#každé vánoce

[malehryblog]

Italské Vánoce

Italské Vánoce, to je především “panettone” … taková buchta z vánočkového těsta, nebo její věrná družka “pandoro”, která se podobá bábovce…

Někdo si Vánoce spojuje s kaprem, já s touhle buchtou!!!!! Mám na ni výhradně citovou závislost- chuťově není nic moc!  V Itálii je všude! V nádherných barevných krabičkách! A už jen pro tu krabici ji každý rok kupujeme.

Letošní Štědrý den byl pro nás skutečným zážitkem. V Tellaru, historickém kamenném městečku nad mořem s malou zátokou, se zhasla všechna elektrická osvětlení a zaplálo tisíce svíček…světýlka byla rozeseta i po skaliskách kolem moře, takže jste z toho měli dojem pohádkového světa… svíčky voněly voskem a vydávaly teplo… Následovalo vylovení Ježíška z podmořské hladiny a bouřlivý ohňostroj, jaký lze snad zažít jen nad mořem…

Štědrovečerní večeře v podobě zapečeného lilku s gorgonzolou a ořechy a český bramborový salát… cukroví od Dimitrise z řecké kavárny a místní citrusy… improvizovaný stromeček a pohled na moře… to jsou naše Vánoce.      Před večeři jsme poseděli v kavárně na břehu moře, popíjeli kafe a prošli si trh, na kterém byla spousta zajímavých věciček vhodných jako dárek pod stromeček. Třeba mosazné talíře, dózičky a  prastarý neapolský kávovar -  konvička na oheň se sítkem a tryskou… a to vše se dalo zabalit do legračních propagačních letáků místních malých supermarketů, nabízejících potraviny…Tisíce světýlek zdobících palmy a všechny stromy kolem, domy, jež si pamatují dlouhatánskou historii, moře, které tyhle pocity odnáší a přináší novou energii…

     Vánoční čas jsme strávili potulováním se po Lerici...

Portu Venere...

 ... a “Cinque terre” v Ligurii. 

Rozeklané skály nad mořem na kterých se tyčí malá starobylá barevná městečka se spoustou schodů, s maličkými obchůdky a dokonce i cestami “zarytými” ve skalách, spojujícími jednotlivá městečka, po kterých si turista může vyrazit pěšky. 

    Všude dostanete bezkonkurenční kafe za euro s nádhernou čokoládovou vůní i chutí. Proberete s místními jejich pocity z každé maličkosti a když zjistíte, jako já, že se vám začnou zdát sny v Italštině, je vám jasné, že jste tu teď zakotvili tělem i duší… i když zrovna tak jasné mi je, že domov mám jinde, ale v tomhle si na chvíli spočinu a neberu co mi nabízí. Třeba slunce, teplotu kolem 15-17 stupňů, při troše otužilosti pár minut  koupání ve vlnách, procházky, rozjímání, pozorování racků a mořské pěny, sbírání kamínků…

    Co se týká jídla, je to tu pro nás těstovinový a pizzový ráj… “spaghetti n.5” z italského Coop odvážíme ve velkém… je obrovský rozdíl mezi italskými těstovinami vyráběnými pro cizí trh a pro jejich vlastní ( i když balení může být stejné- obsah je jiný!) 

V Lerici jsme v pizzerii dostali i černou pizzu vyrobenou ze zvláštní směsi celozrnných mouk a živočišného černého uhlí… je to pochoutka!

Konec roku a Silvestrovský den jsme se rozhodli strávit v Toskánsku a tak jsme neodolali a při přesunu se zastavovali na všech místech, kde jsme strávili velký kus života. Nejprve Livorno a Terrazza Mascagni, cizrnová placka (torta di ceci).

   Pokračovali jsme podél moře, známými městečky, kde jsme strávili spoustu krásných chvil. Bára toužila po “ponce livornese” což je nenapodobitelná místní krajová specialita ( kafe s kořalkou a citronovou kůrou)… tak jsme zabrzdili u baru, kde seděl jen jeden místní dědula a splnili si to její přání hned všichni! Některé věci jsou prostě nakažlivé!!!!!

     Přesunuli jsme se do kraje Etrusků, na etruskou riviéru a ubytovali se v San Vincenzu, což je super výchozí bod ( jen tam nejezděte v létě!!!) - 13 km po písčité pláži dojdete až do magického zálivu Baratti... 

Po cestě neminete bez povšimnutí domy architekta Vittoria Giorginiho ( ve tvaru dinosaura, nebo chaloupky na “kuřích nožkách”) 

Casa Saldarini nebo také “dinosauro”, 1962

Casa Esagano, 1957

Nebo můžete autem vyjet do okolních kopců a malých městeček (Populonia, Bolgheri, Castagneto Carducci, Massa Marittima, Suveretto, Sassetta, Campiglia Marittima….)                                                                                Uchvátila nás Campiglia Marittima - tu jsme totiž neznali! Na náměstí pod hradem svítil stromeček, zaražený do jedné díry v dláždění,  taky tu byl jediný otevřený bar a díky zimnímu období se na náměstíčku pohybovali jen místní. Připravovali se na následující den, kdy měla vypuknout silvestrovská oslava. Stavěli maličké pódium a přiváželi dřevo na ohně.

Desítky starých brachů je vtom podporovalo, radili a okukovali. Stařičký pán, nesoucí si svoji kyslíkovou bombu na zádech jako břemeno, od které mu vedly hadičky až k  nosu, se zastavoval a každému přál “auguri” do Nového roku! Paní o hůlce klábosila s druhou v zástěře ve dveřích pekárny a probíraly jaký chleba dnes koupí.                                                                                                    V přízemí jednoho kamenného domu byla otevřená garáž. Nápis “PRESEPE” zval dovnitř k návštěvě Betléma. Ve vstupu byly izolepou připevněné fotky od roku 2000. Tehdy starý pán začal postupně vyrábět domečky, pohybující se postavičky, světýlka… každý rok něco přibude, hmmm, asi jeden z nejkrásnějších Betlémů jaký jsem viděla! Byla v něm zakleta obrovská píle a nadšení jednoho člověka, který si nezapomněl hrát!

Lidé mu do pokladničky házejí příspěvky a z těch se potom tvoří dál a dál! Ale pozor! Pokladnička nikterak nesouvisí se spuštěním samotného Betlému. Zmáčkneš tlačítko a představení začíná. Nejprve se spustí vánoční píseň v podání Lucciana  Pavarottiho; zakokrhá kohout a domečky v městečku Campiglia Marittima v miniatuře, postupně ožívají. Prolétá kometa. Pradleny perou, teče voda, potůček zurčí, pekař dává chleba do pece, Jezulátko se kolébá. Zvoní zvony. Ani se nám nechce zpátky do reálného světa! Ovšem i ve skutečném městečku panuje díky tomu, že zde nebloumají davy turistů, klid. Potkáváme jen zájezd starých táborníků z Modeny. Jsou veselí a výřeční. Auguri! Auguri…..asi 30x… (přejeme si navzájem štěstí s každým z třiceti italských turistů zvlášť).

      Silvestr se taky vydařil. Udělali jsme si pastu all pomodoro, vyzbrojili se sektem a vyrazili na pláž. V San Vincenzu jsme bydleli ve staré vile hned u moře a tak jsme mohli z mola pozorovat desítky novoročních ohňostrojů z okolí… s námi pozorovala skupinka puperťáků. Všichni nám popřáli, představili se a zeptali se odkud jsme! Potom Fabio pustil jakýsi vypalovák z osmdesátek a čekalo se na půlnoc… společně s nimi jsme odpočítali 10,9,8,7,6,5,4,3,2,1…. a vítali s nadšením to, co právě přichází… co to bude, uvidíme! A tak vám všem přejeme, aby to, co přichází stálo za to žít!!

Krásný rok 2023 !!!

[developerwith1]

Průvodce populárními vánočními písničkami a ukolébavkami pro děti

Vánoční období je časem radosti, lásky a rodinných setkání. Když se blíží svátky, mnozí z nás se těší na to, jak s dětmi zpíváme oblíbené vánoční písničky a ukolébavky. Tyto melodie nejenže přinášejí vánoční atmosféru, ale také pomáhají vytvářet vzpomínky, které s námi zůstanou po celý život. Jaké písničky by tedy neměly chybět ve vašem vánočním repertoáru? Podívejme se na náš průvodce populárními vánočními písničkami a ukolébavkami pro děti! Pro více skvělých písniček navštivte https://pisnicky-pro-deti.eu.

1. Co jsou vánoční písničky a ukolébavky?

Vánoční písničky jsou specifické melodie, které se zpívají během vánočního období. Mohou být veselého nebo nostalgického rázu a často odrážejí ducha Vánoc. Ukolébavky jsou jemné a uklidňující písničky, které pomáhají dětem usnout. Obě tyto formy hudby vytvářejí kouzelnou atmosféru a mají moc spojovat rodiny.

2. Proč jsou písničky důležité pro děti?

Hudba hraje klíčovou roli ve vývoji dětí. Pomáhá jim rozvíjet jazykové dovednosti, kreativitu a paměť. Když děti zpívají vánoční písničky, nejenže se baví, ale také se učí nové slova a fráze. Tento proces učení se stává zábavnější, když je doprovázen hudbou.

3. Nejoblíbenější vánoční písničky pro děti

Pojďme se podívat na některé z nejoblíbenějších vánočních písniček, které by měly mít vaše děti ve svém repertoáru. Tyto melodie jsou známé po celém světě a jejich texty jsou snadno zapamatovatelné.

4. „Tichá noc“ – klasika, která nikdy nezestárne

„Tichá noc“ je jednou z nejznámějších vánočních písniček. Její klidná melodie a krásný text přinášejí pocit pokoje a radosti. Tato písnička se často zpívá při rodinných setkáních a je ideální pro chvíle klidu a rozjímání.

5. „Rolničky, rolničky“ – veselá melodie

„Rolničky, rolničky“ je veselá písnička, která rozzáří každé vánoční shromáždění. Její chytlavý rytmus láká děti k tanci a zpěvu. Při poslechu této písničky si mnozí z nás vybaví obrázky sněhu, vánočních stromečků a rodinných oslav.

6. „Jingle Bells“ – anglická klasika

„Jingle Bells“ je další klasickou vánoční písničkou, která je populární po celém světě. Její jednoduchý text a radostná melodie dělají z této písničky oblíbenou volbu pro děti. Zpěv „Jingle Bells“ přináší pocit vzrušení a očekávání Vánoc.

7. „Vánoce, Vánoce přicházejí“ – tradiční česká písnička

Tato tradiční česká písnička je známá mezi dětmi i dospělými. Její radostný text a melodie oslavují kouzlo Vánoc. „Vánoce, Vánoce přicházejí“ je skvělou volbou pro rodinné zpívání.

8. Ukolébavky, které uklidní každé dítě

Ukolébavky jsou nezbytnou součástí každodenního života dětí. Pomáhají uklidnit a připravit je na spánek. Zpěv ukolébavek může být krásným rituálem, který dává dětem pocit bezpečí a lásky.

9. „Hush Little Baby“ – americká ukolébavka

„Hush Little Baby“ je známá americká ukolébavka, která se často zpívá dětem před spaním. Její uklidňující melodie a opakující se text pomáhají dětem relaxovat a usnout. Tato ukolébavka je dokonalým příkladem toho, jak může hudba uklidnit a podpořit spánek.

10. „Zachumlejte se, děti“ – česká ukolébavka

Tato tradiční česká ukolébavka je oblíbená mezi rodiči i dětmi. Její jemný text a uklidňující melodie vytvářejí atmosféru klidu. Zpívání „Zachumlejte se, děti“ může být krásným způsobem, jak ukončit den.

11. Jak zapojit hudbu do vánočního času

Zapojení hudby do vánočního období je snadné a zábavné. Zpívejte s dětmi při vaření, zdobení stromečku nebo při rodinných večerech. Hudba dává každ�� aktivitě kouzelný rozměr.

12. Tipy na společné zpívání a rodinné aktivity

Naplánujte si rodinný koncert: Každý člen rodiny si může vybrat svou oblíbenou písničku a zazpívat ji ostatním.

Vytvořte si vánoční playlist: Shromážděte všechny oblíbené vánoční písničky a hrajte je během svátků.

Zazpívejte si před vánočním stromečkem: Udělejte z toho tradici, která spojí vaši rodinu.

13. Kde najít skvělé vánoční písničky a ukolébavky

Na internetu je mnoho skvělých zdrojů pro vánoční písničky a ukolébavky. Například, web https://pisnicky-pro-deti.eu nabízí širokou škálu písniček, které můžete snadno stáhnout nebo poslouchat online.

Závěr: Hudba jako součást vánočních tradic

Vánoční písničky a ukolébavky jsou nedílnou součástí rodinných tradic. Pomáhají nám spojit se s našimi dětmi, vytvořit vzpomínky a užít si krásné chvíle společně. Tak nezapomeňte, že nejlepší Vánoce jsou ty, které prožijete s rodinou a přáteli, a hudba je tím, co tyto chvíle dělá ještě krásnějšími.

[tynous]

Druhá státnice - pediatrie

Začal prosinec, pomalu se blížily Vánoce, dny byly krátké a chladné. V neděli jsem přiletěla ze Švýcarska kam jsem se vydala za odměnu po první státnici za kamarádkou. Byly to krásné 4 dny, ale skočily a místo toho začala pediatrie.

Státnice z pediatrie jsme se děsili všichni od té doby, co jsme se dozvěděli, že vůbec něco takového existuje. Byl to strašák číslo dvě hnedka po patologii. Pediatrie v Motole je vyhlášená. Všichni vědí, že pediatři nedávají nic zadarmo a dítě NENÍ MALÝ DOSPĚLÝ! :D

Na pediatrii se začíná každý den ráno na hlášení protože jak řekla jedna moje moudrá kamarádka...pediatři pořád něco někomu hlásí. Na hlášení je každé ráno tolik lidí, že největší úkol je tam neomdlít. Na pediatrii totiž nejsou v zasedací místnosti žádná okna. Součástí zápočtu z pediatrie je i účast na dvou "službách" buď jdete na dvě odpoledne - cca do 8 až 10 podle toho, jak to zrovna vyjde. Druhá možnost je jeden den o víkendu. Ať si ale vyberete jakoukoliv variantu, musíte potom ráno na hlášení referovat pacienty před celou pediatrickou klinikou.

Tepovka vám vyskočí tak na 120/min a jen tajně doufáte, že pan přednosta nebude mít nějaké záludné otázky. Bohužel většinou má :D Dá se to ale zvládnout. Já jsem například musela pacienta referovat dvakrát, protože se profesor naštval, že pořád někdo chodí na hlášení pozdě a musel jim vynadat.

Po hlášení vás čeká praxe na oddělení, která je už o něco delší než ta na chirurgii. Hodně záleží, na jakém oddělení jste, podle toho se také odvíjí náplň. Výběr oddělení se dá dokonce i trochu ovlivnit. Paní sekretářka je zlatá a když se včas přijdete domluvit (ideálně pátek před začátkem bloku motolské praxe) tak se vám pokusí vyhovět. Já za sebe doporučuju kojence musíte mít tedy trochu štětí na pacienty, ale je to jedna z mála příležitostí kdy se dostanete do kontaktu s dětmi pod 1 rok a máte možnost si je vyšetřit a prohlédnout jejich chování. Sátnicové otázky totiž obsahují poměrně dost různých témat týkajících se mimin a je dobré za výuku aspoň nějaké vidět.

Na pediatrii hodně závisí na přiděleném doktorovi, jaká bude náplň vaší praxe. Někdo nás toho nechal udělat opravdu hodně - vyšetřit pacienta, napsat dekurz a pobavit se, co s pacientem dál. Jiní lékaři prostě neměli dost vhodných pacientů - na pediatrii v zimním období leží opravdu hodně infekčních pacientů a někdy je snaha eliminovat množství lidí na pokoji, nebo prostě měli sami dost co dělat a na mediky zkrátka nebylo tolik času.

Po praxi na oddělení následoval vždy ještě 45 minutový seminář na naprosto náhodná témata. Některé semináře byly skvělé, jiné jsme měli bohužel už v pěťáku nebo čtvrťáku a některé semináře byly klasicky úplně mimo mísu.

Vánoce se blížily, pediatrie ale neubývalo...chtěla jsem se začít učit hned v úterý první týden bloku, klasicky to zase nevyšlo a začala jsem až v sobotu. To, že jsem tuhle státnici udělala je hlavně zásluha mých 4 brilantních spolužáků, kteří vypracovali během cca roku perfektní vypracky na pediatrii. Jsou tak perfektní, že se z nich učí i doktoři na kmen. Díky nim jsem měla každou otázku precizně a aktuálně vypracovanou podle nejnovějších poznatků z UpToDate a podle Learning objectives, které připravila pediatrická klinika, ale ani jejich autoři na ně neumí odpovědět. (Tímto zdravím gastroenterology a jejich gastroenetrologické LO.)

Prvních 14 dnů v Motole uběhlo jako voda, stihly jsme dokonce s T. i jednu "službu" kde se vůbec nic nedělo a polovinu času jsme si jen povídaly s doktorem na lékařku. Nastal čas vyjet na okres. Pediatři vás povinně vyšlou na 14 dnů (teď už to myslím bude 3 týdny) na praxi do okresní nemocnice. Za mě je to naprosto perfektní nápad, protože konečně vidíte, jak vypadá taková "běžná pediatrie" a ne motolský bizár plný vzácných syndromů, transplantovaných dětí a cystické fibrózy.

Já jsem se na doporučení kamarádky vydala do České Lípy. Za sebe bych pediatrii v ČL doporučila na praxi všema 10. Dokonce jsem i chvíli uvažovala, že tam pudu pracovat. Jak řekl jeden můj oblíbený skaut...Česká Lípa je díra po granátu (tímto se omlouvám všem jejím obyvatelům)...pravda, moc se tam toho neděje. Obzvlášť ne poslední týden před Vánocemi. Na praxi to ale bylo naprosto v pohodě. V Lípě mě ubytovali přímo v nemocnici v "inspekčním pokoji". inspekční pokoj nebo inspekční hrad, jak jsem mu já začala říkat, je vlastně taková velká garsonka s 2 poloodělenými pokoji na spaní obří koupelnou a obývákem s kuchyňkou. Ráno se vzbudíte a rovnou si můžete obléct nemocniční oblečení, protože po cestě na oddělení vůbec neopustíte budovu nemocnice.

Na pediatrii v Lípě se toho před Vánoci mnoho nedělo. Byla jsem tam na praxi ještě s jednou šesťačkou z Hradce takže jsem si ve volných chvílích mohla s někým popovídat.

Na hlášení jsme každé ráno strávili cca hodinku, protože pan primář opravdu rád povídá svoje zajímavé historky z mládí. Poté jsme se rozdělily a mohly jsme si vybrat mezi ambulancí, oddělením nebo novorozenci. V Lípě to bylo spíš o koukání a poslouchání než o nějakém velkém samostatném vyšetřování a psaní dekurzů. Alespoň jsem ale viděla pár běžných diagnóz jako laryngitida spála nebo bronchioloitida. Měli jsme tam dokonce i jednoho skoro dospělého kluka, který chtěl vyzkoušet pervitin, trochu to přehnal s dávkou, začal mít palpitace tak se lekl, všechno vyklopil mamce a nakonec skončil v nemocnici. Naštěstí mu nic závažného nebylo, byla to spíš taková životní lekce, že není potřeba z nudy zkoušet perník.

Hned ze začátku mojí praxe nás potkala smutná rodinná událost. Umřela nám babička z tátovy strany. Byla jsem z toho dost špatná, protože jsem byla pryč a nemohla jsem být doma s tátou. Nevěděla jsem moc, jak se s tím vyrovnává. Babička pro něj byla důležitá, i když ho posledních pár let už skoro nepoznala. Nakonec všechno dopadlo tak, že jsem jela z praxe v Lípě o den dříve. Po cestě domů jsem se úplně náhodně v autobuse dozvěděla o tom, co se stalo na filosofické fakultě. Další šokující zpráva, všude toho bylo plno...já jsem začala uvažovat, jestli tam náhodou nemám nějaké kamarády nebo známé a jestli jsou v pořádku.

Před Vánoci jsme si tedy udělali výlet přes celou republiku na babiččin pohřeb a u toho sledovali zprávy ohledně střelby na FF. Mě vzadu v hlavě stále hlodala pediatrie, u které jsem zas začínala mít pocit že už zas nic nestíhám. Uklidňovalo mě jen to, že mám teď přes týden volna přes Vánoce, takže přeci něco doženu.

Vánoční prázdniny byly letos překvapivě docela klidné. Byly to první Vánoce, které s námi po dlouhé době neslavila nevlastní mamka. Byli jsme jen my 3 - já, táta a brácha. Trochu jsem nevěděla, co od toho čekat a jak to bude vypadat. Nakonec jsme to ale zvládli pěkně, měli výborný bramborový salát a večer jsme si pustili štědrovečerní pohádku.

Přes vánoční svátky šla pediatrie trochu stranou. Potřebovala jsem trochu vypnout, užít si trochu klidu, vánoční atmosféry a oprostit se od medicíny. Už jsem cítila jak začínám být unavená. Když jsem si představila, co mě čeká za leden, chtělo se mi brečet a křičet najednou.

Leden..se stal. Nevím, jak. Po svátcích se nám rozbil doma kotel, takže jsem odjela do Lípy o pár dnů dřív. Moje dny byly vyplněné pediatríí, procházkami v podmračeném a sychravém počasí a strachem z toho, jak to všechno stihnu.

Z Lípy jsem si přivezla jako suvenýr nějakou nasofaryngitidu, takže jsem byla opravdu vděčná za to, že se na neonatolgii dělala prezence až poslední den. Sice jsem se na neonatologii opravdu těšila, ale vyležet se bylo důležitější. (Poznámka - pokud to jen trochu jde, tak nechoďte do nemocnice nemocní! Obzvlášť na taková oddělení, kde leží nedonošení novorozenci.) Tu trochu neonatologie jsem si ale celkem užila. I přednášky mě docela bavily a hlavně to bylo něco úplně nového a samostatný státnicový okruh. (Pozor! Neonatologie je 4. otázka na státnici a má svoje vlastní vypracky a vždycky si ji vytáhnete.)

Zbývaly poslední 2 týdny na pediatrii v Motole a já už jsem jela jako stroj. Do školy, doma se najíst, zasednout ke stolu, občas na chvíli ven na vzduch, pak zas ke stolu...v půl jedenácté zalehnout a zítra znova. Z toho období si toho moc nepamatuju. Vím, že bylo ošklivo, tma, pořád jsem byla unavená a nervózní z učení. Výuka skončila, dostali jsme zápočet za docházku a to nejlepší mělo teprve začít.

Našich opakovacích 8 nebo 9 dnů (už si to přesně nepamatuji) bylo jedno z nejintenzivnějších období tohoto ročníku. Doteď se vlastně s P. obě divíme, jak jsme to zvládly. Pravdou ale je, že jsem na nás neuvěřitelně pyšná. Dokázaly jsme se totiž neuvěřitelně kousnout, sebrat všechny svoje síly a makat jako šrouby.

Vypadalo to asi nějak takhle: vstát, zacvičit si, nasnídat se a vyrazit k P./čekat, až P. přijede (u toho se snažit udělat nějakou chybějící otázku), sejít se v 9:30, cca 20 minut pokecat, udělat kafe, čaj...První vlna učení do cca 13, někdy jsme stihly 4 otázky, někdy 1. Oběd, poobědvá pauza, během které jsme se šly projít nebo něco nakoupit nebo jen seděly a čuměly do zdi. Pokračovaly jsme cca od 14:30 až 15:00 až do večera. Končily jsme většinou kolem 21 až 21:30. Někdy jsme si dovolily dát si menší pauzu okolo večeře, někdy jsme se trochu zakecaly...ale běžně jsme dávali 8-10 hodin čistého času na forestu. Stejně jsme nestíhaly...

Vydržely jsme...až do úterý...a pak šly na to.

V den státnice jsem se probudila a byla jsem přesvědčená o tom, že poletim jak raketa. V hlavě jsem měla úplně prázdno. Tohle se přece nemůže povést...

Státnice z pediatrie se skládá z několika částí. Nejdřív jdete všichni společně ráno na RTG. Byl to fakt docela bizár, když prochází přes půlku nemocnice zástup mediků v oblecích a šatečkách mezi pacienty a doktory. Na RTG dostanete jeden z 10 RTG souborů - nebývá to jen klasická skiagrafie, já jsem měla třeba jen USG obrázky. Ke snímkům dostanete krátkou anamnézu. Ve většině případů to byla dost učebnicová anamnéza, ta vám hodně napoví. Dostanete chvilku čas na přípravu a prohlédnutí snímků. Poté nějakému radiologovi popíšete, co vidíte a řekne, na jakou diagnózu pomýšlíte. Pozor! Jedná se spíš o diagnózy z dětské chirurgie než z pediatrie! Z toho důvodu už jsem taky moc neuměla odpovědět na doplňující otázky od paní doktorky, ale i tak jsem to nějak zvládla.

Po RTG jdete zpátky za sekretářkou a ta vás pošle buď na oddělení na praktickou zkoušku nebo na to nejtěžší - ústní zkoušku.

Já jsem byla poslána na ústní. Ústní se skládá ze 2 částí, protože máte 2 komise. U sekretářky si vytáhnete předem připravený triplet pediatrických otázek a jednu neonatologickou otázku a jdete na přípravu. Já jsem začínala u komise, ve které seděl neonatolog a pediatr. Pani docentka si otázku z tripletu vybrala, někoho jiného zas komise nechala vybrat samotného. Jak bývá mým zvykem, vytáhla jsem si endokrinologické téma u endokrinoložky, takže bylo úplně jasné, kterou otázku si paní docentka vybere. Naštěstí to byly akutní komplikace diabetu, takže to jsem měla poměrně dobře naučené. Stejně to nezabránilo několika otázkám, u kterých jsem vůbec netušila, co se po mě chce. :D

Neonatologii za mě vlastně skoro celou odvykládal pan docent, takže to zas tak složité nebylo. Od první komise jsem odcházela s pocitem, že by snad nemuselo být všechno ztraceno.

Na druhou komisi jsem musela docela dlouho čekat. Během čekání jsem se ještě snažila dopřipravit si poslední otázku, protože jsem si za boha nemohla vzpomenout na příčiny sekundární hypertenze, i když jsem věděla, že jich je tolik. To je problém u otázek, které jsou jak v pediatrii, tak v interně. Vždycky vás zákonitě začnou napsat věci z toho druhého předmětu, což se ne vždy úplně hodí.

Druhá komise byla zlatá. Zas jsem měla u pneumologa pnemumologické téma. :D Naštěstí to tedy nebyla úplně jeho specialita a nutno říct, že CF není jen plicní problém. Cystická fibróza nás během studia provázela už od prváku a teď jsem to konečně zužitkovala. Pravda, otázka "No a víte jak se jmenuje nějaký přípravek s těmi pankreatickými enzymy?" mě trochu zaskočila. :D

Na hypertenzi už naštěstí mnoho času nezbylo a vlastně mi přišlo, že zas tak moc nikoho nezajímala. Vím, že se mě ptali na hypertenzí krizi, ale jinak si toho už moc nepamatuju.

Po ústní jsem šla za sekretářkou, aby mě poslala někam na praktickou a celá nervózní jsem se jí ptala, jestli by mi řekli, kdyby mě z té ústní vyhodili. Uklidnila mě, že to by mi řekli. Věděla jsem tedy, že to nejtěžší je za mnou.

Pokračovala jsem na oddělení. Mohla jsem si vybrat, tak jsem si vybrala svoje oblíbené kojence. Dostala jsem tříměsíční holčičku s bronchitidou. Pacientka moc spolupracující nebyla...ani poslechnout se bez řevu nenechala. :D Maminka byla ale moc ochotná a já jsem měla pocit, že mám docela představu, co jí je.

Paní doktorce jsem pověděla všechno, co jsem zjistila a pak jsme se začaly bavit o terapii. Všechno, co jsem řekla, bylo špatně. Byla jsem už tak unavená a tak vymletá, že už ani nevím, co za bláboly jsem tam vykládala. Něco jsem nakonec sesmolila a pani doktorka mě propustila k paní sekretářce. Odevzdala jsem papír, sedla si na židli a říkala si "Holka, ty si to dokázala! Udělala si státnici z pediatrie!" vůbec se mi tomu nechtělo věřit, ale bylo to tak.

[nezvladatelna]

Sice už je po Vánocích, ale proč nemít i nadále dětskou duši? Vždyť pohádky milujeme v každém věku.

Jednoho dne roku 1897 se malá osmiletá holčička z New Yorku jménem Virginie O´Hanlonová rozhodla, že zjistí, kdo doopravdy nosí na vánoce dárky. A napsala do deníku The Sun:

„Je mi osm let. Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: Chodí Santa Claus?“

Šéfredaktorem deníku The Sun byl v té době Francis P. Church – zkušený novinář, syn baptistického kazatele, absolvent Kolumbijské univerzity a frontový dopisovatel The New York Times za války Severu proti Jihu. Rozhodl se, že nezklame důvěru malé holčičky a tak jí napsal osobní dopis. Jeho odpověď společně se zvídavou dětskou otázkou vyšla následující den na titulní straně deníku:

„Milá Virginie,

Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu.

Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii – nic z toho, co činí život snesitelným. Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy. Avšak světlo dětství, které prozařuje svět, by muselo uhasnout.

Santa Claus existuje, protože jinak bys nemohla věřit ani svým pohádkám. Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý den vyslal lidi, kteří by Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo? Žádný člověk ho nemůže uvidět jen tak. To ale vůbec nic nedokazuje. Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují.

Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš celé. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože skutečný svět je zahalen závojem, který nedokáže protrhnout žádné násilí. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska. Potom najednou spatříme všechnu krásu a nádheru za ním.

Asi se zeptáš, jestli je to pravda. Ano, Virginie, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší. Santa Claus žije, a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti, jako jsi Ty a naplnil radostí každé otevřené srdce.

Veselé Vánoce, Virginie, Ti přeje

Tvůj Francis Church“

[spagety-s-kecupem-a-syrem]

Nechápu čím to je ale můžu se koukat na tu Popelku každé Vánoce... třeba desettisíckrát a stejně mě to bude bavit jako poprvé.

[nejene]

Velmi důležitý dotaz - znáte cukroví, kterému se říká žiletky?

[nyaoi-warrior]

Jsem (opět) šikanován protože jsem neviděl Pelíšky

[tak-sam-tu-jsem-s-tim-ramusem]

Sluncata mého života,

po dlouhatánské neaktivitě jsem se rozhodl oprášit svůj účet na Čumblru a řekl jsem si, proč tento vypečený rok neskončit nějakou jednoduchou Otázkohrou? 🤔

(pokud tu už něco takového bylo tak se omlouvám, konec konců, dlouho jsem tu nebyl :'D)

S vědomím toho, co se v celém světě za rok 2020 odehrálo, jak bychom ho shrnuli jednou větou?

"Maminka mě vždy učila, že když si o něčem myslím něco ošklivého a nechci to říkat, tak to nemám říkat. :'D"

S ohledem na své osobní životy, byl pro nás rok 2020 dobrý, nebo špatný rok?

"Jednou jsem byl nahoře a jednou zase dole, ale i přes veškeré neshody se tento rok nějak dal přežít."

Co mi rok 2020 dal?

"Schopnost pracovat přes noc, schopnost být trpělivý a dvanáct kilogramů navíc."

Co mi rok 2020 vzal?

"Schopnost vést normální spací režim. (Čas zveřejnění tohoto nadělení mluví za vše)"

Na co jsme za rok 2020 hrdí?

"Na naše zdravotníky a další pracovníky v první linii. <333"

Zjistili jsme v roce 2020 něco, o co bychom se chtěli podělit?

"Je celkem dvacet šest čeledí listnatých stromů z toho jedna už neexistuje."

Věříme, že bude rok 2021 lepším rokem?

"S ohledem na aktuální situaci možná bude postrádat dobrý začátek, ale pevně věřím, že druhá polovina nadcházejícího roku bude stát za to!"

Na co se v roce 2021 těšíme?

"Těším se, až se budu konečně moci sejít s rodinou, přáteli a opět navštívit svoji milovanou kavárnu."

Máme v plánu si dát nějaká novoroční předsevzetí?

"Ne, vůbec ne. Možná mě něco napadne, ale stejně, jako v letech minulých, ta předsevzetí stejně nedodržím </3."

Máme nějaké poselství, radu, či cokoliv jiného, co bychom chtěli sdělit lidem, co toto čtou?

"Važte si věcí, které vlastníte. Važte si lidí, se kterými se bavíte. Věnujte opravdu chvilku času tomu, abyste mohli napsat či zavolat svým blízkým, dokud můžete. A pamatujte si, že po každé bouři jednou vyjde slunce na obzor. <3"

Nu, a já s radostí a vřelým pozdravem předávám slovo @kocourmokroocko, @dejsipozornales, @kedluben-kedlubna, @sedmikrascino, @nejene, @andel-z-neonu, @draci-prece-nejsou, @teplakovasouprava a @zjineplanety.

Tímto také všem, co toto čtou přeji (opožděně) krásné Vánoce a hodně štěstí, zdraví, radosti a trpělivosti do Nového roku <33.

[valerieandherweekofwonderz]

Sice to není český film ale ten Mrazík mi udělal radost! Ne že bych ho musela mít každé vánoce (to spíš Popelku a - poslední roky od toho co natočili ten nový - Dvanáct měsíčků (i když je máme nahrané jak na VHS tak jsem si pořídila DVD samozřejmě :) )), ale stejně - vzpomínky z dětství :). A když jsme se před dvěma třema lety na to zase podívali, tak to nebylo špatné, aji jsme se (v dobrém) pobavili a kostýmy a výprava (říká se to tak? dekorace, pozadí, atd.?) je moc pěkná na pohled :)

To jsem moc ráda! Tak to já na Mrazíka čekám každý rok stejně jako na ostatní pohádky :) Sovětské pohádky jsou nádherné, přesně jak říkáš, ty kostýmy, kulisy, interiéry, exteriéry... U nás nejsou zas až tak profláknuté, na Slovensku běží daleko častěji, pokud se nepletu. Navíc já jsem milovník českého dabingu, baví mě zkoumat rozdíly původního znění a pak té naší dabované verze a dabing Mrazíka je prostě něco úžasného. Ale znám spoustu lidí, co Mrazíka nemůžou vystát, je to prostě individuální :) Jinak já jsem musela nějaké vystřihovánky z toho udělat, Mrazík v Blu Ray kvalitě... dokonalost ♥

[swbl]

Štědrý den

Štědrý večer je jediným momentem v roce, kdy se může člověk s mizernou náladou cítit 100%ně opuštěně. Všichni sdílí krásné momenty anebo jen ty momenty, v kruhu rodiny a proto je člověk, ač s kvantem kamarádů, prostě sám.

Vánočka

Až do tohoto roku byla domácí vánočka symbolem největšího znechucení a průjmu.

Hádky

Bývá u někoho doma opravdu poklidný štědrý den?

Betlémské světlo

Symbol boží přítomnosti a propojení všech křesťanů, které nám odnepaměti vnáší do domu jeden a ten samý člověk, který ač nevědomky tvoří nedílnou součást vánoc a připomíná nám všem hloubku hodnoty tradic.

Mše štědrovečerní

Vláda se jednoduše domluvila na zrušení této každoroční křesťanské jistoty. Přesto se alespoň na chvíli pohroužím do ticha Líšeňského kostelíku.

Rozjímám, děkuji, prosím a promlouvám.. Ani nevím, jestli s Bohem, nebo sama se sebou. Stačí mi vědět, že minimálně jeden z nás opravdu1 naslouchá. Doufám…

vegetariáni bez kapra?

,A to jako doma nejíte ani ryby?“ Ne. Vegetariánská verze čítá polévku s mořskými řasami a bramborový salát se sójovým řízkem.

VÁNOČNÍ PUDINK

Naprosto šíleně znějící přísady této britské speciality, mě donutily podlehnout zvědavosti, smíchat je a upéct a následně žasnout nad tím, jak se tam na severovýchodních ostrovech musí každé vánoce mít.

Christmas pudding musí hořet, ale taky se musí dát sníst. Takže polévat onu britskou dobrotu technickým lihem, místo brandy, se nevyplatí. Angličan ani chuť ti ruku nestiskne.

Dárky

jedním důvodem proč nemít v oblibě vánoce je večerní přetvářka, kdy zároveň přemýšlíte nad způsobem zániku dárku a zároveň nad způsobem vyjádření ,,radosti“ z něj. To pro mě bývá nadlidským úkolem. A tak každý bez retrospektivní zpětné vazby hned ví, jestli se trefil. 

[kristiankoprivik]

Úvaha inspirovaná promočenými kalhotami (21. 6. 2014)

Po několika měsících strávených každodenním bicyklováním do dánské školy, do dánské hospody, nebo na dánský nákup (ten je obdobný našemu českému nákupu, akorát je na něm všechno dvakrát dražší) musím říci, že jsem si již nespočetněkrát, častokrát i nahlas, zanadával na dánské nevypočitatelné počasí. On ten život v Dánsku zní trochu jako v pohádce, zvlášť když si člověk představí, že si může vzít za svým baráčkem kolo, obmotat si kolem krku šálu, pustit si do uší Ludovica Einaudiho a zajet si přes sklápěcí most tyčící se nad průzračným fjordem na půlhodinovou projížďku po přístavišti. Bohužel tady ale neplatí ta stejná pravidla jako v naší středoevropské kotlince.

U nás když bába v pět ráno vidí vlaštovičky zvysoka poletovat a na nebi mráčku, že by se ho ni do rendlíčku na máslo nevešlo, je jí jasné, že bude po celý den pražit slunce a že může jíti s děvečkami prádlo na louku za baráček bělit, či seno obracet. Mně bylo už po pár dnech co jsem přijel taktně naznačeno, že dánskému počasí se naopak jakákoli konstantnost zdaleka vyhnula. Koneckonců, nerozhodl jsem se bydlet v zemi bodrých mlynářů vysedávajících na rynku; přestěhoval jsem se na půdu, kterou po několik staletí obývali Vikingové a která ještě před desetiletími sahala pomalu až k polárnímu kruhu. Byl jsem donucen si zvyknout, že pokud ráno vstávám z postele a za okny je obloha bez mráčku, nezaručuje to, že bude celý den nádherné počasí. Dokonce to ani neznamená, že dojedu o hodinku později do školy suchý.

Nepíšu ale o dánském počasí abych si mohl stěžovat. Píšu o tom, protože před tímto problémem stojím každý den a musím se s ním každý den potýkat. Píšu o tom, protože čím víc se s tím potýkám, tím víc o tom musím přemýšlet. Je to dost zatěžující, nevědět co se bude dít za pár hodin. Člověk není schopen si cokoliv naplánovat. Neví, jestli si bude moci o víkendu jít zaběhat, jít na procházku, na piknik, na čumendu ke koupališti... Ale potom si zase říkám, na druhou stranu, je to opravdu tak strašné, nevědět co bude dál? Nebyla by to vlastně docela pohoda, nemít důvod pořád si něco plánovat a chystat?

„Takže, ve tři mám sraz s panem Bendlem za zahradňáku, ale asi to budeme muset vyřídit někde po cestě, protože jinak se do čtyř na Červenej vrch nedostanu...“

Žijeme ve světě postaveném na načasování. Každý druhý někam spěchá, nebo by zrovna teď někam spěchat měl. Jsou extrémisti, kteří si připravují dovolenou půl roku dopředu, zveme se na návštěvy, které se mohou konat třeba až za měsíc a plánujeme dárky na Vánoce pomalu už v říjnu. Žijeme v konstantním zahledění se do budoucnosti a přemýšlíme o tom, jaké to asi bude, až se to a to stane.

Problém ale potom nastává, když se nám něco nevyplní. Co když se na dovolenou nedostaneme, protože chytíme od nějakého cizího pána v metru spalničky? Co když za vámi přijde vaše holka pár dní před Vánoci a na sobě bude mít přesně ty samé kozačky, které jste pro ni už dva měsíce schovávali ve skříni? Co když se mezinárodní výbor pro zažehnání ekonomické krize usnese, že se Vánoce ruší? Cokoliv, co nejde podle našich plánů, nás dokáže neskutečným způsobem rozmrzet. Ale v čem je ten skutečný problém? Snaží se nám někdo nějak zásadně ublížit tím, že kazí všechny naše plány? A nebo jenom bezmezně věříme tomu, že se svět bude chovat tak, jak si to my představujeme?

Teď řeknu docela odvážnou myšlenku a ne všichni se mnou zřejmě budete souhlasit: To, že jsme z něčeho zklamaní není chyba nikoho jiného než jen nás samotných.

Nekřičte, nepřerušujte mě, nechte mě to rozvést a vysvětlit. Vezměme si nějaký hodně extrémní příklad: Každý měsíc se scházíte s vašim starým známým z tenisu v jedné konkrétní hospůdce na pokec. Oba si dáte tmavýho kozla, nakládanej hermelín a na konec štampdličku rumu. Víte o tom, je to tradice, baví vás to a hlavně je to vždycky poslední pátek v měsíci a tak si na ten den nikdy nic neplánujete. Co se ale nestane, den před vaším tenisovým pátkem vám zavolá přítelkyně, že jdete zítra večer na oslavu narozenin vaší společné kamarádky. I přes vaše námitky, argumenty vaší dívky jsou silnější (jakoby tu snad byla ještě nějaká jiná možnost), a tak jste nuceni jít. Jste naštvaní, zklamaní a cítíte se ukřivděně. Celý večer strávíte v rohu u stolu s brambůrky a buráky, zásadně odmítajíc jakkoli komunikovat s kýmkoli v místnosti i přes to, že je tam spousta lidí, co znáte. Čí je to vina? Vaší přítelkyně, že byla pozvána na oslavu? Vaší kamarádky, že se narodila zrovna na poslední pátek v měsíci? A co je to vlastně za tak speciální den, ten poslední pátek v měsíci? Kdo to vymyslel, že zrovna tenhle konkrétní den bude ve vašem životě brán jako svatý a cokoli by se mělo stát si bude muset počkat na zítřek, protože vy krájíte chilli papričku zalitou olejem? Zřejmě by nebyl takový problém zavolat kamarádovi a přehodit to na sobotu. Že už to ale nebude ono, říkáte?

Není to o tom nedělat si plány. Nesnažím rozpoutat jakousi organizační anarchii, člověk by asi měl vědět kam směřuje a čeho chce dokázat co chce dokázat/čeho chce dosáhnout. Jde ale o to nelpět na každé druhé maličkosti. Nesnažit se do toho vkládat takové naděje, stejně jako jsem se já díky dánskému počasí naučil neplánovat si den a nevěřit tomu, že bude odpoledne stejně hezky jako je ráno.

Další nádherná věc na tomhle neplánování je, že to člověku dává jakousi volnost. Není to vlastně super mít otevřené odpoledne pro cokoliv, co se naskytne? Nebo celý týden? A kdo ví, co bude v několika dalších měsících? Třeba bude tenhle rok obzvlášť hodně sněhu a konečně se zase po několika letech dočkáme bílých Vánoc. To by bylo fajn. A nebo bude bahno až do března. Třeba se v Čechách objeví tornádo. Tohle všechno je možné. Ale je docela pravděpodobné, že letošní zima neproběhne podle našich představ. A proto bychom se na to měli připravit a nic si nepřipravovat. Nechat to jenom tak plynout a kdo ví, co nám to přinese. Třeba to tornádo zničí sousedovu novou a drahou saunu, co si postavil na zahradě. Kdo ví?

[annafreimann]

Deset nejblbějších výroků ohledně klimatické krize a studentských stávek

Se začátkem školního roku se nám opět hojně rozhořela diskuse o klimatické krizi. Ne teda, že by neprobíhala i přes prázdniny, ale teď je obzvlášť žhavá, protože se začátkem školy opět začaly i studentské stávky za lepší klima Fridays for Future. Pro jednou tu nebudu zbytečně rozpitvávat, o čem to celé je, protože jestli tenhle článek čtete, s největší pravděpodobností už to dávno víte, a kdyby náhodou ne, určitě umíte aspoň googlit. Abych se ale vrátila k té diskusi - během té se tentokrát fakt dějou věci, že si jeden připadá jak Alenka v říši divů. Pojďme se na to ale podívat trochu s nadhledem. Tady jsem pro vás připravila top deset nejblbějších výroků, které jsem v této věci zaznamenala!

“Greta Thunberg je politickou loutkou, která pokrytecky obědvá z plastových misek!”

Tenhle argument není blbej proto, že je nutně lživý. Tedy... Potkala jsem už spoustu nadprůměrně inteligentních a talentovaných dětí a mládežníků. Greta Thunberg klidně může patřit mezi ně, může v naprostém nepoměru ke svému věku perfektně rozumět ekologii, klimatickým změnám a vůbec všem těm složitostem kolem. A zrovna tak tomu může rozumět jako koza petrželi a jen na kameru opakovat, co jí napsal její PR tým. Problém je v tom, že mi to nepřísluší posoudit, protože neznám Gretu Thunberg.

Zrovna tak ji neznají lidé, kteří se do ní pod rouškou internetu hloupě, směšně a zcela neopodstatněně strefují. Vedou se sáhodlouhé diskuse o tom, kdo to je, jakou trpí poruchou, kolik jí je let, jestli jedla z plastový misky, že není ve škole, a jiné, dámy prominou, úplné píčoviny, místo toho, aby si všichni na chvilku sedli na prdel, a trochu si zauvažovali nad tím, co se ta holčina snaží světu sdělit, a jestli je opravdu lepší se na to vykašlat a risknout to, protože co kdyby to náhodou nebylo úplně přesně tak, jak říká.

Faktem je, že jsou všechny ty otázky ohledně Grety Thunberg úplně zbytečné výkřiky, protože zásadní jsou celkem dvě informace. Máme problém a Greta Thunberg to není. Je potřeba ho začít aktivně řešit ve velkém měřítku, protože i kdyby ta apokalypsa neměla přijít za dvanáct let, ale za sto dvacet, zarazit se dá tady a teď.

“Proč studenti místo ulejvání na stávkách nejdou ve volném čase uklízet do přírody?”

Musím uznat, že myšlenka je to v základu docela dobrá. Problém je, že to absolutně nic nevyřeší. Demonstrativně na protest udělat práci za někoho jiného (než se zeptáte za koho, uklízet je práce toho, kdo nadělá chlív) je sice ušlechtilé, ale pravda je taková, že sbírání flašek z krajnic nezastaví systematické vypalování Amazonského pralesa, hromadné sypání tun odpadu do oceánů a ničení stovek hektarů unikátních biotopů kvůli těžbě všemožných surovin, ani kdyby šli sbírat všichni studenti na světě.

Oproti tomu fakt, že jeden den v týdnu nechodí do školy, nasírá docela dost lidí. Jeden by řekl, že nasrat někoho přece nemůže být k ničemu dobré, ale pravda je taková, že tím nejspíš budou všechny ty zaryté odpůrce vytáčet tak dlouho čím dál víc, až se jednou třeba člověk na správném místě zvedne ze židle, a začne je poslouchat, jen aby si konečně zalezli zpátky do lavic, a já moc doufám, že vytrvají.

“Proč nestávkují po škole nebo v sobotu odpoledne?”

Protože takhle přesně stávka nefunguje. To, co mají tito lidé na mysli, je shromáždění, či demonstrace. Nechci se teď dotknout nikoho, kdo byl letos demonstrovat na Letné, předem se omlouvám za to, co teď píšu, a každého jednotlivce, který tam byl, si hrozně moc vážím, ale zatím ani ten čtvrt milion lidí, co se tam o víkendu sešel, reálně moc nepomohl. Ano, ukázali jste obrovskou sílu a jednotu, ale trestní stíhání pana premiéra bylo zastaveno, s panem prezidentem se dál plácají po zádech, dál vesele pustoší naši malou zem, a motýle furt nikde.

Oproti tomu takový bojkot systému, jak už jsem napsala výše, má něco do sebe.

“Stávkující a jejich podpůrci svými činy plivou na svobodu a na ty, kteří jim ji vybojovali!”

Tohleto je nehorázně blbý hned z několika důvodů. Tak pro začátek - jakákoliv stávka, demonstrace či jiné veřejné shromáždění, kde mohou nespokojené masy vyjádřit svůj názor, je doslova základním kamenem svobody. Přesto ti, kteří se jí nejvíce zaklínají, chtějí druhým jejich svobodu vyjádřit se brát.

Dále - co si mnozí stále ještě, dokonce ani v pokročilém věku, neuvědomují, je, že se svobodou přichází zodpovědnost. Zodpovědnost, kterou v globálním měřítku generace před námi postrádají. Bezohledně dál berou a pustoší, neohlížejíce se nalevo ani napravo. A když teď ti mladší jejich zodpovědnost vymáhají, vztekají se a kopou kolem sebe jako děti.

A do třetice - na svobodu rozhodně nikdo neplive. Často se omílá pořád dokola, jak si dnešní mládež ničeho neváží, ale dnes už je spousta mladých dostatečně uvědomnělá na to, aby věděli, že mají být rádi za to, co mají. A přesně proto podnikají tyto kroky - aby to udrželi po celý svůj život, a třeba i pro svoje a jejich děti.

“Studenti nemají co protestovat proti generacím [jejich rodičů], díky kterým jsou zajištění!”

Kdyby to fungovalo takhle, nesměl by protestovat prakticky nikdo, nikdy, proti ničemu. Pokud si někdo myslí, že dokud děcko nezdrhne z domu a nebude živořit na ulici v marné snaze postavit se na vlastní nohy, nemá nárok se k čemukoliv vyjadřovat, tak je něco špatně.

Každá, doslova každá generace, co kdy žila, pro ty budoucí přinesla a vybudovala něco nového a skvělého. Na druhou stranu, to že někdo udělal mnoho dobrého, neznamená, že by se měly přehlížet jeho chyby. Obzvlášť pak, když jsou v takovém měřítku.

“Naše generace narozdíl od vás pořád někam nelítala letadlem a nepila kafe v řetězcích z jednorázovejch kelímků!”

Začít by bylo dobré asi tím, že je docela signifikantní rozdíl letět jednou za půl roku letadlem, (a to ještě docela přeháním, zdaleka ne všichni mají bohaté rodiče,) ve kterém sedí padesát až sto padesát lidí vs. lítat si každý víkend soukromým tryskáčem. Jeden z problémů, na který se mladí stávkující také snaží upozornit, je jak bohaté vládnoucí světové elity bezohledně využívají své prostředky, ale jakmile dojde na diskusi o klimatu, ukazují prstem na nižší střední třídu, a kárají je za to, že pijou plastovým brčkem.

Ano, prokoukli jste mě. Já, liberální ekopošuk, si myslím, že embargo na brčka je úplná píčovina. Tak například... Věděli jste, že krátce na to, co McDonald’s plošně přešel z plastových brček na papírová, následně přiznal, že ta papírová, narozdíl od plastových, nejsou recyklovatelná? Jasně, na jednu stranu můžem říct, že je to výsledkem tohodle hysterického honu na čarodejnice. Na druhou stranu se v tom přesně odráží ta výše zmíněná bezohlednost. Korporátům je planeta u prdele tak moc, že radši udělají nesmyslné kontraproduktivní gesto, aby na chvilku uklidnili lidi, než aby udělali něco, co má smysl. Hlavně, že jsou tržby.

Ještě stručně k tomu kafi - mnoho malých podniků i řetězců už dnes nabízí možnost nechat si udělat kafe do vlastního hrnku či kelímku, a já prakticky denně vidím spousty mladých, kteří tuto možnost hojně využívají. Bohužel nemohu říct to samé o lidech kolem čtyřicítky, kteří do těch řetězců mimochodem dokonce chodí taky.

“Místo ‘záškoláctví’ [na studentských stávkách] by měli mladí intenzivně studovat, aby se po škole mohli věnovat vědeckým výzkumům, která přinesou řešení!”

Jinými slovy... “My jsme to sice posrali, ale je nám to fuk. Jestli to chtěj řešit, ať si to řešej sami.” Přeskočíme teď na chvilku dohady o tom, kdo a jestli něco posral, a budeme se věnovat tomu podstatnému. Máme tu problém, který je potřeba řešit teď, nikoliv za pět až deset let, kdy budou mít demonstrující studenti vystudováno dostatečně na to, aby reálně mohli něco dělat. Na téhle rétorice se mimo jiné krásně odráží i to sobectví - my nadrobili, vy zameťte, i když koště pořád držíme my.

“Žádná klimatická krize není, je to jen hysterie šestnáctileté postižené holky!”

Jop. A země je placatá, slunce se točí kolem ní a Obama je reptilián, ne asi. Ne, ty vole, sorry, ale k tomuhle fakt víc nemam.

“Když se vám to nelíbí, běžte si žít někam do pralesa bez vody a elektřiny!”

Pominu-li fakt, že by nám ten prales nějakej idiot nakonec stejně pokácel nebo zapálil, jedná se opět o velmi nešťastnou úvahu. Binární myšlení je zlo a tvářit se, že neexistuje nic, žádná varianta mezi aktuální situací a pralesem, je při nejmenším hloupé. A to je fakt dost silnej eufemismus, ale invektiv už tu asi padlo dost.

A opět - i kdyby si pár milionů mlaďasů řeklo, že teda jo, vrátí se ke kořenům a radši zalezou do pralesa, pořád to není dost k tomu, aby to nějak výrazně zlepšilo situaci, protože nás je na světě sedm miliard.

“Bez nás by nebylo XY!”

Mobily, počítače, auta, letadla, otevřené hranice, obchodní řetězce, značkový hadry, IKEA, internety a tak nějak obecně všechno, co dnes všichni milujeme a hojně využíváme, a co jde původem většinou mnohem dál, než za generací našich rodičů. Ale budiž, chceme-li jít takhle do hloubky, bez vás všech živých a mrtvých bychom neměli první ani druhou světovou válku, studenou válku, ekonomickou krizi, ani tu klimatickou krizi bychom neměli.Sorry, ale omlouvat svoje zásadní chyby tím, že během “vaší doby” došlo k nějakému posunu lidstva, jako v doslova KAŽDÉ JINÉ době, je dost slabý. A zas jsme u toho, že tu po každym zbylo velký dobrý i velký špatný. A že je to velký špatný potřeba zlikvidovat. Nikdo vás neuráží, nikdo vám nenadává, jediné, oč žádáme, je snaha o nápravu.Hele děcka, na rovinu. Já nejsem ekolog ani klimatolog. Spoustě věcem ohledně téhle problematiky absolutně nerozumím. Stejně jako jim nerozumí ti, co razej všechny tyhle revoluční hyperinteligentní úvahy, i když třeba nemaj koule přiznat, že to Šalamounovo hovno fakt nespolkli. Na druhou stranu mám taky pět smyslů, takže trochu vnímám, že je spoustu věcí jinak, než si je pamatuju. Že na Vánoce už nemáme sníh a v létě máme místo třiceti stupňů čtyřicet. Že je vidět mnohem víc uschlejch stromů než těch zelenejch. Že nám v zimě na krmítko nelítá ani třetina druhů ptáčků, co tam lítala, když mi bylo pět. Takový ty drobnosti, co může vidět normální člověk, když se trochu dívá. A tady se ještě chováme docela slušně, tak jak to pak musí vypadat jinde? Nejsem ekolog ani klimatolog. Umím po sobě roztřídit bordel, zbytečně nesvítit, šetřit vodu a nosit si vlastní tašku na nákupy. Nemám řešení pro to, co se nám tu děje. Na druhou stranu vím, že je na světě spoustu lidí, kteří je mají, a že by asi nebylo od věci si je alespoň poslechnout, než nad tím všichni mávneme rukou. Nejsem ekolog ani klimatolog. Jsem učitelka. Že prý kam svět dospěl, když učitelky podporují záškoláctví. Nepodporuji záškoláctví, ale hlas svých studentů, pro které chci tu nejlepší možnou budoucnost a věřím, že mají právo rozhodnout si, jaká bude. Nepodporuju hysterii kolem brček, igelitek a zubních kartáčků. Podporuji JE. Ty, kterým jednou předáme svět.

[nevercatchmewithoutabook]

Winter Break Language Challenge, Day 3: Holiday Traditions

23 prosinec 2018

Každý Štědrý den moje rodiče a já navštívíme dům babičky a dědečku. Je moje oblíbená tradice. Jíme čínské jídlo. Moje teta spí v našem doma. Každé vánoce, moje babička, můj dědeček, a já jdeme do kostela. Potom, jíme koláčky, čokolády, a koláče. Nakones dáváme svoje dary. 

____________________________________________________________

December 23, 2018

Each Christmas Eve, my family and I visit my grandmother and grandfather’s house. It is my favorite tradition. We eat Chinese food. My aunt sleeps at our house. Each Christmas, my grandma, my grandpa, and I go to church. Then, we eat cookies, chocolate, and cake. At last, we give our gifts. 

___________________________________________________________

I am completing this challenge from December 20th to January 2nd. You can join me with the tag #winterbreaklanguagechallenge. If you find any mistakes, I would really appreciate it if you let me know.

[lucya-k]

Čauky mňauky!

Tak jak je v kocourkově? Musím říct, že se náramně bavím, když se ke mně dostane, jaká vládní opatření vám tam vymýšlí. Ale to vám asi říkat nemusím. Tak si hlavně nezapomeňte drobný na košík!

Tady se čísla vyhouply na dosavadní maxima, kerá ale nepřekračují denní přírustek 800 případů. Kromě skupinových aktivit ve vnitřních prostorách nám tu zatím nezatrhli nic, ale v sousední provincii zakázali Alberťanům na příští dva týdny jezdit do B.C. A tak se začínám trochu obávat, jak to s tím naším cestováním příští rok bude, protože tady v Calgary kvetou šeříky až v červnu, což znamená, že dřív jak v květnu shíh z hor nesleze...

Minulý týden jsme se byli podívat na první karavan. Jednalo se spíš o přívěs ale měl vše. Queen size postel, kuchyň, jídelnu, koupelnu a mini pokojík pro Nika. Topení, klimatizaci, solární panel, nádrže na vodu i plyn.. Moc se nám líbil i cenově ale váhově byl na hraně a Marťas by musel lecos dodělávat a přidělávat na autě abysme ho utáhli a tak jsme si vzali čas na rozmyšlenou. Chtěli jsme také vidět, jak bude na takový prostor reagovat Niko a musím říct, že to tam prošmejdil za dvě minuty a chtěl ven. Tak jsem si představila, jak by to asi vypadalo, kdybysme v tom byli několik měsíců. Pokavaď by zrovna nespal, nejedl nebo nekoukal na pohádku, muselo by se ven. A tak jsem se ve vzpomínkách vrátila k naším letošním výletům a uvědomila si, že nejvíce snesitelné to bylo v pronajatých bytech přes Airbnb. Přemýšleli jsme a počítali až jsme se dobrali toho, že by bylo po všech stránkách výhodnější si takhle něco pronajímat v různých městech. Už jsem byla připravená něco zarezervovat, ale pak přišly zprávy z B.C a mě nezbylo, než to prozatím odpískat. Dřív jak v lednu nic rezervovat nakonec nebudem. Je to sice risk brát něco na poslendí chvíli, ale pokud by zákaz trval, přišli bysme o peníze a tak hold budeme v únoru improvizovat. Tady se říká „play it by ear“, volně přeloženo hraje se podle toho jak se to zrovna slyší. Nic horšího, než že nic neseženeme a budeme muset domů se stát nemůže. Zatraceně by nás to mrzelo, protože příležitost placené dovolené už se asi nenaskytne ale na chalupě by se dítko vypustilo na zahradu a bylo by fajn! Tak se necháme překvapit, co nám příští rok přinese.

Přidávám pár fotek z poslendího týdnu. Včera odpo bylo pěkně, tak si ve školce byli hrát na hřišti a večer nám teplota spadla o patnáct stupňů a mrholilo, tak jsem se v autě po cestě z práce klepala jak osika. Byly jsme se s Nikem taky vyblbnout v herničce a ty rudý tváře jsou průvodním jevem všech zubů, co mu rostou jak houby po dešti. Marťas si koupil nový dron a Nikolásek se z něj může zbláznit a tulí se k tatínkovi jak divý. Na fotce je krátce po probuzení. No a já měla v neděli dámskou jízdu, pouštěly jsme si film Ženy v běhu. Bylo to moc fajn a trochu mě mrzelo, že o tuhle partu přijdu ale pak jsem si uvědomila, že se beztak vídáme dvakrát do roka. Tady v Calgary totiž žijeme v módu podobném lockdownu už léta. Do práce, z práce, domů. Dva týdny dovolené, sem tam nějaký prodloužený víkend ale sociální život skoro na bodu mrazu. Letos zima začala v říjnu.. Nedovedete si představit mé nadšení, když jsem zjistila, že příští neděle je první adventní! Hurá, Vánoce tu jsou coby dup a po Novém roce se to přehoupne a my konečně vypadneme z režimu šedi. Už se moc těším až budu zas trávit víc času s Nikoláskem, poslední dobou je každé odcházení do práce srdceryvný doják. Chudák stojí za dveřmi, kouká na mě, křičí a slzy jak hrachy se mu valí po tváři. A pak máma skoro nevidí na cestu do práce.

Dnes píšu dlouze, mám nulovou pracovní motivaci. S marketingovými projekty jsem příliš nepokročila, ale můžu se sama sobě omluvit a odpustit si, protože jsem se soustředila na projekt Niko. O víkendu se toho moc nenaspalo kvůli zubům a také se ho snažím naučit jíst něco jiného než kaše a sušenky. To obnáší přípravu v podobě vaření následovanou neúspěchem a trochou té maminčiny zoufalosti. Tak zas hodně čtu a zkouším různé strategie. Věděli jste, že některým dětem se musí nové jídlo předložit až patnáckrát, aby ho vzali na na vědomí a následně do pusy? Zatím nejlépe zafungovala Marťasova metoda. Ten mu kus domácího koláče položil na zem ke schodům a náhle byl o jídlo velký zájem. Tak že se na to maminka nevy#*#e, vařit se s domácíma plackama, houskama a muffinama když pak přijde z práce domů a kluci se cpou pizzou! Ale to jen pro vaše pobavení na závěr.

Zdraví a předvánoční pohodě zdar. 💗

[karinborovcova]

Flanér

,,Jeden vstup na hodinu a půl, prosím.’’ říkám paní za pokladnou, usměje se a automaticky mi dá studentskou slevu. Chodím sem často. Skříňky už nejsou na klasické klíčky jako dřív, ale na čip. Plavecký stadion Podolí jde totiž s dobou. V šatnách si starší paní stěžuje kamarádce na to co ji bolí a hlouček holek z plaveckého týmu si ukazuje podprseky co dostaly na Vánoce. Já jdu přes sprchy rovnou do páry. Ta je rozdělená na ženy a muže. Je to vykachličkovaná bílá místnost. Uprostřed dřevěná kamna. Vše je zahaleno do mlhy a páry. Sednu si na kraj a sleduji dění. Pozoruji ženská polonahá těla v páře. Je to zajimavá nepředvídatelná kompozice. Každé tělo je jiné a něčím jedinečné. Některá těla jsou stará, jiná mladá, hubená, tlustá, opálená, vysportovaná, zjizvená, ošlehaná léty dřiny (dřina=život), povislá kůže tam a tady. Baví mě je pozorovat a vymýšlet k nim životní příběhy co si každá už zažila. Jakých radostí a starostí už v životě měla. Rozumí si s manželem? Snědli její děti svačinu ve škole? Je naplňená tím co dělá?

Každá se o své tělo stará jinak. Jedna o něj pečuje - starou kůži odstraňuje pemzou, natírá se krémy od hlavy k patě. Dává pozornost každému detailu svého těla. Jiná nařeší tělo - vždyť je to jen obal. Jen schránka, kterou používám. Já jsem to co je uvnitř. Tady v páře se nikdo na nikoho nedívá, jsme tu všechny společně. Každý si může dělat co chce. Jedna se ve stoje protahuje, druhá dělá v rohu na lavici divné pozice, další posiluje na břicho. Každému tělu je příjemné něco jiného. Hodil by se tu nápis: Poslouchej své tělo a dopřej mu co si žádá. Představuju si to napsané neonem v růžové barvě.

Za těch 15 minut co tu sedím se tu vystřídá několik žen. Každá tu v tichosti myslí na svoje věci, svoje problémy. Utekla před venkovním světem, před přeplněnou tramavají a před zimou co zalézá až za nehty. Teď má pár minut jen pro sebe a zabývá se pouze sama sebou. Nejdéle tu vždy vydrží starší dámy, ty jdou na bazén si užít celý den. Ohřát se, pokecat s kamarádkami a podrbat. Jsou to známé firmy, jsou tu každý den ať je léto či zima. Vlastně by to mohl být takový vizuální fenomén- babči na Podolí. Vždy s čepicí na koupání v bazénu ani neponoří hlavu. Dny tráví tady, protože už nemají nic jiného na práci. A je jim dobře.

A na čele mi přistane kapičky horké vody ze stropu jak se sráží pára. Když jsem byla mladá, vždy jsem se jich bála. Bála jsem se, že mě spálí. Že mi vypálí díru do kůže, když na mě kápnou. Teď to vnímám spíš jako wake up call, jako hej přemýšlíš nad blbostma.

I když je to v páře tak trochu nechutné - sdílíš malý uzavřený prostor s cizími polonahými lidmi. Všichni se tu spolu potíte. Tak i přesto je to moje safe place číslo 1 a nejlepší očistec. Když se pořádně prohřeju, jdu skočit do venkovného bazénu. Vždyť proto jsem do té páry vůbec šla. Venku je zima, nemám čas se zabývat cizími lidmi, musím plavat abych se zahřála. Potom sprcha, šatna, a foukání vlasů. Aaa překročila jsem limit o 10 minut a doplácím 20 korun - být flanérem mě teda přišlo draho.  

[sunnybrick]

Rozšířím o trochu bizáru od nás.

Učitelka na ZSV si pořád myslí, že když chcete potrat, musíte jít před potratovou komisi

Náš třídní si říká “polobůh” a ve třídě nám místo fotky prezidenta nebo jakékoliv jiné vládní figury visí jeho fotka, kterou označil slovy: “slunce světa”

Jakékoliv opravy probíhají zásadně přes zimu, nejlépe když mrzne

Ředitel měl poměr snad s každou nevdanou učitelkou na škole, a když začala u nás učit i jeho manželka, aby si ho pohlídala, tak jí koupil bavoráka, aby byla zticha :)))

Biologář nám v prváku oznámil, cituji: “Bez maturity jste nic. I s maturitou jste nic. Můžete jít leda kopat kanály za telecom.”

Máme výtahy pro vozíčkáře (opět stavěné přes zimu :))), ale to, že mezi dveřmi každé třídy je práh, už asi nikoho nezajímá.

Jeden z učitelů na fyziku má takové vzdělání, že by mohl pracovat pro NASA, ale jeho to nebaví, tak učí.

Mykologická zahrádka. Co víc dodat.

Jednou se učitel informatiky tak naštval na studenta, co byl venku před školou, že za ním vyskočil z okna. Zlomil si nohu.

Náš třídní chodí s naší fyzikářkou. Ona je vdaná. A on učí její děti.

Když někdo nejede na cyklisťák, tak okopává záhony ve škole a čistí chodníky.

Zásadně přemlouváme zástupkyni, aby přizpůsobila suplování nám a ne ostatním třídám. Zatím nám to vychází.

Půlka všech učitelů chtěla z nějakého důvodu na DAMU. Nedostali se, tak u nás učí. Hodiny jsou sice na nic, ovšem divadelní spolek je top.

Učitelka na ZSV je přísedící u soudu a myslí si, že je hlava světa.

Z nějakého důvodu se barvy ve třídách obměňují každé dva roky.

Školník je nejmilejší osoba na škole. Nelžu, fakt ne.

Dvě chemikářky sdílí spolu kabinet. Navzájem si kradou poznámky. Válka jakou svět neviděl; mají stoly co nejdál od sebe a nemluví spolu.

Na záchodech máme nakresleného Castiela ze Supernatural.

Taky máme tzv. Depresivní dveře. Tam lidi píšou básničky a poezii. Pořád je umývají, ale depresivní dveře asi jen tak nezmizí.

Každý rok na Vánoce někdo z nějakého důvodu dá kolem interaktivní tabule v naší třídě vánoční světýlka. Ta pak svítí celý měsíc v kuse. Taky máme vánoční stromeček. Většinou živý. Uklízečky nás nesnáší.

Náš gympl nemá tělocvičnu. Jaká škoda, že je přes ulici sportovní areál.

Všude třídíme. To, že to uklízečka pak všechno vyhodí do jednoho kontejneru, už ale nikoho nezajímá.

Tohle není všechno, teď si ale nemůžu na nic vzpomenout. Tak pak dodám.

Traumata a bizáry z gymplu, které někdy znějí, jak kdybych si je vymyslela (bohužel ne)

naše gymnázium má jisté speciální technické vymoženosti, které jsou ovšem v provozu výhradně v den otevřených dveří (například: keramická pec, Apple TV, 3D projektor, papírové ubrousky na záchodech..)

naše třídní je nejvíc robotu podobný člověk, kterého jsem kdy poznala, a tím myslím ten nebezpečný typ robota, který se vymkl lidské kontrole, nicméně jeho mysl stále pracuje v přesně zaběhlých algoritmech. Jediná trhlina v této teorii je, že jí dělá problém i poslat email

Hodiny zeměpisu jsou u nás tak 5% použitelná fakta, 20% nepoužitelná random fakta, 40% objektiv, 20% recepty a 15% vtipy plus náš učitel vypadá jako tlustý Lenin

Naší učebně se každoročně vyhýbají jakékoliv rekonstrukce, přestože v jiných třídách věci normálně opravují a mění

Za přiznání účasti na environmentální stávce jsem na mě fyzikářka začala docela hodně řvát takové ty klasické kecy, jak jsme hrozně nanic hlupá generace, a byl z toho na mé straně veřejný mental breakdown roku. nikdy se ani neomluvila

Mezi naším mužským profesorským sborem se rozmohl takový nešvar, že si berou svoje bývalé studentky, se kterými někteří něco měli nejspíš i během jejich studia

Spolužák pracuje v realitní kanceláři a do školy chodí výhradně ve špatně padnoucím obleku

Už druhým rokem pořádáme 18+ turistické (a chlastací) výlety do zemí východní Evropy

Většinu mého studia bylo naprosto nemožné ve školní jídelně jíst brambory

Naše minulá psycholožka vypadala, že má horší psychické problémy než celá škola dohromady. Po roce s tím sekla.

Na divadlo s dějepisným seminářem jsme chodili do absintového klubu

Jeden učitel biologie a chemie údajně tvrdil, že očkování může způsobit autismus

Spolužák se se mnou kdysi skoro přestal bavit, protože jsem měla na sobě feministické tričko

V informatice jsme jeden rok brali program na cnc frézku (to je taková věc s níž se dají vyřezávat do kusů dřeva vzory), přičemž jeden návrh měl, který jsme zvolili hlasováním měl být na té frézce vyřezán. Shodou náhod zvítězil ten můj a to je důvod proč máme vystavený ve třídě obraz pepeho vyřezaného do dřevěné desky

Ne všechny věci z tohoto seznamu nejsou traumatické nebo bizarní, některé jsou takové cool ale nezvyklé

Jinak se taky podělte klidně o své historky