#jako pardon... ale jak to že pořád vypadá takhle dobře? | Explore Tumblr posts and blogs

fenomenologiecinky · 8 years ago

Text

O ambicích a proč žádné nemám

Omílá se to pořád dokola. Že se lidi v jednom kuse za něčím honí. Že je taková uspěchaná doba, hektická. Že každý pořád někám pospíchá a neumí na chvilku vypnout, zastavit se, vydechnout nebo odpočívat. No bodejť by taky jo. Každej dělá, co může, aby uplatil všechny svoje úvěry, hypotéky, leasingy, vzal děcka v sobotu do kina a na happy meal, manželce koupil k narozeninám Pandoru nebo O-bag nebo co to je, a pokud je extra náročná tak Michael Kors a ještě taky nezapomeňte na dovolenou na Mallorce a zimní lyžovačku aspoň v Krkonoších, ale samozřejmě lepší budou italský Alpy. Ale tohle nejsou ani tak ambice, tohle je strašlivej stereotyp, nějaká utkvělá představa, že to takhle má bejt, že to je správně, že každá rodina musí mít dvě auta, ale o víkendu si vyjedeme na kolech, protože jsme eko, že třídíme odpad, nejlépe máme doma kompostovač, z plastových lahví vyrábíme šperky, postavíme si domek v satelitu, to je fuk, že budeme dojíždět hodinu a trčet v zácpě, že tam po sedmý večer už nic nejede, ale co bychom platili někomu nájem, jsou to všechno vydřiduši, radši budeme solit osmdesát let třicet litrů měsíčně a žít ve stresu, že přijdeme o práci a tím pádem o patnáct let placení hypotéky. Děsně se to vyplatí prostě. To se pak nedivím, že jsou všichni nervózní, protivný a pořád se za něčím honí. Je to takovej pěknej veselej život, na kterej budete v důchodu moc rádi vzpomínat (pokud se ho dožijete nebo pokud budete schopní si pamatovat větší časový úsek než posledních 12 vteřin), především až budete lítat kolem tý svý haciendy, která je teď po sto letech možná konečně vaše, akorát už jaksi nemáte dost síly a energie ji udržovat, aby vám nespadla na hlavu. Prostě klidný bydlení na stáří.

Já nevím, jak vás, ale mě tohle úplně neláká. Do hrobu si vezmu taky kulový a do důchodu půjdu tak nejdřív ve sto dvou a řekla bych, že pak budu ráda, když udržím moč. Jsem prostě ten typ, co bude radši bydlet v nájmu, ale může se kdykoli odstěhovat, přestěhovat blíž k práci nebo úplně pryč a žádný zářezy o počtu nemovitostí (jako by to byly nějaký archievementy) si dělat nepotřebuju. Spoustu lidí to ale očividně dost baví. Moc nechápu proč. Raději si udělám z práce procházku na čerstvým pražským vzduchu, protáhnu nohy a ulevím přejedenýmu žaludku (ten ještě někdy přijde napřetřes, to se nebojte), než bych dvojnásobnou dobu seděla v autě, přijela domů buhví kdy, protože D1 je zrovna zase zavřená, jenom abych si deset minut užívala tu báječnou venkovskou atmosféru, kterou mi za chvíli zkazí zjištění, že mi došlo třeba mlíko - ale ouha, žádná večerka, sámoška ani supermarket, co by měl otevříno aspoň do osmi, tady není, takže budu bez jídla. Paráda, ne? A když jste hladoví a ani to dámejídlo k vám nezajíždí, můžete jít leda tak s prázdným žaludkem spát. Brr, dokážu si představit jen málo horších věcí. Samozřejmě všechny vaše chmury rozptýlí nádherný východ slunce (kterej hlavně v létě určitě stihnete, protože musíte vyjet nejmíň o hodinu dřív, kdyby byla havárka a museli jste jet oklikou), nebo zpěv ptactva (to se ale zásadně liší v názoru, v kterou ranní hodinu byste měli vyskočit z postele, než co zastáváte vy) a v zimě to taky není žádná prča, protože jestli chcete do práce, tak byste se asi měli oblíct a jít odházet ten sníh, jinak nevyjede z garáže. A nedej bože, aby se vám něco stalo s autem.

Teďko to vypadá, že jenom pomlouvám život v satelitu. Ve skutečnosti je mi vlastně dost jedno, kde a jak kdo bydlí, hlavně když je spokojenej. Akorát jsem tím chtěla nastínit jeden z takovejch těch stereotypů, do kterých rosteme. A myslím, že to s ambicema souvisí. Protože, ať už máte jakýkoli, obvykle je jejich vyústěním dosažení na nějakej takovejhle baráček s hypotékou v satelitu. Ti transcendentálněji zaměření možná přidají nějaký cestování a bla bla. Každopádně všichni potřebují vydělat, aby si mohli dovolit, to, čeho by teda podle sebe nebo nějakýho vyššího diktátu společnosti měli dosáhnout. Bohužel doba je taková, že když pracovat nebudete, tak nebudete bydlet a nebudete jíst. S tím jídlem mi to připadá dost krutý, nicméně dá se to pochopit, kdo nepracuje, ať nejí, že jo, ale pokud vám hrozí, že když náhodou nedostanete jeden měsíc vejplatu, skončíte na dlažbě, to teda pardon, ale to mi připadá už trochu moc. K čemu tím ale směřuju...

Vštěpuje se nám takovej typickej model, podle kterýho bychom měli všichni žít a laskavě se s ním spokojit. A sice, že se máte dobře učit, slušně se chovat, vystudovat, najít si nějakou nóbl práci, pěknou ženu/šikovnýho chlapa, mít psa, děti, hypotéku, domek za Prahou, jezdit na dovolený, platit daně a bejt šťastný. Pokud jste takzvaní liberálové, tak se máte dobře učit, slušně se chovat, vystudovat, najít si ještě víc nóbl práci, cestovat po světě, zjistit že platit daně tady u nás je nejlepší na světě, vrátit se, pořídit si partnera, děti a tak dál... No jenže, co když nechcete? Co když prostě nemáte stejnej cíl jako všichni ostatní? Tak to vám gratuluju, to jste asi neambiciózní. Dobře, možná jste, možná máte nějakej trošku jinej cíl, ale ambice, o kterých tu plácám, se obvykle spojují s tím, co byste chtěli jednou dělat, jakože jakým způsobem si na ten svůj cíl chcete vydělat, a samozřejmě, jak strašně dobrý v tom musíte být, abyste si vydělali dost nebo nasytili svoje ego. Případně cizí, to už je fuk. Důležitá je ta cesta k prostředkům. A tady přichází ta fáze, kdy jsem neambiciózní.

Táhlo se to se mnou asi už od školky. Už jako škvrňat se nás učitelky ve školce, potažmo otravní příbuzní ptali, čím bychom chtěli být, až vyrosteme. Pak se případně smáli našim rozumům, asi jako kdyby čekali, že čtyřletý dítě vám s plnou vážností sdělí, že chce bejt projektovej manažer nebo senior sales accountant. K dokonalosti se to dotahovalo ve školce kreslením, čili optickou vizualizací toho, co bychom chtěli dělat, později pak velice záživnými slohy Mé vysněné povolání. Holčičky chtěly obvykle bejt paní učitelka, paní doktorka, prodavačka, zpěvačka, švadlenka a různý jiný roztomilý věci. Kluci kreslili automechaniky, piloty, popeláře, vojáky, policajty... No a pak jsem tu byla já a moje obrázky. Byly na nich princezny. Nechtěla jsem bejt to, co všichni kolem mě. Ne že bych nechtěla pracovat nebo tak, akorát jsem si říkala, jestli těch učitelek a prodavaček nebude už nějak moc. Navíc mě žádný takovýhle povolání nikdy nelákalo. Na základce se zjistilo, že mi celkem jde psaní a podobný věci, tak mě všichni začali cpát žurnalistiku, ovšem kromě učitelky na matiku, která tvrdila, že jsem cituji: “Taková dobrá počtářka,” a že by to byla škoda. No, ona by to možná byla pravda. Jenomže se mnou byla potíž. Mně šlo všechno. Na základce se to tak nějak schová, takových tam byla spousta, jedničkářů. Šli prostě na gympl a tam už se vyfiltrovalo, co komu nejde. S tím se tak nějak počítá. Už velmi záhy se ukázalo, že někdo má vlohy na matiku a fyziku, někomu jde bižule a někoho baví ZSV. No a já furt nic. Mně šlo furt všechno. S něčím jsem sice sem tam bojovala, ale obvykle se stačilo jenom trošičku víc snažit a bylo to lepší. A hlavně jsem furt byla nejlepší. Byl to sice hezkej pocit, to jo, akorát s tím všichni začali tak nějak počítat. Že Zdenička to vypočítá, video nastříhá, prezentaci připraví, fyziku vysvětlí, taky ví, jaký je hlavní město Ghany a řekne, o čem byla ta povinná literatura. A že samozřejmě bude nejlepší a úspěšná pořád a ve všem, hlavně v tom, co si teda vybere a baví ji to. A to byl další problém. Nemůžu říct, že by mě všechno bavilo. Spíš mi nic nějak zásadně nevadilo. Povinnou literaturu jsem si přečetla ráda, četla bych i tak a zajímalo mě to. Fyzika mi nevadila, přišla mi logická a užitečná. S matikou jsem nikdy neměla větší problémy, chemii jsem se zvládla naučit, zeměpis mě bavil a zdálo se mi, že se takový znalosti hodí. Jazyky mi šly. Kreslila jsem hezky, uměla jsem noty a běhala jsem rychle. Dějepis jsem sice moc nemusela, ale prostě jsem se ho naučila. Bavila mě třeba biologie, hodně dlouho jsem počítala s tím, že ji budu studovat. Genetiku, mikrobiologii, virologii, epidemiologii a podobný věci. Ale jak ty čtyři roky plynuly a já se prokousávala čtením složitějších věcí (přičítám to asi tomu) a taky že jsme začali probírat filozofii, mi to uvažování uhnulo trochu stranou. ZSV byl vlastně jedinej předmět, kterej mě hrozně štval. Nějaká psychologie, koho to zajímá? Nepodložený žvásty. Pitomosti a generalizace. No stejně jsem měla jedničku, protože se to ode mě nějak tak čekalo, navíc to, že jsem něčím pohrdala, neznamenalo, že se o to nebudu vůbec zajímat, že. Pořád jsem si myslela, že budu studovat nějaký odvětví biologie, nějaký hodně složitý, když mi to tak děsně myslí, samosebou. Ale pak se přibližovala maturita a přijímačky a já čím dál víc četla klasiky a povinnou literaturu a hrozně mě to bavilo. Slohy jsem měla furt krásný, akorát jsem moc nevěděla, co s tím. Dlouho jsem byla taková všestranná, fotila jsem, točila videa, dělala koláže, i šila zvířátka, psala si blog. Děsně mě bavilo bejt kreativní, říkala jsem si, že memorovat data a biflovat se, to zvládne každej, ale já chtěla něco trochu jinýho. Zamilovala jsem si jezdit do Prahy do divadla, byl to úplně jinej svět, nikdo to moc nedělal a mně to připadalo jako taková hezká syntéza všeho, co mě baví. Úplně jsem se vyprdla na technický školy a roztrousila přihlášky všude možně na umělecký a uměnovědný obory. Musela jsem to samozřejmě zařizovat v době, kdy ostatní měli ještě leháro a spoustu času na rozmyšlenou, takže jsem byla zase za exota, ale to mi nevadilo, tenkrát jsem nějakou ambici měla. Hnalo mě i to, že musím dělat talentovky a i když mi lidi (ti, co to věděli) fandili, říkali, že to neudělám, že takových lidí je, co by chtěli studovat umělecký školy, ale že se tam dostane jeden z tisíce a podobně. Je pravda, že statistiky nemluvily nijak růžově. Ale chápete? Talentová zkouška. To zní přece tak vznešeně. To není jak nějakej scio test s percentilem, na kterej si koupíte sešitek cvičnejch příkladů a je to. Měla jsem to docela pěkně vymyšlený a těšila se na to, protože alespoň estetiku jsem měla jistou a nijak mi to nevadilo. Nicméně na jednu školu jsem si pořád netroufala. Říkala jsem si, že ta šance je fakt až moc titěrná. Že se tam lidi hlásí třeba pětkrát a stejně je nevezmou. Takhle jsem se trápit nechtěla. Nicméně nakonec jsem rozhodla, že stejně nemám, co ztratit, a přihlášku si podala. V prvním kole přijímaček byly jen nějaký testy, dějiny umění a angličtina nebo co, sice jsem moc nepočítala s tím, že projdu, ale stalo se a já se ocitla před komisí. Už z pár minulejch zkoušek jsem věděla, jak to asi tak chodí, nic jsem si od toho neslibovala, šla jsem to přeci jen zkusit, je to spíš taková sranda. No co čert nechtěl (abych to taky nezdržovala), za pět let se ze mě stal magistr umění a z toho, co původně byl dobrej pocit a možná i pýcha, je vlastně tak trochu ostuda a špatný svědomí. Ne že bych byla tak špatná, to ne, celkem mi to šlo, hlavně pak v magistru, hodně jsem se naučila a myslím, že jsem se i dost posunula. Bohužel jsem zjistila, že mě opravdu víc zajímá filozofie, než divadlo. Každopádně, když se teda mezi příbuzenstvem rozneslo, že Zdenička jde na DAMU, byl z toho samozřejmě poprask, radost a všeobecné nadšení. Hezká přetvářka, musím uznat, že se to mému okolí docela dost povedlo. Po prváku se mě všichni začali nenápadně ptát, co s tím jako chci dělat, až to vystuduju, jestli si vůbec najdu nějakou práci a tak. Připadalo mi to dost předčasný řešit, vždyť je to ještě daleko, ještě nemám ani nic vystudovaný a pak se uvidí. No a než se člověk naděje - bakalářský státnice, magisterský státnice a bum! A mám to. Na doktorát jsem nechtěla, bezpečně jsem věděla, že by mi k ničemu nebyl a divadlo mi popravdě už dost lezlo na nervy. Bylo to asi proto, že za svý studium jsem viděla tolik špatnejch představení, že mě úplně přešla chuť hledat ty dobrý. To kouzlo, který to mělo, když jsem tomu ještě tolik nerozuměla, bylo pryč. Už jsem tam nechtěla, pokud jsem nemusela. Jenže co teď se mnou, že jo?

Už nějakou dobu jsem byla vášnivej fitnessák, tak jsem si za splněný státnice přála udělat si rekvalifikaci (je to vlastně dost vtipný, když se nad tím zamyslíte). Další měsíce utekly jako voda, ze mě se stal kromě magistra umění ještě instruktor fitness a já pořád nic. Pořád jsem se k žádný závratný kariéře neměla. A nemám se k ní doteď. Long story short - už skoro rok dělám v oboru IT certifikační testy. Nic závažnýho, jen na půl úvazku, za mizerný peníze, ale víte co? Mě ta práce vlastně baví. Neříkám, že mě bude bavit ještě dvacet let, ale mě samotnou překvapuje, že už mě baví tak dlouho. Sice je s lidma, lidi jsou otravný a moje sociální schopnosti nulový, ale učím se a myslím, že mi to prospívá. Jenomže Zdenička, která je přece tak chytrá, Zdenička, která nosila pořád samý jedničky, Zdenička, která vždycky dokázala to, co chtěla (alias co si ostatní představovali, že by měla chtít), a navíc Zdenička, která má titul - ta přece nemůže někde kmitat za pár šupů a hlavně na půl úvazku. To přece nejde. Že jsem takhle spokojená, to už je každýmu jedno, já přece musím někam směřovat, mít nějakou vizi a nějakej cíl. Přece si chci najít lepší práci. V oboru nejlépe. A ne že já bych nechtěla, akorát nějak nevím jakou. Už mě nebaví chodit na pohovory (když už mě teda někam pozvou, to je asi hlavní krok), kde dříve či později dojde na to, co jsem vystudovala, a jak proboha s tím, co jsem vystudovala, chci dělat zrovna tuhle práci, o kterou se ucházím. On si totiž každej myslí, že když máte uměleckou školu, tak jste totálně vymaštěný a na nic lepšího jste neměli.ˇŽe jste propadali z matiky a neuměli najít na mapě Velikonoční ostrovy. Bych jim dala přečíst Heideggera! Jenže to jsem zjistila až moc pozdě. Teď už bych šla studovat třeba částicovou fyziku. No, moje smůla. Každopádně všechny takový ambice jako bylo naznačeno výše se mi zatím vyhnuly. Hypotéka? Děti? Baráčky a nervy? Jako proč? Co bych si s tím počala? Možná jsem už prostě rezignovala na to, že se ode mě pořád něco očekává, že budu pořád ta, co bude první a nejlepší a dokonalá a nikdo se mě neptal, jestli jsem taky já sama se sebou spokojená, hlavně, že splňuju to, co se po mě chce. Fór je v tom, že já (možná právě proto, že jsem jen celou dobu plnila to, co se ode mě čekalo) stejně pořád nevím, co chci, a obávám se, že ve svý generaci rozhodně nejsem jediná. A jestli to budu někdy vědět, to je otázka. Zatím mám dost práce s různejma jinejma věcma, jako například, jak vypadá nic, nebo že jsem se zase praštila činkou do kolena a dělá se mi modřina... A nějaký ambice? No, zatím mi to holt nevyšlo. I to se mi stává. Na rozdíl od jiných se mi nechce nikam hnát a něco pronásledovat, chtěla bych mít klid, normálně spokojeně existovat. Jíst, cvičit, číst, přemýšlet, pracovat někde, kde je to příjemný, nikdo na nikoho nehuláká, mít tak akorát na to, abych poplatila svoje potřeby a ještě mi zbylo na něco malého pro radost. Ale to očividně není dostatečná ambice.

1 note · View note