#mhd ostrava | Explore Tumblr posts and blogs

zlutyzakaznik · 4 months ago

Text

Extrakce na kolejích 2024

(19. 8. 2024) Káva a rytmy Varšavy, Toruně, Bydhošti, Poznaně a Gdaňsku.

Bydhošť a architektonický a pocitový vrchol letošní návštěvy Polska.

Věřím, že nejsem jediný, komu přijde pomalu dobíhající léto obzvláště horké a dlouhé. Jakoby loni i předloni byly delší pauzy na vydechnutí a nabrání nových sil, přičemž první červencové dny se mi v tomto ohledu zdály takřka ideální.

Když to tak šlo týden za týdnem a k permanentnímu vedru přibylo bourání dvou domů v ulici nebo chlapec od sousedů, jenž občas trpí náhlými výkřiky + sekačky a cirkulárky, jež zešílely i o víkendu, naznal jsem, že je čas na útěk a dovolenou.

Jenže kam? Je jasné, že osm týdnů kontinuálního volna poskytuje časové okno na takřa libovolný a velkorysý výlet; ne do všech destinací je však moudré vypravit se na vrcholu léta.

Jasný a v blízké budoucnosti splnitelný sen představuje Tchaj-pej, Soul a zejména Tokio a spokojil bych se i se čtrnácti dny v japonském a jihokorejském hlavním městě. Ale: červenec a srpen je ve městě LG, Samsungu a 30 000 kaváren obdobím dešťů s teplotami 32 až 36 °C. A velmi podobná je situace v Tokiu, kde je sice srážek méně, leč 37 stupnů a brutální vlhkost není nic na procházky po císařských parcích a oceňování kávy, gastronomie, mrakodrapů a designu. (Čtyřicetimilionová metropole je z mého pohledu ideální na přelomu listopadu a prosince, kdy zde panuje úchvatně barevný podzim a teploty jsou velmi příjemné. Jenže to zase člověk nemá dovolenou.)

Od alternativy v podobě týdnu v Miláně a okolí s kouzelnou jízdenkou za 46,50 EUR mě rovněž odradilo počasí. Teploty 35+ jsem v hlavním městě Lombardie už zažil a valnou úlevu nenabízí ani únik do Alp a kouzelným městečkům u jezer.

Kancelářský komplex a mráčky vedle Gdaňského nádraží ve Varšavě.

Mráčky ve Varšavě: Okolí zastávky MHD Rondo.

Mrak ve Varšavě a svačina ve stínu auditorů. :-)

A tak jsem si po studiu mapy Evropy (opravdu teplo bylo s výjimkou Skandinávie a Pobaltí prakticky všude, třeba Madrid nebo Balkán opravdu stály za to) a mnoha předpovědí vybral naplnění dalšího snu: projet si v klidu a přitom intenzivně západní část Polska s jeho cihlami a seversky/protestantsky laděnou architekturou.

Protože jsem nejprve potřeboval nabrat trochu energie ve velkoměstě a vytvořit si dobrý výchozí bod, vedly mé kroky na dva dny a tři noci do Varšavy, tentokr��t z letiště v Katovicích, jelikož Vídeň, Praha i Ostrava nenabízely v sobotu (spolu s úterkem a středou slabší den v letových řádech) vhodný spoj anebo tento začínal na 3 000+ Kč za jednosměrnou letenku.

I cesta může být cíl a tak jsem se nejprve přesunul vlakem do Bohumína, poté regionálním spojem do Katovic (Koleje Śląskie a 19.95 PLN) a po hodinové pauze na protažení a doppio (v Bohumíně v sobotu kolem poledne bohužel nebylo nic zajímavého otevřeno) takřka prázdným autobusem na letiště (6 zlotých), na něž to v minimálním provozu trvalo přesně 45 minut.

Nejlepší na murály je prý v Polsku Lodž. Ale ani ve hlavním městě to není špatné...

Vzdušný přístav, čtvrtý nejrušnější co do počtu pasažérů v Polsku, nabízí své služby rozsáhlé metropolitní oblasti a dalece zastiňuje Ostravu, která svou příležitost dávno promeškala. Letiště KTW je skutečná bašta charteru a už pohled na odletovou tabuli naznačuje, že v noci tu bude personálu pořádné dovolenkové horko.

Na zastávce metra cestou do středu Varšavy.

Ta fotka má prostě dynamiku a myslím, že je to skvělá podoba olympijské prezentace oproti českým uniformám, které vypadají jako amatérský pokus o Lanvin či Burberry.

Navzdory sobotě měl regionální přípoj (a feeder dálkových linek z Varšavy) hodinové zpoždění, jež vzniklo úplně klasicky: tedy kumulací prodlev za celý den. 65 minut ale není uprostřed letní sezóny nic hrozného a nástup proběhl velmi rychle a spořádaně i díky tomu, že osádku osvědčeného Embraeru ERJ-170 tvořilo pouze 27 cestujících.

Tak jako před rokem na letu do Ostravy, i zde se podávala tichá nebo perlivá voda a borůvková brioška, které ten den končilo datum spotřeby. :-) Letadlo velmi rychle vystoupalo do letové hladiny a po pouhých 13 minutách začal sestup, přičemž celý přískok trval od odlepení se od dráhy po touch down pouhých 28 minut – můj dosud nejkratší let a určitě lepší než 3,5 až 4 hodiny ve vlaku, který dva dny před odletem vyšel na cca 1 200 až 1 500 Kč oproti 1 108 Kč za letenku, jež zahrnula i osmikilové příruční zavazadlo, v mém případě oblíbený kufřík. Jelikož jsem měl místo v řadě s nouzovými východy, užil jsem si opravdu komfortní let.

(Vzpomeňme v této souvislosti na pokryteckou šéfku EU a její padesátikilometrový přískok mezi Vídní a Bratislavou nebo tradiční setkání soukromých tryskáčů a helikoptér v Davosu. Mé svědomí je tedy jako padlý sníh, protože auto ani řidičský průkaz nevlastním a jednou či dvakrát za rok mě sveze kamarád.)

Věděli jste, že knižní řetězec Empik funguje už od 50. let 20. století? A takhle to vypadalo v jeho krakovské kavárně... To ohřívání spíše než šlehání mléka tedy nic moc. Asi jako u Bonda. :-)

Ve Varšavě během 20 minut na oblíbeném hotýlku (v recenzi na Booking.com jsem poděkoval oběma recepčním, kteří velmi rychle a účinně umravnili dvě početné rumunské a pravděpodobně rómské rodiny, které neskutečně mlátily dveřmi a rodinné vaření pojali jako folklórní sešlost, což je to poslední, co při útěku před hlukem doma chcete) a pak už jen večeře, spát a další dva dny kochání se ideálním počasím kolem dvaadvaceti.

Nepamatuji, že bych v polském hlavním městě viděl na nebi tak krásné beránky, kteří nejenže narušovali monotónní azuro, ale především líně a rozkošnicky putovali kolem špiček mrakdorapů, které tak měly zase trochu jiný rozměr. Jelikož jsem se Varšavě a její architektuře obsáhle věnoval loni, přesunu se o tři dny později na úterní ráno, kdy jsem v 10.21 nastoupil do IC vlaku směr Toruň a Bydhošť.

Vlakovou jízdenku jsem vyřídil den předtím na hlavním varšavském nádraží spolu s dvojicí povinných rezervací po 3 zlotých, což je změna oproti dřívějšku, kdy tyto nebyly nutné; lidé si prý ale dělali spoustu rezervací, které pak nechali propadnout.

Na úvodní vlakový turnus jsem zvolil 1. třídu za 159 PLN (příplatek oproti dvojce je zanedbatelný a kdo někdy viděl epické zástupy stojících v uličkách na polských vnitrostátních dálkových relacích, jistě pochopí proč) a dobře jsem udělal, protože i jednička byla s výjimkou úterka a prvního dne platnosti plná do posledního místečka (ve čtvrtek 15. 8. byl v Polsku státní svátek, což spousta lidí očekávatelně spojila s páteční dovolenou a tomu odpovídala i obsazenost vlaků).

I v Toruni je spousta tramvají. Stejně jako červených kostelů.

Do vlaku Vás sice pustí i bez rezervace, ovšem pouze na stojáka a když jsem nechal úsek Bydhošť – Gdaňsk až na poslední chvíli, málem jsem hodinu a čtyřicet minut stál. V 1. třídě! :-) Proto doporučuji, a posléze jsem tak učinil, vytvořit si/obnovit účet u PKP Intercity, operátora polských dálkových vlaků (jízdenka neplatí u regionálních dopravců v jednotlivých vojvodstvích).

Systém má sice své mouchy a není to to nejrobustnější řešení, co jsem u vlakových společností viděl, ale celkem se to při troše šikovnosti dá zvládnout (na zadání kódu jízdenky při rezervaci místa máte jen tři minuty). Kontrola cestovních dokladů průvodčím pak probíhá naprosto bezproblémově prostřednictvím QR kódu z mobilu či jiného zařízení.

Stejně jako u ČD nebo Regiojetu, ani u PKP není 1. třída garancí toho, že cestující budou kultivovaní a ohleduplní. Hned třikrát jsem během svých vlakových přesunů potkal lidi, kteří popotahovali a ehm-chrkovali tak, že by se za to nemuseli stydět méně civilizovaní občané z kontinentální Číny.

Dvakrát jsem si přesedl do jiné a separé části vozu a jednou, u třecetileté Polky, jež svou morbidní obezitou připomínala některé americké turistky, to zkusil vydržet, protože možností volby bylo dvacet stojících, kteří by okamžitě zaujali mé místo.

Abych přenesl myšlenky jinam, věnoval jsem se raději dvojici sedmdesátiletých dam přes uličku u okénka, které cestu k Baltu pojaly po svém: vedle vlastních sendvičů, cukroví a termosky s čajem i kompletního servisu (skleněné hrníčky se lžičkou i podšálky) byly vybaveny též látkovým prostíráním se sloganem Grill Time! :-)

Jediný další problematický moment představoval úsek Poznaň – Vratislav, kde tři děti ze dvou kupé opravdu obtěžovaly svým řvaním, běháním a hrou na schovávanou celý vagon 1. třídy. Když jsem si jen tak zlehounka dovolil sympaticky vyhlížející mamince navrhnout, zda by dítka nešlo trochu utišit, tato rezignovaně odvětila: dzieci. A paní s vizáží babičky poznamenala, že pán (já) děti zřejmě nemá. Tak, dodal jsem.

Coby pedagog bych měl mít pochopení, když ale otvírání a zavírání dveří našeho kupé a hlasité bafání dětí nabralo interval pětkrát za minutu, přestěhoval jsem se o tři kupé dál, kde se mezitím uvolnila dvě místa. Jako absurdní jsem vnímal skutečnost, že po půlhodině chlapci začali na celý vagon křičet cizsa (ticho). Vzápětí se ozval pláč a sonické poměry ve voze se konečně posunuly k normálu.

Takhle nějak si člověk představuje sever Polska. Červená cihla za cihlou a štíhlé linie církevní i světské architektury.

A nyní k navštíveným městům. Záměrně jsem pro první okružní jízdu po západní části země vybral áčkové destinace jakkoli jsem si vědom, že třeba Tczew, Grudziądz, Starogard Gdański nebo Pelplin – abych zůstal v hranicích Pomořského a Kujavsko-pomořského vojvodství – mohou být svým způsobem zajímavější, protože autentičtější díky absenci masového turismu. Otevřeně také říkám, že cílem bylo učinit si první dojmy, nikoli důkladně poznat dané město. Usoudit, zda by místo stálo za detailnější návštěvu.

Nejprve tedy Toruň, vychvalovaný klenot architektury a jedno ze dvou hlavních měst regionu. Nemohu si pomoci, ale nejlepší dojem na mě udělala nesmírně hodná slečna, která mi na zastávce autobusu na místním nádraží poradila a poté skrze mobil koupila jízdenku na autobus, který Vás zaveze přes opravdu impozantní most do 2,4 km vzdáleného centra. Automat na jízdenky ve voze sice byl, ale karty přes logo VISA a Mastercard nebral. To se prý občas stává. Takže jsem holčině, jež se zbytečně omlouvala za svou angličtinu, s velkými díky dal alespoň půlku ceny jízdenky za 3,80 PLN v drobných.

Stará část města doslova úpí pod náporem turistů a měl jsem pocit, že drtivá většina jsou místní, že Toruň je národním miláčkem podobně jako třeba Český Krumlov nebo Praha. Jako obvykle ovšem stačí zahnout pár ulic od hlavní třídy a člověk nalezne zajímavější místa, v tomto případě, jako i u dalších měst, zejména pozoruhodné kostely a domy z červených cihel, které byly jedním z hlavních cílů cesty. Onen protestantský a strohý sever! :-)

Definitivně nejznámější pohled na Bydhošť.

Objevem cesty a místem, kam se chci vrátit, je pro mě Bydhošť, takto druhé hlavní město daného vojvodství a místo, které mělo ze všech navštívených nejvíc civilní a tedy autentický ráz. Ano, i zde je část historického centra poznamenána pizzou, sushi a dalšími atributy mezinárodního turismu. Jako celek ovšem nabízí spoustu zajímavého k objevování a svou náladou mi malinko připomnělo Štětín, tedy zejména drsností, s jakou se tu projevuje život.

Moc příjemná procházka v okolí Wyspa Młyńska (Mill Island).

Svým způsobem jde o kombinaci Ostravy a Zlína, protože město je položeno v dlouhé kotlině, na jejímž obvodu jsou sídliště i místa plná zeleně (kouzelně na mě zapůsobil příjezd do zastávky Bydgoszcz Leśna, která je obklopena nádherným březovým hájkem, v němž jsou utopeny okolní domy). Pel svérázné romantiky dodává místních jedenáct linek tramvají, které pokrývají opravdu vzdálené části města, šplhají do kopců a co hlavně: fungují na úzkorozchodné trati, což jsem si uvědomil poté, co se mi zdálo, že vozy opravdu hodně skáčí na kolejích (ještě víc než v Sofii nebo Štětíně a to je co říct).

Vlny a linie Bydhošti.

Okolí hlavního nádraží na mě na první dojem zapůsobilo svou náladou (solidní budova naproti modernistickému objektu polských drah) takřka italsky a překvapilo mě, že u nádraží a pak samozřejmě na řece jsou k vidění a slyšení rackové. Zhruba 160 km od moře. Kdybych chtěl příběh ještě dobarvit, dodal bych, že ve vzduchu byla cítit sůl moře. :-)

Opera Nova v Bydhošti. Někde jsem našel srovnání s Utzonovou realizací v Sydney, což je asi přehnané, ale stavba je to opravdu skvělá. Zbývá jen doufat, že se právě probíhající doplněk podaří.

I v Bydhošti je bohužel k vidění jeden z vrcholů vandalismu. Až se toto objeví v Brně, bude to známka toho, že se město opravdu stalo cílem turistů...

Pozoruhodná budova opery a baletu, ikonický pohled na řeku a budovu pošty a historické domy a zejména fantasticky rekonstruovaný a přitom fuknční a udržovaný prostor Wyspa Młyńska. Až budu mít někdy více času, vydám se některými z tramvají do vzdálenějších míst anebo se projdu do novější části města.

Vítejte v Gdaňsku, městě, kterým šly dějiny. Stejně jako v případě spousty dalších míst v Polsku. Památník je věnován zaměstnancům polské pošty.

Gdaňsk dle oficiálních polských čísel v roce 2019 navštívilo 3,4 milionu turistů a po uvolnění covidových restrikcí tyto počty jistě neklesly a na městě je to znát. Už na nádraží a v jeho okolí - město má spolu s vedle položenou Gdyní a Sopoty (tzv. Trojměstí) 1,5 mil. obyvatel - bylo velmi rušno a jestliže Toruň byla lidmi přecpaná, tady to nebylo lepší. To je ale součást hlavní sezony a tady i u všech navštívených měst by byla myslím ideální doba na přelomu října a listopadu, kdy ještě není zima a pobyt bude jistě daleko příjemnější.

Gdańsk jsem chtěl vidět už kvůli roli, kterou tento sehrál v obchodním sdružení Hansa a jeho dřívější moc a bohatství jsou na historickém centru patrné. Tady i v Poznani jsem se ale nemohl ubránit dojmu, že jsou tu ještě patrné proluky z doby války a že městskému plánování ledacos chybí. Střed města s pitoreskními domy je sice pěkný, ale jen kousek bokem člověk nalezne paneláky.

A nová výstavba s luxusními byty? Stranou od centra je to vcelku zdařilé, přímo u centrálního kanálu na mě ovšem leckteré realizace působily jako laciné kartonové poutače. Náladě a zážitku nepřidal ani místní trh s tretkami, který byl rozlezlý po většině hlavních ulic středu města.

Boční ulice od hlavního kanálu. Opravdu by tu chtěl v té tmě bez denního světla někdo pracovat/bydlet?

Po zkušenosti z Toruně a Gdaňsku jsem si na Poznaň vyčlenil jen hodinku a půl na přestupu a dobře jsem udělal. Pokud má někdo tohle město rád a poznal jej důkladněji (a věřím, že má co nabídnout), tak se omlouvám, ale centrální náměstí i širší střed na mě na první dojem působily nezajímavě a tuctově. A jen se štěstím jsem narazil na kavárnu, kde se dalo vypít snesitelné kafe. Ze všech navštívených měst jsem v Poznani pociťoval největší rozdíl mezi koloraturně pojatým centrálním náměstím a spoustou vybydlených nebo k pronájmu určených parcel v jeho blízkosti.

Stejně jako při cestě do Varšavy a směrem k Baltu, i na trase zpět jsem si udržoval otevřené možnosti pro přesun i ubytování. Přespání ve Vratislavi jsem si ponechal jako možnost pro případ, že bych byl z dlouhé cesty vlakem unavený. Kupodivu jsem ovšem cestu, která započala v 10.51 v Bydhošti, zvládl na jeden z��tah, čemuž ale jistě pomohly slušné přistávky. Tak či tak, do Brna jsem dorazil minulý čtvrtek ve 22.19 po přestupech v Poznani, Vratislavi, Lichkově, Ústí nad Orlicí a České Třebové. :-)

Klidnější část města Gdaňsk stranou centra a hotel Fahrenheit o kousek dál. Jakkoli považuji Truffautovu adaptaci Bradburyho románu za velmi povedenou, tahle tříhvězdička mě moc nenadchla.

A káva a jídlo? Ano, samozřejmě, to bylo také, ale oboje nebylo hlavním cílem cesty a co se týče kofeinu, dodržoval jsem své cestovatelské minimum v podobě snídaňového a poobědového doppia a někdy i espresso navíc.

Kvalita emulze byla bolestným zklamáním ve všech městech a stále platí, že surovina je i v rámci tzv. výběrovky v Polsku značně obyčejná; s výjimkou trojice doppií v Ministerstwo Kawy se všechny kávy motaly kolem úrovně 12 až 13/20 a někdy i hůře, protože v jinak krásné a moc příjemné kavárně v Gdaňsku jsem ani nedopil a upřímně při vracení poloplného šálku řekl lidem za barem: I’m sorry to say this but the cup is incredibly conservative to my liking. (Přeloženo: tak kalné uhlí jsem už dlouho neměl a není divu, když už při pohledu do šálku vidíte cáry cremy připomínajcí jin a jang).

I Gdaňsk má své Ferrisovo kolo. Hezky bokem od centra, kde se pěkně vyjímá a neruší.

Nemohu ovšem říct, že by se holky a kluci za kávovarem nesnažili, právě naopak: často jsem dostal až druhou porci a po předchozím ochutnání, což jsem zohlednil nějakou tou mincí na dýšku. A některé předpokládaně dobré podniky, zejména v Bydhošti, měly prostě ráno zavřeno (státní svátek). Detailní komentář i hodnocení zahrnu do měsíčního souhrnu.

Co se týče drobných radostí života, i letos jsem zkusil pierogi ruskie (6 kusů za 15 zlotých, na podzim roku 2019 jen osm) ve svém dříve oblíbeném varšavském mléčném baru Biedronka (ul. Grójecka 79, přímá linka tramvaje 7 či 9 od hlavního nádraží, zastávka Bitva u Varšavy 1920). Ale i letos to už prostě nebylo ono (opět jen 13/20) a mohu jen hádat, že zdejší rázné dámy, které měly čtyřicetiletou zkušenost za hrnci a rendlíky jsou už v penzi. Stejné pirohy jsem zkusil i v Gdańsku a tam to bylo jen skoro 13/20 bez jakéhokoli dochucení v podobě škvarečků nebo omastku.

Nejhezčí cedule a nejpříjemnější interiér kombinovaný s prima galerií. Ale ta káva. Jediná, kterou jsem v Polsku nedopil.

Svou kvalitu, byť ne tu nejvyšší, si podržely koblihy. Bezová v Toruni (silných 14/20, 8 PLN) i ta z černého rybízu ve Vratislavi (14/20, 10 PLN, je to přece jen v budově nádraží) patřily ke světlým okamžikům cesty (kontrast kyselosti náplně a vláčného těsta a pocukrovaného svršku!), stejně jako černý (žitno-pšeničný chléb), který byl sice kupován v Carrefouru, ale vyroben jinde a složení perfektní (nebudu přehánět, když řeknu, že nejlepší z ochutnaných měl skoro 15/20).

Na pivo jsem se tentokrát necítil a za celých 6 dnů vypil na hotelu toliko dva půllitry baltic porteru Żywiec. Samozřejmě jsem se díval na praktický přehled ochutnávkových výčepů, jenže mě tam nic nezaujalo natolik, abych se tam vydal osobně.

Zkusil jsem jen dvě deci v dříve oblíbeném varšavském Jabeerwocky, jenže jejich pšenice chutnala spíše jako zkyslý cider a ani jsem nedopil. Pryč jsou doby, kdy tu byly tři degustační flights of beer a člověk mohl zkusit takové speciality jako kanandská či novozélandská piva. Jak poznamenal oblíbený výčepní: proč by se snažili, když jim to i takto funguje.

Nebyl tu také jediný baltic porter na čepu, což je myslím v Polsku neodpustitelné. Svůj oblíbený pivní styl jsem zkoušel najít i v běžných hospodách a restauracích, které se chlubily slunečníky pivovaru ze Živce... ale, stejně jako mnohokrát předtím, bez úspěchu a na pípách byla jen loga jejich europiv.

Celkově ovšem maximální spokojenost. Bylo to krásné, intenzivní a perfektně bezpečné dobrodružství v zemi, která má, podobně jako Francie, Itálie nebo Španělsko, mnoho regionálních identit a člověk se tam může opakovaně vracet.

#cestopisy

0 notes

zlutyzakaznik · 4 years ago

Text

Extrakce na kolejích (2)

(20. 7. 2020) Kofeinové momentky ze Žďáru nad Sázavou, riziko “povolání” v kávovém domečku ve Svinově, akviziční výlet do polského pohraničí a vláčné plynutí kávového času v Tišnově a Kuřimi.

Nejen kávou a pivem z polského pohraničí je živ člověk a tak jsem z Intermarché v polské části Těšína přivezl na ochutnání i tuto alkoholickou limonádu. S pár lidmi jsme se shodli, že je to bohužel (mírně řečeno) nic moc. Ale škoda nebyla velká a obal je hezký.

Druhý týden vlakových toulek po tuzemsku byl všechno jen ne spektakulární co do navštívených destinací i kaváren a určitě se na tom podepsalo i nestabilní počasí, jež nevybízelo k nějakým velkolepým a dlouhým cestám do vzdálených regionů naší země.

Ani druhý týden vlakových toulek nebyla 1. třída Českých drah mezi Vídní a Prahou úplně narvaná.

Úplně mi co do kontaktu se srážkami stačil závěr již takřka výročního výletu (letos potřetí) do polské části Těšína za tamními pivními speciály v supermarketech. Jestliže v létě 2018 bylo při překonávání hraniční čáry s kontrabandem v tašce vedro k padnutí a loni to nebylo o mnoho lepší, letos mi hodinku vyhrazenou na poklidnou zpáteční cestu s cca 10 baltickými portery, funky a juicy IPAmi a dalšími dobrůtkami, notně znepříjemnil opravdu intenzivní liják. Ale protože nebylo zbytí, nechtěl-li jsem riskovat zpoždění u přestupu v Ostravě-Svinov a nestíhání posledního vlaku na Brno, musel jsem, jakmile pominul ten nejhorší příval, vyrazit na zhruba 800 metrů dlouhou cestu z kopce na české nádraží v Těšíně.

Po “akviziční oběti” v podobě vláčení tekutého kontrabandu v odpudivém slejváku přes polsko-českou hraniční řeku a kodrcání se vlakem Os jsem si užil rychlou cestu z Ostravy-Svinov do Břeclavi v 1. třídě EC Polonia a byl jsem opravdu moc rád, že jsem si vzal poprvé v životě do vlaku své vypulírované sklo a opatroval je po celý den. Samozřejmě: jistý kompromis tu je, neboť jde o aleovku (IPA) a v lahvi byl hutný a těžký baltic porter, ale degustační sklo Senzorik přijde na řadu příště, protože tohle byl první pokus. Otevřená tenkostěnná sklenice, v níž může tekutina hodně dýchat, uspokojivě vyhověla i 0.5 litru s 9.6 % alkoholu a 22° EPM a pivo, vytažené hodinu a půl před otevřením z lednice supermarketu, bylo právě tak akorát. Musím přiznat, že jsem se těšil na reakci průvodčí nebo obsluhy občerstvovacího vozíku a v tomto jsem opravdu nebyl zklamán. Když kolem procházel asi dvaadvacetiletý klučina s plechovkovou Plzní a Gambrinusy a viděl, jak ve světle zapadajícího slunce zálibně zkoumám aroma a viskozitu nápoje, rozhostil se na jeho tváři tak spokojený a pobavený úsměv, jaký jsem neviděl ve vlacích ČD i RegioJet dlouhé roky. :-) Pivo samotné jsou rozinky, hořká čokoláda, kapka suchého sherry a když jsem si před jídlem usrknul první deci, cítil jsem, jak se mi v žaludku rozlévá příjemné a intenzivní teplo ne nepodobné zážitku z whisky, který popsal Roald Dahl ve své povídce Velký samočinný sepisovač.

Naštěstí jsem měl deštník a byl tak ušetřen promočení až na kůži a ve vlaku do Ostravy i při následném uhánění na Břeclav boty i veškeré oblečení překvapivě rychle uschlo. Ale tančit se dvěma těžkými taškami mezi provazy deště – ve druhé jsem měl jídlo na cestu i na večeři a vodu – a vybírat, která kaluž či stružka u okraje silnice nebo chodníku je v dané chvíli menším zlem, není úplně vhodný program na čtvrteční odpoledne.

Stout, pšenice, mojito, kávové pivo, jednoduchá i double IPA nebo mango sour ale. V Intermarché byl sice výběr letos znatelně horší, ale pořád zde byla nabídka, která je pro české super- a hypermarkety nedostižný sen.

Smutně jsem konstatoval, že jestliže před dvěma lety mělo francouzské Intermarché na vršku pivní výběr, nad kterým jsem oněměl úžasem (vyšší desítky často velmi exotických speciálů včetně belgických a francouzských piv), letos to bylo podstatně horší, neboť příslušné regály byly asi o polovinu umenšeny a přibylo mnohem více průmyslových piv. Před každou případnou akviziční návštěvou s dodávkou či autem je tak třeba nejprve ověřit, zda se sortiment nezměnil anebo se spolehnout na hypermarkety Carrefour či Auchan.

Kéž by měl český Kaufland aspoň ten baltský porter Zywiec, zde v balení po osmi za 23.99. Před časem jsem měl i varianty téhož stylu v podobě KOMES, ale přiznám se, že jsem nikdy nevydržel čekat doporučovaných 18 měsíců na plné vystaření v lahvi.

Kvalitě většinou odpovídá i nacenění. Importovaný Kozel, Plzeň nebo Zlatý bažant stojí asi polovinu toho, co polská craftová piva. A úplný extrém je v akci vyobrazený prototyp europiva Carlsberg.

Putování vlakem do Těšína vede přes okres Karviná a zatímco cestou tam mladinká průvodčí roušku nijak nevynucovala, na zhruba dvacetiminutovém zpátečním úseku jsem byl dvakrát upomínán průvodčím, třebaže jsem seděl sám v polovině vagonu. (Hned následující den vláda v dalším skandálním kroku nařídila nošení roušek v MHD a uzavřených prostorách celému Moravskoslezskému kraji s okamžitou platností od 12 hodin aniž by dopředu uvědomila vedení kraje, organizátory akcí daného víkendu anebo řešila, co mají dělat lidé, kteří ráno jeli do práce bez roušky).

V Polsku se v obchodech a interiérech stále používají roušky. Pro člověka z ČR už trochu nezvyk.

V polské části města bylo daleko klidněji než za normální situace a až do odvolání je zde uzavřeno i turistické a informační středisko. A v obchodech se stále nosí roušky, jakkoli jsem si všiml, že na to tak každý desátý člověk dlabe, a to bez ohledu na věk. A 1. třída spojení mezi Vídní/Budapeští a Prahou/Varšavou je stále velmi prázdná a nezřídka jsem jezdil v celém vagonu ve 2 až 3 lidech. Student Agency/Regiojet zdražilo od podzimu mezinárodní jízdenky Standard o cca třetinu a de facto tak vozí po většinu času do Vídně a Bratislavy v daném tarifu prázdné vozy. Jsem zvědav, jak dlouho jim to vydrží.

Na základě předchozí zkušenosti v polské části města a především ve Wroclawi jsem si nenechal ujít koblihu z malého řetězce Nasza Pączkarnia. A i když už pomalu zavírali a zbývalo jen asi dvacet kusů, poprosil jsem o tu z trojice, která vypadala, že byla vytažena z oleje naposled a nebyl jsem zklamán. Velmi čerstvé, velmi nadýchané těsto, velmi chutné a pudingová náplň nebyla přeslazená ani uměle chutnající jako v dezertech za 4.90 Kč. Pro detailní pohled doporučuji toto video. Za 4 PLN zážitek (silných 14/20).

Co se týká kávy, nevyrážel jsem na žádný ze tří výletů uplynulého týdne bez toho aniž bych si ráno připravil a vypil cafe latte se dvěma porcemi výběrového espressa a dospěl v této souvislosti k rozhodnutí, že pro případný druhý turnus vlakového objevování si pořídím malý skleněný flakonek nebo skleničku, do níž se vejde “cold brew” v podobě doppia nebo flat white na cestu, neboť jak rychlé a nouzové espresso v Cafe Depo na přestupu v České Třebové (10 – 11/20, 36 Kč), tak následující cappuccino v kiosku Cafe Laura na nádraží Ostrava-Svinov mě přesvědčily o platnosti pojišťovacího(?) sloganu Riskuješ-li, neriskuj.

Reklamní kampaň Českých drah na nádraží Ostrava-Svinov 1.

Reklamní kampaň Českých drah na nádraží Ostrava-Svinov 2.

Reklamní kampaň Českých drah na nádraží Ostrava-Svinov 3.

Zejména druhá zkušenost zanechala na mé kofeinové duši trvalý šrám a třebaže jsem hodinku předem avizoval na Instagramu podniku, že jsem na kávu zvědav (a oni odpověděli, že se těší), dostal jsem cappuccino (55 Kč) jaké už dlouho ne. Slečna u kávovaru byla sice milá, usměvavá a ochotně zodpověděla pár otázek (používají zelenou BIO Olmu, káva má 10 až 12 dní od upražení, protože ji, ehm, údajně nestíhají nechat řádně odležet a mléko si podšlehávají jak kdy (aha); poprosil jsem, aby to tentokrát nedělala s tím, že na latte artu mi nezáleží. Předložené cappuccino se mi zdálo mírně teplejší a tak jsem si ho vzal bokem, dvě minutky počkal a v klidu si ho několikrát vyfotil. A pak velmi opatrně a pomalu usrkl. A to byl počátek konce. Snad to bylo silnějším (vroubkovaným) kelímkem než obvykle, snad mě ukolébal vstřícný a informovaný přístup, ale i ten malinkatý doušek byl tak horký, že jsem poprvé v životě v šoku vyprskl nápoj na chodník a s opařeným jazykem to šel reklamovat.

První verze teplotně šokujícího cappuccina ze stánku Laura Coffee na nádraží Ostrava-Svinov.

Slečna se divila, neboť na teploměru prý bylo 70°C a podle ní tedy v pořádku (moc, moc, moc, nejčastější doporučované rozmezí je 55 až 65° C, přičemž osobně preferuji spodní hranici, něco mezi teplým a vlažným a řídím se citem při držení konvičky při šlehání) a stálý zákazník, co čekal na kávu, říkal, že se to prý dotyčné stalo poprvé, o čemž mám pochybnosti.

Jak kdysi prohlásil Pohlreich: je podezřelé, pokud si nikdy nikdo nestěžuje a všem všechno chutná. Teplota byla napodruhé úplně v pořádku, cappuccino samotné ovšem vodové a podšlehané – nutno uvést, že i zelená BIO Olma mívá kvalitativní výpadky – a téměř bez chuti espresso základu (12/20), ale opařený jazyk mi už zůstal a bolest a štípání jeho špičky pominulo až po více než 48 hodinách.

Snad bych byl promíjivější, kdybych předtím na webu firmy v sekci věnované cateringu, nenašel velkoústá prohlášení o vyškolené baristické elitě, “Laura Coffee Standardu” a informaci o tom, že mají “ručně vyráběný espresso kávovar La Marzocco, jenž je považován za Ferrari mezi kávovary”. Vše toliko prázdné marketingové plky, když ochutnávka ukáže něco jiného.

Řeznictví ve Žďáru nad Sázavou se uvedlo méně běžným pojetím bedýnkového masa, což jsem ocenil.

Jak ale souvisí motiv bafajících a na kost vyhublých Indů(?) s prodejnou masa a uzenin mi bohužel uniká. Necítí se místní senioři trochu dotčení?

Kebab a pobočka velkého řetězce s pizzou ve Žďáru nad Sázavou.

Kdekoli najdu na restauraci v ČR slovo Grand, zavání to průšvihem. Zde měli ve Fiorenzatu doplněném o pěkný kávovar zrnka Jacobs. A v denní nabídce byla miska poke. Ve Žďáru.

Velmi pozitivní a nečekanou zkušenost naopak představovala ve středu navštívená Malá kavárna ve Ždáru nad Sázavou. Během necelých tří hodin jsem si asi po 8 letech prošel město, okoukl místní kavárny a po vypitelném, byť mírně nahořklém espressu (11/20 a takřka ukázková příprava po pár všetečných dotazech; bylo mi dokonce nabídnuto, že když mi nebude chutnat, nemusím nic platit, ale protože se to ješt�� dalo, 39 Kč jsem dámě dal) v kavárně, kde mě zaujal hlavně třískupinový kávovar s obnaženou hlavou E61, si dal po obědě doppio v prvním z uvedených podniků. A to navzdory počáteční nedůvěře vůči sub-brandu Sweet City od Nordbeans a páce vytažené z jednoskupinové Appie od Nuova Simonelli a položené na nahřívací ploše pro šálky, protože jim to prý poradili přímo při školení z liberecké pražírny.

Slečně za kávovarem jsem řekl, že jsem se vrátil kvůli přístupu, nadšení, ochotě a jí deklarované náročnosti na kávu. Doppio za 50 Kč (nechal jsem 60) bylo naprosto nečekaně víc než v pořádku (14/20). Navzdory většímu a snadno převáženému výstupu (60 g z cca 18, spoléhají se zde na volumetriku) byl nápoj ze zrnek z Nikaraguy velice dobrý, komplexní a s příjemnou dochutí. Na to, jakou bídu pro mě znamenalo espresso této značky před dvěma lety v Ústí nad Labem nebo primární brand v brněnském Faine, Opavě i jinde, jsem na základě žďárské zkušenosti pražírnu málem rehabilitoval.

Baristka zjevně měla nějaké zkušenosti z předchozího působení (paralelně pracuje ještě v další kavárně ve městě) a podnikovou péči o kávovar i mlýnek (prvogenerační Fiorenzato F64 EVO, jak jsem si potvrdil nakouknutím napravo od vidlice pro páku) popsala takřka na jedničku. Jediné, co mě docela zarazilo, je to, že prý zdejší lidé mají zakázáno sahat na hrubost mletí a majitelka prý chodí mlýnek posouvat dvakrát denně. Jak dlouho ji to bude bavit? I o víkendu? A co když odjede na dovolenou nebo pracovně mimo město? Co když přijde bouřka nebo mráz a nepoteče to, jak má? Bude se čekat dvě a více hodin na příchod šéfové a mezitím vydávat valící a řídké espresso? Na rozdíl od holčiny si nemyslím, že je to, byť s ohledem na větší počet brigádníků, dobré řešení a zdejší káva tak může být méně než konzistentní.

Zajímalo by mě, zda musí mít kavárna u žijící umělkyně její souhlas... Ale třeba je to opravdu jejich teta.

Vinotéka ve Žďáru nad Sázavou.

Do reality jsem se vrátil v sobotu, kdy jsem využil tříhodinové pauzy mezi deštěm a z Králova Pole nádraží si zajel do Tišnova a Kuřimi. Nejen desetitisícová městečka jako Nové Město na Moravě totiž mají výběrové kavárny a trendy bistra, ale svůj “specialty podnik” má i největší město v okrese Brno-venkov. Kavárna je umístěna v budově zdejšího nádraží a vypadá opravdu pěkně, ale kdo by čekal, že když je na Facebooku i letáčku v nádražním podchodu uvedeno “v sobotu otevřeno”, zklamal by se. U dveří umístěná tabulka pochopitelně sdělovala pouze PO až PÁ a přes podnik byla stažena mříž. Včera, tedy v neděli kolem 18 hod., se majitelka na Facebooku za marnou sobotní návštěvu a matoucí info omlouvala, ale dnes, v pondělí ve 13 hod., zůstává informace stále neupravena. Kolik kliknutí a vteřin tato změna stojí?

Bistro a kavárna Chutě zvu tě v Tišnově sdílí vchod s prodejnou pracovního oblečení a tak má omezené možnosti, jak prostory zatraktivnit. Zeptal jsem se tedy aspoň na kávu, ale vzhledem k tomu, že museli otvírat skříň (Dalia ze Silůvek), nedal jsem si.

Jak jsem se kdesi dočetl, pro spoustu žen je prý atraktivní představa drsného pekaře tvarujícího těsto na chleba či bagety, a tak jsem se zeptal, co znamená sxxní s mladou paní. Nic smyslného v tom ovšem nehledejme. Jde prý o žádné sra.. s mladou paní, což na dotaz holky za barem potvrdila i majitelka klábosící v jinak prázdném podniku s kamarádkou. I výlet do Tišnova může terénnímu lingvistovi přinést něco nového.

Takto situované Tesco jsem ještě neviděl a tak jsem si v jeho tišnovské pobočce skočil aspoň pro vodu na další cestu...

...a jak patrno, módní trend dorazil i sem. A co na tom, že pec na dřevo jsem hledal marně a zahlédl jen klasickou elektrickou variantu.

Když měli ve výběrovém podniku na nádraží v Kuřimi zavřeno, využil jsem hodinku do odjezdu vlaku procházkou po jedenáctitisícovém městečku a shodou okolností narazil na před pár týdny otevřené Desire Cafe. I v Kuřimi je už konkurence značná a cosi napsat na sklo, obávám se, dávno nestačí.

Dosti velké zařízení (odhadl bych tak 40 míst uvnitř a nejméně dvacet na zahrádce) je hospoda i kavárna v jednom a už od počátku jsou zde pro mne přítomné známky, že se někdo moc nestará.

Podnik má otevřeno 7 dní v týdnu od 11 do 22 a v sobotu kolem druhé odpoledne po dešti zde nebyl nikdo. V tichém zákoutí u řeky jsem tak mohl pozorovat pokuřujícího číšníka na zahrádce i vydru říční(?) při odpolední očistě.

Po chvíli jsem se přesunul dovnitř podniku a jelikož číšník seděl ve vzdáleném rohu provozovny plně ponořen do telefonu, po pár minutách tichého pozorování pečlivě uklizeného baru, dvou Macapů a třískupinového La Spaziale jsem se zase vzdálil. :-)

Cedule první výběrové kavárny v Kuřimi umístěná v nádražním podchodu je bohužel neaktuální. Tak snad bude dobrá aspoň káva, když píšou, že je tu správně připravená.

#cestopisy

0 notes