#já věděl že je alfa

[nemrava]

Michelle

„Miluji tě.“ „Já tebe taky, ale podej mi kapesník, ať si to můžu utřít z obličeje.“

Když jsem, říkejme ji třeba Michelle, potkal tehdy poprvé, ani ve snu jsem si nedokázal představit, jak moc dokáže jedna osoba změnit můj život. Těžko uvěřitelná roční jízda sice skončila a já se musím vyrovnat s následky, to ale nic nemění na tom, jak divoká ta poslední doba byla a jak moc mě dokázala ovlivnit.

Už když jsme se viděli poprvé jsem věděl, že tohle přesně je ten typ člověka, co ke mně lícuje. Okouzlila mě takříkajíc na první dobrou. Dlouhé rudé vlasy po lopatky, velká zelená kukadla, krásný, ale fakt nádherný pevný prsa a neuvěřitelně rajcovní zadeček, na který seděly moje pracky jako poklice na hrnec. Zkrátka archetyp krásný holky, ze který se snad každej normální kluk posadí na zadek. A to se bavíme jenom o vzhledu. Ani ve snu jsem si nedokázal představit, jak mi může být někdo tak charakterově podobný jako právě ona. Já jsem začal myšlenku a ona ji dokončila. Hodiny jsme byli schopni se bavit o kinematografickém úpadku americké produkce, o problematice eutanazie stejně jako o tom, co že to budeme vařit (abychom si ve finálně objednali pizzu, přirozeně). Jo a taky se smála mým přiblblým vtipům.

Jakože takhle, vím, že to bude znít asi dost povrchně a přitrouble, ale od jistých dob zastávám názor, že dobrej sex je alfa a omega dobrýho vztahu. Předně, pokud si v posteli rozumíte, navozuje to tu jakousi pohodu, která je ve vztahu potřeba. A právě s Michelle jsem si v posteli rozuměl skvěle. Chápeš, chemie.

Jestli si dobře pamatuju, tak jsme se spolu vyspali už na druhém rande. Pili jsme víno a šampaňské, povídali si, smáli se. A než jsem se nadál, měl jsem ji na sobě, polévala mi břicho a prsa bublinkami a slízávala je ze mne. Už dost možná tu noc jsem věděl, že tenhle vztah prostě musí pokračovat. Děj se co děj. A měl jsem pravdu. Celou svou existencí jsem ji propadl.

Svoje první „Miluju tě“ (a tady bych se rád zastavil; dlouhá léta jsem se z plných plic smál všem těm idiotům na sociálních sítích, co si vypisovali tahle emocemi nabytá slova veřejně na svoje zdi, fotky, a kdovíkdeještě. Já tohle slovní spojení vnímám jako něco navýsost intimního, jako to nejupřímnější vyznání sympatií a citů, a proto jej vyslovuji jen zcela výjimečně. Řečeno slovy čísel: 2) jsem jí řekl po koncertu Divokýho Billa kdesi v jižních Čechách, když jsem ji v ložnici kamarádových rodičů po několika hodinovém milování postříkal obličej. Byl jsem až po uši zamilovaný a chtěl jsem vedle ni růst, abychom byli šťastni. Oba.

Jenže přesně tohle byl ten okamžik, kdy se naše cesty rozdělily. Ono to asi bude nějak evolučně podmíněné a zcela jistě darwinismem vysvětlitelné, ale mám pocit, že chlapi tak nějak víc inklinují k racionálnímu pohledu na život a dámy se přiklání spíše k tomu citovému. A přesně tohle byl případ nás dvou. Já jsem chtěl vydělávat, chtěl jsem, abychom jsme se měli dobře, abychom měli normální auto, normální dům, prachobyčejnej spokojenej život, jako vídáme v debilních amerických romantických komediích (klasika – velkou zahradu se psem, pobíhající děcka, já na grilu připravuju burgery a všichni máme krásně bílý zuby jako ti panáci z reklam na zubní pasty). Našel jsem si proto poměrně dobře placenou práci, byt na druhém konci republiky, kde jsme oba mohli začít společně od začátku. V plánu bylo nový auto pro Michelle a hypotéka. A já už pokukoval po psovi.

No jo, ale tak nějak jsem pozapomněl na to, co chce vlastně ona. A začali jsme se pomalu odcizovat. Já od pondělí do pátku v práci. Ona sama v cizím městě, v prázdném bytě. Když už jsem se po týdnu vrátil, byl jsem tak utahaný, že jsme stejně většinou byli doma. A takhle to šlo týdny. Měsíce. Až jsem se jednou vrátil a nikdo na mě už nečekal. Jenom vzkaz.

Samozřejmě, tušil jsem to už delší dobu (ona pověstná mužská natvrdlost se u mne projevuje zcela nahodile), ale nedokázal jsem to změnit. Protože jsem nechtěl. Vedle Michelle jsem si totiž asi poprvé ve své nyní již ne úplně nejkratším životě uvědomil, co upřímně chci já. A ona si uvědomila to samé. Jen se to zkrátka neslučovalo. A to je pravděpodobně to nejdražší a zdaleka nejdůležitější (tedy krom těch tisíců bezpochyby nejlíbeznějších orgasmů), co mi Michelle dala. Dala mi možnost konečně ve svých šestadvacetiletech dospět.

Tyhle řádky píšu daleko za českými hranicemi, v hotelovém pokoji, sedíc na neustlané manželské posteli. Několik týdnů po výše zmíněných událostech. Je Valentýn a já s láskou vzpomínám na společně strávené chvíle. Protože to je to důležité, z minulých vztahů se poučit, vzít si z nich to hezké a to blbý prostě nechat plavat. Protože přece nemá smysl ničit si vzpomínky malichernostmi.

P.S. Štastnýho zkurvenýho Valentýna! :-)

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: září 2020

(28. 9. 2020) Přituhuje. Už zas.

Málokterá vizuální metafora pro mě vystihuje splasknutá očekávání tak zdařile jako výtvor nalezený před Městským divadlem v Brně. Pro jistotu jsem se porozhlédl, zda v okolí nenaleznu podnik zářící novotou, ale podle všeho to byl jen pozůstatek nějaké divadelní akce.

Na celé mánii s virem je zdaleka nejhorší to, že o zásadních věcech rozhodují lidé, na které důsledky jejich výnosů existenčně nedopadají a sami mají místa, kde lehce přežijí nejen současnou krizi, ale i všechny další. A je jedno, zda jde o nově instalovaného plukovníka anebo milého kolegu z univerzity, který mi řekl, že toho o viru víme ještě velmi málo. Obojí pohled reprezentuje v zásadě totéž: úzké, až akademické zaměření se na problém a opomíjení hroutícího se celku ekonomiky i bezpočtu osobních osudů. Nebyl bych tedy vůbec překvapen, kdyby v dohledné době někdo, komu vláda zničila dlouholeté pracovní úsilí anebo soukromý život, sáhl k násilnému a radikálnímu řešení ve vztahu k osobě premiéra nebo ministra zdravotnictví. 

Lidé jsou unavení a otrávení a je to znát. Vedle medializovaného odporu vůči režimu u řidiče tramvaje nebo číšníka v kavárně (bohužel se mi nepodařilo zjistit, o jaký podnik šlo) jsem v průběhu září našel hodně obchodů, kde majitelé a/nebo prodavači ostentativně dávají najevo, že toho mají dost a jedinými, kdo v těchto provozovnách měli roušky, byli bázlivější zákazníci.

Září bylo zajímavé i tím, kolik nalezených objektů v brněnských ulicích by šlo zařadit do žánru trash/junk art a jak uvidíme dále, estetická kategorie ošklivosti městu rozhodně neschází a mám obavy, že se zhoršující se ekonomickou situací bude podobných “instalací” přibývat.

I extrémní odnože tvrdé a alternativní hudby patří do celku kultury. Podobná uskupení to však budou mít – stejně jako hudební kluby – hodně těžké. 

Nebudu zde inervovat sebe i čtenáře odkazy na nekončící proud katastrofických titulků a neuvěřitelné zkreslování, lhaní a veletoče vlády i s ní spřízněných “expertů”, ale zejména Babišova Idnes je v tomto ohledu skandální. Bohužel však i nevládní listy, jež by měly tvořit kritickou protiváhu, nezaostávají v honbě za rekordy a senzacemi a jeden z komentářů to (zde v poněkud slušnější podobě) vystihuje perfektně: “Čurají nám na hlavu a ani se nesnaží předstírat, že je to déšť”.

Navzdory půl roku trvajícímu marasmu, nepříznivým vyhlídkám a s tím spojené nejistotě otevřela spousta nových podniků a jen tak tak jsem v uplynulých týdnech stačil zaznamenávat jejich výskyt (zde a zde). Třetí várka (kam spadá třeba nástupce Pavillonu, nové středomořské bistro nedaleko Kafe Friedrich a několik hospod) by měla příjít na řadu následující pondělí a to je ještě na obzoru pár dalších. Pilně se kutá v prostorách bývalé instagramové cukrárny Nany naproti Cukru, s napětím číhám na nástupce Nija’s Poke’ Bar, Carlini už začalo instalovat vybavení a jsem zvědavý, zda po delší rekonstrukci opět oživne letité Cafe Soma nedaleko absinthového baru Naproti na Veveří.

V prostorách bývalého Elsner Bistra na Zelném trhu jsem zaznamenal dvojici, která si zkoumavě prohlížela vybavení a interiér a tak je možné – a to je jen čirá spekulace – že po prvním nájemci v podobě Book Therapy se obnoví i další část komplexu. “Diagnostická kavárna” Salute Brno, která měla otevřít “za týden” v půli června, je stále ve stavu hibernace, ze kterého se před pár týdny probudil i Don Pintxos. Ten po změně majitele zařadil i jiná než španělská vína a jedna z dvojice dívek byla při mém nakouknutí opravdu moc příjemná a zářící úsměvem i očima, ale ceny se bohužel opět zvýšily a jestliže se zde v letech 2011 až 2012, kdy jsem sem (nejen) s kamarádem chodil nejraději, dalo najít výborné deci za 55 až 65 Kč, současné ceny startují na 75, ale většinu tvoří vína v rozmezí 85 – 105 Kč/1 dcl.

Lištičky spí v teple, které otvíraly se značným sebevědomím co do požadavků na personál (foto kuchaře a servisu a proklamovaný důraz na osobní růst), na odbyté cedulce před restaurací avizují, že mají otevřeno jen v pátek a sobotu od 15 hod., ale realita je ještě trudnější a po dvě soboty (19. 9. a 26. 9). mezi čtvrtou a pátou odpoledne jsem zde našel jen zavřený a zhasnutý lokál a na Facebooku ani ťuk, takže si o serióznosti podniku myslím své.

Pasáž vypulírovaná, označení podniku také velmi pěkné a přehledné...ale zastihnout jej otevřený je skutečný kumšt. 

Pokud majitel za tři měsíce nezvládne opravit a vytisknout jednu stranu A4, na jeho podniku mu podle všeho zas tak moc nezáleží.

Fotobloumání v dané pasáži mi pak zpříjemnil gentleman z ostrahy, který se snažil poradit ohledně tetovacího studia vedle a když jsem mu vysvětlil, že dokumentuji brněnské kavárny, nedal jinak než že musím uhádnout, kde mají podle něj nejlepší kávu ve městě. Po krátké debatě (věděl jen, že je to hned za obchodním domem Centrum a že je to příjemný a usměvavý kluk) jsme došli k jednoznačnému závěru, že jde o Coffee Fusion a Michala Kocmana. U strážného, co dělá kolečko za kolečkem, to věru není špatné, že? Představme si, že by takhle šel člověk za ospalého podzimního večera do prázdného Tesca nebo Billy pro mléko a pečivo a zažil s ochrankou informovanou debatu o kávě po vzoru fascinujícího Leighova filmu. 

Další diskusi jsem zažil s realitní makléřkou, která se pro sebe a majitelku budovy na Veveří snažila najít dobrou kávu a mezitím si postěžovala, že prostor bývalé “šíšárny” a kavárny Ballas se dlouhodobě nedaří pronajmout. A nedivím se. Veveří přes léto velmi utrpěla kompletní uzavírkou a podniků je nejen na hlavní třídě, ale i v přilehlých ulicích víc než dost a bývalé prostory Kafecu stále zejí prázdnotou, přičemž realitka s cenou nehne ani o píď.

Z nově uzavřených podniků mne nepřekvapil rychlý konec Kafe a Kafíčka, třetí či čtvrté verze kavárny (a druhé) s Piazza D��Oro v IBC, která se teď nabízí za 6990 a v ceně je i inkaso ve výši 1300 Kč. Prostory bývalého Hotdogys naproti Špalíčku jsou k mání už “jen” za 90 tis. Kč (oproti předchozí rovné stovce), ale pochybuji, že to nějak pomůže, když rozkošná parcela vedle zůstává prázdná nejméně dva roky. 

Nějakou dobu je zavřený Restaurant Boulevard (vouchery mají zákazníci uplatnit v sesterském Nekonečnu) a v nedalekém komplexu Gaute skončil Nepal Restaurant, který dříve působil na Kotlářské vedle zastávky trolejbusů. Na Purkyňove skončil Liquid Bread Restaurant a prostor je k mání za 50 500 Kč. Ocean 48 už delší dobu chystá šestou brněnskou pobočku a “první rybí fast-food bistro v ČR”. Opravdu? Crowdfunding na HitHitu ovšem podle dosavadního vývoje není žádný hit a mám obavy, že optimismus šupinatého impéria je poněkud přehnaný.

Kampaň cílená na letní dovolenkáře už začíná notně zastarávat.

Monro č. 6 v pasáži Alfa pomalu postupuje do cíle.

Osobně mě nejvíc zaujalo, že realitní makléři nabízejí coby restauraci přízemních 823 metrů čtverečných v prostorách nově zbudovaného komplexu na Halasově náměstí (součástí je Penny, Drogerie Teta nebo Planeo Elektro a vedle je Lidl a benzinka Shell). Opravdu se najde někdo, kdo by zde chtěl vydávat až 500 jídel denně a platit nájem 102 875 Kč, když je vedle Pizzeria La Gamba a Pool Grill? Kouzelná je informace, že v okolí, přesně 2522 metrů daleko, najde nájemce i kino Art. :-)

Osobní kávový žebříček tento měsíc vynechávám, protože jsem výběrovek ochutnal jen pár, nebyla to nijak zajímavá zkušenost a nechci, aby byla topka plná cappuccin a cafe latte z oblíbeného italského blendu. Zmíním jen to, že jsem zkusil dvojí podobu arabicy z Balírny Praha Holešovice (2 x 50 g ze srpnové dvojí návštěvy Prostějova), přičemž obě měly cca 3 a půl týdne od upražení a z dvojice zrnek byla lepší verze suroviny upražená v Kávovém Bobovi (skoro 13/20). Druhá zrnka, které protékala velmi rychle na krásném kávovaru u moc příjemné dámy v obchůdku se zdravou výživou, byla až kousavě robustová (kancelářský papír v ústech) a to jsem ochutnal až čtvrtý shot (11/20) po značném laborování s mlýnkem.

Den za dnem chodím okolo 18 či 19 hodiny kolem a ještě jsem tam neviděl zákazníka.

Jedna ze dvou brněnských (a českých) poboček nadnárodního řetězce otevřela po lockdownu až 7. září a co se týká její budoucnosti, byl bych skeptický.

Jdu takhle do města kolem jednoho baru, který ve mně nezanechal dobrý dojem svým doppiem i trojím otvíráním, a ejhle, zas je tu něco k pozastavení. Po třech nebo čtyřech minutách focení scény a vyčkávání, zda se z nitra lokálu vyřítí obsluha se smetáčkem a lopatkou, jsem to vzdal a šel je upozornit, že mají venku rozbitý popelník. Víme o tom, víme o tom, zněla odpověď mladíka za barem a já si tak říkám, jak dlouho to tam asi bylo vystavené pozornosti znechucených chodců a dvou párů, které zatím prošly kolem. V lokále žádný zákazník a tak se obávám, že tady to asi bude otázka přístupu a nasazení.

V Atlasu jsem zkusil Etiopii Bensa od Candycane a i když to připravovala tamní nejlepší baristka (seniorní), je tohle po prázdninové Brazílii v Onesipu další průšvih pražské pražírny. Cuppingové skóre sice říká vysokých 88 bodů, ale emulze v šálku měla různé vrstvy a jen jsem zíral na třásně cremy pomalu putující proti směru hodinových ručiček (12 – 13/20 když budu hodný a ještě skoro hodinu jsem cítil na patře laciné práškové kakao a nikoli mango, pomeranče a tropické ovoce, jak avizuje popiska).

V průběhu září jsem zaznamenal spoustu inkonzistence a i když to může být do značné míry tím, že se cíleně zaměřuji na opravdové detaily, bylo toho za uplynulý měsíc prostě moc. Nebudu výjimečně jmenovat, protože většina uvedených podniků patří k mým oblíbeným a mnohokrát navštíveným a tam, kde jsem to uznal za vhodné, jsem zpětnou vazbu poskytl osobně.

Toto flat white za 68 Kč obdržel uplynulou sobotu ráno kamarád v z mého pohledu jedné ze tří nejlepších brněnských kaváren. Ano, slečna se prý zaučovala, ale stejně zopakuji své neochvějné přesvědčení, že takový výsledek by majitelka nikdy neměla pustit ven, protože to nejen v mých očích snižuje kávovou důvěryhodnost podniku. Připomenu v této souvislosti vyjádření jistého baristy a kavárníka, které by si spousta majitelů mohla nechat zarámovat a dát na vnitřní stranu baru nebo vedle kávovaru (ti radikálnější pak vytetovat na stehno či biceps): “Tvůj podnik je jen tak dobrý, jak dobrý je nejslabší člen týmu.” A k takovému provedení mléčného nápoje přidávám slova Adama Obrátila z rozhovoru na podcastu Rumelieru: “Snažit se dělat věci, které by sis sám chtěl koupit” a zejména jeho odpověď, když se ho děcka v zácviku ptají, zda můžou danou kávu poslat na plac: “Chtěla bys za to zaplatit 60 korun, za tohle cappuccino?”

V jisté kavárně mi slečna na dotaz, zda aktuální Brazíle na mlýnku patří spíše k těm konzervativnějším anebo je to progresivní či experimentálnějí pojetí, odvětila, že neví, co mi na to má říct. Byl jsem poněkud v šoku a tak jsem odvětil ne právě přesné Promiňte, ale to je trochu banální a upřesnil, že bych očekával aspoň nějaký popis. Dva dny poté mi na osobní připomínku majitelka řekla, že o tom ví, že jí dotyčná říkala, že jsem tam byl. A vysvětlení jedné z “přísedících”, že jsem měl možná lepší den než neusmívající se slečna za kávovarem, moc neberu. Kolem 12 hodiny měla v podniku jeden pár a mě. Toto člověk vnímá o to citlivěji, pokud je v dané kavárně navyklý na exemplární přístup, znalost věci a úsměv a ochotu vysokého standardu. 

Na fotce to tak nevyzní, ale v realitě jsem si dopřál chvíli estetické kontemplace nad tyrkysovými bombami a černočervenými stolky Baru, který neexistuje...

V jiné oblíbené kavárně jsem coby první zákazník dne dobrých 12 minut po otevření čekal až schopný a milý barista nastaví mlýnek a i když jsem jej ubezpečoval, že rád počkám a že nikám nespěchám, přece jen si myslím, že tohle by mělo být provedeno ještě před otevřením. Co kdyby přišlo z vedlejších kanceláří pár lidí na poobědové kafe a k tomu dvě objednávky s sebou? Doppio bylo techicky velmi pečlivé (cca pátá porce), ale zrnka od slovenských Diamonds Roastery byla bohužel i naponěkolikáté velmi konvenční (silných 12/20). 

V dalším podniku, kde jsem uvyklý opravdu vysokým standardům, jsem se značným znepokojením zaznamenal přemalované ceny u dezertů a protože vytisknout a zalaminovat nové kartičky by mělo být to nejmenší, reportoval jsem zodpovědné osobě. A jisté bistro a bar, jehož majitel mě tu a tam zdraví při průchodu kolem, si vzalo o prázdninách pár dní dovolené a na anglické cedulce (viz níže) jsem nalezl vedle chybně napsaných dnů v týdnu i oslovení, jež by se hodilo spíše na cosplay akci. :-) A že nechali na nedalekém stánečku s kávou na tabuli celé týdny napsáno, že mají otevřeno a přitom tam nikdy nikdo nebyl? Inu, majitel říkal, že ví, že zpočátku dělali chyby v prezentaci...

Už před cca dvěma měsíci mě cestou od Husy na provázku potkal dlouholetý kavárník, kterého jsem dříve občas vídal na večerní dojížděčce zahrádky ve Švandovi a jelikož vypadalo, že už měl víc než deci, zažertoval si na účet sladěnosti běžeckých bot a zbytku oblečení. Po pár týdnech jsem se šel na oplátku podívat do jeho prvního podniku, kde mi v letech 2009 až 2010 on sám připravil bez nadsázky několik set espress z Filicori. Klasická E61 Faema tu už není a když jsem se zeptal mladého muže za barem, co má v mlýnku za kávu, tento z patra nevěděl a jelikož nenašel ani balík, šel se přeptat majitele na zahrádce a ten ho odkázal na to, že to má napsané v nápojáku (Passalacqua). Takže tentokrát jsem si úsměv dopřál já a vzpomenul na časy, kdy zde holčina u kávovaru halasně líčila kamarádce do telefonu, že se jich za kávovarem střídá čtrnáct.

Jsem rád, že jsem na jedné z posledních směn slečny K. v Ochutnávkové Pivnici zachytil její tvarůžkové chleby (adjustované v kuchyni specielně pro mě), protože tyto byly ty nejlepší, jaké jsem tu kdy měl a ve své subtilnosti snesou srovnání anebo i malinko předčí nejlepší interpretaci "snackové” klasiky, na kterou jsem pravidelně chodíval tak před čtyřmi či pěti lety do Music Labu na Hudební fakultě JAMU. Chléb s krásně ostrou, křupavou a přitom lehce žvýkavou kůrkou, nadýchaná a ani trochu drolivá, žmolkovitá či gumová střída, povolené a změklé máslo (není nic horšího než když člověk dostane mezi zuby chladný a tvrdý plátek mléčného tuku), vyzrálé tvarůžky téměř ve stavu, pro který má Andy Hayler krásné vyjádření “the cheese practically making an escape bid”, trocha sladké papriky a kmínu a tak akorát cibule dodávající vítaný texturální kontrast a lehký kick. U každého ze tří vyobrazených chlebů jsem jen mlčel a pokyvoval hlavou tak jak to známe od porotců z kulinárních show – jasná známka, že tady je to hodně v pořádku (15/20).

Mezi hospodami v širším centru města je Hluchá Zmije na Veveří neprávem opomíjená. Zvláště u speciálů tu mají velmi vstřícné ceny, pivo je perfektně natočené u obou výčepních a nebojí se tu v rámci možností objevovat nové věci. Ano, je to lokál se specifickou atmosférou a často specifickými hosty, ale tak je tomu i ve spoustě dalších podniků. A osobně miluji ta pozdní podzimní odpoledne s krásným světlem, kdy se po procházce nebo pěší cestě do města člověk zastaví na zdejší zahrádce na jeden či dva malé džusy a čte si anebo se věnuje pozorování lidí a situací na Veveří. (Sibeeria NEIPA 12°/5.1 % alc.).

Kamarád má velmi rád slovenský diskusní pořad Večer pod lampu/Pod lampou Štefana Hriba. Já preferuji posezení u lampy a koktejlovou variaci od oblíbeného barmana a analytickou diskusi o brněnské gastroscéně anebo tiché učítání tematického článku v oblíbeném týdeníku.

TV Nova zpravidla nabídne na konec hlavních zpráv roztomilé a hebounké zvířátko, aby po krimi kanonádě ubezpečila diváky, že ten život obsahuje i hezká místa. Já na konci dnešního mimořádně depresivního souhrnu odkáži na výlohu vedle Momenty. Je elegantní, romantická a vizuálně inspirující. 

Proč podobně svěže nemůže vypadat v Brně více obchodů? Kdybychom se co do designové nápaditosti trochu přiblížili třeba Kodani, vůbec bych se nezlobil. Tato realizace je mým favoritem v soutěži Výloha roku 2020. 

Tento pátek a sobotu budou krajské a senátní volby a tomu odpovídá i výskyt stánků na náměstí Svobody i v městských částech. Nahlíženo gastronomickou optikou to tentokrát není žádná sláva. KSČM nabízí lízátka, TOP 09 čaj od Sonnentoru, KDU-ČSL semínka bylinek a ODS jako jediná kávu. Ale jakou kávu! Časy, kdy Petr Fiala zaplatil baristku a zrnka z Gill’s, jsou dávno pryč a i když před lety dotyčná měla mlýnek nastavený na pro většinu lidí přijatelnější lungo a káva samotná byla jednorozměrný šťovík, byla tam aspoň snaha. Tentokrát byl na České přítomen pouze ohřívač z leštěné nerezové oceli, do kterého volební štáb sype instantní Bellarom Exlusive z Lidlu, jehož 200 g můžete dostat v akci za 55 Kč. Když pak člověk vidí na billboardech a další volební makulatuře dobře živeného kandidáta na hejtmana a ředitele CEITECu, uvědomí si, jak nemístně spořivá tato strana a její kandidáti jsou. Na mé rozhořčení na stranickém Facebooku pak nikdo odpovědný nezareagoval. K partaji, která takto přistupuje ke kávě, zcela logicky nemohu mít špetku důvěry.