#nevím co tomu mám dát za značky:/ | Explore Tumblr posts and blogs

czechzerowaste · 6 years ago

Text

Výlet laskavým Českým lesem. No waste (of time)

Vyjela jsme si na víkend s bývalými spolužačkami do západních Čech. Už to, že jsme se zase setkaly, byla sama o sobě docela velká věc. A aby byla ještě o trochu větší, snažila jsem se, aby po nás zůstalo co nejméně odpadu. Velkou věcí ten náš víkend ale nakonec udělala nečekaná laskavost lidí, které jsme potkali.

Kvůli/Díky tomu, že jsem studovala v zahraničí na oboru s lidmi 40 různých národností, mám rozeseté spolužáky a kamarády po celém světě. Setkat se s nimi osobně je kumšt, zvláště pokud zrovna pobýváte na Moravě. Někdy se ale naskytne taková konstelace, kdy jedna spolužačka pracuje v Česku (Veronica, Italka z jihu) a druhá má stáž v Mnichově (Anna, Italka ze severu). S takovými vzdálenostmi se už dá něco naplánovat i na víkend. Jen jsme musely najít nějaké místo, do kterého to máme tak nějak stejně daleko, dá se tam dostat vlakem a jsou tam postele a sprcha (ne každý je zvědavý na skautské podmínky jako já…).

V prosinci jsem trochu bezradně bloumala po internetu, až mi svitlo. Já mám přece rodinu v západních Čechách! A v jedné zapadlé vesnici, kde část z ní žije, mají něco jako obecní chalupu k pronajmutí.

Stačilo zavolat a o pár týdnů později stojím v ranní tmě na autobusové zastávce. Přede mnou je čtyřhodinová cesta do Prahy. Holky jsou ještě v práci a já se cestou taky snažím pracovat. Až někde za zasněženým Ústím nad Orlicí usnu. V Praze mám asi pět hodin, zastavuji se na mši Na Příkopech a pak vyrážím pod Vyšehrad do Nebalena. Nabídla jsem se, že si vezmu nákupy na starosti.

Před pár dny jsem do Nebalena zavolala s prosbou, aby mi odložili tři litry mléka. Když dorazím do prodejny, jsou to jediné tři lahve, které v lednici ještě mají. Imaginárně se poplácávám po rameni, jak jsem to dobře vymyslela. Z lednice ještě beru čerstvý sýr a nemáslo. Obsluha mi zatím váží mouku, cukr a sušené ovoce. Když už jsem tu, tak přiberu i vanilkový puding a kulatozrnnou rýži na doma.

Jakmile všechno naskládám do krosny, tak výrazně ztěžkne. Už z domu táhnu marmeládu, bezinkový sirup, jablečnou přesnídávku, jablka, vajíčka a flašku slivovice (všechno domácí). Ještě musím na zeleninu a pečivo. Ze zeleniny v Lidlu vyberu tu, co mají bez obalu a cestovala „jen“ z Evropy. Do košíku ještě přihodím pomazánku ve skleničce, droždí a toustový chleba v obalu. Ten chleba je pro Veronicu, která je alergická na jinou než pšeničnou mouku.

Pro mne a Annu bych chtěla koupit nějaký „neprůmyslový“ klasický český chleba. Cestou ke Karláku zahlédnu malinkou pekárnu s prodejním pultem, myslela jsem, že takové v Praze už vůbec neexistují… Chleba beru do plátěného pytlíku z několika vrstev látky, který je sám o sobě docela těžký. Do krosny se vejde tak akorát.

Pokračuji ke Hlaváku a ještě se zastavuji v Bille na pár plátků šunky a sýra. Plánuji, že si je nechám navážit do krabiček, jenže zjišťuji, že sýry na váhu nekrájí. Smůla, beru alespoň to nejmenší balení (plastové). Šunku paní prodavačka zvládne navážit do krabičky bez problému, i když jde poznat, že to dělá poprvé.

Myslím, že po nákupech se váha mé krosny blíží tak dvaceti kilům. Na nádraží je to naštěstí už jen kousek a pak už jen sedět ve vlaku. Veronica se mnou jede už z Prahy, Anna se k nám má přidat v Domažlicích. Její vlak má zpoždění, tak se nám pětiminutový přestup protahuje na dvě hodiny. Navíc další vlak jede jen do stanice vzdálené sedm kilometrů od naší finální destinace. Během čekání domlouváme odvoz. Ale nemusely bychom. Průvodčí v osobáku nám nabízí, že nás vezme, že to má po cestě. S díky odmítáme, tak alespoň holkám, které nemluví česky, dává dětskou jízdenku.

V podhůří Českého lesa na nás čeká teta a strýc (taková ta teta a strýc, kteří jsou ve skutečnosti něco jiného než teta a strýc, ale to nevadí, stejně jim tak říkáte). Nejdříve jdeme k nim na večeři, během které se bavíme rozkošnou směsicí češtiny, angličtiny, němčiny a italštiny. Veronica upekla čokoládovou buchtu, já jsem dovezla slivovici z Moravy. Z krbu sálá teplo a o pohlazení se dožaduje pes Bibi. Už je docela pozdě večer, ale nechce se nám spěchat, ráno se vyspíme.

Po večeři nás teta vybaví sklenicí oleje, který jsme si nepřivezly, a jablky v plátěné tašce – „když jsem ta zero waste.“ Společně se strýcem nás vedou do našeho víkendového království. Máme pro sebe hezký jihočeský domek. V zimě je v něm trochu chladno, a tak jen vybalíme jídlo, domluvíme se, že vstaneme, až vstaneme, a zalezeme si pod teplé peřiny.

Já se ráno probouzím jako první, ale z vyhřáté postele se mi vůbec nechce. Pozoruji, jak vycházející sluníčko kreslí na zdi abstraktní obrazy, vzpomínám na studia a jen tak se potápím do přítomného okamžiku. Pak se přeci jen z postele vykopu a raději si jdu hned dát teplou sprchu a postavit vodu na čaj.

Do kuchyně za mnou přichází Veronica a společně se pouštíme do lívanců. Veronica se rozplývá nad tím, že by klidně jednou takovou kuchyň měla a vůbec, že by se jí líbilo v ní tak sypat mouku z plátěných pytlíků a lít mléko ze sklenice.

Snídáme pomalu. Na můj vkus a čas odjezdu vlaku možná až moc pomalu. Při mazání svačin na výšlap, který plánujeme, se proto holky snažím trochu popohnat. V předvíkendové messangerové komunikaci jsem psala, že budeme mít na oběd sendviče, ale zapomněla jsem dodat, že si mají vzít s sebou krabičky. Já a Anna jsme si své nerezové přivezly tak nějak automaticky, Veronica si chleba nakonec balí do ubrousku. V kuchyni sice najdeme i mikrotenový sáček, ale nepoužijeme ho.

Láhve na vodu máme vlastní všechny tři. Jen se je musíme stavit dopustit k tetě, protože v domě teče sice pitná ale dost železitá voda. Dostaneme i čaj, na chvilku ještě posedíme v teple a pak už vyrážíme vlakem do Třemešné, odkud máme v plánu udělat asi 11kilometrový okruh po starých mlýnech, které tu ještě do konce druhé světové stály.

Počasí je perfektní. Mrzne, ale svítí sluníčko. Stoupáme do lesa a pak jdeme proti proudu potoka, který se na několika místech vylil při tání sněhu z břehu a vytvořil malá jezírka uprostřed turistické cesty. Obcházíme je svahem. Chce to trochu šikovnosti a pozornosti při prolézání houštím, ale pokud odmala běháte po lese, je to radost. Jenže ne všichni jsme odmala běhaly po lese a už vůbec ne po lese zasněženém, dochází mi, když radíme Veronice, jak ve svahu správně střídat nohy, aby nepodjely a neskončila v louži pod svahem. Jak snadno si můžeme myslet, že něco je jednoduché a jasné pro všechny…

Cesta jde na mou běžnou rychlost chůze pomalu. Ale copak musím furt spěchat a namáhat své tělo, co to jde?! Zastavujeme se u několika zbořených zdí a porovnáváme je s fotkou na informačním panelu. Je to zvláštní, že tu ještě před sedmdesáti lety žili lidé a dnes z jejich ložnice vyrůstají stromy.

Asi po dvou a půl hodinách přicházíme do malé vesničky. Jsme v půli cesty, čas na svačinu. Rozhlížíme se po lavičce, ale nacházíme jen zastřešený a vydlážděný vjezd. Sotva si v něm vytáhneme krabičky se svačinou, přichází stará paní. Snad jsme toho zas tak moc neprovedly, že jsme chtěly posvačit na suchu…

Ani nevím, jak se to seběhlo ale najednou sedíme v zimní zahradě s nádherným výhledem a hrnkem kávy. Ta stará paní nám nepřišla vynadat, ale pozvat nás na kafe. Já si myslela, že takové věci se stávají cestovatelům v Gruzii, Íránu a podobných destinacích, ne v malé západočeské vesničce.

Ta káva je sice z kapslí, oplatek v obalu, ale nemám nejmenší chuť tu devadesátiletou paní nějak moralizovat. Ani když nám vypráví, jak s manželem obletěla půlku planety. Na nich bylo přežít válku a komunisty, na nás bude přežít odpad a klimatickou změnu. Tak už, aby začali vyrábět ty kávové kapsle z kuchyňského odpadu, které vymyslela česká studentka.

Slunce se pomalu ale jistě sklání k západu a my máme před sebou ještě šest kiláků. Je nám jasné, že půjdeme alespoň dva kilometry za tmy. Naštěstí je jasno a na nebi měsíc skoro v úplňku. Poděkujeme paní za kafe i dvě hodiny anglicko-německo-českého povídání (ona opravdu všechny tři jazyky ovládala!) a vydáváme se k ruině kostela svaté Apoleny.

Šeří se víc a víc, což přidává na magičnosti tohoto místa. Obvodové zdi kostela bez střechy jen letmo dávají znát, že do něj před 150 lety mířily slavnostní poutě. Nás teď ale čeká pouť jiná. Pěkně lesem s dobrým půlmetrem sněhu zpět do Třemešné. Hledání značky je trochu bojovka. Baterky moc nepoužíváme, místo toho pozorujeme, jak měsíční paprsky osvěcují třpytivý sníh. V takových momentech mi srdce puká radostí.

Do Třemešné přicházíme po šesté, vlak nám jede až za hodinu a půl. Zkoušíme proto místní hospodu. Čtvrtá cenová, soukromá společnost, ale klidně můžeme zůstat. Jenže vevnitř je zahuleno, tak se raději rozhodujeme, že těch pár kilometrů do našeho víkendového útočiště dojdeme pěšky. Pan hospodský nás chápe. Už už se chystáme rozloučit, když se přiřítí se třemi sklenicemi džusu a balíčkem horčicových brambůrek (jo, jsou v plastovém obalu, ale alespoň v takovém tom minimalistickém čistě plastovém bez potisku). Nevěříme vlastním očím. Kde se to dneska v těch lidech bere? Děkujeme a v měsíčním světle jdeme dál.

Večeři mají v režii holky. Italské těstoviny jsou v plastovém sáčku (zítra se bude nečekaně hodit…), pesto a víno ve skle. Jediné, s čím bojuji, je italský zvyk prostírat s ubrousky. Asi budu muset ušít nějaké látkové. Dojíme, umyjeme nádobí a zalezeme pod peřiny. Ještě si chvilku povídáme a pak usneme takovou tou nejpříjemnější únavou, která se dostaví po dnu na čerstvém vzduchu.

Ráno zase vstávám první a ujímám se chystání brunche. V podstatě ze všeho, co nám ještě zůstalo. Palačinky, míchaná vajíčka, smažená cibule a cuketa, pomazánka, marmeláda, teplé mléko, sýr a šunka, jablka, chleba, bábovka od tety, mateřídouškový čaj. Samozřejmě, že toho máme mnohem více, než stačíme sníst. Chystáme si svačinu na zpáteční cestu a taky oběd na další den.

To je geniální věc, navařit si na víkendové akci o trochu více a vzít si to pak s sebou domů na pondělní snídani, oběd, večeři. Nikdy se mi po návratu z víkendového cestování nechce na druhý den nic chystat. Tak tak, že si vybalím věci. Přivézt si jídlo na další den se prostě hodí. Jen si člověk musí s sebou na víkend přivézt nějakou tu krabičku a skleničku.

Začínáme balit a já přemýšlím, co s bioodpadem, který jsem zatím jen odkládala do talíře na lince. Ve vesnici jsem na žádný kompost nenarazila. Není toho moc, tak to vezmu domů. Jenže do čeho to sbalit, nějak jsem s tím nepočítala (jakto?!). Nakonec beru z koše obal od těstovin a nacpu bioodpad do něj. Vytahuji i nějaké slupky, které holky hodily do směsi a připomínám si: „co je jasné tobě, nemusí být jasné druhým.“ Příště na ten talíř na bioodpad musím upozornit přímo.

Cestu do Domažlic proklimbáme. Sluníčko už dneska nesvítí, ale malebné domažlické centrum nás i tak okouzlí. Procházíme se, kocháme se, fotíme a říkáme si, kolik asi takových krásných zapadlých městeček v Česku ještě je. Pak ještě na čaj, čokoládu a bombardino do kavárny a přišel čas se rozloučit.

Nasedáme do vlaků, které se rozjíždí na opačnou stranu. Byl to jen jeden víkend, ale byl tak plný a přítomný, rozhodně jsme náš společný čas nepromarnily. Anglicky by se řeklo, že to nebyl waste of time (ztráta času). Stoprocentně zero waste jsme sice nebyly, ale bezodpadovým přístupem byl náš malý výlet prodchnutý.

Veronica se při balení nabídla, že zajde do Nebalena vrátit lahve, tak objeví nový – bezobalový kout Prahy. Anna se bude brzo stěhovat do Bruselu a během zpáteční cesty do Domažlic se mě ptala, jak nakupovat s méně odpadem i s platem stážistky. A já… já příště určitě napíšu, ať si všichni přibalí vlastní krabičku, nezapomenu vzít něco na bioodpad, vysvětlím, že jej není třeba házet do směsi, a zpomalím na takové tempo, aby si všichni mohli užít tu přítomnou chvíli volna.

Fotky: Veronica – 4, 7, 8, 9, 13, 15 Anna – 1, 11, 14

#janinblog

0 notes