#ostrova

[epicofloam]

Heaven’s Reich

The other power to largely be located in Ostrova, Heaven’s Reich has numerous unique qualities to it.  Heaven’s Reich prides itself upon being formed by prophecies given to the Muthos that told them to follow the Light of Heaven, which they interpreted as Ostrova as it was the brightest continent.  This journey led them to the newly toppled Atlas Empirium, which had fallen to the Realm of the Sunfalls.  Building upon these acropolis and ruins, the Muthos and other races brought new life and culture and repelled the Realm back to the border of Shrukeng.  In this new renaissance, they also uncovered the portals into the realms of Heaven and Hell which they were stunned and horrified by in turn and declared themselves purveyors of other realms.  In the years following, these finding caused a religious fervor and several new discoveries were made.  One of these was the decision to outlaw prophecy in the kingdom, for the Muthos prophecy was seen as the last divine dream.  The second was about the Scripture of the Mythicos, or more specifically the one within Ostrova known as the Epicos.  The patron mythic of Heaven’s Reich was the Cerberus, and the Reich made claims that they had interpreted the words of the king of Cerberus and deciphered the text of the Epicos, something which no one had been able to do with any of the writings since the Third Age at the latest.  This claim was of course seen as dubious to some but the Reich used it in order to justify all manner of religious decrees in its boundaries.  In contrast to the Chapter however, another largely theocratic empire, the Reich had great respect for all genders and put great emphasis on the importance of female and nonbinary personas in its myth and governance.  The Reich was also greatly advanced in its pursuits of genetics and technology, having great utility of vehicles and transport as well as a skill in Adept modification, though they purchase the base Adepts from the Oligarchy.  In brief on culture, the Reich combines Greek and Roman culture with Dieselpunk and World War II aesthetics, with a deep religious bend to it.

[silly-stage-au]

... oh, you found one? Nice.

Okay, this should...

Fuckin' finally! There we go.

Welcome to the Mike Addis show. Proudly sponsored by fuckin' nobody.

Actually, it was sponsored by ourselves.

Duh!

[virginsaintwhore]

Kern Ostrova

[vestaignis]

«Танцующие» деревья морских болот, остров Сумба.

Мангровые заросли, расположенные на острове Сумба, сложно назвать просто лесом, но именно эти деревья привлекают тур��стов на остров и являются его самой большой достопримечательностью. Секрет их невероятной притягательности в том, что эти деревья невероятно красивы, особенно в лучах заходящего солнца. Их можно увидеть на пляже Валакири, одном из самых живописных пляжей острова. Мангровые деревья на пляже с белым песком омываются кристально чистой водой. Характерной особенностью этих деревьев является их странная форма, они как будто застыли – перестали танцевать. Вы не найдете здесь двух одинаковых или похожих изогнутых деревьев, каждое из них прекрасно по-своему… На закате морская вода отступает, обнажая корни мангровых зарослей, и вот тогда происходит волшебство.

"Dancing" trees of the sea swamps, Sumba Island.

The mangroves located on Sumba Island can hardly be called just a forest, but these trees are what attract tourists to the island and are its biggest attraction. The secret of their incredible appeal is that these trees are incredibly beautiful, especially in the rays of the setting sun. They can be seen on Valakiri Beach, one of the most picturesque beaches on the island. Mangrove trees on the white sand beach are washed by crystal clear water. A characteristic feature of these trees is their strange shape, they seem to have frozen - stopped dancing. You will not find two identical or similar curved trees here, each of them is beautiful in its own way … At sunset, the sea water recedes, exposing the roots of the mangroves, and that's when the magic happens.

Источник:/allfreefoto.com/tanczuyushhie-derevya-na-ostrove-sumba. html, //travel-to-parks.ru/flores-i-sumba-dva-skazochnyh-ostrova/, /photocentra.ru/work/1132152, //www.wonews.it/post/walakiri-beach-spiaggia-indonesiana-alberi-danzanti, //travelask.ru/blog/posts/34087-11-potryasayuschih-snimkov-tantsuyuschih-dereviev-ostrova-su, /vk.com/@rules4life-tancuuschie-derevya-morskih-bolot-ostrov-sumba.

[theroyalthrones]

Her Imperial Highness, The Lady Heir, Tsesarevna, and Grand Princess Alina Artemonvna Vasilovskaya, of Varaždin and The Ostrovas

original pics

[kosmozavr]

I translated the first commercial Czech DOS game (from 1994!)

You can play it online or offline for free!

[kocourmokroocko]

Čína vydala nový ofišl mapy svýho území, kde tak jako mimochodem prohlásila, že si zabírá druhou půlku Velkého Ussurijského ostrova

a já chci jenom říct, že to chápu.

Já bych taky chtěl mít víc tygrů.

— Báseň o anexi všech tygrů, 2023

[mist-the-wannabe-linguist]

další výsledky mé analýzy českých překladů Ostrova pokladů:

Karel Šíp???

[arconinternet]

Tajemství Oslího ostrova - The Secret of Donkey Island (DOS, Petr Vlček & Jarek Kolář/Pterodon Software, 1994)

A commerically-sold Monkey Island fangame, and the first nationally distributed Czech PC game. You can play it in your browser in English here and in Czech here.

[nakanary8]

Vpis 5 - Drahej vostřik

(8.12.) Přijde mi zajímavý, jak se tu bez budíku budíme každej den zhruba v osm hodin. Možná to světlo, asi i hlad, určitě těšení na další den. Evička hlásí trochu nachlazení, tak to vezme pomalu, a to se počasí zrovna tváří slunečně už od rána. Jako už tradičně se jdeme na snídani nacpat k prasknutí (ještěže se ty melouny tak rychle tráví) a pak hned musíme pozdravit moře. 

Podle předpovědi mělo být dneska trochu méně teplo a pod mrakem, tak jsem naplánoval, že s Andrém vyrazíme na turistiku kolem ostrova. To slunečno nás trochu zaskočilo, ale třeba se to bude naopak hodit i na cesty. Většinu výpravy tedy necháváme v hotelu a na pláži osudu a my dva nějak před jedenáctou poprvé vyrážíme směr sever ostrova. Teda došli jsme jen k autu, kde mi došlo, že jsem si vzal špatnej kabel od telefonu. Nebo jsem si nevzal vodu. A někdo nemá ani doklady. Lehce po jedenáctý tedy podruhé vyrážíme směr sever ostrova, ovšem to zdržení nás vyšlo draho. Hned u prvního kruháku za hotelem je doprava zastavena, projíždí tu totiž nějaký cyklozávod, který je větší, než bych tu čekal.

Prosímvás, v půl dvanáctý potřetí a definitivně vyrážíme směr sever ostrova. První zastávkou je asi po hodině jízdy (například skrz příjemně zelený městečko Agüimes) přírodní a historická památka údolí Guayadeque, kterou si André sám vybral. Na první pohled svěží oáza kontrastující s vyprahlým jihem ostrova bez stromů. 

Jedeme sem zapomenutejma okrskama, což hned vyvolává sympatičtější dojem než přecpaný dálnice a plný hotely. Navíc je to tu samá zatáčka, kterých si dneska užijeme ještě habaděj, no a to mě za volantem děsně baví, takže jsem ve svým živlu a Andrému se naštěstí v autě špatně nedělá. V Guayadeque jsme kdysi náhodou s Koušnem obdivovali kytičky, později s Evičkou místní muzeum a dneska mám konečně šanci si to tu projít. Proslavený to tu je domečkama ve skalách, kde lidi bydlí stovky let. Domečky jsou ve skalách stále, ale najdeme v nich třeba restauraci.

Dodneška tu lidi bydlí a jejich příbytky jsou jako vlaštovčí hnízda nalepený ve stěnách skal a spojujou je jen úzký stezky, který tvoří většinou schody. Malebný jako blázen, ale bydlet bych tu asi nechtěl.

Vykutanej ve skále je třeba i kostelík, což zvenku není vůbec poznat. 

Po první vycházce dojedem až na konec údolí, kde si dáme kratší hike kolem Montana de las Tierras, kde je několik dalších restaurací, obchůdek i skalních domečků, co se dají dokonce pronajmout. Co nás zarazí je, že jsme ve výšce skoro tisíc metrů nad mořem, přičemž vidíme oceán a skály kolem nás pořád vyčuhujou stovky metrů nad námi, no genia loci tu to tedy má… V pokračování cesty na sever se vrátíme na dálnici, kde si všimneme mekáče, kterej má naštěstí i v neděli otevřeno, takže hlady neumřeme. Obohacení o hambáče jedem dál, další zastávkou je moje oblíbený údolí s vavřínovým lesem Los Tilos. Po cestě narazíme na banánový plantáže, kde se pochopitelně zastavujeme. Rozprostírají se kam až oko dohlídne!

Blíž u silnice jsme našli citronovníky včetně zralých plodů, ale nešlo na ně došáhnout (takovejch chytrejch by bylo, že jo). Každopádně tu byla info cedulka k historii pěstování banánů na Kanárech, kde jsme se dověděli, že banánovník není strom, ale tráva (nemá kmen). Auto necháváme na začátku romanticky nazvanýho Barranco del Laurel (Vavřínový údolí) a razíme na dvoukilometrovej okruh lesem. Vavřínovým lesem! Na Kanárech! 

Prošel jsem si to tu už kdysi, jak jsme tu byli s Evičkou, ono se tu teda ztratit nedá, cesta je zřejmá a údolí úzký. Občas někoho potkáme, jak piknikuje ve stínu lesa, k čemuž se po chvilce přidáme a přijdou na řadu první hamburgery. Vzduch je tu vlahej a voňavej, jakoby člověk byl na jiným ostrově. A taky se potvrzuje, jak je prima s sebou mít schopnýho fotografa.

První tisíce kroků dneska máme v nohách a míříme dál do hornatýho vnitrozemí. André se mě po procházce ptá, jestli to bylo jak dneska už všechno, ale boj se nic, hlavní hike nás teprve čeká! Jsme zpět v autě, vracíme se kousek k vesničce Moya a pak po GC-75 jedem dál na jih. S Evičkou jsme projížděli údolím po tý úzký silničce, to už znova nemusím, a navíc tudy jsem nikdy nejel. A jaký mě čeká překvapení, když narazíme na vesnici s názvem - Corvo!

Znalci našich blogů jistě zbystří, ano, tak se jmenuje azorský ostrov, který jsme jako poslední do naší sbírky navštívili v září. Tak to je milé propojení osudů tady… Směřujeme ke kaldeře de los Pinos de Gáldar, kde jsem ještě nebyl a která mě nedávno při prohlížení map zaujala. Jenže už jsme ve výšce přes 1500 m n.m. a vjíždíme do mraků, čehož jsem se trochu obával. Výhledy jsou takové polovičaté, navíc teplota spadla na deset stupňů a je celkem zimička, ne že by to nám Krušnohorcům nějak vadilo.

Tam v mlze by měly být výhledy na ostrov, mno. A to jsme ještě ani nedojeli k dnešnímu highlightu, skále Roque Nublo. Jak dál projíždíme hustou mlhou stoupající z údolí, pomalu se vzdávám naděje na sluníčko a jakýkoli výhledy tam v horách. Nicméně se odhodlaně domluvíme, že na trek půjdeme, i kdyby nebylo vidět na krok! A pak se stane malý zázrak. Když se přehoupneme přes hřeben ve výšce 1600 metrů a zastavíme na vyhlídce Mirador de Degollada, mraky zmizí a nám se otevře neomezený pohled nejen na hornatý jih Gran Canarie, ale hlavně na Roque Nublo! Ha! Takže všechno uvidíme, radost!

V místech se signálem naše whatsappová skupina hýří zprávami o vývoji situace v Tauritu, kde se po koupání a obědě sešli na kafíčko, probírají všechny problémy světa a zdraví nás.

Jak se vzdalujeme od hřebene hor, který jsme právě přejeli, zjevuje se nám výhled vysvětlující ten přelom v počasí. Mlha ze severu, která vystoupala od moře, se výš už zvednout nedokáže a přelejvá se přes hřeben do jižních údolí, kde slunce ty mlžný vodopády spolehlivě rozpustí.

Že je trek k Roque Nublo oblíbený víme už z Isherwoodových románů, beztak nás ale překvapilo množství aut, který naplnily malý parkovišťátko i okolní silnici takhle pozdě odpoledne. Je po čtvrtý hodině a já spoléhal, že touhle dobou už budou všichni zpět v hotelích a chystat se na all-inclusive večeře. Nás to samozřejmě neodradí, parkujeme s ostatními u krajnice, ve stánku na začátku treku kupujeme čokolády (ty mi chyběly) a s pohledem upřeným na dnešní cíl vyrážíme.

Snažím se jít pomaleji, u toho prvního treku jsem prý trochu hnal, ale vydrží mi to jen po dobu chroustání čokolády, pak asi zas pádím. André je však zdatnej parťák a tak předbíháme i těch pár turistů, co ještě touhle dobou jako my razí vzhůru, místo aby se vraceli. První část cesty je nádherně provoněná borovým lesem, což přestáváme vnímat s přibývající výškou i litry potu. Dobrá nálada nás ale neopouští!

Mystický Roque Nublo je přírodní osmdesátimetrovej monument v samotným středu Gran Canarie ve výšce 1800 m n.m. na malý náhorní plošině ozdobený občasnou rostlinkou - kterou právě obdivujeme.

Výklenky kolem vrcholu skály přímo vybízejí k pauze, tak si tu i my dáváme svačinku (druhý burger) a kocháme se výhledy.

Na Gran Canarii jsou jen dva vrcholy vyšší než Roque Nublo, a to ještě jen těsně, takže člověk tu má lichotivý pocit, že je na střeše světa, a po tom výšlapu zcela zaslouženě.

Na sluníčku je v propocených trikách příjemně, byť to slunce přece jen pálí. Ve stínu a na větru je ale zas chladno, tak se to snažíme nějak vybalancovat. S regulací teploty nemá problém Kunia, která je tu podruhé jako já. (V pozadí z mraků vykukuje Teide na Tenerife!)

Do západu slunce zbývá hodina, do začátku večeře v hotelu hodina a půl, tak se vydáváme na cestu zpět k autu. Stihneme ještě ovšem prozkoumat nedalekou jeskyni zabydlenou holuby. Na jednoho André ukazuje, i když se může zdát, že cvičí jógu.

Lesy, hory a slunce dneska večer čarujou, ty výhledy jsou naprosto úchvatný.

V autě zjišťuju, že nemáme vodu v ostřikovačích a je třeba omýt sklo, ten prach a občasná kapka mlhy nadělaly šmouhy. Jediná voda, kterou máme, je drahocená minerálka, no co už. Tohle je sice efektivní, ale dost drahej vostřik!

Silnice, kterou jsme si vybrali pro návrat na jih ostrova, se ukazuje jako naprosto skvělou volbou. Jako mávnutím proutku zmizely všechny auta i lidi a my sami svištíme horskou kroutící se silničkou zpět k oceánu. Vyhlídek habaděj a často nám to nedá, zastavujeme a fotíme. Nejen vyhlídky. C’est moi & Seat! Jak od profi fotografa!

Zapadající slunce na obloze čaruje, což nás pořád svádí ke kochání. Mirador de Inagua s výhledem na přehradu Mulato.

A při troše světla to stihneme i na poslední dnešní vyhlídku, Mirador el Mulato, kterou si včera vlastně André vybral jako místo, co by chtěl navštívit, no tak to nám to parádně vyšlo a kruh se uzavírá, spokojený turisti!

Hele tak to byla pecka dneska! Do hotelu dojedem podle předpokladu na sedmou hodinu, všichni na nás čekají a u večeře i po ní probíráme dnešní zážitky, což je tuze milé. Povedl se tedy nejen výlet, ale i dnešní válení u moře a relax v hotelu, Evičce je díky péči všech lépe, tak my jdeme pomalu na kutě, ať máme zas čas na těšení. Dobrou noc z Atlantiku! (PS: Ten dnešní výběr fotek nám dal teda zabrat, urodilo se! :)

[ericacrochets]

Two Triangles Shawl by Edita Ostrova

Free Crochet Pattern Here (Need to make an account)

[silly-stage-au]

Wasn't expecting you guys to be back so soon!

Neither were we, to be frank. But jumping at opportunities when they're given is kind of our whole schtick.

... do we have, like, a laptop we could salvage the webcam from...?

Be patient, Mike, I'm trying to- 'm gonna look.

[crochetmelovely]

Free crochet pattern here! 🙌👏🎉

[vestaignis]

Азорские острова - край вулканов и гортензий.

Название островов, скорее всего, происходит от устаревшего португальского слова «azures», что буквально означает «голубые». Синего цвета и его оттенков здесь и впрямь много, особенно в мае и начале июня, когда острова покрываются цветущими гортензиями. Жители острова Флорес даже ходят на работу через поля диких гортензий. Азорские острова – это рай для тех, кто любит природу.

The Azores are a land of volcanoes and hydrangeas.

The name of the islands most likely comes from the obsolete Portuguese word "azures", which literally means "blue". There really is a lot of blue and its shades here, especially in May and early June, when the islands are covered with blooming hydrangeas. Residents of the island of Flores even walk to work through fields of wild hydrangeas. The Azores are a paradise for those who love nature.

Источник://t.me/krasivye_mesta_turizm, /ybis.ru/ostrova/azorskie-ostrova-gortenzii,/miss-hohotyn007.livejournal.com /1110530.html, /oir.mobi/704214-azorskie-ostrova-gortenzii.html,/ybis.ru/ostrova/ azorskie-ostrova-gortenzii,/ru.pinterest.com/pin/656047870752312063/, /aaavolkov.livejournal.com/8175.html,klau.club/974-azorskie-ostrova.

[my-chaos-radio]

Release: November 26, 2001

Lyrics:

Here I stand alone

With this weight upon my heart

And it will not go away

In my head, I keep on looking back

Right back to the start

Wondering what it was that made you change

Well, I tried, but I had to draw the line

And still this question keeps on spinning in my mind

What if I had never let you go?

Would you be the man I used to know?

If I'd stayed, if you'd tried

If we could only turn back time

But I guess we'll never know

Many roads to take

Some to joy, some to heart-ache

Anyone can lose their way

And if I said that we could turn it back

Right back to the start

Would you take the chance and make the change?

Do you think how it would have been sometimes?

Do you pray that I'd never left your side?

What if I had never let you go?

Would you be the man I used to know?

If I'd stayed, if you'd tried

If we could only turn back time

But I guess we'll never know

If only we could turn the hands of time

If I could take you back would you still be mine?

'Cause I tried, but I had to draw the line

And still this question keeps on spinning in my mind

We'll never know

What if I had never let you go?

Would you be the man I used to know?

What if I had never walked away?

'Cause I still love you more than I can say

If I'd stayed, if you'd tried

If we could only turn back time

But I guess we'll never know

Songwriter:

Benno De Goeij / Vera Ostrova / Armin J J D Van Buuren

SongFacts:

"What If" is a song by English actress Kate Winslet recorded for the animated film Christmas Carol: The Movie (2001). Winslet provided the voice of Belle in the feature film, based on the classic 1843 novel by Charles Dickens, which also stars Nicolas Cage, Jane Horrocks and Simon Callow. “What If” was written by Wayne Hector and Steve Mac, with production directed by Steve Mac. The song is a ballad that follows the film's theme, in which Belle laments the end of her and Scrooge's relationship and wonders what might have been. It was the only song released from the official film soundtrack.

It was reported in the Daily Mirror that Winslet secretly recorded the one-off single to compete for the number one spot at Christmas 2001 in the UK. The song eventually peaked at number six on the UK Singles Chart, its peak. Elsewhere, “What If” was released to even greater success; It became a number one hit in Austria, Flanders and Ireland and also reached the top ten in Germany, the Netherlands and Switzerland. The critically acclaimed song won the 2002 OGAE Song Contest.[3] At Winslet's request, proceeds from the single were donated to the National Society for the Prevention of Cruelty to Children and Sargent Cancer Care for Children.

Can't Stop the Pop described "What If" as a "ballad of epic proportions" and a "huge, soaring, Disney-esque ballad". Barbara Ellen of The Observer said it was "a sweet, lilting little Céline ditty". The British magazine Music Week wrote that Winslet could sing the title well, but noted that her divorce from Jim Threapleton would make the lyrics less "poignant".

An accompanying music video, directed by Paul Donnellon and produced by Chris Horton, shows Winslet walking through an old Victorian house haunted by the ghost of a girl, along with clips from the film.

[piju-skotskou]

Jedna věc nám v příspěvcích unikla a to cesta skrz pole plné větrných turbín. Řídil jsem a nedovolil jsem si při tom obsluhovat mobil, abych to vyfotil. Doma bych si troufnul, za volantem obyčejně dokážu dokážu věci, za které mě dobří lidé přirozeně sekýrují. Ale tady je mizerná kvalita komunikací, což v kombinaci se single roadem, hidden dipy a summity z cesty dělá lehké rally, u kterého se dá soustředit jen na to řízení.

No a jediným člověkem, který to mohl nafotit, byl otec. Jenže ten to odmítl udělat. Tohle dle jeho slov do přírody nepatří. A jelikož žije ze služby kouřovodům, byla za tím i nechuť k technologii samotné. Davám k dobru fotku z internetu. My jsme přes to jeli v lehké mlze. Nahnědlá pláň, skoro poušť, ze které vyrůstaly bílé, rychle se otáčející větrníky gigantických rozměrů. Krajina budoucnosti, nelidsky divná, pro otce však: "já to nebudu fotit".

Dopíjíme whisku, dopíjíme piva plzeňského typu z Brooklynu, vytváříme si britskou Clubcard. Sedíme u stolu v domě kousek od Stirlingu. Zítra jedeme domů. V Old Pulteney konečně cítím mořskou sůl, asi to bylo tím salátem k večeři.

Ochutnal jsem za tento prodloužený týden víc whisek, než za celý svůj život. Každý den jiná značka. Někdy i více značek. Vlastně většinou i více značek. Chci se zabít za to, ze jsem si nedělal poznámky. Ale až přijedu domů, postupně si budu objednávat:

Wolfburn - málo let, ale krásné logo, trochu kouřová a to se počítá, plus snad i lehce slaná; koupil jsem si dram skleničky v její palírně

Talisker - abych ji konečně ochutnal, whiska s více než staletým příběhem z přenádherného ostrova Skye

Highland Park 12 - etalon Vysočiny, standard - není to TOP pití, ale je to DOBRÉ pití; alespoň mi to tak z nabídky barů a restaurací a taky komentáře jednoho člověka přišlo

Old Pulteney 15 - protože tam je ta sůl a bude krémovější, než ta naše

...jedním dechem musím ale dodat, že na patnáctiletého Kilchomana Sanaig zde nic nemělo. :)))