#my ztracený holky | Explore Tumblr posts and blogs

ev-from-the-moon · 1 year ago

Text

roky ztracený a nalezený

vzhledem k tomu, že od posledního updatu uplynulo skoro ... tři roky a nacházíme se in the midst of several wars, climate crisis, ale nikoliv, aspoň zatím, in the midst of a corona wave, a jaksi furt žijem, a jak mi bylo připomenuto, PRÝ umím psát (čehož tenhle post, jak to tak po sobě čtu, není důkazem), oživuju tenhle blog, protože, upřímně, mám asi padesát věcí, co bych měla dělat místo toho.

co se stalo mezitím, je otázka za milion bitcoinů. chtěla bych si to pamatovat? od spolubydlení s Argentinci jsem se stěhovala pouze dvakrát, jednou do bytu v Poblenou. as usual, s mým štěstím, jsem dostala smlouvu na pět let, svatej grál barcelonskejch expatů. do Prahy jsem se stěhovala půl roku na to. ba-dum-ts. ve skutečnosti jsem ale u Argentinců vydržela ještě celkem dlouho. ostatně, pojďme si to shrnout. 2020:

podzim: na vejlet jsme jeli. s Davem, Chantal, a Elenou. skončilo to hádkou, protože jsem to, jakým způsobem mi corona vytrhla koberec pod nohama (bacha anglicismus), vůbec nechápala a nedávala. Baskicko bylo krásný. koupali jsme se v moři ve Francii, procházeli San Sebastian, jedli pintxos, pili calimoxo, zpětně to bylo fajn, to až další rok toho všeho byl trochu moc.

2021:

Novej rok. byla jsem s Renatou a rodinou v Lundu, pět tejdnů. narozdíl od Barcelony, ve Švédsku umí stavět domy tak, aby v nich v zimě nebyla zima. nevím. holky byly ještě malý. my jsme koukaly na The Crown večer co večer, tma byla už ve tři odpoledne, a jen si pamatuju, jak jsem byla vděčná za společnosti lidí, co nejsou Argentinci (sorry) a jsou rodina.

březen. málem jsem si koupila byt. v pátým patře bez výtahu, ale s terasou. proč se to nestalo -- řemeslník, co měl odhadnout náklady, dostal covid, neodhad, a já jsem mezitím vystřízlivěla.

březen. spolubydlení s lidma, co jsou Argentinci, což btw bylo poprvý (kecám, v Berlíně s Beccou), co jsem s někým spolubydlela, a mým stresem, explodovalo. fakt jsem tam chtěla patřit (k Argentincům). učila jsem se španělsky, chodila jsem nakupovat zeleninu, občas poseděla s jejich kamarády, ale postupem času jsem zjistila, že se naše energie nesladěj. jak mi bylo v Ordnung-muss-sein-Německu dobře, čelení katalánský vůbec-ne-zkorumpovaný byrokracii a vyjednávání o všem mi dobře nedělalo.

duben. s Davem jsme jeli do Roses (opět ho do Španělska pustili). pamatuju si město na konci světa, kam jednou pojedu napsat knihu, a vejlet lodí, kde mi začalo docházet, jak mi ten dlouhodobej stres bere radosti. zapluli jsme na otevřený moře, začalo to házet, a tam, kde bych normálně jásala, jsem se stáhla ve strachu. tenhle vliv corony a lockdownů a izolace a všeho mimochodem nemám furt úplně odbouraný. (potřebuju cestovat.)

květen. přijela sestra. seděly jsme s vínem nad městem a sdělovaly si ty nejhorší tinder-storky. troufám si říct, že takhle blízký si jen tak nebudeme.

červen. přijela jsem na měsíc dlouhou chvíli do Prahy. stihla jsem tu koncert, románek, podrbat kocoury, a poprvý mnou začala hlodat myšlenka, že jsem možná moc daleko. taky se mi líbilo, že tu na masky všichni serou (protože tou dobou se v Barceloně nosily na ulici).

září. Praha. testing round, dokážu se vrátit? 20. září jsem letěla zpátky. do toho mi psala domácí, že bude prodávat byt, což pro mě znamenalo vyvázat se ze smlouvy rychle a bez postihu. znamení.

říjen. Renata s holkama v Barceloně. bydlela jsem přímo na Rambla del Poblenou -- hlavní ulice vedoucí přímo k moři. když dorazily, byla už noc, pamatuju si, že R nese L a E běží ke mně a je to jedna z mála fakt hezkejch vzpomínek na tuhle ulici. protože můžete bydlet na ulici, co se svažuje k moři, ale budete po ní chodit denně? ideální já jo, já svázaná stresem ne.

ten obří gap mezi tím posledním postem a stěhováním, a mezi tehdy a teď, v mnoha ohledech zpracovanej nemám. koukám se, jak jsem se snažila žít. vzpomínky můžu povytahovat, z instagramu, z tajnýho sebeterapeutickýho blogu, ale nic to nemění na tom, že je nemám po ruce. nevím.

mezi dubnem 2020, kdy sedím v dešti na balkoně prvního bytu s lahví vína, a nekontrolovaně brečím (zpětně -- uvědomuju si, že jsem mohla říct, že na to seru, a prostě se vrátit? v životě mě to nenapadlo) (hrála jsem Zeldu, spala ve vlněným svetru, poslouchala zvony a krmila černý kočky), a první nocí na Letný (královna koordinace, který doručili postel, ledničku a pračku, a která si i s rozbitejma zádama sestavila svůj futon úplně sama) 2. listopadu 2021 toho není moc, o co bych se mohla opřít.

snažila jsem se: kamarádit se. dělat večírky. vařit. chodit k moři. fotit platany, jezdit za Dylanem, mluvit španělsky, rozumět katalánsky, vařit ryby, sbírat mušle, potkávat lidi. cvičit. ale dohnalo mě to: ta izolace. scarcity principle. byla jsem tak osamělá, že ze mě každej vycejtil, jak needy jsem. z lidí, co jsem reálně potkala v Barně, skrz práci, mi zbylo pár (milejch, wtz) kontaktů. přemýšlela jsem, jestli tam nezajet tenhle podzim. prošla bych se po Ramble (obě: Catalunya i de Poblenou). což o to, byla jsem tam loni. spala jsem u Jo a Stuarta v centru, v bytě s koty. dělala jsem, co dělám: vedla jsem hluboký konverzace a inspirovala jsem (se). zajela jsem do Cunitu za Dylanem, kterej jako vždy ogriloval ryby a vykouřili jsme nejeden gram. viděla jsem se s Ams někde na Ramble. prošla jsem kolem svejch dveří č. 100, i na tý pláži jsem byla.

ale výsledek je, ať chci nebo ne, že barcelonskejch a by proxy jižní sen je pro mě mrtvej. vracela jsem se ráda, protože to bylo možný, protože jsem měla práci, která to dovolila, protože to nebyl fail, ale když po sobě na vedlejším blogu čtu, jakej byl 2019 v Berlíně, nevím, jestli to -- kromě toho, že to takhle je -- takhle mělo bejt.

nevím, jestli mám sepisovat, jak se mi stěhovalo: stěhovák odmítl nosit krámy ze 3. patra, hnula jsem si zádama, což se vleklo tejdny. pamatuju si, že sedím v letu zpátky a nevím, jak se srovnat, aby to nebolelo. pamatuju si tak málo. když jsem v červnu 2021 (?) přistála na Ruzyni, a čekala na mě Tami, tak jsem regulérně brečela. návrat, ten finální, mám v mlze. nebo mě vyzvedávala Dee? kdy mě vyzvedávala Dee?

začátkem října jsem si ještě zaletěla na pár dní na Menorcu, a 24. října jsem letěla do Prahy, 26. podepisovala smlouvu na byt.

tož tak: byla jsem se v tom září podívat na byt na Dělnický, kterej nevyšel. plán byl, že budu bydlet u našich, že se nebudu koukat na realitky, inu, pár dní na to jsem vysílala Anežku do bytu na Letný, kde teď sedím a píšu tenhle post. ale o tom jindy.

skip skoro dva roky forward, o tom taky jindy. sedím tu ready to head out, protože je Signal. měla jsem bejt v Brandenburgu, ale jsem tady, takže asi jdu. i kdyby jen na chvíli, a i kdyby jen se najíst. mezi tím neidentifikovatelným časem a teď je pár podobností, a stažení se k tzv základním potřebám je jedna z nich.

I will be in touch.

0 notes

nasecokolada · 5 years ago

Text

Trio

Trio dárečků, na které jsi jistojistě pozapomněla, a teď si zase ráda vzpomeneš, žes mi je kdy dala

Hrneček s Marceline (než jsem Tě poznal, měl jsem holku, a ta holka mě naučila dívat se na animovaný seriál Adventure Time; než jsem Tě poznal, měl jsem tu holku rád, a to i potom, co jsme spolu už nebyli: než jsem Tě poznal, díval jsem se na ten seriál často, hlavně postavička upíří čarodějky mě tam uhranula; než jsem Tě poznal, myslel jsem si, že ta holka, kterou mám rád, byla nejvýjimečnější holka, kterou jsem kdy poznal, jenže pak jsem poznal Tebe; co jsem Tě poznal, ten seriál mě docela přestal zajímat, začalas mě totiž zajímat Ty, a ten hrneček s animovanou upírkou, co jsem od Tebe na podzim sedmnáct dostal, ten se stal tečkou za vším, co bylo před Tebou, narovnal mi minulost; děkuju Ti, Knoflíčku, nejvýjimečnější holko, kterou jsem kdy poznal)

Klíčový Pirátek (říkalas mi, že budeš volit Piráty, já Ti odpověděl, že bych je taky volil, kdybych volil, říkalas mi, že bych měl jít k volbám, že můžu něco změnit, já Ti odpověděl, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali, a že někteří politici jsou všichni stejní, a Ty jsi beze slova odešla, a když ses za mnou do motýlkárny ten den vrátila, do dlaní jsi mi vložila přívěšek na klíče, figurku malého pirátka, měl dva knoflíčky, jeden mu vypadl hned, druhý až pak)

Perníkové srdce, co jsi mi přivezla ze San Piega (křupalo hladce, chutnalo sladce. Zmíněníhodné je však i to polorozpadlé, co jsem o pár nocí dřív našel venku na chodníku a nainstaloval Ti jej ve vchodě nad poštovní schránky, kde jsi na něj několik dní vyjeveně koukala a nechápala, z jakéže paralelní mlhoviny se sem ta monumentální perníková mozaika přemístila?)

Trio polozapomenutých momentů, které stojí za to nezapomenout a polopřipomenout

Du fehlst

Dojíždím za Tebou na pravidelné třícigo. Jedenáctkou to mám z podvěží přímou tramvají lehce přes čtvrthodinku. Vždycky se cestou sebesám ptám, proč vlastně jezdím jen já za Tebou, když koleje s trolejemi vedou obousměrně. No co už, doma je tam, kde jsi Ty. A tak zase jedu z nákupu od Létajícího Tygra. Mám sebou nakoupené všechny potřebné drobnosti, které nikdy nebudeš potřebovat, ale třeba Tě potěší. Ozdobné skleničky s víčky, deštivé ubrousky, jsem instantním iluzionistou, který z kapsy vytáhne cokoliv, na co si nevzpomeneš. Jsem tu. Nezvoním. Píšu esemesku. Píp. Přes průzor ve dveřích Tě vyhlížím, jak mi jdeš dolů otevřít. Vlastně jdeš otevřít jen sobě, opřeš se zády lehce o zeď domu. Zapálíš si cigaretu, předbalenou u ikstého dílu ypsilonté série Námořnické vyšetřovací služby. Už zase na mžik okamžiku němííím. Jsem pohlcen pouhou Tvou podstatou. Mívám dvě tváře, jedna je mlčící, mlžící a fascinovaně zírající Ti na mezírku mezi rty a zoubky. Ta druhá je šílená. Překotná. Šíleně šílená. Psycho. Vždycky udělá pravý opak toho, co bych býval udělat v daný moment měl i chtěl. A nejinak je tomu tentokráte. Přes průzor dveří Tě spatřím. Patří Ti polibek od mých očí. Na chodník přichystám rozsvícené kvápkopře. Světelnou tabuli. Na ní jsem cestou gumovými písmenky napsal, že Tě mám rád, a že Kač a Luc napořád, že jsme VSL. A větší světové lásky nikdynikdynikdy nebude. A tak mi u nohou svítí létající tabule s tímhle nápisem. A já něco melu. Šestý přes desátý, čtvrtý přes osmý, pátý přes devátý. A tabule pořád svítí. Chodník září. Úsměv na Tvé tváři. Že prý jsi překvapená. „To samé jsem Ti taky chtěla koupit, jenže už tu tabulku neměli,“ říkáš tím nejjemnějším hlasem, co mě doslova, slovo za slovem, hladí. Na kůži i pod ní, na duši. I pod ní - za duší. Odpovídám otázkou, cože bys bývala na tu svou svítící tabulku napsala.. „Du fehlst.“ Rozumím Ti „Too fast.“ Ale vlastně je docela jedno, co Ti rozumím, hlavně, že Ti rozumím. Ono je totiž správně jak 'Du fehlst', tak 'Too fast'. Chybíš, scházíš, a zároveň se to všechno nějak rychle obrátilo s nadoraz sešláplým plynovým pedálem do protisměru. Závěrečná cigareta. Naše labutí píseň. Kolikátá už? A já zase v jedenáctce, a Ty zase doma. Mávám Ti do oken. Z oken tramvaje, co zabloudila tam, kde se končí sny, na konci všech našich nevyřčených slov i vět, tam, kde se končí svět, pár kroků od zastávky Horky.

Pan Nedostupný

Ilustrační příklad: Je holka A, fakt frýkůlínská vymňoukaná ňuňu roštěnka, no a líbí se jí dva kluci, kluk B a kluk C. Kluk B ji chce, líbí se mu, že se mu na ní všechno líbí, dává to okatě najevo, předhání se ve všech myslitelných disciplínách, kterými lze dokázat náklonnost k holce A, zatímco kluk C ji nechce. Kluk C holku A okázale ignoruje, přehlíží ji, vůbec ji nezaznamenává, vůbec ho totiž nějaká pipinka A nezajímá. Nyní si shrňme náš nevyvážený milostný triangl. Kluk B chce holku A. Holce A se líbí kluk B. Zároveň chce ale holka A kluka C, který ji nechce. Záludná otázka pro znalkyně dané problematiky - kteréhopak kluka si holka A vybere? Vybírej z možností B), anebo C). Mimochodem, tentokráte neplatí jinak všudyplatné pravidlo, že B) je správně. A kterého kluka by sis z této béčko-céčkové dvojičky vlastně vybrala Ty? A zvyšuje nedostižnost a míra odmítání přímo úměrně přitažlivost céčkokluka ve vnímání áčkové holky, té fakt frýkůlínské vymňoukané ňuňu roštěnky? Ano, nebo ano? Anebo je to vlastně už jen posedlost něčím, potažmo někým, koho mít nemůžeš, ať už proto, že je to pozér, anebo Tě prostě nechce, anebo je to pozér, co Tě nechce, anebo jakákoliv jiná možnost, kterou jen vymyslíš. Být na piedestalu je jedinečnost sama. Také jsem si vyzkoušel být Tvým Panem Nedostupným. Vzpomeneš si ještě? Zkraje léta osmnáct. Seděl jsem na schodech na Stalinu a pod náporem Tvých hysterických zpráv se mi přehříval mobil. Panikaříš, prý proč si Tě nevšímám, proč Tě ignoruju, proč Ti neodepisuju. A já se tvářim na oko vlažně a vážně a čekám. Na další vibrace. A další. A já ve své tyjatrálnosti přece jen polevuju, abych se nad vzniknuvší situací pousmál. Pak nechal jsem ještě dobzučet další dvě, možná tři esemesky. A teprve po necelé hodince jsem Ti na písmenkovou smršť odepsal. No jo pořád, tak já se za Tebou přece jen zítra odpo cestou na loď zastavím alespoň na retko. Zachoval jsem se nenedostižně, nenedostupně. Nezachoval jsem se totiž jako typický omega-samec, rozuměj, jako debil, abych Tě šovinisticky ponižoval, což je tak nějak signifikantním rysem céčkových kluků. Hlavní roli pana Nedostupného jsem si zapůjčil na pár desítek minut, ale povím Ti, jednalo se vskutku o životní zážitek. Vyřiď prosím Tě, Knoflíčku můj nejmilejší, ať si áčková holka A dá ve svém životě na podobné Pány Nedostupné óbrpozor. Tihleti egomaniakální, manipulativní psychopati s narcistní poruchou, to opravdu nejsou klucí pro ní.

Narozeninové esemeskové zdravice

Kdysi jsem Ti napsal, že dokud si budeme alespoň vzájemně přát k narozeninám, tak jsme spolu ještě kontakt tak úplně neztratili. Bylo to myšleno s notnou mírou nadsázky. Doufám, tedy věřím, že obdobný osud, aby nám byly zpřetrhány komunikační nitky natolik, že si vystačíme třemi zprávami ročně, jednu k narozeninám já Tobě, druhou Ty mně, no a třetí, prázdnou, omylem poslanou z tlačítkového telefonu, z kapsy. Ne. Tohle není příběh o nás. Děj našeho příběhu se děje někde úplně jinde. Narozeniny co narozeniny netrpělivě očekávám zprávu od Tebe. Ta první přišla čtrnáctého března osmnáct. Byl jsem zrovna na skok v Praze, jinak jsem se vyskytoval převážně v sudetském exilu. Ty jsi měla zrovna těžké životní divnodobí. Bylo Ti smutno. Možná po nás, možná po mně, možná po sobě, anebo možná po někom úplně nenáhodně náhodným. Toulala ses po barech, klubech, koncertech. A čekalas. I já čekal. Čekali jsme na čekané. Oba. Jen jsme v té době na sebe při tandemovém čekání nějak pozapomněli počkat. Ale takhle ranním, časným, narozeninovým přáním jsi mě mile překvapila. Pozitivně navibrovanou zprávu jsem si četl ve smyčce celý narozeninový den, od úvodního velkého písmena, po závěrečnou dvojtečku. Tvé přání? Dárek z kategorie ‘Lepší než nejlepší’. Střih. O rok později, roku devatenáct, to se zase psala docela jiná story podle úplně jiného scénáře. Ráno? Žádná zpráva. Dopo? Nic. Poledne? Taky nic. Odpo? Ani fň. Podvečer? No to zrovna. Večer? Telefon mlčí. Můj aktuální stav? Okousané nehty na obou rukách, v panice zvažuji začít kousat ty na nohách. Úzkostně se co čtrnáct a čtvrt vteřiny dívám přibližně čtvrtminutovým upřeným pohledem na telefon, jestli zazvoní, jestli už mi konečně napíšeš, alespoň nějakou tou prázdnou, omylem poslanou zprávou, jestli už mi konečně popřeješ k narozeninám. Desátá hodina odbila a esemeska ještě nesvítila. Tak prý ne. Letos prý ne. A pak že se nás podobný osud, že si budeme psát, jen když si budeme přát k narozeninám, netýká. Pravda, netýká. My už si ani nepřejeme. Fňuk. #emokluk Když tu ledy zoufalství prolomil zvuk Tvé narozeninové zdravice. Pár minut před půlnocí. Tak přece si Knoflíček vzpomněl. Prý máš hodně práce. A že se mám opatrovat, a ne naději ztrácet. Střih. A letos? Letos plníme nadplán. Já přál Malé Princezně z Knoflíčkova přesně o půlnoci, a Ona mně jako první gratulantka na revanš, hned nad ránem. Tak snad si za rok konečně k narozeninám popřejeme osobně. Už by bylo na čase.

Trio špatných chvilek

Ztracený holandský větrník (když ses vrátila z pracovní cesty z Amsterodamu, celá rozzářená jsi mi přivezla modrý větrný mlýn, vánkem otáčející své lopatky. Žel vydržel pod mojí ochranu sotva čtvrt roku, při svém přechodném postrozchodovém zešílení jsem jej bezmyšlenkovitě zanechal svému pohnutému osudu na svém bývalém žižkovském bytě, dodneška na něj myslím) |2

Jägermeister (obyčejně zvu holky na panáky, Tebe jsem opakovaně pozval na láhve, bylo jich nespočet, tu k Vánocům, narozeninám, anebo prostě jen tak, protože jsem chtěl, škoda, že jsme z těch sedmi lahví vypili spolu sotva jednu; od té doby nemám rád Jägermeistera, jeho vůně mi připomíná Tebe svůdně opilou, v tom problém rozhodně necítím, ba naopak, ovšem jeho chuť dává mi na srozuměnou, že jsem v životě nezažil něco, co jsem zažít měl, že jsme v životě nezažili něco, co jsme zažít chtěli, oba. Ještě je čas to napravit)

Nepojmenovaná hvězda (na Vánoce osmnáct jsem od Tebe dostal jako dárek možnost pojmenovat hvězdu, měl jsem v hlavě jako stále zářící neonový poutač, po celou dobu, až do konce letošního března, vymyšlené její jméno: Knoflík-Universe. Jenže na apríla, prvého dubna, Tvůjmůj voucher vypršel. Knoflík tak svoji hvězdu nemá. A já si na hlavu sypu popel i s popelníkem, urnou, a vůbec celým krematoriem. Neodpustitelno. Nevím, neumím vyhodnotit, nakolik Tebe mrzely všechny ty nevyužité vouchery, vstupenky, různé poukazy na nejrůznější slevomatové akce, ale mě ta nepojmenovaná hvězda mrzí téměř stejnou měrou, jako v��echna jiná má selhání související s námi. Tímto se Ti omlouvám, Knoflíčku, že nemáš svoji hvězdičku. Ale před celým Universem nyní slibuju, hned co se co nejdříve Ty a Já potkáme, pojmenujeme spolu celý Vesmír, platí?)

Trio vánočních dárečků, které Tě pravděpodobně (ne)potěšily tak jak měly a chtěly

Kelímci absinthových koktejlů |2

Cowon MP3 přehrávač

Adidas Honey Hook

Trio toho, co bylo, je a bude naše opravdové naše

| 3

Hádanky

Nikdy jsem nezažil něco tak láskyplného, jako když jsme si skrze zprávy dávali před téměř třemi léty hádanky. Přiznávám, že jsem tehdy nejednou tápal, že jsem nejednou od oné nádherné nádhernosti emočně poodskočil až někam k rozzuřené zuřivosti, když jsem nemohl přijít na správné řešení Tebou zaslaného rébusu. Nakonec se však s jedinou výjimkou vždycky zadařilo na výbornou. Něco podobného, co jsem díky Tobě zažil, jsem se Ti později několikrát pokusil předat, když jsem pro Tebe knoflíčkové hádanky zrýmovával a sám tvořil. Snad Tě tyhle mé nesmělé hadačské pokusy nezapomenutelně pošimraly. Díky našim záhadankám vím, že v našich hlavách se nemusí rozprostírat nutně hezké, milé, přátelské prostředí, stačí, když si tam takové uděláme. Třeba právě skrze naše hádankování. Tak nějak přirozeně vzájemně.

| 2

Zprávy

Nejprve jsme si psali nekonečné esemesky, když nám došly všechny volnoznaky na displeji, zintenzivnili jsme naši grafomaniakální korespondenci nekonečnými ememeskami. Psali jsme si v noci, ve dne, přes čtvrt roku denně. Pořád. Všude. Při všem. O všem. S minimálními výpadky trvalo tohle tuze příjemné písmenkové období takřka půldruhého roku. Od léta sedmnáct po podzim léta osmnáct. Miliony milionů znaků. Je uklidňující, a zároveň hřejivě nabíjející vědět, že na Tebe někdo zrovna teď a zrovna tady myslí. Píp. Píp. Píp. Rád bych někdy viděl seznam nejčastěji používaných slov a slovních spojení. Předpokládám, že u Tebe to bude úvodní oslovení „Milý Luc“, zatímco u mě „Můj milý Knoflíčku“. Anebo snad naše společné menší-než-tři?! < 3 Dodnes mě mrzí, že jsme nikdy nestáhli původní esemesky z Tvého mobilu, abychom mohli archivem listovat kdykoliv, kdy se nám zamane, třeba když nám naše existence bude případat málo výjimečná a jedinečná. Tak jako právě teď. Jen otevřít onu naši kroniku a šup! - proplout vlnami jedniček a nul. Vzhůru do minulosti, vstříc nedozírné kráse společných včerejšků! A propos, máš ještě ten svůj starý jablečný telefon, Knoflí? A mohla bys při nějakém líném odpoledni ty staré zprávy opravdu stáhnout? Odměním se nějakou hádankou. Vlastnohlavě vymyšlenou!

| 1

Démon Antimon a jazyk Knoflíčků

Ach, všechny ty věty končící dvojtečkami, všechny ty vskutku bezva slovní divnohříčky, naše vzájemné vzájemnosti, náležité sounáležitosti, kvápkapře, jiné palačinky, brzy navi, novinky se stařenkami, bezmračné volnočasy, vedrodny, dusnonoci, loutky a další a další novotvary, kterými jsme se uplynuvší tři léta při komunikaci vzájemně pravidelně krmili. Mluvit jazykem Knoflíčků. To je něco, co v životě nezažiješ s nikým jiným. Když si to všechno dáš dohromady, kolikrát jsi v životě zažila to, co jsi zažila se mnou?

Trio, co zahvězdilo nad očekávání všech mých očekávání

| 3

Rubikovka (reproduktor, který hraje tak příšerně jako Rubikovka jsem nikdy neslyšel, jenže zároveň jsem jakjáživ neviděl ani reproduktor, který vypadá tak příšerně dobře a toliko se hodí do Tvého domácího divnosvěta. Knoflíčková Rubikovka. BFF)

| 2

Cupcake Cult (jaký je Tvý jméno, holko s muffinem na triku na zádech? Překvapilo mě, že sis oblíbila právě zjevy z téhle barevné zombie-infantilní kolekce. O to víc mě překvapilo, že jednorožčí bundička, pravidelnějším nošením nepolíbena, upadla Knoflíčkem neoblíbena v zapomnění)

| 1

Bunda, o které pravděpodobně ani nevíš, že ji máš (Pamatuješ si, jak jsi kdysi dostala světle modrého knoflíkatého bundíka? Slušel Ti, co si vybavuji, minimálně Ti slušel na plakátech v mé hlavě. A co vím, říkala jsi, že i v té Tvé Ti tuze sluší, jen kdyby to M bylo velikostně blíže k XS. Že prý v té bundě plaveš. A topíš se v rukávech. I s rukávkama. Vrátilas mi ji proto, abych ji vrátil, nakonec se Ti však nevrácená navrátila o několik měsíců později ode mě nazpět. Velikost neměnná, ale zase má ta ohromná bunda ještě ohromnější výhodu, ztratíš se v ní tak šikovně, že kdykoliv budeš hrát na schovku, nikdo Tě pod tou světle modrou plachtou nikdy nenajde. Knoflíkatý bundík je sice velký, ale je hezký. A Ty jsi sice malá, ale jsi taky hezká. Zkrátka k sobě patříte)

A jako BONUS: Khaki bunda. (Byl jsem rád, že se Ti mnou vybraná hnědá varianta knoflíčkového bundíka líbila)

Trio koncertů, na kterých jsme se nepotkali

High Contrast |2

Die Antwoord

Vypsaná fiXa 2017 + 2019 (2x)

Trio koncertů, na kterých jsme se potkali

Metronome 2019 |2

Marteria + Casper

Vypsaná fiXa 2018

Trio neveselých dárečkových kvápekpře

| 3

Ananas

Tvůj byt připomínal válečnou zónu. Z peklopráce rovnou domů, a tam... koupelnové melodrama kulminovalo. Prozatím bylo špatně. Mělo být však hůř. A právě tehdy jsem Ti přinesl ananas. Asi aby sis spravila chuť. Přitom dodnes nevím, jak Ti chutnal. Ani jestli jsi ho vůbec kdy a jak ochutnala. Já bych na jeho otevření potřeboval manuál. Jestli i Ty, jsem se nikdy nezeptal. A tak dodnes nevím, jak ten příběh vlastně skončil. Vím ale, že všechno začalo v šupleti mých třeskutých nápadů a humrů. Než jsem šel ten večer k Tobě, vzpomněl jsem si na naše začátky, na to nejletnější léto, kdy jsme se poznávali, a že k sobě patříme jsme tehdy určovali tím, že všechno děláme tak nějak nevypočitatelně, nečitelně, zkrátka po svém, úplně naopak než lidi. Spíme. Pracujeme. Existujeme. Sic spolu, ale každý jinak. Každý jinak jinak. Jsme stejně jiní v naší jinakosti. Lišíme se od odlišných odlišným lišením. Jsme divnodivní. A mimojiné podle tohoto zadání i jíme. Vším tím dokazujeme nejpatetičtější klišé, že se protiklady přitahujou. Jenže u nás se přitahují i prozápory. A co teď s tím?! Jako příkladný příklad našeho kontrastního zamilování si vzájemně ochutnejme z mých i Tvých chuťových pohárků. Pozřela bys někdy pizzu s artyčokama, vajíčkem a olivama? Nemyslím si. A dal bych si snad já totožné indiánské těsto se šunkou a ananasem? Co myslíš, že si o téhle kombinaci asi myslím? Nechápavý úsměv zrcadlí usmání se ještě nechápavější. V průběhu našeho vztahu spolusmíchu neubylo, přibylo však smutnostavů, bůůůů, privátních trápeníček, o kterých jsme pozapomněli mluvit. A když už jsi mluvila Ty, já Tě prozměnu neslyšel. A když už jsem chtěl mluvit já, zapomněl jsem vypnout tlačítko 'mute' na ovladači své hlasitosti. Komunikovali jsme hluchotou, němotou. A tak naše nejletnější léto mezitím potemnělo. Vítr si potřásal paží s deštěm. A venku zase pršelo. Předpověď na mé následující noci? Bičován bičem. Bez cukru. A vhled do Tvých následujících dní zase slibuje snahu o zachování normálnosti při čekání na něco, co všechno změní. Všechno bylo na nic. Stmívalo se dříve než rozednívalo. A Slunce celé dny nevycházelo ven, na procházky. Venku bylo zle. Venku bylo venku. A doma bylo jen tam, kde jsi byla Ty, kde jsme byli my. Po žních přišel hlad. Půllistopad sedmnáct. Nejsmutnější z podzimů pozvolna propukající v pláč. A Tvůj byt zase připomínal válečnou zónu. A doma bylo tam, kde se mimoděk válčilo. Vláčel jsem se z tramstávky Biskupcova za Tebou, domů, tam, kde ještě nedávno bývalo 'k nám'. Ve vagónu tramvaje jen s jediným spolucestujícím, odrazem svých očí ve skle, jel jsem zoufale sám. S ananasem v náruči. Stop. Předávám Ti jej u dveří. Bez manuálu. Ani se nezdržím. Zkázunosné ticho. Falešná iluze klidu. Cvak. Zaklapnou dveře. Za mnou. Za Tebou. Za ananasem. Za námi. Je předvečer našeho rozchodu. Doma je venku. A venku po našem spoluplátně z černomračen teče nebe.

| 2

Khakibundík X Šedobundík

Napříč všemi otevřenými záložkami v prohlížeči mám bundičky Atom Rat. Pootevíral jsem všechny dostupné ve velikosti XS/S. Otevřu oči, všude barevné knoflíčky. Zavřu oči. Nejinak. Jdu si ven koupit další tabák a energiťák. Loutky na ulicích se přeměnily v chodící stojany s obřími knoflíčky. Praha je planeta knoflíčků. Invaze atomových krys byla dokonána. Sice jich je všude přehršel, ale žádná z těch důvěrně známými knoflíčky pozapínaných loutek ani náznakem nevyzařuje to, co od prvého spoluspatření Ty. Je jen jeden Knoflíček. A ten vládne všem. A tak jsem dopil další plechovku, típnul další cigaretu, abych se vrátil nazpět ke své kratochvíli, která vyplňuje můj veškerý volný i nevolný čas. Listuju mezi záložkami, představuju si Tě tu v téhle sytě barevné kombinaci, jindy v minimalistické bundičce, tak dlouho přebírám, až vyberu plusmínus dva tucty favoritek do užšího výběru. Šedobundík je na piedestalu od počátku až do úplného... téměřkonce. Tahle kratochvíle je už dlouho dlouhochvílí. Co jsem začal nakupovat vše, co jsem Ti ve svých očích na těle i na duši viděl, přes Horsefeathers, Star Wars či Adidas, další a další šťavnaté kousíčky oblečení, točila se v mé hlavě veškerá kolečka jen po směru k Tobě a Tvojí radosti. Ačkoliv má nákupní teplota a obdarovávací horečka mohly tu a tam působit překotně, nesystematicky a živelně, tak nějak jako vygenerovaný, na náhodu naprogramovaný výběr, vše okolo nákupů probíhalo naprosto organizovaně, vlastně možná až přeorgranizovaně. Promýšlel jsem všechno do sebemenších detailů. Opět možná až přespříliš. Tak jako tentokráte. A další ubalená cigareta. A další okřídlený nápoj. A další rozhodování, kdo s koho. Zůstaly poslední dvě záložky. Favorizovaný šedobundík, v němž Tě vidím jako nejelegantnější, a zároveň nejpřitažlivější ze všech verzí Knoflíčků, jež jsem si byl schopen na plátně očního pozadí promítnout, anebo dám přednost svému výběru, khaki variantě, u níž vím, že a) máš nerada okrovou, b) ještě neraději máš hnědou, c) tahle verze Knoflíčka se mi líbí, přestože se žádné z verzí Knoflíčka, kterého jsem v Tobě kdy poznal, nepodobá jinak, než jen právě temi ozdobnými barevnými knoflíčky, d) tahle verze mi přijde ukrutně sexy. No dobře, dostatečný počet důvodů, vytáhnout z nákupního košíku na webu všechny ostatní modely, aby zůstal ten jediný, vítězný, ten který nasbíral největší počet záporných i kladných hlasů zároveň. Jsme přece chodící paradoxy. A tak jsem si zapálil další cigaretu. Energie mám dost. Na maximum mi ji dobila esemeska, že už bundík v butiku na Francouzské čeká. A tak jsem si pro něj šel. S úsměvem místo rtů. Střih. Vcházíš do obchodu. Rozhlížíš se kolem. Pohlcena knoflíčkovým Vesmírem. Usměvavě se usměješ na usmívající se prodavačku. Dříve než stihneš vysvětlit, že chceš khaki verzi, která Tě tak docela vůbec ničím, ehm, hlavně-tou-otřesnou-barvou neoslovila, vyměnit za šedošedý model, nad hlavou prodavačky se prudce rozsvítí žárovka. „Váš přítel to přesně říkal, že se Vám určitě nebude líbit, a že jí půjdete hned vyměnit za tu šedou, co jste si objednala. Zboží samozřejmě vyměníme. Že prý nemáte ráda hnědou, říkal Váš přítel, ale že jste se mu v té barvě v jeho představách líbila, zároveň ale dodal, že Vy se sama sobě nejspíš líbit nebudete, tak to trefil, že? Zná Vás tedy dobře, moc dobře...“ Spolkla jsi jakoukoliv jinou odpověď, kromě přirozeně nepřirozeného bezelstného úsměvu, kterým jsi nahradila ten předchozí. Jen hlavou se Ti ještě párkrát jako siréna prohnala ozvěna „Váš přítel, Váš přítel, Váš přítel.“ Takřka půldruhý rok tomu tak nebylo, a přesto to pořád tak silně rezonovalo. A přitahovalo. A jak na oko jednoduše se to ve Tvé hlavě odmítalo, o to hůře se vše z paměti vytěsňovalo. Přátelila ses už s jinými. Končil se leden devatenáct. Mezi námi zima. Mezi námi mráz. V bezčasí zastavil se čas. Čekání na jaro. A to letos ne a ne přijít. Co by tu taky hledalo? Končil se teprve leden. A Ty sis duševní nití přišila na srdce svůj dvaatřicátý knoflíček.

| 1

Stírací mapy & Sága

Vyprávěla jsi mi, jak ji chceš na protější zeď v ložnici, tam, kam koukáš ráno co ráno na třetí dobrou, tedy poté, co si plusmínus úderem půlnočního poledne popřeješ dobrou noc, usneš a probudíš se, tedy poté, co se podíváš s (ne)pokojným spánkem zalepenými očnicemi vstříc zdi, směrem k meteostanici a šperkovnici, krátce poté, co vypneš první z lichého počtu různorodě vyzvánějících budíků. Vyprávěla jsi mi, jak ji chceš na protější zeď v ložnici, což je právě to třetí místo, kam svítání za svítáním ostříš. Vyprávěla jsi mi, že už ji chceš něžně pohladit a nechat se jí zmagnetizovat. Vyprávěla jsi mi o ní na všechny způsoby, všechny cesty tehdy vedly k velkoformátové mapě světa. Ideálně magnetické. Ještě ideálněji na Tvé stěně. Nejideálněji ihned. Tak přesně tohle Tvé vyprávění mi poletovalo v hlavě. To Tvé upřímné nadšení, oscilující mezi dětským unešením ze snůplnění a umanutím, hraničícím ze sebenaplnění z úspěšného splnění magneticko-kartografické mise, tenhle pelmel pozoruhodných sil jsem choval stále na mysli. Hýčkal jsem si představu, že Ti tu nástěnnou monstrmapu obstarám právě já, že Tě s ní jednoho rána probudím, a že to bude nezapomenutelné. Pro oba. Udělal jsem z téhle Tvé mise svou vlastní cestu za cílem, kterým mělo být mé potěšení skrze Tvé rozradostnění, rozšťastnění, všeknoflíčkové rozzáření. Začíná léto po tom našem nejletnějším. Je zkraje června osmnáct. Přes půlrok jsem zpytoval svědomí, litoval jsem, že dokud jsme spolu předchozí léto byli ve vztahu, nedokázal jsem Ti splnit nejtajnější sny, jejichž obrysy jsi mi – ať již úmyslně, jakdybyneúmyslně, anebo vskutku nevědomky – prozradila. A tohle jsem se jal ve třech krocích, vyhledáním, objednáním, zakoupením, onoho podivuhodně gigantického zobrazení jedné placky, jež se už párset let vydává za kouli, napravit. Dal jsem sám sobě slib, že z první výplaty po návratu na loď Ti onu vysněnou mapu pořídím. Mezitím jsme si spíš psali, než že bychom se vídali. A když už jsme se konečně viděli, uviděl jsem ke svému zděšenému překvapení mapu na svém místě. Právě na tom Tvém třetím nejvyhledávanějším ložnicovém bodu. Na zdi. Sakra. Grrrr... A já ji před pár dny objednal. A Ty mi hned se stejným nadšením jako prve vyprávíš fantasmagorii, kterak sis ji nechala složitě zaslat až z Ostrovů. A já Tě neslyším přes skřípění svých zubů. A Ty pořád něco vyprávíš. A mně odpadavá sklovina, která se zasekává jak kosti hřebíků v krku. A Ty pořád. A já pořád. Už bezzubý. Tak a dovyprávělas. Zeptala ses mě, jestli je všechno v pořádku, pravděpodobně jsi hluk vemnětřesení, zlozvuk mých bortících se čelistí, nezaznamenala. Jinak by ses tak neptala. Pravděpodobně jsi jen zpozorovala, že je něco v nepořádku. A taky že bylo. Střih. Má objednávka zrušena. Naštěstí. Vybral jsem – jak jinak – úplně něco jiného, než co sis vybrala Ty. Zatímco já předpokládal, že jde o to, aby ta plachta byla co nejvěrohodněji podobná těm kvazirealistickým, ze kterých nás učili zeměpis na střední, ty jsi ji brala poněkud více multifunkčně, tedy jednak jako vymazlený designový prvek, jednak jako něco, co Ti bude připomínat neposednost a probudí v Tobě cestovatelskou, dobro- i zlodružnou vášeň, jednak jako nostalgickou tabuli, na které pod magnetky zachytíš city i s pocity, prostor a čas. A já přemýšlel co dál. Vzpomněl jsem si na tričko stíracího soba, co jsem Ti prve dal. A pak taky na Tvou mírnou perlovou závislost, projevující se lehkým tiknutím, škubnutím či zobnutím kdykoliv se ve Tvé blízkosti objeví cokoliv, co lze mincí, stírátkem či nehtíkem setřít. Výhra! Obstarám Ti stírací mapy! A když Ty jednu velkou v ložnici, tak já Ti jimi vyzdobím rovnou celý byt. A o pár dní později mi kurýr dovezl hned trio budoucích knoflíčkových potěšení – světová, evropská i česká mapa. Tsss, nejen magnetické, ale dokonce i stírací! Těš se! Jestli tohle nebude to, co Ti změní život, tak nevím co jiného. Touha objevovat místa, nejen prstem po mapě, ale i osobně. Touha se toulat světem, vybarvovat, tedy stírat, všechna bílá, tedy zlatá místa. Místa, kde se potkávají noční motýli s denními můrami. Místa, kde se realita láme a mění na svět fantazie. Touha vidět Tvůj nejprve překvapený, zaražený, zamražený, zanedlouho však roztátý, rozesmátý a šťastný ďolíček na tváři mě žene svižně kupředu. A aby toho nebylo málo, ale tak akorát, chtěl bych Ti darovat ještě obraz. Napadla mě nejprve nějaká naše fotografie, leč žádnou jsme při spoluchvílích nepořídili. Škoda. I naší čokoládě by nějaká taková slušela. Všimla sis, co je vlastně úvodním obrázkem tohohle našeho knoflíkatého zápisníčku? Všimla, nepochybně. Ano, je to ona. Tak trochu já, tak hodně Ty, to jinaké Ty, které mám na Tobě dodnes tuze rád, je to ona – Sága. Sága, v jejíž roli jsme byli, dokud jsme spolu byli, tak nějak oba. Oba v jeden moment zároveň. Byli jsme to my. My v ležérně rozepnutých kožených kalhotech s bouchačkou u pasu. My jménem Sága Norren. A s námi, totiž s ní, ten nejhezčí poršák v Malmö. Pamatuješ? Od té doby jste na sebe mrkaly v ložnici, před usnutím i po probuzení, ráno co ráno, na třetí dobrou. Jakápak mapa?! Sága Ti nastavovala zrcadlo. Právě to je ten obraz, ze kterého jsi měla takovou radost. A já to znám jen z Tvého vyprávění. Kdybych měl sestavit seznam životních smutnomomentů, ve kterých bych se dnes zachoval jinak, do popředí sevřeného pořadí umístím právě tento. Fakt, že já Tvoji reakci poznal jen z vyprávění dodnes zcela nechápu. Předal jsem Ti stírací mapy, všechny ty obrazy rozměrově větší než Ty sama. Všechny dary, které byly jen pro Tebe, jen pro Tvé potěšení. Ale než vytryskl pramen radosti, já v pseudospěchu objal Tě, políbil, usmál se očima i pusou, a čau. Naše motto, že život je otázkou priorit dostalo na frak. Do té doby čekající kombík s nastartovaným motorem a běžícím taxametrem mě rychlostí světla semaforů odnesl zpět na loď. Následovala esemesková smršť. Bouře zpráv. Ty ses v nich smála, jenže přes smích jsi zároveň i plakala. Vyprávěla jsi, jak jsi šťastná, že si toho vážíš, toho všeho nového, ale i toho všeho starého, toho všeho našeho, a že teprve teď se stalo něco neskutečného, něco velkého, něco co jsi nečekala, a že jsi tam, doma, teď sama, jak sedíš a civíš mezi tím vším teď už Tvým, nechápavě zíráš na všechno, včetně sebe samotné, a jak bys chtěla být se mnou. A v následující zprávě jsem byl za dary obdarován Tvou vděčností, což je poděkování, jehož plamínek ve mně žhne dodnes. Ať už se dnešní optikou, s nesetřenými mapami a podobiznou Ságy stalo cokoliv, ať jsou kdekoliv zastrčené, zašantročené, platí to, co bylo tehdy. Tehdy a tam se psal náš dnešní příběh. Písmenka jsme nacházeli poslepu přes slzavou clonu. Ztrácely se ve slané mlze. Mám dodnes na patře tu hořkosladkou chuť téhle naší významné spoluchvíle, kdy se dotýkáme na dálku. Jak energetická zóna přemostí Vyšehrad až k řece. Od Tebe ke mně. A zpět. Sice Jediná bez Prvého, Prvý bez Jediné, pospolu, ale přece. Tohle místo na časové ose je naše spolupole. To jsme my. A pak ozvalo se hromové ticho. A i to se odmlčelo. Krátce předtím na návštěvu k Tobě zavítal Návštěvník. Host, který necítil se ve Tvém doma dostatečně doma.

Jeden jediný důvod, proč dodnes píšu naši čokoládu:

Náš společný šťastný život s Knoflíčkem.

Jeden jediný důvod, proč dodnes čteš naši čokoládu:

Náš společný šťastný život. Chceš nás zpátky.