#nečekala jsem že mě popis souboje bude takhle bavit

[onaras-oficialni]

Den 3 - Modré květiny

Po předchozích dvou dnech se mi chtělo psát něco odlehčeného.

-

Když se v Destu mluví o něčem nepravděpodobném, říká se: „To dřív vykvetou modré máky." Třeba „to dřív vykvetou modré máky, než mi perkmistr povolí rozšířit vinici". A nebo „to dřív vykvetou modré máky, než mě uvidíte šaškovat v aréně".

Oli neměl žádnou vinici, zato teď stál v zákulisí lythirilské arény, koutkem oka sledoval dvojici zápasníků a zapínal si erární vycpávanou vestu. Na druhé straně ringu se právě usazoval zbytek Eskadry. Ořích zachytil Oliho pohled a ukázal svou podporu zazubením a zdviženými palci. Oli odpověděl povzdechem. Koneckonců to byla Oříchova vina. Pitomá sázka.

„Tvoje poprvé?“ otázal se jediný další bojovník ve vestě. Při pravém boku se mu houpal kord. Takže levák. Dobré vědět.

„Ano. Totiž ne… Už jsem bojoval, ale nikdy ne pro publikum.“

„Neboj, o moc nejde,“ pousmál se neznámý, „po třetím bodu to sudí zastavují. A podle mě je divákům jedno, jestli prohraješ, hlavně je musíš pobavit. Jinak já jsem Arno.“

„Oli,“ přijal Oli nabízenou ruku, „hádám, že jdeme proti sobě.“

„Vypadá to tak. Hele, jen ať víš, před soubojem většinou přidám nějaké slovní popichování, víš co, lidi to mají rádi… takže kdyby se ti náhodou chtělo mi nahrát…“

K odpovědi už se Oli nedostal, protože zápasící dvojice vyklidila arénu a trpasličí promotér jim pokynul dovnitř.

„Nová tvář vstupuje do arény! V červené vestě: je neznámý, je tajemný, chce ukázat, co v něm je! Oliver Feathersworth!“ Oli přešel do vyhrazeného rohu a zkusmo promáchl kordem. Ozval se zdvořilý potlesk a série povzbudivých výkřiků, valná většina od Ořícha.

„A proti němu v modrém: všichni ho znáte! Všichni ho milujete! Šampion posledního Turnaje Jednoty: Arno de Vera!“ Arno vkročil do ringu pružným krokem šelmy a střelil tribunám jeden ze svých mnoha úsměvů. Diváci titul miláčka publika potvrdili burácivým jásotem.

Šampion? To nezmínil… ta levačka bude dělat potíže, ale třeba se mi ho povede zahnat ke zdi… vypadá, že je silnější než já, ale zápasit ho asi neučili…

„Tak prý chceš ukázat, co v tobě je. Moc rád ti to ukážu prvním výpadem – je to krev,“ přetrhl mu Arno myšlenky. Ležérně postával ve svém rohu a se sebevědomě zdviženým koutkem očekával Oliho reakci.

Tak fajn, Oli. Se slovy to umíš. Chtějí šou? Dáme jim šou.

„O tobě zas říkali, že jsi šampion. Pověz, šampione, co budou říkat, až tě porazí nováček?“ Pokusil se napodobit Arnův postoj. Diváci zpozorněli – ještě nepadla první rána, ale souboj právě začal.

„Že měl štěstí začátečníka,“ uchechtl se Arno. „Tvoje sebevědomí se mi líbí. O to větší zábava bude srazit ti hřebínek.“

„To samé bych mohl říci já tobě. Nezapomněl jsi, příteli, že pýcha předchází pád?“ Není to tak těžké. Uvolni se. Trochu přivři oči. Mluv s úsměvem.

Arno vypadal, že se vážně musí přemáhat, aby se nezubil od ucha k uchu. Očividně se báječně bavil. „Ty se mi líbíš, holobrádku. Té tvé tvářičky bude škoda. Budeš se ještě tak usmívat, až ti ji zbarvím tvou vlastní krví.“

On… on se mnou flirtuje? Ne, jen tě chce rozhodit, dřív vykvetou modré máky… nebo ne? „To té tvojí bude nová jizva slušet. Řekni si, chceš ji radši na tvář, nebo přes oko? Ty jsou prý v módě…“ A já mu to vracím! Dobří bohové...

Arno na něj mrkl (Mrkl? Vážně mrkl?!): „Jen jestli je tvůj kord tak rychlý jako tvůj jazyk. Protože jinak nemáš šanci.“ A než aby čekal na odpověď, využil Oliho výzvy k prvnímu výpadu.

Byl rychlý a přesný. Někdo očividně dostal za jeho výcvik dobře zaplaceno. Kdyby ho zmrazili uprostřed pohybu, mohli by podle něj kreslit šermířské kodexy. Ne, to není atraktivní! Nechovej se, jako by to bylo atraktivní! Během pár temp Oliho rukáv zrudl čerstvou ránou a sudí zvedal modrý praporek na znamení prvního bodu.

Vzpamatuj se. Bolest přijde za chvíli, nenech se jí rozhodit. Buď chytrý. Ty víš co děláš. Kryje se dobře, ale někde má skulinu. Každý má někde skulinu. Nechal Arna zatlačit ho skoro až ke zdi, když ji našel. Rychlý řez z úkroku a Arno si tiskl ránu na předloktí. Jedna jedna.

Další bod Oli získal odbodem z vazby, který zasáhl Arnovo rameno. Ten mu to rychle vrátil řezem přes stehno, který jen zázrakem nepronikl hlouběji. Už zase byli vyrovnaní a diváci šíleli. Příštích pár útoků rozhodne o všem.

Arno opět zahájil výpadem. Snad si příliš věřil, snad si jen nepohlídal vzdálenost, ale dostal se příliš blízko. Oli v krytu zahákl jeho čepel levačkou a přitiskl si ji k trupu, načež trhl celým tělem do strany. Jílec vyletěl z Arnovy již tak oslabené ruky a vyletěl poslední červený praporek. Aréna vybouchla.

*

O dřevo cinkl měšec zlata jako odměna za výhru. Oliho stále ještě trochu bolela záda, jak ho po nich Ořích až příliš rozjařeně poplácal. Obrátil se k východu, ale v půlce cesty ho zastavil Arno, stále ještě trochu udýchaný.

„Tak gratuluju k prvnímu vítězství,“ zazubil se.

Oli se usmál. „Díky. Promiň, jestli jsem tě tam vzal nějak silně…“

„Na to kašli, to byla moje blbost. Parádní souboj! A to odebrání… to byl Lichten?“

„Ne, Hoffer.“

„Nekecej, tebe učil Hoffer? Vždyť ten sedí.“

„Jeden z posledních žáků. Vlastně jsem mu dělal kresby pro kodex.“

„Tak to musíme někdy dát řeč. Vlastně… kousek odsud je fajn podnik, můžeme dát skleničku, dokud to máme v paměti.“

… vlastně proč ne? Je to jen jedna sklenička, to nemusí nic znamenat. Pokecáš s kolegou šermířem. Nemusí to hned být rande.

„Klidně.“

Po dnešku možná i ty máky pokvetou modře.