jednou vezme každého z nás, ačkoliv jí nepozveme. Smrt.

Mám kamarádku. Je nemocná. Byla nemocná už ve chvíli, kdy jsme se seznámily. Od prvního momentu ona i její maminka mluví zcela otevřeně a smířeně o tom, že nikdo neví, jak dlouho tu bude. O tom, že další transplantaci už nechce, že i menší zánět může být osudový. Nebylo mi příjemné to poslouchat. Nechtěla jsem se bavit o smrti a o tom, že je možná někde za rohem...

Včera mi přišla zpráva, že N byla převezena na oddělení akutní medicíny a nevypadá to dobře. Sedím tu, piju čaj a cítím se zvláštně klidná. Až mě to skoro děsí. Ale vlastně cítim neskutečný vděk, že mě ta 19 letá holka naučila mluvit o něčem, co není příjemné, ale k životu to patří. Díky ní teď můžu nabídnout její mámě rameno a podporu a otevřeně s ní mluvit o tom, jaká situace opravdu je. Naučila mě, že “ta, o které se nemluví” je mnohem snesitelnější, když se pravidlo mlčení prolomí...

[bohacjan-blog]

Jak poznat životního partnera?

Kolikrát jste přemýšleli nad tím, zda je váš partner TEN PRAVÝ? A jak to poznat? Jde to vůbec?

Já jsem nad vztahy nikdy moc nepřemýšlel. První holku jsem měl, když mi bylo 17 a vydrželo nám to něco přes 2 roky. Pak jsem na vejšce poznal holku, která se mi moc líbila a začal jsem uvažovat nad tím, že vztah s tou první ukončím. Shodou náhod (a především díky tehdejšímu boomu facebooku) to prasklo tak nějak dřív, než jsem si sám srovnal co vlastně chci...

A tak proběhla výměna názorů (nebo spíš vyslechnutí jejích názorů - já jsem měl obrovský problém se o čemkoli vyžvejknout), alkohol, sex a to byl konec prvního vztahu.

Po pár týdnech jsme se dali opravdu dohromady s tou holkou z vejšky. Bylo to (hlavně ze začátku - ale to je asi skoro vždycky ne?) hodně o sexu. V posteli nám to klapalo, ale jinak se náš vztah moc nevyvíjel. Každý jsme měli jiné koníčky (ona ježdění na koni a ezoteriku a já PC hry, snowboarding a popíjení s kamarády po hospodách).

Žili jsme spolu asi 7 let, společné bydlení, všechno se mi zdálo být v pořádku, jen jsem si stále nebyl jistý, jestli je to ta pravá. Bohužel to byla ale zásadní věc, díky které šel náš vztah do kytek. Byla to příčina toho, že jsem nepřemýšlel nad společnou budoucností (”třeba to stejně nevyjde”), nevěnoval vztahu takovou péči, kterou pro udržení nebo dokonce rozkvět potřeboval.

A tak přišel pro mě nečekaný zvrat - rozchod z její strany. V té době jsem absolutně netušil proč. Chtěl jsem udělat vše pro záchranu, ale prý už bylo pozdě. Rozhodla se odstěhovat.

Rozchod proběhl v rámci možností v dobrém, pomohl jsem jí sehnat nájem, odstěhovat věci... A občas jsme se vídali. Na pivu, na večeři, párkrát jsme spolu spali. To mi dávalo určitou naději, že by se vztah ještě dal zachránit.

A to byla ta doba, kdy jsem začal přemýšlet: Že to možná je ta pravá. Jak jsem měl ale poznat, jestli to byla moje životní partnerka? 

Utekly dlouhé týdny po bolestném rozchodu. Proběhlo také pár schůzek. Já jsem stále přemýšlel na tím, jestli to může být ta pravá - a najednou mi to došlo.

Toho pravého partnera, kterého každý toužíme najít, můžeme objevit až po tom, co se rozhodneme, že to právě on/ona je ten vyvolený/vyvolená (a podle toho se pak taky, ať už vědomě nebo podvědomě, chováme).

P.S.: Berte na vědomí, že je příspěvek psaný z mého pohledu. Spoustu věcí je zjednodušených nebo úplně vynechaných (už takhle je příspěvek dlouhý až až).

[skutkovapodstata]

Možnosti jiných společenstev ~~~

rozhovor s Edith Jeřábkovou ~~~

~~~~

Rozhovor s Edith Jeřábkovou, držitelkou Ceny Igora Zabela, kurátorkou, organizátorkou, pedagožkou UMPRUM, spoluzakladatelkou Are, kritičkou...

~

O Šternberku, o Kanadě, o Klatovech, o ostrovech, ostrovních metaforách, kurátorství, drogách i velké syntéze.

~~~

Edith, jak se jmenuješ, kdy a kde si se narodila?

~

Jmenuji se Edith Jeřábková. Narodila jsem se dvacátého třetího října devatenáct set sedmdesát, kdyby mi chtěl někdo udělat horoskop, hahaha, ve Šternberku.

~

Do jaké rodiny?

~

Moje máma je zdravotní sestra a táta strávil většinu života v nejrůznějších dělnických profesích. Ale pracoval třeba i v hospodě. Táta vystudoval kamenosochařskou střední školu v Hořicích, ale k sochařství se potom nedostal. Až po revoluci si splnil svůj sen a pořídil si lom na maletínský pískovec, což je hodně kvalitní pískovec, který se svými vlastnostmi téměř blíží mramoru. Měl v plánu restaurovat památky moravského baroka, něco z toho realizoval, například kašnu na Hradisku v Olomouci.

~

Proč to nedělal před revolucí?

~

On byl trošku rebel. Tu a tam měl problémy s režimem, nebyl se schopen zařadit. Byl prostě trochu divočejší. Dlouho dělal v lakovně, pak po těch hospodských Jednotách, protože v nich to bylo přece jen podstatně volnější. Svým způsobem se práce v nich blížila podnikání. Člověk měl na starosti hospodu a řídil ji trochu jak chtěl. A dohled nad ním nebyl tak velký.

~

Jaký jsi měla dětství?

~

Takový normální. Měli jsme dům u lesa, což bylo skvělý. Chovala jsem pořád nějaký zvířata. A jak jsme bydleli na kraji Šternberka, nad hradem, tak přímo v okolí nebydlelo moc kamarádů. Všichni za mnou museli chodit z města dost daleko, to jsem v svýho času prožívala, jako velkou nespravedlnost, hahaha. Ale jinak to bylo běžný dětství na malým městě v průběhu normalizace.

~

Jezdili jste o víkendech na chalupu?

~

Nejezdili jsme vůbec nikam. Můj otec nesnáší přespávání mimo domov, takže jsme v podstatě ani nikdy nejezdili na dovolenou.

~

Nebyli jste nikdy u moře?

~

No, párkrát jsme byli. Část naší rodiny žije v Francii, část emigrovala do Německa. Teta, po které se jmenuju, je Francouzka. A za ní jsme po osmdesátým devátým občas jezdili. Naši jí jednou ještě za komunistů navštívili, ale nás samozřejmě museli jako rukojmí nechat doma. Pamatuji se, že jednou jsme byli v Maďarsku. Ale vždycky to byly strašný výpravy. Máma se jich vždycky děsila. Pamatuji se, že se nám obvykle porouchalo auto, pak jsme ho museli složitě opravovat, nebo jsme ho někam daleko a dlouho tlačili. Vždycky to byl dost stres.

~

Táta nebyl kutil?

~

Právě že byl kutil, hahaha. Všechno si dělal sám a nikomu nevěřil. Měl utkvělou představu, že dokáže všechno spravit, což se mu i dařilo. Ale ono se tenkrát s těma našima autama, jako byl třeba Moskvič, nedalo daleko dojet. Vybavuji si, že jsme měli takovou tu sanitku 1203. Táta jí nastříkal na stříbrno a s ní jsme jeli do Francie, hahaha.

~

Máš sourozence?

~

Mám sestru. Taky dělá ve zdravotnictví a taky studovala kamenosochařskou školu. Sice chvíli dělala v nějaký zkušebně kamene, ale pak odtud odešla. Věnuje se spíš rodině, dětem. Dnes pracuje v Ústavu pro mentálně postižené děti.

~

Jaká jsi byla žákyně na základní škole?

~

Na základce jsem byla úplně vzorný dítě, který si úkoly dělá samo. Máma říká, že co se týkalo přípravy do školy, tak se se mnou v životě neučila. Ale když jsem dostala dvojku, tak mě museli utěšovat, abych se nezhroutila.

~

Hahaha.

~

Hahaha, úplná šprtka. Ale učení mě bavilo. Když jsem přešla na gymnázium, tak se mé známky dost zhoršily. Začaly se mnou cloumat hormony a nejrůznější citový záležitosti. Tam jsem se už musela učit. Původně jsem sice chtěla taky na tu kamenosochařskou, protože mi přišlo, že je svobodnější a má blíž k umění. Ale protože ti, kdo měli samé jedničky, nemuseli dělat přijímačky na gymnázium, tak jsem tam víceméně automaticky nastoupila.

~

Ty ses už tehdy chtěla věnovat umění?

~

Já jsem vůbec nevěděla, čemu se chci věnovat. Vždycky jsem slušně malovala. Táta měl doma nějaký knížky o umění, o secesi a surrealismu... Bavilo mě jimi listovat, ale tím to taky končilo. Táta taky krásně kreslil, pradědeček pěkně maloval, ale nikdy se tím ani jeden z nich neživil. Jen děda pracoval v kině a učil knižní vazbu a něco psal. Po gymnáziu jsem sice zvažovala, že bych šla na pedagogickou fakultu v Olomouci studovat umění. Ale navštěvovala jsem nějakou přípravku, kde mi to nedoporučili.

~

Kdy jsi začala studovat vysokou školu?

~

Přijímačky na vysokou jsem zkoušela ještě za komunismu. Těsně před revolucí. Tehdy mě nevzali, protože jsem se u pohovoru nějakým omylem zamotala do politiky. My jsme na gymplu měli skvělého učitele/filozofa, který nám zprostředkovával spíš skutečnou situaci, než marxismus-leninismus. Takže jsem to měla v hlavě totálně pomíchaný a neorientovala jsem se, která verze je oficiální a která ne. Takže na denní studium mne nepřijali, ale nějakou tátovou protekcí jsem se dostala dálkově. Půl roku jsem studovala ještě podle komunistických osnov. Během dálkového studia jsem pracovala v sámošce a v Ústavu pro mentálně postižený děti, stejně jako máma. Ta škola byla tehdy tak nezajímavá, že jsem si myslela, že to nevydržím a seknu s ní. Studium Teorie kultury nebylo vůbec o umění. Pak ale přišla revoluce a všechno se změnilo. Přišli skvělý lidi, třeba Rostislav Švácha, Alena Nádvorníková, Milan Togner, Ivo Hlobil. S nimi se atmosféra výrazně zlepšila.

~

Jak sis představovala praktický využití svého studia?

~

O tom jsem moc nepřemýšlela. Myslela jsem, že budu psát o umění – to mě bavilo. Vlastně brzo na škole, teď si nevzpomenu, v kterým ročníku, jsem pomáhala na Šternberských mezinárodních uměleckých sympóziích, který probíhaly v bývalém augustiniáském klášteře. To mě naprosto pohltilo, do školy jsem pak chodila jen v nejnutnějších případech. Nebyla jsem tou nejpoctivější studentkou. Zpětně mi přijde, že to byla trochu škoda. Asi nejlepší vztah mezi pedagogy jsem měla s Rosťou Šváchou. Myslela jsem si, že budu dělat architekturu, jenomže hned po škole jsem odešla do Kanady, do Toronta...

~

Jak ses tam dostala?

~

Na těch sympóziích jsem potkala Richarda Štipla a začali jsme spolu chodit. Klasika. On s rodiči emigroval do Kanady někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Vo devadesátých letech se vrátil zpátky do Šternberka, kde se narodil. Bydlel s babičkou, která žila v Mohelnici. Nejprve se účastnil těch sympózií, a pak je s námi organizoval. Ale ukázalo se, že pro něj bude z hlediska kariéry lepší žít v Torontu. Richard měl vystudovanou kanadskou akademii. V tamním uměleckým prostředí byl samozřejmě víc etablovanej. Proto jsme se rozhodli, že se na nějaký čas přestěhujeme do Toronta.

~

Jak jsi nesla změnu prostředí?

~

Bylo to šílený, především protože jsem v podstatě neuměla anglicky. Také jsem typ, který když něco neumí, tak to nepoužívá. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem začala normálně mluvit a byla například ochotná telefonovat. Ale musím říct, že od začátku jsme měli až nečekaný možnosti. Například kdybych dostatečně ovládala jazyk, mohla jsem prakticky ihned pracovat ve slušný galerii. Já jsem se sice nakonec do jedné, byť ruské, galerie dostala. Mzěla jsem tam prodávat starý ruský umění, ale to mi moc nešlo, ani prodej ani starý ruský umění, hahaha. V Kanadě jsem nakonec nestudovala, což byla asi chyba. Všichni mi říkali, že se mám na všechno vykašlat a jít okamžitě na univerzitu. To jsme si ale nemohli finančně dovolit, takže jsem raději pracovala. V začátcích jsme se živili hlavně restaurováním ikon.

~

Ty ses pak živila i tím, že jsi malovala obrazy, pokud se dobře pamatuji?

~

Později. To se stalo tak, že Richard už měl rozjetou svou uměleckou kariéru. V Kanadě se umění celkem prodávalo, oproti situaci tady. Když některý věci nestíhal, tak jsem mu s nimi začala pomáhat a někteří lidé to věděli. Jeden náš polskej kamarád, galerista, mi pak řekl: když maluješ, tak já ti udělám výstavu. Vzal moje věci a uspořádal mi první výstavu, ani jsem o to nijak neusilovala.

~

Jak se jmenovala ta první výstava?

~

Ježíš, já už vůbec nevím. On napřed vystavil jenom takové obrazy opic na nějaké skupinovce a pak mi dal termín regulérní sólové výstavy. V názvu bylo, myslím, slovo „distance“, ale přesně si fakt nevzpomenu... Vím, že to mělo být trochu feministický. Pamatuji se, že jsem nechtěla, aby obrazy visely neutrálně na zdi, tak jsem sehnala nahatý modely, kteří stáli podél zdi a drželi moje obrazy, hahaha. Bylo to strašný... Pak už je nebavilo stát, tak začali chodit po celý galerii. Dopadlo to tak absurdně, až jsem se toho sama lekla, hahaha.

~

Brala si tuhle uměleckou kariéru vážně, nebo jsi ji od začátku vnímala jako bokovku?

~

Už přesně nevím. Vše se odehrávalo v takovým tempu, že jsem to vůbec nestíhala hlouběji reflektovat. Taky jsem byla ochromená mou jazykovou nedostatečností. Ze začátku jsem psala pro kulturní rubriku českých krajanských novin Satellite, takže jsem psala třeba recenzi na Kolju a podobný blbosti. Dlouho jsem se cítila svázaná tím, co jsem mohla. Když přijdeš do naprosto cizího prostředí, tak si nemůžeš diktovat, že budeš dělat jen tohle a tohle. Takže na začátku jsem to spíš pasivně přijímala a nechávala věcem volný průběh. Pak jsem ale začala vystavovat v jedné galerii, kde vystavovali všichni naši známí, což byl velký závazek a já jsem musela začít uvažovat seriózněji. Ale samo malování mě vždycky bavilo. Docela mi vyhovoval malířský pracovní rytmus, být zavřená půl dne doma, mít možnost se soustředit. To mi přišlo super. Náš dům byl takovej open house, furt k nám někdo chodil. Takže jsme půl dne dělali, pak se k nám nahrnuli nějaký lidi s pivama a společně jsme dál pracovali a kecali a večer se šlo do hospody. Ten styl života byl docela fajn, ale hrozně brzo jsem vycítila, že z mojí strany to je nějaký falešný. Měla jsem pocit, že si na umělkyni jen hraju. Chtěla jsem spíš psát, ale nebylo kam. Angličtinu jsem pořád necítila, protože hrozně dlouho trvá než jsi schopen se zabydlet v cizím jazyce.

~

Jak tedy dlouho trvalo než jsi se někam zařadila?

~

Díky Richardovi to bylo hodně rychlý. My jsme totiž rovnou zakotvili ve středu uměleckých kruhů. Sice jsem byla neustále představovaná jako žena Richarda Štipla... Myslím, že po půl roce už jsem vystavovala na té první skupinové výstavě. Vybavuji si, že když jsem malovala první obraz, byl prodaný dřív, než jsem ho dodělala, byli to příznačně psi na lodi, hahaha.

~

To jsi byla komerčně úspěšná umělkyně, hahaha.

~

Co se týče financí, bylo to nejlepší období mého života. Nikdy jsem na tom nebyla lépe, hahaha. Samozřejmě na začátku to bylo těžší, protože jsme nic neměli. Přišli jsme do Kanady doslova s holýma rukama. Nábytek jsme dostali od Richardovejch rodičů, ale jinak jsme neměli vůbec nic.

~

Kolik let jsi v Kanadě strávila?

~

Byla jsem tam šest let, ale vlastně jsem pořád utíkala zpátky. Ačkoliv lidi tam byli úplně skvělý, něco mi tam vadilo. Nevím, asi jsem příliš Evropan. Dlouhodobě jsem tam nemohla vydržet. Toronto mi navozovalo představu města, ze kterého nemůžeš vyjet, kde se musíš držet uvnitř jako v nějaké pevnosti. To mi připadalo hrozně stísňující. Kupodivu jsme nejezdili moc do přírody, pořád jsme makali, byli jsme tý svojí činnosti hodně oddaný. Když chceš v Torontu vyjet ven, musíš překonat pro nás nepředstavitelnou spoustu kilometrů. Jen obtížně tam jde vyjet na výlet, jako když tady sedneš na vlak a večer se vrátíš domů. Párkrát jsme se ale někam dostali. Třeba na rezidenci v New Foundlandu. To bylo moc hezký místo u moře. Vždycky to bylo velké rozhodnutí se někam vypravit. A já když už jsem se odhodlala, tak jsem vyrazila spíš domů, do Česka, než někam po Americe. Ono je to přece jenom daleko a já rozhodně nemusím lítání.

~

V jakém roce ses definitivně vrátila?

~

Já už nevím, možná dva tisíce čtyři. To moje navracení bylo takový postupný. My jsem tady chtěli koupit nějaký dům, protože jsme se nechtěli vrátit zpátky do Šternberka a vlastně nevím, proč jsme se vyhýbali Praze, protože kdybychom sem šli rovnou, tak by se mnoho záležitostí zjednodušilo. Odstěhovali jsme se ke Klatovům, kde jsme díky Jirkovi Ladochovi (také umělec a emigrant v Torontě), který je náš velký kamarád, našli venkovský dům. On sám si také u Klatov jeden koupil, když tam byl na sympóziu, který pořádala galerie Klatovy/Klenová. Skamarádil se tam s Marcelem Fišerem a vlastně nás tam zatáhl, takže jsme nějaký čas žili u Klatov. Richard už ale najel na vlnu nejrůznějších art-fairů, takže byl často pryč a já tam pak hodně byla sama.

~

Tam jsi se seznámila s Marcelem Fišerem? 

~

Přesně.

~

Jak si se pak zapojila do zdejší pražské umělecké scény?

~

Po nějaký době jsem zjistila, že na tý vesnici je sice krásně, ale že se cítím strašně odříznutá. Dost jsem vystřízlivěla z romantických představ života na vesnici, hahaha. Nikam jsem nechodila, jen do lesa a stále malovala a posílala obrazy do svojí galerie ve Vancouveru, takže jsem byla sice finančně v pohodě, ale všechno tam na mě padalo. To víš, když máš dům, tak se o něj musíš starat a začalo být jasný, že naše střecha bude potřebovat zásadnější opravu. Navíc moje babička na tom byla špatně, tak jsem prodala dům a rozhodla se, že se vrátím do Šternberka, do jejího bytu. Ve Šternberku jsem byla asi půl roku, ale už jsem tam taky nemohla vydržet. Byla to pořád ta samá story.

~

V tý době dobře fungovala tamnější šternberská galerie, ne?

~

To bylo skvělý. Tam jsme se i my potkali poprvé, že jo. Tehdy ji dobře vedl Michal Kalhous. Ale to byl taky jediný světlý bod kromě blízkosti rodiny. I když samozřejmě ta izolace měla něco do sebe, člověk se mohl soustředit na svoje věci. Ale já jsem to už nevydržela, sbalila se a prostě se přestěhovala do Prahy.

~

Jak to probíhalo?

~

Děs. Jednak jsem nikoho neznala, protože jsem v Praze nestudovala. Tak jsem si pronajala byt a začala chodit na výstavy, na vernisáže. Pomalu jsem se seznamovala s lidma a rovnou jsem začala psát. Trochu jsem už z Toronta znala Blanku Jiráčkovou. Ona po mě kdysi chtěla, abych psala recenze z Kanady, z čehož, myslím, úplně sešlo. Ale když jsem přišla do Prahy, začala jsem psát do Ateliéru.

~

Tam svého času začínali skoro všichni.

~

Ateliér byl taková odrazová platforma. Blanku dost rozčilovalo, že jí stále utíkali lidi, který si vychovala, hahaha.

~

Bylo snadný se zorientovat?

~

Vůbec. Pro mě to bylo úplně nový. Byla jsem ale naprosto a konečně šťastná. Ta torontská umělecká scéna byla dost jiná. V devadesátých letech tam byly cítit feministický a queer témata, a pak se tam zase mnoho umělců obrátilo k figuraci. Když jsem přišla sem, zrovna tady byla na vrcholu vlna post-konceptu, když to hrubě zjednoduším. Českou scénu jsem v Kanadě moc nesledovala, něco málo se ke mně dostalo přes Umělce, kterého jsme si vždy kupovali u Ivana Mečla. A také přes Ateliér. To byly moje jediný zdroje informací. Takže jsem vlastně neměla hlubší představu o tom, co se v Praze, v Česku děje.

~

Ty jsi už tehdy znala Ivana Mečla?

~

Ne, ne, ještě ne. Jen, když jsme byli v Česku, chodili jsme do Divusu kupovat Umělce. Jednou jsem ho sice potkala na nějakým knižním veletrhu asi v Berlíně, ale myslím, že mě vůbec neregistroval. Takže pražská scéna pro mě byla úplně nová, ale myslím, že jsem se zorientovala docela brzo. Vždyť není příliš velká... Moc mě to bavilo a úplně ze mě spadly předchozí stresy.

~

Jak jsi se dostala od psaní recenzí ke kurátorství?

~

Za to může Marcel Fišer, hahaha. Po té, co jsem bydlela v Praze asi půl roku, mě oslovil, jestli bych nechtěla jít do Klatov dělat kurátorku a jeho zástupkyni. Do toho času jsem nikdy žádnou výstavu nekurátorovala, tak nevím, co si myslel... Třeba si myslel, že jsem kurátorka, hahaha.

~

Jak si chápala roli kurátorky?

~

Protože jsem začala rovnou v instituci, nezbylo mi, než se k tomu postavit akčně. Moc jsem neřešila vymezení role kurátorky a spíš jsem něco dělala. A skrz to dělání jsem si postupně ujasňovala, o co mi vlastně jde. Když jsme s Richardem dělali naše výstavy, tak snad bylo možné s oběma zavřenýma očima říct, že jsme se tak trochu dotýkali kurátorství. Také jsme jednomu kamarádovi, který otevřel Bedroom Gallery, maličko pomáhali s výstavami, protože jsme v tom bytě všichni tři spolu žili. Byl to byt s velkou postelí, v němž probíhaly výstavy. Vždycky přišlo strašné množství lidu, protože ten kamarád měl hodně známých. Moje představy o kurátorství byly dost vágní, na začátku jsem ho praktikovala hodně intuitivně. Ihned po příchodu do Klatov mi Marcel začal přidělovat výstavy, abych je nainstalovala, dotáhla zahájení... Dlouho jsem přemýšlela na základě čeho, jsem získala jeho důvěru, protože za mnou bylo jen pár textů nejistý kvality, hahaha. Ale v tý době hodně umělců zakládalo své malé galerie a jednotlivé role se za pochodu vytvářely. Bylo docela běžné, že se člověk spíš stavěl do role, než aby přesně věděl, co a jak.

~

Bereš kurátorství spíš jako péči nebo spíš jako vykonávání určité autoritativní pozice?

~ Beru kurátorství spíš jako péči, ovšem když si situace žádá, nerozpakuji se uplatnit jistou autoritu. Já mám často na začátku práce představu, jak by ta výstava měla vypadat, nebo ji v určitém momentě získám, a pak na základě této představy dokážu jednat docela autoritativně, ale neautoritativními prostředky doufám, pokud jsem přesvědčená, že takhle je to správně. Ale v Klatovech jsem kurátorství vnímala víc skrze tu péči. Těšilo mě, že se můžu starat o program, o umělce, jeho výstavu i o jeho bezproblémovou spolupráci s institucí. Pořád jsem se utěšovala, že tohle můžu dělat dobře i bez předchozích zkušeností.

~

Jak dlouho jsi v Klatovech vydržela?

~

Odešla jsem po třech letech s Marcelem. On si nesedl s novým politickým vedením západočeského kraje a já jsem z protestu opustila galerii s ním.

~

Kterou výstavu považuješ za tvůj první opravdu kurátorský počin?

~

Určitě Lovce lebek, které jsme dělaly s Lenkou Vítkovou v Klatovech. Což byla práce, která mě hrozně bavila. Když jsem přišla do Prahy, znala jsem prakticky jen Lenku, Luďka Rathouského a jen pár dalších. S Lenkou jsme spolu vedly dlouhý hovory. Už u první výstavy jsem si uvědomila, že mne baví dělat výstavy s někým. Dělat výstavy ve vzájemných diskuzích je pro mne zajímavější, než když je dělám úplně sama. Mám ráda, když je koncept výstavy co nejdéle otevřený, protože věřím, že ve společných debatách se výstava může vyvinout lépe, než jsem schopna si ji na začátku představit, naplánovat. Ale samozřejmě v určitý moment je nezbytný si představu udělat, aby bylo možné se posunout dál. Věřím, že dva kurátoři se mohou vzájemně obohacovat a korigovat.

~

Začíná v Lovcích lebek nějaký obsah či linie, která prolíná do tvých dalších výstav a projektů?

~

No, úplně nevím. Za prvé mě vždy zajímá to, co stojí jakoby mimo hlavním debatu, proud scény, něco opomíjeného. Tehdy jsme měly s Lenkou pocit, že umělci, které jsme vystavily na Lovcích lebek, se ocitli jaksi stranou tehdejších post-konceptuálních výstav, které se odkláněly od obrazu, malby. Zajímalo nás, jak udělat dobrou výstavu s trochu jiným typem tvorby. Také jsme se zajímaly o obraz jako takový. Důvodem asi bylo, že já jsem dříve malovala a Lenka malovala vždy. Lákalo nás zkusit, jakou relevanci měl v té době malovaný obraz. Chtěly jsme změnit komunikaci obrazů v instalaci mezi sebou, a pak ve vztahu k divákovi. Tehdy se obrazy věšely hrozně rigidně. Možná Ševčíkovi s nimi zacházeli trochu jinak. Ale oproti většině tehdejších výstav jsme se z obrazů pokoušely vytvářet jakési konstelace, akcentovat jejich vzájemné vztahy.

~

Lovci lebek měli pak dvě reprízy?

~

Uvědomila jsem si, jak fungují regionální instituce, jejich vzájemnou provázanost. Jednu výstavu je možný posouvat do dalších prostorů. U těch repríz jsme se vždy pokoušely výstavu, její instalaci, na vymezeným půdorysu co nejvíce proměnit. Třeba v Regensburgu jsme obrazy spíš opíraly, osvobodily jsme je od podpůrné stěny, snažily jsme se jim přidělit roli objektů. Samozřejmě konečný tvar do velké míry odvisel od prostorových daností galerie. S Lenkou jsme se pokoušely najít správný řešení ve vztahu k výstavnímu prostoru, což třeba v Pardubicích bylo mimořádně těžký, protože ta galerie nedávala mnoho možností. Zatímco síň v Regensburgu byla prostorově rozmanitá, takže tam to dopadlo mnohem zajímavěji.

~

Retrospektivu Jirky Kovandy v Klatovech jsi začala připravovat záhy potom? A dělala jsi ji v souběžně s editorskou prací na jeho katalogu?

~

Výstavu i katalog jsme dělali najednou. Ale práce na katalogu se pak samozřejmě protáhla. Domnívala jsem se, že to je jedna z posledních možností, kdy jsou Jirkovy věci ještě částečně pohromadě. Sice jich už bylo mnoho rozptýleno po soukromých sběratelích a regionálních institucích. Ale ještě nebylo jeho dílo rozeseté po celém světě, jak je tomu dnes.

~

Já si pamatuji, že předchozí Jirkův katalog, který vydal Tranzit, publikoval prakticky jen Jirkovy performance či instalace, ale pomíjel zbytek jeho tvorby a především její rozsáhlou malířskou část. Jak jsi přemýšlela o výběru věcí pro výstavu, pro katalog?

~

O tom jsem se vlastně snažila mluvit. Vadil mi ten selektivní pohled. Snažila jsem se ukázat, že to, co Jirka dělal v performancích, je analogické tomu, co tvořil jako malíř, a to přesto, že jeho malby, ale i objekty vypadaly úplně jinak. Pro kurátory, kteří se soustředili na politicko-konceptuálně-sociální akcenty, asi byly především jeho malby nepřijatelný nebo neviditelný. Chtěla jsem učinit zřejmým, že jeho přemýšlení je velmi konzistentní, že se nejedná o nahodilé skoky od jednoho stylu a média k druhému. Ostatně byli dlouho s Vladimírem Skreplem napadáni za trendovost, že kam vane vítr trendů, tam vlaje plášť jejich tvorby, což dle mého názoru není pravda.

~

Jak vlastně vnímáš toto v českém prostředí často užívané obvinění z podléhání trendům?

~

Musím se přiznat, že také často trendům podléhám, hahaha. Je přece přirozený, že tě v danou chvíli něco zajímá a baví. Mě jenom nebaví trendy rozvíjet dlouho. Zajímají mě, když se rodí. Když ještě není úplně jasný, co se z nich vyvine. Jakmile se přesněji definují a připojí se k jejich proudu mnoho umělců a kurátorů, tak získám pocit, že je třeba se posunout. Na existenci a vytváření trendů nic špatnýho nevidím. Samozřejmě dost záleží, v který chvíli se umělci připojují k vlně konkrétního trendu, jestli na konci, v polovině, či na začátku. Podobné je to v hudbě, tam také posloucháš, co je aktuální. Samozřejmě nejen. Vlastně jsem otázku trendů úplně vypustila. Vždy mne zajímali umělci, jejichž tvorba obsahuje dlouhodobější či hlubší linku. Pak je jedno, jestli se k nějakému trendu přichomýtnou či využijí aktuální estetiku pro své účely. Zajisté existuje mnoho umělců, kteří se vezou na aktuálních vlnách, ale to je jiná věc a děje se úplně všude. Nejen v českým prostředí. Takový Londýn musí být plný průměrných trendařů, hahaha.

~

Jak bys si zpětně zhodnotila výstavu Bílý papír černá nevěsta?

~

To pro mě byla rozhodně důležitá výstava. Poprvé jsem na ní dělala s Jirkou Kovandou jako s kurátorem. Na spolupráci s ním jsem pomýšlela od jeho retrospektivy v Klatovech. Moc mě bavilo s ním něco vytvářet, protože má v sobě jakousi lehkost. Není v něm ani stopy po křečovité urputnosti mnohých umělců. I když zrovna zde to křeč trochu byla, organizace flashartovýho bienále byla totiž úplně příšerná. Chyběl nám adekvátní rozpočet, všechno se dělalo na koleně, museli jsme nutit umělce do činností, které jim nepříslušely... V dnešní době to je vlastně už nepředstavitelné. Přitom to není tak dlouho. Sice jsme z předchozích ročníků měli informace, že okolnosti jsou strašlivé, ale člověk se vždy nechá nalákat možností udělat velkou skupinovou výstavu. Komunikace s vystavujícími byla ale skvělá. Přesto jsme se s Jirkou cítili dost blbě, že jsme je museli nutit natírat zdi, sádrovat, uklízet...

~

Proč máš ráda výstavy s hodně vystavujícími? Ráda s nimi komunikuješ?

~

To nevím, hahaha. Přitom jsem sociálně dost nezdatná. Vlastně nevím, proč jsou mé výběry tak početné. Jednou už na to narážel Karel Císař. Mě zajímají výstavy, které fungují jako společenství, jako síť vzájemných vztahů. U skupinovek je vzdálenost jednotlivých uměleckých poloh docela velká. Takže se je snažím přibližovat, oddalovat a vzájemně je protkávat. Mým cílem je vystavit různé umělce, různorodé polohy tak, aby celek výstavy dával dohromady pořád smysl.

~

Tím ale vzrůstá důležitost kurátora...

~

Možná si pěstuju tu autoritu, hahaha.

~

Když nyní přeskočím mnoho tvých výstav k Ostrovům odporu, tak to byla výstava úplně jiného typu – historizující, přehledová... Jak se tvůj přístup odlišoval od třeba příprav Bílého papíru černé nevěsty na Prague Biennale 4?

~

Výstavy před tím jsem dělala na základě svých zkušeností, možná pocitů. Nikdy za nimi nestál žádný exaktní výzkum. Takže tou hlavní odlišností byloto bádání Vědecko-výzkumného pracoviště na AVU. Navíc já jsem k výstavě přišla až v průběhu příprav, musela jsem převzít výzkum, který se dělal pro souběžně připravovanou antologii. Bylo nutné se obratem zorientovat, přičemž do toho nám zrušili domluvený výstavní termín v GASKu. Takže výstava po nějaký čas visela ve vzduchoprázdnu. Chvíli jsme přemýšleli o různých jiných možnostech a formátech výstav, protože sehnat adekvátní prostor na takhle velkou výstavu se zdálo nemožný. Pak jsme se ale „naštěstí“ domluvili s Národní galerií. Přestože v pozadí výstavy stál ten objektivizující výzkum, museli jsme se shodnout na nějaké zastřešující metafoře. Hned od začátku jsem viděla výstavu jako jakési ostrovy. Ovšem na finálním názvu Ostrovy odporu, který Jirka Ševčík převzal od Bělohradského, jsme se shodli až na úplném konci. Výstava se původně měla jmenovat Kolaudace, ale ten samý název už byl použit na nějaký italský výstavě. Jednu chvíli se výstava měla jmenovat jen podtitulem Mezi první a druhou moderností, ale pořád nám přišlo její téma jaksi nedořečený. Od začátku příprav jsem ale měla představu ostrovů jako jednotlivých formací vývoje umění, jako jakýchsi shluků forem, odkazů a obsahů.

~

Zároveň ta metafora ostrova, navozuje představu izolace, že každý z těch ostrovů je zcela oddělen od těch ostatních...

~

Nevím, v té době jsem si nedokázala představit jiný adekvátní způsob uchopení. Možná musíš některé jevy trochu izolovat, aby ses na ně podíval, a pak zpátky propojit do souostroví. Výstava byla ve svém tvaru hodně ovlivněná kotrmelci, které se shodou okolností odehrály v průběhu příprav. Myslím však, že to byla první výstava tohohle druhu, kde se někdo snažil zevrubněji podívat na naši blízkou minulost.

~

Připravovala jsi ji po celou dobu s Janou a Jiřím Ševčíkovými?

~

S nimi byla skvělá spolupráce. Dělala jsem hlavně s Jirkou. Janina role přišla během instalace. Měla jsem trochu strach, že to může být konfliktní, že o té výstavě neví, kolik bylo třeba vědět. Ale Ševčíkovi jsou doma v neustálém dialogu o umění, takže Jana byla naprosto v obraze. Ono ji totiž strašně baví instalovat. Na místě do toho hodně a zajímavě vstupovala. Vlastně mě překvapilo, jak dobře to fungovalo, i když samozřejmě každý má trochu jiné představy.

~

Co obvykle stojí na počátku tvé kurátorské představy nějaká metafora, nějaké nové umění, či jen třeba slogan?

~

Asi nejspíš téma a za ním následuje metaforanebo obraz... Snažím se, aby byly co nejvýstižnější. Metaforu potřebuju, abych si dokázala představit, jak by to mohlo vypadat. Ale možná kecám, možná to je trochu jinak, hahaha. Když mluvím o tématu, nemám na mysli žádný exaktní teoretický diskurz. Takže možná metafora a téma jsou pro mne to samý. Musím se přiznat, že právě otázka exaktnosti je pro mě vždycky mimořádně těžká. Například u Ostrovů odporu jsme museli výběr založit na předchozím výzkumu, ale zároveň nejsem schopna vystavit umění, kterýmu nevěřím, takže mnou koncipované výstavy nelze považovat za nějaké objektivní zprávy. Lze pak  právem namítat, že na Ostrovech odporu zůstaly zamlčené rámce, opomenutí autoři a snad celé diskurzy.

~

Vždycky přece musí proběhnout nějaký výběr, který vede k zúžení...

~

To je pravda. Někdy je opomenutí daný nevědomostí, ale já nejsem schopna do výstavy zařadit umělce, kterým nerozumím. A nerozumím jim, protože jejich umění se se mnou míjí. Domnívám se, že Ševčíkovi mají podobný přístup. Ostrovy odporu byly sice založeny na objektivizujícím výzkumu, ale sama výstava objektivním přehledem vývoje umění posledních třiceti let nebyla.

~

Kurátorství přece není žádná mechanizovaná činnost, do konečného výběru vždy vstupují cit, intuice, kurátorův charakter...

~

Přesně. Ale výzkumný projekt je považován za vědu a tam už nastupují parametry, hahaha.

~

Teď udělám další skok v čase. Jak probíhala příprava výstavy Kometa, která pak proběhla ve Futuře?

~

Výstavu jsem pojmenovala Kometa jako metaforu něčeho, co se cyklicky vrací. Měla jsem onehdá pocit, že se vrací problematika šedesátých a sedmdesátých let. Vlastně se mě zájem o tuhle epochu drží dlouhodobě. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se rodila spousta témat a zajímavých přístupů, které kulturu a společnost ovlivňují dosud. Tím navracením jsem měla na mysli i určitou redefinici. Abych mluvila konkrétně: chtěla jsem, aby se výstava dotýkala témat jako jsou psychedelie, zájem o planetu Zemi, různé kontrakultury a tak. Před Kometou jsem dělala kurátorku v galerii Fotograf, kde jsem pořádala jednu výstavu za druhou, z čehož jsem byla vyčerpaná. Takže jsem se rozhodla, že Kometu zkusím připravit odlišně. Proto jsem vás pořád svolávala a snažila se vás iniciovat, aby se výstava řešila jinak, kolektivněji. Snažila jsem se vyhnout tomu, abych dopředu stanovila téma, dala vám instrukce, které byste jen uskutečnili. Doufala jsem, že příprava půjde jinak, snad organičtěji, že se role kurátora rozplyne do jakési spojující aury. Nutila jsem vás, abyste touhle relativně frustrující, hahaha, zkušeností prošli všichni. Rozčilovala mě ztráta nebezpečí a risku, která nastala s tím, jak se kurátorství jako obor postupně profesionalizovalo. Takže jsem tu výstavu chtěla udělat trochu jinak. Zkusit odlišnou, byť trochu zdlouhavější komunikaci. Jedním z instrumentů, který jsem se snažila použít, byla i sdílená drogová zkušenost, která zároveň ukázala ochotu či neochotu ji podstoupit. Takže jsem zorganizovala debatu, pozvala jsem seriózní hosty, kteří ovšem nevěděli, že jsme si aplikovali různé drogy. Měla jsem pak hrozný strach, co se stane. Já totiž nemám moc hluboký drogový zkušenosti.

~

A co se stalo?

~

Hahaha. Nic moc se nestalo. Jen v části diskuze bylo vidět, že soustředěnost na probíraná témata je jiná než obvykle, hahaha. Třeba Pavel Sterec se bál jít do halucinogenů, tak se nadopoval chytrejma drogama, a pak totálně ovládl diskuzi. Já jsem naopak jako moderátor naprosto selhala, hahaha. Ale protože ty halucinogeny mají delší dojezdy, když bylo po diskuzi, tak jsme nezačali vymýšlet výstavu, jak jsme plánovali, ale jen jsme postávali ve Futuře, trochu tančili a vejrali do prázdna. Vzpomínám si, že Honza Šerých dostal nějaký silnější model, myslím, že se pak toulal po ranní Praze...

~

Myslíš, že tenhle druh kultury – budování komunit, drog, psychedelie v Česku rezonuje?

~

Já myslím, že teď jo. Potřeba jakýchsi společenství je cítit ve vzduchu. Samozřejmě jsou spíš krátkodobá, ale to je i otázkou udržitelnosti. Pro mě má kouzlo hledání možností jiných společenstev, než jsou rodina nebo například pracovní kolektiv. I ten náš Institut úzkosti je vlastně takový dočasný společenství. Myslím, že to je jiný druh prožitku, než skupinovost jako jste měli vy v Rafanech. Myslím, že teď se ty kolektivy mezi sebou více prolínají, je v nich méně pravidel...

~

V Institutu úzkosti jsi ty Zuzana Blochová, Eva...

~

Koťátková, Bára Kleinhamplová.

~

Jakým způsobem se organizujete?

~

Iniciovaly to Eva a Bára, které za námi přišly, že je zajímá téma úzkosti a že mají chuť udělat něco společně. Na začátku stál nápad, že by rády udělaly festival úzkosti. Pak jsme ale zjistily, že už existuje nějakej festival úzkosti v Anglii. Navíc nám se Zuzanou se nezdála forma festivalu. Neseděla nám k té úzkosti. Tak jsme se rozhodly, že program rozprostřeme do celého roku. Doufaly jsme, že to tak bude organizačně únosnější než festival. Ale to jsme se spletly. Nakonec jsme zvolily trochu paradoxní název Institut úzkosti. Protože program vznikal pod Are a pod Goethe Institutem, říkaly jsme si, že bude zajímavý mít institut v rámci institutu. Ale moc institucionálního přístupu v programu, který vytváříme, zase není, hahaha.

~

Takže Are přineslo úzkost a Goethe Institut formu, hahaha. Když teď s Are děláte na sérii výstav, které pracují s pozůstalostí Ester Krumbachové, jsou tam tematické linky mezi Institutem úzkosti a jinýma tvýma výstavama třeba Against Nature ve Veletržáku?

~

To je úplně propojený. Já mám nyní tak syntetický období, až se toho někdy lekám. Hahaha. Spojují se mi díla a přístupy, který nebyly v těch souvislostech zamýšlený. Samozřejmě Ester Krumbachová se neustále motala okolo úzkosti. Už nás také se Zuzanou napadlo, že by nebylo špatný to propojit, že je mezi Institutem úzkosti a Ester Krumbachovou hodně společných motivů. Možná se tak někdy stane, ale doposud jsme byly tak zasekaný jinou prací, že k tomu ještě nedošlo. Tvorba Ester Krumbachové má v sobě tolik témat, že je možný ji propojit se spoustou věcí, který se teď v umění i teorii diskutují. U ní jsou samozřejmě přítomné v nějaké pionýrské, zárodečné, spíše tušené formě. Ale rozhodně lze u ní vystopovat témata feminismu, antropocénu, participace, animismu, holismu, kupříkladu.

~

Máš ráda hravost, případně instalační hravost ve výstavách?

~

To ne. Preferuju lehkost, oproti sofistikované artikulaci daného problému. Možná to ale neumím jinak. Kdybych byla schopna a ochotna naprosto přesně artikulovat, tak by v tom, co dělám, přestal být prostor pro věci, které mne překračují a které si nedokážu představit.

~

Taky když přesněji artikuluješ hrozí větší míra selhání.

~

No vidíš. Možná že se bojím selhání, hahaha. Myslím, že takhle dávám větší možnosti divákovi, což mě baví. Ale třeba je to tím, že nemám čas si dělat moc hluboké přípravy, hahaha.

~

Hahaha. Edith, díky za rozhovor.

[blogujicipanflegl]

Zahodili jste dnešní den?

Žijeme v hektické době. Máme spoustu starostí, povinností, ale i koníčků, kterým se chceme věnovat. Máme toho tolik, že večer máme často dojem, že jsme se za ten den sice nezastavili, ale v i tak jsme nic neudělali. Že jsme si ten den neužili, ztratili jsme ho.

Na začátku ledna jsem sepsal Novoroční retrospektivu, ve které jsem krátce sesumarizoval loňský rok a plány pro ten letošní. Článek na FB komentovalo celkem dost lidí a z diskuze s nimi vypadl zajímavý tip pro sledování předsevzetí a cílů, které si člověk dá: aplikace pro sledování předsevzetí a cílů.

Hned jsem začal různé aplikace zkoušet a postupně zakotvil u Habitify. Naklofal jsem tam své cíle a začal vše každý den sledovat. Aby mi to zpětně k něčemu bylo, krom prostého kliknutí splnil/nesplnil si k úkolu dávám i krátký komentář. 

Nezahoď svůj den

Použití aplikace přineslo několik očekávaných efektů - mám přehled o tom, jak se mi daří, jsem motivovaný své cíle plnit. Navíc jsem ale objevil i jeden nečekaný benefit, který je nejlepší ze všech.

Jeden z cílů, který jsem si do aplikace vložil, se totiž jmenuje “Don’t waste a day”. Tedy něco jako “Nezahoď svůj den”. Původně jsem s tímhle cílem neměl extra plány. V podstatě to ani nebyl cíl. Chtěl jsem jen mít přehled o tom, kolik dnů v roce promrhám - kvůli lenosti, zkejsnutí v práci, kocovině... 

Každý den si tak večer označím, zda jsem den promarnil, zahodil, ztratil, nebo ne. A víte co? Rychle jsem zjistil, že skoro každý den najdu něco, proč jsem za ten den rád. Skoro každý den se mi povede přijít s několika věcmi, za které jsem vděčný a díky kterým ten den nebyl ztracený.

Máme skvělý život. Stačí se dívat

Jistě, tyhle skvělé věci, bych proži i tak. Ale v tom každodenním shonu bych část z nich nejspíš přehlédl. Zapomněl. Neuvědomil bych si je a nebo bych je bral jako samozřejmnost. 

Což by byla škoda, protože díky tomuto každodenímu zastavení si je nejenom uvědomím, ale i lépe zapamatuji. Jednotlivé dny pak zpětně nevypadají jako rozmazaná šmouha, kterou vidíte z rychlíku, ale naopak z ní vyskakují občas drobné, občas větší radosti. 

Jde v podstatě o známý recept, který najdete na mnoha internetových stránkách pod různými jmény - “Najdi x dobrých věcí, které jsi dnes prožil. Sepiš si tři věci za které jsi vděčný...” Názvy různé, výsledek stejný. 

Jsem rád, že jsem se k tomu teď konečně také dostal a mohu potvrdit, že to skvěle funguje. Takže to zkuste a uvidíte, že jste svůj dnešní den nezahodili. 

Vždyť máme skvělý život:)

[bettythesmellycat]

14.1.2019 Česká delikatesa a nečekaný piknik Soboty a neděle má Trinh velmi natřískaný ve svém centru a na některé hodiny mě nepotřebuje, čímž vznikají trochu nečekané prostoje. Ráno jsme každopádně zahájily Bahn Mi Op la a kavárnou. To kafe se salkem celkem pěkně stahuje pálivost chili v puse musím podotknout. Hned vedle kousek od centra jsem objevila božské Bahn mi, kam přidávají i trochu sušeného vepřového masa a je to opravdu lahůdka. Zaujal mě ještě hrnec na rýži, který je nezbytným doplňkem každé domácnosti. Tady už má hrnec evidentně něco za sebou. Mně se ale líbilo především to, že hrnec byl posazen na kyblíku s uhlíky, které rýži ohřívaly.

Hrnec k vidění vpravo

Z kavárny jsme zamířily rovnou na trh, kde jsem se chystala nakoupit suroviny na výpečky. Vzhledem k tomu, že Trinh i po přeložení neměla tušení, co to je kmín, začínala jsem mít obavu, že to úplně pravé výpečky nebudou. Každopádně první jsme koupily cibuli, potom jsem vybírala maso. Nic moc vhodného jsem tam neviděla, buď mělo všechno cca 2cm vrstvu kůže a pak už to prorostlé nebylo a nebo to bylo totálně prorostlé celé. Potom jsme zkusily štěstí ve vedlejším supermarketu, jestli přeci jen kmín a nakládané zelí nemají tam. Neměli. Takže zpátky na trh a popustit uzdu fantasii. Zelí jsme koupily tedy normální a kmín hold vynechaly. Potom jsem Trinh vysvětlovala, co to je droždí. Usnesly jsme se na definici, že to je něco, co dělá bagety větší a nadýchané. Na základě toho jsme koupily sáček s takovou bílou směsí. No a potom ještě špenát, který jsme kupodivu sehnaly celkem bez potíží. Chtěla jsem ho vzít míň, ale Trinh řekla, že to je poprvé, co tohle bude jíst, takže jsem toho koupily o několik svazků víc. Ještě mléko a mouku a měly jsme všechno. Tentokrát jsem na trhu opět nepřišla zkrátka a objevila několik novinek. Jako třeba tenké hady (mrtvé) a taky svázanou ještěrku cca o velikost 30cm. Potom jsme procházely kolem sekce s hovězím, kde měli opravdu úplně všechno od vnitřností všeho druhu po hlavu (tentokrát bez uší a očí). Cestou domů jsme se zastavily u paní kadeřnice, protože jsme jednou s Trinh narazily na téma mytí vlasů, kdy mi Trinh řekla, že si je chodí nechávat umývat. Tak to jsem nemohla vynechat. Zastavily jsme tedy u jedné sousedky a já vešla do salónu. Tam byly dvě křesla (prostě takové židle) a jedno lehátko se závěsem. Tam jsem lehla a za hlavou mělo lehátko umyvadlo a paní se do toho pustila. Ještě předtím mi Trinh vybrala z visících jednorázových šampónů ten pravý a bylo. Málem jsem vyletěla z kůže, když mi hlavu paní kadeřnice začala kropit ledovou vodou. No, co jsem ale čekala. A navíc, prej je to pro vlasy děsně zdravý. To jsem si musela opakovat po celou dobu procedury, protože mi věřte, že to fakt příjemný nebylo. Paní mi pak začla hlavu pěkně drchat a masírovat. Potom mi namočila i obličej a dostala jsem masáž obličeje. Tentokrát jsem si mohla tričko nechat oblečené… Celé to trvalo snad 20 nebo možná i 30 minut.

Salón krásy

Pak jsem se přesunula a paní mi vlasy rozčesala a lehce vysušila fénem. Na křesle se se mnou vystřídala Trinh, které paní zastříhla ofinku a jely jsme dom. Celou tu dobu tam na sluníčku vesele čekal náš nákup na skútru. Žádný stres. Když jsme přijely dom, Trinh mi řekla, že musí do školy jet učit a že její kuchyň je moje kuchyň a mám se do toho pustit. Ukázala mi př��stroj, kde můžu péct maso a odjela. Tohle vaření byla fakt challange. Míchat cibulku hůlkama je vlastně nakonec docela praktické, možná to zavedu doma. Zato pečení masa v tom přístroji, co bylo něco jako horkovzdušná remoska, moc praktické nebylo. Ani po hodině maso nebylo zdaleka upečené. Naštěstí po další půl hoďce na plný výkon se maso pěkně vypeklo a mohli jsme jít jíst. Tu už byli všichni nedočkaví.

Míchat jídlo hůlkama je fakt praktický!

Ještě bych ráda ale popsala moje vaření houskových knedlíků. Hned po nasypání „droždí“ do vlažného mléka jsem věděla, že je něco špatně. Neudělalo to vůbec nic. Dospěla jsem tedy k závěru, že to není droždí, nýbrž prášek do pečiva. Nevadí, i s tím se knedlíky dle googlu a mimibazaru dají udělat. Postupovala jsem tedy podle receptu a udělala dvě solidní šišky knedlů a dala je dle návodu vařit. Na povrchu byly sice trochu víc oslizlé, než mám ráda, ale jinak se zdály v pořádku. Lehce mě teda zarazila hnědá barva po obvodu knedlíku, když se rozkrojil, ale přičítala jsem to jinému druhu mouky a divnému mléku (které přestože nemělo být slazené, tak mělo nasládlý čuch). První jedl syn, který pospíchal do školy. Nandala jsem mu pěknou porci masíčka, knedlíků a zelíčka a špenátu a čekala, co bude říkat. Vypadal celkem spokojeně, okusoval tuhé maso (ptz ještě nebylo hold ready) a jedl špenát a zelí. Jeho ségra a její kámošky furt běhaly kolem stolu a prosily, ať jim dá ochutnat. Po chvíli jsem zmerčila, že jim něco nejede. Trinh se zeptala, jestli ty knedlíky mají být takový trochu hořký. Tak si v duchu řikám, panebože jasně že ne, co to máte za chutě, bože. A ochutnala jsem. První chuť celkem v pohodě, ale pak se to rozjelo. To bylo tak moc nechutně hořký, že jsem měla chuť to vyplivnout. Fakt mi to nešlo do hlavy. Všechny ingredience jsem potom i ochutnala zvlášť a žádná hořká nebyla. Tak já fakt nevím. Taťka teda nelenil a doběhl vedle do krámku pro rohlíky a jedly jsme to s rohlíkem a táta dokonce s rýží, kterou asi pro jistotu připravili. Osvícení to lidé. Nakonec jsme si i bez knedlíků pochutnali a snědli skoro všechno zelí a špenát. Bylo to teda pekelně mastný. Já vzala maso i s tou kůží, kterou jsem odkrájela, ale v pekáč ji nechala a nechala jsem ji pěkně vypéct a vyškvařit.

No uznávám, ten hnědý okraj knedlíků byl podezřelý...

Estetický dojem 9/10(/když se přivře oko)

Tady už si všichni pomlaskávali na vypečené šťávě s rohlíkem

Pak jsem se pěšo vydala na hotel. Mám to cca těch 10 minut. Trochu mi teda škrundalo v bříšku z toho lahodnýho českýho žrádýlka. No, chtěla bych při psaní blogu zůstat jakš takš decentní, proto pouze podotknu, že za moji chůzi na hotel bych se mohla kvalifikovat na olympiádu v rychlochůzi. S přehledem.

Po obědě mi Trinh řekla, že mám asi až do pěti volno a pak že máme hodinu. Požádala jsem ji proto, jestli by nezkusila zavolat nějakým studentům, aby mě někam vyvedli. Nakonec to byla Trinh, kdo mě vzal na piknik. Kolem třetí mi zavolala, že jdem na piknik se studenty. Zajeli jsme na skútru k jezeru do lesíka a tam se na cestě uvelebili. Jeden kluk si vzal s sebou kytaru, takže jsme hráli a zpívali a byla to pohoda a moc fajn odpolko.

K svačině bylo mango, pomeranče a české Věnečky (které jsem zvládla na pokoji ještě nesežrat... esíček se Trinh už nedočká...)

Večer Pho k véče a pak narychlo domluvený pokec s Trininým synkem a jeho možnápřitelkyní. Je jim 14, tak se to blbě poznává. Ona umí velmi dobře anglicky, takže jsme si celkem pěkně pokecaly a dokonce jsem ji navedla na zamyšlení ohledně velkochovů slepic. Bavily jsme se totiž o trhu a o věcech, co jsem na něm viděla a i ona byla fascinovaná. Doma u ní prý vaří mamka a ona na trh nechodí. K těm slepicím. Tak jí říkám, že u nás jsou velkochovy a že to není nic pěkného. A ona, že to u nich né, že to jsou všechno šťastný slepičky. Jako nechci být skeptická, ale je jich 94 miliónů. Těch lidí tady, ne slepic. Ano, hodně lidí na venkově chová slepice, ale také hodně lidí žije ve městech. A hlavně, všichni hodně jedí vejce. Minimálně 2-3 denně. Absolutně bez šancí, aby tady neexistovalo něco jako klecové chovy. Došly jsme nakonec k závěru, že to asi možné je, ale že ji nikdy nenapadlo nad tím takhle přemýšlet.

Kolem půl desáté už jsem byla doma na značkách, pozdravila Arnošta, Tondu a nového spolubydlu Jardu, to je totiž gekon, který se mi schovává za skříní. Proti gekonům rozhodně nic nemám, pokud zrovna nevydávají takové divné vrzavé zvuky. Každopádně jen doufám, že se mi po nocích nevyhřívá na xichtě.

PS: k těm Esíčkům. Dovezla jsem je docela v celku, nerozdrcený, ale dostala jsem na ně chuť dřív, než jsem je stihla předat Trinh. Každopádně bych chtěla podotknout, že Opavia dbá na spotřebitele, kteří jsou na celý sáček sami. Tady si vůbec totiž nebudete připadat, že esíčka jíte sami, protože tam je tak málo bílých esíček, jako kdyby vám je váš imaginární spolucestující systematicky vyžíral:-D.

[cysnews]

Na sobotní vinobraní do Roudnice nad Labem zavítali mladí herci z nově připravovaného filmu ´Když prší slzy´ scenáristky a režisérky Michaely Semely. Důvodem je nově vzniklá spolupráce mezi starostou města a produkcí filmu. Představitelka hlavní role Aneta Kernová a její herečtí kolegové Karolína Krézlová s Matyášem Hložkem si prohlédli historické centrum Roudnice nad Labem, vyzkoušeli pouťové atrakce, v zámeckém areálu, kde se vinobraní uskutečnilo, ochutnali různé druhy vína, až skončili u tradičního burčáku. Vinobraní ale nebylo tím hlavním důvodem, proč do Roudnice zavítali.

„Budeme tady několik dní točit film Když prší slzy“, prozradila půvabná herečka známá především z netflixových seriálů Aneta Kernová a pokračovala už trochu v žertu: „Chtěli jsme si to tady okouknout – a kdy jindy, než právě o vinobraní?“ Vinobraní si Aneta se svými kolegy opravdu užila. Do Roudnice nad Labem přijela se svou pětiměsíční čivavou, pejskem Punky. Toho musela neustále hlídat, aby něco nezbaštil nebo dokonce nevypil. „Jednou se stalo, že na nějaké party ucucával víno, aniž bychom si toho někdo všimli. Co vám budu povídat; skončil na kapačkách, ale dobře to dopadlo“, dodává s úsměvem Aneta. Přesto došlo i na okamžiky, kdy jí do smíchu moc nebylo. To ve chvílích, kdy se starostou Ing. Františkem Padělkem probírali, o čem vlastně děj bude a jestli má někdo z herců osobní zkušenost s domácím násilím.

„Já mám bohužel špatnou osobní zkušenost, ale k té se vyjadřovat nechci. Člověk ji musí nejdříve pořádně zpracovat v sobě, než ji pustí ven. Mám ale i ve svém okolí hodně smutných příběhů na téma násilí ve vztahu“, vyjádřila se Aneta Kernová. „Jsem proti tomu a vůbec nechápu, kde se to v těch lidech bere, když na začátku jsou plní lásky… I proto jsem kývla na tenhle film a věřím, že lidem otevře oči.“

To Karolína Krézlová přiznala, že sice násilí do vztahu nepatří, nicméně i jí samotné jednou ulítla ruka a svému partnerovi uštědřila políček. „Bylo to při rozchodu. Nejsem na to pyšná, ale myslím, že je třeba i o takových věcech mluvit. Pochopit, co člověka k takovému jednání přivede. Jinak ve filmu hraji zpočátku trochu zápornou roli, ale pak se hodně změní, projde velkým uvědoměním.“

Také Muž roku 2017 Matyáš Hložek zastává názor, že násilí do vztahu nepatří a už vůbec ne, že by muž uhodil ženu. „To je něco tak nízkého a beru to jako něco hodně přes čáru. Já osobně bych partnerku nikdy neuhodil, i kdyby mě kdovíjak rozčílila. Každý musíme mít přece nějakou tu sebekontrolu a poznat, kdy už je toho moc. V tu chvíli raději odcházím. Třeba uprostřed noci – a na vždy.“ Matyáš si ve filmu zahraje sebevědomého muže, který je přesvědčený, že mu žádná žena neodolá. Víc prozradit zatím nechtěl.

Starosta Roudnice nad Labem Ing. František Padělek, který s natáčením filmu v Roudnici nad Labem souhlasil právě díky tématu domácího násilí takové chování jednoznačně odsuzuje: „Jsem proti každému násilí. A je úplně jedno, jestli jde o násilí na zvířatech nebo lidech. Do života prostě nepatří. A že si fyzicky ubližují partneři, kteří se kdysi milovali, to mi rozum opravdu nebere. Proč se raději nerozejdou? Víte, já žiji v ústeckém kraji, který je násilným chováním bohužel nechvalně známý. Mám už leccos odžito, a právě proto vnímám spoustu věcí jinak. Uvědomuji si, jak je náš život křehký. Proč ubližovat? Vždyť tím nejvíc škodíme sami sobě, svému svědomí, svým blízkým… Moc si přeji, aby se lidé k sobě chovali ohleduplněji. K tomu ale musí mít i podmínky. Musí mít méně stresu, více jistot. A to je vlastně jeden z mnoha důvodů, proč kandiduji za region na post hejtmana ústeckého kraje. A rozhodně je to důvod proč jsem se domluvil na spolupráci při natáčení filmu ´Když prší slzy´.“

Když prší slzy – představení filmu

Půvabná, ale zakřiknutá optička Klára (Aneta Kernová) má za manžela policistu Martina (Jan Burda), ze kterého se postupem času stává alkoholik. V opilosti se mění na násilníka a terčem jeho slovních i fyzických útoků je Klára. Ta dlouho věří, že se situace změní, že bude mít zpátky toho muže, s nímž se tak milovali… Náhodné setkání s Adélou (Hana Drozdová), která v mládí také čelila domácímu násilí, ovšem přinese do jejího života nečekaný zvrat. Podobná životní zkušenost ženy hodně sblíží, náklonnost a přátelství přeroste v lásku. Protože film vznikl na základě několika skutečných příběhů, můžeme se těšit na poutavý snímek plný emocí a napětí až do poslední chvíle.

V dalších rolích: Eva Čížkovská, Karolína Krézlová, Matěj Dejdar, Petr Vondráček, Jaroslav Sypal, Kateřina Pechová, Peter Pecha, Jan Fanta, Sofia Sekelová, Andrea Kalousová, Jakub Moulis, Matyáš Hložek, Eliška Matzkeová, Jakub Jíra a tikťoker Adam Kajumi. Film teprve vzniká, některé vedlejší role se ještě obsazují.

Zdroj: Helena Váňová Production

Starosta Roudnice nad Labem Ing. František Padělek: Násilí do života nepatří! Na sobotní vinobraní do Roudnice nad Labem zavítali mladí herci z nově připravovaného filmu ´Když prší slzy´ scenáristky a režisérky Michaely Semely.

[autoring]

Suzuki Ignis Hybrid, jediné mini SUV na trhu, přijíždí v novém – s výraznějším designem, úsporným hybridním pohonem a unikátní kombinací praktického interiéru a nejmodernějších technologií.

Nezaměnitelný design

Ikonický design Ignisu prošel citlivou modernizací. Nepřehlédnutelné městské SUV přijíždí s novou pětidílnou maskou chladiče, která se odkazuje na modely Vitara a Jimny a přitom Ignisu propůjčuje výraznější a nezaměnitelný vzhled.

Novou masku chladiče doplňuje přepracovaný nárazník s výše umístěnými mlhovými světly a stříbrným ochranným krytem, který dodává vozu drsnější výraz. Obdobným způsobem byl upraven i zadní nárazník, ten také nově nese dominantní ochranný prvek ve stříbrné barvě.

S vylepšeným designem se pojí i nové odstíny laků. Zlatá, modrá, olivově zelená nebo písková dávají ještě více vyniknout výrazným tvarům Ignisu. Vybrané odstíny jsou k dispozici také ve dvoubarevném provedení se střechou v kontrastní černé.

Prakticky interiér

Klíčové přednosti Ignisu zůstávají zachovány: zvýšená pozice za volantem, vynikající výhled a nečekaný vnitřní prostor, který nabízí dostatek místa cestujícím v přední i zadní řadě sedadel. Zadní posuvná lavice umožňuje zvětšit prostor pro zavazadla podle aktuální potřeby a využít tak přepravní kapacitu vozu na maximum.

Nová barevná schémata posouvají dojem z interiéru Ignisu na vyšší úroveň. Kontrastní ozdobné prvky – madla dveří a obložení středového tunelu okolo řadicí páky – jsou podle zvoleného odstínu karoserie nově v šedé nebo modré barvě. Na přání se v kontrastním odstínu dodávají i další ozdobné prvky a na výběr jsou i jiné odstíny. Každý si tak může svůj Ignis upravit podle vlastního vkusu.

Přístrojový štít je nově vyveden v kombinaci bílé, černé a šedé. Díky tomu jsou údaje za všech okolností lépe čitelné a přístrojový štít vypadá hodnotněji. Velký monochromatický displej s přepínáním tlačítkem na volantu přehledně zobrazuje všechny důležité provozní údaje – okamžitou nebo průměrnou spotřebu, dojezd, ale i zapojení motorů v hybridním pohonu.

Spodní část palubní desky je nově v konvenční černé barvě, spodní část výplní dveří zrovna tak. I tyto úpravy zlepšují vizuální dojem z interiéru a jdou také naproti požadavkům zákazníků na praktičnost.

V bílé barvě je naopak nově podélný pás uprostřed palubní desky. Tato úprava zachovává původní myšlenku, kdy kontrast se světlými odstíny umocňuje vzdušnost interiéru. Díky tomu také displej multimediálního systému vizuálně více vystupuje do prostoru a údaje na něm jsou snadněji čitelné.

Nový hybridní pohon s větší baterií

Pohon obstarává nový čtyřválcový atmosférický motor K12D, který standardně spolupracuje s elektromotorem ISG, připojeným přes plochý drážkový řemen. Spolu tak tvoří mimořádně efektivní mild-hybridní pohon. Ten je nyní standardem pro všechny verze Ignisu. Ve srovnání s dosavadním Ignisem Hybrid byla kapacita baterie zvětšena více než trojnásobně – z 3 Ah na 10 Ah.

Mild-hybridní pohon je nejen účinný, ale také velmi kompaktní a lehký – celá elektrická soustava váží jen 10 kg. Díky tomu všechny nabízené verze Ignisu Hybrid, včetně varianty s pohonem všech kol AllGrip Auto, dosahují provozní hmotnosti méně než 1000 kg.

Lithiová baterie hybridního pohonu se nachází pod sedadlem řidiče, tudíž nijak nezmenšuje praktickou využitelnost interiéru. Elektromotor ISG nahrazuje běžný alternátor. Celý systém je maximálně účelný, počet přidaných součástí je omezený na nezbytné minimum, přičemž mild-hybridní technologie nijak nezvyšuje nároky na údržbu nebo uživatelský komfort. Ignis Hybrid je díky tomu možné používat bezpečně, bez jakýchkoliv omezení a bez starostí.

Mild-hybridní pohon umožňuje efektivně hospodařit s kinetickou energií. Elektromotor ISG, který v sobě kombinuje funkci startéru a generátoru, při zpomalování intenzivně dobíjí baterii. Tím ukládá energii, která by jinak při brzdění přišla nazmar, pro pozdější použití. Takto získaná energie pohání všechny elektrické systémy, když vůz stojí a spalovací motor se vypne. Dále pomáhá při zrychlování, když se ISG zapojí současně se spalovacím motorem. Elektromotor, který má parametry 2,3 kW a 50 Nm, zlepšuje akceleraci a snižuje spotřebu benzinu.

Atmosférický motor s moderními technologiemi

Nový benzinový motor K12D vychází z předchozího typu K12C, přináší však řadu zásadních změn. I nadále si zachovává atmosférické plnění, čtyři válce a objem 1,2 litru, což jsou na poměry městských aut velkorysé parametry. V zájmu zvýšení účinnosti vzrostl kompresní poměr z 12,5:1 na 13,0:1 a změnila se i charakteristika motoru. Nejvyšší výkon je 61 kW a maxima točivého momentu 107 Nm motor nově dosahuje už při 2800 otáčkách.

Konstrukční změny jsou inspirovány motorem K14D v novém Suzuki Vitara Hybrid a S-Cross Hybrid. Blok i hlava motoru jsou nové konstrukce, k tomu Suzuki přidává řadu technických inovací:

sběrné výfukové potrubí integrované do hlavy válců v konfiguraci 4-2-1

přepracovaný EGR ventil s chlazením

variabilní časování nejen sacích, ale i výfukových ventilů (na straně sání VVT ovládané elektromotorem a na straně výfuku hydraulicky)

aktivní chlazení pístů ostřikováním olejem řízené řídicí jednotkou motoru

olejové čerpadlo s proměnlivým průtokem

ventil pro regulaci průtoku chladicí kapaliny, který nahrazuje konvenční termostat

Motor K12D si zachovává unikátní, dále vylepšený systém nepřímého vstřikování DualJet se dvěma vstřikovači pro každý válec. Na jeden válec připadají dva sací ventily a nad každým z nich je vstřikovač paliva. Každá vstřikovaná dávka je složena ze dvou dílčích. Díky tomu se palivo lépe odpaří, dávkování je přesnější a palivo je lépe rozprostřeno ve spalovacím prostoru, což přispívá ke snížení spotřeby.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Díky unikátnímu systému vstřikování DualJet se motor K12D obejde bez filtru pevných částic a i tak splní nejpřísnější požadavky emisních norem na produkci pevných částic.

Tři druhy převodovek

Nový Ignis Hybrid je standardně vybaven pětistupňovou manuální převodovkou, která zachovává odstupňování i stálý převod stávajícího modelu. V zájmu zlepšení jízdních výkonů a kompenzace větších odporů systému 4×4 má varianta s pohonem všech kol AllGrip Auto i nadále zkrácený stálý převod. Novinkou v nabídce je automatická převodovka CVT, vyznačující se vysokou účinností zejména v městském provozu a při jízdě ustálenou rychlostí.

Pohon všech kol AllGrip Auto má kompaktní konstrukci, jeho základem je viskózní spojka, která automaticky s počínajícím prokluzem předních kol připojí k pohonnému ústrojí ta zadní. Pohonu AllGrip Auto sekunduje elektronický systém Grip Control, který cíleným přibrzďováním jednotlivých kol usměrňuje přenos síly na kola s lepší přilnavostí. Modely Ignis Hybrid s pohonem všech kol jsou také standardně vybaveny asistentem pro sjíždění svahů, který usnadňuje manévrování v prudkých klesáních, zejména při jízdě mimo asfalt. Možnost zvolit pohon všech kol je klíčovou konkurenční výhodou Ignisu a jedním ze základn��ch kamenů jeho oblíbenosti. Variantu 4×4 na českém trhu dlouhodobě volí celých 37 % zákazníků.¹

Moderní technologie

Značka Suzuki si zakládá na zpřístupnění pokročilých technologií široké veřejnosti. Proto má i ultra kompaktní SUV Ignis ve standardní výbavě řadu pokročilých technologií. Bez ohledu na zvolenou úroveň výbavy je například sériově osazen LED světlomety doplněnými LED denním svícením a koncovými světly. Standardem je mimo jiné i asistent rozjezdu do kopce.

Všechny modely Ignis vybavené multimediálním systémem jsou také standardně vybaveny zadní parkovací kamerou. K dispozici je též systém sledování jízdních pruhů, automatické nouzové brzdění nebo sledování únavy řidiče. Ačkoliv Ignis patří k nejmenším modelům na trhu, uspokojí i ty, kdo vyžadují automatickou klimatizaci, bezklíčové odemykání a startování nebo elektrické stahování všech bočních oken.

Nízká spotřeba paliva

S kombinovanou spotřebou 3,9 l/100 km patří Ignis Hybrid k nejúspornějším modelům na trhu bez externího dobíjení. Emise CO2 dosahují pouhých 89 g/km. Stejně výlučné je postavení Ignisu Hybrid mezi „čtyřkolkami“ – varianta AllGrip Auto dosahuje kombinované spotřeby 4,2 l/100 km, a je tak s odhlédnutím od elektromobilů a plug-in hybridů vůbec nejúspornějším SUV s pohonem všech kol na trhu.²

Ceny a výbava

Nový Ignis Hybrid je i nadále dostupný ve třech úrovních výbavy. Už základní provedení Comfort má mimořádně bohatou výbavu. Vedle běžných položek, jako je klimatizace nebo elektrické stahování oken, obsahuje také LED světlomety doplněné o světelný senzor a LED denní svícení, zadní LED svítilny nebo asistent rozjezdu do kopce. Na budoucnost myslí sériově dodávaný přijímač digitálního rozhlasového vysílání DAB.

Nejžádanější varianta Premium přidává mimo jiné multimediální systém s parkovací kamerou, vyhřívání předních sedadel, variabilní zadní sedadla, litá kola nebo střešní ližiny. V případě varianty 4×4 je standardem také asistent sjíždění svahů a stabilizační systém pro jízdu v terénu Grip Control. Ignis Hybrid Premium s pohonem všech kol AllGrip doplňuje unikátní mix vlastností atraktivní cenou 377 900 Kč (aktuálně s akční slevou 20 000 Kč platnou do 30. 9. 2020).

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Vrcholná výbava Elegance je nabitá nejmodernějšími technologiemi. Nabídne například bezklíčový vstup a startování tlačítkem, automatickou klimatizaci nebo u nejmenších vozů na trhu ojedinělé elektrické stahování i u zadních oken. O komfort řidiče a bezpečnost posádky se starají systémy varování před nechtěným opuštěním pruhu, sledování únavy řidiče a automatické nouzové brzdění DCBS.

¹ V období duben 2017 až únor 2020 bylo dle statistik SDA v ČR registrováno 1925 vozů Ignis, z toho 717 s pohonem 4×4. ² Vychází z interního průzkumu Suzuki.

Příspěvek Suzuki Ignis přijíždí s novým hybridním pohonným ústrojím a decentně pozměněným vzhledem pochází z auto-mania.cz

[prazskytankista]

„Za pár let zapomeneme.“ Český profesor a nečekaný odhad, co bude dál

HŮŘ UŽ BYLO? Češi se po pádu komunismu začali chovat jako někdo, kdo se přestěhoval do dobré čtvrti, v níž je zvykem jednou týdně pořádat pro sousedy večírek. I když na to nemáte, zdůvodňuje ekonom Luboš Smrčka, proč naše domácnosti nemají úspory. ParlamentnímListům.cz nicméně sdělil, že vláda musí podpořit utrácení, jen tak zvládneme nastávající krizi. „Nechci vypadat jako cynik, ale historie nebude poměřovat, zda za těch několik měsíců zemřely tři tisíce lidí nebo třicet tisíc lidí. Historie zaznamená, pokud v prvním čtvrtletí roku 2020 začne krize, která bude znamenat ztracenou dekádu,“ myslí si profesor Smrčka. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Za-par-let-zapomeneme-Cesky-profesor-a-necekany-odhad-co-bude-dal-625091

[tymuzikaly]

GURU MARKETING FAKT NENAKOPNUL

Marketing je prodej výhod, politika nabídka vizí. Kdo umí prodávat s přesností na milimetry, nemusí umět spojovat lidi sny a představami. Ten, kdo z politiky dělá jenom byznys, se může ptát, k čemu vlastně jsou?

Pražské volby dokonány a zase se nafoukaní obyvatelé hlavního města postavili proti názoru většiny republiky. Proč? Vždyť frontální kampaň pražského ANO kobercovými nálety bombardovala sídliště i zbytek metropole. Tentokrát nezabrala. Náhoda? Na to si slavný PR tým ANO bude muset odpovědět sám. Marek Prchal je proslulý sebeobdivnými a efektními přednáškami, v nichž coby “zkušený” guru školí reklamní mládežníky. Dnes by ale jeho prezentace byla větší senzací na slavných “FuckUp Nights”. Výsledek jejich masáže je ale důkazem, že i v naší demokracii politika ještě pořád není (vý)prodejní akce. V té můžete lidem vnutit leccos, přece jen má to však své meze. Hranice je tenká, ale pravidlo, že marketing není (světe div se!) ještě pořád rovný politice samotné, platí jako fyzikální zákon. Ani sebevíc peněz nezaručí úspěch tam, kde chybí to nejdůležitější - sny a vize! 

Jistě, po bitvách býváme všichni moudřejší. Marketingovým buzzwordem se zaklínají téměř všichni současní politici. Ale jedině Andrej Babiš a ANO, tvořící kolem sebe auru momentálního leadera všech a pro všechny, na něm vskutku kardinálně postavil svou politickou existenci. Jenže co s tím, když se marketing mění v sebestřednou propagandu? Člověk musel s jistou žaludeční nevolí hledět na tuny ANO “teleshoppingu”, kterým byl nabízen před dvěma měsíci neznámý finančník “v akci”, coby lék na všechny pražské starosti. Zase jelo vše na plné “prchalovské” obrátky, strategie i timing, utváření “momentů” - pověstný dobře namazaný stroj klapal jako o závod. Tentokrát chybělo ono legendární “Sorryjako” fungující na obě strany mince. Naopak, reklamní mašina přidala plyn a silou raketové forsáže tlačila neznámou raketu ke hvězdám. Jenže přišel pád. Pro Babiše i jeho kandidáta zjevně nečekaný a tvrdý. Bylo to vidět na povolebním projevu. - “Vždyť jsme měli nejlepší kampaň? Co dělali ostatní, nic. My máme krásné plakáty?” - Ano (!), kampaň byla mezi ostatními v Praze vidět tak, že jsme jí nikdo neutekl. Určitě se stala také největší a nejdražší v historii novodobých komunálek. Jenže forma není obsah, nebo snad ANO? Počkejte, co to jen připomíná?

“Za rozbřesku říjnového slunce roku 1933 promluvil Joseph Goebbels k německému národu, poté spolu s minstrem zemědělství Darrém na letišti Tempelhoff přivítal rolnickou delegaci, s níž navštívili Adolfa Hitlera. Vůdce slavnostně zahájil sezónu pomoci chudým německým rodinám a pak společně s prostými venkovskými občany zasedl ke skromnému nedělnímu obědu. V budoucnosti se měli v zimních měsících všichni Soukmenovci vždy první neděli v měsíci zříci nedělní pečínky ve prospěch eintopfu a darovat ušetřené peníze potřebným. Vedení státu demonstrovalo, že dává lidu dobrý příklad.” * - Tedy alespoň lid si to dlouho myslel, díky dokonalé “orchestraci” myšlenek, projevů, událostí, symbolů… a důmyslně vytvářené jiné skutečnosti. Co bylo dál, je už jiná kapitola. 

Nevím, jestli se Marek Prchal opravdu inspiroval goebbelsovským stylem (Sorryjako, leč “z vonku to tak naozaj vyzeralo!”), ale vážně pochybuji, že by takovou sérii chyb jeho cynický předchůdce udělal. Pozoruhodné kontrapunkty (tedy chyby!) tu neslavnou historii předchozích řádků až komicky připomínají. Eintopf - jídlo z jednoho kotle - obyčejné, bez kousku masa, symbolizovalo jednotu elit s celým národem. Z eintopfu se staly sousedské večeře (tučný pandán, v němž ale hostitel bude za to hodování od chasy časem něco chtít!). Téměř minutu po minutě jsme na Facebooku měli fresh informace o akcích a livestreamy s pozdravy volebního leadra (slib luxusních bytů pro policisty a sestřičky na Libeňském mostě v duchu gigantismu Alberta Speera asi vejde do historie fantasmagorie!). Kandidát místo vlastní manažersky racionální efektivity a střídmosti doporučoval osobní zkušenosti s rizikovým podnikáním (nebankovní půjčky!), vychvaloval investice do (módního!) byznysu, aby vše stihl, létal (soukromým!) letadlem. “Makal” opravdu na plno (sice si pletl operetu s operou!), snažil se vybudit v ostatních dojem (trochu snobského!) milovníka kultury (žádný Gott, ale rovnou Vengaboys, když klasika tak Mozart, ten k Praze patří!), zdůrazňoval tempo a nasazení (Vlka z Wall Streetu!). Občas měl na sobě mikinu, někdy tričko z Harvardu (kde ale zas tak moc nestudoval!), nejvíc ale padnoucí byznys oblek (Praha přece potřebuje manažera!). Ovšem nejhlavnější slovo měl, jak jinak, sám nejvyšší vůdce ANO. Za svítání naléhavě promlouval k voličům ze střechy paneláku. Bylo to impozantní, emocionální, spektakulární… Jestli tohle něco ale skutečně připomínalo, tak známé přísloví: “sytý hladovému nevěří - jenže tentokrát přesně naopak!”

Víc než politické kampaně jsme byli svědky reklamního brejku, kde se prodává 100% výživný krém, chutná čokoládová tyčinka nebo běloskovoucí prací prášek. Výkony herců byly úchvatné, kostýmy krásné, kamera barevnější než sám život. Příběh však nestál za nic! S realitou voličů nesouvisel ani za mák. Pro většinu neznámý obchodník, jehož úspěch vzešel z živobytí postaveném na chudobě jiných, sám zahrnutý nadstandardním luxusem, to citlivější a chytřejší (ale nijak bohaté) voliče, které štve vysoké nájemné, dopravní zácpy a další tuna věcí v jinak pěkném městě, prostě nepřesvědčí. Nedozvěděli se nic, v čem by měl být jejich svět lepší (ano, bude líp, ale jak?). Obyčejní Pražáci mají zkrátka víc zkušeností, šanci tyhle stokrát provařené marketingové finty prohlédnout. I kdyby rozesmátou tvář kandidáta viděli milionkrát, už tuší, že reklama “je jenom navoněná zdechlina”. PR tým tak zjevně “uletěl”, nepochopil, ustrnul ve své osobní kleci úspěchu a blahobytu. Svět značkových bobo’s v nejlepším věku je fajn, ale kdo z těch, na které mířili, ho má? Tahle reklamní “vize” levicové voliče fakt(!) nenakopla…

Je přitom paradoxem, že v Ostravě, městě sociálně o mnoho komplikovanějším, nakonec dokázal s přehledem několika koňských délek zvítězit jiný kandidát ANO. Také on má za sebou podnikatelskou minulost. Je však úplně jinak spjatý s městem samotným. Můžete ho potkat na ulici i obyčejných, nikoli předvolebních, akcích! Má o městě svoji vizi, nedávno poslal k čertu prezidenta, který mu nabízel výstavbu čínské pneumatikárny v centru ekologicky ztrápené metropole (Auvajs!!!). Slyšíte Andreji? Ani jednou jste toho Ostraváka ve své povolební řeči nepochválil. Vaše škoda, velká PR chyba! Opomenul vám tohle Mára, Lucie a spol. říct?

Marketing je prodej výhod, politika nabídka vizí. Dnešní marketingové nástroje umožňují doručit obchodní nabídku s přesností téměř na milimetry, co však určitě neumí, je spojovat (a oslovovat) lidi právě jasnou představou “co bude dál”. Ten, kdo z politiky dělá jenom byznys, se může ptát, k čemu vlastně vize jsou? Inu, třeba Steve Jobs měl technologické sny, ty nabízel lidem, kteří ani nevěděli, že je potřebují. Nadchnul je pro společný nový svět a od toho, aby si jeho produkty později koupili, měl výkonný marketing. Ten funguje samozřejmě i teď, dávno po Jobsově smrti. Firma žije z jeho snů, i když sama moc nových vizionářských produktů nevymyslí. Jobs a jeho smělé vize ale Apple i zákazníkům chybí.

Dá se říci, že cokoli uděláte v marketingu, už tu někdy (aspoň jednou) bylo, jen to (dobré) zboží musíte znovu (a lépe!) prodat. Politika není prodej hrnců, i když to tak někdy vypadá. I na komunální úrovni je fajn vyvolávat souboj myšlenek a vizí, jak žít pospolu a (pokud možno ve smíru) přežít. Dokud tohle Marek (nebo Andrej) nepochopí, bude to vypadat, jako by vnucovali cinklý šmejd. Rozdíl je, že blbý nákup je chyba jednotlivce, špatná volba je omyl, který zaplatíme nakonec všichni. I když, každá smlouva s marketingovým ďáblem má svou omezenou platnost trvání, že? 

© Patrick Fridrichovský

foto facebook Petra Stuchlíka, Bundesarchiv

citace Peter Longerich: Goebbels, úplná biografie ministra propagandy Třetí říše, Grada publishing, 2010

[bliju]

Monday, 27.1. 2020

ČTU pt. III

Přes léto měla knihovna zavřeno a tak jsem četla nějaký opakovačky ve čtečce. A taky jsem teda dost pozapomněla, jaký vlastně ty knihy byly. Holt, když to nenapíšu hned, tak nevim.

VĚŘ MI -  J.P. DELANEY

Hodně zajímavá detektivka s úplně nečekaným koncem. Přečetla jsem to během pár dnů a ještě to půjčila Lence a obě nás to fakt chytlo.

TA PŘEDE MNOU -  J.P. DELANEY

Jelikož mě Věř mi fakt chytlo, tak jsem si přečetla i tohle a můžu o tom říct zas jen to stejný. Sice už to bylo trochu předvídatelnější, ale za mě rozhodně super.

HODINY  Z OLOVA -  RADKA DENEMARKOVÁ

Půjčila jsem si jí jen proto, že vyhrála Magnesii Literu a já byla zvědavá. Vůbec jsem ji nedočetla (747 stran za 3 týdny nezvládám) a vlastně mě ani moc nebavila. Hrozně jsem se ztrácela v postavách a chyběly mi dialogy, které mám v knihách prostě ráda :D

LŽI SE MNOU - SABINE DURRANT

Jelikož mě hodně bavilo Pod kůží, tak jsem si půjčila i tuhle a zas jsem byla nadšená. Konec byl poměrně dost nečekaný a celá kniha byla napínavá, takže jsem ji přečetla fakt rychle.

OBČAS LŽU - ALICE FEENEY

Jak řekla Lenka, tak kniha s názvem pro mě :D Každopádně si vůbec nepamatuju, jak to dopadlo. Bylo to poměrně napínavý a dobře se to četlo, ale děj už jsem vlastně zapomněla a ani popisek knihy mi ho nepřipomněl. 

ZŮSTAŇ SE MNOU -  AYOBAMI ADEBAYO

Tohle bylo fakt zajímavý. Měl by to být skutečný příběh o tom, jak je žena v Africe vnímána, když nemá dítě mladá a co pro to dělá, aby ho měla. Hlavní hrdinka je vzdělaná žena, která má práci i peníze, ale i tak jí chybí informace o otěhotnění, které ví na západě snad každý malý dítě.

KAFE @ CIGÁRKO - MARIE DOLEŽALOVÁ

Oddechovka, pro kterou jsem šla taky hlavně kvůli Magnesii. Knížka, kterou člověk přečte za chvíli a docela se u ní pobaví. 

TVÉ PŘEKRÁSNÉ JÁ -  CHUCK PALAHNIUK

Tohle mě hodně bavilo. Hlavně ta obálka, kde je napůl banán a robertek :D Což o knize taky dost vypovídá. Hodně jsem se nasmála a taky mám od tý doby strach z vibrátorů, protože chtějí ovládnou svět :D

MOŽNOST OSTROVA -  MICHEL HOUELLEBECQ

Pro mě nejlepší, co jsem od něj četla. Hlavní hrdina je opět starší muž prožívající krizi středního věku, který řeší svoji budoucnost a vzpomíná na svoji minulost. Mimo to se dostane do sekty, která očekává konec svět a díky tomu je na něj připraven.

MEZI DVĚMA KIMY - NINA ŠPITÁLNÍKOVÁ

Popis života v Koreji, jak ho zažila Nina, když tam studovala + stručný pohled do korejské minulosti, díky kterému se člověk dozví poměrně dost zajímavostí o historii i současném životě.

VE SKŘÍNI - TEREZA SEMOTAMOVÁ

Jo, zase Magnesia. No, kniha poměrně zvláštní, kdy hlavní hrdinka přežívá ve skříni a všem lže o tom, kde bydlí a co dělá. Tímhle životem odkládá řešení všech svých problémů, jako je hledání práce, bytu a vlastně celkově vedení “normální” života. Podle mě docela k zamyšlení a trochu depresivní. 

SEROTONIN -  MICHEL HOUELLEBECQ

Za mě nuda. Hlavní hrdina zas typicky stejný a celkově mi přijde, že ta pointa je u všech jeho knih stejná, jen se vždy mění okolnosti příběhu. V celý knize je asi tak 10 přímých řečí a to mi na tom vadilo asi úplně nejvíc.

LETUŠKA Z ECONOMY, ANEB, CO NA INSTAGRAMU NEUVIDÍTE - PETRA JIRGLOVÁ

Tohle mě fakt bavilo. Přečetla jsem to asi za 2 dny a smála se nahlas. Ta ironie a sarkasmus z toho fakt sálá a já si připadala, jako by mi kámoška u vína říkala storky z práce. Na oddech a pobavení fakt doporučuju.

PODVOLENÍ -  MICHEL HOUELLEBECQ

Docela aktuální, protože je to o islamizaci Evropy bohatými šejky :D Ale jinak zas stejný. Starší hrdina má krizi, protože buďto musí konvertovat nebo bude bez práce a do toho mu odjede milenka a on zas tak netouží po několika patnáctiletých manželkách. Opět vzpomíná na mládí a přemýšlí, jak se rozhodnout. Za mě teda v porovnání s Ostrovem nic moc, ale je to tenký :D

SMRTÍCÍ BÍLA -  ROBERT GALBRAITH

Tuhle sérii miluju a všechny jsem přečetla během pár dní, protože je to napsaný fakt skvěle. Je to napínavý, ale zároveň si člověk občas oddechne, když hlavní hrdinové mimo vyšetřování případu řeší i své osobní problémy. Kdo má rád detektivky a už je unavený všema severskejma, který jsou pořád stejný, tak bude určitě nadšený.