#jak jim to spolu sluší

[modrapomnenka]

Ondřej Vetchý a Ivan Trojan

Docent (2023) -  Lesní vražda (E01)

[myvalzpival]

Tag yourself, ale jsou to OCs z Fíkusu

Albert - naprostej himbo, rozbitý brejle, vědec s vysokou, která je mu k ničemu. čertomrd ve vytahaným svetru. miluje jízdu vlakem a techno.

Antonín - čert, kterej si žije nejlepší život na zemi mezi lidma, kde může smrdět, neholit se a nikomu to nevadí. v kapse nosí myš Amálku. je kunďák a je si toho vědom. taky je právník, ale to nikdo nemusí vědět. má lowkey crush na svýho šéfa, ale nepřizná to, protože z něj ná strach.

Magda - bossbitch, která strčí každýho chlapa do kapsy. na pistoli má svůj monogram vyskládaný z krystalů. pouze Gucci, Versace a Prada. Neumí chodit v botách bez podpatku. chová činčilu.

Králíček - nabušenej španěl, himbo a beznadějně zamillovaný do Magdy, pro kterou je schopnej se převtělit i do stoličky pod její nohy. ne moc chytrej, ale za to umí dobře poslouchat svoji girlboss.

Vlčák - je gender. každej tejden jiný vlasy. ajťák, co neumí normálně sedět na židli. 7 koček and counting. nikdo neví, jak vypadá, protože co je jim po tom? poslouchá jen obskurní hudbu a nenávidí Pokáče.

Baltazar - jedinej běloch, kterýmu sluší dredy (aspoň si to sám myslí). vlastní útulek pro psy, ale dělá, že je gangster. neumí jedinej cizí jazyk a otravuje tím život ostatním. s radostí. repressed gay, very closeted. udělá cokoli pro svoji babičku.

Yveta - umí nazpaměť periodickou tabulku prvků a nebojí se ji použít! vědkyně, která nesnáší svou práci jen proto, že ji dělat musí. lowkey zabouchnutá do Alberta, ale nepřizná si to, protože spustit se s gayem je i pod její úroveň (která je někde 40 metrů pod zemí). bojí se telefonů a nesnáší videohovory.

Maxim - je v sektě, ví to a nehodlá na tom nic měnit. trpí syndromem of the chosen one, protože si ho hlavoun sekty vybral jako mazlíka. zná nazpaměť všechny karty velké i malé arkány a významy všech jejich kombinací. dřív pracoval v kasinu a umí karty míchat i se zavřenýma očima ale kradl žetony a jednihubky. rád mluví s papouškama.

Martin a Ted - k dispozici pouze v balení po dvojici. policajti, ale ne Policajti. dřív vojáci, potkali se na frontě v mezinárodní legii a hned se spolu vyspali, protože yolo. milujou kytky a takový ty babičkovský záclonky s krajkama. kakao for life. každýho, koho chytěj, nenápadně pustěj. Taťkové.

Eda - debil číslo jedna

Pan Havránek - pure soul, my poor little mew mew. nejlepší kámoš s vrchní sestrou ze špitálu, každej měsíc mají před nemocnicí rande, i když o tom ani jeden z nich neví. zatvrzelý cyklista, i když je mu pětašedesát. omylem se zkamarádil s šéfem sekty a teď si vyměňujou recepty na buchty.

Ráchel - your lipstic lesbian queen, princezna robotiky, víla anomáka. vypadá jak elfka, mlátí jako trpajzlík. žluté květované šatičky a žluté conversky. nosí merch VUTčka, aniž by tam chodila.

Ofélie - useless gay, gym bro, zvedne tě nad hlavu jednou rukou. každá ponožka jiná. sochařka a malířka. žije na zámku a obstarává sběrný dvůr, ze kterého nosí součástky Ráchel.

Šárka - píše dizertačku, i když vysoké už dávno neexistujou. důkaz útlaku žen ve výzkumu a v umění. Romka, která je odhodlaná dokázat cokoli, už jen proto, aby tě nasrala. nebojí se tmy. kouří, ale může kdykoli přestat. vlastní 16 foťáků.

Ctirad - nft a crypto bro. mansplain, manboss, manpussy. šovinista považující se za feministu. udělej mi sendvič. myslí si, že je jedinej na světě, kdo umí se skenerem. snobský hnusec.

Pedro - vždy, všude, za jakýchkoli okolností. brouk pytlík lidského pokolení. Slovák, co předstírá, že neumí česky. he did done goofed up tak často, že už to nepočítá a prostě s tím žije. v hloubi duše hodný člověk, v hloubi kalhot posera. má rád Krtečka.

BONUS : Mastif Bombin - má párty klobouček 🥳

[therka1996]

Michaentina 1x14

VALENTINA SE PO RÁNU PROBUDÍ A VEZME JSI NA SEBE TOHLE

JDE SE DOLŮ NASNÍDAT KDYŽ TAM JE JEJÍ SESTRA

Valentina: Luciano co tu děláš

HNED JÍ S RADOSTÍ OBEJME

Luciana: Říkala jsem si že jsem tě dlouho neviděla tak proč bych se nepřijela podívat na mojí mladší sestru

Valentina: To jsi hodná ale já tedkon nemám moc čas musím jet na set soy luny

Luciana: Mamka mi o tom něco říkala přijela jsem ti vlastně poblahopřát no a co kdybych jela s tebou nevadilo by to

Valentina: Jasně že ne moc ráda ti všechny představím

NASTOUPÍ SPOLU DO AUTA ODJEDOU NA SET BAVÍ SE SPOLU NA CESTĚ TAM KDYŽ VYSTOUPÍ VŠICHNI TAM SKORO JSOU VALENTINA VIDÍ HOLKY TAK JDE ZA NIMA

Valentina. Dobré ráno

Karol: Ahoj jak jsi se vyspala odpočinula sis malinko

Valentina: Jo chci vám někoho představit tohle je Luciana moje velká sestra

VŠICHNI JSOU NA NÍ MILÝ I KDYŽ JÍ POTKÁVAJÍ POPRVÝ NAJEDNU HOLKY SLYŠÍ SPORTÁKA A VIDÍ VYSTUPOVAT MICHAELA Z AUTA I LUCIANA JE ZASKOČENA

Luciana: A co pak je tohle za fešáka

Karol. Tohle je Michael nenech se zmást i když vypadá na kurevníka je to hrozně milej a vtipnej kluk

VALENTINA SE NA NĚJ PODÍVÁ A USMĚJE SE MICHAEL JDE OD ZADU A VYTÁHNE KYTKU RŮŽÍ

Luciana: On má někdo narozeniny

Anna. Nevíme o tom Valentino promin že jsem na tebe včera byla tak nepříjemná to se mi moc nepodobá

Valentina. Nemusíš se tím vůbec trápit nic se nestalo

NAJEDNOU VIDÍ JAK MICHAEL JDE K NIM ANNA SE POSTAVÍ PŘED VALENTINU

Anna. To jsi hodnej ale nemusel jsi mi donýst kytku aby ses mi omluvil

Michael: Ta kytka není pro tebe

OBEJDE JÍ PODÁ JÍ VALENTINĚ ONA SE USMĚJE

Michael: Můžu tě pozvat na bufetový kafe a nějaký muffin

ONA PŘIKÝVNE MICHAEL JÍ NASTAVÍ RUKU A ODCHÁZEJÍ SPOLU LUCIANA SE USMÍVÁ VYPADÁ TO ŽE JIM TO SPOLU HROZNĚ MOC SLUŠÍ

Luciana: Moje sestra mi neřekla že má přítele

[divka]

Moje první povídka

Probudila se s pláčem jako už několikrát předtím. Utřela si slzy, zachumlala se do deky a snažila se zapomenout na noční můru, která se jí před chvílí zdála. Sedla si na postel a i když ji to z části ničilo, nechávala své myšlenky pobíhat ve své hlavě. Svoje vlasy si nečesala, líbilo se jí jak si každý vlas dělá co chce a jak je má lehce kudrnaté. V autobusu jí zaujal pohled dívky, která seděla naproti ní. Dívala se na ní tak krásně.. V její hlavě musely být myšlenky, které si říkaly jak moc je krásná. Ona sama se neměla ráda i přesto, že jí bylo několikrát řečeno jak moc nádherná je. Usmála se na ni a sledující dívka ji úsměv opětovala. Vždyť i ona je krásná. Naskočila jí myšlenka na to, jak na ní jednou jeden kluk zakřičel jak je nechutně hubená a jestli se na sebe někdy podívala do zrcadla. Její úsměv poklesl a pohled se jí zatoulal na její nohy. “Vždyť.. nejsem hubená..” Pomyslela si. Mrzelo ji, když o sobě přemýšlela jako o ničem, protože zároveň věděla, že něco je.. Jen se nedokázala popsat a nevěděla jakou má hodnotu. Proto ji tolik trápily názory ostatních. Když se chtěla znovu podívat na tu dívku, tak zahlédla jen starého dědečka, který se koukal z okna. Před školou kouřily zničené víly, jejichž smutkem byli kluci, kteří jim popletli hlavu a později odešli. Neměla nic proti kuřákům, vlastně jí to přišlo krásné a poetické.. Zabíjí se, i když jsou většinou už dávno uvnitř mrtví. Nikdy si ovšem nezapálila na veřejnosti, protože by nesnesla pohledy těch, kteří kuřáky odsuzují. Sedla si do poslední lavice a zadívala se z okna, kde si právě vítr zahrával s barevným listím. “Jak se jmenovala ta dívka z autobusu? Jak se má a co teď dělá? Kolik lidí se teď trápí stejně jako já?” Bavilo ji pozorovat lidi a vymýšlet si jejich příběhy. Nesoudila je, to nikdy, protože to sama nenáviděla, ale pouze si vymýšlela jejich problémy, jejich kamarády, jejich sny, jejich životy. Moc ráda by někdy našla odvahu a zeptala se jich na jejich životy, ale řekněte mi.. Jak by bylo ostatním, kdyby za nimi někdo přišel a zeptal se jich na jejich život? Mnozí by nebyli schopni odpovědět a možná by lhali, někteří by jí vynadali za to, co si to dovoluje a jiní by jí řekli, že je to moc komplikované a že je moc milá, ale ona myslela jen na to nejhorší a proto raději jen sledovala a mlčela. Prošel kolem ní usměvavý kluk. “Moc ti to sluší, krásko.” Poznamenal. Usmála se, ale její myšlenky byly stále stejné. Trápily ji věci, které ostatní netrápily, například proč jsme všichni tak maličcí narozdíl od světa. Co máme potom dělat s tím, když nás trápí naše méněcennost. Žila si ve svém malém světě společně se svými myšlenkami a sny. Stavěla mezi sebou a lidmi zdi a zároveň jim v nich nechávala dveře, kterými mohli projít, ale někteří utekli dříve, než ty dveře našli. Říkalo se o ní, že je moc komplikovaná a příliš tajemná, ale ona jen měla svoje tajemství a bála se lidí. Pouze neříkala své myšlenky nahlas. Uvnitř ní ji vše ničilo, dokonce i ta její obrovská láska. Milovala na lidech ruce a oči, připadalo jí jako kdyby říkaly o lidech mnohem víc než cokoliv jiného. Měla v sobě několik příběhů z knih, filmů, seriálů a nebo od lidí, s kterými si psala. Jednou jí jeden starší pán řekl, že mu připomíná jeho dceru, která zemřela, když jí bylo šest. Jmenovala se Magdalenka, ale ona se ovšem Magdalenka nejmenovala. Prý si ten pán myslí, že se mu měla narodit ona, že možná ona je ta Magdalenka jen v jiném těle. Potěšilo ji to a zároveň zadržovala slzy. Brečet není špatné, ale co by na to ostatní.. Tyto myšlenky ji trápily neustále. Bylo šero a ona si sedla do parku, opět jen přemýšlela a pozorovala. Seděl naproti ní kluk, který mohl být starší maximálně o rok, četl si knihu a nejspíš si jí ani nevšiml. Zastesklo se jí po době, kdy zde sedávala se svojí sestrou a povídaly si o nesmyslech, pozorovaly ostatní, vymýšlely příběhy spolu, smály se a tolik je netrápily myšlenky. Slza jí pomalu stékala po tváři.. Nakonec dopadla na její studenou ruku. Snažila se zadržet slzy a úplně se nerozbrečet, protože na veřejnosti se přece nebrečí.. Byla silná a zadržet je, pro ni nebylo nic těžkého, ale podíval se na ni ten kluk. Zavřel knihu, zvedl se a šel pomalu k ní. Sednul si vedle ní a utřel jí slzu, která byla na její ruce. Poslední, kterou nestihla setřít, zapomněla na ni. “Svět je smutný a krásný zároveň.” Řekl potichu. Nečekal, že by mu odpověděla, jen chtěl, aby to věděla. “Vím jaké to je, cítit se sám. Taky občas brečím. Jsi krásná dívka..” “Nejsem..” přerušila ho potichu. Poprvé co se odvážila něco říct. “Dobře, chápu to. Tak zajímavá a i když je svět moc smutný, tak si musíš všímat těch krásných věcí. Smutné duše jsou jedny z nejkrásnějších.” Nezpomínala na lidi, pamatovala si je, i když oni už dávno zapomněli, ale na tento rozhovor bude vzpomínat stejně jako na rozhovor o Magdalence. A ten kluk měl pravdu, smutní lidé v sobě mají něco víc. Chtěla se na něj znovu podívat a říct něco, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku a když pozvedla svůj smutný obličej, tak vedle ní žádný kluk neseděl. Nikdo v parku nebyl. Všimla by si, kdyby odešel. Stoupla a trochu měla strach. Rozhlížela se a snažila se ho najít. “Musel tu být.. Musel.” Šeptala si v hlavě. Byla zmatená a bála se. Po chvíli to vzdala.

Znala jsem dívku, která se ráno probouzela s nočními můrami, když jsem mluvila o jejím světě, tak v tom bylo něco víc - schizofrenie. I přesto byla jedna z nejkouzelnějších osob, které jsem kdy potkala. Jen mě trápí myšlenka.. Byla i Magdalenka skutečná?

[hellriasims]

18. Nastala všemi očekávaná událost. Maturitní ples. Esther a Phoenix pár dní předtím oficiálně potvrdili svůj vztah. Na plese se od sebe moc daleko nepohnuli. Byli správná dvojka a nikoho nepřekvapilo, že by zrovna oni dva mohli skončit spolu. Protancovali skoro celý večer a sklidili spoustu chvály, jak jim to sluší.

[hajekpetfood]

Moji psi mají rádi výkaly a bláto. Co je k tomu vede?

Spousta psů praktikuje řadu aktivit, které jsou pro nás páníčky opravdu odpudivé. Kromě toho, že jim nevadí se napít ze záchoda, vyválet se ve smradlavých „materiálech”, nebo si olizovat nejrůznější části těla, rádi si někdy pochutnají na výkalech. Ty mohou být jejich vlastní, nebo cizí, a klidně i od jiného zvířete nebo člověka. Chutná jim to? Je to zdraví nebezpečné? Proč to vůbec dělají? A proč se tak rádi v exkrementech a blátě válejí? Čtěte dále a rozluštěte s námi tyto záhady!

Zvyku jíst výkaly se odborně říká koprofagie a zná ho většina páníčků. Jdete se psem na procházku, užíváte svěžího vzduchu a než se nadějete, váš pes najde hovínko jiného zvířete a už je v něm. Určitě ten pocit znáte. Je to asi jeden z mála momentů, kdy se vám s ním nechce tak úplně vřele pomazlit. Z pohledu vašeho psa se ale nejedná o nic odpudivého. Může to sice poukazovat na nějaký zdravotní problém nebo nutriční nedostatek, ale na druhou stranu nejde o nic úplně nebezpečného, a už vůbec ne neobvyklého.

Vlčí DNA

Jednou z příčin, proč to někteří psi tak rádi dělají, je to, že to prostě mají v genech. Psi se vyvinuli z vlků, kteří se kromě lovení později začali živit zbytky a odpadky v okolí lidských obydlí. Co našli, to spolkli, a mohly to být klidně i lidské výkaly. Proto se i dnešní pes domácí, který s vlkem sdílí většinu DNA, občas nestydí vzít do huby cokoli, co se na zemi povaluje. Včetně výkalů.

Nutriční hodnota

Dalším důvodem může být i nedostatek živin přijímaných z potravy, potažmo zdravotní problém, kvůli kterému se některé živiny špatně vstřebávají. Pro některá zvířata, jako je třeba králík, je pojídání exkrementů dokonce zcela běžných způsobem, jak získat klíčové živiny. Kdyby to nedělali, zadělali by si na zdravotní problém a špatný vývoj.

Psi to ale naštěstí nepotřebují a všechny potřebné živiny by měli přijímat z krmiv, která jim podáváme. V některých fázích života je to nicméně docela normální záležitost. Některé feny mohou například olizovat svá štěňata, aby je přiměly k vylučování a snědení vlastních výkalů. To je přirozené a není to zdraví nebezpečné. Pokud se ovšem jedná o výkaly jiných zvířat, které mohou být kontaminovány parazity, viry nebo toxiny, může to mít negativní zdravotní následky. Toto chování by mělo u štěňat v každém případě vymizet zhruba do devátého měsíce věku.

Pokud vašemu psovi chybí nějaké živiny, mohou ho přitahovat například exkrementy kočičí. Ty totiž obsahují více tuku a bílkovin, protože sama kočičí strava je na ně bohatší. Pokud kupujete levnější krmiva a váš pes jí výkaly často, vyzkoušejte krmivo kvalitnější. Může se opravdu jednat o nedostatek živin, které se potom pes snaží sám dohnat jinak.

Atraktivita hovínka

Když koupíte novou hračku a s vaším mazlem s ní dovádíte, používáte roztomilý, vyšší, rozjařený hlas, abyste zvýšili atraktivitu hračky a ta tak vašeho psa i příště bavila. Když na procházce dojde k radostné události vyloučení kvalitního exkrementu, někteří páníčci se chovají stejně jako s novou hračkou, protože mají přirozeně radost, že jsou jejich psi zdraví a že hovínko nepozorovaně neskončilo doma na zahradě. Stejně tak když se pes přiblíží k cizímu výkalu a páníček vyjekne a snaží se ho odtáhnout, může to psovi připomenout hru. Tyto situace mohou zvýšit atraktivitu onoho předmětu, takže když příště mazel spatří, jak se něco takového povaluje na zemi, hned si půjde „hrát“.

Podobným důvodem je i to, že vás mazlíček to uvidí dělat jiného psa a prostě to bude chtít zkusit taky. Přece by to ten druhý nedělal, kdyby to nebylo dobré! Ten to zase naučí svého kamaráda, no a začarovaný kruh je na světě.

Pár faktů o koprofagii:

Koprofagie je běžnější v domácnostech s více psy nebo jinými mazlíčky. U fenek je větší pravděpodobnost pojídání výkalů než u psů. Drtivá většina pojídačů preferuje čerstvé exkrementy, maximálně 2 dny staré. Populární jsou pevné exkrementy, třeba i zmrzlé. Většina psů nejí výkaly vlastní, jen ty od jiných psů.

Vliv prostředí

V mnoha případech se pes uchyluje k jedení výkalů kvůli určitému stresu z okolí. Těchto faktorů je opravdu mnoho, ale abychom se vešli do čitelné podoby našeho článku, uvedeme ty nejčastější.

Může to být třeba pobyt v izolaci nebo stísněném prostoru. Pokud pes pobývá většinu času zavřený nebo stísněný, je u něho mnohem větší pravděpodobnost, že se stane pojídačem, než když tráví čas v lidské společnosti. S tím souvisí i to, že když je zavřený, má k výkalům neustálý přístup a hlavně si může vytvořit asociaci jejich zápachu s vůní jídla. Nemusí mezi nimi potom vidět takový rozdíl. Když má pes navíc nedostatek pozornosti a chce ji od vás získat, spolehlivou metodou je právě pozření hovínka, nemyslíte?

Dalším důvodem může být příliš tvrdý trénink v domácnosti. Pokud u psa vytvoříte pocit strachu z trestu za to, že se mu doma něco nepovedlo, například že to právě nestihl ven, bude mít tendenci po sobě příště „uklízet“. Poslední zajímavostí a příčinou pojídání je to, že pes může občas sníst cizí výtvor, pokud pochází od staršího a slabšího člena zvířecí domácnosti. Vědci předpokládají, že to může být pradávný instinkt, jak chránit smečku před predátory!

Co s tím?

Pro začátek se sluší říct, že pokud váš pes bude mít pravidelný přístup k exkrementům, které ho přitahují, občas si prostě dá. Pokud to udělá na procházce, musíte si jednoduše natrénovat přísný a rozhodný příkaz typu „fuj!“, který pes okamžitě pochopí. Když ho budete pravidelně a přísně odrazovat, odvykne si to dělat. Dále byste měli mít pod kontrolou prostředí domova. Uklízejte po vašem mazlovi i po ostatních zvířatech. Mějte záchody vašich koček mimo dosah psa. Věřte, že to usnadní život i těm kočkám... Když pes nebude mít k výkalům pravidelně přístup doma, kde se občas nudí a proto si zavdá, venku ho ani nenapadne je ochutnávat. Pokud pejska láká jeho vlastní čerstvý výtvor, okamžitě ho po vykonání potřeby odtáhněte, nabídněte mu voňavou alternativu v podobě kvalitního pamlsku nebo ho hned nechte něco aportovat a ve volné chvíli po něm ukliďte.

Pokud vám nicméně přijde, že to váš mazel přehání a něco není v pořádku, určitě neváhejte a běžte se poradit s veterinářem! Může se jednat o nějaký zdravotní problém. V takovém případě to může být již zmiňovaný nedostatek živin nebo vitaminů s východiskem systematického doplňování vitaminů nebo enzymů, případně úplné změny stravy.

I když nám to přijde naprosto nechutné, psi to mají jinak. Vypadá to, že občasná koprofagie zdravému, očkovanému psovi kromě případných lehkých zažívacích potíží nebo parazitů nijak neublíží.

Zase se vám vyválel?

A proč se mazlové ve výkalech a jiné špíně tak rádi válejí? Existuje několik teorií, ale nic není úplné jisté. Téměř určitě se za tím skrývá nějaký pradávný instinkt, který psi zdědili po vlcích. Funkce tohoto instinktu již sice asi vymizela, geny ale velí dál. Mohl to být způsob maskování před kořistí. Navoním se něčím jiným a přírodním, abych byl nenápadný. V případě válení se ve zdechlinách, což vlci také běžně dělají, může zase jít o formu ochrany. Navoním se jako puma a nikdo mě nebude chtít sníst. Další zajímavou teorií je, že pomocí (zá)pachů na kožichu se dají zpět ke smečce přinést přesné informace o kořisti nebo jiné dobrotě, kterou jedinec objevil. Protože je čich pro psa nejdůležitějším smyslem a má ho několikatisícinásobně citlivější než lidé, což je pro člověka doslova nepředstavitelné, ještě dlouho asi jejich přesným důvodům neporozumíme. Na to myslete, spolu s tím, že váš pes má v sobě stále velkou část vlka, i když na to třeba úplně nevypadá.

Pokud jsme vám v problematice oblíbenosti výkalů udělali aspoň trochu jasno, lajkujte a sdílejte nás na Facebooku!

Jestli chcete něco dodat, neváhejte komentovat.

Další článek: Příští pondělí 11/12/17: Co jsou pre- a pro-biotika, a potřebuje je můj mazlíček?

Mějte se parádně!

HPF🐺

Kam dál?

Jak mazlíčkovi V KLIDU vyčistit zuby?

Co když štěně kouše všechno, co vidí?

Valentýnský polibek od mazlíčka?

Jak zrelaxovat psa?

▶️https://TopKrmiva.cz ▶️https://facebook.com/Topkrmiva ▶️https://www.hajek-petfood.cz ▶️https://facebook.com/HajekPetFood ▶️https://instagram.com/HajekPetFood

Pro podrobnější informace a procvičení angličtiny můžete pokračovat na:

http://www.quickanddirtytips.com/pets/dog-behavior/why-do-dogs-eat-poop http://www.akc.org/content/health/articles/why-dogs-eat-poop/ https://healthypets.mercola.com/sites/healthypets/archive/2017/01/18/dog-eating-poop.aspx http://www.bbc.com/earth/story/20170608-the-many-reasons-why-dogs-might-roll-in-smelly-poo

Příspěvky na tomto blogu mají pouze informativní charakter a obrázky jsou pouze ilustrační. Jedná se převážně o souhrn veřejně dostupných informací a naše subjektivní názory, pomocí kterých se při nejlepším vědomí a svědomí snažíme zlepšit kvalitu života vašeho mazlíčka a přispět k vašemu šťastnému soužití s ním.

[lenkabenka]

. o otcích a dětech .

Poslední dobou si pořád na něco stěžuju, je ze mě úplně normální obsedantní kverulant (jsem jenom chtěla zamachrovat, že znám dvě cizí slova a ještě se k sobě hezky hodí). Stěžuju si pořád svýmu L. (a mnoha dalším lidem), že rekonstrukce trvá dlouho, že už v tom bordelu nedovedu normálně fungovat, že už jsem strašně unavená a nevyspalá, že jsem se za poslední dva měsíce odnaučila snídat a vůbec pravidelně jíst, že mě na střídačku pořád někdo vysírá a prudí a že je celej svět nespravedlivej a do toho mám poprvý v životě lupy! Souhrnem je tedy momentálně nesmírně milé se mnou žít. Rekonstrukce je velké téma, které jednoho dne celé sepíšu. Pravděpodobně na mě pak někdo podá trestní oznámení nebo se přinejmenším urazí, ale co se dá dělat. Jenom opětovně musím podotknout (všimněte si, že ve svých článcích seznávám, že něco musím podotknout, celkem často), že rekonstruovat byt a zároveň v něm bydlet, je VELKOU prověrkou vztahu a nápor na psychiku jako prase. Jestli jednou Bůh dá, a opravdu si postavíme náš snový dům, tak budu muset nakoupit pytel Bachovek a kapat je na tajnačku L. do jídla, jinak se navzájem zabijeme. Jelikož L. moje články nečte, poněvadž prý s některými věcmi v nich nemůže souhlasit a pěkně kecám (volná citace), tak si výše uvedené řeči mohu dovolit. Ale zase budu podotýkat, když řeknu, že ho i tak pořád žeru, i po téměř čtyřech letech můžu s klidným svědomím říct, že jsem pořád zamilovaná. Často naštvaná, uražená a iracionální, ale zamilovaná. Jedním z důvodů mé zamilovanosti je to, jakým je L. táta. I kdybych na něho byla sebevíc naštvaná, tak nemůžu říct, že by byl L. špatný táta. Naopak. Je boží. A o tom to dneska bude. O otcích a dětech, o těch našich mužích, a pak taky trochu o nás, matkách a té naší dovolené, která je fakt hrozně all inclusive opalovačka, TY VOLE!

Když jsem byla těhotná (taky docela obvyklá věta, těhotenství je takový předělovací nástroj, něco jako před Kristem a po něm), tak jsem tušila, že bude L. dobrej otec. Hezky se o mě staral, hladil břicho a chápal, že se opravdu nutně musím koupat pětkrát denně v plně napuštěné vaně. Když se malej L. narodil, tak ho L. od začátku přebaloval, choval, oblékal a koupal. Je fakt, že jsem byla kolikrát pěkně oprsklá a se slovy: “Zlato, přebal ho, prosímtě, já musím na záchod” jsem odpochodovala a na záchodě mezitím googlila poporodní blues. L. se s tím vždycky popral, i legendární prosrání až na záda zvládnul, sice s kecama, ale zvládnul. Jelikož o mých začátcích jste četli, tak si asi dovedete představit, jak úlevné pro mě bylo, když mi L. řekl, ať se seberu a jdu na hodinu někam pryč. Chodila jsem nakupovat, sama, brouzdala jsem po krámě a přemýšlela, co se asi děje doma a co s koupím, a po cestě domů sním. Courala jsem se tajícím sněhem a nechtělo se mi domů, zatímco jsem zároveň toužila po tom zase malého L. vidět. Nervózně jsem vždy strčila klíč do zámku a se zatajeným dechem čekala, co uslyším, až otevřu. Většinou to byl pláč malýho L., kterého L. nosil po obýváku a houpal ho. Trpělivě. Bez stresu. L. od začátku chápal a bral jako holý fakt, že mimina brečí. Pláč ho neiritoval a byl schopný ho hodinu poslouchat, aniž by hnul brvou, zatímco já jsem si zoufalstvím rvala vlasy z hlavy a brečela, že už to nezvládnu, že ten zvuk fakt nesnáším. Často mi říkal, že dítě není robot, takže nefunguje pořád stejně, den za dnem. Neusíná na minutu přesně tak, jako předešlý den, nevylučuje ani nechce jíst pořád ve stejnou vteřinu, jako včera. Mně to drásalo nervy, že malý L. nespí, když už (podle mě) spát má, nebo že ho kojím už potřetí za dvě hodiny. L. mi prostě do mého šestinedělí, a i poté, přinesl logiku a racionální uvažování. To už dělal i v těhotenství, když jsem za ním chodila v slzách, že se miminko už hodinu nehýbe a není to normální, protože včera se touhle dobou hýbalo, a on mi klidně odpovídal, že asi spí, nebo prostě jenom odpočívá a že nemám panikařit. Já místo toho vlezla do vany, zpívala do ochraptění Kočka leze dírou a když se mi pohnulo břicho, málem jsem se štěstím utopila (zatímco mi L. říkal, že mi to přece říkal!). Je fakt, že L. považuje za experta na naše dítě mě. Předpokládá, že vím, co se v malém L. odehrává a miminálně tuším, proč zrovna brečí a co ho trápí. Samozřejmě nějaké povědomí mám, ale musím mu někdy připomenout, že opravdu nevím, zda malého bolí bříško, rostou mu zuby nebo prostě jenom prudí. Absolutně zbožňuju, když vidím, jak si moji dva L. spolu hrajou. Takhle. Vidím zásadní rozdíl mezi hrou matky s dítětem a hrou otce s dítětem. Matka šaškuje, běhá sem a tam, schovává se, bafá na dítě, dává si na hlavu různé předměty, dělá zvuky, prostě se u hry totálně fyzicky odrovná. Táta považuje dítě tak trochu za psa. Sedí, někdy stíhá i pročítat ty internety, a dítěti něco hází a čeká, až to donese. Nebo udělá různá stanoviště a očekává, že si je dítě projde a u každého chvíli stráví. A ono TO DĚLÁ! Asi tak nějak tuší, že až bude na řadě máma (která neodpočívá, zatímco si dítko hraje s tátou, ale pravděpodobně uklízí, vaří nebo věší prádlo), tak si to na ní vynahradí. Pochopitelně nemohu nezmínit fakt, že chlapům to s dětmi sluší. Když vidím hezkýho chlapa a za ním cupitající dítě, nebo má na ruce roztomilé mimino, tak se prostě po něm otočím. Je to jako když vidíte pěknýho chlapa se psem, prostě se MUSÍTE podívat dvakrát. Mýmu L. to s naším dítětem sluší extrémě, což on pochopitelně ví, takže se v tom vyžívá a úplně vidím, jak mu dělá dobře, když se za ním otáčí buchty. Taky je hrozně vtipnej, hází hlášky na prodavačky v obchodech a ony se chichotají a já si říkám, jak mi hrozně připomíná mýho tátu, který pořád v krámě s někým džoukuje a máma jenom otáčí oči v sloup a jenom se dohaduje, nakolik je ta či ona prodavačka fakt pobavená, a nakolik je jenom slušná (a milosrdná). No nic.

Několikrát jsem už proklamovala, že bych nezvládla být svobodnou matkou. Jindy zase, že si jako svobodná matka připadám. To když je L. v práci a pak maká na bytě a já mám celý den malýho L. na starosti sama. Chovám obdiv k ženám, které jsou na děti samy a dokonce nemají ani babičky, které by jim trochu odlehčily. Dobrý táta je dar. Mám ve svém tátovi vzor, kterému je, v mých očích, velmi těžké dostát. Je pro mě obrazem naprosto úžasného táty, který mě toho hodně naučil, nikdy mi nemazal med kolem huby, často mě urazil svojí nekompromisní upřímností, a vždycky mě miloval přesně takovou jaká jsem a doteď mi je to schopný říct a ukázat v tom, jak se ke mně chová a co pro mě dělá. Přála bych našemu L., aby tohle viděl ve svém tátovi, já to tam vidím rozhodně, ale znáte děti, ony mají ty puberty a vzdory a pro stromy nevidí les. I tak věřím tomu, že se ti moji dva L. budou mít pořád rádi, tak jako teď. Budou nejspíš stejné povahy, oba lednoví kozorozi, takže to bude ještě zajímavé, ale jsem si jistá, že oba dva budou vždycky vědět, že tu pro sebe jsou. A tak to má být. Ten závěr je dost klišé co, ale to přežijete.

Pořád se potřebuju smířit s tím, že je toho hodně, co za den dělám a zvládám a nedostávám za to medaili ani pugét s takovou tou srdíčkovou bonboniérou. Hodně mluvím o tom, jak musím uklízet, vařit, pořád někam jezdit, nakupovat, zařizovat, vyřizovat, starat se o malého, vstávat k němu neustále v noci. Jsou to věci, které dělá každá máma, ale ne každá to musí neustále někomu omlacovat o hlavu, tak jako já. Je to asi tím, že nejsem stoprocentně srovnaná s tím, co všechno leží na mých bedrech. Cítím se trošku podvedená, protože být ženou a matkou je podle mě o dost těžší, než být mužem a tátou. Odpadá mi sice ta obří zodpovědnost uživit rodinu, tedy pracovat, ale i tak to pořád nevidím vyváženě. Moje hlava jaksi potřebuje potlesk za to, co moje tělo každý den zvádne a ráno začíná zas odznovu. Je to vyčerpávající, pořád dokola si říkat, jak jsem utahaná a jak je těžké být mámou. Jestli se rozhodnu příští rok dát si předsevzetí (zhubnout to nebude, dvacet let po sobě už to je trapný), tak to bude rozhodně touha přestat se cítit, jako že se obětuju. Přijmout svoji roli, sžít se s ní a najít si čas na sebe, abych měla to sžívání o něco jednodušší. 

Update na závěr. Malej L. nemá furt ani jeden zub. Zato jsme si střihli první nemoc, horečky, extrémní závislost na mém objetí a snahu chytit moč do zkumavky. Jedno je jisté. My, matky kluků, to s tou močí máme o dost jednodušší, než mámy holčiček. Nevím, jak to děláte. Jste dobrý!

Lenka

[pozvracenestranky]

SPEKTÁKL

Bylo ráno. V zelených chomáčcích trávy se ještě třepaly poslední kapky rosy. Z kanálů stoupal teplý bílý kouř. Kupci přiváželi své vozíky s honosnými obrazy a začali natahovat pestré markýzy. V okně naproti se zavlnil závěs. Za ním stála dívka a štelovala si zrcátko. Do tváře jsem jí neviděl. Tělo jí zdobila jen bílá krajkovaná podprsenka. Ze stolu vzala rudou rtěnku a obtáhla si své rty. Pak zmizela ve stínu svého bytu.

Na ulici začínalo být živo. Město se probudilo. Uvařil jsem si kávu a sedl si ke stolu. Do rukou jsem vzal noviny. V hlavičce se nesla krásně tvarovaná písma obtáhnutá zlatou linkou. Na hlavní straně byla umístěna pestrobarevná fotografie ve vysoké kvalitě. Autor použil nádherný filtr, který zbarvil oblohu do tmavě modré a celé scenérii dodal kovový vzhled.

Podíval jsem se do zrcadla. Stál jsem jen v trenýrkách. Muž naproti mně byl kost a kůže. Žebra prosvítající kůží, křivá páteř, svěšená ramena. Měl bys se sebou něco dělat. Ze skříně jsem vytáhl svůj oblíbený oblek. Výložky v ramenou spravily největší neduhy. Kvalitní boty s vysokou podrážkou mi přidaly pár důležitých centimetrů.

Podíval jsem se do zrcadla. Muž. Elegantní a sebevědomý. Čas vyrazit.

Ulice mě ihned pohltila. Kolem mě se nosily dámy v načechraných šatech a vlasy jim zdobily honosné čelenky s pavími péry. Kolem nich se hemžili páni s cylindry na hlavách a monokly v kapsičkách úhledných vest. Den jako každý jiný. Měl jsem hlad, ale na to teď nebyl čas. Rozešel jsem ulicí dolů a po cestě koukal na vystavené obrazy. Zlaté rámy s lehkou patinou se leskly v paprscích vycházejícího slunce a z pláten na mě shlížely slíčné slečny s límci z hranostajů. Ty, které ho neměly, se prodávaly laciněji. Nebyly urozené. A tím pádem ani jejich obrazy.

V krámku naproti jsem ji zahlédl. Její podprsenka už zmizela pod zlatem vyšívanými šaty, které ji dokonale obepínaly a zvěstovaly její krásu. Její dlouhé nohy ještě prodlužovaly lodičky s vysokým štíhlým podpatkem. Podívala se na mě. Rty jí plály rudě, oči spanile tonuly v modročerných stínech. Na tvářích jí hrála decentní růž. Zlehka, takřka nepatrně, zvedla pravý koutek a svá ústa proměnila v šibalský úsměv. Pak zmizela v davu.

Opájel jsem se krásou dne. Zlaté časy. V korunách áleje švitořili ptáčci, z pekárny na rohu vonělo čerstvé pečivo a lidé se mezi sebou na chodnících proplétali v dokonalé harmonii.

Pak jsem si však všiml jeho. Lopotil se v ušpiněném a potrhaném kabátu přes křižovatku, nohy ovázané jen do několika pytlíků. Vlasy rozcuchané a přeležené na všechny strany. Kulhal. Pak se najednou zastavil a zahleděl se. Na chodníku před ní stála ta krásná dívka z protějšího okna. Něco se jí zeptal. Zatvářila se opovrhujíce. Chtěla se mu vyhnout, ale nebylo kudy. Ještě jednou na ní promluvil, pak se otočil a zmizel mezi těly honosných lidí.

Přešel jsem ulici, abych se jí zeptal, zda je v pořádku. Mohl jí navrhovat oplzlé návrhy, tyto existence vůbec neví, jak se sluší na veřejnosti a především k lepým dívkám chovat.

„Slečno, nepřišla jste k úhoně?“ promluvil jsem na ni a poprvé ji viděl zblízka. Byla nádherná. „Zeptal se mě, zda mi něco nechybí,“ odpověděla, jako by to však ani neříkala mě, ale spíše užasle sama pro sebe. „Co by Vám, prosím Vás, chybělo? Jste dokonalost sama,“ složil jsem jí kompliment. „Řekl to tak…smutně. Jako by mi něco mělo být,“ dodala ještě s pohledem stále zastřeným.

Nabídl jsem jí svoje rámě a raději ji doprovodil na zastávku. Byla z toho nečekaného setkání očividně v rozpacích. Nedivil jsem se jí, já bych byl také. Stačilo mi ho pozorovat z takové dálky. Je děsivé, že mezi námi pořád žijí tak odpudiví lidé, kteří žijí tak přízemně a v životě si v podomních krámcích nekoupili jeden jediný obraz ve zlatém rámu.

Po cestě jsme se spolu bavili. Byla krásná a já ji vlastně vždycky toužil oslovit, takže jsem byl rád. Jmenovala se Aurea. Nesla se na podpatcích jako laňka. Byla k sežrání a já si vychutnával okamžiky štěstí, kdy se za námi ostatní muži otáčeli a tiše mi záviděli. Mohli si nakoupit obrazů kolik chtěli a mohli se kdovíjak ubezpečovat, že nemůže být nic lepšího, ale při pohledu na nás jejich víra troskotala. Užíval jsem si svoji chvilku na výsluní, chvilku, než ji dovedu na zastávku.

Celou dobu mluvila, ale já ji vlastně neposlouchal. Nebyl důvod. Naopak hltal jsem každý její pohyb, každé její sebemenší gesto. Na krku se jí navíc houpal briliantový náhrdelník a okolo tenkého zápěstí měla omotané zlaté hodinky. Ukazovaly sice špatný čas, ale byly krásné. Čas už na hodinkách stejně nikdo nesleduje.

Pak se objevila zastávka a ona nastoupila do přijíždějícího autobusu. Ještě předtím mi vtiskla vroucí polibek na tvář a zamávala mi svoji rukou v krajkové rukavičce. Zůstal jsem tam stát ještě dobrou minutu, jako bych čekal, že se zase vrátí.

Nakonec jsem se otočil a chtěl se vrátit ke svému původnímu programu, jenže mě zaujal muž sedící na blízké lavičce. Byl to ten otrhanec, který před chvílí Aureu vyděsil. Došel jsem k němu, ale než jsem se ho stihl zeptat, co to mělo znamenat a jestli se nepomátl, oslovil mě první.

„Zeptal jste se aspoň, jak se jmenuje?“

Ta otázka mě zarazila. Mezi svými řádky mi totiž skrytě vnucovala pocit viny a to se mi nelíbilo. Ale odpověděl jsem, protože jsem se cítil být dotčen. Na její jméno jsem se skutečně zeptal.

„Jistě, to je přeci jasné,“ řekl jsem, ale než jsem stačil dodat své rozhořčení nad jeho opovážlivostí zkřížit jí cestu, pokračoval:

„A viděl jste ji?“

Pakliže mě jeho první otázka zaskočila, nyní jsem byl ztracen zcela.

„Té si snad musel na ulici všimnout každý,“ odpověděl jsem nakonec s náznakem vtipu. Ale ani se sounáležitě nepousmál. Jen zopakoval svoji otázku:

„Uviděl jste ji?“

Nevěděl jsem najednou, jak zareagoval. Připadalo mi, že si ten nuzný člověk se mnou hraje jako s loutkou, což jsem nechtěl dopustit. Ne nechtěl, nemohl!

„Kam tím míříte, člověče?“ zvolal jsem nakonec.

Ten muž na mě náhle upřel pohled a ani nemrknul. Díval se tak dlouho, že mi to přišlo jako věčnost a já měl chvíli nutkání prostě odejít. Ale než jsem stačil udělat krok, nakonec promluvil:

„Baví mě vás sledovat. Ne jen vás, ale všechny okolo. Den ode dne sledujete více a více, oči vám těkají od jednoho požitku k druhému, ale vidíte čím dál méně. Ráno si místo pročítání novin jejich obsah pouze prohlížíte a ukájíte se nad iluzorní dokonalostí grafiky a fotek. Díváte se na ně a líbí se vám, ale nevíte, co to vlastně sledujete. Významy jsou před vámi skryty v mlze spektáklu. Vidíte jen ty nejpovrchnější. Pak vyjdete na ulici a kolem vás se začnou rojit naparáděné dámy a vyšňoření getlemanové, přesně takoví jako vy. Jeden na druhém můžete oči nechat a honíte se za sebou jako smyslů zbavení, ale ve skutečnosti se neznáte. Slintáte jen po neprůstřelných fasádách make-upu a falše. A své peníze utrácíte za drahé obrazy, které jsou jak děvky. Pozlacené, ale vyprázdněné. Celý váš svět je jen pozlátko, které ztratilo význam.“

Vrazil jsem mu facku. Takovým tónem se mnou nikdo mluvit nebude. Skácel se z lavičky k zemi, ale přitom se chichotal. Odešel jsem, jinak bych se neudržel a dopadlo by to s ním hůř. Ale takový bídák mi za oplétačky nestál.

…

Druhý den jsem se probudil do dalšího obyčejného dne. Udělal jsem si kávu. V hlavě mi pořád hučela ta včerejší slova vagabunda, rozlévala se mi v těle jako jed a bylo třeba je spláchnout. Otevřel jsem noviny. Na čele mi vyrašily vrásky. V dnešním vydání chyběly fotky. Hutný text se mi číst nechtěl.

Stoupl jsem si s kávou radši k oknu. Třeba budu mít zase štěstí. Závěsy se zavlnily. Stála tam. Krajka jí halila tělo, ale do obličeje jí bylo vidět. Byla krásná jako včera. Jako vždy, co jsem ji po ránu sledoval. Usmála se na mě a zmizela v šeru svého bytu.

Vyšňořil jsem se a vyšel na ulici. Nemusel jsem čekat dlouho a z protějšího vchodu vyšla i oba. Krásná jako obrázek. Nad hlavami nám švitořili ptáčci symfonie. Došla ke mně a pozdravila. To se ještě nikdy nestalo. Zblízka byla vždycky ještě krásnější. Miloval jsem ji.

Nešlo to vydržet. Políbil jsem ji. Sotva se ale naše rty střetly, po obličeji se jí rozběhly praskliny a ona se náhle roztříštila na tisíce střípků. Nic jiného z ní nezbylo. V šoku jsem se otočil, abych zavolal o pomoc, ale z výlohy na mě zíraly jen němé a prázdné rámy.

Zlaté a bezcenné.

[therka1996]

Tayvin 1x02

Calvin je DJ je docela dost slavnej má hodně fanoušků a je vděčnej za to všechno co má.. Před rokem chodil s Ritou Orou byl to docela dobrej vztah dokud nezjistil že ho podvedla a on byl na konci vztahu potom chladnej ... Byl do ní opravdu zamilovanej a chtěl jsi ji i možná vzít přece jenom už nemládne a chce nějakej dlouhodobej vztah .. Jenom ho pořád nemůže najít je to ir takže má rodinu daleko a tedkon jsi zrovná volá s jeho mámou ..

Calvin: Ahoj mami

Mom: Calvine broučku dlouho jsme se neslyšely jak se vůbec máš tedkon

Calvin: Jsem doma a přemýšlím nad nějakýma písníčkama mám z toho hroznou radost

Mom: A co nějaká slečna na obzoru

Calvin: Mami potom co se stalo s ritou nechci s žádnou holkou mít nic společnýho

Mom: Calvine takhle nemůžeš vůbec přemýšlet nevážila jsi toho co měla ale vím že ta pravá tam na tebe někde čeká

Calvin: Možná .. mami promin chtěl jsem jenom vědět jestli jsi v pořádku ale já tedkon musím jít jdu dneska na jednu událost tak se zachvilku budu muset připravit

Mom: Dobře tak se mi ozvi až budeš mít víc času

Calvin: Určitě mami

Calvin zavěsí chvilku přemýšlí o tom co mu maminka řekla a potom se jde osprchovat a připravit se když vyleze ze sprchy volá mu allie

Calvin: Ahoj co se děje

Allie: Máš doprovod na dnešní událost

Calvin: Allie neptej se mně na takový věci prosím jasně že nemám jsem volnej

Allie: Tím líp protože víš už konečně koho potkáš

Calvin: Koho

Allie. Mojí dobrou kamarádku Taylor swift!!!

Calvin: Allie já už jsem ti jednou řekl že Taylor je krásná žena ale nemyslím jsi že my dva k sobě by jsme se hodily každej jsme z jinýho světa ona je populární zpěvačka já DJ ... Máme hodně práce a já ted o vztah nestojím

Allie: Vy jste se na mně domluvily nebo co .. Poslouchej neříkám že hned musíte jít na rande ale můžete jsi spolu trochu promluvit na tom nevidím nic špatnýho

Calvin: Allie promin ale já musím jít se připravit uvidíme se tam dobře těším se na tebe

Allie: My se na tebe taky budeme těšit

USMĚJE SE CALVIN SE ZASMĚJE A ZAVĚSÍ TAYLOR A CALVIN PŘIJEDOU KAŽDEJ POZDĚJC TAKŽE SE NA FOCENÍ NEVIDÍ ALE OBA DVA VYPADAJÍ TAKHLE A MOC JIM TO SLUŠÍ

CALVIN SE BAVÍ SE SVÝMA LIDMA KDYŽ K NĚMU PŘIJDE ZEZADU ALLIE

Allie: Ahoj calvine

Calvin: Allie

OBEJME JÍ

Calvin: Moc ti to sluší

Allie: Děkuju tobě taky to se takhle oblíknul kvůli taylor

Calvin: Ne na červenej koberec vždycky chodím takhle oblečenej nedělej si moc naděje

Allie: Calvine udělej mi radost a potkej se s ní a potom uvidíš proč o ní tak mluvím

CALVIN CHVILKU PŘEMÝŠLÍ

Allie: No tak co můžeš ztratit

CALVIN NAKONEC ODKÝVNE SICE DĚLÁ ŽE NENÍ NATĚŠENEJ ALE NA DRUHOU STRANU SE TĚŠÍ AŽ POTKÁ MUZIKÁLNÍ IKONU