#pivní nudle | Explore Tumblr posts and blogs

zlutyzakaznik · 5 years ago

Text

První dojmy 21: Kafe v rozkladu, Vittorio Restaurant, Mooi, Anhems, L2P Café & Bar a Café Art (v 2.0)

(23. 9. 2019) Ukrutný megafon sociálních sítí, tři novinky a dva návraty stávajících nájemců.

Hlavní chod obědového menu ve Vittorio Restaurant na Pekařské

Každý gastropodnik má svůj příběh. A platí to pochopitelně i pro Kafe v rozkladu, které i v dnešní době sponzorovaných tweetů a FB příspěvků předvedlo další úroveň PR aktivit v dané oblasti.

Již od počátku února jsme byli zásobováni statuty, které ukazovaly zrod firmy. Nejprve předpokládaný název (To v Brně chybělo), ze kterého se nakonec vyklubal hashtag, dále vnuknutí nad skleničkou, výběr parcely a vlastní řemeslná a legislativní realizace snu (”Tom umí číst ve výkresech, já strašně ráda zkouším novy věci. Mrkli jsme na pár videí na Youtubu a pustili se do práce”) atd. atd.

Byla toho prostě spousta a až na storíčka, která zmizela v nenávratnu, si lze na Facebooku stále všechno přečíst a já to v rámci poctivé informační přípravy zvládl celé včetně přívalu emotikonů (bylo jich, jak říká lakonicky Andy Hayler, one too many). Z celé té obrovské self promo kanonády mě zaujal jeden opravdu vtipný a esteticky uspokojivý moment: to když spolumajitelka sladěná ve fialové zkoušela za slapstickového hudebního doprovodu výdrž stropů. A onen den nakonec, i když se to už zdálo téměř nemožné, opravdu přišel. Sice se začalo o tři hodiny později kvůli technickým problémům a majitelé toho poslední noc moc nenaspali, ale to je součástí úvodního adrenalinu.

Za kliku Kafe v rozkladu jsem vzal krátce po třinácté hodině, z předběžné opatrnosti kofeinově saturován dvěma domácími doppii, a když jsem po pár minutách vyšel ven a začal zkoumat své pocity, zjistil jsem, že nejsem ani zklamaný a ani rozhořčený, ale spíše zlhostejnělý a rezignovaný. Proč?

Vzhledem k tomu, jak masivní kampaň provázela přípravy a otevření podniku a jak omšelé se nejen mě jevily slibované “goodies” (snídaně, brunche, výběrová káva, domácí dezerty, tedy něco, co tady dosud “opravdu nebylo”), nebylo mé očekávání vybičováno na maximum.

Prostor v přízemí i patře na mě působí chladně, neútulně, mainstreamově a neinvenčně. Kávovar je poctivý dříč a mlýnky nic excesivního. Na espressu byla na úvod Brazílie a Etiopie od MotMotu, tedy té nejobyčejnější z obyčejných výběrových brněnských pražíren, ale původci zrnek se prý budou střídat. Při letmém průchodu kolem baru jsem nepostřehl mléko (cappuccino je za 59 Kč, takže doufám, že to nebude trvanlivé plnotučné; espresso/doppio pak za běžných 45/61), takže v tomto nemohu referovat, ale skořepinových hrníčků jsem si povšiml. Ještě daleko větší rozpaky ovšem vzbuzuje pivní volba, kterou se zde stalo Starobrno Medium (0.5 l za 39 Kč) a na druhé pípě je Strongbow Cider Apple Gold. V pěti lahvových možnostech od Zlatopramenu nalezneme i Radler Citron a Grep (42 a 47 Kč). Starobrno? Po několika letech pivní renesance minipivovarů a frázích o poctivosti, lásce a kvalitě?

Kafe v rozkladu má vzadu kuchyň a na place bylo úvodní den nejméně pět lidí, ale když jsem zjistil, co zde mají za kávu a pivo, jakákoli touha objevovat v rámci teplých jídel mě nadobro opustila, takže jen stručně zm��ním, že v menu (které pochopitelně není na FB) jsem našel i vejce Onsen, Nachos v rozkladu, bowly a kaše, malou RAW sekci, míchaná vejce a hodně dalších možností. Aperol Spritz mají za 94 a Mojito za 119 Kč, deci tichých vín od Šamšuly 3 x za 53 a jednou za 65 Kč a v nabídce je i pomerančový fresh (2 dcl za 65 Kč) a Legránž (tři deci za 64 Kč).

V patře jsem při své krátké návštěvě spatřil u jídla duo z Bůčku, dole u okna jistý gentleman teatrálně hlásil do telefonu, že dnes otevřeli a že tam právě je. Cestou z podniku jsem přemýšlel, pro koho je vlastně Kafe v rozkladu určeno. Milovníci snídaní a brunchů mají své jisté v tradičnějších, instagramově nablýskanějších nebo vnějškově viditelnějších podnicích, (nejen) seriózní fanoušci piva si nad zdejší volbou znechuceně odfrknou, barů je v Brně také dost a kaváren s deklarovaně výběrovou kávou nepočítaně. Navíc je podnik umístěn v boční ulici a i když je to na Českou jen pár metrů, stále je to v závětří. Pro mne jde, spolu se Srdcovkou na Dominikánském náměstí, o jeden z lakmusových papírků úspěchu poslední etapy budování nových podniků v Brně. Jenže první z uvedených je součástí velkého řetězce a má za sebou prakticky neomezené zdroje Pilsner Urquell.

Nahoře na Pekařské fungoval několik let jeden ze dvou Brabanderů. Já tam byl v lednu 2010 na hezké degustační večeři s vínem a zhruba před 2 lety i ve Forhausu na obědě (nejlepší sekaná, jakou jsem ochutnal a i celý oběd byl velice fajn). 17. srpna v 11 hodin zde otevřel Vittorio Restaurant a tak jsem si sem zaskočil ve středu 4. září krátce před polednem a zkusil jednu ze dvou variant poledního menu.

Drůbeží velouté s fritátovými nudlemi a droby bylo velmi dobré, fritátové nudle mastnější než ideál, droby poskytující příjemný texturální a chuťový kontrast (14/20). Servírovány byly dva druhy domácího pečiva. Samotná bageta nebyla ničím pozoruhodná (11/20), ale chléb docela slušný (13/20). Hovězí hrudí s rajskou omáčkou a houskovým knedlíkem bylo velmi dobré, maso krásně se rozpadající, rajská vyvážená s hutnější konzistencí, knedlíky bohužel obyčejnější, ale jako celek jeden z nejlepších obědů v rámci “meníček” v lepších restauracích (silných 14/20).

Obědová polévka ve Vittorio Restaurant

Domácí pečivo ve Vittorio Restaurant

Petit four na závěr mělo podobu miniaturní variace na mrkvový dort (12/20) a espresso bylo bohužel, třebaže připravováno na druhém kávovaru (ten, na který jsem dohlédl, měl vytažené páky), zcela nepitelné. Jedno usrknutí hořké a řídké černé vody, která neměla cremu už při donesení na stůl, mi stačilo (9/20). Slečna v servisu, která se velmi často objevovala u mého stolu a doporučila vyzkoušet jejich olivový olej (opomenul jsem), mi řekla, že kávu ještě ladí, což bylo později potvrzeno i v reakci na můj komentář na Facebooku. Šlo o Bontadi 90:10, které je prý velmi kvalitní, ale zdůvodnění, že “ne vždy se podaří připravit kávu personálu, který se zrovna zaučuje dokonale bohužel” mě zrovna nenadchlo. Pokud servis vidí, že vracím prakticky netknutou kávu, mohl by se zeptat, kde je problém a případně po konzultaci s vedoucím směny nebo majiteli nabídnout maličkost, která by tuto závěrečnou hořkou pilulku mohla eliminovat, tím spíš, když ví, že to kafe má k ideálu daleko. Čokoládová pralinka se mi jeví jako dobrý nápad.

Velmi problematické espresso a variace na carrot cake ve Vittorio Restaurant

Měl jsem docela hlad a byl unavený a tak jsem tentokrát neprozkoumal zahrádku ani další etáž podniku a spokojil se s usazením v přední části s okny do ulice, kde jsem byl v čase oběda jediný zákazník a tak nebyl problém se ztlumením hudby a dokonce bylo nabídnuto i zeslabení klimatizace, když si servírka povšimla, jak se choulím do trenčkotu. Vedle kávy bylo jediným problémem rozložení stolů a židlí, kdy jsem se jen s největšími obtížemi a za cenu několikerého posunutí stolu dokázal posadit u svého stolu a stejně obtížně se mi stávalo. Podnik je velký a tak snad není nutné udělat sezení natolik stísněné, jako by tomu bylo v nějaké turistické brasserii v Paříži.

Za 210 Kč za toto menu si opravdu nemohu stěžovat. K mání je ještě druhá varianta za 240 Kč a zdejší oběd je dokladem toho, že se vyplatí trochu si připlatit a člověk se může velmi slušně najíst. Porce byly velkorysé a oběd vydatný natolik, že jsem až do večera nic nejedl a musel si ještě pomoci na vytrávení 15 g v Kafecu, pak doppiem v Pelíšku a následně ještě třemi malými pivy v Air Café. Zdejší oběd mi připomněl bukolické časy v Hansenovi v letech 2009 až 2010, kde jsem dokázal 20 až 22 stravenek á 80 Kč upotřebit za jen o málo víc než týden (oběd za 3 stravenky). Jelikož jsem byl opravdu najezen, zůstalo jen u pošilhávání po pistáciovém suflé s podmáslím a jogurtovou zmrzlinou za 110 Kč, tedy cenu, jež se mi zdá vzhledem k pracnosti a časové náročnosti hodně nízká, ale zapomněl jsem se zeptat, zdali si s tím dávají práci od počátku anebo používají nějaké zkratky. Ale pokud by to bylo tady nebo kdekoli v Brně na této úrovni, dejte mi prosím ihned vědět na FB a já tam nadšeně poletím.

Naproti Tescu a pobočce Levných knih u hlavního nádraží v květnu otevřeli (vedle Makovce, ach jo) vegetariánskou/veganskou restauraci Mooi, kterou bych si sám pro sebe zaškatulkoval jako “alternativní lifestylový fast food s vysokým wow-factorem”. Dílčí komponenty jídel na menu nazvané vegetable-demi glace nebo NeMaso mě nechaly chladným, ale zaradoval jsem se, když mi jedna ze slečen z obsluhy řekla, že zde mají double chips, nadvakrát dělané hranolky, které jsem za 40 Kč (papírový kornoutek) musel vyzkoušet. Zhruba sedm minut jsem si počkal, než holky proženou hranolky olejem podruhé a zatím obhlížel vedle u Makovce první generaci Fiorenzata F64, která má skoro tak silné rámečky kolem displeje jako nový iPhone 11. (Paní za prosklenými regály s pečivem mi však řekla, že je to prozatimní a že mají slíbené lepší vybavení a tak doufám, že když v pobočce v Letmu mají krásnou Elektru Barlume, tady by to mohlo být třeba tohle, ať má ten nepříjemný průchozí koridor vedle Tesca určitou designovou a technologickou úroveň).

Hotové hranolky byly osoleny a proštěrchány v misce, ale chuťově byly bohužel úplně obyčejné, povrch nebyl tak zlatavý a křupavý a vnitřek vláčný, jak jsem očekával (slabých 12/20) a po vyzkoušení jiných brněnských “street-foodových” možností (Faency Fries, docela hrůza, velmi diskutabilní ve Veselé Vačici, průměrné v už zavřeném Fresh Fries na Masarykove) musím konstatovat, že nejlepší jsem v Brně zatím měl od Būchecku. Mohu tak i nadále smutně toužit po seriózních triple-cooked chips, jak je zpopularizoval Heston Blumenthal. Ale slečna z Mooi dokonce věděla odrůdu použitých brambor (zapomněl jsem si poznamenat), takže jakási snaha tam je.

Vzpomínáte na letitou a méně noblesní prodejnu s oděvy vedle Cafe Placzek naproti kostelu sv. Janů na Minoritské? Nu, mám pro Vás dobrou zprávu. Od 2. září tam funguje vietnamská restaurace Anhems. Jak mi řekl mladík v servisu, jde o hrátky s vietnamským slovem “anhem” (v češtině údajně bratři) s tím, že to “s” je tam připojeno navíc (ekvivalentem by prý mohlo být třeba chutneys, čteno “po česku” jako “chutnejs”) a vzhledem k tomu, že druhý mladý muž sedící u stolu se u tohoto výkladu křenil na celé kolo, odvažuji se spekulovat, že to byli bratři osobně.

Uvidíme, co na to řeknou kolemjdoucí a Cafe Placzek vedle... :-)

Interiér téměř určitě nezíská Pritzkerovu cenu, ale když si uvědomíme, co tam bylo předtím, nelze mnoho namítat. Celé menu se vešlo na jeden list a nikde jsem neviděl ani kávovar, což mě trochu uklidnilo, ale nic jsem si nedal, protože: a) nabídka mi přišla taková řádně promrskaná, tj. bůček, pho a další stálice vietnamských bister; b) na obrázcích v menu i na FB to nevypadá ničím nadstandardně a já bych i zde rád trochu vizuální finesy, aby to zákazníka více pobízelo ochutnat. Na druhou stranu: naproti je farnost a třeba by se mohli Minorité domluvit s Anhems na nějaké té kooperačce (”Po pěkné pastoraci na Pho!”). Když nic jiného, je fajn, že místo textilu nevalné úrovně je zde aspoň něco čistého a upraveného.

Je skoro pamětník/pamětnice ten/ta, kdo si vzpomene na působení Cafe Society na Vachove. Po nich zde několik let válčila Veranda, vinný a cafe bar, kde měli Pellini a nyní se podnik vrací ke kávě uvedeného kávového spolku s tím, že majitel zůstává stejný, ale údajně se změnil koncept a také název a tak mohu jen říct: vítejte v L2P Café & Bar, který uvádí datum založení 9. 3. 2019.

Uvidíme, jak se jim bude dařit. Design ani promo na okně ve mě touhu podnik navštívit zatím nevzbuzují...

Podezření, že jde nyní o plně herně orientovaný bar, potvrzuje charakteristika na jejich FB (Café & bar with a chill - gaming zone) i pohled do Google, který vyjeví, že název by mohl znamenat toto. Jakožto dlouholetý příznivec teorie počítačových her toto kvituji s povděkem, ale nakoukl jsem zde kvůli kávě a dalším gastronomickým maličkostem. Uplynulý pátek po 11 hodině byla v podniku pouze čtveřice seniorů na kafíčku a tak zatímco jsem předstíral na baru, že si studuji notně ohmatané jednolistové menu zatavené v plastiku, oči mi šmejdily po kávovém setupu a sledovaly průběh přípravy.

Milá a ochotná dáma připravila podle všeho dvě cappuccina, jedno lungo s trochou mléka a jedno espresso macchiato(?) a i když tryska na trojpákové mašině nijak zvlášť nechrčela, k tichému a kultivovanému šumění měla také daleko, a to tím spíš, když madam začala hýbat během druhé třetiny procesu šlehání konvičkou nahoru a dolů. Výsledná mikropěna sice nebyla plná praskajících bublinek, ale byla zjevně sušší včetně obláčků mléka, které dotyčná s pomocí lžíce hbitě nalila/nandala na jednotlivé espresso základy. Ach jo. To mi stačilo, takže jsem po odnesení objednávky s úsměvem poděkoval za zodpovězení dotazu na značku kávy (na šálcích je ještě Pellini, ale mají přijít ty s logem Cafe Society) a rozloučil se. Mlýnek zde mají stejně jako v Tchibu nádherně tichý Mahlkönig K30 Twin. Proč nemohou mít kavárny zaměřené na počítačové hry s takovou technologií dobře ošetřenou kávu?

Po dlouhé, náročné a nákladné rekonstrukci znovuotevřelo 14. září kino Art a jeho kavárna a za sebe musím říct, že je to bohužel k neprospěchu věci. Zůstalo Carraro 90:10 a co je ještě horší: před dvěma lety slušná Polička 11° byla nahrazena dvěma pivy z Alberta na Pellicove. Zdejší měkké a příjemné klubovky jsou také pryč a na jejich místě zbyla jen holá a tvrdá černá lavice. Poněkud deprimován tímto zjištěním jsem se vydal v zamyšlení domů na své doppio z Etiopie od Fiftybeans...

#prvni dojmy

0 notes

zlutyzakaznik · 6 years ago

Text

První dojmy 16: Coffee Trail, Yummy, Ještě jednu, Ema Café, Martinák – Kohoutovice a Malt Worm

(27. 5. 2019) Zdá se, že nastal ten pravý čas na zakládání poboček úspěšných brněnských podniků. S jakými výsledky?

Klidné sobotní odpoledne v Air Cafe se neslo ve znamení několika ochutnávek: vedle hlavním barmanem a jedním z hostů velmi pozitivně vnímaného a pro mě p��ece jen už dost hořkého piva jsme se zaměřili i na degustaci piva z proslulého dánského pivovaru Mikkeler; vybaven patřičným sklem jsem došel pro oba vzorky a konsensus tří osob byl, že je to OK, ale podruhé nebo větší množství bychom si už asi nedali. Mně osobně k usrkávání tenhle panák bohatě stačil.

Ještě než se dočkáme “high-profile” otevření Srdcovky v pasáži Jalta se spoustou drahého nábytku – viděl jsem už v gastronomickém Brně leccos, ale tolik balíků s židlemi TON dosud ne – nebo štukatérské a instalatérské příběhy milujícího Kafe v rozkladu, je třeba vyrovnat se s několika novými podniky, jejichž majitelé zřejmě usoudili, že se jim jejich dílo daří natolik, že je ten pravý čas na pobočku.

Kavárna Mezičas na Štefánikove nebyla nikdy žádný šlágr. Chemické zákusky z AIDY, páky vytažené z kávovaru, neznalá obsluha, prostě smutný příběh. Rebrand na Coffee Trail v květnu 2019 byl však asi úspěšný; ubylo sportovních bot a přibylo instagramové péče, rustikálnosti, květin, lásky, latte artu, ekologičnosti, kolíčků, žlutých šálků a “neotřelých” proklamací typu Život je krátký na špatnou kávu. Selže tohle klišé někdy?

Coffee Trail na Štefánikove je nyní Coffee Trail Bar a původní název slečny s úsměvy od 8. 5. přenesly do prostor bývalého bistra Fresh Freaks (Lidická 46), které tam ještě pár dní po otevření mělo relikt v podobě nápisu nad vchodem. Dobroty, víkend, bohaté brunche a ovšemže i ruka s dortem a motivační nápisy (Coffee is a hug in a mug).

Nakoukl jsem tam pár dní po otevření a na dvou espresso mlýncích měli kávy od Fifty Beans, ale zrnka zde po gramu, jako v nedalekém Pelíšku, domů neprodají, jen celý sáček. Každá, opakuji každá kavárna, která si nacení cappuccino z trvanlivé plnotučné Tatry za 55 Kč, by se nad sebou v tomto měla zamyslet a vzhledem k tomu, že mléčné kávy pořád tvoří v podobných podnicích většinu vydaných nápojů, je to o to závažnější. Z první verze menu, které jsem si prolistoval na místě, neboť na webu pochopitelně není, mne nic nezaujalo a na vejce Benedikt tam pošlu specialisty – otázkou ovšem je, zda se jim bude vůbec chtít.

Hned vedle Coffee Trail Bar (starší podnik) je velmi čerstvě otevřené Yummy. Podnik zaujal místo pár týdnů fungující italské restaurace a kavárny ze Sardinie, odkud jsem byl majitelkou a manželkou vypoklonkován ven, a nad jeho vymezením jsem se musel pousmát. Asijská restaurace. Čekal bych, že po třiceti letech od Listopadu už se dostaneme aspoň na úroveň jednotlivé země nebo i regionálních gastronomických tradic, ale takový předpoklad je asi naivní.

Na první dojem to na mě působí jako česká varianta vietnamské kuchyně, ale hlavně mne zaujalo, že si i tento podnik ponechal mlýnek a docela velký kávovar (tuším 3 hlavy). Vlídně jsem se zeptal cca 23letého mladého muže, co mají za kávu a dodal, že asi není majitel. Omyl, byl to vlastník a dozvěděl jsem se, že se v kávě vlastně vůbec nevyzná, ale že mu dodavatel vybavení a kávy mašinu a mlýnek nastavil a že jako zrno používají Lavazzu a aby tato nebyla pro hosty moc kyselá, polovinu blendu tvoří Jacobs z Makra, který prý dodá nezbytnou hořkost :-)

Moje mžitky před očima a lapání po dechu vystřídal úsměv a pochopení a tak jsem se po ujištění, že ráno namelou plný zásobník a průběžně ho přes den vyprazdňují do šálků pro sebe i hosty (ale že prý si rád nechá něco poradit), velmi stručně rozhovořil a upozornil na některé slušné italské i výběrové kávy (ty druhé ale až později a s velkou opatrností a pokud zde Rebelové začnou na základě mé informace dodávat, provizi v podobě Etiopie nebo Burundi prosím zanechte v redakci) a po ujištění se, zda chlapec zná aspoň základní informace (neznal) jsem mu doporučil i Piccolo, které neexistuje. A pak že nemám srdce. Jsem zvědav, zda se to tu v tomto ohledu za pár týdnů či měsíců při druhé návštěvě posune k lepšímu. Spíš asi ne, ale třeba budu mile překvapen.

Kočující zmrzlináře z Ještě jednu jsem už delší dobu sledoval na Facebooku na nejrůznějších jarmarcích a pop-upech, ale teprve v uplynulý pátek jsem našel čas pro návštěvu kamenné provozovny. I když, jak se to vezme. Jejich stánek a zázemí je součástí přestěhovaného Komár kafe – espresso bar, ale explozivní osobnost Jana Komárka protentokrát chyběla, čemuž jsem byl rád, a tak jsem si v klidu mohl vybrat, a po předchozím dotazu (Jaký je to typ zmrzliny? Je to gelato? Je to vše krémové, zněla poněkud vágní odpověď) a malé degustaci na konci dřívka (chvályhodný zvyk, kéž by byl častější, zamezí zklamání), jsem zkusil základní porci (70 g za 39 Kč) složenou z doporučovaného slaného karamelu a mandlové s amaretem a v poklidu si to snědl na lavičce v parku vedle Šelepky. Oboje nebylo špatné, bohužel však docela hodně sladké a mohlo to být hutnější, sametovější, smetanovější. I tak však skoro 14/20 a naprostá většina lidí bude asi spokojena.

Od roku 2006 na horním konci Pekařské fungují Chlebíčky Ema a podnik asi usoudil, že potřebuje další provozovnu a za rohem si tak udělal kavárnu. Ema Café otevřelo 15. 5. a venku dalo červené kolo s květináčem. Na baru nad kávovarem mají piktogramy kávových nápojů, které se nápadně podobají schémátkům z Piccola, ale nikde jsem citaci webu neviděl uvedenou, takže jsem ji třeba jen přehlédl. Káva je Filicori (bez uvedení řady a tentokrát mi přišlo zbytečné se ptát), zákusky i interiér na mě působí mainstreamově a navzdory červenému polstrování židliček je interiér docela chladný, podobně jako v chlebíčkárně za rohem.

Na můj dotaz na FB pár dní před návštěvou mi bylo slíbeno, že podrobné složení zákusků bude k dispozici u pokladny a pár listů s obrázky dezertů jsem na vyžádání skutečně dostal, ale například u bábovky složení chybělo, ani stopa informace nebyla u tiramisu, které prý navíc už nemají a bylo nahrazeno panna cottou. Proč je tedy stále v lístku? Když mi u jiného zákusku bylo řečeno, že je v tom Salko, neviděl jsem důvod, proč tu déle prodlévat a jen se těším, až se někdy objeví podnik, kde bude návštěvníka vítat personál se dvěma tubami otevřené Jesenky v rukách a namaluje mu z nich na uvítanou na talíř smajlík do cukrářské polevy tmavé.

Svou druhou provozovnu si 1. dubna otevřel v Kohoutovicích i Martinák a to, že nesdílím nadšení z jeho zákusků (a vyzkoušel jsem je už první dny, když začal působit v místě nynější Maryny), jsem už zmiňoval (strašlivě mu kolísá standard u jednotlivých výrobků). Odpuzuje mne sebechvála praktiků a tady jí není málo: “Na ty nejlepší zákusky v Brně se chodí k Martinákovi. Oči přechází, sliny tečou a chuť bojuje se svědomím o to, jestli ten pátý kousek je potřeba, když jste doma stejně jenom dva.” A prezentovat svou kávu v podobě ukázkově řídkého a výběrového mlíčňáka? Děkuji, raději ne.

Na závěr předpokládaně to nejlepší. Ochutnávková pivnice oslavila před pár dny šesté výročí existence a majitelé po hektických přípravách v pátek 17. 5. otevřeli sesterský podnik v místě bývalé Výtopny (pobočka malého řetězce známého především díky tomu, že hostům napoje rozvážela souprava velké modelové železnice, tedy žádné TT či HO). :-)

Podniku rozhodně nechybí sebevědomí (v sekci Informace na jejich FB se uvádí: “Malt Worm alias sladový červ alias brzy nejlepší ochutnávková pivnice v Brně.”) a 17 píp aktualizovaných na jejich webu je podle všeho brněnský rekord (původní šuškanda pravila něco o desítce). Hlavní otázkou ale je, zda to oba pánové nepřehnali s velkorysostí podnikatelského záměru a čas ukáže, zda si oba podniky navz��jem nebudou ubírat zákazníky či zda je v Brně, i přes znatelný nárůst turistického ruchu a počet zahraničních návštěvníků, potenciál pro takto velkoryse koncipovanou hospodu, navíc pochopitelně o nějakou tu korunu výše naceněnou.

Podnik je relativně velký, v podobě protáhlé nudle s bočními výklenky i zahrádkou a nabídka piv je prezentována na dvou televizorech (byl bych raději, kdyby to byla křída a tabule, neboť i ve špičce se to dá přepsat relativně rychle). Celkově působí interiér ne právě útulně a podle zpráv štamgastů není ani akustika v rámci standardů hi-fi, ale tvrdé stěny a hrany se mohou pomocí doplňků zatlumit až se podnik zavede.

Na dveřích pánských toalet mě minulou sobotu po návratu ze Štětína praštilo do očí přelepení nesprávného symbolu několika kousky bílé etikety a panáček vyvedený propiskou. Vím, že se spěchalo, ale stejně. Dle informace štamgastů jsou pivní technologie vyřešeny výborně (nic jiného jsem ale také vzhledem ke vzdělání a zkušenostem provozovatelů nečekal) a při prvním vstupu mě mile překvapila hudba na velmi příjemnou hlasitost a žánrově spadající do lehčího klavírního jazzu. To jsem ocenil a bylo mi řečeno, že hudbu vybírá jeden z chlapců za výčepem (bez valné osobní angažovaností přítomného spolumajitele ;-)).

Na můj další zvídavý dotaz, tj. zda bude podnik nějak koncepčně pracovat s hudební dramaturgií (změny hudby v závislosti na denní době, počasí, dominujících pivních stylech, složení hostů), propadla jedna z mladinkých výčepních ve výbuch smíchu. Inu, i v (nejlepší) ochutnávkové pivnici v Brně může být hudba sofistikovaná, neboť když v OP pracovala dvojice výčepních Léňa a Sváťa, byl jejich dramaturgický záběr opravdu překvapivý a vedle poznávání pivních stylů se tak mohl návštěvník osvěžit i hudebně.

Zkusil jsem zde pšenici od Hauskrechta a světlý ležák od Cobolisu (obojí OK, ale měl jsem ještě takto krátce po příjezdu chuťové pohárky v zajetí polských baltických porterů a jejich plnosti a krémovosti) a využil i dost možná první řádný výskyt proslulého Mikkelera na čepu v Brně, jelikož třetinka byla za vyloženě přátelských 82 Kč (malá bečka opravdu není za pár korun). Zauzené chilli nebylo ani na mě nijak výrazné, pivo ovšem vonělo lépe než chutnalo a víc než co jiného mi to připomnělo slavnou kvasničnou pomazánku. Řečeno s Alexandrou Shulman, bývalou šéfredaktorkou britské Vogue: It was a perfect Marmite moment.

0 notes