#nebo jestli by byli jen kolegové

[humrpocesku]

prosím, vyslyšte mne někdo

[deadandsarcastic]

Zápis Pátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

„Ooo… Super," utrousili, zatímco si upravovali vlasy a po očku pozorovali výtah - tím druhým očkem ale pro změnu zírali na lišáka, protože jim dělalo radost, že se na něčem zase shodnou, a zajímalo je, jestli to teď znamená, že je "Košík" bude mít radši - protože pořád neupustili od toho, že by se měli stát úplně nejlepšími bff, aby jim ta mise hezky klapla.

To už se ale dveře výtahu otevřely a z nich vystoupily tři osoby. Jednalo se o jednoho muže kráčejícího uprostřed, obklopeného z každé strany zástupkyní "něžného pohlaví". Možná by se dalo šprýmovat, že si s sebou vede vlastní malý harém, ovšem vzhled všech tří lovců to naprosto popíral. Onen muž kráčel odlehčeným tanečním krokem v bílých lakýrkách. Na sobě měl růžovoučkou košili a fialové rifle, tak upnuté a úzké, že moc dobře ukazovaly jeho nádobíčko. Nedalo se o něm říci, že by měl trochu gelu ve vlasech, ale spíše trochu vlasů v gelu; ke všemu si je vyperoxidoval tak moc, že by se dal považovat za příbuzného Draca Malfoye. Na nose měl posazené Gucci brýle s lesklými sklíčky. Žena po jeho pravici by se dala popsat jako "Shrek si dal trojku s horským trollem a medvědem". Na hlavě měla posazenou vikingskou přilbu, zpod které jí do všech stran trčely kudrnaté vlasy zrzavé barvy, na nichž by si zuby vylámal sebelepší kartáč. Na sobě měla něco, co se snad ani nedalo považovat za oblečení, ale spíše kůže a kožichy nějakých nebohých zvířat. Přes rameno si nesla obří obouruční sekeru a nově příchozí si měřila svými malými černými očky, tolik podobnými prasečím. Trojici uzavírala vědátorka zahalená v laboratorním plášti, který jí bez legrace sahal až ke kotníkům… Možná to bylo tím, že ona sama měřila tak sto padesát centimetrů, když moc. Světlehnědé vlasy měla vyčesané do dvou holčičích copánků, což k jejímu obličeji ženy ve středních letech vůbec nesedělo. Rozhodně nebyla tak výraznou osobou jako její kolegové, avšak každého musely upoutat její obrovské přední zuby, jelikož s nimi připomínala veverku… Nebo snad dokonce bobra?

„Ježíši Kriste, to je zase společnost," zamumlali a přesunuli se i se svým zavazadlem za Luxiose, ze kterého si udělali takovou provizorní stěnu, za kterou se mohli schovat - ne, že by je ti lidé děsili, nebo tak… Ale, Bože, gucci buzerant, viking s kozama a bobr v laboratorním plášti není něco, co chcete vidět hned po tom, co přistanete kdesi v pralese, na neznámé základně, kde ani nevíte, co se tam pořádně děje.

„Alé, naše kontrola dorazila!" zavýskal GG aka Gucci gay jako malá školačka, přičemž zvesela zatleskal rukama. Lišák si jej přeměřil pohledem a, i když nerad dělal unáhlená rozhodnutí, musel uznat, že tenhle muž u něj už má pomyslný černý puntík. Ani ne tak za ukazování svého vybavení či za trhání uší bělovlasého, ale spíš za onu podezřelou větu. „Takže vy jste o nás věděli?" zeptal se odměřeně, zatímco se Draconia schovávali za jeho zády. „Ale samozřejmě, zlatíčka!" vyhrkl Malfoyovic příbuzný až přehnaně afektovaně, přičemž znovu spráskl ruce.

„A japato, že jste o nás věděli? To vám teda chodí zprávy?" Draconie vykoukli zpoza bělovlasého a měřili si toho peroxidového exota před nimi pohledem. „A to se dělá, na ně neodpovídat? Vás asi rodiče doma nikdy pořádně neseřezali, když jste jim půl dne neodpovídali na esemesky, a je to poznat!"

„Ale my jsme měli problém, víte," nechala se slyšet vědkyně, a když na ní spočinul pár hlubokých zlatých očí, lehce nervózně pokračovala: „Ehm… Víte… Nějak se nám pokazilo připojení, tudíž jsme zprávy dostávat dostávali dál, ale nemohli jsme vám na ně odpovídat… Abyste tomu rozuměli - na této základně je všechno pod přísným dohledem a všechna elektronická zařízení jsou pod stejnými zabezpečeními. Takový virtuální ochranný štít, který-" „Pochybuju, Beatrice, že je to zajímá," přerušila ji bručivým hlasem vikingská obryně.

„Deset bodů tady pro Shrekyni, protože já mám pocit, že nám kecáte, a to tu vážně nikoho nezajímá," ozvali se zase blonďatí zpoza lišáka a celí se po téhle poznámce přikrčili, rychle si složili křídla zpátky a natiskli blíž ke staršímu, aby vůbec nebyli vidět, jako kdyby čekali, že po nich ta gigantická žena hodí tu svoji sečnou zbraň. „Co chci říct, je to, že vy tu máte například tenhle úplně mega fancy výtah, ale nemáte žádný backup pro to, když se vám rozbije odesílání zpráv? No já teda nevím, ale…“

„Ale vy tomu vůbec nerozumíte!" zaúpěla Beatrice zničeně, zatímco vikingská dáma házela po Draconii vražedné pohledy velmi rizikového stupně. „Na naší základně máme speciální generátory. Jedny ruší veškerý signál obyčejných zařízení, takže vám tady nebudou fungovat vaše mobily ani tablety, notebooky či ostatní vaše serepetičky, které jste si přitáhli s sebou. Druhý šifruje naše signály a posílá je na další základy a třetí zase přijímá zprávy zpátky. Ch��pejte!" „Zlatíčko," vložil se jí do toho milý gay, „nemusíš se rozčilovat. Po tomhle už se ani nedivím, že máš tolik vrásek… Tady naší drahé kontrole ukážeme, že je všechno už zase v pořádku, a pak nám uvěří." Luxios pouze beze slov přikývl. - Tohle se mu zdálo jako docela fér domluva… A tak trochu si uvnitř přál, aby opravdu vše bylo v pořádku, jak se jim snažila trojice před nimi tvrdit, aby nemusel moc dlouho zůstávat na této základně… Přece jen mu bylo jasné, že pokud blonďákům nebude fungovat jejich zařízení, tak obrátí veškerou svoji pozornost na něj.

„Prostě jste měli poslat holuba s dopisem," zamumlali ještě, podívali se na bobra v plášti stylem "Nic ti nežeru", ale pak už byli zticha, protože si vzpomněli, že by se měli chovat slušně, tudíž jako správná dáma a pořádný gentleman najednou, takže si zlehka uhladili vlasy, upravili sportovní podprsenku, aby jim z ní nic nelezlo, a konečně vyťapali zpoza Luxiose - nicméně, zůstali stát těsně vedle něj, připravení se na něj okamžitě přilepit jako pijavice, kdyby se je NĚKDO třeba snažil rozpůlit sekerou.

Na jejich poznámku nikdo z trojice neodpověděl. Místo toho se Gucci Gay otočil na podpatku a ladně pohodil hlavou směrem k výtahu. „Nuže, bude mi potěšením vás přivítat na naší základně a provést vás skrze naše laboratoře… Mimochodem mé jméno je Emanuel Maltenario, tato… Statečná dáma vedle mě je Yrsa Brant a Beatrice Reeves je jedna z předních vědkyní, která se zabývá nejdůležitější částí výzkumu tady v Tiché řece." „Hajimemashite," odvětil s poklonou Luxios, čímž chtěl vyjádřit, že je rád poznává. Poté už ale popadl své zavazadlo společně s dvěma padáky a takhle ověšený jako vánoční stromeček se vydal směrem k výtahu.

Ihned následovali se svými věcmi Luxiose a cupitali jako takový ocásek těsně za ním - protože on byl teď, z celé téhle základny, jejich momentální nejbližší osoba, tudíž se od něj neměli v plánu hnout ani na krok, aby se náhodou někam nezaběhl, a oni nezůstali sami. „Košíku?" zašeptali, tak, aby je ti tři exoti neslyšeli a rozuměl jim jen lišák. „Tady prostě něco neštymuje… Co když jsou ti tři něco ze zkumavky a teď nás zatáhnou do té laboratoře a tam nás sežerou? Sakra, ten kněz na té základně předtím měl pravdu, nějaká ta zpověď by se hodila, vzhledem k tomu, že mám pocit, že tu umřeme… Nebo minimálně já, pro tebe je to asi moc meinstream nechat se sežrat od nějakejch emzáků, když jsi taková nadlidská entita, viď?"

Jenom si lehce, téměř neslyšně povzdechl, načež několik sekund nic neříkal, jenom pohledem klouzal po okolní přírodě, než se konečně odhodlal k odpovědi: „Máte pravdu, že se chovají zvláštně, v tom s vámi naprosto souhlasím. Ale pochybuji, že by nás měli v plánu sníst. Přece jen, kdyby se jen jednalo o nějaké nelidské bytosti, určitě by jen tak nezůstávali na této základně, čekajíce na dvě osoby, aby si z nich udělali oběd. Hádám, že by se spíše chtěli odsud dostat. Přijde mi to více logické… A rozhodně se nestrachujte, že bychom zde umřeli. Přece jsem vám slíbil, že vás ochráním." Po těchto slovech překročil pomyslný práh výtahu a postavil se mezi Emanuela a Yrsu, která se pořád tvářila, že hodlá v nejbližších vteřinách použít svou zbraň.

„Fajn, tak když to říkáš," zamumlali a narvali se mezi gucci gaye a Luxiose, aby nemuseli stát přímo vedle obryně, a zároveň mohli stát vedle svého oblíbeného furryho. A když tam Draconie tak stáli, měli docela chuť se začít ptát, jak to s tou základnou tady vůbec je a co na ní vlastně jako dělají, aby měli aspoň matnou představu, kam to právě dorazili, jenže pochybovali, že Yrsa by se s nimi bavila, Emanuelův otravný hlas se jim zase nechtělo poslouchat více, než bylo potřeba, a tak nějak tušili, že ta poslední, zubatá, je asi dvakrát nemusí, po tom rozhovoru před pár minutami.

Výtahem jeli asi tak necelou minutu, než se ozvalo cinknutí ohlašující, že jsou ve správném poschodí a že by tudíž měli vystoupit. Jakmile tak učinili, ocitli se v prostorné chodbě, která se táhla tak daleko, že nešlo snad vidět ani na její druhý konec. Podlaha, stěny, strop - vše bylo bílé a vymydlené, přičemž ve vzduchu se vznášel odér desinfekce. Jediným vybavením bylo několik laviček takticky rozmístěných po určité vzdálenosti při stěně, fontánky s pitnou vodou a nějaké ty portréty významných lovců napříč historií. „Tohle je jedno z nadzemních pater," pustil se do vysvětlování Emanuel. „Můžete zde najít přednáškové a promítací sály, studovnu, knihovnu, salónek, diskusní sály, ale třeba také pokoje… Připravili jsme vám jeden společný. Doufám, že to nějak nevadí." Sotva tohle lišák zaslechl, dalo mu skutečně velkou námahu, aby na jeho výrazu nešlo poznat, jak moc uvnitř trpí.

„Takže budeme dohromady?" bylo poznat, jak se celí nadchli, a pak se nadšeně podívali na bělovlasého. „No nemáme my dva štěstí? Taková obrovská základna s miliardou místností, a my dostaneme zrovna pokoj dohromady! To musel chtít sám Bůh, Košíku… Jsme si souzeni! Jako nejlepší bff navěky, samozřejmě. Budeš mě ochraňovat, když budu hajat, viď? Nedělám si iluze, že bys mi třeba dělal i objímacího plyšáka, ale nevadilo by mi to… Hm, k tomu se nejspíš teprve dostaneme. Máme ještě spoustu času na to, abysme byli kámošenky!"

Lehce rezignovaně sklopil uši, zatímco dával sbohem svému osobnímu prostoru a poklidnému dnu. Aby ale nemusel na tohle utrpení myslet, rozhodl se řeč odvést trochu někam jinam: „Hádám, že potom, co si odložíme věci, bude moci začít naše prohlídka." Nebylo tak přesně úplně jasné, jestli se Luxios z trojice někoho ptal, či zda to spíše oznamoval jako hotový fakt, ale do odpovídání se zase pustil gucci gay: „Pokud si to skutečně přejete… My jsme si totiž říkali," při těhle slovech sklouzl pohledem na své kolegyně, jako by hledal mentální podporu, „že byste si chtěli nejdříve odpočinout po namáhavém letu, osprchovat se, možná si pospat…“

„No, já si taky myslím, že bysme si měli s Košíkem odpočinout," souhlasili aktivně Draconia. „Protože to dneska bylo sakra úmorné a navíc si myslím, že už moc dlouho nevydržím poslouchat ty vaše kecy, a chci mít místo toho nějaký relaxační rozhovor se svým nejoblíbenějším furríkem."

Zrovna dvakrát se mu tenhle přístup blonďáků nelíbil. On osobně by nejraději začal okamžitě obchůzku, aby měl tuhle misi co nejdříve za sebou a aby si co nejdříve mohl vytvořit alespoň nějakou představu o této základně a lovcích zde pracujících. Ale nechtěl jít vůči Draconii vyloženě do opozice, tudíž jejich nápad podpořil neznatelným kývnutím hlavy. Na Emanuelovi bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce, Beatrice si jenom poupravila límeček pláště a Yrsa… Z jejího pohledu se zkrátka nedalo vyčíst vůbec nic.

„Těší mne, že souhlasíš~" zavrněli spokojeně, protože celou dobu viseli na lišákovi očima a čekali, jak zareaguje… Popravdě, vcelku je překvapilo, že souhlasil - byli totiž téměř připravení na odpověď ve stylu "Tak ty si jdi odpočinout, já to tu zatím projdu", nebo "To je špatný nápad, musíme se seznámit s okolím", či tak něco; ale stěžovat si neplánovali.

To už ale Emanuel prudce zastavil před jedněmi dveřmi, na nichž bylo zlatě napsáno E117. „Tak tady se s vámi asi rozloučíme. Kdybyste cokoliv, ale cokoliv potřebovali, tak stačí zmáčknout to červené tlačítko, které máte vedle postele… No a pak už si skrze mikrofon můžete nechat splnit všechna vaše přání… Ale s rozumem, prosím, s rozumem." Když tohle říkal, z hrdla se mu vydral přehrávaný, až silně falešný smích… Který zněl snad ještě tepleji než jeho hlas. „Tady máte klíče," zamumlala vědkyně, že jí skoro nebylo rozumět, a třesoucí se rukou podala Luxiosovi kroužek s malinkým klíčkem, do něhož bylo vyryté to samé, co na dveřích. „Arigatō gozaimasu," odvětil lišák s letmou poklonou. Vikingská žena nic neřekla, jen zamručela jako medvěd, což si asi každý mohl interpretovat po svém.

„Super! Tak odemykej, Košíku," popohnali staršího, zvědaví, jak asi pokoj vypadá. Bude taky smrdět savem, jako chodba venku? Jsou alespoň pokoje nějak zařízené, nebo také tak stejně bílé, že z té jasné barvy až bolí oči? A jak velké budou postele? Zatímco nad tím vším uvažovali, přešlapovali na místě a vypadali jako štěně, které chce do místnosti, kam jsou zavřené dveře.

„Hned to bude," zamumlal jejich směrem, načež se opravdu pustil do odemykání dveří. Musel dvakrát otočit klíčem v zámku, než se ozvalo cvaknutí, jež značilo, že mohou vstoupit. „Tak my už vás nebudeme rušit," prohlásil gucci gay s úsměvem a naznačil oběma ženám, ať se chystají k odchodu. „A rozhodně si nedějete příliš velké starosti, ať si nekazíte odpočinek." Po těchto slovech se všichni tři jako na povel otočili a zamířili zpátky onou nekonečnou chodbou. „Tak snad abychom šli dovnitř," zamumlal Luxios, popadaje kliku a zlehka otvíraje dveře… Jakmile se jim naskytl pohled na pokoj, musel uznat, že organizace skutečně na vybavení neškudlí. Kromě dvou obrovských postelí s nebesy a hromadou polštářů se zde nacházela nádherná, ručně vyřezávaná skříň (S největší pravděpodobností z nějakého vzácného dřeva.), prostorné poličky, hned několik zásuvek, dvě pohodlňoučká křesla u menšího, kulatého stolku a k tomu ještě jedny dveře, vedoucí do koupelny.

„Týýýbrďo, tak tuto je rozhodně lepší, než ty jejich chodby," ohodnotili ihned hlasitě pokoj. „Oni snad všechny peníze investovali do výbavy tady toho pokoje, ne?" přecházeli po pokoji, po (asi Perském) koberci, který byl rozložený přes převážnou část místnosti. „O! Srazíme si postele k sobě, a pak budeme mít jednu mega postel! Víš, jak by to bylo boží, Košíku?!"

„To si zrovna dvakrát nemyslím," prohodil skepticky, zatímco odložil svůj batoh vedle zdobené skříně. „Spíše mi to zní jako omezování životního prostoru. Navíc… Nezdá se vám, že se známe příliš krátce na něco takového?" Když tohle říkal, párkrát švihl svým enormním ocasem tam a zase zpátky.

„Hele, ty postele jsou tak velký, že bys tam nacpal celou africkou vesnici i s chýšema, tak nepindej o omezování životního prostoru," mávli rukou směrem k lišákovi a zamyšleně sledovali postele. „Já to chci jenom zkusit sešoupnout, jo? Pak to klidně zase rozdělám, když kolem sebe musíš mít osobní prostor," pokrčili ledabyle rameny. „Protože taková postel byla vždycky můj sen, no, a dvě takové postele, to je jakože sen na druhou, takže ultra sen," zadívali se prosebně na Luxiose.

„Když si to tak moc přejete zkusit," povzdechl si, přičemž mávl rukou na znamení, ať si teda dělají, co chtějí… Pořád si mohl ze svého batohu vytáhnout karimatku a ustlat si na perském koberci - zas tak velký problém v tom neviděl. Tudíž s resignovaným výrazem usedl do křesla, zvědav, jak se s posouváním postele Draconia poperou, jelikož on sám neplánoval hnout ani prstem.

„Díky, jsi fakt láska," prohlásili radostně a nijak je netrápilo, že postel váží asi tak pětkrát tolik, co oni. „Tak jo… Sleduj. Tohle využiju i k tomu, aby ses konečně seznámil s Miláškem. Oh, možná by na to bylo lepší nějaké formální oblečení! Kde mám šaty? Aha, na dně kufru. Tak to na to kašlu, sportovní podprsenka je stejně víc sexy," uvažovali velice hlasitě, a když konečně přestali kecat, tak z černé tašky, jež měli pořád přes rameno, začali něco vyndávat… Byl to jen ve finále vlastně jen takový kovový válec, jak se na první pohled zdálo. Nudný, kovový válec, se zeleným nápisem "st03m - E6 - w1nd".

Jen tam tak dál seděl, znuděně je pozoroval a vypouštěl asi tak každé třetí slovo, co řekli, protože došel k závěru, že to stejně není nic podstatného… Avšak když lovci vytáhli svou zbraň, lišákův zájem přece jen o něco stoupl. Vždyť mu přece říkali, že ji dostali společně s těmi křídly, které náhodou byly neskutečně impozantní.

„Dáváš pozor?" ujistili se, když si zbraň upravili v rukou - a lišák z jejich pohledu vypadal, že i celkem vnímá, takže nečekali na odpověď a přitiskli ukazováček na maličkou čtečku otisků, která byla umístěna na spodku zbraně a bránila tak tomu, aby ji někdo, krom jejích majitelů, uzmul a použil. A v tu chvíli se ten nudný, kovový válec, neonově zeleně rozzářil a roztáhl do stran, čímž nabyl skoro dvojnásobku své velikosti. Blonďatí tímhle ale nekončili a zkušeným pohmatem si našli další čtečku na jiném místě zbraně, na kterou přiložili zase jiný prst - a tím se z válce vysunula taková malá pistolka, připojená na dloooouhý kabel, který svítil podobně zeleně, jako zbytek zbraně. „V akci tam ty prsty většinou připlácnu oba najednou, a pak je to všechno otázka jen pár vteřin," prohodili směrem k lišákovi, aby si náhodou nemyslel, že to bude takhle dlouho trvat, kdyby byli v nějakém nebezpečí. „Ale víš co, když Miláška vidíš poprvý, tak na tebe jdu pomalu~" Připevnili si "pistolku" za poutko na zápěstí a stiskli na ní čudlík, který na válci rozzářil zelenou stupnici - byla číslována od nuly do pěti a momentálně byl její ukazatel na jejím nejnižším bodě.

Teď už blonďáky skutečně vnímal na celých sto procent, jelikož něco podobného ještě neviděl a technika mu dokázala učarovat vždycky… I když často nevěděl, jak k ní má přistupovat. Musel ale zkrátka uznat, že jeho zbraň rozhodně není tak akční a zajímavá. (Ale na druhou stranu s ní pracoval slušnou řádku let… Vlastně spíše století… Ne-li rovnou tisíciletí… Tudíž neplánoval nic měnit.)

„Hm… Košíku, kterou postel chceme posunout? Tutu nebo tamtu?" ukazovali prstem z jedné postele na druhou, jako kdyby je tiše rozpočítávali… Nakonec ale zase na odpověď nečekali, přeskákali přes pokoj k posteli, za kterou bylo víc prostoru, kam se postavili, protáhli se, a pak si klekli na jedno koleno, opírajíce si válec o rameno. Poté začali na pistolce ukazováčkem něco štelovat, a stupnice na hlavní části zbraně se mezitím vyšplhala až ke čtyřce… A také místnost naplnilo tiché hučení, které ze zbraně vycházelo. „A teď bude buuum!" S tím "buuum" které vyšlo z Draconiiných úst se zbraň rozsvítila ještě víc, oni stiskli spoušť na pistolce a v ten moment z válce vyletěla tlaková vlna, která z postele srazila matraci, všechny polštáře a maličko jí posunula, nicméně se nic dalšího nestalo, neboť postel byla ze skutečně pevného, těžkého dřeva.

„Zajímavé, zajímavé," pokýval hlavou, aniž by se viditelně pohnul. „Takhle ale spíš vytváříte prostředí pro dětskou polštářovou bitvu, či stavění bunkru… Nechcete tu postel prostě normálně přesunout? ‚Miláška' už jste mi ukázali, tak to teď klidně můžete přenechat na mě." Jen tak podal svůj návrh, přehazuje si nohu přes nohu. Rozhodně neplánoval se nijak vnucovat, ale přišlo mu fér, aby alespoň položil svou nabídku.

„Ne!" odvětili, celí rudí, a přepnuli na zbrani na nastavení, které rozzářilo stupnici až k pětce. „Tohle už je totiž osobní, takže ty seď a sleduj, jak tu blbou postel šoupnu!" Znovu vypálili další tlakovou vlnu, která už byla o poznání silnější… Dosvědčoval tomu i praskot dřeva, který jí následoval, když se postel prudce šoupla o několik metrů, přepadla a celá se zlámala.

Když pokojem proletěla tlaková vlna, která mu totálně rozcuchala dlouhé vlasy a nafoukala mu je do obličeje, jenom si tiše povzdechl, zatímco byl v duchu rád, že ještě pořád měl na sobě parašutistickou kombinézu a ne kimono.  „No… To jste tomu teda skutečně pomohli," poznamenal, když si rukou odhrnul prameny z obličeje, přičemž vstal z křesla, aby mohl zkontrolovat spoušť napáchanou na nebohém kusu nábytku. „By se díky vám dokonce mohlo začít říkat, že se něčemu pomohlo ‚jako vítr posteli' namísto ‚jako vítr mouce’… Nemyslíte?"

„Kur… Kurníkšopajásenatomůžuvykašlat!" na poslední chvíli se jim povedlo zabránit tomu, aby řekli sprosté slovo, a místo toho se z nich vyvalila hromada dalších, ne tak špatných, nadávek. „Fajn… Tak já půjdu na koberec, to nevadí. Jenom je depresivní, že ta postel zavalila tu matraci, takže nemůžu spát aspoň na ní," pokrčili rameny, jako kdyby právě nezdemolovali drahocenný a krásný kus nábytku.

Přistoupil k zdevastované posteli, aby ji trochu obhlédl, ale stejně přišel jen na to, že s tímhle asi nic nezmůžou. Pak se ale otočil na blonďáky a poznamenal: „V posteli budete spát vy… Přišlo by mi velice sobecké a nesolidní, kdybych si ji zabral pro sebe. Stejně by vám to jako poučení nefungovalo a navíc jste říkali, že jste vždycky chtěli takovou postel. Ke všemu já karimatku mám… A jsem zvyklý spát tímto způsobem."

„Ne, já ale nechci, abys spal na zemi," argumentovali ihned. „Jestli si tu roztáhneš karimatku jako nějakej bezďák, tak si lehnu na tu zem vedle tebe… Postel se povedlo roztřískat mně, takže na zem půjdu já. Ámen. Tečka. Nechci se dohadovat," založili si ruce na prsou a zírali na bělovlasého, co odpoví.

„Já se také nechci dohadovat," odvětil s klidem, zatímco si je přeměřoval pohledem odshora dolů. „Jen mi to prostě nepřijde správné… Ale pravdou je, že vás k ničemu nutit nebudu… Jdu do koupelny, tak si to zatím můžete rozmyslet." S těmi slovy zamířil ke svému batohu, odkud se mu podařilo vyštrachat kimono, jež se mu zdálo mnohonásobně pohodlnější než parašutistická kombinéza, a pak už jen zmizel v koupelně s cvaknutím zámku.

[jvbl-sef]

-ˏˋ Tiresias Everesˊˎ-  // Beomgyu Choi

Meno: Tiresias Everes  

Faceclaim: Beomgyu Choi

Rasa: Vlkodlak

Vek: 303

Povolanie: Pracovník zásahovej služby

Príbeh:  Nemohl se dočkat. Bylo mu nadmíru jasné, že ačkoliv se mělo jednat o jakési pracovní tajemství, jakákoliv snaha o to tajemství opravdu udržet byla titěrná, jestli vůbec. O jeho povýšení se koneckonců bavilo již druhým rokem, a ačkoliv se to zdála býti doba dlouhá na jen pomýšlení o povýšení, od jeho sektoru se nedalo čekat nic jiného. Požadovali vytrvalost, trpělivost a oddanost věci, která se testovala právě za pomoci podobných věcí. Panu Everesovi to nevadilo. Povýšení samozřejmě přišlo hned následující den – oslava byla skromná, na place se nacházeli pouze kolegové z jeho osobní jednotky a stačilo to. „Snad se dalšího povýšení dočkáš brzo,“ pronesla Laura, kolegyně, která jeho pracovní pozici doprovázela téměř pět let. Byli si blízcí, Tiresias o ni pečoval jako o sestru, Laura o něj jako o přítele. Byl to bolestný pohled pro třetí osobu, jelikož z čarodějova úhlu mu Laura sourozenecký vztah opětovala, z jakéhokoliv jiného se sourozenecký vztah měnil v milenecký. Doteky byly intimní, emočně nabité, prsty věčně propletené. Až nakonec Tiresias vyměnil ruku své osvojené sestry za ruku muže, který se do jeho srce dostal jinou cestou, než se do něj dostala Laura. Před mužem měl přítelkyni, před ní ještě jednu. Obě nezvládli jeho oddanost práci a muž byl jediný, kdo uznával jeho priority. Na prvním místě byla samozřejmě rodina, na druhém práce, na třetím všechno ostatní. Nebyl to nejlepší žebříček, Tiresiasovi však vyhovoval a měnit ho nechtěl. S mužem vedl vztah dva měsíce. „Za městem se koná průvod. Oslava nového generála nebo něco podobného.“ Tiresias k muži zvedl hlavu a nespokojeně nakrčil nos. Post generála byl jeho snem, a vzhledem k novému povýšení a novému generálovi věděl, že se mu něčeho takového dlouho nedostane. „Ano, samozřejmě. Kdy?“ Ruku v ruce se dostali za město, a k překvapení pana Everese, průvod nebyl k nalezení. „Propásli jsme ho?“ Zamumlal zmateně a ruku svého drahého pustil, aby se mohl rozhlédnout kolem. Hlavu stočil doleva, doprava už nestihl. Muž mu hlavu zatarasil loktem, aby tak zabránil nechtěným pohybům ze strany čaroděje. „Bude tě to bolet víc, pokud ze sebe budeš dělat kořist. Oba víme, že jí nejsi.“ S těmito slovy se muž zuby zabořil do masa na pravé paži a Tiresiasovi se udělalo před očima černo. . „Když jsme ho našli, už ji měl skoro celou v sobě. Everes byl v bezvědomí – ztratil hodně krve. Nevím, jestli náhodou nebylo kousnutí infikované. V takovém případě nevím, co budeme dělat. Everes je velmi spolehlivý muž, většinou zvládne práci za celý tým. Byla by ho škoda.“ Oči raději nechal zavřené. Cítil v sobě změnu, cítil absenci končetiny a taky cítil ohromnou slabost. Umíral? Zřejmě. Vnitřní sucho dokazovalo, že krve měl v těle stále málo. Co se stalo? Nebyl si upřímně jistý. Pamatoval si pouze cestu na průvod. Došli tam? Co se stalo jemu? Je v pořádku? „Lež!“ Neuvědomil si, že se zvedal do doby, než bylo jeho tělo přitlačeno zpátky do peřin. „Je v pořádku?“ Optal se nahlas. V nemocničním pokoji nastalo ticho.

[INVENTÁR]

—

[schovanec]

Moje životní TOP10 v roce 2018

Je prý teď populární, dělat si takovou revizi/bilancování pomalu končícího roku a tak bych se o to taky rád pokusil. Můj rok 2018 byl tak šíleně rychlý, že věci, co se staly na jaře, mi přijdou jako už několik let staré. Musel jsem se tedy hodně zamýšlet a pokusil jsem se z nich poskládat takový Top10 událostí či věcí, které MŮJ rok 2018 velmi ovlivnily a to jak kladně tak třeba i záporně. Pozor, bude to delší text.

1. Narození Luka - Tuhle "událost", kdy se chlapovi narodí zdravý a krásný synek, nemůže nic přebít a mám asi zas na dlouho vybráno. Nevyžádané rady zkušenějších přátel, že až s druhým dítětem poznáš, jak náročné rodičovství je, se ukázaly pravdivé. Ale zas na druhou stranu bylo potěšující, že to know-how z prvních roků s Leou (která nás mimochodem stále vytěžuje tak na 95% :-)), jsme dokázali s Lenkou dobře využít a člověk se ze všeho hned nehroutí a ví, že tyhle věci mají jen časově omezené trvání a že tohle peklo doma nebude do smrti :). Rok 2018 bude pro mě vždy rokem Luka, stejně jako to mám s rokem 2014 u Ley. 2. Obměna asi třetiny lidí ve firmě - K nějaké přirozené obměně dochází ve firmě v podstatě každý rok, ale většinou se jednalo o tak 2 lidi a ne, že nám za rok změnilo pozici 10 lidí, tedy více jak třetina. Byl to mix všeho, co si jen dokážete představit: odešel někdo sám, někdo byl vyhozen, někdo povýšil či změnil pozici a hledal se nový kolega či kolegyně za něj. Každopádně v takové šíři to bylo strašně vyčerpávající, žralo to čas a energii a to nejen mě. Hodně jsem se bál, co to udělá s firmou a s kolektivem. Nakonec se potvrdilo přísloví, že vše zlé je pro něco dobré. Kolegové si spolu sedli a plno věcí funguje dokonce mnohem lépe než dříve. Firmě to prospělo a vztahy se nejen nezhoršily, ale dokonce v plno věcech zlepšily. Osobně ale doufám, že v roce 2019 podobný bod v Top10 mít už nebudu. 3. Vyřešení problémů s nájemníky - Jestli mě něco nejvíce zlepšilo kvalitu života v roce 2018 tak tento bod. V Kutilovi (v budově, kde má firma sklad, dříve byly kutilské potřeby, sklad, nábytek apod. a říkáme ji tedy stále Kutil :-)) mám dva větší byty nad skladem a nájemné z nich výrazně pomáhá se splácením hypotéky. Nájemníci, které jsem tam měl dříve a neskutečně mně psychicky vysávali, se mi povedlo částečně vyhodit a částečně odešli sami. Vždy, když konečně vypadli a předali klíče, spadl mi velký kámen ze srdce - neplatili, byli problémoví a nebyl týden, kdy bych se nemusel kolem nich rozčilovat a něco řešit. Byla to ale hodně poučná sonda mimo moji sociální bublinu a to do těch nejnižších pater - lidi, co žijí ze dne na den, problémy neřeší a každý den, co jim něco prochází, se počítá. Co bude s nimi za týden či za měsíc, je jim jedno. Řešit s nima cokoliv byl totální kulturní střet. Barák si pak vzala na starost má žena a to jak řešení rekonstrukce zničených bytů, tak hledání nových nájemníků a dohadování se s nimi. Jde jí to násobně lépe než mě a moc mě to pomohlo. 4. Opět hraji hry - Dal jsem si předsevzetí, že budu hrát více her a budete se divit, ale je to asi moje první předsevzetí, které jsem dodržel :-). Hry na počítač či konzole nebyla pro mě vždy jen práce ale i koníček. Každodenní stres kolem nich v práci ale hry pomalu vytlačil z pozice koníčku a moc jsem je již ani nehrál. Začínal to být problém nakonec i v té práci, protože se blbě prodává něco, co sám přestáváš znát. Takže s tímto bohulibým a vlastně pracovním důvodem jsem to odprezentoval doma, posbíral starý nábytek, křeslo, konzoli PlayStation 4 a přesunul se nakonec do sklepa, kde jsem měl na hraní klid (děti a tak :-)). Lenka, s trpělivostí jí vlastní, mně v tom podporovala a já za tento rok dohrál (fakt do konce) více her než za předchozích minimálně 10 let. Více chápu našeho zákazníka a na akcích s vydavateli vím o jejich hrách většinou více než oni sami. 5. Dotažené projekty v Xzone - Bylo toho strašně moc a i když ve většině případů jsem nebyl ten hlavní tvůrce, tak to vyžadovalo moji částečnou pozornost a nebo jsem stál u zrodu myšlenky. Jsou to v podstatě na první pohled neviditelné věci jako nové administrace obchodu či nástroje, které běžný zákazník moc neocení, ale já, který se v tom pohybuje denně, jsem z nich nadšený a zpětně koukám v neuvěření, co se nám vše za ten rok povedlo a zlepšilo kvalitu práce nejen té mojí. Třeba překlopení komplet skladového hospodářství z účetního programu na naši vlastní z nuly vyvinutou platformu byl roční projekt. Ten systém, co máme, se směle může rovnat tomu, co mají největší firmy v oboru a má tam plno inovativních prvků, které jsou šité naší branži na míru a které má málokterý eshop (nejen v ČR). Povedla se nová prodejna v Brně zase s úplně novým konceptem vymyšlený z nuly. Začali jsme jezdit po herních výstavách. Rozjel se velký projekt na tvorbu vlastního artbooku. Vylepšili jsme hodně částí eshopu (např. nový katalog). Předělali prodejny více na merchandise. Jsme schopni zasílat pomalu do celé Evropy. Spustili nový Zing.cz. Bylo toho tolik a je nad mou pamět si na vše teď vzpomenout. Často jsem se ani nedokázal radovat z výsledku, protože v té době se hned finišovalo něco jiného. 6. Zas jsem začal makat na své angličtině - Jeden čas jsem se jí celkem věnoval, ale nikdy nebyl moc tlak v mé práci ji mít na dobré úrovni a tak jsem úspěšně pomalu vše zapoměl. Co si nutně potřebuji přečíst, si přečtu, v zahraničí na dovolené to taky v pohodě dám, ale tím to končí. Trošku složitější konverzace v angličtině dávám jen opilej :-), což ještě jde někde na dovolené, ale těžko řešit takhle byznys, i když znám i pár takových a šlape jim to :-). Po několika letech jsem byl na Gamescomu v Německu, kde jsme i nějaký byznys domlouvali a cítil jsem, jak je to zas se mnou špatný a začal jsem chodit na individuální kurzy. Je to dvakrát týdně plus nějaký domácí úkol. Výuka je docela intezivní a abych se namotivoval, rád bych dal v příštím roce nějaký certifikát.    7. Letní dovolená v Itálii - Ono, když řeknu, že jsme bydleli dva týdny v mobil housu v parku kousek od moře v Bibione, namačkaný tam se dvěma dětma a jednomu byly dva měsíce a přes den jsme se s Lenkou střídali v hlídání a večer grilovali u "chatky", tak to nemusí znít jako nic extra. Opak je ale pravdou. Když jsme zvádli prvotní stres a šok z cesty a vychytali to (poprvé s dvěma dětma někde a navíc takovou dálku autem), tak to byl opravdu relax. Dva týdny s cizí SIMkou v mobilu, aby se mi nikdo nedovolal, bez pracovního emailu a tak podobně. Žiju z těch dvou týdnů ještě dnes :-) a budu na to dlouho vzpomínat. 8. Mladý podnikatel, radio a další - Většinou se nikam moc necpu, takže když se sešly dva rozhovory o Xzone a hrách obecně do Radia Wave - pořad Quest a před tím ještě videorozhovor pro portál Mladypodnikatel.cz , tak to byla pro mne velká zkušenost. Normálně s mluvením nemám problém, ale když je to do rádia nebo natáčené na kameru a uvidí to tisíce lidí, tak to je jiné kafe. Myslím, že jsem byl i dost nervózní a teď bych to asi řekl jinak a lépe, ale zkušenost fakt veliká a nepřenosná. 9. Finanční ředitel - Naše podnikání je rok od roku náročnější, marže se tenčí, fixní náklady rostou, konkurence ostřejší, trh stagnuje a dostává se do slevové spirály. Zákonitě k tomu muselo dojít dříve nebo později, ale bylo potřeba výrazně změnit hlídání finančních toků ve firmě, protože pár blbých souher v jednu chvíly jako velké DPH, splatnost pár větších faktur, výplaty a blbě nakoupený zboží a dokáže to položit i jinak zdravou firmu. Často si vzpomínám na některé byznysové podcasty, kde eshopoví matadoři říkají, že kdyby to věděli, tak najmou finančního ředitele mnohem dříve, že by jim to ušetřilo mnohé starosti a hlavně peníze. My na finančního ředitele nemáme, tak jsem si to vzal na starost. Nebaví mě to a doufám, že jednou se dostaneme do pozice, že budeme mít na profíka. Každopádně jsem si tento rok musel nastudovat jak plánovat cash-flow, co je manažerské pojetí nákladů rozložené do měsíců, hlídání marže a pořád dokola propočítávání každé části firmy, zda někde zbytečně nekrvácí. 10. Xzone Live - Začali jsme jezdit na různé veletrhy, cony a akce, jak jsem zmiňoval výše. Většiny z nich jsem se alespoň okrajově zúčastnil a byla to pro mě poslední z top10 silných věcí tohoto roku. To, že člověk zvedne zadek a jde přímo mezi zákazníky, bych doporučil všem manažerům, kteří jsou zaseklí někde v Excelu a přes tabulky a čísla nevidí svět. Na mě to fungovalo jako živá voda. Vidět, jak lidi chodí kolem vašeho stánku, baví se s námi, znají Xzone a mají ho rádi a k tomu pak na té akci půlka lidí chodí v tričkách koupených od nás, to byl pocit k nezaplacení. Normálně se k vám dostanou jen stížnosti, věci co nefungují, chyby, které někdo udělal a pak máte dojem, že plno věci stojí za hovno. Pak se ale dostanete ven a uvědomíte si, že vaši firmu mají lidi rádi a nestydí se za to, není to nějaká póza či reklamní masírka, ale je to upřímné. Větší energy boost se v práci asi nedá zažít.

Asi bych tu měl napsat, že rok 2019 bude klidnější, protože tohle celkem stačilo na pár let dopředu. Ale jak se znám a jak běží různé projekty v práci, tak to bude asi opět velká jízda. :-)

[comicsholky-blog]

Je Jessica Jones feministka?

Jessica Jones, superžena, tvrďačka a bojovnice, je hrdinkou, ať už se jí to líbí nebo ne. Ale je z ní proto automaticky feministka? Je vůbec Jessica Jones feministická postava a jestli ano, dělá to z celého seriálu feministický seriál? Co takový seriál vůbec definuje? Kolikrát se objeví transparent z pochodu žen v jedné sérii? Nebo kolikrát Jessica použije hashtag #feminist na twitteru? Musí seriál projít nějakým testem, aby mohl být označen za feministický? Řekněme třeba Bechdel testem?

Odpověď na všechny tyto otázky je jedna a tatáž: to, co nás dělá feministkami se nedá vysvětlit z pohledu zvenku. Je to vnitřní definice, která je potvrzována našimi činy. Tím, co děláme pro to, aby s ženami bylo zacházeno s rovností, aby byly více vidět, slyšet, aby dostávaly více příležitostí.

Jessica Jones, feministka

Jessica je silná, statečná, komplikovaná žena, která opakovaně nasazuje vlastní život, aby pomohla ženám ve svém okolí. To není žádná nálepka, to je poslání, které Jessica plní každý den. V první sérii se postavila Kilgraveovi, aby zachránila život Hope Shlottman. Nechtěla, aby se Hope stala další obětí Kilgravea, i když to znamenalo, že bude muset čelit ohavným vzpomínkam na jeho manipulace a nakonec i jemu samotnému.

Kromě toho Jessica několikrát zachránila život Trish Walkerové. Když byly děti, ochraňovala ji před týráním jejich matky a podporovala Trish v její vlastní cestě za úspěchem. Jessica je Trishin fanoušek číslo jedna už po desetiletí a neustále jí dodává podporu.

Jessica ale zachránila i ženy, které by si to možná zasloužily méně, jako právě Jeri Hogarth. Mohla nechat Jeri umřít - už jen proto, že se pokusila využít Kilgraveových schopností pro vlastní účely a prospěch - ale Jessica ji zachránila, navzdory svému úsudku, protože to zkrátka byla ta správná věc. Ve světle těchto událostí (a to je jen hrstka příkladů) se na Jessicu rozhodně můžeme dívat jako na feministickou postavu.

Jessica Jones, feministický seriál

Ale co samotná TV show? V současnosti je seriál jediným od Marvelu, který má hlavní hrdinku ženu. Seriál Agents of S.H.I.E.L.D. má sice bohaté ženské obsazení, ale pořád je to ansámbl tvořený ženami i muži. Agent Carter s úžasnou Hayley Atwell skončila po dvou sériích. Daredevil, Luke Cage, Iron Fist i Punisher jsou všechno superhrdinové muži, takže to dělá Jessicu jedinou hlavní ženskou hrdinkou v současné době vysílaných pořadech.

V pozadí Jessicy Jones stojí Melissa Rosenberg. Rozhodnutí Netflixu svěřit seriál do rukou ženského managementu bylo náznakem, že nechtějí seriál slepě předat mužům. To by srazilo spoustu potenciálu seriálu pomáhat ženám a marginalizovaným skupinám. S Melissou Rosenberg u kormidla se Jessica Jones automaticky stala feminističtější už jen proto, že tvůrci seriálů z řad žen jsou pořád hůře placeny než jejich mužské protějšky.

Melissa Rosenberg navíc využívá svého postavení, trochu jako Jessica, aby pomáhala ostatním ženám ve své branži. Během druhé série (která byla akorát vypuštěna na Netflix) najala 13 žen, aby zrežírovaly těchto 13 navazujících epizod, přičemž jednou z nich je i Deborah Chow, která se podílí na seriálu Fear the Walking Dead. Kostýmová designérka druhé série, Elisabeth Vastola, se nechala slyšet, že ze začátku byla práce s třinácti různými režisérkami zvláštní a zajímavá, ale postupem času otázka genderu vůbec nehrála roli a všechno běželo jako obvykle, což jí dalo cennou lekci.

Rovnocennost a úspěšný Bechdel test

Dalším důvodem, proč je seriál feministicky založený, je, že Jessica je na stejné půdě jako její mužští kolegové. Ať už bojuje s neprůstřelným Lukem Cagem nebo psychopatem Kilgravem, je jim rovna. Což je v televizním prostředí vzácný úkaz. Ani Agent Carter nebyla stejně fyzicky zdatná jako muži, se kterými v seriálu bojovala, musela je vždycky předstihnout v inteligenci, přechytračit je. Jessica? Ta je prostě převálcuje. I ve finále s Kilgravem je ve výsledku silnější než on.

Seriál také prošel Bechdel testem. Tenhle test je velmi jednoduchý a je založen na otázce, jestli je v seriálu/filmu/knize více než jedna žena, mluví spolu a mluví o jiném tématu než jsou muži. U Jessicy Jones je odpověď ano. Jessica mluví nejen s Trish, Jeri, Hope, ale i se svou podivínskou sousedkou a dalšími ženami. Jasně, občas s nimi mluví o Kilgraveovi, ale mluví i o práci, soudních případech, rodině a dalších věcech a problémech.

Elisabeth Vastola též zmínila, že hrdinky neobléká pro mužské potěšení. ''Moje největší radost byla možnost pracovat na seriálu, aniž bych musela hlavní postavy oblékat jinak, než jak by se oblékly samy. Žádná z nich nenosí oblečení, aby lichotilo mužskému oku. Neoblékají se a nemalují se pro muže ani pro nikoho jiného než pro sebe. Jejich styl odráží to, kým jsou a jak se cítí.''

Pro všechny tyto důvody a mnoho dalších si dovolím říci, že Jessica Jones prostě je feministka. Není jen někdo, kdo v rovnoprávnost věří, ona za ni bojuje. Seriál nejen že reprezentuje silné ženské charaktery, i je zaměstnává. Skrz naskrz je to show prodchnutá feminismem a bojem za rovná práva všech lidí. Můžeme jen doufat, že se ženám dostane lepšího postavení i v komiksové branži, ať už v seriálech nebo kdekoliv.

��lánek je volně přeložen odtud

- Adriel

[nakanary4]

Vpis 8 - Tři v jednom

(17.1.) Teoreticky by to mohlo být až v pět v jednom, ale to musíme vysvětlit postupně. Dneska ráno opět jasný nebe, vstáváme radši s budíkem, ať zas nespíme do devíti. Po obědě se budeme přesouvat na Gran Canarii, tak chceme čas co nejvíc využít. Poslední snídaně na El Hierro, balíme se, je to takový smutný.

A taky jsme ještě pořádně neukázali ten náš bydlík, respektive terasy a výhledy, tak toho se dneska rozkošně ujal Koušn. A taky je tak jasno, že je vidět až vedlejší ostrov! Koušn, take it away!

Tož odcházíme z apartmánu, klíče máme nechat uvnitř. Koušn má dobrou poznámku, že bychom je neměli nechat v zámku zevnitř, páč by se sem pak Ajurvéda nedostala. Málem se mi povedlo přesně to. Ale dopadlo to dobře, jedem. Celý údolí El Golfo je ještě ve stínu a my už si to šineme k moři. Včera večer nás zaujaly ty pobřežní bazény v La Maceta, tak jsme zvědaví, jak vypadají při odlivu, jestli je to víc user-friendly. Původně jsem i laškoval s myšlenkou se tu vykoupat, ale to nepůjde, páč jednak je zima a jednak odliv není tak malej, jak jsme doufali, vlny se valí vesele dál.

Nicméně ten voňavej mořskej vzduch tu je, to si říká ještě o procházku, tak razíme podél pobřeží, je tu prima stezka. Sluníčkem už jsou ozářený aspoň ty kameny Roques de Salmor, kde žijou ty ještěrky. A taky vzádu jde tušit tu La Palmu, jak o ní mluvil Koušn. To jsme tu celej tejden neviděli!

Je na čase přejet na tu druhou, už osluněnou stranu ostrova, kde je i letiště. Projíždíme opět tunelem a když se vyhoupneme na druhý straně, tušíme, že by mohlo být na obzoru vidět i víc ostrovů než jen La Palma. Ukujeme tedy random plán, že prostě vyjedeme někde na kopec, kde bude lépe vidět. Koušn briskně v mapě najde nějakou cestu, zatáčíme z hlavní ulice a drápeme se do prudkýho kopce úzkou asfaltkou. Když se nám zdá, že jsme dost vysoko, opatrně parkujeme (moc tu není kde, to je takovej evergreen), a jdeme. Tady dva dlouhý stíny na výletě, ahój!

Pak jsme si tuhle louku, odkud je teda fajnovej výhled! A potvrdila se domněnka, vidíme nejen La Palmu (zcela vlevo), ale i Gomeru (uprostřed) a za ní vykukuje Pico de Teide na Tenerife. Tři v jednom!

Když se vezme, že se to fotí z El Hierro a dneska jedeme na Gran Canarii, tak je to vlastně pět v jednom, takový cestování po ostrovech v Atlantiku se nám líbí. Kdyby někoho zajímalo, jak jsou ty ostrovy daleko, Koušn to ví!

Pak sedneme do auta, jako že jedeme a najednou Koušn, že tady na tom vavřínu by mohl být ten lišejník, co ho má Koušn za úkol najít (kolegové vědci na něj dělaj genetickou studii, huh!), páč jsou potřeba čerstvé vzorky. No a fakt, lišejník lecanora, je teda děsně pidi, ale našli jsme ho! Jeden u úlovků týdne, no to mě zblázni.

Mno, další úspěch výletu, tak se mi to líbí. Nyní už v klidu jedeme dál, chceme se projít ještě po Valverde. Tam dojedem během pár minut, a dokonce tu narazíme na zácpu, po ulicích chodí lidé (resp. po té jedné hlavní uličce tady), na to jsme si už dávno odvykli, a moc nás to nebaví. Ale projdeme se tu, chceme vidět aspoň ten místní kostel, Nuestra Seňora de la Concepcion. Ale jo, Valverde má atmosféru.

Ve Valverde taky dočepujeme benzín (po cestě na letiště už žádná pumpa není), a jsme příjemně překvapeni, za celej tejden jsme tu projezdili asi 50 euro, no nekup to. Je tu všechno tak blízko, že když sjíždíme k letišti, pořád máme čas a tady nemá cenu být na letišti dřív než hodinu před odletem. Těsně vedle letiště je ještě jedna vesnička, kde jsme ještě nebyli, tak jedem tam. La Caleta je útulný přímořský letovisko, a to má regulérní bazény na pobřeží. Vypadá to efektně. (Zrovna tu probíhala něco jako vodní jóga pro seniory.)

Poběháme tu trochu, Koušn najde molo, loučíme se s El Hierro!

Vrácení auta i check-in nám nezabere víc než tři minuty, letí tu teď jen naše letadlo a to bude mít na palubě tak dvacet lidí. Žádná fronta široko daleko.

Éro společnosti CanaryFly přiletí načas, nasedáme, a odlítáme deset minut *před* časem odletu. S CanaryFly jsem nikdy neletěl a takhle letět novou společností, mmm. No nejen to, k tomu ty výhledy. Ona trojice ostrůvů jako na dlani. Za námi El Hierro, kousek dál La Palma, tu je vidět Gomera a vpravo Tenerife.

Na Gran Canarii dosedáme s předstihem, vystupujeme, vyzvedávám kufr a auto (Renault Clio) a vyjíždíme. Vedle letiště se stavujeme v supermarketu nakoupit svačinku, jsou dvě hodiny a musíme vydržet až do večeře v hotelu. Teda ale tu je tolik lidí všude, byli jsme v regulérní zácpě, tuny lidí, no nevím nevím, shodli jsme se, že to jsme si fakt odvykli. Co nejrychleji tedy prcháme z města a horka pryč, což se naštěstí i na Gran Canarii dá docela snadno. Letiště necháváme za sebou a šup zpět do kopců, kde je i chladněji.

Dneska bydlíme ve vesničce Taurito na jižním pobřeží, takže jsem během letu naplánoval (fajnou) projížďku ostrovem, ať se tu Koušnem porozhlídnem. Už nedaleko letiště začíná velká přírodní památka Barranco de Guayadeque, navrhuju dát si nakoupenou svačinku tam, čili zajíždíme do hlubokýho zelenýho údolí, tu už lidi zas nejsou, uf. Nachzázíme si místo ve stínu, parkujem a dobrou chuť. A ve stínu je dokonce zima, chce to mikinku. Pak se tu trochu projdeme a Koušn nevychází z údivu, kvete tu spousta věcí, co zatím neviděl, tak si výská radostí. Například šalvěj kanárská, kterou hledal na všech ostrovech, ale našel ji až tu, a ještě ve formě candidissima (huh!).(A věděli jste, že plody šalvěje se nazývaj "tvrdky"? Tvrdka je slovo dne!! :) Nebo křivokvět slanobýlovitý, další kanárský endemit. A i hadinec, co ani nevěděl, co je zač, a to už je co říct! (Jo, večer to našel v knížce, hadinec Decaisneův) No takže tak, první zastávka na Gran Canarii a hned takový terno.

Vyrážíme dál, chceme se podívat i na Pico de las Nieves, s 1949 m n.m. nejvyšší hora Gran Canarie, kde jsem loni byl, ale byla mlha, takže bylo vidět prd. No dneska to vypadá o dost lépe! Tu Koušn šlape borovicovým lesem k vrcholu, v pozadí zas Pico de Teide na Tenerife!

Tu na vyhlídce už pár turistů je, ale na samým vrcholku už ne, lezeme tedy tam. Po schodech pomaleji, přece jen jsme skoro ve dvou tisících metrech.

No a musím říct, že bez mlhy je to tu o dost větší zážitek, vidět je do všech směrů, Gran Canaria v nejlepším světle.

A je tu příjemně, ani vedro ani zima. No a tu si musíme udělat selfie, to je taková tradice na vrcholech Kanárských ostrovů, už máme Tenerife, La Palmu, El Hierro, a teď i Gran Canarii!

Moc se tu nezdržujeme, chceme ještě stihnout západ slunce na pláži, čili je třeba sjet zas k moři. Volíme samozřejmě co nejobskurnější cestu, když už, tak už. Nejdřív po GC-600, kudy jsem jel i loni, ještě zastávka u přehrady Presa de los Hornos, odkud jsem loni zdravil Evičku. Letos je tu teda o dost míň vody, že by byla přehrada vypuštěná?

Pak se odpojujeme na silničku GC-605, což je dokonalá horská silnička, co se motá hlubokým údolím. A nejlepší na tom je, že jsme na ní vlastně sami, teda kromě jednoho cyklisty, co jsme se předjížděli.

Koušn tedy při nekonečných serpentinách trochu naříká, ale zvládli jsme to a přesně v šest přijíždíme do Taurita, kde máme hotel. Ubytováváme se a jdeme prozkoumat okolí. Je to tu turistický, takovej komplex s hotely a promenádou, ale když je to to, co člověk čeká, je to fajn.

Dojdeme až na pláž, který vypadá fajně, snad se nám tu povede se zejtra vykoupat. Dneska jsme tu aspoň krásně stihli ten slibovanej západ slunce a fajnšmekersky jsme si k tomu lehli na lehátka. 

[horaklukas]

Drive

Goodreads

ČBDB

Úvod: Záhadné hlavolamy Harryho Harlowa a Edwards Deciho

Odměny mohou přinést krátkodobý nárůst efektivity práce (podobný efekt jako po vypití kafe a náhlém přívalu energie díky kofeinu v ní obsaženém), jenže po nějakém čase přestanou jejich účinky působit a mohou způsobit snížení dlouhodobé motivace k pokračování v projektu.

Část První - Nový operační systém

Kapitola 1 - Vzestup a pád motivace 2.0

Vnitřní motivace založená na zábavě a především to, jak kreativně se člověk cítí, když pracuje na projektu, je tím nejsilnějším a nejpronikavějším motivem.

Co programátory (a lidi při práce obecně) pohání je v prvné řadě soubor vnitřních motivů, předevšim radost z vyřešení daného problému a touha dát dar programátorské komunitě.

Behaviorální vědci rozdělují věc, které děláme v práci, nebo se učíme ve škole, do dvou kategorií:

Algoritmické úkoly - úkol při kterém se řídím souborem určitých instrukcí, které směřují k jednomu závěru

Heuristické úkoly - je opakem Algoritmického, žádný algoritmus k němu neexistuje, musíme experimentovat s možnostmi a vymýšlet řešení

Kapitola 2 - Sedm důvodů, proč metoda cukru a biče (často) nefunguje

Odměny dokáží ze zajímavého úkolu udělat doslova dřinu.

Už i potencionální odměny (pokud to uděláš, dostaneš...) mají negativní efekt. To proto, že v odměnách typu "jestli, pak.." je potřeba, aby se lidé vzdali části své autonomie.

Materiální odměy mají tendenci negativně ovlivňovat vnitřní motivaci. V pokusu se třemi druhy odmen dopadli lidé se střední odměnou jen o trochu lépe než ti s nízkou, lidé s vysokou odměnou dopadli dokonce uplně nejhůř, zaostali za oběmi skupinami s nižší odměnou.

Odměna, podnět určený k pročištění myšlení a vybuzení motivace, dost často naopak zamlží myšlení a otupí kreativitu. Odměna totiž zužuje cíl, na který se zaměříme a v případě kreativních úkolů tak omezuje schopnosti k jeho vyřešení potřebné.

Pokud tvoříme něco pro jiného člověka, je to více práce než zábava. Pokud pracujeme sami pro sebe, cítíme radost z tvoření, protože se nemusíme tolik hlídat, aby jsme vytvořili, co si klient objednal.

Jsou to ti, kdo jsou méně motivování získáním vnějších odměn, kteří je nakonec dostanou.

Vnější odměny dokáží být efektivní v případě algoritmických úkolů, které závisí na plnění existujícího vzorce či následování postupu jež vede k cíli.

Míchanání odměn s přirozeně zajímavými, kreativními nebo vznešenými úkoly je ošemetné, může snadno dojít k potlačení ryzí motivace.

Cíle jenž si lidé stanovují sami pro sebe a zamměřené na zvládnutídané věci bývají zdraví prospěšné

Cíle stanovené druhými lidmi (prodejní cíle, standardizované hodnocení testů, atd.) mohou mít nebezpečné vedlejší účinky.

Pokud se z vnější odměny udělá jediný cíl, na němž záleží, lidé si zvolí nejkratší cestu aby ho dosáhli, bez ohledu na způsob a cestu.

Nabídka odměny znamená, že se jedná činnost o kterou nikdo nebo málokdo stojí, jinak by nebyl potřeba podpůrný prostředěk.

Jakmile agent jednou odměnu přijme, jelikož je dostatečně lákavá, dojde k tomu, že odměny vyžaduje již pokaždé. Není cesta zpět! Po čase je dokonce nutné odměnu zvýšit, aby spolupráce pokračovala.

Očekávání odměny vyvolává produkci dopaminu. To je princip závislostí, (např. na kokainu), kdy je odměnou nějaký úžasný pocit po jehož.

Návyková povaha odměn může velice snadno deformovat rozhodování - vidina odměny vede horšímu rozhodnuí.

7 fatálních chyb metody cukru a biče

Mohou * zadusit vnitřní motivaci * snížit výkon * zničit kreativitu * vytěsnit správné chování * vést k podvádění, obcházení pracovního postupu a neetickému chování * se stát návykovými * vypěstovat krátkodobě zaměřené myšlení

Kapitola 2A - ...A zvláštní okolnosti, kdy funguje

Nejprve je potřeba zajistit, aby odměny (platy, benefity) byly adekvátní a spravedlivé.

Je potřeba si u úkolu položit otázku - je tento úkol rutinní povahy?

Pokud se odměny za rutinní úkol doplní o tyto tři postupy, zvýší se šance na úspěch:

Nabídnout logické zdůvodnění proč je úkol nezbytný

Uznat že je úkol nudný

Dovolit lidem plnit úkol podle svého

Jakákoliv odměna musí být neočekávaná a nabídnuta až po splnění ůkolu, jinak se lidská pozornost zaměří na získání odměny a ne na problém.

Opakované bonusy typu "nyní, když už..." se mohou rychle proměnit v očekávané požadavky typu "jestli..., pak...", pozor na to!

Je dobré uvažovat nemateriální odměny- chvála a pozitivní zpětná vazba podléhají mnohem méně rezavění než pěněžité nebo materiální odměny.

Lidé na pracovišti chtějí zjistit jak si vedou, ale je pokud nejde o tichu snahu o manipulaci jejich chování.

Kapitola 3 - Typ I a Typ X

Sebedeterminační teorie (SDT) - přichází s teorií univerzálních potřeb, podle které máme tři vrozené psychlogické potřeby:

Dostatečnou pravomoc

Autonomii

Touhu někam patřit

Pokud jsou tyto tři potřeby uspokojeny, jsme motivování, produktivní a šťastní.

Část Druhá - Tři prvky

Kapitola 4 - Autonomie

ROWE (Results Only Work Environment) - pracovní prostředí, kde jsou důležité pouze výsledky. Zaměstnanci nepracují podle rozvrhu, přijdou kdy chtějí a jejich jedinou zodpovědností je udělat svoji práci - jak, kdy a kde je na nich.

Naše základní přirozenost je být zvídavý a řídit sám sebe.

Tom Kelley, generální manažer IDEO:

Naprostá svoboda u kreativní skupin znamená svobodu experimentovat s novými myšlenkami. Někteří skeptici trvají na tom, že inovace jsou drahé, z dlouhodobého hlediska jsou ale inovace levn. Průměrnost je drahá - a autonomie může být protilék.

Autonomie znamená jednat s možností volby, což znamená, že můžeme být autonomní a zároveň závislí na druhých.

Firmy jenž pohlížejí i do budoucnosti zjišťují jak důležitá je autonomie, především ve 4 základních aspektech práce:

co lidé dělají (úkol)

kdy to dělají (čas)

jak to dělají (způsob)

s kým to dělají (tým)q

Pesimistický pohled na svět bývá často receptem na nízkou úroveň "subjektivní pohody".

Autonomi v otázce týmu je složitý úkol a jeden z důvodů, proč jsou lidé tak často přitahováni k podnikání - mají možnost si vytvořit vlastní tým.

Kapitola 5 - Mistrovství

Kontrola vede k poslušnosti, autonomie k závazkům.

Teresa Amabileová, profesorka Hardvard University:

Touha něco vykonat, protože vás to nesmírně uspokojuje a současně to chápete jako osobní výzvu, inspiruje nejvyšší kreativitu, ať už v umění, vědě, nebo obchodu.

Nesoulad mei tím co lidé musí a co dokáží bývá častým zdrojem frustrace na pracovišti, pokud je ale to co musí udělat příliš lehké, je výsledkem nuda. Podstatou je tak najít soulad, který pak vyvolává flow.

Wrzesniewská a Duttonová, profesorky na VŠE:

Dokonce i v zaměstnáních s nízkou autonomií si zaměstnanci mohou vytvořit nové sféry pro osobní zdokonalení.

Julius Ervig:

Být profesionálem znamená dělat věci, které děláte rádi, ve dnech, kdy se na to necítíte.

Mistrovství je pro náš tak přitažlivé právě proto, že je nedosažitelné.

Pokud necháme děti, aby si dělali co chtějí, vyhledávají flow s nevyhnutelností zákona přírody. My všichni bychom měli udělat totéž.

Kapitola 6 - Smysl

Bill Strickland, držitel MacArthurovy "ceny géniů":

Hodnota živoota může být poměřována schopností člověka ovlivnit osud těch méně šťastných. Protože smrt je absolutní jistota každého, důležitou veličinou je kvalita života, který člověk vede od narození do smrti.

Richard Ryan:

Jedním z důvodů, proč lidé kladoucí si vysoké cíle trpí pocitem úzkosti a deprese je to, že nemají kvalitní strach. Zaměstnává je vydělávání peněz a starost o sebe sama a výsledkem je méně prostoru v jejich životech pro lásku, starost, péči, cit a další věci, na kterých opravdu záleží.

Část Třetí - Průvodcet typem I

Interní spravedlnost - lidé jsou placeni stejně jako jejich kolegové.

Externí spravedlnost - lidé jsou placeni stejně jako ti, kteří dělají podobnou práci v podobnýc organizacích.

Tři otázk, které je potřeba si položit před zadáním úkolu studentům:

Dává se studentům možnost, aby se samostatně rozhodli, kdy a jak úkol vypracují

Podporuje úkol mistrovství tím, že nabízí k řešení neotřelý, zajímavý problém?

Rozumí studenti smyslu tohoto úkolu?

Dobré známky bývají často odměnou za poddajnost, ale nemají moc společného s učením. Studenti s podprůměrnými známkami nahlížejí na sebe jako na neúspěšné a zanechávají pokusů učit se.

Kapesné je pro děti dobré, protože mají trochu vlastních peněz, u kterých se mohou rozhodnout, jak je utratí. Nabízí tak určitou míru autonomie a uči je jak nakládat s penězi zodpovědně.

Domácí prace jsou pro děti přinosem, protože pomoc v domácnosti jim ukazuje, že rodiny jsou postaveny na vzjemných závazcích a pomoci.

Spojení domácích prací s kapesným je ale přemění na odměnu typu "jestli..., pak...".

**Správná pochvala je dobrým a důležitým způsobem, jak dát dítěti zpětnou vazbua povzbudit jej. Ze špatné se ale může stát jen další odměna typu "jestli..., pak..."

Chvalte tedy:

za snahu a strategii, ne inteligenci

za přesně definovanou věc

v soukromí

pouze v případě, kdy je pro to dobrý důvod - upřímnost nebo mlčenlivost, dítě pozná falešnou chválu

Video Geverna Tulleyho o 5 nebezpečných věcech, které bych měli svým dětem dovolit dělat.

Skutečně svobodný jedinec je svodobný do té míry, jak mu to dovolí jeho ovládání sebe sama. Těm kdo nevládnou sami sobě, nezbude nic jiného než si najít mistry, kteří je ovládají.

[raichiarp]

Gabriel Blackwell

Celé jméno: Gabriel William Blackwell Přezdívky: Gabe, Gabey, Agent Red Datum narození: 12. 11. 1976 Výška: 188 cm Zaměstnání: Advokát Bývalá zaměstnání: Špion, Agent CHAOSu, Zástupce ředitel CHAOSu, generání řeidtel CHAOSu

Bydliště: Manhattan, New York Původ: Londýn, Velká Británie Faceclaim: Boyd Holbrook

CHARAKTER Je hrozně nestálý a nejistý, co se týče vztahů. Nemá však problémy se s někým zavázat. Je neskutečně majetnický vůči svým přítelkyním. Dokáže si snadno vyslechnout názory ostatních. Je to vůdčí typ, avšak upřednostňuje svoji přísnost a agresi nad empatií. Tyto rysy charakteru získal bohužel po svém otci. Odráží se to i v jeho stylu výchovy, kdy odjakživa River učil soutěživosti.

SCHOPNOSTI

Mystické umění

Využívání magických sil k tvoření zbraní, vytváření portálů k cestování do jiných destinací

ZÁJMY

Chození do barů, auta, utrácení peněz, hýčkání svých milenek

ZAJÍMAVÁ FAKTA

Na jeho těle se nachází několik tetování, aby se nějak vyjádřil. Na levém předloktí má vytetovaného lva, který značí jeho charakter. Na pravé ruce má zase vytetováno několik lebek. Mimo to jedno z nich je i jméno “River” a to na počest své holčičky. Po svém neúspěšném manželství s Brienne si po několika letech opět oženil. Netají se tím, že miluje ženy, a i proto má spoustu milenek. Nesnáší víno. Je to bývalý právník, takž umí nazpaměť spoustu zákonů. Umí plynule Rusky.

STRACH

neúspěch

OBLÍBENÉ VĚCI

Zvíře: Lev Barva: Krémová, béžová Nápoj: Skotská whiskey Jídlo: Shepherd's pie

RODINA

Nathaniel Blackwell - bratr (fc: charlie hunnam)

River Valentine Harrington - dcera (fc: sadie sink)

MINULOST

Narodil se v Londýně, kde i značnou část svého života žil. Vyrůstal se svým o několik desítek minut starším bratrem, což spoustu lidí z jeho okolí neví. Ostatní si vždy mysleli, že se jedná o jedináčka a to jenom kvůli svému sobeckému chování a nechuť spolupracovat s ostatními. Jeho dětství se na první pohled mohlo zdát ostatním bezstarostné, ale přinášelo spoustu útrap. Byl totiž svědkem toho, jak jeho otec fyzicky týral jeho matku. Jeho táta mu to vysvětloval, že se jedná o normální věc, takže ani ve své pubertě se nesnažil svou mámu chránit. Té ochrany se ujal hlavně jeho brácha. Bylo jasné, kdo ze sourozenců má radši mámu a kdo zase otce. Gabriel chtěl být silný a úspěšný jako táta a Gabrielův brácha chtěl zase zajistit matce bezpečí.

Nakonec proběhl rozvod a všichni se rozešli vlastními směry. Gabriel zůstal se svým tátou, který se o něj staral, tak aby byl jako v bavlnce. Bylo to spíše tím, že byl bohatý a mohl si dovolit cokoliv, dokonce i svému synáčkovi zajistil stipendium na univerzitě. Gabe si zvolil obor práv, protože v tom viděl pořádnou hromadu peněz. Na vysoké se seznámil i s atraktivní brunetkou, které po chvíli i úplně propadl. Byl to jeho první vážnější vztah, protože kdysi ženské využíval buď na jednu noc, anebo je opustil hned po měsíci. Tohle bylo jiné. 

Své schopnosti získal jenom díky svým přátelům, kteří mu ukázali způsob, jak přinést do své duše kousek klidu. Nemusel ani cestovat do Nepálu. Při tom jak se učil užívat svých schopností, tak se dozvěděl od svého blízkého přítele o schůzkách bratrstva. Popravdě se o nich dozvěděl čistou náhodou, když ho jeho kamarád na jednu schůzku pozval, aby mu mohl přeložit, co to ti chlápci blábolí.  Netušil proč, ale hodně jej tento směr zaujal. Sám od malička toužil po moci a uznání, takže mu nevadilo se do takového bratrstva přidat, hlavně tehdy, když mu slíbili už předem slíbili odměnu, pokud se všechno povede podle jejich plánů.

V té době si zrovna bral Brienne a následně s ní čekal River. Sám netušil, proč byl ochoten se do manželství a otcovství ponořil tak rychle, ale nevadilo mu to. Tedy nevadilo mu to několik let, až do roku 2010, kdy ho opět zkontaktovali moudří a nabídli mu práci. Normálně by to nenazýval prací, ale před Brienne o tom takhle musel mluvit. Kvůli možnosti rychlého cestování si ani nevšimla toho, že by polovinu svého dne trávil někde v New Yorku a do Londýna se vracel jenom, když měl klid, anebo musel pohlídat River. Bylo to buď a nebo. On si zvolil vzdát se své rodiny, protože ho to v žádném případě nenaplňovalo.

Jeho úkolem bylo najít Viktora Mikhailova, který zmizel beze stop. Povedlo se mu ho najít po dvou ročním hledáním, kdy si u něj podal žádost o pracovní poměr. Myslel si, že se mu to nepovede, ale opak byl pravdou. S Viktorem se překvapivě rychle spřátelil, což ho krapet znepokojovalo.

Co se týče života v Londýně, tak to byl zapálený ochránce svatyně. V některých chvílích byl pro své poslání obětovat naprosto cokoliv, ale nakonec si uvědomil, že toho nikdy nebyl schopný. Když se Kaecilius rozhodl na svatyni zaútočit, tak toho využil a nadobro se ze života své manželky a dcery vytratit. Domluvil se s Brienne, aby se před River nezmiňovala o tom, že je stále naživu, protože by jí to mohlo tak akorát ublížit. Ona souhlasila, jelikož se konečně zbavila tyrana, který ji tak akorát ničil. Po této události se nemusel konečně přetvařovat a mohl se tak své práci dvojitého agenta věnovat naplno.

VZTAHY

BRIENNE HARRINGTON

Sice se spolu rozvedli, ale nedokázal na ni nikdy zapomenout, protože se jedná o jeden z jeho vážnějších vztahů. Brienne miloval a stále na ni bude mít určité pozitivní vzpomínky, ale ona jej už na dobro nevídá v tom dobrém světle. Jednoho dne to v něm úplně přepnulo a začal se k ní chovat opravdu děsně. Šlo spíše o to, že ji viděl, jak se stýká s ostatními muži, zatímco on se mohl stýkat s kýmkoliv. Takové byly jeho pravidla a ona se podle nich neřídila, což vyústilo v některých případech i v domácí násilí. Bylo mi jedno, jestli se stýká jenom se svými přáteli. Prostě chtěl vědět úplně o všem, aby si o ní nemyslel, že ho podvádí s někým jiným. Jediné, co jejich vztah dokázalo na chvíli udržet nad vodou byla River. 

RIVER HARRINGTON

River naučil soutěživosti a také jí naučil to, že by se měla věnovat sportům. Na její volejbalové zápasy se snažil chodit, ale vždycky mu do toho něco vlezlo, což River několikrát naštvalo. Kdykoliv se jí za to chtěl omluvit, tak ho neposlouchala a hrála si na uraženou. Brzo si začínal všímat toho, že mohl v některých případech za jejich chování. Nechápal proč, ale i když se o ní moc nezajímal kvůli práci, tak ona ho považovala za svůj vzor. Kdykoliv dělala ve škole projekt o své rodině, tak mluvila o něm častěji, protože z něj měla respekt. Rozhodl se na včas odejít, aby jeho chování kompletně neokopírovala. Došlo mu, že je to nejlepší varianta. Až teď ho začíná mrzet, že tam pro ni nemohl být alespoň na jeden zápas a svou holčičku podpořit v tom, co jí baví. 

VIKTOR MIKHAILOV Viktor mu pomohl se znovu postavit na nohy a pokračovat v tom, v čem byl odjakživa zdatný. Poskytl mu zaměstnání, kde mohl používat své schopnosti. S největší pravděpodobností mu práci nabídl skrze jeho odhodlaní, anebo to bylo jenom kvůli tomu, že nějakými schopnostmi oplýval. Nejprve to byl jeho osobní bodyguard, ale po nějaké době se z něj stal oficiální agent CHAOSu. Přiváděl do organizace nové tváře a byl to jeden z prvních lidí, který slyšel o případu s dívkou, která ovládala elektřinu. Kdo by jen tušil, že celou tu dobu Gabriel hrál na obě strany a informace poskytoval ještě jedné straně, za níž stálo bratrstvo. Viktor ho díky jeho věrnosti povýšil na zástupce organizace, protože věřil tomu, že se o skvěle postará. Když se však stal samotným ředitelem, tak nový program CHAOSu obrátil vzhůru nohama. 

MILENA ADAMOWICZ

Měli spolu něco v roce 2012, ale oba to nepovažovali za nějaký vážný vztah. Mia totiž věděla, že Gabriel má manželku v Londýně, ale to ji neodradilo od toho, aby si jej jednou získala kompletně. Chodili spolu jenom rok po tom, co se Gabriel rozešel se svou ženou. Jejich kolegové věděli o tom, jaká chemie mezi nimi probíhala, ale nikdo z nich opravdu nečekal, že by si mohli kompletně padnout do oka. Naštěstí o jejich krátkém vztahu věděl jenom někdo, protože mít vztah v takovém odvětví a ještě se svou svěřenkyní, to nebylo zrovna rozumné rozhodnutí. Jenomže všechny pohádky netrvají věčně a oni se spolu rozešli, kdo by čekal, že se spolu rozejdou v dobrém. Mileně se nelíbilo, jak byl příliš majetnický a přesvědčen o tom, že bez něj nic nedokáže. 

MARCELA TORRES

Potkal se s ní, když přebíral nové auto pro svou manželku. Ona si jej spletla s obsluhou, ale její nešikovnost a nepatrná trapnost ho okouzlila natolik, že se ji rozhodl pozvat na kafe. Samozřejmě tam padla otázka ohledně toho, jestli je zadaný, proto jeho odpověď byla záporná. Byl sice ve šťastném manželství, které probíhalo sotva několik měsíců, ale on i tak měl potřebu se vrátit do svých starých kolejích, kde vídával každým dnem novou tvář. Probíhala mezi nimi konverzace, která se sem tam i dostávala k peprnějším částem. On to bral jako takové odreagování, proto si z toho dělal těžkou hlavu, avšak v tuhle dobu neměl v plánu ji už někam zvát. Bral ji spíše jako holku, se kterou by se mohl vyspat, pokud by se jednalo o stav nouze. Ona ho však zničehonic přišla navštívit do práce, což ho opravdu znepokojilo. Kvůli nemoci své ženy však dlouho nedostal, proto po ní žádal něco víc. Zachránil jí život, když jí unesla dvojice ruských maníků. Následně se setkaly ještě několikrát a to jenom z toho důvodu, že se mu jeho manželka moc nevěnovala, i když by se v takových chvílích měl věnovat alespoň jí. Spoustu svých peněz začal investovat do ní, protože jí kupoval drahé značkové dárky.

GRANT SULLIVAN

Ač by nikdo netušil, že by si tihle dva mohli padnout do oka jako kamarádi, tak je spojuje jedna věc - nenávist k Viktorovi. Druhou věcí je pak to, že by se mohli brát jako Nicholasovi přechodní rodiče, jelikož na rozdíl od něj ví, jak by měla správně vypadat zodpovědnost. 

LOVE INTEREST

SOFÍA BLACKWELL

Poprvé se s ní setkal v CHAOSu, kde se snažila získat práci v kancelářích, ale nebyla nakonec přijata, protože neměla dostatečné zkušenosti. Chtěla něco méně náročného a myslela si, že zpracovávání informací bude to správné ořechové. Zalíbila se mu původně jejím vzhledem, protože byla přenádherná a působila svým způsobem hrozně nevinně. Dozvěděl se i o tom, že to je bývalá modelka. Musela však s modelingem přestat kvůli rakovině prsu. Tuto nemoc podědila po své matce, která se z ní úspěšně vyléčila, proto přesvědčila Gabriela, že měla stejné štěstí. Sofía ho nezaujala svým příběhem, ale zaujala ho kvůli své přirozenosti a svým laskavým chováním. To bylo snad poprvé, co byl schopen věnovat svou veškerou pozornost právě jediné ženě a tou byla Sofía. Po dlouhém a vášnivém vztahu se jí odhodlal požádat o ruku, protože doufal, že byla stvořena jenom pro něj a on zase pro ni. Nakonec se vzali, což byl jeden z nejšťastnějších okamžiků jeho života. Nikdy jí nelhal, což se nedalo říct o ní. Tvrdila, že o rakovině, pod jeho střechou už nepadne žádné slovo, protože ji má už za sebou, ale potají navštěvovala nemocnice, aby si zajistila novou léčbu, díky čemuž začaly vznikat i jejich první hádky. Sofía se od něj začala čím dál tím více distancovat, protože byla častěji unavená a neměla na něj náladu, což se projevovalo i tím, že nedokázali zůstat v jedné místnosti. Očividně se bála toho, že by ji zavrhl a nechal ji, jenomže to on by nikdy neudělal. Miluje ji, jenomže nedostává od ní tu afekci, kterou by si tak moc přál a to jenom kvůli jejímu zdravotnímu stavu.

STYLE

SOUNDTRACK

black and red

[vincentdunkel]

Děsmír

Že se mnou není něco v pořádku, jsem zjistil už před několika lety. Pracoval jsem tenkrát jako manažer v jedné technologické firmě a měl jsem práce až nad hlavu. Porada stíhala poradu, papíry se na mém stole vršily pořád výš a já chtěl všechno stihnout ještě před deadlinem a být ze všech nejlepší. Pracoval jsem šest dní v týdnu, patnáct hodin denně. Zkrátka byl jsem nepoučitelný trouba a za to mě stihnul zasloužený trest. Paradoxně poslední, kdo si uvědomil, že je něco špatně jsem byl já sám. Když si mě ředitel pozval k sobě na kobereček, vůbec jsem netušil, o co mu jde. Jasně, příznaky tu byly, dokonce klasické: nemohl jsem spát, měl jsem deprese, zvýšený tlak, nutkavou potřebu být pořád na příjmu, šílenou nechuť ráno vstát a začít fungovat: i taková banalita jako je čištění zubů, byla najednou velký problém. Úplně jsem zrušil svůj soukromý život, který někam zmizel, jako by nikdy nebyl. Už jsem si ani nebyl jistý, jestli jsem někdy žil nějak jinak.

A, ano, bylo tu ještě jedno pojítko s minulostí. S minulostí tak vzdálenou, že už to snad ani nebyla pravda. Jmenovala se Monika. Občas se mi o ní v noci zdálo a já se probudil s divným pálivým pocitem na hrudi a musel si vzít prášek na spaní.

Řekl jsem, že jsem si svůj stav nakonec uvědomil, ale pravda je, že mě to spíš muselo být dáno důrazně na vědomí.

Nepomohl mi ani otcovský rozhovor s ředitelem, který mě varoval a naléhal abych zvolnil. Naopak, mě ještě víc nakopnul. “Já jim všem ukážu, co dokážu,” říkal jsem si. Po dobrém to se mnou nešlo. Takže to muselo jít po zlém.

Násilím mi byla změna vnucena pro moje dobro. Jinak  bych se asi pomalu upracoval k smrti. Moje tělo to vědělo a zatáhlo za záchrannou brzdu. V posledním okamžiku. Připomínalo to scénku z Trainspottingu. V jedné chvíli jsem ležel v posilovně v bench pressu - pak střih - a v druhé jsem se probral na jipce na Homolce. Přesně po měsíci a dvou dnech. Primář mi později přiznal, že už si přestal dělat naději a další den mě chtěl nechat odpojit od přístrojů.

Infarkt a utržená aorta. Byla to totálka, řekl mi soukromě.

Takže se stal zázrak. Zemřel jsem a vstal z mrtvých jako Syn člověka. Málem bych v něho tenkrát uvěřil, když mi daroval nový život.

Ale co s ním?

Šel jsem do invalidního důchodu, v pětačtyřiceti. Když jsem se zastavil naposledy v práci, abych se rozloučil a do krabice si naskládal svoje věci, kolegové včetně vedení se tajně seřadili na chodbě před mojí kanceláří a když jsem otevřel dveře, zůstal jsem překvapeně zírat na nečekané shromáždění tichých duchů. Doprovodili mě až k autu. Nikdo nepromluvil ani slovo, jako by za mě drželi minutu ticha. Mě se slova zadřela až vzdadu hluboko v hrdle, nastoupil jsem proto rychle do auta a zmizel kolegům z dohledu. Za rohem jsem zastavil, sundal si brýle a potichu se rozbrečel.

Můj život se úplně změnil. Peněz jsem měl našetřeno celkem dost, navíc jsem teď v důchodu nic nepotřeboval. Bydlel jsme sám v malém bytě na sídlišti, nekouřil, nepil, skoro nejedl a ženským se vyhýbal.

Celé dlouhé hodiny jsem vysedával na balkóně a pozoroval potrhané mraky rychle letící po obloze.

Něco se se mnou stalo, zatímco jsem byl “pryč”, jenže jsem nevěděl co. Musel jsem o tom pořád přemýšlet. “Kde jsem byl ty dny mezi posilovnou a probuzením na jipce?” To byla otázka, která mi neustále vrtala hlavou. “Jak to, že se moje srdce zastavilo a já přesto existoval?”

Rozhodl jsem se, že na tu záhadu musím příjít, stůj co stůj. Na ničem jiném už nezáleželo. Uplynuly dva roky. Seděl jsem pořád v proutěném křesle na balkóně a koukal na mraky. Kdybyste mě ale pozorovali tehdy a teď, dost byste se nejspíš divili. Mezi tím, čemu jsem říkal “já” nyní a předtím nebyla žádná souvislost. Ani vnitřní ani vnější. Dokonce jsem se změnil i v obličeji - a zhubnul o třicet kilo.

Nejdůležitější změna se udála s mojí myslí. Nefungovala tak, jak jsem byl doposud zvyklý. Pořád nepohnutě stála, ať jsem mluvil s kýmkoliv a řešil cokoliv. Byl jsem nad vším. Už jsem pochopil, kde jsem strávil měsíc “off,” jak jsem to nazýval.

Přesně tam, v čem jsem teď žil pořád. Všude a nikde. Doma. Tam, odkud jsem před necelými padesáti lety přišel a kam se zase za pár let vrátím. Nemůžu říct, že bych se na to zvlášť těšil, ale ani mě to neděsilo. Bylo mi to prostě jedno.

Vypadalo to jako úplný konec hledání čehokoliv. Aspoň jsem si to tehdy myslel. Neuměl jsem si představit, že by tohle ještě mohlo mít nějaké pokračování.

Šeredně jsem se přepočítal.

Poznenáhla, nenápadně se můj stav změnil, zdegradoval. Napřed jen nepozorovatelně, polehoučku se z čiré mlhy světla začaly vynořovat tvary světa. Znovu jsem si uvědomil čas, prostor a jejich tlaky. Vracel jsem se k životu.

Pořád to bylo ještě dobré, lepší než si většina lidí vůbec umí představit.

Ale brzy na to vše nabralo rychlý spád. K večeru jsem byl ještě v obvyklém klidu a před spaním sypal zrní ptáčkům do krmítka na balkóně jako obvykle.

Zaútočilo to na mě v noci. Přepadla mě strašná noční můra. Dlouhá léta jsem spal beze snů. Večer jsem si vždycky jenom lehnul a odpočíval, tělo i mysl v klidu, neznal jsem rozdíl mezi spánkem a bděním. Teď jsem padnul do temného kalného bahna zmatených těžkých snů, které mě omotávaly hnusnými lepkavými blánami jako kobercová izolepa nevinou oběť v rukou vraha.

Vzbudil jsem se s výkřikem, zpocený jako myš. Nepamatoval jsem si, co se mi zdálo, ale přetrvával divný pocit něčeho temného, ubohého, vytaženého na světlo noční lampičky až někde ze dna trapnosti. Dostal jsem strach a nevěděl ani z čeho.

Noční hrůzy se mnou začaly lehávat pravidelně. Zvláštní bylo, že přes den jsem se cítil podivuhodně dobře, začal jsem opatrně sportovat, běhat a posilovat. Tělesně jsem se dostával do formy a psychicky také. Fyzicky jsem na tom byl nepochopitelně (s ohledem na to, co se mi stalo) nejlépe za posledních dvacet let, jako by mi někdo ve spánku píchal doping rovnou do žíly.

Jakmile jsem ale upadnul do těžkého spánku, sny tu byly zase.

Zvlášť jeden mě pronásledoval pořád znovu a s každým opakováním se zaostřoval a zhmotňoval až do reality.

Jakási stará žena v něm - a je mi trapně, když o tom píšu - snad šatnářka v ilegálním nočním podniku podsvětí, který jsem, kdoví proč, v těch snech navštěvoval, mě začala nepochopitelně ovládat a našeptávat mi ty nejdivnější, nejděsivější věci.

Snad to ani nebyla šatnářka, jen mi jí připomínala, ale nějaká čarodějnice, která se vynořila odněkud ze záhybů mého mozku.

Každou noc do mě lila monotónním šepotem své jedy, když jsem jí předával kabát a klobouk a pak si je u ní zase vyzvedal. Chtěla po mě něco hrozného, nejhoršího. Hrozila mi vrzavým šepotem, že nepřestane, dokud jí neposlechnu a neudělám to, co chce.

Ignoroval jsem jí, ale stálo mě to čím dál větší úsilí. Zároveň mě děsila až k smrti. Přes den jsem si na ní vzpomněl málokdy, ale v noci tu byla hned, sotva jsem zavřel oči a sešel po širokém kamenném schodišti dolu do vestibulu, kde na mě číhala za mramorovým pultem šatny.

Jednou mi odmítla vrátit plášť i klobouk. Odešel jsem domů bez nich.

A pak, další den k večeru, jsem si šel zaběhat do lesoparku.

Tu noc jsem po dlouhých měsících spal zase klidně. Šatnářka se neobjevila.

Ten večer se stalo ještě něco. Ztratilo se dítě, desetiletá holčička, která šla za kamarádkou na návštěvu do domu u lesa na konci sídliště. Druhý den ukazovali dětskou tvář v televizi a psali o jejím zmizení ve všech novinách. Nic se nenašlo. Žádná stopa. Policie byla bezradná a prosila občany o pomoc.

Ráno jsem našel svůj klobouk a plášť. Visel přes opěradlo židle. Jeden rukáv byl natržený a umazaný od krve.

Na policii u nás na okrsku bylo horko, rozvrzaná židle, stolek a na něm Blesk s holčičkou na první straně. Klobouk jsem nechal na hlavě a kabát přehodil přes ruku.

Čekal jsem skoro hodinu, než mě otrávený, upocený nadporučík v letech pozval dál do kanceláře.

Šel jsem se udat, vylíčil jsem mu všechno pěkně od začátku, od aorty až po šatnářku. Navrch jsem přidal kabát i klobouk jako předmět doličný. Podle té krve poznají, že jsem jí zavraždil, nabádal jsem ho k aktivitě a nastavoval mu ruce, aby mi mohl nasadit želízka.

Nadporučík celou dobu kouřil jednu za druhou a soustředěně hleděl do monitoru počítače. Pak se zvedl, šel k tiskárně, vytrhnul z ní to, co tak dlouho pracně datloval, zmačkal mojí výpověď do kuličky a poslal mě domů.

Protestoval jsem, ale marně. Doporučil mi navštívit lékaře a vyprovodil mě až ke dveřím na ulici. Couvaje ze dveří stanice, vytlačován jeho nikotinovými prsty jsem se o něco přerazil. Na ulici právě probíhal úklid a já zezadu zavadil o popelnici na kolečkách, div jsem přes ní nepřepadnul na zem.

Stará babka s koštětem jako oranžová čarodějnice, mě zachytila za zkrvavený rukáv kabátu a pak se bezzubě, šepotavě rozesmála, až mě z toho děsivého smíchu zalil studený pot hrůzy...

Jak šel čas, sny o šatnářce postupně slábly, až nakonec přestaly úplně. Vytlačila je ze mě Ona. Vyssála mi je z hlavy svými bezkrevnými rty jako morek z kosti. A popravdě nevím, co bylo horší - šatnářka - nebo tyhle tajemné návštěvy mé podivné noční společnice. Ale to už je zas jiný příběh.

[bettythesmellycat]

19.2.2019 Shopping a návrat do reality

Ráno jsem vstala a rychle pokoupila banh mi, abych neměla v letadle hlad a zavolala jsem si Graba a svištěla na letiště. Tam jsem vystála několik front nejdřív na check in, potom na pasovku a pak jsem už v pohodičce vyčkala na svůj let. Ten trval něco přes hodinku a po vyzvednutí batohu jsem se pomalu přesunula na mezinárodní letiště, kde jsem si nechala uschovat batoh, abych s ním nemusela lítat po celém městě. Pak nastal drobný zádrhel, když jsem se začala nahánět s Nhi. Která sice čekala u Highlands Coffee jako já, ale těhle Hinghlands coffee tu je víc a každá jsme čekala u jiného. Pak jsem teda s batohem proběhla dvě křižovatky a nakonec to shledání vyšlo. První jsme zajely na oběd, trochu mi zatrnulo, když jsem poznala, že se blížíme k nejprofláklejšímu (nejturističtějšímu) trhu v Saigonu, ale nakonec jsme zapadly do průchodu a usadily se v luxusně, ale vietnamsky vypadající restauraci. Prý ji doporučili kolegové, tak supr. K jídlu jsem si dala nudle a grilované vepřové a bylo to opravdu vynikající. Během oběda jsem mimo jiné předložila seznam věcí, které bych chtěla pokoupit, protože vlastně tenhle den byl vyhrazen na nakupování, protože jsem konečně mohla zatížit batoh😊. Nhi mi tedy řekla, že hned tady je trh takže to jsem zatrhla včas a vysvětlila jí, že nechci žádný takovýhle turistický šmuky, že chci typickej vietnamskej obchod s čajem a dalším. A doufala jsem, že jsme se pochopily. Po obědě jsme teda skočily na skútra a vydaly se přes celé město nakupovat. No Nhi mi řekla, že zná supr místo, kde věci, co chci nakoupím. A vzala mě do supermarketu. No tak jo… Abych ji udělala radost, tak jsem pár věcí nakoupila, ale čaje a kávu jsem nekupovala, to jsem chtěla prostě z klasickýho obchodu se sypanými věcmi a s čaji v pytlích. Tak nějak jsem jí tedy vysvětlila, že chci ještě kávu. A tak mě vzala do kavárny. Ou maaaj… No kavárna byla vyvoněná a ceny za luxusní balíčky s kávou ještě vyvoněnější. Neberte si to osobně, nechci na dárkách pro vás šetřit, ale tohle byl úlet. A tak jsem jí znovu vysvětlila, co chci a ona znovu vypadala, že mi rozumí. Jako bych tu byla poprvé, holka holka… A tak jsem jely dál. Asi po 2km jsem uviděla to, co jsem potřebovala a houkla na ní, ať zastaví, že už to máme. A tak jsem nakoupila jak kávu, tak čaj a byla supr spokojená a paní prodavačka taky, protože jsem tam udělala asi největší tržbu za celý týden, co tam měla:-D.

Během oběda jsem ještě Nhi řekla, že mi hrozně chutná místní sušené maso a že chci nějaké koupit domu a ona proč jsme jí to neřekla dřív, že její příbuzný sušené maso dělá doma a že mi mohla přinést. Každopádně nažhavila drát a v kavárně, kam jsme si šly po vyčerpávajícím nákupu sednout mi řekla, že u ní v kanceláři už čeká zásilka sušeného masa, že to tam její příbuzný dovezl. Tak to jsou fakt boží nákupy tohle😊. Kávu jsme si daly na úplně nádherném místě ve vnitrobloku s jezírkama a s rybičkama. Byla to úplná oáza v celém tom městě. Jako na druhou stranu jsme si za to i pěkně připlatily. Za dvě kafíčka nás tady zkásly asi o 85000 VND (normální cena kafe je 10-15 000 VND).

Po kávě jsme se tedy vydaly do kanceláře, kde mi předala krásně balené krabičky s masem. Já se jen pro jistotu zeptala, kolik taková krabička stojí, abych jí za to kdyžtak mohla dát peníze. Trochu mi vyrazilo dech, když mi řekla, že jedna krabice je za 200 000 VND. A já měla v peněžence asi tak 170 000. Tak jsem jí řekla, že si vezmu jen jednu krabici a podávala jsem jí peníze. A ona NAŠTĚSTÍ že žádné peníze nechce, že to je přeci od příbuzného a že to je v pohodě. No nakonec jsem jí nacpala alespoň něco, s těmi penězi stejně už nic dělat nebudu, tak alespoň něco pro ní. No a pak už jsem si zavolala Graba, který mě dovezl k letišti.

Ve městě bylo asi tisíc stupňů, takže po krátkém přechodu parkoviště cestou na letiště jsem byla splavená jak myš. Vyzvedla jsem si věci, hodila teplejší věci na přelet a naposledy zabalila batoh, do kterého jsem vtěsnala skoro všechny dary (no moc jich nebylo, takže se to dalo:-D). Na check inu jsem si naposledy užila vietnamskou rychlost a zpotila se znovu. Paní na přepážce se mě opět kontrolně zeptala, jestli v batohu nemám powerbanku a tak jsem ji tentokrát už zkušeně mohla odpovědět že né. Nejsem blbá né, dala jsem si jí pěkně do příručního batohu (fakt, že jsem doma v Dobřichovicích při vybalování vysypala tašku s prádlem a vypadla na mě powerbanka, budeme ignorovat a děkovat vietnamské pečlivosti, díky které ji asi přehlídli). První let měl začít kolem sedmé, takže jsem se těšila, jak si mlasknu pár ginů a pospím si. Po usazení se mi ovšem pán za mnou začal dloubat v zádech a na spaní to nevypadalo. Asi mu nefungovala obrazovka a při volbě filmů nebo her do obrazovky zuřivě bušil, takže já jen nadskakovala. A tak jsem nasadila nasranej výraz, což nebylo zas tak těžký a požádala ho, aby laskavě ovládal svoje pohyby, při používání dotykové obrazovky. Během večeře jsem se dala do řeči se sousedem, starším Norem, který cestoval za prací a pak mi ukazoval fotky z přístavu v Mui Ne a z jeho výletů. Byl to fajn pokec, během kterého jsme oba doplnili spací hladinku, on červeným, já ginama a pak jsme usnuli. Po probuzení jsem dostala svačinku a zjistila, že pomalu začínáme klesat a přistávat. Tak těhle 8 hodin uteklo opravdu příjemně rychle, supr😊. Na přestup v Dauhá jsem měla něco přes dvě hodinky, ale vzhledem k tomu, že letadlo se začíná plnit hodinu před odletem, tak jsem stačila jen projít rentgenama. To že mám průser mi bylo jasný ve chvíli, když vyjížděl můj batůžek a pán si nasazoval gumový rukavice a nesmlouvavě ukazoval na batoh. Tam mi objevili propašovanou lahvičku s vodou, o který jsem co, nevěděla. Já teda věděla, že v batohu mám lahvičku, ale myslela jsem, že je prázdná. Tak jsem vodu před nim vyžunkla, lahvičku sbalila a pokračovala dál. Z Dauhá do Prahy jsme měli už malé letadlo a já vyfásla české sousedy. Takže zpátky do reality. „Jardooo nastrkej mi do týý sedačky“. „Jarunoo, kdy se to jako sklápííí“ „Hele Jardo, my tady jako nemáme ty televize, no to je teda v prdeli“ „Hele Jardo a kde jsou jako ty stolečky?!“ Seděli jsme totiž hned za Business class takže všechny tyhle doplňky byly schovány v opěrce mezi sedadly. Paní to pak objevila, ale nešla jí televize vyndat a tak si zavolala slečnu letušku, ukazuje jí na telku a říká: „plíís plííís nejde nejde“ v tu chvíli jsem málem vybouchla smíchy, ale ovládla jsem se a s rudým xichtem jsem čekala na konec letu. Ten nastal o šest hodin a dalších několik hlášek později.

Shrnutí s dojemným ohlédnutím vás samozřejmě nemine, nebojte…

[vincentdunkel]

Karlík a továrna na antipovídky

“Najme se nějaký mladý ubožák bez budoucnosti, kterému se za provedení slíbí velké peníze. Ten pak provede likvidaci zájmového objektu. Jelikož je bez zkušeností, zanechá po sobě plno stop, pravděpodobně nezvládne ani svojí vlastní psychiku a provedení zakázky podělá i po stránce taktické.

Zadavatel vraždy zároveň objedná i skutečného profesionála, nejčastěji veterána z Afghanistánu nebo Čečny. Takových je v Rusku “tři prdele” a ačkoliv to jsou skuteční profíci, živoří na okraji společnosti úplně bez prostředků. Pro tohoto člověka je určena skutečná odměna za vraždu. Obvyklá taxa se pohybuje kolem dvou až tří tisíců dolarů. Za ně zabije toho prvního naivního “killera” naprosto jednoduše v parku nebo v tiché noční uličce. Je to pro něj snadná, nekomplikovaná práce na jeden večer.

Policie tak vyšetřuje dvě vraždy. Původní oběť a mladého “killera,” - které si ale nijak nespojuje. První vraždu pro její naprosto diletantské provedení přisoudí nějakému afektovanému feťákovi nebo zpanikařenému zlodějíčkovi. Nález mrtvoly mladého killera je připsán na vrub vyřizování účtů podsvětí mezi sebou.

Oba případy se dají lehce vysvětlit (a odložit) za dva dny vyšetřování. Nikdo z policie nemá zájem do věci z vlastní neplacené iniciativy dál šťourat a vše se zamete pod koberec.

Závěr: na nájemných vraždách se v současnosti nedají vydělat žádné velké peníze. Je to doména ztroskotaných chudáků, kteří odpadnou, představte si po tím pojmem cokoliv, v řádu měsíců.

Skutečné peníze se v organizovaném zločinu vydělávají jinak a jinde.”

“Hmmm” protáhl Karel zklamaně, když dočetl až sem. “Takže to znamená, že celá práce příjde vniveč. Ale dobře mi tak, měl jsem to udělat opačně a ne shánět informace ad hoc.“

Karel se delší dobu zanášel myšlenkou napsat povídku ze života podsvětí. Vlastně to měla být krimi-psycho-love-story o komplikovaném vztahu nájemného vraha a kurvy, jejich vzájemné lásce a nenávisti ve stínu placených orgasmů a mrtvol obětí. Měl to celé dost dobře vymyšlené, propracovanou zápletku a dokonce tentokrát připravil i cosi jako náznak happyendu, tzv. “hepáče,” aby uspokojil širší čtenářské publikum, které si takové šťastné konce žádá. Mělo se ukázat, že vrah není až zas takový nelida a tupec, jak byste si mysleli, že to měl v dětství hodně těžké a prostitutka se skoro ani neprostituovala - a když, tak maloučko a jen ze zoufalé lásky, a že to jsou celkem sympatičtí lidé, kteří mají také své problémy, stejně jako my všichni. Poslední věta povídky, poté, co měl proběhnout komplikovaný únos děvky, která svého milence dosud odmítala, měla znít: “Druhý den mu od ní přišla esemeska. Hádejte, co v ní bylo.” Z předcházejícího textu mělo vyplynout, že všechno dobře dopadne, ti dva se k sobě vrátí a začnou společně žít nový, lepší život v nějaké jiné zemi, na statku zalitém sluncem, kde spolu vychovají dvě krásné děti, kluka a holčičku a svou vzornou péčí (a charitou) odčiní dřívější hříchy. Pravděpodobně také konvertují a stanou se dobrými ovečkami v božím stádu.

To poslední byl autorův zlomyslný bonbónek, na který se obzvlášť těšil.

A teď tohle. Co s tím? To je čára přes rozpočet, přemýšlel. Mohl bych zjištěnou skutečnost prostě ignorovat a dělat, že je to tak, jak o tom píšu já, meditoval. Těch pár případných čtenářů to nejspíš stejně vůbec nezjistí. Jak by taky mohli? Cha - těžko z nich má někdo zkušenost s vražděním a pochybuji, že s těmi ostatními službami na tom budou výrazně lépe.  

Ale vnitřně věděl, že je to v pytli a měl po náladě. S povídkou byl konec a to už byla vlastně hotová.

V tomhle byl Karel nemilosrdný, jakmile zjistil, že něco drhne, že zápletka, dialog nebo osoba se na papíře chová jinak, než by odpovídalo skutečnosti, jeho obscese způsobila, že přestával číst dál a ztratil o dílo nebo autora zájem. Představme si například, že někdo naprosto bezúhonný, ilegálnem a závadovými partami nepolíbený, žijící obyčejný život úředníka spořitelny, jehož největší rajc je, si jednou za rok na podnikovém večírku uvolnit uzel na kravatě a trsat na Rammstein, začne psát román z prostředí vařičů perníku, někde v doupěti na Chomutovsku. Ne, že by to bylo vyloučené, ale pak je nutné, aby si předem nastudoval všechno o perníku od a až do z nebo ještě lépe, seznámil se s někým, kdo to má z vlastní zkušenosti - a dával si při psaní pořád setsakramentsky majzla, aby všechno co napíše, zapadalo do obrazu skutečného života feťáků. Ale stejně není zaručené, že by se mu výsledný počin povedlo napsat úplně věrohodně, i když možné to je. Z toho důvodu už Karel začal a pak zase skončil psát více povídek. Prožitek, jak věděl, se nedá naučit a nahradit. Ale samozřejmě, sám o sobě, jenom prožitek dobré dílo také neudělá.

Takže, jak dál? Poškrábal se bezradně na koulích a podíval se do své knihovny, jako by tam hledal inspiraci. Místo očekávaných barevných hřbetů knih však police zely prázdnotou, od nedávného úklidu, kdy Karel v záchvatu oprošťování se od věcí, věnoval celou svou dlouho budovanou sbírku městské knihovně. Nechal si jenom čtyři knihy, o kterých usoudil, že v sobě zahrnují všechno, co potřebuje o literatuře vědět, a mají větší cenu než kupy ostatních. Byly to: Nesmrtelnost od Kundery, Spolčení hlupců Kennedyho Toola, Utrpení knížete Sternenhocha a jako třešničku na dortu Konečnou medicínu Nisargadatty Maharadže. Váhal dlouho nad Příliš hlučnou samotou a dalšími romány od Hrabala, ale jelikož si předem určil konečný počet čtyři a Maharadže potřeboval jako pojistku, musela i Samota do světa. Koneckonců, samoty měl Karel dost a dost. Někomu by se tenhle výběr mohl zdát zvláštní, popřípadě rovnou zcestný, ale Karel o tom věděl své.

Nač multiplikovat to, co už je jednou skvěle napsané? Říkal si. Byl posedlý dekonstrukcí a je pravda, že jeho osamělý život IT experta připomínal spíš prázdný věšák zapomenutý ve skříni bytu, ze kterého se všichni odstěhovali, než život lidské bytosti. On byl ale za ty roky zvyklý a ani mu to nepřišlo divné.

Už vím! dostal najednou inspiraci a nehezky se zasmál. Následující asi třičtvrtě hodiny soustředěně datloval do počítače, občas se ušklíbal, tak jak na monitoru naskakovaly jednotlivá slova a spojovaly se do vět plných dusných a těžkých významů. Pojednou se cvakání kláves zastavilo.

Karel si po sobě přečetl celý dlouhý odstavec, který právě v manické fázi napsal a zamračil se.

Ne, tak tohle taky ne. To nemůžu pustit ven. Bohužel, odhadoval, uplyne ještě nejméně třicet let, než bude autor moci beztrestně zveřejnit to, co já teď právě napsal, aniž by se společensky znemožnil. Je to škoda, myslel si, protože díky prudérnosti a pokrytecké morálce maloměšťáků, literatura zůstává, i v dnešní poměrně uvolněné době, ochuzena o zajímavá témata. Těm několika málo čtenářům, které by možná bylo bývalo zajímalo, o čem pojednával smazaný odstavec, autor naznačuje, že šlo o něco, co se odehrávalo v pokoji starého činžáku na periferii s výhledem na lesklou kopuli bývalé plynárny.

Dobře, nenapíšu tedy nic o nájemném vrahovi a jeho štětce a o starém činžáku s  výhledem na kouli, jak jsem chtěl původně, ale místo toho hodím do placu něco o Networovi, řekne si Karel po chvíli přemýšlení.

Networ, jinak také Networson, je Karlův přítel, za předpokladu, že by Karel měl něco takového jako přítele. Přesnější výraz bude kolega, ještě lépe, bývalý kolega. Programátorský super mozek z doby, kdy ještě oba seděli v klimatizovaném oupen spejsu a makali pro jednu nejmenovanou Komerční banku v bizarní, hnusně růžové budově ve Vysočanech, která připomínala marcipánový dortík zapomenutý v létě na parkovišti za předním sklem auta.

Networ, kterému táhlo na čtyřicet, si nedávno, poprvé ve svém životě, udělal vážnou známost s živou dívkou a způsobil tak velký poprask na ajťácké “sociální síti” Slack, kde se podobní tvorové setkávají nad různými pracovními projekty, ale hlavně probírají nové epizody Star Wars, Star Trek, či něčeho podobného začínajícího na Star.

Před pár dny pozval přes Slack nečekaně Networ Karla a pár dalších známých, vesměs také ajťáků, do domu dívčiných rodičů, kteří tam v tu dobu naštěstí nebyli, na zahradní grilovací párty.

To bylo pro Karla něco tak překvapujícího, že zazmatkoval - a omylem přišel.

Networova přítelkyně byla asi o patnáct let mladší než on. Tichá, nenápadná obrýlená bruneta připomínající veverku. Karlovi se moc nezdála, rozhodně nevypadala tak dobře jako jeho oblíbené herečky na serveru pornhub.com, ale zase chápal, že na Networa je i tohle přímo mega úspěch.

S nadcházejícím večerem, vypitými pivy a sněděnými stejky se zábava kolem ohně začala rozjíždět a hovory zprvu nesměle tiché se stávali hlučnějšími a odvážnějšími.

“Ty vole,” zařval z ničeho nic do tmy Networ, jako by ho na nože brali a bezmocně zašátral rukou pod židlí. “Tady jsem měl někde schované pivo, kde je? Někam se odkutálelo. Ta svině plechová! Hledejte ho!”

“A nevypils ho už?” Ptali se střízlivější kolegové. “Ne to je nemožné, mám to přesně spočítané, sedm plechovek a lahev Becherovky, jako vždycky. Pět jsem už vypil, jednu držím v ruce, takže to znamená, že jedna chybí!” Sesunul se na všechny čtyři, aniž by pustil poslední plechovku a volnou rukou tápavě šmátral kolem. Střízlivá Veverka ho mlčky pozorovala. “Aničko, hledej taky, přeci. Pomoz mi.”

“Á – díky, tady se mi mrška zatoulala, paráda! Jseš šikovná Aničko, ty moje pusinko…”

“Anička je moc šikovná holka” oznámil všem stále ještě na všech čtyřech. Má zkušenosti s dětmi, ty také pořád něco ztrácejí, je skautská vedoucí a navíc ještě spisovatelka.” Poslední slovo nechal náležitě vyznít.  V jeho podání to znělo jako Spis-v-telKA. S přízvukem na ka. Networ má totiž malou vadu řeči, drmolí a občas polyká samohlásky i souhlásky, podle toho, jestli je zrovna střízlivý nebo ne.

Tahle informace Karla zaujala. “Jo, fakt? A co píšeš?” Obrátil se, poprvé za celý večer, přímo na Veverku.

Ta v záři ohně ještě víc zčervenala a řekla něco nesrozumitelného, z čehož zachytil jen slovo drak.

“Tak se nestyď pusinko,” pobízel jí Networ. “Píše román. Fantazy. Už má asi dvě stě stránek. Mám to celé v mobilu, klidně vám kus přečtu.” Nabízel se s opileckým nadšením. “Je to úplně suprové, až to bude celé, tak to bude fakt bombové.”

Přes Veverčiny chabé protesty, Networův pád do ohně a přes dlouhé hledání mobilu, začal pomalu číst.

Místy mu nebylo skoro rozumět, protože sedm piv a skoro prázdná láhev Becherovky si na jeho artikulaci už začala vybírat svou krutou daň a jeho logopedická vada se tím silně zhoršila. (Následující řádky autor podává tak, jak by je četl přímo Networ osobně, ve snaze zajistit čtenáři co nejautentičtější prožitek.)

“Na počtku bylo mocné Áááárgh,” oznámil Networ do ticha. “Klnba mhutné, ohrmné jeskyně, kdesi až u křenů země se otřásla v samých zákldech

a pak se ozvlo mcné křupnutí skřápky obrvského blého lesklého vejce, které ozvěna v jskyni zeslovala až do nkonečna. Tak se nrodila Ona, Warndwediah, příští mcná krlovna všeho pokolení draků na celé Ardwendii.”

“To je začátek románu, předmluva, která vysvětluje, jak se narodila královna draků Warndwediah,” vstoupila Networovi do četby Veverka, dosud zaposlouchaná do slov románu, nad kterým prosnila celé dospívání. Naslouchání vlastnímu textu způsobilo, že se přestala úplně stydět.

“Přeskoč to a přečti radši, jak potkala Frundwora. To bude pro posluchače určitě zajímavější,” řekla Networovi a zasněně se usmála.

“…Warndwediah ctila radost až ve špčkách svých lsknoucích se prutí,” začal Networ zase předčítat. “Rdost, která hřála clé její tělo. Mlovala ten pcit, jen tak letět vstřc slnci a nchat se laskat jho paprsky. Na nic nemslet a jen tak ltět. Náhle si všmla, že na obloze není sma. Proti ní se v dálce z mrků vnořila zlatě se lsknoucí tčka, které se rychle přbližovala. Stále se zvtšovala a zvtšvala až bylo vidět jeho mhutné silné kovvě zlato-zlené perutě. Letěl přímo na ní. Warndwediah ctila, pod krunýřem bledě ržových šupin na hrdi, bít své srdce jako zvn. Ano, byl to on. Její hrdina Frundwor – nejkrsnější a nejmoudřší drak z všch drků, co jich kdy nosilo pvětří Ardwendie. Přiblžil se k ní na pár dsítek sáhů a mocně zadul na své vzdouvjící se chřípí. Warndwediah mu s ostchem odpovděla. Mcně máchnul prutí a nadnesl se přmo nad ní. Svým svalnatým špinatým krkem se sklonil k její ldné šji a nžně ji kousnul do šupin. Warndwediah se zchvěla rzkoší…”

“Mě by jenom zajímalo,” ozval se jeden nevýrazný kluk v triku s nápisem Legalize Heroin, který za celý večer nepromluvil ještě ani slovo, “v jaký vejšce se tohleto asi odehrávalo?”

“Proč?” Odpověděla mu popuzeně Veverka, kterou vyrušil v tom nejlepším.

“Copak na tom záleží? Tam jde přece o něco úplně jiného!”

“No, je to důležitý a dokonce moc,” pokračoval ten kluk klidně. “Jestli totiž letěli hodně nízko, řekněme jenom stovky metrů nad povrchem země, a takhle se přitom cicmali - to znamená, že museli hodně zpomalit nebo se dokonce úplně zastavit a přestat máchat těma perutěma, aby si mohli dobře užít to kousání, - tak zákonitě muselo dojít k tomu, že gravitace obřích těl, který se ve vzduchu skoro zastavily a nenadnášel je dynamický vztlak křídel, nabrala převahu nad kinetikou a oni se museli zřítit. Wartburga i ten Frundivor nebo jak se ten její jmenuje…”

“No to je fakt, to má Jarda pravdu, on neni blbý, je asákem na Matfyzu, Aničko…

A jakou letovou hladinu bys tedy Jardo navrhnul, aby mohli bezpečně plachtit?” Zajímal se Networ, ve kterém se probudila jeho pověstná analytická šelma.

"Dalo by se to spočítat, kdybychom si určili aspoň přibližně pár základních veličin v okamžiku toho páření," odpověděl se zájmem Jarda.

“Řekněme...” zamyslel se a soustředěně si pro sebe chvíli cosi počítal. “Minimálně tisíc metrů, aby měli čas klesat a ještě u toho kopulovat. Možná radši ještě víc, s dračí souloží nemá fyzika moc zkušeností.”

“Co takhle třeba tisíc osm set třicet šest metrů?” Plácnul Networ od oka. “To se mi zdá jako hezké číslo, že by se do románu hodilo.”

“Vy jste se snad úplně zbláznili!” Vykřikla Veverka nešťastně. “Jak by to asi podle vás vypadalo, kdybych napsala, že Frundwor mocně mávnul svou silnou šupinatou perutí tisíc osm set třicet šest metrů nad zemí a něžně se přitom tesáky zakousl Warndwediah do její ladné šíje?!”

“Mně se to zdá takhle lepší,” s opileckou zatvrzelostí trval Networ na svém. Že ano, Jardo? Prostě napíšeš, že letěli tisíc osm set třicet šest metrů vysoko a pak budeš pokračovat ve vyprávění dál…”

“Anička se na mě zlobí a na vás taky,” oznámil Karlovi Networ smutně, když se za chvíli potkali při močení u plotu. “Může za to Jarda s tou svojí zatracenou výškou.”

"Nic si z toho nedělej, to bude zase dobrý" poplácal ho Karel po zádech, až si Networ překvapením počůral celou nohavici i s teniskou.

Za pár týdnů se na Slacku rozšířila v Networově skupině zpráva, že už je zase sám. Anička ho opustila, prý kvůli jejich rozdílnému pohledu na život.

Karel Networa napřed trochu litoval, ale zároveň měl radost, že v Ardwendii bude znovu všechno tak, jak má být.

-------------------------------------- PS: Karel toto dílko vložil na svůj blog a přišly mu tři zajímavé zprávy, o které by se s vámi rád podělil:

Náhodou jsem zabrousila na tvůj blog a nemůžu uvěřit, že si dovolíš takhle znevažovat něčí práci!

Přečetla jsem všech 16 dílů ságy Ardwendie a nechápu proč ve svých ,,dílech" řešíš takové nesmysly jako nadmořskou výšku! Vlastně se ani nedivim, dělá to na mě dojem, že si úplnej ztroskotanec a zřejmě máš i podobný kamarády!Aničku Kotábovou osobně neznám a nevim odkud jí znáš ty, ale nevěřim, že její přítel by měl cokoliv společného s nějakým Networem! Zřejmě nemůžeš prorazit, tak se vozíš po autorech, kteří mají úspěch. To se tobě nikdy nestane, když píšeš takhle!Pro tvoji informaci Fantazy se píše se S!!!                                                                                                                                                                       Ranuncull

Zdarec. Nedávno mi kámoš z prahy přeposlal některý tvoje povídki a je to dost dobrý pičo! Docela mi některý týpci připomínaj některý mý hustý kámoše! Píšeš dobře kámo a na tu Ranuncull ser, je to píííííča!Jo a hele neznáš v praze Pitbulla? Dáváme náký čundri, tak klidně vyraž s něgdy s náma dáme panáka rumu.Doufám, že nejsi spartan!!! Kámo čus!                                                                                                                                                                          Ragnar

Dobrý den. Nevím zda jste již slyšel o novém dotačním projektu EU na podporu mladých dosud nepublikovaných  autorů. Naše vydavatelství Chobotnička publishers by s Vámi rádo navázalo spolupráci. V případě vašeho zájmu a pokud Vám není více než 29 let, kontaktujte mne prosím na tel 721 945 814, nebo na adrese 

chobotnicka.publishers@izrael.com.  

                                    ��                                                                                                     Stanislav Patejdl                                                                                                        sales manager

[vincentdunkel]

Poslední žert Franze K.

Franz Kohn byl po otci Žid. To muselo být jasné každému, kdo si přečetl jeho jméno na dveřích přepychové kanceláře v nakladatelství Melantrich, kde byl zaměstnán jako ředitel propagace a odbytu.

Po matce pocházel z Čech a to bylo zase zřejmé každému, kdo na dveře zaťukal a poté, co se ozvalo veselé “dále” vešel dovnitř.

Spatřil sympatického, vysokého a pohledného muže, odhadem tak třicátníka, jemné pleti, inteligentních rysů se světle hnědými vlasy a nebesky modrýma očima, ve kterých to občas divoce zablýsklo, to když dostal nápad na nějakou zvlášť povedenou čertovinu.


Franz měl smysl pro černý humor a ještě větší slabost pro ženy, které jeho náklonnost většinou už na druhé, výjimečně až na třetí schůzce opětovaly. Tuhle schopnost zdědil po dědovi z matčiny strany, který zamlada sloužil v Pardubicích u dragounů a v regimentu platil za největšího sukničkáře. Franzovy laskavě ironické kousky, které prováděl svým kolegům byly známé po celém podniku. 
Kousky, které předváděl svým ctitelkám, si Franta, jak mu někdy po česku říkali kolegové, nechával džentlmensky raději pro sebe, i když kdejaká panička, Češka i Němka, by mohla ledaccos vyprávět.

Není proto divu, že Franz byl dosud starým mládencem a do ženění se nijak zvlášť nehrnul. Mnohým dívkám tím zlomil srdce, ale on raději zůstával věrný starému přísloví, které jako malý často slýchával od dědečka dragouna: Kočka v domě není pro mě.

Poslední Franzova zvláštnost, o které ale vědělo jen pár nejbližších přátel, byl spíše zděděný povahový rys. Franz byl zkrátka formát, ryzí charakter, když o něco šlo - takoví lidé se dnes snad vůbec nerodí a už tenkrát jen málo. Když něco slíbil, tak to také platilo, děj se co děj, bez ohledu na následky. Proto také raději nikomu nic nesliboval a jednal i s ženami naprosto otevřeně. Měl své zvláštní morální zásady, kterých se držel a neslevil z nich. To bylo celé jeho tajemství. Náboženství v tom nehrálo žádnou roli. Po pravdě, Franz byl ještě tak ze všech ismů nejspíš ateista, což bylo věčným jablkem sváru mezi ním a starým pánem, jak Franz tituloval svého ortodoxního otce, ctihodného měšťana, obchodníka a majitele realit Theodora Kohna z Josefské čtvrti.

Měl také kliku, že ve vedení Melantrichu s ním seděli samí uznalí muži, hlavně Šalda s Fučíkem, kteří Franzovy legrácky brali s nadhledem a pochopením pro jeho "moderní" styl vedení a milostná dobrodružství, tak podobná těm, které v podání hvězd Hugo Hasse a Oldřicha Nového mohli potají obdivovat na stříbrném plátně, když si v neděli vyšli se svými počestnými manželkami do biografu.

Koncem zimy, ale na žerty už opravdu přestával být vhodný čas, to musel uznat dokonce i takový cynik jako Franz.

Začátkem března začaly Prahou prosakovat zprvu neověřené zprávy, že Němci chtějí v nejbližší době obsadit i zbytek Česko-Slovenska. Franz si při svých cestách za slečnami všímal na ulicích nápisů „Griff nach Prag“ a „Heil März!“ načmáraných křídou na zdech domů. A brzy je doplnily i vlajky s hákovým křížem. Pražští Němci se chovali stále zpupněji a v chladném vzduchu bylo cítit napětí a strach. Každý s úzkostí čekal, co příjde dál. 

Pro Franze, který by podle říšských zákonů byl považován za polovičního Žida, byla realita ještě o dost horší. Dobře si to uvědomoval. Situaci v Říši sledoval napjatě už od nástupu Hitlera k moci před šesti lety. Mnohokrát otci radil, aby vše prodal a odešel spolu s ním k příbuzným do Ameriky, ale otec o ničem z toho nechtěl ani slyšet. 

 „A co by mi asi tak ty Übermensch mohli ještě udělat? Franz, co myslela?“
 Skřípal svým ironickým, kašlavým smíchem.


Co se týče Němců, nebyl starý pán samozřejmě tak naivní, ale měl na mysli svojí nevyléčitelnou plicní chorobu. 


„Zemřu tady. Chci být pohřbený vedle tvé Mutter a cítím, že už to nebude moc dlouho trvat.

Ale ty bys měl utéct, mein Sohn a to co nejdříve.“ Kladl mu vždy na srdce.


O tom zase nechtěl nic slyšet Franz. Nemohl tu nechat starého pána samotného. Věděl, že by si to do smrti vyčítal.

Takže oba zůstávali ve své honosné residenci, v jednom z těch moderních činžáků v Bílkově ulici a kdyby byl Franz správný Izraelita, modlil by se jistě k Hospodinu. Jelikož nebyl, zaháněl úzkost jinak: alkoholem a krásnými ženami. Carpe diem znělo teď jeho životní krédo, více než kdy dříve.

To ráno bylo obzvlášť pochmurné, zima zalézala pod nehty a vůbec to nevypadalo na brzký příchod jara. Dokonce začalo znovu sněžit. Na ulicích se pohybovali vyděšení lidé, kteří se snažili nedat najevo strach a nenávist. V noci byl prezident Hácha u Hitlera a ten mu dal nůž na krk. Všichni věděli, že v těchto chvílích se hraje o bytí a nebytí českého národa. Němci už prý dokonce překročili hranici a míří rychle ku Praze.


V kanceláři se ještě ani nestihnul převléct ze zimníku, když na jeho dveře někdo nervózně zaklepal. Franz rychle otevřel a na prahu překvapil Novotného, vedoucího tiskaře, dobrého známého a příležitostného parťáka na flámy. Měl sice rodinu, ale párkrát už spolu navštívili Franzův oblíbený salón U Červeného páva na Starém Městě. Teď na návštěvu U Páva nebylo ani pomyšlení.


„Franto, už jsou tady!“ Vykřikl Novotný zoufale. „Kdo?“ Zrcadlilo se nechápavě v jeho výrazu.

 „Tys neposlouchal rozhlas?“ Divil se Novotný.

 „Od rána nás okupují Němci!“ 


Franz měl sice po cestě do práce takový divný pocit, ale že je situace až tak vážná, nevěděl. Včera odpoledne šel rovnou z práce ke své nové přítelkyni Mici, zdržel se u ní přes noc a ráno byl rád, že se mu podařilo vůbec vstát.


„Nekecej!“ Zapomněl na své slušné vychování.

„To není přeci možné!“


„Je, za chvíli bude Wehrmacht pochodovat pod Svatým Václavem.“ 

 „Co dělá naše vedení?“ Chytal se Franz poslední naděje jako tonoucí stébla.


„Které myslíš?“ Odpověděl ironickou otázkou Novotný. „Háchu nebo pány z Melantrichu? Nic, obojí se zhroutilo. Šalda mi hned ráno osobně zavolal, tebe totiž nemohl nikde zastihnout, a přetlumočil mi příkaz od vedení okupačních vojsk. Je potřeba ihned vytisknout padesát tisíc letáků formátu A3 a ty nechat vylepit po Praze i dalších městech.

Proto jsem vlastně za tebou přišel. Letáky máš na starosti přeci ty. Je to práce reklamy. Šalda tě v telefonu jasně zmiňoval. No, nekoukej na mě tak! Já za to do prdele přeci nemůžu. Plním jenom jejich rozkazy.“

„Co je to za leták?“ Zeptal se Franz chladně.


„Leták..., tady mám německý text, poslali ho telegramem. Na, podívej se sám.“

 Franz si teprve teď všimnul, že Novotný celou dobu žmoulá v upocené dlani jakýsi papír. Vyškubnul mu ho z ruky a četl:

 Aufruf an die Bevölkerung!


Auf Befehl des Führers und Obersten Befehlshabers
der Deutschen Wehrmacht habe ich im Lande Böhmen mit
dem heutigen Tage die volziehende Gewalt übernommen.
 Hauptquartier Prag, den 15. März 1939.
 Der Oberbefehlshaber der Heeresgruppe 3
 Blaskowitz
 General der Infanterie

„Rozkaz pro obyvatele.“ Překládal si pro sebe Franz text letáku. „Dobře, vyřiď Šaldovi, že do hodiny bude mít ode mne obtah letáku na stole a ještě dneska dopoledne ho vytiskneme na rotačce. To je zase tvoje práce.“ 
 Usmál se křivě na Novotného.


„A Franzi,“ ozval se ještě Novotný na odchodu oficiálním tónem. 
 „Mám ti také vyřídit, že žádné sabotáže nebo legrácky se tentokrát netolerují. Nikomu, ani Tobě!“

Za hodinu Franz vyhledal Novotného v provozu. 

 „Tak, leták je schválen,“ řekl mu, „ale počkej s tiskem, trochu ho předtím poupravím.“

Novotný se v obavách otočil na Franze a spatřil, jak mu v očích šlehají dva studené plamínky.

„Co chceš udělat?“


„Bojíš se?“ zeptal se Franz s úsměvem, ale jeho oči byly studené jako led.

„Franto, proboha tě prosím, teď jdou všechny žerty stranou! Jde nám oběma o krk a já mám rodinu.“ Sesypal se Novotný.


„Nic, trošku jim ten český překlad jenom poupravím.“ Ignoroval jeho nářky Franz. „To se budou divit, Němci i Češi. Napadl mě dobrý špás, taková slovní hříčka na Vůdce. Něco mi to slovo Vůdce připomnělo. Víš, co znamená slovo Votze, ne? Ostatně, že se vůbec ptám, U Páva jsi jich už musel vidět víc než dost.“

„Proboha, ne tak nahlas,“ lekal se Novotný a ani nevěděl, čeho se bojí víc, jestli Votze nebo Páva.


„Vůdce je totiž jenom obyčejná Votze. Nemytá špindíra.“ Smál se Franz už z plných plic. 
 „A já jim to dám černé na bílém. Dámám se samozřejmě předem omlouvám. Když si vzpomenu na tu báječnou věc, kterou schovává Mici pod sukní, nedá se to s tou Vůdcovou kníratou Votze vůbec srovnávat...“

„Ne, to neuděláš!? To nesmíš!“ Spíš kňučivě žadonil, než poroučel Novotný.


„A jak mi v tom asi zabráníš? Jsem pořád ředitel reklamy.“ Dobíral si ho Franz.

„O co, že vytisknu a nechám po Praze vylepit padesát tisíc Vůdcových kund a nikdo mi v tom nijak nezabrání. Vsadíme se: Když vyhraju, uspořádám poslední velký flám. Ten největší ze všech. 
 Objednám pro nás všechny holky U Páva na celou noc a Moët poteče proudem.

Ale když prohraju,“ podíval se výhružně na klepajícího se Novotného, „tak všechno platíš ty, kamaráde.“


Při těch slovech mu s úsměvem zabodl svůj pěstěný nehet na ukazováčku do hrudi a naklonil se k jeho uchu.
 „Za chvíli se ti zamotá hlava“ pošeptal mu tiše. „Sesuneš se bezvládně na zem a já zavolám dělníky, aby tě odnesli na ošetřovnu. Tím budeš z obliga a já budu mít prostor na práci.“ 

Když o pár hodin později dorazily jednotky Wehrmachtu do centra Prahy, vítaly je na všech nárožích kromě zaťatých pěstí a nenávistných výkřiků srocených občanů i černočervené plakáty s říšskou orlicí, hlásající schválně zkomolenou češtinou, že Vůdce Velkoněmecké říše je kunda. Rozkas pro Obyvatele!

 Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německé
Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem
celou moc.

 Hlavni-Quartier Praha, dne 15. Března 1939

 Vrchni Komandant Armadni-Odil 3
 Blaskowitz
 General Pjechoty 

O tom, jak dopadl poslední velký flám Franze Kohna, nemáme bohužel žádné bližší zprávy. Ani o dalších osudech Novotného, starého pána, či slečny Mici nic nevíme. Franz se na poslední chvíli přeci jen pokusil o útěk z obsazené republiky, ale jestli se mu opravdu povedlo uprchnout ke spojencům nebo ne, to už je zase jiný příběh.

 Heil Votze!


Ende


 ----------------------------------- Poznámka pod čarou – zdroj Wikipedie

Málokdo ví, že ona proslulá vyhláška "Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německe Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc," kterou nechal vylepovat vojenský velitel Prahy generál Johannes Blaskowitz po svém vstupu do Prahy 15. března 1939 na všech nárožích, nebyla ukázkou německého pohrdání českým národem a jeho jazykem, ale českou srandou. Vyhláška byla totiž většinou vylepena ve správné češtině, ale čeští vtipálci v tiskárně vytiskli i vyhlášky se zkomolenou češtinou, která dnes ve všech učebnicích historie "dokumentuje" německou okupační stupiditu. Češi se při vší tragice toho dne smáli a Němci nevěděli proč.