#možná přijde i pokračování

[vedlejsak]

Inspo na draky:

Létající Čestmír

Saxána

Rumburak v kouzelným plášti

Petriáš (slečno co měla na pridu ceduli, věřím v tebe)

Rudý trenky

Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius

Václav Havel a humanitární pomoc

Šemík

[nakanary8]

Vpis 5 - Drahej vostřik

(8.12.) Přijde mi zajímavý, jak se tu bez budíku budíme každej den zhruba v osm hodin. Možná to světlo, asi i hlad, určitě těšení na další den. Evička hlásí trochu nachlazení, tak to vezme pomalu, a to se počasí zrovna tváří slunečně už od rána. Jako už tradičně se jdeme na snídani nacpat k prasknutí (ještěže se ty melouny tak rychle tráví) a pak hned musíme pozdravit moře. 

Podle předpovědi mělo být dneska trochu méně teplo a pod mrakem, tak jsem naplánoval, že s Andrém vyrazíme na turistiku kolem ostrova. To slunečno nás trochu zaskočilo, ale třeba se to bude naopak hodit i na cesty. Většinu výpravy tedy necháváme v hotelu a na pláži osudu a my dva nějak před jedenáctou poprvé vyrážíme směr sever ostrova. Teda došli jsme jen k autu, kde mi došlo, že jsem si vzal špatnej kabel od telefonu. Nebo jsem si nevzal vodu. A někdo nemá ani doklady. Lehce po jedenáctý tedy podruhé vyrážíme směr sever ostrova, ovšem to zdržení nás vyšlo draho. Hned u prvního kruháku za hotelem je doprava zastavena, projíždí tu totiž nějaký cyklozávod, který je větší, než bych tu čekal.

Prosímvás, v půl dvanáctý potřetí a definitivně vyrážíme směr sever ostrova. První zastávkou je asi po hodině jízdy (například skrz příjemně zelený městečko Agüimes) přírodní a historická památka údolí Guayadeque, kterou si André sám vybral. Na první pohled svěží oáza kontrastující s vyprahlým jihem ostrova bez stromů. 

Jedeme sem zapomenutejma okrskama, což hned vyvolává sympatičtější dojem než přecpaný dálnice a plný hotely. Navíc je to tu samá zatáčka, kterých si dneska užijeme ještě habaděj, no a to mě za volantem děsně baví, takže jsem ve svým živlu a Andrému se naštěstí v autě špatně nedělá. V Guayadeque jsme kdysi náhodou s Koušnem obdivovali kytičky, později s Evičkou místní muzeum a dneska mám konečně šanci si to tu projít. Proslavený to tu je domečkama ve skalách, kde lidi bydlí stovky let. Domečky jsou ve skalách stále, ale najdeme v nich třeba restauraci.

Dodneška tu lidi bydlí a jejich příbytky jsou jako vlaštovčí hnízda nalepený ve stěnách skal a spojujou je jen úzký stezky, který tvoří většinou schody. Malebný jako blázen, ale bydlet bych tu asi nechtěl.

Vykutanej ve skále je třeba i kostelík, což zvenku není vůbec poznat. 

Po první vycházce dojedem až na konec údolí, kde si dáme kratší hike kolem Montana de las Tierras, kde je několik dalších restaurací, obchůdek i skalních domečků, co se dají dokonce pronajmout. Co nás zarazí je, že jsme ve výšce skoro tisíc metrů nad mořem, přičemž vidíme oceán a skály kolem nás pořád vyčuhujou stovky metrů nad námi, no genia loci tu to tedy má… V pokračování cesty na sever se vrátíme na dálnici, kde si všimneme mekáče, kterej má naštěstí i v neděli otevřeno, takže hlady neumřeme. Obohacení o hambáče jedem dál, další zastávkou je moje oblíbený údolí s vavřínovým lesem Los Tilos. Po cestě narazíme na banánový plantáže, kde se pochopitelně zastavujeme. Rozprostírají se kam až oko dohlídne!

Blíž u silnice jsme našli citronovníky včetně zralých plodů, ale nešlo na ně došáhnout (takovejch chytrejch by bylo, že jo). Každopádně tu byla info cedulka k historii pěstování banánů na Kanárech, kde jsme se dověděli, že banánovník není strom, ale tráva (nemá kmen). Auto necháváme na začátku romanticky nazvanýho Barranco del Laurel (Vavřínový údolí) a razíme na dvoukilometrovej okruh lesem. Vavřínovým lesem! Na Kanárech! 

Prošel jsem si to tu už kdysi, jak jsme tu byli s Evičkou, ono se tu teda ztratit nedá, cesta je zřejmá a údolí úzký. Občas někoho potkáme, jak piknikuje ve stínu lesa, k čemuž se po chvilce přidáme a přijdou na řadu první hamburgery. Vzduch je tu vlahej a voňavej, jakoby člověk byl na jiným ostrově. A taky se potvrzuje, jak je prima s sebou mít schopnýho fotografa.

První tisíce kroků dneska máme v nohách a míříme dál do hornatýho vnitrozemí. André se mě po procházce ptá, jestli to bylo jak dneska už všechno, ale boj se nic, hlavní hike nás teprve čeká! Jsme zpět v autě, vracíme se kousek k vesničce Moya a pak po GC-75 jedem dál na jih. S Evičkou jsme projížděli údolím po tý úzký silničce, to už znova nemusím, a navíc tudy jsem nikdy nejel. A jaký mě čeká překvapení, když narazíme na vesnici s názvem - Corvo!

Znalci našich blogů jistě zbystří, ano, tak se jmenuje azorský ostrov, který jsme jako poslední do naší sbírky navštívili v září. Tak to je milé propojení osudů tady… Směřujeme ke kaldeře de los Pinos de Gáldar, kde jsem ještě nebyl a která mě nedávno při prohlížení map zaujala. Jenže už jsme ve výšce přes 1500 m n.m. a vjíždíme do mraků, čehož jsem se trochu ob��val. Výhledy jsou takové polovičaté, navíc teplota spadla na deset stupňů a je celkem zimička, ne že by to nám Krušnohorcům nějak vadilo.

Tam v mlze by měly být výhledy na ostrov, mno. A to jsme ještě ani nedojeli k dnešnímu highlightu, skále Roque Nublo. Jak dál projíždíme hustou mlhou stoupající z údolí, pomalu se vzdávám naděje na sluníčko a jakýkoli výhledy tam v horách. Nicméně se odhodlaně domluvíme, že na trek půjdeme, i kdyby nebylo vidět na krok! A pak se stane malý zázrak. Když se přehoupneme přes hřeben ve výšce 1600 metrů a zastavíme na vyhlídce Mirador de Degollada, mraky zmizí a nám se otevře neomezený pohled nejen na hornatý jih Gran Canarie, ale hlavně na Roque Nublo! Ha! Takže všechno uvidíme, radost!

V místech se signálem naše whatsappová skupina hýří zprávami o vývoji situace v Tauritu, kde se po koupání a obědě sešli na kafíčko, probírají všechny problémy světa a zdraví nás.

Jak se vzdalujeme od hřebene hor, který jsme právě přejeli, zjevuje se nám výhled vysvětlující ten přelom v počasí. Mlha ze severu, která vystoupala od moře, se výš už zvednout nedokáže a přelejvá se přes hřeben do jižních údolí, kde slunce ty mlžný vodopády spolehlivě rozpustí.

Že je trek k Roque Nublo oblíbený víme už z Isherwoodových románů, beztak nás ale překvapilo množství aut, který naplnily malý parkovišťátko i okolní silnici takhle pozdě odpoledne. Je po čtvrtý hodině a já spoléhal, že touhle dobou už budou všichni zpět v hotelích a chystat se na all-inclusive večeře. Nás to samozřejmě neodradí, parkujeme s ostatními u krajnice, ve stánku na začátku treku kupujeme čokolády (ty mi chyběly) a s pohledem upřeným na dnešní cíl vyrážíme.

Snažím se jít pomaleji, u toho prvního treku jsem prý trochu hnal, ale vydrží mi to jen po dobu chroustání čokolády, pak asi zas pádím. André je však zdatnej parťák a tak předbíháme i těch pár turistů, co ještě touhle dobou jako my razí vzhůru, místo aby se vraceli. První část cesty je nádherně provoněná borovým lesem, což přestáváme vnímat s přibývající výškou i litry potu. Dobrá nálada nás ale neopouští!

Mystický Roque Nublo je přírodní osmdesátimetrovej monument v samotným středu Gran Canarie ve výšce 1800 m n.m. na malý náhorní plošině ozdobený občasnou rostlinkou - kterou právě obdivujeme.

Výklenky kolem vrcholu skály přímo vybízejí k pauze, tak si tu i my dáváme svačinku (druhý burger) a kocháme se výhledy.

Na Gran Canarii jsou jen dva vrcholy vyšší než Roque Nublo, a to ještě jen těsně, takže člověk tu má lichotivý pocit, že je na střeše světa, a po tom výšlapu zcela zaslouženě.

Na sluníčku je v propocených trikách příjemně, byť to slunce přece jen pálí. Ve stínu a na větru je ale zas chladno, tak se to snažíme nějak vybalancovat. S regulací teploty nemá problém Kunia, která je tu podruhé jako já. (V pozadí z mraků vykukuje Teide na Tenerife!)

Do západu slunce zbývá hodina, do začátku večeře v hotelu hodina a půl, tak se vydáváme na cestu zpět k autu. Stihneme ještě ovšem prozkoumat nedalekou jeskyni zabydlenou holuby. Na jednoho André ukazuje, i když se může zdát, že cvičí jógu.

Lesy, hory a slunce dneska večer čarujou, ty výhledy jsou naprosto úchvatný.

V autě zjišťuju, že nemáme vodu v ostřikovačích a je třeba omýt sklo, ten prach a občasná kapka mlhy nadělaly šmouhy. Jediná voda, kterou máme, je drahocená minerálka, no co už. Tohle je sice efektivní, ale dost drahej vostřik!

Silnice, kterou jsme si vybrali pro návrat na jih ostrova, se ukazuje jako naprosto skvělou volbou. Jako mávnutím proutku zmizely všechny auta i lidi a my sami svištíme horskou kroutící se silničkou zpět k oceánu. Vyhlídek habaděj a často nám to nedá, zastavujeme a fotíme. Nejen vyhlídky. C’est moi & Seat! Jak od profi fotografa!

Zapadající slunce na obloze čaruje, což nás pořád svádí ke kochání. Mirador de Inagua s výhledem na přehradu Mulato.

A při troše světla to stihneme i na poslední dnešní vyhlídku, Mirador el Mulato, kterou si včera vlastně André vybral jako místo, co by chtěl navštívit, no tak to nám to parádně vyšlo a kruh se uzavírá, spokojený turisti!

Hele tak to byla pecka dneska! Do hotelu dojedem podle předpokladu na sedmou hodinu, všichni na nás čekají a u večeře i po ní probíráme dnešní zážitky, což je tuze milé. Povedl se tedy nejen výlet, ale i dnešní válení u moře a relax v hotelu, Evičce je díky péči všech lépe, tak my jdeme pomalu na kutě, ať máme zas čas na těšení. Dobrou noc z Atlantiku! (PS: Ten dnešní výběr fotek nám dal teda zabrat, urodilo se! :)

[goodbuttaken]

Moje první TGV

(něco jako cestopis o mé první random cestě mimo mateřský kontinent; zážitky a možná i inspirace; part 4/5)

Je 7. prosince a já jsem stále na severu Afriky. Jedna věc se však změnila. Zatímco Tangier patří kočkám, na mysu Spartel dominují psi. Neuvázaní psi. Většina přátelská. Pár jich hlídá svá stáda. "I'm leaving!!!" řvu právě na svého pronásledovatele, ale anglicky tu umí fakt málokdo. Musím jít křovím, velkým obloukem (a stejně zvonečky na krcích koz může každou chvíli doplnit štěkot), až s úlevou konečně dospěju k silnici.

"Dálnice obrů" (jak tomuhle jevu zcela nevědecky říkám) umožňují zkrátit si cestu. Ne však rychlý úprk před strážci farem nad nimi

Marockým specifikem je přetrvávající silná orientace na hotovost, poplatky v bankomatech a chronický nedostatek drobných na vrácení. Nákupy tedy šulím převážně v Carrefourech (pro Česko již 18 let moc velký luxus, sic!), kde i moje "carte s'il vous plaît" zní trochu přirozeněji. Cesta z mysu příhodně vede kolem moderního OC s jedním z nich. Navíc tu mají jediné mně známé marocké nádoby na třídění odpadu. Před obchodem si ještě stihnu procvičit francouzštinu se dvěma mladíky, jejichž život je dur (tvrdý). Typická reakce, s níž se setkám také o den později v Rabatu: nedám jim nic zázračného, přesto se tváří jako výherci v loterii.

Stmívání nad Tangierem

Do hlavního, nejmodernějšího, byť zdaleka ne největšího města mířím druhý den. Nejprve totálně přecpaným autobusem MHD (v 9:30! marocká představa pojmu "ráno" mi konvenuje), kde se nedostanu ani k zaplacení, než si všimnu, jak se to tu řeší: prostě minci dáte člověku nasáčkovanému u předních dveří a lístek vám přijde štafetově zase zpátky. Vystupuju na konečné, u skvostného proskleného "paláce" skoro jako na Střížkově. Jen vlak z něj jede o 200 km/h rychleji, méně drncá a nabízí hezčí výhled.

Nebylo by těžké prohlásit Rabat za protěžované město, do kterého víc investic přináší moderní budovy, infrastrukturu, čistotu. Ale jeho ulice jsou světlejší, je tu víc prostoru, květů a zelenější tráva. Homely vibe mu dodává i typické duté cinkání tramvají. Je jednoduše tak příjemné se tu procházet.

Jdu zase převážně naslepo, po vytyčeném okruhu, ale aniž bych se předem podíval na jedinou fotku a řešil, "kolik toho minu". Jakkoli je majitel, který mi večer přichází do bnb instalovat bombu (novou plynovou, abych se mohl přestat sprchovat ledovou vodou), pohoršený mojí "Tour des Traps", když nemáte žádná zvláštní očekávání, pochopíte, čím jsou ta hyperturistická místa atraktivní. Zatočíte a bác - Pražský hrad! Respektive mešita a věž Hassan.

Rabat člověk musí zažít. Fotek jsem tam udělal spoustu, tyhle mu aspoň jakž takž dělají čest

(pokračování přístě)

[pepperminttrip]

Někdy si přeju, aby začátky neměly konce

Cítím se prázdně. Cítím se unaveně. Cítím se vyhořele.  Jsem jako skořápka, schránka šneka, jehož slizké tělo už dávno opustilo ulitu a tu ulitu pak někdo rozšlápl. Myslela jsem si, že tomu pomůže pár panáků, jako dřív, ale realita je ta, že jsem z toho spíš unavená. Přitom nedokážu jen tak zaspat. Co mi chybí? Dřív mi chyběla jistota, hlavně finanční, jen už přestat lítat z jedné práce do druhé, z druhé do třetí a z té třetí zpátky do první.  Ano, i takové jsou dny. Ano, ne, díky. Co mi chybí? Práci mám, finanční jistota taky brzo přijde. Milence (asi) mám, ale stejně nedokážu mít vztah. Nemám kamarády. Vypařili se stejně rychle jako poslední letní dny. Ani jsem nemrkla. Máme toho všichni zkurveně moc, já to chápu, ale nedokážu být jen doma a v práci a pak doma zavřená s J. Potřebuju volno, potřebuju čas sama na sebe a potřebuju zoufale moc novou ulitu, a lepší duši, která bují životem. Život a jeho primární vlastnost, dynamika - to je to co teď necítím, tedy nežiju. Jakýkoliv pohled na cokoliv nebo jen další moment a další minuta s mýma myšlenkama mě zabijí víc a víc.  Vykouřila jsem během pár hodin asi 10 cigaret. Vždycky když jdu na cígo, tak doufám, že všechny svoje strasti vyřeším během těch malicherných 4 až 5ti minut kouře.  Ani piču. Chci tančit. Moje psychiatrička mi po půlroční návštěvě moc nepomohla. Tak, jak jsem vždy odcházela o 3 kameny spadlé ze srdce lehčí, jsem odcházela tak se 13ti kamenama těžší. Prej je to moje OCDéčko tzv. vyšší level úzkosti. Jakože moje nedýchatelné stavy přejdou do neustále nekontrolovatelného kontrolování věcí, které jsou už dávno ok, do naprosté běžnosti? Nebo co? Půlhodina konverzace mi přijde málo. Každý den mám pocit, že mám nové problémy, napojené na ty základní, a všechno se to jen zvětšuje jak sněhová koule spuštená z kopce. Nabírá to objem a bohužel i hloubku. Někdy si přeju, aby začátky neměly konce. Dost často je mým ústředním palivem právě nový start, začátek a pokračování mé zvídavosti. Teď se všechno ustáluje a není to uspokojující. Možná jsem přepracovaná. Možná a dost určitě je na tom to nejhorší, že to nemám s kým probrat.  Někdy si přeju, aby začátky neměly konce. Protože vždycky, když něco začne, třeba nová romance nebo první jarní den po neskutečně dlouhé a kruté zimě, tak mám pocit, že se rodí novej druh naděje, kterej mi vymete z cesty klacky, který jsem si sama hodila pod nohy.

[nasecokolada]

Já, čokošnek II

Když jsem byl ještě malý, tedy podstatně menší než teď, vždycky po dešti jsem sbíral rojící se šnečky, projíždějící se sem a tam, po mokrých, tmavých, hrbolatých, děravých, teplických chodnících. Slalom mezi nožkami obryň a obrů. Snažil jsem se je zachránit všechny. Keč dem ol. Každého jednoho šnečka jsem vždycky sebral, popovídal si s ním, a opatrně jej vrátil na trávník. Zpět do bezpečí. Čím víc ulit jsem takhle přemístil, tím víc šnečích životů jsem také zachránil. Žádný mi nebyl lhostejným. Jako malý bubák Luc jsem byl léta dobrovolným šnečím záchranářem. Docela živě jsem si na to díky aktuálnímu převibrování se do bezbranných hlemýždích tvorečků. tu při čokopsaní, rozpomněl. A tak i letos, pokud se mi nějaký šneček připlete pod nožky, zvednu jej z nebezpečné dálnice plné chodících potvor, co si ve své vlastní omezenosti nevšímají ničeho a nikoho kromě sebe samotných, pošimrám jej po ulitě, zkontroluji mu ponožky, něco hezkého mu pošeptám pod tykadlo a vrátím jej zpátky tam, kam patří, na domovskou pampelišku. Přidej se, pojď, založíme spolu šnečí klub první pomoci - čím víc nás bude, tím hezčí budeme žít životy, a spojíme je tvořením vesmírulibých hodnot. Není nic krásnějšího, než šťastný šnek, co radostně okusuje nejbližší čtyřlístek. Anebo jakýkoliv libovolný licholístek. Nech šneka žít. Uvědomuj si, že to kudy chodíš, všude, kde za svým stínem zanecháváš stopy, to není jen Tvoje cesta, ale i jejich, je to společný dvoreček nás všech. A právě proto se dívej kam šlapeš, ještě předtím než došlápneš, protože se tam vždycky může poťulovat nějaký ten drobeček - ať již šneček, brouček, čmeláček nebo jiný miňitvoreček o velikosti ťapajícího mikroskopu -, který si jen tak nese o kus dál svůj domeček. A sic se snaží sebevíc, být co nejrychlejší, ale stejně je oproti tomu zrychlenému světu kolem, oproti všem těm nastraženým nebezpečím a nebezpečným nástrahám, tuze pomalým tvorečkem. Ale i on má duši. I on má mysl. I on má sny. I on vnímá. I on cítí. I on je. A zaslouží si naši úctu a všeobjímající lásku. Zaslouží si žít. A proto, miluj svého šnečka. Miluj sama sebe. Objímej ho. Objímej je. Objímej se. Opatrujme se. Nevzdalujme se. Přibližujme se.

KDO HLEDÁM, NAJDU

Ahoj, já jsem čokošnek. Možná si na mě pamatuješ z minulého týdne. Slíbil jsem Ti, že se zase po neděli, v ponedělí, ozvu, kamže jsem na honbě za svou útulnou ulitou doputoval. A tak tak také činím. Uplynuvších sedm dní jsem pěstoval ryze šnečí starosti. Určitě to znáš, ze svých nejlepších vytikaných, vyzobaných dní, týdnů, měsíců a let, dekád, možná i staletí a tisíciletí. Ty stojíš, a čím víc se snažíš pohnout, tím víc opět stojíš. Připomíná to čekání na šestku, abys mohla do domečku, čekání na žebřík, anebo žížalu, která Tě posune vpřed. Veškerý svůj volnočas i prácočas trávím prohledáváním internetových záhonků, hypnoklestěním se virtuálním křovím inzerce, pročesáváním webových stránek lístek po lístku, přesně až do té zlomové chvíle, kdy máš tak plnou lištičku prohlížeče s otevřenými okny, že než aby se Ti prohlídl další hezký nevelký byt se spoustou malých "ale" nedostatků, raději si Tvoje Safari spadne. Bum. Frk. A tak ho zase postavíš na nohy, tedy hned poté, co jeho pád náročným dechovým cvičením překousneš. Odfrkneš si. Polk. Hlasitě vše špatné spolkneš a zvesela pokračuješ. Tááák. Pokračuješ tak dlouho, až dáš dohromady seznam přibližně tisíci a jednoho potenciálního domečku. Jes! Už ani nejíš a ani nevíš, jestli spíš, bdíš, vůbec netušíš, co vlastně hledáš, ale jen plníš zadání, které sis na počátku svého strastiplného hledání určila. Už nejsi ani robot. Už jsi jen automat. A ještě k tomu naprosto přehlcen všemi těmi nálety vjemů z otevřených oken. Tak a teď už jen, najít způsob, jak vše protřídit, aby se od zástupu čekajících, oddělily ty pro vysněnou ulitku správně zatočené prostory? Vytvořil jsem si tedy bodovací systém. Maximum 100 bodů. No a teď jsme přesně tam, kde jsme skončili v našem šnečím vyprávění posledně. Psal jsem něco ve smyslu, že správná čtvrť je alespoň čtvrt úspěchu. A proto, lokalita? 10 bodů. Řídit se pravidlem správného břehu řeky, kdy Náplavkou končí ta správná a jediná Praha? Zkusit něco osvědčeného? Nějaké místo, kde jsme již bydleli a zanechali za sebou šnečí stopu? Tam sice spíše dříve než později hrozí nákaza vzpomínkovou nemocí, to když se v budoucnosti minulost prolne s přítomností a ožije nostalgie, jenže co když nás to tam jednoduše táhne? Do téhle domovské množiny patří žižkovské podvěží, žižkovské Vinohrady, vlastně republika Žižkov vůbec, samozřejmě též Nusle, křížem-krážem, od náměstí sester Dcer, temnou Nuselskou tepnou do všech světových stran, ale také naposledy Libeň a Palmovka swag, anebo vloni Smíchov Újezd, srpnová noc. No tak snad asi raději vyzkoušíme něco nového. Něco, co nás z přemnoha rozličných důvodů, skrývajících se pod hashtagem #geniusloci, lákalo, kdykoliv jsme to území dříve navštívili. A že takových míst po Praze je. V hlavě jsme si tady a teď, tedy tehdy a tam, nejednou uvědomili, že pokud bychom se někdy s výhledem do světlých zítřků stěhovali, mohlo mělo by to být právě sem. Berlínem načichlé horní Vršovice, domovina nad milovaným Ďolíčkem, proluka ukrytá pod střechami Krymské? Co takhle vinohradské stromořadí aka zelelené áleje plné korun listnáčů a vysokých stropů na Desítce? Ostrčilovo náměstí, povodí Botiče, magický Vyšehrad? Nebo snad poříčí s tunelem v Podolí? Nevím, napadá mě toho nespočet, a čím košatěji se do těch míst ve svém vyprávění vracím, čím víc vzývám ducha těch uliček a ulic, tím podléhám nadšení, přiklonit se právě k realizaci nenaplněných vizí a snů. Neznám důvod, proč je to špatně, ale nějak vnitřně cítím, že na to ještě teď není vhodný čas. Jenže, how long is now? Náš život je lemován špatnými rozhodnutími a rozhodnutími, jež se prve zdála dobrá, ale ukázala se... no co už. A proto, naopak, na opačném konci bodovacího spektra se objevily Holešovice, industriální šedozóna komínů, ohnišť a autobazarů, zpackaných lidských osudů, dešťových louží, krvavých kaluží, rozbořených paláců rozšlápnutých šneků, bažin a mokřad. Tahle hipstrlokalita si vyvařila jeden jediný bod. Horší by už snad byl jen Jižák. Enter. O řádek níž v mém šnečím bodovacím systému se objevily náklady. Obhospodařovat takový domeček něco stojí, je to náklad na záda, jak se šneček otáčí a všemožně snaží, aby ty náklady stlačil co možná nejníže. Ideálně pokud na nájem padne maximálně třetina polovina platu. 15 bodů. A dispozice? Čím víc metrů čtverečkových, tím víc bodů, čím míň pokojů, tím míň prostorů, kam se před světem schovat. Je to jako v dračáku, když kreslíš mapy po čtverečkovém papíře a vytváríš tak půdorys k vlastním světům. 10 bodů. O své hlemýždí posedlosti balkónkem, lodžií, případně pavlačí, podobně jako o peřinkovým listím vystlaným lůžkem v patře, jsem, myslím dosti podrobně, informoval již minule. Není se proto čemu divit, že právě tyhle prapodivné preference mohly výslednému bytu připsat až 30 bodů. Navíc platí, že jakákoliv atypičnost, pozoruhodnost, podivuhodnost, prostě divnost je vítána. Za to jsou speciální body. Zahrada, počet oken, zda prostor není příliš vzduchotěsný, těsný, příliš malý, příliš úzký, příliš nízký, příliš vybavený, příliš nevybavený, příliš vybarvený, příliš nevybarvený, to vše, společně s duchem a duší celého bytu, pokrývá zbytek rozdávaných bodů. A výsledek? Sotva jsem se dal do sčítání excelových tabulek všech parametrů, všech položek u jednotlivých nabídek, začaly mi ty mnou předchozím, náročným, mnohahodinovým předvýběrem pečlivě vybrané pozvolna mizet, protože si již klíčky od zámečků zvládl vyzvednout někdo abstraktní jiný, někdo rychlejší, o něco méně přemýšlivší, flexibilnější, konkrétně kdokoliv jiný než Já. A co jsem si na to řek'? Hold, že jsem šnek. Nicméně, jak zmizela první várka předvybraných bytů, má propracovaná systematičnost bodového výběru šla ta tam a mou mysl zachvátila panika. A věř, šnečí panika je ještě mnohem mnohem větší panikou než ta lidská. V závěru úvodního dílu našeho vyprávění jsem minulé pondělí odhadoval, odkud Ti tentokráte jeho pokračování napíšu - ujišťuju Tě, že Ti píšu pořád ze stejného místa, přestože mi tedy přijde, že jsem za tu dobu ušel značnou šnečí štreku. Tak minimálně jsem se naučil, neodpovídat na inzeráty, kde je pronajímající schopen vtěsnat šest sedm gramatických chyb do jedné jediné věty. Každý mluvíme jinou řečí, a těžko bychom se na něčem kdy domluvili. Dále jsem zjistil, že nemá smysl dívat se na byť jediný byt, který je nad daný nejzazší limit finančních možností, protože to pak pokřiví náhled na všechno, co Ti doposud přišlo poměrně bezva (a navíc Ti to vyšlo nad hranici 50 bodů, což značí nadprůměr), ovšem postačí jeden jediný neopatrný klik, a vrátí Tě zpátky, konfrontace se skutečností, náhle si uvědomíš, co bys v kdybyrealitě mohla mít a všechno jde do kopru. A někdy i do špenátu, polníčku či rukoly. Nejsem movitý, proto hledám nemovitost. To dá rozum, no ne? Mno ano. Navíc je to přesně ta chvíle, kdy je třeba cítit vděk a uvědomit si, že tři čtvrtiny lidí i zbylých zvířátek na téhle planetě je na tom mnohem hůř, přesně ta chvíle, kdy je třeba odmítnout pokřivené materiální myšlení, honbu za mamonem, naši věčnou nespokojenost se zakódovanou touhou chtít víc a víc. Má nás přece posouvat vnitřní, duchovní a duševní bohatství, zachraňování šneků, a ne vidina ideálního instagramového bytu. Jinak to vždycky bude vnitřní svoboda v zajetí vnějšího vězení. Ale to je na dlouhé, úplně jiné vyprávění. Každopádně, také jsem díky svému šnečímu průzkumu realit, nerealit i bezrealit došel podle ilustračních obrázků a fotografií, přiložených k jednotlivým inzerátům, k závěru, že lidé se dělí na ty bez vkusu a ty bez špetky soudnosti. Asi bych se v příštím šnečím životě chtěl stát bytovým designerem dnešní doby. S dovolením si nyní odložím ten nejradioaktivnější ze všech vstřebaných šnečích zvratků. Tak si představ toaletu, zapuštěnou do nechutně hnědé koupelny, odstínem přecházející od Nutelly k... a teď se omlouvám za ten výraz... ke khaki. Dobrou chuť. Dobrou noc. Ten pohled na tuhle fotografii mi nedá spát a zjevuje se mi jako hnědý koupelnový trauma-teror před usnutím noc co noc. To se mi až samovolně sunou schovávající se očička na tykadlech zpátky, do mé soudobé provizorní ulitky, kde toho času hlásím m��sto výskytu. Díky shlédnutí přehršle inzerátů jsem také naučil svá šnečí očka nové disciplíně - po fotografiích jsme se nejednou zúčastnili opičího běhu mezi náhodně rozmístěnými domácími spotřebiči, což ale nebylo nic, když se náhodně započaly v některých domech hrůzy náhodně rozmisťovat i příčky, stěny, ba celé pokoje. Už to skoro vypadá, že mé dnešní šnečí blues bude mít nádech hlemýždího pláče, opak je však pravdou. Naděje je. A světýlko v tunýlku se přiblížilo blíž než kdy dřív. A září zářivěji než nejzářivěji. Došlo mi, že je vlastně až podružné, kde budu žít, hlavně záleží, jak budu žít, co budu žít, proč budu žít, a také s kým budu žít. Nejdůležitější ze všeho je totiž žít sám se sebou. Ve své hlavě i mimo ní. Zbytek jsou jen kulisy. Celý tenhle svět jsou vlastně kulisy pro naše životy. (Můžeš namítnout, že nevzhledné kulisy žádnému trháku vzniknout nedají, a když už, tak je to rozervaný trhák, o nějž není co stát. Ty ale asi nenamítáš nic.) Scénář si píšeme my sami. A jaké jsou na křižovatce osudu tentokráte mé možnosti? Zatím jsem si zblízka prohlédl dvouhlavé rozcestí - jedno vede do žižkovského bytu, majícího na střeše domu ohromný zeleně plný park a ještě více ohromující monstrbazén s mořskou vodou. (Ne, vážně nepřeháním, nehledej v tom ani žádné podobenství, opravdu jsem tuhle nabídku našel a zvažuju ji.) Druhá cesta od rozcestníku vede (a teď už raději předem upozorňuji, že opět nikterak nemystifikuji) do šestého patra pětiposchoďového domu. Dvoupatrový miňibyt zařízený prvorepublikovým nábytkem. Kouzelné. Okouzlující. Hm, má sice dvě patra, ale na střeše mi nějak schází to moře. A pak se v Máji spokoj s málem. Ten byt je fenomenální, ale má svá ale. Tím největším pak je jednobodový zisk za jeho umístění. Asi Ti znovu nemusím nabízet svůj náhled na Holešovice. Šnečkovi se doslova kouří z hlavičky při hledání průniku mezi všemi těmi pro a proti. Přešlapuji, chodím, tedy jezdím, vlastně na místě stojím, teď před pondělní půlnocí, pod rozcestníkem. Jenže, která z cest vede na scestí? A která naopak ke štěstí? První, druhá, nebo se snad ještě vynoří nějaká třetí? Za život nebudeš žít na tolika místech, v tolika bytech, nebudeš hnízdit a opečovávat toliko svých domečků, aby sis mohla dovolit udělat chybu. Snad právě proto hledám místo, kde se sny spíš začínají, než končí. Rozkvetlé novoluní přeji! Pokračování příště.

HÁDANKOVÁNÍ

Abys zkrátila chvíli při čekání na příští ponedělní hlemýžďování, vymyslel jsem Ti pro pobavení kvarteto devadesátkových, splašených, popkulturních, více či méně šnečích hádanek:

I

Jsem malá, a když jsi byla malá Ty, tak jsem byla i animovaná, kamarádím s vysoce otravným korýšem a bojácnou žlutou hlouporybkou, najdeš mě vysochanou jak z partesu, to když jsem, dávno už, vyplavala na jednom opuštěném kodaňském útesu, vidle se třemi zoubky má můj otec s dlouhými vousy, jsem roztodivá, roztomilá, krotká i spanile divoká, občas bývám i sypká či ve formě gelu, čili roztoku, beze mě čistoskvoucí prádlo nevypereš, snad i proto se tak ráda pod svým jménem schovávám do pračky, sice se většinu času nořím v moři, žiju v tajuplném světě, ale Alex Macková nejsem. Kdo jsem? (Anebo spíš, kdo jsi?)

II

Jsem suchý, proto vím, že mě máš ráda, mávám křidýlky a lítám kam se dá, občas si na věci sedám, třu si ručičky, mám je jak dva ručníčky, kamarádím se s Kaiserem, ale Lábus mě rád nemá, byl jsem i Arabelou a radil jejímu pseudoprinci z Říše lidí u zkoušky, dávali mě v televizi (to je předchůdkyně Netflixu), v předinternetové době mi konkurovali leda ti méďové s hopsinkovou šťávou, mám kamarádku vědátorku, a za kamaráda obézního krysáka, co rád papá sýr, a pak ještě ty dva hlodavčí iritátory, jeden si hraje na detektiva, a druhý se zase převléká za plážového povaleče, ale marně hledala bys člověka, pořád se motám okolo zvířátek, veverčích brášků, krysáka, myšky, ta je Ti mimochodem trošičku, fakt malilinko podobná, sám jsem zvířátko, bývám tuze neoblíbené u jedinek a jedinců lidského druhu, určitě mě znáš.. a pokud tápeš, váháš, vrať se k úvodní nápovědě, jsem suchý, proto vím, že mě ráda máš.

III

Původně jsem vepsán do stran Knihy džunglí, přesto nevím, kdo byl Mauglí, mám adoptivního syna, lišáka, jmenuje se stejně jako ten naleštěný, blikající, mluvící auťák, nejlepší přítel Davida hugačaga Hasselhoffa, stejně jako on jsem doslova akčním hrdinou, jsem pilotem dvouplošníku, ale Rampa McKvák nejsem, jsem předchůdcem PPL, DHL, DPD, FedExu i Planet Expressu, ale z Futuramy také nejsem, byť tedy s rukou na kniplu po nebi tuze rád surfuji, větrnými vlnami pluji, ve vzduchu i na pevnině pomáhají mi při práci i v rodině Rebeka a malá Molly, jsem medvěd ve vojenské košili, co má rád létohrátky, jak se jmenuji?

IV

Jsem Tvoje nejoblíbenější hra, jedna z nejcennějších cenností, co máš, jsi jedna z mála, kdo mě zná zapouzdřeného v takhle mal�� krabičce, obyčejně vlčím v jiné, mnohem větší, nejčastěji mlčím rusky. Pokud zrovna nejsem v pytli. Kdo jsem?

[ao3feed-cherik]

Co o mně víš?

read it on the AO3 at https://ift.tt/2FQERr3

by Wicon

Charles přivede nově zformované X-Meny do svého sídla. Erik poprvé nahlédne do Charlesova soukromí, které skrývá pár překvapení. Dojde na dlouhé rozhovory a... možná pár dalších věcí.

takový krátký nedokončený příběh, kde se bavím jejich dynamikou (možná přijde pokračování)

Words: 7735, Chapters: 1/1, Language: Čeština

Fandoms: X-Men - All Media Types

Rating: Not Rated

Warnings: No Archive Warnings Apply

Categories: M/M

Characters: Erik Lehnsherr, Charles Xavier, Moira MacTaggert, Raven | Mystique, and some other people

Relationships: Erik Lehnsherr/Charles Xavier, Erik Lehnsherr & Charles Xavier

Additional Tags: X-Men: First Class (2011), No Beach Divorce, not yet at least, Charles Has Issues, Erik Has Feelings, How Do I Tag, Česky | Czech

read it on the AO3 at https://ift.tt/2FQERr3

[hraotruny]

Souvislosti S08E01

Zdravím a pozdravuji - již naposled - u začátku nové série GOT. 

Odstartovala nám poslední sezóna, která čítá 6 dílů. Ty jsou vysílány vždy nedělní noci (tj. v pondělí) ve 03:00 našeho času - což je i doba, kdy se dají pustit na HBO GO. Česká televizní premiéra je pak na HBO ve 20:00. EDIT: CZ dabingu se pak od dočkáme 12.5.

Máme za sebou první - nejkratší epizodu - a kromě té druhé budou mít všechny další okolo 80 minut.

Tak jako už v minulé sérii Souvislostí se zde pokusím spíše komentovat děj, protože o doplňování souvislostí od čtenáře knih vůči televiznímu zpracování již nebývá tak triviální - poslední dvě knihy stále nevyšly.

Omluvte sníženou kvalitu češtiny - jistě se zde budou nacházet faktické, gramatické i stylistické chyby - prosím upozorněte mě na ně, pokusím se je opravovat, ať texty vypadají aspoň trochu k světu.

Užijte si finálovou sérii a snad i místní Souvislosti.

(Je to dva roky od minulé série a tudíž i od mého psaní - asi si formát bude chvilku sedat…)

Znělka

zde proběhla evoluce - trochu si to trochu probereme:

první výjev na kovu (Astrolabe - ať už je to cokoli)  - drak se propaluje Zdí

díra ve Zdi a postup k Poslednímu krbu (Last Hearth), sídla rodu Umberů

Zimohrad/Winterfall včetně interiéru a katakomb

druhý výjev na Astrolabe - vzpomínka na Rudou svatbu - oběšený zlovlk prostřílený šípy, muž držící hlava vlka (Roba?), a na to hledící Lev - tohle mi moc nedává smysl, Freyové už nejsou… uvidíme zda bude něco v tomto duchu

Královo přístaviště - logicky už bez Baelorova septa - ve sklepě balista mířící na dračí hlavu a moc pěknej pohled na trůní sál s Železným trůnem

třetí výjev na Astrolabe - kometa, velký drak a tři malí drací - hmmm hmmm hmmm

Městečko u Zimohradu

chlapec utíkající k průvodu jdoucím na Zimohrad je paralela k S01E01 příjezdu krále Roberta - přesněji na Branovo běhání po hradbách a slézání věží

a Arya, tak jako i tehdy, když přijížděl král a královna, je v městečku a ne na hradě s ostatními Starky

ten pochod Neposkvrněných je divnej :)

Arya vs Ohař - všichni víte, že poslední jejich setkání bylo v s04e10, kdy Arya nechala Ohaře zemřít po bitce s Brienne - v tu dobu už nebyl na jejím listu smrti, nicméně možná jen proto, že si myslela, že tam zemře… - takže bude či nebude na něj zpět zařazen?

draci odlétají od Zimohradu - trochu horší CGI, zdá sem mi…

ale pohled na Zimohrad moc pěknej

Zimohrad

a začíná nám shledávání - Jon a Bran - naposledy se viděli v S01E01 (bo Bran byl v druhém díle ještě v komatu), delší to vlastně být ani nemůže, první místo, gratulujeme!

Branovo překvapení pro Daenerys: Noční král má tvého draka. Je teď jedním z nich. = tvé dítě je zombie!

malej lord Umber (ušetřený Jonem v minulé sezóně /zrada Umberů a Karstarků/) - hezká představovačka pro časy budoucí

permanentně nasraná Malá Medvědice (Lyana Mormont) - mohla by se usmát na strejdu Joraha, ne?

docela dobry proslovy - Lyana tak nějak tradičně, Jon dobře, Tyrion nedostatečně, Sansa věcně, Dany pak tečka.

manželské shledávání - Sansa a Tyrion - tady to skřípe, ovšem ke svadbě Joffreyho: Moc se nevyvedla. Měla světlé chvilky. :)

Tyrion stále věří, že Lannisteři přijdou - jeden jo, ale ten mu to vyvrátí

shledávání potřetí - Jon a Arya - od S01E02, což je pěkné druhé místo

opět pěkný dialog: Jak si přežil nůž v srdci? Nepřežil.

Královo přístaviště

myslel jsem, že Yara je zavřená někde v kobce Rudé bašty - tak omyl, cestuje se strejdou

Euron nám pěkně shrnul své priority: vyspat se s Cersei a jakkoli přežít - to by mohlo naznačovat jeho budoucí “zradu” v případě horších vyhlídek aktuální strany

kapitán Strickland - asi poslední “nová” důležitější postava seriálu - přežije S08 či ne? tipovačka v komentářích…

hmm - Královská garda - 6 mužů - sedmý chybějící je Jaime (?)

Bron - jeho scény nejde nemilovat :)

kuše - asi všichni víte - jen zopakuji: Joffreyho, zabil s ní Ross (S03E06) a pak Tyrion s ní zabil Tywina (S04E10)

cílem jsou Jaime a Tyrion - přičemž s oběma má Bronn více než přátelské vztahy, oběma zachránil životy

ještě je asi vhodné připomenout třetí věštbu (nevím zda jen knižní) pro Cersei od Maggy Žáby: valonqar („malý bratr“) jednoho dne přijde a ukončí její život - což by to mělo vyřešit

a ještě malá OT ze zákulisí: Jerome/Bronn a Lena/Cersei jsou mají mezi sebou “zlou krev” z minulosti, což značí že nechtějí (možná i smluvně v rámci seriálu nemůžou) být v jedné místnosti = není v celé sérii žádná společná scéna

Euron: Udělám ti malého prince - tohle je zajímavé! Když dával ruku na Cesreino břicho, měl jsem ze scény pocit, jako kdyby byla C ostražitá. Připadá mi to, jako kdyby opravdu byla těhotná (s kým? Jaime?) - tohle je asi jedna z otázek, která teď hýbe fansvětem GOT

(víno u královny alkoholičky ve “středověku” není argument proti)

celá ta mimika Cersei je taková záhadná… s teoriemi šup do komentářů

záchranné shledání - Theon a Jara - asi nejvtipnější scéna série seriálu beze slov

plány T+J - obsadit Železné ostrovy (třemi loděmi?)

Theon: Jsi má královna. Půjdu, kam nařídíš. v S06E05 podpořil Theon Yaru v královolbě na Slaný trůn

Zimohrad

Tyrion, Varys, Davos - to je vlastně taková Malá rada

Draci pořádně nežerou. - bude to mít nějaké pokračování? mohlo by

zelený drak Rhaegal - pojmenovaný po Jonově otci - což ovšem ještě neví

= očekávaný dračí jezdec a jelikož už nemáme 3 draka, je asi zbytečné se pídit po odpovědi na “drak má tři hlavy”

shledání výhružné - Ohar a Arya - no smile

shledání nervózní/flirtovací - Gendry a Arya

nákres - máme tu myslím odpověď, s čím se ohání Arya v traileru

Jon: Bude dobrá královna. Není její otec. - narážka na popravu praděděčka a strýce Šíleným králem

shledání děkovací a sestřelovací - Daenerys, Jorah a Samwell

připomínka, že tu máme jeden bezprizorní meč - Srdcozhouba/Heartsbane

Bran: “Čekám na starého přítele” - hmm - tohle jsem moc nedal. Myslel tím právě Sama? Nebo případně Sama - starého přítele Jona? Nebo ? = kámoš Jaime

shledání vřelé - Jon a Sam

celá scéna “jsi Aegon Targeryen” je fajn

Poslední krb, sídlo Umberů

prázdný hrad - podobně jako v teaseru Aftermath https://www.youtube.com/watch?v=vwmAWOE5F9o

z toho rozhovoru Tormunda a Bolestýnského Edda se zdá, že tohle byly 2 skupiny - jedna (Edd) přijela z Černého hradu na koních, druhá asi od Zdi pěšky

slušnej horror :)

onen znak jsme už párkrát viděli - například v S03, když šel Jon poprevé za Zeď (sestavená z těl mužů a koní Noční hlídky), thx Tereza

Zimohrad

shledání poslední - Jaime a Bran - vítej starý příteli

krátká ale dobrá scéna

čas dopsání: 0:58

Ještě malé shrnutí

tento díl byl o shledávání - potkávali se osoby, co se dlouho neviděli,

hrdinové se nachází na jednom místě

pravda - čekáme ještě na trio ze Zdi a Theona, ale zbytek už tam proste je

a lze očekávat, že se nám to co nevidět pokrátí 

máme tu nové třecí plochy (Sever vs Jih) a hlavně Jaime (zabil Dany otce…)

ale hlavně - ti kdo z vás mají nakoukán trailer jste si toho určitě všimli: většina nebojových scén z něj byla z tohoto dílu (vlastně mimo Aryin útěk)

a když už jsme u toho boje; ten začne v S08E03 - a jelikož se traduje že boj trvá dva díly...

...co sakra bude finále celého seriálu v S08E06 ???

mimochodem - Euron už má splněno...

[terezkapec]

Můj knižní létopodzim

Určitě jste si všimli, že můj blog zase trochu skomírá. Je to asi tím, že s Emou je čím dál větší sranda a mnohem víc toho podnikáme. Umí si hrát i sama, ale často si se mnou chce stavět kostky nebo prohlížet knížky. Koneckonců o Eminých knihách bych mohla sepsat nějaký další článek. Jestli bude čas.

Kromě zábavy s Emou mám totiž tu a tam trochu práce. Když se zadaří, čtu korektury. Začala jsem znovu překládat, teď zrovna jednu YA contemporary. A taky si zase trochu hraju s kubulínskými internety. Třeba tak, že s Olgou natáčíme CooBoo News. Což je pro moji plachou redaktorskou povahu maličko oříšek. Tak prosím buďte shovívaví ke všem nedostatkům...

Ale tu a tam si najdu chvíli na čtení. Když Ema spí a já nedělám žádnou z výše zmíněných věci. Za léto a kus podzimu mám za sebou tři knížky, z čehož Všichni jsme z toho úplně na větvi teprve dočítám. Je to trochu starší věc z Plusu, po které jsem sáhla skoro náhodou. Ale stojí za to. Rodina hlavní hrdinky je vlastně součástí takového sociologického experimentu. Víc vám toho nepovím, abyste nepřišli o zážitek z četby. Snad jen, že jako malá přijde o sestru. No, sestru... zkrátka, tahle knížka stojí za pozornost! V druhé půlce mi sice přijde, že se autorka trochu opakuje a že se jí příběh drobí, ale doufám v závěr, který to zase celé napraví.

Kosmonauta z Čech jsem četla trochu proto, že byl všude a já byla zvědavá. Je to skvělý příběh, na Goodreads jsem mu dala pět hvězdiček, ale zpětně mě některé věci zklamaly. Bavilo mě, jak je to vystavěné, bavil mě příběh autora, bavily mě flashbacky do minulého režimu v kontrastu s nekonečnem vesmíru. Bavil mě i jazyk a moc ráda bych někdy nakoukla do originálu. Je tam totiž spousta mluvících jmen, která jsou prý v angličtině taky česky. A tady začíná to moje zklamání. Protože to pak přece vyzní úplně jinak, když tomu nerozumíte... Je to zkrátka česky trochu jiná kniha než v angličtině, ale to je asi neřešitelný problém a zůstane to ztraceno v překladu. Nebo vlastně naopak, nalezeno :)

Třetí knihou je můj oblíbený Jääskeläinen. Finské podivno celé své kráse. Knížka s dvěma konci ve dvou dostupných vydáních. Chrochtala jsem si blahem, když jsem čekala, až vyjde. Tak moc jsem se těšila, protože Laura Sněžná byla dokonalá. Magický průvodce městem pod pahorkem byl moc dobrý. Ale Laura je lepší. Na můj vkus bylo v příběhu všecko moc dopovězeno a vysvětleno, což se mi k tajemnu magického realismu moc nehodí, a přišlo mi to škoda. A ty dva konce? Nápad dobrý, ale provedení mě neohromilo. Možná i proto, že ten dle mého soudu lepší jsem si přečetla až on-line. Paseka vás totiž nepřimněje koupit si knížku dvakrát a hledat zoufale ten jiný konec. Můžete si ho přečíst na webu, a to jsem dost ocenila.

A co se chystám číst dál? Mám před sebou vcelku různorodou směsku knížek... Určitě Zázračné hochy od Chabona, jelikož dost blízce znám pana překladatele :) Ale i tak bych na knížku byla vcelku zvědavá. Pak mě taky dost zajímá nový John Green, profesionálně i čtenářsky bych chtěla vědět, jestli je to pořád ta YA thing. Zdá se že jo, jen se chci přesvědčit sama, mám Greena dost načteného, tak chci vědět, jestli mu to pořád jde. A do třetice Ubulená hromádka štěstí, moje dnešní čtení do vlaku (ze Zlína do Prahy, neb jsem se zas stala studentem...), což bude podle mě tak akorát. Když jsme pro CooBoo získali práva na Dospělost je mýtus, byla jsem dost nadšená, tak se těším i na pokračování. 

Jaký bude váš knižní podzim? Doporučíte mi knížku, kterou bych neměla minout?

[cztiger-blog]

Info z (crypto) luhů a hájů 2017/10/14

Tak - v neděli večer to přijde! Byzantium, druhý významný upgrade Etherea (tím prvním byl hard fork, kdy se blockchain rozdělil na ETH a ETC), má přinést zrychlení sítě, její optimalizaci (uchovávání dat) a zavést některé prvky, které v tuto chvíli známe např. z měny Zcash. Mám na mysli především možnosti privátních transakcí a chytrých kontraktů, kdy jedna či více stran zůstávají neveřejné (o  absolutní anonymitě bych však v tomto případě příliš nemluvil).

Na druhou stranu se (především mezi těžaři měny) objevily hlasy, že po upgradu může významně klesnout těžba měny (a tím i potvrzování transakcí/kontraktů), poněvadž někteří z nich upgrade Byzantium ani zatím neuvažují zavést. Může nám tu tedy tak opět vzniknout další schizma a opět může dojít k dalšímu dělení ETH. Nabízí se tedy otázka: vznikne Ethereum Classic II?

To, že z plánované změny nejsou těžaři nadšeni je pochopitelné, poněvadž oproti prvnímu případu dělení (tzv. The DAO fork), nebyl jejich hlas vůbec brán v potaz a vývojáři sítě učinili rozhodnutí bez nich. Navíc vývojáři Etherea současně nutí těžaře k přechodu na nový chain “násilně” tím, že po upgradu Byzantium bude iniciována v původním chainu funkce, která skokově zvýší náročnost těžby a tudíž i sníží potenciální výši odměn za těžbu. Tím se vývojáři snaží právě zabránit dalšímu rozdělení sítě, i když jistota, že se tak skutečně nestane, zatím neexistuje. To tedy mimo jiné také stojí za včerejším mírným růstem ETH (cca 10-15%), kdy někteří ze spekulantů sázejí na to, že se opět chain rozdělí a oni získají další měnu na bázi původního Etherea.

Každopádně zajímavá situace by nastala, pokud by větší část těžařů zůstala u původní verze a novou verzi by zůstali podporovat pouze vývojáři a obchodníci. Kdo by pak v takovém případě potvrzoval transakce? Obtížnost těžby by se pak mohla natolik propadnout, že by některý z velkých těžařů mohl ohrozit stabilitu sítě jejím ovládnutím (51% attack).

Tak, dost o Ethereu a nyní přichází na řadu Bitcoin. Ten nám včera opět hezky poskočil a přiblížil se až hranici $5.8K. To, že ji zatím nepřekročil je především důsledkem toho, že v pátek už tradeři nechtěli příliš nakupovat a kurz během dne kolísal mezi $5.4K a $5.65K. O víkendu očekávám udržovačku s možností menšího výprodeje, kdy nám kurz může klesnout opět až k $5K. Z pohledu volatility měny by se nejednalo o nic nového a příslušně posunutý SL je z tohoto pohledu velmi rozumným řešení. V pondělí očekávám pokračování rally, i když již v omezenějším duchu, přičemž však nevylučuji i skok přes $6K.

A protože někteří tradeři začali již v pátek s výprodeji, mohli si někteří z vás všimnout, že burza Bittrex zavedla dobrovolně-povinně nutnost autorizace u všech výběrů, ať už se jedná o FIAT nebo crypto. Znamená to, že se burza dopředu připravuje na výprodeje a tento krok má zajistit burze čistý štít před regulačními a bezpečnostními úřady SS z hlediska boje proti praní špinavých pěněz (tahle hláška je poslední dobou častým zaklínadlem nejen ve světě crypto, že?).

Pro CZ uživatele to znamená (stejně jako u čínských burz), podělit se o svou identitu s některým ze zpravodajských a bezpečnostních US úřadů. Naštěstí jim stačí jen doklad totožnosti (ŘP, OP nebo pas) a fotka - narozdíl od jiných platforem, které navíc ještě obtěžují lidi nutností skenovat účty za elektřinu či připojení k internetu a případně dodat i další dokumenty a informace (za čas možná budou chtít znát i hodnoty některých tělesných proporcí ;-) ).

A nakonec nějaké tipy: IOTA nákup pod $0.4 (Bitfinex), WAVES nákup pod $4 (Bittrex), BCN nákup pokud půjde ještě pod 0.00000020 BTC  (HitBTC/Poloniex).

Pa.

A ještě jeden info-bonus:

TOP10 crypto burz

Bitfinex (US) Bithumb (Korea) Bittrex (US) GDAX (US) Poloniex (??US) Kraken (CAN) bitFlyer (JAP) HitBTC (IRL) Korbit (Korea) Bitstamp (LUX)

[kritikycz]

Sirotčinec slečny Peregrinové: Knihovna duší

Třetí pokračování knihy Sirotčince slečny Peregrinové je zase svou vazbou o něco tlustější a obsahuje zase o něco více stránek, než předchozí dva díly. Koho by nezajímalo, jak tohle všechno dobrodružství podivných dětí nakonec dopadne. Spisovatel opět navázal na předchozí díl a opět nám naložil pořádnou porci napětí, kdy nebudete chtít knihu jen tak zavřít. Knihovna duší je ze všech dílů nejnapínavější a nejzajímavější, tedy alespoň z mého pohledu. Změna nastala i v obrázcích, které se více vázali k popisované události. V tomto díle mi fotografie tolik nevadily, jako tomu bylo v předchozím druhém dílu. Ransom Riggs si udržel svojí kvalitu psaného příběhu a vše podrobně popisoval, tak abyste si to, co nejrychleji dokázali představit a hlavně vše působilo realisticky, tak jak by to mělo být. Název knihy příběhově odpovídal obsahu.

Přišlo mi, že tento díl se četl nějak lépe, než ty ostatní, možná se Ransom Riggs zase o kousek zdokonalil v psaní napínavého příběhu. Ve čtení tohoto dílu se rozhodně nudit nebudete o akci je opravdu postaráno, a jestli jste si mysleli, že už nic nového naše hrdiny nepotká, tak to jste na velkém omylu. Seznámíme se opět s dalšími osobami a dojde ke zvratu celého příběhu, konečně vše dobře pochopíme a dosadíme si souvislosti do již započatého vzorce. Konec mě opravdu překvapil a potěšilo mě, že si Ransom Riggs nechal otevřená vrátka k možnému dalšímu pokračování. Ani jeden z napsaných dílů mě nenudil.

Ceny těchto knih odpovídají kvalitnímu čtení a jsou vhodné opravdu pro každého, koho pobaví čtení s velkou porcí fantazie. Pro děti mohu jedině doporučit, určitě je těmito tituly nezklamete. Po dočtení posledního dílu z trilogie Ransoma Riggse s názvem Knihovna duší mohu říci, že mě knihy velice bavily a doufám, že se spisovatel rozhodne pokračovat v příběhu, určitě by tím potěšil mnoho čtenářů této knižní trilogie. Ransom Riggs nám ukázal, že je opravdu velmi dobrý spisovatel s velkou slovní zásobou a velkou fantazií s občasným nádechem romantiky. Klobouk dolů, že dokázal zaujmout tak velkou část čtenářů, a to nejen těch malých, ale především nás z řad dospělých. S nadsázkou mohu říci, že se knihám ještě někdy ráda vrátím a přečtu si je znovu.

V posledním díle se naši hrdinové vydávají zachránit ymbryny a další zajaté podivné děti. Na své cestě potkají chlápka jménem Sheron, který je nyní bude doprovázet na jejich výpravě v časové smyčce všech vyvrhnutých podivných v ďáblově akru, kde nikdy neplatili žádná pravidla. V tomto dílu se seznámíme se všemi podivnými, které autor vymyslel, a také se konečně dozvíme, jestli se podaří osvobodit hlavně slečnu Peregrinovou.

V poslední třetině knihy navštíví již zmiňovanou knihovnu duší, ze které Vás bude trochu mrazit. Jacob také konečně přijde na to jak ovládat všechny své podivné vlastnosti, které jej spojují s netvory. Dokonce se Jacob navrátí domů, ale jak sám již zmiňoval v prvním dílu, rodiče ho budou považovat za blázna, a tak se i po jeho návratu zpět do přítomnosti stalo. Jeho přítelkyně Ema, jeho přátelé a hlavně slečna Peregrinová, která mu je dlužna za osvobození, teď společně zase pomohou Jacobovi, aby chudáka neodvezli na léčení do blázince. Jednalo se celkem o rychlý, trochu komický, ale pěkný konec jejich dobrodružství.

Počet stran: 496

Datum vydání: 13. 4. 2016

EAN: 9788074629334

ISBN: 978-80-7462-933-4

Formát knihy: 130×210

Vazba: Pevná s přebalem

Překladatel:Bronislava Grygová

Původní název: Library of Souls: The Third Book of Miss Peregrine’s Peculiar Children

Sirotčinec slečny Peregrinové: Knihovna duší was originally published on Kritiky.cz

[nakladatelstviyoli]

Jen jeden rok: On hledá ji

Na konci příběhu hrdinka po dlouhém hledání konečně stojí v Amsterdamu přede dveřmi, za nimiž doufá najít toho, kdo jí zlomil srdce a převrátil celý svět naruby (a taky, jak si možná pamatujete, ukradl hodinky). Klepe a dveře se otevírají. Jo, je tam. Willem.

Každopádně tím to končí. První slova? Polibek? Nebo že by si alespoň padli do náruče? Kdepak. Nic. Ona vejde, konec knihy, pokračování příště. Nezuřila jsem jenom proto, že jsem na to byla předem připravená.

Druhý díl, vyprávěný z Willemova pohledu, v tomto není o nic lepší, končí totiž v podstatě stejně. Co se stane za zavřenými dveřmi, to se dozvíte až z novely Jen jedna noc.

O čem tedy je těch bezmála tři sta padesát stran Willemova vyprávění? Téma je vlastně pořád stejné – hledání. A to nejen hledání lásky, ale především sebe sama. Ať chceme nebo ne, pokud si s sebou neseme nějakou nevyřešenou zátěž z minulosti, budeme se jí jednou muset postavit. Jiná cesta k duševnímu klidu nevede.

Jen jeden rok je hodně zvláštní kniha. Willem je skoro pořád na cestách. (Ano, má na to dostatek času a prostředků, záviděla jsem.) Téměř by se zdálo, že se vlastně vůbec neděje… Přitom z čeho se skládá náš život, když ne z těch náhod a nečekaných setkání, jaká lemují Willemovu pouť?

„Bylo to zbytečný. Mohlo mě to napadnout.“ „Jak to?“ „Protože věci člověk nikdy nenajde, když je hledá. Pokaždý až tehdy, když se přestane snažit.“ „Kdyby to byla pravda, nikdo by nikdy nenašel klíče.“

Přijde mi to jako hodně netradiční kniha. Ale takový je koneckonců i první díl. Asi ve vás nezanechá dojem největšího milostného příběhu tisíciletí, zůstane však ve vás jako háček, který občas zatáhne a připomene se.

Allyson vás naučí dávat si pozor na to, co děláte se svým životem. Protože navenek můžete mít spoustu aktivit a spoustu přátel, ale vevnitř můžete být prázdní.

Willem dává krásnou lekci o tom, jak fungují osudová setkání. Ta vám totiž srdce nezlomí, ale naopak zpevní – doplní jeho chybějící část a vy už nikdy nebudete stejní jako předtím.

To je málem filozofické, co? Novela, která příběh uzavírá a kde se konečně dozvíte, co se stalo, až se ty proklaté dveře za oběma hrdiny zavřely, vám to plně vynahradí. Za sebe říkám, že se mi vůbec, ale vůbec nelíbila a kdyby bylo na mě, nechala bych všechno otevřené – vždyť zbytek už bychom si stejně všichni domysleli – ale chápu, že to ne každý čtenář vydrží.

Uvidíte, jak se bude líbit vám.

Jdu rovnou do parku, sednu si na jednu z laviček poblíž pískoviště a čekám. Nějakej klučík s holčičkou rozvíjejí plány na stavbu pevnosti. „Může mít sto věží?“ ptá se kluk. „Myslím, že dvacet bude lepší,“ holčička na to. Pak se kluk zeptá: „A budeme tam moct žít navždy?“ Děvčátko chvíli pozoruje oblohu, načež odpoví: „Než začne pršet!“

Přeji vám, ať vám vaše hrady, ty pískové i ty vysněné, vydrží déle než do první bouře :-)

Míša

[petrbezdek]

Tlachání o vážných věcech vol. 1

V minulým příspěvku jsem psal, že bych tenhle prostor nechtěl mít jako osobní deník, a to pořád platí. Jenže jsem člověk, kterýmu se pořád něco honí hlavou, a facebook pro delší texty není úplně vhodný. Tak proč to nedat sem? Možná jsem do názvu napsal “vol. 1″ zbytečně, možná to bude mít padesát tisíc pokračování.

Občan. Občanství. Poměrně jednoduchý, přímočarý slovo, ale stejně si to tisíc lidí vyloží na tisíc různých způsobů. Co to teda reálně znamená, pro každého člověka? To že může bydlet na území nějakého státu? To že se jsou mu poskytnuta občanská práva? Vlastně nevím. Ale vím, co to znamená pro mě.

Hned na začátek bych chtěl vymezit, že to že jsem občan České republiky, potažmo Evropské unie, mi v důsledku nepřijde tak důležité. Jasně, dává vám to spoustu výhod a tak, ale jakej má smysl rozlišovat se na Čechy, Němce, Francouze, Angolany a tak dále, když jedinej rozdíl je jazyk? Žádnej. A nenechte si nakecat, že mezi námi a černochy je rozdíl, o tom tu vůbec nebudu debatovat. Na základní úrovni jsme všichni občané Země, stejný živočišný druh rozdělený jen vlastními konstrukty. Státním příslušenstvím, vírou... v podstatě čímkoliv. Prostě sračky, který vůbec nejsou důležitý.

Když se budeme bavit o občanství na té státní úrovni, tak samozřejmě dává člověku nějaká práva. Ale zároveň s tím přichází i druhá stránka, kterou bych nerad nazýval povinnostmi, ale spíš zodpovědnostmi. To mi přijde jako lepší pojmenování, protože třeba volební právo není povinnost, ale nelze zpochybnit, že je to zodpovědnost každého z nás. Stejně jako aktivní zajímání se třeba o politickou situaci a sociální problémy. Jenže k tomu je zapotřebí určité vzdělanosti a velká část společnosti je v tomhle ohledu silně pasivní a školy nejsou úplně nápomocné. Každopádně pro mě je budoucnost v Demokracii 2.1 (http://news.d21.me/cs/). Obrovský potenciál, který pokud by se podepřel občanskou vzdělaností, tak by z toho mohly vzejít super věci.

Vůbec si tímhle nejsem jistý. Přijde mi to jako málo prostoru, abych se nějak smysluplněji vyjádřil, ale zároveň se nechci moc rozepisovat. Normálně je mi zpětná vazba poměrně ukradená, ale u tohohle by mě zajímala. Takže mi dejte vědět, protože tenhle formát by mohl udržet mou pozornost a nadšení. Aspoň na chvíli.

[zlutyzakaznik]

Na sever severozápadní linkou

(20. 5. 2019) Návrat do kávového a pivního Štětína po deseti měsících se stručným zastavením v Berlíně.

Je sobota po poledni a já sedím v letadle připraveném k vytlačení od stojánky na brněnském letišti – stroj má podle registrace a příslušné databáze nalétáno 13.3 let, ten na zpátečním úseku pak křižuje nebe 15.8 roků a patří tak k dvaceti největším pamětníkům ve více než čtyřsetčlenné flotile irské aerolinky – a přemítám, jak dlouho se spojení mezi Berlínem a naší kávovou metropolí udrží. Vzhledem k tomu, že jsem letenku na oba směry dostal za 129 Kč a v rezervačním systému společnosti je takových letenek na konec května a června opravdu mnoho. Po možná sedmi letech jsem odbavil 10kg kufřík, ale to jen proto, že vezu tekutý dárek pro polského kolegu a normálně bych na tří- či čtyřdenní výlet vystačil se zavazadlem o rozměrech 40 x 20 x 25 cm (plus jistá tolerance).

Moje letadélko už vyrazilo z Berlína a za chvíli mě vyzvedne v Brně

Je v Brně opravdu tolik hipsterů a třetivlnných kavárníků a pražičů, aby byla zajištěna kontinuální obsazenost a hlavně ziskovost dvakrát týdně provozované linky? (Pozn.: linku zavřel Ryanair i z Bratislavy a v Praze to neúspěšně zkoušelo ČSA, easyJet i AirBerlin.) 

Silně o tom pochybuji a mou skepsi jen potvrdil průzkum osádky letu, kdy za prototypické návštěvníky SKØGu, Punktu nebo Podniku by šlo i při nejlepší dobré vůli považovat jen malou skupinku zhruba dvacetiletých a dva páry. Prvně jmenovaní byli oděni v retro stylu východní části Berlína (sportovní šedá šusťákovka, boty mající blízko k botaskám a ovšemže nescházely ani conversky a Vans plus černé, kostěné a působivé aparátčíkovské brýle; snad se dotyční oblékli tak, jak si mysleli, že se to sluší a patří v Kreuzbergu).

Mnohem víc elegance a stylovosti měla dáma středního věku, celá v černém, která seděla vedle mě v exitové řadě. Nevím proč, ale na mysl se mi neustále vtíralo, zda není z nějaké z kateder germanistiky nebo obecné lingvistiky, případně zda aspoň nejede na stáž na příbuzný obor na Humboldtovou univerzitu. V závěru letu jsme však prohodili pár slov, mimo jiné o hipsterském potenciálu linky, a dozvěděl jsem se, že její úmysly jsou úplně jiné: klid, přátelé a jezera v Postupimi.

V Berlíně jsem byl počtvrté a tentokrát jsem měl namířeno co nejrychleji na Alexanderplatz, odkud mi měl za dvě a půl hodiny odjíždět návazný autobus do Štětína a choval jsem naději, že stihnu aspoň jednu, možná i dvě nové výběrové kavárny. Hlavní německé město sice není tak gigantické jako Londýn, Paříž a částečně i Milán, ale na přesuny metrem i regionálním/příměstským vlakem je to pořád slušná rozloha. Jelikož mi ale z letiště nejel doporučovaný regionální vlak a další až za 45 minut, naskočil jsem na docela ucouraný S-Bahn a za další třičtvrtěhodinu byl na Alexandrově náměstí, prostoru stejně rozlehlém, jako proslulý Fassbinderův film. Město na mě rozhodně po 3 letech nepůsobilo tak, jak je líčeno ve slavném Ruttmannově dokumentu z časů Výmarské republiky.

Spousta šedi, smutku a snad i deprese. Na obálce aktuálního vydání týdeníku Der Spiegel je Angela Merkel se strnule vážným výrazem, tolik vzdáleným jejím někdejším úspěchům nebo vědecké dráze; v trafice před nádražím prominentně vystaveny Bild, Frankfurter Allgemeine a Süddeutsche Zeitung. Berlínská věž, kam se byli před týdnem podívat kolegové, je vzdálena sotva pár set metrů. Docela hustě prší, což je nepříjemné, neboť mám boty, které na podobné podmínky nejsou stavěné a podle aktuální předpovědi má být skoro jasno. 

Je vyloučeno, abych se trmácel až někam do Five Elephant nebo Barnu v takovém nečase a tak zkusím najít aspoň novou pobočku 19 Grams, kde by měli mít Tres Cabezas, jejichž zrnka můžete ochutnat v bistru Natutu na Údolní. Není to sice žádná sláva, ale je to nejblíž a aspoň něco. Jinak jen samé Starbucks, KFC nebo Burger King a na namleté zásobníky všudypřítomných kávových kiosků na nádražních peronech nemám odvahu, a to tím spíš, že u nich nestojí skoro žádní zákazníci a barista si mne ruce o zástěru, aby se trochu zahřál.

V téhle části Berlína jsem už dlouho nebyl a tak, i když vybaven vytištěnou mapou oblasti, nejprve trochu bloudím a není divu. Kavárna je docela zastrčená u železničního viaduktu ne nepodobnému tomu u brněnského nádraží a stejně jako ten náš, je i ten zdejší vybaven směsicí rozmanitých obchůdků. Metalový shop, kola, design a vytoužená kavárna, kde sedí dobře oblečení třicátníci v obležení bílé jablečné flóry. Podnik je téměř prázdný a na place jsou nejméně čtyři mladí lidé a tak ignoruji cedulku Please Wait To Be Seated, pozdravím a s úsměvem spustím na slečnu, že se mi ani nechce sedat, že bych jen poprosil o rychlé vypití kávy u baru. 

Přednesu pomalu a zřetelně svou objednávku a pro jistotu vedle espressa doppia přidám i jeho modernější název, tedy double espresso. Slečna se tváří trochu nechápavě a řekne: Black Coffee? Ne, ne, odvětím a znovu trpělivě vysvětluji, že mi jde o dvojitou kávu, dvě porce espressa v cappuccino šálku a že bych rád jejich house blend Wild at Heart a ptám se, zda to má nějakou souvislost s filmem Davida Lynche. Slečna stále nechápe a tentokrát nabízí macchiato. To je mi ale výběrový podnik, pomyslím si a naštěstí vzápětí vstupuje na pomoc zmatenému servisu barista, který ví, co chci. Má slušné fousy, tak snad to bude aspoň trochu dobré. Uvelebím se na stojáka i s kufříkem a taškou na druhé straně baru s perfektním výhledem do “baristické kuchyně”.

Obvyklí podezřelí, tj. La Marzocco Linea PB, Mythos 1 a EK-43. Uběhnou tři minuty a v duchu si říkám, že barista to bere opravdu poctivě, neboť dostanu až druhou porci a předtím ještě dvakrát přečistí sprchu a něco se mu pořád nezdá. S ulehčením mi předá výsledek a dodá: Costa Rica, tedy jejich káva měsíce. Rezignovaně upozorním, že jsem chtěl jejich house blend, ale po malé debatě, kdy se ujistím, že doporučuje spíše právě vyextrahovaná zrnka, to nechám tak a během dvou minut to vypiju (OK, 13/20, ale nic víc než to). Mladý muž je opravdu chápající, takže mi nabídne ochutnávku i z původně požadované kávy, za což poděkuji, ale jen opatrně usrknu a opravdu je znatelně méně zajímavá než Costa Rica. Zaplatím přesně 2.50 EUR, neboť při takových potížích servisu není pro dýško žádný důvod.

Musím ale ještě najít cestu k docela vzdálenému stanovišti Flixbusu na druhém konci Alexandrova náměstí a tak vezmu zavděk patrovým Kauflandem, který na mne vykoukne za rohem o pár metrů později. Mám totiž obavy, co bude v neděli ve Štětíně otevřené (loni to byly dvě neděle z měsíce, letos mají zavřeno tři a v roce 2020 už to bude komplet – obava je to ovšem zbytečná, neboť spousta Žabek i jeden menší Carrefour v centru města mají dveře pro zákazníky otevřené).

Nemám bohužel mnoho času pro detailní studium sortimentu a tak “z lásky k Německu” vezmu něco z “darů tamní země”, tj. pákistánskou rýži, italské těstoviny Barilla, francouzský camembert, ciabattu z rozpeku s cibulí a slaninou (překvapivě jakžtakž) a balení masových plátků, které při pohledu připomínají moravské uzené (bez tučných částí) a v chuti pak velmi slušné pastrami (bez excesivně pepřové krusty). Na večer pak, protože začíná být chladno, německý “škopek”, tj. Schneider Weisse Tap 6 Unser Aventinus, který je právě v akci za 1.49 EUR/0.5 l. :-)

Když kodrcám s kufříkem a velkou žlutou taškou naplněnou proviantem přes celé Alexandrovo náměstí, pocit zmaru se prohlubuje. Není to kvůli imigrantům, neboť jsem popravdě neviděl nikoho, kdo by se jim podobal, ale spíše kvůli celkové náladě: na betonových stěnách podchodu se odráží řezavý zvuk akordeonu, na němž omšelý muzikant vymačkává místní šlágr; na vlhkou dlažbu tvrdě dopadají kolečka skejtů, jež ovládají puberťáci, kteří pravděpodobně utekli ze stanice ZOO; kolem obchodů projde několik bezdomovců s kalnýma a prázdnýma očima a do řinčení zvonku tramvaje vyhrává dechovka ze zahrádky jednoho z kýčovitých bierhausů. Když dorazím na zastávku Flixbusu, skupinka namol opilých Asiatů rozbije pivní lahev o zem a zatímco se dva kluci a jedna holka poněkud provinile odkutálí pod strom do nedalekého parčíku, z hromádky střepů vytéká světlý ležák a bezdomovec, který prochází kolem, si řádně odplivuje. Když za chvíli přijde zasmušilá paní s kárkou naditou odpadky a systematicky prohledá koše na zastávce, je idyla dokonalá. Berlín je město smutku, kde by Hou Hsiao-hsien mohl zfleku natočit pokračování svého slavného díla. Ale: vždyť je to na poměry německých velkoměst vlastně chudé místo – žádný Mnichov, Hamburg nebo Frankfurt.

Cesta po autobahnu u německého “pastrami” utěšeně ubíhá a žádný z cestujících neobtěžuje nekonečným voláním nebo pípáním zpráv v Messengeru. Šofér tentokrát nepouští klimatizaci naplno – venku je tak 12° C a aspoň přestává pršet – a i rádio je potichu na úrovni vzdáleného mumlání. Přesunul jsem se ovšem dozadu, neboť na sedačce před mým místem je, a bylo to tak, jak píšu, neuvěřitelně rozcapená těhotná teenagerka s pořádně otráveným výrazem a sedačku má tak sklopenou, že mne nenapadá, jak bych se do svého místa vůbec dostal. Na zadní pětce je naštěstí místo a rusky hovořící pár okolo dvaceti je potichu a vzorně si po celou cestu něco čte na telefonu. Na můj omluvný dotaz (anglicky i německy), zda je tam volno nechápavě rusky řeknou, že jinak než rusky nemluví. No jo, proč by taky měli...

Ve Štětíně naproti hlavnímu nádraží je kromě dvou taxíků v sobotu večer po deváté úplně vymeteno, ale jelikož znám postup z minula, obratem si kupuji jízdenku a platím bezkontaktně kartou (je to zvláštní: Štětín je město asi trochu chudší než Brno, ale vedle slušně rychlé wifi v tramvajích jde platit kartou nejen v předprodejních automatech, ale i přímo v soupravách, tedy něco, co zvládli už i v Mariánských Lázních nebo Karlových Varech). Místní bezdomovec vyzvídá, zda si dokáži lístek koupit sám, ale když pochopí, že ze mě nic nekápne, nejprve předstírá, že si kupuje lístek též a pak zmizí do noci.

Nedaleko ubytování bylo školní a volnočasové fotbalové hřiště a takto to na schodech vedle něj vypadalo po většinu pobytu. :-)

Jelikož je chladný květen, a to i na místní poměry, je příjemné, že v tramvajích nefučí mraznička v podobě klimatizace, ale cestou na hotel se začne linout soupravou nesnesitelný puch, který pomine, když dotyčný v centru města vystoupí. To, že mají polští sousedé daleko zajímavější mobilní tarify, se bohužel často projevuje nekonečným vyvoláváním, kdy zejména starší občané neberou ohledy na ostatní cestující a vzrušeně, ukřičeně a vytrvale hovoří a slovo kur.. jsem slyšel venku i uvnitř, za deště i jasného počasí, v davu i u jedinců, na rozdíl od loňského července, mnohokrát. Mladá generace si více užívá pípání Messengeru a dvakrát to bylo tak hrozné, že jsem si raději přestoupil do druhého vozu.

Nerad bych, aby to vyznělo tak, že Štětín je město promořené podivnými existencemi, ale je pravda, že je to místo, které by nepřipraveného návštěvníka mohlo trochu šokovat. Život v této části Polska je podle všeho tvrdší než v mezinárodní a velkoměstské Varšavě nebo liberální Vratislavi a potvrzují to i ekonomická čísla, jakkoli je třeba brát je s rezervou. Stejně jako loni jsem zde viděl spoustu smutku vepsaného do tváří hlavně starších lidí a třebaže mám Českou republiku docela slušně procestovanou, tváře natolik poznamenané osudem nebo nemocí jsem u nás nikde neviděl. Mladá generace, řekněme do 30, je pochopitelně z naprosté většiny úplně jiná a první všední den představoval závan svěžesti i v oblasti oděvního designu, jakkoli Vratislav a zejména Varšava je v tomto u dívek i kluků o několik úrovní výš.

Po výše popsané cestě jsem s vděčností spočinul na gauči svého apartmánu a po sprše pak i v posteli u večeře. Ubytovatelka byla tak laskavá, že mi dala vědět, když někdo odřeknul můj oblíbený apartmán a tak jsem mohl čtyři noci ze sedmi strávit ve stejně útěšném prostoru jako loni v červenci.

Stejně jako loni, i letos jsem preferoval decentní a prosvětlené první ubytování s balkonkem...

Praktická kuchyňka v první fázi pobytu

I lehce konzervativní obývák druhého apartmánu měl něco do sebe. Pro barevné ladění interiéru byly určující odstíny modré a zelené.

Po těžkém dni jsem naštěstí mohl složit hlavu zde (ložnice apartmánu po přesunu)...

... a při koukání do stropu meditovat o událostech dne a koncipovat program pro zítřek

Jestliže má Štětín znatelně méně zajímavých a kvalitních ochutnávkových výčepů a kaváren než Brno, bohatě to vynahrazuje nabídka polských i jiných piv nejen v odkazovaných čtyřech degustačních hospodách, ale především již tolikrát zmiňovaná šíře nabídky v supermarketech. Po důkladnějším průzkumu mohu říci, že na prvním místě stojí hypermarket Auchan, následovaný Carrefourem a Piotr i Pawel a podle všeho rovněž francouzským Intermarché, který má ale, stejně jako polský Lidl, výrazné regionální výkyvy. 

Jak mi potvrdil můj zdejší oblíbený barista, štětínský Lidl je něco jiného než ten ve Varšavě, což jsem nestihl ověřit, ale nemám důvod tomu nevěřit, neboť zatímco Intermarché v polské části Těšína přetéká zajímavou nabídkou minipivovarů, při kontrolní návštěvě zdejší pobočky téhož řetězce zde nebylo prakticky nic zajímavého. Zklamalo mě i menší Tesco v mé části města, ale hypermarket jsem dosud neviděl, takže to tam třeba bude lepší.

Co platí pro pivo a tvrdý alkohol, lze pochopitelně vztáhnout i na potraviny, tedy především ty francouzské provenience. Krájené uzeniny i sýry z Polska jsou, podobně jako v Česku, na rozdíl od těch balených diskutabilní kvality, ale zase to vynahrazuje neobyčejně vysoký standard černého žitného chleba, kterého jsem se mohl v kombinaci s podle všeho nejlepší jakostí másla ujíst. Nesmím pochopitelně zapomenout ani na zeleninové saláty, které jsou také často velmi dobré a stojí 3 až 5 zlotých. 

Ale zpět ke kávě. Po loňském úvodním důkladném průzkumu jsem se nejprve vrátil do Przystań na kawe, kam jsem pravidelně docházel po zbytek týdne a vyzkoušel jejich house blend mletý na Fiorenzato F64 Evo (Brazílie z vratislavské pražírny, která má sice velice hezkou typografii, ale káva je taková obyčejná). Měl jsem tato zrnka nejméně 8x od tří různých baristů (dva pánové a blonďatá majitelka) a mohu říci, že úroveň přípravy byla velmi konstantní a limitem spíše kvalita použité kávy než schopnosti baristů (13/20). Na dvojce mlýnku pak byla pár dní Burundi z varšavského Good Coffee, které bylo ovšem úplně obyčejné, na africkou kávu s téměř nulovou aciditou a poněkud kalné a křídové (zkusil jsem jednou a stačilo: 12/20). 

Tyto řádky téměř určitě budou číst oba zdejší pánové za barem a po loňském tajnůstkářství jsem jim hned druhý den odhalil adresu blogu i facebookový profil – ne snad, že by to už loni nezkoušeli najít, neúspěšně. Tomu, se kterým jsem si hodně povídal (a jeho kolegovi z Bardzo Dobrze, ex Coffee House) jsem s úsměvem řekl, že jsou two young and curious men, takže zdůrazňuji, že Kolumbie zde mi loni chutnala daleko víc a že bych byl zvědavý, co by dostali ze špičkových berlínských, anglických nebo i polských káv (How Are You Brewing?, dříve Coffee Rebublic z Varšavy). Kongo od Černého deště, které bylo uprostřed týdne nasazeno na dvojku mlýnek, bylo opravdu drsné, opět prakticky žádná acidita, a to navzdory snahám baristy, který, jak mi řekl, vypotřeboval pěknou řádku porcí při nastavování mlýnku (12/20). Jako stroj pro “filtraci” pomletých zrnek zde slouží tahle Faema.

Oproti loňsku zmizela kavárna Balans, kde mě káva loni vůbec nezaujala a v  Przystań na kawe jsem kousavě poznamenal, že tam pracovaly hezké mladé dívky s Mythosem. Do Qualie, takto konglomerátu, který dodává ve Štětíně na spoustu míst, jsem jet nemusel, neboť pražírna/obchod, který si zařadí do nabídky Carraro, se dočká mé hluboké nedůvěry a zklamal jsem se tam už loni.

Druhým seriózním podnikem je Alternatywnie, kde mají, představte si, La Marzocco Linea PB (pokud se nepletu, už tak se trochu divně dívali, když jsem jim okukoval vybavení, ale report má být pokud možno precizní), Mythos 1, ještě jeden méně drahý mlýnek a EK-43. Zde, i ve všech místních kavárnách, které jsem navštívil, bohužel používají trvanlivé mléko, což mě zvláště mrzelo u prvně jmenované kavárny, ale prý je to ekonomika. Za celý týden ve Štětíně jsem tedy zkusil jen dvě cappuccina (se dvěma porcemi espressa) a bohužel ani jedno nebylo lepší než 11/20, přičemž to v Alternatywnie připravoval barista na desáté směně se stejným křestním jménem, jako nesu já, ale to jsem se dozvěděl až o něco později v Przystań na kawe a ani to by mě pochopitelně v hodnotícím soudu neobměkčilo. :-) Toho mléka je opravdu škoda a v tomto ohledu určitá zarputilost nepanuje nejen v Brně, ale i Štětíně. Klidně bych si připlatil něco navíc a v supermarketu jsem si dramatického cenového rozdílu nevšiml. 

Mango cheesecake a doppio z Brazílie v Przystań na kawe

Kalné a hliněné El Sabino od Colonna & Small’s v Alternatywnie

Zkusil jsem zde i střední řadu Discovery od Maxwell-Colonny Dashwooda (El Sabino), ale tohle byla suverénně nejhorší káva, jakou jsem za týden ve Štětíně měl – kalná a bahnitá, docela nahořklá. Po zrnkách vyzkoušených na cuppingu v Buchta B to bylo druhé zklamání a s překvapením jsem zjistil, že oba baristi v Przystań na kawe sdílejí mou skepsi a shodli jsme se, že trojnásobný britský šampion je soutěžící a prezentující světové úrovně, ale jede už asi moc na byznys a méně na kvalitu. Doppio ze zrnek od Colonny jsem zvládl tak do půlky a vysvětlil baristovi proč s tím, že doufám, že se neurazí. Trochu mě ale zamrzelo, že mi v neděli odpoledne řekl, že to už možná dojde a já tak v dalších třech dnech vykonal tři zbytečné návštěvy jen, abych zjistil, že tam stále to stejné od Colonny, jen další pytlík.

Třetím seriózním podnikem, kam přešel barista z Coffee House (nyní kompletní Julius Meinl s nepříjemně nahořklým zápachem uvnitř; Meinlova jsou i zrnka přebalená pod místní privátní značku a kdo čte mé texty pozorně, ví, že v principu proti této rakouské značce nic nemám, neboť když se výjimečně zadaří, lze i z těchto zrnek dostat velmi pěkné italské espresso), je loni ke konci roku otevřené Bardzo Dobrze. A co myslíte, že tady mají za kávovar a mlýnky? Jasně: La Marzocco Linea PB a Mythos 1 a EK-43. Vyzkoušel jsem zde třikrát doppio z Etiopie Chelelektu, Honduras Marcala i Kolumbii (vše od Java Coffee Roasters), ale vše bylo tak okolo 13/20, jedna z porcí Etiopie možná o chlup lepší. Nákladné vybavení není všechno a jedna z půvabných slečen mi řekla, že se stále učí a tak uvidíme třeba za rok nebo později. Zkusil jsem zde i tiramisu se sirupem z cascary a nebylo to úplně marné, navíc za legrační cenu 7 PLN (14/20) a tak jsem trochu přidal na spropitném.

Opravdu? :-) Skoro jsem se chtěl zeptat, zda si opravdu zaplatili používání symbolu (v Polsku cca 800 PLN), neboť v některých zemích je neautorizované používání R v kroužku nelegální

Jedno z doppií z Etiopie v Bardzo Dobrze

Doppio z Kolumbie a tiramisu z Cascary v Bardzo Dobrze

Technologický fetišismus bylo jen jedno z témat kávového světa, které jsme během čtvrtečního odpoledne zevrubně probrali s baristou Przystań na kawe, který měl opravdu velmi podobné názory v dané oblasti (společenstvo či bratrstvo výběrových baristů v ČR i Polsku, vhodnost EK-43 na espresso, nadhled a erudice Matta Pergera, stárnutí a monology Jamese Hoffmanna či závěry Scotta Rao, módnost V60). U toho jsem si dal dvě doppia, dvě velmi příjemné kanapky a bezvadnou New England IPA od varšavského Artezanu (Ziemia jest plaska, projednou vystřídaná pšeničnou Pan IPAni od Browar Lotny), krémovou, hutnou, vyváženou, s příjemným citrusovým, téměř yuzu koncem. 

Čtyři velká piva jsem naposledy zvládl v únoru 2017 a předtím asi před 5 lety, ale bylo mi výborně, jistě také díky výtečné atmosféře dané z nemalé části  nejen výše uvedeným, ale také špičkovou hudební dramaturgií podniku, kde mi “hlavní barista” (míněn ten, s nímž jsem si víc povídal, jistě je rovnocenný s kolegou :-) prozradil, že je DJ a musím říct, že vedle Bílého králíka (majitel je také DJ) se tak skvěle koncipovaný proud hudby slyší jen málokdy. Vše umocnila ideální hlasitost (50 až 55 dB) a věřte tomu nebo ne, za 6 dní svých častých zdejších návštěv jsem ani jednou necítil potřebu požádat o ztišení hudby. 

Model hodný následování a pokud chcete okusit atmosféru skvělé elektronické hudby či progresivního hip hopu, který zde hrál, pusťe si třeba toto, toto, toto nebo toto. Vskutku báječně uvolněné odpoledne aneb My Daily Mix. :-) Jako správný patriot jsem baristovi, který si vypěstoval slabost pro moravské víno, okamžitě doporučil – při zvažování, zda se vydat první do vinic na jih od Brna nebo do Toskánska – možná nejkrásnější italský region.

Przystań na kawe se pro mne stalo přirozeným hubem zdejšího druhého pobytu, neboť jsem zde mimo jiné potkal mladého muže, který prodává v nedaleké pivotéce Elysium (funguje od roku 2010 a z výběru nejen tří variant piva I’m Your Barista z pivovaru Maltgarden mi zatočila hlava; jednu jsem aspoň zkusil v podobě třetinky ve výčepu Nowy Browar a bylo to vzhledem k 13 % alkoholu opravdu postačující – pivo velice fajn, jen ta cena 19 PLN za 0.3 l je docela vysoká, lahvové verze jsou příznivější za cca 13 PLN za 0.5 l – kávovou složku dodal varšavský Coffee Desk), baristu z Bardzo Dobrze, který se ptal, jaké jsem měl nejlepší kávy v životě i v Brně a kouzelné déjà vu představovaly opakované dárkové promobalíčky nedalekého a čerstvě otevřeného suši baru. Během pár dní zde také člověk může prozkoumat mikrokosmos stálých zákazníků a zákaznic a někteří z nich byli opravdu hodní zapamatování.

Pohodové odpoledne s doppiem, NEIPA, baristou a mlýnkem...

Jestliže jsem se nedávno rozhořčoval nad přístupem Cinema City vůči českému trhu s kartičkou unlimited pass, ještě mi trochu dodalo zdejší zastoupení britského Vue, které pro město velikosti Brna (400 000 obyvatel a 12 linek tramvají) snížilo ceny vstupenek na 15 PLN (tj. 90 Kč), a to prosím pro všechny bez rozdílu a na všechna představení. Něco je špatně. 

Zašel jsem si tedy po roce a půl do kina a co jiného vybrat v multiplexu než mediálně protěžované završení marvelovské ságy. Jelikož jsem všechny předchozí filmy ignoroval (a to mám dospělý komiks včetně mangy docela rád) a z Avengers: Age of Ultron jsem viděl jen asi dvacet minut (nejméně 5x ovšem četl skvělou recenzi Anthony Lanea), měl jsem docela obavy, ale poté, co jsem si ve středu večer pustil Avengers: Infinity War, které bylo docela zajímavé, tyto trochu ustoupily stranou. Film jsem bez potíží dokoukal celý a docela si to užil (zvláště závěrečná scéna souboje je pravděpodobně to nejrozmáchlejší, co se kdy v blockbusterovém filmu objevilo). A štětínská filharmonie je uvnitř a večer při osvětlení úžasná, třebaže zvenku to za dne připomíná spíše velký tovární sklad vlnitého plechu.

Listování knihami v pobočce řetězce Empik

Prohlížení LP v knihkupectví Empik 

Jeden z příjemných štětínských parků

Po týdnu plném dobrodružství nastalo probuzení do reality a cesta zpět do Brna. Ranní vstávání v 7.15 bylo krušné, ale regionální vlak s jedním přestupem jel v 8.23 a nebylo zbytí, pokud jsem chtěl stihnout S-Bahn či REG vlak z Berlin Hauptbahnhof na letiště Schönefeld a let ve 12.50 do Brna. A třebaže čtyři z pěti dnů téměř bez ustání foukalo a odpoledne či večer jsem mazal popraskané rty i ruce (přece jen jsem byl na severu, i když to nebylo tak hrozné, jako tady), šlo jen o drobné vady na kráse jinak velmi zajímavého pobytu. A polský kolega měl podle všeho radost z dárku, který jsem pro něj po konzultaci s oblíbeným výčepním připravil (Raven Double IPA, 0.7 l, která by mu měla konvenovat, neboť vím, že má rád své IPY opravdu velmi hořké). Svým kolegům jsem pak přivezl polskou vodku s chráněným označením původu, kterou jsem vybral spíše podle designu lahve a počtu medailí z mezinárodních soutěží, ale zdá se, že jsem v gigantickém regálu s vodkami zvolil dobře.

Cafe Coronna ve městě jsem se sice vyhýbal, ale v ranní krizi na nádraží jsem jejich nejmenší cappuccino za 11 PLN zkusil a docela to šlo (12/20); určitě mnohem lepší než brněnské Trdlocafe nebo Joy Cafe

“Ciabatta” na letišti Schönefeld za těch 7.90 EUR rozhodně nestála, ale ve Štětíně na nádraží to ráno bylo ještě horší a na hlavním berlínském nádraží už nebyl čas. Naštěstí jsem ale uplatnil pětieurovku nalezenou na zemi ve vlaku, takže to nebylo tak hrozné.

Výběr ochutnávkové lahve pro domácí kolegy nebyl snadný (hypermarket Auchan)

Konec dobrý, všechno dobré. V létě je na řadě polské pohraničí a vlakový závoz vybraných pivních vzorků (Katovice, Bielsko-Biala nebo Rybnik).

[autoring]

http://bit.ly/2WzlDK4

1. února odstartuje další díl show The Grand Tour, který znovu dokáže, že tihle tři do starého železa rozhodně nepatří. Jakkoliv jim přibylo několik šedivých vlasů a pár kil a možná i životních zkušeností, Jeremy Clarkson, Richard Hammond a James May jsou ve skvělé kondici a stále jsou schopni vymyslet, a hlavně zrealizovat neuvěřitelné kousky.

A čeho se tedy dočkáme v pokračování jejich americké show? Zajímat vás určitě bude reportáž a test Jaguaru XE Project 8, který Jezza vezme na okruh Eboladrome. A ano, znovu bude pálit gumy a zkoušet, co tohle auto vlastně vydrží a hlavně umí. A protože víme, že Jezza má Jaguary moc rád, půjde jistě o parádní test. Ovšem páteří celého dílu bude velkolepý test tří pickupů, které se prodávají v Evropě.

Jezza osedlá Volkswagen Amarok, Hammond Ford Ranger, který byl v Evropě ve své nejnovější verzi uveden teprve před několika málo dny a May sáhl po Mercedesu třídy X. A co se bude dít? Podle ukázky, kterou do světa Amazon vypustil, se s těmi auty pokusí o simulaci převratu, budou zapojeni do fiktivní občanské války, a hlavně se budou pokoušet přijít na to, jak funguje zemědělství a osidlování nových končin. Už jen zmínka o zahradničení ve velkém slibuje, že se nudit opravdu nebudeme. Jeremy totiž není úplně zahradníkem roku, ačkoliv se o to alespoň pokusí. Ale to už prozrazujeme hodně. Podívejte se na ukázku a následně na celý díl a dejte nám vědět, jak se vám líbil.

Příspěvek V novém díle The Grand Tour přijde Clarkson o hlavu pochází z Autoweb.cz

[nakladatelstviyoli]

We ♥ Yo Yo Ma!

Minulý čtvrtek do českých kin dorazila filmová adaptace celosvětového bestselleru If I Stay od Gayle Formanové. U nás už kniha vyšla dvakrát - poprvé v roce 2011 pod názvem Jestli zůstanu, podruhé letos s filmovou obálkou a názvem, tedy Zůstaň se mnou. Knížku už máte samozřejmě přečtenou (a pokud ne, tak byste se do ní měli co nejdříve pustit), otázka tedy zní, jestli se máte vydat i na film?

Očekávání

Hanka: Jestli zůstanu jsem četla už před několika lety a kniha se mi líbila. Letos v květnu jsem si ji přečetla znovu a byla jsem z ní nadšená daleko více. Přestože jsem za ty roky totiž přečetla spoustu knih, a možná dokonce hodně podobných, If I Stay se mi líbilo nejvíce. Proto jsem se na film hodně těšila. A velice jsem byla zvědavá na to, jak provedou všechny ty časové skoky a vzpomínky a trochu jsem se bála, že to neudělají tak, jak je to v knize. Že se jim nepovede dobře přeskakovat ze současnosti do vzpomínek. Ale povedlo se. A ani nevím, jestli jsem se ve všem dobře orientovala kvůli tomu, že znám knihu, nebo protože to bylo tak dobře udělané.

Anežka: Musím přiznat, že se mě kniha Jestli zůstanu nezaujala tak moc jako většinu ostatních čtenářů. Letos jsem ji přečetla podruhé a líbila se mi více než před třemi lety, ale i tak se mi víc líbila její novější kniha Jen jeden den. Ale od prvního zhlédnutí traileru na If I Stay jsem si říkala, že to vypadá dobře, a rozhodně to musím vidět. Jen aby to nepokazili...

Věrnost knize

A: A můžete si oddechnout, podle mě nepokazili. Hlavní příběhovou linií jsou umně propletené Miiny vzpomínky, přesně jako v knize. I když je to docela tenká kniha, nenechali tam úplně všechno. Film se více zaměřuje na Miin vztah s Adamem, zatímco v knize je to tak půl napůl s rodinou a kamarády. Ale nedá se říct, že by mi něco výrazně chybělo. Malé odchylky jsou prostě nutností, s níž se u filmových zpracování musíme smířit. Možná mě maličko mrzí, že se neukázala Brooke Vega, aby “udělala bengál”, protože to by mohla být celkem legrace, ale co se dá dělat. Jediná věc, která by mohla být problém, je určitá změna v Adamově proslovu na konci, ale to jen v případě, že se tvůrci rozhodnou natočit i pokračování, knížku Where She Went.

H: Tady naprosto ve všem souhlasím s Anežkou a vlastně nemám co dodat.

Herci

A: Když jsem před lety četla Jestli zůstanu poprvé, měla jsem o postavách nějakou představu. Jakou? Jo, to už byste toho po mně chtěli moc, to si nepamatuju. Pak přišel trailer, který jsem si pouštěla neustále dokola (takhle to děláte všichni, nebo jenom já jsem ta divná?), a když jsem četla knihu podruhé, filmoví herci převzali vládu nad mojí fantazií. Takže světe div se, když jsem film konečně viděla, herci byli přesně podle mých představ, no představte si to! Takže bez problému.Ale vážně - myslím, že vybrali moc dobře. Já nejsem moc dobrá na hodnocení výkonů herců, jen málokdy se mi nezdá něco jiného než podoba, ale víte co? Věřila jsem jim to.

H: Co si teď tak pročítám různé reakce na film, většina diváků ohromně vyzdvihuje Chloë Grace Moretz. Já ji viděla ve filmu snad poprvé. Tedy, viděla jsem ji v Kick Ass, ale to tak nějak nepočítám. Nicméně jako Mia se mi docela líbila. Sice jsem asi měla o Mie trochu jiné představy, když jsem knihu četla, ale CGM roli podle mě zvládla velice dobře. Oni ostatně všichni herci byli nějací vážně dobří. Jamie Blackley byl naprosto ideální Adam! Vážně. Věřte mi to! Celá Hallovic rodinka skvělá, nejen charakterově, ale skvěle zahraná. A hodně se mi líbila i představitelka Kim, udělali mi totiž radost, že si ji zahrála pro mě zcela neznámá herečka, kterou doufám, ještě v nějakém filmu uvidím.

Písničky

H: Na film jsme šly v neděli. V sobotu jsem si pustila soundtrack. A rozhodně to nebyla chyba. Díky němu jsem se na film těšila ještě daleko víc! Celou tu dobu, co jsem ho poslouchala, přemýšlela jsem:  u jaké scény asi tak bude tahle hezká písnička, a co tahle? ta by se hodila k téhle scéně! A proč je tu takováhle pomalá verze písně Halo? To je trochu divné, ale skladba určitě povedená (když písnička začala hrát ve filmu, řekla jsem si jenom “Áha!”) Celý film byl hudbou propleten, protože hudba má v knize hluboký význam. Nejen v podání Miy, ale také Adamovy kapely Shooting Star, která se teda ve filmu jmenuje Willamette Stone (budiž), a rozhodně soundtrack obstál na jedničku. A věděli jste, že skladby Adamovy kapely opravdu nazpíval Jamie Blackley, představitel Adama?! (Btw. skladbu Today jsem si nastavila jako hudbu budíku a je to velice příjemné probuzení.)

Soundtrack: https://www.youtube.com/watch?v=0RDoLClMXJc Today: https://www.youtube.com/watch?v=Q04mXgwE8fQ

A: Hlavní hrdinka cellistka, přítel v kapele, rodiče bývalí punkeři… Ještě aby ten film nebyl plný písniček! Soundtrack jsem si párkrát poslechla ve chvíli, kdy ho začala Hanka opěvovat, ale až na pár výjimek mě žádná písnička neuchvátila tak moc, jako to bylo třeba v případě soundtracku k Hvězdy nám nepřály, totiž že bych si ji musela pouštět stále dokola. Ale ve filmu se to poslouchalo dobře, a taky se jím mihne mnohem víc písniček než jsou ty na soundtracku. Kompletní seznam si můžete prohlédnout tady: http://www.tvmoviesongs.com/movies/if-i-stay-soundtrack

Krátký odstavec o tom, jak jsme všichni brečeli

A: Během titulků se ozývala jen melodie písničky, moje nadávky na titulky a hromadné smrkání. Díkybohu za voděodolný make-up. Takže tak.

H: Já většinou brečím v jiných chvílích, než když brečí ostatní. Jasně, u těch nejvíc brečících scén jsem si pobrečela taky, ale slzy tekly v podstatě u těch velice šťastných okamžiků. Ty na mě totiž mívají často větší účinek než ty smutné.

Celkové shrnutí

H: Popravdě ani nevím, jak tohle shrnout, přijde mi, že už všechno bylo řečeno. Asi je dost patrné, že se mi film vážně líbil. Ale rozhodně ho potřebuju vidět minimálně ještě jednou, abych si svůj názor upevnila, či případně pozměnila, tak už to se mnou a filmy chodí. Případné změny se ale určitě budou týkat jen nějaký drobností, protože se to prostě vážně povedlo.

A: Když to shrnu, dala bych filmu tak 4 hvězdičky z 5. Není to můj nový nejoblíbenější film, ale líbil se mi hodně. Ale ještě než skončím, musím si na jednu věc postěžovat. Kdo sakra překládal ty titulky a proč to po něm někdo nezkontroloval? Nejdřív přeloží “I can still feel it in my fingers” jako “a já ještě pořád necítím prsty”, pak píše “mě” místo “mně” a pro změnu “mně” tam, kde má být “mě”, “jí” místo “ji”, “vyjímka”, “kdyby jsme” a “ztrávit čas”. Už jsem ztrávila hodně věcí, a to včetně obědů ze školní jídelny, ale čas teda ještě ne… Vrcholem byl závěrečný překlad “novel” jako “novela”. A to jsou jenom věci, kterých jsem si všimla během sledování filmu a větší či menší míře slzení. Na to, že to u nás mělo premiéru až měsíc po té oficiální, to někdo parádně odfláknul.

Jak jsme si během psaní povídaly:

A: řeknu ti, Hani, je zajímavý sledovat, jak píšeš :D H: taky si myslím :D Zrovna jsem se chtěla divit, že jsi neviděla Kick Ass, no proto :D Na to jsem byla donucena se podívat! :D A nelíbilo se ti to? Mně jo :D Jinak ještě teď hrála v té nové adaptaci Carrie, ale to prý nic moc Mně to přišlo jako totální blbost. :D Carrie jsem neviděla. Ale vtipná blbost! A trochu moc brutální, no… A ještě hrála v americké adaptaci Ať vejde ten pravý. To by mohlo být scary to jsem viděla kus toho originálního a nezvládla jsem to dokoukat. :D já ne… ale tak hele, je jí teprve 17, mladší než ty, ještě bude mít dost příležitostí :) to jo, jen mě prostě trochu překvapuje, že je už teď tak známá, přestože zase tolik filmů na kontě nemá (nebo aspoň mně to tak nepřijde :D) Na csfd je jich docela dost, ale většinu jich neznám.. Já si myslela, že je to Blackley :D tohle je skoro škoda smazat, to ti povím :D to rozhodně nemaž! :D ten trailer budeš muset přidat ty, já to s tím formátováním ještě moc neumím… Ok, přidám :) Teda, jestli to budu umět. :D Když ne ty, tak kdo jiný? Ale jo, zvládnu to :D Ok, teď ukáply slzy, jak hledám trailer na youtube… :D víš, že u tebe mě to už ani nepřekvapuje? Ale aspoň už koukám na ten trailer celý a nezavírám oči u scény v autě!

Anežka

[nakladatelstviyoli]

Jedna dvě, rmutík jde, rmutík si jde pro tebe...

Když na nějakou knihu čekáte strašně, strašně dlouhou dobu, už se opravdu nemůžete dočkat chvíle, až vám konečně v té čtečce přistane, abyste mohli začít číst. A když mi teda dorazila zpráva, že bych už Maze Runnera měla mít na svém čtecím zařízení, vážně jsem si radostí poskočila a šla si to nadšeně hned ověřit. A opravdu tam byl! Příběh, na který jsem se těšila už víc jak rok, byl konečně v mé čtečce a já mohla začít číst!

Samozřejmě jsem se taky ale bála, protože když čekám na nějakou knihu tak dlouho a ještě si k tomu omylem přečtu na internetu docela velký spoiler, rozčítám to trochu odtažitě a snažím se nečekat a netěšit se tolik, protože se mi to většinou nevyplácí. Tady ale musím říct, že se nic v tom směru nepokazilo. Bylo to totiž přesně tak parádní, jak jsem očekávala. A opravdu se nic se nepokazilo, tedy… až na události příběhu, že.

Thomas se probudí v Bedně, výtahu, který ho někam přesouvá. Thomas ale neví, kde vlastně je, kam je přesouván, kdo ho tam přesouvá a proč ho tam někdo přesouvá. Thomas neví vlastně vůbec nic, nepamatuje si na svou rodinu, na školu, na svůj život, prostě na nic. Pamatuje si, že existuje nějaký normální život, že se naučil jezdit na kole, že rodiny žijí v domech, ví o tom, jak funguje svět a společnost, jen si prostě nepamatuje nic určitého. Kromě jména Thomas, tak se  tedy asi jmenuje. Není ale sám… jakmile totiž Bedna dorazí na místo, objeví se u ní skupina chlapců v Thomasově věku, kteří vědí přesně to všechno, co ví Thomas. Teda, to není tak úplně pravda, vědí toho víc, už nějakou dobu totiž v Place žijí. Ostatní ví, že jsou obklopeni Labyrintem, ví, že ten se každou noc mění, že brány do něj se každý den ráno v přesnou dobu otevírají a večer se zase v přesnou dobu zavírají. Ostatní také ví, že by určitě neměli zůstávat v Labyrintu v noci, protože by je napadli rmutové a kdyby toto setkání náhodou přežili, muselo by jim být ostatními Placery rychle podáno rmutí sérum, aby relativně bez problémů prošli tak zvanou proměnou a mohli nadále v Placu fungovat. Frase, jediné, co ale nikdo z nich vážně neví, je, proč jsou všichni tam, kde jsou!

S Thomasovým příchodem se ale všechno mění. Nejen pravidla, která už skoro dva roky v Placu panovala, ale hlavně se hned druhý den objevuje další bažant, nováček do týmu, což se ještě nikdy nestalo. Všichni nováčci přicházeli vždy v pravidelných intervalech, stejně jako zásoby a rmutí sérum. Hlavně se ale ještě nikdy nestalo, aby v Bedně přicestovala dívka… a ještě ke všemu se vzkazem: Ona je poslední. Úplně. A od objevení Terezy se dějí velice divné věci, Thomas má zvláštní pocity a s Labyrintem se něco děje… Že by bylo načase konečně něco podniknout?

Jmenuju se Thomas, pomyslel si. To… to bylo jediné, na co si ze svého života dokázal vzpomenout. Nechápal, jak je něco takového možné. Hlava mu fungovala bezchybně, snažila se vyhodnotit jeho okolí a ošemetnou situaci, v níž se ocitl. Myšlení mu zaplavovaly informace všeho druhu: fakta, obrazy, vzpomínky a podrobnosti týkající se světa a toho, jak funguje. V jeho představách se střídal sníh na stromech, běh po cestě poseté spadaným listím, jedení hamburgeru, měsíc zalévající bledým svitem travnatou louku, plavání na jezeře, rušné náměstí ve velkém městě, po kterém chvátají za svým stovky lidí. Přesto nevěděl, odkud pochází, jak se ocitl v temném výtahu, nebo kdo jsou jeho rodiče.

Když se řekne dystopie, asi se vám okamžitě vybaví hned několik dystopických knih, které jste četli, a proto si řeknete, že už vás nic nemůže překvapit a ohromit. Neříkám, žeLabyrint je úplně něco extrémně nového, originálního a jedinečného, ale rozhodně je to příběh, který má něco do sebe. Nečetla jsem sice ještě pokračování, takže úplně přesně nevím proč-jak-kdo, ale mám jistá tušení a něco jsem si i někde přečetla a na základě toho si troufám konstatovat, že je to teda něco.

Je to totiž opravdu pořádná dystopie, drsná až vám z ní běhá mráz po zádech, bez jakéhokoliv vylévaní citů, tedy zatím, možná něco trochu přijde, ale nemyslím si, že by to pokazilo nastolenou atmosféru. Řekla bych totiž, že je na knize opravdu poznat, že jí napsal chlap. Tím nechci urazit nebo shodit spisovatelky, ale prostě z téhle knihy cítíte tu mužskou ruku, která ťukala do klávesnice. A když už jsem u těch chlapů, tak rozhodně musím zmínit překlad, který má na svědomí Petr Kotrle. Nejenže skvěle knihu přeložil jako takovou, tak že se opravdu dobře čte, ale také neopomněl vytvořit Placerský slang, takže nejsme vůbec ochuzeni o zajímavá slovíčka, která v originále vymyslel James Dashner.

„Tam nechoď, čóne.“ Thomas musel potlačit svou hrdost. „Proč?“ „Myslíš, že jsem za tebou poslal Newta ještě před budíčkem jen tak ze srandy? To je pravidlo číslo jedna, magore, jediný, který se neodpouští, když ho porušíš. Kromě běžců nesmí do Labyrintu nikdo – nikdo. Zkus to porušit, a jestli tě nezabijou rmutové, uděláme to my sami, jasný?“

Možná pro vás nebude úplně jednoduché opravdu se do Labyrintu začíst, protože vážně chvíli trvá, než se to všechno rozjede a začne aspoň trošičku dávat smysl (ten úplný to ale ještě dávat nezačne, na to se připravte rovnou :D) a než si zvyknete na autorův styl. Ale jakmile se tak stane, věřte, že nebudete chtít přestat číst. Dashnerovi se povedlo odhalovat informace a postupovat v ději přesně tak, jak je potřeba, aby čtenáře opravdu zaujmul. A k tomu se mu povedlo všechno ještě pořádně vygradovat, takže se dostaví hned několik „no páni“ momentů, po kterých budete doslova zuřivě obracet stránky.

Takže ano, rozhodně se máte na co těšit, protože první díl Labyrintu je opravdu parádní čtení: značně originální zápletka, dobře napsané a přeložené, skvěle se čte. Možná to sice není čtení úplně pro všechny, protože ne všem takový příběh sedne, ale pokud máte rádi dobrodružné dystopické příběhy, určitě se vám bude Útěk aspoň trochu líbit. A než zpracujete ten konec a to si myslím, že vám nějaký čas zabere, už budete mít k dispozici druhý díl, abyste mohli pokračovat ve čtení.

Thomas pronikl do lesa nějakých deset patnáct metrů, na nichž v každém okamžiku uhýbal, skláněl se a ztrácel půdu pod nohama, když tu břitvoun vyskočil na jeden obzvlášť mohutný strom a zamířil po jeho kmeni nahoru. Ve chvíli, kdy ke stromu dorazil Thomas, nebylo už ale po tvorovi ani stopy. Zmizel hluboko v listoví – skoro jako by nikdy neexistoval. Utekl mu, prevít. „Frase,“ zašeptal Thomas, skoro žertem. Skoro. Bylo to zvláštní, ale vyšlo mu to ze rtů přirozeně, jako by se z něho už stával Placer.

Hanka