#kvitov | Explore Tumblr posts and blogs

zlutyzakaznik · 4 years ago

Text

(Po)novoroční drobečky

(11. 1. 2021) Zapomenutí zákazníci, káva Adama Neubauera, trable Kafecu a kouzlení s ETA a Nordbeans.

Scéna, kterou jsem včera nalezl mezi Atlasem a Panksy (dolní konec Jaselské) je pro mne perfektní metaforou současné situace. Společnost, ekonomika i kultura představují nemocného invalidu, kterému už bohužel nepomáhají ani ty chabé podpůrné hadičky.

Jakkoli je doba strašlivá a nejen gastroprovozy fatálně zasažené třetí uzávěrou, stále někteří provozovatelé nechápou, že pokud podnik byť jen formou okénka ponechají otevřený, je nutné ucházet se o platící hosty mnohem víc než dřív. Nechci, aby vytvářeli sofistikované, vtipné a technologicky náročné kampaně o přípravě domácí kávy nebo realizovali streamy z potemnělého výčepu či opuštěné kuchyně. Stačí mi mnohem méně.

Aby ony podniky pochopily, že to nejjednodušší, co mohou udělat, je nabídnout základní informaci o otvírací době a nabídce na Facebooku a Instagramu. Zní to banálně a vím, že se opakuji, ale je to bohužel tak. Od 18. prosince zjišťuji, že naťukat těch pár čísel a dnů do záhlaví profilu nebo aktualizovat status je pro mnohé skoro nemožné.

Pořád si myslím, že skoro každý člověk, který aspoň občas zajde do kávárny, výčepu či restaurace a neklepe se preventivně doma ve sklepě mezi pytli brambor a paletou mouky a rýže, se jako první podívá na Facebook nebo Instagram oblíbeného podniku, aby zjistil, jestli tento ještě žije a pokud ano, tak co mu v novém roce nabídne, zda ho nějak přivítají, zda projeví aspoň minimální zájem a ukáží něco, co ho přiměje, aby je šel/šla podpořit.

Tak 49 nebo 65? Vyšší cena je pochopitelně za doppio a na tabuli uvnitř je to správně.

Trochu mě mrzí, že poslední statut u své nejoblíbenější kavárny na obou sociálních sítích vidím z 28. 12. a teprve když jsem šel 6. 1. kolem, zjistil jsem, že na dveřích je cedulka avizující, že podnik otevřel 4. ledna a že operuje každý den od 12 do 18 hod. Dlužno dodat, že tato otvíračka je uvedena v odpovědi na jeden z komentářů (18. 12.), ale proč to nedat na první místo? Viditelně, čerstvě, přehledně. Aby to nikdo nemusel hledat.

Majitel mého dost možná nejoblíbenějšího výčepu nebyl bohužel schopen aktualizovat téměř dva měsíce nabídku na Facebooku (statut 9. 11. a pak až 5. 1. a neříkal jsem mu to pochopitelně jen já, ale i výčepní a dalších deset lidí), jelikož měl prý potíže s přístupem k účtu a řadu dní nepřišla informační sms ani dlouholetým štamgastům, kteří jsou zapsaní v podnikovém “newsletteru” a vypijí bez nadsázky řádově víc piva než já.

A pak se tak člověk prochází za slunného zimního dne s karibsky laděnou a v dané várce báječně celaskonovou třetinkou Mango Piña Coco Sourus od MadCatu v blahobytných ulicích po Veveří a přemítá, co je probůh tak těžkého na tom vyvěsit na Facebook a Instagram nabídku dne a aktuální otvírací dobu. Fakt to nechápu. Podniky často volají Přijďte nás podpořit prosím, ale zároveň nejsou schopny potenciálním zákazníkům nabídnout ani to základní. Kolik lidí bude ochotno vrátit se, když se na dané místo vydají dle zastaralé informace na FB a kavárna bude mít zavřeno?

Funkcionalistický moment na odpolední vycházce s “Piňacoladou”. Za běžného všedního dne se ze studentského domova vedle kina Art ozývá kakofonie fléten, klarinetů, žesťů a smyčcových nástrojů tam ubytovaných konzervatoristů. Teď bylo na daném místě oněmělé ticho, které jen tu a tam narušil pohyb šedivé a nenápadné policejní oktávky.

Když jsem koncipoval výroční žebříček nejlepších káv, chtěl jsem se původně rozepsat i o současném stavu brněnských pražíren, ale téma se ukázalo být tak rozsáhlé a komplikované, že jsem těch 8 000 znaků poznámek uklidil do jiného souboru pro pozdější zpracování. Jisté je, že míst s pražičkou je v našem městě už docela dost a při velmi orientačním počítání jsem dospěl k tomuto výčtu:

Bota Coffee Bwindi Cafe Dokonalá káva Farář & Holič Fiftybeans Gill’s Coffee Grain Gusto Cafe Kopi Luwak Malena Coffee Monogram (NEW! :-) Monro (OLD! :-) MOTMOT Penerini Poppybeans (NEW! :-) QB Coffee Roasters/Rituale Rebelbean Rello Il Torrefattore Rusty Nails Star Coffee The Space

Rusty Nails jsem do výčtu zahrnul, protože se oficiálně přestěhovali do Prahy teprve nedávno a většina jejich působení je spjata s Brnem.

Jednadvacet pražíren, pokud dobře počítám. To není málo na půlmilionové město (přidám-li studenty, kteří tvoří významnou zákaznickou skupinu) a jistě se ještě nějakých v budoucnu dočkáme. Pokud vím, naprostá většina firem má svůj stroj a jen pár si to nechává dělat dle specifikací jinde. Patří k nim i Adam Neubauer, který využívá vybavení Petry Veselé a Gwilyma Daviese (značka The Naughty Dog) a tento krok rozhodně není překvapením, protože leccos naznačoval už dřívější rozhovor na Rumelieru.

Jakmile jsem byl informován, vydal jsem se to pochopitelně co nejdřív zkusit. Znalý kamarád reportoval velmi velmi ovocné espresso, pro něj prý už trochu za hranicí, ale přesnější údaje o vzorku bohužel nevěděl. Další průzkumník, který má praktickou zkušenost z kavárenského provozu a o kávě také píše, hlásil toto: espresso krásně vonělo, aroma květin super, ale osobně bylo pociťováno jako poněkud svíravé, s trpkým koncem. Deklarovaný Earl Gray tam prý byl také a tak jsem se to vydal vyzkoušet. Nejprve jsem se ovšem o sobotním odpoledni pečlivě ujistil, že head barista není přítomen a nebafne na mě ani se závozem mléka. :-)

Jelikož jsem už měl v sobě dvě domácí dvanáctigramová italská latéčka a poobědové doppio v Take Five, po jistém váhání a vyzvídání jsem se nakonec za chvilku vrátil a zkusil espresso. Etiopii bohužel neměli a tak jsem vzal zavděk Salvadorem v honey pojetí. Mandarin, Red Apple, Praline stojí na popisce. První srk, tělo velice lehounké a výrazná plochost a mělkost chuti, ve které jsem opravdu z velké dálky cítil jadřincový konec jablka, ale jinak bohužel nic. Po dalších dvou ucucnutích během dvou minut zbyla velmi slabá dochuť, která extrémně rychle odezněla.

Vím, že je to první pokus a na úvod to bývá vždy těžké, ale za mě v této podobě bohužel naprosto obyčejné a zaměnitelné kafe, které byste dostali u poloviny pražíren z výše uvedeného seznamu (12/20). Nepochybuji, že káva byla připravena s pečlivostí a od baristy jsem se dozvěděl, že surovina pochází od importéra, kde berou i Rebelové, pravděpodobně tedy Falcon Specialty. Cuppingové skóre nebo nějaké další údaje k dispozici nebyly.

Dlouhodobé prodloužení banu zajištěno. Můžeme pokračovat dál. :-)

V průběhu prosince jsem v Monogramu zkusil i cappuccino od slečny, kterou jsem tam ještě neviděl (a není to ta z hradišťského FČIL), ale i když jsem poprosil o krémové a hebké pojetí, byla to velmi obyčejná interpretace třebaže jsme vybrali espresso základ (od Hasbean), který by měl jít s mlékem lépe dohromady. Mléko tak teplé, že jsem raději počkal pět minut, než jsem se napil a svrchní vrstvička mikropěny docela tenká. Nikoli úplný papír ale i tak. Není divu, že tam nebyla hebkost. 12 – 13/20. Vývoj nápoje na třech obrázcích níže:

Jiná výrazně nezajímavá káva, kterou jsem v prosinci ochutnal, byla ta z Kafecu. Přitom jen o dva dny dřív, po svátcích (27. 12.), kdy jsem tam byl na espressu a cappuccinu s jednou slečnou (není lehké v takový den po 16 hod. najít fungující podnik), bylo vše v pořádku – jistě i tím, že tam byla má oblíbená baristka a dokonce jsem s obrovským překvapením kvitoval, že tato vytáhla na šlehání selský Kunín.

Takto nalákán jsem tedy zkusil odvážnější variantu v podobě Kolumbie znova, přestože jejich espresso o 15 g z nahé páky je spíše slabší doppio a slogan o nekonečně lepší chuti na zdi za barem je jen fráze. Jiné slečně, kterou jsem musel poprosit, aby mi nahřála vlastní ACME (namlela kávu a už už se chystala páku zacvaknout) to ovšem teklo špatně, velmi špatně. Nejprve deset vteřin rychlých kapek bez jakéhokoli zpoždění a pak přerušované, lehce bublající a z výšky dopadající dva proudy místo jednoho postupně se scelujícího a nádherně syrupovitého). To, co vidíte na fotce níže, je druhý, opravný pokus, cca 90 vteřin po přípravě, jen zaplaceno a přeneseno o deset metrů dál na studnu v nádvoří, proto ta stopa na stěně šálku, která ale nezastře pobryndaný vnitřek. (A ano, pro jistotu dodávám, že do nápoje nebylo nijak zasahováno, lžičkou ani ničím jiným.)

Při smutném koukání na výsledek u studny mi to nedalo a zašel jsem to ukázat majiteli, protože tento vykoukl ven, když předtím pracoval ve vedlejší části kavárny. Dostalo mě zdůvodnění: “Ono to tady hodinu stojí, když nikdo nepřijde a pak to tak vypadá. Ale dostal jste druhý šálek, tak super, ne? Chuťově ale dobrý, ne?” Napil jsem se před ním a řekl, že je to tak tak (skoro 12/20) a že chápu, že doba je zlá a lidi moc nechodí, ale že vzhledem k tomu, jak byl na Messengeru v říjnu 2019 hrdý na svou kávu (praženou ovšem někým jiným na míru), je tohle opravdu strašné.

Ne, není to super a takovou výmluvu neberu z několika důvodů. Na prvním místě je fakt, že nikdy, opakuji nikdy, jsem nejen ve svých oblíbených kavárnách, a to i za současné situace, kdy tam nikdo hodinu nebo daleko víc nepřijde, nedostal takto s odpuštěním poblinkaný šálek (pokud jsem se díval správně, mají zde vyvýšené hlavy, ale slečnu nenapadlo si to podložit ať už ohrádkou nebo druhým hrníčkem a poprskání je vidět i na fotce kelímku na FB).

Je tu i Puqpress, což mi říká, že majitel investuje spíše do drahého stroječku místo do lidí. A hlavně: je tu přece ono nedostižné La Marzocco KB 90, kterým se chlubí na svém Facebooku + dva gravimetrické Mythosy 2. :-) Ocenil bych, kdyby majitel, když vidí, že mu přišel do lokálu extrémně šťouravý zákazník, řekl něco jako Dobrý den, přišel jste se podívat, jak jsme pokročili? Tak já Vám udělám kafe, jo? Ale kdeže: on v tom nechá vykoupat nezkušené děvče. Nemám nic proti komukoli z lidí, co tam připravují kafe, zato ale vše proti majiteli, protože toto je výlučně jeho odpovědnost.

Když jsem fotku ukazoval pár lidem z praxe, tvářili se a vyjadřovali zděšeně a kamarádka s E61 v žertu pronesla větu, která mě pobavila: “Třeba ani sám neví, jak to espresso připravovat.” :-) Řečeno jinak: příliš mnoho chystaných a provozovaných poboček a zbytečného sebevědomí je smrt dobré extrakce.

Na závěr kávové technologie z té zábavnější stránky. Poté, co jsem si v minulém roce našel cestu k Nordbeans, překvapili mě před pár dny tito oficiálním partnerstvím s českým výrobcem ETA. Dlouho jsem nečetl takovou sbírku marketingových plků, jaké předvedl zástupce liberecké pražírny a zvláště větu “Ano, v pražírně používáme kávovar ETA Artista, který se díky kvalitě zpracování blíží velkým kávovarům a za celý náš tým je to perfektní volba. Díky profesionální páce jsme schopní skutečně připravit espresso jako v kavárně” tu dávám na paměť až bude někdo psát dějiny české baristiky. Sice to vypadá jako generický Catler/Sage/Breville, ale říkají profesionální kovový design (s 8.25 kg čisté váhy) a profesionální parní tryska. Tak to jo.

V přípravě espressa i cappuccina na tomto kávovaru lze nalézt spoustu vtipných momentů. Reakce mléka na trysku připomíná vizuálně i zvukově pomalu bublající geotermální bažinu, jeho konzistence při nalévání je vyložená komedie, klepne se tu tamperem do páky pro srovnání puku, miska se zacvakne efektně z výšky a není prezentovaných 24 g na dvě espressa pro domácí uživatele docela dost? V anglické verzi popisující objem nádržky slyšíme two comma seven. A klasický trik, tedy překrytí/zkrácení případně problematických fází přípravy střihem, je tu přítomen také.

Ve videu o přípravě espressa přidá barista nejednu cennou radu jako například: “Kávu v páce je potřeba poctivě, pořádně upěchovat, doporučuje se váhou až 15 kilogramů, takže se nebojte pořádně přitlačit. Důležité je kávu napěchovat hezky rovně.” :-)

Císař Vespasián svého času poznamenal Pecunia non olet. Já řeknu jen tolik, že to dříve či později muselo i ve výběrové sféře přijít a otázkou zůstává jen to, do jaké míry má pražírna nebo barista vyjít naproti komerčním zájmům partnera. Heston Blumenthal nebo Marco Pierre White, oba výjimeční kuchaři, by k tomu nepochybně mohli říci své. Třeba taková viditelnost Candycane a Phillipsu je (zatím) dle mého soudu mnohem decentnější.

#glosy

0 notes

yeskraim · 5 years ago

Text

Ashleigh Barty vs Petra Kvitova live stream: how to watch Australian Open quarter-final tennis online from anywhere

Home

News

(Image credit: Fred Lee/Getty Images)

For the second time in two years, Ashleigh Barty has been matched up against Petra Kvitova in the quarter-finals of the Australian Open. It’s shaping up to be an absorbing clash, and one you’ll be able to watch live from anywhere in the world with our Barty vs Kvitova live stream guide below.

The mouth-watering match gives Aussie star Barty a chance to avenge her 6-1 6-4 defeat last year at the hand’s of her Czech Republic opponent as well as keep alive hopes of a home singles champion.

Ashleigh Barty vs Petra Kvitova – where and when

The Australian Open is taking place at Melbourne Park, with this match happening in its main Rod Laver Arena.

Barty vs Kvitov is the first match of Tuesday’s day session. So the players won’t be on court until 12.30pm AEDT at the earliest, which is 1.30am GMT in the early hours of Tuesday for those tuning in from the UK, and 8.30pm ET and 5.30pm PT on Monday for folk in the US.

Barty looked somewhat unsure of herself in her last round clash against 18th seed Alison Riske, but kept her composure enough to avoid a shock and eventually win the three-set contest.

Despite losing to her opponent today at the same stage last year, Barty will draw encouragement from her recent form against Kvitova which has seen her win their last three encounters.

Having fallen at the last hurdle in 2019, Kvitova has at times made tough going of things in her bid to go one step further this year. She had to overcome a slow start against Maria Sakkari in the fourth round, but momentum is now with her ahead of what looks like being a finely balanced battle.

Make sure you don’t miss any of the 2020 Australian Open quarter-final by following our Ashleigh Barty vs Petra Kvitova live stream guide below – it doesn’t even matter where on Earth you are.

There isn’t long to wait – see how to live stream Super Bowl 2020

How to live stream Ashleigh Barty vs Petra Kvitova for FREE Down Under

Wanting to watch the homegrown girl Down Under? This year’s Australian Open broadcaster is again Channel 9, which means free tennis to watch if you’re in Australia. Sooner watch online or on mobile? Then your Australian Open live stream destination is 9Now.

Outside Australia but still want to watch? Then cast your eyes downward as we explain how to watch your domestic coverage with a VPN.

Live stream Australian Open 2020 from outside your country

If you’re trying to discover what your watching options are in Australia, the US, UK, Canada or New Zealand, we have all that information just a bit further down this tennis live stream guide.

But if you’re away from your country and still want to catch your usual broadcaster’s coverage then prepare to be disappointed if you try to watch online, is you’ll likely get an error message describing the fact the tennis action is unable to be watched from overseas.

The best way to clear this net is to download and install a VPN (click the link if you’re a bit unsure of what that is). We’ve tested all of the major VPN services and we rate ExpressVPN as the absolute best. It’s compatible with loads of devices (e.g. Amazon Fire TV Stick, Apple TV, Xbox and PS4) and streaming services, ranks amongst the fastest and most secure, and even has an available 30-day money back guarantee so that you can effectively try before you buy while if you sign up for a whole year, Express will give you 49% off and 3 months extra free.

And don’t forget that a VPN isn’t just for watching tennis. From unblocking restricted sites and watching Netflix in other territories, to adding an extra layer of security for online shopping and banking, it’s not hard to see why their popularity is increasing.

How to watch Australian Open 2020: US live stream

The Australian Open and this match will be broadcast by ESPN and the Tennis Channel. So cable users are good to go, with the match due to start after 8.30pm ET and 5.30pm PT on Monday evening.

Or, if you’re a cord cutter, you can also get ESPN on a range of TV streaming services. Check out the list below for more information on them.

For those looking to stream, the network’s subscription service ESPN+ will have a lot of coverage of the action from Melbourne, showing over 1,400 hours of action from the tournament this year, including all three doubles championships (men’s, women’s, mixed) plus the Boys’ and Girls’ Singles Championships, as well as the Wheelchair Championships. ESPN+ costs £4.99 per month and is adding an increasing amount of content to its roster – from UFC to FA Cup soccer and much more besides.

And if you have access to any of these services but find yourself outside the US this fortnight, then revert your eyes up and check out how getting a VPN could help.

FuboTV $54.99 for the first month

Hulu with Live TV $54.99 per month

Sling TV starting at $30 per month

DirecTV Now $50 per month

How to stream Ashleigh Barty vs Petra Kvitova live in the UK

Eurosport is the place to be for the Australian Open, and you can watch your subscription to your service via Sky, Virgin Media and TVPlayer. There’s good news if you don’t already have it, as Eurosport also has a FREE TRIAL that will let you watch this match and through to the weekend’s finals.

For those looking to stream, there’s also the option of Eurosport Player and its dedicated app. It costs £6.99 per month, or £39.99 if you commit to a whole year.

This one is due to start at 1.30am, so be prepared for a late night.

Not in the UK to watch the tennis? You can avoid geo-blocking by downloading and installing a VPN as described above.

How to live stream Barty vs Kvitova in Canada

In Canada the rights to all the tennis Grand Slams are owned by TSN, and the 2020 Australian Open is no exception. So that means you can access this via your TV, online or on the TSN app if you have access to the service.

Using a VPN is the way to go if you want to access an account when you’re overseas.

How to live stream the Australian Open in New Zealand

In New Zealand you’re going to be able to catch all the action on Sky NZ, although this is obviously a paid-for service. It includes access on mobile and tablets via the Sky Go app. The match will be getting going at around 2.30pm NZDT.

If you want to catch the action but are out of New Zealand over the fortnight, you can of course use a VPN to access Sky’s coverage.

Check out our guide to the best VPN services of 2020

The post Ashleigh Barty vs Petra Kvitova live stream: how to watch Australian Open quarter-final tennis online from anywhere appeared first on Gadgets To Make Life Easier.

from WordPress https://ift.tt/36uTCH9 via IFTTT

#IFTTT #WordPress

0 notes

tennistimeblog · 6 years ago

Photo

Brisbane. Petra Kvitova won a strong-willed victory in the opening bout The seventh racket of the world, Petr Kvitov's Czech, in three sets, beat American Daniel Collins, occupying the 36th line of the WTA rating, with a score of 6/7 (6), 7/6 (6), 6/3 at the start of the Brisbane International tournament.

#Petra Kvitova

0 notes

epiderma-blog · 6 years ago

Text

Berdych je po letech mimo elitní dvacítku a další propad bude následovat. Jedničkou je znovu Nadal

Tomáš Berdych je poprvé od roku 2010 mime top 20 žebříčku WTA. Nejlepší český tenista je aktuálně 23 a navíc se odhlásil z Wimbledonu. Pozici světové jedničky převzal od Rogera Federera Rafael Nadal. Mezi ženami je nejlepší Českou stále Karolína Plíšková těsně před Petrou Kvitovou.

View On WordPress

#Články

0 notes

kritikycz · 7 years ago

Text

Na to, co předvedla, měla úplně jiný názor než por...

Na to, co předvedla, měla úplně jiný názor než porota... Talentovaná Eliška Rusková a rozepře s porotou SuperStar. Vám se jako Ewa Farna líbila? Mezi Eliškou Ruskouvou a její nejlepší kamarádkou Adélou Kvitovou se na konci druhého finále SuperStar ro... - celý článek: Kritiky.cz https://ift.tt/2ITOQYQ

#Kritiky.cz

0 notes

amartinfletcher · 7 years ago

Text

Amanda Anisimová, hvězda budoucnosti

Do maturity má sice ještě daleko, tenisovou zkoušku z dospělosti ale složila už v šestnácti letech. AMANDA ANISIMOVÁ je dost možná nejtalentovanější hráčkou ročníku 2001! O kvalitách přesvědčila v Indian Wells; v posledních týdnech neporazitelnou Petru Kvitovou vyprovodila z dvorce 6:2, 6:4 a k výborné hře získala i důležité sebevědomí; porazit může kohokoliv. „Je to šílené, stále jsem v šoku.…

View On WordPress

#Tennis

0 notes

worldtopstoresnow-blog · 7 years ago

Text

Qatar Open: Caroline Wozniacki beaten by Petra Kvitova in Doha

Petra Kvitova, right, started 2018 at number 29 in the rankings

Petra Kvitova recovered from losing the first set to shock world number one Caroline Wozniacki and reach Sunday’s Qatar Open final.

The Czech won 3-6 7-6 (7-3) 7-5 to earn her 12th successive win and set up a final against Spain’s Garbine Muguruza.

It was the world number 21’s third win over a top-10 player in Doha this week.

Kvitov…

View On WordPress

0 notes

zlutyzakaznik · 4 years ago

Text

První dojmy 28: KAPLE, BHAR, Salute Brno, Vicino DiVino, Dring Cafe, Vintage Coffee, Life Bistro, Kavárna Bellis, Denor Tattoo Club a Plezír

(15. 6. 2020) Cukrovka, kafe, kérky, víno, limonáda...

Na pravé části Dominikánského náměstí (mezi Don Pintxos a bývalou kavárnou Vladimíra Menšíka, dnes hudební nástroje) se opět dějí věci. A třebaže podnik ještě neotevřel, svým plánovaným “konceptem” se přehršli kaváren v centru města rozhodně vymyká... :-)

Zdá se mi, že se nám v Brně rozmohl takový nešvar. Je jím otvírání nehotových, uspěchaných nebo docela neujasněných podniků. Samozřejmě je to snad vždy závod s časem a určitá míra nedodělků a neusazenosti patří ke každému otevřenému provozu, ale u prvních tří podniků z dnešní várky je tento pocit silnější než kdy předtím. Proč?

Kaple, druhý počin majitele Ramen Brno, se prezentuje coby trendy vinný bar. Nekonvenční design, méně běžná slova (upcyklace), streetartové pojetí interiéru a prominentní zobrazení kříže na baru. Ale také nutnost přihlásit se ke sledování na Instagramu, aby mohl případný zákazník získat byť jen základní informace. To ovšem platilo jen pár dní: 28. 5. slavnostně otevřeli a dočasně odemčený Insta profil vysvětluje aktuální situaci takto: “Z důvodů nutnosti krmení úředního šimla JE KAPLE až do odvolání UZAVŘENA. Due to bureaucracy sh*tstorm, KAPLE is temporary closed.”

Říkám si, co by na tohle asi řekl příslušný úředník (i to může být hodný člověk, co má rád dobré víno), pokud by se nespokojil s pouhým sledováním povolovacího procesu, ale zaujal ho méně běžný název podniku a chtěl vědět víc. A kdyby si to nedejbože vzal/a osobně, s jakou mírou shovívavosti pak může provozovatel počítat do budoucna?

Třetí den po zahájení, v sobotu, jsem učinil první pokus, ale třebaže mělo být od 18 (později potvrzeno pohledem na “odemčený” Instagram), na dveřích bylo toho dne číslo 19 a uvnitř nějaký rachot, takže možná opravdu platilo to první. Ale jelikož jsem už měl nějaké to deci předtím v La Bouchée Grill, vzal jsem to procházkou a s velkou lahví vody domů.

Mám rád alternativu a rebelii, viz snímek krásné části interiéru z dočasně otevřeného Instagramu Kaple. Jen kdyby tahle dvojice byla provázena trošku větší mírou profesionality...

Uplynulý pátek otevřel v 18.00 BHAR a protože mě jejich vizuálně pojatá prezentace na Instagramu opravdu zaujala, šel jsem se tam pár minut po zahájení zkušebního provozu podívat. V popisce přiznávají, že už to nemohli vydržet; že není hotovo; že chtěli aspoň trochu otevřít a že se to přes léto bude ladit na zářijovou tvrdou otvíračku. Na place a za barem šest kluků a holek, spousta boxíků v horní části podniku, klidná hudba na uvítanou a velmi stručná jednostránková nabídka s několika koktejly v cenách 150 až 180 Kč, víno tuším od Špalka za úplně normální ceny a také nějaké nealko: 2 varianty limonády po 0.4 l za 80 Kč a a grepová soda za 110, což se mi zdá na podnik stranou centra docela dost.

Už najít BHAR nebylo úplně jednoduché. Lidická 63a představuje přízemní vchod v části bytově-obchodního komplexu “lužáneckého mrakodrapu” a v den a hodinu otevření nebyla venku jediná cedule, šipka, balonek, 3D emoji, neon nebo aspoň papír A4 na dveřích, který by o zahájení náhodné kolemjdoucí informoval. Jen otevřené dveře, do kterých jsem odvážně vstoupil a spatřil další dveře vedoucí do baru. Ptal jsem se, jaká a jak silná je návaznost podniku na filmovou či literární sci-fi a majitel má prý tento žánr velmi rád, ale jinak je to prý spíše v ladění drinků a přístupu než o nějaké tematické souvislosti.

Nokturno ve žluté. Tak by šla charakterizovat adresa Lidická 63a vedle “mrakodrapu” u Lužánek.

Zdálky nenápadně otevřenými dveřmi jsem minulý pátek v 18.07 vešel dovnitř...

... a byl u cíle.

Zas a znova si říkám, jestli je další a další bar opravdu to, co Brno potřebuje, respektive uživí, ale je to jako s těmi raketami – furt to budou vystřelovat bez ohledu na ekonomiku i vše kolem. A načasovat otevření baru i jakéhokoli gatropodniku na začátek léta je skoro to nejhorší možné řešení. Ale stejně bude postupovat i Element, který si před pár dny otevřel svůj truck naproti kinu Scala.

Minulý týden ve čtvrtek jsem zaznamenal osobní rekord v počtu nových (5), resp. nově navštívených podniků v Brně za jeden den (6, když započtu již delší dobu fungující Vintage Coffee) a musím přiznat, že když jsem v pozdním odpoledni kousek od SKØGu spatřil obrysy toho posledního a právě budovaného, spontánně jsem vydechl “Ale nee...” A jelikož mou reakci slyšel vedle stojící majitel, který právě obhlížel svůj počinek, dali jsme se do řeči.

Měl by to být cafe bar spíše na stojáka a měla by zde být jakási návaznost na určitou italskou hospodářskou skupinu působící v Brně (nikoli však Hospodářská komora ČR nebo dokonce oficiální české kulturní zastoupení v Itálii). Muži středního věku jsem vysvětlil svou spontánní reakci s tím, že už mám toho dne za sebou pět nových podniků a vyzvídal jsem, co budou mít za kávu. Na jednom mlýnku prý arabicu z MONRO a na druhém nějaký italský blend, ale ještě prý neví jaký (varovné znamení č. 1 a protože prý možná budou chtít otevřít už tento týden, “nestíhají” ani zřídit Facebook nebo Instagram).

Když jsem zapochyboval o pražírně z Černých Polí s tím, že dávají na mlýnek kávu dva nebo tři dny po upražení, bylo mi řečeno, zda jsem to říkal majitelce (ne, ale napsal jsem to na blog, což jsem ovšem muži neříkal). Prý také chtějí s kávou pracovat, tedy ladit ji v průběhu celého dne, aby byla pořád nejlepší, což jsem kvitoval a zeptal se, zda budou mít proškoleného baristu, jenž bude stále posunovat mlýnek v závislosti na tlaku, teplotě a dalších faktorech. Toto však bylo nonšalantně přejito mlčením. :-)

Prý také zvažovali zmrzlinu, ale v Brně to skoro nikdo neumí, resp. snad jen ten Chorvat na České (rozuměj Diana vedle pizzového okénka, kde sice investovali 5 milionů do technologií, ale mají několik stran s odstavci složení práškové zmrzliny na vyžádání, což muže, zdá se mi, poněkud překvapilo). Svůj první dojem, jak jde k sobě italský cafe bar a anglický nápis coffee to go a české “sebou” (viz foto) jsem si už raději nechal pro sebe. A tím, co by mělo daný podnik odlišit od desítek dalších kaváren v širším centru, by měla podle něj být diagnostická služba založená na telemedicíně. Co je tím myšleno?

Vzadu za barem snad najdeme menší prostor, kde bude instalováno zařízení, které hostům během v průběhu konzumace změří jejich zdravotní stav a odešle jej na analýzu lékaři, který tak třeba diagnostikuje cukrovku, přispěje k prevenci a může předejít radikálnímu řešení pozdní fáze nemoci, tj. amputaci dolních končetin. Jak bude toto ošetřeno z hlediska potřebných povolení i GDPR je mi opravdu záhadou. Ale uvidíme.

Když jsem byl lákán na budoucí návštěvu s tím, že “kafe doma” není ono, vágně jsem přislíbil, že se zastavím podívat se. Třeba je má skepse neopodstatněná a v zatím jednoduše působícím podniku bude kávový demiurg, který z masivního zásobníkového Macapu a La Cimbali M39 bude vydávat za hodinu 100 až 150 instancí perfektně vyladěného espressa za obdivného aplausu lidí tísnících se před barem. Ale spíš asi ne. Nežijeme v kávové pohádce nebo u Milano Centrale.

Co Brnu z mého pohledu zoufale chybí, je větší konkurence ve vinných barech nižší střední a střední třídy, podniky, kde by se člověk každý den či obden zastavil na deci či dvě po práci nebo po obědě a vybral si z nabídky tří bílých a čtyř červených lahvových vín. Obávám se ale, že tuto, rovněž velmi italskou představu, nenaplní ani Kaple, ani Camino Cafe & Bar (více již příště) a téměř určitě ani Vicino DiVino, kam jsem nakoukl ještě před úplným uvolněním omezení 25. 5. a spatřil tam jen čtyři lidi na place a za barem v rouškách.

Spíš dáma než slečna v servisu byla milá a pamatuje si, že často chodím kolem cestou do města, interiér je celkem příjemný a vzdušný a prostory značně rozsáhlé (”bolely” mě oči při představě, kolik zde musela firma při budování páté pobočky italského řetězce vinoték a vinných barů zainvestovat, protože rozsáhlá je nejen přední část, ale i zadní prostor) a kromě velkých vín z regionu se dá vybrat z běžné italské produkce už za ceny okolo 250 až 300 Kč, což je fajn. Ale přesto jsem se zde necítil dobře a to hlavně z důvodu, že ač rozlévají zhruba dvacítku vín, je to po 1.5 dcl a nikoli po deci, jak je obvyklejší a příjemnější pro toho, kdo chce ochutnat dva nebo tři vzorky. Jako zákazník si připadám nucen k větší konzumaci než by mi bylo milé, jakkoli pro podnik je to zase výhodnější.

Ani hudební podkres Spotify, kde jsem zaslechl reklamy, mě nepřesvědčil; jednak svou hlasitostí, jednak docela komerčním playlistem. A ač jsem měl dobrou snahu zkusit po skleničce něco z piemontských vín, na která se zde specializují, ani jeden ze tří dostupných vzorků toho dne mě nezaujal a všechna vína, nabídnutá coby degustační slza na dne sklenice, mi připadala kyselá a tvrdá a já byl po obědě a v náladě na něco hedvábného, zakulaceného, červeného s opulentním tělem a dlouhou dochutí. V dané lokalitě bylo relativně dlouho zavřeno po rockovém klubu m13, který se přesunul na Benešovu k nádraží a místo je docela zastrčené. Tak uvidíme, jak se jim tu bude dařit. Za sebe jsem spíše skeptik.

Dring Caffe jsem zahlédl z okénka trolejbusu a tak jsem si vystoupil a vrátil se asi 300 metrů po pravé straně rušné Olomoucké směrem z města. Kavárna stále voní novotou (otevřeli 25. 5. a hned vedle v rohové parcele je svíčková speciálka Candle Stories, která sem utekla z původní lokace pod Antikvariátem Alfa na Veselé v centru města) a musím říct, že už dlouho mě tak nezaujala kavárenská zahrádka. Mají zde sice klasické a základní skládací židle a stolečky z IKEA, ale opravdu si vyhráli s laděním barevných a od pohledu ukrutně útulně a měkounce působících sedáků (žluté, červené, modré a zelené ve vzácně sladěné barevné kombinaci) a i kovové části židliček a stolků nejsou jen černé, ale i zelené, vše doplňují květiny a hlavně zde bylo ve všední den po třetí odpoledne božské ticho. Nikde žádný otravný sípající a nekvalitní repráček s vlezlým rádiem nebo něco podobného. Už pro tu zahrádku jsem v pokušení se zde vrátit a také jsem ji dámám u baru pochválil. Škoda, že stejné nadšení ve mně nevzbudila káva, kterou připravují na dvouskupinovém Expobaru (páky vytažené) a melou na Mahlkönigu.

Vchod kavárny vypadá velmi obyčejně, ale zahrádka je opravdu pěkná...

Je to běžné italské Sarito a za 39 Kč bych si ho coby espresso v jiný den možná i dal (už jsem měl ten den za sebou tři italské kávy + výběrové doppio), ale když jsem se dozvěděl, že jde o variantu 50:50, byl jsem opravdu hodně rozpačitý i když mě obě dámy za barem ujišťovaly, že je to fakt dobré a všem to chutnalo (co jiného také mohou říct). Cappuccino je za velmi vstřícných 48, ale hořkou pilulku v kávové nabídce představuje doppio za 75 Kč. Z takové kávy! V nápojovém lístku vykukuje Diplomatico za 95 (klasická známka ledabylosti; předpokládám, že jde o dvanáctiletou variantu Reserva Exclusiva, ale až příliš často je za obecným uvedením značky schovaná verze o stupínek nižší) a záchranou, jak si zdůvodnit pobyt na zahrádce, není ani točené pivo (proč Plzeň, proboha proč?). Variace sýrů a uzenin je k mání za 280 Kč při 400 g a dle zmínky na Facebooku je patrné, že zde funguje spolupráce se “svíčkárnou” odvedle. S dezerty zde dle zmínky na FB nedělají žádné cukrbliky a při konzumaci vanilkového cheesecaku s malinami a pistáciemi se lze otočit směrem k streetfoodové mekce na Zelném trhu. A zcela upřímně: limonády, soudě dle vyobrazení na Facebooku, mi přijdou hodně obyčejné.

Když už jsem byl kousek od Černovic, nakoukl jsem i do delší dobu fungujícího Vintage Coffee, kde mají na výběr mezi zrnky z Coffeespot a kávou od brněnského distributora Mošťák, kterou jsem před časem zahlédl coby obchodní vzorek v Šesté větvi a nebránil bych se ochutnat a tak jsem se slečny za barem zeptal, kdy by tak mohla být na mlýnku. Možná prý za 14 dní, ale sama ještě neví, co tam z jeho Rwandy dá (dělá totiž jen tuto zemi) a ačkoli neměla žádný frmol, měl jsem pocit, že ji můj dotaz trochu obtěžuje. Ale malinkou zahrádku se stolečky a židličkami TÄRN�� a tyrkysovými sedáky má pěknou, kávovar (dvouskupinový IBERITAL IB7) a mlýnek (F64, 1. generace) neslouží k oslepování zákazníků a ceny káv jsou vstřícné (espresso 38, cappuccino 48 a doppio 60 Kč). A jahodové košíčky v chladicí vitríně působily neobyčejně svůdně.

Křenová není typ ulice, kde by se dařilo noblesním nebo ambiciózním podnikům – v místech kdysi působící U měděné pánve se má brzy objevit Masný růžek a před pár dny jsem v lokalitě zpozoroval dodávku, ze které něco vykládal kuchař Monte Bú – a díky své sociokulturní heterogenitě zde lze nalézt gastroprovozy rozmanitého zaměření. Při pěší cestě z Černovic jsem zaregistroval dvojici velmi čerstvých podniků, které mají dle slov personálu jisté propojení dané rodinnými vazbami, ale operují samostatně.

Prvním je Life Bistro, podnik, který se, dle slov muže ze servisu, zaměřuje na kvalitu, používá “áčkové suroviny” (parmezán je prý opravdu parmezán a ne Grana Padano nebo dokonce Gran Moravia, jak tomu bohužel často bývá, ale na stáří jsem se už neptal, abych nebyl, řečeno slušně, za detailistu) a dokonce zazněla z jeho úst opatrně formulovaná myšlenka, že na to, jakou úroveň jídel zde nabízejí, je nastavená cena až neodpovídající. Takové tvrzení mě vedlo k opatrnosti – je hezké, když toto sebevědomí člověk najde u podniku, co má otevřeno pár dní – a že jsem udělal dobře, se mi potvrdilo, když jsem se dozvěděl, že tagliatelle si nedělají zde, ale jsou sušené a kupované (balíček). Jestliže se takhle vypořádali s těstovinami, jak asi probíhala příprava komplexního ragú bolognese? Koncept dvou či tří denních jídel doladěných k dokonalosti je mi samozřejmě velmi sympatický, ale zde jsem měl pocit, že si ještě nejsou jisti, kterým směrem se vydat, protože v menu čtu kulajdu, tortillu, koprovku s vejci a bramborem, řecký salát, Caesar salát - za 120 Kč!, čevabčiči i sekanou.

Spřízněná Kavárna Bellis hned za bistrem má útulnou a k posezení vybízející zahrádku, ale Varesina na F64 (1. generace) coby espresso za 40 a doppio za 80 Kč mi naznačily, že tady ve vztahu k nacenění kávy panuje buďto určitá neznalost anebo nemalý cynismus. Ale dáma za barem byla milá a ochotná a dostal jsem ochutnat na špičku dřívka zdejší čokoládový sorbet (12 – 13/20) a smetanovou čokoládovou (skoro 13/20, ale dosti vodová), které si prý opravdu dělají zde, na místě, ve zmrzlinovači, ze surovin a ne z pasty nebo práškové směsi. Zda výše uvedené bude stačit na dlouhodobou udržitelnost bistra i kavárny v takové lokalitě ukáže až čas.

Tudy vede cestička do kavárny Bellis na doppio z Varesiny za 80 Kč.

Na závěr dnešního vydání jsem si nechal spíše jako zajímavost dva podniky, které nemají kávu jako primární oblast podnikání, ale zrno zde slouží toliko jako doplněk. Prvním příkladem je Denor Tattoo Club, jehož svérázné áčko mě upoutalo cestou kolem SKØGu a tak jsem se do míst, kde pamatuji už nejméně tři rychle zavřené podniky – tím nejbizarnějším byl Hashtag Pub, kde měli chlazené jahodové knedlíky dovážené z jižních Čech a 1 dcl 12letého Diplomatica Reserva Exclusiva za 100 Kč. (Ano, dva velké panáky a jeden malý za tuto cenu.) Skutečně jsem zde neočekával fanatického baristu, který střídá precizní práci s tetovací jehlou a nastavování mlýnku (i když by to bylo jistě hezké), ale jedou zde na Segafredu na běžném plastovém automatu a coby alternativu mi ještě nabídli Lucaffé, ale obojí jsem s díky odmítl s tím, že jsem už měl za den káv pět a nakoukl spíše ze zvědavosti.

Nad venkovním áčkem tatérského podniku jsem zůstal stát v rozpacích. Co si asi pomysleli hosté na přilehlé zahrádce SKØGu, když viděli, jak se snažím pořídit slušný záběr?

“Venkovní” posezení v chodbě před tatérským salonem.

I tatérský podnik může mít pěkně provedené piktogramy nápojů. Určitě lepší než většina jejich cedule venku.

Třetí “kofolí” cedule bez objemu nápoje i ceny, kterou jsem v Brně zaregistroval, mě přesvědčila, že její výskyt má endemický charakter. A Starbucks opravdu nemají, takže nechápu, proč je tam vypsaná :-)

A Šlapanice, malé městečko, kam se lze dostat od roku 1954 meziměstským trolejbusem nebo vlakem (varianta, kterou jsem využil já; z Brna-Lesné je to s přestupem v Židenicích pouze 25 minut, tedy daleko rychlejší řešení než přestupovat na trolej na hlavním nádraží), má po tamní etablované pražírně a kavárně Gusto Café (zrnka bohužel velmi obyčejná, měl jsem jak v “trafice” Divinero, tak v Akvárně), Hangar Cafe (taktéž Gusto, jen pražené dle specifikací podniku a rebrandované) nebo bistru Getfresh BRNO či cukrárně Vymazal (oba podniky Montecelio) i brněnské Rebelbean.

Tuto značku si ve svém second handu dali na mlýnek a kávovar (Nuova Simonelli Musica, zde verze LUX s bočním LED osvětlením, mlýnek hezký bílý NS/Eureka) bývalý hlavní barista Minoru a ex-baristka L CAFFE v lužáneckém DDM. Abych nepřišel do sekáče s prázdnou, vzal jsem místo kousku oděvu espresso šálek dAncap dekorovaný, pokud se nepletu, ve stylu milánského EXPA 2015. Plezír otvírá ranní kávové okénko už v 6.30 (to mi přijde vražedné z hlediska vstávání, ale třeba to cílí na lidi jedoucí do fabriky) a prodává i rebelská zrnka s sebou.

Již cestou ze šlapanického nádraží do Plezíru jsem narazil na připomínku skutečnosti, že toto městečko asi nebude zasvěceno dodavatelům jednodruhových arabic s cuppingovým skóre 87 a výše...

Trochu jsem doufal, že bude na mlýnku má oblíbená Etiopie (Duromina) nebo Rwanda nebo Burundi anebo šťavnatá a funky Kolumbie, ale bylo mi vysvětleno, že s ohledem na Šlapanice se (zcela pochopitelně) rozhodli začít s něčím méně divokým a po vypití doppia (ze skořepinového hrníčku) z My Daily Mix 5 – potěšilo mě, že pánové a slečny mají v doprovodném seznamu hudby také velmi chytlavý song Liquid Spirit – jsem musel dát za pravdu: velmi konzervativní záležitost, která se ale s postupně chladnoucí emulzí mírně chuťově rozvinula a pokud bych měl srovnat s několika verzemi “mixu”, které jsem měl v Mylady a Picnic Boxu – myslím, že mi utekl jen “čtvrtý díl”– tohle bylo o bodík lepší než všechny předchozí (12/20). Dochuť překvapivě velmi příjemná a trvající po celých zhruba 40 minut úmorné cesty trolejbusem v odpolední špičce, kterou jsem přerušil vystoupením po zahlédnutí dříve probraného Dring Caffe. Při pomalém usrkávání jsem využil nabídnuté pohodlné křesílko a pozoroval místní nakupující. Prostor je nejhezčí prázdný, bez šatů, a na Šlapanice, jak kdosi poznamenal v diskusi na FB, je to opravdu designovka. Ale nejsem si jist, zda a do jaké míry bude možné konkurovat místní převaze Gusta či Montecelia, neboť na zdejším malém městě jsou kávové karty už docela rozdané a tím, že si budou místní čvachtat nad mnou velmi oblíbenými afrikami Rebelbean, si nejsem zdaleka jist.

#prvnidojmy

0 notes

autoring · 4 years ago

Link

Kopřivnická Tatrovka přišla s řadou nápadů, nad kterými laik žasl a odborník je s nadšením kvitoval, případně obráceně. Například v roce 1936 uvedla na trh autocampingovou výbavou obohacenou Tatru 57.

0 notes

jedimolivolicom · 7 years ago

Link

Američka teniserka Venus Williams (9. WTA) prošla je u polufinale US Opena nakon što je pobjedila Čehinju Petru Kvitovu (14. WTA) rezultatom 2:1 u setovima.

#klix

0 notes

vincentdunkel · 7 years ago

Text

Wakata

Karel zabouchnul dveře bytu, aniž by se zdržoval zamykáním, rychle přeběhnul zatuchlou chodbu starého činžáku, kde to pořád smrdělo zelím a starými hadry, odemknul těžká dubová vrata domu, která kvůli ožralům z nedaleké hospody Na Mělníku musela zůstat zamčená i přes den, a konečně vypadnul na ulici.

Denní světlo ho tvrdě udeřilo do očí, až zavrávoral a málem upadl na chodník jako knokautovaný boxér v ringu. Přestože bylo léto a dovolené tudíž v plném proudu, nezdravě dlouho nevytáhl paty ze svého přízemního kutlochu, kde už několik dní nepřetržitě bušil do kláves a zíral do monitoru. Nespal, živil se jen litry kafe a Redbullu. Na poslední chvíli dodělával práci pro jedny “korporátní mrdky,” jak si pro sebe označoval své zákazníky. Měl na ně sice čas celý předchozí měsíc, ale až skoro do konce neudělal na projektu ani ň. Jako zkušený prokrastinátor na všechno kašlal, houpal se v křesle, hulil a stále dokola sjížděl starý film Woody Allena Darebáčci, který už znal úplně nazpaměť a některé hlášky, jako: “No víte, moje žena trochu špekatí” si přeříkával s herci nahlas.

Svojí práci už dlouho nenáviděl, stejně jako nenáviděl ty, pro které ji dělal. Připadal si jako stará děvka, která jde vždycky s tím, kdo jí zaplatí. Jenže, stejně jako ona, už dávno věděl, že na nic lepšího se už sotva kdy vzmůže. Otupěl a rezignoval. Nakonec, pořád se držel na špičce ve svém oboru, utěšoval ��se, když na něj padla chandra. Kupodivu. A jak dlouho ještě? To nevěděl.

Proto vzal zavděk, že se mu to zase tak hezky sešlo. V okamžiku, kdy dopsal poslední řádky kódu a nahrál je na Dev, se mu jako na zavolanou ozval jeden kamarád a vytáhl ho do hospody na kus řeči.

“Co furt děláš Karlos?” vyzvídal do telefonu. “Vylez konečně z tý svý zaprděný nory a přiď na kopec na pivko, vole. Jsem na Letný. Zatim smotnu brčko. Čekám tě, tak si pospěš! Potřebuju se ti s něčim akutně svěřit.”

Karel, který někdy sloužil známým také jako zpovědní vrba, to bral zkratkou přes park, vyčerpaný, s myšlenkami stále ponořenými ve světě logických analýz a kódů si připadal jako feťák v absťáku. Nejlíp bych udělal, kdybych se šel pořádně vyspat, cítil, ale měl zkušenost, že teď se zavařenou hlavou by stejně vůbec neusnul. Potřeboval se napřed opít a ukolébat blbostma. A tlachy o ničem s kamarádem u piva, bylo to nejlepší, co ho zrovna potkalo. Opodál na trávě pod platany postávala kolem jakéhosi počmáraného papíru přišpendleného na štaflích skupinka individuí z nedaleké nadnárodní reklamky, která už celé jedno desetiletí zabírala místo v bývalé restauraci EXPO 58. Mají poradu a ukazujou si grafy na flipčartu, zatímco já jdu na pivo, kvitoval s uspokojením.

Za ty roky pracovní samoty se z Karla stal úplný asociál a neuměl si už ani ve snu představit, stát mezi nimi a přikyvovat plácání magora v příliš těsných kalhotách, s fousy jako Franz Josef. Mimoděk se zastavil a s pusou dokořán na ně zůstal civět. Sem tam pochytil nějaké slovo, zaslechl něco jako “akvizice a lídy,” ale ruku do ohně by za svůj sluch nedal. Stávalo se mu, že se tak zabral do pozorování, až přestával vnímat sama sebe. Zato experti na Lídy byli z jeho hypnotických očí natolik znervóznělí, že po počátečních pokusech dělat jakoby nic jejich plodná diskuze postupně uvadala, až zvadla úplně. Karla tím pádem přestali zajímat a s pokrčením ramen pokračoval v chůzi do hospody. Za jeho zády zhrzení manažeři právě balili flipčart a odnášeli stojan do agentury.

Dorazil zrovna včas. Kámoš právě domotal špeka a dekoval se s ním do koutu zahrádky pod strom. Karel mu pokynul rukou, že ho vidí a plynule pokračoval do blízkého záchodku. Napřed se šel jako vždy vymočit. Ne, že by se mu až tolik chtělo, ale byl to jeden z jeho malých rituálů, kterých se držel stůj co stůj. A umýt si pak důkladně ruce. To hlavně. Na tom stála celá jeho duševní rovnováha.

“Viděls tu kundičku?” Přivítal ho kamarád a podal mu jointa. “Tu, co teď vyšla ven. Sis jí nevšim? Mi neřikej” divil se a kroutil nesouhlasně hlavou nad takovou ignorancí.

“Tak to je vona.”

Karel si vůbec nevzpomínal o jakou “kundičku” se má jednat a dokonce si jí skutečně ani před chvílí nevšiml, ale v klidu pokuřoval a přikyvoval, jako že jo, že je mu vše jasné. Přesně tohle jsem potřeboval, myslel si spokojeně.

“No ta, jak sem ti posledně řikal, že jí teďkonc píchám” upřesňoval kámoš popis dívky a začínal další, už tisícátou pátou story se slibným začátkem, ale o to horším koncem.

“Počkej, ne tak nahlas” napomínal Karla za otázku, kterou ještě ani nevyřkl. “Je v tom totiž malej háček, že vona je to holka Michala, támhle toho týpka, provozního” a dost nápadně přitom ukazoval prstem směrem na asi pětatřicetiletého, lehce připlešlého chlapíka v černém nátělníku, který zrovna něco kutil za kasou.

“Je to debil. - No nečum na mě, kokote!” dodával tišeji a myslel si, že ho neslyší a nevidí. “Holt každá s někým chodí, dokud nechodí se mnou. Nevim, co na tom nechápe” rozčiloval se.

“Stalo se to tak,” začal zevruvně popisovat genezi téhle love story, “že sem chodim skoro každej večer na pivo, protože to mám z baráku pár kroků. A tenhle Michal je tu novej provozák, od jara a Kristýna, teda Kikina, jak jí říkám, jeho, teda teď už moje holka, sem za nim začala docházet. Jenže von na ní pokaždý sral, když přišla. Bavil se se svýma známýma a vona tu na něj jenom musela čekat jako pes, dokud milospán nezavřel a nešlo se domů. Vůbec sem napřed nechápal jako proč.

No a ve dvou se to čeká líp, to dá rozum, tak jsme se začali potají bavit, když nás neviděl a zjistili sme, že si výborně rozumíme. Časem se mi přiznala, že si neni jistá, jestli ho ještě vůbec miluje, respektive, že ví, že ho nemiluje, ale je s nim kvůli svý matce a společnýmu bytu a neví jak z toho ven. Je to zamotaný jako sviňa, viď? A jak ty se máš?”

Než se Karel stačil vůbec nadechnout, natož něco vykoktat o tom, jak se má, nažhavený kámoš už zase pokračoval:

“A nejhorší je, že vona se mi sama přiznala, že se do mě totálně zabouchla. To je co!? Sám se divim, co na takovym starym chlápkovi jako já vidí. No možná vlastně vim, von ten její moula se prostě vůbec k ničemu nemá, jako dneska každej druhej. Rodiče mu strkaj prachy, takže nemusí moc makat, jen si tady jede ten svůj stánek, aby se nenudil, ale stejně vidiš, že ani to pořádně nezvládá. Každou chvíli mu dojde uprostřed vodpoledne pivo a pak čumí až do večera jako puk. Vono je totiž hrozně těžký vodhadnout, že když mi zbejvá už jenom půlka sudu, tak musim vobjednat novej. Nebo sednu do auta a sjedu do Staráče na Smíchov, za hodinku sem zpátky i se sudem. Ne, ty vole? Jediný, co mu de dobře, je hulit špeky a hlídat Kikinu.

Prosim tě, to sem ti eště neřek, von je totiž brutálně žárlivej. Ale ultrabrutálně. Jak furt hulí a hovno dělá, tak si jede ty svý stíhy, že mu Kikina zahejbá. Von ji vidí v tý přebujelý fantazii za každym rohem, jak se mu někde s někým kurví. Přitom vona s nim žije pět let a nikde nikdy nebyla ani minutu sama, aspoň do tý doby, než potkala mě. Furt jí hlídá. Když je tady, tak vona musí hned po práci jet sem, aby ji měl pod kontrolou a běda jak se o pět minut vopozdí. To už volá všude možně, shání ji kde je. Vyprávěla mi, že jednou jedinkrát jel s kámošema na víkend na svatbu. A představ si, jaký bylo její překvapení, když v sobotu ve čtyři ráno slyší v kuchyni šramocení a vidí, že ten blb se už zase vrátil. Až z Moravy! A to tam odjížděl až v pátek odpoledne a oddaloval to, co nejvíc to šlo, div že neprošvihl obřad. Chápeš to? Čekal, že jí stoprocentně načape s někym v posteli a nic. Ale to ho, ty vole, vůbec neuklidnilo, naopak, von si umanul, že je tak mazaná, že už ten její imaginární milenec odešel a tak na ní urputně vyzvídal s kym tu byla…”

“To je jasná paranoia,” ozval se Karel. “Proč s nim ta buchta vůbec je, to nechápu?”

“Já to taky nechápu” přiznal se kamarád. “Prej, to neni tak jednoduchý, sice ho nemiluje, ale zná ho moc dlouho a pak, je tu její matka, ta kráva. Ta si ho, kdoví proč, hrozně oblíbila a nutí Kikinu, aby s nim zůstala. Možná si myslí, že jí udělá dítě, jenže ten blb jí udělá akorát tak vostudu a dluhy, ti garantuju. Ta kráva matka drží Kikču pod krkem, že na ní jinak nepřepíše byt.”

“Hmm, tak to tě celkem lituju” protáhnul obličej Karel. “Bohužel mi to s ní nepřipadá moc nadějný, jak mi to tu líčíš, kámo.”

“No, asi ne. Víš, jak my se scházíme? Vona sem příde a když tu ten Michal je, a teď je tu bohužel skoro furt, protože asi něco čuje,

tak já si sednu tak, abych na ní dobře viděl, dáváme si znamení a jak jde na záchod, támhle k letohrádku, tak já du za chvíli za ní a vona na mě počká za budkou, kam neni odnikud vidět. Musíme bejt hrozně opatrní a rychlí, ale to ti je tak intenzivní, tak silný a šílený, že sem z toho vždycky úplně hotovej a hned stříkám. Jednou nás ten blb málem načapal, když se šel vychcat…”

Ještě že jsem sám, říkal si Karel a zamyšleně pozoroval svůj prázdný půlitr. Aspoň nemusím řešit tyhle starosti. Lidi jsou zmatení, jak Goro před Tokiem. Poletujou, pořád něco bzučí a ve finále je všechno na nic. Jedno, jestli chlapi nebo ženský, lidstvo je spolek totálních lůzrů a šílenců, proti kterým jsem já-blázen ještě normální. Kam kouknu, všude dneska samí cvoci. Připadám si jako ten japonský kosmonaut, když byl poprvé ve vesmíru: “Wakata,” řekl prý tehdy a víc z něho už nedostali. “Vidím, ale nechápu”. Tak to je přesné.

“Počkej ty vole, bacha!” zařval náhle kámoš. “De sem ten debil. Něco drží v ruce - Áááu!!!”

Následující scéna se odehrála v pár vteřinách, takže Karel měl později u soudu problém si všechno vybavit.

Stalo se zhruba tohle: zhrzený Michal, který už dávno ty dva podezíral z toho nejhoršího, zaslechl část rozhovoru a zbytek si snadno domyslel. Žárlivost ho ovládla, až se přestal naprosto ovládat a jeho ego se rozžhavilo do běla. Před očima se mu udělaly mžitky, že ani neviděl čísla na kase a tep mu bušil ve spáncích, jak rozbouřená řeka. Klepaly se mu ruce a cítil, že neudělat teď nic, sekne to s ním na podlahu a už nikdy nevstane. Mechanicky šáhnul po železné tyči, která sloužila jako stahovák na roletu, hmátl ještě pod kasu pro slzák a připlížil se z boku k lavičce, kde seděl jeho nic netušící sok. Ten si ho všimnul příliš pozdě na to, aby stačil nějak zareagovat, protože v tom samém okamžiku mu dopadla na vyholenou hlavu těžká železná tyč, až bylo slyšet křupnutí lebky. Pepřový sprej, kterým ty dva ještě v afektu postříkal, už byl úplně zbytečný.

Co se dělo dál, si Karel moc dobře nevybavuje. Dostal přímý zásah pepřákem do očí a chvíli se svíjel na zemi bezmocně jako slepec. Pak uslyšel houkání přijíždějící sanitky a policie. Vzpomíná si, že když mu ošetřili oči borovou vodou, zrovna zahlédl, jak kolem něho vedli provozního, pořád ještě v nátělníku postříkaného krví a mozkem do policejního auta a nějaká mladá žena s urousanými vlasy hystericky pobíhala kolem celá smyslů zbavená - od milence ležícího bezvládně na lehátku sanitky - k příteli v poutech, pořád sem a tam, od jednoho k druhému, dokud je oba neodvezli.

Karla tahle událost dost sebrala. Tolik kamarádů zase neměl, aby mu je mohli provozní vraždit na potkání tyčí, sotva si vyjde jednou na pivo. Ve své obsedantně kompulzivní mysli si to dával za vinu. Neměl jsem s ním chodit, kdybych se šel radši vyspat, tak by se mu to nestalo, vyčítal si. Ale temně chápal, že stejně stalo. Věřil na osud a věděl, že nikomu není nikdy pomoci, že to, co se má stát, se stejně nakonec stane.

Na zbytek léta mu doktor předepsal nucenou pracovní dovolenou, všem korporátním mrdkám navzdory. Posedával na lavičce v parku, polykal antidepresiva, hřál se na sluníčku jako důchodce a z dálky zdravil hipstery z nedaleké reklamky. Pozoroval, jak na trávě rozkládají flipčárty, vedou ty své tajemné debaty o “lídech” a už mu to ani nepřišlo divné.

0 notes