#někdy mu tak potají stejně říkám

[humrpocesku]

on je jen malé miminko! maxipes! fík! ...oukej, zábavný fakt, když jsem byla malá a dívala jsem se na maxipsa fíka, strašně moc jsem se ztotožňovala s postavou áji, ačkoli ona se kamarádila s bernardýnem, zatímco já s berňákem. moc jsem ale nechápala, že já mám maxe, ona má taky maxe (v té době pro mě maxipes = max), tak proč mu říká fík :( to, že onen pes se jmenoval pouze fík, mi došlo až o mnoho a mnoho let později...

[vincentdunkel]

Wakata

Karel zabouchnul dveře bytu, aniž by se zdržoval zamykáním, rychle přeběhnul zatuchlou chodbu starého činžáku, kde to pořád smrdělo zelím a starými hadry, odemknul těžká dubová vrata domu, která kvůli ožralům z nedaleké hospody Na Mělníku musela zůstat zamčená i přes den, a konečně vypadnul na ulici.

Denní světlo ho tvrdě udeřilo do očí, až zavrávoral a málem upadl na chodník jako knokautovaný boxér v ringu. Přestože bylo léto a dovolené tudíž v plném proudu, nezdravě dlouho nevytáhl paty ze svého přízemního kutlochu, kde už několik dní nepřetržitě bušil do kláves a zíral do monitoru. Nespal, živil se jen litry kafe a Redbullu. Na poslední chvíli dodělával práci pro jedny “korporátní mrdky,” jak si pro sebe označoval své zákazníky. Měl na ně sice čas celý předchozí měsíc, ale až skoro do konce neudělal na projektu ani ň. Jako zkušený prokrastinátor na všechno kašlal, houpal se v křesle, hulil a stále dokola sjížděl starý film Woody Allena Darebáčci, který už znal úplně nazpaměť a některé hlášky, jako: “No víte, moje žena trochu špekatí” si přeříkával s herci nahlas.

Svojí práci už dlouho nenáviděl, stejně jako nenáviděl ty, pro které ji dělal. Připadal si jako stará děvka, která jde vždycky s tím, kdo jí zaplatí. Jenže, stejně jako ona, už dávno věděl, že na nic lepšího se už sotva kdy vzmůže. Otupěl  a rezignoval. Nakonec, pořád se držel na špičce ve svém oboru, utěšoval  se, když na něj padla chandra. Kupodivu. A jak dlouho ještě? To  nevěděl.

Proto vzal zavděk, že se mu to zase tak hezky sešlo. V okamžiku, kdy dopsal poslední řádky kódu a nahrál je na Dev, se mu jako na zavolanou ozval jeden kamarád a vytáhl ho do hospody na kus řeči.

“Co furt děláš Karlos?” vyzvídal do telefonu. “Vylez konečně z tý svý zaprděný nory a přiď na kopec na pivko, vole. Jsem na Letný. Zatim smotnu brčko. Čekám tě, tak si pospěš! Potřebuju se ti s něčim akutně svěřit.”

Karel, který někdy sloužil známým také jako zpovědní vrba, to bral zkratkou přes park, vyčerpaný, s myšlenkami stále ponořenými ve světě logických analýz a kódů si připadal jako feťák v absťáku. Nejlíp bych udělal,  kdybych se šel pořádně vyspat, cítil, ale měl zkušenost, že teď se  zavařenou hlavou by stejně vůbec neusnul. Potřeboval se napřed opít a  ukolébat blbostma. A tlachy o ničem s kamarádem u piva, bylo to  nejlepší, co ho zrovna potkalo.  Opodál na trávě pod platany postávala kolem jakéhosi počmáraného papíru přišpendleného na štaflích skupinka individuí z nedaleké nadnárodní reklamky, která už celé jedno desetiletí zabírala místo v bývalé restauraci EXPO 58. Mají poradu a ukazujou si grafy na flipčartu, zatímco já jdu na pivo, kvitoval s uspokojením.

Za ty roky pracovní samoty se z Karla stal úplný asociál a neuměl si už ani ve snu představit, stát mezi nimi a přikyvovat plácání magora v příliš těsných kalhotách, s fousy jako Franz Josef. Mimoděk se zastavil a s pusou dokořán na ně zůstal civět. Sem tam pochytil nějaké slovo, zaslechl něco jako “akvizice a lídy,” ale ruku do ohně by za svůj sluch nedal. Stávalo se mu, že se tak zabral do pozorování, až přestával vnímat sama sebe. Zato experti na Lídy byli z jeho hypnotických očí natolik znervóznělí, že po počátečních pokusech dělat jakoby nic jejich plodná diskuze postupně uvadala, až zvadla úplně. Karla tím pádem přestali zajímat a s pokrčením ramen pokračoval v chůzi do hospody. Za jeho zády zhrzení manažeři právě balili flipčart a odnášeli stojan do agentury.

Dorazil zrovna včas. Kámoš právě domotal špeka a dekoval se s ním do koutu zahrádky pod strom. Karel mu pokynul rukou, že ho vidí a plynule pokračoval do blízkého záchodku. Napřed se šel jako vždy vymočit. Ne, že by se mu až tolik chtělo, ale byl to jeden z jeho malých rituálů, kterých se držel stůj co stůj. A umýt si pak důkladně ruce. To hlavně. Na tom stála celá jeho duševní rovnováha.

“Viděls tu kundičku?” Přivítal ho kamarád a podal mu jointa. “Tu, co teď vyšla ven. Sis jí nevšim? Mi neřikej” divil se a kroutil nesouhlasně hlavou nad takovou ignorancí.

“Tak to je vona.”

Karel si vůbec nevzpomínal o jakou “kundičku” se má jednat a dokonce si jí skutečně ani před chvílí nevšiml, ale v klidu pokuřoval a přikyvoval, jako že jo, že je mu vše jasné. Přesně tohle jsem potřeboval, myslel si spokojeně.

“No ta, jak sem ti posledně řikal, že jí teďkonc píchám” upřesňoval kámoš popis dívky a začínal další, už tisícátou pátou story se slibným začátkem, ale o to horším koncem.

“Počkej, ne tak nahlas” napomínal Karla za otázku, kterou ještě ani nevyřkl. “Je v tom totiž malej háček, že vona je to holka Michala, támhle toho týpka, provozního” a dost nápadně přitom ukazoval prstem směrem na asi pětatřicetiletého, lehce připlešlého chlapíka v černém nátělníku, který zrovna něco kutil za kasou.

“Je to debil. - No nečum na mě, kokote!” dodával tišeji a myslel si, že ho neslyší a nevidí. “Holt každá s někým chodí, dokud nechodí se mnou. Nevim, co na tom nechápe” rozčiloval se.

“Stalo se to tak,” začal zevruvně popisovat genezi téhle love story, “že sem chodim skoro každej večer na pivo, protože to mám z baráku pár kroků. A tenhle Michal je tu novej provozák, od jara a Kristýna, teda Kikina, jak jí říkám, jeho, teda teď už moje holka, sem za nim začala docházet. Jenže von na ní pokaždý sral, když přišla. Bavil se se svýma známýma a vona tu na něj jenom musela čekat jako pes, dokud milospán nezavřel a nešlo se domů. Vůbec sem napřed nechápal jako proč.

No a ve dvou se to čeká líp, to dá rozum, tak jsme se začali potají bavit, když nás neviděl a zjistili sme, že si výborně rozumíme. Časem se mi přiznala, že si neni jistá, jestli ho ještě vůbec miluje, respektive, že ví, že ho nemiluje, ale je s nim kvůli svý matce a společnýmu bytu a neví jak z toho ven. Je to zamotaný jako sviňa, viď? A jak ty se máš?”  

Než se Karel stačil vůbec nadechnout, natož něco vykoktat o tom, jak se má, nažhavený kámoš už zase pokračoval:

“A nejhorší je, že vona se mi sama přiznala, že se do mě totálně zabouchla. To je co!? Sám se divim, co na takovym starym chlápkovi jako já vidí. No možná vlastně vim, von ten její moula se prostě vůbec k ničemu nemá, jako dneska každej druhej. Rodiče mu strkaj prachy, takže nemusí moc makat, jen si tady jede ten svůj stánek, aby se nenudil, ale stejně vidiš, že ani to pořádně nezvládá. Každou chvíli mu dojde uprostřed vodpoledne pivo a pak čumí až do večera jako puk. Vono je totiž hrozně těžký vodhadnout, že když mi zbejvá už jenom půlka sudu, tak musim vobjednat novej. Nebo sednu do auta a sjedu do Staráče na Smíchov, za hodinku sem zpátky i se sudem. Ne, ty vole? Jediný, co mu de dobře, je hulit špeky a hlídat Kikinu.

Prosim tě, to sem ti eště neřek, von je totiž brutálně žárlivej. Ale ultrabrutálně. Jak furt hulí a hovno dělá, tak si jede ty svý stíhy, že mu Kikina zahejbá. Von ji vidí v tý přebujelý fantazii za každym rohem, jak se mu někde s někým kurví. Přitom vona s nim žije pět let a nikde nikdy nebyla ani minutu sama, aspoň do tý doby, než potkala mě. Furt jí hlídá. Když je tady, tak vona musí hned po práci jet sem, aby ji měl pod kontrolou a běda jak se o pět minut vopozdí. To už volá všude možně, shání ji kde je. Vyprávěla mi, že jednou jedinkrát jel s kámošema na víkend na svatbu. A představ si, jaký bylo její překvapení, když v sobotu ve čtyři ráno slyší v kuchyni šramocení a vidí, že ten blb se už zase vrátil. Až z Moravy! A to tam odjížděl až v pátek odpoledne a oddaloval to, co nejvíc to šlo, div že neprošvihl obřad. Chápeš to? Čekal, že jí stoprocentně načape s někym v posteli a nic. Ale to ho, ty vole, vůbec neuklidnilo, naopak, von si umanul, že je tak mazaná, že už ten její imaginární milenec odešel a tak na ní urputně vyzvídal s kym tu byla…”

“To je jasná paranoia,” ozval se Karel. “Proč s nim ta buchta vůbec je, to nechápu?”

“Já to taky nechápu” přiznal se kamarád. “Prej, to neni tak jednoduchý, sice ho nemiluje, ale zná ho moc dlouho a pak, je tu její matka, ta kráva. Ta si ho, kdoví proč, hrozně oblíbila a nutí Kikinu, aby s nim zůstala. Možná si myslí, že jí udělá dítě, jenže ten blb jí udělá akorát tak vostudu a dluhy, ti garantuju. Ta kráva matka drží Kikču pod krkem, že na ní jinak nepřepíše byt.”

“Hmm, tak to tě celkem lituju” protáhnul obličej Karel. “Bohužel mi to s ní nepřipadá moc nadějný, jak mi to tu líčíš, kámo.”

“No, asi ne. Víš, jak my se scházíme? Vona sem příde a když tu ten Michal je, a teď je tu bohužel skoro furt, protože asi něco čuje,

tak  já si sednu tak, abych na ní dobře viděl, dáváme si znamení a jak jde na záchod, támhle k letohrádku, tak já du za chvíli za ní a vona na mě počká za budkou, kam neni odnikud vidět. Musíme bejt hrozně opatrní a   rychlí, ale to ti je tak intenzivní, tak silný a šílený, že sem z toho   vždycky úplně hotovej a hned stříkám. Jednou nás ten blb málem načapal, když se šel vychcat…”

Ještě že jsem sám, říkal si Karel a zamyšleně pozoroval svůj prázdný půlitr. Aspoň nemusím řešit tyhle starosti. Lidi jsou zmatení, jak Goro před Tokiem. Poletujou, pořád něco bzučí a ve finále je všechno na nic. Jedno, jestli chlapi nebo ženský, lidstvo je spolek totálních lůzrů a šílenců, proti kterým jsem já-blázen ještě normální. Kam kouknu, všude dneska samí cvoci. Připadám si jako ten   japonský kosmonaut, když byl poprvé ve vesmíru: “Wakata,” řekl prý tehdy a  víc z něho už nedostali. “Vidím, ale nechápu”. Tak to je přesné.

“Počkej ty vole, bacha!” zařval náhle kámoš. “De sem ten debil. Něco drží v ruce - Áááu!!!”

Následující scéna se odehrála v pár vteřinách, takže Karel měl později u soudu problém si všechno vybavit.

Stalo se zhruba tohle:  zhrzený Michal, který už dávno ty dva podezíral z toho nejhoršího,  zaslechl část rozhovoru a zbytek si snadno domyslel. Žárlivost  ho ovládla, až se přestal naprosto ovládat a jeho ego se rozžhavilo do  běla. Před očima se mu udělaly mžitky, že ani neviděl čísla na kase a tep mu bušil ve spáncích, jak rozbouřená řeka. Klepaly se mu ruce a   cítil, že neudělat teď nic, sekne to s ním na podlahu a už nikdy   nevstane. Mechanicky šáhnul po železné tyči, která sloužila jako   stahovák na roletu, hmátl ještě pod kasu pro slzák a připlížil se z boku  k lavičce, kde seděl jeho nic netušící sok. Ten si ho všimnul příliš pozdě na  to, aby stačil nějak zareagovat, protože v tom samém okamžiku mu dopadla  na vyholenou hlavu těžká železná tyč, až bylo slyšet křupnutí lebky. Pepřový  sprej, kterým ty dva ještě v afektu postříkal, už byl úplně zbytečný.

Co se dělo dál, si Karel moc dobře nevybavuje. Dostal přímý zásah pepřákem do očí a chvíli se svíjel na zemi bezmocně jako slepec. Pak uslyšel houkání přijíždějící sanitky a policie. Vzpomíná si, že když mu ošetřili oči borovou vodou, zrovna zahlédl, jak kolem něho vedli provozního, pořád ještě v nátělníku postříkaného krví a mozkem do policejního auta a nějaká mladá žena s urousanými vlasy hystericky pobíhala kolem celá smyslů zbavená - od milence ležícího bezvládně na lehátku sanitky - k příteli v poutech, pořád sem a tam, od jednoho k druhému, dokud je oba neodvezli.

Karla tahle událost dost sebrala. Tolik kamarádů zase neměl, aby mu je mohli provozní vra��dit na potkání tyčí, sotva si vyjde jednou na pivo. Ve své obsedantně kompulzivní mysli si to dával za vinu. Neměl jsem s ním chodit, kdybych se šel radši vyspat, tak by se mu to nestalo, vyčítal si. Ale temně chápal, že stejně stalo. Věřil na osud a věděl, že nikomu není nikdy pomoci, že to, co se má stát, se stejně nakonec stane.

Na zbytek léta mu doktor předepsal nucenou pracovní dovolenou, všem korporátním mrdkám navzdory. Posedával na lavičce v parku, polykal antidepresiva, hřál se na sluníčku jako důchodce a z dálky zdravil hipstery z nedaleké reklamky. Pozoroval, jak na trávě rozkládají flipčárty, vedou ty své tajemné debaty o “lídech” a už mu to ani nepřišlo divné.