#takový uspokojivý pocit

[nejene]

Nejene a pampelišková taška

Část první: úvod a samotná taška

Aneb rozhodla jsem se změnit svůj klasický postup, kdy něco vytvořím a nakonec si o tom udělám jeden post. Tentokrát budete moct sledovat přímo můj tvořící postup, jelikož budu dělat průběžné příspěvky. Protože mám spoustu fotek a myšlenek z procesu se kterýma bych se velmi ráda podělila. A taky proč ne.

Takže krok první - nápad. Ten tentokrát vznikl tak, že jsem na pinterestu viděla fotku tašky s velkou pampeliškou. V rámci ležení v posteli s teplotou jsem zatoužila po vlastní. Takže vznikl plán.

Krok druhý - shromaždění pomůcek. Takže sposta výletů po papírnictvích a galanterkách. Ještě štěstí, že je v Olomouci všechno tak blízko v sobě. Jinak ne té fotce určitě není všechno co budu potřebovat, ale to zjistím teprve v průběhu (už teď tam chybí třeba drát)

Krok třetí - na výrobu tašky člověk první potřebuje tašku. Původní plán byl nějakou koupit, ale pak jsem došla k závěru, že sehnat správný tvar, velikost i barvu je dost nemožný úkol. Takže se plán změnil na to, že si tašku ušiju. Našla jsem si tenhle návod, který mi přišel moc fajn (i kdyžjsem si ho malinko pozměnila). Akorát jsem si musela přepočítat rozměry vzoru, protože jsem ji chtěla trošku větší. Pak jsem si části překreslila na látku a vystříhala. Zatím krása.

Nyní ovšem přichází drobný zádrhel v mém plánu. Šití na stroji. V životě jsem to nedělala. Upřímně jsem si ani nebyla jistá, jestli je stroj, který máme doma funkční. Telefonicky jsem byla mamkou informována, že ano, je funkční. Ale mamka nebude celý víken doma, aby mi s ním poradila. Takže jsem se vrhla do samostatných pokusů. Které teda nevyšly. Byla jsem si podle videí dost jistá, že to navlíkám spravně, ale po začátku šití se vždycky hned zasekal. Takže jsem zvolila záchranou možnost - naložila jsem stroj do kufru a zamířila jsem k babičce.

Babička došla po chvíli snažení k závěru, ze mám špatnou nit a taky, když už jsme u toho, dost mizernou cívku. Po jejich výměně se stroj krásně rozjel a já se mohla vrhnout do prvních pokusů se strojovým šitím. A vlastně to šlo na první pokus dost dobře. Jako jasně, nemám to všude sešité úplně rovně a občas mi to uhne nebo tak, ale celkově jsem dost hrdá.

Podle (přibližného) následování návodu jsem se dostala k sešité tašce. Krása, oslava. Ale při jejím prohlížení a zkoumání jsem došla k závěru, že nedrží tvar kruhu úplně tak, jak bych chtěla. Takže jsem přišla s kreativním řešením - prostě tam všiju drát. Myšlenka pěkná, ale dost blbě se na už sešité tašce prováděla. Tady vzikly ty nejkřivější sešití, co jsem provedla.

Ale co se týče držení tvaru, mělo to v zásadě požadované výsledky. Plus mínus.

Celkově jsem vlastně dost spokojená. Jasně, není to dokonalá taška. Ale vlastně je celkem pěkná a splňuje to, co jsem chtěla. Takže vlastně jsem se svým prvním šicím pokusem dost spokojená. Pokračování někdy v budoucnu, až zas něco udělám.

[prospercz]

Den 77

Zúčtování Oregonu. Tak je to konečně tady. Přešel jsem svůj první stát skrz na skrz, v tomhle případě od severu k jihu. Je to celkem zvláštní pocit, dost uspokojivý. Trvalo nám to přesně 24 dní, z toho byl jeden den zero. Ušli jsme 457 mil, to je průměrně 19 mil na den, když počítám i ten jeden zero day. Vzhledem k tomu, kolik jsme tu měli sněhu, bych řekl, že je to celkem slušné. Průměr hikerů z loňska je 19 dní.

Za celou dobu jsem platil jen dvě jídla v restauraci; na začátku v Cascade Locks, a pak snídaňové burrito v Government Campu. Oboje bylo hned první týden tady. Ještě jsme teda dostali jedno jídlo v Sisters od trail angels. Taky jsme nikde neplatili za kemp, jen v Cascade Locks na začátku dvě noci za 10$ celkem. Díky tomu se nám podařilo tenhle měsíc hodně ušetřit.

Oregon jako takový je opravdu moc pěkný. Je tu spousta jezer, les i vysoké hory. Vulkanická pohoří tomu dodávají ještě něco zvláštního navíc. Jsou tu Ramona Falls, jedny z nejhezčích vodopádů, co jsme viděli. Je tu i úsek přes obsidiánové pohoří, kde se všechno zeleně blyští. Kolem a kolem by člověk řekl, že je to tu skoro dokonalé.

Ale ti komáři! Veškerý dojem z celé přírody tady kazí ta dotěrná havěť, které je tu tolik, že to snad ani není možné. Člověk kvůli nim nemá šanci si to tu pořádně užít. Takže když to shrnu, jsem docela rád, že už to máme za sebou. Teď už celkem rozumím, proč existuje výzva zvládnout Oregon za 14 dní.

Posledních 20 mil jakoby se nás Oregon snažil přesvědčit, že to není tak hrozné. Je krásné počasí, okolní příroda je jak malovaná a celý den máme parádní výhledy. A protože jsme už v hikerské bublině, tak jsme dneska potkali 3 trail magicy! Celých 24 dní nic a dneska 3! Až nás to brzdí tak moc, že skoro nestíháme dojít na naše vytipované místo.

Měním mapu. Severní Kalifornie volá. Přichází sezóna trail magiců a hikerboxů. A taky mnohem vyšších hor než jaké jsou v Oregonu. Přivítala nás stoupáním asi 2000 stop na 4 mílích. Ale zvykejme si, Sierra se blíží a tam to bude teprve makačka. Rozhodli jsme se návrat do Kalifornie pokřtít jako kovbojové. Takže teď ležím venku pod širým nebem a čekám, až na mě vykouknou hvězdy.