#kufr párty!

[klaradostna]

Kamarádce, protože na dlouho odjíždí a končí u nás v práci a byla moje spřízněná duše. Kreslila jsem to asi hodinu v práci než jsem za ní šla do hospody. 🤍

[letec]

Loď

I

Sraz jsme měli v hale v přístavu. Byl to obrovský přístav, ve kterém byly ukotvené ty největší záoceánské lodě  s mnoha komíny a nepředstavitelně obrovským výtlakem mnoha a mnoha tun. Železo plovoucí na vodě. Lodě, nebo spíše kolosy jsem ale prozatím neviděl. Stál jsem v hale osamocen v jedné ruce malý kufr na kolečkách, batoh přes rameno. Dlouhá bunda, kapsáčově kalhoty, kožené boty. Vše temně nebarevné. Černé anebo tmavě modré. Modré oči a kudrnaté kaštanové vlasy. Čekám, až přijdou. V hale kromě mne nikdo není, pouze za jednou z mnoha desítek přepážek sedí paní neurčitého věku a vzezření. Jedna z mnoha. Člověk na jedno a poslední vidění. Aniž bych si to uvědomoval, tak jsem stál přesně uprostřed mohutné a velmi rozlehlé haly. Strop byl podepřen množstvím sloupů. Betonová konstrukce byla po stranách lemována otvory vyplněnými těžkým, křehkým a matným sklem, pouštějícím dovnitř měkké světlo tvořící táhlé stíny. I já jsem měl na podlaze velmi dlouhý, uzký a štíhlý stín. Táhnul se ode mne až skoro k protější stěně. Nikdo zatím nepřicházel. Čekám. Mají lístky. Jsem tu sám v obrovské hale s jednou osobou. Nevidím jí do obličeje, je ode mne strašlivě daleko. Prostor je tichý, z okolí je slyšet velmi málo. Občas některý z kolosů v dáli zařve, přitom jak se líně valí vodou. Racci na sebe křičí, povídají si, dávájí o sobě vědět. Přijde mi, že slyším šplouchání vody o železobetonové molo. Skrz prosklený strop je vidět plazící se bílošedé mraky oblohou. Pohybují se rychle, skoro až cítím, že vítr ženoucí je do běhu je obrovský mocný hybatel se silou přesahující mé chápání.

II

Zdálo se mi, že vidím hada, ale spíše už jsem z té přehršle času, kterou jsem zde trávil začal halucinovat. Jsem si jistý, že v malých palmách v květináčích rozestavěných v hale by kus přírody nutný k životu žádný plaz nenašel. Ani žádný plaz, natožpak já. Kdy už konečně dorazí? Přijde mi, že osoba za přepážkou se ani nepohnula od poslední chvíle, co jsem na ni pohlédl. Kromě mne a jí tu nikdo nebyl… -A vezmeš ji za ruce, takhle zezadu, víš…- to nemohl být nikdo jiný, než… -Ahoj!- Pozdravili všichni takřka unisono. -Zdar, no, že Vám to trvalo mládenci.-zadíval jsem se na ně trochu popuzeně, ale popravdě jsem na ně nedokázal být doopravdy rozzlobený. -Sorry, jsme se fakt snažili, ale zas tak pozdě nejdem, ne?-zadíval se na hodinky. -Jo, vždyť pohod. -Tak jdem? -No jasný. Nějak nemám sílu vysvětlovat lidem naprosto jasné věci, kdy pochybili.

III

A na lodi jsem byl nejvíc uchvácený hvězdným nebem. Kolik malinkých a přitom tak obrovských žhavých koulí ve Vesmíru je. Jaké plýtvání prostorem a přitom taková krása.

Jedna vize se mi vrací, často o ní sním. Ležím na posteli v tmavé místnosti, všude okolo je tma, nevidím postel pod sebou, jen ji cítím, nevidím nic, tma je opravdu hustá a temná. Dívám se nad sebe, kde tuším strop. Na chvíli zavírám oči. Po chvíli se probouzím. Promnu si oči, stále okolo sebe nic nevidím.

Rozhodnu se, že si dojdu pro sklenici mléka. V tom snu, v té vizi se posadím na posteli a když chci spustit obě nohy na zem spouštím je tak dlouho, až si uvědomím, že postele se držím jako kdybych se držel římsy, která mě dělí od pádu do propasti. Jenže necítím žádnou gravitaci, nic mne netáhne dolů. Je to vše takové teplé, v pyžamu, skoro nahému je mi dobře, nevane tam vítr, nic studeného, jako kdybych padal zpátky před život.

Přijde mi, jako kdybych se narodil se schránkou měkkýší ve vodách příliš mělkých…

IV

Dny plynou, přátelé se opíjejí, já občas s nimi, loď je plná lidí. Neseznamuji se s nimi, něktěří občas projeví zájem se seznámit se mnou. Se dvěma strávím noc. Nic moc si ale nepamatuji.

Poslední dva dny už večer za lidmi nechodím. Poprosil jsem v kanceláři společnosti na lodi o možnost odstěhovat se co nejdále od lidí. Nejdříve mne přemlouvali s tvrzením, že všude na lodi je k lidem ne dále, než 50 metrů. Na otázku, kde těch 50 metrů dostanu mi bylo řečeno, že v první třídě.

Za soukromí si člověk musí připlatit, ale těch pár tisíc nelituji. Mám větší a hezčí kajutu, mnohem lepší výhled(na vlny)a výbornou izolaci od okolí.

V

Novinkou je, že v noci chodím na procházky. V oblasti, ve které se nyní nacházím je v noci doopravdy klid. Člověk by nevěřil co všechno mohou peníze udělat.

Klid vnější se pomalu přenáší i do klidu menšího. Po těch pár trapasech, co jsem vyvedl opilý, které přešly bez většího ohlasu ve mne ale zanechaly velký osten hanby a sebenenávisti. I ten se začínal postupně rozpouštět.

Jeho místo přes počáteční melancholii nahradily hvězdy a svěží vítr prohánějící se nad lodí.

Dnes v noci je obzvláště krásně. Od restaurace sem občas dolehnou jakési zvuky, mezi nimi i řinčení skla. Párty je dnes opravdu v plném proudu. Soudě dle hluku a počtu rozbitých sklenic.

Má nálada je extatická, jsem jedno s Vesmírem, pohroužen v dáli vpíjím se do horizontu a on do mě. Cítím se doopravdy naplněn, svěží, rád, že žiji, moje existence…cítím, že mne někdo objímá za nohy, zvedá mne, není sám. Dřív, než pochopím, co se děje letím po hlavě dolů vstříc ledovému oceánu a jeho obrovským vlnám.

Mám příšerný strach. Co bude, až se probudím? Začínám ztrácet vědomí ještě před pádem. Loď je opravdu vysoká…

[danielasdietitian]

Nemůžu usnout, protože někdo má v břiše zrovna párty párty. Ale když tak projíždím fotky vypbavičky, tak už se fakt těším, až tady pidižvík bude s náma. 😊❤️ A mě se nebude zvedat kufr z různých smradů, nebudou mě bolet záda, tvrdnout břicho, pálit žáha ze zeleniny (hlavně z rajčat) a nebudu chytat křeče do nohou nebo si na ně konečně budu smět vzít horčík, který mám od 36tt zakázaný suplementovat. 😂 Snad jste si nemysleli, že tady budu jen láskovat a ňuňat? 🤔 Ne ne. Těhotenství není žádná sranda a ty zasloužilé matky, které tvrdí, jak je to boží, úderem vypuzení potomka na svět zřejmě zapomněly, jaká to někdy byla otrava! 😂 #sorrynotsorry Ale je to tak. Ta příroda je totiž taková sviňa, že nás ženy zaplaví po porodu hormonem a my si už pak vůbec nevzpomínáme, co se nám dělo za příkoří. 🙈 Protože kdo by se pak chtěl znovu rozmnožovat, kdyby si to všechno pamatoval... 😁😁😁 #realita #taktoprostěje #nicneníjensluníčkové #kdotonezažilnepochopí 😜 Ale stejně toho drobka už teď miluju... protože ať je to jak chce, ony nám ty děti za ty útrapy stojí. A ty malé ručičky šmátrálky, co se mě zevnitř šimraly pod pupíkem a nožky okopáváčky, co testovaly pružnost žeber a nakopávaly mi plíce, že jsem místy seriózně nemohla pořádně dýchat, mi budou chybět. ☺️ To tak prostě je. Je to něco neskutečného a nepředstavitelného. To se musí prožít. ❤️ ——————————————————— #pregnant #pregnancy #37weekspregnant #tehotenstvi #tehotensketrable #tehotenstvijedrina #tehotenskymozek #momtobe #mamanazabiti #aztysitojednouprectes 😂 https://www.instagram.com/p/BoXtD0WlaBO/?utm_source=ig_tumblr_share&igshid=2ta55iqx0xfb

[namibijskepohadky]

Všichni známe ty dny, kdy jen tak zevlujeme u telky a večer si zrekapitulujeme, že jsme udělali úplný nic. Tak takovej den jsme ze včerejška na dnešek neměli. Stihli jsme toho totiž děsnou spoustu… Tak nejdřív jsme byli odvezeni do Drážďan (díky Áďo a Filipe) a odletěli jsme do Kolína nad Rýnem, kde jsme 5 hodin čekali na letadlo do hlavního města Namibie - Windhoeku. Museli jsme si na letišti sehnat potravu, protože naše low cost letenky neobsahovaly nic víc než samotný let. Něco jsme sehnali a z Kolína letěli 10 hodin do Windhoeku. Let nebyl ničím zvláštní, jen dámská polovina naší posádky měla pocit, že letadlo příliš hopsá a tak moc nespala. Olda zato spal jako dudek až si z toho přeležel krk. Za to dolet byl hodně zajímavý. Jakmile jsme přistáli, překvapilo nás přivítání od hasičů i se salvou vody vystříknutou směrem k letadlu a potom nás skoro až zarazilo, že na letišti bylo odhadem 20 fotografů, několik tanečnic, delegace, balónky… zkrátka velká párty na naši počest. Neměli jsme tušení jestli takové uvítání dostává každá skupina evropanů, ale každopádně to bylo super a zahřálo to u srdíčka. Tak jsme si jako správný celebrity udělali s celou delegací selfíčko . Taky jsme si vyfotili tanečnice, které tančily takovou pokročilou zumbu. Potom jsme vylezli z letiště, kde nám ještě kontroloval pán kufr a jeho kontrolovala paní s bůvolíma rohama a nakonec jsme se šťastně shledali s panem černouškem, který držel ceduli Mrs. Smetanová a byl od společnosti, která nám měla půjčit auto. Čekali jsme ještě na pana Wursta nebo tak nějak, který se asi po půl hodině vyloupl z úplně jiné strany, než bychom ho čekali, ale zato jsme se s ním a jeho holkou trošku skámošili. Potom nás pan černoušek naložil a odvezl do města do půjčovny. Po cestě jsme (tramtadadá) viděli první divoká zvířata - dvě opice! Ukazovaly zadnice. V půjčovně to bylo trochu na delší dobu, ale když to zkrátím, nakonec bez problémů jezdíme v (Oldovo okénko) Ford Hilux se stanem na střeše, pohon 4x4, objem 2,4, nádrž 140 litrů a volant překvapivě napravo neboť Namibie byla německá kolonie ještě před Hitlerem a tak se tu jezdí vlevo. A tak jsme už dvakrát jeli v protisměru (a to jsem ještě neřídila já). Z půjčovny jsme jeli do banky a vyměnili dost nevýhodně dolary za Namibijské dolary a teď jich máme hrozně moc bankovek (zajímavost - všechny bankovk y mají stejný obrázky zezadu i zepředu a rozlišují se jen barvou a tím kolik peněz představují a jestě jedna zajímavost - úplně stejný kurz i význam tu mají i jihoafrické bankovky, které mají zas na všech hodnotách Mandelu). Po výměně jsme se ubytovali na jednu noc v hotýlku ve městě, abychom si všechno v klidu připravili a taky se trochu po letu zrelaxovali. Je poměrně hezký s trochu špinavým bazénkem, ale hlavně s vysokou zdí, která má nahoře dráty s elektrickým napětím. Není nám jasné, jestli slouží proti lidem, slonům, hadům, lvům nebo opicím, ale asi to ani nechcem vědět. Potom jsme se vypravili do supermarketu, do garáží se naše mega kára skoro nevešla, ale dobře to dopadlo a tak jsme nakoupili strašně moc věcí na celou dobu v supermarketu standartního typu, nandali to do káry a jeli na hotel, kde jsme to ještě všecko přeskládali a upravili a stihli jsme to, než v půl šestý (!) zapadlo slunce. Pak jsme si dali (mimochodem moc dobrý) pivko a šli si v osm (teď) lehnout ;-). A to všechno jsme stihli náš první den v opravdický podrovníkový Africe...