#sibeeria | Explore Tumblr Posts and Blogs

zlutyzakaznik · 2 years

Text

Noblesní srk

(19. 12. 2022) Piva a vína v roce dvojek.

As heavy as it can be. Obrat, jenž se poměrně často vyskytuje v titulcích a textech metalových žurnalistů, pro mne víc než v minulých letech (tady, tady, tady a tady) vystihuje letošní výběr nejlepších piv. Ne snad, že by v předchozích selekcích hutná piva, chcete-li winter warmers, jakkoli scházela. Právě nopak! Dosud nikdy ale tato nezaznamenala takovou prominenci jako letos, protože osm z uvedené desítky lze dle české legislativy klasifikovat jako plná piva (13 stupňů a více) a většina z nich jsou navíc extrémní ukázkou daného stylu.

1) Okocim Mistrzowski Porter 22° (9.6 %) 2) Żywiec Porter 21° (9.5 %) 3) Sibeeria Mantra Peanut Butter 29° (11.8 %) 4) Aecht Schlenkerla Urbock 17.5° (6.5 %) 5) Topolský stout 15° (6.3 %) 6) Vorkloster Rauch Märzen 13° (5.9 %) 7) Stern Američan APA 11° (5.1 %) 8) Zichovec Husa 13° (5.6 %) 9) Keesmann Herren Pils 11.8° (4.6 %) 10) Antoš Puding Pastry Sour II 21° (8.6 %)

I letos jsem chodil takřka výhradně do Hluché Zmije a Ochutnávkové pivnice, dvou výčepů, které se vzájemně doplňují a v součtu nabízejí nejzajímavější i nejlépe naceněná piva. Zvláště prvý podnik si zaslouží daleko víc návštěvníků a samozřejmě i více péče a lásky od majitele.

Jak dobře známo, nikdy jsem nebyl příznivcem “rekreačního” (3 až 5 půllitrů ležáku), “výkonnostního” (7 až 8 kousků) nebo “závodního” pití (10 až 15 škopků v pátek nebo dokonce denně!). Je to pro mne asi tak poutavé, jako pijácký výkon postavy Gravesova románu Já, Claudius, která obdrží vyznamenání za to, že dokázala “vyexnout” amforu vína. A raději si nepředstavuji, co toto v dlouhodobém hledisku udělá s organismem nebo rodinnými rozpočty.

Všechna uvedená piva zasluhují náležitou péči ve smyslu servírování (vhodná sklenice i teplota) a s výjimkou dvou ležáků jde o piva velmi komplexní, jež s pomalým usrkáváním a prohříváním vyjevují další a další chuťové i aromatické vrstvy.

Z novinek mě moc potěšil báječně suchý a hutný stout z Topolského pivovaru (jejich zatím nejlepší pivo) a stylový crossover z Vorklosteru, který k oříškovosti a rozinkám Märzenu přidává decentní kouřovou linku a je ukrutně pitelný.

Z produkce Schlenkerly, etalonu mezi rauchbiery, jsem letos vybral Urbock, který chápu coby ideální pivo k táboráku pro Hochy od Bobří řeky či na víkendový trip do Chaty v Jezerní kotlině. Ano, autor by mě jistě hnal, ale za mě neexistuje lepší pivo k ohni. :-)

Podvečerní třpyt ejlu v OP. Tak jako každý rok, i letos zopakuji, že co do péče o “program” by se mohla většina kaváren od této hospody učit. Neexistuje, že by denní nabídka nebyla na Facebooku a na webu (i s velmi rozsáhlým archivem ochutnávek!), a to včetně technických údajů a anotace popisující genezi i styl.

Druhá verze pudingového pastry kyseláče od Antoše je pivo pozoruhodné chuťovou nejednoznačností a interpretační otevřeností. Švestky, vanilka, skořice: to vše tam můžeme s nosem ve sklenici a převalováním doušku na patře najít, ale není to prvoplánová líbivka. Svým způsobem “dětská výživa pro dospělé”, kterou si, jak jsem poznamenal v reakci směřované pivovaru, dovedu představit rozlitou do třetinek za zimního večera, když venku chumelí a mimčo s jablečným pyré v bříšku spí... A pokud si k jednomu malému dáte třetinku 24° Meče světla od Cobolisu (aktuální, vanilková edice), úplně to stačí, aby byl člověk tak trochu na plech, na kaši či na šlupky. :-)

Američan, takto modernější verze britského ejlu, téměř určitě nepředstavuje vrchol pivní avantgardy, ale to také není jeho cílem. Jde o dobře udělané a velmi stabilní pivo, na které mám zvláštní vzpomínku, protože jsem ho rok čepoval v kavárně pro štamgasty i lidi, kteří kouzlo “svrchňáků” teprve objevují. A mohu potvrdit, že pivo, které si člověk sám natočí, opravdu chutná trochu jinak

I coby “výčepní” jsem tak jednoznačně preferoval malé “škopky”: ať už Stern v noniku nebo (au) Plzeň v rozkošném bucláčku (Tübinger). Pivo určitě může fungovat i v kultivované a útulné kavárně, ale je potřeba věnovat mu péči a největší radost jsem měl, když jemně citrusový, díky americkým chmelům voňavý, jemně hořký a na doušek krémový ale z brněnského pivovaru zaujal zákazníky, kteří by si jinak pivo nedali.

Degustační trio ve Zmiji. Jelikož mi kyseláč úplně napravo velice zachutnal, nechal jsem si natočit ještě jeden, protože i tomuto stylu piva sluší prohřátí. Vlevo skvělý stout z Topolského restauračního pivovaru.

Sibeeria sklízí mezi pivními gurmety (často oprávněnou) zlobu za módní a ulepená piva z ranku New England IPA, ale i tady se dají najít zajímavé kousky, jako třeba jejich “Werther’s Original” pro dospělé na třetím místě. Jde o mok velmi dekadentní a rozhodně nic pro ty, co chtějí, aby pivo chutnalo jako pivo (nebo kafe jako kafe). Ve Zmiji jsem zvládl dvě třetinky a očekáváte-li od piva skutečně intenzivní prožitek termínů komplexnost, krémovitost, viskozita nebo nekonečná dochuť, je toto záležitost pro Vás.

A pak ty baltic portery a dost možná můj nejoblíbenější pivní styl vůbec. Je samozřejmě možné, že má příchylnost k nim je dána skutečností, že tyto rozvíjí britskou tradici a jsou svého druhu pokračováním kávy, ale u dvou vybraných a stále nejoblíbenějších zástupců je cenné i to, že představují luxus dostupný každému.

Vždyť Żywiec, “ciemny jak bezgwiezdna noc,” stále stojí okolo 4 až 5 PLN a Okocim Porter jsem na konci srpna pořizoval za 5 zlotých a 17 grošů (cca 27 Kč), tedy cenu, která z něj dělá pivo s nejlepším poměrem cena/zážitek. Všech dob? Jen kdyby to tak bylo u nás a člověk nemusel k polským hranicím. Bydlet v Ostravě nebo na severu Moravy, přestanu chodit do ochutnávkových výčepů, protože to, co má v nabídce Auchan, Piotr i Paweł nebo Intermarché, tady nenalezneme ani ve speciálkách.

(I tak ale díky za nabídku F.A. Oranžová, pobočku Beershopu na Minské, Maneo nebo Kyselou rybku na Milady Horákové.)

Letní klasika v podobě výpadu do polské části Těšína a cestou zpět servis do vlastní a pečlivě vypulírované aleové sklenice. :-)

Vinná situace v Brně je daleko méně příznivá než nabídka minipivovarů a ochutnávkových pivnic. Jak jsem uváděl dříve, člověk nemůže zvládat vše a ekonomika je taková, že je stále vzácnější narazit na víno (po skleničce), ke kterému bych se rád a opakovaně vracel a přitom nezruinoval rozpočet. A popravdě neznám v Brně nikoho, kdo by dokázal se stejnou intenzitou sledovat kávu, víno i pivo.

Ve druhé kavárně jsem si tedy do konce srpna maximálně užíval Veltlínské zelené (cena za deci se před pár týdny posunula z 25 na 35 Kč) a vedle Chardonnay z oblasti Verony, jež kdysi měli v Air Café, šlo jednoznačně o nejpříjemnější víno na každodenní deci, dvě anebo letní vinný střik.

S jistou baristkou a fanynkou vína jsme se shodli, že Brnu chybí vinný bar, který by nebyl tak řetězcovitý jako JustWine a blížil se uzavřenému Petit Cru nabídkou i atmosférou. Budování brněnské pobočky Na břehu Rhôny připomíná čekání na Godota. Dávno ohlášeno a otevření slíbeno brzy, ale co jsem tak šel minulý týden kolem, interiér podle všeho čeká ještě spousta práce. Snad tedy stihnou prosincové zahájení, které avizují na druhé straně posledního vydání FOOD DRINK BRNO.

Je chvályhodné, že se podnik snaží nabízet dobrá vína za příznivou cenu, ale měl by si u toho dávat pozor na jména. Parker, Robert Parker je onen člověk, který měl a má největší vliv na bodové hodnocení vína. A čirou náhodou vydal v pátek Jan Čeřenský poznámky k vínu s medailí na fotce (jen jde o devatenáctku místo zřejmě osmnáctky na obrázku). Na Instagramu jim stále chybí adresa i otvírací doba a tak ta dobrá španělská vína asi neochutnáme. :-)

Ano, je tu Šestá větev a jejich červená Reserva, ale to je jedno dobré víno a nejen já bych byl rád, kdyby někdo otevřel ochutnávkový vinný bar, kde by bylo pět lahví bílého a pět červeného za ceny nižší než 80 až 100 Kč za deci a lahve se rychle střídaly s tím, že jedno bílé a červené by zůstalo napořád.

Uvidíme také, jak se posune Kšeft na Pekařské, protože jejich základní rakouský Veltlínek byl lepší než ostatní, co jsem v Brně zkusil. Zatím mám ovšem pocit, že jde tak trochu o studentský či “punkový” projekt (UGLY XMAS SWEATER PARTY nebo nafukovací dinosaurus).

Jelikož jsem byl v práci vinně saturován, kupoval jsem si lahví na doma málo, velmi málo. Ze zvědavosti jsem zkusil pět supermarketovek, jež obchod zlevnil z dvou set na polovinu a dopadlo to dle očekávání: charakter skoro žádný, velmi nudné a unifikované. Našla se ale výjimka v podobě cabernetu sauvignon Roche Mazet ročníku 2020, který je už ale podle všeho pryč a 2021 jsem po dvou deci vylil. Za akčních 99 v pohodě vypitelné.

Je to samozřejmě metoda pokus-omyl a na základě dosavadní zkušenosti věřím víc italským, španělským nebo francouzským supermarketům, ale i v ČR se občas dají najít základní a přitom slušné věci (třeba startovní řada Emiliany v Kauflandu, byť je to už pár let, co jsem ji zkoušel naposled). A pro úvodní a dnes už starší pohled na nabídku Lidlu a výběrově i roky další stačí zadat do Google příslušná slovní spojení.

A samozřejmě je tu vinné oddělení Marks & Spencer, ale to je oblast pro specialisty a kdyby se toho někdo ujal, velmi rád si přečtu závěry, protože i tuzemská pobočka má u lahví něco, čemu se dá říkat základní degustační poznámky. Mnohem příjemnější je to v regálech s bublinami, kde se dá OK prosecco a občas i cava koupit za velmi přijatelné peníze a pár cenově příznivých a přírodně tvrdých bublin jsem našel i v justWINE.

Naturální vína? Něco málo jsem zkusil v Tyjátru už během minulého léta, ale mé srdce si tato zatím nezískala a PR a akce, které přístup tematizují, mají na můj vkus až příliš módnosti. Snad až se celý fenomén trochu usadí a “vyfiltruje” se konstantní kvalita od zběsilé touhy po experimentu.

A vinné sklo? To je téma na samostatný článek, protože martyrium, jaké jsem letos na podzim zažil se slovenskou Ronou, bych už nechtěl opakovat...

#glosy

0 notes